Farní časopis - 7. číslo

Slovo úvodem: Postní doba
Milí přátelé,
Vstoupili jsme do svatopostní doby
přípravy na Velikonoce, které jsou
nejvýznamnějšími
svátky
celého
církevního roku. Možná se podivíte, proč
právě Velikonoce. Vždyť děti i dospělí se
většinou nejvíce těší na Vánoce,
stromeček, dárečky, rodinnou idylu,
koledy, dobré jídlo… Ale Velikonoce?
Snad velikonoční pondělí? Mrskačky,
zdobená vajíčka, u děvčat bolavé nohy?
Na to se má člověk těšit?
Pán Ježíš, svou výkupnou obětí a svým
zmrtvýchvstáním, nám odhaluje jinou
perspektivu života. Života, kde je možné
odpuštění, života, na jehož konci také
čeká smrt, ale smrt, která je vstupní
branou do života ve věčné radosti. A
člověk touží žít věčně. Jinak by jeho život
končil
v nesmyslnosti,
absurditě,
nespravedlnosti, neměl by žádnou
perspektivu ani cíl. Je dobré dobře se
připravit na svátky Života. Pán Ježíš vstal
z mrtvých. A věčný život stojí za oslavu.
Velikonoce nejsou o mrskačkách a
zdobených
kraslicích,
chlebíčcích,
sklenici vína, či dobré kořalky. To nám
možná
zůstalo
jako
pozůstatek
pohanské doby, kdy se ještě uctívala
božstva plodnosti, které si člověk chtěl
naklonit a podmanit. Křesťanské
Velikonoce jsou slavností vykoupení
člověka z otroctví hříchu. Být svázaný
zlem, žít obtížený výčitkami svědomí, žít
v začarovaném kruhu nejrůznějších
závislostí je otroctvím. Být svázaný
kariérismem, touhou po penězích, slávě,
touze po vyniknutí, požitkářství, sobectví
nejrůznějších odstínů je otroctvím. Být
svázaný nevírou, ateismem, vyhlídkou
života, na jehož konci čeká jenom smrt,
je otroctvím.
Když máme prožít pořádnou oslavu,
vždy se na ni také pořádně
připravujeme, jinak by nebyla pořádná.
Křesťané to již od prvních století dobře
chápali,
proto
před
slavnost
Zmrtvýchvstání zařadili dobu přípravy.
Proč právě půst, doba odříkání má být
přípravou na Slavnost? V čem je
sebezápor tak důležitý? Na prvním místě
je výrazem solidarity s tím, který vydal
svůj život za mne, za tebe, za každého
člověka, za celé lidstvo. Solidarity s tím,
který proti nepravdivosti každého hříchu,
ve kterém člověk odmítá Boha a
znevažuje jeho postoj lásky k člověku,
vyjadřuje svoji lásku k Bohu Otci svojí
poslušností až na smrt, ve které ví, že
Otec sleduje vykoupení každého člověka,
jeho osvobození z pout zla. Chci mu
Strana 1
odřeknutím příjemných věcí, které mohu,
ale nemusím mít, vyjádřit svoji vděčnost
za jeho obětování se pro mne.
Tím druhým rozměrem sebezáporu je,
že tvoříme tajemné tělo Kristovo, jak o
tom mluví svatý Pavel ve dvanácté
kapitole Prvního listu Korinťanům.
Kristus je hlavou, my tvoříme jednotlivé
údy jeho tajemného těla. Proto s Ním
jsme přibiti na kříž ve všem, co Jemu
s láskou odevzdáme, ať jsou to příjemné
chvíle našeho život, nebo chvíle
bolestné. I lítost nad našimi hříchy je
možné na Kristův kříž položit a spojit ho
s Jeho utrpením. Takto spolu s Kristem
máme podíl na vykoupení lidstva. Svatý
Pavel to vyjádřil slovy v listu Kolosanům:
„Bratři, teď sice pro vás trpím, ale raduji
se z toho, protože tím na svém těle
doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry
Kristových útrap; má z toho prospěch
jeho tělo, to je církev. Do jejich služeb
jsem se dal, jak tomu bylo ve shodě
s Božím darem, který mi Bůh svěřil,
abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž
to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté
od věků a od pokolení, ale které teď bylo
odhaleno jeho věřícím? Těm Bůh chtěl
oznámit, jaké bohatství božské slávy je
pro
pohany
v tomto
tajemném
rozhodnutí, že Kristu je ve vás, naděje
na věčnou spásu.“ (Kol 1,24-27)
Třetím rozměrem sebezáporu je
solidarita se všemi, kteří nemají ani ty
nejzákladnější
prostředky
ke
každodennímu důstojnému životu. A je
jich mnoho. Proto, ve chvíli, kdy se
uskrovníme,
můžeme
ušetřené
prostředky nabídnout právě potřebným
lidem. Tím také děláme službu
samotnému Kristu Pánu. On sám říká:
„Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali
pro
jednoho
z těchto
mých
nejposlednějších bratří, pro mne jste
udělali.“ (Mt 25,40)
Dalším rozměrem sebezáporu, o nic
méně důležitým, je prostě skutečnost, že
prvotním hříchem prarodičů lidstva
Adama a Evy, jehož následky přecházejí
na každého člověka narozením, jsme
jejich potomci a tím také dědici
následků, které nám odkázali, je naše
přirozenost
narušena.
Již
jasně
nepoznáváme Pána Boha, jako nejvyšší
hodnotu svého života a naše vůle je
nakloněna, k tomu, čím je uspokojena
touha našich smyslů. Duchovní hodnoty
nevidíme, nebo jsou nám předkládány
našim rozumem až za hodnotami
tělesným. Proto, má-li v nás vyrůst člověk
‚duchovní‘, který na prvním místě touží
po Bohu a duchovních dobrech,
neobejde
se
to
bez
námahy
sebeovládání. Umění sebeovládání,
člověk potřebuje k ochotě rozdělit se,
obdarovat, i ke každému dobrému
skutku. Kdo se od malička nenaučil
sebezáporem sebeovládání, stává se
bezuzdným sobcem, který hledá jenom
vlastní prospěch a na druhých mu
nezáleží. V takovéto společnosti sobců,
se žije velice těžce.
Když máme ve výčtu potřeby
sebezáporu pokračovat, je nutné říci, že
sebezápor je potřebný ke každému
dobrému a hodnotnému dílu. Kolik se
musí zapírat muž, který chce pro svoji
rodinu zbudovat rodinný dům. Po šichtě
v zaměstnání, ho čeká nová šichta. Kolik
sebezáporu stojí maminku starost o
malé děťátko. V noci se nevyspat, kojit,
přebalovat, a když ještě příjde nemoc
toho malého drobečka, jak často ji svírá
Strana 2
úzkost. Také, když člověk si chce osvojit
jakoukoli
dovednost,
manuelní,
jazykovou, hudební a všechny další a
rozvinout ji, bez notné dávky sebezáporu
to nejde.
Sebezápor je také výrazem prosby.
Když se Pán Ježíš vrací s Petrem,
Jakubem a Janem z Hory proměnění,
pod horou najdou veliký shluk lidí.
Ostatní učedníci nedokázali vyhnat zlého
ducha z posedlého chlapce. Ptají se
svého Mistra: „Proč jsme ho nemohli
vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch
nemůže vyjít jnak, než modlitbou a
postem.“ (srov. Mar 9,28-29) Půst je
tedy také výrazem vážnosti a naléhavosti
prosby, kterou vznášíme k Pánu Bohu.
Jistě bychom našli ještě další významy
postu. Zde jsme si uvedli ty
nejdůležitější. Milí farníci, ať tato
svatopostní doba, je pro nás všechny
dobou, kdy se co nejúžeji přimkneme ke
Kristu Pánu. On je Pánem nad životem,
On je život sám (srov. Jan 1,4; Jan 5,2426; Jan 14,6).
Otec Pavel
Slovo redakce
Stávající redakce se potýká s
nedostatkem času a postní doba téměř
končí, proto toto číslo časopisu narychlo
tvoří prozatimní redakce. Děkujeme za
pochopení.
Postní doba
Doba postní začíná Popeleční středou,
je to doba pokání a období, které je
zaměřeno
k přípravě
na
slavení
Velikonoc.
Na
Velikonoce
se
připravujeme postem, rozjímáním o
utrpení a odříkáním. Na popeleční středu
a Velký pátek se zachovává přísný půst.
Svým postem se připojujeme k Ježíši
Kristu, který se čtyřicet dní postil na
poušti.
Na Popeleční středu žehná kněz při mši
svaté a uděluje věřícím popelec.
Každého označí popelem na čele a říká
přitom: „Pamatuj, že jsi prach a v prach
se navrátíš.“ Věřící si dávají sypat popel
na hlavu, jako znamení vlastní hříšnosti
a ochoty konat pokání. Zároveň prosí
Boha o odpuštění a požehnání.
Vhodným prostředkem svatopostních
příprav na velikonoční svátky je slavení
křížové cesty. Jedná se o pobožnost,
jejímž základem je rozjímání o Kristově
utrpení a smrti na kříži. Při křížové cestě
si připomínáme Ježíše Krista, který se
pro nás stal člověkem, trpěl za nás a byl
za nás ukřižován.
Křížová cesta je tvořena čtrnácti
zastaveními,
začíná
Ježíšovým
odsouzením a končí jeho uložením do
hrobu. Věřící postupně obcházejí
jednotlivá zastavení – většinou obrazy
jednotlivých scén, u každého zastavení
se čte či pronáší krátká úvaha, která je
zakončena společnou modlitbou.
Chodívali jsme každou neděli po obědě
na křížovou cestu do naší kaple. Všechny
modlitby v naší kapličce vedl p. Dvořák –
Rimeš. Měl krásný hlas, jak zvon, a
Strana 3
krásně zpíval. Na Velký pátek jsme
chodili do kostela do Radostína
k Božímu hrobu.
Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých
pro všechny. On je naše naděje, pravá
naděje pro každou lidskou bytost.
Ujišťuje nás – já jsem s vámi stále po
všechny dny až do skonání světa.
Postní doba je pro nás nejen příležitostí
obnovit si vědomosti o Ježíšově životě,
smrti a zmrtvýchvstání, ale přímo
pozváním vstoupit na cesty, po kterých
kráčí Ježíš, spolu s Ním žit, umírat,
povstávat k novému životu.
V jejím závěru slavíme Velikonoční
svátky, zaznívá slavné: „Aleluja, Kristus
vstal z mrtvých!“
Bohumila Špačková
Proč půst a sebezápor
Příběh o Jonášovi. Znáte ho? Na
začátku postní doby jsme ho mohli znovu
slyšet ve čteních. Právě na něm a
několika dalších bych chtěla vysvětlit
jeden z významů postu, odříkání a
sebezáporu. Vyprávění o Jonášovi
najdeme ve Starém zákoně v knize
Jonáš mezi dvanácti malými proroky, pár
stránek před Matoušovým evangeliem.
K Jonášovi promluvil Bůh a posílá ho do
Ninive, víc jak sto dvacetitisícového
města. Jeho obyvatelé totiž tak propadli
zlu, že celé město má být zničeno. Jonáš
o této cestě nechce ani slyšet. Jít
k ninivanům? K těm zpropadlíkům?
Přestože ho o to žádá Bůh, prchá
opačným směrem – po moři do Taršíše,
která byla tehdy v očích Hebrejů na konci
světa. Aby se vyhnul svému poslání,
chce utéct co nejdál. Během cesty na
moři se strhne velká bouře. Každý
z členů posádky se modlí ke svému
bohu. Hledají viníka, kvůli kterému je
bouře pronásleduje. Jako způsob jeho
vypátrání použijí tehdy oblíbené metání
losem a los padne právě na Jonáše.
Jonáš se překvapivě přiznává. Ví, že
moře tak zuří právě kvůli němu, a
dokonce navrhuje řešení. Nechá se hodit
přes palubu. Raději zemřít, než někoho
vybízet k obrácení. Ve chvíli, kdy jeho
tělo pohltí vlny, bouře ustane. Bůh s ním
má ale jiné plány a na smrt je ještě brzy.
S Jonášem to nevzdává a tlačí ho pořád
zpátky do Ninive. Má totiž ninivany
varovat před následky jejich zhýralého
chování, aby snad ještě někdo pochopil
a chtěl se změnit. Bůh jim chce dát šanci
ke změně a odvrácení svého hněvu, ke
kterému ho svým životem provokují.
Odtud už navazuje známější pasáž a
pokračování Jonášova příběhu. Dostane
se do útrob velké ryby, která ho po třech
dnech vyvrhne na pevninu. Bůh je
vytrvalý a znovu ho posílá do Ninive.
Jonáš si o ninivanech myslí svoje, a když
už tu musí být, aby je upozornil na
pohromu, ke které se schyluje, prochází
městem a volá: „Ještě čtyřicet dní a
Ninive bude zničeno.“ Jedinou větu,
kterou jim musí zprostředkovat. Ke
vzteku Jonáše ninivané uvěří jeho
krátkému a jasnému kázání. Vyhlásí půst
a obléknou se do pytlovin. Podobně učiní
i jejich král. Je nařízen přísný půst pro
všechny včetně zvířat, každý se má
odvrátit od svého špatného jednání a má
kajícně volat k Bohu o odvrácení
pohromy. Bůh nakonec neprovede to, co
Jonáš prorokoval, protože vidí kající
postoj a proměnu ninivanů. Pozornost je
ve vyprávění dál zaměřena na Jonáše.
Strana 4
On se od začátku těšil, jak celé to
obrovské
město
zahyne
nějakou
pohromou. Zaslouží si to totiž. Dokonce
si našel místo v bezpečné vzdálenosti,
odkud chtěl všechnu tu zkázu sledovat.
Teď se nemůže vypořádat s vědomím, že
jsou všichni zachráněni a žádná zkáza
nebude. Jak skončil jeho příběh, se píše
v poslední kapitole knihy Jonáš.
Příběh ninivanů nám může pomoct
pochopit jeden z významů postu,
sebezáporu a odříkání. Kostky byly
vrženy a ninivané byli předurčeni zkáze.
Tím, že se zřekli běžných požitků z jídla,
volné zábavy, příjemného oblečení,
hříchu a dalších věcí, které přinášely
slast, odvrátili se od svého špatného
chování a celou svoji pozornost
soustředili na Boha, dokázali změnit
vržené kostky.
Pro dokreslení si vypůjčím ještě jeden
příběh. V roce 1917 se v blízkosti
portugalské vesničky Fatima zjevila
Panna Maria třem malým pasáčkům.
Kromě jiného předala dětem tři tajemství
– šlo o poselství do budoucnosti. První
dvě se týkala druhé světové války, vývoje
situace v Rusku, komunismu, … Panna
Maria prosila o modlitby k jejímu
Neposkvrněnému srdci. Třetí fatimské
poselství zůstávalo dlouho v utajení
zapečetěno ve vatikánském trezoru.
Zveřejnil ho až Jan Pavel II. v roce 2000.
Bylo to 19let poté, co přežil atentát, který
byl na něj spáchán, a který byl
předpovězen právě třetím fatimským
poselstvím. Panna Maria přichází se
svými poselstvími ne proto, aby strašila,
ale proto, abychom je použili jako
prostředek k odvrácení zla. Výzva
k pokání znamená, že o budoucnosti
není navždy rozhodnuto, ale právě
modlitbou a sebezáporem na ní lze
mnoho změnit. Tři malí pasáčci ve
zjevení v roce 1917 viděli atentát na
papeže, viděli, že padá mrtvý k zemi.
Atentátník Ali Agca řekl, že bylo naprosto
vyloučeno, aby minul cíl. Zasáhl papeže
čtyřmi kulkami, které pro něj nakonec
nebyly smrtelné. Několik lékařů se
shodlo na tom, že jedna ruka střílela a
druhá odvrátila smrtelnou kulku. Jan
Pavel atentát přežil a místo smrti roku
1981 převedl lidstvo do třetího tisíciletí.
Po zotavení jel děkovat za svůj život
právě do Fatimy, protože Panně Marii
fatimské připisoval záchranu svého
života.
Možná máme my sami zkušenost
s vyslyšením prosby, když jsme prožívali
nějakou těžkou životní situaci. Zvláštní
neviditelný zásah, který najednou
rozpustil naše obavy a těžké chvíle. Když
jsem byla malá, brala jsem zdraví
každého dalšího sourozence jako
samozřejmost. Až u těch několika
posledních jsem po odjezdu rodičů do
porodnice pokaždé klekala před obraz
Panny Marie a v modlitbě růžence
prosila o dobrý průběh porodu a zdraví
pro mamku i miminko. Když začátkem
letošního roku musel brácha akutně na
chirurgický zákrok, při kterém mu
provrtávali lebku, byla to právě naděje a
důvěra v Boží dobrotu, které jsem se
v modlitbě mohla držet, když jsem
zůstala sama a vkrádající se pochybnosti
nabourávaly všechna povzbuzení od
blízkých lidí a přátel. Bylo nás hodně,
kteří jsme se spojili v modlitbě za jeho
zdraví a Bůh naši prosbu vyslyšel.
Prostředek, kterým můžeme sílu
modlitby ještě zesílit je právě půst a
sebezápor. Takový půst, který se nestaví
Strana 5
na obdiv ostatním, ale zůstává ve
skrytosti. Vím o něm jenom já a Bůh. A
v čem se postít nebo zapřít? Právě
v tom, co je mi zvlášť příjemné. Pro
někoho to může být cigareta, někdo se
zapře v tom, aby při rozhovorech
nevztahoval pozornost sám na sebe, ale
dával víc prostoru druhým. Někdo další
si vezme jako poslední z misky s ovocem
nebo si vezme to ovoce, na které právě
nemá takovou chuť. Někdo vstane ráno
o půl hodiny dřív a pomodlí se růženec
nebo rozjímá nad Biblí. Někdo další
přijme
jako
sebezápor
pokoření,
nepochopení nebo urážku a nebude ji
chtít vracet. Prostě ji nechá dopadnout
tak, jak jich dopadalo mnoho na Ježíše.
Někdo finančně přispěje na jakýkoliv
dobrý úmysl nebo projede telefonní
seznam a zavolá starým známým, na
které si už roky nevzpomněl. Půst a
sebezápor se nepočítá na výkon před
druhými, ale na motiv lásky který ve
skrytosti nabídneme Bohu. A čím víc
Boha milujeme, tím víc si pro Něj
dokážeme odepřít, tím víc také můžeme
vyprosit pro druhé.
Nemusíme chodit v pytlech jako
ninivané nebo sedět v popelu jako jejich
král. Přirozenějších a účinnějších
způsobů, jak se postít jsou mraky.
Anna
SKANDINÁVIE
Stalo se již pěknou tradicí, že otec
Pavel Habrovec pořádá téměř 15 let
krásné a nezapomenutelné výlety, při
kterých projíždí a navštěvuje nejen
naši vlast, ale i ostatní evropské
země. A i když letošní rok nebyl
výjimkou, přesto se trošičku od těch
ostatních
lišil.
Po
pečlivém
prozkoumávání jižní Evropy, hlavně
Balkánského poloostrova a přilehlých
zemí, jsme se letos odebrali opačným
směrem.
Přesněji
řečeno
do
Skandinávie
(Norska,
Finska,
Švédska)
a
také
pobaltských
republik. První myšlenky podniknout
tuto výpravu za polární kruh přišly již
před 10 lety, ale správný čas nastal
až letos.
Jako každému výletu předchází
plánování trasy a domluva všeho
podstatného, tak ani tento výlet nebyl
výjimkou, ba naopak. Domluva
započala již v lednu. Scházeli jsme se
vždy po určité době a přemýšleli
hlavně nad cestou, kterou pojedeme,
nad místy, která navštívíme, a také
nad tím, co si vezmeme s sebou. A to
nejen z toho důvodu, že státy
Skandinávie jsou obrovské co do
rozlohy,
ale
také
proto,
že
nejsevernějším cílem naší cesty byl
Severní mys tedy Nordkapp, který se
nachází přibližně 2000 km od
severního pólu. Čím více se datum
odjezdu blížilo, tím více jsme se těšili.
Ale zároveň se ve všech mísily pocity
obav, nejistot, zdali je vše dobře
připraveno, ale také touhy poznat,
vidět a zažít něco nového.
Po poslední přípravném setkání
29. 6. byla domluvena příprava aut a
naskládání zavazadel na sobotu
12. 7., den před naším odjezdem.
V neděli ráno 13. 7. se v Jámách
Strana 6
konala poutní mše svatá, na které
jsme se všichni sjeli, abychom
společně poprosili o Boží pomoc,
ochranu a také šťastný návrat domů.
Po mši a požehnání nám již nic
nebránilo vydat se na 8200 km
dlouhou cestu po severní Evropě.
Prvním naším bodem se stal
německý přístav ve městě Rostock,
kde byl zamluvený trajekt na 22.
větším městě Lund, kterým jsme
projížděli. Oslo je sídlem mnoha
institutů. My se byli podívat u
Královského paláce, který dnes slouží
jako rezidence norské královské
rodiny, a dále u přístaviště a
nedaleké vyhlídky.
Další etapou cesty byl přejezd pod
nejvyšší
horu
Norska
–
Galdhoppiggen. Těsně pod horou
hodinu. Sem se nám podařilo přijet
s časovým předstihem a my mohli
tyto chvíle využít k seznámení se
s jednotlivými duchovními tématy,
které pro nás měl připravené otec
Pavel s Aničkou na každý den. Po
najetí na trajekt nás čekala
8hodinová plavba přes Baltské moře
až do Švédského města Trelleborg.
Ráno asi kolem 6. hodiny
následovalo vylodění z trajektu a
přejezd do hlavního města Norska –
Osla. Při této asi 600 km dlouhé
cestě jsme se ještě zastavili ve
začalo pršet, přišla mlha a my se auty
doslova prokousávali hustou mlhou
až do nadmořské výšky 1841 m n. m.
k chatě Juvasshyta. Zdolání vrcholu
této hory, která leží 2 469 m n. m.
bylo naplánováno na středu 16. 7.
Výstup byl rozdělen na tři části.
V první se šlo po kamenech. Tento
úsek nebyl příliš fyzicky náročný, ale
kameny byly dost velké, a proto se
nešlo moc dobře. Druhou část tvořil
přechod přes ledovec, kdy všichni
museli být navázáni na lanech. A to
nejen proto, že ledovec má pukliny,
Strana 7
do kterých může člověk spadnout,
ale také proto, že se stále hýbe a
posouvá. Třetí část byl výstup na
úplný vrchol. Na vrcholu byl krásný
výhled. Asi většině to zde připadalo,
jako kdyby byli opravdu jen kousek
od „vstupních dveří“ do nebe. Po
sestupu
k chatě
následoval
odpočinek a oběd, po něm další část
cesty na sever se zastávkou ve třetím
největším
městě
Norska
–
Trondheim. Zde jsme navštívili
Nidaroský
dóm
–
což
je
nejmohutnější středověká stavba
v Norsku. V tomto gotickém chrámu
má svoji hrobku sv. Olaf. Ve středu
města se nachází starý padací most,
odkud byl pěkný výhled na domy,
které byly postaveny na dřevěných
pilotech. Za městem byla ještě
vyhlídka, kde jsme měli celé město
jako na dlani.
Naše cesta dál pokračovala na
Lofoty a my tak v pátek 18. 7. přejeli
severní kruh (66° 33´), což se
muselo náležitě zdokumentovat, a
tak se fotilo a fotilo. ☺ V celém
Norsku (a o Lofotech to platí
dvojnásob) je všude krásná a
zachovalá příroda. Po cestě jsme
potkávali soby a losy – podobně jako
u nás srny. A i když jsme dost času
strávili v autech, bylo stále co
pozorovat a obdivovat, protože zde
slunce téměř nezapadlo a i přes noc
bylo stále vidět. A také jsme mohli
děkovat Pánu, že nám dopřál vidět
takovou nádheru.
Lofoty jsou tvořeny mnoha ostrovy,
které vybíhají z norské pevniny do
Atlantiku, a ty největší jsou propojeny
mosty. My jsme jeden z ostrovů celý
objeli a při zastávce na písečné pláži
se otužilci mohli vykoupat v moři za
severním polárním kruhem. Z
vikingské doby, kdy tuto zemi obývali
Vikingové, se dochovaly i jisté
předměty, které jsou dnes součástí
vikingského muzea. Při návštěvě
jsme viděli ukázky, jak Vikingové žili,
jak se oblékali a jaké používali
zbraně, které si mohl každý
návštěvník vyzkoušet. Holky byly také
svědky vikingského souboje – kdy
mezi
sebou
bojovali
kluci
v přetahování lana. Po tomto souboji
se všichni shodli, že všichni kluci jsou
opravdoví viKINGOVÉ. ☺
Po Lofotech už následovala cesta,
která byla vedena i podmořským
tunelem na Nordkapp.
Na Nordkappu je možné za
příznivého počasí pozorovat půlnoční
slunce, které v letních měsících
nezapadá za obzor.. My jsme na
Nordkapp dojeli už po půlnoci a
všude okolo nás byla hustá mlha a
foukal chladný vítr. V husté mlze
nebylo nic vidět a už vůbec ne
slunce, tak jsme se alespoň vyfotili u
glóbusu na důkaz návštěvy jednoho z
nejsevernějších míst Evropy (71°10
´21´´). Trochu zklamaní jsme
odcházeli ke stanům, abychom se
trošičku prospali, když v tom někdo
zakřičel: ,,Pojďte honem sem!“ A když
jsme se otočili, bylo vidět, jak se
paprsky sluníčka derou přes pomalu
Strana 8
se vytrácející mlhu. Mlha se tlačila
dolů k moři a sluníčko bylo
obklopeno
blankytně
modrým
nebem. Nic krásnějšího jsme v životě
neviděli a asi všichni jsme zde prožili
nejkrásnější chvíle výletu a možná i
života,
na
které
nikdy
nezapomeneme, v přesvědčení, že to
byl jistě dárek od Boha.
Nikomu se nám nechtělo jít spát, ale
postupně se všichni rozešli do svých
stanů. Během následujícího rána a
dopoledne jsme prošli celý areál a
zjistili jsme, že se nacházíme na 308
metrů vysokém skalním útesu, který
vyčnívá nad mořem. Uvnitř objektu,
který zde byl, jsou pro turisty
připravené obchody se suvenýry,
restaurace a také vyhlídková terasa,
kinosál, kaple a muzeum. A nakonec
jsme
z nejsevernější
evropské
schránky na dopisy, která zde byla,
poslali pohledy všem domů. To byla
naše poslední zastávka v Norsku a
my pokračovali v cestě do Finska,
přesněji
do
národního
parku
Oulanka. Tento park je považován za
nejkrásnější a nejoblíbenější ve
Finsku. K poznání a pokochání se
krásami místní přírody nám stačil
okruh dlouhý 12 km. Podle informací
zde žije přes 30 druhů savců a hnízdí
zde řada vzácných ptáků. My zde
potkali pouze losa, ale vůbec nám to
nevadilo. I tak se nám tady moc líbilo.
Překvapila nás okolní teplota, která
byla okolo 30 °C, a tak všichni uvítali
přejezd k jezeru Saimaa. Při hledání
kempu u jezera nás překvapila GPS
navigace, která hlásila, že už se
nacházíme v cíli. My ale stáli u
starých opuštěných budov uprostřed
lesa. V blízkosti ale opravdu jezero
bylo a v okolním lese rostla spousta
borůvek, a tak jsme se rozhodli, že tu
zůstaneme. Kluci po prozkoumávání
budov zjistili, že tu sídlila asi nějaká
firma, která zkrachovala. Přinesli
odsud finské vlajky, židle a
slunečníky. A tak jsme v úplném
luxusu a pohodlí u vody, kdy na
snídani, oběd a večeři byly borůvky
na tisíc způsobů, zde strávili krásné
tři dny. Každý večer probíhal, bohužel
pro nás neúspěšný, boj s komáry.
Pokaždé byli v přesile a vysloveně si
na nás smlsli. Ale i přes to se nám
v neděli 27. 7., kdy byl naplánovaný
odjezd, nechtělo místo opustit.
Naše cesta dál vedla do města
Lappeenranta. Tady jsme po krátké
prohlídce nejstaršího pravoslavného
chrámu Finska a přístaviště dále
pokračovali do dalšího, tentokrát
hlavního, města Finska – Helsinek.
Zde nás provázeli přátelé sourozenců
Pipových, kteří nám ukázali hlavní
budovy
důležitých
institucí
a
dominantu tohoto města – což je
Lutheránská katedrála. Těsně před
odjezdem jsme navštívili jediný
katolický kostel, který v tomto městě
je.
V podvečer 28. 7., po nalodění na
trajekt jsme se rozloučili definitivně
se Skandinávským poloostrovem,
abychom se asi o 3 hodiny později
mohli
vylodit
v Pobaltských
Strana 9
republikách.
Po osvěžení v moři následovala
prohlídka hlavního města Estonska –
Tallinnu. Zde jsme navštívili jeho
historickou část, která je tvořena
opevněním s věžemi, hradbami,
gotickou radnicí s věží a kostely sv.
Mikuláše, sv. Ducha, sv. Olafa. Po
této prohlídce následoval přejezd do
Lotyšska - hlavního města Rigy, kde
jsme si prohlédli nejvyšší budovu,
tedy kostel sv. Petra s přilehlým
náměstím. Při rozchodu, který zde
byl, měl každý možnost navštívit, co
chtěl, ale nejčastěji to byla nějaká
kavárna nebo restaurace. A možná
právě proto, že nás toto město již
jinak moc neoslovilo, nám nechybělo
nic k tomu, abychom se vypravili do
nejjižnějšího a zároveň největšího
státu z pobaltských republik, kterým
je Litva. Hora Křížů, která se v Litvě
nachází, a i my ji navštívili, je pahorek
dnes s obrovským počtem křížů,
křížků ale i růženců. První kříže byly
vztyčeny již v 19. století na památku
obětí polského povstání z roku 1831.
S počtem poutníků rostl i počet křížů,
které sem nosily. Ale v době, kdy
Litva byla součástí Sovětského svazu,
se tehdejší režim, který byl u moci,
pokusil kříže několikrát zničit. Po
každém takovém pokusu byly kříže
vždy znovu obnoveny. Až po roce
1985, kdy se politické vztahy v zemi
uvolnily, se Sovětský svaz vzdal snahy
o zničení tohoto místa. Dnes patří
hora Křížů k poutním místům a pro
místní je symbolem vzdoru vůči
okupačnímu sovětskému režimu,
Strana 10
kam lidé stále nosí kříže. I my jsme
společně na toto místo přinesli kříž a
prožili zde křížovou cestu. Po přesunu
a prohlídce hlavního města Vilnius,
kde jsme viděli část města
s katedrálou nás čekal ještě dlouhý
přejezd do Polska, proto jsme opustili
Pobaltské republiky a vydali se na
cestu.
Město Čenstochová je hlavní poutní
místo v Polsku, které jsme i my
nemohli nenavštívit. V tomto městě je
kostel a klášter na Jasné Hoře
s ikonou Panny Marie Čenstochové.
Při průjezdu městem byl uzavřený
sjezd k Jasné Hoře a my jsme
nevěděli, jak se tam máme dostat.
Proto jsme zastavili u zelinářství na
okraji cesty a ptali se místních lidí na
cestu. Pán, kterého jsme poprosili o
radu, nám řekl, že než by nám to
vysvětlil, tak nás tam raději dovede.
Jeli jsme poměrně dlouho a v autech
jsme si říkali, že za to asi budeme
muset vykoupit celý jeho stánek se
zeleninou. Jak nás překvapilo, když
zastavil v blízkosti katedrály a
představil se nám jako velitel
krajského okrsku dopravní policie. A
to jsme ještě nezačali parkovat a už
nám
ukazovali,
abychom
si
zaparkovali na VIP parkoviště asi 50
metrů od katedrály. Myslíme si, že to
všechno nezpůsobil ,,jen otcův
kolárek’’. Ale jistě i nějaká vyšší moc
z hůry. Bylo tu o nás opravdu krásně
postaráno. V boční kapli sv. Pavla
jsme slavili mši svatou a po prohlídce
místa jsme mohli pokračovat dál
v cestě. A protože se blížila noc, byli
jsme unavení a po celou dobu výletu
jsme spali buď na loukách,
odpočívadle u silnice, posečeném
poli obilí, v horách na kamenech ale
nikde ne na zahradě u fary, rozhodli
jsme se, že o poslední nocleh
poprosíme na faře v jedné tamní
farnosti.
Po
krátké
domluvě
s místním otcem, jsme opravdu mohli
rozbalit stany na farní zahradě. Byli
jsme pozváni na ranní mši a do
místnosti v blízkosti fary, kde jsme se
mohli pohodlně nasnídat. A i když
nám zde bylo příjemně, museli jsme
se v 9 hodin rozloučit a pokračovat
do posledního bodu naší cesty,
kterým byl koncentrační tábor
v Osvětimi. Zde za 2. světové války
byl postaven nejprve koncentrační
tábor. Až po roce 1942 zde byl
vybudován
rozsáhlý
vyhlazovací
tábor, který soužil k zrealizování
plánu tzv. ,,konečné řešení židovské
otázky’’. Je to strašné, když člověk
vidí, jak zde miliony lidí byly týrány a
jakým způsobem museli trpět. Jsem
vděčni za to, že dnes v našich
blízkých zemích panuje mír. Potom co
jsme opustili Osvětim, už následoval
jen přejezd do České republiky.
Navečer 2. 8. jsme přijeli do
Bobrůvky, kde byla v místním kostele
naše poslední společná mše svatá.
Po mši byla ještě poslední večeře,
kterou nám připravili manželé Pipovi.
Tady náš výlet končil. Tato večeře byla
krásnou tečkou na závěr. A i když se
asi nikomu moc nechtělo, nastal čas
Strana 11
loučení. Z tohoto výletu, z jeho
zážitků, myšlenek, zkušeností a
všeho, co jsme prožili, budeme žít a
čerpat celý život - alespoň my určitě!
Jsme vděčni, že i my jsme na tento
výlet mohli jet spolu s dalšími 21
účastníky a prožít tak krásné a
nezapomenutelné 3 týdny. Vážíme si
toho, že můžeme žít ve svobodné
zemi, kdy cestování není ničím
omezeno, a my tak bez jakékoliv
kontroly nebo zastavování mohli
projet hranice 8 zemí. Někdo to dnes
může brát jako jakousi samozřejmost
ale myslíme si, že je potřeba si
uvědomit, že ještě poměrně nedávno
to vůbec nebylo možné.
Během tohoto výletu jsme měli
možnost navštívit a vidět spoustu
krásných míst, ale také pociťovat
Boží přítomnost. A to nejen na
Nordkappu, nebo při zdánlivě
materiální poruše auta, kdy jsme
opravdu nevěděli, co budeme dělat
s rozbitou převodovkou auta za
polárním kruhem (nakonec byl
problém vyřešen skrze naše šikovné
kluky opraváře ☺). Ale také, že po
celou dobu nás provázelo krásné
počasí, nejteplejší na severu za
posledních 50 let.
Za organizaci celého výletu patří
velké
poděkování
otci
Pavlu
Habrovcovi,
Aničce
Janů,
sourozencům Pipovým a všem, kteří
se jakoukoli měrou podíleli na
zajištění všech potřebných věcí jak
před výletem, tak i při jeho průběhu.
Za všechny bychom chtěli také moc
poděkovat
za
každodenní
povzbuzující
promluvy
a
za
obohacující témata na každý den. A
v neposlední řadě za všechny patří
také velké dík všem, kteří na nás
mysleli ve svých modlitbách.
Za všechny poutníky, výletníky a
turisty
sourozenci Sedlářovi
Podzimní pouť starších
V úterý 9. září 2014, za pěkného
slunného
počasí,
se
uskutečnila
plánovaná pouť pro starší farníky. Z obou
našich farností se jí zúčastnilo 33
poutníků. Cílem poutě byla:
– prohlídka a mše svatá v kostele
sv. Václava v Břeclavi
– prohlídka zámku a zámeckého
skleníku v Lednici
– posezení ve vinném sklípku v
Perné pod Pálavou
Nachystaní poutníci ráno nastoupili do
autobusu pana Havlíčka, který je
bezpečně dovezl nejdříve do Břeclavi,
kousek od kostela sv. Václava, který byl
prvním cílem pouti.
Kostel se nachází na náměstí T. G.
Masaryka,
na
místě
původního
barokního kostela z poloviny 18. století,
který při leteckém útoku na město
20. 11. 1944 byl zvenku i zevnitř
poškozen. Rekonstrukce kostela byla
realizovatelná, místní komunisté však v
roce 1946 nechali pozůstatky kostela
odstranit.
Strana 12
Se stavbou nynějšího kostela se
započalo 1. září 1992 na místě
původního kostela dle projektu stavitele
Ludvíka Kolka, který projektoval i kostel v
Hustopečích. Základní kámen byl
posvěcen papežem Janem Pavlem II. 22.
dubna 1990. Kostel vysvětil brněnský
biskup Vojtěch Cikrle již 3 roky po
zahájení stavby, a to 10. září 1995.
Kostel má 3 věže, které znázorňují
Nejsvětější Trojici a pohledem z města
připomínají sepjaté ruce. Interiér kostela
je vytvořen se snahou o souzvuk
moderní architektury a starého umění
(zvláště gotiky a baroka). Křížová cesta
od pražského umělce Karla Stádníka je
odlita ze stejných forem jako v kostele
sv. Prokopa ve Ždáře nad Sázavou.
Po prohlídce kostela a účasti na mši
svaté pan Havlíček zavezl poutníky do
Lednice, kde se v restauraci Obecní dům
posilnili obědem a odtud se pěšky
přesunuli k lednickému zámku, kde
absolvovali prohlídku dvou jeho okruhů a
prohlídku zámeckého skleníku.
Držiteli celé Lednice a nedalekého
Mikulova se koncem 13. století stali
Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří
postupně získali pozemkový majetek na
obou
stranách
moravsko-rakouské
hranice. Dnešní vzhled zámku pochází z
let 1846-1858, kdy kníže Alois II. z
Liechteinsteina usoudil, že Vídeň je pro
pořádání letních slavností nevhodná a
nechal
Lednici
přebudovat
na
reprezentační letní sídlo v duchu
anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých
setkání evropské šlechty sloužily
reprezentační sály v přízemí, které jsou
vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným
obložením stěn a vybraným mobiliářem.
V 1. patře zámku byly až do roku 1945
soukromé pokoje Liechtensteinů, ve 2.
patře pak pokoje dětí a jejich
guvernantek.
Po prohlídce zámku následovala
prohlídka skleníku, který byl při zámku
vybudován v letech 1843-45 podle
projektu Jiřího Wingelmullera. Roku
1842 ruší kníže Alois II. stavbu původní
dřevěné oranžerie, založené již v roce
1717 a nechá postavit na svou dobu
moderní stavbu dlouhou 92 m, širokou
13 m z oceli, litiny a skla. V ní poutníci
obdivovali různé kvetoucí, nebo jen
listnaté teplomilné rostliny.
Zážitky z prohlídky lednického zámku
a jeho skleníku účastníci poutě do sebe
vstřebávali ještě krátkým posezením v
zámeckém parku. Potom je pan Havlíček
přepravil do Perné pod Pálavou, kde si
ve vinném sklípku při ochutnávce
různých druhů vín a za doprovodu
harmoniky všichni pěkně zazpívali. V
dobré náladě tam poseděli asi 2 hodiny
a potom se vydali na zpáteční cestu k
domovu.
Pouť se jistě vydařila, v každém
účastníku na nějaký objekt vzpomínka
utkvěla.
Byla jenom škoda, že v autobuse bylo
12 volných sedadel.
Strana 13
A.H.
Oprava farního kostela sv.
Bartoloměje v Radostíně nad
Oslavou
v případě užití oblíbeného měděného
plechu nebylo možné.
Přípravy této obnovy trvaly poměrně
dlouho, avšak zcela adekvátně
Již druhým rokem prochází farní k náročnosti úkolu.
kostel sv. Bartoloměje v Radostíně
První etapa rekonstrukce byla
nad Oslavou postupnou rekonstrukcí, spuštěna již v minulém roce opravou
která si klade za cíl vrátit této střechy nad sakristií, kde bylo
památce
její
původní zjištěno ve značné míře napadení a
architektonickou podobu z doby její poškození
krovu
dřevokaznými
barokní
přestavby.
Nutnost organismy. V letošním roce jsme tak
rekonstrukce
vyvstala
zejména spustili již druhou etapu, která byla
v souvislosti
s prohlubujícími
se zaměřena na výměnu střešní krytiny
problémy v krovu kostela i věže. nad lodí, štítovou stěnou s malou věží
Zejména v úžlabí byl krov zcela a boční předsíňkou. Také v rámci této
stráven dřevokaznými organismy. etapy došlo na opravy poškozeného
Havarijní byl stav krovu nad sakristií krovu. Za zmínku stojí zejména
či nad malou věží v ose štítové stěny. kompletní výměna úžlabí mezi lodí a
Také krov hodinové věže je místy presbytářem, kde již byly některé
poškozen zatékáním. S opravou části krovu dřevokazným hmyzem
krovu vyvstala otázka nové střešní proměněny na hromádku prachu, a
krytiny, neboť původní falcovaná požeru.
plechová krytina již byla na mnoha
Letošní práce se však netýkaly
místech strávena korozí a opravy by
pouze oprav krovu a výměny střešní
již nebyly na mnoha místech možné.
krytiny. Vzhledem k situaci, kdy bylo
Ještě před samotnou rekonstrukcí
po
sejmutí
plechové
krytiny
tak po dlouhé diskuzi padlo
ponecháno původní bednění, bylo
definitivní rozhodnutí vrátit na
nutné vyřešit jiný způsob provětrání
budovu kostela původní historicky
střechy pod krytinou. Řešení bylo
doloženou krytinu – pálenou střešní
nalezeno v ukotvení latí na tzv. kontra
tašku bobrovku. Důvodů pro použití
latě, čímž se celá skladba střechy
této krytiny bylo hned několik. Nešlo
zvedla místy až o osm centimetrů
však pouze o návrat k historicky
nad stávající římsu. Tento zdánlivý
doložené krytině, ale také o možnosti
problém však dovolil uskutečnit první
získat
finanční
podporu
na
práce na rehabilitaci architektury
nákladnou výměnu stávající značně
kostela, v tomto případě podstřešní
dožilé plechové střešní krytiny
římsy, která dostala pozdně barokní
z dotací od státu, což by například
modelaci. Bohatě tvarovaná římsa
Strana 14
byla provedena po obvodu lodě
kostela, štítová stěna získala nové
bohatě tvarované olemování. Nově
provedené prvky architektury byly
ošetřeny silikátovým nátěrem v světle
okrovém odstínu. V rámci letošní
etapy došlo také na pozlacení kříže a
opravu žaluziových okenic na malé
věži v ose SZ štítové stěny. U okenic
se jednalo zejména o drobné opravy
a nový nátěr.
Letošní etapu se podařilo uskutečnit
nejen z prostředků farnosti, ale také
za finanční podpory Kraje Vysočina,
Ministerstva kultury České republiky
a Obce Radostín nad Oslavou.
Krátce k historii našeho farního
kostela a výhledu dalších oprav
Farní
kostel
sv.
Bartoloměje
v Radostíně nad Oslavou patří mezi
nejcennější
památky
v širokém
regionu. Jeho nejstarší zděné části
(presbytář a větší část lodě) mají
původ v první polovině 13. století.
V této době sloužil areál kostela
nejen k liturgii. Ohromné zdi kostela,
věž i masivní ohrazení řadili areál
kostela mezi opevněné kostely tzv.
kostelní tvrze. Z tohoto období se
dochovala
řada
zajímavých
stavebních detailů, dnes vesměs
ukrytých
pod
silnou
vrstvou
novodobých omítek. Pozdější úpravy
se omezily na úpravy sakristie
(zejména v první třetině 16. století) a
věže (navýšení o další podlaží
v průběhu 15. až 18. století). Mezi
nejvýraznější zásahy pak patří
barokizace kostela uskutečněná
v poslední čtvrtině 18. století. V této
době byl za výrazné finanční podpory
Strana 15
držitelky
meziříčského
a
radostínského
panství
Marie
Eleonory kněžny z Lichtenštejnu
kostel barokně upraven a rozšířen
severozápadním směrem. Na konci
třicátých let 19. století byla původní
kostnice přestavena na kapli, jež byla
zasvěcena Panně Marie. Poslední
výrazné úpravy kostela proběhly po
požáru Radostína v roce 1857
(úprava štítové stěny) a v roce 1941
(přístavba schodiště na kůr, výměna
ciferníků na věži kostela). K podrobné
historii kostela se vrátíme v některém
z dalších vydání farního zpravodaje.
Nepříliš vhodné, avšak době vzniku
odpovídající břízolitové omítky byly
provedeny ve třetí čtvrtině 20. století.
Loňskou a letošní etapou byla
zahájena postupná celková obnova
farního kostela, která bude spočívat
nejen ve výměně dožilé střešní
krytiny na budově kostela, věži a
ohradní zdi, ale také v rehabilitaci
jeho architektury. Cílem prací je
navrátit celému areálu historicky
odpovídající vzhled. Jde o složitý
proces, který je podepřen řadou
studií a například také stavebně
historickým průzkum. V prvé řadě je
nezbytné
dokončit
rekonstrukci
střech. V příštím roce by tak mělo
dojít výměnou střešní krytiny nad
presbytářem
k dokončení
oprav
střech nad budovou kostela. V rámci
této etapy bude střecha nad
presbytářem
doplněna
o
věž
sanktusníku, v níž bude zavěšen
zvon. Dále bude nutné zaměřit
pozornost na střechu hodinové věže,
do které zatéká, a krov věže je již
místy
napaden
dřevokaznými
organismy. V dalších letech projdou
opravou jednotlivá průčelí kostela,
která získají pozdně barokní vzhled
podložený
závěry
stavebně
historického průzkumu. V rámci
těchto prací budou také vyměněna
stávající kovová okna a výklenky
vstupního průčelí doplní stylově
odpovídající sousoší. Opraveny budou
omítky a nátěry u hodinové věže,
někdejší kaple Panny Marie i ohradní
zdi areálu kostela.
Opravy se nevyhnou ani interiéru
kostela,
kde
se
předpokládá
restaurování oltáře a kazatelny či
provedené nové výmalby. Také
interiér věže se dočká oprav, a to
zejména schodišť a dřevěných
podlah.
Farní kostel sv. Bartoloměje tvoří
neodmyslitelnou součást malebné
krajiny v okolí Radostína, je výraznou
dominantou radostínského náměstí a
svým téměř osmisetletým trváním
tvoří pevný základní kámen k poznání
historie širokého regionu.
Strana 16
Jiří Niesyt, Radostín nad Oslavou
Podrobný rozpis opravy střechy
kostela sv. Bartoloměje v Radostíně
nad Oslavou v roce 2014:
Příjmy (v Kč):
Sbírky od května do října 133 500,Dary
35 000,-
Dary od nemocných
26 600,-
Sbírky a dary celkem
195 100,-
Příspěvek od Obce Radostín nad
Oslavou
140 000,Dotace Kraj Vysočina
134 696,-
Dotace Ministerstvo kultury ČR
100 000,Dotace celkem
374 696,-
Příjmy celkem
569 796,-
Vzpomínka ze Znětínka
Po vánočních svátcích se čas opět
přehoupl do dalšího nového roku plného
různých očekávání. S novým rokem ale
přichází i plesová sezóna. Naše farnosti
nezůstávají pozadu a již sedmým rokem
jsme měli možnost se sejít a pobavit se
na farním plese, který se letos konal v
Pavlově. Poprvé jsem tam zavítala i já a
při pohledu na rozdováděný taneční
parket jsem si vzpomněla na písničku, ve
které se zpívá „kdepak je to moje zlaté
mládí“.
Jeden moudrý člověk řekl, že vzpomínky
jsou jedním z divů světa. Proto nám
připomenu alespoň něco málo z dob, kdy
jsme ve Znětínku začínali pořádat různé
kulturní akce. První letní výlet se
uskutečnil v roce 1956 na zahradě
kmotřenky a kmotříčka Pavlíčkových pod
dohledem obrovské košaté jabloně,
která rodila velká tmavá
Výdaje (v Kč):
Oprava krovů + výměna střešní
krytiny
721 464,Oprava okenic na malé věži 9 620,Zlacení kříže
13 500,-
Obnova barokně tvarované římsy a
olemování štítu
133 134,Nátěr římsy po obvodu lodě 5 626,Nátěr nového olemování štítu 980,Celkové výdaje za rok 2014
884 324,Na účet pro výstavbu nové fary zbývá
vrátit
314 528,-
šťavnatá jablka. K tanci nám hrála do
pozdních hodin skupina Veseláci.
Organizace samozřejmě byla poměrně
náročná, proto se nás podílelo mnoho a
vše jsme úspěšně zvládli. Museli jsme
postavit parket, oplotit ho břízkami,
pořídit osvětlení, ale zároveň jsme také
napekli pusinky a nechali vyhlásit
pusinkovou volenku, kdy pánové
zakupovali
cukrovinky
pro
svoje
tanečnice. Jindy jsme zase nabízeli
kytičky, čokoládu nebo jablíčka. Tímto
způsobem jsme chtěli získat nějaké
finance na provoz výletu.
Nad pořádáním letních výletů jsme
nezanevřeli a stala se z nich znětínská
tradice. Nejvíce vzpomínáme na výlet,
který se konal v lesíku Křipku opět pod
Strana 17
širým nebem plných hvězd a zářícím
měsícem. Na stromech visely lampiony,
které vykouzlily příjemou atmosféru.
Tančilo se na parketě, který zakrýval díru
pískoviště. Na tyto výlety vždy chodívali i
mladí z okolních vesnic, nikoliv však
auty, ale pěšky nebo na kole.
Občerstvení nám zajišťoval hospodský z
Radostína, pan Liška.
Jsem ráda, že kulturní akce v naší
vesnici neustávají, je dobré, když se lidé
dokáží bavit a účastní se akcí, které nás
všechny stmelují dohromady. Ať už to je
pálení čarodějnic, setkání seniorů,
hasičské soutěže, taneční zábavy či farní
den. K tomu využíváme příjemný areál u
hřiště, který jsme zde několik let
budovali.
Užívejte si života i mládí v nezkaleném
rozmaru a pijte jen z poháru štěstí.
ct
Letos připadl již na 10. ledna a konal
se v pavlovském kulturním domě.
Nevím jak ostatní, ale já se vždy
velice těším na onu slavnostní, ale
hlavně přátelskou atmosféru. Je čas
na to oprášit společenský šat a
zpestřit si každodenní všední život.
Pro někoho je to možnost odreagovat
se
od
všeho
učení
během
zkouškového období. Je to příležitost
pro trochu jiné setkání s lidmi, se
kterými usedáme do lavic kostela
každou neděli ke slavení mše svaté.
Proč toho nevyužít, trochu víc se
poznat a k tomu se ještě bavit,
tancovat, nebo alespoň poslouchat
příjemnou hudbu?
Stejně jako každý rok nás hned při
vstupu přivítali pořadatelé, u kterých
jsme si mohli zakoupit lístky do
tomboly, jež byla opět velmi pestrá a
Vzpomínky na farní ples
bohatá. K tanci a poslechu nám hrála
kapela
Dring,
kterou
dvakrát
Jen co uplynuly poklidné radostné vystřídali tanečníci country tanců a
svátky narození Ježíše Krista, naše mládež se svým předtančením.
vstoupili jsme do nového roku. S
Děkujeme všem pořadatelům za
tímto
chladným
pochmurným
jejich
obětavost a práci na přípravě
obdobím je spojena plesová sezóna,
tohoto
plesu a těšíme se zas na příští
ke které již sedmým rokem
neodmyslitelně patří i náš farní ples. rok v Radostíně.
Strana 18
Dávám
lidstvu
prostředek záchrany
poslední milosrdenství na základě zjevení
sestry Faustyny a popisuje všechny
formy úcty, ke kterým na prvním
patří
Svátek
Božího
„Náš Spasitel chce, a je to jeho místě
milosrdenství.
vroucná touha, probudit dnes
v lidstvu nový proud, nový obrat, který Je příznačné, jak jsou dnes, po skoro
by lidstvo zachránil. V čem by měl 70 letech, aktuální slova P. Andrasze.
spočívat? V tom, aby lidstvo poznalo Opravdu vnímáme zmatek a jakousi
a uznalo, že těžce zbloudilo, že únavu jak ve světě kolem sebe, tak i
opustilo pramen svého štěstí a často v sobě. Čas běží, 70 let není
pokoje, protože se otočilo zády málo, ale také z Boží perspektivy je
k Bohu a ke Kristu. Následně, po vše pořád otevřeno. Šance a pozvání
tomto
uznání
svého
velikého obrátit se a změnit svůj život máme
neštěstí, a zároveň uznání své viny, doslova „přede dveřmi“. Navíc P.
aby se lidstvo s hlubokou důvěrou Andrasz napsal svou knížku jaksi „na
obrátilo k nevyčerpatelnému Božímu začátku cesty“, po které se musela
milosrdenství s prosbou o záchranu. vydat úcta k Božímu milosrdenství,
Tímto širokým a mohutným obratem aby docílila toho, co už dnes máme, a
k Božímu milosrdenství podmiňuje čím se jí otevřely dveře do cele církve
Spasitel osvobození lidstva od a světa. Myslím tím schválení zjevení
dnešního zmatku, který v opačném sestry Faustyny, její blahořečení a
případě může lidstvo vrhnout do svatořečení a ustanovení v roce
ještě horší katastrofy, než ta, kterou 2000 papežem sv. Janem Pavlem II.
jsme nedávno prožívali.“
Svátku Božího milosrdenství pro
Tato slova napsal v roce 1947 P. celou církev.
Josef Andrasz, jezuita, zpovědník Dnes vidíme, že tento oheň Božího
sestry Faustyny. P. Andrasz byl ten, milosrdenství, který také zapaloval P.
kdo posloužil sestře Faustyně Andrasz s přesvědčením, že jedině
poslední zpovědí před její smrti a on dokáže vypálit zlo a zateplit svět
přičinil se už v roce 1943 k zavedení uzdravující Boží láskou, se po celém
pobožností k Božímu milosrdenství světě šíří, a to nejen v rámci katolické
v jednom
z klášterů
sester církve. Obraz milosrdného Ježíše lze
Kongregaci
Matky
Božího najít doslova všude, po celém světě,
milosrdenství. Pro účel těchto a to na místech, kde by to nikdo
pobožností a pro uvědomění, jak je nečekal. Podobně Korunku se modlí
pro všechny důležité šířit úctu milióny lidi po celém světě, tolik lidí
k Božímu milosrdenství, P. Andrasz také děkuje Pánu Ježíši za jeho
vydal v roce 1947 knížku, ve které utrpení v Hodině milosrdenství. Jsou
pojednává
o
úctě
k Božímu
(Den. 998)
Strana 19
to všechno velmi slibné, povzbuzující
a často přehlížené skutečnosti – Bůh
působí, oheň Božího milosrdenství
hoří. Navíc, rozpaluje se víc a více
(což možná zrovna my, v Evropě,
která po 70 letech vypadá už trochu
jinak, než v době P. Andrasze, nějak
nevnímáme).
Jsme svědky určitého boje. Lidstvo
se snaží pořád rozpačitě najít pokoj a
štěstí, ale je to všechno tak křehké,
když je to bez Boha. Tím více dnes,
nejenže jsou aktuální, ale pronikají
do morku kostí slova Pána Ježíše,
které řekl sestře Faustyně ve Vilně,
v roce 1934, ve kterém vznikl první
obraz Božího milosrdenství: „Lidstvo
nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou
neobrátí k mému milosrdenství.“
(Den. 300) Po třech letech, v roce
1937, Pán Ježíš vyzývá Faustynu:
„Řekni bolavému lidstvu, ať se přitulí
k mému milosrdnému Srdci, a já je
naplním pokojem.“ (Den. 1074)
Nemůžu se ubránit: toto smutné Boží
volání nebylo, bohužel, uslyšeno
v tehdejším světě, který hledal a
sledoval jiné cíle. Po druhé světové
válce se mnozí ptali, v kontextu
milionů obětí a koncentračních
táborů, kde byl Bůh, a to, co člověk
rozpoutal, považovali za důkaz
Božího
nezájmu,
nebo
Boží
neexistenci. Bůh ale ví, že nic
dobrého nelze postavit na strachu,
nenávisti, ale jedině na lásce. A láska
všechno odpouští. Jenom člověk
zbavený viny a hříchů, který všechno
svěřil Bohu, byl obdarován a přijal
Boží milosrdenství, je schopen
svědčit o lásce, pro kterou byl
stvořen.
Proto nejdůležitější formou úcty
k Božímu milosrdenství je právě
Svátek Božího milosrdenství. Svátek
je jádrem, centrem, ke kterému
vedou ostatní formy úcty, a zároveň
ze kterého potom ostatní formy úcty
pramení. Je to prostor a místo
setkání s milosrdným Bohem. Každý
je
pozvaný
k
takovému
individuálnímu setkání.
Poprvé se o Svátku Božího
milosrdenství Pán Ježíš zmínil sestře
Faustyně v roce 1931, když řekl:
„Toužím, aby Milosrdenství mělo
svátek. Chci, aby ten obraz, který
namaluješ štětcem, byl slavnostně
posvěcen o první neděli po
Velikonocích; tato neděle má být
svátkem Milosrdenství“ (Den. 49). Ve
zjeveních sestře Faustyně Pán Ježíš
zdůrazňoval, že svátek je pro všechny
hříšníky. Doslova vybízel k tomu, ať
se nikdo nebojí k němu přiblížit, že
ho pálí plameny milosrdenství, které
touží vylít na duše a že i kdyby hříchy
člověka byly jako šarlat (srov. Den.
699), všechno Bůh odpustí. Všechno
lze řešit. Neexistuje takový hřích,
který by Bůh nebyl schopen, nebo
nechtěl odpustit, pokud člověk stane
před Bohem, vyzná svůj hřích, lituje a
otevře se pro Boží milosrdenství.
Asi každému se někdy stalo, že se
díval na malé miminko. Vnímal
čistotu jeho očí
a obličeje,
Strana 20
bezbrannost a zároveň přitahující
sílu, křehkost a radostnou naději
života. Možná také vzbudilo ve Vás
myšlenku na začátek Vašeho života.
Životní cesty ještě nebyly tak
„prošlapané“, ještě člověk v mnoha
věcech nezestárnul a vnitřně v něm
neodumřel duch boje. Všechno bylo
úplně nové, čistě, tajemné a krásné.
Takové myšlenky, v kontextu dějin
života, který více nebo méně, ale
nikdy není zbaven chyb, hříchů a
toho, za co se stydíme, mohou vést
k různým
postojům,
pocitům,
emocím. Ve vztahu k naší minulosti
(která
přece
ovlivňuje
naši
budoucnost nejen tím, co přinesla,
ale také tím, co už dál nemusí nést)
jsme ale často bezradní. Jsou
situace, chyby, věci, kterých se
bojíme, nechceme, nebo nevíme jak
řešit. Říkáme: toto už je zapečetěno,
s tímto už nelze nic udělat.
Svátek Božího milosrdenství není
jeden z mnoha svátků, během
kterých uctíváme pravdu víry, osobu
Nejsvětější Trojice, Pannu Marii nebo
svatých. Mnohé z těchto svátků také
doprovází veliké milostí, ale milost
Svátku Božího milosrdenství je
výjimečná. Prof. Ignacy Różycki,
(věnoval se teologii úcty k Božímu
milosrdenství a byl hlavním teologem
v procesu blahořečení sv. Faustyny)
se zabýval milostí, kterou lze získat
právě
v den
Svátku
Božího
milosrdenství a přirovnává ji k milosti,
kterou dostáváme pouze ve svátosti
křtu. Tuto milost ve zjevení sestře
Faustyně Pán Ježíš spojuje se svatým
přijímáním toho dne (srov. Den. 699).
Je to, jako bychom v den Svátku byli
znova pokřtěni. V tomto kontextu lze
říct, že svaté přijímání v den Svátku
je jako druhý křest. Začíná úplně
nový život. Jsme jako to miminko, a
vůbec na tom nezáleží, kolik je nám
let. Zrcadlí se v nás Boží láska a Boží
milosrdenství. Bůh se na nás dívá
s láskou, jako matka na své
nemluvně. Znova se opakuje to, co se
stalo u břehu Jordánu, když byl
pokřtěn Ježíš: „a Duch svatý
sestoupil na něj v tělesné podobě
jako holubice a z nebe se ozval hlas:
„Ty jsi můj milovaný Syn.““ (Lk 3,22).
Naše minulost už před Bohem
neexistuje.
Toto všechno se může odehrát o
Svátku Božího milosrdenství. Musíme
dávat pozor, abychom tuto šanci
nepřehlédli. My se totiž tak často
díváme na Boží lásku skrze náš hřích,
kdežto Bůh se na náš hřích dívá
skrze svou lásku. Tento zázrak
Svátku Božího milosrdenství je také
doprovázen dekretem Svatého otce
Jana Pavla II., ze dne 29. 06. 2002,
který navíc připojuje ke Svátku
Božího milosrdenství plnomocné
odpustky.
Zkusme se zamyslet, čeho nejvíce
budeme litovat, když se jednou
setkáme s Kristem? Že jsme zhřešili,
nebo že jsme nepřijali Boží
milosrdenství? Jak tedy získat milost
Svátku
Božího
milosrdenství?
Strana 21
Především je tato milost spojená
s přijímáním, ke kterému je třeba
přistoupit v den Svátku. Kromě toho,
je třeba přistoupit ke svátostí smíření
(v den Svátku, nebo před Svátkem),
snažit se zachovat v postoj důvěry
k Bohu a naplňovat přikázání lásky k
bližnímu.
Nakonec bych se ještě rád vrátil k P.
Andraszovi.
Když
P.
Andrasz
vysvětluje obraz milosrdného Ježíše,
píše toto: „Co říct o bílém šatu, bez
pláště – protože takto se milosrdný
Ježíš zjevil Faustyně. Má to být
symbol čistoty srdce, kterou lidstvo,
nakažené bezbožností a zašpiněné
smilstvím tak velice potřebuje? Ano,
může znamenat i toto. Ale přichází i
jiná myšlenka: hle, zdravotní sestry a
doktoři, když jdou k nemocným,
berou na sebe bílé oblečení na
znamení, že jsou připravení pomáhat
a léčit. Tedy i bílý šat Ježíše může být
symbolem Jeho veliké ochoty
nemocné
lidstvo
milosrdenstvím.“
léčit
svým
Pán Ježíš nejen, že je ochoten
pomoct, ale prožívá ve svém Srdci
velikou radost, že může pomoct.
Sestře Faustyně vyznává: „Hle, slova
pro tebe, dělej všechno, co je na díle
mého milosrdenství ve tvých silách.
Přeji si, aby mé milosrdenství bylo
ctěno, dávám lidstvu poslední
prostředek záchrany – utéci se
k mému milosrdenství, mé Srdce se
z tohoto Svátku raduje.“
raduje (Den. 998)
Bůh má radost – je to tedy veliká věc.
P. Wojciech Zubkowicz SAC
Přijeďte
na
Svátek
milosrdenství do Slavkovic
Božího
Rádi bychom Vás všechny pozvali na
Svátek Božího milosrdenství do
Slavkovic v roce 2015. Bude to
v neděli, 12. dubna.
dubna Po celý den
Strana 22
bude možné přijmout svátost smíření
a v 10.30, 15.00 a v 19.00 hod. se
zúčastnit mše svaté. Mši svatou
v 15.00 hod. bude sloužit litoměřický
biskup, Mons. Jan Baxant.
Baxant Budeme
se na Vás těšit a už teď Vám na
cestu do Slavkovic žehnáme.
Žasnu…
Jindy nám srdce přetéká vším
možným, co nelze řešit s nikým jiným,
než s Ním. Často to nelze ani
pořádně
vyjádřit
slovy…Kristus
rozumí i beze slov. Nejkrásnější je, že
opravdu touží potom, abychom s ním
mluvili, vše mu sdělovali, i když
Otcové pallotini samozřejmě dávno o tom všem ví! Ví
nejen, co nás trápí teď, zná i řešení,
něžně nás oslovuje naším jménem!
Žasnu při pohledu do zrcadla.
Velikost Jeho Lásky je až zarážející,
s ničím podobným jsme se nikdy
nesetkali. Je to ten důvod, proč ho
někteří nepřijali, proč mu nevěří?
Únava pátečního večera je pryč!
Obličej mám vyhlazený, oči září!
Není to poprvé, ani naposledy, lépe
Mnozí z nás už bohužel nevěří
řečeno, je tomu tak pokaždé, když se tomu, že by je měl někdo opravdu
vrátím z adorace.
Kristus v eucharistii, vystavený na
oltáři .
nezištně šíleně rád.
Krása Krista září a ozařuje i nás při
pohledu na něj, my pak záříme touto
Většina z nás ho dokonce před chvílí Krásou na ty, kteří jsou okolo nás,
přijala přímo „do sebe“ při svatém dokud vše nepokazí náš starý známý
přijímání.
- hřích, naše nedokonalost, naše
Vešel k nám do těla, se vší svou sobectví.
Krásou, Láskou, Něhou . Co ještě? Co
Učitelka Eliška
víc? Jakou větší blízkost bychom si
mohli představit?
Jedno je jisté, Kristus se do nás Kdo na sebe nechá hledět
ukřižovaného Ježíše, je opětovně
bláznivě zamiloval.
stvořen, stává se „novým stvořením“.
Kristus v eucharistii na oltáři očividně Odtud začíná všechno. Je to
čeká, co my na to.
zkušenost proměňující Milosti, toho,
že jsme milováni bez svojí zásluhy,
Láska touží být opětována!
třebaže jsme hříšníky… Nechme Jej
Stačí se dívat a vstřebávat vše, co
proto na sebe hledět.
nám Kristus tímto způsobem nabízí.
Jsou to dary Pokoje, Ducha svatého, /Papež František/
Radosti, jinak řečeno- Boží milosti.
Strana 23
Misijní kříž
Oslavou
v Radostíně nad ho následně mistrně vztyčili. Následně
Ve dnech 16. 11.-23. 11. 2014
proběhla v naší obci mimořádná událost,
a to Lidové misie, které mají oživit
duchovní život farnosti. Naposled se zde
konaly Svaté misie v roce 1948, tedy
před 66 roky. V září tohoto roku rozhodlo
zastupitelstvo obce, že přispěje k této
významné
události
zhotovením
dřevěného kříže, včetně vybudování
betonového základu v parku pod
hradební zdí, na jižní straně kostela.
Vyvrcholením celého týdne byla mše
svatá v sobotu 22. 11. 2014, po které
naši hasiči za hojné účasti farníků
přenesli Misijní kříž na místo určení, kde
kříž posvětil P. Marek Dunda, farář z
Vranova nad Dyjí, hlavní koordinátor
misií. Posléze mohli všichni přistoupit až
ke kříži a položením ruky na dřevo kříže
stvrdit svůj úmysl, který měl být v duchu
„Konat dobro dobře“.
Osazením Misijního kříže na jižní stranu
kostela se zvýraznila hlavní dominanta
naší obce, zvlášť nápadná při velice
pěkném nasvícení za tmy. Nezbývá než
poděkovat našemu panu faráři P. Mgr.
Pavlu Habrovcovi a celému misijnímu
týmu, který tuto akci po dva roky pečlivě
připravoval.
Strana 24
Josef Fabík,
starosta obce Radostín nad Oslavou
Misie byly pro nás velikým darem!
V misijním týdnu jsme začínali každý
den návštěvou našeho krásného
kostela, kde nás po modlitbě sv.
růžence čekala mše svatá. Jak už se
někdy stane, že se nám myšlenky
zatoulají, i když jsme v kostele, tak o
misiích tomu tak nebylo.
Jednotlivé promluvy misijních otců i
jáhna p. Kince byly natolik poutavé,
že nám nevadilo strávit více času
v kostele. S radostí a zaujetím jsme
prožívali každý den dvě mše svaté,
stavovské promluvy a kázání. To
všechno nám pomáhalo k přípravě
na svátost smíření, kterou jsme tak
mohli více promyslet.
Sobotní mše svatá se stavěním
misijního kříže byla hlubokým
zážitkem, který většina z nás nikdy
nezapomene. Při pohledu na tento
kříž si připomeneme, co bychom rádi
s pomocí Boží změnili silou modlitby.
Na závěr vřelé díky obětavým
misionářům a také otci Pavlovi, který
se o misi zasloužil.
Jiří a Dana Kašíkovi
Tři podněty
K napsání tohoto článku mě přiměly tři
podněty, které jsem si začala více
uvědomovat po zprávě, že se připravuje
Národní eucharistický kongres.
Nedávno jsem četla knihu o svatém
Juliánu Eymardovi, který už jako malý
chlapec měl tak velikou úctu a lásku k
eucharistii, že ho v dospělosti vedla k
založení kongregace Eucharistiánů, jež
vykonávala nepřetržitou adoraci před
Nejsvětější svátostí. Jaký rozdíl proti
tomu, co jsme zažili v neděli po mši
svaté, když kněz vystavoval Nejsvětější
svátost a lidé se obraceli ke Kristu zády
a odcházeli z kostela, aniž by se mu
poklonili. Opravdu mě zamrazilo. Jak
málo máme úcty!
A za třetí pro mne a snad i pro většinu
spoluobčanů nejdůležitější a snad i
nejsrdečnější událost: Lidové misie. U
nás v Krásněvsi byly oproti Radostínu a
Pavlovu významější tím, že v naší kapli
byla poprvé v historii vystavena
Nejsvětější svátost. Když otec Jan
Richter poprvé pozvedl monstranci před
plnou kaplí, byl to tak úžasný pocit, při
kterém vstupovaly slzy do očí. A tak
krásný byl i celý týden. Zúčastnili jsme se
v roce 2008 misií v Borech, takže jsme
už měli
nějakou představu, ale
skutečnost, že jsme mohli prožít misie ve
vlastní farnosti, ji daleko předčila. Když
jsem ráno vstupovala do kaple, uviděla
na oltáři věčné světýlko a uvědomila si,
že nejdu do prázdné kaple, ale že jdu
navštívit přítomného Ježíše, děkovala
jsem z celého srdce, že jsem se mohla
dožít takové milosti. A se mnou i mnoho
dalších, protože velmi často se otevřely
dveře a někdo se přišel Kristu poklonit.
Proto mne velmi potěšilo, když otec
Pavel zmínil, že naše mládež stojí o to,
aby se v naší farnosti konala noční
adorace. Vždyť co může být lepšího, než
se v tichu noci ponořit do Boží
přítomnosti.
B. L.
Strana 25
Farnost Radostín nad Oslavou,
Pavlov, připravované akce farnosti
20.-22.
20.-22. 3.
duchovní obnova farností Radostín a
Pavlov, povede otec jáhen Ladislav Kinc
28. 3.
diecezní setkání mládeže s o. biskupem
Vojtěchem v Brně na Petrově
4. 6.
čtvrtek, Slavnost Božího Těla a
eucharistický průvod ke čtyřem oltářům
na návsi v Radostíně nad Oslavou,
začátek mše sv. v kostele v 17.00 hod
7. 6.
neděle, Slavnost Božího Těla a
eucharistický průvod ke čtyřem oltářům
na návsi v Pavlově. Začátek mše sv.
v 10.00 hod
11. 6.
čtvrtek, pouť starších do Slavonic, do
chrámu Božího Těla
29. 3.- 5. 4.
Svatý týden
12. 4.
Pěší pouť do Slavkovic na pouť k Božímu
Milosrdenství, vychází se od kostela
v 10.00 hod
26. 4.
hasičská
pouť
k sv.
Floriánovi
v Kněževsi, začátek mše sv. na hřišti
v 11 hod
3. 5.
pouť k sv. Filipovi a Jakubovi v Pavlově,
začátek mše sv. v 9.30 hod
3.- 9. 5.
poutní zájezd do Medžugorie, zejména
pro mládež (biřmovanci), odjezd v 18
hod od kostela v Radostíně nad Oslavou,
návrat v sobotu 9. 5. v dopoledních
hodinách
14. 6.
První sv. Přijímání, v Radostíně nad
Oslavou začátek mše sv. v 7.45 hod,
v Pavlově v 10.00 hod
17.–24. 6.
na kolech s mládeží (od 5. tř. a výš)
v Pusté Rybné
20. 6.
oslava 650 let od první zmínky založení
obce Radostín nad Oslavou, zahájení
v 8.30 hod, v 9.00 hod mše sv.
v chrámu sv. Bartoloměje, následuje
pestrý celodenní program
27. 6.
farní den ve Znětínku, program bude
upřesněn
16. 5.
děkanátní pouť mládeže ze Svaté u
Křižanova k Matce Boží do Netína. Čas
odchodu ze Svaté bude upřesněn
Strana 26
Smějte se s námi
„Poslouchaj, Kohn, co by dělali, kdyby
narazili v poušti na lva?“
„Vzal bych flintu a zastřelil ho.“
„A kdyby neměli flintu?“
„Tak ho picnu revolverem.“
„A kdyby neměli revolver?“
„Tak ho uškrtím páskem.“
„A co když nemaj pásek?“
„Tak mu narvu kožich do chřtánu a
zadusím ho.“
„Ale jdou, Kohn, na poušti takový vedro,
kde by vzali kožich?“
„Hele voni, Pick, komu vlastně fanděj,
mně a nebo tý bestii.“
„Chaime, nemohl bys mi půjčit stovku?“
„Je mi líto, nemám u sebe peníze.“
„A co doma?“
„Děkuju, všichni zdrávi.“
Cvičení v izraelské armádě. Armáda
rozdělená na modré a červené.
U mostu je velká tabule:
‚Tento most je jako vyhozený do povětří.‘
Červení si nalepují nějaké tabulky na
záda a pak se plazí po mostě.
Generála modrých to vyděsí a zavolá
generálu červených:
„Kohne, to jsi generál? Cožpak neumíš
číst? Ten most je jako vyhozený do
povětří!“
Kohna to naštve a volá:
„A co ty jsi za generála? Nevidíš, že
máme na zádech tabulky ‚My jako
plaveme“...?
Inspirace od Svatého otce
V závěru své spontánní promluvy papež
poděkoval lékařům, ošetřovatelům a
dobrovolníkům za to, že se dotýkají
Kristova těla a slouží živému Kristu
Ukřižovanému.
„Děkuji za tuto práci, děkuji, že ze své
profese neděláte obchod. (…) Když se
medicína, podobně jako kněžství, změní
na trh a obchod, ztrácejí jádro svého
poslání.”
Strana 27
Neapolská bazilika Gesú Nuovo
setkání s nemocnými 24.3.2015
Národní Pochod pro život prošel které je pácháno na více než 23 tisících
dětech, jež jsou ročně usmrceny umělým
Prahou
V sobotu 21. března 2015 prošel
centrem hlavního města již 15. ročník
Národního pochodu pro život. Letos se
jej podle odhadu Policie zúčastnilo asi
1500 účastníků. Cílem akce bylo
upozornit na stále přetrvávající bezpráví,
potratem. Národní pochod pro život má
podporu řady osobností politického a
náboženského života a českých i
zahraničních organizací.
… byli jste tam? Tak nám o tom
napište...
Kontakt na redakci
Uzávěrka příštího čísla:
E-mail: [email protected]
10. 6. 2015
Těšíme se na Vaše příspěvky a obrázky.
Strana 28