VÁNOCE NA VALAŠSKU Od Adventu po Tři krále

VÁNOCE NA VALAŠSKU Od Adventu po Tři krále

VÁNOCE NA VALAŠSKU
Od Adventu po Tři krále
VÁNOČNÍ OBDOBÍ, ZIMNÍ SLUNOVRAT
Slavnostní atmosféra Vánoc souvisí obecně s pohyblivým svátkem zimního slunovratu,
respektive s jeho plodnostní magií. V zemědělských kulturách, včetně kultur pasteveckých, se
slunovraty staly předmětem množství obřadních praktik po celém světě nezávisle na té které
oblasti. S prodlužováním dnů uctívali naši předkové nově zrozené slunce, vítěze nad tmou, a
vítali začátek slunečního roku, ohlašující znovuzrození přírody a obnovu světa viditelného.
Právě slunovratům byl velký význam přikládán i v křesťanské liturgii v souvislosti s dějinami
spásy. Už na přelomu 4. a 5. století nalézá jeden z prvních církevních otců Augustinus
v paralelách s letním a zimním slunovratem a stanovením dat narození Mesiášova předchůdce
šest měsíců před svátkem Narození Páně (L 1,36) jejich ‚kosmické potvrzení‘. Jak s letním
slunovratem ubývá na síle dni, s příchodem slunovratu zimního, tj. narozením Spasitele Ježíše
Krista ustupuje ze scény i jeho samotný prorok Jan Křtitel: On musí růst, já však se menšit (J
3,30).
První liturgické památky na příchod ‚největšího mezi lidmi‘ se tedy objevují v západním
římském kultu už ve 4. století, kdy se křesťanská slavnost narození Páně stala podnětem
k zavedení církevního roku do běžného života. Vycházejí z biblického příběhu,
zaznamenaného v evangeliích sv. Lukáše a sv. Matouše. Vánoce pak v samotné liturgii
zaujaly natolik významnou pozici, že svůj ráz vtiskly během následných staletí také několika
nedělím předcházejícím i následujícím, jako dnům přípravy na samotnou slavnost a jejího
dalšího rozvíjení ve dnech následných
Středobodem vánočního období jsou pak oslavy narození Páně s ritem tří mší - půlnoční, jitřní
a denní, zvané lidově Boží hod (25. prosinec): Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem
dobré vůle. Původně se slavily jako svátek epifanie 6. ledna. Ustálení oslav data narození na
25. prosince bylo později dáno zřejmě přímou snahou potlačit předkřesťanské oslavy zimního
slunovratu. Natus Christus in Betleem Iudaeae je pod tímto datem poprvé doložen ve
Filokalově římském kalendáři v roce 336. Radostné rozjímání se v lidovém prostředí odrazilo
zákazem jakékoliv práce a omezením návštěv se zdůrazněním poklidné rodinné atmosféry.
V předvečer tohoto jednoho z největších křesťanských svátků si připomínáme svatvečer
Božího hodu – Štědrý večer, respektive Štědrý den (24. prosinec). Na paměť štědrosti Boha,
který dal světu svého Syna, se lidé mezi sebou navzájem obdarovávají. Nadělování dárků
patří i v našem prostředí k zvykům starším. V českém prostředí je historicky doloženo už ve
14. století, rozšíření se dočkalo zejména pod vlivem německého protestantismu.
Obdarovávaly se zejména děti a na chudém Valašsku většinou dostávaly stejně pouze to, co
nezbytně potřebovaly – oblečení, boty, potřeby do školy. Někdy se přidala sladkost či
podomácky vyrobená hračka. Štědrému dni byl v lidovém prostředí připisován mimořádný
význam. Veškeré úkony – úklid a výzdoba příbytků, příprava jídel, včetně pečení chleba,
úprava stolů, chystání krmiva domácímu zvířectvu – nabývaly obřadního charakteru
zacíleného na budoucnost.
K dalším vánočním svátkům řadíme svátek sv. Štěpána (26. prosinec), sv. Jana Evangelisty
(27. prosinec) a svátek Mláďátek se vzpomínkou na děti povražděné z Herodova rozkazu (28.
prosinec). Na Štěpána každý sobě za pána…, neboť pacholci v tento den vystupovali u
hospodářů ze služby či jen jednoduše odcházívali na ‚dovolenou‘, nejčastěji jen do Nového
roku. I tady můžeme s výslužkovými koláči (pytli mouky a obilí, plátnem, penězi…) přivonět
k atmosféře obdarovávání. Děvečky koláč ‚načínaly‘ až na Nový rok, kdy mohly službu
změnit i ony. Štěpánský den se neobešel bez návštěvy hospody, dodnes je časem veselí a
tanečních zábav. Děti chodívaly po koledě, rodiny, přátelé a sousedí se vzájemně
navštěvovali. Na Štěpána podávaly ráno hospodyně svým mužům také gatě, aby si uvědomili,
jak se mají doma dobře, a rádi se vracívali. Podáním spodní sukně jim muži tuto službu
oplatili na Nový rok.
Poslední den občanského roku se připomíná památka sv. Silvestra papeže s večerním
díkůvzdáním Te Deum (31. prosinec). Nový rok se počíná zasvěcenou Slavností Panny
Marie Matky Páně (1. leden) a Zjevením Páně mudrcům z východu, jimž Bůh
prostřednictvím neobyčejné hvězdy zvěstoval narození Ježíše Krista (6. leden). Následná
neděle s křtem Páně, Jan Křtitel pokřtil Ježíše v Jordáně, uzavírá v křesťanském světě vánoční
cyklus. Ve většině domácností se odstrojuje vánoční stromek a rozbíhá se nejveselejší část
roku - na Valašsku čas muzig, bálů, škubaček péřá, přástek, súsedských besed, masopust.
ADVENT
Adventus (z lat.) – přicházející, tj. přípravná doba na Vánoce zahrnovala čtyři neděle
církevního roku před Štědrým dnem a v minulosti jí počínal církevní rok. Jednalo o postní
čas, jenž se odbýval v intencích zbožného rozjímání nad příchodem Mesiáše na svět, se všemi
zásadami střídmosti v jídle a pití, v kouření, v tanečních zábavách, zpěvu, dokonce hlasitém
hovoru. Nekonaly se ani svatby. Nastupující zima v zemích střední Evropy nabídla svým
obyvatelům období hospodářského zklidnění, ale i s podvědomými obavami o přežití. Ve
srovnání s létem se práce přesunula spíše do domu. Připravují se skutečné zásoby na celé
svátky, opravuje se a uklízí nářadí, nastává čas přástek a draní peří. Nejen na horských
samotách za dlouhých zimních večerů pak začínají Janíčkové a Jurkové bojovat se zlými
mocnostmi o své princky, na Radhošť a Tanečnici přilétají čarodějnice, zbojníci v horských
ďúrách ukrývají své poklady, císař Josef navštěvuje prostý lid a Kristus Pán se svatým Petrem
putuje po zemi…
RORÁTY
Také na Valašsku adventní atmosféru spoluvytvářely až do reforem II. vatikánského koncilu
v 60. letech 20. století každodenní roráty. Roráty představují mariánskou mši svatou, jejíž
název odvozujeme z latinského začátku mešního introitu 4. neděle adventní - Rorate coeli
desuper… (z lat.) – Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka spusťte déšť práva, ať se otevře země a
zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost (Iz 45,8). Během samotné mše se pak zpívá píseň
Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. A bude v onen den světlo velké, aleluja.
Českým specifikem se staly ranní rorátní mše svaté, jejichž původ lze hledat už za panování
Karla IV. Spolu s Arnoštem z Pardubic navázal a rozšířil starou tradici interních kněžských
obřadů v uzavřených společenstvech kapitol a klášterů s počátkem již ve 13. století a zavedl
tak celoroční praxi ranních votivních mší k Panně Marii. K těmto mším se připojila tradice
liturgického zpěvu, a to zejména v utrakvistickém prostředí. Svého vrcholu dosáhla v 16.
století, kdy rorátní zpěv provozovala zejména literátská bratrstva.
Rušení bratrstev při josefínských reformách v roce 1783 však zapříčinilo jejich úpadek.
Taktéž pokoncilní období v souvislosti s obnoveným pohledem na advent, v němž se
Zvěstování a příprava na vánoční příchod Krista stává tématem až posledního týdne adventní
doby, přispělo k tomu, že se po rorátech slehla zem. Dnes se roráty v neděli již sloužit nesmí.
V kontextu evropské historie jsou české roráty jedinečnou liturgicko-hudební formou
adventních mší. Jsou komponovány způsobem nazývaným tropování. Základ tvoří některá z
melodií gregoriánského chorálu, pod kterou byl podložen nový český text. Takto vzniklý
chorální zpěv se ještě na vhodných místech rozdělil a proložil menzurálními písněmi, co by
komentářem myšlenky chorálem nadnesené.
Připomínkou časů, kdy i lidé z hor ještě za tmy s lucernami v ruce, oblečeni do kožichů či
zabaleni v teplých šátcích, si prošlapávali cesty zaváté sněhem na ‚jitřní‘, zůstávají
v muzejních sbírkách rorátové či adventní sloupky – tenké ‚nekonečné‘ voskové svíčky,
spletené do různých tvarů skutečných sloupků, prstenců, věnečků, ale i modlitebních knížek;
často bohatě zdobené. Sloužily zejména ženám jako osobní svítilničky při návštěvách
zmiňovaných ranních pobožností v ještě neosvětlených kostelech.
S adventním časem je přesto v lidovém prostředí na Valašsku spojena řada rozmanitých
tradičních zvyků a slavností, též pověr, které postní zásady porušovaly. Představují dědictví
pradávných kultur a staly se spojovatelem jejich duchovního života a křesťanského
společenství. Některé z nich se navázaly ke dnům významných světců a světic.
PRŮVODY MASKOVANÝCH POSTAV
Snad nejčetnější kolední a obchůzkovou částí roku nás provázejí průvody maskovaných
postav, představující legendární světce i fantastické bytosti, zvířata, žertovné postavičky.
Z tohoto pohledu si až do současnosti velký význam udržel i na Valašsku svátek jednoho
z prvních biskupů rané křesťanské církve sv. Mikuláše (6. prosinec), jemuž legenda přisuzuje
milosrdenství a na začátku 4. století působení v maloasijské Myře. Průvod četných
mikulášských maškar, nejen nám dnes známého Svatého s andělem a čertem, ale i množství
dalších pekelníků, smrtiček, husarů, laufrů, kominíků, rasů, židů, cigánů, zejména masek
zvířecího charakteru v předvečer svátku dokládá inspiraci nejen v křesťanské legendě, ale i ve
starších předkřesťanských tradicích, směřujících pravděpodobně k ochraně dobytka.
Důležitou součástí bylo opět obdarovávání dětí – za modlitbičku získávali ovoce, maškrty či
ořechy, častým dárkem byly figury pečené z kynutého těsta.
Okolo svátku sv. Mikuláše se ve městech často pořádaly jarmaky, na nichž si hospodyně
mohly dokoupit suroviny k vaření a jiné potraviny, další potřeby pro zimní čas či samotné
vánoční dárky.
Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie slaví katolická církev až od roku 1854 a
usadila jej na 8. prosince. V Rožnově a dalších oblastech Valašska je také spojen
s obdarováváním a připomínal se dokonce častěji než předchozí mikulášský. V předvečer
tohoto dne navštěvovala hospodářství tzv. Mikulášova matička, bíle oděná ženská postava,
v ruce s košíkem, prutem a zvonkem. Prutem trestala děti, které se nechtěly modlit, beze slov
podělovala nejčastěji sušeným ovocem ty poslušné.
S obchůzkou masek je spojen taktéž svátek křesťanské mučednice ze 3. století sv. Lucie – (z
lat.) lux – světlo (13. prosinec), který ještě před rokem 1582 byl zasazen přímo do doby
slunovratu. V předvečer svátku chodila po chalupách postava zahalená do bílé plachty (často
také převlečení muži) a z pozice patronace sv. Lucie nad tkalci, švadlenami a krejčími dbala
na to, aby žádná gazděna nepředla (kolovraty se vynášely na půdy) a vlastně vůbec
nepracovala s textilem. Ty, které neuposlechly, byly okamžitě trestány velkou vařechou. Luca
s sebou nosila také husí křídlo, jímž ometala všechny kouty, včetně domácích hospodářů, aby
odehnala vše špatné. Nikdy nehovořila, jak tiše přišla – tak také odešla.
Vedle obchůzek svázaných se zákazy předení, byla sv. Lucie na Valašsku spojována hojně
s představami o působení čarodějnic a ochranou proti nim. Na severovýchodní Moravě věřili,
že právě tento den se shromažďují na Radhošti čarodějnice a konají své rejdy. Proto zde
dávaly hospodyně až do Božího hodu vánočního každý den dobytku kousek zaříkaného těsta
smíchaného se zvláštním kořením, aby jej ochránily. V mezidobí mezi svátkem sv. Lucie a
Vánocemi si mládenci vyráběli magické stoličky (každý den vyřezali část) a shromažďovali
polena na obřadní oheň (každý den odložili jedno), jejichž prostřednictvím mohli na Boží hod
čarodějnice odhalit.
PŘEDPOVÍDÁNÍ BUDOUCNOSTI
S přelomem roku přichází na scénu ‚hra o budoucnost‘. Snad právě proto zvykoslovný
kalendář v tomto období s respektem k duším předků intenzivně odráží víru v magické
působení přírodních sil, jejichž porozuměním lze prohlédnout do budoucnosti. Své místo zde
nalézají nejrůznější pranostiky s odhady počasí a úrody v příštím roce, věštby na lásku a
manželství, na zdraví i umírání.
Svátek sv. Lucie byl také prvním dnem, kdy hospodáři sledovali počasí, aby pak usuzovali,
jak bude v příštím roce. Zamračené či slunečné, větrné nebo přeháňkami bohaté počasí co šest
hodin značili do staré knihy, kalendáře nebo jen tak na futra dveří. Do kroužků či čtverečků,
dělených do čtyř dílků, značili svá šestihodinová pozorování v průběhu dvanácti dnů
(symbolizujících dvanáct měsíců v novém roce) až do Štědrého dne. Aby si pak ověřili
správnost svých záznamů, realizovali pozorování ještě jednou, zase od Božího narození do Tří
králů. Na Štědrý den zase gazda oloupal z cibule dvanáct slupek a se špetkou soli je rozložil
do řady na pec. V které slupce sůl do hodiny vyschla, ten měsíc mělo být velké sucho.
Štědrovečerní jasná obloha plná hvězd zase znamenala bohatou úrodu v příštím roce. Dlouhé
střechýle (rampouchy) odkazovaly na narostlé obilí či len.
Vedle Štědrého dne je nejvíce věštebných praktik spojováno už se svátkem učedníka sv. Jana
Křtitele a Kristova apoštola - sv. Ondřejem (30. listopad). Jsou starobylého data a původně
naplňovaly pravděpodobně ochrannou funkci před nastupující zimou. Patronace sv. Ondřeje
nad nevěstami je však později nasměrovala zejména k hledání ženichů.
Třasu, třasu chebz,
kde je můj milý,
nech tam štěká pes.
O půlnoci před sv. Ondřejem se na Hrozenkovsku chodívalo poklepávat kutačkú také na dveře
kurníku. Zakokrhal-li kohout, děvečka se do roka provdala, ozvala-li se pouze slepice, zůstala
v příštím roce ještě doma. Věštilo se také ze snů. Uložila-li si na sv. Ondřeje dívka pod polštář
mužské nohavice (mládenec zase dívčí rubáč), o kom se jí zdálo, toho si vzala za muže (za
ženu).
Vdavekchtivá děvčata využívala také svátku sv. Barbory (4. prosinec). V jeho předvečer si
uřízla višňovou nebo třešňovou větvičku, vložila ji do džbánku a pečovala o ni tak, aby
vykvetla do Štědrého dne. Zdařilo-li se, věřila v předzvěst svatebního veselí v příštím roce.
Stejně tak rozkvetlá větvička naznačila hospodářům v příštím roce dobrou úrodu.
Na Štědrý den chodívaly po večeři dcérečky pro dřevo. Přinesly-li sudý počet polínek,
zajistily si ženicha. Taktéž o půlnoci vynášely smetí na křižovatky a naslouchaly, z které
strany se něco ozve. Z té měl opět přijít ženich…
Ze štědrovečerního vdolku ščedráku (podobně z novoročního nového léta), do kterého před
pečením zapíchala tolik peříček, kolik členu měla rodina, věštila hospodyně, kdo bude
v příštím roce zdráv či nemocen. Komu peříčko při pečení shořelo, zemřel. Věštilo se i ze
štědrovečerního ovoce. Po jídle si hospodář vzal nůž a překrojil jablíčko. Podle narušení
jadérek usuzoval na zdraví, nemoc, případně smrt. Drobné obměny se dočkala i věštba
z půlnočního vynášení smetí. Zaslechla-li dívka tentokráte zvony, předvídala smrt, ozvala-li
se muzika, chystala se na svatbu…
OBŘADNÍ STRAVA
S obřadním pečivem se během zimních slavností setkáváme už v průběhu mikulášské nadílky.
Z kynutého těsta, připomínajícího nabývající zlátnoucí slunce, se na Valašsku pekly
nejrůznější páni a panáci, mikoláši a čerti, mrváně, v Rysové tvarovali provité panenky,
Klobúčané splétali lelíčky, hnízda, brýle, krúcance a věnce…Zdobilo se zrníčky pepře,
koukolu, ale i hrachem, čočkou, fazolemi. Děti si s nimi nejdříve pohrály a pak je snědly.
Také štědrovečerní obřadní pokrmy mají archaický ráz. Označení štědrá večeře, hojná večeřa
či obžerný deň jsou pozůstatkem původního slunovratového hodování. Postem je u nás
vytlačila křesťanská církev a Štědrý den se stal jedním z nejpřísnějších a nejsledovanějších
postních dnů. Na Vizovsku se malé děti strašily dokonce šperechtou. Pokud by se nepostily,
měla jim šparákem vytáhnout vše ze žaludku a nacpat ho zpátky pazdeřím, které si sebou
nosila v pytli.
Požehnej nám, pane, ty milé boží dary,
které budem bráti, z Tvéj ščedrej ruky požívati,
stolu Tvému nebeskému rač nás účastných činiti,
Kriste, králi věčné slávy, amen.
Štědrovečerní hostina měla taktéž obsahovat vše, co se na usedlosti urodilo a co se ještě urodit
mělo. Proto se vedle jídel svátečních objevovala i jídla obyčejná, vždy však pouze ta postní.
Volbu a množství pokrmů ovlivňovala hospodářská situace rodiny. Ačkoliv se na horských
osadách podávaly často pouze polévky, kaše a koláče, snažily se hospodyně servírovat je
v devíti chodech.
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh…Čtením z Janova evangelia,
modlitbou a prosbou o požehnání zahajoval gazda večeři. Své spolustolovníky podělil nejprve
chlebem (v ten den obřadně zadělaným a upečeným) nebo oplatky s medem, česnekem a
plodem šípku, pak následovala některá z postních polévek – hřibová, hrachová,
v zámožnějších rodinách ščedračka ze všeho, co dům dal, kaše pohančené, hrachové,
krupičné s medem, cukrem a skořicí nebo sypané perníkem, múčanka či mastné knedlíky,
jablečník, rozvařené ščípalky ze sušených hrušek, jablek, trnek, nějaký ten vdolek a nakonec
čerstvé ovoce, ořechy. Připíjelo se zelinkovými čaji a pivem; kořalka pro tentokrát chyběla.
S hostinou se myslelo i na dobytek – chlebové předplameníky, kořeněné polazy, strakaté
frgály potřené vším možným, pagáče pomazané husím sádlem či jen zbytky ze stolu –
kravám, aby hodně dojily, slepicím, aby snášeli dostatek vajec, včelám, aby dávaly hojnost
medu, psům, aby dobře hlídali, kočkám, aby chytaly myši, a myším, aby příliš neškodily. Na
Štědrý den promlouvají zvířata lidskou řečí – tak aby si dobytek nestěžoval na špatné
zacházení…
ŠTĚDROVEČERNÍ STŮL
Už samotné stolování bylo důležitou součástí zvykoslovného řádu, sledujícího hospodářskou
prosperitu a štěstí, zdraví rodiny po celý následný rok. Štědrovečerní stůl se chystal většinou
až pozdě odpoledne. Na větších usedlostech se k sobě přitáhly často stoly dva, gazdovský a
chasský, aby mohli všichni povečeřet spolu. Jejich trnože se opletly kovovými řetězy a
uzamkly na zámek. Symbolický magický kruh pak ochraňoval hospodářství před negativními
jevy; v příštím roce se usedlostem vyhnuly živelné katastrofy, čarodějnice, zloději zde nic
neukradli, stáda ovcí nenapadala divá zvěř. Při štědrovečerní večeři se využívalo také magie
tvrdého železa. Všichni stolovníci, kteří si během jídla o řetěz opřeli své nohy, je pak celý rok
měli tvrdé jako to železo, tj. neboleli je. Zároveň sepjetí jednotlivých ohnívek utvrzovalo
soudržnost a vztahy v celé rodině.
Hospodářský úspěch se zajišťoval obilným věncem z posledních dožínek, který se položil
doprostřed stolu. Na Rožnovsku se místo věnců na holý stůl pod stolůvku rozprostřel nedříve
snopek nevymláceného obilí. Do středu se postavil vzrostlý rozmarýn či jiná zelená rostlina
na znamení biblického stromu života. Po pravé straně ležel nenačatý pecen čerstvého chleba,
na něm nůž, po levé se po hrstečkách, v slaměnce či plátěném ubrousku položilo vše, co se
v hospodářství urodilo. Nechybělo ani pár mincí, aby se domu držely i nadále. Zajímavostí
například hrozenkovského stolu byla i slanina, kterou se po případných krádežích v okolí
mastily zvony, aby zlodějům zněly v uších a nedaly jim spát, dokud lup nevrátí. K osvětlení
sloužila tentokráte místo světidel na stole postavená lojová svíce, jejímž zapálením se pak
zahajovala samotná večeře. Se zažehnutím světla se však čekalo, až se na obloze objevila
první hvězda. Teprve ta rušila zábobonku, že který dům se rozsvítí jako první, ten vyhoří nebo
v něm do roka někdo zemře. Strach ze smrti ‚přikoval‘ také všechny stolovníky v průběhu
večeře ke stolu; během večeře na Rožnovsku nesměl od stolu nikdo odejít.
ŠČASTIKOVÁNÍ
Významnou součástí nejen štědrovečerních obyčejů bylo na Valašsku tzv. ščastikování.
Jednalo se o slavnostní proslovování obřadního přání hospodářům, často propojeného
s ochrannými či prosperitními magickými praktikami. Ščastikovalo se také v průběhu Božího
narození, při návštěvách na Štěpána nebo na Nový rok.
Vinšuju Vám na tento nastávající Nový rok: předně na svých děťoch potěšení, na statečku
rozmnožéní, na poli hojné úrody, gazdíčkovi 100 tolarů na koňoch vyděłať, gazděnce do
truhly 100 otepí lenu, takého jak hedbáví; koléj jedliček, toléj teliček, koléj pníčků, toléj
býčků, koléj jałovců, toléj dívkám vdovců. A co si od Něho, miłého Pána Boha našeho žádáte,
aby Vám to miłý Pán Bůh dáł: menší hříchy, větší radosti, po smrti nebeské království.
Pochválen buď Ježíš Kristus.
Na Štědrý den nosívali jako ščastičku čeledínové také jedlovou četinu, kterou pak zastrkovali
do hnoje; pokud tam již nestál vánoční stromek, jemuž se říkalo ščedrák. Na Boží hod před
odchodem na jitřní zase ščastikovaly děvečky se slovy: Daj vám Pánbu dobrý deň, prv
voděnku, než oheň, a obřadně vykrápěly jizbu vodou.
VÁNOČNÍ STROMKY, VÝZDOBA
Používání tradičních větviček při ščastikování přispělo na Valašsku k poměrně rychlému
přijetí vánočních stromků. I tak se v širších lidových vrstvách ujímá až koncem 19. století,
kdy nahrazuje rozmarýny či jedlové chvojky, umísťované ve svatých kútech nad stoly.
Křesťanství jim v průběhu staletí připsalo symboliku biblického stromu vědění dobrého a
zlého v ráji i kříže, na němž Kristus vykoupil lidstvo. Také ony se původně zavěšovaly za
špičku ke stropním trámům, později se stavěly na stoly nebo do oken, aby byly vidět zvenku.
O jejich rozšíření se zasloužili místní učitelé a duchovenstvo; školy a kostely s farami byly
taktéž prvními místy, kde se s nimi Valaši setkávali. Zdobily se ořechy a ovocem, papírovými
ozdobami a pozlátkem, později drobným pečivem vlastní výroby, svíčičkami. V neposlední
řadě se na větve připevňovaly ozdoby skleněné, korálkové i foukané, průmyslově vyráběné,
které v drobných obměnách známe i ze současnosti.
Fenomén vánočního stromku se do našich zemí rozšířil z německých oblastí, odkud
z katolického Alsaska pocházejí z roku 1605 taktéž první historické zprávy o jeho užívaní.
V Čechách je vánoční stromek poprvé zaznamenán v roce 1812 v Praze - Libni v rodině
intendanta Stavovského divadla Liebicha, který si tento zvyk měl přinést z rodného Bavorska.
Do dnešních dnů se v mnoha městech zachovala také prvorepubliková tradice rozsvícení
vánočních stromů republiky na náměstích, inspirovaná myšlenkou spisovatele Rudolfa
Těsnohlídka, prvně v Brně v roce 1924.
JESLIČKY, BETLÉM
Nepostradatelnou součástí vánoční výzdoby nejen valašských domácností, ač původu
nedomácího, se stal betlém či jesličky, plastické zobrazení evangelijního příběhu Kristova
narození – v papíru, ve dřevě, také vypalovaný z hlíny, tesaný v kameni nebo odlévaný
z vosku. Zahrnoval vlastní jesličkovou scénu, tj. svatou rodinu s Pannou Marií, Ježíškem
v jesličkách, sv. Josefem ve chlévě či jeskyni, s andělem Gloria a letící hvězdou, s oslíkem a
volkem v pozadí a na Valašsku s nepostradatelnými svědky Kristova narození – s pastevci
s ovečkami; v antických kulisách božského Jeruzaléma či často bizarních prospektech
místního vesnického života.
Jesličky se uplatňovaly nejdříve v kostelech a svůj původ s největší pravděpodobností odvíjejí
od gotických skříňových oltářů s totožným námětem a středověkých duchovních her, jimiž se
představovaly různé bohoslužebné úkony. Tyto vánoční hry se v chrámech provozovaly už
v 11. století, okolo roku 1223 je prostřednictvím živého betlému v rámci jesličkové slavnosti
vyvedl do ‚přírody Boží‘ sv. František z Assisi a o půlnoci odsloužil mši svatou. Od té doby
se františkáni stali jejich nejhorlivějšími šiřiteli.
Do Čech se dostaly až v rámci rekatolizace českého obyvatelstva po 30leté válce
prostřednictvím řádu Tovaryšstva Ježíšova, který je roku 1560 poprvé postavil v kostele sv.
Klimenta na Starém Městě pražském. Do městského a vesnického prostředí se více rozšířily
na sklonku 18. století, kdy je reformátorský císař Josef II. v roce 1792 na žádost církevních
hodnostářů vykázal z chrámového prostoru.
V domácnostech zaujímaly betlémy výsadní postavení až do Hromnic (2. únor). V návaznosti
na legendu Kristova zrození se často přeskupovaly; například o svátku Tří králů k jesličkové
scéně přistoupil slavnostní tříkrálenský průvod s dalšími darovníky. Podobné ale mobilní
‚skříňové‘ betlémy s sebou nosívali malí koledníci, kteří po domech předváděli na Valašsku
vánoční hru.
KOLEDOVÁNÍ A VÁNOČNÍ HRY
K archaickým projevům zimních slavností patří koledování. I ono původně souviselo s vírou
v magické ovlivnění osudu a jako takovému se věnovala velká pozornost. S šířením
křesťanství však ustupuje do pozadí a obřady s přáním zdaru později nahrazuje modlitba a
mše. Koledování začínalo již na Štědrý den, pokračovalo na sv. Štěpána a v různých
obměnách přetrvávalo až do Tří králů. Původní ústřední motiv – příležitost někoho obdarovat,
byl již v průběhu dvou staletí předchozích zastřen příležitostí získat dary.
Já jsem małý koledníček,
přišéł sem si pro tróníček.
Tróníček mi dejte,
ale sa nesmějte.
Šak já s vozem nejedu,
suché řepy nevezu.
Co mi dáte, to vezmu,
třeba pecen chleba,
šak je mi ho třeba;
třeba putnu kołáčů,
šak já ju dóm dovleču.
Dáte-li mi tele,
strčím ho do kabele;
dáte-li mi hus,
ukrojím si kus;
dáte-li mi prase,
přindu zitra zase.
Nenechte nás dłúho státi,
ozíbe nás v prsty, paty,
nestójíme na peřině,
stójíme na veliké zimě.
A tak vedle dětí a mládeže se koledování jako významný vedlejší příjem nejdéle udrželo u
nejchudších vrstev valašského obyvatelstva, tj. obecních a církevních služebníků –
učitelských a rechtorů, varhaníků, kostelníků, hrobařů a zvoníků, pastýřů.
Zvláštní formou koledních obchůzek jsou na Valašsku vánoční hry, které se provozovaly se
v průběhu celého vánočního období a často zahrnovaly motivy ze způsobu života valašských
pastevců. Na Rožnovsku a Frenštátsku předváděli nejčastěji tři maskované postavy valachů –
Bača, Mičuda a Vacula – ve hře valaši vítání narozeného Mesiáše. Chodívali oblečeni
v černých nebo červených kalhotách, v bílých košilích přepásaných červenými šátky,
s vysokými homolovitými kartonovými čepicemi na hlavách; v rukách s obušky nebo baltami,
ověšenými řetězy a hrkávkami, udržujíce jejich údery v průběhu krátkých výstupů rytmus
písní a recitace.
Valašskokloboučtí, Brumovští a Vizovičtí obcházeli pravděpodobně pod vlivem blízkého
slovenského pohraničí se hrou fedoři nebo betlemáři. Mezi obřadníky se tak objevují
Grycové, Štachové, Fedoři a Andělé; počet postav však nebyl vždy shodný.
... Přiběželi do Betléma pastýři,
hej, hej pastýři, pastýři.
Divili se na povětří muzice,
hej, hej muzice, muzice.
Pravili si, co to bude za dítě,
hej, hej za dítě, za dítě.
Kterémuž se vůl a osel klaňajú,
hej, hej klaňajú, klaňajú.
Kterémuž tři králové obdaruňky dávajú,
hej, hej dávajú, dávajú…
Součástí cyklu vánočních her byla i kolední obchůzka tříkrálovská spojená se svátkem
Zjevení Páně (6. leden) a rozšířená po celém Valašsku. Řadu prvků převzali koledníci
z barokních divadelních her o Kristově zrození žáků jezuitských kolejí. Navazujíc
pravděpodobně na pradávné obřady ochraňující obydlí před démony, ve spojení s
tříkrálovským svěcením zejména vody (mj. křídy a soli, kadidla, svatého oleje…), vstupují
s modlitbou a zpěvem obřadníci zpodobňující východní mudrce – tři krále Kašpara, Melichara
a Baltazara - do domu, vykuřují ho kadidlem a vykrápějí svěcenou vodou. Nad dveře pak
svěcenou křídou píší s letopočtem nového roku začáteční písmena svých jmen C(K)+M+B,
která je možno vyložit v duchu křesťanského požehnání Christos mansionem benedicat – (z
lat.) Kristus ať požehná příbytek. Kostelníky, ministranty, rechtory či kantory nahradila
koncem 19. století školní mládež maskovaná dlouhými bílými košilemi, s vysokými
papírovými čepicemi na hlavách, v rukách s holemi a košíkem na dary.
Den přeslavný jest k nám přišel,
v němž má býti každý vesel.
Radujme se, veselme se,
v tomto novém roce!
Text: Mgr. Jana Tichá, Valašské muzeum v přírodě, 2011.