Návrat titánů Obrovské kosti, které uvolnily ze

Obrovské parohy
sloužily veledaňkovi k obraně
před dravci z doby ledové.
V expozici právě čelí útoku páru
hyen jeskynních
Návrat titánů
TEXT a foto Michael a Markéta Foktovi
50 g 06/12
Obrovské kosti, které uvolnily ze svého kamenného sevření útesy řeckých
ostrovů, prý stojí za vznikem antických legend o strašlivých Títánech.
Původ těchto pozůstatků však sahá mnohem dál do minulosti. Gigantičtí
savci se po starém kontinentu potulovali během třetihor, a někteří z nich
se dokonce dožili konce poslední doby ledové. Právě oni se díky úsilí týmu
českých odborníků znovu stavějí na zadní či na všechny čtyři.
06/12 g 51
Ani obrovské,
téměř třímetrové kly
nepomohly mamutům
při promyšleném útoku
tlupy lovců
Teprve při srovnání
modelů v životní velikosti
s návštěvníky plně vynikne
majestátnost vyhynulé
megafauny z doby ledové
T
52 g 06/12
ítáni z ostrova Samos
Kodrcáme se terénním autem vzhůru
údolím a paleontolog George Seitanidis
dělá, co může, abychom nezapadli. Cesta,
která se nijak moc neliší od koryta potoka
po naší levé straně, se patrně používá jenom během
vykopávek. Také podle toho vypadá. Eroze způsobená zimními přívaly deště evidentně funguje při
rozrušování třetihorních skal i čtvrtohorních štěrkových komunikací. Zážitek hodný kostitřasu se však
vyplatí. To, čemu místní optimisticky říkají silnice,
vede na velmi zajímavé místo. Do horní části údolí
Potamies nad vesnicí Mytilini na ostrově Samos, kde
ve vrstvách jílu a vápence odpočívají tvorové z dávných časů.
„Jeden z předků dnešních žiraf dokonce dostal
po našem ostrově jméno,“ vypráví George s hrdým
úsměvem během nadskakování na sedadlech. Pozůstatky tvora jménem Samotherium se skutečně
našly poprvé právě zde. Podivný sudokopytník už
měl na hlavě růžky podobné těm u žiraf, jaké známe
dnes. „Můžeme to poznat i na lebce, již máme v místním muzeu.“ Později jsem mu při pohledu na cenný
nález musel dát za pravdu.
„Málokdo ale ví, že máme o podobě třetihorních
žiraf poměrně přesnou představu. Jedna z nich totiž přežila až do dnešních dnů,“ zvedá prst vědec.
Prazvláštní okapi z rovníkových pralesů Konga tisíce
kilometrů daleko od Egejských ostrovů je skutečně
tvorovi ze samoských skal příbuznější, než se zdá.
„Vědci chtěli původně oba živočichy zařadit do stej-
Objevit
zkamenělé
pozůstatky
pravěkých tvorů
není nic snadného.
George Seitanidis
z ostrova Samos ze
sebe musí vydat
velkou dávku
trpělivosti
i houževnatosti
06/12 g 53
Rekordy pravěkých modelů
je nejtěžším
a největším
modelem celé
výstavy. Měří přes
čtyři metry a váží
750 kg. Skuteční
mamuti z masa
a kostí mohli vážit
přes osm tun. Trpasličí formy z ostrovů však
nedorůstaly výšky ani dvou metrů.
Obří pásovec velký
jako osobní vůz je
nejpracnějším
modelem kolekce.
Při délce přes tři
metry mohl vážit
i dvě tuny. Destičky
na jeho krunýři
vyřezávali designéři ručně a trvalo jim to přes
dva měsíce – rychlostí osmdesát destiček denně.
Až dvoumetrový
příbuzný daňků
rodu Megaceros
nosil na hlavě
úctyhodné paroží
o rozpětí přes tři
a půl metru
a hmotnosti 40 kg.
V kohoutku měřil kolem dvou metrů a urostlé
kusy mohly vážit i půl tuny.
Pozemní
lenochod
Velebobr
Největším
Při pohledu
hlodavcem dneška
na lenochody je jen
je více než metrová
těžko k uvěření, že
kapybara, před
jejich pozemní
severoamerickým
příbuzný z rodu
velebobrem by však
Megatherium
vypadala jako
dosahoval délky šesti
trpaslík. Obrovský
metrů a hmotnosti tří tun. Protože se často stavěl mokřadní hlodavec dosahoval délky až
na zadní, byl vysoký asi jako dnešní vzrostlá žirafa. 2,5 metru a hmotnosti 200 kg.
ného zoologického rodu. Pak ale uznali,
že pět miliónů let vývoje zanechalo takové změny, že si okapi zaslouží vlastní
taxonomický ‚chlíveček‘.“
Živoucí fosilie také dokazuje, že
mohli být i pravěcí savci překvapivě
barevní. Hlavu se světlou maskou, hnědavé tělo a zadní nohy pruhované jako
u zeber by si asi nevymyslel ani ten nejodvážnější malíř rekonstruující podobu
pravěkých tvorů. Vystupujeme z džípu
a prodíráme se k jílovému svahu. „Teď
vykopávky neprovádíme, takže všechno
trochu zarostlo,“ krčí rameny George
a zkusmo odhrabuje vrstvu horniny,
jestli přece jen něco neobjeví.
„Nálezů z této oblasti je mnoho. Patří
mezi ně i pozůstatky příbuzného slonů
jménem Deinotherium. V překladu ten
název znamená strašný savec a docela to
sedí. Třetihorní chobotnatec totiž mohl
být vysoký i pět metrů a vážil pak patnáct
tun.“ Dostat fosilii z okolních usazenin
však není nic jednoduchého. „Nejdříve
pozůstatky vyjmeme i s okolním materiálem, zabalíme do látky a zalijeme
do sádry,“ vysvětluje George. Nedivím
se. Cestu zpět do muzea po hrbolaté
cestě by jinak ani nemohly přežít bez
úhony. „Teprve v laboratoři nejrůznějšími štětečky a jemnými dlátky opatrně
odstraňujeme nánosy, abychom dostali
zkamenělé kosti ven.“
návat. Kvůli velkému množství ředidel
a dalších chemikálií, které byly nutné
při rekonstrukci zvířat z doby ledové, je
třeba lidé z okolí pronajatého prostoru
podezřívali, že za zavřenými dveřmi dílny pořádají spíše dýchánky narkomanů.
„Na stavbu necelé dvacítky modelů
živočichů, již vyhynuli sotva před deseti
tisíci lety, jsme spotřebovali dva kamióny
polystyrenu, tunu železa a stovky kilogramů modelářských hmot,“ vypočítává
spolutvůrce celé kolekce. Surovinovou
základnu doplňovaly i textilní náhražky
kůže, barvený len či skutečná srst tvorů,
kteří jsou vyhynulým formám příbuzní.
Postup byl zdánlivě jednoduchý: sestavit ocelovou kostru tvora, vytvarovat
kolem ní tělo z polystyrenu a „obalit“ ho
imitací kůže a srsti. Ve skutečnosti však
šlo o heroický výkon. „Stavba jediného
modelu trvala skoro tři měsíce, a celou
výstavní kolekci jsme tedy stihli dodělat za necelý rok jen díky tomu, že jsme
práce naplánovali tak, abychom mohli
provádět různé úkony souběžně na několika modelech,“ líčí zrod obrovských
živočichů Třískala.
Všechno navíc muselo fungovat jako obří stavebnice. „Přes tři metry vysoký mamut by v jednom kuse dveřmi
výstavní síně prostě neprošel. Stěhovali jsme tedy hotové modely po částech
a sestavovali je až na místě.“ Neskutečné
tempo zrodu však neznamenalo, že by se
rekonstrukce veledaňka či šavlozubé šelmy smilodona sešívaly „horkou jehlou“.
Naopak – tvůrci kladli důraz na každý
detail. „Oči našich exponátů mají například i věrnou síť krevních vlásečnic,
jež vznikaly pracným vyškrabáváním
do skla, ze kterého jsou bulvy vyrobené,“
dává příklad Třískala.
Celková plocha srsti všech pravěkých
tvorů z kolekce je podobná jako rozlo-
Glyptodon
Veledaněk
ilustrace profimedia.cz
Mamut
Giganti z polystyrenu
Dobývání zkamenělin pod helénským sluncem i jinde na světě je velká
dřina. Snaha terénních paleontologů
však nese své ovoce nejen na poli vědeckého poznání, ale i ve ztvárnění pravěkého světa pro běžné milovníky přírody.
Při sestavování koster a studiu, jak se
na ně asi mohly upínat dávno ztracené
svaly, získávají vymřelí tvorové opět svůj
tvar. Nakonec přichází fantazie umělců,
která se ovšem řídí pozorováním skutečných živých tvorů dneška.
„Sestavování modelů pravěkých zvířat není nic snadného,“ vysvětluje jeden
z českých spoluautorů projektu Giganti,
Zdeněk Třískala. A podle všeho tím nemyslel útrapy běžného života, jež musel
zpočátku tříčlenný, ke konci až desetkrát
početnější tým vědců i umělců překo-
Pralesní okapi
54 g 06/12
se od své příbuzné žirafy liší na první
pohled. Kopytníci rodu Samotherium
jí však podle všeho byli tak podobní,
že s nimi okapi málem skončila
ve společném zoologickém rodu
Giganto­
pithecus
Největší známý
primát byl velký až
tři a půl metru, když
se vztyčil na zadní.
Velcí samci mohli
vážit až 600 kilo,
samice však patrně
byly mnohem menší. Těžkotonážní asijský
lidoop žil na zemi podobně jako dnešní gorily.
ha opony Národního divadla a jenom
na odlitky zubů se spotřebovalo pět kilo
modelářské hlíny. A to nepočítáme mamutí kly či obrovský roh jednorohého
nosorožce rodu Elasmotherium, jenž
mohl být dlouhý až dva metry. Podle
některých pramenů tento šestimetrový
a pětitunový gigant přežil až do historické doby, a stal se tak předobrazem bájného jednorožce.
Pozemní lenochod
s přiléhavým názvem
Megatherium své dnešní
příbuzné nepřipomínal –
byl velký téměř jako slon
a mohl vážit až tři tuny
06/12 g 55