korunou z nachových růží, a
Transkript
korunou z nachových růží, a
Březen-Duben 2012 - Číslo 2/50/ - Ročník 7 DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM Ozdobili hlavu Pána - korunou z nachových růží, a trny sevřela se tvář… po čele stékaly prameny smutných slzí, v nich celý svět se utápěl… do nich se pomalu vtiskla láska… ozdobili tělo Pána- šatem výsměchu, rouchem hanby je zahalili… a On, bez krásy a bez jasu…ač ze všech nejkrásnější, s pohrdáním kráčel… a krví spolu se slzami - šat potupný si smáčel… bez podoby člověka, od lidí opuštěn, jako ten, před kým si člověk zakryje svou tvář, nesl naše bolesti… našimi vinami byl ztýrán, To pro to, aby člověk opravdu člověkem se stal, a skrytou krásu ve svém Pánu rozpoznal, krása je jen pomíjivá, uvadne a nevrátí se zpět, ta skutečná se musí hledat v hlubině srdce… očím je často ukrytá, až ji pochopíme, bude pro nás krásou i tvář ranami pokrytá… ta, která nesla naše slabosti… tvář- ozdobená korunou z nachových růží… spadených na zem jen z Boží milosti… A.K. Malé křesťanské kalendárium… Březen 4. 3. 2. neděle postní 11. 3. 3. neděle postní 18. 3. 4. neděle postní 19. 3. Slavnost sv. Josefa 25. 3. 5. neděle postní 26. 3. Slavnost Zvěstování Páně Duben 1. 4. Květná neděle 5. 4. Zelený čtvrtek Evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a apoštol Pavel podávají zprávy o tom, co Ježíš při poslední večeři učinil s chlebem a vínem nového, neslýchaného, vymykajícího se řádu starozákonní velikonoční večeře i jiných posvátných židovských hostin. A přikázal: „To čiňte na mou památku“ (památka - v řeckém původním textu anamnesis). Toto jeho ustanovení platí pro všechny časy: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Je třeba si uvědomit, že slovo „památka“ může mít různou významovou hloubku. Na památku můžeme věnovat nějakou věc, např. vázu, knihu. Dar na památku má osobnější ráz, když jsme ho sami vytvořili, nebo když věnujeme vlastní podobiznu, fotografii. Památkou může být ustřižený pramínek vlasů. Syn podobný otci je matce také zvláštním způsobem památkou na vzdáleného nebo zemřelého otce. Velikonoční večeře, pesachový seder, znamená pro věřící židy také hlubokou památku. Památku na vysvobození z Egypta, z tamní poroby a genocidy. Není to tedy jen vzpomínka na dávnou minulost a předání tradice mladé generaci, ale spíše zpřítomnění, aktualizace oné dávné události. Každý účastník - žid - má s vděčností Bohu vidět sebe sama jako účastníka toho dávného vysvobození, ale zároveň očekávat dokonalé vysvobození v budoucnosti: v obřadu jsou totiž obsaženy i motivy očekávání mesiáše. Při poslední večeři se Ježíš loučil se svými učedníky. Brzy už nebude přítomen tak jako dosud, jeho dílo vykoupení bude naplněno smrtí na kříži. Chce dát památku, která by učedníkům připomínala jak jeho samého, tak jeho vykupitelskou oběť. 2 Uznáváme-li Ježíšovo božství, není těžké přijmout, že svou božskou mocí a ve své lásce mohl dát nesrovnatelně víc, než můžeme dát podle svých pouze lidských možností my. Mohl zpřítomnit své dílo vysvobození ze hříchu a smrti mnohem dokonaleji, než pesach zpřítomňoval vysvobození z Egypta. Ze svědectví Písma poznáváme úžasnou pravdu víry, že Ježíš při poslední večeři dal na památku sama sebe: „Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.“ (Katechismus katolické církve, čl. 1413) Vyplývá to z textů evangelistů a apoštola Pavla o poslední večeři, z poučení a napomenutí apoštola Pavla o přijímání Kristova těla a krve, z části Ježíšovy řeči o chlebu v Janově evangeliu a z následujícího rozhovoru s učedníky. Potvrzují to i nejstarší mimobiblické doklady o praxi a chápání Ježíšova ustanovení poslední večeře. V eucharistii se Kristus dává jako „památka“ svému Otci tím, že nekrvavě zpřítomňuje svou oběť kříže. Činí to v našem středu, mezi námi. Dává se nám, aby se stal obětí církve; jen s ním a skrze něho je naše oběť čistá, svatá a dokonalá. Dává se nám bohatě ve svatém přijímání jako zdroj posvěcení a síly. Protože někteří křesťané v pozdějších dějinách církve, zejména od 11. století, ulpěli a uvízli více či méně jen na povrchu slova „památka“, a tím svou víru a hlásání velmi ochudili, církevní magisterium vícekrát potvrdilo pravou víru v eucharistii, hlavně na sněmu v Tridentu (v letech 1545-63). K tomu, co bylo krátce shrnuto v předchozích dvou odstavcích, bude třeba se stále vracet. „To čiňte na mou památku!“ Ježíš chtěl, aby se stůl večeřadla rozšířil do všech dob, do celého světa. I nám chce v eucharistii dávat sebe sama. „Večeřadlo Páně, stole přesvatý, na němž spočívalo Tělo Páně! Ohnisko božské lásky zanícené Ježíšem na hoře Sionu, hoř, zvyš svůj plamen a zaněť celý svět.“ (sv. Petr Julián Eymard) 6. 4. Velký pátek V tento den se od pradávna neslaví eucharistie, nýbrž jen liturgická památka, skládající se ze tří částí: bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání. Součástí bohoslužby slova jsou přímluvy, které jsou dnes obsáhlejší než obvykle. Modlíme se za církev, papeže, služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za politiky a státníky, za trpící. 3 Někteří lékaři zkoumali podle Turínského plátna i podle archeologických výzkumů ukřižování. S anatomickými poznatky popsali, jak velmi tělesně Kristus trpěl, a prohlásili, že smrt ukřižováním je nejhorším způsobem popravy, jaký kdy člověk vymyslel. Nepatrným projevem naší spoluúčasti na Kristově utrpení za naše hříchy je dnešní půst - od masa a újma v jídle. V tento den je také začátek novény k Božímu milosrdenství. 7. 4. Bílá sobota Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a případně svátosti smíření. V noci pak slaví církev Velikonoční vigilii. Od nejstarších dob je tato noc zasvěcena Pánu (Ex 12,42), aby podle napomenutí evangelia byli věřící, s hořícími lampami v rukou, podobni lidem, kteří očekávají Pána, až znovu přijde, aby je nalezl, jak bdí, a přivedl je ke svému stolu. Po krátké slavnosti velikonoční svíce uvažujeme o tom, co Pán Bůh od počátku konal pro svůj lid a když se blíží den vzkříšení, jsme spolu s těmi, kteří se narodili ve křtu, povoláni k hostině, kterou Pán svou smrtí a zmrtvýchvstáním připravil svému lidu. 8. 4. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“, neboli „prvního dne po sobotě“. (Sobota byla podle žid. kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému „lámání chleba“ a tento den nazvali „dnem Páně“. Každá neděle je tedy „oslavou Velikonoc“ - zvláštním zpřítomněním Kristova vykupitelského činu. Jedině z něho můžeme čerpat posilu pro naši vlastní cestu zmrtvýchvstání. 10. 4. Úterý velikonoční Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti 15. 4. 2. neděle velikonoční, Svátek Božího milosrdenství Volba první neděle po Velikonocích jako svátku Milosrdenství má svůj hluboký teologický smysl, který vyjadřuje těsnou souvislost mezi velikonočním tajemstvím vykoupení a 4 tajemstvím Božího milosrdenství. Tuto souvislost ještě zdůrazňuje novéna (devítidenní modlitba korunky) k Božímu Milosrdenství před tímto svátkem, která začíná na Velký pátek. Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ (Den. 300) Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ (Den. 699) Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ (Den. 699) 22. 4. 3 neděle velikonoční 23. 4. Svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka 25. 4. Svátek sv. Mareka, evangelisty 29. 4. 4. neděle velikonoční 2. 5. Památka sv. Atanáše, biskupa a učitele Církve 3. 5. Svátek sv. Filipa a Jakuba, apoštolů 6. 5. 5. neděle velikonoční Velikonoce jsou oslavou přechodu ze smrti do života. Tak jako Izraelité byli Mojžíšem vyvedeni z Egypta, byli jsme my vyvedeni Ježíšem ze zajetí hříchu. Ukřižováním a pohřbením vrcholí Ježíšovo ponížení, které započalo jeho vtělením. Bůh na sebe vzal lidství se vším všudy, zůstal Bohem, ale zřekl se slávy, ve svém božství na sebe vzal lidství se vším všudy, zůstal Bohem, ale zřekl se slávy, ve svém božství se ztotožnil s lidstvím až na nejzazší hranici naší existence. Celý Ježíšův život byl poukazem na Otce, milosrdného Boha, který hledá ztracené ovce až na dně propasti. Svým sebezmařením otevřel Ježíš cestu přes moře beznaděje, zániku, zmaru. Neutekl před smrtí, ale svobodně ji přijal, a tím ji zbavil ostnu definitivního konce. V Kristu se sama smrt stala přechodem, zrozením pro věčnost, pro společenství s Bohem. Křížová cesta nekončí uzavřením hrobu. Pak by byla jen zbytečnou připomínkou marnosti všeho snažení. Nekončí v uzavřené skále, ale v nekonečné otevřenosti Božího království. Křesťanství zbavené živé víry ve zmrtvýchvstalého Krista je jen jednou z mnoha ideologií, možná, že propracovanou, hezky do sebe zapadající, ale nic neřešící. Pramenem našeho snažení, zdrojem 5 účinnosti svátostí, důvodem platnosti našich morálních zásad je živý Ježíš Kristus. Teprve zmrtvýchvstáním byla definitivně prokázána platnost Ježíšova vystoupení a kázání. Ježíš přinesl zvěst o blízkosti dobrého Boha Otce, který je s námi právě v naší slabosti, pádu, osamocení. Smrtí Ježíše by vzala za své i tato představa Boha. Právě vzkříšení je definitivním potvrzením moci této nesmírně něžné služebné Boží lásky. Ježíš zemřel pro naše hříchy, ale to by samo o sobě na naší situaci nic nezměnilo. On byl poté vzkříšen pro naše ospravedlnění. Zemřel - a věčně žije. Základním obsahem našeho křtu je smrt starého člověka a zrození člověka nového v Kristu. To není obraz, metafora, to je skutečnost, do které musíme vrůstat svým myšlením a životem. Nestačí vyznat svými ústy Ježíše jako Pána, musíme také uvěřit ve svém srdci, že žije, abychom se mohli opřít o skutečnou, neuvěřitelně blízkou přítomnost Zmrtvýchvstalého. V opačném případě je náš život jen těžkou a namáhavou cestou předsevzetí, závazků, plněním bobříků jednotlivých ctností. Marie byla onoho nedělního rána u hrobu celá utrápená a uplakaná ne proto, že by potřebovala něco v životě poopravit, ale protože jí vzali Pána. Jediné jeho slovo ji proměnilo tam, kde byla, aniž by se něco vnějšího změnilo. Pán nepřišel, aby poopravil náš život, ale aby si jej vzal. Do bezpečí nekonečné Boží lásky. Podle Českého misálu, časopisu Amen 04/97, a Petra Beneše připravil J.B. Víš, že … Habemus papam… Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (11. pokračování) Nahlédnutím do čtyř sešitů deníku kardinála Wojtyly, které si vedl od počátku své kardinálské pastorace až po zvolení papežem, zjistíme, že jeho první velká cesta v roce 1969 vedla do Kanady a Spojených států amerických na pozvání Poláků žijících v exilu. Po přijetí primasem Kanady kardinálem Mauricem Royem v Quebecu, 6 celebruje mši svatou v hale Colisea v Torontu, v jejímž středu byl postaven obětní stůl a nad ním obraz Matky Boží Čenstochovské. Osmi tisícům Poláků připomněl, že prvními Poláky v Kanadě byli Kašubové z oblasti mezi Východními Pomořany a Gdaňskem. V St. Catharině se s nimi – Poláky, loučil slovy: „Musím Kanadu opustit, ale …musím zde zanechat část své duše… abych vás přiblížil vlasti a vlast přiblížil vám.“ Ve Spojených státech amerických byly hlavními náměty při setkáních s krajany národ, církev, kultura. Je podzim 1971. V Římě je blahořečen katolický kněz řádu minoritů Maxmilián Kolbe. Zemřel v Osvětimi s devíti jinými vězni smrtí hladem dobrovolně za jiného, místo něhož se přihlásil. 17. října v 9:30 je bazilika sv. Petra v Římě přeplněna Poláky a Němci. Mši celebruje sám papež Pavel VI. v koncelebraci s kardinály Wyszyńskim, Wojtylou, Krolem z Philadelphie, Shirayanagim z Tokia a s generálním mistrem františkánů Heissem. Polák Franciszek Gajowniczek, otec čtyř dětí, za něhož šel Kolbe na smrt, nese obětní dary spolu s Japonkou v kimonu. Blahořečený Kolbe v Nagasaki nejen žil a pracoval, ale také vydal v japonštině knížku o mariánské úctě. V dubnu 1974 přicestoval kardinál Wojtyla s vídeňským kardinálem Franzem Königem a berlínským Alfredem Bengschem do Litoměřic na pohřeb kardinála Štěpána Trochty. Ten strávil v komunistickém vězení 10 let a dalších 8 jako stavební dělník a údržbář. Tajná policie jim nedovolila na pohřbu sloužit mši za zemřelého kardinála. Wojtyla usedl do první řady, šel k svatému přijímání a v závěru bohoslužby pronesl nad rakví řeč, v níž vyzdvihl utrpení Štěpána Trochty, který zemřel po mnohahodinovém výslechu. V roce 1976 se konal ve Spojených státech amerických 41. eucharistický kongres. V čele osmnáctičlenné polské biskupské delegace byl kardinál Wojtyla. Předem byly vyprodány haly a stadiony na dva řečníky – brazilského arcibiskupa Heldera Camara a Matku Terezu z Kalkaty. Ten první nezklamal a do hlubokého ticha desetitisíců na téma hladu po spravedlnosti duněla z reproduktorů slova brazilského přísloví: „Jestliže o něčem sní jeden jediný člověk, je to jenom sen, když však začnou snít mnozí, probouzí se nová skutečnost.“ Matka Tereza hovořila jinak, klidně, tiše, šeptem, ale zrovna tak přesvědčivě o matce s tělesně postiženým dítětem, jíž nabídla, že vezme dítě k sobě. 7 Ona matka se ale bránila: „Ne. Je to přece dítě, které nejvíc miluji.“ Na stadionu veteránů ve Philadelphii celebroval kardinál Wojtyla za účasti několika set kněží mši svatou. Zvláštní obraz: zelený trávník stadionu působil jako obrovská deska. Uprostřed obětní stůl. Lidé „našlapáni“ na tribunách jako zápalky. Zdá se nemožný každý kontakt, ale Karol káže v angličtině a v závěru v polštině o tom, jak velice hladoví někteří lidé ve světě po svobodě, zvláště po té náboženské. Je naprosté ticho, které na konci vystřídá neobvyklý šum. Zajímají se lidé o země, kde svoboda, i ta náboženská, není? Západoněmecká televize žádá o interview na jedinou otázku: „Proč jste, pane kardinále, měl právě takové kázání?“ Wojtyla odpovídá, že polský národ má hluboké cítění pro svobodu a spravedlnost následkem událostí, které prožil. Řekl, že už na Kostnickém koncilu vystoupil polský profesor Wlodkowicz proti řádu německých rytířů s tezí, že není dovoleno nutit nikoho násilím k přijetí křesťanské víry. A pokračuje: „Dnes by se mohla tato teze ještě rozšířit a říci, že není dovoleno nutit nikoho ke křesťanství, ale ani ne k ateizmu, člověk by neměl být nucen kvůli ničemu ani sdělovacími prostředky.“ V závěru pobytu v USA měl kardinál Wojtyla dvě přednášky, jednu ve Washingtonu na Katolické univerzitě a druhou na Harvardu. V novinách prvně jmenované univerzity se objevil snímek Karola u mikrofonu a pod tím pozoruhodný text: Dne 29. července 1976 promluvil na univerzitě kardinál Wojtyla, pravděpodobný nástupce papeže Pavla VI. Giovanni Battista Montini, papež Pavel VI., zemřel ve věku 81 let 6. srpna 1978 na srdeční infarkt v papežské rezidenci v Castel Gandolfo. Ve chvíli smrti se rozezněl jeho budík, který si dovezl z Polska (Nights of Sorrow, Darys of Joy, str. 36). Kardinál Villot, kancléř církve, oficiálně potvrdil za přítomnosti tří svědků a papežského ceremoniáře jeho smrt. Úřední pečetě papeže – rybářský prsten a olověná pečeť byly zlomeny a papežský příbytek v Apoštolském paláci byl zapečetěn. Děkan kolegia kardinálů Carlo Confalonieri povolal kardinály do Říma ke konkláve a uvědomil hlavy států na celém světě o úmrtí Svatého otce. Pavlovo tělo bylo převezeno do Říma, do baziliky sv. Jana v Lateráně, katedrály každého papeže jako římského biskupa, kde se konaly modlitby za zemřelého. 12. srpna se na náměstí sv. Petra konala pohřební mše, po níž byly tělesné pozůstatky zemřelého papeže Pavla VI. na 8 vlastní přání pohřbeny do země v kryptě baziliky, blízko Petrovy hrobky. Mezi pohřbem a konkláve promluvil kardinál Wojtyla ve vatikánském rozhlase o svých vzpomínkách na Pavla VI. Konkláve se zúčastnilo 111 kardinálů. Z 26 Italů byli v tisku skloňováni tři B – Baggio, Bertoli, Beneli. Je sobota 26. srpna 1978, Svatopetrské náměstí plné lidí. Je 18 hodin pryč. Konečně, ale starobylý systém oznámení volby papeže zklamal. Nejprve se objevil černý kouř, pak šedý, bílý se z komína Sixtinské kaple nevalil vůbec. Přesto se něco děje. Po několika minutách znovu – šedý. Přesto v 19:17 hodin se ve světle reflektorů objevuje skupina biskupů a kardinál Felici oznamuje: „Anutio vobis gaudiam magnum: Habemus papam! Cardinalem Luciani.“ Kardinál Albino Luciani přijal jako papež jméno Jan Pavel I. Nový papež byl reformní kněz, jehož kniha o náboženském vzdělání byla šestkrát vydána, oblíbený biskup, který zrušil nevkusné procesí gondol a dalších plavidel vysoké benátské společnosti, jíž se osobně co mohl vyhýbal. Tento muž prostých zvyků, dobrotivý, si získal za 33 dní svého pontifikátu sympatie veřejnosti. Již při svém zvolení byl nemocný. Během konkláve a onoho měsíce svého papežského pontifikátu se neléčil ani nebyl léčen. Ještě den před smrtí měl několik generálních audiencí, v nichž přijímal biskupy, večer ještě hovořil s kardinálem státním sekretářem. Když nepřišel příští ráno 29. září 1978 v 6 hodin do soukromé kaple, aby slavil mši svatou, šel se po něm podívat irský sekretář John Magee s jednou z řeholnic a našli ho mrtvého v ložnici, kde ho zastihl infarkt v noci z 28. na 29. září. Světlo od předchozího večera ještě svítilo. 4. října se konalo na Svatopetrském náměstí rekviem, pak pohřeb a desetidenní smutek. 14. října začalo konkláve, druhé v tomto roce. Kardinál Wojtyla byl krátce po prvním konkláve na šestidenní dovolené na horské túře a zbytek vesloval v koszalińské kotlině. Netušil, že už brzy přestoupí z kajaku na Petrovu bárku. Do 25. září pak byl ve Spolkové republice Německo na návštěvě polských biskupů ve Fuldě, kde je hrob sv. Bonifáce, apoštola Němců. Tam je čekalo všech 74 německých biskupů, celá biskupská konference. V koncentračním táboře Dachau, kde našlo smrt i 858 polských kněží a tisíce jiných, a bohoslužbami v Mnichově a Mohuči pak delegace svůj pobyt zakončila. Po návratu do Polska byl kardinál na Kalwarii Zebrzydowské a 28. září, na svátek sv. 9 Václava, oslavil dvacetileté biskupské jubileum. Netušil, že je doma naposled jako biskup a kardinál. Znovu do Říma na druhé konkláve v roce 1978. 112 kardinálů mělo právo volit, ale jeden z nich je těžce nemocen. Povede se zase? Za prvé Ital. Druhý Luciani? Zasvěcení to považovali za vyloučené. Stavěla se kriteria, nový papež má být kněz z pastorace, znalý problémů církevní správy a institucí, fyzicky a psychicky zdatný, silněji orientovaný na ostatní kontinenty, nejen na Evropu. Takový Ital se nenajde… Tisk dává naději argentinskému kardinálu Pironiovi a brazilskému Lorscheiderovi. Sobota, 14. října 1978. Odpoledne odešli kardinálové do konkláve. Poodhrňme trošku oponu tohoto konkláve. Na počátku kardinál Jean Villot, kancléř, připomněl volitelům přísahu mlčení. Spojení se světem bylo přerušeno až na kouřové znamení černé po bezvýsledném volebním kole, bílé po zvolení papežem. Wojtyla obýval v Apoštolském paláci pokoj číslo 91. Sám prozradil, že v jistém okamžiku k němu přistoupil jeho bývalý rektor z koleje, kardinál Maxmilián de Fürstenberg a zeptal se: „Bůh je zde a volá tě?“ Kardinál Franz König přišel na konkláve odhodlán působit ke zvolení neitalského papeže. V rozhovoru s polským primasem Wyszyńskim se ho zeptal na jeho kandidáta. Primas odvětil, že nemá. Na opakovanou otázku odpověděl stejně a dodal: „Kdo by měl jít do Říma, snad já?“ König odpověděl: „Ne, vy ne, ale je tu někdo další…“ K tomu primas podotkl: „Ne, ten je příliš mladý, je neznámý, nikdy se nemůže stát papežem…“ (Interview s kardinálem Franzem Königem, 11. 12. 1997). Königa ale nepřesvědčil. Zato Wyszyński se rozhodl naslouchat názoru kardinálů, hodnotit kriteria pro volbu a nakonec on sám připomněl mladším kardinálům Kristovu výzvu Petrovi, který opouští Řím v Sienkiewiczově románu Quo vadis? a řekl prostě Wojtylovi: „Přijmete to?“ (Interview s kardinálem Casarolim, 14. 2. 1997). 16. října byla Wojtylova kandidatura po čtvrtém hlasování velmi přesvědčivá. V jednom okamžiku počítání složil Wojtyla hlavu do dlaní, byl tak sám, jak jen člověk může být. Zvolení papežem totiž znamená „být odříznut od bývalého života bez možnosti návratu.“ Snad si vzpomněl na tři poslední záznamy v deníku – sešitech (které jsou dnes v Arcibiskupském paláci v Krakově v 1. patře 10 opatrovány v trezoru), znějí: 16. 10. konkláve. Den sv. Hedviky. Asi 17:15 hodin – Jan Pavel II. Kardinál Jean Villot předstoupil před Wojtylův stolek a zeptal se: „Acceptasme electionem?“ Karol Wojtyla nezaváhal: „V poslušnosti víry před Kristem a církví, oddávaje se Matce Boží a církvi, a vědom si velkých potíží, accepto“. Na druhou otázku podle obřadu pod jakým jménem bude světu znám, odpověděl, že si zvolil jméno Jan Pavel II. Jeho slova a rozhodnutí provázel dlouhý potlesk. Pak byl nový papež odveden dolů po schodech do malé šatny Sixtinské kaple. Té šatně se říká „plačtivý pokoj“, kvůli pohnutí nově zvolených papežů. V šatně byly připraveny tři kleriky, velká, střední a malá. Odtud zpět již energicky kráčel Jan Pavel II. – Karol Wojtyla – právě nově zvolený papež zpět do Sixtinské kaple, aby přijal hold kardinálů. Ceremoniář jej přivedl k oltáři a vyzval, aby se posadil na papežský stolec. Jan Pavel II. hned porušil první precedens. „Budu přijímat své bratry vstoje“, zaznělo jemně (Szulc, Pope Jonh Paul II. str. 28). V pondělí 16. 10. 1978 v 18:15 se začal z komína Sixtinské kaple valit bílý kouř. Z rozhlasu se ozvalo: „Prova, prova“ – zkouška. Na náměstí sv. Petra se sešlo asi dvě stě tisíc lidí. Kardinál Felici ohlašuje z lodžie městu a světu: „Habemus papam“ … „Carlum“ místo Carolum, ale už potom „Cardinalem Wojtyla“. V tom okamžiku se rozhostilo ticho. Po ohlášení jména by měla jako odpověď přece zaznít bouře potlesku. Teprve po několika okamžicích, kdy dav pochopil, že je to Polák, se tato zpráva rozšířila jako blesk. Lidí se zmocnila konečně vlna radosti. Po 455 letech první neitalský papež, první Slovan. Mezitím se z balkonu rozvinul obrovský barevný koberec. Pak přichází v čele s křížem, obklopen kardinály, papež. Stojí tu prostě – Karol Wojtyla. Pozdravná zvolání utichají. Začíná mluvit čistou italštinou. „Dilettissimi fratelli e sorelle.“ Náměstí exploduje nadšením. „Povolali mě z daleké země, daleké, ale přesto blízké společenstvím ve víře… Dnes se vám představuji, abych tak vyznal… naši důvěru v Matku Krista a církve, naši víru, abych tak znovu začal na této cestě dějin a církve s pomocí Boha a lidí!“ Tím papež končí a odchází. Francouzský novinář André Frossard, když uviděl nového papeže a ucítil v něm sílu svědectví, napsal: „To není papež z Polska, to je papež z Galileje.“ Život i činy Jana Pavla II. mu daly za pravdu. (pokračování příště) připravil R.D. 11 Úvaha k zamyšlení… Prorok Eliáš - 1.část Jak jsme již dříve řekli, karmelitáni na rozdíl od jiných řádů nemají zakladatele, který by jim zanechal své učení a životní pravidla. Vzorem a duchovním otcem karmelitánů je prorok Eliáš. Písmo nás s ním seznamuje v první a druhé knize královské (1 Kr 17,1 až 2 Kr 2,11). V dnešním pojetí je prorokem nazýván ten, kdo předpovídá budoucnost. V Písmu je prorok (čili vidoucí) - Boží prostředník, který zprostředkovává styk mezi lidmi a Bohem. Historické období, ve kterém prorok Eliáš působí, se vyznačuje odpadnutím Izraele od pravého Boha.Víra v Baala skoro vytlačila víru v Jahve. S Eliášem se setkáváme ve chvíli, kdy statečně předstupuje před krále Achaba, aby ho upozornil, že život který vede, je v rozporu s Boží vůlí, protože uctívá falešného boha a z toho důvodu nastane těžké období pro něj i pro jeho království: „ Tišban Eliáš z Tišbe v Galaadu řekl Achabovi : „ Jako že žije Jahve, Bůh Izraele, jemuž sloužím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leda na můj příkaz.“ (1.Kr.17,1). Období velkého sucha, které za krále Achaba nastalo (871 – 852 př. Kr.), mělo připomenout izraelskému lidu, že pravý, živý Bůh je Jahve, který má moc nad celým stvořením. Jen ten, kdo Jemu slouží, se dočká ochrany. Také my můžeme podléhat falešným představám. Jsme v nebezpečí, že svou osobní víru zaměříme špatným směrem. Náš obraz o Bohu nás odvede od pravého Boha, kterého nemůžeme spatřit a jehož cesty často nechápeme. Který stále zůstává tajemný a jehož bychom rádi připodobnili svým zbožným představám. Pokušení modloslužebnictví mívá různou podobu. Některá z nich nám namlouvá, že je to náš výkon, který donutí Boha dělat, co chceme my. Doufáme, že jej svým úsilím přimějeme, aby nám sloužil. Věříme, že oběť, kterou mu dáme, nám zaslouží jeho přízeň. Když Eliáš upozorňuje Achaba, že Jahve je Bůh živý, tedy všemohoucí, dotýká se jeho nejcitlivějšího místa - místa osobní víry. 12 Achab reaguje velice podrážděně, jako člověk, podléhající falešným představám o Bohu. Rozzuří se, zahltí ho hněv, podlehne nečistým vášním. Eliášova slova vyvolají v Achabovi zuřivou nenávist vůči osobě proroka. To vše jsou známky přítomnosti zla, které se rozmnožilo tam, kde měla být služba Bohu. Achab chce proroka zničit. Bůh odvádí Eliáše do samoty potoka Keritu. Do úkrytu před rozlíceným Achabem, kde je prorok odkázán pouze na vodu z potoka a potravu, kterou mu přinášejí havrani. Ale i tento zdroj obživy vyschne a Bůh odvádí Eliáše do Sarepty k chudé vdově. Její chudoba je tak veliká, že poslední trocha mouky a oleje ji má posloužit jako pokrm na cestu smrti. Když ji Eliáš požádá, aby tento pokrm dala nejprve jemu, Bůh odmění její důvěru. Její poslední trocha jídla se stane pokrmem na dlouhou dobu pro ni, syna i pro Eliáše. Chudoba, kterou Eliáš žije v domě vdovy, vyvrcholí smrtí ženina syna. Zoufalá žena obviňuje nejprve sebe a potom i Eliáše: „Co je mi po tobě, Boží muži? Tak tys ke mně přišel proto, abys mi připomněl mé viny a usmrtil mého syna!“ (1. Kr. 17,18). I my často vnímáme bolestné a tragické události svého života jako Boží trest. Vyčítáme Bohu, že dopustil, abychom onemocněli my, nebo někdo, koho milujeme. Vyčítáme mu naše neúspěchy, cesty dětí, které jsme si představovali jinak. Stavíme se do role, kdy Bohu radíme, co má dělat, aby se věci děly podle našich představ. Naše „ego“ nás týrá a Baal se pouští do boje proti Jahve. Eliáš však trpící ženu neokřikuje, ani nic nevysvětluje. Jednoduše říká: „Dej mi svého syna“, vzal ji ho z klína, vynesl ho do horního pokoje, kde bydlel, a položil ho na své lože.“ (1. Kr. 17,19). Bere ženě mrtvé tělo chlapce a klade jej před Boží tvář, před pravého, skutečného Boha. A prosí jej o život. Jahve vyslyší Eliášovo volání a duše se do chlapce vrátí. Boží milosrdenství se projevuje ve skrytosti před světem. Eliáš vrací syna ženě a ta mu odpoví: „Nyní vím, že jsi Boží muž a že Jahvovo slovo v tvých ústech je pravda!“ (1. Kr. 17,24). Vdova obdrží zpět nejen své milované dítě, ale také dar poznání pravého Boha. Kéž i my poznáváme Boha, který křísí mrtvé – Otce, který posílá svého Syna, abychom ho skrze Něho, v Duchu svatém milovali a nepodléhali nástrahám falešných obrazů. Olga Wiedermanová 13 Víš, že… ? Turínské plátno nelze okopírovat Současná nauka není schopná „znovu vytvořit“ Turínské plátno. K tomu závěru přišli badatele z italského centra jaderních výzkumů ENEA ve Frascati pod Římem. Henrik Przondziono - Turínské plátno je hádankou pro vědce Vědci skrze 5 roků zkoušeli různými způsoby, s použitím nejmodernější technologie, vytvořit repliku proslulé relikvie, ve kterou – podle tradice – bylo zabaleno tělo Krista před zmrtvýchvstáním. Píše o tom "L'Osservatore Romano". Vatikánský deník, ve svém vydání z 29. prosince podává zprávu /ve velkém článku/ o nedávno zveřejněných výsledcích těchto úsilí a chválí zdrženlivost a diskreci italských vědců. „Plátno“, konstatuje časopis, „zůstává výzvou pro lidský rozum“, jako řekl o tom 24. května 1998 Jan Pavel II., během poslední návštěvy v Turínské katedrále, ve které je uchováváno. Kdyby aspoň jedna ze série experimentů, provedených ve Frascati se zdařila, byla by otevřená cesta k rozmanitým domněnkám, které by podceňovaly pravost plátna, prohlašuje "L'Osservatore Romano". Po čem dodává, že k provedení experimentu na ploše celého plátna (4,36m x 1,10m) byla by 14 potřebná síla 34 biliónů Wattů: je to množství, které podle vědců ENEA – je dnes nedosažitelné a znemožňuje reprodukci celého obrazu při použití pouze jednoho laseru, neboť takové síly nevytváří žádný pramen světla vuv /ultrafialové záření v vakuum/ z vytvářených dnes (nejsilnější dostupné dnes na trhu dosahují několik miliard Wattů). Výsledkům těch zkoumání nedáno sensačního rozměru, což podle P. Preláta Giuseppe Ghiberti, přidává celé zprávě patřící ji důstojnost. Zajisté ne náhodou ve stejném čísle "L'Osservatore Romano" byl publikován článek, který vyprávěl o válečných osudech plátna, které v září 1939 roku podle přání jeho vlastníka, krále Itálie, bylo přeneseno nejprve z Turínské katedrály do jeho římské rezidence na Kvirinále, a následně ukryto v klášteře Montevergine u Avellina v Kampani. Nemalou úlohu odehrál zde tehdejší substitut Sekretariátu Stanu, prelát Giovanni Battista Montini, pozdější Pavel VI. Viktor Emanuel III. pořádal o ukrytí relikvie nejprve Vatikán, který však mínil, že tam by nebyla bezpečná. Plátno opustilo Turín 7. září, druhého dne už bylo v Římě a 25. září se dostalo do Montevergine. Tam se nacházelo nejprve ve výklenku obranné zdi v hloubce 88m, následně v tunelu vytesaném v jednolité skále, přes 60m níže. Po obsazení Itálii Němci v září 1943 existovala obava, že se o relikvii bude zajímat samotný Hitler, který – jak je známo – hledal mezi jiným svatý Grál. Nikdo z úzkého kruhu osob, které věděly, kde je přechováváno „Plátno“, neprozradil toto tajemství, a proto se mohlo po zakončení války vrátit do Turínu. Událo se to 28. října 1946, tedy už po plebiscitu, ve kterém většina Italů, se postavila na stranu republiky. Poslední král Itálie Humbert II., který zemřel na vyhnanství v Ženevě v březnu 1983, odkázal v závěti Turínské plátno papežovi Janu Pavlovi II., který rozhodl, že bude dále uchováváno v Turínské katedrále. přeložil P. Janusz 15 Co se chystá? … Postní doba je čas k zamyšlení a reflexí nad svým životem. Mají tomu napomáhat konané pobožnosti a vyhýbání se všemu, co ruší klid a nedovoluje ponořit se do sebe, tedy např. plesům, větším oslavám, atp. Tradičně už budeme chtít, aby neděle se stala dnem, kdy nejen se setkáme s Pánem na mši svaté, ale budeme mít možnost se zamyslet nad jeho umučením a naukou. Mají nám v tom napomáhat pobožnost křížové cesty, která se bude konat každou neděli ve 14.30 hod. v kostele v Laškově a po ni setkání v klubovně. Doufám, že využijeme také této možnosti přiblížení se ke Kristu v době, kdy svět se od Něj tak rychlé vzdaluje. Proto v postní době nebudou se konat náboženství pro rodiče děti, které chodí do náboženství, ani náboženství pro mládež a dospělé. Věřím totiž, že všichni zájemci využijí této nabídky vzdělávání. Na tento zvláštní čas přejí všem a vyprošuji spoustu Božích milosti, abychom uměli spolupracovat s Bohem na posvěcení nás, našich blízkých, farnosti a celého světa. Nezapomínejme, že „co nic nestojí, za nic nestojí“. Nečekejme tedy, že všechno nám snadno přijde. Hodnotné věci vyžadují námahu. P. Janusz Před námi Paschální Triduum a Velikonoce. Pobožnosti se budou konat: Zelený čtvrtek Velký Pátek Bílá Sobota Velik.Neděle Pon.Velikon. Laškov 19.00 16.15 21.00 9.00 9.00 Přemyslovice 17.45 18.00 - 5.30 7.30 Čechy p.Kos. 16.30 19.30 19.00 10.30 10.30 Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 5,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email: [email protected] tel. 739523415 16