Stáhnout zdarma - Nakladatelství Pejdlova Rosička

Stáhnout zdarma - Nakladatelství Pejdlova Rosička

nakladatelství
Jaromír
Dan
Bosák Hrubý
Olympiáda
Rozhovory
Reportáž
s knírkem
1
Obsah
2 • Úvod
3 • Eva Samková: Zlatá dívka s knírkem
9 • Šárka Strachová: I kdybych zítra skončila...
14 • Petr Nedvěd: Teprve teď jsem na správné straně
19 • Jaroslav Soukup: Velký návrat
24 • Tomáš Plekanec: Nezpívám a francouzsky nemluvím
28 • Šárka Pančochová: Pádů se nebojím
33 • Ondřej Moravec: Radost, pak úleva a nakonec
strašná bolest
38 • Michal Březina: Skokan od přírody
42 • Klára Křížová: Sněhový budha
47 • Martina Sáblíková: Mám nové delší prkno
51 • reportáž - Dan Hrubý: Sen o novém Rusku
2
Na následujících stránkách přinášíme rozhovory, které vedl
komentátor ČT Jaromír Bosák v ČEZ pointu přímo v areálu
olympijských her a reportáž Dana Hrubého, který si v Soči
všímal věcí, jež se sportem zdánlivě nesouvisí. Byly to přece
Putinovy hry a jen několik hodin po jejich skončení následoval
ruský vpád na ukrajinský Krym.
A proč olympiáda s knírkem?
Symbolem těchto her se pro české fanoušky stal zakroucený
knírek, který si Eva Samková kreslí před každým závodem
pod nos. Měla ho tam i v Soči, když vybojovala historicky
páté české zlato ze zimní olympiády.
Rozhovorem s ní také začínáme...
nakladatelství
3
Eva Samková
Zlatá dívka s knírkem
Knírek, saxofon, koně… a prkno. Tohle všechno baví rodačku
z Vrchlabí. Určitě musím přiřadit i zážitky z vítězství při velkých závodech. Světu o sobě dala vědět už na závodech Světového poháru, ale v celé kráse se předvedla v Soči. Všechny
svoje jízdy zvládla systémem start-cíl a soupeřky vždy viděly jenom její záda. Byla nepřehlédnutelná, stejně tak jí nešlo
přeslechnout. Vím o tom své. Poprvé jsme se potkali na kbelském letišti při odletu na olympijské hry. Seděla sice o dvanáct
řad před přede mnou, ale její hlas mě provázel celou cestu. Je
to prostě veselá holka. A co na srdci, to na jazyku, což cením.
Pokud jde o cestu zpátky, to už jsme seděli vedle sebe, tudíž
z předpokládaného tříhodinového spánku nebylo nic. Ale byl
jsem rád. Kdypak si zase popovídám takhle dlouho s olympijskou vítězkou? Není marné alespoň trošičku poznat někoho
takového i jinak, než jenom jako sportovce oblečeného do závodního oděvu a pohybujícího se na trati.
Jestli mohu něco tvrdit s určitostí, tak se rozhodně netěšila na
velký humbuk, který její úspěch logicky vyvolal. Není ten typ,
který potřebuje mít každý den za zády dva, tři novináře, vidět
své fotografie na titulních stranách novin a plátků a prakticky
4
neustále mít někde pod nosem namísto knírku nastrčený mikrofon. S tímhle se bude muset poprat, daň za úspěch se zkrátka musí zaplatit. Cesta ke zlaté medaili se zdála být z televizní obrazovky vlastně velmi jednoduchou, jenže zdání klame.
Tvrdá práce, to byl společný jmenovatel posledních měsíců.
Vyplatila se. A já musím říci – lidé jako Eva Samková by měli
vyhrávat. Jsou mi sympatičtí A rozhodně s nimi není nuda.
Je to jen pár desítek minut, co jste dostala svoji krásnou zlatou medaili.
Už máte pocit, že se kolem vás mění svět?
No, zatím ani ne. Všechno je celkem v pohodě a v klidu.
Ale novináři si na vás smlsli hned po závodě...
Ta cesta z cílového prostoru do buněk, kde máme zázemí, ta rovinka, kde
jsou kamery, byla strašně dlouhá.
Ale vy jste vlastně také kameramanka. Natáčela jste si tu svoje vlastní
jízdy?
Všichni se tomu strašně diví, ale my jsme usoudili, že tvar kamery, co
mám na přilbě, je poměrně aerodynamický, takže mě nebude brzdit, a my
můžeme ty záběry později použít.
O snowboarďácích se říká, že víc než na olympijských medailích jim záleží na tom, jak si zajezdí, jaký mají pocit. Platí to i teď?
To asi platí vždycky. Samozřejmě, že člověk chce být nejlepší, ale když si
jízdu užije, tak ten pocit z případné prohry není tak strašný jako když
udělá nějakou chybu, kvůli které nevyhraje. Takže ano, vítězství je taková
přidaná hodnota.
Na olympiádě velmi výrazná přidaná hodnota.
Je to v pohodě.
5
Kdy jste vlastně začala se sportem?
Od dvou let jsem lyžovala, tancovala a pořád jsem prý něco dělala a hlavně mě to bavilo. Dodneška mám občas takový stavy, že mám hrozně moc
energie a nevím co s tím.
Chodíte pořád tancovat?
Já jsem se natancovala do deváté třídy, ale když jsem začala dělat snowboardcross, tak už to nešlo, protože mě trenéři naplno zapřáhli. Ale tancuju
ráda a možná bych se chtěla v létě přihlásit na nějaké lekce.
Společenský tanec?
Já tancovala streetdance v celé skupině, ale ano, láká mě i společenské tancování.
Vím o vás i to, že máte ráda koně...
Jezdím na nich od nějaké páté třídy ve Strážném, to je vesnice nad Vrchlabím. Jsem tam pořád, kdykoli můžu. A když je na zimu přestěhují do stájí
u Brandýsa, tak za nimi jezdím k Brandýsu nad Labem.
Jezdíte a staráte se?
Ta práce k tomu patří a je super. Dřív, když jsem byla mladší, tak jsem
chtěla hlavně jezdit, někde to hrozně čadit, ale teď jdu často celou vyjížďku, třeba dvě hodiny v kuse, krokem, a vůbec mi to nevadí. Pokecáme
přitom s kamarádkama.
6
Při snowboardcrossu sebou člověk občas plácne, to je jasná věc. Co pád
z koně?
Ten jsem zažila míňkrát, ale taky je to na tvrdý. Jenže já jezdím jenom
na takových ponících, takže to tolik nebolí, protože padám z menší výšky.
Nehrozí, že se poníci splaší?
Moc ne, oni jsou takový tlustý a dost líný.
Jak nesou rodiče, že jste pořád pryč?
Já myslím, že jsou v pohodě. My se máme všichni moc rádi, ale nejsme
na sebe nějak extra fixovaní. Rodiče jsou samozřejmě vždycky hrozně rádi,
když přijedu do Vrchlabí. Ale to k životu patří, že každý odejde z domu,
a já jsem holt odešla trochu dřív.
Víte, proč se ptám, otcové chtějí mít většinou dohled nad dospívajícími
dcerami, aby se náhodou nestalo něco špatného....
Můj taťka takový není, je úplně v klidu a jistí to z Vrchlabí pěkně z postele.
Jak dlouho to trvá, než člověk nebo dítě, které si stoupne na snowboard, začne jezdit složitější pasáže?
Já jsem k snowboardcrossu přišla trochu náhodou. Na snowboardu jezdím
od nějakých šesti let a to u nás ještě nic moc nebylo, takže jsem si vlastně
jezdila, jak se mi zachtělo. Asi od páté třídy jsem začala dělat slopestyle,
kde se vlastně jenom skáče a dělají triky. Jenže pak jsem si zlomila nohu
a začala se bát a vlastně díky tomu jsem se dostala ke snowboardcrossu.
Bylo to to mě trochu jednodušší, protože jsem měla ty skoky natrénované
a byla jsem si ve vzduchu jistá.
Říkáte, že jste se začala bát. Přitom i snowboardcross je samý karambol a pádů je tu vidět celá řada.
No, já se bojím dělat triky. Na crossu se skáče jenom rovně a to je v pohodě.
7
Váš trenér říká, že vám paradoxně pomohlo, když jste si vážně zranila
koleno, protože jste začala s přípravou trochu jinak. Hodně jste posilovala a teď z toho při závodech těžíte.
Jednoduše jsem byla devět měsíců doma a vždycky jsem o berlích přišla
do posilovny a posilovala vršek, protože mi vypadávala ramena. Takže
jsem teď mnohem silnější. Ale zranění pomůže i v tom, že člověk nad jízdou celkově víc přemýšlí, víc se soustředí, nebere nic na lehkou váhu.
Poslouchá se to zvláštně. Utržené koleno, zlomená noha, vypadávací
ramena a je z toho olympijské vítězství.
Přesně tak, sportem k trvalé invaliditě.
Baví vás při vašem sportu ten kontakt, že se jede tělo na tělo a jde o to
porazit druhé v tvrdém souboji a nečekat na rozhodčí, jestli dají takovou nebo onakou známku. Nebo byste se bez toho obešla?
Já jsem nikdy nebyla extra závodní typ, když byly nějaké sázky, tak jsem
vždycky uznala, že jsem srab... ale v tomhle je to jiný. To je na snowboardcrossu právě super, že čas platí pro všechny stejně a když člověk dojede
první, tak prostě ví, že je první. Jedině ho můžou diskvalifikovat kvůli nějakým strkanicím, takže se snažíme dotýkat co nejmíň, aby nebyly
vznesené žádné protesty.
Jak dobíjíte energii?
Já ji ani moc dobíjet nemusím, já jí mám spíš moc, nebo tak akorát. Spíš se
musím učit odpočívat. Někdy mám takovou náladu, že si jdu ve Vrchlabí
někam na vycházku nebo doma sekám dříví, to mě taky hrozně baví.
Tak to byste se u mě mohla zastavit, to bych potřeboval.
My jsme měli devět kubíků dřeva, to bylo drsný.
Ale s těmi procházkami to teď bude kapánek horší, lidi vás budou už
z dálky poznávat, hlavně ve Vrchlabí...
Tam už mě všichni stejně znají.
Jak to?
Moje máma zná ve Vrchlabí všechny lidi. Tedy, alespoň mám ten pocit, že
8
všichni znají mojí mámu a já pořád jen zdravím a zdravím a vlastně ani
pořádně nevím koho. Takže to nebude žádná změna. A třeba mě ani nebudou poznávat, když nebudu mít namalovaný knírek.
Eva Samková se samozřejmě zmýlila. Ve Vrchlabí ji po příjezdu z olympiády uspořádali obrovské přijetí, náměstí se zaplnilo do posledního místa a darem od města dostala i vysněného
koně. Prý měla větší radost než z medaile.
9
Šárka Strachová
I kdybych zítra skončila…
Říká se do třetice všeho dobrého. Což pro olympijské rozhovory se Šárkou Strachovou platí. Ať už probíhal v improvizovaném studiu na parkovišti v Turíně, v koutě Českého domu ve
Vancouveru, nebo příjemném prostředí studia v Soči. Vždy šlo
o popovídání s kultivovanou mladou dámou. Pravda, v Turíně
bylo asi nejveselejší, byť byla ukrutná zima a kameramani byli
nadšením bez sebe, když během natáčení začalo sněžit, ovšem
medailový zisk dělal své. Tentokrát, skoro na abchazských
hranicích, bylo vítězstvím jakékoli umístění. Po všech přestálých zdravotních a rodinných potížích se dokázala Šárka vrátit. Sice ne na úplný vrchol, ale zase se vyškrábala poměrně
vysoko. Ke stupňům vítězů bylo tentokrát ještě dost daleko,
což sportovce jistě mrzí, ale už to asi není ta vůbec nejdůležitější věc v životě. Deváté místo v superkombinaci, desáté ve
slalomu, nedá se říci, že by to byl úplně marný výsledek, možná si ale nejlepší česká slalomářka nejvíc užila roli vlajkonošky
při úvodním ceremoniálu. To se mnoha lidem nepoštěstí. Možná, že ji lehce zamrzelo, že nebyla zvolena do komise sportovců MOV, kam kandidovala za českou stranu. Místo ní v komisi
budou působit biatlonista Björndalen a hokejistka Wickenhe-
10
iserová, ale nebyla to žádná těžká rána. Nejsem si úplně jist,
kam povedou kroky Šárky Strachové poté, co skončí s aktivní
závodnickou kariérou. Ale nemám o ní strach. Ona si dokáže
poradit. A třeba o ní ještě uslyšíme…
Tak jak vám je, jenom chvíli před závody?
Mě je tu moc dobře a už cítím takové to příjemné napětí, příjemnou nervozitu a těšení se. Dneska mě čeká zahájení, ale zítra to všechno vypukne.
Mluví se o tom, že tratě jsou tu opravdu těžké, nebude jednoduché se na
nich udržet, natož vyhrávat...
Pokud mám mluvit o ženských tratích, tak ty bych za extrémně těžké, co
se týče profilu, nepovažovala. Ano, ta trať je náročná, je velmi technická,
ale vždycky záleží na tom, jaký je na ní povrch. A na rozdíl od té mužské,
která je opravdu ledová a tudíž náročná, je ženská trať velmi technická.
Jsou na ní prudké pasáže, mírné pasáže, dva velké skoky, ale určitě bych ji
nepovažovala za extrémně těžkou – existují těžší i lehčí. A když si vezmu
trať na obří slalom, tak ta patří dokonce spíš mezi ty jednodušší. Jenže
právě na jednoduchých tratích bývá skoro nejtěžší rychle zajet.
A navíc ji sjedou skoro všechny závodnice...
Přesně tak.
Použila jste slovo technická. Já toho využiju a odrazím se ke sněhu. Pro
mě jako pro laika je dost nepochopitelný rozdíl mezi technickým a přírodním sněhem. Vy ho poznáte?
Poznám. Technický sníh je mnohem agresívnější. Lyži stačí dát skoro na
hranu a sama zatáčí, takže se dlouze řeší nastavení bot, nabroušení hran,
aby oblouky nebyly příliš rychlé, příliš agresivní. Jako sjezdaři profesionálové to prostě poznáme.
Předpokládám, že vy jste fanoušek přírodního sněhu...
Já jsem fanoušek přírodního sněhu, ale také ledu i technického sněhu.
11
Třeba na mistrovství světa v Are v roce 2007 se jelo na technickém sněhu,
tenkrát mi vyhovoval a dokázala jsem vyhrát.
Už jsme toho spolu dost zažili. Je to potřetí, co si povídáme během
olympijských her. Jak se za tu dobu změnila Šárka Strachová ve vašich
očích?
Myslím, že se hodně změnila. Všichni se měníme každý den, každý den
je nový, sbíráme zkušenosti, podle toho upravujeme své názory na sebe
sama, na ostatní, na svět. Takže i já se hodně změnila proti tomu, jaká
jsem byla před rokem, natož před čtyřmi lety na olympiádě ve Vancouveru.
Jak důležité pro vás bylo, že jste se vdala? Ukotvilo vás to?
Víte, že žádnou zásadní změnu potom, co jsem se vdala, necítím. Ukotvená jsem byla už předtím, než jsem si svého nynějšího manžela vzala. Už
tehdy jsem cítila jeho úžasný přístup, zázemí a domov. Ale teď jsem ráda,
že můžu o svém muži říkat, že je to můj manžel, v tom vidím asi největší
změnu. Jinak všechno běží, jak běželo předtím a nic podstatného se nezměnilo.
Narážím na mladé kluky fotbalisty nebo hokejisty. Ti přece říkají, „když
jsem se teď v jedenadvaceti oženil, tak vám povím, to jsem se usadil“.
Takže u vás žádná taková změna nenastala?
Nenastala. A myslím, že se skutečně usadím, až skončím svou lyžařskou
kariéru. Potom teprve nastane hodně velká změna. Můj život se otočí o 180
stupňů.
Nerad mluvím o nepříjemných záležitostech, ale ví se o vás, že jste měla
vážné zdravotní problémy. Říkalo se, že budete muset s lyžováním skončit. Jednoduše řečeno, nikdo nevěděl, která tluče. Platí i o vás: co mě
nezabije, to mě posílí?
Určitě platí. A platí i to, že pokud se na věci podíváte z té pozitivní strany,
tak vás to posílí opravdu hodně, hodně vás to posune dál. Já věřím, že tyto
těžké životní lekce absolvujeme proto, aby nás něco naučily, aby nám něco
daly, a tak jsem ke všemu také přistupovala. A znovu říkám, opravdu mě
12
to hodně posunulo dál.
Říkám si, že jste musela zažívat dvojí pocit, když jste se znovu postavila
na lyže. Na jedné straně obrovskou radost, že můžete znovu lyžovat a zároveň strach, že je všechno pryč, že musíte začít úplně od začátku...
Samozřejmě, že to bylo hodně těžké. Během pobytu v nemocnici jsem ztratila osm kilo, všechny svaly, všechna kondice byly pryč. A času bylo málo,
protože jsem chtěla nastoupit do nové sezóny, což se mi nakonec také podařilo. Jenže během závodů byl celkem problém kondici znovu nabrat a při fyzických testech po sezóně jsme s trenérem viděli, že moje pomyslná sklenice
je úplně prázdná. Takže jsme museli začít úplně od začátku a peru se s tím
do dneška, protože během jednoho, jednoho a půl roku nemůžete natrénovat všechno, co jste nasbírali za dlouhé roky. Pracuju na tom dál.
Četl jsem, že při tréninku spálíte tolik energie, že byste s ní ohřála šálek
čaje nebo nabila deset mobilních telefonů.
Vlastně je škoda, že se ta vydaná energie někam neukládá, protože pak bych
třeba měla elektřinu doma na rok zdarma. Jenom tím, že jsem si ji sama
vyrobila.
Kolik času trávíte v posilovně?
Moje tréninky se skládají z různých činností, ale pokud je to trénink v posilovně, tak jsou to vždycky dvě a půl až tři hodiny a v posilovně jsem
tak dvakrát, třikrát týdně. Alespoň během letní přípravy, která je nejtěžší
a trénujeme při ní kondici.
Když se pak dostanete na sníh, nechybí vám zprvu cit pro lyže?
Naopak. Třeba letos byla ta pauza bez lyží hodně dlouhá, právě proto, že
jsme se museli koncentrovat na fyzickou kondici. Vlastně od konce dubna
do konce srpna. Ale když jsme pak přijeli do Chile, tak jsem ten správný
pocit měla okamžitě, během dvou jízd. A je to krásný pocit, když člověk
vidí, že to má v sobě a může začít tam, kde na jaře skončil.
Možná, že vám ta pauza zaviněná nemocí paradoxně i v něčem pomohla
– rozbila ten zaběhaný stereotyp, celé roky jste dělala to samé a najednou jste z toho kolotoče vypadla. Člověk pak má asi trochu jiné vnímání,
13
když myslí na to, co přijde?
Přesně tak. Nejenom, že moje svaly neměly něco úplně dobře zažité, a když
úplně odešly a já musela začít od začátku, tak jsem si vlastně vybudovala
nové základy, na nichž teď můžu stavět. Ale pomohla mi i ta samotná pauza, odpočinula jsem si od lyžování a pak do něj šla s úplně jinou chutí.
Jste olympijská medailistka, mistrně světa, pořád máte pocit, že musíte někomu něco dokazovat?
Nemám pocit, že musím někomu něco dokazovat a hlavně už jsem se zbavila pocitu, že musím něco dokazovat sama sobě. Ve své kariéře jsem dosáhla tolika úspěchů, že i kdybych se zítra rozhodla skončit, tak můžu být
sama se sebou celkem spokojená a vlastně i sama na sebe pyšná. Jenže já
ještě končit nechci, plánuju tuhle a alespoň jednu další sezonu. Dělám to
proto, že chci patřit mezi nejlepší, chci vítězit, dělám pro to maximum
a samozřejmě jestli se to podaří, bude to něco úžasného, emoce i radost
a pokud se to nepodaří, tak takový je prostě sport. Je to zábava. A já už
mám za sebou ty stavy, kdy je z porážky člověk celé týdny špatný. Bere to
jakou nějakou tragédii.
Říkáte ještě jednu sezónu. Jste o tom přesvědčená nebo uvidíme další
návrat Šárky Strachové?
Jsem přesvědčená, že budu závodit tuhle olympijskou sezónu a pak ještě
rok, protože se jede mistrovství světa ve Vailu v Coloradu. Dál zatím lyže
moc nevidím. Samozřejmě, může se stát cokoliv, ale zatím mám naplánovaný opravdu jenom ten rok a půl dopředu. Ono to uteče strašně rychle.
Takže, když poodhrnu záclonu, vidím rodinu, děti...
Stoprocentně – rodinu, děti a vůbec rodinný a manželský život. Chci konečně trošku plnit roli manželky, protože dneska ji ani trochu neplním.
Chci se věnovat manželovi a založit rodinu. Připravovat snídaně a něco
dobrého k večeři...
Já vám přeju, ať se vám tohle všechno splní.
14
Petr Nedvěd
Teprve teď jsem
na správné straně
Tohle mohl být velký příběh. Muž, který získal v roce 1994
s Kanadou na olympijských hrách stříbro, měl šanci něco podobného zopakovat s českým týmem letos. No, jak ukázal čas,
šlo o ryze teoretickou šanci, ale to v době, kdy jsme spolu vedli
řeči ve studiu, ještě nikdo nemohl tvrdit stoprocentně. Naděje
přece umírá poslední. Jenže v Soči to zas tak dlouho netrvalo.
Ale pokud se Petra Nedvěda týče, nelze než vyslovit respekt
ke všemu, co má za sebou. Jako teenager s padesáti dolary
v kapse zůstal za mořem a udělal dlouhý nos na bolševika, následovala skvělá kariéra v NHL. Odehrál 982 zápasů, nastřílel 310 gólů a připsal si 407 asistencí – to všechno v sedmi
klubech. A ještě v roce 2012 vyhrál kanadské bodování české
extraligy. To se mi jako už dlouholetému čtyřicátníkovi velmi
zamlouvá. Já vám dám, mládí vpřed. Kdo může říci, že mu musí
Jágr „dělat mladého“? Na Petrovi oceňuji, že je svým působením v NHL dokonale připraven na komunikaci s novináři, umí
mluvit, před kamerou je přirozený. To se to pak dělají rozhovory. Zároveň je naučený, že to, že někdo něco umí, se za mořem
oceňuje. A to slovně i finančně. A je mu srdečně fuk, jestli ně-
15
kdo dostane nervový záchvat z toho, že povídá o své pražské
vile nebo o domě na Floridě, či rychlém autu. Jeho závěrečná
sezóna se bude muset obejít bez vytoužené koruny. Ale když
se podívá dozadu, smutný být rozhodně nemusí.
Jakou máte náladu těsně před tím, než se rozehraje hokejový turnaj?
Určitě se hodně těšíte...
Kdo by se netěšil. Nálada je skvělá. Včera jsme se byli podívat na slavnostní zahájení, které se muselo všem líbit. I když bylo trochu dlouhé, ale s tím
člověk počítá. Takže nálada je vynikající, i když je nás tady zatím jenom
šest a čekáme, až větší část mužstva dorazí z NHL. Doufáme, že se nám
podaří nějaký velký úspěch.
To znám z okresního přeboru, taky se nás občas sejde na tréninku jenom šest. Z trochu jiných důvodů, pochopitelně...
Pracovních...
Přesně tak. Ovšem šest lidí na tréninkové jednotce to musí být zápřah.
Je to trochu náročnější, i když nám trenéři dávají větší šanci na oddech.
Jenže když trénujete v šesti lidech hodinu, hodinu a půl, tak je to samozřejmě zabíračka. Není do ideální stav, ale musíme trénovat s tím, co je
momentálně k dispozici, a to je pouhých šest hráčů.
Vy jste zažil pořádnou fušku už před zahájením her. Noviny rádia, televize, všichni chtěli mluvit s Petrem Nedvědem, protože právě on je
jednou z hlavních figur české olympijské výpravy. Jeho příběh začíná na
olympiádě ve čtyřiadevadesátém a vede až do dneška. Jak jsem viděl,
tak zajímá i zahraniční novináře.
Musím říct, že po včerejším tréninku jsem si zájmu novinářů celkem užil,
trvalo to čtyřicet minut, takže to byl takový druhý trénink po tom prvním. A bezprostředně poté, co trenér oznámil nominaci, toho bylo také
dost, přitom pro mě je po psychické stránce určitě jednodušší těžce trénovat, než dělat jeden rozhovor za druhým. Zabere to spoustu času, ale
16
člověk s tím musí počítat, vyrovnat se s tím a já už jsem docela zvyklý.
Dneska po tréninku už to bylo lepší a až přijede Jarda Jágr, tak se všichni
vrhnou na něj a já si ulevím úplně...
A on bude muset mluvit rusky...
Jarda jo, já ne.
Vás nikdy nelákalo zkusit si ruskou KHL?
Po minulé sezoně jsem o tom chvíli přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu pokračovat v Liberci. Přece jen, je to pro mě srdeční záležitost
a já už se nacestoval dost, prakticky šestnáct let jsem byl mimo republiku,
takže teď jsem rád doma.
Asi nemá cenu zastírat, že jde také o peníze...
Nalijme si čistého vína, angažmá v KHL je ve většině případů o penězích. Jsou tam mužstva, která platí své hráče královsky, v mnoha
případech lépe než v NHL. Navíc si myslím, že za posledních pět nebo
šest let, se KHL hodně zvedla. Úroveň celé ligy, zázemí i haly. Takže
klobouk dolů, udělali hodně velký krok dopředu a já se klukům, kteří
tam odcházejí, nedivím. Samozřejmě, s NHL se to srovnávat nedá, ani
se nemyslím, že se KHL zámořské NHL někdy vyrovná. I když, jak
jsem řekl, finančně ji už v některých případech dokonce předčí.
Vy musíte mít fantastickou genetiku, ve dvaačtyřiceti hrajete ligu,
vrátil jste se do reprezentace a zjevně vás netrápí zdravotní neduhy...
No, kdybyste viděli, jak někdy ráno vstávám...
Ale to já taky...
Je fakt, že nemám žádné velké problémy. A také mě nikdy v kariéře
žádná větší zranění nepronásledovala, takže v tomhle ohledu jsem měl
velké štěstí. Samozřejmě, že v sezoně se vždycky něco objeví a také
musím trávit spoustu času po doktorech, i když to je součást hokeje, nehrajeme šachy. Hokej bolí a je celkem jedno, jestli je vám dvacet
nebo čtyřicet. Ale je fakt, že někdy mě to samotného překvapuje, že ve
dvaačtyřiceti jsem tam, kde nyní jsem.
17
Český tým je tady, v Soči, hodně zkušený. Většinou toho máte hodně
za sebou. Nemůže to být na širokém evropském kluzišti trošku handicap?
Doufejme, že ne. Máme tady pár starších hráčů, kteří už něco odehráli
a mají zkušenosti z velkých zápasů, jenže zkušenosti vám pochopitelně na ledě pomůžou, ale nic neodehrajou. Nebudou za vás jezdit nahoru a dolů. Na druhou stranu jsou tu mladí hráči plní energie. Takže
uvidíme. Já myslím, že máme dobrý mix.
V roce 1994 jste nastoupil na olympijských hrách za Kanadu a teď
budete nastupovat za český národní tým. Jaké je to srovnání?
Já nechci olympiádu, na které jsem hrál za Kanadu, nijak shazovat.
Byla to pro mě velká pocta hrát za její tým a bylo to úžasné. Ale jsem
Čech a teprve teď to pro mě bude skutečně srdeční záležitost. Já si na
Kanaďana nikdy nehrál, ale situace se tak prostě vyvinula (Petr Nedvěd vyjednával o smlouvě v NHL, která se tehdy v době olympijských
her nepřerušovala – pozn.autora) a já byl rád, že mám možnost za Kanadu hrát. Jenže teprve teď jsem na té správné straně.
Prožil jste spoustu let v Kanadě i Spojených státech. Kdybyste si měl
vybrat, kde trávit čas, dovolenou...
Mám bydlení na Miami – je to pro mě ideální destinace na prázdniny
po sezoně. A protože je tohle moje poslední sezona, tak tam asi budu
trávit víc času.
Takže hodně golfu...
Golf, tenis, nějaké to vodní lyžování, snad se nebudu nudit.
18
Jenže teď je důležitější, jak to dopadne tady na hrách. Protože marná sláva, sportovců je tu moře, ale český divák chce vidět hlavně medaili z hokejového turnaje. To je zavazující, ale nemůže to být i svazující?
Naprosto souhlasím. Určitě nás nikdo nepasuje do role favorita a já
chápu, že český fanoušek chce vidět medaili. Do určité míry to svazující je, ale doufejme, že se s tím popereme, jak nejlíp umíme a uděláme
doma radost.
Úplně na závěr: když budete trénovat s Jaromírem Jágrem, kdo bude
za mladého?
No Jaroušek, mě je dvaačtyřicet, Jarda je mladší. Takže bohužel, nosit
vodu bude on.
19
Jaroslav Soukup
Velký návrat
Těžká havárie na kole a dlouhá rekonvalescence jako startovací bod pouti, která vede k první české biatlonové medaili
v historii? Zdá se to jako logický nesmysl, ale příběh Jaroslava
Soukupa už je prostě takový. Ke dvěma bronzům z mistrovství
světa přidal stříbro a bronz na olympiádě. Nezískával ovšem
jen kovové placky vážící zhruba půl kilogramu. Stejně jako jeho
kolegové a kolegyně přivedl k obrazovkám neuvěřitelný počet
diváků. Kdo by to byl řekl, že na biatlonový závod bude v České republice koukat se zatajeným dechem přes milión a tři
sta tisíc lidí? Že se během her v Soči stane úplně normálním,
že chlapi půjdou do hospody sledovat ne fotbalový zápas, ale
smíšenou biatlonovou štafetu? A budou se velmi zasvěceně,
ačkoli nikdy nestáli na lyžích a stříleli naposled před třiceti lety ze vzduchovky na růže během pouti, vyjadřovat o běžeckém či střeleckém kumštu největších favoritů? Tohle je
úspěch, o němž se nikomu z biatlonových nadšenců ani nesnilo. A první dlažební kostku do těla cesty k duši fanouška položil ve sprintu Jaroslav Soukup. Můj dojem? Skromný kluk, ale
pořádně zaťatý, co se jeho sportu týká. Nadšený ze své malé
dcerky, které slíbil skluzavku, zamilovaný do svého veterána
20
– škody 1000 mb. A stejně jako absolutní většina reprezentantů v tzv. menších sportech velice příjemný partner do diskuse. Na nic si nehraje, je stejný ve stopě i ve studiu. Sázím se,
že mu to vydrží.
Ono se čekalo, že český biatlonový tým, nějakou tu medaili získá nebo
přiveze dobrá umístění, ale to, co děje tady, v Soči, překonává očekávání. Je tu nějaký dobrý vzduch?
Všechno se to opravdu náramně sešlo a těch drahých kovů je hodně, to je
příjemné.
Na pokoji s Ondrou Moravcem si teď pro samý cenný kov ani nemáte kam
sednout.
Ale ono se nějaké místo ještě najde. Medaile jsou těžké, to je pravda, ale
tak veliké zase nejsou.
Vy už velké medaile máte, ale olympiáda, to je přece jenom trochu atypický závod. Dá se vystopovat, že i psychika pracuje trošku jinak než
před světovým pohárem nebo mistrovstvím světa?
Olympiáda je sice jenom jednou za čtyři roky, ale zrovna v mém případě
pracuje psychika pořád stejně v každém závodě. To znamená strašně, tak,
že to horší už snad ani nemůže být.
Takže ranní nevolnost nebo je vám jednoduše zle, ať se podívte na cokoli?
Ano... a když se rozjíždím před závodem, tak si říkám, dneska to bude
hrůza, bolej mě nohy, bolí mě všechno, ale nakonec se to nějak rozjede.
To znamená, že jste celoživotní pesimista?
Ale to snad ne, občas mě dokonce napadne, že by to dneska mohlo vyjít.
Ale to víte biatlon je díky střelbě nevyzpytatelný.
To určitě je. Na druhou stranu, teď už víte, že na to máte, vaše sebevědomí poroste, takže i na střelnici se vám může přijíždět o něco jednodušeji, lehčeji.
21
Ono je to v každém závodě trošku jinačí. Občas se mi jede od začátku dobře, cítím se skvěle psychicky i fyzicky a na střelnici si to v klidu odstřílím,
ale občas mám problém, abych se udržel vepředu ve skupince rychlých
běžců, a potom jsem na střelnici zadýchaný o něco víc.
Spekulujete před poslední střelbou, kolikátý byste mohl být?
Pokud se jedná o sprint, při kterém jsou jenom dvě položky, tak občas už
člověk před druhou střelbou přemýšlí, kolikátý by mohl být, ale ono je
lepší umístění nevnímat a jednoduše se pokusit dát na střelnici nulu.
Je pravda, že vám trenéři kolikrát hlásí o trochu horší čas, aby vás vybičovali?
Tak tohle radši nezjišťuju.
Máte za sebou poměrně složité období, v srpnu 2012 jste s sebou zle
praštil na kole, poranil jste si ruku, podstoupil několik operací a dokonce se mluvilo o tom, že je vaše kariéra u konce...
Bezprostředně po tom pádu jsem takhle také přemýšlel, ale celkem rychle jsem se z toho dostal a o konci kariéry jsem nikdy vážně neuvažoval.
Ovšem ten návrat byl složitý.
V podstatě jste začínal znovu, od nuly...
Ano. Třeba jsem se učil česat levou rukou.
22
Vážně?
Ve chvíli, kdy jsem nemohl používat pravou, jsem se učil zvládat levou
rukou spoustu dalších věcí. To nebudu ani rozebírat co všechno.
Jak jste se vracel k flintě? Předpokládám, že pro poraněnou ruku to
musela být pořádná zátěž, protože vaše zbraň má kolem čtyř kil...
Necelá čtyři kila, tři a půl je podle pravidel minimální hmotnost. V tomhle
ohledu jsem měl ale štěstí, že to nebylo nijak těžké pro loket, o který se při
střelbě opírám, a problémy jsem neměl ani s ramenem, takže jsem mohl
celkem brzy začít trénovat.
Stejně musíte poděkovat rodičům, protože se hojíte zázračně rychle.
Nejspíš máte výbornou genetickou výbavu.
Hlavně musím poděkovat doktorům.
Byl jste poslušný pacient?
Ano, snažil jsem se.
A v životě jste poslušný chlapík?
Určitě.
Takže vy jste nebyl zlobivé dítě?
Ne, vůbec ne. Nikdy.
Tak a teď mi povídejte jinou pohádku, třeba tu o Karkulce...
Ale vážně, je to přesně tak, jak říkám.
Máte zajímavé koníčky – stará auta a motorky. Znamená to, že když přijedete ze soustředění nebo ze závodů, tak se zavřete do garáže a něco
tam kutíte?
Bohužel na tenhle koníček nemám moc času, takže to auto tam stojí a
stárne, chudák, dál. Když mám volno, tak se věnuju hlavně rodině, malé
dceři a užívám si to.
A není to tak, že nemáte spíš dost peněz než času? Veteráni to je přece
drahý špás?
Ale já jsem celkem skromný. Začal jsem Škodou 1000 MB a tu si šperkuju.
23
A jezdí?
Jezdí.
A jaký je to pocit brázdit silnice s takovým autem, když kolem vás létají
supermoderní káry?
Je to příjemné, i když moje embéčko nejede zase tak pomalu, člověk se
kochá krajinou a užívá si zvuk motoru, který je slyšet víc než u moderních
aut.
Vy jste s biatlonem začínal poměrně pozdě, myslím v šestnácti letech?
Ano.
To už je opravdu za pět minut dvanáct.
U biatlonu se v tomhle věku přechází ze vzduchové zbraně na malorážku,
takže já začal rovnou s malorážkou a myslím, že to nebylo tak špatné.
Kdepak, nebylo – hlavně to není špatné v přítomném čase. Jen si říkám,
že žijeme ve věku specializace, a když dětí nezačnou s tím kterým sportem ve čtyřech pěti letech, tak jim trenéři tvrdí, že už je pozdě, že z nich
už nic nebude.
Ale ono se dá začít i v pozdějším věku, ale je fakt, že v případě biatlonu
je potřeba mít základní složku už od útlého věku – tím myslím běžecké
lyžování.
Běžecké lyžování, to je celkem krutý sport, ve stopě vám nikdo nepomůže, naopak vám třeba ještě přišlápne lyži. Neříkal jste si někdy, proč já
nedělám něco kolektivního?
Jenže já bych až moc myslel na tým a to by mi nejspíš zabíralo hodně myšlenek a nakonec bych byl až moc opatrný. Takhle je to prostě můj individuální závod.
24
Tomáš Plekanec
Nezpívám a francouzsky
nemluvím
Jestli sháníte spolehlivého fotbalového pravého obránce nebo
záložníka, zkuste si vypůjčit z Montrealu Tomáše Plekance.
Rozhodně neuděláte chybu. Aspoň takovou zkušenost mám
z letních zápasů týmu Real Top Praha, za nějž Tomáš, pokud
mu to čas umožní, o dovolené nastupuje. Míč mu, stejně jako
puk u hokejky, nedělá problémy, s fyzičkou na tom věru není
špatně a cizí mu není ani fotbalové myšlení. Navíc, ať už se pohybuje na hřišti, nebo s mančaftem posedí po zápase u nějakého toho pivka, nepoznali byste, že je velkou hvězdou, jedním z nejlepších českých hokejistů. Klidný, tichý, s nikým se
nepřekřikuje, spíše poslouchá, vyzařuje klid a pohodu. Takový
je Tomáš i ve studiu. Z čehož není dvakrát odvázaný zvukař,
který musí mít jeho mikrofon – na rozdíl od moderátora, pořádně vyjetý, jinak by kapitán hokejového týmu nebyl slyšet.
Rozhodně není přítelem velkých slov a siláckých prohlášení.
Jakkoli je jeho manželkou známá zpěvačka, svět showbyznysu
a bulváru je mu cizí. Zkrátka kladenský odchovanec je mužem
činů, nikoli slovního balastu. A činy má za sebou pořádné – jinak by nevydržel v jednom jediném klubu NHL celou svou kari-
25
éru. Myslím, že to tak zůstane a montrealští „Habs“ se budou
z jeho výkonů těšit ještě pěkných pár let.
Patříte k hodně zkušeným hráčům, ve své kariéře jste toho už hodně
zažil. Jaké to pro vás bylo, když jste jako relativně mladý odcházel do
Kanady a čtyři sezony strávil v rezervním týmu v nižší soutěži?
Musím říct, že mi to strašně pomohlo a dokonce si myslím, že některým
klukům, kteří si tímhle neprošli, to dneska chybí. A to nejen v hokejovém,
ale i v normálním životě. Když si člověk musí věci vybojovat, nedostane
nic zadarmo, tak si všeho, čeho dosáhl, víc váží. Takže jsem strašně rád, že
jsem si tím prošel, i když mi to vzalo pár sezon v NHL. Pomohlo mi to.
Ale stejně to musí být dost složité pochopit - draftoval mě Montreal
a teď mě nechává na farmě jeden rok, dobrý, to chápu, ale druhý rok
a po něm třetí...
Tohle jsem si taky myslel, ale po čtrnácti dnech, po měsíci jsem vystřízlivěl
a pochopil, že to nebude tak rychlé, jak jsem si myslel. Nakonec to trvalo
tři roky a já znovu říkám, že jsem za to strašně rád. To, že jsem na farmě
vydržel, mi hrozně pomohlo.
Někteří čeští hráči určitě řeší úplně stejný otazník, jestli odejít do nižší
soutěže v zámoří nebo zůstat v nejvyšší české soutěži. Co byste jim doporučil?
To je strašně těžké. Možná jsem to měl jednodušší, protože už jsem měl za
sebou dva roky na Kladně v áčku a spadli jsme do druhé ligy, takže se mi
snáz odcházelo. Tudíž je to individuální, ale přizpůsobit se hokeji v zámoří, je přece jen složitější než v Evropě.
A jaký je rozdíl mezi nižšími soutěžemi v Kanadě a NHL?
Samozřejmě, hráči v NHL jsou někde jinde, než ti na farmě. Ale styl je
podobný, protože na farmách se hráči pro NHL připravují, učí se stejné
systémy. Takže, když jsem po třech letech přišel do NHL, tak jsem přesně
věděl, co se po mně bude chtít a jak mám hrát.
Já si představuji, že ve farmářských týmech panuje daleko tvrdší boj
26
o místo na slunci, o to, aby si mě někdo všiml a vytáhl do prvního týmu,
jednouše, že je tam mnohem nemilosrdnější prostředí než v NHL...
Určitě. A je to psychicky hodně náročné, opravdu ani ne tak hokejově
nebo fyzicky, ale psychicky. Není to příjemný život. Spoustu času trávíte
v autobuse, na zápas jedete osm nebo deset hodin, nemluvě o tom, že běžně odehrajete tři zápasy během tří dnů. Ale jak říkám, nakonec je to ku
prospěchu všem, kteří tu rok nebo dva stráví.
Vy jste v NHL trochu atypický případ, protože trávíte svou kariéru na
jednom místě. Zamiloval jste si Montreal?
Mně se v Montrealu líbí. Jsem tu spokojený, je to můj druhý domov. Hokejem tu lidé žijí, což je pro hokejistu to nejlepší, co může zažít. Jen zima
je tu trošku delší.
Vám nepřijde někdy na mysl, že už jste v Montrealu dlouho a je na čase
zkusit to někdo jinde?
Kolikrát, ale to je myslím normální. Někdy člověk vydrží a vyplatí se mu
to, jindy změní klub, pozná jiné lidi, jiné město, jiné prostředí a prospěje
mu to právě tak. Já doufám, že budu ještě nějaký rok hrát, a kde skončím,
to se uvidí.
V Kanadě je hokej určitě nejpopulárnějším sportem. Jak to vypadá, když
se chystáte na zápas s Torontem?
Fanoušci to prožívají. Je to přece jenom jiný zápas, než když hrajeme s někým jiným. Snad s výjimkou Bostonu. Tyhle dva zápasy – s Torontem
a Bostonem - jsou brané jako derby a porážka v nich se dvakrát neodpouští.
Nenesou Kanaďani trpce, že dali světu hokej a teď je poráží nějací Američané?
Na to už si zvykli. U nás ve městě je spíš štve, že Montreal býval kdysi
hodně úspěšný a teď se trochu vytratil. Zvlášť starší lidi, kteří si pamatují
roky slávy, se v posledních letech zrovna neradují. To je pro ně podstatnější, než fakt, že vítězí americké týmy.
Ale mě přijde, že Kanaďani jsou jako lidi celkem v pohodě...
27
To určitě jsou, i když Montreal je trošku specifické město svoji francouzštinou, v tom se trošku odlišuje, ale lidi jsou tu fajn.
A jak jste na tom s francouzštinou vy?
Mizerně. Po těch letech to není žádný zázrak, ale něco málo rozumím,
alespoň co se týče sportu. Když se dívám na televizi, tak většinou vím,
o čem je řeč, ale že bych rozuměl nebo mluvil, to opravdu ne.
Předpokládám, že v kabině je hlavním jazykem angličtina?
Angličtina. Někdy čeština a slovenština, různě.
Čím to podle vás je, že na Kladně vyrostlo tolik kvalitních hráčů?
Možná i tím, že se tu nikdy jiný sport než hokej nepěstoval. Fotbal se na
Kladně moc nehrál, takže když chtěl někdo uspět, chtěl se sportem živit
a něčeho dosáhnout, tak musel volit na hokej.
Dokážete si představit, že byste se podobně jako Jaromír Jágr, vrátil
do domovského klubu, třeba finančně nebo funkcionářsky?
Byl bych rád. Na Kladně jsem si vždycky rád zahrál, naposledy, když byla
stávka, a hodně jsem si to užil. A doufám, že se mi to ještě podaří, až budu
s hokejem končit.
Žijete s úspěšnou zpěvačkou, sám zpíváte?
Ne.
Nikdy jste to nezkoušeli v duetu?
Ne, proboha vůbec ne.
Jaké je manželství dvou úspěšných lidí, protože Lucie má samozřejmě
hodně práce v České republice, asi se dost nacestuje?
Přes zimu, během hokejové sezony jsme i s dítětem v Montrealu, a když
skončí sezona, tak pro ni začíná práce a pro mě volno.
A dovedete si představit, co bude, až skončí vaše kariéra hokejisty?
Uvidíme. Jako většina hokejistů chci samozřejmě zůstat u hokeje, ať už
jako trenér nebo cokoli jiného, koneckonců nic dalšího ani neumím, takže by bylo těžké dělat něco jiného.
28
Šárka Pančochová
Pádů se nebojím
Šílenec. To je první slovo, které mě napadne, když vidím jízdu Šárky Pančochové ve slope stylu. Drobná dívčina poletuje
deset metrů vysoko na nepříliš širokém prkně. A nedosti na
tom, ještě ke všemu ve vzduchu předvádí všelijaké triky a skopičiny. Snowborďáci jsou svět sám pro sebe. Většina z nás je
má stále zafixovány jako ty s širokými kalhotami s rozkrokem
u kolen, vysmáté kluky a holky, kteří se svým sportem baví
za doprovodu dunivé muziky, přitom svědomitě inhalují nějaké
to kvalitní THC a k alkoholu rozhodně nemají negativní vztah.
Jenže tohle obecné povědomí už kulhá na obě nohy. Kdo chce
být dobrý, musí na sobě pracovat jako ostatní sportovci. Takže sníh, posilovna, gymnastika a bůh ví, co ještě. Ne, že by nezbýval čas na nějaké to společné posezení a rozprávění o životě, ale už to není jeden nepřetržitý mejdan jako kdysi. Někdy
ale ani nejlepší trénink nepomůže a závodník si může pořádně
natlouci. Jako se to stalo Šárce. Doposavad jsem ještě nezačínal žádný rozhovor s tím, že by se obraz rozjížděl od prasklé
helmy. Ani se nechce přemýšlet o následcích, pokud by se závodilo bez této ochranné pomůcky. Pád ve druhé finálové jízdě
vypadal vážně hrůzostrašně, ale slečna Pančochová bude mít
29
dle všeho hodně tuhý kořínek. Hodně ji mrzelo, že rozhodčí poněkud podhodnotili její první jízdu a tím pádem přišla při svém
druhém olympijském startu o medaili. Koho by to neštvalo.
Ale Šárka se s tím vyrovnala a zkusila ještě štěstí na U-rampě. Prostě to vypadá, že jí hned tak něco na kolena nesrazí. Ať
už jde o gravitaci, nebo spoluobčany.
Jste majitelkou možná nejslavnější helmy olympijských her. Jak se díváte zpětně na závod, který přinesl tenhle artefakt, protože o helmě
asi už mluvit nejde?
Po pravdě řečeno, jsem docela ráda, že tu s vámi sedím.
Tak to já taky, když si vzpomenu na váš pád...
Ale musím říct, že to byl dobrý závod, bezvadná ukázka snowboardingu
a slopestylu, který byl na olympiádě vůbec poprvé, a já jsem si to všechno
hrozně užila. Všichni jezdili super a myslím, že obzvlášť holky předvedly
divákům velkou show.
Já nejsem odborník na slopestyle, ale spousta lidí tvrdí, že vaše první
jízda si zasloužila medaili, jenže byla trochu podhodnocená. Už z vás vybublala zlost nebo vztek na rozhodčí?
Bezprostředně po závodě jsem byla trošku zklamaná, ono to bylo tím, že
jsem startovala docela na začátku finále, byla jsem myslím čtvrtá a ty, co
postoupily přímo do finále, startovali až po mně. Takže rozhodčí mojí
jízdu možná trochu podhodnotili, mohli mi dát trochu víc bodů a samozřejmě bych tu medaili měla. Ale s tím už bohužel nic nenadělám. Všichni
vědí, jak to bylo, jenom to není na papíře.
Když jsme spolu mluvili před čtyřmi roky na olympiádě ve Vancouveru,
tak jste byla, s prominutím, ještě takový olympijský žabec. Dneska jste
určitě daleko zkušenější. Díváte se na svět a vlastně i na závody jinak,
než před čtyřmi lety?
Na olympiádě ve Vancouveru mi bylo 18 let, od té doby mi přibyla hro-
30
mada závodních i životních zkušeností, hodně jsem se za tu dobu zlepšila
a dosáhla úspěchů na X Games i na dalších závodech. Teď, na olympiádě
to sice nevyšlo, ale jsou i jiný závody, na kterých jim to ukážu...
Já jsem měl upřímně řečeno trochu obavy z toho, že se potkáme...
Proč?
Přečetl jsem si, že fackujete lidi, tak jsem si nechal raději odtáhnout
židli...
U nás na Moravě, když se někdo špatně chová, tak mu dáme facku, tak to
prostě chodí....
Vaším heslem je Go big, Go home – Buď se ukaž nebo vypadni, když to
řeknu hodně slušně. Co si z toho mám vzít?
Naše závody takové někdy jsou. Buď spadnu, nebo to dám a budu ta TOP.
Bohužel na olympiádě jsem byla přemotivovaná a z toho vzešla tahle rozbitá přilba.
Mám pocit, že hodně lidí na váš sport nahlíží: daj si brčko trávy, pak
si trošku zatancujou, skočí na prkno, po závodě zapaří, popijí. Nemáte
s tímhle pohledem problém?
Já si myslím, že to pořád v podvědomí lidí trošku je, ale musím říct, že
31
zároveň se hodně změnilo. Takhle to možná bylo dřív, ale dneska se
úroveň snowboardingu tak posunula – kluci se třikrát točí přes hlavu
– že to nějakou velkou party nedovoluje. Ale pořád se snažíme aspoň
takového ducha v našem sportu udržet.
Může se člověk jako profesionál uživit snowboardingem?
Samozřejmě je to sport jako každý jiný. Podařilo se mi sem tam vyhrát
nějaké závody a moji sponzoři mi hodně pomáhají, takže můžu cestovat a trénovat, jak potřebuju, a jsem spokojená. Je to dobrý.
Viděl jsem, že při závodě má většina vašich kolegyň sluchátka v uších
ještě na startu a některé dokonce i během jízdy. Nemůže to člověka
trochu rušit?
Někomu to vyhovuje. Když si na to zvyknou, tak je to hodí do klidu
a pomáhá jim to v soustředění. Ale mě to naopak hrozně rozhazuje,
takže já si hudbu nepouštím. Abych se mohla pořádně soustředit na to,
co dělám a zajet dobrou jízdu, potřebuju klid.
Ale počítám, že i když si ji nepouštíte při závodech, tak hudbu máte
ráda.
Jo, to mám.
A mě samozřejmě zajímá jakou?
Já můžu všechno. Fakt, kromě dechovky a country poslouchám víceméně všechno.
Předpokládám, že trénujete celý rok a zdaleka ne jen na sněhu...
Samozřejmě mám také suchou přípravu. Skáču na různých trampolínách, na podzim jsem byla v Japonsku, skákala tam do takových airbagů a trénovala nové triky. Takže samotný snowboarding tvoří asi 80
procent přípravy a 20 procent připadne na posilovnu a různý trampolíny. Důležitá je i prevence zranění, zvlášť některé holky mají problém
s tím, že nejsou až tak silné a zranění jim potom vážně hrozí. Tohle
všechno se nakonec promítne v energii a mrštnosti, která je při snowboardingu vidět.
32
Je ve vašem sportu výraznou výhodou, když není závodnice zrovna
vysoká?
Výhodou to docela je. Je to dobře vidět na fotkách, že všichni moji kámoši
jsou malí, respektive všichni jsou tak nějak v mojí velikosti a to je docela
výhoda, protože máme těžiště níž, a když si chytáme prkno, tak k němu
máme blíž i ruce, takže to máme trošku jednodušší. A pak taky padáme
z menší výšky.
Z čeho máte strach? Z pádů?
Z pádů strach nemám. Většinou, když spadnu, tak je to moje blbost a dokážu si to celkem dobře zanalyzovat. A musím to zaklepat, že když jsem
v poslední době padala, tak jsem měla štěstí, to platí i tady na olympiádě.
Ale z padání vážně strach nemám. Asi je to tím, že jako dítě jsem hodně
padala, takže mi to dneska už nepřijde nijak děsný.
A když odhlédnu od snowboardingu, jsou věci, které byste nedala?
Ale já mám občas strach i při snowboardingu. Když trénuju první den
a skoky mají 25 metrů, a když je nikdo před tím neskočil, tak z toho samozřejmě mám respekt a třeba i strach. Ale ona je to nakonec taková hra,
kterou hraju sama se sebou, jestli to dokážu, jestli na to mám fyzicky, jestli
na to mám technicky, jestli zvládnu triky a potom už je to jenom v mé hlavě. Jestli si to v ní dokážu překliknout a říct si: jo, na tohle mám, to můžu
dát.
Pohybujete se většinu času mezi lidmi ze své komunity. Potřebujete být
někdy sama, zmizet, zavřít se?
Já davy moc nemusím, ani je nijak nevyhledávám, a když se do nějakého
dostanu, tak hnedka koukám zmizet. Na horách je super, že tam není moc
lidí, takže se mi daří krásně zmizet.
Jenže víte, co je zvláštní, davy můžou vás, soudě podle všech reakcí.
Tak to mám radost.
33
Ondřej Moravec
Radost, pak úleva a nakonec
strašná bolest
Tak schválně, pamatujete si, jak skončil Ondřej Moravec na
svých prvních olympijských hrách v Turíně? Nechci nikoho podceňovat, ale asi ne, že. Jako dvaadvacetiletý přijížděl s tím, že
chce alespoň jednou porazit svůj vzor, Nora Björndalena. Což
se sice nepovedlo, ale umístění kolem třicítky a hlavně šesté
místo ve štafetě, do níž nastoupil jako zelenáč, nebyly k zahození. To o čtyři roky později ve Vancouveru přišlo velké zklamání. V první závodě, ve sprintu skončil rodák z Letohradu až
za šedesátkou, nekvalifikoval se do stíhačky a žádný další závod už neběžel. Leckdo by možná poněkud zahořkl. Ne tak Moravec. Ještě přitlačil v tréninku a začal se šplhat do světové
špičky. Před čtyřmi lety skončil v celkovém hodnocení Světového poháru na 66. místě, o rok později se posunul na 51.
příčku. Následovalo 28. místo a loni skončil dvanáctý. Letos
má výrazně našlápnuto do desítky. To už není náhoda. Na loňském světovém šampionátu v Novém Městě se mu sportovní
bozi poněkud vysmáli – dvě čtvrtá místa v individuálních závodech. Ale k tomu bronz ve smíšené štafetě. Ten musel potěšit.
To ale nebylo nic proti smršti tří medailí v Soči. Dvě stříbra
34
a jeden bronz. Pro kluka, který měl v mládí od lékařů zakázáno
sportovat, sladká odměna za velkou dřinu. Navíc jde, přepočteno na koruny, o velice solidní příspěvek na stavbu rodinného
domu. Řekl bych, s ohledem na Ondřejovu náročnost v přípravě, že by si měl nechat zbudovat jednu extra místnost. Trofejí
a medailí už teď nemá ve vlastnictví zrovna málo, a jelikož je
velký předpoklad toho, že budou přibývat i další, je potřeba
mít prostor, kam je bude ukládat. Tohle už se do knihovny nevejde.
Už jste dokázal strávit svůj úspěch?
Už jsem dostal medaili, takže si všechno daleko víc uvědomuju. Včera, po
doběhu, to bylo nádherný, ale člověk to ještě tak úplně nevnímal. Všechno
mi dochází až postupem času a je to vážně něco neskutečného.
Jaké jsou vlastně ty bezprostředně první dojmy a pocity po doběhu,
když víte, že máte olympijskou medaili?
Když jsem proťal cílovou lajnu, tak to asi byla nejdřív radost, pak nejspíš
úleva a nakonec strašná bolest. Závod byl strašně náročný, já vím, že když
člověk trefí všechny terče, tak to na pohled vypadá, že na tom vůbec nic
není, ale já na trati nebyl zrovna v ideálním rozpoložení. Hlavně na začátku to byl zběsilý úprk a to mě stálo hodně sil, takže jsem byl nakonec rád,
že jsem se z toho nějak dostal a něco mi zbylo na poslední kolo, abych svůj
náskok udržel.
Vaší generaci se podařil malý zázrak, protože kdybychom se bavili
o biatlonu před pěti, šesti lety, tak 90 procent lidí v České republice
řekne: Co? Ach tak, to jsou ti myslivci? A teď najednou vy, Michal Schlesinger a Gabriela Soukalová, Veronika Vítková nebo Jaroslav Soukup.
Z biatlonu jste udělali takřka český národní sport, na který se v televizi dívá přes půl druhého milionu lidí.
35
Já vlastně úplně nevím, co k tomu říct. Sám si to neumím pořádně vysvětlit. Pro nás je to každopádně báječná věc. Myslím, že hodně k současné
popularitě biatlonu přispělo i mistrovství světa, které se loni konalo v Novém Městě a také je myslím podstatné, že biatlon je hodně atraktivní na
koukání. Myslím, že je jedním z nejatraktivnějších zimních sportů.
Ale řeknu vám, na poslední střelbě jsou to pro fanouška vždycky nervy...
To je právě to, co na tom lidi baví. Všichni mi vždycky říkají, že z toho
mají pomalu infarkt a stejně jim to nedá a musí se koukat.
Zaregistroval jste už, že by se změnil zájem médií a ruku v ruce s tím
i podpora sponzorů?
Určitě. Během posledních dvou let. Myslím, že v loňském roce se naše
podpora několikanásobně navýšila a my máme všechno, co pro svůj
sport potřebujeme a nemusíme už řešit, jestli na něco jsou peníze nebo
ne. I mediální zájem je najednou úplně někde jinde. Dřív jsme nebyli
zvyklí, že po nás chtěli novináři nějaké rozhovory a ještě tak často.
Zaslechl jsem, že máte modrou knížku. Tudíž si máme co říct – já
také...
Mám, to je pravda. Ale oni nakonec povinnou stejně zrušili.
Jako kluk jste měl poměrně vážné zdravotní problémy, šlo o kyčle,
a sportoval jste tak trochu na zapřenou...
Pro mě to zase tak hrozné nebylo, hůř to nesli rodiče, hlavně moje mamka, která je navíc zdravotní sestra, takže otázky zdraví nemohla nechat
jen tak, to dá rozum... S ní to byl trošku boj, ale nakonec viděla, jak moc
pro mě sport znamená a navíc, od chvíle, kdy jsem s ním začal, se všechno nějak zlepšilo. Dneska je to pro mě uzavřená kapitola, ale vlastně
můžu být rád, že tady mohu sedět.
Váš trenér Rybář o vás tvrdí, že jste perfekcionista, že chcete mít
všechno tip ťop, jinak je zle.
Je fakt, že mám všechno dopředu naplánované, nalajnované a rád dělám
věci na 100 až 110 procent. To samé očekávám od ostatních a když to
36
tak někdy není, tak jsou moje reakce takové..., no, možná trochu prudší.
Někdy toho potom lituju, ale takový prostě jsem. Ne, že bych vyhledával nějaké vyhrocené konflikty, to vůbec ne, ale někdy.... no, já to prostě
řeknu hned z první ruky a občas je to možná trochu moc.
Takže v kolektivu oblíben...
Člověk nesmí dělat v týmu problémy a já myslím, že všichni spolu vycházíme naprosto v pohodě. Moc dobře vím, že kdyby v týmu vznikaly
nějaké problémy, tak by mi to určitě neprospělo.
Můžu vás uklidnit, pokud vím, tak úplně stejně je na tom Ole Björndalen, ten si taky všechno hlídá na absolutně nejvyšší úrovni a ono se mu
to pak také náležitě zúročuje...
Někdo má možná od přírody trochu víc talentu, takže tomu dává o malinko míň a někdo má talentu o něco míň, ale má vlastnosti jako já, jde
za svým cílem a ono se mu to vyplatí. Výsledek je stejný.
Mimochodem, přál jste Björdalenovi další olympijské zlato?
Rozhodně. Gratuloval jsem mu a také jsem mu po závodě řekl, že před
ním můžeme jen smeknout. Je to něco neskutečného, v jeho věku …
i když ono ani tak nejde o věk, jako spíš o tu strašně dlouhou dobu, po
kterou se drží na úplné špici. V podstatě patnáct let vyhrává závody, světové poháry, mistrovství světa, olympiády. Kdysi mi nebylo jasné, jak to
mohou závodníci vydržet jednu celou sezónu. To už teď chápu, ale vydržet to patnáct let, to je neuvěřitelný.
Jenže za tu dobu nasbíral také pěkných pár zlatých medailí...
To je nejspíš jeho hnací motor. Jen tak se někde plácat, to by pro něj
nebylo. Chce vyhrávat, znovu a pořád, to je na něm vidět a jde za tím
neskutečně cílevědomým způsobem.
Myslím, že i soupeři včetně Björdalena vás musí brát jinak než před
třemi, čtyřmi lety, protože český tým je teď rovnocenným konkurentem celé světové špičce.
To je pravda. Ne že bych to začal vnímat až teď, má to nějaký vývoj, už
delší dobu. Soupeři nám gratulují, ptají se co a jak, určitě nás mají v po-
37
vědomí a mě osobně se bude od nynějška lyžovat daleko klidněji, mám
medaili a už se nemusím svazovat očekáváním nějakých výsledků. Myslím, že mi to pomůže. Ale uvidíme.
38
Michal Březina
Skokan od přírody
Skokan od pánaboha, takhle Michala začali před lety titulovat odborníci na krasobruslení. Krásné a vysoké skoky ve vysokých otáčkách, to je poznávací znamení rodilého Brňáka.
Muže, zakletého do čtvrtých míst. Už jich má z různých šampionátů pěknou sbírkou. Ještěže klapnul bronz loni v Záhřebu.
Jinak už by to bylo trochu na hlavu. Tak jako během posledního mistrovství Evropy, těsně předcházejícím olympijským
hrám v Soči. Co byste řekli – čtvrtý. Michalův sport je složitý.
Hlavně proto, že jste závislí na rozhodnutí sudích. A můžete
zajet objektivně skvěle a stejně to nemusí stačit na ty, kteří
jsou v očích rozhodcovského sboru poněkud lépe postaveni.
Přiznávám, že já bych s tím problém měl. I když, i ve fotbale vás dokážou sudí zaříznout… Zároveň nevím, jak bych si na
Březinově místě poradil s náročností tréninkového programu.
Chvíli v New Jersey, poté v Brně a zase stěhování do Oberstdorfu. Když jste v takovém kolotoči několik let, nevím, jestli
poznáte, kdy jste na kterém stadionu… Michal bruslí od sedmi let, mistrní republiky už je i jeho sestra Eliška. Třeba se
za čtyři roky dočkáme na olympijských soutěžích rodinného
zastoupení v českých barvách. Zdálo by se, že se celý Březi-
39
nův život točí kolem bruslí a ledu. Ale určitě si s ním dobře
popovídáte o muzice, filmu, počítačích a třeba také o designu.
A třeba také v budoucnu o velkých medailích.
Jak vám je krátce před závody?
Zatím dobře. Všechno funguje, musím to zaklepat.
Nedávno jsme vás viděli na mistrovství Evropy a byla z toho zase ta nepopulární čtvrtá příčka, kterých už máte poměrně dost...
Byla už čtvrtá nebo pátá z velké akce. Doufám, že tady to vyjde o něco
líp.
Jenže konkurence tu bude o poznání větší...
Konkurence tu bude větší, ale já sem nepřijel závodit s ostatníma. Přijel jsem předvést, co umím. To je můj hlavní cíl, soustředit se jenom na
sebe, abych slezl z ledu a mohl si říct, líp už to nešlo.
Vy jste do velké evropské a světové konkurence vlétl jako dokonalý skokan. Říkalo se, vzbuďte ho ve tři ráno po tahu a on vám skočí trojitého
axela. Jenže v poslední době jako by se vaše jistota vytrácela...
Začátek letošní sezony nebyl ideální. Příliš jsem se soustředil na to, co
mám ve volné jízdě dělat, místo abych vypnul hlavu a řekl si, umím to
v tréninku, tak pojedu stejně i v závodě. Až na Mistrovství Evropy se
mi to celkem povedlo. Když spustila hudba, vypnul jsem hlavu a jel to
samé, co v tréninku.
Takže vlastně automat, autopilot...
V podstatě ano. Ono se potom jede jinak, když člověk začne přemýšlet,
jakou udělal chybu a kde ji musí napravit. V tu chvíli začne tělo navyklé
na nějaké úkony z tréninku reagovat zmateně, řekne si: ty jseš blázen,
tak si to dělej sám!
Zdá se mi, že mužské krasobruslení se vydává jiným směrem, než tomu
bylo dřív. Jak to říct - sází na chlapštější styl?
Je to pravda. Od olympiády ve Vancouveru se začaly znovu hodně ská-
40
kat čtverné skoky a já myslím, že je to dobře. Vždyť ve Vancouveru jsme
měli prvního olympijského vítěze od roku 1992, který neskočil čtverný
skok.
Tady v Rusku lidé krasobruslení milují. A stále dokola se tu mluví o Pljuščenkovi, který právě na minulé olympiádě ve Vancouveru možná trochu neprávem obsadil až druhé místo.
On po Mistrovství Ruska prohlásil, že pokud se olympijských her zúčastní, tak jen závodu družstev, protože nemá na to, aby odjel naplno
dva závody během jednoho týdne. Je mu jedenatřicet a je fakt, že v takovém věku, už tělo regeneruje pomaleji. Je proto dost pravděpodobné, že
po týmové soutěži odstoupí, alespoň tu o tom všichni mluví...
Rusko je krasobruslařská velmoc, ale na olympiádě má jen jedno místo.
Hodně se tady proto řeší ruská kvalifikace za zavřenými dveřmi...
Nikdo ji neviděl, účastnili se ji v podstatě jen lidi z ruské federace. Žádní
diváci, žádní novináři, žádná televize. Nikdo o tom nesměl vědět. Pak
bylo řečeno, že Pljuščenko zajel skvěle a olympiádu si zaslouží. Jestli je
to pravda nebo ne, můžeme jen spekulovat.
Dost bylo Pljuščenka. O vás se ví, že máte rád muziku. Jakou?
Pouštím si cokoli, co má pěknou melodii. Před jízdou i před tréninkem
41
mám nasazená sluchátka, abych měl v uších hudbu, která mě uklidní.
Spousta lidí si možná představuje, že krasobruslař má ve sluchátkách
výhradně klasickou hudbu...
Tak to ani náhodou. Nechci říct, že jí nesnáším, ale nemusím ji.
Co se také ví, že máte rád design...
To je pravda. Pro letošní sezonu jsme s firmou, která pro mě připravuje reprezentační oblečení, vytvořili společně jeho design a hrozně se to
všem líbilo.
Znamená to, že byste se mohl touto cestou vydat po skončení kariéry?
Určitě je to jedna možnost, i když u bruslení asi zůstanu. Mám ho rád
a věnoval jsem mu tolik úsilí a času, že by bylo hezké, kdybych mohl něco
předat dalším, aby na českou historii krasobruslení někdo navázal.
To si na sebe šijete pěkný bič, protože trenéři bývají nervóznější než
sami krasobruslaři.
Je fakt, že když jsem na Mistrovství Evropy stál za mantinelem a jela
moje sestra, tak jsem byl nervóznější než ona.
A teď si představte, že jste trenér, váš svěřenec má natrénováno a nedokáže to v krátkém programu nebo volné jízdě prodat...
Tak to si radši představovat nebudu.
Jak vlastně může trenér reagovat?
Můj trenér reaguje docela v klidu. I když je určitě zklamaný a trápí ho
to, protože ví, co v tréninku umím. Ale snaží se to nedávat příliš najevo,
protože když závodník na trenérovi vidí zklamání, srazí ho to ještě víc.
Trenéři musí mít něco z psychologa, aby dokázali závodníka pozvednout, i když se mu nedaří.
Tak já vám přeju, ať vás nikdo pozvedat nemusí.
42
Klára Křížová
Sněhový budha
Rychlá mladá dáma. Popravdě, čas s ní strávený byl velmi příjemný. Bezprostřední, veselá, rozhodně není skoupá na slovo.
Do budoucna si ji dovedu docela dobře představit jako spolukomentátorku alpských lyžařských disciplín. Evidentně si z kamer či mikrofonů nic nedělá, a když se to dá dohromady s dokonalou znalostí všeho, co se děje při jednotlivých závodech
s lyžemi i v hlavě závodníka, mohlo by to fungovat víc než dobře.
Jenomže na tohle všechno má Klára ještě spoustu času. S časem umí zacházet velmi dobře. Je po mámě. I Olga Charvátová-Křížová to na kopcích uměla skvěle, o čemž svědčí bronzová
medaile z olympijských her v Sarajevu 1984 ve sjezdu. Matka
i dcera propadly především rychlostním disciplínám, mezi slalomové branky je to tak silně netáhlo. Vždyť také Klára mluvila
před kombinačním slalomem o boji o přežití, z něhož nakonec
vyšla vítězně. Možná, že jistým předznamenáním do příštích
let je ten fakt, že superobří slalom mohla jet na lyžích Andrei
Fischbacherové, olympijské vítězky v této disciplíně z Vancouveru, která v Soči nestartovala. A tak firma vypomohla a volný pár rychlých prkýnek zapůjčila. Kde je psáno, že se jednou
nebudou takhle půjčovat lyže Kláry Křížové?
43
Jak se vám líbí v Soči?
Moc, Soči je krásné. Hory jsou úžasné. Jsem úplně nadšená. Já ráda medituju, mám ráda jógu a vždycky před startem sjezdu si najdu takovou chvilku, kdy rozjímám nad okolím a tady mě to pohoří opravdu úplně nadchlo
a měla jsem i slzy na krajíčku. Můj servisman mi říkal, ježišmarja, vždyť
startuješ, ne že se mi tady rozbrečíš. A já odpověděla, vždyť je to tu tak
nádherné. Takže Soči se mi líbí moc.
Kdy jste našla cestu k józe?
Už asi pět let dělám jógu, ale před rokem jsem se začala víc věnovat i meditaci.
Jak vás to změnilo?
Spíš to změnilo můj pohled na sport a na život. Já jsem vždycky sport milovala, ale teď se sportem úplně a na sto procent bavím a užívám si ho nejvíc,
jak můžu. Samozřejmě stojí za tím odříkání a dřina, ale teď to opravdu
beru tak, že mám vlastně neskutečné štěstí, že tady můžu stát na startu
a reprezentovat Českou republiku. Takže to změnilo můj pohled na život
všeobecně.
A neláká vás vyjet třeba na rok do Tibetu?
To je můj sen. Já jsem si letos dovezla nepálské vlajky, sice ne z Nepálu, ale
stejně je mám doma vystavené. Je to můj sen, že se jednou do Nepálu podívám a přivezu si skutečně originální vlajky.
44
A kam pojedete letos?
Letos s kamarádkou do Španělska na desetidenní túru po Pyrenejích. Už
se moc těším.
Vy asi nebudete ten typ, který si koupí dovolenou, plácne s sebou k bazénu a tím končí....
Ale to mám taky ráda, jenže vydržím to sotva tři, čtyři dny a pak už roupy nevím, co dál. Pak se snažím prozkoumat prostředí, snažím se chodit
tam a támhle... Ale je pravda, že já mám volno jen v dubnu, v květnu už
začínáme s kondiční přípravou, takže když v červnu nebo červenci jedu na
dovolenou, tak si ten týden ráda odpočinu.
A pokud se týká Nepáru a Tibetu, dokážete si představit, že byste se tam
zdržela déle?
Sama pořádně nevím, co bude, až skončím s lyžováním, ale určitě bych se
tam chtěla jednou podívat na delší dobu. Cestování mám moc ráda a ráda
poznávám nové země. Buddhismus mě láká. Ale momentálně na to nemám čas, musí mi stačit ten týden.
Skoro se bojím zeptat, jestli jíte maso?
Samozřejmě. Jako sportovec musím, protože potřebuju bílkoviny a taky
jsem od dětství byla vychovávaná, že jíst se musí všechno, sice s rozumem,
ale všechno.
Takže nejste zmlsaná?
Ale to jsem samozřejmě taky.
Co máte ráda třeba z alkoholu?
Protože jsem holka z Moravy, tak mě dost často uvidíte se sklenkou vína.
Já myslím, že to vůbec není na škodu, protože víno je užitečná věc, když
se to nepřehání.
To já taky říkám. Víno není alkohol ale lék.
Když si takhle povídáme, tak to vypadá, že život profesionální sjezdařky
je taková pohoda, tu si někam zajedete, tu poznáte nějakou cizí zemi, tu
zajdete na víno...
Já taky dost často slyším, že se vlastně jenom vozím z kopce dolů, ale bohužel to tak není. Ti, co to říkají, zapomínají, že musím nejdřív vyšlapat na-
45
horu. Ale tak je to asi se vším, i s normálním zaměstnáním. Nejdřív musíte
vystudovat školu, musíte se mu stoprocentně věnovat a každá profese chce
své. Já mám jen to štěstí, že svoji profesi můžu dělat v přírodě, můžu být
venku a nemusím sedět někde v kanceláři.
Vy máte hlavně kliku, že děláte něco, co vás baví, to nemůže každý říct.
Já vím, jsem za to moc vděčná a asi proto si také teď olympijské hry tak užívám. Lyžování mě strašně baví. Samozřejmě na začátku letní přípravy jsem
natěšená, všechno je super, jenže když se začíná blížit sezona a kondiční
tréninky přecházejí do těch opravdu hodně těžkých a náročných fází, tak
se občas ráno vzbudím a říkám ježiš ne, zase mám dneska trénink, prosím,
já chci volno. Ale člověk se musí kousnout. U týmových sportů je to asi jednodušší, ale u nás jednotlivců je to opravdu jen o tom odříkání.
Není žádným tajemstvím, že vaše maminka byla vynikající sjezdařka,
medailistka z olympijských her. Je přísná?
Mamka je velký bojovník, ale v srdci také velmi dobrý člověk. Občas mi samozřejmě přistál nějaký ten pohlavek, ale spíš to oba moji rodiče zkoušejí
po dobrém a teprve když to nejde, tak přiletí pár pohlavků...
A proč vás maminka vlastně netrénuje?
Zaprvé proto, že mám dva mladší sourozence a třeba sestra je o deset let
mladší, takže by to ani nešlo, aby mamka odjížděla na dlouhou dobu od
rodiny. A pak, já si vlastně také myslím, že i pro nás je to tak lepší, že máme
oddělený vztah matka s dcerou s profesním vztahem. Já bych ani nechtěla,
aby mě mamka trénovala.
Ale určitě se stává, že jedete závod světového poháru a sotva jste v cíli,
zvoní telefon – a ona maminka, cos to tam nahoře dělala?
Abych řekla pravdu, tak v dětství to tak bývalo. Dá se říct, že jsme spolu
byly pořád na telefonu, ale čím jsem starší, možná i drzejší, tím víc se to
mění. Možná jsem si i trošku dupla a teď je to na mně. Volám já rodičům
a ne rodiče mně. Ale samozřejmě, výtek se dočkám, ale občas i nějaké té
pochvaly.
Ale je to určitě výhoda, když máti ví, co obnáší život vrcholového sportovce?
46
Je. Samozřejmě, že občas jsou výtky nepříjemné, radši bych slyšela: to nevadí, že se ti to nepovedlo, stejně jsi šikovná a místo toho poslouchám: tam
jsi měla udělat tohle, a proč jsi neudělala tohle. Jenže já na druhou stranu
beru, že mamka prožila na sjezdovkách opravdu hodně a přesně všechno
vidí očima sportovce. To moc lidí nemá - vedle sebe člověka, který může
poradit jako trenér i jako závodník.
Víte co mě vždycky napadá, jestli sjezdaři nemají posunutý pud sebezáchovy?
Já jsem třeba od patnácti nebo šestnácti let řídila motorku, ale že bych jezdila nějak moc rychle v autě.... i když občas, to na sebe bonznu, úplně podle
předpisů nejedu.
Někdy i 95?
No, i 95, ale je taky pravda, že jedu po dálnici, podívám se na tachometr
a říkám si, ty brďo, to jedeme tak rychle všichni? Ale že bych byla nějaký
blázen a v autě jezdila rychle, to zas ne. Já jsem totiž, když jsme v těch patnácti nebo šestnácti měla motorku, od taťky pořád slyšela, nikdy si nemysli, že umíš řídit. Takže to mám pořád na paměti a snažím se tím řídit.
Já myslím, že to je hodně dobrá rada.
Já si to taky myslím, protože občas, když vidím některé řidiče na cestách,
tak...
Máte jako profesionální lyžařka vůbec čas na kluky a takové ty normální
dívčí záležitosti?
Ale jo, určitě. V Česku moc nejsem a taky přítele mám v zahraničí. Takže
naši mě opravdu vidí spíš jen přes skype než živě, ale jo, dá se to skloubit.
Je to náročnější, člověk se musí naučit poskládat si čas, utřídit si, co je pro
něho důležité a co může odsunout na druhou kolej.
Pořád jste na kopcích, provází vás sníh a mráz. Milujete teplo a moře?
Zvlášť, když jsme na začátku sezony, letos v Kanadě jsme měli -35 stupňů,
tak si říkám, že bych v tu chvíli byla mnohem radši někde na pláži a opalovala se. Takže ano, mám ráda slunce, moře, ale nemám ráda takové ty
teploty okolo 40 stupňů. Já jsem tak do těch třiceti a tím končím.
47
Martina Sáblíková
Mám nové delší prkno
Začalo to v roce 2006 na střeše. Na střeše nepříliš vzhledného hotelu v Turíně. Vzhledem k tomu, že v něm bydlela televizní výprava ČT, přivedli jsme k rozhovoru tehdy prakticky neznámou drobnou dívku, jistou Martinu Sáblíkovou, právě sem.
Na střechu, z níž byl krásný pohled na noční Turín. Bylo vidět,
že česká naděje, která skončila čtvrtá na 5000 metrů, byla
poněkud rozklepaná a nemohl za to zrovna noční chlad. Nebyla zvyklá na pozornost médií a na projevu to bylo znát. I když,
po několika minutách i ona poznala, že nekoušu, že jenom tak
vypadám a rozpovídala se. To o čtyři roky později ve Vancouveru už dobře věděla, co obnáší úspěch. Tím spíše, když svou
kariéru hned dvakrát pozlatila. Tehdy už byla před kamerou
klidná, vyrovnaná.
A letos? Úplná pohoda. Pro moderátora je velkou výhodou, že
je Martina přirozená, na nic si nehraje. Za pár vteřin získáte
pocit, že se můžete ptát prakticky na cokoli a odpověď nebude strojená a složitě promyšlená. Máte takřka stoprocentní
jistotu, že je stejná na ledě i v soukromí. Je důkazem toho, že
zázraky se dějí. Schválně, kolik z vás tušilo před osm lety, že
se vůbec soutěží v rychlobruslení? A když už, v jakých disci-
48
plínách se vlastně soupeři utkávají? Extra velká množina to
nebude.
A za to, že už nejde pro českého fanouška o terra incognita,
za to mohou tihle dva: Martina Sáblíková a trenér Petr Novák.
Ze zamrzlého rybníka na stupně vítězů díky neskutečné dřině
a pro mnohé možná neortodoxním tréninkovým postupům. To
se poslouchá docela hezky. A zdaleka to ještě není konec…
Shodou okolností jsem sledoval váš závod s německým komentářem na
ZDF a tamní komentátor od začátku věděl, kolik uhodilo. Celkem suverénně prohlásil, že o zlato se v tomhle závodě nejede. Jak se s tím srovnáváte, že vás berou především na pětikilometrové trati jako v podstatě neporazitelnou?
Musím říct, že je to docela zavazující a navíc, co se olympijského závodu
týče, tak Irene Wüstová jela výborně a i když jí ke konci docházely síly,
tak stejně vydržela ještě dost dlouho. Stačilo jí to na stříbrnou medaili,
takže až tak jednoznačné to v tomhle závodě nebylo.
Jak máme číst skutečnost, že rychlobruslařské soutěže ovládli v Soči
s dvojí výjimkou Holanďani?
Hrozně moc mě překvapilo. Ani ne tak v mužské části a na dlouhých
tratích, ale přece jenom sprint dosud ovládaly takové země jako Korea,
Japonsko nebo Čína. A teď jsme najednou měli na stupních vítězů tři
sprintery z Holandska. Absolutně nechápu, kde se to v nich vzalo.
Museli něco změnit…
Opravdu přijeli výborně připravení. Těžko říct, co tu změnu způsobilo.
A Holanďani mají prsty ještě v jedné věci. Prosazují, aby vytrvalecké
závody, tedy deset kilometrů mužů a pět kilometrů žen, měly společný
start.
To dělají samozřejmě pro sebe, protože mají výborné maratónce a ty jez-
49
dí takové závody. Ale uvidíme, jestli jim to někdo schválí, protože přece
jenom nerozhodují jen oni sami.
V takovém případě by rozhodovala i týmová spolupráce a Česká republika další vytrvalkyni na odpovídající úrovni mít v dohledné době nebude. Zůstala byste sama...
To je pravda. Ale možná by se stala jiná věc, možná bychom se my ostatní spojily proti Holanďanům.
Ještě bruslíte doma na prkně?
No jasně, pořád.
Je to pořád to samé prkno, nebo jste ho už prošoupala?
Mám jiné, o něco delší, ale jinak je to úplně to samé prkno.
Jezdíte také na kole. Nepřišel už trenér Petr Novák s tím, že olympijské
hry v Riu, by byly docela dobrou příležitostí, ukázat se i v téhle disciplíně?
Samozřejmě už něco nadhodil. Že by to možná chtěl vyzkoušet, pokud
by existovala možnost do Ria se kvalifikovat, ale uvidíme... Musím být
především zdravotně v pořádku a musím na to mít psychicky.
Jak se na vás dívá český cyklistický peleton? Přece jen přijde děvče odjinud a ještě ke všemu ostatní poráží...
Já musím říct, že v českém pelotonu jsou výborné holky. Samozřejmě ze
začátku, když mě viděly poprvé, tak to bylo trochu zvláštní, ale teď, když
mezi ně přijdu, tak je všechno v klidu a berou mě mezi sebe.
Na druhou stranu, jsou proti vám ve výhodě, protože na kole jezdí dlouho, vyznají se ve strkanici, dovedou sjezdy. To jsou místa, kde asi budete
ztrácet.
Ztrácím. Je pravda, že když jedeme třeba mistrovství republiky, tak se
snažím pohybovat úplně na konci pelotonu, abych byla co nejdál od dění
uvnitř balíku a pak, pokud cítím, že mám sílu, se to snažím nějakým
způsobem roztrhat, aby nás tam nebylo moc.
Mimochodem, není to tak dávno, co vás konkurenti špehovali, zkoumali,
jak se vlastně odrážíte a jak je možné, že najednou porážíte jejich špičky. Pokračuje to?
50
Oni zkoumají všechno. Holanďani mají všechno probádané do posledního centimetru a samozřejmě, když zkoumají dejme tomu odraz, tak
to nezkoumají jenom u mě, ale doslova u všech, aby si z toho vzali to
nejlepší. Ale pak je samozřejmě ještě na samotných závodnících, jestli
to dokážou na ledě uskutečnit. Protože trenér, jak všichni dobře víme,
může říkat desetkrát, stokrát, tisíckrát jednu věc, ale když to závodník
neudělá na ledě, tak je to k ničemu.
Vy jste někdy ve své kariéře opisovala, teď plácnu, třeba od Claudie
Pechsteinové, nebo od kohokoli jiného? Sledovala, jak dělá krok, jak
klade nohy?
Já jezdím jinak než Claudie, takže co se týče konkrétně jí, tak určitě ne.
Ale asi tak před čtyřmi, pěti lety jsme v tréninku občas jezdili za Italy.
Oni mají hodně podobný styl. Ale nešlo o to něco kopírovat, jako se spíš
za nimi srovnat, doladit věci až do konce.
Nepřihodí se vám někdy, teď po všech těch medailích, že když má trenér
možná až příliš požadavků, jednoduše mu řeknete: Podívej, já vím sama
nejlépe, co potřebuju?!
Ze začátku to možná takhle bylo, ale teď, když jsme spolu déle, tak už
Petr ví, co ode mě může očekávat a pozná, kdy jsem unavená, kdy už
něco vážně nechci, takže to nemusím ani říkat.
Potkáme se v olympijském studiu za čtyři roky znovu?
Tak já bych samozřejmě chtěla za čtyři roky na olympijských hrách startovat, ale uvidíme, v jaké budu formě, jak se mi bude dařit. Záleží na
zdraví a dál se uvidí.
511
Dan Hrubý
Sen o novém rusku
Všichni to opakovali, ruští politici, státní úředníci
i loajální novináři – toto je Nové Rusko. Až se
chce psát toto sousloví s velkým písmenem „N“
na začátku. Jako by šlo o vlastní jméno nové země,
nového státu, jenž vznikl v protikladu a na troskách
Starého Ruska svázaného vším, co tato země prožila
i sama způsobila ve svém okolí. Jak tento pokus
a experiment za neuvěřitelnou částku dopadl?
52
B
ez ohledu na režim panující v Rusku, očividnou propagandu (i když
v dnešní době používáme většinou termín public relations) i závratnou částku investovanou do pořádání olympiády, která si o škodolibost
dopředu říkala, to bylo celkem nespravedlivé. A tenhle pocit neférovosti
ve většině z těch, kteří do Soči přijeli, hodinu od hodiny narůstal.
O čem je řeč?
O zoufalém obrazu olympiády, který vytvářela mnohá západní média,
pod jejich vlivem se šířil po sociálních sítích a zejména ve dnech předcházejících olympiádě – jako hybatel v začarovaném kruhu – nastavoval optiku prvním sportovcům a novinářům, kteří do dějiště olympiády přijížděli
a vypouštěli další střelivo pro tuhle podivnou předpojatost.
Co by jinde bylo příčinou pousmání, stalo se tady důvodem k vážným
úvahám, dalekosáhlým zobecněním, na jejichž konci stálo pohrdání národem, který je více asijský než evropský, necivilizovaný než vyspělý a vůbec nám rovný. A člověka nutně napadlo: Kde se bere tahle namyšlenost
v Češích nebo Polácích, kteří mají tolik zkušeností s despektem a povýšeností, jichž se jim ze Západu nejednou dostává? Není tohle domino přezíravosti, které padá od Západu na Východ, kámen za kamenem, kostka
za kostkou, nakonec jen důsledkem frustrace otloukánků, kteří si hledají
ještě slabší?
A tak tím naším báječným a civilizovaným světem, ve kterém se neuplácí,
nekrade a nemlaská, vše perfektně funguje a nůž se drží v pravé ruce, letěly fotografie, na nichž chyběl poklop od kanálu, přechod pro chodce končil místo na chodníku v záhonu, žena natírala trávník na zeleno a hlavně,
jako pravé potvrzení asiatské necivilizovanosti Ruska a Rusů – dvě toalety
se jakýmsi řízením osudu octly v jedné kabince.
První olympijská soutěž – závod o největší bizarnost objevenou v Soči –
běžela na plné obrátky.
Americký bobista Johny Quinn prokopl dveře, když se nemohl dostat ze
záchoda. „Když jste v Rusku za zavřenými dveřmi, udělejte z nich okno“,
poznamenal čtenář twitterového účtu, na němž se stokilový Američan
demolicí chlubil.
53
To není součást Disneylandu ani pohled
do ulic Las Vegas, ale luxusní hotel
u olympijského parku v Soči. A pozor: vždy
po několika sekundách mění barvy.
„Recepce v mém hotelu nemá podlahu, ale uvítal mě tenhle obrázek“, hlásil Kevin Bishop z BBC a zveřejnil snímek, na němž zdobí nedostavěnou
hotelovou recepci zidealizovaný obraz Vladimíra Putina (přece jenom,
v říjnu mu bude už 64).
Dva američtí novináři si stěžovali, že jim v hotelu již dva dny neteče voda.
„Stěžovatelé byli uklidněni zprávou, že do oblasti bylo právě expedováno 1500
zbrusu nových vysavačů“, pobavil na svém tweetu český komentátor Robert
Záruba.
Další Američan, snowboardista Sebastien Toutant objevil v olympijské vesnici piktogramy, podle nichž se má člověk chovat na záchodě (vůbec toalety se
zdály být zkraje her prokleté). Ty zakazovaly čůrat ve stoje, zvracet do záchoda a rybařit v míse.
To vše vycházelo vstříc stereotypní představě Rusů a Ruska jako národa nemyslících mužiků a nevolníků dříve carského, poté komunistického, nyní
Putinova režimu. Když k tomu přistoupila informace o hromadném vybíjení
potulných psů, jen to naplnilo další ze stereotypních představ - podle ní si Rus
neváží života, v období konfliktů toho lidského, tentokrát alespoň zvířecího.
54
Konečně, jsme-li u stereotypů tradičně spojovaných s Ruskem, po měsíce
šířené zprávy o Velkém bratru, který zkontroluje každý email odeslaný
a přijatý v Soči, odposlechne každý telefon a kamerou nasnímá každý pohyb návštěvníků města, to vše pod záminkou ochrany před terorismem,
ztvrdily třetí z nich: Rusko je nesvobodná země (anebo ještě jinak, země
bez skutečného zájmu o svobodu a vůle k ní), v níž panuje fatální neúcta
k soukromí a všemu vládne KGB, ať už se dnes jmenuje jakkoli.
A pak člověk přicestoval do Soči a konfrontován s realitou se musel s tímto obrazem olympiády, se zmíněnými stereotypy, které se do něj dlouhé měsíce před začátkem her promítaly a bezprostředně ho utvářely, vyrovnávat. Takže, ano, otázka je jasná: Jak tento nejednoznačný střet úvah
a myšlenek, postřehů, optimismu a apriorní skepse (to, že jste předpojatý, neznamená přece, že nemáte
Večer v olympijském parku, na místě, kde se
pravdu) dopadl?
mělo zrodit nové Rusko
Nepochybně u každého jinak.
Ale jisté je jedno, potýkat se s ním
musel každý.
•••
Už proto, že v Soči vše fungovalo. A to dokonale. Alespoň z pohledu sportovců a zahraničních
návštěvníků her.
Dopravní systém byl skvělý.
V porovnání s italským Turínem, kde se olympiáda konala
před osmi lety, doslova nesrovnatelný. Co na tom, že koridor
spojující ve skalní soutěsce dvě
centra olympiády – Adler přiléhající k Soči s Krasnou Poljanou
- vyšel na 165 miliard korun, což
je podle ruského protikorupční-
55
ho aktivisty Alexandra Navalného dvakrát více než bylo třeba. Zbytek se
jednoduše rozkradl.
Vše bylo úplně nové.
Nové autobusy. Nové silnice a dálniční konstrukce. Nové vlaky a autobusy. Nové hotely (problémy se podle Mezinárodního olympijského výboru
zkraje olympiády objevily u tří procent ze třiceti tisíc objednaných pokojů), nové nádražní terminály a samozřejmě nové sportovní haly a všechna
sportoviště, i střechy domů podél hlavní silnice.
Dokonce i noví lidé...
A já poprvé spatřil Omonovce, příslušníky zvláštních policejních jednotek, kteří v Moskvě s nebývalou brutalitou rozhánějí opoziční demonstrace, a každý, kdo je poznal, kdo s nimi měl třeba jen jednou dočinění, ví,
že se vyznačují nebývalou arogancí uniformovaných nohsledů moci, nepostižitelných a duchem zhusta nedotčených, jak se usmívají – a dokonce
zdraví jako první.
„Zdrastvujtě.“
Oblečení v nové uniformě, jak jinak, i když její šedivý maskáčový vzor,
který tak symbolizuje represe, zůstal stejný. A skeptik musí v tu chvíli poznamenat: To není možné, to nejsou skuteční omonovci, to jsou jen herci
vybraní v pečlivém castingu, které teď oblékli do policejních mundůru.
A kdo ví, možná to tak bylo.
Určitě je hledali a vybírali celé týdny.
A příval nových lidí pokračoval. Kde byli opilci, které člověk dnem i nocí
potkává na ulicích ruských měst? Ten všudypřítomný pach moči a alkoholu, který naplňuje zákoutí kolem obchodů a stánků s lacinou vodkou?
Bezdomovci? Odklidili je ze Soči stejně, jako to komunistický režim udělal v roce 1980 před olympiádou v Moskvě?
Vážně, nebyli tu. Jako by vodka přestala na několik olympijských dnů
v Soči existovat.
Noví lidé. Byli jich tu desetitisíce. Dobrovolníci. Poznal si je podle barevného oblečení, do kterého je oblékl organizační výbor. Modří i žlutí,
fialový a červení, barvy na jejich bundách se přelévaly a splývaly. Mladí
56
Kavkaz je nádherný. Jenže dají
mu movití Rusové přednost
před Alpami?
lidé, kteří se sjeli z celé země, aby pomáhali a radili účastníkům olympiády. Prodělali výcvik v tom, jak být milí a usměvaví (usměvavosti), přátelští (přátelskosti) i otevření (otevřenosti – ano, připomíná to předměty
v nedělní křesťanské škole) a rázem se stali vysněnou tváří nového Ruska.
Moderního a vstřícného, vytouženého nejen v Evropě a na Západě, ale nepochybně i v Rusku samém, protože útěk k tradicím, jímž se Putinův režim v posledních letech tak často zaštiťuje, je ve své podstatě jen zoufalou
reakcí na neschopnost Rusko modernizovat. A jakkoli tato tvář ve skutečnosti mohla být – a ona určitě také byla - jen povrchním obrazem, stala se
obrovským trumfem celé olympiády.
Ano, jinde by nejspíš byla přirozenou samozřejmostí.
Tady se však proměnila v ojedinělou osvětu bořící stereotypy, o nichž byla
řeč - směřující ven, na Západ, ale také k Rusům samotným, protože ti
nesou mnohé z těchto stereotypů ve svých srdcích, v té tolikrát vzývané
a popisované ruské duši. Možná neuvědoměle. Možná méně a možná víc
než dřív v minulosti. Mindráky a nedostatek sebevědomí zastírají okázalostí, za níž stojí jediná touha – být jako jiní.
57
Možná to jde říct jednoduše: Rusové, kteří na olympiádu přijeli, najednou
poznali, že se k sobě mohou chovat hezky a mile i v tlačenici.
Ale dost generalizací...
•••
Tahle olympiáda měla původně stát 12 miliard dolarů, přibližně dvojnásobek toho, co se utratilo za předchozí zimní hry ve Vancouveru. Vloni
vicepremiér ruské vlády Dmitrij Kozak oznámil, že se rozpočet vyšplhá
na 36, možná až 45 miliard dolarů. Ke druhé cifře se přibližují také odhady protikorupčních aktivistů.
Zatím nejvyšší rozpočet letní olympiády, z podstaty věci, množstvím účastníků i zastoupených sportů, události neporovnatelně větší a nákladnější,
dosáhl 42 miliard dolarů. Tato olympiáda se konala v roce 2008 v čínském Pekingu a pro velkorysost nebo spíš rozmařilost, s níž byly utráceny
veřejné prostředky, byla dosud považována, přinejmenším ve své monumentalitě a pompéznosti, za nepřekonatelnou.
Anebo jinak...
Překonat ji mohl jen jiný autoritativní – ještě ambicioznější režim, vedený
ještě ambicióznějším vládcem. A právě takový se našel v postsovětském
Rusku v čele s někdejším příslušníkem KGB Vladimírem Putinem.
Simon Jenkins v britském deníku The Guardian napsal: „Velikášské
sportovní podniky slouží k té nejhrubší formě politiky – posílení státní
prestiže. Zdá se, že sportovně-vojensko-průmyslový komplex hypnoticky
přitahuje světové vůdce a organizace typu Mezinárodního olympijského
výboru a FIFA z této přitažlivosti chytře těží.“
Naprosto výstižné!
Ale vraťme se na počátek. Že bude rozpočet v Soči vyšší se zdálo celkem
přirozené – v okolí lázeňského města nataženého v úzkém pruhu podél
pobřeží Černého moře (od kterého odděluje kolonádu hotelů a přímořské korzo několikaproudá železniční trať – pozůstatek doby, v níž rachot
vlaků pečlivě vybraným odborářům zřejmě nevadil) neexistovala žádná
infrastruktura. Tam, kde dnes stojí supermoderní železniční terminál
a pletence silničních přivaděčů byly ještě nedávno louky, opuštěné úhory
58
a příměstské domky.
Až několik stovek
metrů od pobřeží
na prvních nenápadných vršcích směřujících ke Kavkazu,
k jeho zasněženým
štítům, které vytvářejí dramatickou kulisu
jinak subtropického
města plného palem,
stály vily prominen- Po několika odkladech se biatlonový závod mužů s hromadným startem
přece jen uskutečnil a Ondřej Moravec má další medaili – bronzovou.
tů. Včetně té Stalinovy, která dnes slouží jako diktátorovo muzeum a před olympiádou dostala
ke vchodu anglickou ceduli: Stalin´s vila.
Je tu původní bazén, i když jeden z největších vrahů světové historie neuměl plavat. Uvnitř sedí diktátorova figurína. A každý si může vybrat, zda
vilu navštíví z recese nebo z obdivu a nábožné úcty.
Vlastně jde o zvláštní druh svobody.
Paradoxní ne-indoktrinace v prostředí a zemi, kde jsou správné postoje
a soudy tradičně narýsovány a nadiktovány jako neporušitelný závazek.
Současný režim je v přístupu ke dvou nejtemnějším postavám ruské historie – Leninovi a Stalinovi – podivuhodně dvojznačný a ambivalentní.
Hodnotící výroky vládců, pokud k nějakým vůbec přistoupí, se různí,
země předstírá alespoň formální demokracii, sochy diktátorů i mauzoleum na Rudém náměstí však nadále stojí a archivy jsou po uvolnění z první poloviny devadesátých let pro většinu historiků definitivně uzavřeny.
Také hlavní třída procházející olympijským Adlerem nese jméno Lenina.
Jako by v tom byl kus státem vyznávaného fatalismu (coby projevu jakési
kolektivní ruské duše) – ať se událo cokoli, pořád to bylo Rusko, naše veliké a mocné, občas krvavé a jindy zahloubané Rusko, a v jeho dějinách má,
zdá se, každá bolest smysl, i když je těžké ji oslavovat.
59
Ale vraťme se k olympiádě.
Kolik z miliard rublů investovaných z veřejných rozpočtů zůstalo při její
přípravě v kapsách korupčníků? Nejděsivější odhady, například ten, který
zveřejnil někdejší místopředseda ruské vlády Boris Němcov, hovoří až o 60
procentech. Švýcarský člen Mezinárodního olympijského výboru Franco
Kasper hovoří o osmnácti miliardách (tj. 40 – 50 procentech), nejstřízlivější propočty pak o třetině.
Analytik Rádia Svoboda Jefim Fištejn k tomu poznamenal: „Výstavbu veškerých objektů, infrastrukturou počínaje a hotely a restauracemi konče,
dostaly do pachtu společnosti vlastněné nejužším okruhem Putinových
důvěrníků. Podle údajů časopisu The Economist jen firmy bratří Arkadije
a Borise Rotenbergových, Putinových kámošů od školních škamen, dostaly zakázky za osm miliard dolarů. Zkrátka nepřišli ani jiní známí Putinovi sousedé z chatařského družstva Jezero, z jejichž řad uhnětl ruský
prezident podnikatelskou špičku země,“ udává Fištejn a pokračuje: „Stavební společnost Olimpstroj, která odpovídá za výstavbu stadionů, olympijské vesničky i vysokohorské dráhy a má na starost zhruba 20 procent
celkového rozpočtu, vystřídala za dobu své existence čtyři ředitele, přičemž každou výměnu doprovázelo zahájení trestního stíhání ve věci korupce, rozkrádání státního majetku a zneužití úřední pravomoci. Kremelský zmocněnec Achmed Bilalov pro strýčka Příhodu raději prchl do Velké
Británie léčit si pocuchané nervy a na návrat nepomýšlí.“
Tolik fakta.
A přece se v celém Soči a možná v celé zemi nenašel jediný Rus (budiž to
řečeno s nadsázkou, která vyjadřuje naprostou převahu takového názoru), jenž by prostředky, které olympiáda spolykala, nepovažoval za účelně
a správně vynaložené. Že mohli zlepšit každodenní život prostých Rusů?
Jít na důchody, zdravotnictví, školy, hřiště, všude jinde v Rusku zoufalou
a zastaralou infrastrukturu? Omyl. Právě takhle byly utraceny nejlépe, jak
utraceny být mohly. I kdyby olympiáda stála dvojnásobek, byly by utraceny správně, protože Rusko si tuhle olympiádu zaslouží, protože Rusko
si zaslouží pozornost, pochopení a úctu světa, protože Rusko je velmoc
60
a tomu mají odpovídat sportoviště, domy i nádraží, které tu rostou – protože sportovní stadiony jsou chrámy dneška, stánky národní víry prezentované sbornou komandou a mají stejně ohromovat jako někdejší katedrály a královské paláce nebo okázalé budovy ministerstev.
Ano, zájem celku, národa, vlasti je tu nadřazen ubohému pinožení jednotlivců a většina Rusů byla ve dnech olympiády nadšených a hrdých, i když
žijí z mizerného důchodu, nevelkého platu státních úředníků, učitelů nebo
dělníků, i když každý čtvrtý muž zemře před dovršením pětapadesátého
roku v důsledku brutální spotřeby alkoholu (a průměrný věk mužů se pohybuje kolem 62 let), i když národ vymírá a kolem roku 2050 nebude mít
dnešních 164 milionů obyvatel, ale jen – ano, pouhých – 100 milionů lidí.
Navzdory tomu všemu byli v těchto dnech Rusové hrdí.
Stereotyp protentokrát vítězí.
•••
Vlastně to bylo směšné. Novináři soutěžili, kdo objeví největší bizarnost,
opájeli se nelogickým uspořádáním klozetů a jen málokterý zmínil skutečnost, že se tahle olympiáda koná jenom pár minut jízdy od hranic obsazené Abcházie, gruzínského území, jehož ruské obyvatelstvo si vynutilo
připojení k Rusku a ruské vojenské jednotky ho fakticky okupují.
Je to stejné, jako kdyby se na podzim osmatřicátého roku konaly olympijské hry v Drážďanech, Řezně nebo ještě blíž, jenom několik kilometrů od Německem zabraných československých Sudet. Centrum soutěží
v Krásné Poljaně bylo od abcházských hranic vzdálené pouhých pět kilometrů. Takže taková Pirna, první město v Sasku za státní hranicí.
Nebo kulhá snad něco na tomhle příměru?
Myslím, že ne. Mnichovská dohoda se dokonce z hlediska mezinárodního
práva dočkala jakési, byť pofidérní legality (když ne legitimity), což o ruském záboru Abcházie rozhodně říct nejde.
•••
Dlouho se zdálo, že téma homosexuálů a dodržování jejich lidských práv
překryje sportovní rozměr her. Vše začalo v létě 2007 problematickou volbou Soči (a výběr takové země jako je současné Rusko za dějiště her bude
61
První oslava. Květinový ceremoniál s Evou
Samkovou se konal hned po závodě v areálu
extrémních sportů Roza Chutor.
vždycky problematický, přinejmenším v konfrontaci s etickými ideály, jimiž se olympijské hnutí tak vášnivě zaštiťuje) na zasedání Mezinárodního
olympijského výboru v Guatemale.
Pro budoucí události bylo příznačné nebo lépe – paradoxně příznačné,
že prezentaci Soči, jíž osobně vedl prezident Vladimír Putin, provázel
klavírní koncert Petra Iljiče Čajkovského, o jehož homosexualitě lze stěží pochybovat. Jakkoli Jurij Arabov, scénárista připravovaného ruského
velkofilmu o tomto hudebním skladateli hlasitě prohlašuje, že Čajkovskij
„neměl rodinu, a jen proto se o něm začalo mylně šířit, že miluje muže“,
což na sklonku loňského roku kvitoval i ruský ministr kultury Vladimír
Medinskij, když prohlásil: „Arabov má pravdu. Neexistuje nic, co by naznačovalo, že Čajkovskij byl homosexuál“. Film by podle něj měl oslavovat
velikánovu hudbu, nikoli „předkládat pomluvy o jeho osobním životě“.
Po vzájemném ujištění, že tomu tak opravdu bude a ve scénáři se zmínky
o umělcově homosexualitě neobjeví, přidělilo ministerstvo kultury tvůrcům snímku v přepočtu 18 milionů korun.
Tato výměna úvah o Čajkovského sexualitě přitom proběhla jenom krátce
potom, co ruská Státní duma schválila zákon zakazující „propagaci ne-
62
tradičních sexuálních praktik mezi nezletilými“, jehož gumové znění
umožňuje trestat jakékoliv veřejné projevy a zmínky homosexuálů.
V létě 2013 podepsal zákon prezident Putin.
A záhy musel litovat.
„Tenhle federální zákon byl obrovskou chybou kremelských stratégů,
kteří nedokázali předpovědět všechny následky normy přijaté před
olympiádou. Kdyby věděli, že se před Soči bude řešit hlavně tento zákon,
nepochybně by ho nikdy nenavrhli ke schválení. Teď si kvůli tomu rvou
vlasy, ale musí se z té šlamastiky dostat s co nejmenšími ztrátami“, líčil
Petru Vavrouškovi, reportérovi týdeníku Reflex, krátce před zahájením
olympiády přední bojovník za práva ruských homosexuálů Nikolaj Alexejev.
Sdělovací prostředky po celém západním světě se plnily zprávami o nelehkém údělu ruských homosexuálů, spekulacemi o tom, jaké příkoří
je čeká poté, co zákon vstoupí prakticky v platnost „Jenže musím říct,
že jeho dopady jsou na Západě zveličovány. Tamní líčení neodráží reálnou situaci. Nejrůznějším zákazům veřejných akcí, vystoupení, tlakům
na sexuální menšiny čelíme v Rusku už řadu let. To není žádná novinka,
jak si lidé na Západě myslí. Ani aktuální agresívní slovní a fyzické útoky
pro nás nejsou žádnou novinkou“, pokračoval Nikolaj Alexejev. „Takže
nemůžu říct, že by se situace pro sexuální menšiny nějak zásadně zhoršila v porovnání s tím, co se dělo před přijetím zákona. Zastrašování
a násilí vůči homosexuálům jsou v Rusku časté. Paradoxně se teď díky
zákonu o takových případech píše v ruských médiích mnohem častěji.
Na druhou stranu norma popustila uzdu politikům, kteří jsou vůči nám
mnohem agresívnější.“
Bezprostředně před zahájením her se vše stupňovalo. Protestovali spisovatelé v čele s držiteli Nobelovy ceny za literaturu Orhanem Pamukem,
Elfride Jelinekovou nebo Gūnterem Grassem.
Zákon se také stal hlavním důvodem, proč na slavnostní zahájení her nedorazil německý nebo francouzský prezident. A Barack Obama postavil
do čela americké delegace Billy Jean Kingovou považovanou za matku-
63
lesbičku, zakladatelku nepřehlédnutelné homosexuální tradice ve světě
špičkového ženského tenisu.
Starosta Soči Anatolij Pachomov naopak prohlásil, že v jeho třistasedmdesátitisícovém městě nežije jediný homosexuál. A prezident Putin bezprostředně před zahájením her vstoupil do dějin nehoráznosti, když homosexuálům, kteří se do Soči chystali, vzkázal: „Můžete být v klidu a v pohodě,
ale nechte děti na pokoji!“
Komu svá slova adresoval je zřejmé – nikoli homosexuálům, ale té, nemalé části ruské veřejnosti, která žije v mentálním světě, který formovalo
carské samoděržaví, desítky let komunistického režimu a nakonec také
autoritativní putinovská vláda, pro níž vytváří ideologické zázemí ruská
pravoslavná církev v čele s patriarchou Kirillem, někdejším spolupracovníkem KGB vedeným pod krycím jménem Michailov. Ten pouhé tři dny
poté, co zákon brojící proti homosexuálům podepsal prezident Putin, vystoupil při bohoslužbě v Kazaňském chrámu na Rudém náměstí. Tedy jen
pár kroků od mumifikované mrtvoly Lenina a hrobu Stalina, během jejichž vlády a koneckonců i vlády jejich následovníků, postihlo pravoslavnou církev slovy amerického historika Richarda Pipese – utrpení, jež si
toto náboženství nikdy ani nedokázalo představit.
Kirill zde prohlásil: „Poslední dobou narážíme na obrovské pokušení, kdy
se v řadě zemí svobodná volba hříchu potvrzuje a ochraňuje zákonem...
Jde o velmi nebezpečný apokalyptický symptom.“
Jinými slovy: homosexuální sňatky ohrožují civilizaci.
Mimochodem Kirill nahradil v čele pravoslavné církve zesnulého Alexeje
II., taktéž spolupracovníka komunistické KGB a při volbě patriarchy mu
v roce 2009 konkurovali dva další kandidáti – minský metropolita Filaret vedený v záznamech KGB jako agent Ostrovskij a metropolita Kliment
s krycím jménem Topaz.
To jen na okraj.
Připomeňme také, že homosexualita byla v Rusku trestná do roku 1993
(a nešlo o nějakou specifickou komunistickou mantru, protože ve vazalském
Československu, byla její protizákonnost fakticky zrušena již v roce 1961)
64
Hokej Čechům příliš radosti
na olympiádě nepřinesl.
a do roku 1999 byla dokonce považována oficiálně za duševní nemoc.
Legrační rozměr pak tahle, ve skutečnosti docela vážná věc dostala poté,
co ruské sportovce uvítala při slavnostním nástupu skladba dívčí dvojice
Tatu, jež na domnělém lesbismu založila svojí skvěle prodejnou image. Že
obě dívenky v dobách největší slávy obdivovali především nezletilí, že je
ruské dívky po tisících napodobovali, včetně smyslných doteků a gest, je
už jaksi samo sebou.
A samotní homosexuálové v Soči? Ti si ve stavu největšího zoufalství stěžovali, že se jejich zdejší klub s názvem Maják stal natolik vyhledávaným
cílem západních novinářů, že množství reportérů v nejednom případě
převyšuje počet skutečných hostů.
A pak olympiáda skončila – a život ruských homosexuálů se pomalu vrátil do starých kolejí. „Hosté a sportovci odjedou a my tady zůstaneme dál
s našimi problémy. Ale neztrácíme naději. Rusko je součástí globálního
světa a nemůže zcela ignorovat názor Západu. Takže, když teď někteří politici kritizují homofobní zákon, něco to určitě v ruské elitě zanechá. No
a za čtyři roky pořádá Rusko mistrovství světa ve fotbale. To je ještě vět-
65
ší akce než olympiáda a to bude další příležitost, jak otevřeně popisovat
problémy dnešního Ruska. A nevěřím, že ruští politici opět udělají stejnou chybu, aby přijali nějaký zákon, o kterém se bude mluvit hlasitěji než
o fotbale. Takže se budou snažit přizpůsobit svou politiku současnému
civilizovanému, demokratickému světu. Rusko se mění pomalu, ale mění.
To je důležité“, uzavřel Nikolaj Alexejev.
Možná až příliš optimisticky...
•••
Kozáci. Potkával jsem je na ulicích olympijského Soči, v sousedním Adleru, kde vyrostl velkolepý olympijský park s neméně imponující tribunou
pro závody formule 1, která se tu poprvé pojede letos v říjnu.
Kozácké policejní hlídky ve vysokých kožešinových čepicích – černých
kubáňkách střežily veřejný pořádek a nakonec měly na svědomí největší
aféru těchto her.
Alespoň, nepočítáme-li doping.
Bičem, klacky a obušky ztloukli tihle hoši členky punkové skupiny Pussy
Riot, když se pokoušeli pod transparentem Soči 2014 zazpívat (jaká drzost!) písničku Putin nás naučí milovat svou vlast. Do očí jim nastříkali
pepřový sprej.
Jenže svět už má Pussy Riot, zdá se, tak akorát dost a zpráva o neurvalém
zákroku (který přece tak dokonale zapadá do hromádky neevropských
stereotypů Ruska) vzbudila překvapivě malý ohlas.
Žádné rozhořčení. Žádný zápal, ani protest. Najednou byla znát nechuť
k účelovosti, s níž Pussy Riot plánují své happeningy, samozřejmě právě
tak, aby vzbudily pozornost. Ovšem happening bez pozornosti? Není to
protimluv?
„Aktivisté kolem „punkové“ skupiny Pussy Riot využívají zimní olympiády v Soči ke svým dalším akcím. Pro část západních médií, jež kritizuje
„Putinovy hry“ a které už v uplynulých dnech došla munice, jde o vítanou
informaci,“ začal svůj článek český zpravodajský server tyden.cz jakoby se
neobracel k Čechům, ale k Rusům a psal se rok 1980.
Tón byl nastaven. Opakovaný vtip není vtipem, i když při něm hlupák se
66
skelným výrazem v očích bičuje ženu. Do konce olympiády chyběly čtyři
dny a hledání škraloupů nahradila stejně nekritická chvála.
Pohled se diametrálně změnil. Otočil o 180 stupňů. Pohrdání, o němž
byla řeč v úvodu, hnidopyšské hledání chyb v zahajovacím ceremoniálu,
nahradila druhá krajní poloha, která Evropany přinejmenším od konce
devatenáctého století k Rusku poutá – fascinace onou zvláštní směsí evropského a cizího, jež se lehce stává alibismem a umožňuje omluvit takřka
cokoliv, jakýkoliv exces a zločin kremelských vládců nebo jejich nohsledů,
s poukazem na potřebné pochopení (nám nepochopitelných) zvláštních
ruských podmínek.
A Pussy Riot? Na ty už si nikdo nevzpomněl.
Korupce a zdvojené záchody, práva homosexuálů? Kdepak.
„Byly to moc pěkné hry. Až na detaily, které provázejí každý začátek, je
Rusové zvládli dobře. Sportovci hodnotí Soči jako jedny z nejlepších her,
například ubytování bylo bezkonkurenční,“ prohlásil šéf české olympijské
mise a dvojnásobný olympijský vítěz z Atlanty Martin Doktor. „Organizace her super, Olympijský park
nádhera a vesnice taky“, dodala olympijská vítězka Martina Sáblíková.
•••
Strach z terorismu provázel
olympijské hry v Soči od chvíle, kdy bylo pořadatelství Rusku přiděleno. S tím, jak se zahájení her blížilo, sílily obavy
i skeptické, často katastrofální
předpovědi; koneckonců terorismus dopadá stejně na heterosexuály jako homosexuály.
To vše platilo zejména poté, co V tuto chvíli je všechno jasné. Eva Samková se stala
pouhý měsíc před zahájením olympijskou vítězkou.
67
olympiády zaútočili islámští teroristé usilující o zřízení kavkazského emirátu v nedalekém (alespoň na ruské poměry nedalekém) Volgogradu.
Při dvou útocích zemřelo 34 lidí.
V lednu se pak objevilo na internetu video, na němž se dvojice rusky mluvících mužů z radikálního islamistického hnutí Vilaját Dagestan (Provincie Dagstán) k volgogradskému krveprolití přihlásila a prezidentu Putinovi vzkázala: „Pokud budete pořádat tuto olympiádu, dáme vám dárek
za všechnu tu krev nevinných muslimů, jež je prolévána po celém světě:
v Afghánistánu, v Somálsku, v Sýrii“. Muži vystupující pod jmény Sulejman a Abdurachman poté dodali: „Pro turisty, kteří přijedou, budeme
mít také dárek.“
Navázaly tak na hrozby samozvaného kavkazského emíra, vůdce zdejších
teroristů a strůjce atentátu na moskevském letišti Domodědovo se čtyřmi
desítkami obětí Doku Umarova, jenž v létě, několik měsíců před začátkem olympiády, mobilizoval své radikální souvěrce: „Rusové chtějí uspořádat olympiádu na ostatcích našich předků, na kostech mnoha a mnoha
muslimů pohřbených na našem území podél Černého moře. Musíme jim
v tom zabránit všemi prostředky“.
Jen pár desítek hodin před slavnostním zahájením her našly národní olympijské výbory několika evropských zemí ve svých emailových schránkách
výhružný dopis – sportovcům podle něj hrozí vážné nebezpečí. Zároveň
pronikla na veřejnost zpráva, že přinejmenším jedna černá vdova, tedy
manželka zesnulého islámského bojovníkova odhodlaná spáchat sebevražedný atentát, pronikla na území Soči.
Napětí se vystupňovalo.
Spojené státy vyslaly do Černého moře lodě, které měly zajistit případnou evakuaci amerických občanů. A bylo zřejmé, že každý návštěvník her
bude od první chvíle vnímat okolní realitu právě takto nastavenou optikou. Sledovat příslušníky bezpečnostních sil, alespoň ty uniformované
a snadno rozpoznatelné, rozmístěné okolo letiště a olympijských vesniček
(na sportovištích byli policisté, alespoň ti zjevní, takřka neviditelní), podél
silničních tahů, na zastávkách autobusů i mostech pro pěší, které v Soči
68
a přilehlém Adleru po ruském zvyku přes frekventované silnice vedou.
Údajně jich bylo spolu s vojáky na sto tisíc, z toho čtyřicet tisíc v uniformách a třicet tisíc v civilu.
A návštěvníci Soči (myslím, že všichni do jednoho) si při pohledu na ně
sdělovali poznatky vyčtené ze sdělovacích prostředků – o osmdesáti bezpilotních letadlech, obdobě amerických dronů, které hlídkují nad městem
i sportovišti, nad kavkazským masivem, aby se nemohl nikdo přiblížit
z vnitrozemí, přes hory, mimo cesty a silnice. O odebírání DNA vdovám
po islámských radikálech, ale také bezpečnostních opatřeních přímo v dějišti her, jež nemají dosud obdoby – akreditaci pro každého diváka, která
je počítačově lustrována při vstupu do olympijských objektů a především
sledování a několikaměsíční archivaci veškeré elektronické komunikace,
telefonátů, SMS zpráv, emailů, ale i používání kreditních a platebních karet.
Ano, nejspíš to byl největší počin Velkého bratra v dosavadní lidské historii. Ke cti ruské vlády, ať už je jakákoliv, slouží, že se špehováním a kontrolou všech a všeho dopředu netajila. Každý, kdo do Soči přijel, věděl, že
ho ruské oko sleduje. Zvídavější než kdy předtím. A přesto, přinejmenším
zvenku, z Evropy, se zdálo téměř jisté, že musí k nějakému útoku dojít.
Když ne tady v Soči, tak jinde v Rusku.
Za tímhle obecně sdíleným přesvědčením nepochybně stálo stereotypní
uvažování, o němž byla řeč na začátku - Rusko to je přece kvantita, nikoli kvalita nebo efektivita. Rusko, to je všudypřítomný nepořádek, bordel a všeobecná úplatnost, nikoli fungující řád. Rusko to je neochota přijmout zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a nedostatek iniciativy, nikoli
smysl pro účelnou improvizaci a rychlou reakci. Rusko, to je jednoduše
Asie a její orientální či byzantské myšlení, nikoli důraz na váhu každého
konkrétního života, což koneckonců zcela potvrdily zásahy pořádkových
sil při teroristických útocích v Beslanu a v moskevském divadle na Dubrovce. Všechny vypočtené faktory při nich vedly ke strašlivému vyústění
a některé zvlášť perverzní myslitele dotlačily k názoru, podle kterého je
hlavním viníkem děsivých krveprolití z let 2002 a 2004 neschopnost bez-
69
Večerní vyhlašování vítězů.
Tentokrát s českou účastí.
pečnostních sil, autoritářská zvrácenost Kremlu, nikoli odporný počin teroristů, které musíme koneckonců v jejich zoufalém boji pochopit.
Jenomže tentokrát to Putinovi vyšlo. Přesvědčil evropské i americké skeptiky o svých schopnostech a moci, popsaný stereotyp vyvrátil a zlomil možná i tím, že jej uplatnil v míře dosud nebývalé a obrovská kvantita desítek tisíc policistů (v množství přinejmenším dvojnásobném než na letní
olympiádě v Londýně) přece jen destilovala kvalitu, potřebný efekt a extrakt úspěchu.
Díkybohu.
K žádnému útoku teroristů na území Ruské federace během olympiády
nedošlo. Nakolik k tomu přispěla domnělá a dodnes nepotvrzená smrt
Doku Umarova, kterého měly bezpečnostní síly zlikvidovat na přelomu
roku, není příliš zřejmé.
Teď, když olympiáda skončila, lze také prozradit univerzální metodu k obměkčení a shovívavosti organizátorů i hlídek dobrovolníků – jsou jí odznáčky. Český politik se jeden večer pochlubil, že provedl přes řadu kontrol svého řidiče bez vstupenky až na hokejový zápas Kanada - Finsko.
Kdyby tohle věděli islamisté...
70
•••
Je snadné kráčet přes olympijský park a vypočítávat stereotypy, které
s Rusy a Ruskem spojujeme – pátrat po nich a pokaždé znovu se zaradovat,
když člověk spatří rodinu slavnostně oblečenou do teplákových souprav,
přehnaně nalíčené dívky na vysokých podpatcích, znaky sovětské éry, srp
a kladivo, velká písmena CCCP nostalgicky přišpendlené na bundy a mikiny – samozřejmě, více než humor a nadhled je v tom stesk a nostalgie
po dobách, kdy sborná komanda drtila Američany i Kanaďany a olympijský vítěz hokejového turnaje byl takřka jistě dopředu znám.
Nemohlo se stát, aby hokejisté s tímhle nápisem vypadli ve čtvrtfinále
jako tady, v Soči.
Jenže řeč byla o stereotypech. Fotograf Stanislav Krupař, který z velké části tráví svůj život na Sibiři, muž při hodnocení Ruska vzácně racionální
(protože obeznámený), nezatížený zideologizovanými pohledy, jimž tak
snadno podléhají ti, kteří v Rusku nikdy nebyli a soudí jej od restauračního stolu ať už v Praze nebo Londýně, před časem napsal: „Největší hnus je,
že Rusům se u nás masově, veřejně a beztrestně přisuzují ty nejhnusnější
a nejpodlejší lidské vlastnosti. Nikdo nerozlišuje a to, co by nebylo možné
vůči komukoliv jinému, se proti Rusům, Rusákům, používá automaticky.
Rusové jsou předurčení ke všemu zlému tak nějak automaticky a geneticky.“
Možná to neplatí v tak vyhraněné podobě, ale něco na jeho slovech je.
Vážně, nejsou právě omílané a stále znovu vyhledávané stereotypy, kolem
nichž se točí tento text, jen sofistikovanějším označením téhož? Není to
věčné hledání důkazů pro ruskou podřadnost? Ospravedlnění pohrdání,
v němž je jistě i stopa strachu?
Není příšerný hotel s tisícem věžiček v sousedství Olympijského parku,
který po setmění mění po několika sekundách barvy – fialová, červená,
zelená – a ze všeho nejvíc připomíná zámek pro plyšáky postavený někde
v Disneylandu jen vítaným důkazem ruského nevkusu? Příkladem vypovídajícím o celé zemi a celém národě?
A dlouhá fronta, kterou musíte podstoupit, kdykoli se vám zachce ochut-
71
nat ruské bliny, stejně pádným důkazem ruské neschopnosti cokoli efektivně zorganizovat – ano, dokonce i fatální smířenosti s dlouhou frontou,
ve které stojíte, stojíte a stojíte – deset, minut, dvacet, půl hodiny? Život je
přece dlouhý....a vláčný...
Nejsou fanoušci a televizní komentátoři spojující sportovní úspěchy s národní velikostí, hledající ve sportovních triumfech jakýsi mystický význam (jenže neděláme tohle i my, kdy se po každém hokejovém vítězství
opájíme českou chytrostí) projevem vyhraněného ruského nacionalismu
a nadřazenosti?
Jenže není to ve skutečnosti právě tak?
A „tihle vykonstruovaní a stereotypní“ Rusové mají – přes všechnu banalitu takového sdělení - právě takovou vládu jakou si zaslouží? Co když je
Vladimír Putin nejlepší možnou variantou v této zemi, která žádá ve svém
čele autoritářské diktátory, muže s pevnou rukou, cary, Staliny a Putiny.
A Putin, koneckonců, je nejmodernější a nejhumánnější variantou takového
vládce? Nevraždí po tisících, nevězní po tisících, jen po desítkách a jednotlivých kusech; jenže co to v Rusku znamená? Ano, co když není pro Rusko lepší
varianta? Jakkoli se může zdát takové tvrzení, alespoň z Evropy, při vědomí
čeho všeho je Putin schopen, zvrácené a cynické...
•••
Olympijské hry skončily, oheň zhasl – zároveň to byl konec pokusu o nové
Rusko, Rusko bez stereotypů – alespoň na tři týdny vybudované na břehu
Černého moře, v ghettu zvaném Soči.
„I přes všechny obavy před začátkem musím říct, že pro mě to byla nejkrásnější olympiáda, které jsem se zúčastnil. Tedy pokud jde o prostředí nebo organizaci“, nechal se slyšet Jaromír Jágr.
Jenže jak nákladný tenhle pokus byl? A kolik by stálo, kdyby se měla stejnou
metodou - oním Putinovným příkazem k modernitě – přeměnit celá ruská
země? Prostým vynásobením dosáhne člověk částky, která se vymyká lidské
představě, fakticky neexistuje.
„Tohle je nová tvář Ruska - našeho Ruska - a pro nás byly tyto hry nejlepšími
hrami v historii. Dokázali jsme to. Dosáhli jsme na olympijský vrchol,“ pro-
72
hlásil poslední den olympiády předseda organizačního výboru Černyšenko
a předseda MOV Thomas Bach dodal: „Rusko splnilo vše, co slíbilo. Připravená sportoviště, perfektní olympijské vesnice, dokonalou organizaci. To, co se
jinde vytvářelo po desetiletí jste tu zvládli během pouhých sedmi let.“
Jak výstižné! Možná nechtěně, přesto výstižné. Civilizace za sedm let! Západ
a Evropa za sedm let! Z rozkazu vládce. Stejně jako Petr Veliký vybudoval
na mokřinách svůj Petrohrad, má Putin svoje Soči. Stejně moderní i soudobé.
A hlavně velké.
Poté se německý funkcionář obrátil k čestné loži: „Chtěl bych poděkovat prezidentu Vladimíru Putinovi za jeho osobní vklad k mimořádnému úspěchu
těchto zimních olympijských her.“
Ruský prezident se jenom pousmál.
A o několik dnů později nařídil invazi na ukrajinský Krym. Pokus o Nové
Rusko, to s velkým písmenem „N“ na začátku, definitivně zkrachoval.
Autor v Krásné Poljaně - pozor, neplést s Tolstého Jasnou Poljanou.
Cesta do horského střediska trvala ze Soči asi půldruhé hodiny.
73
nakladatelství
Olympiáda s knírkem
Jaromír Bosák, Dan Hrubý
Vydalo: Nakladatelství Pejdlova Rosička s. r. o.
Pejdlova Rosička 7, 378 41, Jarošov nad Nežárkou
Obálka a grafická úprava: mujidealista.cz
Foto: titulní strana - ČTK, uvnitř - archiv autorů
[email protected]
www.pejdlovarosicka.cz
Vydání první, květen 2014
Neprodejné