Tma - Animefest

Po zešeřelé obloze se unavené slunce teprve sklánělo
k západu. Obzor se barvil do rudých odstínů, jako gejša
odívající se večerním hávem. Vzduch houstnul, protože se
schylovalo k dešti, avšak pořád si držel svou příjemnou teplotu,
aniž by mrazil na kůži. Ale on nic z toho neviděl.
Neviděl, protože byl slepý.
Po boji s Gennosukem se stáhl do sebe. Seděl jako hromádka
neštěstí a ztracených snů, které se rozplynuly spolu s jeho
zrakem. On jediný ho mohl porazit, aby zachránil klan Iga.
A zklamal…
Všechny, ale nejvíce sebe.
Kdyby se nestala ta nehoda. Kdyby tam Oboro nevběhla…
Samé kdyby.
Nic jí nevyčítal nebo se o to alespoň snažil.
Nedokázal se smířit s tím, že dívka, kterou miloval, ho
připravila o zrak kvůli jinému. Bolelo to ještě víc, než ta
zranění. Nikdy by si neodpustil, kdyby ji zasáhl. V jejich očích
viděl všechno. City, které jemu nikdy neopětovala. Připadala mu
mezi ostatními tak křehká, jako závan kouře rozvířený větrem.
Snažil se ji chránit, ale považovala ho někdy za víc, než za
osobní stráž? Řekla mu, že je pro ni jako bratr. Vážil si toho,
avšak na druhou stranu si vyčítal, že se víc nesnažil. Udělal by
pro ni cokoliv, ještě dřív, než by ho o to požádala. Ale ona nikdy
nechtěla to, co jí mohl nabídnout. Teď kvůli ní trpěl. Nenáviděl
Kouga, všechny z jejich klanu, ale ji… ji by nenávidět
nedokázal.
Povolil čelisti, protože téměř skřípal zuby, jak přemýšlel
nad svým osudem. Styděl se za svou slabost. Když ostatní
mluvili, raději mlčel. Možná to bylo to jediné, co mohl udělat,
aby si zachoval svou čest.
Chtěl dále setrvávat v mlčení, ale příliš se bál nových zvuků
kolem sebe. Tma, která ho obklopovala, mohla být plná nepřátel
a on jen tápal. Neustále si opakoval, že jakmile se alespoň
trochu uzdraví, začne znovu trénovat. Nenechá se ponižovat,
ukáže všem, že se může stát dobrým shinobim, i když přišel o
zrak. Sáhl si na šátek, který mu zakrýval horní polovinu tváře.
Přejížděl citlivými prsty po látce, obkreslujíc tak rysy obličeje.
Jen co dorazil k otvorům pro oči, rty se mu zachvěly. Látkou
pořád prosakovala krev. Už i obvaz pod ní se zřejmě napil
dosyta. Když přitlačil bříšky prstů, po tváři mu skanula krvavá
slza. Ztékala mu až na bradu, odkud ukápla do prachu země.
Vlasy ho lechtaly na krku, stejně neposlušné, jako vždy, jen nyní
se musely vtěsnat pod šátek. Ohlédl se kolem sebe naučeným
gestem. Neviděl nic, protože nedokázal dohlédnout za temnotu,
která obklopovala jeho mysl.
Navěky.
„Je tu někdo?“ zašeptal. Poslouchal kroky kolem sebe, ale
zapomínal příliš rychle, komu patřily. Vnímal každý pohyb,
závan vzduchu, křupnutí větve i pohyb ptáků v korunách
stromů. Kroky dívek si občas pletl. Oboro chodila ostýchavě,
pořád tak bázlivě, jakoby se bála každého stínu. Zato muži měli
každý svůj vlastní rytmus i zvuk, odlišný podle jejich váhy. Sáhl
si na záda, zdali má v pouzdrech stále své zbraně. Jejich dotyk
ho alespoň trochu uklidňoval. Kdyby ho někdo napadl, bránil by
se do posledního dechu.
Opět osaměl, kroky odezněly. Do nosu ho zaštípala vůně ohně.
Plameny si hrály na jeho tváři a v záhybech lemů jeho oblečení
podivnou hru světel a stínů. Otřel si další kapku krve,
zanechávajíc si na kůži špinavou šmouhu. Možná by mohl
někoho požádat, aby mu pomohl nebo zavolal Akeginu. Opět
zaregistroval pohyb.
„Pojď s semnou. Rány ti opět krvácejí.“
Zřejmě ho zpozorovala. Beze slov podal Akeginu ruku, aby ho
dovedla do přístřeší.
Pamatoval si to jako v ten den, kdy ho tam téměř donesli.
Zemdlený bolestí i ztrátou krve, vyčerpaný do žalostného stavu.
Opravdu si připadal jako malé kňučící štěně. Celou hruď měl
potřísněnou svou vlastní krví. Někdo, dost silný aby ho unesl, ho
podpíral. Cítil na hrudi Akegininu ruku. Třásla se téměř víc, než
on. Nemohl plakat, jen naříkat, ale ani to si nechtěl dovolit.
Snažil se to nést silně, ale bolest byla tak zdrcující. Cedil skrz
zuby nevyslovené výkřiky bolesti. Chvílemi si myslel, že omdlí
tím nesnesitelným pocitem. Ruce se mu lepily očním mokem a
krví.
„Položte ho sem!“
Cítil, jak ho někdo opatrně položil na podušku. Předklonil se.
Krev mu zkropila nohavice. Prosakoval přes ně tak rychle až ho
to děsilo. Záda se mu chvěla, když se vsedě hrbil, zakrýval si
rozbitou tvář špinavýma rukama. Veškerá hlína, kterou se mohl
umazat, pocházela z jeho rodné země. Z prachu, z něhož vzešel
a do něhož měl být možná i uložen, kdyby ho nenechali topit se
v hanbě z porážky. Rty měl rozkousané bolestí. Proudy krve
neustávaly. Chutnala tak slaně a železitě, zvedal se mu žaludek.
Veškeré jeho odhodlání se vytratilo. Zůstalo jen bezbřehé
zklamání a lítost nejen nad sebou samým.
„Je paní Oboro v pořádku? Neublížil jsem jí?“ ptal se
roztrpčeně.
„O ni se nestarej, ty hlupáku. To kvůli ní tě Gennosuke zasáhl.“
„Ale nestalo se jí nic?“
„Ne!“ usekla tvrdě Akeginu. Poslala zatrpklé muže ven, aby je
nerušili. Přitiskla mu jemnými prsty na obličej nějakou látku na
zastavení krvácení.
„Lehni si,“ přikázala ohleduplně. Pomohla mu položit si hlavu
na polštář.
„Dej ruce dolů.“
„Není tady?“
„Paní Oboro?“ užasla dívka.
„Ano, nechci, aby mě viděla takhle, prosím.“
„Ne, nikdo tu není.“
„Dobrá.“
Spustil třesoucí se ruce na hruď. Obličej mu zkropila nová vlna
teplé krve. Sykl a opět se kousl do rtu, aby nenaříkal.
„Musí to moc bolet. Jen klidně lež. Postarám se o tebe,“ ujistila
ho. Poslušně ležel, aniž by se hýbal, jen jeho nadouvající se
hruď a jeho trhavé pohyby prozrazovaly, že vůbec dýchá.
Akeginu s lítostí pozorovala jeho velké dlaně, jak se zatínají
v pěst. Zmrzačili ho! Vztekle praštila miskou o zem. Šlehla
pohledem po Oboro, která klečela v prachu bojiště a plakala.
Ale ne pro něho. Truchlila, protože ji opustil její milý. Nikdy
Koshirovi nevěnovala víc, než přátelské slovo, i když věděla,
jak moc stojí o její přízeň. Byla na něj hodná, ale nic víc. Chodil
za ní podobný stínu. Tak mu to Tenzen přikázal. Udělal by pro
ni cokoliv. Ochraňoval ji. Postavil by se před ní, kdyby byla
v ohrožení, aby ji bránil vlastním tělem. Dokonce i teď v tuto
chvíli, když pokazil rozhodující souboj, ho nedokázala ani
slovem povzbudit, i přesto že prohrál kvůli ní.
„Akeginu…“
„Co se děje, Koshiro?“ naklonila se k němu, protože jí unikal
jeho tichý dech.
„Moje oči…“
„Je mi to moc líto, ale. Asi už nikdy nebudeš vidět. Máš úplně
rozsekaný obličej.“
Vyděšeně si sáhl na tvář. Zabořil si nehty do obnaženého masa,
až zasténal. Rychle je stáhl zpátky.
„Tušil jsem, že je to zlé…“
„Mlč už.“
„Zklamal jsem!“ Do otevřených ran mu dopadly její slzy, které
pálily jako samo peklo.
…
Mohl jen ležet v nejistotě, zmítaný bolestmi a ztrátou hrdosti.
Pak uslyšel za dveřmi dívčí kroky.
„Paní Oboro?“
Zvedla k němu uslzené oči. Skrz pootevřené dveře viděla jeho
zavázaný obličej.
„Odpusťte.“
Oboro se rozplakala tím usilovněji. Odvrátila se od strašného
výjevu zmrzačeného bojovníka a utekla. Koshiro sebou
zaškubal, ale Akeginu ho ihned stáhla zpátky na lůžko.
Přikládala mu na rány další obvazy a tišila jeho bolest. Ještě si
pamatoval její uklidňující slova, při nichž jí usnul v náručí. Ve
tmě, v níž je nikdo neviděl.
…
Znovu vyměnila obvazy pod šátkem. Než utáhla uzel, rozčesala
mu havraní vlasy.
„Pořád se na mě zlobíš?“ zeptal se.
„Nikdy jsem se na tebe nezlobila. Jen je mi líto, co se stalo.“
„Mě nelituj. Nezasloužím si až takové ponížení, aby mne někdo
litoval. Nemusíte mi všichni dávat až tak na vědomí, že už nikdy
nebudu bojovník.“
„Nemluv,“ přiložila mu rázně prst na ústa.
„Všechno jsem zkazil.“
„Cos mi to chtěl říct? Předtím než se začalo bojovat?“
„Ach, to je jedno. Na tom už nezáleží.“
Roztrpčeně si protřel ramena.
„Pořád křičíš ze spaní. Musíš mít hrozné bolesti a nejspíše i
sny,“ řekla, zatímco rozvazovala uzel.
„V noci stále slýchávám tolik zvuků, nemůžu z nich spát. A
když alespoň na chvíli propadnu snům, jen mě děsí. Zdá se, že je
ticho, ale všechno kolem neustále žije svým vlastním životem:
šustění listí v korunách stromů, vaše pohyby, déšť, ptáci… Pak
jsem zmatený. Probouzím se s horečkou a nevím, zdali jsem už
vzhůru nebo stále sním. Nic nevidím a v té nekonečné temnotě
tápu kolem sebe, ale nemůžu se ničeho zachytit. Nenalézám
žádný pevný bod, proto je to jako padat věčností. Je to
nepříjemný pocit. Stejně jako když se probudím. Všichni
oddychujete, Jingoro chrápe, ale já si připadám ztracený. Nechci
na vás mluvit, abych někoho nevzbudil, avšak nevím, kde jsem,
jako bych to zapomněl. Snažím tápat po podlaze nebo čemkoliv,
co je kolem mě. A všude je jen prázdnota.“
„Máš strach?“ zeptala se náhle. Ta otázka ho zaskočila. Polknul
tak až mu nadskočil ohryzek na krku. Chtěl odpovědět nějakou
zdvořilou hrdinnou odpověď, ale pak mu vyschlo v krku.
„Mám strach,“ přiznal pravdu. „Bojím se démonů, kteří se
schovávají nejen v mé hlavě. Ostatní mi vyčítají, že je v noci
budím. Oni neviděli to, co já.“
„Nevadí mi, že se probudím. Raději bych věděla, jestli jsi
v pořádku.“
„Děkuji. Jsi na mě hodná.“
Vzlykla.
„Ty pláčeš?“ zeptal se překvapeně. Odsunula se, ale on ji
nešikovně chytil. Přejel jí palcem po líci, aby slzu setřel. Vrhla
se k němu do náručí. Objala ho a pevně sevřela jeho mužná
ramena.
„Neplač pro mě. Vykonám všechno, co bude v mých silách,
abych vás ochránil. Tebe i Oboro. Jsem slepý. Už nikdy
neuvidím ani východ slunce ani rodnou vesnici, ani tvou tvář,
ale dokud žiju, dokud dýchám, udělám cokoliv. Nedám se zabít
jen tak. Muži z klanu Iga bojují do posledního dechu.“
„Cos mi to chtěl říct? Vyslov to, prosím!“
„Ne,“ řekl rázně. Přitiskl si prsty na čelo. Druhou rukou zaskřípal
po dřevě na podlaze.
„Už na tom nezáleží. Všechno, co bylo nebo co
bude, je jedna velká noční můra. Cokoliv bych řekl, už by nikdy
neznělo tak, jak jsem to tehdy myslel.“
…
„Ta je pro tebe, Koshiro,“ řekl netrpělivě Nenki a
aniž by se koukal, jak má mladý muž nastaveny ruce,
pustil mu do nich misku s jídlem. Akeginu se musela
odvrátit, protože jí připomínal žebráka při prosbě o
almužnu, který vzpíná ruce s němou prosbou.
Polévka vyšplouchla a spálila mu prsty. Ucukl spíš
podvědomě, ale než si uvědomil, co provedl, dřevěná
mísa praštila o zem. Kouřící tekutina se rozlila po
zemi.
„Ach ne,“ povzdychl si Koshiro. Šátral kolem sebe po
kamenech, prach se mu lepil na mokré ruce, aniž by
zavadil o hledaný předmět. Nakonec ji přece jen
našel. Zvedl to, co v misce zbylo. Pokusil se napít, ale
spálil si rty. S usyknutím vyprskl. Nemohl si obstarat
základní potřeby, protože si ještě nezvykl na svou
slepotu, ty chvíle se daly sotva počítat na hodiny a
nikdo mu nehodlal nijak pomoct. Vývar mu tekl na
bradu. Měl jím potřísněná celá ústa, která si rozpačitě
utřel do rukávu.
„Příště měj k tomu chlapci trochu ohledu,“ pokáral
Nenkiho Tenzen. Nicméně si své jídlo vylil, takže na
další neměl nárok. Všichni dojedli a odešli spát. Jen
Akeginu zůstala. Už se chtěl zeptat, co se stalo, když
si k němu přidřepla a pohladila ho po obličeji. Zprvu
se lekl. Ošil se jako ustrašené štěně, ale hned na to se
omluvil.
„Otevři pusu,“ řekla mile.
„Nesluší se, aby se muž nechal krmit ženou,“ namítl
Koshiro.
„Nenechám tě o hladu. Hladový bojovník je slabý.“
Počkala, až vypil tekutinu do dna, pak si misku vzala
zpět a pohladila přitom dvě jizvy na jeho obličeji. Na
bradě už se mu objevovalo slabounké strniště vousů.
„Je to potupné. Přesto ti děkuji.“
„Nemysli na chvíli jen na své povinnosti. I když jsi
bojovník, jsi také člověk. Být shinobim znamená
někdy přiznat svou porážku, abys pak mohl získat
vítězství.“
„Vždycky jsi ke mně byla milá. Víc, než jsem si
zasloužil. Promiň mi, že jsem nebyl schopný opětovat
ti náklonnost stejným dílem tak, jak by sis přála.“
„Vím, že bys pro naši paní zemřel.“
„Ano. Možná bych si to i přál. Cítím se zbytečný jako
otravný hmyz vždy, když vidím Oboro ve společnosti
Gennosukeho. Nechci, aby ses cítila stejně. I když
chápu, že nechceš mrzáka.“
„Koshiro…“
„Pomůžeš mi?“
„Pro tebe byla vždy věrnost a povinnost na prvním
místě.“
„Ano, ta dvě slova pro mě znamenají vše. Nic jiného
už není.“
Upravila mu šátek, protože si ho posunul.
„Vím, že je nepříjemné dívat se na můj zohavený
obličej…“
„Ne. Nezáleží na tom, jak vypadáš. Jsme spolu celý
život. Od dětství vyrůstali vedle sebe. Jsem ráda, když
můžu být ve tvé společnosti.“
„Ale tohle se nikdy nezahojí.“
„Můžu to zkusit vyléčit,“ řekla odhodlaně, „Jako ty
rány z dřívějška. Přijde doba, kdy zůstanou jen jizvy.“
Koshiro si zamyšleně protřel bradu, aby se dotkl
svých starých šrámů.
„Podej mi ruku, zavedu tě na lůžko.“
„Zvládnu to sám,“ odmítl rázně, ale hned na to zakopl
a nebýt rychlé reakce nejspíš by upadl přímo do
uhasínajícího ohně. Akeginu si vyčítavě povzdychla.
Poslechl podruhé bez odmlouvání.
„Ještě je příliš brzy. Možná už to zítra zvládneš sám.
Ale dnes jsem tu já, abych ti pomohla.“
Usnul rychle. Neklidné sny se mu honily
hlavou, až si uvědomil, že opět křičí ze spaní a zatíná
si prsty do zraněného obličeje, který jen pulsoval
bolestí. Roztřeseně tápal kolem sebe, netušil, jestli
stále spí nebo už je vzhůru. Bál se, protože si
nevzpomínal, kde je. Měl před sebou jediné: oči
démona, které čekaly ve tmě. Na něho. Číhaly, až se
na ně podívá, aby si všechnu tu porážku musel
vychutnat znovu a znovu, dokud nepropadne šílenství.
Zdálo se mu, že padá. Skousl si ret a pokusil se
uklidnit. Studený venkovní vzduch se mu u úst srážel
v páru. Sáhl instinktivně po zbrani, ale místo toho ho
někdo chytil za ruku. Vyskočil ve snaze se vytrhnout,
ale ihned uslyšel Akeginin hlas.
„Neboj se. Jsem tady.“ Lehl si tedy zpátky. Snažil se
ze všech sil zklidnit zběsilý dech a štkaní. Jemná
ručka ho pevně svírala a dodávala mu odvahu.
„Už je tma,“ zašeptala. „Nikdo nás nevidí a než se
rozední, pustím tě, aby si o nás nemysleli nic
špatného. Všechno bude v pořádku, Koshiro.“
S jedinečným úsměvem a jiskrou v těch jejich
nevinných očích si k němu lehla. Opětoval její stisk.
S lehkým pousmáním usínal a věděl, že ho žena, která
ho miluje, drží za ruku.