docCanisterapie v České republice s ohledem na
download 
Stížnost Transkript
Canisterapie v České republice s ohledem na
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta CANISTERAPIE V ČESKÉ REPUBLICE S OHLEDEM NA ODBORNOU PRŮPRAVU A KYNOLOGICKOU ERUDICI TERAPEUTA DIPLOMOVÁ PRÁCE Markéta Nedvědová Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jiří Jankovský, Ph.D. České Budějovice 2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Canisterapie v České republice s ohledem na odbornou průpravu a kynologickou erudici terapeuta vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiložené bibliografii. Souhlasím s použitím práce k vědeckým účelům. V Českých Budějovicích dne 23. dubna 2008 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu docentovi Jiřímu Jankovskému za ochotu pokračovat se mnou ve spolupráci, kterou jsme započali při psaní mé bakalářské práce. Velmi oceňuji důvěru, kterou mi dal pro mou samostatnou práci. Abstract Animal-Assisted Therapy in the Czech Republic in Relation to the Professional Background and Dog-Handling Skills of the Therapist In this piece I have attempted to perform descriptive quantitative research in the field of Animal-Assisted Activities and Animal-Assisted Therapies in the Czech Republic. I have placed emphasis on the professional background and dog handling skills of the dog-handler. In the theoretical part of the master’s thesis, I refer to difficulties concerning the terminology applied in the area of human-animal positive interactions and the need to denote handlers accurately while dealing with physicians, therapists, instructors, clients, donors, health insurance companies, etc. and to promote professionalism in this industry. I tried not only to focus on the impact of dogs on humans, but also to emphasize the importance of the personality of the therapist. I also consider the impact of different personality theories on the personality of the handler/therapist, and the importance of theoretical background and preparation in the given area in which the handler/therapist engages with dogs. In performing the research, I contacted a number of individuals and organizations involved in Animal-Assisted Interventions with a questionnaire. I received 84 valid replies. An evaluation of the obtained data gives a clear picture of the current situation in this field in our country. I have also managed to confirm the hypotheses that dog handling skills will be reflected in awareness of Dog-Assisted Interventions in the target group. Based on the positive respondent reactions, I trust that this research will prove to be of use to people involved in human-animal positive interactions. OBSAH ÚVOD .............................................................................................................................................................. 1 1. SOUČASNÝ STAV V OBLASTI ZOOREHABILITACE ..................................................................................... 3 1.1. INTERAKCE ČLOVĚKA SE ZVÍŘETEM V UCELENÉM SYSTÉMU REHABILITACE ...................................3 1.1.1. Inspirace hiporehabilitací .....................................................................................................4 1.2. DĚLENÍ CANISREHABILITACE DLE DELTA SOCIETY ..........................................................................6 1.2.1. Základní dělení terapie pomocí zvířat ...................................................................................6 1.2.2. Klíčové charakteristiky AAA ..................................................................................................7 1.2.3. Příklady AAA .........................................................................................................................7 1.2.4. Klíčové charakteristiky AAT ..................................................................................................7 1.2.5. Příklady AAT .........................................................................................................................7 1.2.6. Cíle programů AAT ................................................................................................................8 1.2.7. Rozdíly mezi AAA a AAT ........................................................................................................9 1.2.8. Další termíny užívané pro canisrehabilitaci ..........................................................................10 1.3. ZÁKLADNÍ ASPEKTY CANISREHABILITACE ........................................................................................11 1.3.1. Kritéria hodnocení .................................................................................................................11 1.3.2. Vhodnost postupů při výběru zvířete a typu intervence .........................................................13 1.3.3. Nároky na psa ........................................................................................................................15 1.3.4. Testování psů .........................................................................................................................16 1.3.5. Účel testování ........................................................................................................................16 1.3.6. Náplň testovacího řádu ..........................................................................................................17 1.3.7. Nároky na psovoda/člověka praktikujícího canisrehabilitaci ................................................18 1.4. K OSOBĚ (PSOVODOVI) ZABÝVAJÍCÍMU SE CANISREHABILITACÍ ........................................................19 1.4.1. Pomáhající profese a vztahy ..................................................................................................19 1.4.2. Osobnost „canisterapeuta“ ...................................................................................................20 1.4.3. Odborná průprava člověka zabývajícího se canisrehabilitací ...............................................23 1.4.4. Kompetence terapeuta na úrovni obecné komunikace ...........................................................26 1.4.5. Vliv teorií osobnosti na terapeuta...........................................................................................26 1.5. NEGATIVA CANISREHABILITACE – KDY CANISREHABILITACE NENÍ PŘÍNOSEM ..................................30 1.5.1. Z pohledu klientů ...................................................................................................................31 1.5.2. Z pohledu personálu ...............................................................................................................32 1.5.3. Z pohledu zařízení ..................................................................................................................32 1.5.4. Z pohledu zvířete ....................................................................................................................32 2.CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY ........................................................................................................................... 34 2.1. CÍL PRÁCE .........................................................................................................................................34 2.2.. HYPOTÉZA .......................................................................................................................................34 3. METODIKA ................................................................................................................................................. 35 3.1. CHARAKTERISTIKA METOD A TECHNIK SBĚRU DAT ...........................................................................35 3.2. CHARAKTERISTIKA VŽZKUMNÉHO SOUBORU ....................................................................................36 3.3. ZPRACOVÁNÍ ZÍSKANÝCH DAT ..........................................................................................................36 4. VÝSLEDKY ................................................................................................................................................. 37 4.1. STRUKTURA CÍLOVÉ POPULACE – PSI A OSTATNÍ ZVÍŘATA ................................................................37 4.1.1. Struktura zkoumaného souboru h hlediska věku a plemene psů ............................................ 37 4.2. STRUKTURA CÍLOVÉ POPULACE – OSOBY PROVÁDĚJÍCÍ CANISREHABILITACI ....................................40 4.2.1. Struktura zkoumaného souboru z hlediska identifikačních znaků .......................................... 40 4.2.2. Struktura zkoumaného souboru z hlediska vzdělání .............................................................. 42 4.2.3. Struktura zkoum. soub. z hlediska vzdělání a odborné průpravy v oblasti zoorehabilitace ... 45 4.2.4. Struktura zkoumaného souboru z pohledu kynologického ..................................................... 48 4.2.5. Struktura zkoumaného souboru z hlediska oblasti a způsobu provádění canisrehabilitace .. 59 4.2.6. Struktura zkoumaného souboru z hlediska názorového pojetí canisrehabilitace ................... 71 5. DISKUSE ..................................................................................................................................................... 76 6. ZÁVĚR ........................................................................................................................................................ 99 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................................................................. 100 8. KLÍČOVÁ SLOVA ........................................................................................................................................ 103 9. PŘÍLOHY .................................................................................................................................................... 104 ÚVOD V této diplomové práci jsem se pokusila o zmapování současné situace na poli canisterapie v České republice. Mám možnost se v rámci konferencí, seminářů, odborných kursů, ale i při vlastní přednáškové činnosti setkávat s lidmi, kteří se v této oblasti také pohybují. Zdá se, že léčebný kontakt zvířat s člověkem se dostává do širšího povědomí odborné i laické veřejnosti, avšak namísto toho, aby se situace na poli zoorehabilitace ujednocovala, zdá se, že je dělena do stále menších fragmentů bez viditelného procesu sjednocování. Jednotlivé organizace, které se zoorehabilitací zabývají, mají své vlastní podmínky pro testování vhodných zvířat, své vlastní normy pro vzdělávání respektive průpravu osob a týmů, přičemž chybí možnosti pro vzájemné předávání zkušeností, sjednocování postupů a jen v několika případech lze pak hovořit o odborném výzkumu, který by přinášel objektivní výsledky. Přitom mnohé organizace, ale zejména jednotlivci, kteří se prakticky věnují tzv. canisterapii, by uvítali možnost seznámit se s novými metodami, postupy, přístupy, zkušenostmi z praxe a podobně. Bohužel jediná organizace, která měla za cíl sjednotit oblast tzv. canisterapie, Canisterapeutická asociace, nepřinesla pozitivní výsledky a její jednotliví členové se neshodli ani v základech co se názorového pojetí a východisek týče. Tato organizace v současné době nevyvíjí žádnou činnost. Proto jsem v této situaci považovala za přínosné pokusit se o zjištění, jaká tedy současná, byť roztříštěná situace na poli tzv. canisterapie je, přičemž mou snahou bylo provedení podrobnějšího deskriptivního průzkumu s cílem získání dat od co největšího počtu osob, které prakticky se svými psy tzv. canisterapii vykonávají. Z výše popsané situace pramení i to, že ani mezi lidmi z praxe stále nebylo dosaženo jednotného úzu ve smyslu terminologie. Asi nejčastěji využívaným výrazem pro popis léčebného kontaktu psů a lidí je canisterapie. Tento termín je však pro odbornou veřejnost velmi kontroverzní a stává se často třecí plochou mezi jednotlivými oblastmi pomáhajících profesí. A byl to také příspěvek na konferenci Terapie a asistenční 1 aktivity lidí za pomoci zvířat, konané ve dnech 16. – 17. dubna 2008 v Praze, který důrazně apeloval na ujasnění a sjednocení terminologie, který mě definitivně přesvědčil, že se v této diplomové práci pokusím použít terminologii novým a nezvyklým způsobem. Jedná se o to, že se oprostím od zavádějícího termínu canisterapie a budu vycházet z obecnějšího výrazu canisrehabilitace, který nahlížím jako termín zastřešující či obsahující všechny možné typy pozitivní interakce mezi psem a člověkem. Mne samotnou velmi zajímá, jak bude použití tohoto termínu přijato, zda se bude zdát akceptovatelným pro začlenění do terminologie v oblasti terapií a aktivit, ve kterých se setkávají psi a lidé se speciálními potřebami. 2 1. SOUČASNÝ STAV V OBLASTI ZOOREHABILITACE Jak jsem již nastínila v úvodu, současná situace v oblasti terapií a aktivit, ve kterých se setkávají zvířata a lidé se speciálními potřebami, je v České republice stále poněkud roztříštěná a nejasná. Jedině léčebné využití koní, tedy hiporehabilitace, má jasně danou metodiku a hipoterapie je uznána jako terapeutická metoda. Co se týče přímo samotné canisterapie, na zásadní problém se naráží už jen užíváním tohoto pojmu. Tento výraz je složen ze dvou slov – canis, latinsky pes a terapie, řecky léčba. Přesto se tento pojem již v ČR obecně rozšířil a pronikl do povědomí jak laické, tak odborné veřejnosti. V souladu s tím, jak se pozitivní interakce mezi psy a lidmi rozšiřuje v mnoha oblastech pomáhajících profesí, dochází k výhradám právě k používané terminologii. Pojem terapie je právem napadán v případech, kdy kontakty se psem nemají patřičné náležitosti a činnost tak spadá spíše do kategorie společných aktivit, zvířaty podporovaného vzdělávání či jen návštěvního programu. Aby bylo možno působení psů uznat jako terapii, bylo by zapotřebí přesněji zpracovat metodiku, konkrétní postupy, možnosti využití a přínos pro jednotlivé typy klientů. A i v takovém případě by se využití této metody jakožto léčby v pravém slova smyslu týkalo pouze určité části klientů a na tým by byly kladeny přísné požadavky ve smyslu teoretické průpravy, spolupráce s odborníkem, supervize a dalších náležitostí. 1.1. Interakce člověka se zvířetem v uceleném systému rehabilitace Jedním z možných postupů, jak dosáhnout oficiálního uznání zooterapie (canisterapie) jako léčebné metody, by mohlo být její začlenění do systému ucelené rehabilitace, podobně, jak je tomu u hiporehabilitace. Dle Nerandžiče je ucelená rehabilitace vzájemně provázaný, koordinovaný a cílený proces, jehož základní náplní je co nejvíce minimalizovat přímé i nepřímé důsledky trvalého nebo dlouhodobého postižení jedince /21/. 3 Smyslem rehabilitace dle Jankovského je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se zdravotním postižením do aktivního života majícího očekávanou kvalitu. Čtyřmi hlavními složkami jsou – rehabilitace léčebná, pracovní, sociální a pedagogická /16/. Rehabilitace, jak uvádí dále Nerandžič, je proces aktivizace zdravotně postiženého člověka, jehož cílem je co nejvyšší stupeň účasti na běžném životě v co nejvyšší možné dosažitelné kvalitě. Habilitace je proces aktivizace dětí /21/. Vlastní zooterapie spadá do oblasti léčebné rehabilitace, přičemž hlavním a rozhodujícím faktorem léčení zdravotně postiženého je člověk terapeut, lépe řečeno léčebný tým. Zvíře je vždy spoluterapeut. Mezi klady takto pojímané zooterapie (zoorehabilitace) patří: - Je to přirozený, nenásilný a elegantní způsob, jak dosáhnout cílů rehabilitace (habilitace). - Koncentruje všechny čtyři základní složky rehabilitace (habilitace). - Je-li zvíře jako spoluléčitel „indikováno“ správně s ohledem na typ postižení a schopnosti člověka, je jeho působení daleko intenzivnější a trvalejší než většina ostatních metod. - Zvíře jako spoluterapeut zpětně ovlivňuje majitele (terapeuta) /16/. 1.1.1. Inspirace hiporehabilitací Jak jsem již zmínila výše, jednou z cest, která by vedla ke sjednocení terminologie v oblasti využití psů k pozitivnímu působení na člověka, je inspirace v oblasti hiporehabilitace. Pole působnosti při kontaktu koně s člověkem s postižením se značně rozšířilo a dalo základ k vymezení jednotlivých činností. Termín hiporehabilitace je zastřešujícím názvem pro všechny aktivity a terapie v oblasti, kde s setkávají kůň a člověk s disabilitou. Název je odvozen od řeckého slova 4 hippos znamenající kůň. Odpovídá anglickému ekvivalentu Equine Assisted Activities and Therapies. Velmi často se pro svoji podobnost se slovem hipoterapie zaměňuje nebo je považován za jedno a to samé /18/. Hipoterapie (HT) - Pro člověka s pohybovou poruchou je prvním stupněm kontaktu s koněm většinou hipoterapie, kde fyzioterapeut využívá trojrozměrného pohybu koňského hřbetu v kroku k ovlivnění neuromuskulární funkce klienta. Pohyb koňského hřbetu se přenáší přes pánev klienta na jeho trup a vyvolává pohybová vzor, který je stejný jako při lidské chůzi. Toto je jedinečný přínos hipoterapie a není nahraditelný jinou rehabilitační metodou. Klient je vždy zařazen do programu na základě doporuční lékaře. Pro provádění jednotky hipoterapie musí být přítomen fyzioterapeut se specializací na hipoterapii /18/. Léčebně pedagogicko-psychologické ježdění (LPPJ) - LPPJ je metoda psychoterapie, kde se k terapii psychiatrických , psychologických , emocionálních a podobných poruch využívá prostředí koně a vzájemné interakce s ním. Cílem terapie je ovlivnit psychiku pacienta za účelem vybudovat motivaci, snížit nebo zcela odstranit strach, agresi či rezignaci spolu s výukou správného sebehodnocení a sebevědomí. Terapie je vedena pedagogem, speciálním pedagogem, psychologem nebo psychiatrem, který by měl mít specializace na LPPJ. Klient je vždy zařazen do programu na základě doporučení lékaře. V současné době někteří terapeuti v LPPJ vznášejí námitky, že tento název je velmi všeobecný, nic neříkající a navíc nic nevyjadřuje k sociální práci, která je součástí terapie /18/. Sportovní ježdění hendikepovaných - Jezdectví jako sport pro osoby s disabilitou je založeno na aktivním ovládání koně klientem. Pacient se za použití speciálních pomůcek nebo změněné techniky učí jízdě na koni nebo jeho ovládání ve voze. Existují různé disciplíny – paradrezúra, paravoltiž, parawestern, paravozatajství atd. lekci vede 5 instruktor s licencí na určitou disciplínu. Tento instruktor by měl mít znalost zdravotního stavu svých studentů a přizpůsobit jim metodu výcviku. Je doporučeno, aby byl student do programu přijat na základě lékařského doporučení a vyšetření fyzioterapeutem, který také spolupracuje na stanovení výcvikového plánu /18/. Pokud se podaří ujasnit si, co který název znamená a obsahuje, být přesní ve svém vyjadřování, potom na tomto základním kamenu můžeme stavět kompetence všech profesí v hiporehabilitaci, následně vytvořit léčebné standardy a pokusit se o uznání hiporehabilitace jako léčebné metody /18/. 1.2. Dělení canisrehabilitace dle Delta Society Další z možností, jak formálně zpracovat zoorehabilitaci, je inspirace americkou Delta Society, která je společností s nejdelší tradicí v oblasti moderního využívání zvířat k terapeutickým účelům. 1.2.1 Základní dělení terapie pomocí zvířat AAA – Animal-Assisted Activities (Společné aktivity za účasti zvířat) AAT – Animal-Assisted Therapy (Terapie s pomocí zvířat) AAA poskytuje možnost motivačních, vzdělávacích, rekreačních a kladných terapeutických vlivů a tím obohacuje kvalitu života. AAA je možno provádět v různém prostředí trénovanými specialisty, poloprofesionály a nebo dobrovolníky, jejichž zvířata splňují specifická kritéria /26/. Co to ve skutečnosti znamená? AAA je v podstatě setkání, při kterém se návštěvy u klientů účastní zvířata. Stejná aktivita může být opakována s větším počtem klientů, narozdíl od terapeutického programu, který je přizpůsoben na míru konkrétnímu jedinci či jeho zdravotnímu stavu /26/. 6 1.2.2. Klíčové charakteristiky AAA - Nejsou určeny konkrétní cíle pro jednotlivé návštěvy. - Dobrovolníci a poskytovatelé péče nejsou nuceni vést přesnou dokumentaci. - Průběh návštěvy je spontánní a návštěva trvá tak dlouho, jak je potřeba. 1.2.3. Příklady AAA Skupina dobrovolníků bere své psy a kočky do pečovatelského domu jednou měsíčně „na návštěvu“. Návštěva probíhá jako aktivita ve větší skupině s určitým vedením a za pomoci personálu. Skupina dobrovolníků si vede obecný zápis o tom, koho navštívili /26/. Jednotlivec přivádí svého psa do dětského zařízení s dlouhodobou péčí, aby si klienti mohli „se psem pohrát“. Ačkoli personál se návštěvy účastní, nejsou dány konkrétní cíle interakce dětí a zvířete. Kromě zápisu o příchodu a odchodu se nevede žádná dokumentace /26/. Kynologický klub provádí ukázku výcviku psů ve výchovném ústavu pro mládež /26/. 1.2.4. Klíčové charakteristiky AAT - Jsou určeny konkrétní cíle a zadání pro každého jednotlivce. - Je stanoven terapeutický záměr, metodika, využíván je otestovaný pes a je odborná supervize. - Je přesně zaznamenáván postup. 1.2.5. Příklady AAT Dobrovolník přivádí svou kočku do rehabilitačního centra a spolupracuje s ergoterapeutem a dítětem, které má 7 potíže s kontrolou jemné motoriky. Ke zlepšování jemné motoriky nechává terapeut dítě pracovat se sponami, karabinami na vodítkách, obojcích a zvířecí přepravní bedničce. Dítě také otevírá různé nádoby s pamlsky pro kočku a nabízí jí drobné kousky krmení /26/. Při AAT je setkání koncipováno tak, aby se zlepšila klientova schopnost plnit jednotlivé úkoly, terapeut učí klienta jednotlivým krokům při česání psa. Například: Vyndej kartáč z tašky. Dej psovi povel „Stůj“. Učeš psovi srst. Pochval psa: „Tak je hodný“ /26/. Motivováni příležitostí sami učesat psa, klienti si dobře pamatují kroky a terapeut je jen pobízí, aby nahlas komentovali jednotlivé kroky podle momentálního postupu /25/. Žena zotavující se po mozkové příhodě není schopna delšího stání či chůze. Fyzioterapeut využije přítomnosti psa k motivaci klientky, aby položila psa na vyvýšený stolek a požádá klientku aby stála, zatímco drbe a kartáčuje záda a hlavu zvířete. Pro zlepšení klientčiných pohybových schopností, terapeut nabádá klientku k chůzi se psem na krátké vzdálenosti po zařízení. (Psovod využívá dvojitého vodítka a jde vedle psa a klientky) /26/. 1.2.6. Cíle programů AAT Zvířata mohou být zapojena do celé řady programů. Chceme-li se zabývat AAT, je zapotřebí požádat personál daného zařízení, aby nám přesně popsal cíle, kterých je třeba u konkrétního klienta dosáhnout. Zde jsou příklady možných cílů: - V oblasti fyzické – zlepšení jemné motoriky, zlepšení dovedností při manipulaci s invalidním vozíkem, zlepšení rovnováhy. - V oblasti psychiky – podpora verbálního kontaktu ve skupině, posilování pozornosti (například udržení pozornosti, dokončování úkolů), rozvoj volnočasových aktivit, podpora sebevědomí, zmírňování úzkosti, zmírnění pocitů osamělosti. 8 - V oblasti výchovy a vzdělávání – rozšiřování slovní zásoby, posilování dlouhodobé i krátkodobé paměti, posilování znalostí ve smyslu rozpoznávání velkosti, barvy atp. - V oblasti motivace – zvyšování ochoty zapojovat se do skupinových aktivit, zlepšování interakce s ostatními, zlepšování interakce s personálem, podpora vůle ke cvičení /26/. 1.2.7. Rozdíly mezi AAA a AAT Na první pohled se může zdát obtížné rozpoznat rozdíly mezi AAA a AAT. Zde jsou uvedeny některé zásadní rozdíly, které mohou pomoci v orientaci. Ačkoli AAA může splňovat jeden či více z následujících charakteristických bodů, AAT musí obsahovat všechny tři. AAT je formálnějším procesem než AAA. AAT je vedena profesionálem v oboru zdravotnictví, pedagogiky či sociální oblasti jako součást jeho praxe. Tato osoba může být lékař, ergotereapeut, fyzioterapeut, odborník na volnočasové aktivity, psycholog atd. Zvíře může být vedeno tímto profesionálem nebo dobrovolníkem pod vedením profesionála /26/. Abychom mohli hovořit o AAT, odborník musí používat zvíře jako součást své vlastní specializace. Například sociální pracovník musí používat zvíře v oblasti sociální práce. Pokud tentýž sociální pracovník navštíví neformálně skupinu dětí, pak již budeme hovořit o AAA /26/. AAT má jasně stanovené cíle. Vždy je stanoven konkrétní záměr, například zlepšování sociálních dovednosti, podpora a rozvoj pohybových dovedností, verbálních schopností, posilování pozornosti atd. Každá návštěva či setkání se zvířetem by měla vést k dosažení jednoho či více stanovených cílů. Pokud tyto cíle nejsou definovány, nelze hovořit o AAT /26/. AAT je dokumentována. Každé setkání je zaznamenáno a přikládá se ke klientově dokumentaci, zaznamenává se konkrétní náplň setkání a posun /26/. 9 1.2.8. Další termíny užívané pro canisrehabilitaci AAE (Animal Assisted Education) – Vzdělávání za pomocí zvířat V řadě zemí byla do osnov výuky úspěšně zařazena i výchova k zodpovědnému vztahu ke zvířatům včetně toho, jak správně pečovat o psa nebo kočku. Kromě rodičovského vzoru hraje totiž velkou úlohu v tomto směru i příkladné chování jiných osob a zejména učitelů. Do podvědomí dětí se zvířata mohou dostat různými způsoby, např. v matematice, kdy malí žáci počítají zvířata, a ti straší třeba rychlost pohybu nebo povrch a objem těla zvířete. Svoji kladnou funkci mají také časopisy o zvířatech určené dětem. Nejlepší je, když jsou takovéto časopisy barevné, je možno do nich kreslit, vybarvovat a spojovat související pojmy. Jak potvrdily zkušenosti z Velké Británie: děti pak často vědí o zvířatech a péči o ně daleko více než jejich rodiče/12/. Therapy Dog, Visiting Dog (terapeutický pes, návštěvní pes) Psi, kteří pracují s dobrovolníky, žijí v zařízeních či se účastní návštěvních programů v mnoha různých setkáních, jsou v současnosti definováni jako terapeutičtí psi. Již jen snaha porozumět takové definici je značně matoucí a navíc je obtížné rozlišit, jaká role je vlastně popisována, když se hovoří o „terapeutickém psu“. Obvykle má role psa jen velmi málo společného s terapií. Často je k popisu těch interakcí, které nejsou definovány přímo jako terapie užíváno výrazu „activity (činnost)“, ačkoli nikdo v zásadě nepoužívá výrazu „activity dog (pes pro aktivity)“ /6/. Zatímco mnoho psovodů stále nazývá psy, se kterými se věnují návštěvním programům, terapeutickými psy, objevují se i další názvy. Jako velmi prospěšné se ukázaly programy ve veřejných školách, které podněcují děti k tomu, aby četly psům,kteří je navštěvují. Psi, kteří jsou registrováni jako terapeutičtí byli v rámci těchto programů přejmenování na „reading dogs (čtecí psi). Sandi Martin v americkém státě Utah představila a uvedla do praxe program s názvem R.E.A.D., který dává vzniknout další kategorii návštěvních programů a který umožnil opustit výraz terapeutický a 10 nahradit jej v souvislosti s názvem programu „Reading Education Asistence Dogs“ výrazem asistenční /6/. Phil Arkow /1/ se zmiňuje o tom, že v posledních letech je také používán termín „animal assisted interventions“, tedy intervence za účasti zvířete, který zastřešuje obojí, tedy AAA, AAT a navíc i intervence v programech Animal-Assisted Education. Ačkoli mezi laiky a také v rámci neformálního obecného využití ještě stále přetrvává používání výrazu „Pet Therapy“, tedy terapie domácími mazlíčky, oficiální terminologie hovoří výhradně o AAT a AAA a rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi by měl plně proniknout do povědomí profesionálů v pomáhajících profesích /1/. 1.3. Základní aspekty canisrehabilitace 1.3.1 Kritéria hodnocení „Standardy praxe při Animal-Assisted Therapy a Animal-Assisted Activities“, které byly publikovány společností Delta Society v roce 1996, sloužily jako základ pro další vývoj různých programů. Tyto standardy v široké míře zahrnovaly jak roli držitele zvířete, tak požadavky na zvířata. Požadavky z hlediska držitele zvířete zahrnují soustavné vzdělávání, správnou dokumentaci co se týče zdraví zvířete, respekt a schopnost vnímat potřeby zvířete. Základní kritéria pro výběr zvířete jsou spolehlivost, předvídatelnost, kontrolovatelnost a vhodnost /8/. Tyto Standardy kladou důraz spíše na dokumentaci kritérií než na detailní postupy při testování jednotlivých částí. Definice pro každé z kritérií zahrnuje rámcový návod k vytvoření vybraných postupů. Celá skupina kritérií spolehlivosti, předvídatelnosti, kontrolovatelnosti a vhodnosti směřovala k tomu, aby obsáhla co nejvíce rizikových situací při různých druzích setkání /8/. 11 Spolehlivost se týká rozsahu, ve kterém se opakuje chování v různých situacích s různými účastníky. Předvídatelnost, tak, jak je definována ve Standardech, znamená, že chování v konkrétních situacích může být dopředu očekáváno a kontrolovatelnost značí, že chování může být přerušeno, měněno a určováno. Vhodnost se týká zájmu o výběr správného zvířete pro konkrétní činnost, včetně toho, aby se účastníci cítili v blízkosti různých zvířat, plemen a plemenných typů bezpečně a pohodlně /8/. Z těchto čtyřech kritérií se na současné testovací protokoly nejuniverzálněji hodí kontrolovatelnost. Co se týče zvířat jako společníků, zejména pak psů, kontrolovatelnost se obvykle měří schopností zvířete reagovat na různé povely, jako například „sedni“, „lehni“ a snahou je, aby byla dotvářena až po splnění zkoušky Canine Good Citizen (CGC), kterou vytvořil Americký Kennel Club (AKC) v roce 1989 /8/. Univerzalita této části zkoušky je přínosná, ovšem nasnadě jsou otázky v tom smyslu, jak jsou tyto testy využitelné v praxi. Posuzování poslušnosti (a zkouška CGC) bylo vytvořeno proto, aby bylo možno prokázat, že pes je schopen plnit povely psovoda a tudíž že pro veřejnost neznamená zdravotní ani bezpečnostní riziko. Zkoušky poslušnosti jsou vytvořeny tak, že psi jsou při nich pod neustálou kontrolou psovoda. Již zkouška samotná by mohla být považována za stresující, uvědomíme-li si, že se kolem pohybuje mnoho psů a lidí, ovšem vlastní prostor pro zkoušku je vždy od davu oddělen a dalo by se usuzovat, že tyto rušivé prvky pes v podstatě vnímá jen velmi okrajově /8/. Některé testovací postupy vyžadují od zvířete vysoký stupeň dovednosti ve smyslu schopnosti reagovat na verbální a posunkové povely. Tyto požadavky jsou častou součástí programů, kdy psi působí při fyzioterapii. Při tomto typu práce se pes cvičí k tomu, aby zůstával v určité poloze, zvládal dlouhodobé odložení na vzdálenost či aportoval určitým neměnným způsobem. Častou námitkou, kterou je možno slyšet z úst praktiků, je to, že dochází k potlačení spontánního chování psa a požadavkům vyhoví pouze takoví psi, kteří se chovají jako roboti. Tito praktici také často poukazují na to, že je to právě spontaneita psa, která u klientů podněcuje léčebné procesy /8/.Stejně jako v ČR, i Standardy americké Delta Society jsou dobrovolné a nevztahují se k žádnému národnímu nebo akreditačnímu orgánu, jednotlivé organizace tyto Standardy 12 interpretují z vlastního pohledu. Toto platí i pro standardy pro terapeutické ježdění nebo programy na farmách. Tyto testovací postupy byly vytvořeny aby dokládaly kritéria Standardů, jež často odrážejí předsudky té které organizace. O výběru metod a jejich nezbytnosti pro konkrétní terapeutická setkání se velmi dlouho diskutovalo mezi profesionály v oblasti péče o lidi, cvičiteli zvířat a samozřejmě i samotnými majiteli zvířat /8/. 1.3.2. Vhodnost postupů při výběru zvířete a typu intervence Žádná jiná činnost, kterou zvířata provádějí, se nedá srovnat s druhem vnitřního stresu, kterému jsou vystavována při zoorehabilitaci. Žádná jiná situace související se zvířaty, jako je sport, závody, nevyžaduje od zvířete, aby vstupovalo do intimních zón neznámých lidí a zůstávalo zde mnoho minut, někdy i déle, zatímco je cizí člověk hladí, objímá nebo vede (výcvik, ježdění). Tato role je nová, specifická a zcela odlišná /8/. Obecně řečeno, AAT a AAA používají zvířata takovými způsoby, které mohou být volně zařazeny do kategorií: skryté pozorování nebo pasivní setrvávání v přítomnosti zvířat, zřetelný oční kontakt a pozorování zvířete a interakce se zvířetem. Tyto parametry poskytují základ pro vytvoření souvislostí, na jejichž základě posuzujeme interakci klienta. Čím vyšší je úroveň kontaktu mezi zvířetem a klientem, tím vyšší jsou požadavky na jasné definování a třídění výsledků /8/. Při setkáních, jichž se účastní zvířata jen s tím, že je klientům dána možnost pozorovat je a být v jejich přítomnosti, není nutno zvíře podrobně testovat. Například v pobytových zařízeních pro pacienty s alzheimerovou chorobou je na chodbě vybudována voliéra, která umožňuje pacientům pozorovat ptáky libovolně dlouho. Je samozřejmě důležité vybrat vhodná zvířata (ptáky oproti usedlým plazům), ale podrobné zkoumání každého rysu povahy zvířete není nutné. Očekávaného výsledku interakce mezi klienty a zvířaty se docílí i když v tomto případě zvířata hrají pasivní roli. Jasněji lze definovat cíle v rehabilitačním programu, ve kterém budou účastníci přímo vedeni k tomu, aby se dívali na konkrétní zvíře a popisovali jej. Ta stejná role 13 může být vyžadována v programech pro děti s poruchami chování. Terapeut může od účastníků požadovat znázornění nonverbálního chování. Při tomto typu intervencí budou z důvodu dosažení léčebného záměru kladeny specifičtější požadavky na chování konkrétního zvířete. Pes používaný v rehabilitačním programu bude muset umět ležet nehnutě na stole, zatímco od koně v programu pro psychiatrické pacienty bude mnohem prospěšnější, pokud bude komunikativnější než jiní koně /8/. Programy AAT a AAA kladoucí nároky na precizní formulaci výstupů jsou zejména ty, při kterých jsou klienti v přímém a aktivním kontaktu se zvířaty. Rehabilitační programy poskytují názorný příklad, kdy je důležité jasně pojmenovat konkrétní cíle a je nezbytné určit jak nejvhodnější druhy zvířat, tak také přímo zvíře samotné. Pacient s poraněním hlavy může v průběhu hospitalizace pracovat v rámci rehabilitace se psem a po propuštění může být ten samý pacient převeden na hipoterapii, aby se spolu s fyzioterapeutem dále pracovalo na zlepšování rovnováhy a koordinace /8/. V takovém případě musí být naprosto jasně definován léčebný záměr. V případě, že účastníkem terapie je pacient, pak cílem může být udržení rovnováhy ve stoje a zlepšení řečových dovedností. Tichý pes či dokonce kočka nebo králík pak mohou být pro tento účel nevhodní. Je také pravděpodobné, že propuštěním pacienta se cíle terapie změní. Zaměření se pak bude týkat spíše sociální interakce a méně přímo fyzioterapie. Programy léčebně pedagogického ježdění či jezdecký sport handicapovaných umožňující pacientovi osvojit si za pomoci dobrovolníků a klidného, dobře vychovaného koně jezdecké dovednosti, sledují jiné cíle než hipoterapie, při které bude cílem zlepšování motorických a rovnovážných funkcí. Zde se jistě lépe uplatní energičtější kůň s jiskrnějším pohybem /8/. Obdobným příkladem může být psychoterapeutický program, ve kterém psychoterapeut pracuje s dospělým člověkem s duševní poruchou ve smyslu dopadu jeho agresivního chování na ostatní. Tento terapeut možná zvolí takového psa, který v případě, že na něj člověk nemluví tichým, klidným tónem bez rychlých pohybů a výrazné gestikulace, prostě nebude komunikovat a odejde pryč. Pro tento typ intervence je takový příklad jak přínosný, tak také bezpečný, psovod však musí perfektně znát 14 projevy svého psa a nesmí jej omezovat v jeho přirozeném instinktu, jež mu velí vzdálit se, jinak dojde k výraznému omezení terapeutického účinku, pokud tedy nebude zmařen úplně. Je však naprosto nezbytné, aby byl psovod schopen přesně posoudit, zda taková interakce není pro psa již příliš stresující. Vztah mezi terapeutickým psem a jeho psovodem je zásadní pro interakci, ke které dochází mezi nimi a osobou, se kterou pracují. Žádné testování, zkouška ani výcvik nemohou psa dokonale připravit na vysoké nároky, které na něj budou kladeny ve smyslu důvěrného kontaktu a emočního vypětí, které s sebou canisrehabilitační programy nesou. Tato součást práce terapeutického psa jde daleko za běžné hranice komunikace a spolupráce mezi člověkem a psem. Práce s canisrehabilitačním psem nespočívá jen ve výcviku, vychází z budování a udržování mezidruhových vztahů /6/. 1.3.3. Nároky na psa Hovoříme-li o canisrehabilitaci, první obecnou otázkou bývá, co musí takto využívaný pes splňovat. Canisrehabilitační pes by tedy měl být: - Očkován (dle očkovacího schématu zaznamenaného v mezinárodním očkovacím průkazu). - Odčerven (pro takto využívaného psa se uvádí preventivní odčervování 4x ročně či na základě pravidelného koprologického vyšetření). - Fena je mimo dobu říje. - Aktuálně v dobré kondici, a to jak fyzické, tak psychické. - Čistý – nemusí být sice vykoupán před každým setkáním, ale postačí pes vyčesaný, žijící v domácnosti. Pes trvale umístěný ve venkovním kotci by neměl být pro canisterapii využíván ať již z důvodů hygienických, tak pro nemožnost trvalého blízkého kontaktu s člověkem, který je pro kvalitní rehabilitační využití naprosto nezbytný. - Otestovaný, tedy pes, který úspěšně absolvoval test povahy pro rehabilitační využití. 15 K tomu, aby klienti plně přijali canisrehabilitačního psa a program jako takový, pes musí projevovat takové chování, při němž se budou cítit v klidu a bezpečí. Kris Butler popisuje specifické chování psa, kterého se snažíme docílit jako takové chování, které ve skutečnosti obohatí terapeutický či rehabilitační proces. Je to konkrétně: - Ochota navázat oční kontakt. - Stálá ochota ke kontaktu. - Průběžný oční kontakt. - Chování, které lze usměrnit. - Respektování intimních osobních hranic /6/. 1.3.4. Testování psů Termín otestovaný pes by neměl být chápán tak, že kteréhokoli otestovaného psa je možno kýmkoli využít pro canisrehabilitaci. A to z toho důvodu, že obdržený certifikát se nevztahuje na psa jako takového, ale na tým tvořený psovodem a psem. V současné době se testováním týmů a udělováním certifikátů pro možnost uplatnění v canisrehabilitaci zabývá buď nezávisle na sobě či ve vzájemné spolupráci několik společností. Dá se však říci, že náplň jednotlivých testů a nároky v nich na psa kladené jsou vesměs velmi podobné. Zde tedy vybírám ze společného Zkušebního řádu pro testování psů využívaných pro rozvoj osobnosti společností SVOPAP vzdělávací centrum s.r.o. a Pomocné tlapky, o.p.s. 1.3.5. Účel testování - Testovací řád je schválen Ústřední komisí pro ochranu zvířat. - Účelem tohoto testovacího řádu je ověřit, zda chování a povahové vlastnosti psa umožňují jeho využití pro rozvoj lidské osobnosti u jedinců s různým typem postižení v oblasti speciálně pedagogické, sociálních služeb či ve zdravotnických 16 zařízeních (speciálních školy, střediska rané péče, integrační centra, domovy důchodců, ústavy sociální péče, rehabilitační zařízení, psychiatrické léčebny atd.) /28/. 1.3.6. Náplň testovacího řádu - Chování psa při kontaktu s neznámým člověkem – pes by se měl projevovat přátelsky a nebránit se užšímu kontaktu či manipulaci, např. kontrola chrupu, uší, tetování, tlapek a dovolí-li to jeho velikost i zvedání a chování. - Reakce na pachy – pes nesmí nevhodně reagovat na pach desinfekčních prostředků používaných například ve zdravotnických zařízeních. - Reakce na zvuky – pes si nevšímá rušivých zvuků, přirozeně reaguje i na nezvyklé zvukové projevy jedinců s mentální retardací, s DMO apod. - Reakce psa na člověka v nezvyklé situaci a jakýkoliv fyzický kontakt s ním. Pes nesmí nevhodně reagovat na člověka s holí, na vozíku, s nekoordinovanými pohyby, člověka, který upadne, pohybuje se po zemi nezvyklým způsobem atp. - Reakce na nabídnutý pamlsek nebo hračku – pes nemusí pamlsek přijmout, ale učiní-li tak, jeho projev by měl být jemný, opatrný, neohrožující. - Ovladatelnost psa, kdy se prověřuje zvládnutí základních povelů či schopnost rychlého zklidnění při hře a následná schopnost opětovné koncentrace. - Reakce psa na kontakt s více lidmi, kdy pes vyrovnaně reaguje i na úzký kontakt se skupinou lidí. - Pes v přítomnosti psovoda musí zůstat klidný i v případě, že se cítí ohrožován například nápřahem holí nebo berlí, nápřahem ruky, nohy, zvýšeným hlasem, nečekaným dotekem zezadu. - Reakce na kontakt s jinými zvířaty, která prověří, zda se pes neprojevuje agresivně či útočně a nemá snahu jinému zvířeti ublížit. /27/ 17 Zvýšená pozornost se k testům začala upírat v 90. letech v souvislosti s tím, jak bylo v rámci programů AAT a AAA potřeba dosahovat konkrétních cílů podle typu klientely a programu. A proto bylo důležité nejen zmírnit rizika při kontaktu se zvířetem, ale také popsat způsoby, kterými zvíře klienta ovlivňuje. A právě v této době se pozornost začala upírat také na roli člověka-držitele zvířete působícího v AAT a AAA. Do screeningových metod, zaměřených dosud výhradně na zvířata, začaly postupně pronikat i prvky sledující také interakci handlera (držitele) /8/. 1.3.7. Nároky na psovoda/člověka praktikujícího canisrehabilitaci Dosud jsem se zabývala zejména podmínkami, které musí splňovat pes a nároky, které jsou na něj při canistesrehabilitačním využití kladeny. Jak jsem však již zmínila, není to jen pes sám, ale tým, jehož nedílnou součástí je psovod, či můžeme říci terapeut. V různých pracích či příspěvcích zabývajících se canisrehabilitací je často akcentován pes. Jak již bylo uvedeno výše, pes působí pouze jako spoluterapeut, a proto by měly být určité nároky kladeny i na psovoda-terapeuta. Tato osoba by tedy měla splňovat následující podmínky: - Vlastní otestovaného psa,tvoří tedy tým. - Absolvoval odborný kurs, je specialistou v dané oblasti (fyzioterapeut, speciální pedagog, psycholog apod.), má snahu dále se vzdělávat v oboru, ve kterém při canisterapii působí a účastní se odborných konferencí a seminářů zaměřených na zooterapii. - Kvalifikovaný kynolog, tedy člověk zabývající se výcvikem psů na vyšší úrovni. - Výše uvedené požadavky jsou však pouze možnostmi, hlavní je nepochybně osobnostní výbava. 18 1.4. K osobě (psovodovi) zabývajícímu se canisrehabilitací 1.4.1. Pomáhající profese a vztahy Pomáhající vztahy mohou být popsány jako interakce s druhými lidmi s cílem přispět pozitivním způsobem ke zlepšení jejich stavu. Carl Rodgers definoval pomáhající vztah jako ten, „ve kterém je alespoň jedna ze stran vedena úmyslem podpořit růst, rozvoj, zrání, lepší fungování a snadnější zvládání životních situací strany druhé“. Z této definice je jasné, že pomáhající vztah je jedinečným a dynamickým procesem, jehož prostřednictvím jeden člověk pomáhá druhém využít jeho vnitřních zdrojů k pozitivnímu rozvoji a sebeaktualizaci vlastního potenciálu vedoucímu ke smysluplnému životu /22/. V pomáhajících profesích je využíváno jednoho či více přístupů k dosažení požadované změny nebo růstu daného jedince. Každý přístup, který je využit v pomáhající profesi, pramení a zároveň spočívá na souboru znalostí, jež zahrnují historické pozadí, obeznámení s teoriemi osobnosti a na vlastní osobní zkušenosti a dovednostech jedince v pomáhajícím vztahu. Za účelem co nejlepšího využití konkrétní techniky ve prospěch klienta, by pomáhající osoba měla mít jasnou představu o teoretickém zázemí konkrétní techniky, kterou hodlá využívat a zároveň i praktické dovednosti /22/. Kulka /29/ uvádí, že psychoterapeutický proces je možno zkvalitnit s využitím zvířat v roli koterapeutů. Ovšem je třeba mít na paměti, že aplikace nesmí být mechanická. Dále je třeba vědět, že existuje celá řada psychoterapeutických směrů a škol, které mohou mít na zooterapeuta různé požadavky. Zmiňuje zejména pozitivní psychoterapii, která patří k nosným směrům, neboť je nejen otevřena různým inspiracím, ale v jejím základu jsou především hodnoty lásky a poznání, potažmo také lásky ke zvířatům a jejich poznávání. 19 1.4.2. Osobnost „canisterapeuta“ Hovoříme-li o terapeutovi, mělo by se jednat o kvalifikovanou osobu, přičemž není důležité, zda se jedná o muže či ženu. Nebylo zjištěno, že by lidé rozdílných pohlaví dosahovali více či méně uspokojivých terapeutických výsledků. Ve skutečnosti by měl každý kvalitní terapeut v sobě slučovat povahové rysy tradičně připisované oběma pohlavím: ze ženské povahy emotivní zaměření, pochopení pro druhé, citlivost a takt, z mužské povahy pak převážně racionální orientaci, rozhodnost a objektivitu /7/. Je důležité, aby zájemce o canisterapii již před započetím odborného studia měl alespoň základně vyjádřeny vlastnosti budoucí terapeutické osobnosti. Co se týče genetického původu, jde o dostatečnou inteligenci, životní energii, přirozený optimismus, otevřenost a flexibilitu. Jiné vlastnosti si pak kandidát osvojuje vlastními rozhodnutími při utváření své stupnice hodnot. K těmto eticko-psychologickým vlastnostem patří přiměřená životní zralost, vnitřní poctivost, respekt pro lidská práva a snaha pomáhat druhým, i když jsou etnicky, nábožensky či názorově odlišní /7/. Canisterapeut by měl také dobře znát sám sebe a bezvýhradně přijímat svou osobnost s jejími přednostmi i chybami. Není účelné potlačovat a popírat vlastní chyby, to může vést k depresím a vlastní nespokojenosti. Naopak vědomí si vlastních slabostí může přivést budoucího terapeuta k dokonalejšímu chápání lidské přirozenosti a k větší ochotě odpouštět mylná rozhodnutí sobě samému i klientům, s nimiž bude v terapeutickém vztahu. Při pozdějším dozrávání v odborné činnosti bude mít terapeut mnoho příležitostí poznat sám sebe i lidskou přirozenost a dále objevovat smysl své práce a svého životního poslání /7/. V postoji terapeuta ke klientovi jsou nejpodstatnější empatie, akceptace a kongruence terapeuta (soulad mezi terapeutovým chováním a prožíváním). Empatický postoj terapeuta se projevuje jako schopnost vcítění do prožívání klienta a porozumění jeho subjektivnímu prožívání /16/. 20 Akceptace představuje schopnost terapeuta přijímat a respektovat klienta takového, jaký je, bez hodnocení a podmínek. Je to určitá osobní vřelost, která disponuje terapeuta pro práci i s těmi klienty, kteří vzbuzují v druhých odmítání, kritiku nebo despekt /15/. Kongruence terapeuta je shoda mezi profesionálním projevem terapeuta a jeho osobními pocity, myšlenkami a postoji. Terapeut přesto, že je profesionál, vystupuje vůči klientovi jako reálná osoba, která se mu snaží porozumět a pomoci. Tato charakteristika terapeuta bývá označována jako opravdovost /16/. Někteří odborníci pro tuto opravdovost volí také termín autenticita, tedy vzájemný soulad mezi vědomím a projevy chování navenek, což dohromady tvoří soubor lidského jednání. Některé výzkumy rovněž naznačují, že v rámci terapie nezáleží až tak na používaných technikách, jako spíše na osobnosti terapeuta a z těchto výzkumů rovněž vyplývá, že terapeutem se člověk rodí, nikoli se jím stává /4/. Teoretická část přípravy by měla zahrnovat všeobecnou znalost psychologie s akcentem na důležité teorie osobnosti a strategii hlavních poradenských škol, které z těchto teorií vycházejí. Praktická část přípravy canisterapeuta seznamuje s vlastním řízením terapeutického procesu od začátku až do ukončení a které specifické techniky lze v různých situacích používat /7/. Terapeut musí být velmi zdatný v komunikaci a to jek verbální, tak nonverbální. Jeho nonverbální schopnosti se ukazují například při prokazování soustředěnosti během setkání s klientem /7/. Jak důležité jsou tedy neverbální aspekty komunikace? Zdá se, že mají velký význam. Ukazuje se, že pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním sdělením, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší. Neverbální signály jsou často nevědomé, a snad proto je lidé často považují za závažnější indikátory „skutečných“ postojů mluvčího než to, co právě říká /13/. Jelikož ještě nebyly vytvořeny platné standardy týkající se konkrétních nároků na profesní přípravu canisterapeuta, jsou výše uváděné požadavky pojímány spíše z obecného hlediska. Jsem však toho názoru, že v budoucnu, bude-li opravdu naším 21 cílem provádět v určitých oblastech činnosti za pomocí psů jako plnohodnotnou terapii, bude třeba těmto nárokům dostát a od každého, kdo bude mít v úmyslu canisterapii provádět, bude patrně požadováno jisté teoretické zázemí. A to ať už z důvodu porozumění a orientace v diagnózách pacientů, tak pro možnost vzájemné komunikace jak s pacienty či klienty canisrehabilitačních programů, ale také například se zdravotními pojišťovnami, lékaři, sponzory, úřady atd. Dnešní doba je, doufejme, novým přístupům a terapeutickým možnostem otevřená, a proto platí Matouškův názor, že již není platný idol profesionality dosažitelný formálním školením. Minulá epocha podceňovala spontánní zájem o práci v pomáhajících profesích i osobnostní dispozice k ní. Soudilo se, že čím více má kdo knižních vědomostí, případně i pedagogických a vědeckých titulů, tím je k této práci kvalifikovanější. Ve skutečnosti je vztah mezi formálním školením a efektivitou práce s klientem dosti volný. Přiměřené školení může zvýšit kompetenci dobrovolníků i profesionálů, nemůže ale nikdy nahradit osobnostní základ. Dobrovolník je často po krátkém zaškolení schopen kvalitnější práce než vyhaslý profesionál opírající se o dovednosti zpevněné dvaceti nebo třicetiletou rutinou /20/. Frankl se na osobu terapeuta a jeho kvalifikaci k provádění terapie dívá tímto způsobem: „Akademická hodnost MUDr. samozřejmě neznamená podle našeho názoru ještě záruku toho, že jeho nositel je také schopný psychoterapeut. Především je tu otázka nadání a v tomto ohledu bych navrhoval Erwinu Stránskému rozšíření jeho formule „psychoterapeutem se člověk nestává, ale rodí se jím“ o formulaci: „rozeným psychoterapeutem se člověk nerodí, nýbrž se jím stává, což znamená, že k psychoterapii sice patří nadání, ale toto nadání vyžaduje příslušné vzdělání a výchovu. Moment nadání zahrnuje také skutečnost, že nikoli každý psychoterapeut je schopen léčit každou metodou. Na druhé straně jsem také přesvědčen, že se také pro každý případ a pro každý typ pacienta nehodí každá metoda. Z tohoto důvodu říkávám vzhledem k problému, jaké (pouze podmíněné) poučení psychoterapie přináší a nakolik je možné se jí naučit, že psychoterapie je rovnice se dvěma neznámými – psí = x + y – přičemž jednou neznámou, jedním iracionálním a nevypočitatelným momentem je osobnost terapeuta a druhou individualita nemocného“ /8/. 22 1.4.3. Odborná průprava člověka zabývajícího se canisrehabilitací K tomu, aby mohl canisterapeut vykonávat svou činnost nejen svědomitě, ale i na patřičné odborné úrovni, která zaručí pracovní úspěchy, měl by v ideálním případě mít solidní teoretické znalosti a také vědět, jak své teoretické poznatky uplatňovat v praxi /12/. Této oblasti se dotýká praktická část této práce, kde se pokouším zjistit, jakým teoretickým zázemím a názorovými východisky disponují lidé, kteří využívají psů k interakci s lidmi s postižením. Vycházím ze dvou odlišných konceptů v česky psané odborné literatuře. Na jednu stranu kladu knihu Pes lékařem lidské duše autorky Lenky Galajdové, která vyšla v roce 1999 a byla po dlouhá léta jediným ucelenějším zdrojem informací v českém jazyce na poli zoorehabilitace. Z faktu, že se jednalo o první vlaštovku na poli pozitivních interakcí zvířat a lidí vyplývá i skutečnost, že kniha není v podstatě jednotnou koncepcí či konzistentním názorovým přístupem. Jedná se spíše o výčet možností jak pracovat se zvířaty ve prospěch lidí s postižením a čtenáře blíže seznamuje se základním dělením a terminologií v této oblasti. Součástí knihy jsou i převzaté výsledky zahraničních výzkumů na poli zoorehabilitace. V loňském roce pak v překladu vyšla kniha Johannese Odendaala Zvířata a naše mentální zdraví. Její autor, který je držitelem doktorátů v zootechnologii, psychologii a fyziologii, pracoval po 14 letech veterinární praxe jako vysokoškolský pedagog na univerzitě v Pretorii (Jihoafrické republika), kde byl po dobu deseti let vedoucím katedry veterinární etologie. Uvedená kniha je pečlivou prezentací vědeckých poznatků o dobru, které nám mohou naše zvířata poskytovat a o jejich možném využití v terapii. Autor se mimo jiné zabývá spojením teorií interakce mezi lidmi a interakce mezi lidmi a zvířaty v jednu, kterou obhajuje za použití vědeckého experimentu založeného právě na interakci mezi člověkem a zvířetem. Odendaal jednotlivé aspekty vazeb mezi člověkem a člověkem na jedné straně a člověkem a zvířetem na straně druhé rozebírá z hlediska problémů jako jsou nutkavé potřeby vedoucí k vytvoření těchto vazeb a psychoterapeutické přístupy v případech, 23 kdy byly tyto vazby porušeny. Seznamuje s úlohou vazeb mezi člověkem a zvířetem v terapii prováděné za asistence zvířat či v psychoterapii. Dále se zabývá využitím pozitivních interakcí mezi člověkem a zvířetem tak, že popisuje teorii interakce mezi lidmi, přičemž vychází přímo z jednotlivých teorií osobnosti a část knihy je tedy pojetím velmi podobná Drapelově Přehledu teorií osobnosti, ze kterého ve své práci rovněž teoreticky čerpám. Dále Odendaal vysvětluje z evolučního pohledu mezidruhové vztahy na emocionální úrovni a vyhodnocuje i existující programy využívající asistenci zvířat. Chování jak normálního, tak patologického jedince může být vysvětlováno či pojímáno mnoha způsoby, což se také odráží v mnoha teoriích osobnosti, které se v průběhu let vyvinuly. V obecném slova smyslu mají teorie osobnosti dvě hlavní funkce: - Nabízí způsoby vysvětlení toho, jak lidé získávají a mění relativní stabilní aspekty svého chování - Vysvětlují rozdíly mezi jedinci co se týče projevů tohoto chování. V současnosti existuje více než 30 teorií osobnosti. Tyto teorie jsou často seskupeny do kategorií nebo „škol“ podle určitých hlavních aspektů té které teorie. Například: - Psychodynamické/analytické teorie (zdůrazňují vnitřní pohnutky jako motivace k chování.) Sigmund Freud, otec moderní psychologie představil psychoanalýzu jako metodu porozumění lidskému chování. - Behaviorální teorie (prostředí a proces učení jako hlavní stimuly chování.) - Dimensionální a rysové teorie (člověk má širokou škálu vlastností a rysů, které můžou být využity k popisu a předvídání chování.) - Humanistické/fenomenologické teorie. (chování je určováno souborem zkušeností každého člověka v daném okamžiku, zdůrazňována je možnost výběru každého člověka.) 24 Všechny tyto teorie se shodují zejména ve dvou hlavních aspektech. A to, že chování se odvíjí od rozhodování jedince a situace/prostředí, ve kterém k projevu chování dochází. Nicméně tyto teorie se liší v důrazu, který kladou na každou z těchto složek. Některé teorie zdůrazňují roli člověka. Podle těchto teorií má každý jedinec specifické zafixované vzorce chování, které jsou dědičkou součástí jeho samého a odlišují jej od ostatních lidí. Vzorce chování jsou výsledkem vnitřních osobnostních faktorů a situace je pouhým spouštěčem těchto odpovědí. Teoretici, kteří podporují tento pohled jsou většinou psychoanalytici. Druhá skupina teoretiků, většinou jsou to skalní behavioristé, zdůrazňují situaci jako determinantu chování. Pokud bychom zašli do extrému, znamená to, že pokud budou vystaveni stejné situaci, dá se očekávat, že se všichni lidé budou chovat naprosto stejně. Rozdíly pozorované v chování jsou zde připisovány procesu učení. Třetí úhel pohledu nahlíží chování jako funkci dvou faktorů – individuálních zděděných rysů a situace. Tento názor je známý jako „interakcionismus“. Ačkoli se teoretici shodují na principu interakcionismu, rozdílně si vysvětlují důvody pro individuální odpovědi v chování. Rozdíly jsou obvykle vykládány v souladu s názorovou školou, ke které se teoretik hlásí. Interakční teorie jsou užitečné zejména pro vysvětlení přínosu, který může mít AAA či AAT. Ukazuje se, že zvířata mohou do určité míry nahradit roli člověka nebo přinejmenším hrát nezpochybnitelnou roli při zlepšování prostředí, které přispívá k růstu a rozvoji jedince. Společně pak tyto teorie poskytují širší rámec a základy pro pochopení lidského chování a potencionální terapeutické hodnoty interakce mezi člověkem a zvířetem /22/. Odendaal ve svých bádáních dospěl k názoru, který se prolíná ve všech jeho publikacích. Vychází z toho, že motivací pro konání zvířecího, ale i lidského druhu, je snaha o získání pozornosti. A právě v poskytování pozornosti, které se v rámci mezilidských vztahů nedostává, může být interakce mezi člověkem a psem velice prospěšná. Pro označení tohoto fenomenu používá Odendaal výrazu „attentionis egens“. 25 Tento latinský výraz vyjadřuje přátelské chování, pozitivní působení při kontaktu, vyhledávání pozornosti nebo také opětovanou lásku. 1.4.4. Kompetence terapeuta na úrovni obecné komunikace Které obecné požadavky jsou, či by měly být na canisterapeuta jakožto na osobnost kladeny? Dle Drapely to jsou následující: - Schopnost přesně pochopit smysl klientových výroků i neverbálních signálů, tj. chápat nejen objektivní obsah výroků, ale i jejich emotivní zabarvení, jež doplňuje jejich celkový význam (výraz ve tváři, tón hlasu apod.). - Schopnost aktivně naslouchat, tj. pozorně naslouchat a parafrázovat důležité klientovy výroky. Z toho klient poznává, že mu bylo porozuměno a zároveň si ujasňuje vlastní myšlenky a citové reakce. - Schopnost taktně klientovi oponovat, když si jeho výroky vzájemně odporují, nebo když jsou v rozporu s jeho chováním. - Schopnost dávat klientovi přesné a srozumitelné informace, které potřebuje pro smysluplné konání a rozhodování. - Schopnost vhodně zahajovat a končit jednotlivá setkání a stimulovat klienta k terapeutické spolupráci /7/. 1.4.5.. Vliv teorií osobnosti na terapeuta Vlivem studia teorií osobnosti si terapeut osvojuje chápání základních zdrojů lidského chování a soustřeďuje se na prvky společné všem teoriím. Jeho odborná perspektiva se tímto sjednocuje /7/. Názory vynikajících psychologů na lidskou osobnost se však vzájemně liší a často jsou v přímém rozporu. Z tohoto hlediska mají teorie osobnosti opačný vliv, vedou k rozlišení a umožňují terapeutovi vytvořit si vlastní odbornou orientaci /7/. 26 V průběhu odborné přípravy by si měl každý budoucí terapeut ujasnit, nakolik se jeho osobní názory a postoje shodují s různými teoriemi a pozvolna si vytvořit své vlastní odborné zaměření. Měl by tak dospět k vlastnímu chápání osobnostní dynamiky a vytvořit si také osobní styl práce s klienty /7/. Dnešní moderní západní společnost, která žije ve znamení převratného technologického pokroku, často ignoruje význam lidské dimenze v soudobém dění. Přehlíží unikátní ráz lidské osobnosti s jejími psychologickými, duchovními a sociálně – kulturními potřebami. Výhradně technologické zaměření vytváří ve společnosti škodlivé vedlejší účinky – mechanické myšlení, vzájemné odcizování a vnitřní prázdnotu, jež připomíná existenciální vakuum V. Frankla /7/. Terapeuti, kteří v rámci své vlastní praxe uplatňují své humanistické poslání, se mohou nepřímo podílet na odstraňování těchto negativních jevů. Tím, že pomáhají klientům řešit jejich problémy a jednat samostatně a odpovědně, přispívají ke zlidšťování počátku 21. století /7/. Humanistický a existenciální přístup v terapii Humanistická psychoterapie je představována rozličnými přístupy, které zdůrazňují zejména lidskou individualitu, zdůrazňují seberealizaci člověka, oblast duchovních hodnot, subjektivitu lidské zkušenosti. Vztah s terapeutem je jedinečným setkáním, které může napomoci procesu vnitřního růstu. Humanistická psychoterapie vznikla jako reakce na klasickou psychoanalýzu (která zdůrazňovala formativní vliv pudové výbavy dítěte) a na klasickou behaviorální teorii (která akcentovala význam podmiňování a vnějšího chování). Oba tyto přístupy považovala humanistická psychoterapie za redukující lidskou zkušenost a snažila se ve svém přístupu prosadit existenciální a humanistický pohled na člověka /16/. Pro zooterehailitace má význam zejména přístup C. R. Rogerse a v současnosti se rozvíjející logoterapie. Psychoterapeutický přístup C. R. Rogerse byl původně nazýván „nedirektivní“ terapií, později označován jako „terapie zaměřená na klienta“ a nakonec „přístup 27 zaměřený na člověka“. Rogers si vývoj představoval jako proces, v němž jde kromě fyziologických potřeb také o duchovní růst, tvořivost a směřování k sebeřízení. Představoval dítě jako přirozeně hodné a projevy agrese pojímal jako reakci na frustraci a nedostatek příležitosti k sebeaktualizaci. Proces vývoje a růstu pokládal za podmíněný vztahem s druhou osobou, která je vůči člověku opravdová, empatická a člověka bez jakýchkoli podmínek přijímá. Jen tak se může rozvinout pozitivní sebehodnocení a přátelský vztah s druhými a má prostor pro sebeuskutečnění /14/. Hayesová nedirektivní přístup popisuje takto: Nedirektivní – způsob jednání, který umožňuje interakci, ale neukazuje, jak má druhý jednat, a nepřikazuje ani nenaznačuje, co by měl říkat /13/. Pouze v takové terapeutické atmosféře může klient projevit volně pocity a myšlenky a může obnovit svoje sebeléčící síly a vnitřní potenciál růstu. Pokud může klient volně a plně vyjádřit svoje pocity, může je poznat a cítit, že je terapeutem akceptován, je lépe schopen tyto pocity (často nežádoucí) integrovat a lépe s nimi zacházet. Terapeut není pouhým pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem terapie, který pomáhá klientovi vyjádřit, identifikovat a reflektovat pocity a myšlenky. Musí být schopen empatického porozumění světa svého svěřence z jeho subjektivní perspektivy. Podmínkou empatického postoje terapeuta je jeho osobní vřelost, opravdovost, schopnost naslouchat a vhodně dítě povzbudit. Základní principy rogersovské terapie koncipovala Axlinová. Uvádím některé z nich: - Terapeut musí vyvinout vřelý, přátelský vztah s klientem tak rychle, jak je to možné. - Terapeut musí akceptovat klienta takového, jaký skutečně je. - Terapeut musí být permisivní a dovolit klientovi, aby co nejúplněji vyjádřil své pocity. - Terapeut dává najevo hluboký respekt ke schopnosti klienta vyřešit svoje problémy. - Terapeut se nesnaží usměrňovat chování ani slovní projev dítěte žádným způsobem. - Terapeut se nesnaží urychlovat terapii. Terapie je postupný proces. 28 Důležité je to, aby terapeut byl ve vztahu s klientem empatický a zaměřený na prožitky klienta „tady a nyní“. Významná je schopnost osobní kongruentní reakce. Příkladem je situace, kdy terapeut řekne klientovi, který hovoří o něčem, čeho dosáhl, že je rád a těší ho, že o tom spolu mohou mluvit. Vztah, který se vytvoří mezi terapeutem a klientem, rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu terapie. Je to spíše vztah než technické parametry, který je účinným faktorem v terapii. /15/. Ze stejných principů je však možno vycházet i v canisrehabilitaci. Terapeutické působení založené na budování vztahu s sebou přirozeně přináší také pěstování sebeúcty. To je, dle Hayesové, považováno za důležitou součást vedení dětí k „duševnímu zdraví“. Uvádí se, že zdroje pozitivního sebehodnocení jsou komplexní, ale vyniká mezi nimi zvláště styl výchovy a osobní cíle. Osobní sebeúctu podporuje výchova dětí, která obsahuje prvky úcty, jasné definování hodnotových kritérií a nároků a vedení k samostatnému řešení problémů. Ukazuje se také, že dobře strukturované prostředí kladoucí rozumné požadavky je při budování nezávislosti prospěšnější než příliš permisivní prostředí /13/. Logoterapie je ve svých východiscích spojena se jménem V. E. Frankla, který zdůrazňuje touhu po smyslu a rizika tzv. noogenních neuróz, jež vznikají jako následek existenciální frustrace. Logoterapie rozšiřuje smysl pro hodnoty a chce pomoci pacientovi či klientovi najít jeho vlastní smysl v souladu s osobnostní a možnostmi životní situace. Praktickou aplikací logoterapie ve výchově dětí se zabývá E. Lukasová. Hodnotová perspektiva rodičů může ve značné míře ovlivňovat psychosociální problémy dítěte. Logoterapie je přínosnou metodou zejména v adolescentním věku, v němž se hledání vlastní identity a otázky hodnot, svobodného rozhodování a smyslu života stávají centrálními aspekty vývoje a mohou vést u dospívajícího k poruchám ve vývoji identity. Logoterapie je přínosnou metodou také u klientů, kteří se musí vyrovnávat se somatickými obtížemi a handicapy (například somaticky nemocné děti) a potřebují i přes různá omezení a obtíže najít vlastní smysl a hodnotu života /15/. Jednou ze součástí logoterapie je aktivizace. Frankl se k ní vyjadřuje následovně: „Chceme-li tedy pomoci svým nemocným k co nejvyšší aktivizaci jejich života, chceme-li tím zároveň převést své pacienty ze stavu „patiens“ do stavu „agens“, pak je 29 musíme přivést nikoli jen k prožívání jejich existence jako odpovědnosti vůči možnostem realizace hodnot, ale ukázat jim také, že úkol, za jehož splnění jsou odpovědni, je od počátku úkolem specifickým. Tato specifičnost úkolu je dvojí. Neboť úkol se nemění pouze od člověka k člověku – jak to odpovídá jedinečnosti každé osoby – ale také od hodiny k hodině, jak to odpovídá tomu, že se každá situace vyskytuje jen jednou“ /9/. Velmi zajímavým způsobem shrnuje své několikaleté zkušeností s canisrehabilitací Loučka /19/. Loučka praktikuje canisrehabilitaci u dospělých mužů s mentálním postižením a popisuje změnu myšlení klientů v tom smyslu, že jejich setkání nejsou jenom o hraní se zvířaty, ale o jejich vztahu k nim jako terapeutům a o vzájemné spolupráci s nimi. Tedy, že jejich pomoc s výchovou, výcvikem a ošetřováním zvířat, je tím hlavním impulzem, který působí velmi pozitivně na jejich pohled na život. Vědomí toho, že jsou v něčem užiteční, že je někdo potřebuje a že si jejich pomoci váží, jim přináší radost, uspokojení a větší víru sama v sebe. Co mne na tomto příspěvku zaujalo, je geneze vzniku tohoto pohledu. V osobním rozhovoru mi R. Loučka vyprávěl, že teprve po pěti letech pochopil tento důležitý aspekt práce spočívající v navazování vztahů a umožnění vykonávat smysluplnou činnost. Já sama si velmi si vážím toho, když člověk, který s klientem a psem pracuje, je schopen oprostit se od popisu technik, činností a aktivit a nahlédnout celou problematiku z pohledu vztahového. Bohužel mám pocit, že většina těch, kdo se canisrehabilitaci věnují, ji vykonávají sice velice dobře, ale postrádají obecnější nadhled, který by jim umožnil obohatit vzájemnou interakci s klientem o opravdový smysluplný vztah. Nelze však říci, že by tyto aspekty v rámci canisrehabilitačního působení lidé přehlíželi. Oni je zatím ještě nedohlížejí. 1.5. Negativa canisrehabilitace - kdy canisrehabilitace není přínosem Většina prací zabývajících se léčebnou interakcí psa a člověka se povětšinou soustřeďuje na interakce pozitivní. Existují však také rizika, kterých by si měl být vědom každý člověk, jenž se canisrehabilitaci věnuje či se na její výkon připravuje. 30 Canisrehabilitace nemusí být přínosem v každé situaci. Je třeba mít na mysli, že: „dobrý úmysl nemůže nikdy nahradit zdravý rozum.“ Následující body mohou pomoci vyhodnotit určité situace, kdy by canisterapeutické programy nemusely být prospěšné /26/. 1.5.1. Z pohledu klientů Canisterapie nemusí být přínosná pro děti v těchto situacích: - Když jsou zvířata zdrojem rivality a nezdravého soupeření v rámci skupiny. - Pokud někdo zaujme majetnické postoje a snaží se „uzmout“ přítomné zvíře sám pro sebe. - Když hrozí nebezpečí zranění v důsledku nesprávné manipulace se zvířetem, nevhodného výběru zvířete nebo nedbalého dohledu. - Jedinci s poškozením mozku, vývojovými vadami nebo mentální retardací mohou, aniž by si to uvědomovali, zvíře vyprovokovat. - Děti s nereálnými očekáváními mohou dospět k názoru, že je zvíře odmítá. To může vést k prohloubení jejich pocitů méněcennosti. - U dětí s alergií se mohou objevit dýchací obtíže. - Pokud nejsou zabezpečena správná hygienická opatření, mohou se vyskytnout zoonózy. Při interakci dětí a psů by se mohlo jednat zejména o parazitární onemocnění viz. kapitola Nároky na psa. - Pacienti s otevřenými zraněními či oslabeným imunitním systémem musí být podrobně sledování. Jejich účast v programu může být omezená. - U některých jedinců se může objevit strach z konkrétních zvířat. - Postoj jedince ke zvířatům může být ovlivněn jeho kulturním zázemím /26/. 31 1.5.2.. Z pohledu personálu Personál může shledávat canisterapeutické programy nevhodnými když: - Personál či poskytovatel péče nemá možnost účastnit se rozhodování o canisterapii nebo se v této oblasti neorientuje. - Může se vyskytnout názor, že přítomnost zvířat v zařízení je naprosto nevhodná. - Někdo zvířata nemá rád, nebo se jich dokonce bojí. - Také u personálu se může vyskytnout alergie na zvířata /26/. 1.5.3. Z pohledu zařízení Vedení zařízení může shledávat canisterapii nevhodnou když: - Existuje obava z právních následků v případě, že dojde k nehodě či poranění klienta či personálu. - Musí být překonávány legislativní překážky. - Když se vyskytnou pochybnosti co se týče hlučnosti, hygienických opatření, přenositelnosti chorob či narušení kvality prostředí. - V úvahu se musí brát také finanční náklady. - Není zaručena dostatečná odborná kvalifikace psovoda/terapeuta /26/. 1.5.4. Z pohledu zvířete Provádění canisterapie může být pro psa nevhodné když: - Psovi hrozí nebezpečí zranění v důsledku hrubého zacházení nebo agrese od jiných zvířat /26/. 32 - Není možno pro zvíře zaručit základní welfare /26/. Anglickým termínem animal welfare, jež je nejčastěji překládán jako pohoda zvířat či ochrana zvířat před týráním, se rozumí mimo jiné i vyvážený stav zvířete, ve kterém se dokáže vyrovnat svými vlastními silami s vlivem prostředí, ve kterém se nachází /27/. - Psům práce nepřináší potěšení /26/. 33 2. CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY 2.1. Cíl práce Jako cíl této práce jsem si vytýčila úkol zmapovat odbornou průpravu a kynologickou erudici osob provádějících canisrehabilitaci v České republice. Mou snahou bylo oslovit střediska a zařízení v celé České republice, ve kterých se canisrehabilitace realizuje. Své zkoumání jsem pak zaměřila na osoby, které v těchto zařízeních canisrehabilitaci osobně praktikují. Následně jsem provedla komplexní vyhodnocení výsledků a přistoupila ke srovnání osob praktikujících canisterapii s odbornou kynologickou erudicí a bez této erudice. 2.2. Hypotéza V souvislosti s cílem práce, na základě prostudované odborné literatury a vycházejíc rovněž z vlastní několikaleté zkušenosti v oblasti canisrehabilitace, byla stanovena následující hypotéza: H1: Kynologická erudice se bude promítat do celkové informovanosti o canisterapii u cílové skupiny 34 3. METODIKA 3.1. Charakteristika metod a technik sběru dat Pro účely testování hypotézy a primárního sběru dat byla zvolena metoda dotazování, technika dotazník vlastní (viz příloha 1). Dotazníky byly distribuovány prostřednictvím e-mailové pošty, tímto způsobem bylo osloveno celkem 170 zařízení a osob, jež se zabývají praktickou canisrehabilitací. Není však možno přesně určit, kolika respondentům byl dotazník distribuován, jelikož v některých organizacích či sdruženích bylo oslovenou pouze vedení, které dotazníky předávalo dále svým členům. Dotazník tvořil soubor 37 otázek, z toho 10 otázek uzavřených, 16 otázek polouzavřených a 11 otázek otevřených. Byly zvoleny následující okruhy otázek: - otázky zjišťující identifikační znaky respondenta - otázky zaměřené na oblast a výši dosaženého vzdělání obecně i v oblasti zoorehabilitace - otázky zaměřené na kynologické zkušenosti a erudici, jejich délku a úroveň - otázky zaměřené konkrétně na prováděnou canisrehabilitaci - otázky zaměřené na zkušenosti s jinými zvířaty než se psy - otázky týkající se teoretických znalostí a názorového pojetí canisrehabilitace 35 3.2. Charakteristika výzkumného souboru Výzkumný soubor tvořilo celkem 84 respondentů, konkrétně osob praktikujících canisrehabilitaci ve věku od 16 do 71 let z celé České republiky, z toho 93% tvořily ženy a 7% muži. E-mailovou formou bylo distribuováno celkem 170 dotazníků, návratnost činila 49%. Na žádost o vyplnění dotazníku odpovědělo celkem 99 osob, 15 z nich se však a) již canisrehabilitaci nevěnuje, b) ještě se canisrehabilitaci nevěnuje prakticky, c) věnuje jinému druhu zoorehabilitace (hiporehabilitace, felinoterapie) Dotazníkové šetření probíhalo od 1. února do 28. března 2008. 3.3. Zpracování získaných dat Při zpracovávání vyplněných dotazníků bylo plně dodrženo pravidlo anonymity, a to jak anonymity faktické, tedy nebylo známo jméno respondenta, tak sociologické, kdy byla zaručena neidentifikovatelnost osob v průběhu zpracování dat. Vzhledem k tomu, že součástí dotazníku bylo taktéž 16 otázek polouzavřených a 11 otázek otevřených, bylo třeba po shromáždění odpovědí vypracovat dodatečnou kategorizaci. 36 4. VÝSLEDKY 4.1. Struktura cílové populace – psi a ostatní zvířata 4.1.1. Struktura zkoumaného souboru z hlediska věku a plemene psa Z celkového počtu 158 psů využívaných pro canisrehabilitaci jsou 4% (7) psů mladších 1 roku, mezi 1-2 roky věku se pohybuje 23% (37) psů, největší skupinu tvoří psi ve stáří 3-5 let, kterých je 34% (52), 6-8 let je 23% (36) psům, psů starších 9 let je pak 16 % (26). Nejmladšímu psovi ve zkoumaném souboru byly 4 měsíce, nevyšší uvedený věk byl 15 let. Graf číslo 1: Psi využívaní pro canisrehabilitaci dle věku 34% 35% 30% 23% 23% 25% 16% 20% 15% 10% 4% 5% 0% Mladší 1 roku 1-2 roky 3-5 let Zdroj: Vlastní výzkum 37 6-8 let 9 a více let Z celkového počtu 158 psů využívaných pro canisrehabilitaci tvoří 16% (27) plemeno labradorský retriever, 14% (24) zlatý retriever, 10% (17) je kříženců, 8% (13) border kolií, 6% (11) flat coated retrieverů, 4% (7) německých ovčáků, 3% (6) bernských salašnických psů. 5% tvoří dvě plemena, a to francouzský buldoček a dalmatin, přičemž každé plemeno má po 4 jedincích. 11% souboru tvoří 6 plemen, od každého z nich jsou pro canisrehabilitaci využíváni 3 jedinci. Jedná se o plemena beagle, bruselský grifonek, Kavalier King Charles španěl, staffordšírský bullteriér, šeltie a yorkšírský teriér. Zbylých 23% souboru tvoří 10 plemen, která jsou ve zkoumaném souboru zastoupena 2 jedinci, a to belgický ovčák malinois, border teriér, německý boxer, foxteriér, kokršpaněl, kolie krátkosrstá, leonberger, Nova Scotia Duck Tolling retriever, novofundlandský pes a rhodézský ridgeback, po 1 jedinci mají plemena Akita inu, americký staffordšírký teriér, australský honácký pes, Bearded kolie, belgický ovčák tervueren, bílý švýcarský ovčák, boloňský psík, bostonský teriér, Cairn teriér, český strakatý pes, evropský saňový pes, irský vlkodav, knírač, maďarský ohař, německý krátkosrstý ohař, pudl velký, rotvajler, Shih-tzu, špringršpaněl a West Hihland White teriér. Graf číslo 2: Psi využívaní pro canisrehabilitaci dle plemene 23% 25% 20% 16% 14% 15% 11% 10% 8% 10% 6% 4% 5% 5% 3% 0% Labradorský retriever Zlatý retriever Kříženec Border kolie Flat Coated retriever Německý ovčák Bernský salašnický pes Dalmatin, Francouzský buldoček Ostatní (zastoupeni 1-2 jedinci) Jiná plemena (zastoupena 3 jedinci) Zdroj: Vlastní výzkum 38 Z 84 osob ve zkoumaném souboru je 60% (34) vlastníkem jiného domácího zvířete (myšlena jsou zvířata v zájmových chovech, nikoli hospodářská zvířata) a 40% (50) osob nevlastní jiné zvíře než psy. Nejčastěji zastoupeným zvířetem jsou ve 27% (23) kočky, následovány 15% (13) morčaty, 9% (8) želvami a 8% (7) rybičkami. Shodně 6% (5) respondentů vlastní králíky, většinou zakrslé druhy, papoušky a myši. Stejné úrovně 5% (4) dosáhli respondenti vlastnící potkany, křečky a terarijní zvířata jako jsou agama, leguán, chameleón a gekončík. 3% (3) respondentů vlastní koně, 2% (2) hada a zbylá 3% (3) osoby pak vlastní kachny, sklípkana a kraba. Graf číslo 3: Vlastnictví jiných druhů zvířat 30% 27% 25% 20% 15% 15% 9% 10% 8% 6% 6% 6% 5% 5% 5% 5% 3% 2% 3% 0% kočka morče želva rybičky králíček papoušek myš, pískomil, osmák, činčila potkan křeček agama, leguán, chameleon, gekončík kůň had kachny, sklípkan, krab Zdroj: Vlastní výzkum 39 4.2. Struktura cílové populace – osoby provádějící canisrehabilitaci 4.2.1. Struktura zkoumaného souboru z hlediska identifikačních znaků Dotazníkového šetření se účastnilo 78 žen a 6 mužů. Podle věku je z celkového počtu 84 (100%), kteří vyplnili dotazník, 7% (6) ve věku od 16 do 20 let, 24% (20) ve věku od 21 do 25 let, 30% (25) ve věku od 26 do 35 let, 26% (22) ve věku od 36 do 45 let a 13% (11) ve věku nad 46 let. Nejmladší respondentce je 16 let, nejstaršímu respondentovi pak 71 let. Graf č. 4: Struktura souboru dle pohlaví 7% Muži Ženy Zdroj: Vlastní výzkum 93% Graf číslo 5: Struktura souboru dle věku 30% 26% 30% 24% 25% 20% 13% 15% 7% 10% 5% 0% 16 - 20 let 21- 25 let 26 - 35 let Zdroj: Vlastní výzkum 40 36 - 45 let 46 a více let Co se týče rozdělení osob praktikujících canisrehabilitaci dle jednotlivých krajů ČR, pak jsou výsledky následující: 10% (8) osob pracuje v kraji Jihočeském, 15% (13) osob v kraji Jihomoravském, po 1% (1) osobě v krajích Karlovarském, Královéhradeckém a Libereckém, 5% (4) osob v kraji Moravskoslezském, 4% (3) osoby v kraji Olomouckém, 5% (4) osob v kraji Pardubickém, 29% (24) v Praze, 15% (13) osob v kraji Středočeském, 7% (6) osob v kraji Ústeckém , 5% (4) osoby v kraji Vysočina a 2% (2) ve Zlínském kraji. Překvapivě jediným krajem, kde se nepodařilo oslovit ani jednoho respondenta, je tak kraj Plzeňský. Ačkoli zde funguje velmi známá a renomovaná organizace Pomocné tlapky zabývající se výchovou a výcvikem vodicích a asistenčních psů, která mimo jiné nabízí i kursy a semináře pro zájemce o canisrehabilitace včetně možnosti testování povahy psů pro canisrehabilitaci. Několik respondentů uvedlo, že povahu svého psa si nechali testovat právě u této organizace a je proto s podivem, že ani jedna osoba ze zkoumaného souboru nepůsobí právě v tomto kraji. Graf číslo 6: Struktura souboru dle působení v jednotlivých krajích ČR 29% 30% Jihočeský Jihomoravský 25% Karlovarský Královéhradecký 20% Liberecký 15% Moravskoslezský 15% Olomoucký 15% Pardubický 10% Praha 10% Středočeský 7% 5% 5% 4% 5% Ústecký 5% Vysočina 2% 1% 1% 1% 0% Zdroj: Vlastní výzkum 41 Zlínský 4.2.2. Struktura zkoumaného souboru z hlediska vzdělání Z celkového souboru 100% (84) respondentů nemá nikdo základní vzdělání. Vyučeno je 5% (4) osob, středoškolské maturitní vzdělání udává 50% (42), vyšším odborným vzděláním disponuje 10% (8) respondentů a vysokoškolské vzdělání uvedlo 35% (29) z celkového počtu respondentů. Graf číslo 7: Struktura souboru dle dosažené úrovně vzdělání 5% 35% Vyuč en/a SŠ VOŠ VŠ 50% 10% Zdroj: Vlastní výzkum 42 Co se týče oblasti vzdělání, pak z celkového souboru 100% (84) respondentů má 23% (20) osob vzdělání v oblasti školství, 15% (14) v oblasti zdravotnictví, 15% (14) v oblasti sociální práce, 11% (10) všeobecné vzdělání, 12% (11) vzdělání ekonomické, 12% (11) vzdělání v oblasti přírodních věd, zoologie či zemědělství a 12% (12) pak má vzdělání jiné, např. stavebnictví, muzeologie, technické, průmyslové, vyskytla se také jedna prodavačka a jeden strojvedoucí. Graf číslo 8: Struktura souboru dle oblasti vzdělání 25% 23% 20% 15% 15% 15% 11% 12% 12% 12% 10% 5% 0% Školství Zdravotnictví Sociální práce Všeobecné Ekonomické P řír. vědy, zoologie, zemědělství Jiné Zdroj: Vlastní výzkum 43 Zaměříme-li se na strukturu vzdělání v oblasti pomáhajících profesí, tedy školství, zdravotnictví a sociální práce, pak jsou výsledky následující: V oblasti školství má středoškolské vzdělání 15% (3) respondentů, vyšší odborné vzdělání 10% (2) respondentů a vysokoškolské vzdělání 75% (15) respondentů. V oboru zdravotnickém pak středoškolského vzdělání dosáhlo 50% (6) respondentů, vyššího odborného vzdělání 17% (2) respondentů a vysokoškolského vzdělání 33% (4) respondentů. V oblasti sociální práce má 42% (6) respondentů vzdělání středoškolské, 29% (4) vzdělání vyšší odborné a 29% (4) vzdělání vysokoškolské. Graf číslo 9: Struktura vzdělání v pomáhajících profesích ( školství, zdravotnictví, sociální práce) 100% 90% 33% 29% 17% 29% 80% 70% 75% 60% VOŠ 50% SŠ 40% 30% 20% 10% VŠ 50% 10% 42% 15% 0% Školství Zdravotnictví Zdroj: Vlastní výzkum 44 Sociální práce 4.2.3. Struktura zkoumaného souboru z hlediska vzdělání a odborné průpravy v oblasti zoorehabilitace Provedené šetření přineslo v následující výsledky: Žádný odborný kurs neabsolvovalo 31% (27) osob. Kurs vzdělávacího centra Svopap absolvovalo 20% (17) osob, kurs na Pedagogické fakultě MU Brno absolvovalo 8% (7) osob. 6% (5) osob absolvovalo kurs v organizaci Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené o.s., shodně 3% (3) osob absolvovalo kurs Cantes, Výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík, o.s. a Institutu pedagogicko psychologického poradenství. 2% (2) osob uvedlo absolvování kursů sdružení Piafa, České zemědělské univerzity Praha, Pomocné tlapky o.p.s. a kursu Polohování při canisterapii. 18% (16) respondentů pak uvedlo absolvování jiných kursů, mezi nimiž se objevovaly organizace Canisterapie Sever (již zaniklá), Elva Help, canisterapeutický tábor či Kurs léčebně pedagogicko psychologického ježdění na MU Brno. Graf číslo 10: Absolvování vzdělávacího kursu oblasti zoorehabilitace 35% 31% 30% 25% 20% 18% 20% 15% 8% 10% 6% 3% 5% 3% 3% 2% 2% 2% 2% 0% Nemá žádný kurs Svopap MU Brno Helppes Cantes Hafík IPPP Blansko Piafa ČZU Praha Polohování při CT Pomocné tlapky Jiný kurs (CT Sever, Elva, Ct tábor) Zdroj: Vlastní výzkum 45 Na otázku zjišťující, zda respondenti absolvovali nějaký odborný kurs, navazoval dotaz, zda znají i jiné odborně zaměřené kursy v oblasti zoorehabilitace. Zde byly vyhodnoceny následující výsledky: 34% (32) respondentů nezná žádný jiný odborný kurs, přičemž 15,5% (13) z celkového souboru kurs nejen neabsolvovalo, ale ani žádný nezná. Nejčastěji uváděným kursem byl kurs Canisintruktor pro rozvoj osobnosti vzdělávacího centra Svopap, uváděný 16% (16) respondentů, 12% (12) uvedlo, že zná jiný odborný kurs, ale nespecifikovalo jaký konkrétně. V 6% (6) se objevily názvy kursů Pedagogické fakulty MU Brno, Centra Helppes a Pomocných tlapek. 4% (4) uvedly přednášky na Zdravotně sociální fakultě JČU, 3% (3) respondentů zmínila kursy Institutu pedagogicko psychologického poradenství, Cantes, Piafy a Podaných rukou. Zbylá 2% (2) respondentů uvedla kursy Výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík a přednášky na České zemědělské univerzitě Praha. Graf číslo 11: Obeznámenost s nabídkou kursů v oblasti canisrehabilitace 34% 35% 30% 25% 20% 16% 15% 12% 10% 6% 6% 6% 4% 5% 3% 3% 3% 3% 2% 2% 0% Nezná jiný kurs Svopap Zná, ale neuvedl/a konkrétně MU Brno Helppes Pomocné tlapky JČU Cantes IPPP Blansko Piafa Podané ruce, Psi pro život Hafík ČZU Praha Zdroj: Vlastní výzkum 46 Dalším dotazem, sloužícím ke zjištění teoretické přípravy osob zabývajících se canisrehabilitací, byla otázka na účast na odborných konferencích a seminářích. 45% (42) respondentů se nikdy nezúčastnilo žádné konference ani semináře v dané oblastí. 14% (13) osob blíže nespecifikovalo svou účast. Nejčastěji zmiňovanou konferencí se s dosaženými 14% (13) respondenty stala Pravda o zooterapii pořádaná Zdravotně sociální fakultou JČU. Následoval Mezinárodní seminář o zooterapiích v Brně s 10% (9) odpovědí. 8% (7) osob zmiňovalo jiné semináře či konference, např. Príprava na výkon činnosti canisterapeuta, Eurocanis Humenné, Slovensko, Canisterapie a její využití v sociální práci, Polohování, Tiere als Terapie, Vídeň, Rakousko, CZE-NE-KA Polsko, Canisterapie a její využití ve fyzioterapii, Svopap či semináře v rámci canisrehabilitačních zkoušek. 3% (3) osob uvedly seminář Piafa a po 2% (2) respondentech zmiňuje účast na seminářích Institutu pedagogického poradenství, na konferenci v Mladé Boleslavi či konferencích zaměřených na hiporehabilitaci. Graf číslo 12: Účast na konferencích a seminářích v oblasti zoorehabilitace 45% 45% 40% 35% 30% 25% 20% 14% 14% 15% 10% 8% 10% 3% 5% 2% 2% 2% 0% Neúčastnil/a se Ano, ale blíže nespecifikoval/a Pravda o zooterapii Zooterapie v Brně Jiné Piafa IPPP Blansko Mladá Boleslav Zaměření na hiporehabilitaci Zdroj: Vlastní výzkum 47 4.2.4. Struktura zkoumaného souboru z pohledu kynologického Tato část průzkumu je zaměřena na zjištění hloubky a rozsahu kynologické erudice. K tomu sloužily otázky zjišťující počet vlastních psů, kolikátým v pořadí je pes ve vlastnictví psovoda, zda se psovod se svým psem věnuje výcviku a na jakou oblast kynologie se zaměřuje a zda dosáhl ve výcviku takové úrovně, že se mu podařilo splnit Zároveň jsem využila tohoto oddílu ke zmapování situace zkoušku z výkonu. z hlediska plemen využívaných v canisrehabilitaci, jejich věku a úrovně vycvičenosti. První otázka sloužila ke zjištění počtu psů, které vlastní člověk zabývající se canisrehabilitací. Nejhojněji se vyskytující alternativou je vlastnictví jednoho psa, tuto možnost udává 36% (30) odpovídajících, vlastnictví dvou psů udává 35% (29) respondentů, 14% (12) respondentů vlastní 3 psy a shodně po 5% (4) respondentů má v současné době 4, 5 či 6 a více psů. Nevyšší počet psů ve vlastnictví jednoho majitele je 10. Pouze v jednom případě byl pes využívaný pro canisrehabilitaci majetkem daného zařízení. Graf číslo 13: Počet vlastních psů u osob praktikujících canisrehabilitaci 40% 36% 35% 35% 30% 25% 20% 14% 15% 5% 10% 5% 5% 0% 1 pes 2 psi 3 psi 4 psi Zdroj: Vlastní výzkum 48 5 psů 6 a více psů 5% Kynologických zkušeností každý psovod nabývá nejen délkou praxe, kterou se psy získal, ale jeho dovednosti se také zlepšují spolu s tím, kolik psů vlastnil, kolik jich vychoval a vycvičil. Každý pes je jiný, každý vyžaduje rozdílný přístup ve výchově, a to zejména v případě, kdy psovod pracuje s rozličnými plemeny psů. Musí se tak přizpůsobit rozdílným povahám, temperamentu, vycházet z původního využití psa a v souladu s tím zvolit vhodný přístup ke psu a postup práce s ním. Všechny tyto faktory pak výrazně ovlivní psovoda nejen při vlastním výcviku psa, ale hlubší znalosti psích povah následně umožňují kvalitnější a cílenější využití psa také při canisrehabilitační práci, tedy při kontaktu s klienty. Z celkového počtu 84 respondentů se podařilo získat následující výsledky: 17% (14) respondentů vlastní svého 1. psa. 19% (16) osob má v pořadí druhého psa. Největší skupinu tvoří psovodi, kteří mají v poradí svého 3. psa, těch je 27% (23). 8% (7) osob má v pořadí 4. psa, 11% (9) osob má 5. psa a 13% (11) osob má svého 6. psa v pořadí či vlastnilo psů ještě více. 5% (4) respondenti na tuto otázku neodpověděli. Majitelem nejvyššího počtu je respondent, který má v současné době svého již 20. psa Graf číslo 14: Kolikátým v pořadí je současný pes psovoda 27% 30% 25% 17% 19% 20% 11% 15% 13% 8% 5% 10% 5% 0% 1. pes 2. pes 3. pes 4. pes Zdroj: Vlastní výzkum 49 5. pes 6. pes a více Neuvedlo Dalším z faktorů, které nepochybně ovlivňují kvalitu práce v oblasti canisrehabilitace, je délka zkušeností s kynologií obecně, ale i délka praxe v rámci canisrehabilitace. V tomto ohledu bylo dosaženo následujících výsledků: Méně než 1 rok se kynologii věnují 2% (2) respondentů, 1-2 roky 7% (6) respondentů, 3-5 let 24% (20) osob, 6-8 let 18% (15 osob), 9-12 let 29% (24) osob a více než 12 let pak celých 30 % (24) osob. Na tuto otázku neodpovědělo 6% (5) respondentů. Nejdelší uváděná zkušenost s kynologií byla v délce 58 let. Graf číslo 15: Délka zkušeností s kynologií 29% 30% 24% 25% 18% 20% 14% 15% 10% 5% 7% 6% 2% 0% Rok a méně 1 - 2 roky 3 - 5 let 6 - 8 let Zdroj: Vlastní výzkum 50 9 - 11 let 12 a více let neuvedlo Délka zkušeností s canisrehabilitací je v rámci zkoumaného souboru následující: 18% (16) respondentů má jednoletou či kratší zkušenost v této oblasti. 15% (14) osob má zkušenost trvající 1,5 – 2,5 roku, tříletou zkušenost uvádí 16% (13) osob, čtyřletou zkušenost má 10% (8) osob, 5 let se v canisrehabilitaci angažuje 12% (10) osob, 6-7 let 16% (13) osob, 8-9 let 9% (7) osob a 10 či více se v oboru pohybují 4% (3) respondenti. Nejdelší udávaná zkušenost v oblasti canisrehabilitace je 18 let. Graf číslo 16: Délka zkušeností s canisrehabilitací 18% 18% 16% 16% 15% 16% 14% 12% 12% 10% 9% 10% 8% 6% 4% 4% 2% 0% Jeden rok a méně 1,5 - 2,5 roku 3 roky 4 roky Zdroj: Vlastní výzkum 51 5 let 6-7 let 8-9 let 10 let a více Další částí, která napomáhala zjišťovat, jakými kynologickým zkušenostmi disponují psovodi praktikující canisrehabilitaci, byly otázky na téma výcviku. Žádnému výcvikovému směru se se svým psem nevěnuje 29% (24) osob, výcvik praktikuje 71% (60) respondentů. Z těch respondentů, kteří se výcviku věnují, je zaměření dle jednotlivých oblastí následující: sportovní kynologii se věnuje 26% (47) psovodů, agility 21% (35) psovodů, loveckému výcviku 15% (25) psovodů, frisbee 7% (11) psovodů, flyballu 7% (11) psovodů, záchranářské kynologii 5% (8) psovodů, tanci se psem 2% (4) psovodi, výcviku asistenčních psů 2% (3) psovodi a pasení 1% (1) osob. Graf číslo 17: Druh výcviku, jemuž se věnují psovodi praktikující canisrehabilitaci 30% 29% 26% 25% 71% 21% 20% Výcviku se nevěnuje 15% Výcviku se věnuje 15% 10% 7% 7% 5% 5% 2% 2% 1% 0% Sportovní knologie Agility Lovecký výcvik Frisbee Flyball Záchranářský výcvik Tanec se psem Výcvik asistenčních a vodicích psů Pasení Zdroj: Vlastní výzkum 52 Výcvik psů může probíhat na mnoha úrovních. K ověření stupně vycvičenosti psa slouží zkoušky z výkonu, které jsou ve všech základních oblastech výcviku rozděleny dle zaměření a požadavků na výkon. Následující graf znázorňuje, zda, případně jakou zkoušku složil psovod s kterýmkoli ze psů, tedy nejen s tím, se kterým nyní provádí canisrehabilitaci. Žádnou zkoušku se psem nikdy nesložilo 43% (36) psovodů, některou z kynologických zkoušek splnilo 57% (48) psovodů. Z těch psovodů, kteří se zabývají výcvikem a složili z některým ze svých psů zkoušku z výkonu, bylo dosaženo následujících zkoušek: Základní zkoušky ve sportovní kynologii tvoří 33% (39) splněných zkoušek, PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ostatní zkoušky z oblasti lovecké kynologie tvoří 18% (22) zkoušek, vstupní zkoušky, resp. zkoušky vloh v lovecké kynologii, mezi něž patří OVVR, ZV, WT se podařilo splnit v 10% (12) případech. Vstupní zkoušky typu ZM či FPr tvoří 9% (11), v oblasti agility 3% (4) zkoušek udávají psovodi v úrovni A1, A2 včetně nejvyššího stupně A3. Následuje záchranářská kynologie, se 3% (4) a zkouškami ZZZ, RH-E a ZZP1. V oblasti pasení 2% (3) tvoří zkoušky ZVOP a ZPOP. 1% (1) splněných zkoušek se týkalo výcviku asistenčních psů. Graf číslo 18: Druh a stupeň složených zkoušek psovodem 40% Nemá zkoušku 33% 30% 20% 21% 18% 10% 43% Má zkoušku 57% 3% 2% 9% 10% 3% 1% 0% BH, ZZO, ZOP, ZPU1 PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ost. lovecké OVVR, ZV, WT ZVV1, IPO1, SChH1, ZPO1, ZPS, ZVV2, ZVV3 ZM, FPr A1, 2, 3 ZZZ, RH-E, ZZP1 ZVOP, ZPOP Pes asistent Zdroj: Vlastní výzkum 53 Otázka úzce navazující na předchozí dotaz se týkala kynologických zkoušek, které složil psovod se psem, se kterým aktivně vykonává canisrehabilitaci. Zkouškou z výkonu není myšleno testování povahy psa z hlediska vhodnosti jeho využití v oblasti canisrehabilitace, této problematiky se týká až následující rozbor v grafu č. 16. 52% (44) psů, kteří vykonávají canisrehabilitaci, nemá složenou žádnou zkoušku z výkonu. Některou ze zkoušek má složenu 48% (40) psů. Základní zkoušky ovladatelnosti typu BH, ZZO, ZOP, ZPU1 byly splněny ve 24% (29), 15% (18) zkoušek jsou zkoušky lovecké typu PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ostatní lovecké zkoušky, 12% (14) tvoří vlohové lovecké zkoušky OVVR, ZV, WT, 6% (7) je zkoušek záchranářských, tedy ZZZ, RH-E a ZZP1, 3% (4) tvoří vstupní zkoušky sportovní kynologie ZM a FPr. Shodně 2% (3) tvoří zkoušky agility ve stupních A1, A2 a A3 a 1% (1) tvoří jediná zkouška 1. stupně ve sportovní kynologii, a to ZVV1. Graf číslo 19: Druh a stupeň zkoušek složených se psem vykonávajícím canisrehabilitaci 24% 25% 48% 52% 20% 15% 15% 12% 10% Nemá zkoušku Má zkoušku 6% 3% 5% 2% 2% 1% 0% BH, ZZO, ZOP, ZPU1 PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ost. lovecké OVVR, ZV, WT ZZZ, RH-E, ZZP1 ZM, FPr A1, 2, 3 ZVOP, ZPOP ZVV1 Zdroj: Vlastní výzkum 54 Obecný úzus, kterým se řídí většina psovodů věnujících se canisrehabilitaci, a který napomáhá příjemcům služby, tedy zařízením i jednotlivým klientům rozpoznat, který pes je vhodný pro léčebný kontakt s lidmi je ten, že psi absolvují testování povahy. V tomto ohledu je výsledek příznivý, když 86% (72) využívaných psů prošlo testováním povahy z hlediska vhodnosti pro canisrehabilitaci a 14% (12) jedinců test povahy nemá. Graf číslo 20: Psi v canisrehabilitaci z pohledu povahového testu 14% Nemá test povahy Má test povahy 86% Zdroj: Vlastní výzkum 55 Z těch týmů ve složení psovod a pes, které úspěšně prošly testováním povahy psa, pak tímto testováním prošly u těchto organizací: 27% (22) Helppes, 16% (13) Canisterapeutické sdružení jižní Morava, 13% (11) Svopap, vzdělávací centrum s.r.o. 12% (10) Cantes, o.s. 9% (7) Pomocné tlapky, o.p.s. 7% (6) Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, o.s. 7%( 6) Sírius Třebíč. Zbylých 5% (4) uvádí, že složili test u jiných organizací – Canisterapie o.s., Canisterapie Sever, Elva Help a Psi pro život. Graf číslo 21: Testování povah psů pro canisrehabilitaci dle organizací 30% 27% 25% 20% 16% 13% 15% 12% 9% 10% 7% 7% 4% 5% 5% 0% Helppes CTSJM Svopap Cantes Hafík Podané ruce Sirius Třebíč Jiná organizace Zdroj: Vlastní výzkum 56 Pomocné tlapky Předchozího dotazu jsem využila, abych následující otázkou zjistila, proč si lidé k otestování svého psa vybrali tu kterou organizaci. Na tento dotaz odpovědělo celkem 76% (64) respondentů, 24% (20) svůj důvod neuvedlo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o otevřenou otázku, bylo třeba odpovědi dodatečně kategorizovat. Jednotlivé slovní odpovědi bylo možno celkem jasně rozdělit do následujících osmi kategorií: Nevyšší procento 30% (21) odpovědí spadalo do kategorie, kdy respondent považuje konkrétní organizaci za kvalitní. 23% (17) osob vyhovovalo, že organizace pořádala testování blízko místa jejich bydliště, 12% (9) respondentů si vybralo organizaci na základě doporučení a stejné procento uvedlo, že jsou členy organizace, u které psy testovali. 8% (6) respondentů uvedlo, že si organizaci vybrali náhodou, třeba proto, že při hledání na internetu se jim zobrazila jako první. Dlouhodobá zkušenost s organizací vyhovuje 7% (5) respondentů a shodně 4% (3) respondentů uvedlo, že testováním prošli v rámci kursu a nebo se na konkrétní organizaci obrátili jen proto, že jinou neznali. Graf číslo 22: Důvod pro výběr konkrétní organizace pro testování psa 30% 30% 23% 25% 20% 12% 15% 12% 8% 10% 7% 4% 4% 5% 0% Dle mého názoru kvalitní Blízko místa bydliště Na doporučení Je členem Náhoda, internet Dlouhodobá zkušenost V rámci kursu Jinou organizaci neznal/a Zdroj: Vlastní výzkum 57 Jak vyplývá z předchozího grafu, v České republice existuje mnoho organizací, které se zabývají canisrehabilitací. Mnohé z nich zároveň nabízejí možnost testování povahy psa pro účely canisrehabilitace. Protože v posledních pár letech se objevily snahy sjednotit systém testování psů v rámci celé republiky, které však nikdy nebyly dovedeny ke smysluplnému závěru, zajímalo mě, jaký je názor lidí z praxe na tuto otázku. 69% (56) respondentů by souhlasilo s jednotnými testovacími podmínkami, naproti tomu 31% (25) by preferovalo výběr z více možností kde a kým si nechat otestovat povahu svého psa. Graf číslo 23: Názor na podmínky testování povah psů pro canisrehabilitaci 32% Jednotné podmínky Více možností 68% Zdroj: Vlastní výzkum 58 4.2.5. Struktura zkoumaného souboru z hlediska oblasti a způsobu provádění canisrehabilitace V následujícím souboru vyhodnocených otázek jsem se zaměřila na zmapování oblastí, ve kterých je canisrehabilitace prováděna. U této otázky je třeba vzít v potaz, že někteří psovodi provádějí canisrehabilitaci ve více zařízeních i v různých sférách. 37% (46) respondentů působí v oblasti školství, 21% (26) v oblasti zdravotnictví, 40% (49) ve sféře sociální péče a 2% (3) respondenti provádějí canisrehabilitaci formou návštěv přímo u klienta v domácnosti. Graf číslo 24: Oblast působení v rámci canisrehabilitace 2% 37% Školství 40% Zdravotnictví Sociální péč e Individuálně u klienta doma 21% Zdroj: Vlastní výzkum 59 Tato otázka se zaměřila na zařízení, ve kterých je canisrehabilitace prováděna z pohledu zřizovatele. 57% (58) osob prování canisrehabilitaci ve státem zřizovaném zařízení, tedy v příspěvkové organizaci, 40% (40) v nestátní neziskové organizaci a 3% (3) respondentů pak se svým psem pracují individuálně přímo u klienta v domácnosti. Graf číslo 25: Oblast působení v rámci canisrehabilitace 3% Státní zařízení 40% Nestátní nezisková organizace 57% Zdroj: Vlastní výzkum 60 Individuálně u klienta doma V tomto bodě dotazníku jsem zjišťovala, s jakými klienty, pacienty či uživateli služeb pracují lidé zabývající se zoorehabilitací. Jednalo se o zjištění postižení, kterým trpí příjemci canisrehabilitace. Nevětší skupinu tvořili klienti s kombinovaným postižením v 31% (27) případů, dále ve 22% (33) klienti s mentálním postižením, 18% (27) klienti s tělesným postižením, v 9% (14) osoby se smyslovým postižením, 3% (5) respondentů uvedlo, že pracuje se zdravými dětmi v dětských domovech, 3% (4) osob se zaměřují na seniory v domovech důchodců či léčebnách dlouhodobě nemocných. 14% (21) respondentů pak pracuje s klienty s jiným typem znevýhodnění. Graf číslo 26: Canisrehabilitace z hlediska klientů a jejich postižení 14% 18% 3% S tělesným postižením 3% S mentálním postižením Se smyslovým postižením S kombinovaným postižením Dětský domov 22% Domov důchodců, LDN Jiné 31% 9% Zdroj: Vlastní výzkum 61 Kromě druhu postižení u klientů, u kterých je využívána canisrehabilitace, jsem se tázala i na věkovou skupinu. Nejrozšířenější skupinou klientů, u kterých je canisrehabilitace v ČR využívána, jsou děti v 53% (73) případů. 20% (28) pak tvoří dospělí a zbylých 27% (38) jsou klienti v seniorském věku. Graf číslo 27: Canisrehabilitace z hlediska věku klientů 27% Děti 53% Dospělí Senioři 20% Zdroj: Vlastní výzkum 62 V souladu s tím, že canisrehabilitace a zoorehabilitace jako taková zatím není oficiálně uznanou léčebnou, vzdělávací či rehabilitační metodou, většina lidí pracuje stále na bázi dobrovolnictví. Na tento aspekt se zaměřovala i další otázka z dotazníku. 74% (66) respondentů provádí canisrehabilitaci jako dobrovolnou činnost, 7% (6) se canisrehabilitaci věnuje v rámci své profese, ale nikoli na vlastním pracovišti a 19% (17) respondentů vykonává canisrehabilitaci na vlastním pracovišti jakožto součást pracovní náplně. Graf číslo 28: Princip prováděné canisrehabilitace 19% Dobrovolník 7% V rámci své profese, ale ne na vlastním pracovišti Jako součást pracovní náplně 74% Zdroj: Vlastní výzkum 63 Úzká souvislost s předchozím dotazem se týká způsobu odměny za prováděnou canisrehabilitaci. I tato otázka byla formulována jako polootevřená, přičemž odpovědi se daly roztřídit do následujících šesti kategorií: Zcela zdarma, bez nároku na odměnu se canisrehabilitaci věnuje 46% (43) respondentů. Úhradu cestovních nákladů uvádí 10% (10) respondentů, úhradu krmení a pomůcek pro psy udává 16% (15) osob. Veterinární péče je hrazena 6% (6) respondentů, finanční odměna je poskytována 11% (11) osob. 11% (11) respondentů je pak odměňováno v rámci řádné mzdy v souladu s tím, že vykonávají canisrehabilitaci v rámci pracovního úvazku na vlastním pracovišti. Graf číslo 29: Způsob odměňování za prováděnou canisrehabilitaci 11% 11% Zdarma 46% Úhrada cestovného Krmení a pomůcky pro psa 6% Veterinární péče Finanční odměna V rámci řádné mzdy 16% 10% Zdroj: Vlastní výzkum 64 Vycházejíc z obecného povědomí o dělení léčebných kontaktů zvířat a lidí dle americké společnosti Delta Society, jsem toto dělení využila i já ve své otázce zjišťující, jakým způsobem jednotliví psovodi posuzují své působení v rámci canisrehabilitace. Někteří respondenti se ovšem věnují různým typům práce se psem. 35% (47) dle svého názoru provádí AAA, 32% (43) AAT, 19% (26) AAE a zbylých 14% (19) respondentů nedokáže posoudit, do které kategorie by svou práci se psem a klientem zařadilo. Graf číslo 30: Typ prováděné canisrehabilitace 14% 35% 19% 32% Zdroj: Vlastní výzkum 65 AAA (Animal Assisted Activities) AAT (Animal Assisted Therapy) AAE (Animal Assisted Education) Nedokáže posoudit V další části dotazníku jsem zjišťovala, jakým způsobem je prováděna canisrehabilitace z hlediska počtu klientů. 56% (57) respondentů pracuje individuálně, tedy pouze s jedním klientem. 44% (74) pak praktikuje canisrehabilitaci skupinovou, přičemž 29% (20) respondentů uvádí počet osob ve skupině 2-5. 45% (31) 6-10 klientů, 13% (9) pracuje s 11-15 klienty, 3% (2) s 16-20 klienty a se skupinou více než 20 klientů pracuje 6% (4) respondenti. 4% (3) respondentů blíže nespecifikovalo počet osob při skupinové zoorehabilitaci. Graf číslo 31: Canisrehabilitace z hlediska počtu klientů 44% 4% 56% 6% 3% 29% 13% 45% 2-5 6 - 10 11-15 16 - 20 Více než 20 Zdroj: Vlastní výzkum 66 Nespecifikovali Individuální Skupinová Nejen styl práce s klienty se dá rozdělit na práci skupinovou a individuální. Stejně tak lze koncipovat i práci se psy. Z tohoto pohledu je situace následující: Individuální canisrehabilitaci, tedy práci pouze s jedním psem, praktikuje 61% (60) respondentů, se 2 až 3 psy pracuje 29% (29) osob, 4-6 psů ve skupinové práci uvádí 7% (7) respondentů a s více než 6 psy najednou pracují v rámci canisrehabilitace 3% (3) respondentů. Graf číslo 32: Canisrehabilitace z hlediska počtu psů 3% 7% 1 2-3 29% 4-6 více než 6 61% Zdroj: Vlastní výzkum 67 Z provedeného šetření jsem získala výsledky vypovídající o tom, jak často a po jakou dobu pracují respondenti s jedním psem. Obdržené odpovědi se daly rozdělit do 7 kategorií. 7% (4) osob se k této otázce nevyjádřilo, 17% (9) osob pracuje se psem 1x týdně po dobu 45 minut až 1,5 hodiny, 6% (3) osoby pracují se psem 1x týdně po dobu 2-4 hodin. 2x týdně po dobu 45 minut až 2 hodin pracuje se psem 29% (16) respondentů, 2x - 3x týdně po dobu 1-2 hodin pracuje se psem 13% (7) osob. 1x za 14 dní po dobu 1-2 hodin využívá svého psa 9% (5) osob, zbylých 19% (10) respondentů pracuje na jiném principu, např. nárazově, 1x měsíčně, různě dle potřeby, 4x týdně po dobu 45 minut. Graf číslo 33: Práce se psem z hlediska frekvence a doby jeho zapojení 7% 19% 17% Neuvedlo 1x týdně 45 min. - 1,5 h 1x týdně 2-4h 9% 2x týdně 45 min. - 2 h 6% 2x - 3x týdně 1 - 2 h 1x za 14 dní 1-2h Jiné 13% 29% Zdroj: Vlastní výzkum 68 53% (56) organizací nevyužívá v rámci pozitivní interakce s se svými klienty jiných zvířat než psů. 15% (15) organizací využívá práce s koňmi, tedy hiporehabilitaci – ať již formou hipoterapie nebo léčebně pedagogicko psychologického ježdění. 7% (7) organizací pracuje s kočkami (felinoterapie), shodně 6% (6) využívá malé hlodavce, ať již jde o morčata nebo zakrslé králíčky. 4% (4) organizací využívají papoušků či andulek. 4% (4) respondentů uvedlo, že v organizaci jsou pro účely zoorehabilitace využívány ovce, činčila, fretka a kachny. Graf číslo 34: Zoorehabilitace v organizaci z pohledu využití jiných zvířat než psů 60% 53% 50% 40% 30% 15% 20% 7% 10% 6% 6% 5% 4% 4% 0% Jiné zvíře ne Koně Kočka Morče Zakrslý králík Rybičky Papoušci, andulky Jiné (ovce, činčila, fretka, kachny) Zdroj: Vlastní výzkum 69 V případě, že jsou organizace a zařízení nakloněny léčebnému využití zvířat při kontaktu s člověkem, je často využíváno několika zvířecích druhů. Proto mě zajímalo, zda lidé, kteří praktikují canisrehabilitaci sami osobně pracují v rámci zoorehabilitace i s jinými zvířaty. 78% (69) respondentů pracuje pouze se svým psem. 10% (9) provádí také hiporehabilitaci, 4% (4) osob využívá při své práci také zakrslého králíka, 2% (2) respondentů pracují i s kočkou a 6% (5) osob využívá jiných druhů zvířat, jako jsou andulka, rybičky, kachny a želva. Graf číslo 35: Provádění zoorehabilitace s jiným zvířetem než se psem (psovodem samotným) 78% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 10% 20% 4% 10% 6% 2% 0% Ne Koně Králík Kočka Jiné - andulka, rybičky, kachny, želva Zdroj: Vlastní výzkum 70 4.2.6. Struktura zkoumaného souboru z hlediska názorového pojetí canisrehabilitace 73% (62) respondentů vyhovuje termín canisterapie. 6% (5) osob nevyjádřilo svůj názor nebo neví, 6% (5) považuje za vhodný termín canisrehabilitace. 10% (8) respondentů nepovažuje termín canisterapie za vhodný, ale nemají jiný návrh. S jiným návrhem přišlo 5% (4) respondentů, objevily se výrazy jako canisasistence, kontakt se psem, aktivity se psem, canis pomocník či canis tým. Graf číslo 36: Názory na terminologii v oblasti pozitivní interakce psů a lidí 5% 10% Canisterapie 6% Nevyjádřil/a se 6% Canisrehabilitace Termín považuje za sporný, ale nemá jiný návrh Jiný návrh 73% Zdroj: Vlastní výzkum 71 Z hlediska znalosti odborné literatury v oblasti zoorehabilitace dospěl průzkum k následujícím zjištěním. 26% (22) respondentů nezná žádnou literaturu k tématu zoorehabilitace, některou z publikací uvedlo 74% (62) respondentů. Z těch následně udává znalost knihy Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie od L. Galajdové 44% (48) respondentů. 20% (22) uvádí znalost knížky Z. Nerandžiče Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit, vydané v roce 2006. 16% (18) respondentů uvádí znalost knihy Zooterapie ve světle objektivních poznatků M. Velemínského, jež vyšla v roce 2007 a 7% (8) zná knihu Zvířata a naše mentální zdraví J. S. J. Odendaala, jež vyšla rovněž v roce 2007. 13% (14) uvádí znalost jiné literatury, např. Jelínková: Zvířata v domovech nejen pro seniory, Vojtěchovský: Domácí zvířata pro radost našich starších občanů, Poduschka: Zvířata v domovech pro seniory, Holý: Hipoterapie, další autoři jako Leibetseder, Protthman, Ottersad, Turner, materiály sdružení Piafa, centra Svopap, Podaných rukou, o.s. Graf číslo 37: Povědomí o literatuře v oblasti zoorehabilitace 26% 13% 74% Literaturu nezná 7% 44% 16% 20% Galajdová Neranžič Velemínský Zdroj: Vlastní výzkum 72 Odendaal Jiné Zná literaturu Následující graf znázorňuje, z jakého názorového pojetí vychází při své práci jednotlivci zabývající se canisrehabilitací. 16% (13) respondentů vychází při své práci z Galajdové. 5% (4) z Odendaala, s oběma uvedenými knihami se názorově ztotožňuje 6% (5) osob. Svůj postoj nedokáže posoudit 36% (29) respondentů, kteří neznají Odendaala, 2% (2) neznají Galajdovou a 35% (29) respondentů nemohlo odpovědět, jelikož nezná ani jednu z uvedených knih. Graf číslo 38: Názorové pojetí canisrehabilitace 16% Galajdová 35% 5% 6% Odendaal Ztotožňuje se s oběma uvedenými knihami Nezná Odendaala Nezná Galajdovou Nezná žádnou z uvedených knih 2% 36% Zdroj: Vlastní výzkum 73 Data vyhodnocená výše jsem následně dala do vzájemné souvislosti za účelem potvrzení nebo vyvrácení hypotézy. Ukazuje se, že z 48 psovodů, kteří složili zkoušku z výkonu, jich 41 zná odbornou literaturu z oboru zoorehabilitace, 34 osob absolvovalo odborný kurs, ovšem 5 respondentů z této skupiny nebylo schopno zařadit typ vykonávané praxe se psem do žádné z obecně uváděných kategorií (AAA, AAT, AAE). Naproti tomu ze 36 osob, které se psem zkoušku nesložily, uvádí znalost odborné literatury pouze 19 respondentů, odborný kurs absolvovalo 21 z nich a typ vykonávané canisrehabilitace nedokáží uvést 3 respondenti. Graf číslo 39: canisrehabilitaci Kynologická erudice v souvislosti s informovaností 100% 90% 80% 48 70% 41 34 5 21 3 60% 50% 40% 30% 36 20% 19 10% 0% Zkouška psovod Zná literaturu Absolvoval/a kurs Nemá zkoušky Zdroj: Vlastní výzkum 74 Má zkoušky Neví typ canisrehabilitace o V názornějším rozboru s pomocí podrobnějších grafů se ukazuje, že z respondentů, kteří nemají žádnou zkoušku z výkonu, jich 42% neabsolvovalo ani odborný zoorehabilitační kurs, zatímco ve skupině psovodů se zkouškou jich odborným kursem prošlo 71%. Graf č. 40: Absolvování odborného zoorehabilitačního kursu u psovodů bez zkoušky z výkonu Graf č. 41: Absolvování odborného zoorehabilitačního kursu u psovodů se zkouškou z výkonu 29% 42% 58% 71% Absolvoval kurs Absolvoval kurs Neabsolvoval kurs Zdroj: Vlastní výzkum Neabsolvoval kurs Zdroj: Vlastní výzkum Dále zjišťuji, že ve skupině psovodů, kteří nemají žádnou zkoušku z výkonu, jich 47% nezná žádnou odbornou literaturu. Z psovodů, kteří zkoušku absolvovali, uvádí znalost odborné literatury celých 85%. Graf č. 42: Znalost odborné literatury u psovodů bez zkoušky z výkonu Graf č. 43: Znalost odborné literatury u psovodů se zkouškou z výkonu 15% 47% 53% 85% Zná literaturu Zná literaturu Nezná literaturu Zdroj: Vlastní výzkum Nezná literaturu Zdroj: Vlastní výzkum 75 5. DISKUSE Vzhledem k nejednotné situaci na poli canisrehabilitace v České republice jsem se pokusila o podrobnější zmapování této oblasti, a to z několika hledisek. Zaměřila jsem se nejen za samotná zvířata, resp. psy využívané pro pozitivní interakci s člověkem, ale zkoumala jsem též teoretické zázemí, odbornou průpravu a kynologickou erudici těch osob, které se canisrehabilitací prakticky zabývají. Výzkumný soubor tvořilo 84 respondentů z řad lidí, kteří se prakticky zabývají canisrehabilitací a jejich celkem 158 psů. Na začátek dotazníku jsem zařadila otázky týkající se výhradně psů využívaných pro canisrehabilitační účely s ohledem na jejich věk a plemennou příslušnost. Z celkového počtu 158 psů využívaných pro canisrehabilitaci jsou 4% psů mladších 1 roku, mezi 1-2 roky věku se pohybuje 23% psů, největší skupinu tvoří psi ve stáří 3-5 let, kterých je 34%, 6-8 let je 23% psů, psů starších 9 let je pak 16 %. Nejmladšímu psovi ve zkoumaném souboru byly 4 měsíce, nevyšší uvedený věk byl 15 let. Věřím však, že psi starší 10 let jsou v praxi využíváni jen velmi zřídka a pracují zejména jako doplňující prvek při práci s mladšími psy v držení jednoho psovoda. Co se týče plemen v oblasti canisrehabilitace, není překvapivé zjištění, že nejfrekventovanější využití si nacházejí plemena z FCI skupiny XIII., a to retrievři, kterých je souhrnně 41%. Tato plemena se v posledních letech pro svou poddajnou a přátelskou povahu dostala na horní příčky oblíbenosti také jako rodinní psi a známé je i jejich využití coby vodicích psů pro nevidomé či jako asistenčních psů zejména pro lidi s tělesným či kombinovaným postižením. Ve zkoumaném souboru tvoří 16% plemeno labradorský retriever, 14% zlatý retriever, 10% je kříženců, 8% border kolií, 6% flat coated retrieverů, 4% německých ovčáků, 3% bernských salašnických psů. 5% tvoří dvě plemena, a to francouzský buldoček a dalmatin, každé plemeno má po 4 jedincích. 11% souboru tvoří 6 plemen, od každého z nich jsou pro canisrehabilitaci využíváni 3 jedinci. Jedná se o plemena beagle, bruselský grifonek, Kavalier King Charles španěl, staffordšírský bullteriér, šeltie a yorkšírský teriér. Zbylých 23% souboru tvoří 10 76 plemen, která jsou ve zkoumaném souboru zastoupena 2 jedinci, a to belgický ovčák malinois, border teriér, německý boxer, foxteriér, kokršpaněl, kolie krátkosrstá, leonberger, Nova Scotia Duck Tolling retriever, Novofundlandský pes a rhodézský ridgeback, po 1 jedinci mají plemena Akita inu, americký staffordšírký teriér, australský honácký pes, Bearded kolie, belgický ovčák tervueren, bílý švýcarský ovčák, boloňský psík, bostonský teriér, Cairn teriér, český strakatý pes, evropský saňový pes, irský vlkodav, knírač, maďarský ohař, německý krátkosrstý ohař, pudl velký, rotvajler, Shihtzu, špringršpaněl a West Hihland White teriér. Doplněním celého dotazníku byla také otázka na vlastnictví jiného domácího zvířete nežli psa. Myšlena byla zvířata v zájmových chovech, nikoli hospodářská zvířata. Zde jsem dospěla ke zjištění, že celých 60% respondentů nevlastní pouze psa, ale je taktéž vlastníkem jiného domácího zvířete. Jen 40% osob nevlastní jiné zvíře než psy. Nejčastěji zastoupeným zvířetem jsou ve 27% kočky, následovány v 15% morčaty, 9% želvami a 8% rybičkami. Shodně 6% respondentů vlastní králíky, většinou zakrslé druhy, papoušky a myši. Stejné úrovně 5% dosáhli respondenti vlastnící potkany, křečky a terarijní zvířata jako jsou agama, leguán, chameleón a gekončík. 3% respondentů vlastní koně, 2% hada a zbylá 3% osob pak vlastní kachny, sklípkana a kraba. Výzkumný soubor tvořilo 84 respondentů, konkrétně osob praktikujících canisrehabilitaci ve věku od 16 do 71 let z celé České republiky, z toho 93% tvořily ženy a 7% muži. Toto rozložení je plně v souladu s tím, že v pomáhajících profesích je angažováno vyšší procento žen než mužů. Dalším aspektem, který ovlivňuje tento nepoměr z hlediska pohlaví je to, že canisrehabilitace je téměř ve 2/3 případů vykonávána na dobrovolné bázi, a tedy bez nároku na odměnu. Věková struktura zkoumaného souboru napovídá, že canisrehabilitaci se ponejvíce věnují lidé od 21 do 45 let, mladších osob je pouze 7%, lidí starších než 46 let je 13%. Co se týče rozdělení canisrehabilitace v jednotlivých krajích České republiky, pak největší počet osob, které se canisrehabilitací zabývají, působí v Praze, a to celých 29%. 77 Po 15% je zastoupení v krajích Jihomoravském a Středočeském, 10% v kraji Jihočeském. 7% osob praktikuje canisrehabilitaci v kraji Ústeckém, po 5% v krajích Moravskoslezském, Pardubickém a na Vysočině. 4% osob pracují se psy v kraji Olomouckém, 2% ve Zlínském kraji a shodně po 1% v krajích Karlovarském, Královéhradeckém a Libereckém. Překvapivě jediný kraj, ze kterého se nepodařilo získat dotazník ani od jednoho respondenta je kraj Plzeňský. Zde přitom působí jedna z nejznámějších organizací, Pomocné Tlapky o.p.s. věnující se výcviku vodicích, asistenčních i canisrehabilitačních psů, přednáškové činnosti, pořádání odborných kursů, ale i testování psů pro canisrehabilitaci. Ačkoli mezi respondenty byli takoví, kteří absolvovali některý z kursů Pomocných tlapek nebo mají jimi otestovaného psa, při vlastní praxi potom působí v jiných krajích. Tolik k demografickým údajům. Další část dotazníku se zaměřila na vzdělání osob, které praktikují canisrehabilitaci. Podle Edičního plánu z roku 2006 vytvořeného Českým statistickým úřadem, má téměř 60% žen maturitu či vyšší vzdělání. Naopak u mužů stále převládá počet středoškoláků bez maturity, kterých je téměř polovina. Podle těchto údajů je v populaci vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných žen do 34 let věku, naopak od 35 let věku je v populaci vyšší zastoupení vysokoškolsky vzdělaných mužů /24/. Srovnáme-li výše uvedenou statistiku s výsledky dotazníku, zjistíme, že osoby, které se věnují canisrehabilitaci mají obecně výrazně vyšší vzdělání než je republikový průměr, maturitního či vyššího vzdělání dosáhlo celých 95% respondentů. Nikdo ze zkoumaného souboru nemá pouze základní vzdělání. Vyučeno je 5% osob, středoškolské maturitní vzdělání udává 50% osob, vyšším odborným vzděláním disponuje 10% respondentů a vysokoškolské vzdělání uvedlo 35% z celkového počtu respondentů. Tato data jsou, myslím, velmi příznivá a svědčí pro to, že oblast léčebných kontaktů psů a lidí s postižením je doménou spíše lidí, kteří dosáhli vyššího vzdělání a dá se očekávat, že mají větší rozhled, širší oblast zájmů a jsou i ve svém volném čase často bez nároku na jakoukoli hmotnou odměnu ochotni pracovat ve prospěch znevýhodněných spoluobčanů. 78 Kromě úrovně dosaženého vzdělání mě také zajímalo, v jakých oborech jsou vzděláni lidé, kteří pracují se zvířaty a lidmi. Zajímalo mě, zda mezi respondenty bude statisticky významnější skupina osob, které mají teoretické zázemí v tzv. pomáhajících profesích, tedy ve školství, zdravotnictví a sociální práci. Tato domněnka se potvrdila, když více než polovina, přesně 53% respondentů uvedlo vzdělání právě v některém z těchto tří oborů. Největší skupinu s 23% tvoří osoby vzdělané v oblasti školství, 15% v oblasti zdravotnictví, 15% v oblasti sociální práce, 11% má všeobecné vzdělání, 12% vzdělání ekonomické, 12% vzdělání v oblasti přírodních věd, zoologie či zemědělství a 12% pak má vzdělání jiné, pro zajímavost uvádím např. stavebnictví, muzeologie, technické, průmyslové, vyskytla se také jedna prodavačka a jeden strojvedoucí. Zaměříme-li se pak konkrétně na strukturu vzdělání v oblasti pomáhajících profesí, tedy školství, zdravotnictví a sociální práce, jsou výsledky následující: V oblasti školství má středoškolské vzdělání 15% respondentů, vyšší odborné vzdělání 10% respondentů a vysokoškolské vzdělání 75% respondentů. V oboru zdravotnickém pak středoškolského vzdělání dosáhlo 50% respondentů, vyššího odborného vzdělání 17% respondentů a vysokoškolského vzdělání 33% respondentů. V oblasti sociální práce má 42% respondentů vzdělání středoškolské, 29% vzdělání vyšší odborné a 29% vzdělání vysokoškolské. Z hlediska oblasti působnosti v rámci canisrehabilitace se neprojevuje statisticky výrazná souvislost mezi oborem vzdělání a oborem působnosti. Tento stav je však, podle mého názoru, dán také tím, že péče o osoby znevýhodněné je multidisciplinární a jednotlivé obory se tedy často prolínají i v rámci jednoho zařízení. Lidé se vzděláním v oblasti školství působí v 54% v oblasti školství, v 39% v oblasti sociální péče a ve zdravotnictví v 7%. Respondenti se vzděláním v oblasti sociálních prací překvapivě se psem působí nejčastěji ve školství, a to ve 42%, v sociální oblasti působí 37% respondentů a ve zdravotnictví pak 21% osob se sociálním vzděláním. 79 Ti, kdo mají vzdělání ve zdravotnické sféře, mají své působení rozděleno takřka rovnoměrně do všech oblastí pomáhající sféry. Ve zdravotnictví v rámci canisrehabilitace působí 32%, v sociální sféře 36% a ve školství 32% respondentů. Jednou z možností, jak zvýšit svoji kvalifikaci v oblasti zoorehabilitace je absolvování některého ze vzdělávacích kursů, jež jsou nabízeny různými organizacemi. Z obdržených odpovědí na otázku: „Absolvovala/la jste nějaký odborný kurs zaměřený na zoorehabilitaci (canisterapii)?“ vyplývalo, že jednotliví respondenti nemají jednotný názor na to, co je možno za odborný kurs považovat. Některé kladné odpovědi se týkaly spíše konferencí, seminářů či přednášek na vysokých školách. Účelem této práce není hodnocení a srovnávání kvality nabízených vzdělávacích aktivit, proto přistoupím jen ke krátkému shrnutí. Za tři stěžejní kursy, jejichž úroveň garantují odborné organizace se dají považovat následující: a) Canisinstruktor pro oblast rozvoje osobnosti v délce 150 hodin, pořádaný vzdělávacím centrem Svopap, s.r.o. – mající status rekvalifikačního kursu akreditovaného MŠMT. b) Základní výcvik pro práci v canisterapii – dvousemestrální kurs nabízený Pedagogickou fakultou MU v Brně v rámci celoživotního vzdělávání doplňujícího. c) Kurs se zaměřením na stimulaci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami či Kurs polohování se psem u žáků se speciálními vzdělávacím potřebami pořádaný Institutem pedagogicko psychologického poradenství. Tyto kursy jsou však pouze čtyřhodinové a jsou určeny převážně pedagogickým pracovníkům škol, školských zařízení nebo ústavů sociální péče pracujícím zejména s dětmi a žáky s mentálním a tělesným postižením. Ostatní kursy jsou nabízeny zejména samotnými organizacemi, které se zabývají canisrehabilitací a testováním povah psů a často bývají součástí přípravy týmu (týmem se rozumí dvojice psovod a jeho pes) právě na testování povahy. Tyto kursy pak mají 80 proměnlivou úroveň. Některé z nich jsou však velmi kvalitní a byť nemají akreditaci ministerstva či jinou garanci, doba jejich trvání, kvalita lektorů a náročnost průpravy z nich činí velice dobrou výchozí pozici pro každého zájemce o canisrehabilitaci. Žádný odborný kurs neabsolvovala téměř třetina (31%) respondentů. Kurs vzdělávacího centra Svopap absolvovalo 20% osob, kurs na Pedagogické fakultě MU Brno absolvovalo 8% osob. 6% absolvovalo kurs v organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené o.s., shodně 3% osob absolvovaly kurs Cantes, Výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík, o.s. a Institutu pedagogicko psychologického poradenství. 2% osob uvedly absolvování kursů sdružení Piafa, České zemědělské univerzity Praha, Pomocných tlapek, o.p.s. a kursu Polohování při canisterapii. 18% respondentů pak uvedlo absolvování jiných kursů, mezi nimiž se objevovaly organizace Canisterapie Sever (již zaniklá), Elva Help, canisterapeutický tábor či Kurs léčebně pedagogicko psychologického ježdění na MU Brno. V přímé návaznosti na předchozí dotaz jsem položila otázku, zda respondenti znají i jiné odborně zaměřené kursy v oblasti zoorehabilitace. Tato otázka byla v některých případech mylně interpretována a v odpovědích se jako odborné kursy objevovaly i přednášky na vysokých školách (ZSF JU a ČZU Praha), kde je však canisrehabilitace nabízena pouze jako volitelný předmět v rámci jiného oborového studia. To, že někteří z respondentů zmínili právě přednášky na České zemědělské univerzitě v Praze je překvapivé i tím, že předmět Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti byl do výuky zařazen teprve v zimním semestru akademického roku 2007/08 jako volitelný v rámci projektu „Rozvoj bakalářského profesního studia oboru zootechnického na ČZU v Praze“. Tuto skutečnost si vysvětluji tím, že respondenti, kteří tento předmět ve svých odpovědích zmínili se rekrutují z řad odborníků z praxe, kteří v rámci tohoto pilotního semestru sami přednášeli studentům. Došla jsem k překvapivému výsledku, že 34% respondentů nezná žádný jiný odborný kurs, přičemž 15,5% z celkového souboru kurs nejen neabsolvovalo, ale ani žádný nezná. Nejčastěji uváděným kursem, který respondenti znají, byl kurs 81 Canisintruktor pro rozvoj osobnosti vzdělávacího centra Svopap, uváděný 16% respondentů, 12% uvedlo, že zná jiný odborný kurs, ale nespecifikovalo jaký konkrétně. V 6% (6) se objevily názvy kursů Pedagogické fakulty MU Brno, Centra Helppes a Pomocných tlapek. 4% (4) uvedly přednášky na Zdravotně sociální fakultě JČU, 3% (3) respondenti zmínili kursy Institutu pedagogicko psychologického poradenství, Cantes, Piafy a Podaných rukou. Zbylá 2% (2) respondentů zmínila kursy Výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík a přednášky na České zemědělské univerzitě Praha. Dalším dotazem, sloužícím ke zjištění teoretické přípravy osob zabývajících se canisrehabilitací, byla otázka na účast na odborných konferencích a seminářích. Účast na vzdělávacích akcích tohoto typu není tak časově náročná jako absolvování mnohahodinových kursů, a proto jsem očekávala, že výsledky prokážou snahu o rozšiřování odborných znalostí tímto způsobem. Avšak oproti kursům byla účast na seminářích ještě mnohem nižší. Téměř polovina respondentů (45%) se nikdy nezúčastnila žádné konference ani semináře v dané oblastí. 14% se sice konference zúčastnilo, ale blíže nespecifikovalo kdy a kde se tato akce konala. Pro mne, jakožto studentku Jihočeské univerzity je potěšující fakt, že nejčastěji zmiňovanou konferencí v oblasti zoorehabilitace se s dosaženými 14% respondenty stala Pravda o zooterapii pořádaná Zdravotně sociální fakultou JČU. Následoval Mezinárodní seminář o zooterapiích v Brně s 10% odpovědí. 8% osob zmiňovalo jiné semináře či konference, např. Príprava na výkon činnosti canisterapeuta, Eurocanis Humenné, Slovensko, Canisterapie a její využití v sociální práci, Polohování, Tiere als Terapie, Vídeň, Rakousko, CZE-NE-KA Polsko, Canisterapie a její využití ve fyzioterapii, Svopap či semináře v rámci canisrehabilitačních zkoušek. 3% osob uvedly seminář Piafa a po 2% respondentech zmiňuje účast na seminářích Institutu pedagogického poradenství, na konferenci v Mladé Boleslavi či konferencích zaměřených na hiporehabilitaci. V další části průzkumu jsem se zaměřila na zjištění hloubky a rozsahu kynologické erudice. K tomu sloužily otázky zjišťující počet vlastních psů, kolikátým v pořadí je pes ve vlastnictví psovoda, zda se psovod se svým psem věnuje výcviku a na jakou oblast kynologie se zaměřuje, zda dosáhl ve výcviku takové úrovně, že se mu podařilo splnit 82 zkoušku z výkonu. Osobně zastávám názor, že člověk, který se chce se svým psem věnovat léčebnému kontaktu s lidmi, by měl být kromě teoretických i praktických znalostí z humánní sféry zejména velmi kvalitním psovodem. Pouze v případě, kdy je dokonale obeznámen s etologií psů a své teoretické poznatky si začne ověřovat výcvikovou praxí, je na dobré cestě stát se kvalitním „canisterapeutem“. A dovolím si jít ještě dále – nestačí se pouze věnovat se některému z výcvikových směrů, kterých kynologie zejména v poslední době nabízí celou škálu. Pro ověření toho, zda při výcviku psovod postupuje správně, by měl při dosažení určité výcvikové úrovně předstoupit před rozhodčího a pokusit se o splnění zkoušky z výkonu. V tomto případě nejde o jakési soutěžení spočívající v tom, kdo dokáže splnit více zkoušek, zvyšování si sebevědomí či zlepšování rodokmenové hodnoty psa. Podstupuje-li psovod jakoukoli zkoušku z výkonu, je to přímé ověření jeho schopností jak pracovat s konkrétním psem, jak ve výcviku řešit nezvyklé situace či jak dokázat napravit případné problémové chování. V rámci jakéhokoli výcvikového konání se nesmírně utužuje vzájemný vztah mezi psovodem a psem. A vlastní zkouška z výkonu pak připravuje určitou modelovou situaci, při které je psovod vystaven stresové situaci, kdy musí předvést svůj výkon před zraky rozhodčích. V těchto chvílích musí plně spoléhat na kvalitu vztahu, který má vybudovaný se svým psem, jelikož na něm také záleží ve chvílích, kdy pes vycítí nervozitu psovoda a otázkou pak je, zda i v takto náročné situaci dokáže pes pracovat, lépe řečeno spolupracovat. Mohlo by se zdát, že dotýkat se výcviku psů v práci pojednávající o canisrehabilitaci, není na místě. Avšak já mezi těmito dvěma oblastmi cítím významnou paralelu. Při canisrehabilitační práci, respektive při přímém kontaktu s pacienty, klienty či uživateli s nějakým druhem postižení je pes vystavován nesmírnému stresu. Tak úzký kontakt s jiným živočišným druhem, jakým je pro psa v tuto chvíli člověk, není pro psa přirozený. K tomu, aby pracoval s chutí a dokázal se z kontaktů s cizími lidmi těšit, pracovat ochotně a aktivně vyhledávat fyzický i oční kontakt s klientem, je potřeba stavět právě na vynikajícím vztahu se svým psovodem. Vlastní výcvik také umožňuje psovodovi obeznámit se s reakcemi psa v případě náročných a krizových situací, ke 83 kterým může samozřejmě docházet i v rámci léčebné interakce. V neposlední řadě pak psovod získává jistotu v práci se psem, pracuje s ním v dobrém slova smyslu automaticky a do jisté míry intuitivně. Jedině tak se potom v průběhu setkání může mnohem lépe soustředit na klienta a konkrétní práci s ním. A dovolím si také zmínku o problematice welfare, tedy pohody zvířat. Pokud psovod perfektně pronikne do systému psího chování, dokáže přesně interpretovat projevy psa v situacích únavy, vyčerpání či nepohody, pak nedopustí, aby byl jeho pes v rámci canisrehabilitační činnosti přetěžován. Kynologická erudice se nepochybně zvyšuje mimo jiné tím, že psovod dokázal vycvičit či vychovat nikoli jednoho, ale více svých psů. Každý pes je jiný, každý vyžaduje rozdílný přístup ve výchově, a to zejména v případě, kdy psovod pracuje s rozličnými plemeny psů. Musí se tak přizpůsobit rozdílným povahám, temperamentu, vycházet z původního využití psa a v souladu s tím zvolit vhodný přístup ke psu a postup práce s ním. Všechny tyto faktory pak výrazně ovlivní psovoda nejen při vlastním výcviku psa, ale hlubší znalosti psích povah následně umožňují kvalitnější a cílenější využití psa také při canisrehabilitační práci, tedy při kontaktu s klienty. Proto jsem se tázala také na to, kolik psů ten který respondent v současné době vlastní a kolikátým v pořadí je pes, se kterým nyní pracuje. Nejhojněji se vyskytující alternativou je vlastnictví jednoho psa, tuto možnost udává 36% odpovídajících, vlastnictví dvou psů udává 35% respondentů, 14% respondentů vlastní 3 psy a shodně po 5% respondentů má v současné době 4, 5 či 6 a více psů. Nevyšší počet psů ve vlastnictví jednoho majitele je 10. V jednom jediném případě byl pes využívaný pro canisrehabilitaci nikoli ve vlastnictví samotného psovoda, nýbrž byl majetkem konkrétního zařízení. Z celkového počtu 84 respondentů 17% respondentů vlastní svého 1. psa. 19% osob má v pořadí druhého psa. Největší skupinu tvoří psovodi, kteří mají v pořadí svého 3. psa, těch je 27%. 8% osob má v pořadí 4. psa, 11% osob má 5. psa a 13% osob má svého 6. psa v pořadí či vlastnilo psů ještě více. 5 % respondenti na tuto otázku 84 neodpověděli. Majitelem nejvyššího počtu je respondent, který má v současné době svého již 20. psa. Jediným sporným bodem v této otázce je, že pořadí uváděného psa se ne vždy týká psů, se kterými se člověk opravdu věnoval výcviku. Jsem toho názoru, že mnozí respondenti do své odpovědi zahrnuli i psy, kteří byli součástí jejich primární rodiny. Ne, že by tato skutečnost neovlivňovala psovoda jako takového, ale otázkou je, zda pes, kterého rodina vlastnila v době, kdy byl ještě dítě, a kterého přijímal spíše pasivně, nějakým zásadním způsobem ovlivnil vlastní kynologické dovednosti. Dalším z faktorů, které nepochybně ovlivňují kvalitu práce v oblasti canisrehabilitace, je délka zkušeností s kynologií obecně, ale i délka praxe v rámci canisrehabilitace. V tomto ohledu bylo dosaženo následujících výsledků: Méně než 1 rok se kynologii věnují 2% respondentů, 1-2 roky 7% respondentů, 3-5 let 24% osob, 6-8 let 18%, 9-12 let 29% osob a více než 12 let pak celých 30 % osob. Na tuto otázku neodpovědělo 6% respondentů. Nejdelší uváděná zkušenost s kynologií byla v délce 58 let. V tomto bodě je však opět sporné, co konkrétně považovali respondenti za kynologickou zkušenost. Myslím si, že do této kategorie by měla být zahrnuta pouze léta, ve kterých se člověk osobně věnoval výcviku svého psa nebo působil jako instruktor při vedení výcviku jiných lidí a psů. V případě délky zkušeností s canisrehabilitací budou zřejmě výsledky mnohem přesnější, když psovodi započítávají konkrétní práci se psem při kontaktu s klientem. 18% respondentů má jednoletou či kratší zkušenost v této oblasti. 15% osob má zkušenost trvající 1,5 – 2,5 roku, tříletou zkušenost uvádí 16% osob, čtyřletou zkušenost má 10% osob, 5 let se v canisrehabilitaci angažuje 12% osob, 6-7 let 16% osob, 8-9 let 9% osob a 10 či více se v oboru pohybují 4% respondentů. Nejdelší udávaná zkušenost v oblasti canisrehabilitace je 18 let. Další částí, která napomáhala zjišťovat, jakými kynologickými zkušenostmi disponují psovodi praktikující canisrehabilitaci, byly otázky na téma výcviku. Žádnému výcvikovému směru se se svým psem nevěnuje 29% osob, výcvik praktikuje 71% respondentů. 85 Z těch respondentů, kteří se výcviku věnují, je zaměření dle jednotlivých oblastí následující: sportovní kynologii se věnuje 26% psovodů, agility 21% psovodů, loveckému výcviku 15% psovodů, frisbee 7% psovodů, flyballu 7% psovodů, záchranářské kynologii 5% psovodů, tanci se psem 2% psovodů, výcviku asistenčních psů 2% psovodů a pasení 1% osob. Výcvik psů může probíhat na mnoha úrovních. K ověření stupně vycvičenosti psa slouží zkoušky z výkonu, které jsou ve všech základních oblastech výcviku rozděleny dle zaměření a požadavků na výkon. V prvním dotazu jsem se zajímala, zda člověk jako takový někdy s některým ze svých psů složil zkoušku. Zde je výsledek pro psovody relativně příznivý. Žádnou zkoušku se psem nikdy nesložilo 43% psovodů, některou z kynologických zkoušek splnilo 57% psovodů. Z těch psovodů, kteří se zabývají výcvikem a složili z některým ze svých psů zkoušku z výkonu, bylo dosaženo následujících zkoušek: Základní zkoušky ve sportovní kynologii tvoří 33% splněných zkoušek, PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ostatní zkoušky z oblasti lovecké kynologie tvoří 18% zkoušek, vstupní zkoušky, resp. zkoušky vloh v lovecké kynologii, mezi něž patří OVVR, ZV, WT se podařilo splnit v 10% případů. Vstupní zkoušky sportovní kynologie typu ZM či FPr tvoří 9%, v oblasti agility 3% zkoušek udávají psovodi v úrovni A1, A2 včetně nejvyššího stupně A3. Následuje záchranářská kynologie, se 3% a vesměs nižšími zkouškami ZZZ, RH-E a ZZP1. V oblasti pasení 2% tvoří zkoušky ZVOP a ZPOP. 1% splněných zkoušek se týkalo výcviku asistenčních psů. Otázka úzce navazující na předchozí dotaz se týkala kynologických zkoušek, které složil psovod se psem, se kterým aktivně vykonává canisrehabilitaci. Zkouškou z výkonu není myšleno testování povahy psa z hlediska vhodnosti jeho využití v oblasti canisrehabilitace, jak někteří respondenti mylně uváděli. Této problematiky se týká až rozbor v rámci dalšího dotazování. 52% psů, kteří vykonávají canisrehabilitaci, nemá složenou žádnou zkoušku z výkonu. Některou ze zkoušek má složenu 48% psů. 86 Základní zkoušky ovladatelnosti typu BH, ZZO, ZOP, ZPU1 byly splněny ve 24%, 15% zkoušek jsou zkoušky lovecké typu PZ, VZ, LZ, SZVP, barvářské a ostatní lovecké zkoušky, 12% tvoří vlohové lovecké zkoušky OVVR, ZV, WT, 6% je zkoušek záchranářských, tedy ZZZ, RH-E a ZZP1, 3% tvoří vstupní zkoušky sportovní kynologie ZM a FPr. Shodně 2% tvoří zkoušky agility ve stupních A1, A2 a A3 a 1% připadá na jedinou zkoušku 1. stupně ve sportovní kynologii, a to ZVV1. Obecný úzus, kterým se řídí většina psovodů věnujících se canisrehabilitaci, a který napomáhá příjemcům služby, tedy zařízením i jednotlivým klientům rozpoznat, který pes je vhodný pro léčebný kontakt s lidmi je ten, že psi absolvují testování povahy. V tomto případě není vhodné hovořit o zkoušce, protože účelem takového testování není prověřit stupeň vycvičenosti konkrétního psa, ale vše spočívá ve zhodnocení povahových vlastností, prověření ochoty ke kontaktu s lidmi, schopnosti spolupráce ve skupině psů, chování při kontaktu s nepříjemnými pachy, jinými zvířaty a podobě. Toto testování může případně napomoci k odhalení rizik i z pohledu psa tak, aby nedocházelo k jeho přílišnému zatěžování v případě, že pro něj kontakt s lidmi není příjemný v dlouhodobějším horizontu by pro psa znamenal vysokou psychickou zátěž. Z tohoto hlediska je výsledek výzkumu příznivý, když 86% využívaných psů prošlo testováním povahy z hlediska vhodnosti pro canisrehabilitaci a jen 14% jedinců test povahy nemá. Do této skupiny je pak třeba počítat i mladé psy, kteří ještě nedosáhli minimální věkové pro účast na testování, ale které již jejich majitelé v rámci socializace částečně zapojují do canisrehabilitačních programů. Tento postup je obvyklý zejména u osob, které mají dlouhodobější zkušenosti při práci s klienty, se kterými většinou pracují se svým starším psem. Když si v průběhu své praxe pořídí štěně, tímto způsobem jej mohou ideálně připravit na budoucí canisrehabilitační působení. Kontakt se štěnětem je pak pro klienty velmi vítanou a oceňovanou změnou. Z těch týmů ve složení psovod a pes, které úspěšně prošli testováním povahy psa, pak tímto testováním prošli u těchto organizací: 27% u Helppes, o.s., 16% Canisterapeutické sdružení jižní Morava, 13% Svopap, vzdělávací centrum s.r.o. 12% 87 Cantes, o.s. 9% Pomocné tlapky, o.p.s. 7% Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, o.s. 7% Sírius Třebíč. Zbylých 5% uvádí, že složili test u jiných organizací – Canisterapie o.s., Canisterapie Sever, Elva Help a Psi pro život. Tu kterou organizaci si respondenti pro otestování svých psů vybrali z několika uváděných důvodů. Nevyšší procento 30% odpovědí spadalo do kategorie, kdy respondent považuje konkrétní organizaci za kvalitní. 23% osob vyhovovalo, že organizace pořádala testování blízko místa jejich bydliště, 12% respondentů si vybralo organizaci na základě doporučení a stejné procento uvedlo, že jsou členy organizace, u které psy testovali. 8% respondentů uvedlo, že si organizaci vybrali náhodou, třeba proto, že při hledání na internetu se jim zobrazila jako první. Dlouhodobá zkušenost s organizací vyhovuje 7% respondentům a shodně 4% respondenti uvedli, že testováním prošli v rámci kursu a nebo se na konkrétní organizaci obrátili jen proto, že jinou neznali. Ze zajímavých důvodů pro výběr té které organizace bych uvedla například: „Organizace netestuje psovody a psy nečleny - je tak zajištěn přehled o činnosti jednotlivce, jsme dobrovolníci, máme povinnost získávat posudky z míst která navštěvujeme o tom jak se nám daří a jak jsou s námi spokojeni, máme povinnost se účastnit školení s přednáškami z veterinární problematiky, z psychologie a canisterapie“. „Byli jediní ochotní diskuse i na jiná témata než jsou poplatky za zkoušky, velice ochotni poradit v případě nesnází a neznalosti, velmi profesionální testování s průběžnou diskusí a nápravou chyb rovnou při zkouškách, ochota dát šanci nápravy po nějakém čase aj.“. „Zkušenosti v oblasti problematiky, nejkvalitněji zpracovaná metodika testování a přípravy psovoda, návaznost ve smyslu seminářů a další spolupráce s testující organizací“. „Jednak kvůli paní Daušové (je v kynologickém světě poměrně známá a to ve mně budí důvěru) a za druhé při CT zkoušce přijde pes do kontaktu s mentálně postiženými lidmi a to mi přijde VELMI důležitá část zkoušky“. 88 „V organizaci působím již od jejího vzniku. Toto občanské sdružení provádí týdenní výcvik terapeutických týmů, kde se testují jak znalosti psovoda, tak vhodnost psa pro praktikování canisterapie v delším časovém úseku. Pes má možnost se adaptovat do neznámého prostředí, stejně tak mezi ostatní psy. Rozhodčí mají též možnost psa pozorovat delší dobu. V o.s. je též kladen důraz na přípravu CT týmů před samotným výcvikem a též po úspěšném absolvování výcviku, kdy nové týmy dále spolupracují s ostatními již praktikujícími CT týmy a v rámci organizace mají zajištěnou praxi s možností setkávání se navzájem s ostatními a tudíž i možnost dalšího vývoje v problematice (nejen) canisterapie“. V České republice existuje několik organizací, které se zabývají canisrehabilitací. Mnohé z nich zároveň nabízejí možnost testování povahy psa pro účely canisrehabilitace. Záměrem této práce není srovnávání testovacích řádů jednotlivých organizaci. Vesměs vycházejí všechny ze stejného základu, který je inspirován americkou Delta Society. Součástí většiny testů jsou discipliny jako: Chování psa při kontaktu s neznámým člověkem, reakce na pachy, reakce na zvuky, reakce psa na člověka v nezvyklé situaci a jakýkoliv fyzický kontakt s ním, reakce na nabídnutý pamlsek nebo hračku, ovladatelnost psa, reakce psa na kontakt s více lidmi, pes v přítomnosti psovoda musí zůstat klidný i v případě, že se cítí ohrožován například nápřahem holí nebo berlí, nápřahem ruky, nohy, zvýšeným hlasem, nečekaným dotekem zezadu či reakce na kontakt s jinými zvířaty. Protože v posledních pár letech se objevily snahy sjednotit systém testování psů v rámci celé republiky, které však nikdy nebyly dovedeny ke smysluplnému závěru, zajímalo mě, jaký je názor lidí z praxe na tuto otázku. 69% respondentů by souhlasilo s jednotnými testovacími podmínkami, naproti tomu 31% by preferovalo výběr z více možností kde a kým si nechat otestovat povahu svého psa. Otázkou je, zda si respondenti v plné míře uvědomují, co by s sebou sjednocení podmínek přinášelo. Která organizace by byla pověřena testováním, kdo přesně by 89 školil posuzovatele, kdo by fungoval jako kontrolní orgán? To je stále ještě mnoho nevyřešených otázek a myslím, že zejména začínající psovodi si tento aspekt neuvědomují. V dalším souboru otázek jsem se zaměřila na zmapování oblastí, ve kterých je canisrehabilitace prováděna. U této otázky je třeba vzít v potaz, že někteří psovodi provádějí canisrehabilitaci ve více zařízeních i v různých sférách. 37% respondentů působí v oblasti školství, 21% v oblasti zdravotnictví, 40% ve sféře sociální péče a 2% respondentů provádí canisrehabilitaci formou návštěv přímo u klienta v domácím prostředí. Zde se ukazuje, že oblast zdravotnictví je zastoupena v nejmenší míře. Tento stav mimo jiné souvisí i s přijetím Zákona 96/2004 Sb. O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a o výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče, který razantně omezil možnosti z hlediska moderních terapeutických a rehabilitačních přístupů. Ve zdravotnickém zařízení nemohou být v přímém kontaktu s pacientem zaměstnáni lidé s jiným než zdravotnickým vzděláním, což uzavírá cestu například speciálním pedagogům, sociálním pracovníkům, ale i lidem praktikujícím dramaterapii, arteterapii či jiné terapeutické a rehabilitační metody. Z pohledu zřizovatele provádí 57% respondentů canisrehabilitaci ve státem zřizovaném zařízení, 40% v nestátní neziskové organizaci a 3% respondentů pak se svým psem pracují individuálně přímo u klienta v domácím prostředí. Z pohledu klienta, pacienta či uživatele služby a jeho postižení tvořili největší skupinu klienti s kombinovaným postižením v 31% případů, dále ve 22% klienti s mentálním postižením, 18% klienti s tělesným postižením, v 9% osoby se smyslovým postižením, 3% respondentů uvedlo, že pracuje se zdravými dětmi v dětských domovech, 3% respondentů se zaměřují na seniory v domovech důchodců či léčebnách dlouhodobě nemocných. 14% respondentů pak pracuje s klienty s jiným typem znevýhodnění, uváděny byly například psychické poruchy, poruchy příjmu potravy, klienti ze sociálně slabých rodin, zneužívaní klienti, senioři s demencí, děti s poruchami 90 chování a specifickými poruchami učení, onkologičtí pacienti, pedopsychiatričtí pacienti, děti s ADHD, poruchami autistického spektra, děti s vadami řeči, ale i děti v běžných mateřských školách. Z pohledu věkové kategorie jsou nejrozšířenější skupinou klientů, u kterých je canisrehabilitace v ČR využívána, děti, a to v 53% případů. 20% pak tvoří dospělí a zbylých 27% jsou klienti v seniorském věku. Toto rozložení vyplývá i z toho, že v dětském věku je snaha o habilitaci nejintenzivnější, a to ve všech sférách péče – jak ve zdravotnictví, tak ve školství i v sociální práci. V dospělém věku se, přinejmenším z pohledu canisrehabilitace, s klienty pracuje méně často a využití kontaktu se psy pak opět narůstá u klientů v seniorském věku. Velmi rozšířenou formou interakce jsou totiž alespoň v ČR návštěvní programy v domovech důchodců. V souladu s tím, že canisrehabilitace a zoorehabilitace jako taková zatím není oficiálně uznanou léčebnou, vzdělávací či rehabilitační metodou, většina zainteresovaných lidí pracuje stále na bázi dobrovolnictví. Tímto způsobem pracují téměř tři čtvrtiny (74%) respondentů. 7% se canisrehabilitaci věnuje v rámci své profese, ale nikoli na vlastním pracovišti a 19% respondentů vykonává canisrehabilitaci na vlastním pracovišti jakožto součást pracovní náplně. Ze získaných dat není možno zjistit významnou korelaci mezi oblastí vzdělání, principem, na kterém je canisrehabilitace prováděna ani oblastí, ve které je praktikována. Nelze například říci, že člověk s vysokoškolským vzděláním v oboru školství bude praktikovat canisrehabilitaci ve školském zařízení jako součást své pracovní náplně. Způsob odměny za prováděnou canisrehabilitaci bylo možno rozřadit do šesti kategorií. Téměř polovina (46%) zkoumaného souboru pracuje zcela bez nároku na odměnu. Možnou odměnu představuje úhrada cestovních nákladů, kteroužto možnost uvádí 10% respondentů. Úhradu krmení a pomůcek pro psy udává 16% osob. Veterinární péče je hrazena 6% respondentů, finanční odměna je poskytována 11% osob. 11% respondentů je pak odměňováno v rámci řádné mzdy v souladu s tím, že vykonávají canisrehabilitaci v rámci pracovního úvazku na vlastním pracovišti. 91 Respondenti uvedli několik konkrétních příkladů odměňování: - 65 - 150 Kč/ 1hod na dohodu o pracovní činnosti - platby ze zařízení a dárci - tento školní rok se hradí krmení, zdravotní péče – veterinář - 350Kč za 2hodiny týdně - v některých zařízeních úhrada cestovních nákladů, nebo 80Kč/hod. na náklady na péči o psa nebo jde odměna do organizace - každý rok dostávám v rámci sdružení symbolickou odměnu dle vykonané činnosti během roku, od zařízení dostáváme náhradu za výdaje v podobě proplacení cestovného či pamlsků pro psy - dle projektů, co si seženeme, to máme Asi nejvíce mě však zaujala odpověď jednoho z respondentů, který v dotazníku zatrhl variantu, že canisrehabilitaci vykonává zdarma, ovšem v poznámce dopsal, že je odměňován i jiným způsobem, a to: „Dobrým pocitem a dosaženým výsledkem“. Vzhledem k tomu, že v České republice stále ještě nedošlo ke shodě co se týče terminologie v oblasti zoorehabilitace či léčebného kontaktu zvířat a lidí, je obecně využíváno termínů dle americké Delta Society, která zoorehabilitaci dělí na AnimalAssisted Therapy (AAT), tedy terapii s využitím zvířat a Animal-Assisted Activities (AAA), v překladu aktivity za účasti zvířat. V poslední době se obecně používá také termínu Animal-Assisted Interventions, který v sobě zahrnuje jak AAT, tak AAA a zároveň i Animal-Assisted Education interventions (AAE), tedy vzdělávání za pomoci zvířat. V souladu s tímto dělením posuzují jednotliví respondenti své působení v rámci canisrehabilitace následovně: 35% dle svého názoru provádí AAA, 32% AAT, 19% AAE a zbylých 14% respondentů nedokáže posoudit, do které kategorie by svou práci se psem a klientem zařadilo. 92 Zde se nabízí otázka, jak přesně jednotliví respondenti chápou kategorie v rámci tohoto dělení. Zejména je překvapivé, že celých 32% respondentů dle svého mínění provádí se svým psem terapii, přičemž abychom opravdu mohli hovořit o terapii, musí mít intervence přesně dané náležitosti. Rovněž si myslím, že například ve školském zařízení, kde nejsou léčebné kontakty psů a klientů indikovány lékařem a nejsou prováděny pod dozorem zdravotnického personálu, by se o terapii nemělo hovořit. Tím však rozhodně nesnižuji hodnotu pozitivní interakce klienta se psem, ať se již jedná o kteroukoli sféru. Ovšem je-li naší snahou skutečně prosadit zoorehabilitaci mezi plnohodnotné terapeutické, rehabilitační či výchovně-vzdělávací metody, měli bychom se snažit zpřesňovat terminologii. Zarážející v tomto bodě je také skutečnost, že celých 14% respondentů nedokáže své působení se psem zařadit do žádné z nabídnutých kategorií. V další části dotazníku jsem zjišťovala, jakým způsobem je prováděna canisrehabilitace z hlediska počtu klientů. Opět je třeba vzít v úvahu, že jeden člověk se se svým psem může věnovat různým typům činností, tedy někdo pracuje jak skupinově, tak individuálně v závislosti na typu klientely či druhu zařízení a také v souladu s aktuálními potřebami. 56% respondentů pracuje individuálně, tedy pouze s jedním klientem. 44% pak praktikuje canisrehabilitaci skupinovou, přičemž 29% respondentů uvádí počet osob ve skupině 2-5. 45% 6-10 klientů, 13% pracuje s 11-15 klienty, 3% s 16-20 klienty a se skupinou více než 20 klientů pracuje 6% respondentů. 4% respondentů blíže nespecifikovala počet osob při skupinové zoorehabilitaci. Z hlediska počtu lze koncipovat i práci se psy. Z tohoto pohledu je situace následující: Individuální canisrehabilitaci, tedy práci pouze s jedním psem, praktikuje 61% respondentů, se 2 až 3 psy pracuje 29% osob, 4-6 psů ve skupinové práci uvádí 7% respondentů a s více než 6 psy najednou pracují v rámci canisrehabilitace 3% respondentů. Pokud se jedná o práci s větším počtem psů najednou, ve většině případů tuto intervenci nevede pouze jeden psovod, ale jedná se celkově o skupinovou spolupráci, které se účastní také více psovodů se psy. 93 Kvalita práce psa při kontaktu s klientem se odvíjí mimo jiné od psychického stavu psa. K tomu, aby pes dobře pracoval, nestačí jen jeho vhodná povaha, dobrá výchova a kvalitní příprava, ale musí mu být dopřán také dostatečný odpočinek. Nadměrná zátěž a dlouhodobé přetěžování psů patří do oblasti wefare a povědomí o této skutečnosti by mělo patřit k základní teoretické výbavě každého, kdo se svým psem působí v pomáhajících profesích. Z provedeného šetření jsem získala výsledky vypovídající o tom, jak často a po jakou dobu pracují respondenti s jedním psem. Obdržené odpovědi se daly rozdělit do 7 kategorií. 7% osob se k této otázce nevyjádřilo, 17% osob pracuje se psem 1x týdně po dobu 45 minut až 1,5 hodiny, 6% osob pracuje se psem 1x týdně po dobu 2-4 hodin. 2x týdně po dobu 45 minut až 2 hodin pracuje se psem 29% respondentů, 2x - 3x týdně po dobu 1-2 hodin pracuje se psem 13% osob. 1x za 14 dní po dobu 1-2 hodin využívá svého psa 9% osob, zbylých 19% (10) respondentů pracuje na jiném principu, např. nárazově, 1x měsíčně, různě dle potřeby, 4x týdně po dobu 45 minut. Z hlediska zátěže, kterou pro psa intenzivní kontakt s lidmi obnáší, je pro mě překvapivá odpověď respondenta, který se svým psem pracuje dvakrát týdně po dobu 4 hodin. Nelze dovodit, kolik měsíců či let s tímto konkrétním psem v tomto duchu pracuje, ale jsem toho názoru, že takto koncipovaná canisrehabilitace je pro psa na hranici únosnosti a je otázkou, jak dlouho může při takové náročnosti pes kvalitně působit. Jeden z respondentů se tohoto tématu spontánně dotknul, když do poznámky napsal: „Myslím si, že "pohoda" všech zúčastněných je velmi důležitá a že s psychicky "unaveným" psem nemá cenu canisterapii provádět“. Pro účely této práce jsem se zaměřila na oslovení lidí, kteří provádějí zoorehabilitaci se psy. Využila jsem však této příležitosti také ke zjišťování, zda organizace, které do systému péče o své pacienty, klienty či uživatele služeb začlenily mimo jiné canisrehabilitaci, využívají také pozitivního působení jiných zvířecích druhů na člověka. 94 53% organizací nevyužívá jiných zvířat než psů. 15% organizací využívá práce s koňmi, tedy hiporehabilitaci – ať již formou hipoterapie nebo léčebně pedagogicko psychologického ježdění. 7% organizací pracuje s kočkami (felinoterapie), shodně 6% využívá malé hlodavce, ať již jde o morčata nebo zakrslé králičky. 4% organizací využívají papoušků či andulek. 4% respondentů uvedlo, že v organizaci jsou pro účely zoorehabilitace využívány ovce, činčila, fretka a kachny. Jiné druhy zvířat než psi jsou využívány zejména v zařízeních, která poskytují péči rezidentní formou, kdy například v domovech důchodců jsou často přítomny kočky či okrasné ptactvo. V ústavech sociální péče se pak začínají rozšiřovat malé zoofarmy jako součást rehabilitačních programů. V případě, že jsou organizace a zařízení nakloněny léčebnému využití zvířat při kontaktu s člověkem, je často využíváno několika zvířecích druhů. Proto mě zajímalo, zda lidé, kteří praktikují canisrehabilitaci sami osobně pracují v rámci zoorehabilitace i s jinými zvířaty. 78% respondentů pracuje pouze se svým psem. V případě, že kromě psa pracují i s jiným zvířetem, pak nejčastější je kombinace s hiporehabilitací, kterou provádí 10% respondentů. 4% respondentů využívají při své práci také zakrslého králíka, 2% pracují i s kočkou a 6% osob využívá jiných druhů zvířat, jako jsou andulka, rybičky, kachny a želva. Neustálená a nejednotná terminologie v oblasti pozitivního působení zvířat v kontaktu s lidmi mě vedla i k položení otázky, jaký názor mají sami lidé praktikují canisrehabilitaci na tuto problematiku. Otázka byla polootevřená, kdy jsem se tázala, zda jim vyhovuje obecně užívaný termín canisterapie a pokud ne, tak jakou změnu by navrhovali. 73% respondentů vyhovuje termín canisterapie. 6% osob nevyjádřilo svůj názor nebo neví, 6% považuje za vhodný termín canisrehabilitace. 10% respondentů nepovažuje termín canisterapie za vhodný, ale nemají jiný návrh. S jiným návrhem přišlo 5% respondentů, objevily se výrazy jako canisasistence, kontakt se psem, aktivity se psem, canis pomocník či canis tým. 95 V oblasti hiporehabilitace je situace ohledně terminologie mnohem přehlednější, i tak ovšem dochází k nejasnostem. Ovšem sami lidé praktikující hiporehabilitaci apelují na zpřesňování terminologie i jednotlivých kategorií využívání koní ve prospěch lidí se znevýhodněním. V oblasti canisrehabilitace ovšem taková názorová platforma chybí, o terminologii se diskuse téměř nevedou, a tak se mnoho lidí, kteří v tomto oboru začínají, nemá možnost ani seznámit s touto problematikou a nadále využívá obecně známého termínu canisterapie. Avšak 6% těch, kteří se nechali „inspirovat koňmi“ či se zamysleli nad budoucím rozvojem v oblasti pomáhajících profesí a navrhují termín canisrehabilitace, je první vlaštovkou v novém směru, kterým se využití interakce mezi psem a člověkem může ubírat. Za účelem zjištění teoretického zázemí osob provádějících zoorehabilitaci jsem se tázala na znalost literatury z této oblasti. V České republice se odborné publikace k tématu objevují v podstatě až v posledních dvou letech, do té doby se ke canisrehabilitaci dala v češtině sehnat pouze kniha Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie od L. Galajdové, která vyšla v roce 1999. I proto je tato kniha uváděna nejčastěji. Její znalost udává 35% respondentů. 17% uvádí znalost knížky Z. Nerandžiče Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit, vydané v roce 2006. Velmi aktuální knihu Zooterapie ve světle objektivních poznatků M. Velemínského, jež vyšla na konci roku 2007 zná celkem 14% respondentů. Když se mi začaly scházet první vyplněné dotazníky, tato kniha byla zmiňována pouze v jednom z nich. Teprve asi po 40. došlém dotazníku se začala v odpovědích objevovat výrazně častěji. Tuto skutečnost je možno vysvětlit tím, že dotazníky postupně vyplnili také ti lidé, kteří se řadí ke spoluautorům knihy, jež vznikala po dobu dvou let. 6% respondentů uvádí znalost knihy Zvířata a naše mentální zdraví J. Odendaala, jež vyšla rovněž v roce 2007. 11% uvádí znalost jiné literatury, např. Jelínková: Zvířata v domovech nejen pro seniory, Vojtěchovský: Domácí zvířata pro radost našich starších občanů, Poduschka: Zvířata v domovech pro seniory, Holý: Hipoterapie, další autoři jako Leibetseder, Protthman, Ottersad, Turner, materiály sdružení Piafa, centra Svopap, Podaných rukou, o.s. 96 Je poněkud zarážející, že celých 17% respondentů nezná žádnou literaturu k tématu zoorehabilitace a v době, kdy je možno si vybrat z několika odborných publikací v českém jazyce se zdá, že tito lidé ani nemají snahu čerpat teoretické poznatky z oboru, ve kterém působí. V návaznosti na zjišťování přehledu o odborných publikacích v oblasti zoorehabilitace mě zajímalo také to, z jakého názorového pojetí jednotliví respondenti při své práci vycházejí. Vzhledem k omezenému množství odborné literatury na tomto poli je velmi těžké ztotožnit se s některým z názorových směrů. Záměrně jsem pro srovnání zvolila vůbec první publikaci o léčebném využívání psů, a to knihu Pes lékařem lidské duše od L. Galajdová, která však nelze být považována za ucelenou názorovou koncepci. Je to spíše souhrn základních informací vycházející z propracovaného systému americké Delta Society. Na druhou stranu jsem postavila knihu Zvířata a naše mentální zdraví Johannese Odendaala, která čerpá z psychoterapeutických přístupů, resp. z různých teorií osobnosti a kromě práce s vlastním zvířetem klade důraz na osobnost terapeuta a jeho názorová východiska při využívání pozitivní interakce mezi lidmi a zvířaty. 16% respondentů vychází při své práci z Galajdové. 5% z Odendaala. Vzhledem k naprosto odlišnému konceptu těchto dvou knih je překvapující, že s oběma publikacemi se názorově ztotožňuje 6% osob. Zdá se, jako by tyto osoby nebyly schopny zaujmout konkrétnější názorové stanovisko. Svůj postoj nedokáže posoudit 36% respondentů, kteří neznají Odendaala, 2% neznají Galajdovou a více než jedna třetina (35%) respondentů nemohla odpovědět, jelikož nezná ani jednu z uvedených knih. 97 Když jsem následně přistoupila ke srovnání získaných dat za účelem potvrzení či vyvrácení stanovené hypotézy, dospěla jsem k následujícím výsledkům: Z 57% respondentů, kteří někdy složili se svým psem zkoušku z výkonu jich 71% procent absolvovalo rovněž odborný zoorehabilitační kurs a dalších 85% lidí v této skupině zná odbornou literaturu v oboru. Naproti tomu z 36% jedinců, kteří nikdy žádnou zkoušku se psem nesložili, jich odborný zoorehabilitační kurs absolvovalo 58% a znalost odborné literatury uvádí jen mírně nadpoloviční většina, a to 53%. Výše uvedené výsledky potvrzují hypotézu H1. H1: Kynologická erudice se bude promítat do celkové informovanosti o canisterapii u cílové skupiny Hypotéza H1 byla souborem respondentů potvrzena. 98 6. ZÁVĚR Doufám, že se mi v této práci podařilo s využitím kvantitativního deskriptivního průzkumu zmapovat aktuální stav na poli canisrehabilitace v České republice. Součástí dotazníku, který jsem rozesílala jednotlivým respondentům, byla také závěrečná otázka, zda mají zájem o zaslání výsledků tohoto výzkumu. Tento dotaz zároveň sloužil jako motivace k vyplnění dotazníků. Je potěšující, že téměř všichni respondenti projevili zájem o získání výsledků. Mnozí z nich se také pochvalně vyjadřovali o stylu dotazníku a projevili potřebu právě takového průzkumu. Současná situace v oblasti léčebného využití zvířat je totiž velmi nejasná. Doufám tedy, že výsledky, které jsem vyhodnocením dotazníků získala, pomohou nejen mně při obhajobě diplomové práce, ale budou rovněž ku prospěchu ostatním lidem, kteří se zaobírají canisrehabilitací. Tento průzkum umožnil i mně nahlédnout na oblast canisrehabilitace u nás z jiného úhlu a dal mi možnost pozměnit své názory na určité aspekty v této oblasti. Bohužel se ukazuje, že canisrehabilitace u nás je stále většinou praktikujících psovodů pojímána spíše z hlediska používaných aktivit, technik, na základě jakéhosi „mechanického“ působení na klienta, pacienta či uživatele. Jen málokterý psovod dokáže nahlédnout problematiku interakce zvířat a lidí ze vztahové roviny. Chybí hlubší znalost jednotlivých teorií osobnosti a tím pádem je pro člověka praktikujícího canisrehabilitaci velmi obtížné pracovat s klientem na budování vzájemných vztahů. Avšak teprve na základě objevování autentického vztahu klient – terapeut – pes se můžeme tázat po smyslu zoorehabilitace jako takové. 99 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY /1/ Arkow, P. Definition of Therms. [on line] [cit. 2008-03-27] Dostupné z http://www.animaltherapy.net/Definitions.html /2/ Bártlová, S., Hnilicová, H. Vybrané metody a techniky výzkumu zjišťování spokojenosti pacientů. 1. vydání. Brno: IDVPZ, 2000. 118 s. ISBN 80-7013-311-2 /3/ Boldiš, P. Bibliografické citace dokumentu podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2. Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. Poslední aktualizace 11. 11. 2004. 21 s. /4/ Boeree, G. Personality Theories. [on line] [cit. 2008-03-15] Dostupné z /http://webspace. ship.edu/cgboer/rogers.html /5/ Butler, K. Therapy Dogs: Compassionate Modalities. Norman: Funpuddle Publishing Associates, 2004, 60 s. ISBN 0.9747793-2-6 /6/ Butler, K. Therapy Dogs Today. Their Gifts, Our Obligation. Norman: Funpuddle Publishing Associates, 2004, 88 s. ISBN 0.9747793-0-X /7/ Drapela, V. J. Přehled teorií osobnosti. 3. vydání. Praha: Portál, 2004. 176 s. ISBN 80-7178-766-3 /8/ Fine, A., H. Handbook on Animal-Assisted Therapy. 2. vydání. San Diego: Elsevier, 2006, 534 s. ISBN 0-12-369484-1 /9/ Frankl, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1996. 239 s. ISBN 80-85319-500 /10/ Frankl, V. E. Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta, 1998. 158 s. ISBN 80-8531980-2 /11/ Frankl, V. E. Vůle ke smyslu. 2. vydání. Brno: Cesta, 1997. 212 s. ISBN 80-85139-63-2 /12/ Galajdová, L. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha: Grada Publishing, 1999. 160 s. ISBN 80-7169-789-3 /13/ Hayesová, N. Základy sociální psychologie. 1. vydání. Portál: Praha, 1998. 166 s. ISBN 80-7178-198-3 /14/ Heidbrink, H. Psychologie morálního vývoje. 1. vydání. Praha: Portál, 1997. 175 s. ISBN 80-7178-154-1 100 /15/ Hort, Vl., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E. et al. Dětská a adolescentní psychiatrie. 1. vydání. Praha: Portál, 2000. 492 s. ISBN 80-7178-472-9 /16/ Jankovský, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. 2. vydání. Praha: Triton, 2006. 173 s. ISBN 80-7254-730-5 /17/ Koukolík, F., Drtilová, I. Vzpoura deprivantů. Praha: Makropulos, 1996. 303 s. ISBN 80-901776-8-9 /18/ Lantelme, V. Terminologie v hiporehabilitaci. In Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat: sborník příspěvků z odborné konference s mezinárodní účastí konané 16. – 17. 4. 2008 v Praze. 1. vydání. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2008. ISBN 978-80-213-1773-4 /19/ Loučka, R. Změna pohledu – pomáháme my jim a oni nám. In Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat: sborník příspěvků z odborné konference s mezinárodní účastí konané 16. – 17. 4. 2008 v Praze. 1. vydání. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2008. ISBN 978-80-213-1773-4 /20/ Matoušek, O. Ústavní péče. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. 138 s. ISBN 80-85850-08-7 /21/ Nerandžič, Z. Zooterapie v kontextu ucelené rehabilitace. In Mezinárodní seminář o zooterapiích k tvorbě metodiky: sborník příspěvků z mezinárodního semináře konaného 25.- 27. 6. 2004 v Brně. 1. vydání. Brno: Sdružení Filia, 2004. ISBN 80-239-3591-7 /22/ Odendaal, J. Animal-Assisted Activities Course. Perth. Ethology Consultancy CC, 2006. /23/ Odendaal, J. Zvířata a naše mentální zdraví. 1. vydání. Praha: Brázda, 2007, 176 s. ISBN 978-80-209-0356-3 /24/ Portál Českého statistického úřadu. [on line] [cit. 2008-03-15] Dostupné z http://www.czso.cz> /25/ Současnost a budoucnost hipoterapie. [online] [cit. 2006-01-10] Dostupné z <http://members.tripod.com/cshipo/CLSOUBU/.htm>. /26/ Standards of Practice for Animal-Assisted Activities and Therapy. [online] [cit. 2008-01-08] Dostupné z <http://www.deltasociety.org/Animals AAAAbout.htm# terms>. 101 /27/ Svobodová, I. Testování a výběr psů vhodných pro canisterapii s ohledem na dostupné zkušební řády využívané v ČR. In Mezinárodní seminář o zooterapiích: sborník příspěvků z mezinárodního semináře konaného 27. 6. - 1. 7. 2003 v Brně. 1. vydání. Brno: Sdružení Filia, 2003 /28/ Svobodová, I., Tichá, V. Zákony v „zoorehabilitační“ praxi v podmínkách ČR. In Mezinárodní seminář o zooterapiích Tvorba norem praxe: sborník příspěvků z mezinárodního semináře konaného 1. – 3. 7. 2005 v Brně. 1. vydání. Brno: Sdružení Filia, 2005. ISBN 80-239-5863-1 /29/ Velemínský, M. et al. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. 1. vydání. České Budějovice: Dona, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6 102 8. KLÍČOVÁ SLOVA Canisrehabilitace Canisterapie Zoorehabilitace Animal-Assisted Therapy Animal-Assisted Activities Osobnost terapeuta Kynologická erudice 103 PŘÍLOHY 1. Vlastní dotazník 2. Vzor příbalového letáku – „Zvířata využívaná pro zoorehabilitaci.“ 104 Příloha č. 1 Vlastní dotazník Dobrý den, jmenuji se Markéta Nedvědová a dovoluji si Vám, jakožto praktikujícím canisterapeutům, předložit následující dotazník. Tak, jak se v posledních letech canisterapie (dovolím si používat tento obecně známý termín) u nás dostává do širšího povědomí veřejnosti a proniká tak do stále většího počtu zařízení, je situace méně a méně přehledná. Asi nejen já sama mám pocit, že trošku chybí možnost vzájemného setkávání, diskusí a předávání zkušeností. Zkrátka my canisterapeuti o sobě vzájemně nevíme. A i proto, že vím, kolik času zabere vlastní práce se psy (a taky s klienty při terapiích) a že potom nezbývá času a sil na nějaké zkoumání, psaní a teoretizování, pokouším se využít toho, že mě čeká sepsání diplomové práce (na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity) k tomu, abych nejen pro sebe, ale i pro Vás ostatní zkusila „vyzkoumat“, jak na tom v současné době s canisterapií u nás v republice vlastně jsme. Proto prosím, věnujte pár minut času k vyplnění tohoto dotazníku (vyhodnocení bude probíhat naprosto anonymně) a jeho odeslání na mou e-mailovou adresu. Pokud Vám některá z otázek „nesedne“, prostě ji přeskočte. Těm, kteří mi vyplněním a odesláním dotazníku pomohou, samozřejmě zašlu zpracované výsledky. Doufám, že se nezajímám sama a že i Vám budou výsledné informace k užitku. I přesto, že jsem se snažila dotazníkem oslovit co nejvíce lidí, na některé canisterapeuty se pochopitelně „nedostalo“. Prosím, předejte tento dotazník také svým kolegům ve Vaší organizaci i lidem, o kterých víte, že se canisterapií prakticky zabývají.. Děkuji Markéta Nedvědová ______________________________________________________________________ Jste Muž žena Kolik je Vám let? Kolik psů vlastníte? Jakého plemene? Stáří Vašeho psa (psů)? Kolikátým v pořadí je pes, kterého vlastníte? Vlastníte i jiné zvíře (zvířata) – jaké? 105 Jak dlouho se věnujete kynologii? Jak dlouho se věnujete canisterapii? Věnujete se se svým psem nějakému druhu výcviku? Sportovní kynologie Agility Lovecká kynologie Záchranářský výcvik Jiný – jaký? Složili jste s některým ze svých psů zkoušku z výkonu? Ne Ano - jakou? Má pes (psi) se kterými provádíte canisterapii zkoušku z výkonu? Ne Ano - jakou? Prošel pes (psi), se kterým provádíte canisterapii testováním povahy (CT zkouškou)? Ne Ano – u jaké organizace? Můžete uvést důvod, proč jste si pro testování svého psa vybral/a právě tuto organizaci? Vyhovuje Vám, že testování psů na canisterapii provádí více organizací podle svých řádů, nebo byste upřednostnil/a sjednocení testovacích podmínek? Vyhovuje mi více možností Jsem pro jednotné podmínky Jaké je Vaše nejvyšší ukončené vzdělání? Vyučen/a SŠ s maturitou Vyšší odborná škola Vysokoškolské Vaše vzdělání je v oblasti: Školství Zdravotnictví Sociální práce Jiné – jaké? Absolvoval/a jste nějaký odborný kurs zaměřený na zoorehabilitaci (canisterapii)? Ne Ano - jaký? 106 Víte i o jiných kursech zaměřených na zoorehabilitaci (resp. canisterapii)? Ne Ano – o jakých? Účastnil/a jste se odborné konference či semináře v oblasti zoorehabilitace (canisterapie)? Ne Ano – jakých? Canisterapii provádíte v oblasti: Školství Zdravotnictví Sociální péče Jiné – jaké? Canisterapii provádíte jako: Dobrovolník V rámci své profese, ale ne na vlastním pracovišti Je součástí mé pracovní náplně Canisterapii provádíte Zcela bez nároku na odměnu Jsem odměňován/a – můžete uvést jak? Zařízení, ve kterém provádíte canisterapii je: Státní organizace Nestátní nezisková organizace (např. občanské sdružení) Zařízení, ve kterém provádíte canisterapii se zaměřuje na klienty (pacienty): S tělesným postižením S mentálním postižením postižením S kombinovaným postižením Jiné – jaké? Věková skupina klientů v uvedeném zařízení: Děti Dospělí Senioři 107 Se smyslovým Canisterapii z hlediska psovoda se psem provádíte: Individuálně (přítomen pouze 1 klient) Skupinově (přítomno více klientů) Kolik klientů je přítomno v případě skupinové canisterapie? Canisterapii z hlediska počtu psů provádíte: Individuálně (přítomen jen 1 pes) Skupinově (přítomno více psů) – kolik? Váš styl práce se psem v zařízení byste zařadil/a do kategorie (V rámci obecně používaného dělení dle Delta Society): AAA (Animal Assisted Activities AAT (Animal Assisted Therapy) AAE (Animal Assisted Education) Nevím, nedokážu posoudit Jak často (a po jakou dobu) vykonáváte canisterapii s 1 psem? Pracuje se v organizaci, ve které vykonáváte canisterapii, v rámci zoorehabilitace také s jinými zvířaty? Ne Ano – s jakými? Pracujete vy osobně v rámci zoorehabilitace s jiným zvířetem než se psem? Ne Ano – s jakým? Asi víte, že v oblasti „Canisterapie“ dochází k problémům s názvoslovím. „Terapie“ jako taková patří zejména v oblasti zdravotnictví výhradně do rukou lékařů, klinických psychologů, fyzioterapeutů a ergoterapeutů. Jaký název pro rehabilitaci s pomocí psů byste navrhovali vy osobně? Změna není třeba, termín „Canisterapie“ je podle mne vyhovující. Měl/a jste možnost seznámit se s odbornou literaturou z oblasti zoorehabilitace? Ne Ano – prosím, uveďte název a autora (nemusí být úplně přesné) 108 Jedněmi z mála odborných publikací v oblasti Zoorehabilitace jsou knížky: Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie od L. Galajdové a Zvířata a naše mentální zdraví od J. S. J. Odendaala. Se kterým z těchto dvou přístupů se Vy osobně ztotožňujete? Galajdová Odendaal Nemohu posoudit, protože: Neznám „Galajdovou“ Neznám „Odendaala“ Neznám ani jednu z uvedených knih Můžete uvést, ve kterém kraji vykonáváte canisterapii? Máte zájem o zaslání výsledků tohoto výzkumu? Ne Ano – uveďte, prosím, Vaši e-mailovou adresu: Děkuji za Váš čas, nyní, prosím, zašlete vyplněný dotazník na můj e-mail: [email protected], nebo na adresu: Markéta Nedvědová Hornická 24 373 16 Dobrá Voda Přeji Vám mnoho úspěchů a krásných chvil při Vaší práci se psy i s lidmi. Markéta Nedvědová 109 Příloha č. 2 Zvířata využívaná v rámci zoorehabilitace Informace pro použití – čtěte pozorně Držitel rozhodnutí o registraci a způsob dávkování: Zoorehabilitace Složení: Jakékoliv zvíře vhodné pro použití v terapeutických situacích. Vhodnost je determinována výběrem druhu, plemene, pohlaví (intaktní nebo kastrované) a věkem zvířete. Biologické faktory – velikost, typ srsti, potřeby zařízení, zdravotní požadavky a behaviorální vlastnosti mohou ubýt upraveny v souladu s terapeutickou situací a osobou pacienta. Farmakologická klasifikace: 1.1.1- Rovněž viz 3.1 a 17.3. Farmakologický účinek: pozitivní interakce mezi člověkem a zvířetem navozuje přirozené fyziologické změny, které mohou zahrnovat snížení krevního tlaku, zvýšení hladiny plazmatického fenyletylaminu, dopaminu, endorfinů, oxytocinu a prolakinu. Naplněním základní afiliace a potřeb pozornosti může tento zážitek působit jako anxiolitikum u těch pacientů, kteří potřebují pozornost a pocit uvolnění. Úplný účinek pozitivní interakce mezi člověkem a zvířetem nemusí být zcela znám. Indikační skupina: Zoorehabilitancia Indikace: Speciální indikací je použití zvířat k naplnění potřeby pozornosti či afiliace u psychiatrických pacientů, a to zejména v těch případech, kdy kontakt s lidmi, stimulace prostředí a farmakologická intervence nevedou k úplnému pokrytí deficitu pozornosti. Zvířata mohou být použita jako podpůrný prostředek i u kteréhokoli jiného druhu terapie. Kontraindikace: Zvíře nesmí být pacientovi nikdy vnucováno. Nikdy není možné iniciovat zooterapii před zahájením řádného programu. Jestliže jsou použita řádně vybraná zvířata, pak u schválených psychiatrických pacientů žádná specifická kontraindikace neexistuje. Upozornění: Je nutné učinit opatření pro případ, že zvíře uhyne nebo zemře pacient, či pro případ, že pacient není schopen o zvíře pečovat. Dávkování a pokyny pro užívání: Zvířata mohou být použita různými způsoby: - poskytnutí zvířat pacientům, např. Klec s ptáky nebo akvárium, a to způsobem jedno akvárium pro každého pacienta nebo jedno společné akvárium, - zvíře jako maskot zařízení pro každého, kdo se chce neformálně zapojit do interakcí s ním, - návštěvní model, kdy osoby s vycvičenými zvířaty zařízení pravidelně navštěvují, - návštěvy mimo zařízení, kdy je pacientům poskytnut kontakt se zvířaty mimo zařízení, například útulky nebo ZOO, - pacienti mají svá vlastní zvířata, - vnější zařízení chovající zvířata, jako například voliéry s ptáky, kam lze vstupovat, výběhy s hospodářskými zvířaty a drůbeží nebo s exotickými zvířaty, jako jsou želvy, králíci a morčata. Za určitých okolností je možné využít i jízdu na koni, - zvířecí programy jako postterapeutická rehabilitace. Kontakt může být poskytnut: - na základě žádosti, - neomezeně bez dozoru, - specifická kontaktní sezení s danými intervaly po předem stanovenou dobu za přítomnosti terapeuta, - v průběhu návštěvních aktivit, - průběžně v případě, že jsou chována vlastní zvířata. Interakce bude zahrnovat: - vizuální podněty, - akustické podněty, - taktilní podněty, - olfaktorické podněty, - cvičení, - debatu o zvířatech. Kontakt může být aktivní nebo pasivní povahy, každé sezení by mělo trvat 15-20 minut. Vedlejší účinky a zvláštní opatření: Je třeba učinit opatření s ohledem na zoonózy určitých zvířat, možné úrazy, potvrzené alergie a hygienická opatření. Je také třeba zajistit wefare zúčastněných zvířat. Zvláštní poznámka: Těhotné ženy by měly být testovány na imunitu proti toxoplasmóze a děti by měly být odčerveny s ohledem a askaridiózu a ankylostomózu. Známé příznaky předávkování a jeho léčba: Prahové hodnoty kontaktu mezi člověkem a zvířetem mohou být překročeny. Projev nespokojenosti na straně kteréhokoli z obou druhů může být důvodem k ukončení interakce mezi člověkem a zvířetem. Někdy to může být znamením, že je třeba zaměnit interakci za jiné podněty. Jak u pacienta, tak i u zvířete může dojít ke vzniku přílišné závislosti. Takové případy jsou známy, proto je třeba přijmout taková opatření, aby k přílišné závislosti nedošlo, protože v opačném případě by bylo nutné se u obou druhů vyrovnávat s odvykacími příznaky. Takové léčba může vyžadovat sociální podporu a farmakologické prostředky pro léčbu separační anxiety. Podmínky registrace: Zvířata používaná jako pomocný prostředek v psychiatrii by měla být předepisována kvalifikovaným terapeutem a veterinární lékař by měl potvrdit vhodnost zvířete a jeho zdravotní stav. Identifikace: Jakékoli vhodné zvíře, jak bylo uvedeno v oddíle „Složení“. Prezentace: Jakékoli vhodné zvíře, jak bylo uvedeno v oddíle „Složení“. Skladování: Zařízení pro chov zvířat musí uspokojovat potřeby jednotlivých zvířat. Takovou informaci může poskytnout veterinář. Při získávání zvířat je třeba dbát opatrnosti. Je třeba mít informace o prostředí, odkud zvíře přichází a proč je nabízeno k terapeutickým účelům. Registrační číslo: Chovatelské záznamy. Název výrobce: Zvířata ze schválených zdrojů. 110
Podobné dokumenty
kompletní přehled pomaturitních oborů
Agriculture and Food
Ekologické zemědělství
Rostlinná produkce
Sustainable Use of Natural Resources
Udržitelné využívání přírodních zdrojů
Veřejná správa v zemědělství a krajině
Zahradní a krajinář...
canisterapie v dětské psychiatrii
člověka, jehož cílem je co nejvyšší stupeň účasti na běžném životě v co nejvyšší možné
dosažitelné kvalitě. Habilitace je proces aktivizace dětí /18/.
Untitled - Ozzozorba.cz
Napsal jsem dvacet čtyři paradoxních příběhů, které jsem uzavřel do
této knihy. To co se napsat nedalo a nedá se to ani zahrát na
houslích jsem samozřejmě nemohl napsat (byť bych si tak přál).
Je a...
Celý text v PDF ke stažení zde - Human
na morálně relevantních charakteristikách a odlišila od mimolidských tvorů například i
člověka těžce mentálně postiženého, novorozence nebo jedince ve vegetativním stavu.
Mimo jiné ukáži, že ani ta...
skok do reality 2/2007 - Národní rada osob se zdravotním
V současné době probíhá k návrhu antidiskriminačního zákona meziresortní připomínkové řízení. Sekretariát Vládního výboru pro zdravotně
postižené občany a Národní rada osob se zdravotním postižením...
Jiřina Lacinová - sekce kognitivní neurologie
jsem polichocena, že mně bylo umožněno vystoupit na tomto odborném fóru
s tématem, které já osobně považuji za velmi nosné z praktického hlediska, byť dosud
ne tak teoreticky podchycené, jak jste z...