Manýrismus a pozdní renesance

Manýrismus a pozdní renesance
1520 – 1580, prvním manýristou byl Rafael, manýristickým směrem pokračovali také další architekti
v Bramanteho okolí. Manýrismus si liboval v překvapování a vytváření nových forem umění.
Dalšími architekty kostela sv. Petra byli Baldassare Peruzzi, který v podstatě dodržoval plány
Bramanta, a poté Antonio da Sangallo. Jeho projekt byl kompromisem mezi centrálou Bramanta a
bazilikou Rafaella. Mělo jít o velkou, ale nepříliš monumentální stavbu, veškeré plochy měly být
členěny a rozdrobeny do menších forem.
Villa Farnesina – 1509-11 – Baldassare Peruzii, manýrismus – sokl nepůsobí jako těžký a
oddělujícícp rvek, nýbrž jako prvek stejné vizuální tíhy. Přízemí je odlehčeno slepými arkádami,
v přízemí je u čestného polodvora použita otevřená arkáda.
Palazzo Massimo alle Colonne – dvojice městských paláců propojená jednotnou fasádou. Přízemí je
otevřeno otevřeným sloupořadím s průjezdem do nádvoří, fasáda budí dojem drcení lehkého přízemí
těžkým vrškem. Fasáda je členěna jen rustikou a okna se směrem nahoru zmenšují. Jde o zcela
manýristický postup, snaha o zastírání a převracení klasické tektoniky.
Žákem rafaela byl architekt a malíř Giulio Romano (1459 – 1546). Po smrti Rafaela dokončoval v Římě
množství zakázek svého učitele, ať již se jednalo o rozpracovanou lodžii papežského paláce, nebo
Villu Madama. Od rok u1524 pracoval pro vévodu Federiga Gonzagu v Mantově
Vévodský palác v Mantově, nádvoří Cortille della Mostra, 1524 (nádvoří výstav), pilířové arkády
v přízemí jsou drcena mohutnou rustikou v patře, rozčleněnou kroucenými, směrem nahoru
ubývajícími sloupy. Dalšm prvekm manýrisu je používání klasických prvků jen z důvodu
dekorativnosti.
Palazzo del Té – městská vila s uzavřeným čtvercovým nádvořím a velkým přiléhajícícm dvorem.
Fasáda má pevnostní charakter, jsou použity prvky obnažující strukturu – pravá rustika ve formě
odhalených stavebních kamenů, rytmus dodávají ploché dekorativní pilastry. Průjezd od nádvoří ve
formě triumfálního oblouku tvořeného rustikou, na nádvoří jsou otvory nahrazeny nikami a pilíře
polosloupy, fasáda se snaží být maximálně plastická, Gulio si hraje s klasickým tvaroslovím – třetí
triglyfy jakoby vypadávají z kladí dolů. Fasáda do zahrady využívá atektoničnosti. Triumfální oblouk je
nesený rohovými volnými sloupy, zaklenutí arkády je těžké a velké, ektonikaj e tedy naprosto
převrácená. Přes zahradu je průhled přes vodní hladinu do krajiny.
Casa di Gulio Romano – absolutní použítí manýrismu – tektonika, dekorativnost – nad portály a
nikami, do kterých jsou vložena okna, je vějířovitá rustika, okna jsou završena lomenou
trojúhelníkovitou římsou. Zdůraznění atektoniky je tak zcela vyhrocené, kdyby se tak postupovalo
dále, už by se tvarosloví zcela rozpadlo do jednotlivých kamenů…
V severní Itálii působili M. Sanmicheli aj. Sansovino školení ještě Bramantem. Architekturu používali
osobitě a manýristicky, ale nic nevyhrocovali, stavby členili tektonicky na těžký sokl a lehké patro
Palazzo Bevilaqua – nekonečná řada propojení triumfálních oblouků v prvním patře – Sanmicheli
Palazzo Canossa – patro inspirováno bramantovským oknem, stejný rytmus, jen dekorativní využití
s pouze jedním okenním otvorem, zbytek zkráceně vytvořen jen výklenky.
Městské brány ve veroně – Sanmicheli, pojetí je tradičnější než u Romana a jen výjimečně, např. u
Porta Pallio se uchyluje k radikálnějším manýristickým postupům.
Jacopo Sansovino (1486-1570), od 1529 se stal dvorním architektem dóžete Grittiho v Benátkách
Stará knihovna (Bibliothéka Marciana) – umírněný manýrismus, podobně členená obě patra – sloupy
jsou hlavním nosným prvkem, za nimi je pilířová arkáda, v horním patře je užit dekor
bramantovského okna – samotná okna mají vlastní nosné sloupky oddělené od hlavních sloupů patra
– tzv. volné sloupky, dále užívané po celé severní Itálii.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
La Zecca (mincovna) – ryze manýristické principy, 1537 – v přízemí i patrech je těžká rustika, která
zakrývá tektoniku tvořenou sloupy (výsledkem jsou tak tlusté rustikované polosloupy). V prvním
patře jsou dvě kladí, jedno nesou sloupy, druhé je po kouscích zavěšeno jako markýzy nad okny.
Loggetta na Piazza di S. Marco v Benátkách – nefunkční odpočinková lodžie k dekoraci centra města,
inspirace Svatou chýší, přímo propojena architektura se sochařským dílem. Motiv propojených
triumfálních oblouků s dekorativními panely nad nimi. V Itálii bylo vždy dost mramoru, architekt tak
měly na výběr množství dekorativních materiálů.
Ponte Rialto v Benátkách. V roce 1551 a 1554 se konala soutěž na kamenný most přes Canal Grande,
nikdo soutěže nevyhrál. Nakonec se stavělo od roku 1587 dle plánů místního architekta Antonia Da
Ponte (Tonda od mostu). Aby mohly pod mostem projíždět lodě, je převýšen nad okolní terén. Na
mostě je schodiště překryté arkádovou lodžií, uprostřed je pavilon zaklenutý valenou klenbou.
Michelangelo Buonarroti (1457 – 1564) – florentský, od 1503 římský malíř, sochař a architekt,
vstoupil do služeb papeže Julia II. ihned po jeho nástupu na papežský stolec. Zpočátku byl jeho sochař
a malíř, první architektonické práce byly spojeny s Mediceji ve Florencii, architektura mu však
zpočátku sloužila jen jako inertní pozadí pro sochy.
Návrh fasády kostela S. Lorenzo ve Florencii – 1515, model z roku 1517, holé a nenápadité průčelí,
to halvní měly být sochy v nikách a medailonech, na atice a poprsích.
Capella Medici (pohrobní kaple, jinak také nová sakristie při kostele S. Lorenzo) – od 1520, mělo jít o
protějšek sakristie od Bruneleschiho. Kombinace šedého vápence a bílého štuku po vzoru rané
renesance, užita manýristická vertikální prostorová rozpínavost a propojení se sochařskou výzdobou.
V přízemí je spousta architektonických článků vytvářející napětí mezi základní strukturou a náhrobky,
mezi články vsazeny velké sochy, napětí vertikálně odeznívá – další etáž je stejně rytmizovaná, ale
ubývá zde článků. V pandantivech pod kupolí jsou medailony, ty měly být ale volné a štukovány měly
být pandantivy, což by prostor těžce uzavíralo shora. Kupole je malou kopií kupole Panteonu, lucerna
je půdorysně malá a výrazně převýšená. Poprvé užito tzv. Michelangelovské okno, které má
zdůrazňovat vertikální vývin – směrem nahoru se zužuje a podporuje tak sbíhavost směrem nahoru.
Biblioteca Laurenziana ve Florencii, předsíň a čítárna. Předsíň obsahuje složité prapodivné schodiště
navozující dojem pohybu směrem dolů jako kdyby šlo o kamenný vodopád. Schodnice jsou částmi
oválu, hlavní rameno se v polovině rozrůstá o dvě postraní. Stěny předsíně jsou atektonické, těžké
sloupy v nikách stojí na malých konzolách, nic z toho ale ve skutečnosti nic nenese, tektonické články
jsou tak nezávislé na stěnách. Čítárna je pojata v monotónním rytmu pilastrů a dvou panelů nad
sebou, rytmus je doplněn shodným rytmem trámů stopu a čtecích pultů. Prostor je tedy vytvořen
podobně jako v gotice.
Pizza di Campidoglio v Římě, nové náměstí na Capitolu, radnice a dva paláce – muzeum a palác
senátorů. Hlavní je na osově souměrném náměstí radnice se středovou věží a schodištěm, které osu
zdůrazňují, uprostřed je velký dlážděný ovál se zvýrazněnými úseky navozujícími dojem pohybu.
V centru všeho dění je monumentální jezdecká socha Marca Aurelia. Nádvoří pokračuje ke středu
Říma širokým a dlouhým schodištěm. Fasády bočních paláců se směrem od radnice k sobě přibližují.
Vše tedy stojí na principu středové (k soše) a osové (věž, schodiště, socha, schodiště) souměrnosti.
Celá stavba byla dokončena až po smrti Michelangela. Sochy na balustrádách byly vytvořeny větší,
než zamýšlel.
Kostel sv. Petra v Římě – Michelangelo zpřehlednil Bramanteho návrh a zdůraznil jeho principy –
řecký kříž (odstranil některé postraní prostory) a postraní kupole (ty poněkud odstrčil stranou a více
oddělil od zbytku prostoru). Jinak navrhl středovou kupoli. Měla být velká a dominantní, na plném
tamburu. Dovedl tak původní myšlenky do monumentální a přehledné formy se zdůrazněním vertikál
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
– velké pilastry vysokého řádu jak uvnitř, tak na fasádě, kde pokračují na převýšené atice, na
tamburu, na žebrech kupole a na pilířích lucerny. Celá fasáda je nesmírně plastická a má velmi
zvýrazněné členění. Mělo jít o zmodernizovanou kupoli Panteonu, tedy o čistou polokouli
vybudovanou dvouplášťově. Nakonec byla ovšem postavena jako mírně převýšená.
Interiéru dominuje horizontála nad vysokým řádem a valené klenby s kazetováním, které vychází
z antických triumfálních oblouků. Dle návrhů pak měla kupole působit strukturálně se zvýrazněnými
vertikálami. Tu dnes zastírá jemná štukatura a zlacení. Kupoli dokončoval Giacomo della Porta.
Porta Pia – Michelangelo, 1561, ryze manýristická kompozice – obrovský portál tvořený vršením
spolu nijak nesouvisejících architektonických motivů. Stejně tak jsou tvořena okna a vysoký nástavec
nad portálem.
Capella Sforza – 1560 – vytažením sloupů do prostoru vzniká napětí, klenba dopadá na pilíře, sloupy
jsou tak uvolněné a navozují zcela nové vztahy mezi stěnou a jejími články. Sloupy v prostorovém i
tektonickém smyslu přejímají dominanci a stěny tak nechávají inertní.
Michelangelovo ovlivnění architektury a nastoupení cesty k Baroku:
• Náměstí jako dynamický a architektonicky jednotný prostor, který se dále propsal do
Baroka.
• Zdůrazněná vertikalita vnějších fasád, dále užito jako větší sjednocení vnějšku staveb.
• Vytržení klasických článků (sloupů u stěn apod.) z architektury (z vlastní stěny) a použití ke
zvýraznění a dekoru, cesta k dynamickému Baroku.
Michelangelo tedy jednak využíval manýrismu, jednak ale i vytvářel vlastní nová řešení.
Michelangelo měl mnoho napodobitelů:
Galeria degli Uffizi – mělo jít o admisnitrativní budovu pro úřady spravující Flroencii, Giorgio Vasari
1560-74, nádvoří má stejný princip jako v interiéru Bibliotecy Laurenziany, směrem k řece Arno končí
nádvoří triumfálním obloukem v atektonickém stylu Gulia Romana. Jinak Giorgio navazoval na
Michelangela hlavně v malířství, doplňoval po něm fresky ve florentském dómu.
Nádvoří Palazzo Pitti - Bartolomeo Amanti 1558, klasické články (polosloupy) jsou překryty rustikou,
jejíž jednotlivé prvky na sebe nenavazují a tím vytváří ještě větší dojem hmoty. Jinak navazoval na
Michelangela halvně v sochařství.
Ve zvláštní formě se objevuje manýrismus v tvorbě teoretika umění jménem Federico Zuccari. Ten
užíval v architektuře organické a antropomorfní motivy – Vlastní palác v Římě: portály a okna pojaté
jako lidské tváře s otevřenými ústy.
Nejpoužívanějším motivem tohoto principu byly krby v podobě lidské masky.
Vlastní palác ve Florencii – bizarnost, jednotlivé kusy rustiky jsou odděleny do pravoúhlých polí a
stávají se součástí stěny, která tak působí jako náhodný přírodní útvar, oddělený od čistého horního
patra.
Důležitou pstavou manýrismu byl Sebastiano Serlio, žák Bramanta a Peruzziho. Působil
v benátkách a Fontainebleau. Nedochovala se žádná jeho stavba, byl ale důležitým teoretikem.
Kriticky studoval Vitruvia a doplnil ho ještě římskou císařskou architekturou. Sepsal knihu Mimořádná
kniha o architektuře, ze které se stal prakticky vzorník portálů a podobně pro architekty střední a
severní Evropy. Šlo o první případ něčeho takového.
Giacomo Barozzi da Vignola – vzdělaný humanista, vystudoval V Bologni, pracoval u Serlia ve
Fontainebleau, později se stal architektem papeže Pavla III. a Julia III.
Villa Giullia v Římě – papežova soukromá vila, architekt vycházel z klasické architektury. Použil dva
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
triumfální oblouky nad sebou – dolní rustikovaný, horní antikizující. Da Vignola tak byl současně
manýristou i klasikem. Vliv antiky je vidět na často se opakujícím motivu triumfálního oblouku, ať už
v oblé nebo hranaté formě. Vše je ale pospojováno novodobým nacistickým způsobem. Primárním
vzorem byla Villa Madama, především v půlkruhovém otevření do zahrady. Zdej e ale vytvořen
kombinací arkádové a sloupové lodžie. V duchu architektonické totality je zahrada spolu se
zahradním pavilonem se schodištěm propojena do jednotného opakujícího se celku.
Villa Farnese v Caprarole – pětiúhelný půdorys dán půdorysem původní bastionou pevnosti, na první
patro na pětiúhelném půdoryse da Vignola postavil další patra, dovnitř umístil kruhové náměstí
tvořené motivem propojených triumfálních oblouků. Do zahrady se villa otevírá rustikovaým
portálem a monumentálním dvoukřídlým schodištěm. V zahradě je vytvořena podélná osa
inspirovaná antickými divadly. Manýristickým způsobem je propojena otevřená arkáda v přízemí a
umírněnou klasickou panelovou fasádou nad ním. Odvážně pojaté je vnitřní spirálové schodiště.
V duchu Bramanteho je centrální nádvoří paprsčitě dlážděno.
Ústřední jezuitský kostel Del Gesú v Římě – vytvořený podle direktiv kardinálů a jezuitů a pod
inspirací Albertiho. Půdorysně jde o jednolodí s postraními kaplemi a kupolí nad křížením. Šlo o
misijní kostel určený k šíření katolictví ve velkém (hlavní velká loď) a pro osobní zbožnost (postraní
kaple). Jsou zde užity symbolické motivy (dva světy zde v Římě propojují kupole). Fasáda byla da
Vignolou jen navžena, po jeho smrti ji postavil jen podobně …..někdoněkdo.
Tento kostel ovlivnil evropskou architekturu v pojetí prostoru i ve zpodobnění fasády (dokonce
dvojitě – návrh a skutečnost)
Kostel Santa Maria dell’Orto, Řím – barevný kostel (režné zdivo a bílý mramor), malý kostelík se
stejnými principy jako Del Gesú).
S. Andrea in Via Flaminia (1554), S. Anna del Palafreinieri (1572) – první kostely na oválném
půdorysu vůbec. Flaminia je obdélná, oválný je jen tambur a kupole, průčelí je silně antikizujícíc. San
Anna je pravoúhlá zvnějšku, ale oválná zevnitř. Dnes má navíc barokní věže.
Andrea Palladio (1508-1580) z Padovy, humanista z okruhu Gian Giorgia Trissina, sídlil ve
Vincenze, kterou pokládal za svou vlast. Na doporučení Trissina studoval v Římě antické památky,
které důkladně proměřoval a studoval asi nejdůkladněji a nejsoustavněji.
Basilica ve Vincenze – 1549 – rekonstrukce antické baziliky pod vlivem mynýrismu. Zvenčí jsou dvě
etáže pravých arkád . nosné pilíře jsou ale kryty polosloupy, samotné arkády ale stojí na vlastních
sloupcích poměrně daleko od nosných pilířů. Střecha je báňovitá.
Palazzo Chiericati – 1550, nové pojetí paláců – vliv antiky, manýrismu i Bramanteho, stavby stojí na
minulosti, na klasických prvcích a klasickém tvarosloví, užívá ale třeba i volných sloupů. Jeho paláce
mají vždy dvě etáže (tady je spodní opatřena podloubím – kontinuálním sloupovou lodžií) a mají
jasnou osovou souměrnost. Všechny vertikální články jsou ukončeny sokly a sochami na nich. To vše
vytváří členěnou plastickou fasádu.
V pozdějším období používá Palladio vysoký řád, v tomto ohledu je nutné ho chápat jako
renesančního klasicistu.
Palazzo Valmarana ve Vincenze, 1566 – vysoký řád pilastrů, mezi nimi manýristické pilastry, na
nárožích jsou pilastry poloviční výšky a nad nimi sochy.
Loggia de Capitaniano – 1571, vysoký řád, panely mezi polosloupy bohatě manýristicky vyplněny.
Na průčelí kostelů používal antická průčelí ve dvou plánech – první převýšené ryze klasické, druhé
ustoupené, také klasické, jen plné, s pilastry, a nižší, tedy s jinými proporcemi.
Průčelí kostela S. Francesco della Vigna v Benátkách, 1560
Kostel a benediktýnský klášter San Giorgio Maggiore v Benátkách – celý kostel i klášter, kostel je
bazilikou s malým převýšení, plochou valenu klenbou, do níž vnikají jemné a mělké lunety tzv.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
termálních (jako v římských lázních) oken a s maximálním zvýrazněním mohutných pilířů v arkádách a
pod kupolí nad křížením. Ramena transeptu mají půlkruhové ukončení (tedy náznak trojlistého
závěru). Arkády jsou formovány až sochařsky, pečlivě a detailně. Stejně tak jsou provedeny i
polosloupy s předsazeným kladím. Hmoty stavby tak žijí až nezávisle na klasickém tvarosloví, čímž se
také otevírá cesta k Baroku.
Kostel Il Redentore, Benátky – 1576,, votivní kostel představující dík za konec moru, konaly se sem
procesí po benátsku, tedy na lodích. Pěvecký sbor je v italských kostelech obvykle někde schován,
tady je to za sloupy kolem presbytáře. Hlavní loď obklopují svébytné centrální kaple, oddělení tvoří
divoce pročleněné pilíře – polosloupy kolem nik. Zastřešení je provedeno hladkou valenou klenbou,
opět zjemněnou luentami termálních oken. Průčelí opět řešeno ve více plánech, zadní motiv je ale
fragmentizován a chybí mu střední část. Motiv trojúhelníkového štítu se ale opakuje v druhé etáže
v návaznosti na střechu. Kostel je vrcholem Palladiova snažení v této oblasti architektury a tvoří
předstupeň cesty ke klasicizujícímu Baroku.
Teotro Olympico ve Vincenze, návrh 1580, do roku 1585 ho dokončoval jiný architekt, v Baroku pak
bylo obohaceno o iluzivní ulice za scénou. Podoba klasického římského divadla, jen je zastřešeno
štukovou nápodobou nebes a až manýristicky architektonicky a sochařsky zdobeno.
Palladio používal klasické prvky v novém zasazení.
Villy v Benátsku
Villa Barbaro v Maser u Trevisa, kol. 1560 – zpracování typu antické předměstské vily (je tedy ryze
obytná, na rozdíl od vily rusticy, která má i hospodářský význam). Centrální část zabírá velký sál, na
ten navazují obytná křídla. Stavby vil umožnil až mír po roce 1550, stavěly se neopevněné ve volné
krajině Benátska, tedy pevninské oblasti kolem Benátek.
Villa Badoer, Fratta Polesine, Rovigo, 1556-7, podoba vily rusticy, hospodářské budivy spojeny
s obytnou centrální částí sloupovými lodžiemi na půdorysech dvou čtvrtkruhů. K obytné části se
zvedá monumentální schodiště, jak to bylo u vil obvyklé, aby se zdůraznil dojem prestiže stavby.
Průčelí je v antikizující podobě průčelí antických chrámů.
Villa Foscari, zvaná Malcontenta (nespokojená, dle původní majitelky), u řeky Brenta (ta přetíná
zahradau), kol. 1560. Velmi zvýrazněné jsou krbové komíny, které v podobě vysokých věží
s kupolkami obohacují antikizující průčelí. Vily sloužily jako letní sídla, měly ale i vybavení k občasným
zimním pobytům. U zahradního průčelí chybí monumentální portikus, zpodobněno je s velkým
termálním oknem pod trojúhelníkovým štítem. Vily jsou bohatě malířsky zdobené, pracovali na nich
nejlepší benátští umělci.
Villa Emo, Fanzolo di Vedelalgo u Trevisa, kol. 1565, obrovitá stavba s velkými hospodářskými
budovami.
Villa Almerico Capro, zvaná La Rotonda, návrší u Vincenzy, kol. 1567. Civilní centrála, půdorysně
čtverec s kupolí uprostřed a stejnými sloupovými portiky na všech čtyřech stranách. Centrální sál je
kompletně celý zdobený freskami. Architektonická forma tak zcela přebíjí funkci užitnou.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz