Poslední Mohykán české reportážní fotografie Jan Šibík

Transkript

Poslední Mohykán české reportážní fotografie Jan Šibík
Poslední Mohykán české reportážní
fotografie Jan Šibík
20 Ledna
Od 18:30
Téma:
Jan Šibík je fotoreportér. Tedy fotograf, pozorovatel a novinář v jednom. Potkávají se v něm velmi
profesní stránky s velkým angažmá. Opakovaně se vracel z válečných konfliktů anebo zemí
postižených katastrofou a organizoval humanitární pomoc anebo se zasazoval v oblasti lidskoprávní.
Sbíral peníze například bezruké děti v Sierra Leone i na oběti AIDS na Ukrajině.
Jan zaznamenal snad ze všech úhlů pohledu pád komunismu v Evropě. Byl zřejmě všude. Jeho
doménou byla dlouho Afrika – Niger, hladomor v Etiopii, masakry v Libérii, v Sierra Leone, viděl
Somálsko, Nigérii, pracoval v Alžíru, viděl genocidu ve Rwandě i uprchlické tábory v Tanzánii.
Proslul také jako válečný fotograf – destinace Afghánistán, Irák, Írán, Čečensko, Náhorní
Karabach, konflikt v Palestině… pamatujete si to všechno? Já už jen matně. A Honzovi se to jistě také
plete, ale má fotografie, které obletěly svět – opakovaně vyhrál Czech Press Photo. Se sportovní sérií
– v jeho případě netypickou – byl třetí na World Press Photo.
Jeho kariéra začala z pozice fotbalového fanouška (což už si lze v jeho případě jen těžko
představit). Jeho snímky rvoucích se fanoušků zaujaly tenkrát v devadesátém dokonce agenturu AP,
která mu nabídla krytí. Rozhodl se ale pro právě vznikající týdeník Reflex – sám si chtěl určovat kam
a jak se vydá a co bude fotit. Vydrželo mu to dvacet dva let!!! Celou dobu zaměstnancem! Letos v
lednu v Reflexu skončil – po letech se ocitá v nové situaci. Skončil, protože poslední časopis v zemi,
který dosud chtěl reportáž jako žánr, tohle oddělení ruší, končí. Šibík tak dokonale ilustruje jednu
etapu, loučící se epochu.
V poslední době už vzal na milost internet – musel. Vzal do ruky i mobilní telefon, jako prostředek k
pořízení fotografie. Tak, jako všichni světoví fotografové. Co se s nimi bude dít dál?
Srdečně vás, dámy a pánové, zvu do světa, kam můžeme jen nahlédnout, který zachycuje život
tak, že nás to šokuje, těší anebo frustruje. Zvu vás na setkání s člověkem, kterého si sama nesmírně
vážím a domnívám se, že je živoucí legendou české reportážní fotografie.
Budu ráda, když přijdete. Vaše Pavlína Wolfová