cervenec-2012

Stísněná cesta
Milí přátelé, bratři a sestry. Většina z nás, kteří jsme v produktivním věku, se těšíme spolu
se svými dětmi na prázdniny. Je to období, kdy si chceme společný čas více vychutnat,
zpomalit a odpočinout si. Láká nás objevovat nová místa a těšit se z nevšedních zážitků.
Na konci června jsem měl i já, zcela neplánovaně, možnost navštívit Italské Dolomity.
Jsou to krásné, skalnaté hory jak stvořené k dobrodružství. S malou skupinou mladých lidí
jsem mohl objevovat taje těchto hor. A nebyli jsme tam samozřejmě sami. Hory projížděli
motorkáři a vychutnávali si nekonečné serpentýny, sledovali jsme mnoho cyklistů, kteří
si dávali do těla jak na silnicích, tak na nezpevněných lesních cestách, míjeli jsme běžce,
a samozřejmě jsme se potkávali i s turisty, kteří si stejně jako my dali za cíl vystoupit
až na samé vrcholky hor. Italské Dolomity jsou známé značenými zajištěnými skalními
cestami zvanými ferraty. V patřičných úsecích jsou ve skalách natažená lana ukotvená do
skal, která slouží k jištění horolezců navlečených do „postrojů“. A tyto cesty mají několik
obtížností, takže si přijde na své jak začátečník, tak pokročilý horolezec.
Každý den jsme podnikli nějakou trasu. Někdy jen s výškovým převýšením 500 metrů
jindy i 1100m. Mnohdy jsme stoupali hodiny strmými skalisky. Ale když se pak pod námi
začaly objevovat úchvatné pohledy do údolí, naplňovala nás radost a uspokojení. Úsilí,
které jsme výstupu věnovali, bylo vždy náležitě zhodnoceno. To i proto, že bylo hezké,
slunečné počasí a dobrá viditelnost.
Určitě se člověk může kochat krásnými horami ze sedla své motorky či z lavičky před
restaurací. Ale když se rozhodnete vyšplhat na vysokou horu, dáte do toho spoustu úsilí
a energie, proto i pocit uspokojení a vděčnosti tomu bude úměrně větší. Proč vám o tom
hovořím? Právě tam jsem si uvědomil, jak pravdivý je Ježíšův výrok: „Vcházejte úzkou
branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kteří se
po ní vydávají, zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch,
kteří ji nalézají.“ Mt 7,13-14
Na těch úzkých, klikatých a strmých cestičkách jsem si znovu uvědomoval, že cesta s
Ježíšem není procházka upravenými cestami rovinatých parků a zahrad. Že je to mnohdy
o zápasu s vlastní pohodlností, únavou a neochotou jít dál, kdy bychom se raději chtěli
jen tak povalovat na lavičce a pozorovat jak druzí pracují. Vždyť už jsme se nasloužili
dost. Jenže Ježíš nás zve stále znovu do tohoto dobrodružství poznávání nové cesty. On
ji před námi prošlapal a označil. Není jednoduchá a ani nám to nesliboval. Je však krásná
v tom, že s ním budeme mít v životě mnohem větší a krásnější „výhledy“, které nám dají
život v plnosti. A to úžasné na tom je, že když se budeme vydávat znovu a znovu na cestu
s Ježíšem, je to On kdo nás bude na této cestě „jistit“ jako to ocelové lano na ferratách
Italských Dolomit. S ním se nemusíme bát, protože On náš život jistí ze všeho nejlépe.
Nebojme se mu svoji cestu s klidem svěřit.
Přeji vám, ať si přes prázdniny odpočinete a uděláte si více času na to, co vám v průběhu
roku uniká. Nezapomeňte věnovat svoji pozornost a úsilí také Tomu, který si ji určitě
zaslouží.
Martin Žůrek
2
Víra je světlo
Po několika letech k nám
opět zavítal vědec – amatér, jak sám podotýká, ale
především upřímně věřící
křesťan bratr Pavel Kábrt.
Když tu byl poprvé se svou
přednáškou o tématu evoluce
a kreace, tak nechal hlavně
na Víťovi Slováčkovi velkou
stopu, stopu svědectví o Bohu.
I tentokrát v sobotu 16. června
2012 přednášel odpoledne na
téma Darwinovy omyly, aneb
o Vám ve škole neřekli. A tak
jsem na bratru Kábrtovi vyprosil rozhovor. Byl tak ochotný a rychlý,
takže dnes můžete číst tyto řádky a jeho
odpovědi. Sami uvidíte a poznáte, že pro
něj je víra skutečně světlem.
- Odkud a z jaké rodiny pocházíte?
Jsem z katolické rodiny, rok poté, co jsem
se narodil (1949) mého tátu komunisti
zavřeli za to, že byl podnikatel.
- Vzpomínáte si na své dětství a
dospívání? Jaké tedy bylo?
Byl jsem jedináček, rodiče byli spíše
formální katolíci, i když občas jsme do
kostela zašli. Velmi jim vděčím za rozumnou výchovu (mohu-li to ovšem sám
posoudit), živou víru v Krista jsem však
od nich nezískal, z rodiny jsem vyšel do
dospělosti jako ten, „kdo neví, jestli Bůh
je či není“.
- Co jste vystudoval a co za povolání
jste dosud dělal?
Jsem elektrikář, elektrofakultu jsem
nedokončil z důvodů své víry v Krista
(rok 1968), měl jsem odpor učit se marx-
leninismus a k povinné
vojenské katedře, pracoval
jsem dlouho u elektrofirmy
a nyní pracuji u Armády
spásy jako technik.
- Ze svého jste prozradil,
že jste uvěřil zhruba před
čtyřiceti lety. Takže jak
jste se tedy stal věřícím?
Na elektroprůmyslovce
mě k Bohu přivedl Svědek
Jehovův, můj spolužák.
Řekl mi, že Bůh existuje
(řekl to všem spolužákům,
ale jen já jsem měl zájem dozvědět se víc)
- a že existují důkazy pro Boží existenci,
které odporují Darwinově evoluční teorii.
To mne velmi zaujalo a dodnes se tím zabývám, tedy tzv. kreacionismem. Později
mě Svědci Jehovovi vyhodili pro spory o
různé jejich články víry.
- Jak Vám víra pomáhá v životě a k
víře ve stvoření?
Víra je světlo a je naprosto nedocenitelná, vlastně vše v životě se točí kolem
víry, nyní mám na mysli obecný postoj
člověka k životu, jeho smyslu, jak žít a
čemu se věnovat, čeho se obávat, na co
se těšit, jak řešit problémy atd. atd. To vše
je zaklíčováno ve víře, je-li špatná, řešení
jsou špatná a naopak. Víra v Krista je světlo
a u mne začala vírou ve stvoření, tedy že
tu nejsme žádnou náhodou, že Darwinova
teorie je jen nesmyslná a směšná pohádka o tom, jak se neživá hmota přeměnila
sama od sebe za dlouhé věky v živou, pak
začala sama od sebe vidět, slyšet, plavat,
chodit, létat a posléze i myslet. Větší nesmysl lidstvo nevymyslelo v celých svých
3
dějinách!
Jste pro mě osobně jednou z
nejznámějších osobností kreacionismu? Proto se ptám, jak jste se dostal
ke kreacionismu a co vlastně toto slovo
znamená?
Jak už jsem řekl, kreacionismus mě zaujal
pro svoje racionální důvody a argumenty,
že existuje stvořitel tohoto světa. Kreacionismus pochází z anglického slova
creation, tedy stvoření, původně z latiny.
Dnes jsou za kreacionisty označováni
vědci i laici, kteří nevěří v evoluční teorii
a tvrdí, že na počátku světa, vesmíru, země
i přírody, musela stát vysoká inteligence,
která uměla atomy a molekuly tak pospojovat, aby žily; a navíc tato inteligence
vytvořila sdělení, návod, pro vytváření
dalších generací. Tento genetický manuál
se přenáší z generace na generaci a tím se
vlastně vše živé rozmnožuje. Je absurdní
z přírodovědeckého hlediska snažit se
vysvětlit toto vše samovolnými, náhodnými procesy v dlouhém čase. Je to doslova
vědecky směšné, přesto tomu mnozí věří.
Máte nějaké vědecké vzdělání či
poznání a jak jde věda dohromady
s poznáním o stvoření. Často je nám
prezentováno, že věda se spíše přiklání
k evoluci.
Jsem členem CRS, Creation Research Society v USA, tématem se zabývám přes 40
let, vědec nejsem, jsem jen poučený amatér. Amatér je odvozeno od slova milovat, někdo, kdo miluje nějaký obor. Moje
přednášky a působení jako kreacionisty
je vlastně jen referování o tom, co se ve
světě kreacionismu děje a proč kreační
vědci učí to, co učí a věří tak, jak věří. Tyto
informace pravidelně vkládám do našeho
kreačního webu: www.kreacionismus.cz.
4
Evoluční teorie je dogma, něco jako byl
komunismus či nacismus (však také i tyto
ideologie vycházely z darwinismu), a toto
evoluční dogma je dnes pro vědce naprosto povinné. Jakmile nějaký vědec jen
náznakem dá najevo, že nevěří v evoluční
teorii, může se rozloučit s vědeckou kariérou. Nebude upálen, ale zastaví se mu
granty, nevezmou mu žádný jeho článek
v prestižním vědeckém časopisu a bude
si muset najít jiné zaměstnání. Tak to ve
světě chodí a je to bohatě zdokumentováno. Evoluci se prostě věřit musí, i když
téměř vše, co přírodověda dosud poznala,
je s touto vírou v rozporu. Jak jsem řekl, je
to povinné dogma. Pokud jde o vědu, málo
lidí rozumí rozdílu mezi experimentální
vědou (to je věda pokusu a pozorování)
a historickou vědou (tam patří evoluční
teorie i kreacionismus). Je stále opakovanou lží, že evoluční teorie je vědecká a
kreační náboženská. Obě jsou historickými pohledy na naši minulost, obě teorie
obhajují graduovaní vědci, pro obě teorie
jsou argumenty, obě teorie jsou nefalzifikovatelné a jedinou otázkou a odpovědí,
která může tyto dvě teorie odlišit, je, která
z nich je pravdě podobnější, která lépe vystihuje fakta, nálezy, výpočty, pozorování,
laboratorní výzkumy atd. Tvrdit, že jedna
je vědecká a druhá náboženská je čistá
lež, kterou evolucionisté vylepšují svoje
dnes už neudržitelné postavení apoštolů
vědy. Buď jsou obě vědecké, nebo jsou
obě náboženské, protože obě mají stejné
metody zkoumání, anebo jsou obě jen
prostě dějepisem – a tak to je. Z hlediska kreačního je evoluční teorie jen mizerný dějepis, protože neodpovídá dění v
současné přírodě, kde se nic nevyvíjí, ale
pouze kopíruje z předem existujícího, velmi inteligentního, programu. Stvořitelské
úsilí, tedy to, že složité objekty a výrob-
ky začínají nejdříve projektem a tvůrčím
úsilím, myšlenkou, to můžeme vidět všude
kolem sebe, od rána do večera – na rozdíl
od evoluce, kdy by se něco samo od sebe
vylepšovalo a zesložiťovalo, to nepozorujeme nikde, spíše pravý opak (stárnutí, degeneraci, vymírání druhů, postupný zmar
a smrt).
Máte nějaký oblíbený největší
evoluční nesmysl?
Evoluční otázka: co je třeba k tomu, aby
vznikla současná živá příroda včetně
člověka? Evoluční odpověď: stačí si sednout na jednu z planet podobných Zemi,
kde je jen kamení, láva a neživý regolit,
a čekat, čekat hodně dlouho čekat. Za
několik miliard let se tam objeví voda a
v ní ryby, atmosféra a v ní ptáci, úrodná
zem, na které budou růst rostliny a chodit
po ní zvířata a člověk. Toto je evoluční
návod na vznik přírody. Přesně takto to
evoluční parta učí, a aby to nebyl až tak
do očí bijící nesmysl, tak tento „návod“
rozpracovali do tisíců drobných kroků,
přidali k tomu matematiku (ta je neutrální
a může podporovat i nesmysly) a mnoho
cizích slov a spousty neověřitelných a
neuvěřitelných příběhů o minulosti.
- Mohl byste nám jmenovat nejznámější
kreacionismy současnosti u nás a i ve
světě?
U nás skoro žádní kreacionisté neexistují, ve světě jsou jich tisíce. Jsem
rozzloben na české akademicky vzdělané
křesťany, že je jim jedno, že jejich děti
vyučují evolučním blbostem a nic proti tomu nedělají (ze strachu, lenosti či
přepracovanosti). Přitom máme u nás dost
přírodovědecky vzdělaných lidí, křesťanů,
kteří by se kreacionismu mohli věnovat –
ale raději si dělají jiné věci, než aby takto
sloužili Bohu a pomohli v této tak důležité
oblasti. U nás k význačným kreacionistům
patří pouze profesor M. Král a jeho žena
(chemik, bioložka), Mgr. L. Votoček a ing.
J. Potoček. To je zhruba vše, ostatní lidé
jsou jen odpůrci darwinismu, nikoli kreacionisté. Ve světě mohu jmenovat třeba
prof. Gitta z Německa (informační teorie),
nebo mnoho jmen z USA: dr. Ch. Thaxton, dr. H. Morris, dr. J. Bergman atd.
- A naopak nejznámější zastánce evoluce?
Dr. Richard Dawkins v Anglii
- V diskuzi, která po vaší přednášce
proběhla jsem se zapomněl zeptat na
pár otázek. Takže je předkládám nyní.
Jak se vy osobně a vůbec i kreacionisté dívají na stvořitelský týden. Je dle
vás doslovný v sedmi dnech, či se na to
díváte jinak?
Bůh
stvořil
svět
v
šesti
čtyřiadvacetihodinových dnech před šesti
tisíci lety, sedmý den odpočinul. To plyne
jasně z hebrejského textu Genesis, protože
hebrejské slovo yom pro den s řadovou
číslovkou „den první, druhý atd., je vždy
pouze náš běžný den, od setmění do
setmění. Dále to plyne z mnoha měření,
která ukazují, že vesmír ani země nejsou
staré miliardy let, ale jen těchto několik
tisíc let – viz už zmíněný web kreacionismus.cz v oddíle Stáří země a vesmíru
(pravý sloupec), kde je o tom hodně
článků.
- Lze vůbec změnit povědomí lidí o
nesmyslu evoluce. Jak lze s oficiální
propagandou evoluce bojovat?
Je třeba se modlil a pracovat – dělat
osvětu mezi lidmi popletenými už ze
školy a podvedenými evolučními nesmys5
ly. Líní či přepracovaní křesťané se toho
ale neujmou, to je jasné.
- Jak lidé, kterým přednášíte, přijímají
vaše faktické argumenty o stvoření a
setkal jste se s nenávistí jak ze stran normálních lidí a vědců – evolucionistů?
Učitelé ve školách jsou dvojího či trojího
druhu: ti, kteří říkají „nebudeme plést
studentům hlavu, v osnovách máme darwinismus, tak ho budeme učit“ – ti mě
samozřejmě přednášet na škole nedovolí. Další skupina jsou ti učitelé, kteří
řeknou „ať se studenti dozvědí všechna
dostupná fakta, teorie či hypotézy, a vyberou si“ – takoví mi umožní přednášet.
No a pak jsou samozřejmě ti, jako ve
všech oblastech lidského života, kterým
je to všechno jedno, nechtějí si přidělávat
práci či problémy. Ti, pokud někdo jiný
nabídne moji přednášku (třeba nějaký student) mě přednášet občas nechají, záleží
na jejich momentální náladě a možnostech
školy. Studenti se pak dělí na tři základní skupiny, dle reakce, kterou moje
přednáška přinese: jedna skupina žáků
mě velmi pozorně poslouchá a doslova mi
visí na rtech. Druhá skupina se baví, nezajímá je to a vyrušuje. A třetí skupina zuří:
jak si někdo může dovolit mluvit proti tak
„jasné a dokázané“ teorii jako je evoluční
teorie? Nejhorší zkušenosti, žel, mám ze
škol a skupin, kde převládali věřící lidé,
třeba z biskupských gymnázií. Dnes totiž
většina věřících přijala evoluční teorii
coby způsob, jak údajně Bůh mohl pracovat a tvořit. Nic horšího asi už nemůže
být, to už jsou mi bližší ateisté, kteří
Boha zavrhují, než tito věřící (říká se jim
teističtí evolucionisté), kteří Boha vidí
jako toho, který smrt, utrpení, boj o život
a potoky krve použil jako svoji tvůrčí metodu ke stvoření přírody a člověka. Pokud
6
jde o vědce-evolucionisty, s nimi mám tu
zkušenost, že jsou nafoukaní, s kreacionisty se nechtějí bavit a jsou si naprosto jisti, že evoluční teorie je ta pravá ořechová
věda. Když byl v Praze kreacionistický
kongres v roce 2005, tak nikdo z nich
nepřišel, přestože tu byla řada vědců ze
Spojených států. Přitom jsou naprosto
slepí, měli by chodit s bílými holemi, když
věří, že rybám narostly nožičky, z opice
se stal člověk a chemické neživé látky se
samy od sebe staly živou buňkou. Ale oni
fakta proti jejich zamilované teorii prostě
nechtějí slyšet.
- Máte nějaké přání do budoucna?
Jaké a proč?
Aby se v České republice našlo více lidí
ochotných věnovat se kreacionismu,
přednášet ho, studovat ho a informovat
naše spoluobčany, že když věří evoluční
teorii, je to z vědeckého hlediska horší než
věřit na čarodějnice a skřítky. Informovat
lidi kolem nás, že materialismus a ateismus je postaven na nevědeckém pohledu
na svět, na nesmyslech. Zeptá-li se mne
někdo, zda věřím, že fousatý dědeček na
obláčku uplácal Adama z hlíny, tak mu
slušně vysvětlím, že věřit takto je méně
směšné a více vědecké než tomu, co asi
věří on, totiž že Adama z hlíny uplácaly
milióny let. A pokud se budeme bavit
bez posměchu, pak na počátku všeho
složitého vždy stojí inteligence, to je naše
vědecká zkušenost, čili Bůh Adama prostě
a jednoduše, bez zázraků! (stvoření není
nazýváno zázrakem), vyrobil, vytvořil,
tak jako člověk dnes vytvoří počítač
nebo robota. Na tom není nic směšného a
posměch na tom ani nic nezmění.
Díky za rozhovor – Petr Matula
Manželka se za mne velmi modlila
Zkušeností s tím, když se
věřící partner modlí za svého
nevěřícího partnera je velké
množství. Nelze nevzpomenout sestru Lakomou a jejího
manžela – celá desetiletí modliteb za víru svého muže. Ale
víme že tato zkušenost je i u
muže bratra, kterého vidíváme
každou sobotu – tedy pokud
není u dcery v Německu?
Je mezi námi již delší čas, a
já najednou zjistil, že jej beru již jako
tradičního adventistu, našeho bratra a
vlastně jej dosud nestihl vyzpovídat, jak
to obvykle dělám na seznámení s novými
sourozenci. Ale je to asi proto, že opravdu
jej beru již dávno za blízkého sourozence
v Kristu. A přece, známe jej, víme o něm
něco víc…? Já přiznávám, že některé věci
o něm jsem zjistil až při dnešním rozhovoru. A proto náš rozhovor pro vás s našim
blízkým bráškou Milanem Fialou. Ještě
poznámka k nám – klidně za ním choďte,
věřte je komunikativní a umí být i vtipný.
Takový on je a já děkuji, že ho mezi námi
máme a byl ochotný a vstřícný ke zpovědi
pro náš časopis.
- Odkud a z jaké rodiny pocházíš? (
sourozenci, prostředí, atd…)
Narodil jsem se 2. prosince 1944 ve
Zlíně. Můj tatínek pocházel z Kroměříže,
maminka z Přerova. Oba byli katolíci,
takže i já jsem byl pokřtěný katolík a
vyrůstal v katolické rodině. Celkem jsme
byli 3 děti, sestra Irena byla z nás dětí
nejstarší, bratr Josef, kterého jsem nepoznal, neboť zemřel před mým narozením.
Já jsem byl tedy nejmladší.
- Vzpomínáš si na své dětství?
Jaké bylo, co tě napadne, když
si vzpomeneš na dětství?
Vyrůstal jsem v hezkém prostředí.
Na rodiče vzpomínám rád a s láskou, tatínek mi jako dítěti vykládal
před spaním pohádky, na které
jsem se vždy velmi těšil, chodili
jsme společně do přírody, jezdili
po řadu let na podnikové rekreace, kde jsem hodně času trávil
u vody plaváním, míčovými hrami apod. S tatínkem jsem chodíval často
i do lesa na hřiby. Pak i jako mladý muž
jsem chodíval po léta rekreačně plavat a
posilovat do zimních lázní i na koupaliště
„Baťák“, což byla moje velká záliba. Rád
si zaplavu i nyní, i když mám na hřbetě
už nějaký ten „křížek“. Z dalších zálib to
byla astronomie, dále pak technické vědy
jako fyzika, chemie, cizí jazyky (zejména
němčina), zpěv apod.
- Měl si již v dětství, či později v mladém věku poznání o křesťanství?
Ano, ale na tuto otázku jsem vlastně
odpověděl již výše
- Čím jsi chtěl být v době, kdy ses
rozmýšlel nad tím, co za povolání by
jsi chtěl dělat? Jak moc se to liší se
skutečností – to co jsi skutečně dělal?
Pokud si vzpomínám, tak jsem jednu dobu
chtěl studovat astronomii, každopádně
jsem byl spíše technický typ, absolvoval
jsem SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací
školu), tedy nynější gymnázium, v r.
1963 jsem odmaturoval a pak jsem dále
pokračoval ve studiu na Vysoké škole
technické ve Zlíně, fakultě technologické,
kterou jsem absolvoval v r. 1968. Před
7
odchodem na „volnou nohu“
(po revoluci v r. 1989) jsem byl
zaměstnaný ve Výzkumném
ústavu kožedělném ve Zlíně,
naposledy pak obuvnickém
podniku Svit. Pracoval jsem
nějakou dobu v technickém
rozvoji a pak dlouhá léta v
oblasti
vědeckotechnických
a ekonomických informací,
kde jsem mohl využívat své
technické i jazykové znalosti.
Potom na „volné noze“ až do
nástupu do důchodu a v něm jsem pracoval z domu jako překladatel a tlumočník,
až do léta loňského roku 2011.
nástěnkou, kde byla vyvěšená
pozvánka na přednášky v evangelickém kostele, kde se tehdy
adventisté scházeli. Manželka
je začala navštěvovat, později
pak začala chodit v sobotu do
sboru, a později brala s sebou
i děti, Simoně bylo tenkrát asi
9 let. Pak se rozhodla i ke křtu,
br. Gustav Kloda ji vyučoval a
v březnu 1991 ji pak pokřtil.
Začala se pak aktivně podílet i
na bohoslužbách, doprovázela
na klavír společné písně. Zpočátku jsem
byl překvapený, v rozpacích, neboť jsem o
adventistech vlastně nic bližšího nevěděl.
- Chci v této chvíli vzpomenout na tvou
ženu Marušku. Jak jste se poznali a co
tě na ni nejvíc imponovalo?
S manželkou Marií jsme se poznali na
inzerát a byla to opravdu láska na první
pohled. No a v září 1975 jsme měli svatbu. Z manželství se nám narodily dvě
dcery, starší Simona, jež žije s rodinou
v Německu a mladší Petra, ta s rodinou
žije a bydlí ve Zlíně. Obě jsou členky
naší církve. Na manželce se mi líbilo více
věcí, jako láska k hudbě (hrála na klavír i
kytaru) i přírodě, manuální zručnost v šití,
dovedla si vždy poradit např. s technickými problémy, dále její nápaditost, vytrvalost a důslednost a to jak v pracovním tak
i osobním životě, dobré organizační schopnosti, atp. Pracovala po celý život až do
důchodu jako učitelka MŠ.
Když tak přemýšlím, tak vlastně
osobně nevím, jak jsi se vlastně dostal k
víře, k osobnímu vztahu k Pánu Bohu?
Tak tedy jak?
Vyrůstal jsem, jak jsem se již zmínil, v katolické rodině, kde měl na mě vliv zejména můj otec, který byl přísným katolíkem
zastávajícím názor, že člověk má zůstat v
té církvi, ve které se „narodil“ a vyrůstal,
takže rozhodnutí manželky navštěvovat
sborové společenství adventistů vnímal
značně negativně a od návštěv ji zrazoval.
Já jsem po pravdě (nejspíše pod vlivem
svého otce) zpočátku jejími návštěvami
společenství nebyl také příliš nadšený,
vím, že manželka se za mne velmi modlila a brala mě spolu s dětmi do sborového
společenství, a to nejprve do evangelického kostela ve Zlíně, pak následně do
naší nové modlitebny v Malenovicích
a jsem vděčný nejen jí, ale především
působením Ducha svatého se názor začal
u mne postupně měnit a já jsem do sboru
začal chodit pravidelněji, stále častěji a
později pak každou sobotu. Takto jsem
navštěvoval sbor, zatím však nikoliv jako
- Vzpomínáš si na to, když ona začala
chodit mezi adventisty a jak jsi to
prožíval, co tě napadalo za myšlenky?
No, tak to bylo již dávno, zde mi zavzpomínat pomohla moje dcera Simona. Ve
Zlíně na Padělkách má náš sbor vitrínu s
8
jeho člen. Postupem času mi nabídnul náš
kazatel výuku a já jsem se rozhodnul, že
se nechám vyučovat, což bylo spojeno s
přípravou na budoucí křest. Na začátku
to byl br. Petr Harastej. Později mne
vyučoval br. Jaroslav Šlosárek, který mne
připravil a dovedl až ke křtu. Pokřtil mne
pak 1. 2. 2008 v naší modlitebně v Malenovicích. Křtu byly přítomny i mé dcery a
rovněž manželka, která v té době byla již
vážně nemocná. Vím, že jí i našim dcerám
velmi záleželo na mém rozhodnutí nechat
se pokřtít a byly Bohu velice vděčné, že
vyslyšel jejich modlitby. Na základě svých
dosavadních zkušeností a poznatků s katolickou vírou a srovnáváním s adventistickými zásadami jsem totiž poznával,
že mi účast na pobožnosti ve sborovém
shromáždění adventistů dává to, co jsem
u katolíků nenacházel, že i s některými
zásadami a tradicemi katolíků se nemohu
ztotožnit, neboť nejsou v souladu s Biblí.
Oslovilo mne mimo jiné i to, že adventisté
se opírají o Bibli, studují ji a vycházejí z
ní při hledání odpovědí na řadu otázek a
problémů, které přináší každodenní život.
Také se mi líbí to, že Boha oslavují a velebí mimo jiné hojně i zpěvem. A to vše
utváří atmosféru v našem společenství,
kterou jsem, jak jsem již řekl, u katolíků
nenacházel, a tudíž nemohl ani prožívat.
Vidíváme tě každou sobotu mezi
námi a sám za sebe musím říci, že tě
vidím rád, i když přiznávám, že ne vždy
to dávám najevo. Kdo ti je v našem
sborovém společenství nejblíže a je
někdo, koho by jsi chtěl mít lidsky i
křesťansky blízko?
Není na to snadná a jednoznačná
odpověď. Zkušenosti a prožitky bratrů
a sester, kteří mne oslovili, jsou různé a
znamenaly i znamenají pro mne obo-
hacení. Snad bych mohl jmenovat alespoň
některé, kteří jsou mně lidsky i křesťansky
blízko, jako jsou např. bratři Adolf a Jaroslav Šlosárkovi, bratr Vlastimil Fürst st.,
sestry Jiřina Fürstová, Jindřiška Slabáková, Anička Garguláková, ale i další. Jejich
empatie i pochopení jsou pro mne velmi
důležité a jejich zkušenosti a zážitky mne
posilují a podporují ve víře.
- Co se ti na našem společenství líbí a
co naopak by chtělo změnit či zlepšit?
Líbí se mi, jak naše sborové společenství
oslavuje a velebí Boha, našeho Pána nejen modlitbami, ale i zpěvem s hudebním
doprovodem. A týká se to i vztahu našeho
společenství a toho, co dělají jeho členové
pro naši mládež a děti. Líbí se mi i sobotní
škola, která je spojená přirozeně se studiem Bible i výměnou zkušeností, což je pro
mne osobně rovněž velmi důležité.
- Co do tvého života ti dává víra v
Ježíše Krista?
Víra v Ježíše Krista, našeho nebeského
Otce a žití podle Biblických zásad a
přikázání je pro mne to nejdůležitější, což
si stále více uvědomuji s přibývajícím
věkem, neboť vše na tomto světě je
dočasné, pomíjivé. Není to vůbec snadné,
je to vlastně každodenní boj, ale dává mi
to jistotu spasení a tudíž věčného života
9
v Božím království, což je pro mne, jak
jsem již řekl, to, co má trvalou, nepomíjivou hodnotu.
- Máš nějaké nesplněné či vysněné
přání? A jaké?
Pokud bych směl mít nějaké přání, tak
bych vyslovil rovnou vlastně dvě. To
první se týká života zde na zemi, který je
dočasný, pomíjivý, tedy jednou skončí.
Rád bych, aby se mi s pomocí Boží a ve
víře v Ježíše Krista podařilo překonat
smutek i samotu ze ztráty v rodině, kterou
již 4. rokem velmi těžce snáším. Ten, kdo
něco takového prožíval, jistě ví, o čem
hovořím, i když každý takto zkoušený
se zřejmě s tím dokáže vyrovnat různým
způsobem. A to druhé se týká toho nepomíjivého, té trvalé hodnoty, tedy věčnosti,
věčného života. A to je pro mne priorita,
není pro mne nic důležitějšího. Přál bych
si, abych při 2. příchodu našeho Pána Ježíše
Krista na tuto zem, směl být mezi těmi,
kteří budou moci spolu s ním žít věčně v
Jeho nebeském království. Samozřejmě
bych si moc přál, abych se tam setkal i se
svou milovanou manželkou, dětmi i ostat-
ními bratry a sestrami.
- Co by jsi přál sobě, svým blízkým
a i našemu sborovému a církevnímu
společenství do budoucna?
Sobě bych si přál i do budoucnosti zůstat
věrný Ježíši Kristu, našemu sborovému
společenství, učení Bible po zbytek svého
života a za všech okolností. K tomu je
třeba mít pevnou víru, dostatek síly a
podpory, kterou můžeme získat jedině
ve stálém kontaktu na modlitbě s naším
nebeským Otcem. Tak jako prosíme o
pozemské statky, tedy dočasné věci,
které ale potřebujeme k životu zde na
zemi, můžeme a měli bychom prosit i o
dostatek víry a vytrvání v ní. Rovněž bychom měli být vděční Bohu a děkovat mu
za vše, co dostáváme z Jeho štědré ruky.
Toto vše přeji samozřejmě i svým blízkým i našemu sborovému a církevnímu
společenství. Také bych si přál, aby naše
sborové společenství rostlo, abychom
svým chováním, životem a přiznáváním
se k Bohu byli příkladem nejen pro naši
mládež a děti ale i ostatní v našem okolí.
Otázky kladl P. Matula
Ted Wilson v Praze
Od pátku 23. června do neděle 25. června
2012 byl v České republice na oficiální
návštěvě předseda generální konference
Církve Adventistů sedmého dne bratr Ted
Wilson. Původně zamýšlená soukromá
návštěva s následně proměnila v oficiální
návštěvu nejvyššího administrátora naší
církve. A tak se v pátek setkal v Pražské
Smíchovské modlitebně s kazateli celé
ČS unie. Ve třech blocích – zamyšlení,
povzbuzení a následné části otázek strávil
požehnané chvíle s našimi duchovními
10
pastýři. V sobotu 24. června byl hlavním
hostem a kázajícím při bohoslužbě v Top
hotelu v pražských Záběhlicích. Celá
bohoslužba byla přenášena živě na Hope
Tv, a některé sbory naší Unie byli živě
připojeny.
Celé kázání i následné odpoledne je v
archivu Hope Tv a můžete si jej pustit
na internetu. Také na stránkách církve
je oficiální reportáž z celého víkendu a
můžete si jej tam přečíst.
Zprávu sepsal P. Matula
Noc kostelů
Myšlenka otevřít kostely pro veřejnost
v noci vznikla před sedmi lety ve Vídni,
kde také v roce 2005 proběhla první Noc
kostelů – „Lange Nacht der Kirchen“.
V roce 2009 se touto zahraniční zkušeností
inspirovali pořadatelé v České republice a
poprvé pozvali širokou veřejnost na noční
program do několika otevřených kostelů.
Zájem návštěvníků o první ročník povzbudil zástupce z mnoha dalších míst, a
tak se již v následujícím roce konala Noc
kostelů v celé České republice.
V loňském roce se do této akce zapojilo 939 kostelů, ve kterých připravili
pořadatelé pro návštěvníky více než 5
000 programů. O mimořádném zájmu
veřejnosti o program svědčí i více než
300 000 návštěvnických vstupů zaznamenaných během večera a noci.
Letos podle informací bylo ve více než
1 200 kostelech a modlitebnách v celé
České republice zaznamenáno více než
400 000 návštěvnických vstupů. Na
základě reakcí se otevřené prostory i doprovodné programy těšily velkému zájmu
nejširší veřejnosti.
Noc kostelů je dobrou příležitostí pozvat
své známé, sousedy nebo přátele do těchto
prostor a ve večerní a noční atmosféře nabídnout možnost setkat se s křesťanstvím
prostřednictvím hudby, umění, dokumentu nebo jiného nevšedního zážitku ...
Akce byla velmi dobře připravena, probíhaly semináře pro ty, kteří se chtěli zapojit a
nabízelo se mnoho reklamních materiálů.
Jejich vizuální podoba, kterou jste mohli
zahlédnout i v našem sboru je společná
pro země Rakousko, Českou republiku a
Slovensko. Autorkou je rakouská grafička
Vera Rieder. Mottem je každý rok jiný
biblický verš, jehož součástí je právě slo-
vo “noc”. V letošním roce byl vybrán verš
1. listu Soluňanům (Tesalonickým) 5,5:
“Vy všichni jste děti světla. Nám nevládne
noc ani temnota.”
V letošním roce bylo vybráno i výjimečné
datum – pátek 1.června – Den dětí - a podle
statistiky také velká většina návštěvníků
byly právě děti. Televize Noe připravila
pro své diváky speciální živé vysílání a
pro děti byla vyhlášena výtvarná soutěž,
která pokračovala až do 15.června.
Naše modlitebna se zapojila letos poprvé a
návštěvníkům jsme nabídli tento program:
-promítal se dokument o historii a
současnosti sboru CASD ve Zlíně- Malenovicích
- zazněly skladby Johana Sebastiana Bacha
- pro děti bylo připraveno promítání Biblických příběhů z produkce Maranathy
- jako kulisa k prohlídce modlitebny pak
záznam worshipu Letovice ve Zlíně
- na závěr byl promítnut i jeden díl Hledání
z australského zpracování dokumentu
-Po celou dobu mohli návštěvníci nahlédnout do naší Knihovny nebo obdivovat
obrazy br. Valcháře na duchovní téma
Celkem se v tomto „startovacím „ ročníku
přišlo do naší modlitebny podívat 19
návštěvníků, z nich 5 úplně nových přátel,
kteří u nás byli poprvé.
Těšíme se, že se zapojíme i v roce příštím.
To má Noc kostelů vyjít na konec května.
Využijte prosím tuto výjimečnou
příležitost a pozvěte své přátele prožít u
nás nevšední atmosféru…
Iveta Slováčková
11
Demografický průzkum v Moravskoslezském sdružení
Bratři a sestry, chtěli bychom vás alespoň
rámcově seznámit s výsledky demografického průzkumu naší církve na Moravě,
který si nechalo zhotovit Moravskoslezské
sdružení CASD. MSS si chtělo zjistit jaké
je věkové rozvrstvení naší církve. Co je
pravdy na tom, zda jsme církví seniorů.
V tomto průzkumu jsou zahrnuti jak
pokřtění členové, tak i nepokřtěná mládež
a děti. Protože ti všichni navštěvují naše
společenství, a tvoří zaklad sborů.
Na prvním grafu znázorňujícím stav celé
Moravy vidíte (svislá osa) jednotlivé
věkové rozvrstvení a na vodorovné ose
počet mužů či žen (pravá strana). Aby
však bylo společenství rostoucí, měl by
graf vypadat tak, jak znázorňuje červený
trojúhelník. Sami tedy vidíte, že se k němu
zdaleka neblížíme, a že nám chybí silnější
základna mladé generace. Nejsme ani v
situaci stagnace, ale v regresi - tedy úbytku členstva a pomalého vymírání sborů.
To samé je znázorněno i v následující
tabulce, která udává počty mužů a žen
v jednotlivých věkových kategoriích. V
úplně pravém sloupci vidíme procentuální zastoupení jednotlivých věkových
kategorií. Malá červená čísla v pravém
12
sloupci vyjadřují hodnotu stagnujícího
společenství. Pokud se v prvních třech
věkových kategoriích dostaneme pod tuto
hodnotu a v dalších dvou věkových kategoriích nad tuto hodnotu stáváme se automaticky vymírajícím společenstvím.
Ve spodní části tabulky je udáván počet
členů církve k 31.12. 2010 a o rok později.
I zde vidíte úbytek. D 2011 je počet členů
církve s dětmi a mládeží. Poslední číslo
74/26 je poměrové vyjádření pokřtěných
členů vůči nepokřtěným. Při srovnání s
naším sborem (tabulka pod
dalším grafem) vidíte, že jsme
na tom hůře. Aby byl sbor
rostoucím, měly by být počty
50/50. Čím vyšší je první
číslo, tím horší je stav.
Situace našeho Zlínského sboru je o něco pohnutější. Náš
celkový věkový průměr je
větší než je na Moravě obvyklé a to i po odečtení klientů
„pečováku“ jak vidíte v poslední tabulce. Máme menší
základnu dětí a mládeže,
ale zřejmě se zde žije velmi
dobře, protože se zde dožíváme vysokého
věku :). A jak můžete vidět v obou grafech
– žen je v církvi více než mužů. Tolik tedy
pro vaši orientaci z proběhlého průzkumu.
Z materiálů MSS sestavil M. Žůrek
13
14
90té výročí bratra Adolfa Šlosárka
V neděli odpoledne 17. června v Domově
seniorů, bylo pro našeho „strážců“ bratra
Adolfa Šlosárka připraveno skromné seniorské překvapení.
Nemohli jsme těch 90 let jeho život odbýt pouhým osobním blahopřáním. Bratr
si zasloužil od nás vřelejší pozornosti. Vše
bylo zorganizováno v určitém pořadí od
zpěvu společného i sólového s přidanou
poezií.
Jádrem programu bylo krátké a kusé shrnutí jeho životopisu ve vyšetřující vazbě
v době totalitní, dále pak vzpomínky na
jeho kazatelsko-pastýřské poslání. Tuto
radostnou slavnostní atmosféru doplnila
přítomnost jeho dcery a zetě. Slavnostní
proto, že v ní byl oslaven Bůh, ne člověk,
který bratrovi dopřává poměrně krásná
léta v posledním domovském přístavišti.
V naší pozornosti byla zmínka na jeho
dříve slavenou „diamantovou“svatbu, kde
byla přítomna celá jeho rodina – tedy i
ze zámoří. V ní byl obsažen samostatně
fungující sbor – tzn. 2 kazatelé, laičtí pracovníci, skupinka dětské školky, skupinka
mládeže a celý smíšený pěvecký sbor
s klavíristou a sólovou sopranistkou.
Tento soubor samozřejmě vystupoval.
To nejhodnotnější bylo, že celá jeho
mnohopočetná rodina patřila do adventního společenství.
Na závěr programu bratr citoval známý
krásný verš ze Žalmu 103 – „Dobrořeč
duše má Hospodinu a nezapomínej se na
všechna dobrodiní jeho mně učiněná“.
Bratr pak zhodnotil Boží dobrodiní a velkou milost v celém svém životě.
Dále nám všem bratr Hřib – zeť promítl
bratrovu 10ti denní misii na Slezsku s
projížďkou autobusem na Lysou horu za
krásného počasí. Vrchol jeho překvapení
mu připravila přítomná rodina, když jej
pak převezli do bytu jeho syna, přičemž
bratr stále nevěděl co se bude dít. Až když
mu otevřeli byt a v něm byla shromážděna
celá jeho rodina. To byl jistě živý pěkný
dárek, který mu tajně připravili. Bratrovi bylo popřáno ještě hodně pohybových sil, méně „útěků od nás“ a teď to
nejdůležitější: „Kolika svým ovečkám jsi
předal Boží požehnání?
Nyní toto naše přání
přijmi od nás do svého
dalšího časného údobí,
které ještě Bůh dopřeje,
abys svou kroniku
života na cestě po níž
Tě vede Pán dopsal.
R. Drbohlav
15
Jak se žilo v biblických dobách v době žní
setbě – zemědělec nese v jedné ruce vak
zrn ječmene a druhou rukou je rozhazuje
doprava a doleva a dává pozor, aby semeno padlo jen „na dobrou půdu“ ( Luk. 8,58). Následuje vláčení, a to ke spřežení se
připojí trnité větve a uhrabe se jimi pole.
Znovu ježíš hovoří k učedníkům a to v
Matouši 13 kapitole o rozsévači je několik
veršů a v 37 verši – On jim odpověděl „
Rozsévač, který rozsíval dobré semeno, je
Syn člověka a pole je tento svět“.
Období sklizně – Jan 4, 35-37 – znamená
pro zemědělce a jeho rodinu plno práce.
Žněc levou rukou uchopí stébla obilí a
srpem v prvé ruce je usekne. Další je pak
sbírají a svazují do snopů, které naloží na
osla a odvezou k mlatu. Rodina krátce
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ano, žeň
je velká, ale dělníků málo. Proto proste
Pána, aby vyslal dělníky na svou žeň“ –
Matouš 9,37.38.
Chci se s vámi podělit právě v tyto dny
měsíce, kdy zde v tomto čase jsou žně –
červenec-srpen. Ale podle židovského
kalendáře byly v dobách Ježíše NisanIjar ( březen-duben). Když chtěl Ježíš
znázornit důležité nauky, často mluvil o
zemědělských metodách nářadí. Proč?
Protože žil v době pastevců a zemědělců (
Marek 4, 3-8). Pokud budeme mít určitou
představu o zemědělství v prvním století –
co tedy lidé pěstovali a s jakými problémy
se potýkali – je to psáno v bib. textech.
Doba orby – muž s lehkým dřevěným
pluhem na poli zapřáhne dva voly a vytváří
mělkou brázdu a tak je připraveno pole k
16
odpočívá a ve stínu fíkovníku s úsměvem
si povídají o sklizni a jedí chleba, pražené
obilí, olivy, sušené fíky a rozinky. Pak vše
zapijí několika doušky pramenité vody
( Deut. 8,7-11). Někteří nemají pole, ale
mohou paběkovat zbylé obilí a rovněž je
o tom psáno ( Deut. 24, 19-21 a 28, 1-6).
Proč jsem si právě vybrala zně? Poněvadž
mě to připomíná dětství, kde jsem prožívala
prázdniny u tatínkovy rodiny v chudé
vesničce za Třebíčem na Českomoravské
vysočině, kde se toto provádělo jak jsem
uvedla v předcházejícím článku v prvním
století a toto bylo ve 20 století a jak se
mě všechno zarylo do paměti a ještě ta
vůně pole a lesa kolem a vůbec ta krása
v těchto místech! Na pole žencům jsme
se sestrou Růženkou vozili se strýcem
koňmo občerstvení – ale to bylo chleba,
tvaroh, podmáslí, černá káva melta studená, také i ta pramenitá voda – byly to
vždy ty nejkrásnější prázdniny a také jsme
nosili pak do kostela prvotiny ze sklizně
k požehnání, kde se děkovalo v modlitbě
Bohu za dobré dary po celý rok ( Žalm
65,2.9-14).
„ Ztišení se sluší tebe chválit Bože – ty
svou dobrotou celý rok korunuješ. Louky
se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí
hlaholem a zpěvem“
S láskou vaše sestra Evža Macháčková
Diakonie
Svolávejte dobro
„Na hrubý pytel, hrubá záplata“!
Touto lidovou moudrostí jsem se vždy
obhajoval a to sám před sebou, když jsem
někomu trochu jadrněji obhajoval, než
jsem zvyklý mluvit. Hulvátovi je přece
potřeba nastavit zrcadlo, aby poznal sám
na sobě, jak se chová ke druhým. Jenže
pak jsem četl v Pavlově dopise do Říma:
„Milujte se navzájem bratrskou láskou, v
úctě dávejte přednost jeden druhému. V
horlivosti neochabujte, buďte vroucího
ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v
soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi,
ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás proklínají –
dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími a
plačte s plačícími“. – Řím. 12,10-15
Tento oddíl je přímo napěchován
samými dobrými radami, a já jednu z
nich dlouhá léta přehlížel. Určitě je do-
bré, když máme v rodině i v církvi mezi
sebou dobré vztahy, které se projevují
v tom, jak si navzájem pomáháme. Náš
vztah ke druhým se projeví v tom, jak
si umíme navzájem naslouchat, vnímat
potřeby toho druhého a sledovat zda se
právě raduje a nebo vnímá a prožívá
zármutek.
Mezi tím vším mi ale vždy unikala
výzva: „Svolávejte dobro na ty, kteří
vás pronásledují, dobro a ne zlo“. Jak
jsem již zmínil, mně vždy bylo vlastní
– spíše svolávat zlo, než dobro na ty,
kdo se vyžívají v tom, když mohou
ubližovat druhým. Proto jsem možná
tato slova přehlížel. Jen že když jsem se
jich konečně všiml, tak jsem si uvědomil
potřebu změny.
Láďa, můj lékař pochází z praktikující katolické rodiny. Už jako malý kluk
toužil vždy po tom, aby jednou mohl
léčit lidi. Ve škole míval vždy samé
17
jedničky a tak vždy věřil, že se mu to
jednou podaří. Jenže jejich soused seděl
v komisi, která rozhodovala, kdo půjde
studovat, a koho pošlou jen do učení. O
výsledky tehdy nerozhodovaly studijní
předpoklady, ale angažovanost rodičů.
A Láďovi rodiče se hodně angažovali.
Jenže z komunistického pohledu to bylo
špatným směrem. Soused, přesvědčený
ateista pak jejich pravidelné návštěvy
kostela použil jako hlavní argument,
díky kterému Láďa na studia nemohl a
musel do učení. Jenže Láďa měl svůj sen
a věřil, že je to vůle Boží. Vyučil se, pak
vystudoval průmyslovku a konečně po
několika pokusech vystudoval a dovršil
studia na medicíně…. . Dnes již se mu
pomalu blíží důchod. A já tu děkuji Pánu
Bohu, že tím pádem mám lékaře, pro
kterého práce není jeho řemeslem, ale
celoživotním povoláním a posláním. A
proč to tu píši? Jednoho dne se v jeho ordinaci objevil jeho soused, kvůli kterému
nemohl studovat a tak tento soused čekal,
že teď mu to pan doktor „spočítá“. Byl
však v šoku, když se mu dostalo stejně
dobré a pečlivé pozornosti, jako ostatním.
Láďa jednal prostě podle rady apoštola
Pavla v dopise Římanům – „ Svolávejte
dobro na ty, kteří vás pronásledují – dobro a ne zlo“.
Vlastimil Fürst st.
Sborové oznámení
- V sobotu 28. července 2012 po kratičké
přestávce po skončení bohoslužby se
uskuteční členské shromáždění. Budou
se řešit členské záležitosti a také případné
návrhy a připomínky členů. Ty můžete
předkládat kazateli sboru do soboty 14.
července 2012.
- Výbor sboru projednal a schválil vypracování projektu na rozšíření a úpravu
knihovny křesťanské literatury v horním
patře naší modlitebny. Tento projekt bude
poslán jako žádost o finanční příspěvek
pro rok 2013 organizaci ASI Česká Republika. V návrhu se počítá se zakrytím
dosavadního otevřeného prostoru při vstupu a jeho využití pro tuto knihovnu. Tento
projekt bude realizován, jenom pokud tato
dotace bude schválena.
- V pátek 28. září 2012 by měl proběhnout
v naší modlitebně obřad křtu. Máme velk18
ou radost, že by smlouvu s Pánem Bohem
chtěla uzavřít naše milá slečna Markéta
Garguláková. V jednání je ještě možná
další kandidát smlouvy s Pánem Bohem.
A pak ještě se k naší Markétce připojí i
další křtěnci – Z valašských Klobouka
Holešova. Těšíme se na tuto požehnanou
chvíli a určitě je to příležitost pozvat na
tuto slavnost i přátele a známé.
- Na návrh vedoucího oddělení sobotní
školy schválil výbor sboru sestru Terezu
Koplíkovou za učitele sobotní školy na
zkušební období.
- V období 29.7. – 19.8. 2012 bude mít
kazatel sboru Martin Žůrek řádnou dovolenou. Po dobu jeho nepřítomnosti jej
v prvním týdnu bude v případě potřeby
zastupovat br. Karel Kloda z Veselí n. M.
a dále pak br. Milan Kantor , kazatel na
Slovácku. V případě potřeby budou k dis-
pozici na řešení akutních neodkladných
záležitostí.
- V pondělí 18. června se manželům
Sukupovým z Napajedelského sboru
narodil druhý potomek rodu. Dostal jméno David a je tak mladším bráškou dnes
již 3letého Lukáška. Při narození Davídek
měřil 51 cm a vážil 3,90 kg. Manželům
Mirce a Martinovi srdečně gratulujeme a
přejeme jim hojnost Božího požehnání při
jeho výchově a cestě za Kristem.
Tajemník sboru
Téměř tisícileté překvapení
Když se řekne tisíc let, tak se vybaví
mnoho asociací. Třeba tisícileté království – v biblické terminologii nejznámější.
Nebo když evolucionisté hovoří o době
trvání existence Země – to tisíc let je jen
malý zlomeček v záplavě těch miliónů a
miliard. Ale když se řekne, že se někdo
dožil 1000 let? Nemožné, i Metuzalém
ten věk přece neměl, a to byl dle zápisu
v bibli nejdéle žijící člověk v historii.
A přece těch tisíc let člověka jsme
pohromadě viděli. Nebyli sice od jednoho
člověka, ale byli. To v sobotu 9. června
se sešlo dohromady 8 našich téměř
nejstarších sourozenců a přispěli svým
umem a obdarováním do bohoslužby.
Již když jsem se vítal s bratrem Adolfem Šlosárkem a on sedíc v první lavici
téměř šibalsky a s jiskrou v oku mladíka
se mě ptal, jestli vím proč sedí v první
lavici, tam kde běžně nesedává. Musím
říci, že jsem čekal něco ve stylu, že tam
sedí proto se svými dalšími současníky,
abychom jim mohli popřát k jejich
požehnaným létům. Jenže vše bylo jinak.
Místo tradičního příběhu pro děti vstali
téměř všichni jako jeden muž – 99letá
sestra Stackeová pochopitelně seděla a
písněmi a básní chválili i ve svém věku
Pána Boha. Byl jsem unešen, zároveň i
zahanben. Já o mnoho let mladší a činím
tak jak oni? Nejstarší naše sestra Anička
Stackeová odrecitovala svou báseň, a to ji
je 99 let. Ale paměť trochu ještě slouží. A
když zapěli jednu píseň tradiční – tvz. ze
sionského zpěvníku tak druhou překvapili
ještě více. Použili tradiční mládežnickou
píseň. To máme ale „mládežníky“ mezi
námi co? Zahanbili, nadchli, potěšili,
naladili.. . Každému dali něco. A věřte,
bylo to milé a úžasné. V našem sborečku
se máme cítit jako doma, a ten den jsem
byl téměř jako v nebeské rodině. Ukázalo
se, že jsme a dokážeme být pospolu. I
když někteří z nás sypou do naší sborové
rodiny „písek a nečistoty“ a tak narušují
přívětivé klima sborové rodiny. Ale s
tím ti , kdo to s rodinou myslí dobře nic
neudělají. Spíše se sami zamysleme nad
tím, co naší sborové rodině dáváme, s
jakým úmyslem a pro koho do sborové
rodiny chodíme. Když jsem poslouchal a
viděl naše nejstarší sourozence, cítil jsme,
že jejich víra, prověřená léty chozením
s Kristem je opravdová, dává se všanc
společenství a především Pánu Ježíši. A
o to snad jde ne?
Proto jim moc děkuji, také Bohu za sílu
a odhodlání, a věřím, že to byl začátek k
takovým to chvílím.
Potěšen a naladěn sepsal P. Matula
19