Brdy 7. - 9. 2. 2014

Všude dobře, tak co doma?
Brdy 7. - 9. 2. 2014
Souvislý pás lesů od Prahy
až k Rokycanům láká svou
divokostí milovníky přírody.
Brdy je nejvyšší ryze české
pohoří u nás; půvabná
příroda, čisté potoky a
rybníky, obrovské lesní
porosty; dnes Chráněná
krajinná oblast.
5. února jsem odjel se svou
ženou do Černošic u Prahy,
která měla za úkol pečovat
o
dvouletého
vnuka
Jáchyma, neboť rodiče
odjeli lyžovat do zahraničí.
Využil jsem této možnosti
a
z domova
svého
mladšího syna Štěpána jsem uskutečnil tři túry v pohoří,
kde jsem delší dobu nebyl a dokonce jsem nikdy
nevystoupil na nejvyšší horu Brd, což je Tok s výškou 865
m n.m. Je jen málo pohoří v republice, kde bych nebyl na
jeho nejvyšším vrcholku stejně jako je málo zemí
v Evropě, kde bych se nepokusil o výstup na nejvyšší
horu každé evropské země kromě Holandska
Vaalserberg 322 m n.m., či Maďarska Kékes 1014 m
n.m.. Dvakrát jsem byl na Mont Blancu 4810 m n.m.
(Francie a Itálie), dále na Grossglockneru 3798 m n.m.
v Rakousku, ve Švýcarsku na Monte Rose 4632 m n.m.,
ve Španělsku na Mulhacenu 3479 m n.m. (vyjel jsem
skoro na kole), Zugspitze 2962 m n.m. v Německu,
Olympu 2917 m n.m. v Řecku, Triglavu 2864 m n.m. ve
Slovinsku, na polských Rysech 2499 m n.m., na
Gerlachovském štítu 2655 m n.m. na Slovensku,
nedávno na Sněžce, dokonce dvakrát za 15 hodin při
západu a východu slunce a mohl bych pokračovat.
Za tři dny jsem pohoří Brdy uskutečnil cesty:
1/ kudy chodil Karel IV.
2/ Barokní areál Skalka
3/ Brdský Olymp Plešivec
Musím přiznat, že doporučení na výlety jsem dostal
nedávno od svého přítele Honzy Ptáka, za což mu
dodatečně děkuji.
Kudy chodil Karel IV.
Karel IV. dává svému příteli Buškovi z Velhartic
ochutnat první české víno. Je však velmi trpké. Král se
na něho nejdřív zlobí, ale nakonec mu sám přijde na
chuť. Bušek mu říká, že to víno je stejné jako český lid.
Trpké na první zdání, ale později si ho člověk oblíbí.
Romance o Karlu IV.
7.2. pá Černošice, Vráž – Vonoklasy 4 km – Mořina 9.5
km – Karlštejn, hrad (300) 12.5 km – Karlštejn 13 km –
Dub sedmi bratří 14 km – sv. Jan pod Skalou 21.5 km –
Beroun, ČD 27 km – Černošice, Vráž 28 km.
Po snídani v 7 hodin jsem
opustil dům svého syna a
vydal se na část Královské
cesty Karla IV.. Začal jsem
ulicí Slunečná a po panelové
cestě jsem došel k borovému
lesu s velice starým dubem
po žluté turistické značce.
Zde jsem se připojil na
modrou značku, která mne
provázela až na Karlštejn.
Stoupal jsem lesem na okraj
obce Vonoklasy, kde je na
návsi malý kostelík. Bylo
příjemné počasí s teplotou
po ránu mínus 2° C,
vysoká oblačnost, bezvětří
a dobrá viditelnost. Cesta
do Mořiny vedla lesem a
byla namrzlá, klouzavá..
Zastavil jsem se u kostela
sv. Stanislava, kde jsou
dvě
malolisté
lípy.
Původně byly vysázené tři
už za Karla IV..
Cesta
z Karlova
náměstí v Praze na
Karlštejn
byla
nazývána
také
„Soumarova cesta“.
Byla po ní převážena
královská
koruna.
Cesta byla značena
kříži,
kapličkami,
božími
mukami,
lípami, kameny a
podobně.
Na
Karlštejn jsem přišel
po asfaltové silnici,
ale bez provozu,
neboť je neprůjezdná
vlivem sesuvu půdy až restauraci „Pod dračí skálou“, kde
byly zvěřinové hody. Hrad, gotický skvost z roku 1348,
kde Karel IV., český král
a římský císař uchovával
vzácné
korunovační
klenoty, je v únoru
otevřen jen v sobotu a
v neděli. Ve městečku je
mnoho
lákajících
obchůdků se suvenýry a
hospůdek nabízejících samé dobroty, ale turisté v této
době chyběli. Karlštejn byl také předlohou hry
Vrchlického „Noc na Karlštejně“.
Dokud žijeme, učíme se žít. Jaroslav Vrchlický.
Prošel jsem cestu kolem hradu a vrátil se k Dubu sedmi
bratří
a
pokračoval,
tentokráte ale po červené
značce do sv. Jana pod
Skalou hlubokým údolím podél
potoka Kačák po velmi členité a
romantické cestě. Mnohokrát
jsem musel přecházet přes
potoky po kládách, občas
šplhat po schodech,
jedno místo poblíž
vodopádů
Bučovického potoka
je dokonce jištěné
řetězy. Jsou zde lesní
porosty
připomínající bučiny,
neboť zdejší lesy
jsou
ponechány
samovolnému vývoji bez
zásahu lesníků a mají
pralesovitý
charakter.
V poledne při sestupu do
sv. Jana pod Skalou
dokonce sluneční paprsky
ozářily borový les. Strmý
byl
sestup
údolím
Propadlých
vod
do
malebné obce, kde je mimo jiné Mariánské barokní
sousoší, sochy Panny Marie, Jana Křtitele vlevo a sv.
Ivana vpravo. Hned vedle je poutní kostel sv. Jana
Křtitele a vedle benediktinský klášter. Za nimi trčí 210
metrů vysoká vápencová
skalní stěna, na kterou jsem
ale neměl čas vystoupit;
snad příště, bude-li nějaké !
Jeskyně, kde se prý usadil
první
český
křesťanský
poustevník sv. Ivan je
přístupná jen z kostela, který
byl uzavřen. Přístupný je ale
pramen minerální vody sv.
Ivana, hned vedle kostela.
Nakonec jsem vstoupil na
nedaleký
hřbitov
a
prohlédl si kapli sv.
Maxmiliána,
která
je
postavena
v čistém
negotickém slohu a je v ní
hrobka rodiny Bergerů.
Skoro 200 metrů nahoru
jsem musel vystoupat
bukovým lesem a následoval
pohodlný sestup do města
Berouna. Cesta vedla podél
tratě a řeku Berounku jsem
přešel po železničním mostě.
Za pár minut už jsem odjížděl
pohodlným
poloprázdným
vlakem do Prahy Smíchova,
kde na mne čekal kamarád
Jirka R., který mne pozval na Plzeňské. Příjemné
posezení nad dobrým mokem jsme však po 1.5 hodině
ukončili, neboť jsme oba chtěli stihnout zahájení
olympijských her v Soči. V 17 hodin jsem byl už
s manželkou a vnoučkem Jáchymem. Byl to pěkný,
příjemný a dobře využitý den.
Cesta je radost z toho, že neležím doma.
Barokní areál Skalka
8.2. so Černošice, Vráž - Černošice, Mokropsy 1 km vlakem Řevnice (218), ČD – Skalka (553) 7 km – U
Trojáku 10 km –Černolické skály 14 km – Všenorský
potok 15.5 km – Všemíry (225) 20 km – Všenory, ČD 21
km – vlak Černošice 22 km
V 8 hodin jsem
odešel na
vlak
stanice ČernošceMokropsy a za 10
minut vystoupil na
konečné
v Řevnicích, což je
vstupní brána do
Brd.
Nedaleko
náměstí je barokní
kostel sv. Mořice a
Panny Marie a už od
rána byl ozářený
sluncem. Počasí bylo
mimořádně pěkné;
slunečné, teplota 3° C, bezvětří. Po krátké prohlídce
městečka jsem začal stoupat po zelené značce parkem
kolem lesního divadla a
dále lesem podél potoka
stále nahoru úzkým údolím.
V horní části ještě byly
zbytky namrzlého sněhu. Na
vrchu kopce mne příjemně
překvapil barokní poutní
areál Skalka s křížovou
cestou od kostela sv. Máří
Magdaleny
zakončené
nahoře poustevnou, vše
dle návrhu slavného
barokního
architekta
Kryštofa Dientzenhofera.
Vedle kostela je klášter,
kde mi místní turista
vyprávěl různé historky
vztahující se k tomuto
magickému poutnímu
místu.
Pohled od
kostela dolů
na
město
Mníšek pod
Brdy
při
ranním
oparu prý
připomíná pohled
na
moře.
Ve
středověku
tudy
vedla Zlatá stezka. Po
prohlídce celého komplexu
jsem se vrátil k poustevně
nahoře a po červené turistické
cestě pokračoval pohodlnou
lesní cestou po hřebenu do
místa značeného U Trojáku.
Potkával jsem mnoho turistů,
také psů se svým doprovodem a snad dvě desítky
cyklistů na horských kolech. Teplota totiž vystoupila nad
10° C a sluneční paprsky příjemně hřály. Pěkné jsou zde i
vyhlídky do údolí řeky Berounky. Těšil jsem se na
Černolické „Čertovy skály“, kde jsem před více jak 45 lety
začínal
lézt
na
cvičných
skalách,
poprvé slaňoval a
v blízkých
Dobřichovicích získal
kvalifikaci cvičitele
vysokohorské
turistiky 1. třídy.
Stejně jako dříve i dnes
jsem tu potkal rodinky
s malými dětmi vyhřívající
se na sluníčku a jeden
z rodičů se snažil zdolat
některou
skalní stěnu.
Pokračoval jsem polní
cestou se stálou vyhlídkou
na vysílač Cukrák, ale
červená
značka
mne
dovedla do hlubokého
údolí Všenorského potoka
a pokračovala bohužel
vpravo směr Jíloviště.
Proto jsem se rozhodl
jít neznačenou cestou
obráceným směrem
podél potoka jen
vyšlapanou stezkou.
Brzy jsem došel
k rekreačním chalupám, kde jsem se dal do hovoru
s místními chalupáři, kteří mi potvrdili správnost cesty a
vyprávěli jsme si o toulkách přírodou. Cestu jsem
dokončil po silnici do Všenor a ještě 1 km jsem šel po
modré značce podél
trati
k vlakovému
nádraží. Za 3 minuty
projížděl vlak Elefant
na trase Beroun –
Praha, který jezdí
v pravidelných
intervalech 30 minut a
já
ho
využil
k překonání
posledních 3 km do
Černošic. Bylo teprve
13.30 hodin, kdy jsem
se vrátil do domu
svého syna a mohl
zaslouženě
poobědvat. Bylo to pohodlných 22 km za téměř jarního
počasí. Trochu jsem záviděl cyklistům, kteří si užívali
překrásné cyklostezky, i když nahoře ve stínu stromů
trochu pokryté zmrzlým sněhem. Rád bych se sem na
kole vrátil.
Snažím se držet tohoto:
Neztrácet čas s někým,
kdo ho nechce trávit se mnou.
Brdský Olymp Plešivec
9.2. ne Černošice, Vráž – Černošice, Mokropsy ČD 1 km
– vlakem Beroun (235) – po městě 4 km – vlakem Jince,
ČD – Čenkov (400) 6 km – hájovna Komorsko (598) 7.5
km – křižovatka Komorsko 8 km – vrch Písek (691) 10
km – návrat Komorsko 12 km – rozcestí Křižatky – sedlo
Klinek 15 km – Plešivec(654) 17 km – Plešivecký hřeben
18 km – Lhotka 22 km – Lochovice (308), ČD 24 km.
Vstal jsem velmi brzy a po
snídani odešel na vlak, který
mne dovezl za 20 minut do
Berouna. Více jak hodinu času
do odjezdu rychlíku do Jinců
jsem chtěl využít k prohlídce
města Beroun. Po sedmé
hodině bylo v neděli na
Husově
náměstí
liduprázdno. Pozdravil
jsem dámu středního
věku s dotazem na název
brány na dolní části
náměstí a ona se
nabídla,
že
mne
doprovodí po centru
města,
neboť
ráda
provází
turisty; pracuje
v informačním
středisku,
ale
dnes má volno.
Brána
se
jmenuje Dolní,
ale také Pražská
a je v ní malá
galerie. Předtím
jsem fotil pomník Jana Husa a před ním radnici
v novobarokním
stylu.
Krásně
opravené jsou štíty měšťanských
domů včetně budovy muzea
„Českého
krasu“
na
tomto
malebném náměstí, zvláště po
povodni, jak pravila má průvodkyně.
Doslova řekla: „díky povodním se
mnoho památek opravilo“. Zaujala
mne busta světově proslulého
dirigenta Václava Talicha na budově
knihkupectví Františka Nepila. Líbí
se mi Talichovo motto:
Člověk si vezme do hrobu jen to, co v životě rozdá.
Dominantou náměstí je farní kostel sv. Jakuba Staršího,
který je barokně přestavěný. Horní brána zvaná také
Plzeňská byla původně gotická, ale po požáru je
v barokním stylu. Kromě hodin je na ní nápis „Všeho do
času, Pán Bůh na věky“. Po hodině jsem se s milou
dámou rozloučil a kolem zbytků hradeb jsem se vrátil na
vlakové nádraží. Za 25 minut už jsem vystoupil v Jincích,
odkud jsem začal své putování po Zlaté stezce
k Brdskému Olympu.. Milé překvapení mne čekalo při
vystupování, kde jedinými cestujícími byli mladí manželé
s kočárkem a dnes 31letý Milan mi říká: „Ty jsi byl se
mnou v Iránu“. Je to už skoro 5 let, co jsme cestovali
skoro měsíc po celém Iránu, ale společně všech pět jen
prvních 5 dnů, když jsme se snažili vystoupit na nejvyšší
horu Iránu Mount Damavand 5671 m n.m., což je
vyhaslá sopka, ale pro nepříznivé počasí, hlavně velké
množství sněhu a hustou mlhu se pokus nezdařil (jiní
tam dva dny před námi zmrzli). Podstatnou část cesty po
celém Iránu jsem absolvoval jen se svým kamarádem a
velkým cestovatelem a úspěšným podnikatelem
Martinem Dušánkem, s kterým se opět potkám už za pár
dní na přechodu
Vysočiny. Milan
Olivér a jeho
manželka Katka a
v kočárku
4
měsíční
synek
měli
v plánu
kratší
cestou
vyjet s kočárkem
také na Plešivec.
Pohodlná byla má
cesta do obce Čenkov
podél
částečně
zamrzlého rybníka a podél
upraveného koryta řeky Litávky po červené turistické
značce. Následovalo prudké stoupání borovicovým
lesem k hájovně Komorsko, kde bylo mnoho stop po
divokých prasatech. Na
křižovatce Komorsko jsem
opustil značení a vydal se po
neznačené lesní silničce
k vrchu Písek, který je
nejvyšší horou Brd na
pravém břehu Litávky. Zde
bývala
dříve
Eliščina
rozhledna, ale dnes je tu
nepřístupná modrá kopule
na stožáru jako radar Řízení
letového provozu. Vyhlídka
z vrcholu není žádná, jen
při cestě tam a zpět jsou
vyhlídky do údolí. Po
úzkých asfaltových silnicích
jsem klesal a zase stoupal
k dnešnímu
cíli, Plešivci.
Místo turistů jsem zde
potkával
jen
cyklisty.
Teprve až 2 km před
vrcholem. kde jsem stoupal
po tzv. Eliščině stezce
k vrcholu hory, jsem potkával mladší turisty a také své
přátele vracející se z vrcholu s kočárkem. Překrásné byly
výhledy při závěrečném výstupu po okraji kamenných
moří na vrchol brdského Olympu, pověstmi opředenou
horu Plešivec. Čertova kazatelna je nad obrovským
srázem kamenného moře do údolí řeky Litávky je
nádherná vyhlídka na Jince obec Ohrazenice a další. Ve
vzdálenosti necelých 15 km
odtud je i nejvyšší hora Brd
Tok (865), kam bych se rád
podíval při příští návštěvě
Černošic.
Hradiště
na
Plešivci pochází z doby
bronzové; je to tajuplné
mystické místo; proto asi přezdívka „Brdský Olymp“.
Pověst vypráví, jak na místě kamenného moře stávalo
výstavné město, které čert proměnil v nepřehlednou
změť balvanů. Mne zaujala bronzová přilba připevněná
na jednom z
kamenů a vedle
ní dvě jména:
Vladimír Fiala,
úmrtí 7.7.2012 a
Pavel
Josefus
10.2.2005. Bylo
poledne,
když
jsem opouštěl
toto místo po
vrcholovém hřebeni s řadou dalších romantických
výhledů. Následoval pohodlný sestup borovicovým a
modřínovým lesem po
měkké cestičce na kraj
lesa Lhotka, odtud už
byly jen poslední dva
kilometry na vlakovou
zastávku
Lochovice.
Ještě několik pohledů zpět
na dva zalesněné kopce,
které jsem zvládl velmi
snadno a v pohodě. Zde už
stál připravený motorák a
ve 13.39 hodin jsem
začal zpáteční cestu
domů, tentokráte
už do Jičína. Ve
vlaku na konečnou
do Zadní Třebáně
jsem začal obědvat
a pokračoval v občerství ve vlaku Elefant do Prahy. Cesta
velmi rychle uběhla, neboť jsem měl dobrou společnici,
zdravotní sestru z pražského IKEMu. Necelé dvě minuty
jsem měl na přeběhnutí z druhého nástupiště na šesté,
odkud odjížděl rychlík směr Nymburk a Letohrad.
Překvapivě průvodčí stačil můj průkaz IN 50 Senior a
nechtěla ani doplatek 50 % za rychlík do Nymburka;
příjemné . Ještě nebylo 17.30 hodin a už jsem vystoupil
v Jičíně a těšil se na přenos z OH. Také tento den byl pro
mne příjemný i poučný.
Co říci na závěr?
Umět se radovat ze všeho:
Nečekat, že zítra přijde něco, co bude to pravé,
protože je možné, že to pravé přichází právě teď
a zítra nic krásnějšího už nebude.
Nakonec poděkování Mirkovi Jiranovi za vložení fotek,
aby byl deník na světě dříve než odjedu na zimní
přechod Vysočiny, tj. ve čtvrtek 13. února.
V Jičíně 10.2.2014
Ivan