BANÁNOVÉ DĚTI a jejich milující rodiče 20.3.2008

BANÁNOVÉ DĚTI a jejich milující rodiče 20.3.2008

BANÁNOVÉ DĚTI a jejich milující rodiče
20.3.2008, Instinkt 22
Jen si to přiznejme: většina Čechů Vietnamce přinejmenším podceňuje. Přitom jsou často
schopnější než ti, kdo se na ně dívají skrz prsty. Jejich početná komunita je navenek dost
uzavřená, možná proto o nich Češi vědí tak málo. Takže si zatím ani nevšimli, že tu vyrůstá
nová, sebevědomá vietnamská generace. Říkají si banánové děti: navrch žlutí, uvnitř bílí.
Taková přehlídka extravagantních účesů se jen tak nevidí. Co se módních výstřelků týče,
pražská vietnamská mládež drží krok s mladými Japonci a hodně sleduje i korejskou módu.
„Největší hustotu metrosexuálů na metr čtvereční najdete v Sapě,“ řekl nám dvacetiletý kluk,
se kterým jsme v únoru na oslavě vietnamského Nového roku zapředly řeč.
Sapa, velkoobchodní tržnice v Libuši, je srdcem vietnamské komunity z Prahy a
širokého okolí. Nic výstavního, konglomerát rozdrbaných hal a budek s nápisy ve
vietnamštině, který každou sobotu pohltí snad tisíce vietnamských obchodníků. Přijíždějí na
nákupy, přitom si zajdou k holiči, nakoupí časopisy ve vietnamštině, pozdraví známé. Je tu
spousta kanclíků, kde se vyřizují pojištění, registrace auta nebo trvalý pobyt, je tu
překladatelský servis, několik kadeřnictví, mnoho restaurací, redakce časopisu Tuan Tin Moi
(česky Novinky týdne). Děti sem chodí na doučování, funguje tu i mateřská školka.
Každý Vietnamec v Praze ví, kde Sapa je. Tak proč ti dva mladíci na autobusové
zastávce nepřístupně kroutí hlavou, jako že nemají ponětí, když se jich ptáme na cestu?
Tenhle obrázek neprodyšně uzavřené komunity dobře známe. Jenže na oslavě
Nového roku to vypadá úplně jinak. Stovky mladých Vietnamců se vůbec netváří upjatě, ani
na nás, pár přítomných bílých tváří. Kluk s červenými vlasy si hraje s jojem a perfektní
češtinou si nás dobírá: „Neumím česky, celý den prodávám boty.“ Slečna, kterou potkáme na
toaletě, se zase bezelstně zeptá, jestli si má tu mašli nechat tak, nebo uvázat jinak. Tak jak to
tedy s pověstnou vietnamskou uzavřeností je?
Kdo s kým nemluví
„Někteří vietnamští známí říkají, že jsme to spíš my Češi, kdo si dlouho nikoho nepouštějí k
tělu,“ obrací optiku Eva Pechová, mladá vietnamistka z Klubu Hanoi, který sdružuje lidi se
zájmem o vietnamskou kulturu. „Je fakt, že ve Vietnamu se klidně dají do řeči i dva cizí lidi,
když vedle sebe zastaví na mopedu na křižovatce.“
„Nejsme uzavření!“ tvrdí rozhodně Le Minh Cau, místopředseda Svazu Vietnamců.
Jiný názor ale mají kluci ze skupiny, která si říká Vietflirt. Založili vietnamskou internetovou
seznamku, pořádají diskotéky a produkce hudebních představení pro vietnamskou mládež.
„Naše komunita je tradičně uzavřená, stejně třeba jako bývají ty čínské. Tak to prostě je.“
Záleží zkrátka na úhlu pohledu. Pan Cau zastupuje deset tisíc členů svazu, který usiluje
o posílení dobrého jména a prestiže vietnamské komunity – a k tomu vstřícná komunikace s
českou společností patří. Ale velká část Vietnamců, kteří sem přijeli, protože je k tomu
přinutila nouze nebo touha po lepším živobytí, nemá dost času, chuti ani znalostí češtiny na
to, aby se s Čechy sbližovala. Tím spíš, že Češi o to většinou také nestojí. Česká rezervovanost
takovým Vietnamcům možná i vyhovuje, mají svůj život a své priority. Mnozí zpočátku ani
nemají v plánu usadit se natrvalo; jenže cesta k blahobytu se leckdy ukazuje delší, než se
zdála. Často tu tedy zůstávají a na budoucnost se začínají dívat očima svých dětí. Kde jim
bude líp?
Kudy na vysokou?
A tak nyní v Česku dospívá mladá generace Vietnamců. Říkají si „banánové děti“: zvenku
žlutí, uvnitř bílí. Obě kultury, česká i vietnamská, se o ně přetahují a oni stojí někde mezi.
„Někdy je to dost náročné na hlavu,“ říká dvaadvacetiletá Lin.
Příběh Nguyen Thi Thuy Duong, pro Čechy Lin, začal jako mnohé jiné: „V osmi letech
jsem přijela z Hanoje do malé české vesnice u Chrudimi. Zima a sníh, to byly nejsilnější
dojmy. A pak taky to, že jsem se strašně chtěla spolužáků zeptat na spoustu věcí, ale
nemohla jsem říct vůbec nic! Nějakou dobu si o mně asi mysleli, že jsem hluchoněmá. Třeba
mě pozdravili a já jsem jen tak divně zamručela, nevěděla jsem, jak mám jinak reagovat.“
Lin nejdřív dali na rok do mateřské školky, aby se naučila jazyk. Dnes česky umí
dokonale a kromě vietnamštiny zná další tři řeči. Studuje diplomacii a mezinárodní vztahy na
soukromé vysoké škole v Praze.
Také Lin se počítá mezi „banánové děti“. Ostatně, tak se jmenoval i první článek na
jejím internetovém blogu.
V kuchyni u Lin visí dva goblénky s vyšívaným textem ve vietnamštině. Její otec
Nguyen Trung Dung, který šest let bojoval ve vietnamskoamerické válce a teď už dvacet let
bydlí i s rodinou v Třemošnici u Chrudimi, se nám je snaží co nejvěrněji přeložit. „Tady ten
má název Děti,“ ukazuje nalevo, „a tady ten Svědomí.“ Na levém goblénku stojí, že matku je
třeba cenit nade vše a otec je zas největší záštita. Napravo, pod nápisem Svědomí, je vyšitá
esence životní moudrosti: Život bez překážek za nic nestojí a na rovné cestě se nic nenaučíš.
Dávej a nečekej, že se ti to hned vrátí. Když tě nemají rádi, snášej to bez pocitu příkoří, nepři
se s nikým o pravdu. Není dobré, když zaznívá jen jeden hlas, ať mají prostor i jiní...
Jak moc je životní filozofie, na níž celé generace vybudovaly v daleké Asii svou
odolnost a schopnost sebezapření, přenosná na jejich děti ve středu Evropy?
Na vietnamských rodičích ve zdejší diaspoře je vidět obava, že se jim výchova vymkne
z rukou. Motorem jejich života je lepší osud pro děti, ten dává smysl jejich obětování. Lepší
osud znamená lepší vzdělání, lepší pracovní příležitost, materiální dostatek.
Zakázaná láska
„Část vietnamské mládeže už tady načichla leností,“ tvrdí Ajny. Jeho příklad ale ukazuje, že
tak horké to nebude. Je v nultém ročníku právnické fakulty a každou sobotu ho najdete v
redakci týdeníku Tuan Tin Moi. Pomáhá tu svému otci, šéfredaktorovi, s grafikou reklamy.
Spousta mladých Vietnamců studuje, až se z nich kouří, a navíc pomáhá rodičům v Sapě.
Prodávat, nakupovat, provozovat služby. To český studentský život vypadá o dost
bezstarostněji.
Stabilitu a výkonnost zavedeného systému může asi nejvíc ohrozit láska. „S někým
chodit už během studií, to moc rodičů nevidí rádo,“ říká Lin. A s Čechem nebo s Češkou už
vůbec ne. Vztah s někým, kdo pochází z kultury, která nemá takovou disciplínu jako ta
vietnamská, je z pohledu rodičů ještě větší riziko. Lin zná jen jeden vietnamsko-český pár a je
to prý „zakázaná láska“, proti které se rozhodně postavili rodiče i další příbuzní.
Ale i mladí Vietnamci si většinou myslí, že jejich budoucí manžel nebo manželka by
měl spíš pocházet z Vietnamu. Phuong, 22 let: „České holky jsou moc krásné a fajn. No,
prostě Češky. Ale jestli se mi líbí víc než Vietnamky? Fyzicky je to asi tak napůl. Ale pokud jde
o vnitřní, duševní krásu, víc se mi líbí Vietnamky.“
Sami doma a poslušní
Ze všech cizineckých komunit u nás má ta vietnamská nejvíc dětí. Vietnam je daleko,
migranti nemohou cestovat tam a zpátky, a tak tu zapouštějí kořeny. Pětina zdejších
Vietnamců je mladších patnácti let. A skoro polovina všech Vietnamců s trvalým pobytem ho
získala díky sloučení rodiny, tedy jako rodinní příslušníci někoho, kdo tu už pracoval. Z
cizinců, kteří teď u nás přicházejí na svět, je Vietnamců víc než třetina, ačkoli Vietnamci
počtem tvoří jen osminu všech cizinců. Oficiálně asi padesát tisíc, což je po Slovácích a
Ukrajincích nejvíc. Na základních školách se učí kolem dvanácti tisíc vietnamských dětí (s
průměrnými známkami asi 1,3), na středních o něco méně než polovina (s prospěchem 1,7).
Dvě procenta všech vysokoškoláků jsou Vietnamci; před dvěma lety jich bylo pouhých
padesát, nyní už desetkrát tolik.
Tihle vietnamští kluci a holky, kterým je kolem dvaceti a povídají si s námi téměř
dokonalou češtinou, bývali jako malí hodně sami. „Česky jsem se učil sám. Každý den jsem se
musel naučit dvacet nových slov a sestra mě zkoušela. Byla na mě přísná,“ usmívá se Anh ze
skupiny Vietflirt.
Z Vietnamců žádné stesky nevypáčíte. Děti rodičům nezazlívají, že seděly samy doma
„jak ve vězení“. Prostě to tak bylo a je třeba se s tím vyrovnat. Vždyť to rodiče dělali proto,
aby děti mohly vystudovat. Některým zaneprázdněným rodičům hlídaly děti české ženy,
většinou paní odvedle v důchodu. Díky „babičkám“, jak jim říkají, mají mladí Vietnamci rádi i
české jídlo a české Vánoce. „Někdy s babičkami mluvíme i o věcech, které bychom těm
vietnamským neřekli,“ dodává Lin.
Elita z osmdesátých let
Elitu a střední třídu vietnamské komunity tvoří většinou lidé, kteří do Čech přijeli ještě za
socialismu, v rámci dohody „spřátelených“ zemí. Dobrá znalost prostředí, kontakty, slušná
čeština, kterou studovali v přípravných kurzech, to vše jim umožnilo, aby se později prosadili.
Tran Quang Hung vystudoval před víc než dvaceti lety DAMU a dnes patří mezi
nejmocnější členy vietnamské komunity. Jako jeden ze spoluvlastníků Sapy s ní má velké
plány.
Šéfredaktor týdeníku Tuan Tin Moi, pan Quanq, přicestoval do Československa v
osmdesátých letech vlakem přes Čínu, Mongolsko a Rusko studovat techniku. Pan Dung, otec
Lin, k nám přijel poprvé v roce 1975. Jako veterán vietnamské války dostal pobyt v
Československu za odměnu. Od roku 1994 tu žije i se svou ženou, starají se o dva obchody.
„Lin říká, že by to nechtěla dělat,“ svěřil se nám pan Dung. „Odpovídám jí, že já taky
ne – ale musím,“ usmívá se. Ví, že dcera už tady nejspíš zůstane. A se svým vzděláním tu
najde lepší uplatnění. On na stáří plánuje návrat domů. Ze života, jaký tu vede, ale evidentně
necítí frustraci. Nebo to nedává najevo. Pan Dung dělá to, co je třeba, a dělá to pořádně.
Vietnamcům není vlastní ležet na gauči a říkat si, co vše mohlo být, kdyby. Je to, co je.
Z tržnice do továrny
První generace, která se tu uchytila, udělala Česku u sebe doma dobrou reklamu. Mnoho
Vietnamců, kteří k nám přišli později, ale už nemělo takovou „přidanou hodnotu“ a jejich
životní úroveň do kategorie střední třídy nespadá.
Zatímco my Češi si často myslíme, že Vietnamcům jde obchodování jaksi od přírody, v
obchůdcích nás obsluhují vietnamští inženýři, řemeslníci a lidé z venkova, které už doma
jejich kus země nemohl uživit. Přišli obchodovat, protože byla příležitost k obchodování.
Teď se ale trend láme. Tržnice už netáhnou jako dřív, poptávka Čechů se obrací k
obchodním řetězcům.
Vietnamci si také mezi sebou hodně konkurují. Někteří vybudovali i silné značky jako
Sportisimo, síť obchodů se sportovním oblečením.
Někteří hodně zbohatli, mnoho jiných dokáže jakžtakž uživit sebe a děti na studiích, ale další
už si prodáváním slušné živobytí nezaopatří, i kdyby se přetrhli. Komunita sice nabízí všechny
možné služby a pomůže rozjet podnikání, ale zadlužení bývá vysoké a výnos nízký. Mnozí
majitelé živnostenských listů jsou ve skutečnosti jen prodavači nebo skladníci.
Hlavně v poslední době přijíždějí z Vietnamu chudí vesničané, kteří si od emigrace
slibují víc, než jim může dát. V Hanoji je na české ambasádě v posledních dnech
nezvladatelná tlačenice. Podle některých odhadů se chystá přicestovat kolem 50 tisíc dalších
Vietnamců. Vidinu zaslíbené země jim ještě přibarvují zprostředkovatelské agentury, často
pofiderní, které vyřizují povolení k pobytu (až za 150 tisíc korun). Klienti po příjezdu zjišťují,
že jen splacení tohoto dluhu je nad jejich síly. Podle odhadů zevnitř komunity je u nás
nejméně tisíc zadlužených Vietnamců v bezvýchodné situaci. Mezi Vietnamci se najdou i
bezdomovci.
Hezky česky
Řešením by bylo nechat se zaměstnat třeba v továrnách, využívajících cizí pracovníky. To ale
zákon neumožňuje. Pokud získali povolení k pobytu jako živnostníci, vyměnit ho za povolení
vázané na pracovní smlouvu mohou až po roce. Ale oni mají problémy hned. A Vietnam je
daleko a cesta zpátky drahá.
Stálé zaměstnání v českých továrnách začíná lákat Vietnamce víc než trochu nejistý
podnik živnostníka.
Vloni jich bylo v zaměstnaneckém poměru desetkrát víc než v roce 2006. Záem o vietnamské
síly roste, hodně jich zaměstnávají třeba elektrotechnické firmy jako Foxconn nebo
Panasonic. Na návštěvu nás nepustily, slovy vedení jedné z nich to není „nezbytné“. V
Panasoniku mají Vietnamců, které nemůžeme vidět, osm stovek a všichni – až na jednoho v
personálním oddělení – jsou „v zapůjčení“ od pracovních agentur.
Japonská společnost Daikin se na vietnamské pracovníky a pracovnice chystá. „Na
každých deset přijede jeden, který umí česky, a já si to osobně prověřím. Když umět nebude,
pošupajdí zpátky,“ sděluje nám svůj plán personální ředitel pan Borovanský, bývalý učitel
češtiny.
Za exotikou hned vedle
Obraz Vietnamců v českých médiích je pořád až příliš spojený s tržnicemi plnými falešného
zboží a mafií, která to všechno řídí. Zprávy o zátahu celníků se do novin dostanou snáz než
reportáže o mírumilovném, buddhismem a konfu ciánstvím prodchnutém životním stylu
běžných Vietnamců. „Když děláme třeba dny vietnamské kultury, zveme vždycky novináře.
Ale přijdou málokdy,“ stýská si pan Cau ze Svazu Vietnamců. „Média o nás zveřejňují jenom
špatné zprávy,“ myslí si. Ačkoliv vedle sebe žijeme už desítky let, moc toho o sobě nevíme.
Vietnamci pořád pracují a my Češi zase jezdíme za exotikou raději někam hodně daleko.
Třeba do Thajska. Hned vedle Vietnamu.
(Ve spolupráci s Markétou Kadlecovou)