Stáhnout - Ex-centric

Transkript

FUA TUL
PETR KRATOCHVÍL ed.
CESTY
DO RAKOUSKA
A SLOVINSKA
CESTY
DO RAKOUSKA
A SLOVINSKA
recenzent: Radek Suchánek
© Technická univerzita v Liberci, 2014
ISBN 978-80-7494-042-2
ÚVOD
Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla
založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších
architektonických škol v České republice.
Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko Liberce
realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu Ještěd.
Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus
a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace. Fakulta
nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské
programy.
Do této školy jsem vstoupil před sedmi lety a nyní – jako její děkan – prosazuji
takový program, který by její budoucí zaměření více vyhranil, otevřel ji světu
a zapojil ji do globálního dění. K tomu by nám mohl mimo jiné dopomoci
i projekt ARCHITEKTURA MIMO CENTRA.
Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady:
- od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném díle a nadšení
z něj je rychle infiltrováno všemi směry každému z nás,
- přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního prostoru,
kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné
tlusté zdi,
- až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je hnacím
impulzem veškeré naší tvořivosti a zdravé rivality, probouzení fantazie,
chuti objevovat a především radosti z naší tvorby.
Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
děkan Fakulty umění a architektury
Technické univerzity v Liberci
4
INTRODUCTION
The Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec was
established in 1994. Although new, it is considered to be one of the best
architecture schools in the Czech Republic.
It grew on a tradition of the avant-garde of the 1960s, when a brilliant
construction of the TV tower and hotel was built on the top of Ještěd Mountain
near Liberec. Number of students reached 200 at the architecture and
urbanism department and 100 students at the environmental design and
visual communication.
The faculty offers 4-year bachelor programmes and 2-year master programmes.
I started working at this university seven years ago, and now – as a dean –
I support a programme that will make the faculty more visible, open it to the
world, and integrate it into the global events.
The programme ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES is one of the projects
that should help us make our goals happen.
Our faculty has all the necessary preconditions:
- it is of the appropriate size that enables to share
the awareness of the common work and enthusiasm for it
spreads among all of us rapidly;
- we have a common classroom, study, creativity supporting space,
in which we all work and the ideas do not have to penetrate any thick walls;
- there is a common spirit of the school, which is perceived by everybody
and which is the driving stimulus of all our creativity, healthy rivalry,
imagination, urge to discover, and first of all, of the joy of our creation.
Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
Dean of Faculty of Art and Architecture
of the Technical University in Liberec
5
O PROJEKTU ARCHITEKTURA MIMO CENTRA
V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost je významná
architektura nejčastěji asociována s velkými realizacemi ve světových
metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především
na spektakulární díla, působící nejen svojí architektonickou podstatou, ale
také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou
spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním
světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury při
listování časopisy či brouzdání na internetu.
V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého
zaměření, jež vznikající v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či
právě proto nepostrádají sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních
lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují
bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší protějšky. Je možno je číst
mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci
často nepřitahují zájem medií, a o to více si zaslouží povšimnutí a prostor pro
prezentaci vlastních názorů.
Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury
mimo tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat a napravit. Je první
prací takovéhoto zaměření, rozsahu a finančního rozměru na Fakultě umění
a architektury Technické univerzity v Liberci. Fakulta na tomto projektu
spolupracuje s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením
Architectura, společností SPEV a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva
a Knesl+Kynčl.
Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem
České republiky.
Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel
Fakulta umění a architektury
6
ABOUT THE PROJECT ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES
In media that address both professional and non-professional audience,
distinguished architecture is most often associated with large constructions
in big world cities and in economically strong areas. The attention is primarily
focused on spectacular works, that impress not only by their architectural
essence, but also (often mainly) by their physical and financial dimensions.
These projects are usually associated with media-pampered names of
international stars of architecture. This is also the impression that students of
architecture get when they browse magazines and Internet.
However, in real world, there is a large number of buildings and constructions
of various purposes, that are created in incomparably unostentatious
conditions and in spite of that (or sometimes because of that) they do not lack
potency and great impressiveness. They are often set in peripheral locations
or purely natural context. That is why they react more naturally to their
surroundings than their more prestigious and splendorous counterparts.
They can be perceived more easily and one can gain a distinct learning and
inspiration from them. Although their creators often do not draw the attention
of media, they and their points of view deserve to be presented and seen.
The project “Maintaining partnership and development of co-operation in
architecture outside the traditional centres” is trying to analyse and improve
the situation. It is the first project of this orientation, extent and size of the
budget at the Faculty of Art and Architecture of Technical University in Liberec.
The faculty co-operates with other partners on the project i.e. association
Architectura association, SPEV association, and architectonic studios
Kamil Mrva and Knesl+Kynčl. The project is co-financed by European Social
Fund and state budget of the Czech Republic.
Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel
Faculty of Art and Architecture
7
O CESTÁCH V RÁMCI PROJEKTU
Jaká je motivace lidí pro život mimo centra a jak na tyto potřeby může
architektura reagovat? Jak v oblasti architektury funguje vztah mezi centrem
a periferií v dnešní době propojených sítí a globalizovaných vztahů? Je
pro vznik kvalitní architektury mimo centra důležitá vazba na centrum?
Jaká je role architektonických osobností a jejich vazba k místu? Jakou
roli hraje architektonické školství, je-li nějaké v daném regionu? Jaký vliv
mají architektonické soutěže v jednotlivých zemích či oblastech na kvalitu
a celkovou úroveň architektury mimo centra? Odpovědi na tyto a řadu dalších
aktuálních otázek spojených se současnou architektonickou produkcí
v regionech mimo tradiční centra se pedagogové a studenti Fakulty umění
a architektury TUL vydali hledat na cestách po mnoha evropských zemích
i mimo Evropu.
Mapování, tedy návštěvy kvalitní regionální architektury, rozhovory
s místními architekty praktikujícími mimo hlavní centra (s nimiž jsme se vždy
před cestami snažili navázat kontakt) i rozhovory s uživateli navštívených
staveb, to vše přispělo k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo
centra za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento projekt zaměřuje.
Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta nezastupitelné
a pro kritické zhodnocení staveb zásadní. Mediální obraz staveb může ze
své podstaty poskytnout pouze neúplné informace. A ty bývají navíc často
zkreslené – například tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny,
vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout širší kontext stavby,
dodat dostatek informací pro vlastní zhodnocení vzájemného působení
stavby a okolní zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv času,
podnebí či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace se mediálně prezentují ještě
čerstvé, nepoužité a nezabydlené, ale svou kvalitu je architektura schopna
obhájit až časem a obýváním.
Protože záměrem tohoto výzkumného projektu je srovnání kvality
regionální architektury v jednotlivých zemích, zejména ve vztahu východní
Evropy a postkomunistických zemí a Evropy západní, zavedli jsme dělení
realizací podle velikosti sídel, v nichž se nacházejí. Tyto kategorie jsou čtyři:
1/ města – sídla zhruba o velikosti 100 000 až 50 000 obyvatel,
2/ malá města – 50 000 až 5000 obyvatel,
3/ vesnice – 5000 až 500 obyvatel a 4/ solitéry v krajině.
V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými kategoriemi tak plynulý,
že je těžké mezi nimi vést jasnou hranici, proto je přiřazování realizací
z přechodových zón víceméně závislé na pocitovém vnímání toho kterého sídla.
Mgr.A. Zdenka Němcová Zedníčková, Ph.D.
8
9
ON THE TRIPS WITHIN THE PROJECT
What is the people’s motivation to live outside centres, and how can
architecture react to those needs? How does the relationship between
a centre and periphery work today, in the age of interconnected networks and
globalized relationships? Is a link to centres important for formation of good
architecture? What is the role of personalities in architecture and their link to
a particular place? What is the role of architecture schools, if there is any in
a respective region? What is the influence of public competitions in individual
countries or regions on the quality and overall level of architecture outside
centres? Teachers and students of the Faculty of Art and Architecture of TUL
set off to find the answers to these and other relevant questions on current
architectural production in regions outside traditional centres on their trips to
a number of European and non-European countries.
Mapping, visiting places of quality regional architecture, interviews with
local architects working outside traditional centres (with whom we had tried
to make contacts before the trips), and interviews with users of the visited
buildings contributed to forming a comprehensive image of architectural
development outside centres during the past 20 years, a period the project
focuses at.
The trips and visits of actual buildings are irreplaceable for an architect
and they are essential for critical assessment of constructions. The image in
media can inherently provide only incomplete information. This information is
often misleading, e.g. the imperfections of the image are removed or omitted.
The media usually cannot demonstrate a larger context of the building, bring
enough information necessary for assessment of the relation between the
building and the surrounding and/or landscape, and the media do not record
the influence of time, climate and users on the aging of the building. Works
of architecture are presented in the media as new, unused, and uninhabited,
while architecture can defend its quality only after certain time and usage.
As the aim of this research project is to compare the quality of regional
architecture in various countries, especially between Eastern post-communist
Europe and Western Europe, we defined sorting of presented buildings by the
size of settlements, in which they are. There are four categories: 1) Towns –
settlements from 50,000 to 100,000 inhabitants; 2) Small towns – 5,000 to
50,000 inhabitants; 3) Villages – 500 to 5,000 inhabitants; and 4) Solitaires
in landscape. In reality, however, the categories blend fluently, so it is rather
difficult to draw a clear line in between them. So the sorting broadly depends
on feelings and sensations a particular settlement gives to an observer.
Mgr.A. Zdenka Němcová Zedníčková, Ph.D.
Faculty of Art and Architecture
10
11
O CESTÁCH
DO RAKOUSKA
A SLOVINSKA
České země, Rakousko a Slovinsko měly ve své historii mnoho společného,
a to i v dějinách moderní architektury. Z vídeňské Wagnerovy školy vyšli
architekti, kteří se na počátky 20. století stali zakladateli moderní architektury
v rámci tehdejší monarchie, k níž všechny tři země patřily. Jozip Plečnik
mezi oběma válkami formoval zároveň novou tvář Pražského hradu i své
Lublaně. Přestože železná opona v tomto prostoru po válce na dlouho přervala
přirozené vztahy, přece jen liberálnější režim v tehdejší Jugoslávii umožnil
už v sedmdesátých a osmdesátých letech intenzivnější kontakty slovinských
a rakouských architektů. Jistě na tom měl zásluhu i ve Vídni žijící slovinský
architekt Boris Podrecca, který také tehdy pomáhal uvést Plečnikovo
lublaňské i pražské dílo do povědomí mezinárodní veřejnosti. I kontakty
českých architektů s Rakouskem se začaly obnovovat krátce před rokem 1989
– například účastí v soutěži na novou vládní čtvrť v St. Pöltenu. A po otevření
hranic odjela řada mladých architektů na první zahraniční stáže právě
do ateliérů svých rakouských kolegů.
Zakládá tato společná minulost a pozdější nitky vzájemných vztahů
něco, co bychom mohli označit jako regionální středoevropská architektura?
Takovou otázku si kladla mimo jiné i mezinárodní konference ve Zlíně v roce
1998. Asi nejradikálnější odmítnutí představy, že střední Evropa je dosud
reálnou kulturně-geografickou jednotkou, tehdy vyslovil vídeňský teoretik Jan
Tabor: „Jde pouze o zbožné přání některých dějepisců kultury a architektury,
kteří vycházejí z romantických představ.“ A obdobně Andrej Hrausky
zdůrazňoval pochopitelnou snahu slovinských architektů využít konce
rozděleného světa a rychle se zapojit do celosvětového architektonického
vývoje bez limitů nějakých regionálních specifik; přesto i Hrausky připomněl,
že reálný vývoj je vždy místními podmínkami nějak ovlivněn.
Jak tomu skutečně je a kam se architektura Rakouska a Slovinska
posunula během posledního období po roce 2000, měly mapovat tři cesty,
které sem v roce 2013 podnikli pedagogové a studenti Fakulty umění
a architektury Technické univerzity v Liberci.
Cesty obecně prokázaly neobyčejně vysokou úroveň architektury
v obou navštívených zemích. Samozřejmě že i zde je patrný velký rozptyl
mezi stavebními díly aspirujícími na architektonickou kvalitu a spíše
tradicionalistickým stavěním nebo komerční produkcí. Podíl těch velmi
dobrých či dokonce mimořádných staveb je však výrazně vyšší než u nás.
Důležitým přínosem bylo i poznání hlubších podmínek, které vznik takových
kvalitních děl umožňují. Tyto podmiňující okolnosti nám zčásti osvětlili naši
partneři při konkrétních rozhovorech v jednotlivých stavbách nebo je bylo
možné vyčíst ze získaných doplňujících informačních zdrojů. V Rakousku
k takovým pozitivním motivacím patří nepochybně i propracovaná politika
stavební kultury, vtělená do dokumentu „Baukulturreport 2006, resp. 2011“
a uplatňující se jak na celostátní, tak na regionální úrovni. Důležitá je také
existence výrazných ohnisek tvorby a teoretického uvažování o architektuře,
jaké se již před časem etablovalo v Grazu kolem tamní Fakulty architektury
a takzvaného Domu architektury (Haus der Architektur). Podobná ohniska
dobré architektury později vznikla i v dalších spolkových zemích, a nelze
tedy říci, že vývoj rakouské architektury je jednosměrně ovlivňován vzory
z Vídně. Důležité impulzy vycházejí také z Innsbrucku a promítají se mimo
jiné i do radikálně nové architektury četných lyžařských středisek; stejně
tak zajímavou oblastí je dlouhodobě Vorarlberg. Přes tuto různorodost
architektonické scény Rakouska by šlo jen sotva definovat nějaké regionální
tendence, projevující se i v rovině stylové a formální. Řada architektonických
ateliérů je sice úzce spjata s určitou oblastí, pro niž častěji projektují, ti
ambicióznější však záhy překročí nejen hranice kraje, ale i státu, stejně jako je
zde hojně zastoupena tvorba zahraničních architektů.
Totéž platí o situaci ve Slovinsku. To sice patrně ještě trpí jistou
ekonomickou stagnací po konfliktech při rozpadu bývalé Jugoslávie, na druhé
straně je zde velmi silné a dlouhodobé propojení domácí architektury
s mezinárodním vývojem. Takzvaná Lublaňská škola soustřeďující se kolem
profesora Ravnikara již v šedesátých letech dokázala propojovat domácí
plečnikovskou tradici s impulzy ze zahraničí, zejména se skandinávskou
architekturou. Důležitou roli „otvírání dveří na západ“ sehrál v osmdesátých
letech architekt Boris Podrecca, žijící ve Vídni, který svým mladším
slovinským kolegům pomohl získat jméno v zahraničí. Na tuto tradici navazuje
i dnešní nejmladší generace, která je mnohem otevřenější mezinárodním
aktuálním tendencím a její kreace jsou také mnohem častěji publikovány
v zahraničních odborných časopisech, než je tomu u architektury české.
Do architektury ve Slovinsku se také zpětně promítá i to, jak mnoho Slovinců
(nejen architektů) má zkušenost práce v zahraničí. Ateliéry jako Bevk Perović
arhitekti nebo OFIS arhitekti jsou dnes již mezinárodně proslulé a možnost
zhlédnout jejich tvorbu byla velkým obohacení pro všechny účastníky cesty.
Petr Kratochvíl
Zdroje: Ludvík Ševeček, Ladislava Horňáková (eds.), Středoevropská architektura 1890–1998 –
Central European Architecture 1890–1998. Zlín 1999.
Petr Šmídek, Současná slovinská architektura. (Dizertační práce). Brno 2013.
Michael Syszkowitz, Renate Ilsinger, Architektur_Graz. Graz 2009.
12
13
Linz
Hudební divadlo
Terry Pawson,
2013
CESTA 2/7–3/7 2013
Jan Hendrych, Jiří Janďourek, Zdeňka Němcová Zedníčková
Lienz
Obchodní centrum Mpreis
Machné Architekten, 2003
LINZ
wien
GROSSGLOCKNER
Lienz
Hotel Am Domplatz
Hohensinn Architektur,
2009
14
15
Kaiser Franz Josefs Höhe /
Grossglockner Hochalpenstrasse
Pozorovatelna Krystallis – Swarovski,
Herwig Ronacher, Andrea Ronacher –
architekten Ronacher, 1998
LIeNZ– Dölsach
Archeologický
park Aguntum
Moser Kleon
Architekten, 2005
Glocknerhaus /
Grossglockner Hochalpenstrasse
Přístavba restaurace
k původní horské chatě
Ruth Walder a Stefan Traninger
2004
Assling
Vitalpinum – prodejna
přírodní kosmetiky a zahrada
lor.architektur – Wolfgang
Oberstaller, Stephan Lanzinger,
2010
1
Grosskirchheim /
Döllach
Sportovní
a rekreační centrum
R. Suntinger, 2013
16
Sillian
Obchodní centrum
Mpreis
Machné Architekten,
2006
17
Lembach Obermühl
Palírna Stoaninger
Mühlviertler Destillation
Hammerschmid,Pachl,
Seebacher – Architekten,
2012
CESTA 14/9–28/9 2013
Jiří Suchomel, Martin Šaml
LINZ
Luftenberg
wien
Kůlna pro Eckera a Abu Zahra
Hertl Architekten, 2010
BREGENZ
Ottensheim
Obecní úřad
SUE Architekten, 2010
lublaň
Steyr
Kostel sv. Františka
Riepl Riepl Architekten, 2001
PIRAN
18
19
Rattenberg
Steyr
Škola
Daniel Fügenschuh, 2011
Firemní budova pro
Die Besorger Agentur
Kronstdorf
Dům Aichinger
Innsbruck
Horská dráha
Nordkettenbahn, stanice
Zaha Hadid Architects, 2007
Doren
Základní škola
Cukrowicz Nachbaur
Architekten, 2003
Hinterstoder
Víceúčelový sál Hösshalle
Riepl Riepl Architekten, 2002
20
Kramsach, Mariatal
Bregenz
Zemská zvláštní škola
s internátem
Architekten, 2007
Muzeum Vorarlbergu
Cukrowicz Nachbaur
Architekten, 2012
21
Andelsbuch
Prodejní centrum
„Werkraum Bregenzerwald“
Peter Zumthor, 2012
Bregenz
silnice Dornbirn – Ebnit
Koncertní a kongresové centrum, Dietrich/Untertrifaller
Architekten, 2006
FuSSach
Most Schanerloch
Marte.Marte Architekten,
2005
Jachetní přístav Rohner,
Baumschlager Eberle,
2000, 2008
Altach
Islámský hřbitov Altach,
Bernardo Bader, 2011
Wolfurt
Budova firmy Lagertechnik
Baumschlager Eberle, 1994
Zwischenwasser
Rozšíření hřbitova
a rozlučková místnost
Marte.Marte Architekten,
2002
Dafins
Rodinný dům s věží pro tři dcery
Marte.Marte Architekten, 2012
22
23
Rankweil
Muzeum v přírodě „Römervilla“
Sölden
Zážitkové muzeum
průsmyku Timmelsjoch
Architekt Werner
Tscholl, 2010
Sankt Gerold
Obecní centrum
Cukrowicz Nachbaur
Architekten, 2009
Laterns
Horská chata
Silnice Montafon – Lorüns
Most pro pěší a cyklisty
Stubaier Gletscher
Vyhlídková plošina TOP OF TIROL
na Stubaiském ledovci, Mount Isidor, 3210 m
Aste architecture, 2008
Sankt Anton am
Arlberg
Dolní stanice lanové
dráhy Galzigbahn
driendl*architects, 2006
24
25
Jesenice
Izola
Administrativní centrum
Studio Kalamar, 2012
Sociální bydlení
OFIS Arhitekti, 2003
Bled
Piran
Veslařské centrum
na jezeře Bled
multiPlan arhitekti, 2010
Úprava náměstí
Tartinijev Trg
Boris Podrecca,
1989
Ljubno ob Savinji
Nova Gorica
Vzpomínkový park
generála Maistera
Bruto Landscape
Architecture, 2007
Dentální studio
Stamboldžioski, Enota,
2010
Podpeč
Venkovské domy
OFIS arhitekti, 2010
Livek nad Kobaridem
Horské rekreační středisko
„Nebesa“
Klanjscek architects, 2004
26
27
Škofja Loka
Kontejner
s kancelářemi,
skladem a obchodem,
OFIS Arhitekti, 2009
Stopiče
Sportovní hala
Jereb in Budja arhitekti,
2011
Perovo, Kamnik
Rodinné domy
„Razgledi Perovo“
Dekleva Gregorič
arhitekti, 2011
Trebnje
Mateřská škola
Vrtec Mavrica,
Princic and Partners,
2011
Teharje
Rozlučková
kaple na hřbitově,
Arhitektura Krušec,
2007
Trebnje
Dům pro seniory
Bevk Perović arhitekti,
2008
Kidričevo
Mateřská škola
a dostavba školy,
Kajuhova 10 A, Mojca
Gregorski, Ajda
Vogelnik Saje, 2008
Srebrniče
Hřbitov
Vodopivec+
Ogrin+Gazvoda
2001
28
29
Murska Sobota
Langenlois
Ekonomická škola
Rok Benda,
Primož Hočevar, Mitja Zorc,
2007
Kremže
Plavební centrum
a centrum Wachau
Architekten Najjar & Najjar,
2011
Vinařské centrum
Loisium, Steven Holl,
2003
Grafenegg
Venkovní scéna
v zámeckém parku,
Schloss Grafenegg
the next
ENTERprise –
architects, 2007
Kremže
Dunajská univerzita
Dietmar Feichtinger
Architects, 2005
Kremže
Muzeum karikatur
Gustav Peichl, 2001
Gosdorf
Rozhledna
Murturm, Architekt:
terrain:loenhart&mayr,
2010
30
Mistelbach
Dům „Bílý monolit“
Lostinarchitecture,
2010
31
Eisenstadt
1
Kulturní a kongresové centrum
Pichler&Traupmann, 2012
CESTA 20/9–27/9 2013
St. Margarethen
Petr Kratochvíl, Filip Šenk, Eliška Málková, Lucie Pavlištíková
Festivalový areál
v římském lomu
AllesWirdGut, 2008
EISENSTADT
St. Margarethen
Farní školka
Halbritter+Halbritter,
2008
GRAZ
KLAGENFURT
MARIBOR
lublaň
Trausdorf
Vinařství Esterhazy
Anton Mayerhofer,
Pichler & Trupmann,
2006
32
33
Lackenbach
Dostavba zámku
AllesWirdGut / 3:0
Landschaftsarchitektur,
2008
Graz
Dům hudby a hudebního
divadla „Mumuth“
UNStudio, 2008
Graz
Raiding
Dům umění
Sir Peter Cook,
Colin Fournier,
2003
Koncertní síň Franze Liszta
Josef Hohensinn, 2006
Deutsch Schützen
„Wohnothek“ Ratschen
Graz
Přístavba kláštera
– víceúčelová hala
(refektář)
Günther Domenig
1977
Neuhaus
Muzeum Liaunig
Querkraft Architekten,
2008
Trofaiach
Rodinný dům „H“
YES Architecture,
2007
34
35
Leoben
Hlavní náměstí
Boris Podrecca, 1999
Maribor
Tržnice
Rok Benda, Primož
Hočevar a Mitja Zorc,
2007–2008
Leoben
Maribor
Dětské školka a školní
družina Josefinum
Nussmüller Architekten,
2009
Fotbalový stadion Ljudski vrt
OFIS arhitekti, 2006–2008
Bad Radkersburg
Společenské centrum
Gangoly & Kristiner, 2009
Maribor
Lékařská fakulta
Mačkovci
Vinařství Marof
Studio Kalamar,
2006–2008
Maribor
Sociální bydlení Poljane
Bevk Perović arhitekti, 2007
36
37
Podčetrtek
Lázně s hotelem
a sportovní hala
Enota, 2007–2010
Lublaň
Rozšíření a renovace
městského muzea
OFIS arhitekti
2000–2004
Celje
Městská tržnice
Arhitektura
Krušec, 2009
Krašnja
Kaple
OFIS arhitekti
2005–2009
Lublaň
Obytný komplex
OFIS arhitekti
2003,
resp. 2005–2007
Lublaň
Trojmostí
Jože Plečnik,
1929–1932
38
Lublaň
Vitanje
Studentské koleje
Bevk Perović architekti
2006
Evropské kulturní
centrum pro vesmírné
technologie
Dekleva Gregorič
arhitekti, Sadar +Vuga,
OFIS arhitects,
Bevk Perović architekti,
2012
39
Brdo pri Kranju
Kongresové centrum
Brdo
Bevk Perović arhitekti,
2006–2007
Brezje
Klagenfurt
Pasivní bytové domy
Klaura Kaden + Partner
Architekten, 2006
Klagenfurt
Úprava
náměstí
s venkovním
oltářem
Maruša Zorec
2008
Technologické centrum
Edgar Eger, Toralf Fercher,
Manfred Güldner, 2005
Steindorf
Steinhaus
Günther Domenig, 2008
Klagenfurt
Nové náměstí
40
41
VYBRANÁ
MÍSTA
42
MĚSTO
Klagenfurt (95 450 obyvatel), Korutany, Rakousko
Úprava Nového náměstí
Boris Podrecca (2005–2008)
foto: Miram Kambič
46
Klagenfurt, hlavní město rakouské spolkové země Korutany, je až šestým největším
městem Rakouska. Přes svou dlouhou historii bylo dlouho bezvýznamným tržním
místem, jehož rozvoj nastal až v 16. století, kdy jeho správu od císaře převzaly
korutanské zemské stavy. Tehdy také bylo město rozšířeno a za dřívějšími hradbami
založeno i „Nové náměstí“. Některé z původních renesančních staveb jsou zde dosud
zachovány, nejdůležitějším svědkem doby založení je však monumentální kašna
s drakem z roku 1593, který je i součástí městského znaku.
Náměstí prošlo v minulosti několika úpravami. Tu poslední navrhl architekt Boris
Podrecca, rodák z Bělehradu (1940), který však již svá studia absolvoval ve Vídni. Jeho
práce lze dnes najít po celé Evropě a jako pedagog působil i v zámoří na Harvardově
univerzitě. Vedle mnoha novostaveb a rekonstrukcí historických budov zaujímají
v jeho tvorbě velmi významné místo právě projekty veřejných prostorů, jak nových, tak
upravovaných. K těm nejzajímavějším patří Tartiniho náměstí ve slovinském Piranu, kde
prostřednictvím vložené elipsy v dlažbě vtiskl jasný řád předtím poněkud beztvarému
prostoru. Také v Klagenfurtu je na Novém náměstí zřetelně zdůrazněno geometrické
uspořádání prostoru. Zde ovšem navazuje na pravidelnou šachovnicovou osnovu
okolní zástavby z doby renesančního založení. Tu podtrhují přesné linie stromořadí
podél delších stran náměstí, vysázeného z pětašedesáti pečlivě zastřihávaných
platanů, světlé žulové pásy rovnoběžně členící tmavší žulovou dlažbu i noční osvětlení
tryskající ke korunám stromů z linie bodových světel v zemi. V ose tohoto podélného
tvaru tvoří protipól dračí kašny rovněž výrazná socha Marie Terezie. Navzdory této
vševládnoucí geometričnosti je náměstí zároveň příjemným pobytovým místem. Volná
plocha uprostřed prostoru bývá využívána pro masovější události (náměstí bylo
rekonstruováno v souvislosti s mistrovstvím Evropy ve fotbale, hraném i v Klagenfurtu),
zatímco stinná místa s lavičkami pod stromy nabízejí intimnější posezení. A s těmito
pobytovými funkcemi je skloubeno i praktické řešení omezené dopravy po obvodě
a zajímavé vstupy do podzemního parkoviště. /PK/
„Než dojde řada na stavební dílo,“ říká Podrecca ve své úvaze O potřebě a nezbytnosti
veřejného prostoru, „je třeba dešifrovat a osvojit si místo. Urbánní místa dnes více než
kdy předtím vyvolávají protikladné a silné obranné mechanismy. Hluboké časové vrstvy
s postavami čekajícími na interpretaci na jedné straně a mediální a marketingové
obchodní strategie na straně druhé vytvářejí substrát, nad nímž se architektura musí
prosazovat. Sémantika tohoto metatextu, resp. náš celkový veřejný prostor potřebuje
vyjasnění, aby bylo možné obnovit vztah mezi stavebním dílem a městským prostorem.“
M Ě STO 4 7
Boris Podrecca o Novém náměstí
v Klagenfurtu:
„Tam původně byly staré nemocné
stromy. Velké štěstí bylo, že si místní
lidé uvědomili, jak jsou nemocné
a nebezpečné. Vždyť v naší kulturní
oblasti pokácet starý strom je
hrozný zločin, za který by vás dav
mohl zlynčovat. Nové stromy, které
jsme tam nechali vysázet, budou
ořezávány do geometrického
obrazce. Nebudou tak vysoké, takže
architektura na náměstí, která je
docela pěkná, bude konečně také
vidět. Lidé si nakonec uvědomili, že
tam mají vynikající stavby.“
/z rozhovoru s Filipem Šenkem/
Zdroj: Matthias Beck, Boris Podrecca; Offene
Räume. Wien – New York 2004. www.nextroom.at/
building.php?id=35094&sid=37304 - www.podrecca.
at/index.php?inc=projectLocation&id=2182
48
BORIS PODRECCA
o „archikultuře“,
historii a současnosti
Archikultura
Vyrostl jsem v Terstu. Stále žiju
jak v Benátkách, tak ve Vídni.
Pohybuji se v prostředí této střední
Evropy a rád zde zanechávám
stopy. Jako řada dalších, třeba
literát Claudio Magris nebo Boris
Pahor, vynikající romanopisec,
dbám o tradici tohoto místa. Mohl
bych to nejlépe pojmenovat tak,
že nedělám architekturu, ale
archikulturu. Snažím se být
součástí něčeho, naplňovat
identitu této oblasti s bezpočtem
historických vrstev. Vždycky to
bylo pomezí osmanského světa,
byzantského světa a římského
světa. Zde se kultury potkávají,
proto říkám, že dělám spíše
archikulturu než architekturu.
Historie
V otázce kontextuality mám trochu
spory se svými kolegy z Holandska.
Záleží ale na konkrétním místě. Pokud
tam už historické vrstvy jsou, držím
se jich. V Benátkách bych nikdy
nepostavil dekonstruktivistickou
explozi. To by prostě nebylo moudré
v místě s tak silnou identitou. Když
vnímám konkrétní místo, určuje
základní parametry a předpoklady a já
se snažím odpovědět, vést dialog –
pracuji kontextuálně.
Současně je ale řada míst, kde musím
pracovat kvůli investorovi, míst, která
mohou být zničená nebo prázdná jako
Sahara. Pak se obejdu bez historie.
Ano, obecně se o historii zajímám,
připravil jsem výstavy Wagnera
a Plečnika, kterého jsem pro svět
objevil výstavou v Centre Pompidou.
Zajímá mě přirozeně i česká historie,
konkrétně třeba Janák, Gočár a Kotěra.
To byli skvělí lidé.
Někdy je ale lépe tohle všechno
zapomenout. Někdy dokonce musíte
„otce“ zabít, abyste mohl vyjádřit
představy a prostory, které nosíte
v hlavě.
Současnost
Dnes žijeme v době, která je
jakýmsi mostem mezi průmyslovou
a telematickou dobou. Telematická
doba je globální. Žijete se svým
počítačem neustále připojen
a propojen s transatlantickým
světem. Nakonec ale jste úplně sám,
je to sociology pojmenováno jako
teror intimity. Architektura musí
podněcovat holistický, celostní
zážitek, působit na všechny smysly.
Proto my architekti v této začínající
telematické době musíme v lidech
podněcovat emoce ve všudypřítomné
šedi nebo dekonstruktivistickém
chaosu. Nedělat architekturu jako
značku. Pokud jdete po Los Angeles,
architektura na vás mává ušima,
abyste se zastavil a utratil padesát
dolarů.
Ve střední Evropě musíme dbát
o naši nádhernou tradici. Je to
množství historie, množství národů
a náboženství. My nejsme ani Atlanta,
ani Detroit, ani Kuala Lumpur. Co mi
dává sílu, je střední Evropa, a tu chci
uchovat.
Architekt v dnešní době
Jsou tři velmi důležité parametry.
Za prvé se musíte dívat, kde pracujete.
Petrarca kdysi řekl, aby mu zavázali
oči a odvedli ho ze Sieny do jiného
města. Podle vůně místa prý
pozná, kde zrovna je. Města mívala
charakteristické vůně, ale to je dnes
pryč. Všude máme vůni McDonaldů.
Zpátky k tomu místu. Musíte si všímat,
jaké je, zda je to městské prostředí
zničené, nebo funkční, jak zde funguje
život. Za druhé musíte samozřejmě
uspokojit ty, kteří vás platí. Máte
ohromnou finanční odpovědnost.
Tu malíř, sochař, spisovatel ani
skladatel nemá. Třetí je hypotetická
odpovědnost za lidi, kteří budou žít
ve vašich prostorech, i když budete už
pod zemí. Pokud dbáte těchto tří bodů,
děláte dobrou práci pro společnost.
/z rozhovoru s Filipem Šenkem/
M Ě STO 4 9
Maribor (112 642 obyvatel), Slovinsko
Lékařská fakulta
Boris Podrecca (2013)
Na pravém břehu řeky Drávy vznikla jedna z jejích nových výrazných dominant,
Lékařská fakulta Univerzity Maribor. Kromě výuky se v ní má i provádět výzkum, což je
již čitelné z hmoty budovy, která je rozdělena na dvě části. Mezi nimi je terasa, která
nabízí studentům i vědcům možnost pohledu na panorama starého města na protějším
břehu řeky. Odtud vede lávka jako pupeční šňůra dolů, k promenádě vedoucí podél
vody. Zůstává zde však otázkou, zda architekt neměl více pracovat s břehem řeky, než
jen k němu přivést lávku. Stavba je totiž výrazným prvkem celého nábřeží na břehu
protilehlému ke starému jádru města. Vzhledem k tomu, že právě nábřeží na straně
historického centra prochází viditelnou rekonstrukcí, mohla být nová univerzitní
stavba moderní odpovědí na kultivaci nábřeží.
U hlavního vchodu z jižní strany studenty vítá nápis v latině, který v českém
překladu zní „Co jsme zaseli, sklízíme, co dáváme, dostáváme“. Dále pak vcházíme
do prvního patra univerzitní části, kde se nachází učebny. V nejvyšších patrech
nalezneme kanceláře a místnosti pro studenty, v suterénu máme možnost vstoupit
do knihovny. Prostoru knihovny dominuje prosklená oválná čítárna, která je
prosvětlená velkým světlíkem.
Fasáda v několika barevných odstínech, která je tvořena transparentními
a smaltovanými panely, přitahuje pozornost již z dálky. Zároveň vytváří
nepřehlédnutelný odraz, který se promítá i na hladinu Drávy.
Fakulta byla založena před deseti lety a jako mladé škole ji záhy přestaly vyhovovat
stávající prostory a bylo přijato rozhodnutí o výstavbě nové budovy. Kromě nových
místností pro výuku, katedry a další náležitosti školy pak bylo možné i navrhnout
výzkumné centrum. Nyní je možné rozšířit fakultu z 80–90 lidí v ročníku na 120–130.
Jak růst této univerzitní instituce, tak nesporná péče, věnovaná architektonické úrovni
jejího nového sídla, svědčí o ambicích tohoto druhého největšího města Slovinska
a patrně i o snaze přiblížit se významu hlavního centra země Lublani. /LP/
Zdroj: www.podrecca.at/index.php?inc=projectCurrent&id=:2594
50
M Ě STO 5 1
Fotbalový stadion
Ljudski vrt
OFIS arhitekti, Rok Oman, Špela Videčnik (2006–2008)
Druhé největší město Slovinska má silnou sportovní tradici, hraje se zde
na nejvyšší úrovni házená, basketbal a fotbal. Nedaleko města jsou například také
známé lyžařské areály. V roce 1998 město Maribor vypsalo soutěž na nový fotbalový
stadion pro místní Nogometni Klub Maribor, který patří dlouhodobě mezi nejlepší týmy
v zemi. Jeho účast v evropských pohárech vyvolala nutnost rekonstrukce místního
stadionu. V architektonické soutěži zvítězil návrh velmi mladého lublaňského ateliéru
OFIS. Od soutěže k dokončení nového multifunkčního stadionu v centru města uběhlo
téměř deset let.
Zadání soutěže znělo: vycházet z již existující stavby staršího stadionu s výrazným
a odvážným obloukem betonového zastřešení hlavní tribuny z šedesátých let
minulého století od modernistického architekta Borise Pipana. OFIS arhitekti při
návrhu zastřešení všech tribun na tento dominantní oblouk dlouhý téměř 130 metrů
a vysoký místy přes 18 metrů přímo navázali. Výsledná dynamická linie obchází
stadion kolem dokola, místy se přímo dotýká základny. Zvlněná linka klesá v rozích
se vstupy do areálu. Tvar tribun obklopujících fotbalové hřiště je řešený s ohledem
na kvalitu výhledu z každého místa hlediště. Není zde jediný sloup, který by bránil
ve výhledu z jakéhokoli místa hlediště. Celý stadion září klubovými barvami, především
při večerních zápasech se prosklený ochoz nové tribuny stává z vnější strany
nepřehlédnutelným městským prvkem.
Současné řešení fotbalového stadionu jasně podtrhuje lokální návaznost, drží se
předchozí stavby, která sice vycházela z přesvědčení architektonického výrazového
univerzalismu, ale v Mariboru vytvořila silné architektonické dědictví. Zvlněná
základní forma plynule navazuje také na okolní krajinný ráz s kopci posetými vinohrady.
Obdobně důležitý jako stadion samotný je i nově zformovaný veřejný prostor kolem
stadionu. Díky poloze v blízkosti městského centra se tak předpolí stadionu může stát
pevnou součástí struktury veřejného života Mariboru. Stadion je snadno dostupný
městskou dopravou, takže prostor kolem nemusí být obětován na rozlehlá parkoviště,
i když může stadion pojmout 12 994 sedících diváků. /FŠ/
Zdroje: www.archdaily.com/2391/the-ring-stadium-ofis-arhitekti-multiplan-arhitekti/
www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/02_FOOTBALL_STADIUM_MB/ofis_FOOTBALL%20STADIUM%20MB.html
Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012
52
M Ě STO 5 3
54
M Ě STO 5 5
Sociální výstavba
Poljane
Bevk Perović arhitekti (2007)
Na předměstí města Maribor vzniklo sociální bydlení za přispění Bytového fondu
města Maribor i Bytového fondu Slovinska. Velikost bytových domů těžko může
reagovat na okolní zástavbu, když z jedné strany pozemku sousedí se čtvrtí rodinných
domů, z další strany za porostem se skrývá průmyslová hala a přes rušnou silnici,
která je jen pár metrů od bytovek, nalezneme atletický stadion s pokračováním řad
rodinných domů. Přesto architekti při zpracování zakázky byli omezeni místem, a to
především přísným urbanistickým plánem pro danou lokalitu, který musel být splněn
do posledního bodu. Musíme připomenout, že se jedná o veřejnou zakázku, kde jedním
z hlavních kritérií je cena, aby budoucí byty byly dostupné pro sociálně slabší skupiny
obyvatelstva.
Takto vznikly čtyři jednoduché hmoty o šesti podlažích. Dvě mají více věžovitou
formu, další dvě více podélnou. Byty jsou poskládány okolo jedné středové
komunikace, avšak jejich dispozice nejsou po typologické stránce nějak výjimečné.
Dále se nachází v útrobách domů společné prostory pro jejich obyvatele, které mají
nahradit chybějící veřejné prostory v blízkém okolí. Některé jsou díky umístění uvnitř
hmoty kryté, jiné jsou navrženy jako velké otevřené střešní terasy. Všechny tyto
prostory zabírají výšku dvou pater.
Hmotu domů člení jak tyto společné prostory, tak i oranžové balkony, které
dodávají sídlišti dynamičtější povahu. Díky tomu, že se barva nachází na balkonech,
které jakoby visí na domech, rozbíjí obyčejnou monotónnost šedých kvádrů. Vnitřní
členění celého bloku je možné přečíst z fasády. Byty jsou naznačeny vyskládanými
dřevovláknitými deskami, kdežto stropní desky jsou přiznány horizontálními pásy.
Nejvíce je možné diskutovat o funkci společných prostor v domech. Z dálky působí
jako předimenzované místnosti na sušení prádla. Zůstává zde otázkou, zda architekt
na úkor těchto ideologicky motivovaných objemů neměl vytvořit další byty či zvětšit
společné komunikace a přivést do nich přirozené světlo. /LP/
Zdroje: www.archiweb.cz/buildings.php?action=show&id=1939
www.archdaily.com/90095/
56
M Ě STO 5 7
58
M Ě STO 5 9
MENŠÍ
MĚSTO
60
M E N Š Í M Ě STO 6 1
Leoben (24 600 obyvatel), Štýrsko, Rakousko
Mateřská školka, jesle
a družina Josefinum
Nussmüller Architekten, 2008–2009
Nová budova jeslí, mateřské školky a školní družiny se nachází nedaleko centra
města Leoben, v klidné části nábřeží řeky Mur. Leoben leží asi 50 km jihozápadně
od Grazu, je druhým největším městem Štýrska a sídlem hornické Montanuniversität,
kterou dnes navštěvuje přes 3000 studentů. Za posledních dvacet let zde bylo postaveno
poměrně velké množství architektonických realizací. K nejvýraznějším z nich patří
například oprava hlavního náměstí (Boris Podrecca), budova Červeného kříže a filiálka
GKK (Yes Architecture) nebo generální rekonstrukce poslucháren Montanuniversität
(Gangoly & Kristiner). Mezi tyto projekty se řadí i dvojice staveb realizovaných na popud
místního starosty a faráře z kostela sv. Františka Xaverského – studentské centrum
s kaplí a budova mateřské školky. Obě stavby zaštítilo sdružení Josefinum fungující již
od konce 19. století jako centrum mládeže pod farností sv. Františka Xaverského.
Dvoupatrová budova mateřské školky se terasou i okny otevírá do dvora s dětským
hřištěm směrem k řece Mur. Její břeh leží od hranic pozemku jen několik málo metrů.
Leitmotivem návrhu je Noemova archa, jejíž předobraz se promítá jak v interiéru, tak
v exteriéru stavby. Podobenství s lodí je patrné hlavně při příchodu od řeky. Fasáda se
zde stáčí do oblouku, v přízemí jsou umístěna kruhová okna a prvním patro je odsazeno
do pozadí, aby poskytlo prostor terase podepřené sloupy, které evokují lodní stožáry.
Z druhé strany školku tvoří tři samostatné pravoúhlé bloky, které naznačují vnitřní
uspořádání. Nad nimi se nachází vstup do druhého patra budovy, jenž je propojen
s terasou a stejně jako ona plně zastřešen. Ze dvora sem vedou dřevěné schody.
Uvnitř je budova rozdělena podle funkcí do několika celků. V přízemí se nacházejí
jesle pro děti od 16 měsíců a mateřská školka pro děti starší tří let. Mateřská školka
je dále dělena do pěti tříd, z nichž každá má vlastní místnost. V přízemí jsou ještě
umístěny společné prostory – dílna, jídelna, šatny a tělocvična, jež zabírá jeden ze
zadních bloků. Vchod vede ze dvora přes vstupní aulu. Prostory jsou v přední části
osvětleny okny v zadní pak prosklenými stěnami mezi jednotlivými bloky.
První patro patří školní družině. Uvnitř se nachází další tělocvična, samostatná
jídelna a čtyři oddělené třídy. Interiér je zmenšený o plochu terasy, která obchází celou
čelní část a poskytuje tak příjemný venkovní prostor. Různorodé prostory a jejich
vzájemné propojení působí, především v přízemí, jako velké dětské hřiště, které může
nabízet stále nové objevy a překvapení. Konstrukčně je celá budova řešena jako
dřevostavba. /EM/
Zdroje:www.nussmueller.at/projekte/kindergarten-josefinum/
www.nextroom.at/building.php?id=35867
62
64
Lienz – Dölsach (11 955 obyvatel), Tyrolsko, Rakousko
Archeologický park
Aguntum
Moser Kleon Architekten, 2000–2005
Nedaleko od tyrolského města Lienz se nachází unikátní areál bývalé římské osady
Aguntum. Starověké město bylo založeno na principu klasického římského castra
a bylo vybudováno v prvním století našeho letopočtu především kvůli těžbě železa,
mědi, zinku a zlata. Vyrostlo v údolní nivě, v závěru údolí řeky, na křižovatce cest.
Místo je obklopeno horami, které chránily území od severu a západu. V raných časech
křesťanství zde bylo biskupství. V současné době zde probíhá rozsáhlý archeologický
výzkum, postupně jsou odkrývány stopy staveb, celý areál je zpřístupněn a provozován
jako archeologický park.
Nejvýraznější dominantou areálu, jehož rozloha neustále narůstá podle toho, jak
zde probíhají archeologické práce, je především ústřední tmavý kubus – novodobá
interpretace původního zastřešení atriového domu stojícího na samotné křižovatce
základních os města: carda a decumana.
Další novodobé stavby – budova muzea s užitnou plochou 1300 m2 a věž rozhledny
stojící opodál – jsou stejně jako zmíněný kubus dílem architekta Thomase Mosera.
Kortenová fasáda muzea umístěná na severní straně budovy – směrem k silnici – cituje
uspořádáním svých plátů plán atriového domu. Jižní strana je naopak prosklená,
otevřená výhledu do lužního lesa, který areál obklopuje. Současně pojednaný je
i informační systém, který návštěvníka areálem provází. Stejně jako vyrovnávací lomená
rampa jsou i popisy jednotlivých částí města provedené v kortenu. Odlišně se projevuje
jen několikaúrovňová věž, jejíž konstrukce je vyrobená z červeně natřené oceli.
Z podest rozhledny, jež svým tvarem připomíná písmeno „A“ (snad A jako Aguntum), je
možné zkoumat rozsah a uspořádání římského města z ptačí perspektivy. Návštěvníkům
se tak nabízí pohled na nízké kamenné zdi, které tvořily základy původních honosných
budov soukromých domů uspořádaných v rámci předměstí, ale i v centru situovaných
veřejných staveb lázní, paláce a několika kaplí. Čitelné jsou i brány uvozující hlavní
městské osy, stejně jako linie hradeb, které město obepínaly.
Všechny novodobé zásahy se jasně odlišují od historických nálezů. Jasné
geometrické formy, použité materiály (plech, beton, korten, dřevo) a jejich střídmá
barevnost dávají vyniknout nálezům a kontrast mezi starým a novým umocňuje zážitek
návštěvníka. /JH/
Zdroj: www.moser-kleon-architekten.at
66
68
Kremže (23 947 obyvatel), Dolní Rakousy, Rakousko
Plavební centrum
a centrum světového
dědictví Wachau
Architekten Najjar & Najjar, 2011
Wachau je turisticky významná část dunajského údolí mezi Melkem a Kremží,
známá historickými památkami a výtečnými bílými víny. Město Kremže a oblast Wachau
mají statut kulturního dědictví UNESCO.
Stavba na břehu Dunaje, vzešlá z architektonické soutěže, je míněna jako brána
do oblasti Wachau, zároveň ovšem funguje také jako vstupní brána z lodí do města.
Kromě vlastního přístaviště s pokladnami nabízí informační centrum, výstavní plochu,
restaurační zařízení a také velkorysý, z části zastřešený venkovní veřejný prostor.
Dominantním prvkem centra a vlastní bránou je subtilní střecha překonávající
vzdálenost osmdesáti metrů mezi koncovými podporami. Z dálky viditelné křídlo se
vznáší nad vstupním prostorem a pavilonem informačního centra a restaurace. Jeho
trojúhelníkový průřez s ostrými hranami a hladký, hliníkem obložený povrch elegantně
ukrývají vnitřní mohutnou ocelovou příhradovou konstrukci. Pět subtilních, téměř
nepostřehnutelných ocelových sloupků, prostupujících pavilon, napomáhá redukovat
skutečný rozpon střechy na konstrukčně únosný rozměr. Působivý architektonický
efekt je založen na vtipné tvarové a konstrukční rozvaze, která je charakteristická i pro
jiné práce této autorské dvojice. /JS/
Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=34921
70
Lackenbach (1084 obyvatel), Burgenland, Rakousko
Dostavba zámku
AllesWirdGut / 3:0 Landschaftsarchitektur, 2006–2008
Renesanční zámek Esterházyů byl v polovině 16. století přestavěný z původního
vodního hradu. Vedle soukromých nepřístupných křídel, kde sídlí lesní správa,
obsahuje i části přístupné veřejnosti. Jeho vnitřní nádvoří a přilehlý zámecký park
nabízejí silný prožitek kultivované přírody a možnost seznámit se s rozmanitými druhy
dřevin. Veřejně využívaný je i hospodářský trakt areálu s výstavou rovněž věnovanou
přírodě. Atraktivita místa i řada akcí pořádaných v areálu zámku sem přiváděly stále
více návštěvníků a vyvolaly nutnost stavebních úprav. Architektonickou stránkou
projektu byl pověřen ateliér AllesWirdGut, na zahradních a parkových úpravách se
podílel ateliér 3:0 Landschaftsarchitektur.
Architektonická intervence zahrnovala jednak méně nápadnou rekonstrukci
některých vnitřních prostor, kde vznikl i menší koncertní sál a společenská místnost,
pronajímatelná pro různá jednání a menší konference. Viditelnějším zásahem bylo
postavení nového vstupu do komplexu, který je určen pro veřejnost. I tento nový
apendix byl však vyřešen citlivě a v logice prostorové skladby celého areálu: Tak jako
je hospodářský trakt předsazen před vlastní zámek, před nímž vymezuje uzavřené
nádvoří, je i nová vstupní budova předsazena před hospodářské křídlo, od něhož
je oddělena úzkým dvorkem. V této nové části je kromě pokladny i malá kavárna
a prodejna suvenýrů. Konstrukce vstupní budovy je ze dřeva, skleněné stěny jsou místy
plně průhledné a místy zaručují stínění dík textilní tkanině, vložené mezi lepené tabule
skla. Objekt působí velmi subtilně a historické stavby se dotýká jen dvěma prosklenými
spojovacími chodbami. Tyto kontrastní moderní materiály jsou ještě jednou v exteriéru
zámku decentně připomenuty v kovových a skleněných schůdcích pro separátní vstup
do zmíněných jednacích prostor.
Zvláštní péči si vyžádala úprava zámeckého nádvoří, kde roste řada vzácných
a starých stromů. Charakter arboreta zdůraznila nová lávka po jeho obdélníkovém
obvodu, která má kolísavou výšku nad terénem a umožňuje tak pozorovat arboretum
z různých perspektiv. K novým vizuálním efektům patří i zrcadlení parku a průčelí
zámku v hladině nově vytvořeného bazénu.
Idyličnost místa nijak nepřipomíná, že nedaleko odtud v téže obci stál za války
koncentrační tábor pro maďarské Romy, jichž zde zahynulo přes dvě stě. /PK/
Zdroje: AllesWirdGut. Wien 2009.
72
Bad Radkersburg (1384 obyvatel), Štýrsko, Rakousko
Společenské centrum
Gangoly & Kristiner, 2007–2009
Nové společenské centrum vzniklo dostavbou tří památkově chráněných domů
z počátku 17. století v samotném centru Bad Radkersburgu. Malé městečko ležící
na hranicích mezi Rakouskem a Slovinskem se může pyšnit bohatou historií sahající
až do první poloviny 13. století. Památková péče patří k jeho dlouhodobým prioritám,
o čemž svědčí Evropská zlatá medaile za ochranu historických památek již z roku 1978.
K rozhodnutí začlenit nové společenské centrum přímo do jádra města a nezastavovat
tak další plochy v okolí došlo v roce 1998 po štýrské zemské výstavě, kdy bylo znovu
definováno a zrekonstruováno hlavní náměstí. Roku 2003 byla na návrh budovy vypsána
vyzvaná architektonická soutěž. Tu vyhrál štýrský ateliér Gangoly & Kristiner. Původní
duo architektů, které spojuje studium na Technické univerzitě Graz, se dalo dohromady
před šesti lety. Nyní vedou úspěšný ateliér, jenž má ve svém portfoliu, kromě jiných
realizací, i několik oceněných rekonstrukcí či dostaveb jak v Grazu, tak jeho širším okolí.
Dostavba kulturního centra je uzavřena ve dvoře tří renesančních budov a z náměstí
je naprosto neviditelná. Vstup do zastřešeného foyer v přízemí vede skrze nenápadnou
prosklenou recepci umístěnou v zaklenutém podchodu jednoho z historických domů.
Z foyer míří nově vystavěné schody do horních dvou pater, kde je zachováno původní
loubí, kterým se vstupuje do menších zasedacích místností ve starých částech budovy
nebo do dvou koncertních sálů nacházejících se v nové vestavbě. Zasedací místnosti
jsou s centrálním prostorem vizuálně propojeny původními arkádami, které jsou nově
zasklené.
Zvláštním elementem v celé stavbě je světlo. To vstupuje do prostoru střešními
světlíky, pod nimiž je okamžitě tlumeno svislými závěsy z bílé látky. Budova tak
získává příjemnou, zklidňující atmosféru. Interiér byl upraven ve spolupráci s grafikem
Walterem Bohatschem. Barva centrální haly je přizpůsobena staré zástavbě, zatímco
barva sálů odpovídá jejich odlišným účelům (černá pro elektrofonické produkce,
divadlo a kino, bílá pro komorní hudbu a zpěv).
Zvenku jsou objemy vestavby rozčleněny do několika výškových bloků, což spolu
s barvou kortenové fasády pomáhá k splynutí s tradiční zástavbou, jejíž střechy jsou
většinou pokryty cihlovými taškami.
Stavba byla jako zdařilá rekonstrukce oceněna několika evropskými cenami
(GerambRose 2012, Best Architects Award 2010, nominace na Cenu Miese van der
Rohe 2011). /EM/
Zdroje: www.nextroom.at/building.php?id=32205
www.gangoly.at/projekte/oeffentlich/veranstaltungs-seminar-und-ausstellungszentrum-badradkersburg/
74
O společenském centru v Bad Radkersburgu
Peter Merlini, starosta města
„Místa jako Bad Radkersburg jsou vždy atraktivní pro pořádání seminářů,
malých konferencí a podobných setkání. Vedle běžné turistiky jsme proto
chtěli rozvinout další linií aktivit, kde bychom mohli nabízet pořádání
společenských akcí společně v jednom balíčku s ubytováním. Otázkou bylo,
kde by bylo možné takové kulturní a společenské centrum postavit. Měli
jsme v zásadě dvě možnosti; buď stavět mimo vnitřní město v oblasti hotelů,
nebo přímo ve starém městě. Přirozeně je složitější stavět v rámci staré
zástavby vnitřního města. Ale přesto jsme se pro to rozhodli, jednak protože
je zde výjimečné prostředí a jednak protože jsme slíbili, že tímto centrem
do starého města opět přilákáme více návštěvníků. Odchodu řemeslnických
živností jsme zabránit bohužel nemohli, proto se nyní snažíme oživit město
turistikou a kulturou… V návaznosti na to jsme sestavili tým pro přípravu
projektu, a to z místních lidí i lidí mimo region, kteří rozumějí organizaci
takových setkání. Tento tým pak zpracoval zadávací program kulturního
a společenského centra, protože jsme pro vypsání architektonické soutěže
chtěli již mít zcela přesné zadání.“
Hans Gangoly, architekt, jeden z autorů
„Zvláštní význam má foyer, neboť z něj se otvírají všechny ostatní prostory.
Funguje jako centrum a veřejný prostor. Budova v menším měřítku znovu
rozvíjí to, co vytváří i město: ve městě je hlavní náměstí, kolem něhož jsou
domy. A přesně stejná sekvence se opakuje i v našem domě. Foyer je
veřejným místem, kulturním centrem se dá z náměstí projít až do zahrady…
Mně jde vždy o to nabídnout lidem emocionální zážitek, prostorový prožitek,
jaký hned nezapomenou. Máme tu například zábradlí potažené látkou, jejíž
plocha je věnovaná tématu vody. Voda je s Bad Radkersburgem nerozlučně
spjata. Řeka Mur zde vytváří hranici mezi Rakouskem a Slovinskem
a v důsledku této extrémní okrajové polohy mělo město jen mizivé možnosti
se ekonomicky rozvíjet. V sedmdesátých letech minulého století zde byly
objeveny minerální vody, což zase dalo městu šanci hospodářsky přežít.
Společně s grafikem Walterem Bohatschem jsme proto zpracovali myšlenku
vnést téma vody – řeky Muru a termální vody – do interiéru domu.“
Zdroj: Ilka & Andreas Ruby: Von Menschen
und Häusern – Architektur aus der Steiermark.
HDA Graz 2009, s. 88–91.
76
Podčetrtek (3224 obyvatel), Slovinsko
Lázeňský komplex
s hotelem Terme Olimia
Enota (2004–2009)
Podčetrtek je jen malé město nacházející se v blízkosti chorvatských hranic. Přesto
zde díky jeho lázeňské funkci nacházíme překvapivé množství projektů soudobé
architektury. O tyto zásahy se zasloužilo především lublaňské architektonické studio
Enota, které nejdříve navrhlo a realizovalo projekt Termalija (2004), poté následoval
hotel Sotelia (2006) a nakonec Orhidelia (2009). Všechny tyto části řídí Terme Olimia,
termální lázně, které se označují za „oblíbenou destinaci pro ty, kteří chtějí více než jen
zažít blahodárné účinky termální vody“. Terme Olimia se mimo jiné snaží přilákat další
zákazníky propagací historie místa a léčebných účinků horkých pramenů, které léčí
konkrétní nemoci jako revma či arteriální poruchy. Kromě těchto objektů navrhovala
Enota také nedaleký kruhový objezd a sportovní halu.
Pro všechny objekty lázní je typická krajinná tematika. V případě Termalije šlo
o přístavbu k již exitujícím bazénům, která měla zakrýt původní, málo kvalitní stavbu,
aby tak lépe zapadla do svého okolí. Hotel Sotelia je nejvýraznější budovou v nejbližší
zástavbě, přestože se rovněž snaží působit organicky. Lázně Orhidelia, které byly
postaveny z těchto tří staveb jako poslední, se od ostatních liší především v přístupu
jak navázat na okolní prostředí. Aby nezabraly celý pozemek, a tím ho nedegradovaly,
střecha se do terénu integruje částečně díky zatravnění a je zároveň i pochozí.
Všechny budovy jsou propojeny v podzemí, pro jednoduchý přesun návštěvníků. Celý
komplex se chová jako nová krajina v již existující krajině.
Největší oříšek v programu představoval hotel Sotelia. Při požadavcích na větší
kapacitu hotelu, než jakou nabízejí okolní zařízení, a zároveň na intimní prostředí pro
zákazníky architekti využili maximum různých prostředků. Jedním z nich je rozdělení
stavebního programu do několika částí, aby vznikl dojem menšího měřítka stavby. Dále
pak sloupky na fasádě díky svému rytmu ničí pocit jedné velké plochy a přitom, když
člověk vyhlédne z balkonu, vymezují tyto sloupky úhel výhledu, čímž je zajištěno
soukromí ostatních obyvatel hotelu. V interiéru opět studio rozbíjelo velký objem
sloupy obloženými kousky bambusových stvolů. /LP/
Zdroje: www.terme-olimia.com
www.archdaily.com/63354/termalija-enota/
www.a10.eu/news/headlines/traffic_circle_podcetrtek.html
78
80
Podčetrtek (3224 obyvatel), Slovinsko
Sportovní hala Enota, (2010)
Cesta ke slovinsko-chorvatským hranicím vede přes malá sídla v kopcovité krajině.
Domy a hospodářské celky jsou roztroušené po kopcích bez sevřené urbánní formy.
Podčetrtek patří mezi taková otevřená a nezřetelně definovaná místa. Přínos zásahů
současné architektury lze mimo jiné spatřovat v tom, že zřetelně formuje centrum
tohoto sídla.
Sportovní hala dokončená v roce 2010 je jediným místem v malém městě, kde je
možno se věnovat halovým sportům. A nejen to, již při stavbě bylo počítáno s tím, že
bude kromě sportovního vyžití využívána k dalším účelům, například ke kulturním
akcím s velkým počtem návštěvníků. Architekti si proto mohli dovolit realizovat
vtip, nadsázku vstupního červeného koberce, který se přirozeně stal silným prvkem
celkového návrhu. Červená barva vytváří spolu s černými zdmi stavby velmi výraznou
architekturu.
Právě vícefunkčnost stavby je podepsána i na jejím vzhledu. Ateliér Enota je
charakteristický tvůrčím přístupem, který kombinuje moderní technologie, výtvarná
umění a důsledný průzkum prostředí, do kterého se má nová stavba včlenit. Již před
realizací sportovní haly ateliér Enota v tomto místě poblíž hranic s Chorvatskem
působil. První realizací ateliéru Enota zde byly lázně Termalija dokončené v roce 2005,
po nich následoval Hotel Sotelia (2006) a Orhidelia Wellness (2009).
Vzhledem k tomu, že Podčetrtek je opravdu malá obec s několika desítkami
obyvatel, je zřejmé, že právě tyto novostavby jsou pro město určující. Je až překvapivé,
nakolik odvážně se vedení obce rozhodlo spojit podobu svého místa právě se studiem
Enota. Novostavby svou velikostí výrazně předčí původní zástavbu a stávají se tak
opravdovou dominantou, dávající místu novou identitu. Při cestě po hlavní silnici
vedoucí podél hranic, na níž Podčetrtek leží, se nové stavby vyjímají a z okolní
rozhárané původní zástavby jasně vyčnívají jako centrum širší oblasti.
Z hlediska architektury mimo centra je Podčetrtek mimořádným příkladem, kdy
konkrétní místo získává jasný charakter díky spolupráci s jednou architektonickou
kanceláří. /FŠ/
Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012
www.archdaily.com/113223/podcetrtek-sports-hall-enota/
www.enota.si/
82
84
Ottensheim (4524 obyvatel), Horní Rakousko, Rakousko
Obecní úřad
SUE Architekten, 2010
Ottensheim je drobné historické město v Horním Rakousku. Jeho nově upravený
obecní úřad na sebe upozorňuje svojí kompaktností a hmotovou strohostí. Z větší
části je tvořen památkově chráněnou budovu, na kterou navazuje menší, formálně
jednoduchá, ale rafinovaně koncipovaná dostavba. Díky malému odstupu v ulici není
sedlová střecha staré budovy viditelná. Hranol přístavby navazuje plynule na římsu
historického domu. S ním je sjednocen i bílou barvou omítky. Ačkoli je budova úřadu
jen dvoupodlažní, působí zejména v nové partii monumentálně.
Přístavba usiluje o co největší otevřenost. V úrovni terénu nabízí víceúčelový sál,
do něhož je možno vstoupit jak z historické budovy, tak z ulice a z vnitřního dvora
úřadu. V určitých provozních situacích může sál fungovat jako kryté pěší spojení
veřejného pěšího prostoru a vnitřního dvora obecního úřadu. Sál je možno rozdělit
skládací stěnou na dvě různě velké části. Menší část (obřadní síň) je pak otevřena
do ulice a větší (konferenční místnost) do vnitřního dvora. Horní podlaží ukrývá čtyři
kanceláře, které se do ulice téměř neprojevují. Tři velkorysé otvory propůjčují bílé
krabičce přístavby velké měřítko, odpovídající významu úřadu.
Stará část je doplněna třemi černě orámovanými truhlíky vývěsních skříní, formálně
souvisejícími s okny přístavby. Jeden z nich, orientovaný do náměstí, je zároveň
oknem do kanceláře pro styk s občany. Strohé prvky nového schodiště, svítidel
a některých nových truhlářských prvků uvnitř historické budovy podporují dialog
nového architektonického gesta s chráněnou historickou substancí. Výsledkem je
příjemné napětí mezi starým a novým, ve kterém žádná z obou poloh nepřevládá a které
dává celku potřebnou míru elegance. Doufejme, že se tato vzorná symbióza promítá
i do uvažování a rozhodování městských radních. /JS/
86
Fussach (3670 OBYVatel), Vorarlberg, Rakousko
Jachetní přístav Rohner
a jeho společenské
centrum Nordwesthaus
Baumschlager Eberle, 2000 a 2008
Jachetní přístav na břehu Bodamského jezera byl zřízen na místě bývalé pískovny
a leží na hraně chráněného přírodního území. Prvním krokem byla v roce 2000 jeho
celková úprava, řešící základní potřeby jako příjezd, parkování aut, servisní zázemí
pro provoz lodí, záchody pro uživatele a malé kancelářské zázemí. Budovu správy
přístavu tvoří odvážně vykonzolovaný horizontální betonový hranol, otevřený k výhledu
na jezero a poskytující přehled o veškerém dění na pozemku. Vznáší se nad záplavovým
územím a přehlíží přístav a lodě. Autoři vysvětlují jeho podobu inspirací vodním ptákem,
stojícím na tenké noze.
Společenské centrum na hraně přístaviště a kotevních míst jachet vzniklo v roce
2008. Těží z protikladu subtilního, pravoúhle členěného translucentního proskleného
obalu a pod ním prosvítající masivní organicky tvarované betonové nosné konstrukce.
Překryv těchto dramaticky rozdílných vrstev působí různě v závislosti na denní
době a osvětlení. Nabízí jak z venku, tak zevnitř řadu vizuálních zážitků, založených
na průniku, rozptylu a odrazu světla. Vysoká klubovna je hlavním prostorem v tomto
domě na vodě. Vstup do ní je možný jak z pevné země, tak z vodní strany, kam může
vplout člun. Biomorfní tvary konstrukce a jemné broušené vzory na skle, inspirované
živou a neživou přírodou, se vzájemně doplňují.
Oba objekty stojí na protilehlých stranách manipulační plochy přístavu a profitují
z vzájemného dialogu. Mystičnost společenského centra soutěží se siláckou odvahou
provozní budovy. Vítězem je ale celý přístav, který se díky těmto výjimečným objektům
posouvá z polohy účelového zařízení do pomyslných vyšších sfér. /JS/
88
90
Altach (6416 OBYVatel), Vorarlberg, Rakousko
Islámský hřbitov
Bernardo Bader, 2011
Islámský hřbitov v Altachu slouží celému Vorarlbersku, průmyslovému západnímu
výběžku Rakouska, kde muslimové tvoří šest procent obyvatel. Základem návrhu je
inspirace rajskou zahradou, tématem společným pro řadu náboženství.
Civilní výraz hřbitova kontrastuje s duchovním posláním místa a dobře zapadá
do okolní krajiny, kde nejsilnějším motivem jsou strmé skalní srázy přilehlých hor.
Betonové stěny a z nich vycházející nízká přízemní budova tvoří lineární strukturu
hmot a prostor, orientovaných na Mekku. Stěny jsou vyšší směrem k silnici a jejich
výška klesá k horám. Vymezují prostor zahrady-hřbitova vůči okolní krajině. Pohřebních
polí, oddělených úzkými pásy zeleně, je pět jako prstů na ruce. Vyrůstají ze společného
základu a ukazují směrem k Mekce. Šestým prvkem podobné velikosti je pak hřbitovní
budova. Islámské motivy jsou omezeny na dřevěné ornamentální mříže v průchodu
podél shromažďovacího prostoru a na stylizované nápisy na kovových závěsech
v modlitebně. Uskočení závěsů nahrazuje mihráb a udává rovněž směr k Mekce. Hrubě
bedněný červený pohledový beton zdí a venkovních povrchů budovy je v interiérech
nahrazen hladkými povrchy.
Ojedinělý, kultivovaný a zdařilý pokus o podporu koexistence nábožensky
a kulturně svébytné menšiny s jejím odlišným většinovým okolím. Místo se zřetelnou
spiritualitou, dosaženou mimořádně střídmými prostředky. Hřbitov získal v roce 2013
cenu Aga Khan Award for Architecture. /JS/
92
Vitanje (2317 obyvatel), Slovinsko
Kulturní středisko
evropských vesmírných
technologií
Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS architects,
Bevk Perović Arhitekti (2012)
Stavba Kulturního střediska evropských vesmírných technologií dokonale naplňuje
koncept „mluvící architektury“ – „l’architecture parlante“. Forma na první pohled
připomínající zaparkovaný vesmírný koráb odpovídá středisku vesmírných technologií.
Ještě více na sebe přirozeně poutá pozornost, když se v okolí futuristicky vyhlížející
stavby začne z okolních strání rozléhat bučení krav.
Vitanje leží v severovýchodní části Slovinska schované v jednom z nesčetných
údolí. Dominantou i přes radikální architektonický příspěvek zůstává barokní kostel
na nízkém návrší v centru sídla. Spolu s o pár set metrů vzdáleným střediskem pro
vesmírné technologie nabízí v takto malém osídlení nezvyklé pohledy kombinující nové
a staré. Futuristická forma střediska kontrastuje se svým okolím formou i objemem.
Kontrastní by pro tuto stavbu bylo v podstatě jakékoli prostředí kromě hlubokého
vesmíru, ovšem spojení s barokním kostelem a vůbec vesnickým charakterem Vitanje
vytváří dva jasně vyhraněné póly.
Nové centrum navazuje na starší Kulturní centrum ve Vitanje, ve městě, kde
žila rodina Hermana Potočnika Noordunga, průkopnického teoretika vesmírných
výprav. Představy tohoto výrazného myslitele se do stavby přímo promítly: Celkový
tvar je inspirovaný návrhem první geostacionární vesmírné stanice navržené právě
Potočnikem Noordungem v knize Problém vesmírného cestování – raketový motor
(1929). Byla to kruhová obytná vesmírná stanice s umělou gravitací, dodnes stále
nejlepší řešení pro dlouhodobý pobyt člověk ve vesmíru.
Základní forma budovy je určena dvěma protnutými prstenci záměrně evokujícími
pohyb vesmírné stanice kolem střední osy. Protnutí vytváří rampu, po které lze
vystoupat na střechu objektu. Podoba budovy také odpovídá záměru zdůraznit funkční
dvojakost – místní komunitní centrum s kruhovým víceúčelovým sálem pro tři sta
lidí a s místní knihovnou a muzeum vesmírných technologií s vlastním programem
překračujícím lokální rámec. Jádro stavby je z monolitického betonu.
Návrh vyšel ze spolupráce čtyř architektonických ateliérů, které byly vyzvány
investorem k předložení návrhů řešení stavby. Na první společné schůzce všech
zúčastněných se vedoucí zástupci jednotlivých ateliérů dohodli nevytvořit čtyři návrhy,
ale spojit síly a vytvořit jeden společný návrh. Výsledek je úzce spojen s obsahem
stavby a Hermanem Potočnikem Noordungem. Spojitost s konkrétním místem je zřejmá,
ovšem díky samotnému charakteru díla Potočnika Noordunga přirozeně překračuje
tradiční architektonické formy směrem do otevřeného vesmíru. /FŠ/
94
Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012.
Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012
www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/07_SPACE_WHEEL_NOORDUNG_SPACE_CENTER/ofis_SPACE_WHEEL_
NOORDUNG_SPACE_CENTER.html
96
ROZHOVOR s Vasou Perovićem
Předpokládám, že dobře znáte dílo
Jože Plečnika u nás. Jak vnímáte
jeho realizace v České republice,
tehdejším Československu?
Je to něco, co sdílíme, co máme
společné, je to součást obou našich
kultur. Ačkoli Plečnik byl Slovinec,
podílel se na utváření jednoho
z nejdůležitějších míst v Čechách.
Svazuje nás to k sobě, i když to
nemusí být patrné na první pohled.
Pro nás bylo důležité začít dialog
s touto představou. Samozřejmě dobře
známe vše, co Plečnik udělal. Dnes
jsme měli šanci znovu si prohlédnout
jeho interiéry na Hradě.
Pro nás, Matiju Bevka a mě, je
Plečnik opravdu důležitý. Nechci
tvrdit, že jsme tradicionalisti… Možná
jsme. Možná o nás řeknete, že jsme
konzervativní. My ale opravdu máme
potřebu ve svém díle, jakkoli se jeví
mezinárodní na první pohled, vyjádřit
přináležitost k našemu kulturnímu
prostoru.
Mluvíte o regionalismu?
Ne, to není regionalismus. Řeknu to
takhle. Plečnik má obrovský vliv. Když
jste slovinský architekt, nemůžete
Plečnika neznat. Není možné ho
přehlížet, je to pevná součást naší
kultury... Možná je to břemeno. Ať
tak nebo onak, je to něco, co nás
jako architekty spoluutváří. Když
jste slovinský architekt, vždycky se
něco z jeho díla musí objevit ve vaší
architektuře.
Proto se stavím kriticky k většině
současné východoevropské
architektury – české, slovinské nebo
jakékoli jiné. Velmi rychle jsme přijali
za vlastní model západní kultury.
Když dnes přijedete do Prahy, uvidíte
řadu opravdu zajímavých staveb,
které, soudě podle vzhledu, mohly být
98
vytvořeny jakoukoli západoevropskou
kanceláří. To je v pořádku, žijeme
v době, kdy je svět stlačený, takže
během minuty můžete komunikovat
takřka s každým a se vším. Současně
ale postrádáme něco…
Nechci tvrdit, abyste tady stavěli
jako Jan Kotěra. Rád bych ale viděl
architekturu ovlivněnou tím, co se
zde událo. To možná není kritický
regionalismus per se, ne? Tvrdím,
že všichni pocházíme z určitého
kulturního prostředí a to, co děláme,
musí nějak odrážet toto prostředí.
Nemůže odrážet jen obecné podmínky,
ve kterých žijeme. Všichni máme
internet, všichni máme stejné
informace, všichni máme Domus etc.
Máme také odpovědnost k prostoru,
ve kterém žijeme, z kterého pocházíme.
Nemusí to být velká odpovědnost, ale
alespoň trochu ji cítit musíme. Rád
bych viděl více české architektury.
Raději než více líbivé architektury.
české a slovinské architektury, což
je ale jen můj názor, nejsem historik.
Po osobnostech jako Kotěra nebo
Plečnik byla u vás obrovská díra, která
zmizela až cenou na Expo v Bruselu
1958. Ale vlastně to trvalo až do 70.
let, kdy se opět objevila zajímavá
architektura. Ve Slovinsku to bylo jiné,
protože Le Corbusier byl komunisty
schválen a přijat, takže u nás je jakýsi
přechod od Plečnika ke Corbusierovi.
Proto v 50. a 60. letech lze najít řadu
zajímavé architektury. Samozřejmě z té
doby máme také bezpočet sraček, ale
to bylo ve všech těchto režimech stejné.
Zajímavá architektura u nás mohla
vzniknout, protože Le Corbusier byl
přijatelný kulturní model.
Jaká je situace ve Slovinsku?
U nás je to stejné. Země jako Slovinsko
nebo ČR všechny prošly politickou
změnou, rychle se změnil model
organizace společnosti. Změna
se udála během velmi krátké doby.
Pochopitelně je opravdu složité provést
takovou změnu na všech úrovních
společnosti. Obě naše země si velmi
rychle a velmi snadno přisvojily také
kulturní modely z tzv. západních
a tzv. kapitalistických společností.
S nekritickým přílivem kapitálu přišel
i nekritický příliv kulturních modelů,
a to i v architektonickém prostředí.
Toho bychom si všichni měli být vědomi. Když pracujete v Lublani, snažíte
se město nějak vymezit, udělat
Záměrně to nejde změnit, nemůžete se
zítra ráno probudit a říct si, od teď budu čitelnějším?
My máme, jak jste viděl, některé
dělat českou architekturu. Důležité
projekty na úplném okraji města, a tam
je být si vědom toho, co se stalo. Ano,
se snažíme vytvořit hranu města.
jsme součástí globalizovaného světa,
Ale přirozeně jednotlivé projekty
ale jsou to právě tyhle malé rozdíly,
které nás dělají bohatšími nebo lepšími. nezmohou mnoho. Mohou jen dobře
naplnit svůj úkol.
Jde i o to dívat se na vlastní práci
touto optikou. Netvrdím, že naše práce Když se podíváte na architektonickou
produkci ve Slovinsku, uvidíte řadu
je nějak výrazně slovinská. Když se
špatných projektů a řadu velmi
budete dívat na naše stavby, mohou
dobrých projektů. To je stejné i u vás.
vám připadat jako typická současná
Tady je to zřejmě ve větší škále,
architektonická produkce. Vždycky
protože vaše země je větší, se silnější
je ale u nich přítomné zázemí, pozadí,
ekonomikou.
či jak to nazvat, základy v prostředí,
Potýkáme se stejnými problémy.
z kterého jsme vzešli. To je téma
Slovinsko má možná procentuálně
na kulatý stůl.
více zajímavých staveb. Ve Slovinsku
je tak šest sedm kanceláří v podobném
Zůstaňme ještě ve Slovinsku. Jaké
jsou podmínky pro stavění v Lublani? věku jako my, které dělají sice velmi
rozdílné věci, ale všechny mohou být
Když jsem tam byl, město mi přišlo
považovány za zajímavé. Lublaňská
dost nečitelné. Poznamenala město
škola byla dlouho výrazně menší než
vláda komunistů?
pražská, a tak tam bylo silnější sepětí
U nás bylo vytvořeno mnoho skvělé
mezi studenty a učiteli.
architektury i v období vlády
komunismu. To je velký rozdíl v historii
/rozhovor vedl Filip Šenk/
ROZ H OVO R 9 9
VESNICE
100
VESNICE 101
Assling (1890 obyvatel), Tyrolsko, Rakousko
Vitalpinum
Wolfgang Oberstaller, Stephan Lanzinger – lor.architektur,
2009–2010
Na okraji tyrolské vesnice Assling vyrůstá šikmo ze země betonový kubus
s podmanivým nápisem na fasádě – Vitalpinum je název přírodní kosmetiky, kterou
již přes 125 let vyrábí místní rodinná firma Brüder Unterweger. Nedávno oslavené
výročí založení podniku se stalo dobrou příležitostí k vytvoření moderní prodejny
a rozsáhlé zahrady, která k ní přiléhá. K realizaci stavby, jejímiž autory jsou architekti
z innsbruckého studia lor.architektur, došlo v letech 2009 a 2010. Zastavěná plocha
činí 270 m2, užitná 211 m2 a obestavěný prostor je 1023 m3. Návrh zahrady si vzal
osobně na starost současný majitel firmy.
Střecha masivního betonového objemu evokuje velký rám obrazu. Střechou se však
v tomto případě šikmo zaraženého objemu zcela nazvat nedá – jeví se spíše jako čelní
fasáda. Je vizuálně nejexponovanější a slouží jako veliký poutač, jehož malířské plátno
tvoří nízkými jehličnatými keři porostlá plocha. Tento druh zakrslé borovice je podle
slov majitele symbolem jejich rodinné firmy.
Stavba, která se zvenku tváří jako „rám obrazu“, se uvnitř stává „domem-horou“,
který v sobě ukrývá poklady. Masivním dřevem obložený interiér s mohutnými
čtvercovými světlíky, jejichž kubusy jsou hmotou střechy proraženy, je provoněný
medem, heřmánkem a jehličím. Zadní celoprosklená fasáda se pak znovu mění v obraz –
pohled na rozsáhlou zahradu osázenou alpskými květinami, keři a stromy, mezi kterými
se vinou stezky vysypané nejrůznějšími materiály a vyrůstají dřevěné kostky altánů
a dalších drobných staveb.
V těchto přístřešcích je možné nahlédnout do tajemství výroby přírodních produktů,
kterou se firma zabývá. Neobvyklé výstavní prostory jsou založené na zprostředkování
vjemů všemi lidskými smysly. Kromě prohlídky historických i novodobých strojů
a zhlédnutí instruktážních filmů je možné vystavené výrobky téměř libovolně „aplikovat
zevně“, případně k nim i přivonět a ochutnat je. /JH/
Zdroj: www.vitalpinum.at
102
VESNICE 103
Deutsch Schützen (466 obyvatel), Burgenland,
Rakousko
Bydlení ve vinici
Am Ratschen
Kraj na nejvýchodnějším okraji Rakouska při maďarských hranicích je malebně
zvlněný a místní svahy jsou pokryté četnými vinicemi. Vinohrady jsou základem nejen
rozvinuté vinařské produkce, ale – tak jako v mnoha dalších lokalitách Burgenlandu –
i atraktivitou, která přitahuje stále více turistů. Jim slouží i originální forma ubytování
v malých chatách, umístěných přímo ve vinici. Desítka těchto objektů leží na samé
horní hraně svahu, odkud je krásná vyhlídka na ubíhající řádky vinné révy. Právě
na jejich směřování navazuje orientace jednotlivých chat – i s oním nepatrným
půdorysným pootočením, které symbolicky vyjadřuje přizpůsobení strohé geometrie
krajinnému reliéfu. Jednotlivé objekty jsou záměrně jednoduché; pokud by zde
stál pouze jeden, mohli bychom ho považovat za domek hlídače vinic, s takovou
samozřejmostí se do místa včleňují. To samozřejmě usnadňuje i použitý materiál, dřevo,
které je v exteriéru neimpregnované a postupně získává podobnou patinu jako kmeny
révy. Půdorys obdélníka se zasunutým nárožím umožňuje poskytnout každému objektu
relativně soukromé venkovní zákoutí. Snaha zajistit i vnitřním prostorům jistou intimitu
je patrná z důmyslného rozvržení okenních a dveřních otvorů, které je zvládnuto
s kompoziční elegancí. Formáty i provedení oken jasně ukazují, že se architekti při své
snaze sblížit svou architekturu s duchem místa nehodlali obracet k tradičním motivům.
Stejně jednoduše a moderně je navržen interiér chat. Na místnost s dvěma lůžky
navazuje kuchyňský kout a uzavřený prostor se sprchou a toaletou. Povrchy jsou
samozřejmě opět dřevěné. Na opačném dolním konci vinice se nachází restaurace
i recepce celého areálu, nově přistavěná ke staršímu venkovskému domu. /PK/
104
VESNICE 105
Raiding (817 obyvatel), Burgenland, Rakousko
Koncertní dům
Franze Liszta
Atelier Kempe Thill, 2006
V těsné blízkosti rodného domu hudebního skladatele a klavíristy Franze Liszta
nedaleko centra obce Raiding byla v roce 2006 vystavěna na zakázku Spolku Franze
Liszta nová koncertní síň. V převážně zemědělské oblasti asi deset kilometrů západně
od maďarských hranic uprostřed třetí nejmenší spolkové země Rakouska Burgenlandu
se stala kulturním centrem chudého regionu. Jednou za čtyři měsíce (říjen, březen,
červenec) se zde koná Festival Franze Liszta. Mimoto probíhají v budově s kapacitou až
600 návštěvníků samostatné akce jako semináře, firemní prezentace či koncerty. Obec
(v minulosti rozpolcená mezi Rakouskem a Maďarskem) se tak snaží najít svoji identitu
a zdůraznit svůj význam v regionu. Kromě koncertní haly se v městečku nachází ještě
rodný dům Franze Liszta (ze 17. století), který v současné době slouží jako muzeum,
farní kostel z počátku 20. století nebo Storchenhaus – dům pro hosty navštěvující
městečko v rámci japonsko-rakouského výměnného programu.
Koncertní dům byl navržen holandským studiem Atelier Kampe Thill v roce 2004
na základě mezinárodní soutěže. Stojí asi 30 m od rodného domu Franze Liszta uprostřed
zahrady, která je od okolní zástavby oddělena betonovou zdí či plotem. Hlavní vstup
do sálu vede od parkoviště železnou vstupní bránou, druhý směrem od obce nenápadnou
brankou, před kterou se nachází nově upravené náměstí a přemostění říčky Selitzabach.
Samotná budova koncertního domu svou výškou 12 m výrazně převyšuje okolní
zástavbu. Ohraničují ji bíle omítnuté stěny, nejspíš inspirované sousedním rodným
domem F. Liszta. Forma je záměrně jednoduchá, volena s ohledem na místní stavební
tradici. Pravoúhlý objem je z důvodu vizuálního odlehčení rozdělen na dvě výškové
úrovně. Tomu jsou uzpůsobeny i dispozice. V přízemí se nachází zázemí, foyer
a koncertní sál. Ten má klasický obdélníkový tvar (tzv. „shoe box“), který byl typický
pro auditoria postavená v průběhu života Franze Liszta (v 18. a 19. století). Pro zlepšení
kvality zvuku je celý obložen smrkovým dřevem a jako jediný vyvýšen nad zbytek
budovy do plné výšky 12 m. Ve druhém patře, do kterého vedou z přízemí dřevěné
schody, se nacházejí balkony a vyhlídky na okolní krajinu.
Okna se nacházejí podle místí tradice pouze v přízemí a díky své velikosti (18 x 4 m)
vizuálně propojují foyer a vstupní prostor s přilehlou zahradou. Reálně je vnitřní prostor
možné otevřít do zahrady dřevěnými dveřmi o rozměrech 4 x 4 m. /EM/
Zdroje: http://bgld-kulturzentren.at/raiding
www.atelierkempethill.com/0036.html
106
VESNICE 107
Steindorf (479 obyvatel), Korutany, Rakousko
Steinhaus
Günther Domenig, 1986–2008
„Domy často zobrazují dva směry – hmotu a vnímání, lidský individuální rozměr, výraz
rozpolcené lidské osobnosti.“ (Günther Domenig)
Steinhaus ve Steindorfu je soukromá vila jednoho z předních představitelů
rakouského dekonstruktivismu Günthera Domeniga. Rodák z Klagenfurtu se po studiu
na Technické univerzitě Graz stal jedním z vůdčích představitelů tzv. „Grazer
Schule“ a krajina v okolí jeho rodného města pro něj zůstala významná po celý život.
V sedmdesátých letech tak vznikly plány na stavbu soukromého domu na břehu
Ossiašského jezera vzdáleného 40 km od Klagenfurtu. Projekt, který byl sousedy
často přezdíván „Ungetüm“ (monstrum, příšera), však nedostal stavební povolení
a počátek stavby se tak posunul až do roku 1986. Kvůli úředním a finančním potížím
trvala realizace dvaadvacet let. Životní dílo Günthera Domeniga, které v čisté formě
zobrazovalo jeho architektonické smýšlení, se stalo manifestem dekonstruktivistické
architektury. To v roce 2008 ocenil i rakouský stát a zemské zastupitelstvo Korutan
a v současné době slouží vila jako společenské centrum pro pořádání festivalů,
koncertů, sympozií či pracovních setkání.
V harmonické krajině Ossiašského jezera, která je úzce spjatá s architektovým
dětstvím, působí stavba jako zjevení. Na pozemku o celkové rozloze téměř 4000 m2
se sklo tříští o beton a ocel, jednotlivé prostory do sebe vrážejí, vstupují do sebe
a prostupují sebou v kompozici, jež by se v hudební terminologii dala nazvat kakofonií.
Půdorys by se snadno dal zaměnit s nárysem. I přesto stavba, zahrada i sochařské
objekty utvářejí přímo na břehu jezera jeden homogenní celek.
„Co dělají ruce, co dělá hlava, to je dům,“ popisuje tvůrčí proces Günther Domenig.
Ústředním prvkem interiéru je spirálový prostor prolínající se přes všechny úrovně.
Z něj vedou několikery schody různých rozměrů, sklonu i délky do dalších pěti
podlaží domu, kde se nacházejí pracovní i společenské místnosti: kuchyně s jídelnou,
koupelna, ložnice či konferenční místnost. Objekt je osvětlen pomocí prosklených
stěn a světlíků, které jsou nepravidelně rozmístěny po celé stavbě a světlo jimi proniká
s různou intenzitou a tónem. Nejvíce světla vstupuje do budovy zadní stěnou, která
zároveň vizuálně propojuje interiér se zahradou, jež končí až u břehu jezera.
Přes pororoštovou lávku vedoucí z vyššího patra je umožněn přímý vstup do exteriéru.
Vila je s vnějškem propojena i dalšími prvky – z hlavního objemu do prostoru trčí
například betonové a ocelové chodníčky, stěny, sloupy, pilíře. V zahradě jsou umístěny
samostatné sochařské objekty. Nepravidelná geometrie ještě více vynikne ve srovnání
s pravoúhlou rámovou terasou, která je k domu přistavěna směrem k jezeru. /EM/
Zdroje: www.fsb.de/de/de/mensch_und_architektur/architektouren/steinhaus_domenig/
www.nextroom.at/article.php?id=11301, www.domenig-wallner.at/en/projects/steinhaus-2/
108
VESNICE 109
110
VESNICE 111
Krašnja (328 obyvatel), Slovinsko
Kaple posledního
rozloučení
OFIS architekti, Rok Oman, Špela Videčnik (2005–2009)
Malá vesnice Krašnja leží nedaleko od hlavního města Slovinska v malebné
kopcovité krajině. Místo samotné není nijak významné, přirozené zasazení
do svahu kopců je narušeno v těsné blízkosti se táhnoucí dálnicí A1, která spojuje
Lublaň s Mariborem. Vesnice se doslova přimyká k dálnici, ovšem kaple, ačkoli je
na vyvýšeném místě, je z dálky patrná jen pozorným pohledem.
Kaple se nachází na jihovýchodním konci vesnice v mírném návrší hned vedle
mnohem staršího hřbitova. Forma stavby provedené v leštěném betonu, modřínovém
dřevě a skle přímo reaguje na místní přírodní ráz. Šedavý objem se zařezává do svahu,
takže na sebe vedle hřbitova nestrhává veškerou pozornost a zachovává pietní
atmosféru místa. Zvlněná vstupní fasáda je v centrální části celoskleněná. Využití
modřínového dřeva v této části přechází díky sklu z exteriéru do interiéru. Tento prvek
je elegantním řešením plynulého vstupu do krytého prostoru osvětleného střešním
otvorem ve tvaru latinského kříže. Použitý beton se díky kombinaci s modřínem nejeví
chladně, inscenovaný kontrast a soustředění dřevěného obložení v jádru stavby vytváří
vlídné prostředí.
Definování základního symbolu křesťanské církve světlem zcela jinak v betonu
předvedl již Tadao Ando v kostele Ibaraki Kasugaoka v Japonsku (známějším pod
označením kostel Světla) v roce 1989. V tomto případě Tadao Ando latinským křížem
otevírá hlavní stěnu za oltářem.
Vznešenost a kontrast hmoty betonu s imateriálním světlem jsou ale v každodenním
životě spojeny se scénami spíše tragikomickými. Složité osudy současné architektury
na malé vesnici zažívá Rok Oman pokaždé, když se na místě znovu zastaví. Architekti
navrhli i vybavení interiéru kaple, ale místní se rozhodli ušetřit a nakoupili je v místním
obchodě, kde dostali k velkému nákupu zadarmo plastový kříž. Je to úsměvná
kombinace vysokého a nízkého vkusu, ale na místě samotném je zcela zřejmé, že
k narušení silné formy architektury nedošlo. Naštěstí totiž, když byla na jednu ze stěn
z leštěného betonu umístěna velká plechová cedule hlásající, že kontejner je za rohem,
jel kolem Rok Oman a ceduli strhnul a na místě zničil. /FŠ/
Zdroje: Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (eds.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012
www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/01_FAREWELL_CHAPEL/ofis_FAREWELL.html
www.archdaily.com/25453/farewell-chapel-ofis-arhitekti/
112
VESNICE 113
Brezje (493 obyvatel), Slovinsko
Úprava náměstí
s venkovním oltářem
Maruša Zorec (2008)
Bazilika Panny Marie Pomocnice je už přibližně po dvě století cílem mnoha
poutníků a je největším poutním kostelem ve Slovinsku. Vznik baziliky je spojen
s přístavbou kaple Panny Marie ke kostelu ze 14. století, kam Leopold Layer z Kranju
jako projev vděčnosti za záchranu před uvězněním v roce 1814 namaloval milostivý
obraz Panny Marie. Tento obraz postupně lákal více a více návštěvníků a bylo mu
připisováno několik zázračných uzdravení. Roku 1988 byl statut kostela povýšen
papežem na baziliku minor a roku 2000 byl prohlášen za národní útočiště.
Vzhledem k omezené kapacitě kostela se věřící při bohoslužbách a dalších
církevních obřadech sdružují na náměstí před bazilikou, kdy se jich sejde i na 6000.
Pro náměstí už bylo vytvořeno několik projektů na úpravu. Jeden z realizovaných je
od Jože Plečnika z třicátých let 20. století. Novodobé úpravy se zhostila Maruša Zorec,
která ve většině svých zásahů pracuje s památkově chráněnými objekty.
V tomto případě využila Plečnikovu zeď, kdy šikovně za ni schovala veřejné záchody
a další obslužné místnosti, které přesto jsou dostatečně blízko k hlavnímu dění. Oltář,
který býval před hlavním průčelím kostela, do této zdi naopak vložila. Po tomto zásahu
vynikl kostel na náměstí jako větší dominanta a mozaika na fasádě od Ivana Vurnika ze
šedesátých let je o to výraznější. Díky celé zjednodušené úpravě náměstí se stal tento
prostor sjednocujícím prvkem celého komplexu.
Když neprobíhá na náměstí ceremonie, z oltáře vidíme pouze dveřní ocelový rám
a zavřené černě nalakované dveře, ke kterým vedou schody z místního kamene. V tu
chvíli hmotově oltář splývá se svým okolím a člověk více vnímá velikost náměstí
a dominantu kostela. Jen nové materiály naznačují, že se zde jedná o novodobější
objekt. Manipulace s dveřmi na obyčejných pantech je velice jednoduchá, zvládne ji
jeden člověk. Na konci se jen křídla dveří připevní k rámu. Po otevření a splynutí dveří
s černým ocelovým rámem se decentně mění atmosféra celého komplexu. Díky otevření
interiéru do náměstí se přiznává větší členitost celkového prostoru. Jednoduchý
interiér obložený březovým dřevem díky své prosté vybavenosti speciálně navrženého
nábytku přivede větší pozornost na zlacené liturgické předměty. Tím divák stočí svůj
pohled i na oltář a ví, že brzy začne obřad. Světlo do oltáře je přivedeno shora, přičemž
zdroj je skryt. /LP/
Zdroje: www.radolca.si/en/brezje-basilica/
www.slovenia.info/?cerkev=8873
114
VESNICE 115
SOLITÉR
V KRAJINĚ
116
S O L I T É R v krajině 1 1 7
St. Margarethen, Burgenland, Rakousko
Festivalový areál
v římském lomu
AllesWirdGut, 2005–2008
Když v roce 1926 začali místní občané městečka St. Margarethen předvádět
v jednom ze statků pašijové hry, založili tím tradici, jejímž vyústěním je dnes
velkolepý operní festival v originálním prostředí upraveného lomu. Lom se nachází
na návrší za obcí a má svou dvoutisíciletou historii. Těžili zde vápenec již Římané,
v provozu je dodnes. V roce 1959 v něm začal významný rakouský sochař Karl Prantl
konat pravidelná sochařská sympozia, jejichž výsledky jsou doposud v prostoru
lomu k vidění. Prantl, jenž se narodil a žil v nedalekém Pöttschingu, doporučil
ochotníkům ze St. Margarethen přenést pašijové hry do přírodního amfiteátru lomu,
když dosavadní prostory již nepostačovaly. Postupně se k pašijovým hrám přidaly
další hudební produkce a od roku 1996 se zde každoročně během letních měsíců
hraje operní představení ve špičkovém hudebním i pěveckém obsazení. Místo, které
patří do majetku rodiny Esterházyů, bylo z finančních prostředků jejich nadace také
architektonicky upraveno, naposledy výrazně v roce 2008 ateliérem AllesWirdGut.
Spojením antické památky, místní lidové tradice, kulturních podnětů mezinárodně
působících umělců, finanční síly rodiny spjaté s regionem a vynikajících architektů
vzniklo ojedinělé místo mezinárodního věhlasu.
Architektonická intervence ateliéru AWG byla již druhým krokem v kultivaci lomu.
Rostoucí počet návštěvníků vyžadoval nový přístup do areálu, a to z nejvyššího
místa na hraně lomu, kde je také rozsáhlé parkoviště. Nejefektnější součástí návrhu
se tak stala zalomená rampa, která dramatizuje sestup do vnitřního prostoru lomu
a proměňuje ho v dynamický prostorový a večer jistě i světelný zážitek. Rampa
z betonu a kortenové oceli zároveň umožňuje bezbariérový a – v porovnání se
schodištěm – i pohodlnější pohyb. Rampa se místy volně vznáší nad terénem, jako
by chtěla zdůraznit ohleduplnou distanci vůči okolní přírodě. Zároveň však svou
masivností působí jako výrazný artefakt – jako abstraktní skulptura. Použití rezavé
oceli může asociovat i charakter lomu jako přírodního i technického díla. V jednotném
pojetí jsou do prostoru lomu začleněny i další nezbytné součásti: vstupní horizontální
budova na horní hraně, prostory pro občerstvení a hygienické zázemí, hranolovitá
stavba s šatnami pro účinkující ukrytá před pohledy návštěvníků za skalním útesem
a samozřejmě především vlastní jeviště a hlediště pro 4600 osob. Využití existujícího
amfiteátru, vzniklého staletou těžbou, nabídlo překvapivě dobré akustické podmínky
i dramatickou kulisu skal, rámující výjevy na operní scéně. Lokalita je zapsána
na seznamu památek UNESCO a architektonická intervence ateliéru AWG hodnotu
tohoto místa ještě umocnila. /PK/
Zdroje: AllesWirdGut. Wien 2009.
118
120
Gosdorf, Štýrsko, Rakousko
Rozhledna Murturm
loenhart&mayr, 2010
Rozhledna na řece Mur poblíž hranic se Slovinskem je umístěna v pásmu bývalé
železné opony, označovaném jako Evropský zelený pás a táhnoucím se celým
kontinentem od Barentsova moře až k Černému moři.
Silueta věže evokuje dvojitou šroubovici DNA, model prapodstaty všeho živého.
Užité materiály – ocel a hliník – spolu s výrazným tvarem zřetelně odlišují věž od jejího
zeleného okolí. Dvě do sebe zavinutá schodiště umožňují jednosměrný pohyb
návštěvníků. Ti se pohybují po lomené spirále a mohou při výstupu z několika podest
nahlížet v různých výškách do korun stromů. Jejich cesta pokračuje po dosažení
nejvyššího bodu plynule druhým schodištěm dolů. Potěšení z pohybu ve složité
konstrukci je má rovnocennou hodnotu s dosažením jejího vrcholu. Sama cesta je
cílem a zážitek z lidského díla se uvolněně mísí s vnímáním přírody.
Architektonický účinek je tu založen na protikladu lidského díla ke krajině. Podobně
jako u řady jiných zdařilých inženýrských staveb, zejména mostů a věží, vede dialog
mezi přírodou a člověkem k potvrzení faktu, že člověk je součástí přírody a jeho
vrcholná díla jsou jejím faktickým pokračováním. /JS/
122
Grossglockner Hochalpenstrasse / Heiligenblut
Salcbursko, Rakousko
Přístavba k chatě
Glocknerhaus
Ruth Walder a Stefan Traninger, 2004
Pokud se cesta sama o sobě stává zážitkem, není vlastně nezbytně nutné dorazit
do cíle, aby se dostavil pocit naplnění. To zcela splňuje Grossglocknerská vysokohorská
silnice spojující rakouské spolkové země Salcbursko a Korutany. V úseku silnice, který
nese jméno Alžběty Bavorské, je u vyhlídky masivní, bíle hrubě omítnutý dům, hotel
Glocknerhaus. Stavba z roku 1876 se nachází 2131 metrů nad mořem.
Objekt je nově opravený. Současně s jeho rekonstrukcí vznikla v roce 2004
i moderní přístavba – nová prosklená budova, jejímiž autory jsou architekti Ruth Walder
a Stefan Traninger. Ti stavbu navrhli jako prefabrikát, aby ji bylo možné i v těchto
klimatických podmínkách smontovat během několik dní. Uvnitř se nachází restaurace,
která slouží jak pro ubytované hosty, tak pro návštěvníky, kteří kolem pouze projíždějí.
Pravoúhlá dispozice původní chaty je přístavbou rozrušena. Novodobý objem je
oproti kamennému domu mírně pootočen, a tak v místě, kde se obě hmoty střetávají,
vzniká klínovitě tvarovaný meziprostor, který slouží jako zádveří a vstupní hala pro oba
objekty současně. Půdorysná stopa chaty, která připomínala tvar písmena T, je tedy
nyní rozšířena a jeví se spíše jako kříž. Původní kamenná stavba, členěná klasickými
okny a uzavřená vůči okolí, se díky přístavbě ve společenské části zcela otevírá
do okolní krajiny. Kontrast kamenného bloku a přidaného proskleného kvádru, jemně
pootočeného a narušujícího přísný ráz původní stavby, má v sobě napětí.
Interiér restaurace je střídmý, oproštěný od dekorů, které náležejí budově o více
než sto let starší. Konstrukční prvky dřevěných rámů a dalších částí nosného systému,
které prefabrikovaný pavilón tvoří (ocelová vzpínadla, táhla zavětrování a OSB desky),
jsou přiznané a viditelné zvenku i zevnitř.
Střechy obou staveb byly během stavebních prací opatřeny solárními kolektory. /JH/
Zdroj: http://dasglocknerhaus.at/
124
Kaiser Franz Josefs Höhe / Grossglockner
Hochalpenstrasse, Salcbursko, Rakousko
Pozorovatelna Krystallis
– Swarovski
Herwig Ronacher, Andrea Ronacher - Architekten Ronacher,
1995–1998
Jednou z nejpůsobivějších zastávek na trase Grossglocknerské vysokohorské
silnice je vyhlídka pojmenovaná po rakouském panovníkovi Františku Josefovi I.
Kaiser Franz Josefs Höhe se nachází ve výšce 2369 metrů nad mořem a z její
platformy je možné obdivovat nejen vrchol Grossglockner, ale i ledovcové údolí
Pasterze. Kromě parkovacího domu, muzea a restaurace vznikla v rámci této rozsáhlé
terasy i pozorovatelna Krystallis, jejímiž autory jsou architekti Herwig a Andrea
Ronacherovi z rakouského města Hermagor.
Pozorovatelna byla vybudována v roce 1998, tedy v době, kdy na místě už přes
dvacet let stála masivní kamenná základna tvořená prodejnou suvenýrů a restaurací.
Tuto kamennou horizontální hmotu, která je v mnoha pohledech zdálky vnímaná jako
součást skalnatého terénu, využili architekti pro svou stavbu jako podnož. Kontrastní
prosklená vertikála tento masiv proráží a jeví se jako krystal, který z této země vzešel.
Symbolika budovy tak odkazuje na existenci tzv. „Císařského kamene“, který je s místem
pevně spjatý, a samozřejmě i k výrobkům firmy Swarovski, která stavbu financovala.
Celý objekt byl navržen jako prefabrikát, aby jej bylo možné smontovat za co
nejkratší dobu. Zároveň bylo nutné vztyčit stavbu pouze za pomoci lidské síly – bez
použití jeřábu. V klimatických podmínkách, které v těchto výškách panují a kde
se počasí mění z minuty na minutu, byl tento aspekt návrhu stěžejní. Konstrukce
maximálně prosklené stavby je založena na šestiúhelníkovém půdoryse, jehož
jednotlivé strany měří 5,4 metrů. Dřevěný skelet je uvnitř zpevněn ocelovými táhly tak,
aby bylo možné zanechat vnitřní část objemu prázdnou – bez ztužujícího jádra, které
by rušilo transparentnost a čirost celého krystalu.
První dvě podlaží krystalu jsou zasazena do kamenné podnože a není z nich
možné vidět ven. Světlo v těchto prostorech dopadá shora a láká tak návštěvníky
k výstupu do dalších výškových úrovní, odkud se nabízí souvislý, ničím nepřerušovaný
panoramatický výhled na celé alpské pohoří. /JH/
Zdroj: www.architekten-ronacher.at/
126
Neuhaus (479 obyvatel), Štýrsko, Rakousko
Muzeum Liaunig
Querkraft Architekten, 2007–2008
Muzeum Liaunig, jehož objem čnící nad silnicí vítá návštěvníka při příjezdu
z nedaleké vesnice Neuhaus, nechal vystavět podnikatel a sběratel umění Herbert
Liaunig pro svou soukromou uměleckou sbírku. Herbert W. Liaunig se narodil
v Korutanech a po studiích ekonomie na Technické univerzitě Graz se ve svém
podnikání zaměřil na sanaci ohrožených firem (Austria Email, Binder & Co., Jenbacher
ad.). Podnikatelské úspěchy mu umožnily financovat a rozvíjet jeho koníček, kterým
se stalo sběratelství umění rozličného stáří a druhu. Po návratu ze Spojených států
se podnikatel spolu se svou sbírkou usadil ve zchátralém zámku Neuhaus (nedaleko
stejnojmenné korutanské vesnice). Ten se po renovaci a dostavbě podle plánů
štýrského architekta Günthera Domeniga (dokončeno roku 1992) stal vedle rodinného
sídla také místním společenským kulturním centrem.
Prostory zámku však kapacitně nedostačovaly, a tak se podnikatel rozhodl pro
svých 2200 exponátů postavit samostatnou výstavní síň, kde by bylo prezentováno
hlavně rakouské moderní umění po roce 1945. Na osamoceném pozemku stojí muzeum
jako solitér, který má přitahovat milovníky umění a umožnit jim kontemplativní ničím
nerušený přístup k němu. První soutěž na návrh budovy proběhla s mezinárodním
zastoupením v roce 2004. Projekt pařížského ateliéru Odile Dacq se však pro přílišnou
finanční nákladnost nerealizoval. S výstavbou se tak začalo až o tři roky později,
kdy v druhé soutěži, tentokráte pouze s rakouskou účastí, zvítězil vídeňský ateliér
Querkraft Architekten.
Muzeum sestává z několika částí, které jsou kvůli úsporám na fasádě a energií
z devadesáti procent zahloubeny pod zemí. Hlavní osu tvoří 160 m dlouhá, 13 m široká
a 7 m vysoká výstavní hala z jihozápadu ukončená prosklenou stěnou vykonzolovanou
nad silnici. Poskytuje tak výhled na údolí řeky Drávy. Ze severovýchodu je umístěna
druhá terasa s výhledem na zámek Neuhaus. Celý prostor, shora rovnoměrně
nasvícený, působí jednolitým dojmem. Těsně pod stropem je v pravidelném rytmu
dělen betonovými rozporami a přiznanými ventilačními vývody. Instalace jsou členěny
mobilními stěnami.
K hlavní ose přiléhají prostory proskleného vstupu s kavárnou a depozitářem
(takzvaným „vinným sklípkem pro umění“), které jsou zcela zahloubeny pod zem. Nad
nimi se ve druhém patře (též pod zemí) nachází sál pro krátkodobé výstavy. Samostatný
prostor je vyčleněn výstavě akanského zlata. Do černého boxu se vstupuje z hlavní
haly úzkou černou chodbou doplněnou o stropní světelnou instalaci Brigitte Kowanz.
Přímo z parkoviště se dá po úzkém betonovém chodníčku dojít na pahorek,
ve kterém je většina muzea zahloubena a který poskytuje krásný výhled na okolí. /EM/
Zdroje: www.querkraft.at
www.museumliaunig.at
www.odiledecq.com/EN-22-project-36-L_Museum_Austria_Neuhaus
128
130
Brdo, nedaleko vesnice Predoslje, Slovinsko
Kongresové centrum
Bevk Perović arhitekti (2006–2007)
Skleněný pavilon kongresového centra v zámeckém areálu Brdo nedaleko Kranju
byl postaven v souvislosti se slovinským předsednictvím Evropské unie. Původní
renesanční zámek zde byl postaven v roce 1510 pro místního šlechtice Jurije Egkha,
který oblast Kraňského vévodství spravoval z pověření rodu Habsburků. V průběhu
staletí původní stavba doznala značného množství stavebních úprav, poslední
výraznou podobu dal po roce 1935 stavbě majitel Pavel Karadordević, jugoslávský
regent po atentátu na krále Alexandra v roce 1934. Po znárodnění majetku rodiny
Karadordevićů komunisty si místo pro své pobyty ve Slovinsku zabral Josip Broz Tito.
Seznam prominentních politických hostů je dlouhý, namátkou stačí uvést z doby
socialismu třeba Rezá Pahlaví, Michail Gorbačov či v pozdější demokratické době Bill
Clinton, papež Jan Pavel II. nebo princ Charles.
Architekti z ateliéru Bevk Perović museli navrhnout nový větší prostor, protože
místnosti původní historické stavby nemají dostatečnou kapacitu. Jejich projekt
reaguje přímo na starší zástavbu, protože šířka nového skleněného pavilonu odpovídá
délce historické stavby konírny v sousedství. Ani výšková hladina není překročena,
a proto i přes výrazně větší rozměry je novostavba přiměřená svému okolí. Kongresové
centrum má vnitřní dispozici rozdělenou do tří samostatných částí podle typu
návštěvníků. Nejpočetnější část vchází do prostorného předsálí, významní hosté mají
určené vlastní komornější prostory a nakonec je zde samostatná část tiskového centra.
Stavba je koncipována jako maximálně transparentní a skrze dvouvrstvou
skleněnou fasádu otevřená vůči okolní krajině s upraveným parkem a jezerem.
Interiér je tomu podřízen, to znamená, že vnitřní členění je často také vytvořeno
pomocí skleněných ploch. Na prosklených stěnách se opakují kruhové motivy dané
perforováním dubového obložení hlavního sálu. V suterénu se nachází další jednací
prostor, který je možné podle potřeby pomocí pohyblivých stěn rozdělit na tři menší.
Přirozené světlo menšího sálu je zajištěno zatravněnou rampou.
Celý objem stavby je jednoduchý kvádr, který odpovídá charakteru stavby
spojenému úzce s politickou reprezentací. Stavba jako taková těží kvality především
z okolní upravené zeleně, forma proskleného kvádru je ovšem přirozeně použitelná
univerzálně. V daném místě je však její transparentnost možné interpretovat i jako
symbolické politické gesto, které se otevřeností vymezuje vůči předchozímu
nedemokratickému režimu. /FŠ/
Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012.
www.bevkperovic.com/?id=1,11,36
www.archdaily.com/3829/congress-centre-brdo-bevk-perovic-arhitekti/
www.brdo.si/
132
Mačkovci, Slovinsko
Vinařství Marof
Studio Kalamar (2009)
Původně stavební inženýr Zdravko Mlinarić, který například spolupracoval
na stavbě Tančícího domu v Praze s architekty Frankem O. Gehrym a Vlado Milunićem,
dnes vlastní společně s dalšími investory v rámci společnosti Panvita Group
vinařství Marof. Toto vinařství se nachází na svahu nad vesnicí Mačkovci na severu
Slovinska a má zde již stodvacetiletou tradici. Lovecký zámeček společně se
zemědělskými objekty vlastnila maďarská šlechtická rodina Szapáry do roku 1919,
než se stal vlastnictvím Slovinské republiky. V roce 2006 zámeček i pozemky
odkoupila společnost Panvita Group. V rámci technologických inovací bylo třeba
postavit nové budovy pro výrobu vína a jeho prezentace. Když se rozhodovali, kterou
architektonickou kancelář vybrat pro projekt, studio Kalamar bylo jasnou volbou díky
dřívější spolupráci.
Ovšem nejednalo se pouze o zmodernizování výroby. Byl zrekonstruován
celý komplex, zámek se vrátil do původního stavu a na jeho protilehlých stranách
vyrostly nové, vzájemně si podobné budovy: původní hospodářské budovy byly kvůli
modernizaci výroby nahrazeny novými a ve stejném duchu se na opačné straně
postavily i objekty s byty majitelů. To vše pod dozorem Úřadu na ochranu kulturního
dědictví.
Jedna z prvních hospodářských budov je samotné vinařství. Svým objemem se
snaží respektovat sousední zámek tím, že jej nepřevyšuje a část objemu je z východní
strany zasypána, tudíž příchozí návštěvník na první pohled nezaregistruje kompletní
velikost budovy. Střecha je na žádost Úřadu na ochranu kulturního dědictví pokryta
červenými taškami stejně, jako byly předchozí hospodářské budovy. Členění fasády
je inspirováno pruty ve vinicích, kterými je vinařství obklopeno ze západní strany.
Viditelnou část budovy tvoří návštěvnické prostory a místnost pro příjem hroznů.
Zbytek výroby je schován v podzemí, aby se také lépe udržela správná vlhkost a teplota
při výrobě vína. Když k budově přicházíte jako návštěvník, příjemně vás potěší
jednoduchá čitelnost obyčejného domu se sedlovou střechou, kdy se postupným
zanořováním dovnitř mění váš pohled na vinařství. Postupně se vám otevírá velkorysý
interiér s nádechem luxusu a velký stůl orientovaný k podlouhlému oknu, odkud
je vidět do vinic. Další zajímavý pohled nám nabízí kruhové otvory ve zdi, které se
nacházejí při vstupu do výrobní části. /LP/
Zdroje: www.marof.eu/
134
136
Laterns, Vorarlberg, Rakousko
Horská chata
Schutzhaus
Betonová věžička zapuštěná do alpské stráně je malá svými rozměry, ale
neuvěřitelně silná a robustní svým provedením. Hranol na čtvercovém půdorysu
nabízí čtyři úrovně, z nichž třetí je zredukována na konstrukčně a provozně nezbytné
minimum. Dva rohové pilíře tu obsahují malý sklad na jedné straně a vřetenové kruhové
schodiště se vstupními dveřmi v protějším rohu. Zbytek je velkorysá, seshora chráněná
terasa s výhledem do údolí a na hory. Na ni vede subtilní předsazené venkovní
schodiště. Tři uzavřená podlaží obsahují malé ložnice a saunu ve dvou úrovních pod
terasou a obytný prostor s kuchyní v nejvyšším podlaží.
V prostředí tradičních alpských staveb působí chata jako zjevení. Osciluje mezi
abstraktním cvičením na téma moderní architektury a pevnostní stavbou. K tomu
druhému přispívá jak tloušťka obvodových betonových stěn, tak jejich pemrlovaný
povrch. Velmi omezený výběr materiálů v exteriéru zahrnuje jen ty nejodolnější.
Kromě betonu ještě dub na vstupní dveře a ocel na zábradlí schodiště a terasy.
Téměř nepostřehnutelné dubové rámy oken, zapuštěné do vnitřního líce zdí a skryté
v zalomeném ostění, dále posilují abstraktnost výrazu domu.
Objekt byl postaven pro rodinu se dvěma dětmi. Nabitý cestovní program neumožnil
je vyhledat a slyšet jejich komentář, který by jistě odhalil další souvislosti, unikající
oku pozorovatele, odkázaného na pohledy z venku. Celkový dojem je ovšem velmi
sugestivní. Stavění v horách je u nás většinou spojováno s kategorickým odmítáním
všeho, co nenapodobuje tradiční venkovské chalupy. V Laterns měl klient i architekt
odvahu se vydat jiným směrem. Míru úspěšnosti jejich půvabného díla ukáže
dlouhodobý provoz. /JS/
138
140
STAVEBNÍ KULTURA V RAKOUSKU
A JEJÍ VEŘEJNÁ PODPORA
Kvalita rakouské architektury se opírá nejen o bohatou tradici, ale i veřejnou
podporu, které se jí dnes dostává od státu, spolkových zemí i obcí. Aktuální
strategii této podpory vyjadřuje zajímavý dokument „Baukulturreport 2011“.
Geneze této Zprávy o stavební kultuře z roku 2011 by mohla být inspirací pro
vytváření vhodných podmínek pro zvýšení architektonické úrovně i v našem
prostředí. Především však svědčí o váze, jakou rakouští politici na různých
úrovních přikládají této tvůrčí oblasti, což je nepochybně prvním předpokladem,
aby architektura mohla hrát podstatnou roli při formování našeho světa.
Počáteční impulz vzešel z ankety, v níž na půdě parlamentu v roce 2004
odpovídaly všechny zastoupené politické strany na otázku, jak je toto téma
obsaženo v jejich politickém programu. Z diskuze vzešel i požadavek zpracovat
Zprávu o stavební kultuře, jejíž první verze byla parlamentu předložena
v roce 2006 a na níž se podílela i řada významných architektonických tvůrců
a teoretiků. Z českého pohledu je možná až překvapivě kritická. Friedrich
Achleitner, doyen rakouských historiků moderní architektury, v ní varuje, že
„nedostatek respektu k tvůrčí práci, toto ,vysoušení‘ kulturního biotopu je
pro kulturní národ druhem kolektivní sebevraždy“. A jako historik konstatuje,
že „kvalitní současná architektura nabízí kulturní dědictví budoucnosti“.
Zajímavé je i ono záměrné používání sousloví „stavební kultura“ místo
„architektury“. Nejen Achleitner, ale i Dietmar Steiner – ředitel významného
vídeňského Centra architektury – zdůrazňují, že musí jít o celkovou kvalitu
prostředí, nikoliv o několik výjimečných architektonických děl. Důraz je proto
kladen i na architektonickou úroveň takzvaných okrajových stavebních typů
i periferních lokalit, jež stojí obvykle mimo pozornost architektonických debat
a stranou zájmu politiků.
Vyústěním této zprávy byl jednak vznik trvalého Poradního sboru při Úřadu
spolkového kancléře (jeho členy jsou vedle zástupců různých ministerstev,
veřejných institucí a sdružení i například Wolf Prix a zmíněný Dietmar Steiner)
a dále úloha pravidelně předkládat vládě a parlamentu takovéto Zprávy
o stavební kultuře. Zatímco ta z roku 2006 byla spíše analýzou celkového
stavu, zpráva z roku 2011 je konkrétněji zaměřena na tři oblasti: První se věnuje
stavění z hlediska dlouhodobě udržitelného vývoje a třetí vztahu architektury
a školství. Nejinspirativnější je jistě prostřední pasáž, která se zabývá tím, jak
mohou správní i samosprávné orgány státu, spolkových zemí i obcí vytvářet
praktické podmínky a podněty k vzestupu architektonické úrovně. Poněkud
méně záživný rozbor různých administrativních a ekonomicko-stimulačních
kroků je ilustrován příklady „dobré praxe“ z úspěšných oblastí a sídel.
Jistě nelze přeceňovat roli politických rozhodnutí a doporučení. Nicméně už
jen fakt, že parlament a vláda se vážně zabývají úrovní architektury ve vlastní
zemi, je jistě signálem i pro všechny další aktéry snah o dobrou architekturu. /PK/
Zdroj: www.baukulturreport.at
142
143
SUMMARY
The trip to Austria and Slovenia
In their history, the Czech lands have had a lot in common with Austria and
Slovenia, also in the history of modern architecture. Three a week-long trips of
professors and students in summer 2013 mapped the actual development of
architecture in these countries today.
Generally, the trips showed exceptionally high level of architecture in
both countries. Obviously, big difference is also visible between works
aiming for architectural quality and rather traditional building and commercial
production. However, the proportion of very good or even excellent buildings
is remarkably higher than in our country and they were often found in the most
remote places and smallest villages. Thorough learning about the conditions
that enable creating such quality works was another important benefit.
In Austria, one of the positive motivations is undoubtedly a sophisticated
politics of building culture, incorporated in “Baukulturreport 2006, resp. 2011”
document, which is used on a national as well as regional level. Important
is also the existence of distinct centres of architectural production and
theoretical thinking, one of those was established in Graz at the Faculty of
Architecture and “Haus der Architektur” a while ago. Similar centres of quality
architecture were later established in other federal states so we cannot say
that the development of Austrian architecture is influenced only from Vienna.
Important impulses, which are projected, besides other things, into radically
new architecture of many skiing resorts, come also from Innsbruck; similarly
interesting area is also Vorarlberg.
Although there is heterogeneity in Austrian architectural scene, it is still
hardly possible to define any regional tendencies, which are to be seen in style
as well as form. Even though, many architectural studios are narrowly tied
to a certain area, where they build, the more ambitious architects, however,
sooner cross not only the regional but also the national borders. Equally, the
works of foreign architects are coming to be represented in Austria.
The same goes for Slovenia. It still evidently suffers from economic
stagnation after the conflicts during former Yugoslavia breakup. On the
other hand, for a long time there has been a strong link between the local
architecture and the international one. Boris Podrecca, an architect living
in Vienna, who played an important role in “opening the door to the West” in
the 1980s, helped his younger Slovenian colleagues gain respect abroad.
The youngest generation today continues in this tradition by being much
more open to international contemporary trends and their works are more
often published in foreign specialized magazines (compared to Czech
architects). Studios, e.g. bevk perovic arhitekti or OFIS arhitekti are renowned
internationally and the chance to see their production was a great benefit for
all the trip participants.
144
145
OBSAH
4Úvod
6 O projektu Architektura mimo centra
8 O cestách v rámci projektu
12 O cestách do Rakouska a Slovinska
14 Itinerář cest
VYBRANÁ MÍSTA
MĚSTO
46
Klagenfurt – Nové náměstí
48 Boris Podrecca o „archikultuře“, historii a současnosti
50Maribor – Fotbalový stadion Ljudski vrt
54
Maribor – Lékařská fakulta
56
Maribor – Sociální výstavba Poljane
MALÉ MĚSTO
62
Leoben – Mateřská školka, jesle a družina Josefinum
66
Lienz – Dölsach Archeologický park Aguntum
70
Kremže – Plavební centrum a centrum světového dědictví Wachau
72
Lackenbach – Dostavba zámku
74
Bad Radkersburg – Společenské centrum
78
Podčetrtek – Lázeňský komplex s hotelem Terme Olimia
82
Podčetrtek – Sportovní hala
86
Ottensheim – Obecní úřad
88
Fussach – Jachetní přístav
92
Altach – Islámský hřbitov
94Vitanje – Kulturní středisko evropských vesmírných technologií
98 Rozhovor s Vasou Perovićem
VESNICE
102Assling – Vitalpinum
104Deutsch Schützen – Bydlení ve vinici Am Ratschen
106Raiding – Koncertní dům Franze Liszta
108Steindorf – Steinhaus
112Krašnja – Kaple posledního rozloučení
114Brezje – Úprava náměstí s venkovním oltářem
SOLITÉR V KRAJINĚ
118St. Margarethen – Festivalový areál v římském lomu
122Gosdorf – Rozhledna Murturm
124Grossglockner Hochalpenstrasse – Přístavba k chatě
126Kaiser Franz Josefs Höhe – Pozorovatelna Krystallis – Swarovski
128Neuhaus – Muzeum Liaunig
132Brdo – Kongresové centrum
134Mačkovci – Vinařství Marof
138Laterns – Horská chata
143Stavební kultura v Rakousku a její veřejná podpora
145Summary
147
CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA
Editor: Petr Kratochvíl
Recenzent: Radek Suchánek
Texty: Zdeněk Fránek, Jiří Suchomel /JS/, Petr Kratochvíl /PK/,
Filip Šenk /FŠ/, Jan Hendrych /JH/, Eliška Málková /EM/,
Lucie Pavlištíková /LP/
Fotografie: Jiří Suchomel, Petr Kratochvíl, Filip Šenk, Jan Hendrych,
Eliška Málková, Lucie Pavlištíková
kresby: Eliška Málková
Jazyková redakce: Barbora Antonová
Překlad: Zdeněk Bobek, Eva Šenková
Grafická úprava: Tereza Fantová
Tisk: Unipress Turnov
Vydala Technická univerzita v Liberci
Studentská 2
461 17 Liberec
ISBN 978-80-7494-042-2
Schváleno Rektorátem Technické univerzity v Liberci
dne 6.3.2014, čj.RE 8/14
Vyšlo v březnu 2014
Číslo publikace 55-008-14
Náklad 500 kusů
Vydání první. 148 stran
www.aa.tul.cz
www.ex-centric.eu
Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra,
reg. Č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským
sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

Stáhnout - Ex-centric

Transkript

Podobné dokumenty

newsletter 05/2015

Kuželkářka roku 2011 1. Kamila Barborová KK Slavia Praha 84

mezinárodní porota „rozehrála“ již 17. ročník gpa

Stáhnout - Architektura mimo centra

možnosti využití technologií Webu 2.0 pro zlepšení

VŠUP - Exkurze Vídeň 1.

výukové materiály pro studenty

Stáhnout - Ex-centric

S03 Kulturní centrum Svoboda-1NP

Bike Night Flachau 13.-14.08.2016 - Anmeldungs

2 | 2004 - uměleckohistorická společnost

pohybové aktivity a tělesná relaxace jako významná součást

Karta Osttirol Card

doporučené stavby

Karta Osttirol Card 2016

60 Metres Boys96 Heat 1, w+ 1.1 m/s 60 Metres Boys96 Heat 2, w+

bakalářské listy bakalářskélisty

novou čtvrŤ v praze navrhuje uznávaný ateliér ze slovinska

Hotel Breza

Wellness hotel Sotelia

20. 9. 2014, Casa Serena Kategorie: OPEN 0