Rumunsko 2008

Rumunsko 2008
Neděle 27.7.
I když nás mělo být 12, vyjeli jsme nakonec pouze v 9 lidech. Nepříjemné události jako pád
ze schodů, opařená noha a kardinální sračka způsobily, že Lucinka, Janek a Anička zůstali na
Kladně, potažmo v Praze. Na hlavním nádraží jsme se tedy sešli v sestavě: Pomalík, Plašan,
Iiiw, Naty, Pampa, Pako, dr.Vítek, Katka a já – Pepan. Po chvilkovém nadšení, že jízdenka
bude stát pouhých 1660Kč jsme nakonec zaplatili pořád přijatelných 2450Kč na osobu.
Dokoupili jsme pivo, udělali foto pro Bobra a R375 Panonnia – přímým vlakem jsme vyrazili
směr Brašov!
Pondělí 28.7.
Měli jsme ve vlaku 2 kupé a spali jsme. Já jsem se vyspal příjemně. Až do Maďarska nebyla
žádná pasová kontrola. Všechny jsem ale probudil při hádce s maďarskými průvodčími.
Chtěli nám blbouni sebrat kontrolní lístky k jízdence. Třeba měli pravdu, ale nakonec jsme
všechno uhájili. Hádka skončila tím, že mně pravděpodobně Maďaři nazvali idiotem a
majestátně si poklepal na čelo. V Budapešti se probouzíme a vydáváme se do lékárny pro
paralen a dáváme si gyros (10E). Po jehož konzumaci poprvé dezinfikujeme, ale udržíme ho!
Vůči rozpisu máme asi 1hodinu zpoždění. Začíná být horko. Lora, jídlo, topoly. Na hranici
s Rumunskem vše v klidu. Je vedro. Seznamujeme se s Fionou. Fiona byla výborná. Jela do
Brašova sama na čtyři dny, je z Kanady. V brašově měníme penízky a zjišťujeme, že vlak do
Zarnesti skutečně jezdí, nicméně poslední nám ujel před deseti minutkami. Pako rumunskoanglicky zjišťuje, nepojedeme MHD a pak autobusem do Zarnesti. Pasuje to všechno
náramně, míjíme stadión FC Brašov a už jedeme autobusem do Rasova (směr Zarnesti).
Místní mládež nám anglicky radí a my vystupujeme v Rasnově správně. Jdeme do hospody a
dáváme si první rumunské pivo. Chceme spát u nádraží CFR a ráno jet vláčkem do Zarnesti,
ale cestou potkáváme pána čekajícího na autobusové zastávce. Říká, že jede do Zarnesti ještě
autobus. Je docela plný, ale vejdeme se tam. Zarnesti je vesnice dlouhá jako prase.
Vystupujeme a za ohlušujícího štěkotu místních psů docházíme za její konec. Na prvním
hezkém místě – u silnice, u potoka stavíme tábor. Za naprosté tmy se koupu v potoce na
Adama (studený) a potom už usínám poprvé v Rumunsku.
Úterý 29.7.
V noci je teplo. Já s Petrem nemůžeme ráno dospat. Zkoumáme okolí, Je krásně, jasno, teplo.
Sinice, u které spíme je frekventovaná. Auta, koně a turisti. Vidíme ceduli, která by se líbila
naší mámě. Národní park Piatra Craiului. Dovoleno rozdělávat oheň, stavit stany, trhat kytky.
Domlouváme přesnou trasu a vyrážíme směr cabana Curmatura. Nemůžu de dočkat, až spatří
oko mé Piatru. Vím, že tam někde musí být, ale zatím okolní stromy porostlé kopce brání
v tom, abych ji uviděl. Je jasno, Pochodujeme po silničce, podél potoka, údolím. Stop
nezabírá. Z okolních kopců vykukují vápencové skály bílé jak napadlý sníh. Je to nádhera. Po
2 km cesta uhýbá prudce nahoru doprava. Je tady první stoupání. Před ním svačíme, Plašan se
vrací zpět na tábořiště pro v potoce zapomenuté pivo. K nám se vrací stopem. Stoupáme.
Cesta je náročná. Lesem, stínem. Postupujeme pomalu. Cestou: Pako šlape do obrovského
hovna, Vítek odhání psa, Pomalík má krizi. Docházíme na Curmatura. Dáváme jídlo (vlastní)
a pivo (jejich). Kupujeme mapu a pohled. Jak prozíravé koupit mapu. Určujeme, že s ještě
takto těžkými batohy nebudeme přecházet hřeben Piatry od severu k jihu, nýbrž že půjdeme
na východ od ní jižním směrem a pak jí někde přelezeme. Naším cílem je Refugio Grind, ale
vypadá to že asi až druhý den. Cestou šiškujeme. V půl šestý kempíme v bývalé ovčí ohradě.
Krásně „posekaná“ tráva a ovčí lejna nás ale utvrzujou v tom, že zas tak bývalá asi nebude. Po
večeři se myjeme, děláme oheň. Vypadá to na déšť.
Středa 30.7.
Ranní plán vstát v 6:30 neplníme o hodinu a půl. Vyspáváme se dosyta, připravujeme odchod
a hodně času trávíme hledáním nože a buzoly (obě ztraceno Pakem a nalezeno Vítkem). Cesta
je příjemná až k refugiu Grind. Cestou nabíráme vodu a konečně seřizujeme čas ve
fotoaparátech. Refugio má 1620m a je přímo pod hřebenem Piatry. Posilňujeme se a vyrážíme
vzhůru na hřeben. Cesta je příkrá, dlouhá. Ve výšce 1895 odhaduji toto přesně, čímž si do
budoucna na sebe nevědomky uplétám bič. Petr je šlechetný, pomáhá Katce s batohem. Je to i
trochu nebezpečné – hrozí pád kamení a je tam jeden úsek možná i dvojkového lezení. Vše
zvládáme a dostáváme se na vrchol Piatry Craiului Vf La Om 2238m. Pampa fotí tváře těch,
kteří vrchol právě dobyli. Je asi 17:00. Kocháme se, děláme povinné vrcholové skupinové
foto. Kousek od vrcholu se nachází refugio Grind doi, chceme v něm spát. Nastali ale dva
zádrhely. Někomu se refugio příliš nezamlouvá a navíc tam jsou dva Rumuni. Stavíme dva
stany a domlouváme se s Radu a Alexem, že v případě bouřky využijeme jejich faradayovu
klec k přežití. Souhlasí a jsou moc fajn. Při vaření večeře, tedy v době kdy už stojí stany a
všichni si užívají krásy hor a vůně jídla, přišel Vítek s nápadem, který bych zařadil někam na
úroveň Šmídova Nejdebilnějšího nápadu v dějinách turistiky. Povídá, že chce ještě sestoupit.
Alex s radu nám řekli že sestup pro nás tak 4 hodiny, ale na ceduli bylo 1a půl hodiny a Vítek
si usmyslil, že to slezeme. Jednomyslně jsme ho zamítli. Potom jsme si již dopřávali výhledy
na Piatru, Rasnov, Iezer, Fagaraš, Bucegi. Povídáme s bráchama ze Sibiu Radu a Alexem a
chystáme se brzo spát. Po 9té sledujeme ještě nádherný západ Slunce nad Fagarašem. Já,
Vítek, a Katka spíme v refugiu. Pako pod širákem. Ostatní ve stanech. Od 2 v noci spí i Pako
v naprosto mokrém spacáku od rosy v refugiu. Možná ho k tomu přiměl i pes, který na něj
v noci začal štěkat. Vzal jsem hůlku a svého malého bezmocného brášku zakukleného v jeho
obřím spacáku jsem zachránil.
Čtvrtek 31.7,
Ráno vstáváme na východ Slunce. Ve složení Já, Pako, Naty, Vítek, Katu a Alex na něj
jdeme na Vf La Om. Naskýtá se nám nádherná scenérie. Vracíme se k ref. A budíme ostatní.
Čeká nás sestup. Předpokládáme, že náročný, Vyrážíme v 9. Začínáme jedním ocelovým
lanem. Jde to dobře, Jsou mezi námi značné rychlostní rozdíly. Cesta klesá velmi. Je to lezení
dolů. Vracíme se holkám pro bágly. Suť, skály, ocelová lana. Vše se pravidelně střídá.
Sestupujeme pomalu. „Kámen!“ zařve Pomalík. Balvan o velikosti fotbalového míče se řítí
dolů. Se zastaveným dechem a sevřeným srdcem pozoruju, jak mu Iveta uhýbá o 5, Pako o
3m. Vše dobře dopadlo, Oddychuji si. Začíná pršet. Mokrý vápenec tomu dá nový rozměr. Už
tak nebezpečný sestup ještě přitvrzuje. „Ještě, že máme za sebou všechny řetězy“, libujeme si.
Rozbalujeme hůlky a náš sestup se zrychluje. Klouže to ale pekelně, jsme neustále ostražití.
Zapomněl jsem popsat nádheru, kterou toto nebezpečí přináší. Vápencové skály, kam jen oko
dohlédne. Stěny, věže. Do toho kleč, kamzíci. Neuvěřitelné vápencové pohoří. Scházíme k La
Zaplaz. Několik úchvatných oken ve skále různé velikosti. Dohromady je to nepopsatelná
krása.Pojednou však ouha! Dostali jsme se nad obrovskou mokrou soutěsku, hlubokou tak
čtyřicet metrů zajištěnou řetězem. Lezu první. Opatrně vybírám stupy, Klouže to pekelně.
Mám toho dost. Ale strach, který jsem měl o sebe se nedá srovnat s tím, když lezou ostatním.
Opatrně se jeden za druhým dostáváme dolů. Dochází nám voda. Jsme vyčerpaný, ale všichni
toto zatím nejtěžší místo slézáme bez chyby, bez pádu. Zaplať Pán Bůh! Voda začíná
docházet velmi rychle. Olizuji kdejaké rostlinstvo. Určujeme přesný náš cíl: Sedlo před
Tamasu Mare, kde by měl být pramen. Zespoda ještě obdivujeme Zaplaz a scházíme dál.
Nalézáme sněhové pole. Voda v pevném skupenství nám dává naději. Nabíráme sílu před
dalším postupem. Byli jsme úplně hotoví, ale musíme pokračovat. Bompari furé + sníh =
ledová tříšť. Dobrá energie. Vyrážíme. Voda došla, Každý krok začíná bolet. Pokračujeme
jižním směrem, teď už ale na západní straně Piatry. Úžasné stěny. Tohle jsou pravé big walls.
Zakloníš hlavu, stejně konce stěny nedohlédneš. Po chvíli už jim nevěnujeme takovou
pozornost, jakou by si bývaly zasloužily. Je to dáno naší čím dal větší žízní. Vyprahlí se
dostáváme nad suťové pole. Po něm opustíme Piatru. Scházíme dolů a najednou se kamenná
suť mění v trávu. Zelená. Naděje. Tady musí být voda, když je tu tráva a stromy. Pokračuju
v olizování všeho možného. Mají mně za blázna, Piatra byla krásná, ale máme obrovskou
radost z toho, že jsme v lese. Směřujeme do sedla. Je to blízko. Avšak. Mapa se rozchází
s realitou. I když s tím ne úplně souhlasím, vydáváme se cestou, na které by podle mapy měla
být značka. Ale ta tam není a to nás znepokojuje. Za chvíli docházím Katu, leží na zemi a
sundavá si botu. „Zvrknutý kotník!“ v očí má slzy. Nechávám jí s Vítkem a jdu pro kluky.
Pomalíka s Iiiw posílám napřed do sedla, ať najdou vodu. Prý jsem je ale poslal na opačnou
stranu. Máme žízeň, jsme bez vody, nejistá je i naše pozice a máme zranění. A pak, že třetí
den není kritický! Vracíme se s klukama pro Katu a snášíme jí do sedla. Sešli jsme z pěšiny a
to stálo Katu kotník. Vydáváme se s Pampou na správnou stranu hledat vodu. Nacházíme
cestu, kde by měla být, Volíme levý směr. Bude to správně? Urazili jsme asi půl km. Tady to
někde musí být. Po vodě ani památky. Jdeme opravdu dlouho. V okamžiku, kdy to chceme
otočit slyšíme známý zvuk. Cink, cink. To jsou krávy. Krávy pijou vodu! Dáváme tomu ještě
jednu šanci, Po chvíli chůze slyšíme vodu. Zrychlujeme! Pak jsme ho spatřili. Krásný, velký
pramen tekoucí z korýtka v zatáčce nad cestou. Je to krása. Když máte žízeň na pivo a najdete
hospodu, máte radost. Nedá se to srovnat ale s tím, jakou jsme měli radost my. Natáčím láhev
vody se slovy: „počkám až natočíš i Ty a pak to exnem!“ Smích. Neexli jsme to, ale byla to ta
nejlepší voda, kterou jsem kdy pil. Dotáčíme láhev do plna a kvapíme k ostatním. Je to daleko
a posledních 200m je do kopce. Funíme. Vidím ostatní. Sedí beze slov unavený v sedle.
Mávám na ně plnými láhvemi. „HELE, MAJ VODU!!!“ Všichni pijeme a máme radost.
Utáboříme se tady. Jdeme s klukama pro vodu do všech láhví. Vaříme. Dnes jsme jídlu
s Pakem (stejně jako ostatní) moc nedali, takže si dopřáváme a vaříme pórkovou polévku a
pak 3 paňáčky těstovin. Najednou přicházejí k tábořišti 2rumuni. Dáváme jim vodu a
ukazujeme mapu. Jsou rádi, mají naspěch. Chystáme se na spaní. Děláme protimedvědovský
opatření a stanovujeme taktiku na boj s medvědem. Usínáme. Tak, den náročný velmi máme
za sebou. Těšíme se na spánek. Ale všechno je rázem jinak, Najednou slyšíme hlasy. Jsou to
oni dva Rumuni a jsou ztraceni. Místo Sladkého spánku začíná záchranná mise. Děláme oheň
a snažíme se jim pomoct. Slyšíme volání jejich přátel, jak je hledají. Jdeme jim s Pakem
naproti, ale jsou moc daleko. Nerozumím filosofii ztracenců – že tam budou ležet a čekat na
své přátele, až je vyzvednou. Nelíbí se nám to, ale jsme nakonec připraveni vzít je nakonec na
noc k sobě do stanu. Je to nápor na nervy. Pískáme, voláme. Stalo se to, v co jsem snad ani
nedoufal. Asi v 11 přichází pro Rumuny bača, že je odvede k sobě do salaše, kde už jsou
ztracenců kamarádi. Vyčerpaný usínáme.
Pátek 1.8.
Spíme v lese – ve stínu a po náročném dni a po vysilujícím večeru spíme dlouho. Scházíme na
cestu a vracíme se pro vodu. Je jasno. Vyrážíme po cestě směr Vf.Tamasu Mare, údolí řeky
Dymbovitei a nakonec hřeben Iezer-Papuša. Jdeme po dřevařských cestách a po včerejším
lezení je to úleva. Dostáváme se na signál. Následuje mobilní šrumec. Pozorujeme traktor
v akci a pravděpodobně Vf Papuša. Je to sviňsky daleko a vysoko. Za námi vidíme Piatru.
Krása. Jdeme po modré. Problém dnešního dne spočívá v tom, že musíme projít místem bez
mapy. A právě tam musíme najít cestu na hřeben Papuši. Pomocí intuice (80%), GPS (2%) a
okolí (18%) určujeme polohu. Po zhruba 8km po +- po vrstevnicích začínáme klesat snad do
údolí řeky Dymbovitei. Klesání je nejprve obtížné, pak příjemné po široké dřevařské cestě.
Jdeme rychle. V průseku mezi stromy vidíme, jak se na Papuši čerti žení! Po chvíli se
přibližují mračna a začíná pršet. Prší dost. Docházíme k mostu přes řeku Dymbovitei. Ideální
místo na svačinu – oběd. Schováni před deštěm pod mostem obědváme, někdo se koupe. Je
chladno, proto jen někdo. Jen kluci. Asi víc smrděli a jsou otužilejší. Jdeme kus po blátivé
silnici, až nám dřevaři radí, že cesta na hřeben uhýbá doprava za půl km. Máme radost. Po
minutí mrtvého psa nacházíme odbočku. Zvedá se doprava. Přestává pršet a my doufáme
v stop. Nic. Stoupáme pěšky. Začínáme toho mít zase dost. Dnes nato ale máme právo, ušli
jsme slušnou porci km. Ráno jsme stanovili cíl dolézt nad hranici lesa, hodláme to dodržet.
Nabíráme vodu, po chvíli ale vylejváme, že jsme našli lepší – pramen. V okamžiku, kdy
všichni vodu vylili se zjistilo, že je to močůvka. Žlutá jak slunečnice. Jsme bez vody.
Stoupáme., Piatra vykukuje čím dál víc, my jsme unavení čím dál víc. Cesta začíná pořádně
stoupat. Jdu vzadu. Mám žízeň. Hranice lesa se viditelně přibližuje. U salaše jsme zachráněni.
Bača nám ukazuje vlastní pramen. Dáváme mu cigarety, fotíme. Loučíme se a odcházíme
kousek výš. Ne na super místě ale na přijatelným místě stavíme stany. Pako se jde na kopec
podívat na západ Slunce. Je to rebel. Kocháme se pohledy na růžově osvícenou Piatru a
unavení velmi usínáme rychle.
Sobota 2.8.
Ráno vstáváme do azura. Rychle balíme a Pako se vrací do salaše pro vodu. Z chvíli vidíme,
jak jde Pako vedle osla a bači a osel veze Pakův bágl s flaškami s vodou a na druhé straně
banda taky s vedou. Super. Dobalujeme, bavíme se s bačou. Bača by chtěl vyfotit v salaši a
fotky poslat. Scházím s ním do salaše. Prohlížím si to tam, fotím a dostávám asi 3kg sýra.
Vracím se do tábora. Mají sbaleno. Vyrážíme za jasného počasí směr Vf Cascue a potom Vf
Papuša. Cesta stoupá tuze. Pomalík má krizi. Zatahuje se a začíná být zima. Odpočíváme u
jezírka. Je zataženo a nejsou žádné výhledy. „Když je vidět, tak je to mnohem lepší“,
shodujeme se. Na Papušu vystupujeme nalehko a je tam signál. Ale bohužel bez výhledu.
Papuša má 2391m. Na nějaký čas je to naše letošní rumunské maximum. Na Papušu nešli ani
všichni, nemáme z ní vrcholové foto. Dnes jsme odhodláni pokořit hory Iezer-Papuša
zdrcující túrou zvanou hřebenovka. Bohužel furt mlha. Dáváme pozor, abychom se neztratili.
Iezer-Papuša jsou hory krásné, kromě bačů nikde ani živáčka. Jdeš sám. Hřebenovka je
krásná. Jako by si šel po pláni.Občas trochu klesáš, občas stoupáš, ale jde se tam krásně
příjemně. Jdeme tedy hřebenovku skoro po rovině. Jde se moc pěkně a díky tomu jdeme i
docela rychle. Večer chceme s bráchou na rozdíl od ostatních jít ještě kus. Nevíme přesně
svou pozici – GPS se ne úplně přesně shoduje s mapou. Táboříme někde před Vf Pecineagu
v sedle. Chvíli po utáboření se počasí značně lepší. Stačilo jít ještě kousek a šli bychom
nádherou. Teď jen na místě pozorujeme široká údolí zalité sluncem. Slunce zapadá. Je to
krása. Je chladno.
Neděle 3.8.
Vstáváme v 6:30, balíme a holky se jdou mýt. Dnešní cíl? Vystoupat na střechu Iezer-Papuša
a potom projít po žíznivém hřebeni až k hlavnímu hřebenu Fagaraše. Zhruba v 10:30 jsme na
Vf Rosu, 2469m, vrchol tohoto krásného pohoří. Ráno bylo azuro, teď už přicházejí první
mraky, ale přesto vidíme celý Iezer, dost z Fagaraše (i Moldoveanu), Bucegi a spoustu dalších
kopečků a kopců. Nastává pochod žíznivým hřebenem. Klesáme do sedla 1863m. Jsme tam
za hodinu a půl. Sbíráme borůvky a vidíme zmiji. Nabíráme vodu a jde se. Cesta je
nepříjemná. Uzoučká pěšina v korytě, kde hůlky se ti pletou a nohy si sám sobě podrážíš.
Toto se střídá s prodíráním se klečí. Je to náročné. Ve tři hodiny přichází déšť. Mírný,
dlouhotrvající déšť se rázem během naší svačiny mění v průtrž. Potkáváme Čechy. Chviličku
povídáme, pak pokračujeme deštěm dál. Po chvíli přestává pršet, klouže to. Katka toho začíná
mít dost, táboříme brzo v krásném sedla nedaleko pramene. Navečer se opět mlha trhá.
Obdivujeme zdejší pravidelnost počasí: ráno azuro, po 9hodině první mraky, odpoledne mlha,
navečer se vyjasňuje, západ Slunce při skoro jasné obloze. Pozorujeme Vf Rosu, Papušu,
Fagaraš, Piatru. Je zima. Po západu Slunce jdeme spát. V noci jdu poprvé V Rumunsku v noci
čůrat. Je jasná noc. Nádherné hvězdy. Obloha je jiná než u nás. Pozoruju ta podivná
souhvězdí a vidím nádherně i mléčnou dráhu. Dobrou noc.
Pondělí 4.8.
Vstáváme na východ Slunce. Přes veškerou snahu vycházíme zase docela pozdě. Zbývá nám
poslední kousek žíznivého hřebene. Po chvíli chůze jsme na Fagaraš. Charakter pohoří se
mění. Pozorujeme skalnaté vrcholy okolních kopců. Co tady zažijeme? Naším prvním cílem
je kopec nad námi, na kterém vidíme obrovské stádo ovcí. Je to Vf Ludisoru. Cesta vede do
sedla, vrchol zůstane nedaleko vlevo. Psi hlídající stádo na nás nepříjemně doráží, ale
nezaútočí. Nahoře se nám odkrývají nové výhledy. Kopce, skály kam jen oko dohlédne. Taky
to máte rádi, když stoupáte do kopce a pořád vidíte víc a víc, dál a dál? A co teprve, když se
přehoupnete přes hřeben? Cesta nás vede do sedla curmatura Zarnei, kde očekáváme refugio
s cílem uvařit si v něm, potažmo u něj oběd. Začíná se taky mluvit o odpočinkovém dni.
Scházíme k refugiu a ono ejhle: je to fotbalový míč (jako byl na Piatře) ale trochu – no trochu
– značně rozkopaný. Navíc plný odpadků. Z výšky jsme tam viděli ale ještě něco jiného. O
200m dál stojí refugio zbrusu nové, úplně čisté. Lezeme dovnitř a na stolku vaříme oběd.
Začíná se rozvíjet ona myšlenka odpočinkového dne. Bude se hlasovat. Mně se chce jít dál,
ale prohrávám 1 ku 8. „Nevadí ti to?“, ptá se Pampa. Zvládnu to v pohodě. Rozkládáme si
věci a všichni vypadají dost spokojeně. Po chvíli navrhne Petr výlet nalehko! „To je ono!“,
rád se přidávám. Jde s námi i David. Vyrážíme po červeném puntíku dolů k říčce Urlea. Jsou
tam borůvky. Dole vidíme bačovnu a stádo oslů. A je tam i oslátko. (je mládě od osla oslátko
nebo hříbě?) U říčky vidíme nádhernou tůň, je tam na místní poměry docela teplá voda.
Začínáme stoupat. Bez báglu to jde úplně samo. Stoupáme údolím potoka, po sněhu. Je mlha.
Dostáváme se na rozcestí a pak jdeme po hřebenu. Pod Vf Urlea děláme mezinárodní
rozhovor v češtině (s Poláky). Cesta na Vf Urlea je i trošku lezení.Je to paráda. Mlha se trhá a
my z vrcholu vidíme. Moldoveanu, a spoustu dalších kopců. Při sestupu potkáváme 3 Čechy
z Uničova a potom předbíháme bandu Angličanů, kteří sestupují do „našeho“ sedla. Mají
svého ŠV – je plešatý a jde značně poslední. Do refugia přicházíme asi v 17:15. Krásných
12km bez batohu horským terénem za zhruba 3 a půl hodiny. Chceme se jít umýt a nasbírat
borůvky na snídani. Vydáváme se stejnou cestou (červ. puntík) ve složení Pepan, Pako,
Pampa. Zažíváme dobrodružství. Při sběru borůvek klesáme a klesáme až se dostáváme
k říčce Urlea. Potkáváme němce a jdeme proti proudu potoka (obcházíme vodopád) pěkně do
kopce. Vidíme spoustu žab. Jdeme k „naší“ tůni. Je to namáhavý. Nato že je den volna jsem
utahanej jako kočka. Jsme u tůně. Myjeme se, voda je dobrá. Při cestě zpět jdeme pomalu a
vidíme kamzíka horolezce. Machruje na nás a lezení mu teda jde náramně. Vypadá to, že
pózuje na fotky, ale my bohužel nemáme s sebou foťák. Kdo z Vás nosí na koupání
fotoaparát? Já od té doby už ano. Cestou k refugiu vidíme nádherný západ Sluncem a jím
zalitý Fagaraš, zbarvený do oranžovo-růžova. V refugiu jíme. Mimochodem všichni ostatní
prý využili odpočinkový den k nepřetržité žranici a válenici. Patří jím to. Připravujeme se na
brzké vstávání.
Úterý 5.8.
Vstáváme v 5. Opět: azuro, Slunce vychází a my za jeho svitu vyrážíme před 7 vzhůru k Vf
La Fundui Byndei. Cesta dost stoupá. Nahoře se ujišťujeme, že jsme včera a dokonce i z Vf
Rosu skutečně viděli Vf Moldoveanu. Je to pěkně daleko. Brzké vstávání ale nakonec udělá
svoje a my námi naplánovanou trasu urazíme. Slunce nabírá na síle a nám je krásně. Všem se
jde dobře a jdeme rychle. Cíl? Sedlo pod Moldoveanu Portita Vistae. Už jsme ušli 5 a čeká
nás ještě zhruba 15 horských poctivých km. Je to dost pravidelné: traverz mírně stoupající na
kopec a pak dolů do sedla. Takhle několikrát za sebou. Který už bude poslední? Fagaraš je
navštěvovaný, ale počet lidí je velmi přijatelný. Po 13.hodině se začíná zatahovat – klasika.
Začínáme být unavení a těšíme se do sedla. Stoupání jsou strmější a náročnější, každý krok
bolestivější. Když je mlha, nejde se tak pěkně jako za jasného počasí. Máme radost z toho, že
jdeme zhruba stejně rychle, jako ukazují místní ukazatelé. Víte jak říká Vítek s Katkou
ukazatelům? Mamlas. Mamlas říká mě můj táta, když něco zvořu. Je pořádná mlha. Zhruba
v 15:30 dosahujeme sedla. Pěkné refugio s třemi obyvateli. 2 izraelský sourozenci a jeden
Rumuno-Maďar, který v našem putování sehraje ještě nemalou roli. Do ref. bychom se vešli
dobře, ale většině se tam nechce spát. Chtějí si postavit venku stany. Hodně tam fouká. Radši
bych nás všechny viděl v ref., ale jeto nakonec: ref – 3lidi, stany – 6. Vaříme (v refugiu),
bavíme se s lidma – prostě pohoda, rozumíš? V podvečer mi dává Pampa dárek k mým
narozeninám (které budu mít za dva dny). Plechovku 10stupňového vychlazeného přes hory
neseného piva Staropramen. AAááh. Je výborný. Koluje po ref. Zpívá se že mám narozeniny.
Mám radost. Onen Rumuno-Maďar se jmenuje Zoli a je od začátku úžasný. Dvakrát nám
naprosto dobrovolně a nezištně dojde pro vodu. Umí trochu anglicky. Bavíme se s ním.
Přicházejí další dva Rumuni, nejsou mi moc sympatičtí. Je zřejmé, že se blíží konec tripu. Já a
Petr chceme pokračovat minimálně na Podragu, ostatní chtějí zdolat Moldoveanu a potom
sestoupit. Diskutujeme a nakonec se dohodneme rozdělit se. My hoši, co spolu chceme jít dál
se chystáme na Moldoveanu na východ Slunce. To znamená vstát ve čtyři. Jediné co nehraje
je to, že se vůbec nevyjasňuje, Fouká vítr, je mlha a začíná pršet. Jdeme spát v 19:30. Rumuni
v refugiu žvaněj – nemůžu usnout. Nakonec ale zabírám docela brzo a spím až do jedný.
Obrovský vítr. Mám strach o ty, kdo spí venku. Usínám a spím do 4.
Středa 6.8.
Vstávám ve 4 dle plánu. Je mlha a fouká silný vítr. Venku potkávám Davida: „východ Slunce
na Moldoveanu dnes bude bez nás!“, domlouváme se. Když se pak vracím do refugia mám
pro mlhu problém ho najít. Mám trochu strach, ale nakonec se mi ho podařilo najít. Vstáváme
v 7 a měníme plán. Nerozdělíme se – zdoláme společně Moldoveanu a pak půjdeme dolů.
Izraelští sourozenci i Zoli odchází. Zoli říká mně i Pakovi (ne najednou), že má dole auto, že
sice teď jde oklikou (na Moldoveanu, potom údolím Sambetei dolů do Vistishoary), ale že
když se dole potkáme tak někoho z nás třeba někam odveze. Náš výlet bude končit, v klídku
snídáme a balíme. Batohy necháme ve stanech a nalehko jdeme na Vf Moldoveanu. Cesta
vede přes Vf Vistae mare – 3.nejvyšší vrchol Rumunska. Je vítr, trochu mraky, ale krásně
vidět. Pak už jen takový exponovaný hřebínek a jsme na střeše Rumunska. Vf Moldoveanu –
2544m. Na vrcholu sedí 3 němci a hrají na kytaru. Jsou to retroskauti. Spali venku u refugia
skoro pod širákem – pod stanem z normálních celt. Byli i stylově oblečení. To byli správný
horalové. Připadal jsem si trochu jako „takytáborník“! Sedíme, fotíme, koukáme, užíváme
slastného pocitu, který máš vždycky když zdoláš vrchol. Když něco dokážeš. Asi po
30minutách sestupujeme. Vaříme čaj, dobalujeme a připravujeme se opustit Fagaraš údolím
potoka Vistae. Jsou mraky. Sestupujeme nejprve mezi skálami, poté klikaticí po kamenným
poli. Je to docela prudký. Po zdolání asi 800m pácháme u potoka hygienu. Je to příjemný.
Obědváme. Sestupujeme, voda se ztrácí a objevuje. Překračujeme potok. Objevují se stromy.
Je to pěkná divočina. Kaňon plný vodopádů, padlých stromů. Je to nádhera. Sestup je dlouhý
a náročný, ale užíváme si to. Pomalík jde pomalu – obdivuje stromy. Jsou tam jedle, může se
z toho zbláznit. Katu osvobozuje klacek, Iiiw je nedobře. Přicházíme na větší cestu.
Dostáváme žízeň. Rozdělujeme se na dva názorové tábory. Jedni chtějí jít do kempu do
městečka Victoria s vidinou piva, druzí by radši ještě jednou zastanovali s vidinou krásného
klidného spánku, nerušeného větrem ani ztracenými Rumuny. Jsme u Vistishoary a opravdu
nacházíme Zoliho auto. Je to krásnej modrej VW transporter polepeném kytičkama. Jsme
unavený. Sedíme u jeho auta na zemi a doufáme, že se objeví a sveze nás do Victorie.
Odpočíváme. Sedím na cestě a říkám: „ještě nejde! Ještě nejde! A teď taky nejde!“ Nechám
toho a zvedáme se a chystáme se dojít do Victorie pěšky. Je asi 7. „Už jde!“ Opravdu. Po
prašné cestě nám jde vstříc postava opírající se o dlouhou dřevěnou hůl. Je to Zoli.
V okamžiku, kdy si myslíme, že Rumunsko skončí, začíná další dobrodružství. Ptáme se ho,
jestli by nám nesvezl batohy, děvčata a jednoho kluky do Victorie do kempu. Prý beze všeho.
Říká, ať si nastoupíme všichni. Tak jo. Namačkáme se tam a jedeme. Veze nás do kempu.
Cestou nám ale ukazuje mapu s místem kde bydlí – ať prý jedeme k němu na návštěvu.
Rozdělujeme se zase na dva tábory, chvilku se o tom bavíme. Jedeme! Jsem říkal, že Zoli
sehraje v našem putování ještě velkou roli. Jedeme do městečka Odorheiu Secuiesc. Zoli říká,
že jsou to 2 hodiny jízdy. Odorheiu Secuiesc je asi čtyřicetitisícové městečko v místě, kde žije
prý obrovská maďarská menšina. Proto píšu že je Zoli Rumuno-Maďar. On je vlastně Maďar,
ale žije v Rumunsku. Chápete to? Cestou pozorujeme Fagaraš, Piatru, Bucegi, Papušu. Cesta
trvá nakonec tři hodiny. Máme hlad a žízeň. Jsme unavený. Bavíme se se Zolim o všem
možném. Nejvíc asi o horách. Zoli anglicky mluví trochu zmateně, ale jestli jsme mu dobře
rozuměli tak má pizzerii a hospodu. „Jestli má pizzerii a hospodu, tak se asi zblázním!“,
povídá Pampa. No a teď je z něj blázen. Projíždíme vesnicemi. Je to úžasný. Z nám
z Rumunska zatím jen vlaky a hory. Tohle je něco nového, krásného. Pozorujeme vesnice,
lidi, krávy. Padá noc. Mění se typy vesnic. Z rumunských jsou cikánské, po chvíli maďarské.
Všude ale něco společného: lidi sedící na lavičkách u silnice. Jsme ve městě. Jaký rozdíl
oproti těm vesničkám. Čisto, lepší auta, udržované silnice, semafory. Prostě město.
Nakupujeme ve večerce jídlo na snídani a jedeme k Zolimu. Je asi 11. Ptáme se ho: „kde si
můžeme postavit stan?“ Směje se a říká, že budeme spát u něj v bytě na zemi. A že jestli
chceme, tak si ten sta můžeme postavit tam. Pořád to nějak nemůžeme pochopit. Bere si 9
cizích lidí k sobě do bytu. Navíc jsme museli dost smrdět. Má hezký byt. Ukazuje nám náš
pokoj. Vypadá to, že si tam vodí lidi často. Úplně prázdný pokoj je pro nás jako stvořený.
Připravujeme spaní a jdeme do hospody. Ale ne do toho jeho. Prý jdeme do Zoliho oblíbené
hospody. Je to taková kavárna – prostě klubík. Zoli je dost známej. Hodně lidí ho zdraví.
Dáváme si pivko. Aaááh. Za 1 hodinu mám narozeniny. Zoli volá do své pizzerie pro pizzu.
Neuvěřitelný. Objednává pálenku. Je to silná slivovice. Výborná. Padají další piva. Přinášejí
pizzu. Je výborná. Rychle začínáme být unavení, opilí. Je půlnoc: „Pepes má narozeniny…!“
Opilecká čeština se v narozeninové písni nese maďarskou kavárnou. Maďaři kolem jen
koukají. Jsme trochu středem pozornosti. Pijeme. Brzo toho máme všichni – i Zoli dost a
jdeme „domů!“ je to super.
Čtvrtek 7.8.
Mám narozeniny. Vstáváme, všechny trochu bolí hlava, ale pozitivní je to, že to tam Zolimu
nikdo nepoblil. Zoli nám dělá výborný kafe a začínají snídaňové hody. Ne že bychom si na
horách neužívali snídani, ale kafe, čaj, mlíko, tousty, čerstvý pečivo … jsme tam neměli. Zoli
pouští do obrovských beden Erica Claptona. Zoli, Pako, Pampa jdou na nádro zjistit, kdy nám
to jede. Než odešli, tak se mě Zoli ptá, jak se jede dlouho do Prahy. Ujišťuje se jestli je twenty
10 + 10. Ostatní se koukáme na Zoliho laptopu na fotky, v tom se kluci vracej a Petr tam
vtrhává a volá: „Zoli s náma pojede na víkend do Prahy!“ On je prostě neuvěřitelný. Uau.
Rychle balíme a vydáváme se na prohlídku Zoliho města. Jdeme přes hřbitov do Zoliho baru.
„Beer anyone?“ Máme ještě trochu opici, ale dáváme si všichni. Je točený (v Rumunsku je to
spíš výjimka). „Že zrovna my narazíme na takovýho borce?“, žasne Pomalík. V horách jsme
se s Pampou dohodli, že si dole koupíme nějaký tričko, abychom tolik nesmrděli. Secondhand je proto skvělá příležitost. Za 30Kč kupujeme nádherný trika. Pako, Pomalík nás
napodobují. Zoli vysvětluje zaměstnancům, že pojede do Prahy. Pijeme pivo a čekáme na něj.
Po chvíli zdržení následuje prohlídka města. Krásný město – plný památek, kostelů, parků.
Lidi vypadají dost spokojeně. Je tady i hodně turistů. Je to vlastně maďarské město
v Rumunsku. Dáváme zmrzlinu, prohlídka města trvá asi 2 hodiny. Končíme výstupem na
kopec nad město – vidíme město jak na dlani. Je to moc hezký. Spěcháme k Zolimu. Čas
odjezdu vlaku se rychle blíží. Návštěv nám ukázala, že Zoli má hodně známých. Kamarádů a
zejm. kamarádek. U Zoliho dobalujeme, obědváme salát a spěcháme za pomoci – odvozu
Zoliho tatínka la gara – na nádraží. Kupujeme lístky za 51LEI a nastupujeme do pěkného a
plného vlaku. Není to CFR, je to soukromá trať. Vlak je úplně čistý, nádhera. Pampa hraje hru
s místními děvčaty, já a Petr si povídáme s 68letou důchodkyní z Brašova. Zoli s Davidem
jedou první třídou, kde nakonec končíme všichni. Kam jedeme? Do Sighishoary, odkud
pojedeme večer do Budapešti. V Sig. Nám chvíli trvá, než si koupíme místenky a Zolimu
jízdenku, ale nakonec vše dopadá dobře. Batohy šup do úschovny a jde se do města.
Sighisoara je pěkné, saské historické město s krásným centrem připomínajícím Karlštejn.
Kostely, hrad, uličky, obchůdky a turisti. Krásné domy a brány. (tady – stejně jako všude, ale
tady speciálně kvůli té historii lituji, že tu Lucinka není.) Jdeme si dát do místní hospody
rumunské tradiční jídlo. Mič – čevapčiči ze tří druhů masa. Je to dost slaný, ale dobrý.
S hranolkama a salátem a chlebem je to moc dobrý a docela se toho solidně najíš. Potom nám
Zoli ukazuje město, kupuje obrovský trdelník. Trdelnice byla velmi pěkná Rumunka (Pampa
si ji několikrát vyfotil) – omyl – Maďarka. A Zoliho kamarádka z jeho města. Zoli je hold
Zoli. Ve stánku s blbostma řehtáme se Zolim nahlas řehtačkami a Zoli přitom praštil jednu
turistku řehtačkou po hlavě. Smějeme se. Všude vidíme Drákulu. Drákula nemá se Sig. nic
moc společného: „It is just a business!“, říká Zoli. Vidíme super líného psa. Jen ležel na zemi,
vrtěl ocasem a měl úspěch. Dostává od jednoho turisty pěknou porci šunky. V 18:00
sledujeme místní orloj. Fakt pecka! (jen zvoní zvony) Jdeme na město na vyhlídku a pak se
tak akorát v klídku vracíme na nádraží. Vracíme se přes město, které pomalu začíná žít svým
pravděpodobně obvyklým nočním životem. Kupujeme v magazínu pití a ovoce. Obchodník
říká Naty a Pakovi, ať toho nechají. Naty to dost bere. Cestou na nádraží vidíme gingo biloba
a Pomalík má vánoce. Na nádraží vyzvedáváme bagáž a usedáme na zem, nádraží je nové a
čisté, a čekáme na vláček. Strašně se na vlak těším. Hlásí ho, jdeme na nástupiště. 20 minut
zpoždění. Máme 5 místenek do 1. a 5 do 4.vagónu. Jídelní vůz je mezi nimi. Žebrajícím
dětem dáváme banán a hrozinky. Přijíždí vlak. Přes drobné zmatky sedíme a jedeme.
V Mediasu zachraňuje Zoli drobným úplatkem tři přistoupivší Čechy bez místenek před
vyhozením z vlaku. Jsou to ti naši kamarádi z Fagaraše z Uničova. Jede se. Docela dobře
spím. Ráno jdu do jídelňáku a dopisuji deník. Dávám si k tomu ne moc dobrý kafe. To už je
ale vlastně pátek.
Pátek 8.8,
Spal jsem v rychlíku v kupé s Pomalíkem a dobře se nám spalo. V době, kdy jsme se podle
rozvrhu měli blížit do Budapešti jsem zjistil od průvodčí, že máme 1hod zpoždění. Ranní EC
do Prahy nám ujede. Dáváme si s Pomalíkem v jídelňáku kafe, čaj. Do Budapešti dorážíme
asi v 6:20. Máme průvodce hovořícího plynně maďarsky, takže jdeme na prohlídku. Jedeme
metrem a pak busem a za 20minut jsme na „hradě“. Prohlížíme si Budapešť z vyhlídky,
svačíme. Je krásné být tady bez turistů. Jsme na Budapeští sami. Krásný výhled na Dunaj a na
celou Budapešť. Chvilku zůstáváme a pak se stejnými dopravními prostředky vrátili na
nádraží Budapešť – Keleti. EC Hungaria pojede v 9:30. Těším se až se pohneme směr domov.
Kluci dávají ještě pivo, já se spokojím s kolou. Těším se domů. Bojím se, že se s Lucinkou
mineme. Jedeme! Cesta je v klidu, jen máme zpoždění kvůli rozbité mašině. Na Slovensku
máme malý problém s lístkem, ale vše se vyřeší. V Bratislavě nás vyhazujou z kupé
místenkáři. Jedou na koncert Iron Maden. Není to proti rockové filosofii?? Jet na rockový
koncert a mít ve vlaku místenku. No nic. Vlak je plný. Kus času trávíme v jídelním voze.
Řešíme, jak se postarat o Zoliho, nějak to dopadne. Jsme v Praze, za hodinu doma na Kladně.
Jsem šťastnej. Vidím Lucinku. Zoli mi vytrhává všechno z rukou ať ji můžu obejmout.
Nechci jí pustit. Jde se ke Studničkům. Tím by Rumunsko 2008 asi skončilo, ale návštěvou
Zoliho se jede dál. Až do pondělí. Začínáme Plzní u Studnů. Zoli sbírá piva, co tu vypije.
Jdeme na večeři k nám. Potom zpět ke Studničkům a pak k Naty. Zoli začíná svou sbírku
Plzní, Gambrinusem a Kozlem. Vezeme s Iiiw Lucí do Slaného. Pak ještě ke Studničkům. Už
dávám jen jedno pivo. Nestihl jsem se ještě ani umýt a jsem strašně unavený. Domu se
dostávám asi v půl jedný a dozvídám se o smrti kamaráda. Nemůžu spát.
V sobotu jsme byli se Zolim na Kladně a odpoledne se přesouváme do Prahy. Nikdy v Praze
nebyl, tak se mu to snad líbilo. My jsme si to tam s nim taky užili. V pondělí v 15:33 odjíždí
Zoli EC Hungaria do Budapešti. Zoli odjel, Rumunsko 2008 skončilo. Neuvěřitelných 14 dní
jsme si náramně užili. V horách to byla nádherná, docela i náročná expedice. Ušli jsme to, co
jsme chtěli. I když mně mrzelo, že se nám nepodařilo dojít až na Transfagarašskou silnici.
Tak zase příště. To je všechno.