stáhnout PDF

'
I
Knihovní systém Clavius
PAMÁTCE
FRANTIŠKA BARTOSE
PO DVACETI LETECH OD JEHO
DOŽITÍ
K ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY
NA RODNÉM DOMĚ NA
MLÁDCOVÉ
8.
SRPNA
1926
VYDAL
SBOR NA OSLAVU BARTOŠOVU.
ROZMNOŽENÉ VYDÁNÍ ČÍSLA
10.
VLASTIVĚDNÉHO SBORNÍKU „ZAHRADA MORAVY",
ROČNÍK
III.
(1925—1926).
TISKEM KNIHTISKÁRNY ČEŇKA PECHTORA V KROMĚŘÍŽI.
OBSAH:
Strana
A.
Fr.
Ad.
Üvod
Bartoš: Našemu
3
šiška:
lidu.
Na bývalém
šiška:
Z
Ze
Vlast
4
panství zlinákém
5
sbírky
8
Bartošova rodného kraje
Ad. šiška: František Bartoš 1837—1906.
10
Josef Bartocha: Hrdina práce
19
Ad.
šiška:
Josef Černík
1
:
Po
22
23
23
24
dvaceti letech
Ant. Šulc: Bartoš na Slováčku
M.
Dobiáš: Bartoš sběratel. (Několik drobností.)
Fr. Bartoš: Vědomá
Fr.
S.
Bartoš:
Z
Bohyně
posledních dnů života Bartošova. (Vzpomínka.)
A. šiška: Kterak dr. Jan Herben vzpomíná Fr. Bartoše
A. Šiška:
...
25
26
27
OBRÁZKY:
Fr.
Bartoš.
5
.
Mladcovský národní kroji
Bartošovo na Mládcově
KNIHOVNA
Musei tikdtýetwdnf Moravy ve ZUně
na mmmm
m —■—■
PA&:
iS
11
112.
7
9
Úvod.
Toto rozšířené vydání 10. čísla vlastivědného sborníku Zahradí'
Moravy vzniklo rovněž z nepomíjející povinnosti, kterou má národ ke
každému velkému synu svému a potom ze zvláštního úkolu, který vzal
na sebe Sbor na oslavu Bartošovu: vzbudíti v čtenářích v městech, dě
dinách a po všech koutech vlastí československých jiskru zájonu k Bar
Moravané oznamují obrazem a plakáty jeho
proč označí jeho rodný dům na Mládcově pamětní deskou.
tošovi a zvědavosti, proč
oslavu a
Obsah vydání v prvé řadě skládá se ze vzpomínek a výňatků ze
spisů samého Fr. Bartoše, potom z vlastních vzpomínek jeho přátel a
známých. Dr. Jan Herben věnoval památce Fr. Bartoše nové vydání Mo
ravských obrázků a uvedl věnování v Lidových novinách literární vzpo
mínkou na Fr. Bartoše. Odtud se dostal výňatek z ní sem věci na
prospěch.
za práce ve vydání tomto
uveřejněné a M. S. Dobiášovi, redaktoru „Zahrady Moravy“, za pečlivé
známým Bartošovým
Děkuji přátelům a
uspořádání jeho.
Ták
Po
i
tisk veřejný
pomáhá Sboru
s
uznáním.
tohoto vydání ustoupí původci vzpomínek' vyvoleným, kteří
bohdá připraví a složí Bartošův sborník, po kterém se již mnozí táží.
A
s
vyjití
nimi ustoupí
i
V Mládcově,
toto vydání
4.
výkon a jiti
své.
července 1926.
A.
S.
JAROSLAV GRSAVA
MLADCOVÁ139
3
Našemu
Tg
lidu.
zpěvný lide náš,
jenž jarou písní vlast svou opěváš,
lide náš, ty
jenž
a ve
ty,
s
n.užnou
pílí
chutě
máš
se k dílu
všem jevíš svěží um a sílu —■
zhoubcům našim ruky nepodej,
věrně zachovej!
ty vlasti jen se
Tg
lide náš,
jenž
cepem
chrabrý lide náš,
ty
klas
i
vraha mlátit znáš,
jenž od oře a pluhovláďné kleče
se
mužně ženeš
tg
v cizí jařmo
„v
tg
nepoddej,
vlasti jen se věrně zachovej!
Tg
lide náš, ty
šíji
skromný
lide náš,
jenž hluboko se pánům koříš
a v úctě líbaje jim vetchou ruku
jen pýše jejich
ty
tg
Tg
—
kruté za vlast seče
pomáháš tím k tuku
—
panstva pýše víc se nepoddej,
vlasti jen se věrně zachovej!
lide náš, ty
dobrý lide náš,
jenž chudině rád dvéře otvíráš,
jenž neptaje se po víře ni rodu,
poutníka zveš ku veselému hodv
tg cizím zrakům vod,y nepodej,
tg vlasti jen se
Tg
lide náš, ty
—
věrně Zachovej!
český lide náš,
jenž s pýchou praotcův svgch vzpomínáš
a v písních, kronikách od otce k synu
snažíš se zvěčnit slávu Libušinu
—
tg
ty
za zlato tu pýchu neprodej,
vlasti jen se věrně zachovej!
(Ze sbírkg „Viasí“.)
A. Šiška:
Na bývalém panství zlínském *)
Panství zlínské skládalo se db r. 1848 z města Zlína, sídla to úřadů
Vrchnostenských, a z osmi dědin: Želechovic (západní polovice), Lužkovic, Příluk, Mládcovy, Prštného, Kudlova, Březnice a Jaroslavic. K Išeisti
obcím náležejí od města a dědin vzdálené samoty či paseky. Po r. 1848
zrušeno.
Následující rozprava šíří se o poměrech, kterých se Fr. (Bartoš
ve svém díle místy mnohem zevrubněji dotkl.
1
—
Území jeho prostupuji pískovcové vyvýšeniny, a naplavené sníženiny,
Karpaty. Prameny a potoky, spadají do Dřevnice nebo do Březnice. Dřev-
nidté údolí, rozvírajíící se k západu, omezují na jižní straně partie z Vizovských Karpat: (od Brd záp.) Březnické Kříby, Zlínský les, Malenovský les; (od Brd se v.) Kudlovský hřbet; kdežto na severní straně svahuje
Ondřejovský hřbet bystřičky Lukovskými a Mladcovskými horami a
splývá s ním. Ä sousedilo s paterem podobných, jen ještě rozsáhlejších
panství.
Zpracováno podle spisu „Ze života lidu moravského na bývalém panství
zlínském“ od Františka Bartoše. (Lid a národ, díl I.)
*)
Chalupy stály v dvou souběžných radách blízko sebe, podél cesty;
poněvadž zahrada neb pole k chalupě patřící dosahovala návsí, stály
chalupa od chalupy kus. A to od toho, že původní chalupy, byly dřevěné.
Na dědině
stála dřevěná čtyřhranná komůr
někde, aby nezavazela
ka pod jehlancovou šindelovou střechou; z jejího vrcholu čněl řádně
vysoký trám, zakončený vidlicí. Pod kuželovitou stříškou v té vidlici
visel zvonek.
Chalupa stála „svislama“ k ,,dědině" (k návsí), odtud pod jednou
střechou běžely za sebou: světnice s líčenou zemí, síňka také s líčenou
zemí, komora lešením dělená na horní a dolní, „Chléva“, listníkl a
krmík. Na dvoře proti oknu ze světnice stál pavlač sám o sobě, íbu^
důvka dřevěná, jednopatrová na špíž. Zahrada (humno) opletena plotem
z vrbí. V humně rozestaveny, v dobře uvážené vzdálenosti sušírna a dře
věná dochová stodbla. Okap její byl domácím museem: v něm se uka
zovala náprava z dřevěného vozu a hák vytlačený pluhem. Ostav a cha
lup s károvými téměř okýnky a rozměrnými komíny společneho slohu
s štíhlou zvoničkou tvořily dědinu, po horskou ves. Dědiny
vítaly pří
chozí čisťounkou bělostí chalup a přívětivostí obyvatel. Lišily se značně
od vesnic ústavy a slohu jiného.
Okolo náměstí zlínského stály domy
s podloubím' i bez nich a chalupy; svisla těchto kryly zdi se sklopci,
okenicemi a stříškami. Uvnitř i vně chalup a domů bylo zařízení a
potřeb málo, ale to vše mělo své neměnitelné místo.
Obyvatelé nesklízeli mnohem víc, než spotřebovali všichni v kra
jině dohromady; tím se vysvětluje pud stěhovat se do ciziny a db Ame
riky. Víc než polovice orné (chlebné a zemákové) půdy náleží velkým
statkům, panství zlínskému a sousedním. A ornici na stráních splakují
V náhradu za to stromoví ovocnému svědčí dosud půda i Ipodpřívaly.
nébí. Stromoví vůbec a ovocem rozhýbané stromy ovocné zvláště do
dávají krajině velikého půvabu. Trnů (trnek, karlátek) na počet jjest
—
—
—
1
—
1
1
nejvíc.
Včelaři vymřeli,, ale jsou ještě, co mají po padesáti i po stu kjátů,
tu „ve včelíně“, onde „ve včelínku“'; užívají samorostlého názvosloví
vlčelařského.
Tažným dobytkem byl vůl a kráva, novějším je kůň. Na dobytek,
jakož na domácí zvířata vůbec, obyvatelé volali pěkně a případně. Znali
jí, rozuměli řeči zvířat, měli svůj přírodopis. Pohádky,
mluva zvířat, zpěv ptačí svědčí tomu, že lnuli k přírodě, s níž i žili ve
shodě. Kdo se jinak vynášel, nevěřili jemu a odpuzoval je od sebe.
Strava: luštěniny, kaše pohančená a prosná, miakota (zeleniny),
jídla moučná a mléčná a zemáky byla hlavním živobytím lidu našeho.
Hospodyně uměly dodávati stravě rozmanitosti. Masa bývalo pomálu.
Rozdíl mezi dobou a dobou udával kroj. Kroj lidu byl nad míru
vkusný, svěčný a praktický. Oblek se nejen půjčoval, ale i dědil.
Mužům svědčily blankytné, tmavomodrými šňůrami vyšívané, na
řemen v pásu zadrhované nohavice, višňová nebo zelená, také zdobená
kordula, po kolena vysoké špičaté a zdobené čižmy. Modrá, zdobená
župica od boků po kolena, odstávající (zvonovitě). Oblek vesměs sou
kenný. Na zimu nosili „dubský“ kožich. Košili komrtušku špendlili pod
krkem a límečky uvazovali; úpravu zevnějšku dovršovala vydrovka a
tvrdý nepromokavý klobouk s rovným dýnkern. Kordůlku ani župici ne-
přírodu, rozuměli
6
1
zapínali. Opaskem na kuřivo, fajku, tabák a křesivo,
a j. se opasovali (pod kordulu).
na peníze, na nůž
Ženám
svědčily rubáč, rukávce s bílým, někdy černým vyšíváním,
letnica, také tak zdobená, kordůlka a fěrtoch. Střívě na vysokých podpadcích, okutých, obouvaly v modrých punčochách. Vdané točily z lelíkú
„obalenu“ kol hlavy. Děvčata rozčesávala vlasy, „na pútec“, do lelíkú
zaplétala mašle s dlouhými konci. Ženy vázaly lipské šátky „na uši“,
Mladcovský národní
kroj.
ženy i děvčata nosily červené šátky, ženy však je vázaly do týla, děv
čata pod bradu. Do nepohody a na zimu odívaly se všechny bílou plach
tou neb vlňákem, pod kterými nosily bud flanelový neb soukenný ka
bátek. „Dubský“ kožich s cípy na ruby obrácenými a ve výšce kloubů
přišitými braly do nejhoršího. Když se lid sešel v národním kroji, musil
se Fr. Bartoš obdivovat! té prosté nádheře.
Měšťané zlinští lišili se krojem od sousedů místních i přespolních
dlouhými nohavicemi, vestou pod' krkem upiatou, bílým vázaným šát
kem na krk, dlouhým a šosatým kabátem a cylindrem. Měšfanky nosily
7
a krinoliny. Kroj různil obyvatele krajiny od sousedů; nářečí
spojovalo je se Slováky a oddělovalo od Hanáků a Valachů.*)
Obec skládala se z usedljjch (sedláků a podsedníků) a hoferů; v mě
stě také z měšťanů, z cechovních příslušníků, z usedlých a hoferů. Ho-
čelpečky
přistavovali chalupy na souhradích, výpustech, drahách, podle cest
z o,sad vedoucích, odtud zváni chalupníci. Podludníci neměli půdy[,
bydlili v podruží; ovdovělá podludnice byla hofrova.
feři
Rozdíly majetkové působily rozdíly v právech, právní a společen
ské; jen chudobní a nemožní měli své jakési právo. Jak jim ho přáno,
Níže postavení uznávali výše postavené,
napovídá mnoho přísloví.
i vrchnosti,
panskou a farskou. Nedělali si však svědomí, když z pan
ského nebo farského odnášeli nebo i odváželi. Spolu se radovali,
—
truchlili
a
žili.
Na pomoc
1
,ptali", nenajímali
aniž kupovali.
Nejstarší dědil a ostatním sourozencům splácel; obvěnění přechá
zeli z usedlostí, přibývalo hoferů a pódludníků. Povstávaly hoferské
soudy o půdu s obcemi a hofeři vyhrávali je obyčejně. Podobně soudívaly se obce a jednotlivci se statkáři; i takové spory prohrávaly. Zá
konodárné sbory (Klub českých poslanců na říšské radě ve Vídni) domá
haly se práv sociálních a národních.
Proti vůli mocných pokračováno přece. Noc byla pryč, šeřilo. Kdož
noc probděl, budil spáče, ukazuje na východ slunce: osvětou k svobodě!
Mládež navykala mysliti, mluviti a psáti řečí spisovnou. Pokolení
s dětinným názorem světovým a pověrami odcházelo. Slunce přestalo se
točiti okolo země. Pomocí přírodních zákonů začalo vysvětlovali druhdy
strašnou sílu živlů. Nastupující pokolení chápalo se praktických výsledků
vědeckého badání ve století železa a železnic (19.); zakládalo spolky a
záložny. Železnice odňala lidu sice mnoho, ale usnadnila jemu spojení
se světem, hrnul se do cizích nám měst, do průmyslu a obchodu, byif i
cizího, odtud vracel se a napodoboval nové formy života, zanechav
starých nezadržitelně. Pokolení za pokolením blížilo se k vzdělanosti.
Fr. Bartoš minulé zachraňoval a nové tvořil.
Dělo se takto nejen u obyvatel jednoho zrušeného panství, proud
pezadržitelnosti strhl i všechen moravský lid a nesl jej přes hory a
doly odříkání, práce a zápasu od zrušeného zřízení patrimoniálního
njělmeckym Rakouskem k pochopení událostí, které její po r. 1918 pře
kvapily a nové zřízení umožnily.
Proudem
vatel
nezadržitelnosti lepší se
poměry druhdy skromných oby
v obcích bývalého panství zlínského a v Bartošově rodném kraji
celém. Zlínský velkoprůmysl proniká
Ad. Šiška:
kraji
i
svět a budí obdiv.
Z Bartošova rodného
kraje.
Se Skalky na Předním vrchu v Mladcovských horách lze přehléd
nout! kus Hané, Valašska a Slovácká a ovšem také krajinku pod ní,
<s Mládcovou
vprostřed. S tou se rodák mladcovský, František Bartoš
loučíval po všechna léta, co studoval. Příchylnost k svému domovu
pocítil po prvé, proputovav kus Hané s mladcovskými poutníky na Ko1
Bartošova lidověda vykazuje od té doby novinu. Valašského nářečí není.
Valaši mluví moravsko-slovensky, slovácky tedy jak na Zlínsku, Brodsku a j.
*)
8
ipeček (u
Olomouce) a
ještě netušil, že bude
krajinek, ale takové nikoli.*)
zpět,
když
studentem olo
mouckým. Prošel mnoho
Brzy potom octl se na studiích v Olomouci. A kdykoli se roztesknil
po domově, vyběhl z olomoucké pevnosti, nejen vojenské, ale německé,
Ibranou po cestě k Dubu. A neběžel daleko; jakmile shlédl dub na Před
ním vrchu, stanul a bylo mu, jako by stál pod ním a rozhlížel se.
Mírný výfoíěžék Jižního úpatí onoho Předního vrchu omezují s ním
souběžná údolí potoční a mizí spolu v údolí řeky Dřevnice. Na tom
minim výběžku, porostlém ovocným stromovím, rozložena pohorská
ves; tam by jej vítali jinak' než na studentském chudobném bytě a ta
i
krajinka také jinak než Olomouc. Silnici ode Zlína k Napajedlům vroubí
alej topolů. Stráně nad dřevnidkým údolím k Vizovicům, rozčleněné
Bartošovo na Mládcově.
řadami a sádky ovocných stromů a hrázemi (živými ploty), obydleny
jisou pasekáři na samotách, příslušníky vesnic dole u Dřevnice rozlože
ných až tam k dvoru na Janově hoře bok Vizovic. A potom: lidé tu a
krajané tam! Nejednou se mu zazdálo, že slyší poštovského přijíždějí
cího k zlínské mýtnici vytrubovat, že nemjá daleko domů. S živou před
stavou domova se vraceje, počítal, Jak daleko ještě do svátků, do prázd
nin. Cestu domů obyčejně přeběhl; dub na Předním vrchu však nesměl
zmizeti jemu s očí až po Mladcovské hory. Chodníkem mezi Předním
IvTChem a myslivnou u obory: vykročil z nich a také z Hané na Slovácko,
poručil naposled zchváceným nohám Lebavinami a Strání a spočinul
Akademický malíř A. Kupecký namaloval
1925 přes třicet olejo
maleb většinou velkých z ní; mezi nimi tyto čerstvě zelené krásy přírodní: Přední
vrch
Ze zboženského údolí
Včelín
Kostelíků žleb
Zboženský rybník
ZboženZ mladcovských dílů
Kolomazníkův žleb
Na křižovatkách
*)
—
—
—
—
—
—
—
jen
r.
—
—
—
—
U myslivny (v Oboře)
údolím
Poledniska
V borové aleji
ským
ženský dolní rybník. Většinu maloval pro zákazníky.
—
Zbo
9
doma
icích
u maminky,
domov.
doma mezi svými
a uprostřed památností, obkličují1
Pověsti o lidových slavnostech, které pořádávala poslední zlínská
vrchnost ,u zbo ženských rybníků, znova rád poslechl od účastníků mladcov.ských. Chlapci sdělovali s ním cti nového na Mládcově. Siglů rejen
se chlubil, že pasa v „kPstelíkově žlebě“ (u horního rybníka) vy sto upij
na kazatelnu, pod kterou čekali spolupasáci na slovo jeho. Sotva však
nařkl: Dělám, dělám káz
okřídlené kulaté hlavičky; zahlédl letět
1
,
rovnou k němu, ale než ho doletěly:, smekl se s kazatelny, nevědoucí
jak a buchl o zem. Mamona prý ho shroutila. Vypravovali jindy, proč
šli
nechali Pivodovi pití: „Jedinúc strýček Pivodů
bylo jim Pavel
opilí dóm. Když přišli na dvůr, kohút volál: „Opilí dú, opilí dú!“ Slyša
to holub na střeše, povídal:
Pavlů hůlku, Pavla hůlku!“ Ale húser
ve dél ešče lepší radu: „Kyjem ho, kiyjem ho!“ A káčer přisvedcovál:
„Sak tak, šak tak!“
Strýčkovi Pivodovým sa rozleželo a od téj doby
—
—
—
1
neviděl jich žádný opilých."*)
zač tržit! Za odchov dobytka a ovoce
se .tržívalo, také se žalo, než čeho si kdo nevyipostil, toho ani nevyhostil. Není to ani na Hané tuze jinak. Formani vozili ze světa peníze
sice, avšak otec Bartošův nefo-rmlančil, byl rolníkem a šenkéřem, nebylo
tudíž nazbyt. Student o malé pomoci z' domu studoval skvěle. A přece
se ,lid veselíval a vymýšlej rádi až do
mamony:. Žili všichni v obci
V bratrské shodě a přízni jako jedna rodina, by t se i mezi tím někdy,
dhlapi u muziky, porvali.
Pěkné zkazky: z domova nosíval do světa pro potěchu a čest při
nášel jménu svého rodiště a kraje z něho.
Říkalo
se:
Opit
se, jak opit, ale
—
1
Ad. Šiška:
František Bartoš.
1837 —11./VI. 1906.)
(16./III.
O
že celý život na to dal,
„aby z lidu národ vychoval“. Ani doba dvaceti let od jeho dožití uplynulá ani velké světodějné události, v kterých národ osvědčil se hrdi
nou, neubírají významu jeho dílu a snahám v něm vysloveným. Národ
se změnil, národní vzdělanost a časy také, ale Bartošovo dílo a jeho
snahy zůstaly: aby národ mluvil a psal tak vzdělanou a ušlechtilou
.mluvou, jak vzdělaným a ušlechtilým býti se snaží. Sám dbsáhl tohoto
sdmipně vzdělanosti na studií* a školách tehdly, pro syny z českého lidu
vyšlých spíše nébeZpečných než bezpečných. František Bartoš vychodil
dvoutřídní konkordátní školu ve Zlíně, vystudoval německé gymnasium
v Olomouci a německou universitu ve Vídni. Učiniv svým životním po
Františku Bartošovi dobře lze
říci,
1
!
1
voláním sloužili nejen státu, ale i lidu prospěti, vyučoval na němec
kých středních školách mateřské řeči a klasickým jazykům (latině a řeč
tině) pět let, než byl povolán za profesora na slovanské gymnasium
do Brna 1869.
Slovanské gymnasium bylo otevřeno také v Olomouci, obě gymnasia
lby!a ve skutečnosti česká. V obou těchto školách viděny brány k narodili
*)
10
Nařeíím mladcovským vypravuje
Fr.
Bartoš v knize Lid a národ.
nebylo nikde dotud, poněvadž na školách německých
ani na školách českoněmečkých místa míti nesměla. Německy vzdělaný
až na nemnohé výjimky;
Čech, neodrodil-li se, mluvil a psal
ivlzdělanosti, které
—
německou
—
češtinou.
Základen; národní vzdělanosti jest národní řeč a národní duch. Ná
rodní řeč Františék Bartoš nalezl v úpadku. Úpadek mateřštiny neomlou
val .však úpadkem, který cítilyi větší a mocnější národy okolní. Jako pro
fesor češtiny a klasických jazyků vzal na sebe (po příkladě svých před
chůdců, zejména Fr. L. čelakovského) svátou povinnost vzdělat a ušlechtit
mateřskou řeč svým působením na studující, na spisovatele, básníky, a
učence, na studující však obzvláště. Měl představu (ideu), že Čechové
vycházející z českých škol postaví
si
vlastní
dóm
národní vzdělanosti.
Bartoš chtěl býti prostým dělníkem na stavbě národní vzdělanosti.
To si učinil životním úkolem. Ä v krátké době bylo zjevno, že na
slovanském gymnasiu v Brně působí opravdový znalec národní řeči a
literatury, do které spisovatelé, básníci a učenci skládají plody svého
ducha. Jeho učení národní řeči vycházelo nejen z vědy (kterou snadno
1
ovládal), ale i od srdce, proto zasahovalo rozum i srdce studujících.
Z téže hloubky vycházely, i jěho spisy.
Nerostl však jen pro vědu a práci na školách. Žil též mezi chy
bujícím lidem. Lid chyboval v tom, že od roku 1848 povrh o val zdědě
ným způsobem života a národní poesií a nezískával nic za to. Nebyl
nepřítelem praktických výsledků vytěžených z vědeckého badání a za
váděných, aby sloužily a prospívaly lidu a obecnému dobru, pouka
zoval jen na ducha,prázdné lpění na bezúčelném, škodlivém nebo zby
tečném zřízení, onde na škodlivé následky svůdného a povrchního novotaření. Bystřeji než kdo jiný viděl, kde potřébí oprav a novot a po
vzbuzoval k zavádění
jejich.
Nebylo národní moci výchovné, které potřebují vedoucí i vedeni
ki správě věcí soukromých a veřejných, aby si měl čími lid připravit lepší
(budoucnost svou dočasnou a lepší budoucnost národní, trvalejší. Té po
třeboval lid
i
národ.
Poněvadž byl přesvědčen o velké moci výchovné, kterou působí
národní tradice, užíval jí hojmě. Činil tak svým vlivem a perem.
Nezdolnou mocí působí na povahu lidskou přísloví. Vydal tedy Bartor r. 1875 Pravidla moudrosti a opatrnosti, kteráž z Mu
drosloví Fr. L. Čelakovského mládeži české vybral Jan Kopecký.*) Pří
sloví nazývá skvosty pravé moudrosti národní.
Dostane-li se vám přezdívky od někoho: Ty rozume jeden! uvažujte,
proč! Vždyí Rozumu nikdy nezbývá, teprve Čas a příhoda rozumu škola
a Chytrost nejsou žádné čáry ještě. Držte se pravidla, že Vlastní rozum
král ,v hlavě, protož Cizím roziumem nežij! Stává se pravidlem, že Živá
hlava klobouku dobude, ale že Málo ve světě spraví, kdo vše na svou
hlavu staví, utvrzuje pravidlo ono. Hledejte moudrost, kde je, avšak
Nej větší moudrost znáti sebe šatného. A nemudrujte: Co muŮřec mudro
val, hloupý hrad opanoval. Hledte si více hradu, než hlupáka: Co jeden
'hlupák zkazí, tisíc moudrých nenapraví. A marná rozumných snaha:
ravého miěcha nenadmeš a hlupce nepoučíš.
*)
František Bartoš.
Dě
Z
Předkové vyprovázeli hlupce pořekadlem: Cestou všeho
těla šel.*)
moudrosti a opatrnosti přecházela přísloví čítankami do
škol, školami do hlav i srdcí a hlavami db života soukromého i veřej
ného. V moudrém pokolení lidí starších daří se pokolení mladšímu,
úroveň vzdělanosti se výší. Vydání Pravidel moudrosti a opatrnosti
předcházelo vydání Příhod hr. V. V. z Mitrovtic na cestě do
Cařihradu konané, tedty cestopis. Nebyl však František Bartoš první,
Pravidel
co tento cestopis vydal.
F. M. Pelcl, první profesor českého jazyka a literatury na universitě
v Praze, vydal jej r. 1777 v původním: znění spisovatelově po prvé a
k vydání napsal: Zdá se mi, že by lepší bylo, abychom práce předků
svých na světlo vydávali, nežli nové (neb tak, jak oni, věru psáti neu
míme) tiskli. Tato cestopisná kniha nadělala mnoho čtenářů mezi lidem
v ranné době národního probouzení. Pozdějším čtenářům vadila cizí
slova, rušící ryzí jazyk český v ní, a Jos. Jungmann soudil, že porušení
jazyka jest porušení národnosti a počátek jejího úpadku. Vád. Mat.
Krarr.erius nahradiv cizí slova českými, vydal ji v druhém vydání 1807.
Roku 1854 vyšla nezměněně. František Bartoš vydal ji „obnoveným a
opraveným jazykem“. Kniha šla od čtenáře k čtenáři, vypravujte Pří
hody poselstva novou řečí spisovnou. Novou češtinou vydal Bartoš též
1
1
Vybrané spisy Boženy Němcové.
Z
ctností František Bartoš
dává přednost lásce k
a lásce mi
a z básní mi
vlasti
Uvil proto z- básní vlasteneckých kytid Vlast
lostných kytici Vesna.**) Z téhož důvodu jako F. M. Pelcl r. 1777
vydal Příhody V. V. z Mitrovic psané r. 1599. Vybíral ze sbírek před
ních básníků našich básně uchvacující živou láskou srdce čtenářů. Sám
vyzpíval svou lásku k vlasti a lidu několika básněmi ve sbírce Vlast.
Do kytice Vesna vtrousil něco milostných písní z národní poesie naší
i slovanské, mířících
nejen slovem ale take i nápěvem k srdci českému.
Kytici Vlast uvádí do světa s osnovou, podle které se řídil při vití
lostné.
Vyjímáme z
ní část odstavce prvého. Horuje: ,,Krásná je naše vlast:
imilujme ji. Nešťastna je naše vlasf: ujměme se jí tím více. Z mrtvých vstal
národ náš a žije opět; je-li nyní zle, hůře bylo jindy; proto nezou
jejím.
fejme! Ale při
veliké úlohy, kterou nám
aby vlast zkvétala a se zvelebovala,
tom dobře sobě vědomi budme
ukládá matka vlast: na nás jest,
v našich rukou jest její spása i záhuba. Čech, Moravan i Slováci
bratři jsme." Z lásky k vlasti a národu žil a působil František Bartoš
a z téže lásky profesor T. G. Masaryk osvobodil vlast a národ.
K uvití kytice Vesna byl veden Bartoš veršem z Večerních písní
Vítězslava Hálka: Mnoho lidí na světě a málo jich zná lásku.
Školy střední, do kterých vstupovali zdraví synkové z českých
krajů a z triviálních škol farních, byly, v mladých letech Bartošových
přísně německé
vysoké školy také. Studovaný Čech měl se státi
Němcem dříve, než mu vláda svěří místo v úřadě, potřebném k vedení
lidu a udržování státu. Nestávali se všichni studovaní Češi Němci. Vyšší
'moc obracela účel a zisk řízený státem v blahodárný účel a zisk ná-
—
—
—
*) Fr. Bartoš: Pravidla
vtip.
Moudrost
přirozená povaha.
**)
12
Obě
—
moudrosti a opatrnosti, hl. VII. Mysl
rozum
bláznovství. Učení a umění. Řemeslo. Zvyk
—
zpozdilosť
— Sestavu složil
A. Š.
Kytice vydal spisovatelským
jménem
Josef Zapletal.
—
—
Na
středních školách pozdějších povýšen byl již český jazyk nad
německý. Bylo tudíž potřebí mužů, kteří by byli budili ducha národní
vzdělanosti svými působením ve škole a svými spisy. Z mužů vyšší moci
k tomu vyvolených byl František Bartoš první na místě; svědčí o tom
jeho životopisci i dějiny. Nadšen národním úspěchem' a svou myšlen
kou, dal se jako profesor slovanského gymnasia v Brně s odVahou
a nevšední silou do práce. Skládal čítanky pro nižší střední školy
a jejich žactvo. Vydal učebnice:
slovesnost, S kil a dl b u
rodní.
1
jazyka českého
Malou
a
Dialektologii moravskou, aby
vé, vycházející ze škol, vyjadřovali své
•íčlesku,
myšlenky duchem
plody ušlechtilého ducha lidského.
i
Čecho
formou po
—
•
Kdo
takto činí, jakož činil František Bartoš, přidává knih.
Tím
Bartoš obohacoval českou literaturu, šířil osvětu a u spisovatelů
a čtenářů budil literární
ruch. Historikové, píšíce dějiny
vzděla
nosti, snaží se vystihnout také působivost, sílu a výši literárních děl a
Tuchu a vydávají dlějiny literatury současné, moderní.
Z
dob, v kterých neměl kdo psáti dějiny: literatury současné, zacho
valy se literární díla, památky; z těchto teprve moderní historikové píší
-idlějiny.
A. V. Sembera napsal takové dějiny. Z nich pro žáky, středních škol Jan
Vesnický*)sestavil Stručný přehled dějin literatury české
doby staré a |s ťř e d ní. Po něm jiný spisovatel napsal stručný přehled
literatury: nové již snáze. Avšak neproudí všechna naše moudrost ze
samých knih nám vstříc. Bývalí žáci Bartošovi nás o tom přesvědčují.
Mnozí vzpomínají Bartoše, svého učitele, jak učil, aby vzbudil u nich po
chopení a lásku k mateřské řeči. Jeden z nich vypravuje, jak jím mluvil
do duše, zpozorovav, že nechápou důležitosti jazykového vzdělání a uči
telových snah. Horlil: „Mateřštinou ctí se národ; národ, jenž pozbyl své
mateřštiny, vzdal se svého hlasu v člověčenstvu; národní čest závisí na
mateřštině." S neochabující horlivostí učil žáky,, kterak mají číst díla
spisovatelů a básníků a kterak musí postupovati, chtějí-li sami psát a
básnit. Který z nich potom byl otcem rodiny,, toužil, aby jeho synové
mohli studovati na tom gymnasiu, na kterém působil Bartoš jako provesor nebo ředitel. Dovedl tedy živým slovem ovládat a vésti mládež
duchem národní vzdělanosti. Toužil, aby týmž duchem ožilo učení a
výchova mládeže také na školách obecných.
svou myšlenkou, povzbuzoval mladé české básníky, spiso
vatele, kritiky i vědecké badatele k práci a dával jim směr a cíl k tvo
ření. Než který vydal knihu, dal ji číst jemu. A tak vycházela u nás
díla vzácná a vítaná. Rostlo pokolení za pokolením a každé přinášelo
národu nový zisk. Jeho žákům a následovníkům říkalo se Bartošovi
Moravané.**)— Podle svého přísloví „Sobě šetř a vlasti utrácej!“ činil
se šlechetným dárcem, podporuje snaživé studenty
literární, vědecké
a národní podniky. Přál Ústřední matici školské a Národním jednotám.
Tak přál i dívčí škole Vesně v Brně, jediné vyšší škole na Moravě,
kterou vydržoval spolek. Činil se všudy tam, odkud viděl vycházeti vý
chovnou práci národní. Té máme co děkovati za svou vzdělanost a
Jist
jsa
i
*)
**)
František Bartoš.
V národním
životě nejznámější Dr. Jan Herben
a.
j.
—
osvobození.
Již r. 1872 „učinil“ František Bartoš Anthologii
z národních písní československých; ze sbírek K. J. Er
bena, Fr. Sušila, J. Kollara, J. V. Kamarýta a ). uvil „kytici z' viol a
růží“, jak nazýval Anthologii po česku a básnicky,.
Tito všichni zaznamenávali národní písně od slyšení a do sbírek
svých ukládali. Tenkrát však zpěvumilovný lid smyslu tvoření nových
písní již zbavený, původní a krásné písně zděděné tu slovy, nevhodnými,
onde verši nevhodně měněnými a jinde celými do písní vkládanými slo
kami rozšiřoval a krásu národní poesie si zatemňoval. Proto František
Bartoš bral z jejich sbírek písně významné a v původní formě a smyslu
národu vracel. Na tom tedy, co sběratelé ve svých sbírkách uložili, on
krásu národní poesie obnovoval.
Národní písně jeví se Františku Bartošovi „i předůležitou pomůc
kou k poznávání ducha národiíího v rozmanitých jeho zjevech“. Ne
stačily mu však samy písně na to. Vida, kterak mladší pokolení lidu
z kterého druhdy vycházeli ti, co s nadšením, odvahou a silou
neza
mravního přesvědčení řídili mnohdy; i osudy národa
držitelně přestává žít po způsobu svých předků, věnoval se popi
sování tohoto odvrhovaného života lidů u staršího a vymírajícího po
kolení, než úplně vymizí. Pozoroval lid v různých krajích Moravy i za
hranicemi jejími, naslouchal jeho nářečím, poznával jeho mravy,, stu
doval a psal. Dobrých výsledků dopracoval se pomocí zkušenosti na
byté v domově, v rodném kraji.
Kterak lid původně žil, popsal v knihách:
1
1
—
—
Ze života lidu moravského
(1883),
díl
II.
(1885),
Moravský
(1877),
lid
Lid
(1892),
a
národ,
díl
I.
Národní písně
moravské nově nasbírané (1898), Staré kroje a nářečí
v okrese napajedelském (1899), Robota na bývalém pan
ství malenovském (1898) a Ze života moravských Slo
váků (1901).
o lidu před Bartošem nebylo. Popisovali
sice kronikáři a badatelé život lidu a osud jeho, omezovali se však
nejvíce na určitý čas, na jednotlivé události a na jisté území.
Z všestranného a od základu pochopeného poznání života lidu vy
těžil a vydal Bartoš dále knihy:
Naše děti, Kytici z národ
Takových obecných
děl
1
ních písní moravských (s Leošem Janáčkem), Sto lidových
písní československých, Deset rozprav lidových, Do
mácí čítanku a Kytici z lidového básnictva.
1
Dílo Naše děti nemá v literatuře rovného. Je podobno spisům toho
druhu v literaturách jiných a šťastnějších národů, než přece znárodnilo
výchovu mládeže české v rakouské škole u nás.
Spisy, o životě lidu moravského jednajícími a díly -vytěženými z li
dopisného materiálu položil Bartoš u nás základy k nové popisné vědě
nazývané lidovědou, folklórem.
V knize Lid a národ vypravuje František Bartoš o chlapcích z' Nové
Vsi toto:
Byl jsem v kostele. Abych měl volnější rozhled, vystoupil jsem si na
„chóru“. U oltáře, jakož na venkově vůbec bývá, v prvních řadách stáli
chlapci školáci i odrostlejší. Mezi nimi postavili se dva starší sousedé
v halenách, s každé strany oltáře jeden. Bylo mi s počátku divno, proč
14
dva „chaloni“ k
drobné chase připlechtili, ale za ne
dlouho poznal jsem toho příčinu. Sotva bylo po modlitbě stupňové,
když tu strýc s levé strany kluka nedaleko sebe zla dlouhé vlasy po
padne a jak ho „kmásá“ (kudlí), tak' ho krnasá. Jeho příkladu následoval
za chvilku strýc se strany pravé a potom už po chvilkách pokmasovali až
do konce služeb Božích. Ctihodní tito mužové oď „kmásání“ t. j. tahání
kluků za vlasy „pokmasovači“ zívaní, voleni bývají od obce zároveň
s výborem obecním. Z úřadu jejich jest, bdíti nad slušnými mravy a do
Kolik
brými způsoby; kluků, kdykoli se pospolu u veřejnosti objeví.
se práviě tito
té
—
krajů, tolik obyčejů. František Bartoš rozeznával jednotlivé kraje
mo
ravské, polohu a krajinu, obyvatelstvo, osady i chalupy, hospodářství
a jiné. Zaměstnání, průmysl, strava, kroji, nářečí, Zvyky, a obyčeje, po
věry, písně, lidové názory na svět, povahu lidů a obec.
Všímal
si
též dětí, dětské řeči, vychování dětí v rodině, her a 'zábav
dětských.
V
knize Lid a národ popisuje na př., jak na Zlínsku hrávali chlapci
na rychtáře. Hru popisuje takto:
Na rychtářa. Na pět cedulek papírových napíše se: rychtář, byrďa
(biřič), žalobný, nevinný, zloděj. Cedulky se zamotají! a každý, z pěti
hráčů po jedné si táhne. Kdo je nevinným a zlodějem, zůstane tajmo,
ostatní, čím kdo jest,- povědí. Rychtář si zasedne, žalobný přistoupna
k němu praví: Pane rychtáři, nesu vám žalobu.
Z.:
R.: Jakou?
Z těch dvúch jeden mi ukradl boty, (nebo cokoli).
R.: Doved mi ho
sem za ucho (za nos, za nohu). Dovede-li zloděje, rychtář určí mu trest,
kterýž mu byrda hned vyplatí. Pakli dovedou nevinného, ukáže cedulku,
a trest určený vyplatí se žalobnému za křivé udání.
—
—
—
Moravskými kraji občas putuje, dával si zpívat od zpěváků a zpě
vaček. Mezi moravskými Kopaničáři se octnuv, mnoho získal od nich
V Lidu a národu píše: „Každá dědina, jako má zvlásW
pro sebe.
—
své
nářečí
dokonalá
a
svůj
zpěvačka
kroji,
zná
tak
má
nejen
i
své
písně
zvláštní
své
písně národní,
rodné
vísky,
ale
nýbrž
dědin okolních. Takovou zpěvačkou je Kačenka Zemanova ve Velké.
Kteroukoli píseň nalezenou v osadách sousedních jsem jí připomněl,
každou znala a uhodla ihned, to že jest píseň Lhotská, to Javornicka
atd.; znala i většinu slováckých písní sbírky Sušilovy, ovšem pak kde
kterou Velickou. Písním těm prý se naučila hned, když husy pásala, děti
prý je zpívaly,, jí se líbily, naučila se jim' též. Odkud se písně tyi vzaly,
že neví, staří prý jich neměli. Některý den zazpívala malá husačka vrš
(strofu) nové písně dále neumějíc; na druhý třetí den přinesla jiná dru
hou strofu a tak strofu ke strofě, až celá píseň byla obecním majetkem
všech husaček a pasákův ostatních a konečně celé dědiny.“
i
Nepochodil vždy a (všude stejně! V jedné ze svých „humoresek" píše:
Bylo v neděli odpoledne; pasekář s celou rodinou seděl před chaloupkou.
Dám pozdravení, poděkují a vítají mne uctivě. Hovor se rozproudil jako
mezi starými známými. Chtěje konečně něco ukořistiti pro své potřeby,
dávám pomalu znáti, že jako přicházím do této krajiny na nějaké vý
zkumy. Hovor vázne, nedůvěra se vzmáhá. Osmělím se a táži se přímo
na ty a ony rozdílné tvary obojího podřečí. Pasekář vstane: „Víte vy
co? Jak mluvíme, tak mluvíme, my máme svú řeč pro sebe.“ To po vědě v,
1S
sebere se a jde do chaloupky, a za ním ostatní rodina. Lépe se mu dařilo
na výzkumných zastávkách, provázel-li jej někdo, jemuž lid mohl dů
věřovat. Často se přiházelo, že František Bartoš střetl se s někým v ná
rodním kroji. Potěšilo ho to a neobtěžovalo se mu poslechnout, jak
mluví. Slyšel-li je} rozprávět také nářečím onoho místa, kam krojem
náležel, potěšilo ho tím více. Od starších nečekal víc.
1
V
knize Lid a národ vypravuje, že spisovná řeč jde moravským Kopaničářům tvrdo, ale jde přece a doufá, že škola brzy tomu poradí.
V Lipově dal jsem se db řeči se 121etou služebnou z N. Lhotek, kdež i
do školy chodila. Mluvila se mnou tak, že jsem z její řeči nepoznával,
téměř ani stopy nářečí lhotského, řeči spisovné značně odlišného. Mají
kulturní výhodu v těch krajích, kde mluví nářečím spisovné řeči blíz
kým, jako jeho krajané; František Bartoš snaží se z nářečí zadiovati
české a slovanské vyjadřování, kterého není v jazyce spisovném.
Všechna díla Bartošova jsou mistrná, protože jsou pravdivá. Spolé
hal hlavně na sebe a vlastní svou práci a výzkumy. Sám naslouchá,
jak se vyjadřuje lid' ještě po svém; od úst mluvících bere řeč, slova,
1
1
—
rčení (fraseologii) a názvy, (terminologii), zaznamenává je anebo zazna
menávat! dává. Pomocníky jeho jsou také spisovatelé píšící nářečím
vlastním, čte jejich spisy,, vypisuje t nich. Studuje k tomu jazykozpytné
vydané, domácí i cizí. Radu let tak činil a tisíce cedulek po
psal. Zachraňoval bohatství mluvy lidové od zapomenutí a vyhynutí
a potom také proto, aby bylo z čeho rozhojňovat spisovnou řeč mo
práce
již
1
*derní (novodobou).
Z tisíců hesel na cedulkách psaných vybíral jedno po druhém zpra
covávaje významnější, ta přepisoval na čtvrtky papíru v abeúedním
pořádku, až po mnoholeté pilné a vědecké práci dospěl k heslu po
slednímu. Tenkrát zajásal vítězně, že s Dialektickým slovní
je hotov. Potom starostlivě hledal toho, kdož jej
má vydat. Česká akademie věd, slovesnosti a umění v Praze vydala je}
svým nákladem. Druhý díl vydala, když jemu slunce života zapadalo.
František Bartoš vydal také Rukověť správné češtiny, aby
chom se z ní doučovali, jak správně mluviti a psáti a jak cizojazyčná
slova národní řeč zatemňující vyjadřovali slovy českými; v Dialektickém
slovníku moravském dočítáme se více: V Rukověti správné češtiny do
čítáme se, že místo cizojazyčného jména fazóna říkal lid po svém údělek.
V následující větě ,,Mái nábytek ještě staršího údělku než my" skrovné to
Tčení ozývá se na obdiv sluchu i vkusu našemu. A v Dialektickém slov
níku moravském (II. 458) heslo údělek těmi větnými rčeními osvětluje:
Sukno je dobré vlny a dobrého údělku
dobře tedy utkáno.
To je
všedko jeho údělek
Svých údělků neprodá
tedy tolik, co výrobek.
vali, enom kupované orkafy = nikoli tedy, co sami utkali.
Strýc má
nábytek starého údělku atd.
V Rukověti a v Dialektickém slovníku shromáždil Bartoš skutečný
poklad naší řeči a postavil si nehynoucí pomník.
Dílko Deset rozprav lidopisných obsahuje deset pojednání,
čím lid vyjadřoval povahu a jaké měl názory, v tomto pořadí: I. Slo
vanští kmenové moravští. II. Příspěvky k charakteristice našeho lidu.
III. Některé
zprávy o skřítku dle dosavadních názorů lidu moravského.
IV. Divé ženy dle dosavadních pověr lidu moravského. V. Duše dle ná1
,
kem moravským
=
v
16
=
—
—
—
zorů a představ lidových. VI. Těhotenství a kbut dle obyčejů a pověr
lidu moravského. VII. Smrt a pohřeb dle zvyků, názorů a pověr lidu
moravského. VIII. Hospodářství na starém gruntě moravském. IX. Dvě
moravské pověsti o císaři Josefu a o Ječmínkovi. X. Bratři Josef a Fran
tišek Vojtěchové, rektoři zlínští.
Z rozpravy o rektorech zlínských vyjímáme Bartošovu vlastní vzpo
mínku na školu:
Konečně zasvitl den, mně věru málo vítaný, kterého mi vstoupiti bylo
v řady, školních dětí, dle mého mínění stále bitých a moresovaných.
Matka vzala mne za ruku a vedla do školy, celou cestu plačícího a bě
dujícího. Odevzdávajíc mne panu reditorovi, pravila: „Tož jim, pane
rechtor, vedu našeho školáka. Enom sú na něho hodně přísný; nic mu
nedarujů, dyž toho zasluž!!“
Pohledl jsem úkosem po panu rechtorovi, vlastně po jeho palašce,
jaké asi je délky a tloušťky,; ale té u něho nebylo. Stál přede mnou muž
prostředního vzrůstu, v dlouhém kabátě, s bílým šátkem na krku, tváří
oholených, jak se tehdy, nosívali zlínští měšťané, vzezření velmi přívě
tivého a milého. Pohladiv mne po hlavě odvětil: „No, no, matičko, toho
snad nebude třeba, chlapec bude jistě hodný a bude se rád učit. Pravda,
Františku?“ Netroufal jsem si odpověděli, ale laskavé a přívětivé toto
chování páně rechtorovo zapudilo z většího dílu vštípenou mi bázeň
před školou. Pomalu přivykl jsem škole a docházel do ní velmi rád.
1
svých prochozených do Zlína, vyprávěl
s chloubou, jak se vydával ze šestky (6) na pouti. Když mladcovské pro
cesí, rok z roku na Kopeček (u Olomouce) putující, opět se připravovalo
na pout tam, maminka vypravila také Františka. Proviant jeho dala
Vzpomínaje školských
let
mladcovské tetce, František dostal šestku na pout. Prošel světa
kus statečně než s ní doputoval na Kopeček. Na pouti ji teprv rozměnil,
koupil si polévky za dva krejcary;, nakoupil pouti a dva krejcary, donesl
domů. Když je mamince odevzdával, chopila chlapce za hlavu, nevědouc,
co činiti, a podivila se: „O čems, synku, byl; vždyť tetka přinesli proviant
nésti
také skoro všechen!“
Vítaného přinesl také tak, jak
1
je
—
koupil.
kládal.
Od
„Byl jsem chlapík!“ do
vyjití Deseti rozprav lidopisných a
spisů 1906 pomýšlel pokra
čovat v dokončení vlastního životopisu. Na to mu však scházelo již
zdraví a života. Dožil dne 11. června 1906.
!
j
.
Gymnasijní ředitel a Bartošův věrný přítel Josef Bartocha vydal jeho
životopis v knize Z pamětí a života Fr. Bartoše brzy po jeho dožití.
Po událostech, sběhších se u nás při roce 1848 a při roce 1866
nadešla roku 1867 událost nová, pro národy a lidstvo snad nic nezna
menající, avšak pro národ náš veliká a téměř prorocká: Moravě se do
stalo totiž dvou českých středních šktol, v kterých národní řeč naše byla
povýšena nad jazyk německý a státní. Profesor češtiny a klasických ja
zyků František Bartoš Vkročil do jedné z nich řka: Takovým prostým
(dělníkem na staveništi národní vzdělanosti učinil jsem si životnílm
úkolem.
1
1
Žil ideou, že z vlastních škol odcházející
rodní vzdělanosti, kladl základy k němu.
Čechové postaví dóm ná
KNIHOVNA
I T: řevy ve
muzea jiáidvýcl-...
RUn zámek
ZlíaS
17
František Bartoš vzdělal mnohaletou svou prací spisovný náš ja
zyk, založil lidovědu, povznášel a vychovával národu jeho mládež ve
škole, rozvíjel literaturu národní a českou vědu. Vědecká díla jeho přijal
se souhlasem nejvyšší vědecký náš ústav Česká akademie věd, slovesnosti i umění v Praze a Akademie věd v Petrohradě. Sbory, učenců
za svého člena. Nejkulturnější národ, Francouzové, nazý
vají členy akademie nesmrtelnými. Hlavní město Moravy, zněmčelé
Brno, vyvíjelo se jeho vedením v střediště národní vzdělaností pro Mo
ravany, jako se činila Praha středištěm jejím pro celý národ.
jmenovaly
jej
Dvacetdvě léta by,l profesorem na vyšším gymnasiu, osm let ředi
telem na nižším gymnasiu brněnském. R. 1898 vrátil se do svého do
mova na Mládcovu. Národ jej tenkrát doprovodil uznáním a poctami
do venkovského zátiší. Brněnským hoferem odešel, domácím pánem
domů přišel, koupiv od provdané sestry Anny otcovský statek.
1
V rodném svém
kraji zastal již pokolení nové, jevící smysl
života. Čtyři roky, před tím vymohl u úřad|ů
pokročilejší způsoby
lení k stavbě obecné školy
svým rodákům na Mládcově.
pro
svo
Město Zlín
právě měšťanskou školu. V okolí škol vůbec přibývalo.
Uspokojovalo jej, že rolníkům v kraji úrody přibývá jako nikdy dosud.
Průmysl zlínský razil si cestu do světa; dostavovala se právě místní
dráha z Otrokovic do Vizovic.
dostavělo
1
Doma
napsal ještě několik spisů. Deseti rozpravami lidopisnými
ukončil zde práce lidovědné a složil Dialektický slovník moravský. Radu
spisů a svých let zakončil Kyticí z lidového básnictva našim
dětem. Jejího vydání se však již nedočkal. Nedožil se ani naší doby,
kdy idea jeho stává se ideálem národním. Uznati to náleží k vzneše
nosti, ke které národní vzdělanost spěje.
Co tedy mohl
—
ani
on nezmohl
vše, co chtěl
mládeži toto odkázal:
Vynalož svou všechnu
uč se, uč,
na chrám osvěty z vší
—
vykonal. České
píli,
síly,
dokud uzavřen ti, tluč;
všecky, srdce, ducha dary
v květ by rozvinuly se jarý,
péči měj,
o svůj věhlas dbej!
Letos v dvacátém roce od jeho dožití Okresní osvětový sbor ve
Zlíně označí jeho rodný dům na Mládcově pamětní deskou a Místní
odbor Národní jednoty staví již na jeho památku společenský sál.
Nechat roste památka jeho v národě jako rostlo jeho dílo pro lepší
budoucnost národa! *)
Herben věnoval památce Františka Bartoše druhé vydáni své
první knihy Moravské obrázky. ... V Lidových novinách (21./III. 1926) znova
vzpomíná a uznává jeho literární školu a lidovědu upřímně a přesvědčivě. A tak
ho vzpomínají také mnozí jiní.
*) Dr. Jan
18
Josef Bartocha:
Hrdina práce.
Nechci dnes*) psáti o všech přednostech slavného rodáka mlatcovského, mého vzácného přítele, o jeho rozšafné povaze, o jeho velkých
vědomostech, o skvělém jeho významu literárním o jeho národopisných
a jiných zásluhách. Dnes, kdy se mnozí lidé, kypící silou, zdaleka vy
hýbají práci a bojí se
jako nejwětšího zla, tane mi na mysli přede
1
,
vším význačný rys Bartošovy povahy, jeho neúmorná pracovi
tost, která zvláště vynikla v posledních letech nebožtíkových, neopu
stila ho do samé smrti a proslavila jej jako vzor ideálního a neúnavného
pracovníka, jemuž bylo největším neštěstím, když nemohl pracovati.
jií
*
S
příkrého kopce Baby nad Zlínem v zimě v létě za každého po
časí spěchával František Bartoš jako malý školáček do Zlína půl ho
diny vzdáleného a musil již tehdy tužiti svou útlou sílu; nebylo totiž
v Mlatcově školy i musil proto do školy zlínské. V létě se ovšem cho
dilo příjemně, také za mrazivé zimy se mládež po sněhu ráda kutálela
dolů; ale zato na podzim a z jara za deště a bláta bylo zle. Nevedlaí
z Mlatcové do Zlína cesta vůbec, nýbrž dlěti (4—5 školáků) musily; cho
dili po polních mezích, každé po jedné, aby, v měkké žluté půdě nerozšlapaly jediných svých cestiček, jež je spojovaly se školou. Ve škole
zůstal František celý den a teprve večer se vracel domů do příkrého
kopce. Že ve škole nezahálel, dokazují jeho vysvědčení: býval prvním
1
nebo druhým premiantem.
Těžší a opravdovější práce mu nastala, když se r. 1852 odebral
na studie do Olomouce, nejprve na hlavní školu, aby se přiučil
němčině, a pak na gymnasium. Nehledíme-li k tomu, že jako Chlapec
z české vesnice musil těžce zápasiti s němčinou na čistě německých
školách v Olomouci, že se musil namáhati mnohem více než děti ně
mecké, musil se starati též o svou výživu již jako hoch patnáctilietý.
Rodiče totiž byli chudí a František se musil na studiích vydržovali hlavně
vlastní silou. By,l odkázán na své schopnosti, na svou píli a pracovitost;
musil vyučovali žáky jiné, méně schopné nebo méně přičinlivé a vydělá
vali si tímto učitelováním na byt a stravu. Poněvadž se sám ve škole
učil výborně, byl hledán jako domácí učitel a míval 5—6 hodin (kondic).
Co to bylo námahy a lopotění vedle školní práce! Ale tato práce pro
spívala nejen jiným, nýbrž i jemu; neboť uče své spolužáky;, sám se přiučoval uložené látce, nabýval samostatného úsudku a ve škole prospíval
výtečně. Na zábavu zbylo ovšem času velmi málo, ale přece se mu dařilo
v Olomouci dobře.
Trudnější časy čekaly Bartoše r. 1860—1864 na universitních
1
studiích
ve Vídni, když zřeknuv
se pro svou
měkkou povahu
studia
odhodlal se studovali na profesora středních škol. Rodiče
vypůjčivše si na jeho studie peníze, nemohli mu měsíčně posílali víc
než 10 zlatých. Z těch musil polovičku dáti na byít a za ostatních 5 zla
tých si musil kupovali stravu a vše, čeho potřeboval k studiu. Byl by
lékařského
jsem tak ve větším spise hned pn smrti Bartošově: „Z
a života Františka Bartoše“. Vydal Emil Šolc v Telči.
*) Učinil
pamětí
19
rád něco přivydělal, ale přes všechno úsilí nemohl do stati podomního
vyučování (kondice). Byl odkázán sám na sebe a musil nejednou přemýšleti, jak by vystačil s tím málem, které mu rodiče s těžkostí mohli
posílati. Občas musil obědvati suchý chléb a v zimě musil nejčastěji stu
dovat! a přespávati v nevy,topené světnici. Bylo tu třeba rekovné odhod
si
zvoleném povolání.
Nicméně pracovitý Bartoš přes všecky tyto nedostatky s celou svou
zanícenou duší se oddal universitním studiím, docházel pilně do četných
přednášek a vnikl hluboko do řeči a literatury řecké, latinské, staro
slověnské a české, badaje v nich svým důmyslem a dospívaje nejednou
pozoruhodných samostatných úsudků, takže došel častěji pochvaly u vy
lanosti, trpělivosti a
pevné
vůle, aby vytrval ve
nikajících universitních učenců. Dvojí těžká nemoc ohrozila jeho horlivé
studie: několikaměsíční tyf a později těžké neštovice, jež div ho ne
do hrobu. Ale ani tyto překážky, nezdolaly neúnavného, bystrého
a pronikavého ducha; překonal je vítězně, ukončil své studie r. 1864
profesorskou zkouškou a stal se téhož roku suplujícím profesorem ve
Strážnici, 1865 v Olomouci a r. 1866 definitivním profesorem v Těšíně,
vesměs na německých gymnasiích.
Mnohý čtenář si tu spokojeně oddechne a pomyslí si: „Chvála bohu,
konečně došel svého cíle a měl se už dobře.“ Ale chyba lávky! Předně
měl bídný plat, že s ním sotva při své velké šetrnosti vystačil, maje ne
dočkavým věřitelům spláceti peníze vypůjčené na studie; musil tak šetřiti, že nejednou ani nesnídal ani nevečeřel. Práce v třídě 82 žáky pře
plněné měl tolik, že vyčerpávala nejen síly duševní, nýbrž i tělesné;
některý týden sotva mohl ve škole nahlas ml uvití.
Roku 1869 se zdálo, že se naň usmálo štěstí; byl totiž jmenován
profesorem v Brně na českém gymnasiu a dostal i trochu větší
plat. Ale i toto štěstí bylo na počátku jen zdánlivé. Práce ho tu však
čekala větší a mnohem nesnadnější než na německých školách. Ale
chvátal sem s největší radostí, těše se, že bude učiti studující mládež
řečí mateřskou, že ji co nejlépe vychová a svému národu zachová. Tuío
radost musil však vykoupiti pernou prací. Neboť nebyla to lehká věc,
vyučovali z čista jasna české žáky českým jazykem, když sám jako stu
dent se učil všem předmětům po němečku a jenom po němečku se o nich
uměl vyjadřovat!. K tomu českých knih učebných bylo velmi málo, ve
všem si musil vypomáhat! sám, v potu tváři vymýšleje české výrazy,
takže se na jednu učebnou hodinu musil připravovat! někdy i pět hodin,
aby vystihl jemnosti a půvaby jazyka českého a latinského. A s podob
nou důkladností a neúnavnou vytrvalostí se musil připravovat! na české
hodiny ve vyšších třídách, když chtěl v žácích svých roznítit! zápal pro
vše dobré a ušlechtilé, když chtěl v nich vypěstit! pevnou a dfobrou po
vahu, chuť k práci, lásku k řeči mateřské a k vlasti, vzbudit! v nich smysl
pro čistotu a krásu jazyka mateřského, upozornit! na každé hnutí v souvěké literatuře české, na každý nový spis české literatury, aby zasel
krásné símě do mladých duší.
sklátily
Výsledky této namáhavé práce byly ovšem skvělé; Bartoš mocně pů
sobil v duševní vývoj studentstva, neboť svou láskou k práci a povin
nosti, již nejen kázal, nýbrž i sám svým příkladem horlivě a vzorně
osvědčoval, studenstvo uchvacoval, za sebou strhoval a mnoho vyni
kajících pracovníků z něho vychoval.
20
Ale to
pouze jedna část jeho práce: ve škole a pro školu. Bartoš
však vida naši opozdiíost v českých školách a v české vědě, chtěl také
tyto nedostatky odstranit! a povznésti literární ruch na Moravě. Spiso
val četné články do vědeckých, učitelských i populárních časopisů a
ievuí, vydával vhodné knihy básnické i prosaické pro studující mládež,
sestavil nové čítanky, mluvnici a Slovesnost pro střední školy na zá
jest
—
kladech nejnoviéjších
a tato práce mu zabrala všechen volný čas, že
se mnohdy až přepracoval, že jeho přílišná námaha až škodila jeho zdraví.
Jak se však měl ubrániti práci spisovné? Spisovatelství už od stu
dentských let bylo ideálem Bartošovým; chtěl jím prospět! svému ná
rodu, vzdělávaje jeho řeč, rozšiřuje potřebné vědomosti a užitečné myšlen
ky. Umínil si pevně každý rok svého života zaznamenat! aspoň jedním
dílem literárním ať už menším nebo větším, a toto předsevzetí skvěle
vyplnil. Probíráme-li se jeho literární činností, shledáme, že všech jeho
literárních prací (článků, pojednání, spisů
někdy, značně rozsáhlých)
jest na 300, že tedy stále a vytrvale pracoval a oddechu sobě nedopřál.
Proto se ani nepodivíme, že odešed r. 1898 z' ředitelství nižšího gymna
sia v Brně do své rodné vsi Mládcové na „odpočinek", nepřišel tam
odpočívat, nýbrž aby tím úsilněji pracoval, protože práce byla jeho nejvyšší rozkoší a on se jí tam ve venkovském klidu oddával s plnou chutí,
nacházeje v nahromaděném materiálu podněty k novým studiím a novým
pracím a vydávaje nové spisy.
Proto pokládal za největší neštěstí, když r. 1902 byl postižen zá
keřnou nemocí, že mu lékaři Zakázali pracovat, radíce, aby, pracoval jen
málo nebo raději nic. V dopise ke mně se o této radě takto vyjádřil: „Tot
se věru smrti rovná,“ t. j. jestliže člověk nepracuje, jest takořka mrtev.
Jindy zase mi napsal: „Nenamáhám se, ale bez práce být! nemohu,
by byl hotový kriminál." Když pak mu kterýsi přítel radil, aby se
v nemoci šetřil a nenamáhal, tu mu Bartoš rozhořčeně odvětil: „Než
takový život (totiž bez práce)
raději smrt." Nejvíce jej v nemoci
rmoutilo, že by jej snad smrt mohla překvapit! dříve, než by, dokončil své
poslední dílo „Dialektický slovník moravský", o němž pracoval pět let.
Když se mu v chorobě poněkud ulevilo, že mohl zase volněji a více
pracovati, hned si liboval: „Jak pěkně se to žije, když lze člověku pra
tot
—
covat! Ostatně, jak se čte o sv. Jarolímu, svou nemoc neustálým čtením
a psaním hojím." Ale když se neduh zhoršil, hned teskně naříkal: „O
nějaké práci není ani řeči, a tak už nejseml k ničemu na tom božím světě,
a ještě tolik té práce!" Nejvíce jej skličovalo, že má odumřít! to
!
nedokončených neb ještě zamýšlených prací. Ještě prý by potřeboval
aspoň pěl let, aby, mohl zpracovat svoji materiál. „Věru, kdyby mi mohl
někdo zajistit! ještě 10 let života s podmínkou, že nesmím nic pracovati,
hned bych mu nabídl, že volím raději jen pět let, jen když budu smět
pracovati." A nejednou byl svou starostlivou sestrou přistižen o jedenácté
i dvanácté
hodině v noci, jak sehnut nad svými papíry, přemýšlí nebo
lika
i
i
pracuje.
Jaký to rozdíl mezi mnohými mladými lidmi, plnými života, štítí
cími se práce jako největšího neštěstí a mezi tímto kmetem upracovaným,
přejícím si života jen proto, aby mohl pracovati. Ejhle, tof pravý
hrdina práce!
Josef Černík:
Po
dvaceti letech.
Nebe je zastřeno olověnými mraky, a vydatně prší ve chvíli, kdy se
chápu péra. Hle, jaká shoda! Zrovna tak bylo, taktéž pršelo, ba lilo se
jako z konve, když jsme jeli v červnu r. 1906 na pohřeb nezapomenutel
ného a nenahraditelného Františka Bartoše.
z oněch vyvolených,
o nichž lze právem říci, že jsou nenahraditelnými. Aspoň v oboru národopisu moravského a zejména v činnosti sběratelské
byl František Bartoš na Moravě po Sušilovi jediným pracovníkem, kte
rého nelze už skutečně nahraditi nikým z toho důvodu, že František Bar
toš ujal se sběratelské práce v dobách, kdy, u nás ještě kvetl lidový zpěv
a též jiná odvětví lidové kultury,. Pokladjy národního umění, jež Franti
šek Bartoš zachránil od záhuby a zanechal ve svých knihách a ostatním
Ano, František Bartoš, slavný národopisec,
jest
a pokolením, zajistily mu
v oboru národopisu moravského jedno z prvních míst, neboť práce jím
vykonaná dala nejen podnět k podobné činnosti jiným pracovníkům, ale
jako nehynoucí odkaz budoucím
díle
věkům
vyčerpala z bohatých zdrojů lidových všecko, co nazýváme ori
původním. Není takto pochybností, že všichni další pra
ginálním
covníci v oboru národopisu měli a mají svou práci po Bartošovi v lecčemž nejen usnadněnu, ale též db jisté míry omezenu, poněvadž to, co
se ještě dnes po našich dědinkách sbírá, zvyky, písně, řikadla, průpo
vídky, pohádky a }., jsou většinou už jen různé obměny či varianty, toho,
co František Bartoš se svými pomocníky zachránil. Z těchto důvodů je
tedy František Bartoš nenahraditelným, ojedinělým pracovníkem, k ně
muž s úctou pohlížíme všichni, kdož si uvědomujeme dbsah jeho ve
téměř
i
—
1
1
liké
práce
.
věčně vzpomínat! bude také
hudební svět, neboť je jisto, že sbíráním lidových písní získal si v hu
debním oboriu zásluhy nehynoucí a posuď nedbceněné.
Jako jiným velkým lidem, nedařilo se ani Františku Bartošovi za
života skvěle. Je však dlužno připoměnouti, že ani po smrti neměl po
koje, a že se našli malicherní lidé, kteří mu vytýkali na příklad jisté vady
právě v oboru sbírání písní. Že prý František Bartoš měnil zbytečně
tekst (slovné znění) lidových písní! Nevím, v kolika případech tak Fran
tišek Bartoš učinil, ale zajisté nebylo jich mnoho. A ty některé písně,
jež nepatrně „upravil“, zbaviv je prostě nůznýCh hrubostí a snad neoma
leností, jistě neztratily: na své ceně, nýbrž jen získaly. Víme všichni,
jak jediné nepěkné neb neslušné slovo pokazí píseň jinak cennou. Co
je tudíž lepší: Tu kterou píseň pro určitý nepěkný výraz zatratiti navždy,
nebo nepatrnou Změnou ji učiniti možnou v každé slušné společnosti?
Jistě byl František Bartoš v právu, počínaje si tu a tam naznačeným způ
sobem. Neboť, kolik bývá v lidových písních i braku, nejapností, hru
bostí, po případě neomaleností, ví každý, kdo se sbíráním písní zabývá.
Františka- Bartoše
vzpomíná však
a
*
Neoceňuji velkého významu Františka Bartoše vůbec. Vím, že se
o to postarají jiní. Napsal jsem několik těchto řádek v zájmu lidbvé
písně a jejího záslužného sběratele Františka Bartoše, který byl mým
příznivcem, na něhož budu pohlížeti vždy s úctou a zvláštní láskou.
22
A. Šulc:
Bartoš na Slováčku.
v ž.
Oblíbeným koutem Bartošovým na Slováčku bylo Strážnicko. Zvláště
by,l
častým hostem. Jako student
v Ž. Bartoš sám
a do
mně
octl
jsem se
častěji
u tetičky
radil procestovali ten kraj od Strážnice It Myjavě
Filipova údolí, kde se navazovaly a udržovaly styky moravských
a uherských Slováků.
Tam
jsem poznal, jak prostý venkovský lid byl
Bartošovi nakloněn. Vzpomínám, jakou radost měla vždy Kačka Falešníková ze Ž., když jsem jí vyřizoval pozdrav od pana rady, (Bartoše).
Předzpěvovala mu staré písně, jež tam sbíral a velmi si oblíbila srdeč
nost a prostotu učeného pána. Nebo stařenka a staříček Suranští v malé
chaloupce skryté v zahradě u mlýna. Ti panu radovi zase „dohazovali“
zpěváky a zpěvačky z okolí. Bartoš u nich při každém výlete rád po
seděl a s nimi povykládal.
Největší radost však projevoval bezzubý Jožka Dulů. Osmahlý,
vždy usměvavý a dobrosrdečný ten Slovák ochotně vozíval za nepo
hody ubohou svou herkou v rozbité košatině Bartoše na vzdálené ná
draží do Veselí. Nemohl si tehdy Bartoš najmouti kočáru a chodil
vždy pěšky. Za nepohody spokojil se Dulovou košatinou. Také u Židů
(v jediném to obchůdku v malé dědince Ž.) vyptávali se na pana radu.
Kupoval tam „krucák“ (kroucený tabák), jímž poděloval zpěváky, aby
si je naklonil. I jiní lidé volá val i na mne přes ploty zahrádek, „co dělajú pan rada?“
Fr. Bartoš dovedl si svou srdečností nakloniti prostý venkovský lid,
který mu oplátkou za to otvíral srdce i dveře, takže mohl zachytiti
nelíčenou prostotu slova, písně, mravu a zvyků prostonárodních a do
chovat! nám vše v nezkreslené podobě. Vymřeli již V onom koutě Mo
ravského Slovenska všichni pamětníci neúnavné sběratelské práce Bar
tošovy, navždy však budou žiti písně a vše ostatní, co tam Bartoš na
sbíral a do svých lidopisných knih uložil.
1
AVA
m. s.Dobiáš:
Baptoš sběratel.
ívVVA 139
(Několik drobností.)
František Bartoš léta a léta poslouchal, co a kterak vyjadřuje náš
venkovský člověk. Sbíral a zapisoval dobré české výrazy a věty, pro
nikal stále hlouběji k jádru našeho jazyka, postihoval jeho zákony i
krásy, až napsal Rukověť správné češtiny, dobrého rádce pro
všechny, kdož chtějí jadrně a -správně česky, mluviti i psáti. Rád by
byl mnohé cizí slovo, v běžné řeči užívané, nahradil slovem českým.
S tím však byla často veliká potíž! Slýchával na příklad chváliti ty
krejčí, kteří šili podle nejnovější iasony. Měl náš lid pro tento výraz
slovo své, české? Bartoš hledal, poslouchal, vyzvídal, ale marně. Tá
zal se několikrát také své sestry,, poněvadž ta jej dovedla na leccos
upamatovati, když si s něčím nevěděl rady ani pomoci. Avšak sestra
ne a ne přijít na lidové rčení Zatlačené fasonou. Hovoříval tedy s krej
čími i s jejich zákazníky, snad že se někdo z nich přece správně pře-
řekne. Ale nepřeřekl se žádný; každý, že fasona je fasona. Až jednou
zavadil doma na Mládcově o starobylou a již vetchou skříň vpředu
na bocích skleněnou, že v ní zařinčel porculán. Optal se sestry starost
livě, nespadne-li někdy ta skříň, že toho porculánu v ní by bylo škoda.
sestra odvětila: ,,Nebylo by ani divu, je to barabizna, kdož ví, jak
starého údělku; však se u ní proto ani žádný nečaboříme.“ Sestřina
odpověď Fr. Bartoše nadchla. Pochválil ji: „Povídáš dnes, nač jsem se
tě ani neptal. Šaty podle nejnovější fasony a skříň, kdož ví, jak sta
i
A
údělku. To
nač jsem se tě ptával!“
Jindy cestoval Fr. Bartoš se svým přítelem po Valašsku a pilně
zapisoval, co zvláštního a pozoruhodného slyšel. Kdysi vystoupili také
až do hor a zapadli do salaše, kde je uhostil brynzou starý báča. Řeč
se rozproudila, báča vypravoval a Bartoš zachycoval aspoň v paměť,
co jadrného a starobylého zaznívalo z báčovy, řeči. ,,A kolik roků jste
chodil do školy?“ táže se nakonec. „Dvě letě,“ odvětil báča a jako by
nic, rozpřádá dále své vypravování. Tenkrát si odnášel Bartoš z hor
rého
je,
opravdu vzácnou kořist, starobylý duál, zbytek dvojného čísla, jež se
zachovalo dodnes jen ve slovech dvě, obě oči, uši, nohy,, ruce,, prsa,
ramiena a kolena a jinak již docela z< naší řeči vyimizelo. „Dvě letě“, říkal
ještě děd báča v horách daleko od lidí a Bartoš s opravdovou radostí
zaznamenal tento úlovek do svého zápisníku na místo nejčestnější!
Frant. Bartoš:
Vědomci.
Za takové vědomce pokládáni
bývají zvláště lidé, kteří ustavičně
v přírodě a s přírodou žijí, jako jsou pastýři, polní hlídači, hotaři, my
slivci a pod. Jiní mají své vědomosti z pomoci a přispění božího; nic
nečiní „svú mocú, ale boží pomocú“; jsou božci a bohy,ně.
Jiní zase
spolčují se se zlými duchy, a nabývají od nich moci nadpřirozené; to
—
1
jsou čarodějníci a čarodějnice, či bosorky,.
Hrozná pověra, že se lidé spolčují se zlými duchy a nabývají od taidi
moci nadpřirozené, nabyla zvláště ve stoletích 15.—17. všeobecného roz
šíření mezi národy evropskými. Mužští čarodějníci v lidových pověrách
a pohádkách mlálo kdjy se vyskytují; obyčejně bývají to osoby ženské.
Zbytky této pověiiy udržují se posud mezi lidem, ač nyní již mizejí
viůčihledě.
Domnívá-li se hospodyně, že její krávě uděláno, zavede ji k mrave
ništi a postaví na ně. LezOu-li mravenci krávě jenom po kolena a pak
má
uděláno.
Na Valaších a na Brodsku od' Lucie počínajíc děvečka z každého to
pení okleštěk odloží a na boží narození jimi zatopí. Tím Zbystří si zra\
tak. že na jitřní všecky čarodějnice pozná. Mívají hrotek „hore dnem“
a uchem dozadu na hlavě.
Která žena chce mít čerta pomocníkem, jde přede dnem do pole a
opadají,
!
vláčejíc trávnici
po
rose, říká:
„Z
keréj travičity krávy robečky nájvěc
Čert se v podobě černě oblečeného,
dójá? Bud aj mně nápomocný!“
šviháka objeví a od té doby jí pomáhá.
24
Čarodějnice vezme trávnici, vyjde přede dnem na pole a jdouc bráz
dou, šlehá tráčkami po obilí, říkajíc: „Sbírám užitek, ale ne všecek!“
Doma potom pověsí trávnici ve chlévě na dveře nebo ji přehodí ve svět
nici přes bidlo nebo na hůře přes hamlbálkyi a db jí: Kolik z trávnice vy-
o tolik méně mléka dají krávy hospodyně toho pole.
V noci Tilipojakubské čarodějnice shromažďují se na kopcích, na
křižovatkách „na sněm".
Pravá bosorka umí se ve všelico proměnit. Rozličnými prostředky a
říkáním se opatrují pověrčiví lidé před uděláním a před bosorkami. Ze
všech, jen: Kdo má v domě lipovou větvičku, nemají do něho moci bosorky. Mocné ochrany, od kouzel a čárů poskytují člověku, dobytku i
„mrtvým věcem" jisté zeliny. Stará knížka rukopisná nabízí víc receptů
dojí,
„osvědčených“.
Největší „právo a moc" bosorky mají od sv. Lucie do božího naro
zení, v týden pašijový, na sv. Jiří, v noci filipojakubské a svatojánské.
Hospodyně vědí, v čem opatrný býti musí, aby se nic a nijak z domu
v ty doby nedostalo.
Hospodyně badají, když jim krávy „přisušují“, badají, která sou
seda ubírá jejím kravám užitku, a pomáhají si bud samy od moci a -práva
bosorčina anebo „pomahači" v každém kraji jinak. A opět knížka ruko
od udělání pomáhajících.
proměně se zmocnit a s lapenou
pisná, ale jiná, obsahuje plno prostředků
Mužští dovedou bosorky v
její
si
začtveračit.
Nejlepšími rádci a pomocníky, od kouzel a čárův, jakož i ve mnohých
jiných potřebách a nesnázích života lidského jsou božci a bohyně, někde
také střízlivějším jménem „pomahači" zvaní.
Zaklínače mračen mají v některých krajinách, každé okolí má svého.
Tvrdívají o sobě, že dokud budou živi, kroupy v tom jejich okolí nepotlukou.
Vědomci osvojují
Fr. Bartoš:
si
moc
a právo z lidské hlouposti a své chytrosti.
(Z knihy „Moravský íid".J
Bohyně.
V
knize „Lid a národ" vypravuje Fr. Bartoš o bohyních na Zídkové:
Bydlit na Židkové daleko široko po Moravě i na uherské straně svou
vědomostí a velikou mocí slynoucí Dorka Gabrhelová. Vypravil jsem
se k ní, abych tváří v tvář popatřit mohl božstvu kopanickému.
Nezastal jsem jí bohužel doma, odešla na trh do Uh. Brodu nakoupit
ambrosie a nektaru ve způsobě obyčejného hrachu a ordinámí šedě
(pálenky). Vydělá prý Dorka do roka hezké peníze, ale všechno propije
na tomto svém nektaru (na šedé).
Nejvíce přicházejí k ní lidé zblízka i zdaleka o radu, když jim
bylo něco ukradeno.
Jenom od souseda Dorčina, nepříliš pravověrného (tedy také pověr
čivého), dověděl jsem se některých zpráv o životě a umění naší bohyně.
Dorka
vosku a dle rozmanitých tvarů, jichž rozpuštěný vosk
ve studené vodě nabývá, hádá, kdb co ukradl, kde to má schováno, s klým
se podělil a pod. Pomáhajíc od choroby, též napřed z vosku leje, aby
zvěděla, zhojitelný-li neduh či nic.
leje z
25
Od
téhož souseda bylo mi řečeno, že pod Zídkovou bydlí bohyně,
která Dorce do řemesla se plete. Sestoupil jsem tedy, k ní, abych aspoň
tuto náhražku bohyně kopanické z vlastního názoru poznal.
Byla to chuděrka vzezření velmi chorobného, jako by, v ní vězely,
všechny ty „troje dzěvjatery vředy", od nichž jiným pomáhá, v oděvě
velmi chatrném a špinavém, že ve mně mžikem všecky krásné představy
o svém božství rozptýlila. Vytasiv se před bohyní svými vědomostmi na
Valaších o vředech nabytými, dodav jí mysli, že „to nědzlelá svú mocú,
ale božskú svjatú pomocú“, a několika darovanými šest áčky, otevřel jsem
božeckého choroboznalství
jí konečně ústa a zvěděl od ní z
1
vše, co věděly.
A. Šiška:
Z
posledních dnů Bartošova života.
Pamětníkům Bartošovým není neznámo, že ostal svobodným; o svém
ani nezmiňoval. A nač
stavu se však před námi
ranou a manželkou
také potřebí mluviti o sobě skromnému člověku, jenž již obětoval vše,
a když život a dílo mluvilo zaň. Rozuměl světu, a když již naposled
vyšel rozhlédnout! se po něm v své nemoci, napsal 22. ledna 1906 příteli
V. Vávrovi do Přerova o tom, kterak dopadl a končil: „Je na tom světě
přece jen pěkně, nerad s něho půjdu.“
Pohojilo se mu od té doby, mohl-li jen dojiti k nám, do školy; ne
—
—
března polekalo nás, že nepřijde jakživ.
nervový záchvat. Přivezli dta Geťbce ze
Zlína, avšak pan rada nevstával po něm tak rychle, jako po všech, kolik
jich od r. 1902 přežil. Ve Zlíně vypravovali si již, co slyšeli nebo z novin
vyčti i, že snad pan rada umírá. Radovi přátelé z Kojetína, ze Vsetína,
z Brna, z Prahy i z Petrohradu psali o původní zprávy.
to již tak často'a 13.
Stihl „pana radu" opět
bývalo
Po ráně
radovi lká,
ale
března vesnický umíráček zalkal. Pomyšlení, že po panu
zvedlo nás od snídaní; stáli jsme němí, dívajíce se na sebe,
13.
duchem nepřítomni.
Vábivé slunce svítilo bezmocně na ranní přímrazek a na suchou
silnici venku před školou. Někdo zaklepal a pootevřel, vyhl hlavu dovnitř
a zavolal: „Jste ještě na živu?" A nevešel, až jsme se pohli... Vstoupil
potom, omlouvaje se náramně, neboť měl za to, že nás přistihl při čemsi
rodinném.
„Ano, přistihl jste nás, z čeho se nemůžeme vzpamatovali, pane
rado!" praví Jeden z nás a druhý dosvědčuje.
„Co se stalo?" vyzvídá hluboce soucitně.
„Z překvapení, že vás vidíme opět, pane rado, a jak na novém
světě," vysvětlujeme mu.
Uvěřil nám pan rada jako svému zrcadlu a zažertoval: „Půjdu na
posled ještě za svatbu,*) ale potom se budu musit také oženiti."
Hovor
„jak jest u vás" a „jak u nás“, „co kdo píše“ a „ co no
vého"
spěchal ke konci a pan rada její skončil: „Ukázal jsem se vám,
—
*)
svatbou.
26
—
1
Věděl o své neteři Anně Fajkusové, jež
(
jej
také ošetřovala, že
má
před
—“
viděl jsem vás
a odcházel jakoby naposledy.
Ä
nebylo radno
jej
ba viti. Tož doprovodil jsem našeho hosta domů. Ten den připadal nám
oběma po té jeho návštěvě dvojnásob krásným. Umíráček sice lkal, ale
po někom jiném.
Za tři dny gratulovali jsme jemu k devětašeděsátce. Přicházel potom
ještě, avšak již jen ták, jako toho třináctého března. Naposled byl s námi
devátého května; obdržev druhý díl Dialektického slovníku, rozeslal vol
né výtisky přátelům, mně jeden donesl. Ä stěžoval si, jaký má s domá
cími kříž; vyjde-li, špehují jej, a on to nerad vidí, vystojí s ním beztak
Ä
mnoho, přemnoho.
Potom již sedával doma v pracovně, na prádelníku míval knihu po
ruce, ale nezastal jisem jíej čtoucího. Oznámil na jedné z mých návštěv
li}dov|ým pořekadlem, nač čeká: ,,Přijde holá: pojď do dola, šohajku!"
„Život a dílo přináší vám útěchu, pane rado!“ doložil jsem, co jsem vyčti
dosti a dosti.
vystáli skutečně
z jeho přívětivého pohledu a klidu, kterým mne překvapil posloucha
jícího. Zamžikal drobně jako jindy, kdykoli se ucítil potrefený lichotkou.
Za jiné návštěvy, která takřka zkracovala samu sebe, překvapil mne ještě
*
více žádostí: „Nedejte mi odejiti všelijak!"
1
—
Nepředvídal jsem tak blízkého konce, jako on, těšil jsem její, že se
Ä nebylo; dožil
ještě nejednou shledáme, na odejití že je času dosti.
11. června 1906. Odešel člověk pevné vůle a tužeb ušlechtilých.
A. Šiška
:
Kterak
dr.
Jan Herben vzpomíná
Fr.
Bartoše.
(Výňatek.)
Dr. Jan Herben věnoval druhé vydání 'spisovatelských prvotin
ravské obrázky a drobné črty" (1889, 1926) Bartošově památce.
(věnování) literární vzpomínkou v Lidových novinách
1926, čís. 147), kterak jej! vedl Bartoš k psaní. Mezi jiným napsal:
Uvedl
(21.
III.
„Mo
je
„Profesor Bartoš dovolil mi (na 'brněnském gymnasiu), abych tak z v.
řečnické cvičení, pro oktávu předepsané, nahradil čímkoli. Ä tak jsem
mu tedy z jara r. 1878 odevzdal článek Ze Slovenska. Neřékl mi
o něm a b. Jakmile se však za námi zavřel školní rok, ta moje prácička
počala vycházet! v brněnském čtrnáctideníku Obzoru, jejž redigoval ka
techeta náš, profesor Vladimír Šťastný, blahé paměti.“
Než se rozhodl původce článku Ze Slovenska, kam se vrtnouti po
prázdninách, zajel do Brna hledat. Naleznuv, že do bohosloví vstoupili
„Vyběhl jsem (ze semináře) a rovnou
k prof. Bartošovi do Besedního domu, kdež bydlel. Řekl jsem mu, že do
alumnátu (bohosloví) nepůjdu.
Půjdu do Prahy studbvat.
nemůže,
učinil, jak
Vzpomíná
—
— Máte nějaké peníze?
— Necelou zlatku.
—
dál.
Má
Jděte tedy k prof. Šťastnému.
pro vás připravený honorář
za ten výlet na Slovensko. Šel. Vzal u prof. Šťastného honorář a jel
t
27
do Prahy studovat. V Praze psal ostatní
Světozora a do jiných časopisů. Redaktoři
„V každém
do obrázkového
črty
je
listu
rádi přijímali. Nejvíce je
mi psal do Prahy, napo
mínal mne, abych se cvičil v skládání výpravném. Obrázky chválil; snad
mu připadaly jako obrat od pokusů básnických k výpravným; snad to činil
vítal
sám
Fr. Bartoš.
jen proto, aby
mne povzbudil. Ä
dopise, jejž
tak jsem psal o
Moravě a [Moravanech."
Čechové, nemající ponětí o Moravě, vítali Obrázky o ní.
Heťben upozorňuje, že do Obrázků vkládal „nejen krásu, nýbrž i do
a činil to, jak činíval Bartoš, tedy
bro“, t. j. aby pobavily i poučily;
—
A pokračuje: „Proto jsem tyto obrázky
nyní věnoval památce Františka Bartoše. Jeho škola byla
Bartošovým vlivem.
dobrá; kritikové našich dnů často Bartošovi ubližují.“
O
Bartošově lidovědě (folklóru) rozpráví: „Za Bartošových časů
nebyla lidověda myšlena vědecky jako nyní. Fr. Bartoš vůbec nechtěl pra
covat! pro vědu, zejména když sbíral písně a zvyky lidové; jeho sběra
telství mělo účel, aby ty, staré zvyky a krásné písně zachovají a lidu vracel.
Měly působ i ti mravoučně a výchovně. Zamlčoval schválnž
moravského
A
ač je znal.“
vyznává: „Nesouhlasí),
jsem zejména s jeho idylickým líčením poddanského života, odporo
valo to historii a velebení starých zlatých časů hnalo vodu na mlýn
zpátečníků, církví a všech odpůrců pokroku.“
stinné stránky
lidu,
Nemám
co věnovati památce Bartošově, kdybych i měl, tož ničím
z toho neposloužil bych Bartošově velké památce tolik, nakolik to uči
nil pan dr. Jan Herben věnováním „Moravských obrázků“ a mnohem
hlouběji zapůsobil literární vzpomínkou, že „Bartošova škola
byla dobrá“, že ve spisech zamlčoval stinné stránky lidu proto, že
jeho spisy „měly působit i mravoučně a výchovně, že jeho
úmyslu vyu žitkovávali nepřátelé lidu
!
S
nepřáteli lidu však nesouhlasil Bartoš.
a
pokroku.“
—
Využitkovávání a zneužívání takové a podobné vytýkal přímo těm,
kdo se ho kdekoli dopouštěl, a vyzýval: Učte lid my,sliti! Přítelem
bližším mu byl, kdo tak činil. Viděl přece také, že co prospěje nepříteli,
lidu uškodí. Ä Bartoš byl upřímný lidu přítejl a žil, aby se z něho „šťast
ný národ
stal“.
Po dru Janu Heťbenovi budou následovat!
jiní.
JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZUNĚ
knihovna
28
SIEGEL
ZLÍN
PAPÍRNICTVÍ
OBRAZY
ZAŘAĎOVAČE DOPISŮ
KARTOTĚGY
:S65M6e8a£X558to658aSX5e8M<5S8>lSGe5to(5S8toGtSM(ö65MG68a9i
§
|
DÁMSKÉ PLÁŠTĚ
KOSTÝMY ŠATY
|
vkusně a levné
|
I
|
-
dodá
Vám
NOVOSAD
FR.
MÓDNÍ LÁTKY.
(!)
g
|
|
KOŽEŠINY.
-
S
t£>
TELEFON ČÍSLO
72.
2
IT-'LTC.
V'^VX-xjCX- OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO&*6 OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOMOOOOOOOOOOOOOOOO0000(3000OOOOOOOO»-
Chemická
v
čistírna a strojní prádelna
■
i
/
čisti
v
I
Ir
a žehli
M
veškeré pánské a dámské prádlo.
PJ
Poštovní zásilky vyřizuje obratem.
II
y
_
-000000cxx)0000000000000000000000009y?000000000000000cxx)0000000000ir000000000000c>00000000000000wwwwyr
M.
§
SdSSLEROVÁ VE ZLÍNĚ
Telefon
č,
75.
LEŠETÍN
I.
Telefon
č.
§
II
75.
f^)/y~COOOOOOOOOOOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOO(TO OOOOOOOO0000000000000000000093)00000000OOOOOOOOOOOOOOOO000000000^"^%^
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOLůOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOLóOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO00000000&
K.
TEL.
CHLUD-ZLIN
TEL.
Č. 38
DĚTSKÁ
A
Č.
38
DÁMSKÁ OBUV
DÁMSKÁ OBUV GALANTERNÍ
PRODEJNA
V NÁDRAŽNÍ TŘ.
——
J
L
Doporučujeme
knihtiskárnu
HOTEL
E.
POTMĚŠIL
ZLÍN
BALKAN“
ku zhotovení
veškerých tiskových prací
jako: tiskopisů obchodních
a spolkových ve vkusné a
levné úpravě.
i
r
Vladimír Vlček,
MALÍŘ POKOJŮ
A PÍSMA.
SOKOLSKÁ TŘÍDA
4
ARBOR K
& BATIK
TOVÁRNA
NA OBUV.
7.