E X A R C H Á T Slovo otce biskupa 4 Informace a aktuality 5

E X A R C H Á T Slovo otce biskupa 4 Informace a aktuality 5

Exarchát
3
OBSAH
EXARCHÁT
Slovo otce biskupa
4
Informace a aktuality
5
Zasvěcený život - živá exegeze Božího Slova
6
Novoroční předsevzetí
8
Chrámový svátek v katedrále sv. Klimenta
9
Čerpat z mnoha ritů Církve
10
Svátky narození Páně v katedrále
13
Rozdíly mezi Katolickou a Pravoslavnou církví 14
Zámojská synoda - část VII.
18
Sjednocení termínu Paschy?
19
Chrámu se vrací majestát a dominance
22
Ukrajinská Řeckokatolická církev
24
Výsledky sčítání lidu
26
Apoštolský exarchát
Řeckokatolické církve v ČR,
Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1
tel. +420 221 778 491
fax. +420 222 312 817
[email protected]
www.exarchat.cz
Zodpovědný redaktor:
Ladislav Hučko
Výkonný redaktor:
Tomáš F. Král
Jazyková úprava:
Richard Vocel
Redakční rada:
Viera Folkmanová
EDITORIAL
Milan Hanuš
Pane Bože, Bože náš, pravá cesto života, jako
jsi provázel svého služebníka Josefa na jeho pouti,
provázej i své služebníky a ochraňuj je od všelijaké
životní bouře a nebezpečí, obnovuj jejich pokoj
a sílu, aby přemýšleli nad každou pravdou podle
tvých přikázání a pomoz jim navrátit se na konci
jejich putování zpět do tvého otcovského domu.
Vážení čtenáři, modlitbou za poutníky
započíná 37. číslo zpravodaje Exarchát již
sedmý ročník našeho společného rozvažování o událostech putující Církve. Naším cílem je otcovský domov připravený Ježíšem
Kristem. Kéž této životní inspiraci přispějí
i následující stránky našeho časopisu.
Tomáš F. Král
Jan Klobušický
Ján Kočerha
Příspěvky mohou být kráceny.
Tisk:
FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536,
181 00 Praha 8.
Vychází šestkrát do roka.
NEPRODEJNÉ.
Distribuováno za dobrovolný dar
(náklady na jeden výtisk činí cca 20,-)
Bankovní spojení:
ČSOB 182471566/0300
ČS 1937754359/0800
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři, do nového
roku bychom
měli vždycky
vstupovat s novými předsevzetími. Ne že
bychom ty předešlé měli už
zavrhnout, ale
měli bychom je doplnit, prohloubit, zpřesnit. Jak je člověk déle na
světě, měl by stále více hlouběji
chápat smysl svého života a odlišovat to, co je podstatné, od toho,
co je vedlejší. Není to vždycky
lehké, neboť někdy sice víme, co
je podstatné, ale tíhneme k tomu,
co se nám líbí, co je lehčí, a někdy
i k tomu, co je zábavnější… Není
také vždycky jednoduché odlišit
pravdu od lži, která se nám nejednou představuje jako dobro. První
věcí by tedy mělo být rozhodnout
se pro dobro, pro službu, pro lásku… a pak by to už nemělo být
těžké. Zlý od nás uteče, ale může
nás – a to je důležité si uvědomit
– pokoušet jiným způsobem.
Začne nám připomínat, jací jsme
dobří a jací jsou ostatní špatní,
a začneme všechny kritizovat
a odsuzovat. A právě tady můžeme padnout do velmi záludné
léčky. Tou léčkou je pýcha, která
je počátkem a základem při postupné deformaci a nakonec ztrátě
víry. Projevuje se to, kromě jiného,
i tím, že někteří chtějí „pochopit“
zlo a věnují se mu, studují všelijaké hříchy, vysvětlují je, zobrazují
ve svých uměleckých dílech nebo
je dokonce omlouvají… Jakoby je
zlo více přitahovalo. Nedokážou
pochopit, že zlo se nedá pochopit.
Protože když někdo něco pochopí
(jak se ovládá počítač, například),
ten se toho do určité míry zmocní.
A kdo by pochopil zlo, ten by se
ho zmocnil. Ale ve skutečnosti by
se zlo zmocnilo jeho a on by mu
podlehl, pokud by včas necouvl.
My nemáme zlo pochopit. Ono je
tajemstvím. Máme ho ale překonávat dobrem, jak to jednou provždy
učinil Ježíš. To je náš úkol. Máme
se naopak pokusit chápat dobro,
přilnout k němu, aby se nás to
dobro postupně zmocňovalo.
A dobro se dá „chápat“ (ne jenom rozumem, ale především
srdcem) jenom tehdy, když
usilujeme být spolu s ním, nejvyšším dobrem, v modlitbě,
svátostech, v jeho Slovu… To je
náš úkol po celý život, a může se
tedy stát i úkolem pro tento rok.
Žehnám všem čtenářům
X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY
v Dne 15. listopadu 2011 informovala Ukrajinská řeckokatolická církev o vzniku tří nových administrativních provincií UHKC. Ustanovení
o jejich vzniku je rozhodnutím Synody biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve. Metropolie Lvov na čele
s metropolitou Igorem Vozňjakem
bude složena ze Ĺvovské archieparchie, Stryjské, Sambirsko-Drohobyčské a Sokaľsko-Žovkvské eparchie.
Metropolie Ivano-Frankivsk sestává
z eparchií Ivano-Frankivsk a Kolomyja-Černivcy. Metroplitou bude vladyka Volodimir Vijtyšyn. Vladyka Vasiľ
Semeniuk bude vést metropolii Ternopiľ-Zboryv sestávající z eparchie
Ternopil-Zboryv a Bučacké eparchie.
Po vzniku nových provincií bude
mít řeckokatolická církev na Ukrajině
sedm metropolií. Kromě tří nových
existuje i dosavadní metropolie Kyjev-Halič na čele s Jeho Blažeností
Svjatoslavem Ševčukem.
v Benedikt XVI. dal dne 21. listopadu 2011 souhlas s kanonickou volbou
Synody biskupů Řeckokatolické církve
v Rumunsku, která zvolila rektora
papežského kolegia „Pio Romeno“
v Římě, Claudia-Lucian Popa, za kuriálního biskupa Vyššího arcibiskupství.
Nový biskup se narodil v roce 1972
v Sedmihradsku. V letech 1991 − 1999
byl studentem Papežské akademie Pio
Romeno, kněžské svěcení přijal v roce
1995. Působil také v pastorační službě
na řeckokatolické misii v Paříži.
v Zemřel Emeritní řeckokatolický biskup Andrew Pataki ve věku 84
let v eparchii Passaic v USA na násled-
ky autonehody. Stalo se tak 8. prosince
2011. Vladyka Pataki se narodil v roce
1927 v Pensylvánii, biskupské svěcení
přijal v roce 1983, o rok později se stal
sídelním biskupem eparchie Parma.
v Dne 11. prosince 2011 navštívil
apoštolský exarcha Ladislav Hučko
farnost v Karlových Varech. U příležitosti svátku sv. Ondřeje, kterému je
zasvěcen chrám v Karlových Varech,
sloužil o. biskup spolu s místním administrátorem farnosti o. Andrijem
Penyukem slavnostní svatou liturgii.
Spolu s nimi sloužil také o. Volodymir
Los z Ukrajiny. Program dále pokračoval divadelním představením Sdružení ukrajinské mládeže v Rakousku,
které předvedlo humorně laděnou
hru Nikolaje Vasilijeviče Gogola Štědrovečerní noc.
v Chrámový svátek sv. Mikuláše podle starého stylu slavili dne
18. prosince 2011 věřící ve farnosti Plzeň. Slavnostní bohoslužbu sloužil
apoštolský exarcha Ladislav Hučko
a spolu s ním i správce farnosti o. Igor
Bibko. Chrám sv. Mikuláše v Plzni
prošel v uplynulém období rozsáhlejší rekonstrukcí.
v
V neděli 25. prosince 2011
slavily některé farnosti Apoštolského
exarchátu v ČR svátky Narození Páně.
V Praze sloužil slavnostní svatou
liturgii apoštolský exarcha Ladislav
Hučko, spolu s ním koncelebrovali
generální vikář o. Milan Hanuš a vicekancléř o. Radim Tutr.
vf
6
Zpravodaj
ZASVĚCENÝ ŽIVOT - ŽIVÁ EXEGEZE BOŽÍHO SLOVA
PROMLUVA BENEDIKTA XVI. VE SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU
Drazí bratři a sestry, v dnešním
svátku rozjímáme o Pánu Ježíši, kterého Maria a Josef uvádějí
do chrámu, aby ho představili Pánu
(Lk 2, 22). V této evangelní scéně
se zjevuje tajemství Syna Panny,
zasvěceného Otci, jenž přišel na
svět, aby plnil jeho vůli (srov. Žid 10,
5-7). Simeon jej označuje za světlo
k osvícení národů (Lk 2, 32) a zvěstuje prorockými slovy jeho nejvyšší
oběť Bohu a jeho konečné vítězství (srov. Lk 2, 32-35). Je to setkání dvou
zákonů, Starého a Nového. Ježíš vstupuje do starobylého chrámu. On,
který je novým chrámem Božím, přichází navštívit svůj lid, dokonat poslušnost zákonu a zahájit poslední časy spásy.
Je zajímavé pozorovat zblízka tento vstup Dítěte Ježíše do velkolepého chrámu v přílivu mnoha lidí, kteří jsou zaujati svými záležitostmi:
kněží a levité, střídající se ve službě; početní zbožní poutníci, toužící se
setkat se svatým Bohem Izraele. Nikdo z nich si však ničeho nevšimne.
Ježíš je dítě jako každé jiné, prvorozený syn dvou velice prostých rodičů.
Ani kněží nejsou schopni zaznamenat znamení nové a zvláštní přítomnosti Mesiáše a Spasitele. Jenom dva staří lidé, Simeon a Anna, odhalují
velikou novost. Vedeni Duchem Svatým objevují v onom Dítěti dovršení svého dlouhého očekávání a bdění. Oba rozjímají o Božím světle,
které osvěcuje svět, a jejich prorocký pohled otevírá budoucnost zvěstí
o Mesiáši: Lumen ad revelationem gentium (Lk 2, 32). V prorockém postoji dvou starců se vyjevuje celý Starý zákon vyjadřující radost ze setkání
s Vykupitelem. Simeon i Anna vytuší, že oním Očekávaným je toto Dítě.
Uvedení Ježíše do chrámu je výmluvným zobrazením naprostého
odevzdání vlastního života všech těch mužů a žen, kteří jsou povoláni reprodukovat plněním evangelních rad v církvi a ve světě charakteristické rysy Ježíšovy čistoty, chudoby a poslušnosti (Vita consecrata
1). Proto dnešní svátek zvolil ctihodný Jan Pavel II. ke každoročnímu
slavení Dne zasvěcených osob.
Chtěl bych podat k reflexi tohoto svátku tři krátké myšlenky.
Za prvé: evangelní obraz Uvedení Páně do chrámu obsahuje základní
symbol světla; světla, které vychází z Krista, ozařuje Marii a Josefa, Si-
Exarchát
7
meona a Annu a jejich prostřednictvím všechny. Otcové církve kladli
tuto zář do souvislosti s duchovní cestou. Zasvěcený život vyjadřuje tuto
cestu zvláštním způsobem jakožto filokalii, lásku k božské kráse, odraz
dobroty Boha. Světlo této krásy vyzařuje z Kristovy tváře. Církev hledí
na proměněnou Kristovu tvář, aby se posilnila ve víře a později neupadla
ve zmatek před jeho znetvořenou tváří na kříži. Tato Snoubenka stojí před
Snoubencem, má účast na jeho tajemství a je obklopena jeho září.
Za druhé: evangelní obraz zjevuje proroctví, dar Ducha Svatého. Simeon a Anna rozjímají o Dítěti Ježíši, vytuší jeho úděl smrti a vzkříšení
pro spásu všech národů a zvěstují toto tajemství jako univerzální spásu.
Zasvěcený život je povolán k tomuto prorockému svědectví, které se pojí
se dvěma rozměry: kontemplativním a aktivním. Zasvěceným osobám je
totiž dáno zjevovat primát Boha, nadšení pro žité evangelium jakožto formu života a zvěsti chudým a posledním na této zemi. Na základě tohoto
primátu nic nemůže mít přednost před osobní láskou ke Kristu a k chudým, v nichž on žije. Opravdové proroctví pochází od Boha, z přátelského
vztahu k němu, z pečlivého naslouchání jeho hlasu v různých událostech
dějin. Takto se zasvěcený život denně ukazuje na cestách lidstva, zjevuje
evangelium a království, které už je přítomno a působí.
Za třetí: evangelní obraz Uvedení Ježíše do chrámu ukazuje moudrost Simeona a Anny, moudrost životů cele oddaných hledání tváře
Boží, jeho znamení, jeho vůle; životů oddaných naslouchání a hlásání
jeho Slova ‒ Faciem tuam, Domine, requiram ‒ Hospodine, hledám tvou
tvář (Žl 26, 8). Zasvěcený život je ve světě a v církvi viditelným znamením tohoto hledání Pánovy tváře a cest, které k němu vedou (srov. Jan
14, 8). Zasvěcená osoba tedy dosvědčuje radostný a zároveň činorodý
závazek usilovného a moudrého hledání Boží vůle.
Drazí bratři a sestry, buďte usilovnými posluchači Slova, protože
každá moudrost se rodí z Pánova Slova! Buďte zpytovateli Slova prostřednictvím lectio divina, poněvadž zasvěcený život se rodí z naslouchání Božímu Slovu a přijímá evangelium jako normu svého života. Život
v následování Krista čistého, chudého a poslušného je tak jakousi živou
exegezí Božího Slova. Duch Svatý, moc, kterou byla napsána Bible, je
tím, který osvěcuje novým světlem Boží Slovo v zakladatelích a zakladatelkách. Z něho vyvěrá každé charizma a každá řehole chce být jeho
vyjádřením, čímž dává počátek a směr křesťanskému životu.
Promluva přednesena dne 2. února 2011
Převzato z www.radiovaticana.cz
Přeložil Milan Glaser
8
Zpravodaj
NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ
Nový rok bývá u mnoha
lidí spojen s nejrůznějšími
předsevzetími, je možné
říct, s odhodláním k nějaké
změně, obecně k lepšímu,
převážně týkající se zdraví
či zevnějšku. Na nových
začátcích je přitažlivé i to, že
staré necháváme za sebou,
že se s tím, co nás tížilo, už
nesetkáme. Ne vždycky se
nám však naše záměry daří
naplňovat a není-li něco hotové hned, obracíme často svoji pozornost na
věci krátkodobější, i pomíjivější.
Život, jak ten tělesný, tak i duchovní, skýtá neustále možnosti pro
jeho zdokonalování, dokonce je k tomu přímo určen: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48).
Termín „kaizen“ (z japonštiny, „zlepšení“ nebo „změna k lepšímu“),
představuje každodenní postupy při zlepšování procesů ve výrobě, zejména ve strojírenství a řízení podniků, které se začaly uplatňovat při
obnově válkou zničeného Japonska a mají v současnosti velice široké
využití. Má-li být zmiňovaný „kaizen“ co nejúčinnější, musí uvažovat
nejen o samotném procesu, ale i jeho výsledku, uvažovat nejen v momentálním ohledu, ale celistvě. Zajímavým aspektem tohoto postupu je
i to, že je spíš analytický, umožňující znovu ověřovat domněnky, které
se ukazují ve výsledku procesu, nežli kritický, hledající viníka, jelikož
obviňování pokládá za plýtvání časem. V praxi by to znamenalo asi to,
že pokud se v jakémkoliv procesu vyskytla chyba, celý proces se zastaví,
odstraní se chyba i její původ, aby se už neopakovala, a celý proces se
nastartuje znovu. Abychom mohli znovu začínat, potřebujeme být také
„správně seřízeni“, aby staré nedostatky nezpůsobovaly nové chyby.
Na nové chyby nám bohatě postačí nové nedostatky, dobrovolné
i nedobrovolné, které mohou přijít už jen tím, že nová síla a elán ze začátku se začnou časem vytrácet a bude potřeba je někde dočerpat. Vše
potřebné nám dává Kristus svým příchodem, svým spasitelným dílem,
aktuálně ve svém Slově a navíc svou podstatnou přítomností ve svých
svátostech. Jako dobrý dárce nečeká, než se člověk sám osmělí jej oslovit
nebo dokonce zda-li ho to vůbec napadne, ale sám se nabízí: „Pojďte ke
Exarchát
9
mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11, 28).
Snaha o to být dokonalými asi neskončí tím, že se jimi úplně, v každém ohledu, staneme, ale můžeme se o ni dokonale pokoušet. Dokonalost není trvalý stav, ale neustálá snaha o její dosažení.
Mnozí prodejci „balených vod“ lákají zákazníky slogany o čisté,
pramenité vodě, avšak na každém obalu je uvedeno i datum, dokdy
má být vypita. Každá, i ta nejčistší voda, jakmile přestane téct, zastaví
se, začne se pomalu, ale jistě kazit, až se postupně stane nepoužitelnou
nebo až zdraví škodlivou. V přírodě si žízeň uhasíme spíš v živém proudu tekoucí vody než ve stojatém rybníce. A i ten se musí neustále čistit
proudem čerstvé vody, aby byla, když už ne k pití, tak alespoň k životu
pro ryby. Neustálý tok je nezbytný pro samotný život.
Heslo benediktinů zní: „Ora et labora“, tedy „Modli se a pracuj“ – modlíme se znovu a znovu a i každé dobré úsilí potřebujeme konat neustále,
znovu a znovu. Boží požehnání, pomoc Ducha Svatého a ochrana Přesvaté
Bohorodičky ať nás provázejí při každém dobrém díle, nyní i vždycky.
o. JánKO
CHRÁMOVÝ SVÁTEK V KATEDRÁLE SV. KLIMENTA
Katedrální chrám sv. Klimenta v Praze
si dne 27. listopadu 2011 připomněl svého
patrona dvěma slavnostními bohoslužbami. První liturgii v 8.30 hodin sloužil
a měl homilii biskup Ladislav Hučko. Hlavním celebrantem druhé svaté liturgie
v 10.15 hodin byl také apoštolský exarcha Ladislav, a homilii přednesl P. Jan Kotas, děkan
Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě
Pražském, kde je pochován svatý Prokop,
a současně farář v kostele svatých Petra a Pavla
na Vyšehradě. Spolu celebrovali i generální vikář Mons. Milan Hanuš, o. Mgr. Vasyl Slyvotskyj
a kaplan o. Mgr. Radim Tutr. Zpíval sbor
sv. Vladimíra pod vedením Olgy Mandové.
To, co tomuto svátku dává zvláštní význam, je fakt, že spojení řeckokatolické církve s misií sv. Cyrila a Metoděje je ve vztahu s jménem
svatého Klimenta velmi jednoznačná.
10
Zpravodaj
ČERPAT Z MNOHA RITŮ CÍRKVE
Rozhovor s o. Jiřím Majkovem
Narodil se v roce 1963 v Dlouhém Poli na Ukrajině, nedaleko města Rivna.
Krátce potom se s rodinou přestěhoval na Moravu. Ve Vítkově u Opavy vystudoval gymnázium, teologii ukončil v roce 1988 v Litoměřicích. Jako římskokatolický kněz působil v Ostravě, v Praze a od roku 2001 je farářem v Lokti nad
Ohří. Je soudcem Diecézního soudu v Plzni − otec Jiří Majkov.
Působíte v západních Čechách, vyrostl jste na Moravě, ale narodil
jste se na Ukrajině. Jak se to všechno stalo?
Můj tatínek pocházel z bývalého Sovětského svazu,
maminka je Češka. Hned potom, co Hitler přepadl Sovětský svaz, se tatínek jako voják
dostal do zajetí. Ze zajateckého tábora ve Vídni utekl
na Moravu a tam „partyzánčil“. Tam se také seznámil
s mojí maminkou, se kterou
se po válce vzali. Tatínek
pracoval jako učitel ruštiny
ve Znojmě. Ale někdy v roce
1950 najednou nepřišel z práce a prostě zmizel. Maminka
ho, samozřejmě, hledala a za dva roky zjistila, že ho odvezla KGB přes
Berlín na Ukrajinu, prý proto, že tady nebyl přihlášen. Měl štěstí, že ne
do gulagu, ale jen zpátky do Svazu. Když maminka zjistila, kde přesně
tatínek je, rozhodla se, že za ním pojede. Žil ve vesnici Klevaň v Rivenské oblasti. Za nějakých pár let jsem se tam narodil, v porodnici v Dlouhém Poli. I občanství jsem měl sovětské…
Po celou dobu, co tam maminka byla, usilovala o to, abychom se
všichni dostali zpátky do Československa. Nakonec se jí to dva roky
po mém narození podařilo. Pokřtít mě maminka nechala až tady,
ve Znojmě, abych byl křtěn jako katolík.
Pak, po návratu do Čech, jsme nesměli pobývat na jižní Moravě
ve Znojmě, kde naše rodina předtím žila, proto jsem vyrostl ve Vítkově
u Opavy na severní Moravě. Tam jsem měl v roce 1988 i primici. V zá-
Exarchát
11
padních Čechách působím již delší dobu, v Lokti jsem již deset let.
Na Ukrajinu jste pak jezdil v rámci charitativních cest. Jak se vám
Ukrajina jevila?
Tam jsem se dostal v roce 1992. Byly to cesty iniciované Kanceláří
prezidenta republiky a ministerstvem zahraničí a hledal se někdo,
kdo by jel na Ukrajinu se skupinou studentů mapovat české komunity
na Ukrajině. Výsledkem toho byla tehdy repatriace volyňských Čechů,
zvláště z černobylské oblasti, kteří se potom přestěhovali do ČR, mimo
jiné také do Sokolova, do Rovné. Nedávno jsem zažil neuvěřitelnou
příhodu: v Sokolově jsem najednou potkal člověka, u kterého jsme před
lety v té ukrajinské vesnici bydleli.
Studenti jezdili o prázdninách v rámci těchto cest na Ukrajinu vyučovat děti česky a mapovali situaci. Češi byli tehdy v oblasti Černobylu
kolem Malinovky a velká lékařská komunita žila v Žitomiru. Další česká
vesnice se nacházela jižně pod městem Vinica. Na jihovýchodě Ukrajiny nad Krymem je město Melitopol, u kterého je česká vesnice Novgorodovka a jinak se jí říká také Čechohrad. Tam žijí Češi z královéhradecké
diecéze, kteří tam odjeli po roce 1860.
Na Ukrajině bylo dlouhá léta potlačováno náboženství a smysl pro
víru. Na druhé straně je východní tradice jako taková opravdu velmi
silná záležitost. Jak se podle vás daří na Ukrajině v těchto souvislostech křísit víru?
Je veliký rozdíl mezi západní a východní Ukrajinou. Velice jasně je
vidět, co byla kdysi Halič a co Ukrajina, co bylo Rakousko-Uhersko,
rozdíly v architektuře, ale i ve stylu života jsou patrné na první pohled.
A tak je to i s vírou. Na východní Ukrajině zanechala komunistická ideologie jasné stopy, lidi tam podle toho také volí ve volbách. Na východní
Ukrajině stojí na vesnici jeden nový kostel, na západní, která je křesťanštější, stojí na vesnici dva až tři kostely: jeden pravoslavný, jeden řeckokatolický a jeden římskokatolický, kterému ale všichni říkají „polský“.
A dá se teď při obnově víry po těch zhruba sto letech na tu křesťanskou tradici navázat, anebo se musí začínat od začátku?
Určitě ano. Když tam jsou zachovalé základy, byť trochu „zarostlé“, tak
se na nich dá stavět. Křesťanství se uchovávalo po dlouhá léta v podzemí.
V Čechohradě jsem byl prvním katolickým knězem přesně po padesáti letech. Přede mnou tam působil v roce 1942 nějaký polní kurát
12
Zpravodaj
od Wehrmachtu. Kostel tam stál, když tam Češi přišli, tak si ho postavili.
Za Stalina pak z něho bolševici udělali sýpku a nakonec, v roce 1937,
ho zbourali. Já jsem tam přijel na Mikuláše v roce 1992. Mimochodem,
mikulášská tradice s dárky na Ukrajině neexistuje tak jako u nás, v té
vesnici si ji ale udrželi jako národní zvyk celých těch 150 let, i když místo
Mikuláše nadělovala nějaká pohádková postavička.
Když jsem tam tedy přijel, byl jsem velmi překvapen: místní babičky udržovaly katolickou víru a čekaly na katolického kněze. Měly
modlitební knížky snad z toho roku 1860, každou neděli a ve svátky se
střídavě u jedné scházely nebo taky na hřbitově, modlily se a světily
neděli.Také křtily děti a pohřbívaly zemřelé. Pobyl jsem v té vesnici asi
14 dní… Pak jsem jel přes Kyjev, kde byl na apoštolské nunciatuře sekretářem o. Milan Šášik, a jemu jsem to vyprávěl. Dnes tam stojí kostel a patří pod záporožské katolické biskupství. Takže i takhle se dá navazovat.
Myslíte si, že je vůbec v moci nějaké ideologie, aby zničila duchovní kořeny nějakého národa nebo nějaké kultury?
Snad ne zničila, ale silně pokřivila. Podívejte se na situaci u nás. Myslím, že u nás napáchala škody docela dost. U nás byla svým způsobem
daleko horší, protože jsme se za minulého režimu měli ještě docela dobře. Od Československa na východ, ať byli komunisti, nebo ne, tu ikonu
doma vždycky měli, Bůh byl vždy nějakým způsobem blízko, zvlášť
když lidé viděli krutosti a bídu kolem sebe. U nás bylo daleko horší,
že jsme se měli dobře a nechtělo se nám vzdávat se toho či onoho.
Na Ukrajině je obnova náboženství ve všech směrech daleko lepší.
Takže když se likvidace náboženských kořenů prováděla důsledně, bylo to pro tu víru lepší, než když se to dělalo polovičatě?
No, samozřejmě, z tohoto hlediska ano. Ta důslednost ukázala a ten
ďábel se projevil tak naplno, že lidi se museli přirozeně semknout a držet
při sobě, byť v utajované opozici. U nás se lidem nahrazovala víra něčím
jiným, aby náboženství nepotřebovali, třeba Boží Tělo nahradili prvním
májem, maso jste v té frontě nakonec dostala a mandarinky byly na Vánoce taky. Dnes na to lidi romanticky vzpomínají. A je strašné, že na to lidi
dnes takto vzpomínají, škoda, že v té frontě nemohou stát zase.
Je potřeba říct, že komunizmus udělal hodně škody. Mnohé rozkolejil
a rozvrátil, přinesl velký zmatek do mnoha sfér života. Než se všechno
napraví, bude to trvat století.
Exarchát
13
V každém Vašem kázání, které jsem slyšela, jste zmínil nějakým způsobem Východ. Co vy jako západní kněz oceňujete
na východním křesťanství?
Já na to upozorňuji z důvodu, že jako Jan Pavel II. říkával, že východní a západní Církev jsou jako dvě plíce, tak si také myslím, že obě
plíce bychom měli znát. Pak zjistíte, že se vzájemně nesmírně obohacují,
a to, co mnozí hledají ve scestné ezoterice a asijských náboženstvích,
je mnohdy daleko víc, hlouběji a především křesťansky obsaženo
v opravdové katolicitě-všeobecnosti Církve.
Potřebuji mít víru vyváženou. Je potřeba vědět, že katolická
Církev je Církví mnoha ritů, na ně je třeba poukázat a z nich také
čerpat. Málokdo si to uvědomuje. Kromě toho, východní křesťanství
tady má své neodmyslitelné místo. Mělo ho tady za sv. Václava,
za Karla IV., v době Antonína Cyrila Stojana, má ho i dnes. Patří sem
a připomíná naše kořeny. A mělo by být obohacující a osvěžující pro
někdy příliš racionální západní církev.
Viera Folkmanová
SVÁTKY NAROZENÍ PÁNĚ V KATEDRÁLE
25. prosince 2011 slavila řeckokatolická katedrála svátky Narození Páně. Liturgii sloužil
spolu s generálním vikářem Mons. Milanem
Hanušem a s o. Radimem Tutrem apoštolský
exarcha Mons. Ladislav Hučko. Slavnostní atmosféru umocnil zpěv katedrálního sboru sv.
Vladimíra pod vedením paní Olgy Mandové.
V patýřském listu otce biskupa adresovaném
věřícím mimo jiné zaznělo: „Každý z nás má nějakou touhu po štěstí, a – pokud je rozumný – současně si uvědomuje, že si ho trvale
sám získat nemůže; že k tomu potřebuje někoho jiného. A kdo je ten jiný? Nemůže to
být jiný člověk, protože ten se nachází ve stejné situaci… Musí to být někdo, kdo to
štěstí dokáže dát, má na to moc. Člověk je sám sobě velkou záhadou: předtím nebyl,
teď je, a opět nebude. Víme a věříme, že odpovědí na hledání smyslu člověka a jeho
touhy po štěstí je Ježíš; a to, co pro nás vykonal, se jedním slovem nazývá spása. A ta
spása začala v Betlémě, je jí malé bezbranné dítě, narozené v jeslích.
A jak nás vlastně spasil? Tím, že dává odpověď, ukazuje způsob, jak proměnit touhu
po štěstí v její uskutečnění. Touha po tom, abychom něco dostali, se proměňuje pod jeho
vlivem v potřebu dávat, čímž se začínají budovat vztahy. Vztah s Bohem, vliv Boha na
naše chování, vede k pravdivému vztahu s jiným člověkem, k lásce. Vždyť pravá láska,
to je vždycky vztah. Každý vztah se projevuje dáváním a přijímáním; přijímáme prvotně od Boha a dáváme bratřím. A vzájemná láska mezi Ježíšovými učedníky je z toho
důvodu možná jenom v této dynamice; v dynamice pocházející ze zdroje lásky.“
14
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
Otázka tzv. cézaropapizmu
Pravoslavná námitka: Mezi nejčastější obviňování pravoslavných ze
strany římských katolíků (a celého křesťanského Východu obecně) je
silné zasahování světské moci do vnitřních záležitostí Církve (cézaropapizmus). Nadnárodní pozice Říma by zaručovala, podle této vize, nezávislost na zasahování státu do náboženských otázek. Je třeba hned říct, že
toto obvinění nemá nic společného s případným nebezpečím ve věci čistoty víry: kdyby tomu tak bylo, tak by ikonoklazmus (čili násilné uvedení
elementu cizího apoštolské víře ze strany moci imperátora) nevznikl na
Východě, zatím co tomu tak bylo. Tedy tato otázka se týká spíše rozmanitých stupňů svobody kultu, která by byla ohrožována ze strany státu.
Tato neshoda v otázce vztahu k moci se ale dá překonávat s větší námahou, než se zdá, protože v jejím základě stojí dvě protichůdné idey o
tom, jaký má být postoj křesťanů vůči světu. Kontrast by se mohl vyjádřit způsobem sice zjednodušeným, ale jasným v dilematu: je lepší sloužit státu, nebo ho nahradit? (Obě alternativy představují slabé body jak
Východu, tak i Západu.) Je zřejmé, že není možné odpovědět obecně:
pravoslavní považují situaci, kdy církevní centrum nahrazuje politickou
moc (římské řešení církevního státu, diplomatické nadnárodní zastoupení atd.), za nebezpečnější než je dočasná vláda přechodného státu,
i kdyby byl nepřátelský.
Katolická odpověď: První římští biskupové neměli prakticky žádnou
světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl
Lateránský palác, darovaný
císařem Konstantinem I. Základy světské moci papežů
vybudoval především Řehoř I.
Veliký (590 − 604), který se všemožně staral o zlepšení situace
katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi. Fakticky tak
zastupoval panovníky skomírající Byzantské říše. Zásadní
význam pro dějiny církevního
státu měla tzv. Pipinova doSv. Řehoř I. Veliký
Exarchát
15
nace z roku 755, kdy Pipin III. daroval
Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis. Tato oblast tvořila hlavní oporu
světské papežské moci a po dlouhá
staletí, až do roku1870, zůstávala pod
svrchovanou vládou papežů.
Katolická církev má své zkušenosti z osvobozování se z vlivu světské
moci, který proběhl v rámci boje o tzv.
investituru, tedy určování, kdo bude
v daném teritoriu biskupem. Biskup
v té době (od dob Karla Velikého) měl
i světská práva a povinnosti při řízení
státu. Jako boj o investituru je znám zápas mezi římskými papeži a císaři o to,
kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty.
Probíhal v 11. a 12. století, až se vyřešil tzv. wormským konkrodátem,
který v roce 1122 uzavřeli Jindřich V. a Kalixtus II. Nezávislost katolické
církve na světské moci skoro po celé dějiny zaručoval a zaručuje dodnes
právě papežský stát. Takový boj na Východě, až na výjimky, neprobíhal.
Zasahování světské moci do záležitostí pravoslavné církve bylo často
velmi brutální a dlouhodobé. Kromě komunistického zasahování je
známé například zasahování cara Petra Velikého do řízení pravoslavné církve, které zrušil patriarchát a nahradil ho tzv. Nejsvětější synod,
v jehož čele stál laik. Ten řídil církevní život dvě stě let. Důsledky takovéhoto řízení Církve si může každý domyslet.
Papežská neomylnost
Pravoslavná námitka: Jedním z nejzákladnějších doktrinálních
rozdílů mezi katolickou a pravoslavnou církví je učení, dogma o neomylnosti papeže, kterou rozpracovala latinská teologie jako důsledek
primátu Říma. Učení o nemylnosti jednotlivého papeže (a v důsledku
toho neměnitelnosti jeho prohlášení) se v prvním tisíciletí nepoznalo:
vzniklo v XII. století jako učení františkánské školy Pietra Oliviho. Když
papež Pius IX. v roce 1854 prohlásil dogma o Neposkvrněném Početí
Panny Marie (i když po konzultaci a poradě s katolickými biskupy),
16
Zpravodaj
přivlastnil si tak moc autokraticky změnit učení římské církve
a dal svému hlasu větší váhu, než
měly hlas svatého Písma a Tradice. Přímým důsledkem toho byla
konstituce Prvního vatikánského
koncilu Pastor Aeternus v roce 1869, dogmatické konstituce
o papežské neomylnosti při slavnostních prohlášeních ve věcech
víry a mravů. Pojem neomylnosti
není v pravoslavném světě neznámý, ale týká se Písma a prohlášení
ekumenických koncilů jako výrazu hlasu Církve; ale i koncil potřebuje k tomu, aby jejich neomylnost
byla uznána, reálné potvrzení ze
strany věřících. Nikdy v průběhu dějin pravoslavné církve se
papež Pius IX.
žádnému jednotlivci nepřisoudila
neomylnost, a to ještě méně jako cosi stabilního, založeného na právu.
Zastánci nemylnosti papeže však při vší své námaze nedokážou vyřešit slepou uličku, do které se dostali při vysvětlování posmrtného odsouzení papeže Honoria I. jako heretika, a to jak šestým ekumenickým
koncilem v Konstantinopoli (680), tak i jeho nástupcem Lvem II. (v roku
682). Z praktického hlediska pravoslavní vytýkají také to, že toto dogma
o neomylnosti představuje zrušení posledního principu konciliarizmu
v Církvi, čímž se konciliarita (kolektivní rozhodování) vložila do rukou
prakticky jedné nekontrolovatelné autority.
Katolická opověď: Z praktického hlediska, při všech možných historických obtížích (morálně nehodní papežové, dvojpapežství nebo
i třípapežství, nepotizmus…), se papežství ukázalo pro Církev jako
dlouhodobě nejplodnější a nejjistější způsob, jak zachovat pravost učení,
nesejít z pravé cesty ani duchovně, ani prakticky, a především zachovat
jednotu Církve, kterou vždycky ohrožují ze všech stran. To je historický fakt, a to se nedá popřít. Vždyť pravoslavní se pak rozdělili do
množství patriarchátů a autokefálních církví, kterým chybí jedna hlava,
a nemají nikoho, kdo v případě sporu rozhodne. Nikdo přesně neví,
co je v současnosti pravověrné, především v nových sociálních a etických
Exarchát
17
otázkách. Hlasování o tom vede jen k dalšímu možnému rozštěpení. Ti,
kteří prohráli, se pak nejednou oddělí, protože nesnesou porážku. Například když byl v Řecku zaveden nový kalendář, odštěpila se jedna část
pravoslavné církve, která s tím nesouhlasila, nebo současné čtyři pravoslavné církve na Ukrajině, které se nedokážou domluvit… Ale můžeme
se zeptat: má pravdu vždycky ta strana, která získá většinu? Je možné
o pravdě hlasovat? Ví se, že papež Pavel VI. čelil velikému tlaku i ze strany některých biskupů a kardinálů, když psal encykliku Humanae vitae.
Kdyby o ní tehdy dal hlasovat, kdo ví, jak by to dopadlo. Vždyť němečtí
a rakouští biskupové tehdy ihned vyjádřili své námitky proti této encyklice… Dnes jasně vidíme, jak jeho usměrnění daná v oblasti sexuálního
života byla prozíravá. V případě jedné osoby, papeže, je tady nesmírná
osobní zodpovědnost nedovolující udělat špatný krok, která by se v případě kolektivního rozhodování, kde je možnost anonymně se skrýt za
ostatní, tak silně necítila a neprožívala. A nakonec – co je rozhodující – tak
to bylo i určeno samotným Spasitelem, a to je pro nás nejvyšší autoritou.
Pokud jde o papeže Honoria (625 − 638) ze sedmého století, který je
pravoslavnými používán jako příklad, že papež se mýlí a je odsouzen, tak
můžeme s velikou nadsázkou jenom říct, že výjimka potvrzuje pravidlo.
Ale i ta „výjimka“ je velmi pochybná. Je jednoznačné, že papež svůj příklon k monoteletizmu (hereze tvrdící, že Ježíš měl jenom jednu, božskou
vůli) nevyjádřil explicitně a už vůbec ne jako nějaké učení „ex cathedra“.
On chtěl smířit znepřátelené strany a navrhl ne příliš šťastný kompromis.
Schválil tezi konstantinopolského patriarchy Sergia, že v Kristu působila
jen jediná přirozená božskolidská energie a pouze jediná vůle (viz monoteletizmus). Tím se Sergiův teologický systém dopustil stejné chyby jako
monofyzitizmus, neboť popřel dvě přirozenosti Kristovy. Třetí konstantinopolský koncil (680 − 81) odsoudil monoteletizmus jako blud a dal
do klatby i jeho nositele, mezi nimi i papeže Honoria. Papež Lev II. svému
předchůdci vytýkal že „plamen heretické nauky neudusil hned v zárodku, ale že jej svou nedbalostí podporoval“. Honorius se do této situace
dostal svou malou znalostí řecké teologie a měl při posuzování Sergiových tezí na mysli morální shodu božské a lidské vůle v Kristu. Honorius
nikoho k ničemu oficiálně, jako k pravdě víry anebo mravů, nezavazoval.
Sporné rozhodnutí Honoria I. se projevilo později v tzv. Honoriově otázce
na 1. vatikánském koncilu při jednání o dogmatu o neomylnosti papeže.
Ještě jednou je třeba zdůraznit, že nemylnost papeže se projevuje v tom, že když
něco slavnostně vyhlásí jako pravdu víry, tak je v tomto neomylný. Není neomylný
tehdy, kdy něco tvrdí jen osobně, když ještě nemá na něco vyhraněný názor a vyřkne i ne velmi přesná slova, ale Církev k tomu ještě nezavazuje.
lh
18
Zpravodaj
ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST VII. POKRAČOVÁNÍ
Najvýznamnjším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu
bola provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamo roku 1720. Chystáme
sa vám postupne predloži jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita
in civitate Zamoscić anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda
Fide 1838. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako úelová nepredajná publikácia biskupským úradom v Prešove.
§ IV
Bohoslužby
Najzhubnejšie pre Cirkev a najhorším príkladom pre veriacich by
bolo, keby sa potulní kňazi a klerici bez rozdielu pripustili v ktorejkoľvek cirkvi k slúženiu posvätnej bohoslužby, lebo to by znamenalo,
že najväčší zločinci a zatratenci opanujú svätyne a môžu ich pošpiniť.
Preto posvätné kánony veľmi často predpisovali, aby žiadny cudzinec,
žiadny neznámy, žiadny klerik cudzej diecézy – bez odporúčania svojho
biskupa – nebol k tomu pripustený. Posvätná synoda chce tieto zákony
zachovávať a prísne zakazuje, aby žiadny kňaz ako rádový, tak svetský,
ako latinského obradu, tak aj gréckeho nebol pripustený ku sláveniu
bohoslužby a k vysluhovaniu sviatostí bez odporúčajúcich listín alebo
bez svedectva vlastného biskupa, a tieto povolenia sa udeľujú len na
jeden rok. Kto by ináč robil, potresce sa trestom zákazu vykonávať bohoslužby na tri mesiace a inými trestami od biskupa.
Všetci nech používajú jednotné obrady so všetkou skromnosťou a
vážnosťou, a to ako pri spievaných bohoslužbách, tak aj pri čítaných,
ktorých časté používanie sa odporúča všetkým kňazom. Posvätná synoda prikazuje dekanom, aby používali pre túto jednotnosť obradov nový
„trebník“, ktorý sa má vydať a aby sa pri svojich návštevách pýtali na
obrady a nevedomých poučili.
Posvätná synoda zo závažných dôvodov zakazuje a ruší tolerovaný
zvyk vo východnej cirkvi prilievať vlažnú vodu do posvätnej čaše po
premenení, pred prijímaním (Synoda mala tiež starostlivosť, aby sa Pánova Krv nestratila a úplne nezničila vo vode, pozn. sadzača.).
Na počesť tejto sviatosti má každý kňaz, ktorý chce slúžiť bohoslužbu, dodržať pôst pod podmienkou smrteľného hriechu, t.j. prirodzený
pôst – nejesť žiadne jedlo od polnoci ani nič nepiť a oveľa viac byť bez
Exarchát
19
hriechu, aby nehodne nejedol a nepil Kristovo Telo a Krv, lebo by ho
jedol a pil na svoje zatratenie.
Nakoniec, nie je dovolené prijímať viaceré almužny, hoci malé od
viacerých a slúžiť za všetkých len jednu bohoslužbu. Posvätná synoda
prikazuje všetkým kňazom, tak svetským, ako aj rehoľným, aby po prijatí nejakej almužny slúžili len jednu bohoslužbu pre dotyčného, ak ten
povedal, že dal almužnu na ten úmysel. Keď sa dáva almužna, nech by
bola akokoľvek malá, nech sa otvorene spýtajú na úmysel dávajúceho,
či bude chcieť, aby sa slúžila iba bohoslužba a tým sa uspokoja, alebo sa
mu almužna vráti. Nech sa však chránia toho, aby sa nezdalo, že kňazi
jednajú o výške poplatku za bohoslužbu, ak ide o akúkoľvek svetskú
vec, nech vedia, že nábožné dary veriacich sú dobrovoľné a že nejde
o cenu božských záležitostí.
Posvätná synoda nakoniec zvážila ustanoviť pre farské bohoslužby
pravidlo, že bude určená istá hodina, ktorá najlepšie vyhovuje farníkom. Iba to sa všeobecne ustanovuje, že bohoslužba sa má začať pred
poludním. Výnimku tvoria vigílie Kristovho Narodenia, Bohozjavenia
a štvrtok a sobota Veľkého týždňa.
Pokračování
SJEDNOCENÍ TERMÍNU PASCHY?
Shoda ve společném datu Paschy – to bylo jedním z témat, ke kterému
vyzvali nejvyšší představitelé východních katolických církví Blízkého východu na svém již 20. setkání, které se konalo ve dnech 14. - 17. listopadu
2011 ve městě Bkerke, sídle maronitského patriarchy Libanonu.
Sjednocení termínu Velikonoc mezi východními katolickými a pravoslavnými církvemi označili účastníci setkání jako naléhavý problém a způsob, jak
pokračovat na cestě ekumenizmu. V současnosti jsou svátky Paschy slaveny
v jednotlivých katolických církvích v různých termínech a tato výzva by měla
vést k nalezení praktického způsobu, jak termíny sjednotit v jeden společný.
Pod výzvou jsou podepsáni zástupci Maronitské katolické církve, Koptské
katolické církve, Řeckokatolické církve, Syrské katolické církve, Chaldejské
katolické církve a Arménské katolické církve.
Katoličtí patriarchové také vyzvali k větší angažovanosti křesťanů v politice, a tím k většímu obohacování společnosti křesťanskými hodnotami.
Být posly míru v duchu křesťanství je podle účastníků jediná cesta, jak
dosáhnout míru na Blízkém východě.
vf
(podle www. asianews.it)
20
Zpravodaj
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: OTCOVÉ ZAKLADATELÉ APOŠTOLSKÉHO
EXARCHÁTU RUSKÉ ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE
Koncem 19. a začátkem 20. století se v Rusku poprvé objevila
skupina lidí (byli to mniši, kněží,
šlechtici a vzdělanci), která pod
vlivem učení církevních otců
a prací velkého náboženského filozofa Vladimíra Sergejeviče Solovjova hledala jednotu s katolickou
církví. Tito lidé se obrátili o pomoc
k hlavě Ukrajinské řeckokatolické
církve, lvovskému metropolitovi
Andreji Šeptyckému. Aby reálně
posoudil jak způsob, tak i samotnou možnost založení řeckokatolické církve v Rusku, metropolita
Andrej v roce 1902 inkognito navštívil Rusko. Své nálezy potom
vylíčil v podrobné zprávě, kterou
předložil římskému papeži Piovi
X. Tehdy Svatému otci navrhl
i plán organizace řeckokatolických
komunit. Nakonec vladyka Andrej obdržel od papeže plnou moc přijímat do lůna všeobecné katolické a apoštolské církve všechny žadatele a
založit samostatnou církevní strukturu pro Ruskou řeckokatolickou církev byzantského obřadu, ale on sám přece neměl právo světit biskupy
bez rozhodnutí papeže.
Následně byla tato plná moc potvrzena následníky papeže Pia X.
- Benediktem XV. a Piem XI.
Roku 1917 se v Sankt-Peterburku (tehdy v Petrohradě) slavil první
synod Ruské řeckokatolické církve. Na tomto synodu bylo přijato rozhodnutí založit Apoštolský exarchát Ruské řeckokatolické církve. V tom
samém roce byl exarchát uznán revoluční prozatímní vládou, jejíž hlavou byl ministerský předseda Kerenský.
Prvním exarchou jmenoval metropolita Andrej Šeptycký studitského mnicha Leonida Feodorova, který byl ruského původu. Jeho
jmenování bylo potvrzeno dekretem papeže Benedikta XV. v roce
1921. Za své křesťanské postoje Leonid Feodorov protrpěl mnohoná-
Exarchát
21
sobné útrapy. Nejprve byl zavřen ve vězení a potom ve vyhnanství,
kde v roce 1935 skonal. Roku 2002 byl papežem bl. Janem Pavlem II.
přičleněn k zástupu blahoslavených.
Třetí papež – Pius XI. – také přinesl svůj významný podíl na utváření
Ruské řeckokatolické církve. Podařilo se mu uvést do života ideu Andreje Šeptyckého: ve spolupráci s některými benediktinskými komunitami učinil liturgii východní církve více srozumitelnou a známou pro
západní církev a také založil výchovu kněžstva Ruské řeckokatolické
církve, duchovní seminář byzantského obřadu „Rusikum“ v Římě.
Na sklonku svého života jmenoval metropolita Andrej Šeptycký
(† 1944) svého bratra Klimenta Šeptyckého, archimandritu studitského
kláštera, následníkem Leonida Feodorova. Kliment Šeptycký zemřel
také jako mučedník Církve ve vězeňském lágru v ruském městě Vladimir roku 1950 (podle jiných pramenů roku 1952). V roce 2001 byl papežem bl. Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného.
Biskup Andrej Katkov byl posledním exarchou Ruské řeckokatolické
církve. Do tohoto úřadu byl jmenován papežem Piem XII. roku 1958.
Biskupské svěcení Andreje Katkova proběhlo v prosinci roku 1958
v době pontifikátu papeže bl. Jana XXIII. Exarcha Andrej Katkov zemřel
v Římě roku 1995. Od tohoto času je místo exarchy Ruské řeckokatolické
církve vakantní.
Vysvětlení k ikonopiseckému vyobrazení
Zleva doprava stojí: římský papež Pius XI., archimandrita bl. Kliment
Šeptycký, exarcha bl. Leonid Feodorov, metropolita Andrej Šeptycký,
římský papež sv. Pius X., římský papež Benedikt XV.
Holub v ikonopiseckém vyobrazení je symbolem toho, že Ruská řeckokatolická církev je založena samotným Duchem Svatým. Mimoto toto
zobrazení holuba upomíná na poslední tři dny života Leonida Feodorova. Blahoslavený Leonid umíral v úplné opuštěnosti. Nedlouho před
jeho smrtí ho přijala k sobě rodina jednoho železničáře ve městě Vjatka
na Severním Uralu. Podle svědectví členů této rodiny na střechu domu,
ve kterém byl umírající, nečekaně sedl bílý holub. Toto bylo zajisté neobvyklým jevem, jelikož na Severním Uralu tito ptáci vůbec nežijí. Holub
odletěl až po třech dnech v tu samou chvíli, kdy exarcha bl. Leonid přešel z pozemského života do života věčného.
(přeloženo ze zadní strany rusko-německého letáku
vydaného jako čtvrtková ikona)
22
Zpravodaj
CHRÁMU SE VRACÍ MAJESTÁT A DOMINANCE
Koncem roku 2011 byla v chrámu sv. Mikuláše v Plzni ukončena první etapa rekonstrukčních stavebních prací. Probíhala jeden rok a výsledky jsou vidět
na první pohled. Proto jsme se obrátili na místního správce farnosti v Plzni,
o. Igora Bibka, a položili jsme mu několik otázek na toto téma.
Chrám sv. Mikuláše v Plzni prošel rekonstrukcí. Co všechno tato
rekonstrukce zahrnuje?
Nejprve bych rád poděkoval všemohoucímu Bohu za to, že pomohl vyrůst
řeckokatolickému farnímu společenství
v Plzni. Naše společenství má tady už
léta nenahraditelné místo. Díky tomu se
objevil zájem podpořit ho i rekonstrukcí
farního chrámu, abychom měli důstojné
místo pro bohoslužby a církevní život.
Vše začalo v roce 2010, kdy byla opravena část střechy, která pokračovala i v roce
2011. Dále byla provedena kompletní o. biskup s o. Igorem Bibkem
výměna elektroinstalace, doplněná rozvodem pro vytápění, po ní věřící svépomocně vymalovali celý kostel spolu
s částečným vyspravením narušených omítek. Nakonec byla nainstalována
zvukotechnika (mikrofony a reproduktory), kterou jsme doposud neměli.
Existují firmy specializované na rekonstrukce kostelních staveb
a jak se tyto firmy hledají?
Zajisté, jinak by ani nebylo možné provádět takový druh práce v památkově chráněných objektech. Firmy byly vybrány ve spolupráci se
„Sdružením pro obnovu památek v Rokycanech a okolí“, na čele s p. Karlem
Jíšou, které tuto rekonstrukci celkově nastartovalo, a taky s architektonickou a projekční kanceláří ATELIER SOUKUP s. r. o., garantem
stavby. Spolupracujeme proto s takovými firmami, které mají výborné
reference, i při opravě dalších památkových objektů v Západočeském
regionu (kromě jiného).
Co se Vám při rekonstrukci jevilo jako největší problém?
Dovolím si použít výrok z filmu Juraje Jakubiska „Tisícročná včela“: „peniaze, peníze a peňeži“, tedy tři základní věci, aby se tento problém vyřešil...
Exarchát
23
Ale vážně, nehnuli bychom se bez pomoci osobního zájmu p. Ing.
arch. Jana Soukupa, jehož kancelář zpracovala komplexní technickou
dokumentaci a stanovila harmonogram pracovního postupu rekonstrukce. Děkujeme osobnímu zájmu p. Petra Maroviče, šéfa plzeňských
památkářů, pod jehož odborným dohledem práce probíhají. Rozběhla
se spolupráce se Správou veřejného statku města Plzně, která započala
celkovou rekonstrukci Mikulášského hřbitova a přilehlého území.
Z jakých zdrojů byla rekonstrukce financována?
Na počátku byl projekt „Prazdroj lidem“, díky kterému jsme získali
první finance, a dá-li Bůh, bude spolupráce pokračovat. Pán Bůh zaplať
všem, kteří se na tomto hlasování každoročně podílí. Další dotace jsme
získali z Ministerstva kultury ČR, velkou pomocí byla i podpora našeho
apoštolského exarchátu, díky laskavé vstřícnosti J. E. Mons. Ladislava
Hučka. Nadále vyhledáváme fondy a nadace, které by nám poskytly
finanční prostředky, protože jsme stále ještě na začátku – objem celkových prací činí cca 15,5 milionu Kč. Samozřejmě jsou tady finanční
sbírky našich věřících – a modlitby a pracovitost jak jejich, tak i Bohu
známých dárců.
S jakými ohlasy na obnovený chrám jste se setkal?
Budu citovat plzeňské věřící: „Chrám se stal najednou mnohem příjemnějším, už nepůsobí tak stísněně, jako by se zvedl vzhůru; dostal nového ducha.“ Ocenil ho i náš otec biskup
při pastorační návštěvě 18. prosince 2011 na chrámový svátek.
Kostelu a přilehlému hřbitovu
(Plzeňskému Slavínu) se vrací
jeho původní lesk, majestát a dominance, což registrují obyvatelé
města a návštěvníci. Stali jsme se
nedílnou součástí projektu „Noc
kostelů“ a „Plzeň, město kultury
2015“. Věříme, že s námi sdílíte
naši radost, a budete nás jakoukoliv formou podporovat.
Viera Folkmanová
Plzeňský farní chrám sv. Mikuláše; Mikulášské nám.
Číslo účtu: 194471942/0300
24
Zpravodaj
UKRAJINSKÁ ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV
Hlava Ukrajinské řeckokatolické církve
(UHKC) blaženijšij Svjatoslav Ševčuk povýšil
s požehnáním Svatého otce Benedikta XVI.
dne 9. listopadu 2011 lvovské arcibiskupství
do hodnosti metropolie. Do čela metropolie byl
jmenován arcibiskup Ihor Voznjak. Do metropolie patří Lvovská archieparchie, dále Sokalsko-Žovkivská, Sambirsko-Drohobičská a Strijská
eparchie. Katedrálním chrámem metropolie
se stává chrám sv. Jiří ve Lvově.
Ivano-frankivská metropolie byla pak erigována 13. prosince 2011. Do této metropolie
jsou začleněny prestoly Ivano-Frankivské
eparchie (povýšené na archieparchii) a KoVrchní arcib. Svjatoslav
lomijsko-Černivecké eparchie. Katedrálním
chrámem této metropolie se stává sobor Svatého Vzkříšení Kristovav Ivano-Frankivsku a jejím arcibiskupem a metropolitou je jmenován vladyka Volodymyr Vijtyšin.
A konečně 22. prosince 2011 vznikla také Ternopilsko-Zborivská
metropolie. Do ní patří Ternopilsko-Zborivská eparchie (povýšená
na archieparchii) a Bučačská eparchie. Katedrálním chrámem této
metropolie se stává sobor Neporočnoho Začatja Presvjatoji Bohorodyci v Ternopoli a jejím arcibiskupem a metropolitou byl jmenován
vladyka Vasyl Semenjuk.
Součástí Kyjevo-Halyčské metropolie, v jejímž čele je blaženijšij Svjatoslav Ševčuk, nadále zůstávají přivtělené prestoly Kyjevské archieparchie,
Donecko-Charkivského, Odesko-Krymského a Luckého exarchátu.
V UHKC je tedy v současnosti celkem sedm metropolií, patří
do ní totiž i Přemyšlsko-varšavská metropolie v Polsku, Filadelfská
v USA a též Winnipegská metropolie v Kanadě.
„UHKC směřuje k upevnění patriarší struktury a tyto kroky a jejich správnost vnímají a potvrzují i římští pontifici,“ stojí v dekretu blaženijšoho
Svjatoslava o vyhlášení tří nových metropolií UHKC.
V dekretu o vyhlášení tří nových metropolií, který během liturgie
ve Lvově přečetl sekretář synodu biskupů UHKC vladyka Bohdan
Dzjurach, se též připomíná celá historie církve, její těžká cesta dějinami,
legalizace církve i návrat sídla hlavy UHKC do Kyjeva.
Protože Kyjevská Rus přijala křesťanství v byzantském obřadu, její
Exarchát
25
církev měla status metropolie Cařihradského patriarchátu se sídlem
v Kyjevě. Hlava církve dostala titul „metropolita Rusi“ (později „Kyjevský“), s kterým spolusloužili a vytvářeli jednotu všichni biskupové
Kyjevského státu. V roce 1303 vzniká na území Haličsko-Volyňského
knížectví Haličská metropolie, a až od roku 1401 hlava Kyjevské církve
obdržela titul „metropolita kyjevský, haličský i celé Rusi“.
Metropolita Izidor, který se zúčastnil všeobecného koncilu ve Florencii v roce 1439, měl titul metropolity kyjevského a haličského. Metropolita Michael Rogoza, který potvrdil akt sjednocení církve Kyjevské s římským Apoštolským stolcem v Brestu v roce 1596, byl také metropolitou
kyjevským, haličským a celé Rusi.
Vzhledem k pronásledování sjednocené Kyjevo-Haličské církve za vlády cara Petra I. a carevny Kateřiny II., papež Pius VII. v roce 1808 požehnal rozdělení Kyjevo-Haličské metropolie. Řeckokatolické eparchie Haliče
- Lvovská, Přemyšlská a Cholmská - byly vyňaty z jurisdikce uniatského
metropolity v carském Rusku, byla obnovena Haličská metropolie a biskupovi přiznán titul metropolita haličský, arcibiskup lvovský a biskup
Kamence-Podolského se sídlem u katedrály svatého Jiří ve Lvově.
Tímto způsobem, prostřednictvím uznání všech práv a pravomocí,
které náležely metropolitům kyjevským a haličským, byla zabezpečena
právní kontinuita církve, což dávalo oprávnění haličským primasům,
včetně metropolity Andreje Šeptického, považovat se za správce dočasně uprázdněné Kyjevské katedry i jejích biskupství. Sv. papež Pius X.
potvrdil toto právo haličského metropolity v roce 1908.
V letech 1939 - 1941 metropolita Andrej jmenoval exarchy pro pastoraci věřících na území Velké Ukrajiny, Běloruska a Ruska a nařídil připravit státním orgánům Sovětského svazu žádost s odůvodněním pro
navrácení titulu hlavy UHKC, metropolity kyjevského a haličského. Podobné
požadavky opakovala delegace UHKC
v prosinci 1944. Bohužel, tyto snahy
skončily uvězněním hierarchů a začala
doba mučednictví, podzemí a hrdinné
konfrontace s bezbožným totalitním režimem, která trvala téměř půl století.
Metropolita haličský Josef Slipyj,
po propuštění z osmnáctiletého vězení,
byl po příjezdu do Říma v roce 1963 uznán
za vrchního arcibiskupa s pravomocemi
rovnými patriarchovi na základě oprávně- Intronizace Vasiľa Semenjuka
26
Zpravodaj
ní, které měl vždy metropolita kyjevský, tedy metropolitů svého práva,
kteří vedli církev, majíc stupeň arcibiskupské jurisdikce.
Jeho nástupce, blaženijšij Myroslav Lubačivskyj, po návratu do Lvova v roce 1991, začal obnovu struktury Kyjevo-Haličské metropolie,
které na základě historické kontinuity a spravedlnosti, předpokládalo
zajištění návratu jeho vedení do Kyjeva. Návrat sídla hlavy UHKC
do hlavního města Ukrajiny se konalo v roce 2005, pod vedením blaženijšoho Lubomyra Huzara. Toto rozhodnutí synodu biskupů UHKC
schválil bl. papež Jan Pavel II.
Na závěr můžeme konstatovat, že erigování nových metropolií je
pokračováním přirozeného vývoje struktury byzantské církve na Ukrajině. Tento vývoj jednoznačně směřuje k vytvoření a přijetí patriarchátu. Nové metropolie citlivě odráží a zohledňují specifikum jednotlivých
regiónů, a tudíž dávají prostor pro kvalitnější pastorační péči o svěřené
duše. Není též bez zajímavosti naznačená a otevřená cesta pro možné
včlenění Mukačevské eparchie do UHKC, samozřejmě s přiznáním potřebné autonomie a respektováním vlastních zvyklostí a tradic.
Dle informací z www.ugcc.org.ua; risu.org.ua/ua/index
zpracoval o. Milan Hanuš
VÝSLEDKY SČÍTÁNÍ LIDU
Dne 16. prosince 2011 byl uveřejněn výsledek statistického průzkumu
Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011. Z uveřejněné statistiky vyplynulo, že
největší relativní nárůst počtu svých věřících zaznamenala Řeckokatolická
církev. Zatímco v roce 1991 se k naší církvi přihlásilo 7030 křesťanů a v roce
2001 7675 věřících, v letošním sčítání se k řeckokatolickému vyznání přihlásilo již 9927 věřících, čímž jejich počet stoupl o 2252 lidí.
Tuto potěšitelnou skutečnost je možné vysvětlit jednak tím, že mezi členy
Řeckokatolické církve jsou spíše lidé migrující za prací z Ukrajiny a východního
Slovenska než čeští křesťané, ale také tím, že se v letošním roce museli sčítání
povinně zúčastnit všichni lidé, kteří se v daný okamžik nacházeli na území ČR.
Naši věřící jsou na území ČR spíše soustředěni v oblasti větších měst, kde
je snazší najít pracovní příležitosti. Proto také mají největší zastoupení v Praze
a ve Středočeském kraji, kde se přihlásilo celkem 3665 řeckokatolíků. Nejnižší
zastoupení má však kraj Karlovarský, kde je evidováno 300 řeckokatolíků.
Z celkových výsledků výzkumu ale vyplývá, že v ČR pokračuje pokles
religiozity. Z celkového počtu 10, 562 mil. obyvatel se k náboženství hlásí
1, 5 mil. lidí, přičemž 3, 6 mil. zůstává bez vyznání. 4, 7 mil. lidí tento údaj
nevyplnilo, což výrazně ovlivňuje kvalitu výsledků.