Casa da música

Casa da música
(postřehy o hudbě, lidech a „domě hudby“ v Portugalsku)
Portugalsko je nejzápadnější země Evropy, země s dlouhou a bohatou historií, krásnou přírodou
a památkami, živými tradicemi a milými lidmi. Velikostí a počtem obyvatel je srovnatelná s Českou
republikou.
Realita hudebního života a hudebního vzdělávání v Portugalsku se razantně změnila po pádu
diktátorského režimu po tzv. karafiátové revoluci v roce 1974*. V osmdesátých letech se postupně
stabilizovala ekonomická situace, roku 1986 se Mário Soares stal prvním civilním prezidentem
v dějinách Portugalska a Portugalsko bylo přijato do Evropského společenství. Jako jeho člen
vstoupilo v roce 1993 do Evropské unie. Portugalsko vždy patřilo k nejchudším státům EU a
evropské peníze jsou tu dnes zřetelné na každém kroku – především v oblasti infrastruktury.
Důsledky světové hospodářské krize se ve všedním životě Portugalců projevily mnohem více než
v životě nás Čechů. Krach jedné z významných bank a ekonomické potíže řady firem řádně zatřásly
s hospodářskou a sociální stabilitou země. Vláda byla a je nucena k úsporným opatřením, která
znamenají mj. snížení příjmů státních zaměstnanců často až o 30%! V ulicích i menších měst jsou
žebrající lidé, nepřehlédnutelné jsou vývařovny pro chudé. Evidentní jsou také zvětšující se
společenské rozdíly mezi skupinami obyvatel. V důsledku toho všeho, bohužel, získává v populaci
stále větší podporu krajní levice (možná snad i v reakci na bývalý nedemokratický režim
orientovaný pravicově). Uvědomme si, že k politickému převratu přinášejícímu Portugalsku
demokracii, došlo jen o patnáct let dříve než v České republice.
Na začátku osmdesátých let, tedy dost brzy po převratu, se hudba poprvé stala běžnou součástí už
základního vzdělání a tím i běžnou součástí života nejširší společnosti. Češi žijící delší dobu
v Portugalsku se shodují, že ještě v devadesátých letech byla tzv. vážná hudba a společenský život
s ní spjatý elitní záležitostí. Dnes tu chodí na koncerty řada mladých lidí a v prostředí koncertního
sálu se chovají naprosto přirozeně. Jistě k tomu přispívá i cenová politika v oblasti vstupného.
Vstupné na koncerty v Casa da música v Portu je vždy jednotné pro celý sál a jeho výše je u
symfonických koncertů kolem 18 EUR. Za cenu kolem 20 EUR tu mohli v roce 2014 v rámci
klavírního cyklu slyšet a vidět třeba Grigoriho Sokolova, Valentinu Lisitsu, Nikolaje Luganského
nebo Elisabeth Leonskaju. Zdálo by se, že k tomu, aby lidé chodili na koncerty rádi a se zájmem,
brali to jako přirozenou (!) a příjemnou součást svého života, aby poslouchali společně hudbu – byť
ne zrovna tu „artificiální“ - v ulicích (což ve městech na pobřeží Atlantiku je při slunečných
nedělních odpoledních celkem běžný jev), povede spíš tento druh cenové politiky, než prodej
vstupenek na koncert hostujícího orchestru za cenu dosahující až třetiny čistého průměrného
měsíčního výdělku a cenu vyšší než je v domovském koncertním sále orchestru v ekonomicky
vyspělejší zemi, kde kupní síla obyvatel je samozřejmě na jiné úrovni (...). Jakápak asi bude
struktura publika koncertu s takovým vstupným?
Portugalský systém hudebního vzdělávání je pozoruhodný, zejména v kontextu současného
vzdělávacího systému u nás. Hudební vzdělání je v Portugalsku velmi žádané a jako celek spadá do
kompetence Ministerstva školství. Hudební vzdělání zde existuje jednak jako součást všeobecného
vzdělání, jednak jako specializované vzdělání. Vedle početné sítě soukromých hudebních škol je
hudební výuka součástí všeobecné základní školy, ovšem na mnohem hlubší úrovni než v ČR. Je
zde ceněna na úrovni výuky např. cizích jazyků. V případě zájmu se dítě samozřejmě může hudebně
vzdělávat ještě hlouběji, ať už v rámci státem dotovaných hudebních škol nebo v rámci placené
privátní výuky. Profesionální hudební školení na vyšší úrovni vzdělání pak probíhá opět ve velké
šíři – snad skoro každá vysoká škola v Portugalsku má na umění (většinou hudební a taneční)
zaměřenou fakultu nebo oddělení. Špičkové hudebně-vzdělávací instituce jsou pak Escola superior
de Música v Lisabonu a v Portu, univerzity v Aveiru, Braze a Castelo Branco.
Porto je po Lisabonu druhé největší město v Portugalsku, s aglomerací má cca 1,2 milionů obyvatel,
velikostí je tedy srovnatelné s Prahou. Najdeme tu také jedno ze dvou nejdůležitějších hudebních
center v Portugalsku – Casa da música (Dům hudby). Multifunkční futuristickou budovu navrhl
nizozemský architekt Rem Koolhaas a byla postavena před deseti lety. Hlavní sál – Sala Suggia –
pojme 1200 posluchačů, menší Sala2 je pro 300 sedících diváků, najdeme tu i další menší
univerzální prostory vhodné pro nejrůznější typy produkcí a společenských setkání. V Casa da
música sídlí symfonický orchestr (odborníky je považován za druhý nejlepší v Portugalsku hned za
orchestrem Nadace Gulbenkian v Lisabonu), soubor zaměřený na interpretaci soudobé hudby
Remix Ensemble, sbor, barokní orchestr. V budově je samozřejmě také kavárna, restaurace,
mediatéka a obchod.
Kromě ředitelství Casa da música a vedení jednotlivých souborů je zde také oddělení vzdělávacích
programů. Tým o necelých třiceti lidech připravuje každou sezónu na 400 (!) programů a akcí pro
nejširší spektrum publika či jeho segmentů. Název Serviço educativo plně vystihuje obsah práce
vzdělávacího týmu – jde skutečně o „službu“. Protože to, co je výsledkem činnosti týmu složeného
z muzikantů, herců, scénografů, zvukových techniků, osvětlovačů, moderátorů a dalších odborníků,
skutečně v tom nejlepším smyslu slova slouží celé portugalské společnosti.
Protože detailní popis všech „vzdělávacích“ programů Casa da música by vydal na značně obsáhlý
text, uvádím zde jen nejzákladnější přehled a klíčové myšlenky celého systému.
Projekty vzdělávacího týmu se v zásadě dělí do čtyř skupin: koncerty či představení, workshopy,
přednášky a speciální akce.
Koncerty se dále dělí do skupin podle cílové skupiny. První koncerty jsou zaměřené na nejmladší
publikum a to ve věku 3 měsíce až 5 let. Nejmladšímu publiku, které se s hudbou většinou na těchto
koncertech setkává poprvé, je hudba nabízena za doprovodu pestrých barev, herců a jejich příběhů
v co nejširším žánrovém rozsahu – klasiky po rock, jazz nebo experimentální hudbu. Koncerty pro
všechny nabízejí nejširšímu publiku pestrou směsici programů s tradiční hudbou portugalskou nebo
mimoevropskou, s hudbou a divadlem, tancem nebo filmem, experimentální či elektroakustickou
hudbou, anebo koncertní maratony. Mnohé z nich se odehrávají přímo v ulicích Porta a některé jsou
zaměřené také na integraci sociálně nejslabších skupin obyvatel – bezdomovců.
Tzv. preludia jsou u nás dobře známá a jsou podobná – přibližně 30 minut se v nich hovoří
o programu nadcházejícího koncertu v různých souvislostech, ať už historických, společenských
nebo hudebně-teoretických. Nechybí při nich zvukové či obrazové příklady.
Komentované koncerty směřují zejména k rodinám. Stručný vysvětlující úvod moderátora doplněný
ilustrativními příklady z díla samého, zahranými živě on-stage a následné provedení celého díla
(typicky některé symfonie, čili celý koncert trvá necelou hodinu) – to je patrně velice příhodný
způsob, jak umožnit mladým lidem vnímat hudbu „jinak“, s větším porozuměním. Závažné dílo
tradičního koncertního repertoáru je zde předkládáno nenáročnou přitom nanejvýš profesionální
formou.
Workshopy, čili hudební dílny, směřují především ke školám, ale je zde i řada dílen otevřených opět
nejširší veřejnosti. První zvuky jsou věnovány nejmladším dětem a to ve věkových skupinách 3-5
let, 18 měsíců – 3 roky a dokonce 0-18 měsíců! Toto nejmladší publikum přichází samozřejmě
v doprovodu rodičů, typicky v neděli dopoledne nebo odpoledne. Zvuky pro všechny jsou hlavně
pro děti od 3 let a starší, některé z pořadů (např. Oživený gamelan nebo Tradiční perkuse) jsou pro
všechny věkové skupiny (účast seniorů zde není výjimkou). V přibližně čtyřicetiminutových
programech se děti prakticky seznamují s hudbou pod vedením zkušených workshop leaderů.
Většina dílen se odehrává ve velké orchestrální zkušebně, která je vybavena barevnými pomůckami
a někdy i jednoduchými kulisami, používají se barevná světla – ovšem se vkusem. Také
vystupování workshop leaderů je naprosto civilní a přirozené, nikdo zde nekřičí ani „nepřehrává“.
Děti, sotva vejdou do místnosti, se zapojí do jednoduché akce a okamžitě vytváří zvuk a rytmus
svým vlastním tělem (rytmické dupání, tleskání). Během workshopu se pracuje s jednoduchými
hudebními motivy (např. Brahms – Uherský tanec č. 5, Beethoven – Allegretto ze Symfonie č. 7,
Haydn – motiv druhé věty ze Smyfonie č. 94 „S úderem kotlů“, Schumann – Dětské scény,
portugalské lidové písničky), děti mají různé úkoly, pracují společně, jako orchestr. Výsledek je
překvapivě dobrý – po rytmické i intonační stránce, a to jak u dětí 4-5letých, tak u dětí 10-11letých.
Všechny věkové skupiny se bez problému soustředí po celou dobu dílny (40 minut a více), což je
pozoruhodné zejména u nejmenších dětí, a velice ochotně spolupracují s lektory. Ti používají hlas a
různé zvuky těla (luskání, tleskání, dupání, slabiky), a samozřejmě nejrůznější hudební nástroje:
housle, klavír, kytaru, foukací harmoniku, bicí nástroje (xylofony, marimbu, bubny, různá
chrastítka). Do akce se zapojuje i pedagogický doprovod. Teorie není zcela opominuta, kromě
názvů hudebních nástrojů se děti učí i jména skladatelů - během workshopu je lektoři opakovaně
zmiňují.
V podobném duchu funguje i dílna Velký pátek (celé páteční dopoledne) a Hudebník dne (celá
neděle), kdy společné muzicírování vyústí v malý koncert, kde je „nastudované“ dílo předvedeno
veřejně. Rodinné muzicírování se odehrává o sobotách, zve celé rodiny od nejmladších po nejstarší
členy a aby se pobavili skutečně všichni, do hry je zapojeno např. i kuchyňské náčiní... Zkrátka,
kreativita zde nemá mezí.
Speciálním typem workshopu je Hudba mě pohlídá – vlastně jde o zajištění hlídání dětí ve věku 310 let v době, kdy jsou jejich rodiče na koncertě v hlavním sále. Není to samozřejmě jen „hlídání“
dětí – děti se zde pod vedením lektorů věnují hudebně-vzdělávacím aktivitám. Tyto workshopy jsou
připravovány ve spolupráci s pedagogickou fakultou místní univerzity. Hudba mě pohlídá umožňuje
účast na koncertech mladým rodičům, což je sociální skupina, která (nejen) v ČR v koncertních
sálech ze zjevných důvodů chybí.
Kategorie Přednášek či Vzdělávání zahrnuje v Casa da música opět několik zajímavých titulů.
Existuje tu samozřejmě řekněme standardní typ „výuky“ v rámci kurzů dějin hudby, které jsou
každoročně zaměřené na jiné téma v souladu s celkovým dramaturgickým zaměřením koncertů
v Casa da música. V roce 2014 to byl např. Orient a jeho hudba, rok 2015 je věnovaný Německu –
patrně v souvislosti s nástupem nového šéfdirigenta Baldura Brönnimanna (ač ten je narozen ve
Švýcarsku). V rámci přednášek o německé hudbě se ovšem přednášející věnují vedle Bacha,
Beethovena a Wagnera také např. luteránské tradici, postavě Fausta jako inspirace hudebních děl
nebo třeba také hudbě Třetí říše. Čili opět zde najdeme neotřelá témata a inovativní přístup.
Naprosto fenomenální a přitom úžasně jednoduchá myšlenka je Velké ucho. Jde o počítačovou
aplikaci, která umožňuje poslech hudební ukázky trvající minutu a půl, s doprovodným textem.
Velké ucho vytvořili programátoři ve spolupráci s týmem historiků, hudebníků a učitelů. Pro každý
den je připravena nová hudební ukázka a text. Velké ucho je určeno pro školy (pro první čtyři roky
školní docházky), jako jakási zklidňující první společná aktivita školního dne. Hudební ukázky
pokrývají veškeré hudební žánry, krátký text (srozumitelný dítěti mladšího školního věku) je
zaměřený na konkrétní téma související s danou ukázkou v rovině historické, přírodovědné,
politické, umělecké, … Pro učitele je samozřejmě přístupná ještě zvláštní sekce programu, kde
najdou pokyny, jak s hudební ukázkou a textem pracovat. Projekt byl spuštěn v sezóně 2013/14 a
dnes ranní hudební ukázku poslouchají tisíce dětí v Portugalsku.
Důležité jsou také Kurzy pro vedoucí hudebních dílen, které vychovávají budoucí lektory, ale jsou
otevřené samozřejmě studentům pedagogiky a učitelům, kteří chtějí získat návod, jak vést hudební
dílnu. Lektoři z Casa da música školí budoucí workshop leadery i v dalších zemích (Japonsko,
Francie, Brazílie).
Kapitola sama pro sebe je Digitópia (= digitální utopie) – jakési otevřené zvukové studio či
výpočetní středisko. Sada počítačů vybavených speciálním softwarem, který byl vyvinutý pro Casa
da música, je volně přístupná ve vestibulu hned vedle pokladen. Přestože je technika zcela otevřená
všem, nikdo tu nic za celých 8 let existence studia nezničil, neukradl. Chodí tam nejrůznější lidé, i
ve věku 60 let. Mohou volně pracovat se zvukem, stříhat, upravovat, experimentovat. A samozřejmě
se zde konají specializované kurzy.
Poslední skupinu projektů vzdělávacího servisu tvoří aktivity, které nelze jednoduše zařadit mezi
výše uvedené. Jsou to nejrůznější speciální akce při příležitosti různých výročí, skladatelských
oslav, mezinárodního dne dětí a hudby. Hudba do domu je pro ty, kteří do Casa da música nemohou
nebo nedovedou sami přijít. Lidé z Casa da música tedy přijdou za nimi, do domovů důchodců,
ústavů, dětských podpůrných center.
Zajímavá je také Fonobudka, která trošku připomíná telefonní budku nebo i hrací automat.
Uprostřed je mikrofon, do kterého člověk může nahrát jakékoli zvuky, které třeba sám vydává. Pak
se s nahraným zvukem pracuje, použijí se na něj různé efekty (hal, ozvěna, chorus atd.), nastavuje
se jejich intenzita, čas apod. Vidíte před sebou graficky znázorněnou zvukovou stopu, jako ve
zvukovém studiu, a vše, co se s ní v rámci úprav děje. Fonobudka je také ve vestibulu Casa da
música, zcela volně přístupná komukoli.
Jak již bylo výše v textu zmíněno, Casa da música se snaží otevřít své prostory a aktivity skutečně
všem, takže v rámci některých speciálních projektů (např. Sonic Street Ensemble) v ulicích Porta ale
i přímo v Casa da música vystupují i bezdomovci, drogově závislí a lidé ze sociálně nejslabších
vrstev.
Casa da música má jako kulturní centrum ideální podmínky – je dost velká, prostorově variabilní, je
dobře dostupná (pár desítek metrů od stanice metra, v ulicích kolem lze parkovat). Budova sama
o sobě je vizuálně zajímavá, stala se jedním z turistických cílů Porta. New York Times uvedl, že je
to „jeden z nejvýznamnějších koncertních sálů postavených za posledních 100 let“ a v Le Figaro
napsali, že je to „jeden z nejinovativnějších kulturních domů v Evropě“. Nezbývá než souhlasit,
protože díky aktivitám Serviço educativo tu roste nová generace posluchačů a kulturně vzdělaných
lidí.
Krize podle mínění některých odborníků zničila koncerty komorní hudby v Portugalsku. Provoz
malých koncertních sálů přestal existovat – obce jejich provoz hradit v současné ekonomické situaci
nemohou, soukromí sponzoři nejsou. Možná i proto je mezi lidmi o koncerty a projekty Casa da
música tak velký zájem. Možná tam lidé rádi a často chodí také proto, že to není drahé a přijdou se
zkrátka odreagovat. Určitě je to ale také výsledek koncepční a dlouhodobé práce lidí z Servico
educativo a celého portugalského hudebně-vzdělávacího systému. V ulicích portugalských měst se
lidé dnes příliš neusmívají, v Casa da música mají ve tváři úsměv všichni.
* Portugalsko bylo monarchií do r. 1910, kdy došlo k republikánskému převratu a vyhlášení
republiky. V zemi však panovaly neustálé nepokoje a v čele státu se střídaly vojenské diktatury.
V roce 1928 se k moci dostal António de Oliveira Salazar, nejprve jako ministr financí, posléze
zároveň ministr kolonií a předseda rady ministrů. Jeho autoritativní režim v zemi nastolil
ekonomickou stabilitu, ač se demokratické západní Evropě politicky vzdaloval. Salazarova
diktatura vydržela až do roku 1968. Na počátku šedesátých let se Portugalsko po výzvě OSN vzdalo
řady svých kolonií (např. Portugalská Indie, Angola, Portugalská Guinea, Timor).
Autorka textu čerpala informace zejména z osobních rozhovorů s vedoucím týmu Serviço educativo
Casa da música panem Jorgem Prendasem, z publikací Casa da música, osobních rozhovorů s paní
Ingrid Sotolářovou (česká klavíristka trvale žijící v Portugalsku, pedagogicky působí na ESMAEEscola Superior de Música, Artes e Espectáculo v Portu a na Universitě v Braze). Vřelé poděkování
patří Jeho excelenci panu Stanislavu Kázeckému, velvyslanci České republiky v Portugalsku, za
pomoc s navazováním kontaktů v portugalských hudebních institucích.