Hydrosfra - uebn text

Gymnázium Václava Hraběte Hořovice
Jiráskova 617
- učební text ze zeměpisu pro 1. ročník a kvintu (pracovní verze!!!)
HYDROSFÉRA
- sestavil s použitím uvedené literatury a pramenů - Mgr. Roman Urbánek -
- hydrosféra je vodní obal1 Země2 tvořený veškerou vodou ve všech skupenstvích3, která se
vyskytuje na zemském povrchu (viz povrchová voda v oceánech a mořích, v jezerech, vodních
nádržích, řekách, mokřadech, v mořském ledu, v ledovcích a ve sněhové pokrývce) a pod zemským
povrchem (viz půdní a podzemní voda), je obsažená v atmosféře (v podobě vodní páry a ledových
krystalků, ze kterých vznikají oblaka v troposféře) a v živých organismech (v rostlinách a živočiších)
- tímto přírodním obalem Země se zabývá hned několik vědních disciplín – např. hydrologie4 (studuje
fyzikální, chemické a biologické vlastnosti vody a zákonitosti oběhu vody na Zemi)
- voda je na Zemi rozložená nerovnoměrně prostorově i podle jednotlivých forem skupenství
- asi 97 % vody je soustředěno ve světovém oceánu, další necelá 2 % připadají na ledovce (voda,
kterou zadržují v pevném stavu, není pro člověka příliš využitelná), zejména na obrovské pevninské
ledovce Antarktidy a Grónska5 (podrobnější rozložení vody na Zemi viz tabulka č. 1)
Tabulka č. 1: Rozložení vody na zemském povrchu (odhad)
Forma výskytu vody
Plocha v km2
Objem vody v km3
světový oceán
podzemní vody
půdní vody
361 300 000
134 800 000
82 000 000
1 338 000 000
23 400 000
16 500
Podíl celkových
zásob na Zemi
96,54
1,69
0,001
ledovce a stálá sněhová
16 227 500
24 064 100
1,74
pokrývka
podzemní led dlouhodobě
21 000 000
300 000
0,022
zamrzlé půdy
voda v jezerech
2 058 700
176 400
0,013
voda v bažinách
2 682 600
11 470
0,0008
voda v korytech řek
148 800 000
2 120
0,0002
voda v přehradách
250 000
5 000
0,0004
voda v rostlinách a živých
510 000 000
1 120
0,0001
organismech
voda v atmosféře
510 000 000
12 900
0,0016
Celkové zásoby vody
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s.
- voda je v přírodě neustále v oběhu (základní příčinou je sluneční záření), protože voda může měnit
skupenství, dostává se ze světového oceánu výparem do ovzduší jako vodní pára7, odtud nad pevninu,
kde vypadává z oblaků ve formě atmosférických srážek zpět k Zemi a odtud část řekami za příznivým
okolností odteče zpět do oceánu (velký oběh vody8 – viz obrázek č. 1)
1
- z řečtiny: hydros = voda, sfaira = sféra, obal
- jak je vidět na družicovém snímku naší planety (viz úvodní strana) převládá, jak je ostatně dobře vidět, modrá
barva; naše planeta je „vodní planeta“, jediná ve sluneční soustavě, na jejímž povrchu se nacházejí oceány
z vody, té pro život nezbytné složky přírody, která je přítomna všude kolem nás (nejen ve světovém oceánu, ale i
v jezerech, řekách, ledovcích, jako podpovrchová voda pod zemským povrchem, nebo ve formě páry v ovzduší);
vodu obsahují i živé organismy
3
- ve skupenství kapalném, pevném (led) nebo plynném (vodní pára)
4
- dále např. hydrogeografie (všímá si více vztahů mezi hydrosférou a ostatními složkami krajiny), oceánografie
(se zabývá výzkumem oceánů a moří), nebo hydrogeologie (specializuje se na studium zákonitostí výskytu
podzemních vod v horninovém prostředí)
5
- největší ostrov světa (2 175 600 km2) objevili kolem roku 900 na svých plavbách Vikingové, kteří ho nazvali
„Zelená zem“, protože jeho tehdejší klima bylo teplejší, než je dnes (nyní 84 % jeho povrchu pokrývá ledovec
dosahující mocnosti až 3 400 m)
6
- ale bez ní by nebyl život na Zemi
7
- při poklesu teploty dochází ke kondenzaci (přechod z plynného skupenství do kapalného) nebo sublimaci
(přechod z plynného skupenství do pevného) vodních par
8
- v malém oběhu se voda vypařená z oceánu do něj srážkami opět vrací (totéž u pevnin)
2
Obrázek č. 1: Oběh vody v krajině (hydrologický cyklus)
Poznámky: So – srážky nad oceánem, Sp – srážky nad pevninou, Vo – výpar z oceánu, Vp – výpar z
pevnin
Zdroj: Matějček, T. a kol. (2007): Malý geografický a ekologický slovník. Příručka pro školy a
veřejnost. NČGS, Praha, 132 s. (upraveno)
- vody neubývá, neboť neustále obíhá; spolu s ní obíhají také další látky9
- voda patří mezi obnovitelné přírodní zdroje
- vzhledem ke strategickému významu vody pro život lidské společnosti je nezbytné o vodu pečovat;
zdroje a zásoby pitné vody racionálně využívat a chránit je
9
- oceánská voda obsahuje velké množství solí – např. kamennou sůl – a dalších látek, proto ji označujeme jako
slanou (lidé ani zvířata ji nemohou pít, ani se nedá používat na zavlažování polí); při vypařování zůstávají soli
v oceánu, proto srážkovou vodu, která vzniká kondenzací vodních par, označujeme jako sladkou vodu
- v kapkách deště se však rozpouštějí některé plyny z ovzduší (např. oxid uhličitý, oxid siřičitý) a okyselují je;
slabá kyselina rozpouští horniny (např. vápenec) a škodlivě působí na půdu, rostliny i živočichy
SVĚTOVÝ OCEÁN
- veškeré oceány a moře se souhrnně označují jako světový oceán a představují rozhodující zásobu
vody na Zemi (viz tabulka č. 1)
- pokrývá asi 71 % z celkové plochy povrchu Země a dělí se na Tichý, Atlantský, Indický, Severní
ledový a nově i Jižní oceán10 a na řadu moří a zálivů
Tabulka č. 2:
oblasti
severní polokoule
jižní polokoule
na Zemi
voda v mil.
km2
154,6
206,3
360,9
v%
60,7
80,9
70,8
pevniny v mil.
km2
100,2
48,6
148,8
v%
39,7
19,1
29,2
Graf č. 1: Rozložení vody a pevnin na Zemi
Zdroj: Mičian, Ľ. a kol. (1984): Zeměpis pro 1. ročník gymnázií. SPN, Praha, 292 s.
- moře jsou menší části oceánů v dosahu kontinentů, která se dělí na moře
 vnitřní – vnikají do pevniny, jsou jí prakticky obklopené a s oceánem jsou spojené jedním či
dvěma průlivy (např. Středozemní, Černé, Baltské, Rudé)
 okrajová – jsou oddělená od širého oceánu poloostrovy, ostrovy nebo jen podmořským
prahem (např. Severní, Beringovo)
- nad hladinu vyčnívající části pevnin, obklopené ze všech stran vodou, se nazývají ostrovy (skupina
vytváří souostroví), které podle způsobu vzniku rozdělujeme na ostrovy
10
- hranice mezi nimi jsou jenom pomyslné, smluvní, protože jsou ve skutečnosti vzájemně propojené



pevninské – kdysi byly součástí pevniny, zvýšením hladiny moří však došlo k jejich oddělení
(např. Madagaskar, Nová Guinea aj.)
sopečné – podmořské sopky, které dosáhnou nad hladinu světového oceánu (např. Havajské
ostrovy, Island aj.)
korálové (atoly) – vázány na kolonie korálů (takže pouze v teplých mořích) a na podmořské
vyhaslé sopky, vyčnívající nad hladinu, na nichž se právě tito živočichové usazují a dříve, než
časem sopečný kužel zmizí pod hladinu, tak na jeho místě vznikne atol
Obrázek č. 2: Vznik atolu
Zdroj: http://img.geocaching.com/cache/1f63f1a6-29ab-4911-8046-07985381126f.jpg
Poznámka:korálový ostrov vzniká tím, že vápenité schránky mořských živočichů, korálů, narůstají při
svazích ponořující se sopečné hory stále v nových vrstvách k hladině; sopečná hora se může časem
úplně ponořit a zůstane jen kruhovitá bariéra, která místy vyčnívá nad hladinu jako nízký ostrov,
uprostřed něhož je mělká vodní nádrž, laguna, většinou s klidnou hladinou; od rozvlněného oceánu je
oddělena korálovou bariérou
Tabulka č. 3: Světadíly a oceány
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s.
Poznámka: v roce 2000 byl Mezinárodní hydrografickou organizací vyhlášen nově Jižní (antarktický)
oceán, jehož severní hranice byla stanovena na 60. rovnoběžce j. š., který se s celkovou rozlohou 20,3
mil. km2 se řadí na čtvrté místo mezi oceány
- menší části oceánů a moří, vnikající do pevnin, avšak neoddělené ostrovy ani podmořskými prahy, se
nazývají zálivy (např. Biskajský, Guinejský, Mexický, Perský aj.)
- horizontální členitost11 pobřeží12 se posuzuje podle četnosti zálivů a poloostrovů
- zúžené části oceánů mezi pevninami nebo mezi pevninou a ostrovem se nazývají průlivy (např. La
Manche – 42 km široký, Gibraltarský – 14 km široký aj.)
- naproti tomu průplavy jsou umělé stavby, které člověk vybudoval prokopáním úzkých částí pevnin
(tzv. šíjí) proto, aby zrychlil a zkrátil námořní spojení mezi světadíly; v roce 1869 byl do provozu
uveden Suezský průplav13, v roce 1914 pak Panamský průplav
Obrázek č. 3: Zkrácení námořního spojení mezi Evropou a Asií po vybudování Suezského
průplavu
Zdroj: http://static.howstuffworks.com/gif/willow/the-suez-canal1.gif
- dno světového oceánu je značně členité (viz průřez oceánským dnem – litosféra)
11
- vertikální členitost posuzuje výškové poměry georeliéfu
- pruh území podél břežní čáry (místo, kde se vody oceánů stýkají se souší)
13
- za výstavbou této gigantické stavby stal francouzský inženýr a podnikatel Ferdinand Lesseps (začal i projekt
panamského průplavu, který ale vlivem okolností včetně finančním obtíží nedokončil)
- průplav později ovládli Britové, kteří tím velmi zkrátili cestu do Indie, své korunní kolonie, a dále si tím
vytvořili podmínky pro pozdější expanzi do východní Afriky
- u příležitosti otevření průplavu měla světovou premiéru opera Aida
12
- vlastnosti mořské (oceánské) vody:
a) salinita
- slanost je nejvýraznější vlastností mořské vody, je dána množstvím rozpuštěných minerálních látek,
a to zejména chloridů (88,8 %)14 – především kuchyňské soli (NaCl); není vhodná ani k pití, ani k
zavlažování
- oceánskou vodu považujeme za roztok, ve kterém jsou přítomny prakticky všechny známé prvky
(např. CO2, dusík, kyslík aj.)
- vyjadřuje se v promile (‰), průměrná slanost světového oceánu je 35 ‰, což znamená, že v 1 kg
mořské vody je rozpuštěno 35 g solí
- slanost vody je ovlivněna atmosférickými srážkami, výparem vody z hladiny, přítokem říční vody
z pevnin, změnami teploty vody, prouděním oceánské vody a hloubkou, a proto jsou mezi částmi
oceánů a moří značné rozdíly – nejslanější jsou subtropická vnitřní moře (např. Rudé moře – 42 ‰)
díky vysokému výparu, ve vysokých zeměpisných šířkách klesá díky nižšímu výparu a vysokému
přítoku sladké vody z pevniny (např. Baltské moře – 2 až 25 ‰)
- bohaté země na pobřeží Perského zálivu řeší nedostatek zásob pitné vody odsolováním vody mořské
b) barva
- zbarvení mořské vody závisí na množství minerálních a organických látek rozptýlených ve vodě
 modrá – moře chudá na plankton
 zelená, popřípadě načervenalá – moře bohatá na živé organismy (např. Rudé moře - )
 žlutá až hnědá – moře, do nichž řeky přinášejí spoustu minerálních látek (např. Žluté moře)
c) teplota
- oceány a moře získávají teplo pohlcováním slunečního záření15, kondenzací vodních par,
zahříváním vody chemickými a biologickými procesy, příjmem tepla ze dna (ze zemské kůry) apod.,
ztrácejí vyzařováním z hladiny do prostoru a výparem vody
- průměrná teplota povrchové vrstvy světového oceánu je 17oC
- teplota mořské vody koresponduje s teplotou vzduchu v podnebných pásech (čím blíže k pólům, tím
je voda chladnější), ovšem s tou výjimkou, že pás nejvyšších průměrných teplot vody (s teplotou přes
27oC) se celoročně nachází severně od rovníku v důsledku vlivu rozsáhlého zalednění v Antarktidě
- obsah solí způsobuje, že mořská voda zamrzá při teplotě -1,9oC; při zamrzávání, které je
zpomalováno např. pohybem mořské vody a přítomností znečišťujících látek, se led šíří od pobřeží a
mělčin na otevřené moře (tzv. tabulový led dosahuje nejvýše mocnosti 2 - 2,5 metru, led pokrývá
hladinu asi na 9 % z plochy světového oceánu); dmutí a vlnění láme tabulový led v ledové kry, které
se vyskytují severně a jižně od 30o s. a j. š., můžou ohrožovat námořní dopravu
c) hustota
- závisí na teplotě, salinitě a tlaku; oceánská voda je vždy hustější, než sladká
d) pohyb
- typickou vlastností oceánské vody jsou její nepřetržité pohyby – pohybují se vody nejen na jejím
povrchu, ale i ve velkých hloubkách, na dně oceánů 16 (druhy pohybů viz tabulka č. 4) – způsobují je
kosmické vlivy (přitažlivost měsíce a Slunce), fyzikálně-chemické vlivy (související se slunečním
zářením, cirkulací vzduchu atd.) a pohyby litosférických desek
14
- ve sladkých povrchových vodách na souši převládají uhličitany (79, 9 %)
- oceán pohlcuje až 85 % dopadajícího slunečního záření, celkově přijímá více sluneční energie, než k němu
přilehlé kontinenty
16
- předtím se myslelo, že nebezpečný radioaktivní odpad a jiné jedy se v zaplombovaných nádobách mohou
bezpečně uložit na dno oceánů
- ukázalo se však, že nádoby by po čase byly porušené a z nich uvolněné látky by dnovými proudy putovaly po
světovém oceánu a hubily by život v něm
15
Tabulka č. 4: Pohyby mořské (oceánské) vody
Zdroj: Brychtová, Š. – Brinke, J. – Herink, J. (2001): Planeta Země. Zeměpis pro 6. a 7. ročník
základní školy. Fortuna, Praha, 167 s.
 vlnění
- vítr vanoucí přes otevřenou vodní plochu vyvolává vlny17, jejichž velikost je přímo závislá na
rychlosti větru a rozloze vodní plochy
- dospěje-li vlna k pobřeží, zbrzdí se její dolní část, hřeben vlny se převrací a vzniká příboj, mohutné
vlny pak rozrušují pobřeží (silný erozivní účinek)18 a přetvářejí ho; proto se musí mapy pobřežních
vod neustále aktualizovat, aby nedošlo k ohrožení lodní dopravy
- mezi nejnebezpečnější druh vln patří tsunami (japonský název); příčinou náhlých až několik desítek
metrů vysokých vln19 pustošících ostrovy a pobřeží pevnin jsou podmořská zemětřesení
(mořetřesení)a výbuchy podmořských sopek
17
- každou vlnu tvoří hřbet a vpadlina (důl)
- dalšími charakteristikami jsou délka, výška a perioda vlny
18
- např. v zimě se na pobřeží průlivu La Manche proti útesům a skalám řítí obrovské vlny a odnášejí s sebou
rozdrcené úlomky vápenců; během staletí oceánské vlny „odkusují“ z útesů a pohltily již celé anglické vesnice a
města
19
- rychlost jejich pohybu může dosáhnout až stovky stovky km.h-1
Obrázek č. 4: Doverské útesy
Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_White_Cliffs_of_Dover_-_geograph.org.uk__106444.jpg
 slapové jevy
- působením gravitačních sil Měsíce a Slunce se hladina světového oceánu každý den zdvihá a znovu
klesá; tomuto pohybu20 říkáme slapové jevy (nebo též dmutí), které se skládají z přílivu (voda se
zvedá) a odlivu (voda klesá); průměrná doba mezi dvěma přílivy je 12 hodin a 25 minut; rozdíl ve
výšce hladiny21 při přílivu odlivu může být i více než 10 metrů, čehož se v některých zemích využívá
k výrobě elektřiny v přílivových elektrárnách
20
- přitažlivost Měsíce a Slunce způsobuje hromadění vodních mas na straně přivrácené k Měsíci a v důsledku
odstředivé síly i na straně odvrácené
21
- nejmenší rozdíly jsou na volném moři, největší v dlouhých a úzkých zátokách – např. v zálivu Fundy
(Kanada) dosahuje rozdíl mezi přílivem a odlivem až 20 m
Obrázek č. 5: Slapové jevy
a) přitažlivost Slunce a přitažlivost Měsíce se sčítají, příliv je největší (tzv. skočný příliv)
b) působení přitažlivých sil Slunce a Měsíce je protichůdné (odčítají se), příliv je nejmenší (tzv.
hluché dmutí)
Zdroj: Brychtová, Š. – Brinke, J. – Herink, J. (2001): Planeta Země. Zeměpis pro 6. a 7. ročník
základní školy. Fortuna, Praha, 167 s.
 oceánské proudy
- v oblastech stálých větrů se oceánské vody pohybují v mohutných oceánských proudech
- představují přenos oceánské vody obrovských objemů na velké vzdálenosti; vyměňují vodu (a tím
regulují teplotu a slanost v oceánech) ve vodorovném i svislém směru
- udržují stálý směr a rychlost, a proto je možné mořské proudy znázornit na mapách
- základním kritériem pro jejich členění je jejich teplota; teplé oceánské proudy se pohybují z nižších
zeměpisných šířek do vyšších (např. Golfský, Kuro-šio, Brazilský, Východoaustralský aj.), u
studených je to naopak (např. Kanárský, Benguelský, Kalifornský, Peruánský, Západoaustralský aj.) –
jsou jedním z důležitých klimatogeografických činitelů (buď oteplují – jako např. Golfský proud –
nebo ochlazují podnebí při pobřeží, které omývají)
Obrázek č. 6: Tepelný vliv Golfského proudu na pobřeží západní Evropy
Zdroj: Brychtová, Š. – Brinke, J. – Herink, J. (2001): Planeta Země. Zeměpis pro 6. a 7. ročník
základní školy. Fortuna, Praha, 167 s.
- oceány a moře mají velký význam pro oběh vody na Zemi, dále jsou např. i důležitým zdrojem
potravin (živočišných bílkovin), a proto bychom ho neměli neuváženě svou činností znečišťovat (např.
havárie tankerů22)
- z mořské vody se získávají soli, na dnu šelfových moří se často těží ropa a zemní plyn; moře může
být i zdrojem elektrické energie (přílivové elektrárny), o významu v námořní dopravě ani nemluvě
22
- k jedné z největších havárií s obrovskými ekologickými škodami došlo v roce 1989, kdy u břehů Aljašky
ztroskotal tanker Exxon Valdez
VODSTVO PEVNIN
- atmosférické srážky zásobují vodou řeky, jezera, bažiny i podpovrchovou vodu na pevninách
Graf č. 2: Dělení vodstva na pevninách
vodstvo pevnin
povrchové vody
100
tekoucí (řeky)
stojaté
80
60
přírodní (jezera)
Východ
Západ
40
umělé (rybníky,
přehrady)
Sever
20
podpovrchové
vody
0
půdní vláha
1. čtvrt. 2. čtvrt. 3. čtvrt. 4. čtvrt.
podzemní vody
sníh a led
(ledovce)
Povrchové vody:
A - tekoucí
- každý vodní tok vzniká jako pramen (místo, kde podpovrchová voda vyvěrá na zemský povrch)
nebo jako potok vytékající z jezera; místo, kde se vodní tok vlévá do větší řeky nebo do oceánu, se
nazývá ústí
- říční síť se skládá z hlavního toku a všech jeho přítoků (pravostranných i levostranných)
- základní charakteristiky vodního toku:
a) povodí (plocha území v km2, ze kterého voda stéká do jednoho hlavního vodního toku); hranice
mezi povodími se nazývá rozvodí (viz rozvodnice v obrázku č.)
b) úmoří (část pevniny, z níž všechny vodní toky odvádějí vodu do jednoho moře, či oceánu)
- území České republiky náleží do tří úmoří: Severního (66,2 %), Černého (24 %) a Baltské (9,8 %)
moře
- Králický Sněžník
c) délka (vzdálenost od pramene k ústí)
d) spád (výškový rozdíl mezi dvěma libovolnými body na toku řeky)
e) průtok (množství vody, které proteče za jednu sekundu příčným průřezem koryta vodního toku –
udává se v metrech krychlových za sekundu)
- není stálý, mění se v průběhu roka – u některých řek jsou výrazné rozdíly mezi letním a zimním
průtokem (v chladných oblastech řeky zamrzají, takže jejich průtok klesá; po tání sněhu nebo deštích
se průtok podstatně zvětšuje a může vzniknout povodeň, kdy se řeka vylévá z koryta a zaplavuje
okolní krajinu)
f) hustota říční sítě (poměr délky všech vodních toků k ploše povodí)
Obrázek č. 7: Říční síť Amazonky23 v Jižní Americe
Zdroj: Demek, J. – Horník, S. (2004): Zeměpis pro 6. a 7. Ročník základní školy. Planeta Země a její
krajiny. SPN, Praha, 96 s.
Tabulka č. 5: Největší řeky světa
23
- jméno tomuto veletoku, kterým protéká 1/4 veškeré sladké vody na Zemi, dal podle bájného kmene
Amazonek španělský cestovatel Francisco de Orellana, který ji objevil v roce 1542
- do Amazonky ústí okolo 15 000 přítoků, v období tropických dešťů stoupne její hladina až o 20 metrů
- v řece žije přes 2 000 druhů ryb, včetně piraní a elektrických rejnoků
- na dolním toku má koryto hluboké 90 metrů a i díky přílivu mohou plout zámořské lodi hluboko proti proudu
do vnitrozemí (až do přístavu Manaus)
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s.
g) vodní stav (výška vodní hladiny ve vodním toku nad zvoleným pevným bodem)
h) specifický odtok (množství vody, které průměrně odteče z povodí za sekundu)
i) řádovost toků (vodní tok ústící do oceánu je vždy tokem nejvyššího řádu, jeho přítoky jsou toky
nižšího řádu atd.)
Obrázek č. 8: Říční síť stromovitého typu s označením řádu jednotlivých vodních toků
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s.
j) odtokový výška (vrstva vody v mm rovnoměrně rozložená na ploše povodí, která z něho odtekla za
určité období)
k) koeficient odtoku (číselná hodnota udávající poměr mezi množstvím vody, která odtekla za určité
období a objemem atmosférických srážek)
l) tvar říční sítě – uspořádání vodních toků v povodí závisí např. na sklonu georeliéfu, geologickém
složení (množství zlomů apod.)
Obrázek č. 9: Základní typy říčních sítí
Zdroj: Zeměpisný náčrtník
m) režim odtoku
- režim odtoku (průtok) vodních toků se v průběhu roku může i výrazně lišit
- je závislý na řadě faktorů – např. na podnebí (množství atmosférických srážek a jejich rozložení
během roku, teplota vzduchu a výpar), na charakteru hlavních zdrojů vodnosti (atmosférické srážky,
podzemní vody, ledovce), na geologickém podloží (nepropustné a propustné horniny), georeliéf
(členitost, sklon svahů a nadmořskou výškou), druhu i typu půd i rázu vegetace
 rovníkový (celoročně vyrovnaný odtok díky stálému přísunu srážek, vysoký průtok) –
Amazonka, Kongo
 monzunový (vysoký, max. průtok v době letního monzunu) – Indus, Ganga, Mekong
 aridní (nízký průtok, max. průtok v době zimních srážek – subtropický pás / Středomoří,
vysychání – vádí, creeky…) – Cheliff
 ledovcový (polární oblasti, horská a zaledněná území – max. odtok v létě díky pozdnímu
začátku tání ledovců) – Rhôna
 oceánský dešťový (pravidelné rozdělení odtoku díky rovnoměrnému rozložení srážek v roce,
max. odtok koncem zimy) – západoevropské řeky: Temže
 vysokohorský sněhový (max. odtok koncem jara – tání sněhu v horách) – Dunaj (ve Vídni)
 nížinný sněhovo-dešťový (sibiřské a kanadské řeky) a dešťovo-sněhový
 i další typy odtokových režimů včetně smíšeného (u delších vodních toků, které procházejí
více podnebnými pásy – např. Nil)
- bezodtoká (též bezodtoková) oblast – území uvnitř kontinentů, ve kterých neprobíhá odtok
srážkové vody do světového oceánu ani povrchovou, ani podzemní cestou; řeky ústí do bezodtokých
jezer, mizí v bažinách nebo se ztrácejí v pouštích – 21 % rozlohy zemské souše; v suchých oblastech
se vyskytují pravidelně tekoucí vody jen zřídka, častější jsou vyschlá říční koryta (v Africe vádí,
v Austrálii creek), která se naplní vodou jen za ojedinělých vydatných dešťů
B - stojaté
a - přírodní vodní nádrže
- jezera jsou přírodní sníženiny na zemském povrchu, částečně nebo zcela vyplněné vodou
- 0,5 % zásob sladké vody na Zemi
- 3 oblasti největšího soustředění:
I/ jezero Bajkal (dosahuje hloubky 1620 m, obsahuje 23 000 km3 vody, což je 1/5 veškerých zásob
sladké vody na pevninách; napájí ho 336 řek a vytéká z něho jen řeka Angara)
II/ Velká kanadská jezera
III/ východoafrická jezera (např. Tanganika) vzniklá v příkopové propadlině (mezi africkou a
somálskou litosférickou deskou)
- podle příčiny vzniku (původu) se rozlišují jezera původu:
 ledovcového (nejrozšířenější typ na Zemi)
- vzniklá buď erozní – karová (ve skalních výklencích vytvořených ledovci v pohořích), či
akumulační činností ledovce – morénová24 (morénový val zanechaný v krajině ustupujícím ledovcem)
- jezera v Alpách, v Tatrách, v nížinách Německa a Polska, v severní Americe a v severní Evropě
(Finská jezerní plošina)
Obrázek č. 10: Ledovcová jezera
a) karová (např. Wielki Staw v polské části
Krkonoš)
b) morénová (Štrbské pleso ve Vysokých
Tatrách)
Zdroj: Brychtová, Š. – Brinke, J. – Herink, J. (2001): Planeta Země. Zeměpis pro 6. a 7. ročník
základní školy. Fortuna, Praha, 167 s.
24
nebo kombinovaná
Obrázek č. 11: Karové jezero (jedno z Roháčských ples v Západních Tatrách na Slovensku)
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rohacske_pleso2-3.jpg
 tektonického
- poklesem zemských ker podél zlomů, v příkopových propadlinách – např. Bajkal (nejhlubší –
1620 metrů, Rusko), většina východoafrických jezer, Kaspické moře (oddělení původního moře
zdvižených pruhem mořského dna)
 sopečného
- v kráterech vyhaslých sopek (např. Crater Lake v USA), nebo zahrazením údolí ztuhlou lávou
(např. Nikaragua ve Střední Americe)
 říčního
- v mrtvých ramenech či zaškrcených meandrech řek, v deltách – např. ústí Mississippi
 krasového
- v místech, kde se propadly stropy podzemních prostor ve vápencových oblastech – např. jezírko
na dně propasti Macocha (Moravský kras)
 sesuvného
- sesuvy půdy, nebo skalní řícení, při kterých došlo k přehrazení údolí – např. Mladotické jezero
na Plzeňsku
 pobřežní
- vzniklá z částí mořských zálivů, oddělených od volného moře postupným nárůstem říčních
naplavenin – např. Maracaibo (Venezuela)

nebo smíšeného původu – Velká kanadská jezera (tektonického původu, ale přemodelovaná
zároveň i činnosti ledovce)
- liší se plochou, hloubkou, různou nadmořskou výškou (nejvýše položeným splavným jezerem na
světě je Titicaca v Jižní Americe), ve kterých leží, fyzikálními, chemickými (slanost, sladkost25) a
biologickými vlastnostmi, některá jsou průtočná (např. Bajkal), jiná bezodtokové – např. Čadské
jezero, Mrtvé moře26 (kromě řeky Jordán sem ústí několik dalších malých řek, žádná řeka z něho ale
nevytéká)
Tabulka č. 6: Největší jezera na světě
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s.
- krajiny s mnoha jezery se nazývají jezerní krajiny (např. Finská jezerní plošina s více než 60 000
jezery ve Finsku)
- jezera nejsou vesměs trvalými vodními nádržemi – často zanikají:
a) protržením hráze vodní erozí
b) menší a mělká jezera se rychle zanášejí (plaveninami – pískem, či bahnem, které přinášejí do jezera
ústící řeky), popřípadě zarůstají vodními rostlinami27, a mění se v mokřady (bažiny28)
25
26
- zvláštním případem je jezero Balchaš (západní část sladká, východní část slaná)
- jeho hladina leží 408 metrů pod hladinou světového oceánu, což z jezera činí nejnižší místo na zemské souši
- umožňují další zachytávání usazenin
28
- trvale zamokřená území, souvisle porostlá vlhkomilnými rostlinami (např. rákosím)
27
Obrázek č. 12: Zánik jezera zanášením a zarůstáním
Zdroj: Demek, J. – Horník, S. (2004): Zeměpis pro 6. a 7. ročník základní školy. Planeta Země a její
krajiny. SPN, Praha, 96 s.
c) jezera mohou dočasně, nebo zcela vyschnout
- geografický význam jezer je mnohostranný – příznivý vliv na mikroklima (zmenšují teplotní
výkyvy a zvyšují vlhkost vzduchu), regulují odtok vody z krajiny29, usměrňují říční odnos, jsou
důležitým zdrojem nerostných surovin, potravin, pitné a užitkové vody, slouží k vodní dopravě a
stále více plní i turisticko-rekreační funkci…
- činností člověka může docházet ke změnám vlastností jezerní vody, či jejich postupnému zániku –
např. kyselé deště vedou k okyselení (vodní prostředí jezer bez života), v důsledku odvádění vod
z přítoků (např. do továren, k zavlažování plantáží) některá jezera vysychají (např. Aralské jezero),
čímž roste i jejich salinita; vypouštěním odpadních vod z továren, či sídel (např. Bajkal) dochází k
jejich znečištění
29
- při silných lijácích zadržují jezera vodu, zpomalují její oběh a zabraňují tak záplavám; v období sucha
naopak napájejí řeky
B - umělé vodní nádrže
- umělé vodní nádrže jsou dílem člověka; byly vytvořeny k zadržování vody pro hospodářské účely
- rybníky se stavěly hlavně ve středověku a sloužily k pohonu vodních hamrů, mlýnů, důlních
zařízení a k chovu ryb (nejvíce rybníků se u nás z té doby zachovalo v jižních Čechách na bývalém
panství Rožmberků30 – jejich vybudování výrazně změnilo tvář celé oblasti – rybničná krajina)
- podle napájení vodou se rozlišuje několik typů rybníků:
 průtočné – ty jsou nejčastější, protékají jimi přirozené vodní toky; plní nejčastěji funkci
retenční a rybochovnou
 pramenité – jsou zásobované vodou z pramenů; mají čistou, ale velmi studenou vodu, chudou
na živiny, což je nepříznivé pro chov ryb
 nebeské – vesměs mělké a malé rybníky, výlučně závislé na atmosférických srážkách; díky
kolísající hladině nejsou vhodné pro chov ryb (např. v zimě někdy promrzají až ke dnu)
- kromě retenční, či rybochovné funkce slouží dnes rybníky i k rekreaci; řada rybničních oblastí je
předmětem státní ochrany přírody (Třeboňsko je např. Biosférickou rezervací UNESCO), protože
se zde dochovaly zbytky původních stromových, keřových a bylinných porostů, navíc jsou rybníky i
s jejich okolí útočištěm i pro vzácné vodní a vlhkomilné organismy
- přehrady (velké vodní nádrže za obřími hrázemi) jsou spíše dílem moderní doby (nejvíce jich
vzniklo v průběhu 20. století), ale vznik prvních je doložen už ve starověku31
- voda zadržená v přehradách slouží k výrobě elektřiny, zavlažování polí, zásobování měst pitnou
vodou, ochraně před povodněmi32, chovu ryb, k vodní dopravě či k rekreaci (včetně rekreačních
výletních plaveb); velmi často jde o nádrže víceúčelové
- u nás je nejvíce přehrad soustředěno na řece Vltavě – vltavská kaskáda (17 přehrad): Lipno, Orlík,
Slapy aj.
- nádrže s velkou vodní plochou mají podobný klimatický vliv na okolí jako velká jezera a rybniční
soustavy
- jsou známy ale i negativní dopady vybudovaných gigantických vodních děl (např. nejnověji se to
ukazuje v případě stavby největší přehrady světa Tři soutěsky v Číně) – vysídlení množství lidí ze
zatopených oblastí, zábor úrodných zemědělských půd, přerušení pravidelných záplav přinášejících do
nížin zúrodňující náplavy, značné lokální zatížení podloží atd.
- díky zpomalenému oběhu vody se voda v přehradách (ale i jezerech a rybnících) snadno znečistí
(čistí se mnohem pomaleji než voda v potocích a řekách, což by mělo vést k jejich zvýšené ochraně
před znečištěním, nehledě na to, že řada z nich slouží k zásobování městských aglomerací pitnou
vodou)
- přehrady se liší v různých ukazatelích – např. plochou vodní hladiny, výškou, či délkou hráze,
objemem zadržované vody, nebo instalovaným výkonem (v hydroelektrárně)
30
- největší český rybník (ha) se jmenuje Rožmberk
- k nejznámějších stavitelům jihočeských rybníkům patří zejména Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (největší
rybník Rožmberk) a Štěpánek Netolický
- rybníky zde vznikly v trvale zamokřených oblastech, kde jejich vybudování představovalo jediné rozumné a
výnosné hospodářské využití krajiny
31
- v Jemenu byla podle Koránu zničena v 6. stol. př. n. l. přehrada Sudd al Arim, vybudovaná před více než
1000 lety
- perský král Dareois I. nechal postavit ve 4. stol. př. n. l. tři zděné přehrady na řece Kov, které sloužily
k zásobování vodou metropoli této veleříše – Persepolis
32
- účelem je zadržet vodu v době zvýšených průtoků a ochránit tak oblasti pod přehradou před možnými
povodněmi
Tabulka č. 7: Největší přehrady světa
a) podle plochy
Přehradní dílo
Plocha (v Objem
km2)
(v mil. m3)
1. Volta
8 482
153 000
2. Kujbyševská
6 450
58 000
(Samarská)
3. Smallwood
5 698
28 500
4. Kariba
5 580
180 600
Průměrná
hloubka (v m)
18,0
9,0
Stát
Řeka
Ghana
Rusko
Volta
Volha
5,0
32,4
Kanada
Zimbabwe Zambie
Kazachstán
Rusko
Egypt - Súdán
Churchill
Zambezi
5. Buchtarmská
5 490
49 800
9,1
Irtyš
6. Bratská
5 426
169 270
31,2
Angara
7. Násirova
5 248
165 000
31,4
Nil
(Asuánská)
8. Rybinská
4 580
25 400
5,5
Rusko
Volha
9. Caniapiscau
4 318
53 790
12,5
Kanada
Caniapiscau
10. Guri (Simón
4 250
138 000
32,5
Venezuela
Caroni
Bolívar)
Zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_gr%C3%B6%C3%9Ften_Stauseen_der_Erde
b) podle výkonu hydroelektrárny
Přehradní dílo
Výkon (v MW)
Stát
Řeka
1. Three Gorges Dam
18 300
Čína
Chang Jiang
(Tři soutěsky)
2. Itaipu
14 000
Brazílie - Paraguay
Paraná
3. Guri (Simón
10 200
Venezuela
Caroni
Bolívar)
4. Tucuruí
8 370
Brazílie
Tocantins
5. Grand Coulee
6 809
USA
Columbia
6. Sajano-Šušenská
6 400
Rusko
Jenisej
7. Krasnojarská
6 000
Rusko
Jenisej
8. Robert-Bourassa
5 616
Kanada
Le Grande
9. Churchill Falls
5 429
Kanada
Churchill
10. Longtan
4 900
Čína
Hongshui
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_largest_hydroelectric_power_stations
Podpovrchové vody
- ta část z atmosférických srážek, která se dostává především vsakováním (infiltrací) ze zemského
povrchu do průlin (pórů) v půdách, zvětralinách a sypkých usazeninách, nebo vyplňuje pukliny
v pevných horninách, tvoří podpovrchovou vodu
- dělí se na půdní vodu (půdní vláhu) a podzemní vodu (viz obrázek č.)
Obrázek č. 13: Podpovrchová voda
Zdroj: Štulc., M. – Příhoda, P. – Srbová, H. (1995): Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia.
Fortuna, Praha, 153 s. (upraveno)
- půdní vláha (voda) je typická pro svrchní části půdního horizontu, póry v půdách, či pukliny
v horninách nevyplňuje úplně, dělí se s půdním vzduchem; je nezbytná pro růst rostlin
- podzemní voda zasakuje hlouběji, zcela a souvisle vyplňuje póry a pukliny; hromadí se nad
nepropustnou vrstvou hornin (např. jílovité horniny) a vytváří zde souvislou hladinu podzemní vody
- podzemní vodu můžeme využívat studnami nebo ji jímat u pramenů; její pohyb horninami je velmi
pomalý, průchodem přes dutiny hornin dochází k jejímu čištění, což činí z podzemní vody důležitý
zdroj pitné vody
- překročí-li obsah rozpuštěných minerálních látek, plynů, případně radioaktivních látek v podzemní
vodě určitou koncentraci (např. 1 g solí v 1 l vody), jde o vodu minerální; právě minerální látky
dodávají vodě léčebný účinek (vznik lázní – např. u nás tzv. „lázeňský trojúhelník“)
- minerální vody dosahující teploty v rozmezí 20-50oC se označují jako teplice, terma???
- v místech, kde podzemní voda přirozeně vyvěrá na povrch, vzniká pramen (může to být počátek
vodního toku); existují ale i tzv. výstupné prameny, jejichž voda vystupuje na povrch přetlakem
vyvolaným hydrostatickým tlakem – patří mezi ně i velmi významné artéské prameny (voda
zachycená v artéských pánvích, která je v suchých oblastech většinou jediným zdrojem vody)
Obrázek č. 14: artéský33 pramen
Zdroj: http://geology.com/articles/bottled-water/artesian-well.gif
- vrstvy propouštějící vodu a sevřené nahoře a dole nepropustnými vrstvami se sytí ve vlhkých
oblastech vodou
- jestliže mají propustné vrstvy sklon, prosakuje voda do velkých vzdáleností, a protože další voda
dále přitéká, je pod tlakem
- navrtáním nadložních nepropustných vrstev může vlivem hydrostatického tlaku voda tryskat nebo
samovolně vytékat na povrch
- do stejné kategorie patří i termální prameny a gejzíry, které jsou typické pro oblasti s bývalou
(doznívající), nebo současnou vulkanickou činností; část jejich vody vzniká kondenzací vodních par
unikajících z chladnoucího magmatu
- prameny se liší různou vydatností (ta se měří v m3.s-1 nebo v l.s-1), způsobem vzniku (viz obrázek
č.), jedny jsou studené, druhé teplé, některé během suchých letních měsíců mohou i zaniknout
(prameny občasné)
Obrázek č. 15: Příklady pramenů podzemní vody
Poznámka: a, b – vrstevní prameny, c – suťový pramen, d – zlomový pramen
Zdroj: Mičian, Ľ. a kol. (1984): Zeměpis pro 1. ročník gymnázií. SPN, Praha, 292 s.
33
- poprvé byla tímto způsobem získána voda v kraji Artois [čti: artua] ve Francii, proto artéská voda
- podzemní vody mají využití jednak pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou (a proto jsou zdroje
podzemních vod ze zákona chráněny), ale i pro zásobování průmyslu a zemědělství užitkovou vodou,
minerální a termální vody se používají k léčebným účelům, v případě např. Islandu i k výrobě
elektřiny (zdroj geotermální energie)
Použitá literatura:
 Brychtová, Š. – Brinke, J. – Herink, J. (2001): Planeta Země. Zeměpis pro 6. a 7. ročník
základní školy. Fortuna, Praha, 167 s.Červinka, P. – Tampír, V. (1998): Přírodní prostředí
Země. Učebnice pro základní školy a víceletá gymnázia. NČGS, Praha, 87 s.
 Demek, J. – Horník, S. (2004): Zeměpis pro 6. a 7. ročník základní školy a nižší ročníky
víceletých gymnázií. Planeta Země a její krajiny. SPN, Praha, 96 s.
 Demek, J. – Voženílek, V. – Vysoudil, M. (2001): Geografie 1 pro střední školy.
Fyzickogeografická část. SPN, Praha, 94 s.
 Matějček a kol. (2007): Malý geografický a ekologický slovník. Příručka pro školy a
veřejnost. NČGS, Praha, 132 s.
 Mičian, Ľ. a kol. (1984): Zeměpis pro 1. ročník gymnázií. SPN, Praha, 292 s.
 Štulc, M. – Příhoda, P. – Srbová, H.: Přírodní obraz Země pro 1. ročník gymnázia. Fortuna,
Praha, 153 s.
Snímek na úvodní straně
http://www.howtoreverseglobalwarming.info/earth-globe-1.jpg