salar de uyuni emhádéčekem uvězněn v bulharsku jeden

prosinec 2007
nadopováno u www.cestovatel.cz
MONGOLSKO, co mi táhne hlavou cestou domů
ETIOPIE - černý poklad afrických pralesů
SALAR DE UYUNI EMHÁDÉČEKEM
UVĚZNĚN V BULHARSKU
JEDEN DEN NA ALTAJI
SILNIČNÍ RADOSTI V ESTONSKU
mango_final_version.indd 1
26.11.2007 18:37:58
EDITORIAL
Právě jste utrhli své první Mango
G
ratulujeme. Fakt, že čtete tyto řádky, že jste
natáhli ruku do neznáma, naznačuje Váš zájem o
nepoznané. Na stránkách Manga nabídneme neznámé ve všech jeho podobách. Od popisů míst, o kterých jste neslyšeli a fotografií končin, které jste ještě
neviděli, přes vyprávění jiných o krajích, které dobře
znáte, až po sledování reakcí ostatních čtenářů na
Vámi napsaný příspěvek. Obsah i forma Manga jsou
uzpůsobeny snadnému zažívání. Mango nabízí pohodlné vyplnění jinak nevyužitého času na zastávce
MHD, ve frontě na terminál elektronického odbavení
cestujících, v přestávce přednášky o časovém mana-
gementu a vůbec mu nevadí, když ho vezmete i za
dveře, kam se obyčejně ovoce vůbec nenosí. Je informační svačinkou mezi hlavními chody každodenního
života i zákuskem po nich. Výklad názvu časopisu,
pokud je vůbec důležitý, necháváme na čtenářích.
Záměrem redakce není naznačovat, že uvnitř
manga je pecka, nebo že z uzrálého manga může
být dobrý koktejl. Jménem spojujeme potištěný
papír s exotickým, šťavnatým ovocem, protože je
naším přáním, aby se sobě svým neobyčejným
původem a chutí podobaly. A také proto, že
mango máme rádi.
Ochutnejte s námi
Časopis o cestování MANGO - www.mango.cestovatel.cz
Vydává Cestovatel, o. s., jako součást internetového magazínu Cestovatel.cz - časopis o cestování
nejen pro cestovatele,
ISSN 1213-3337. Mango vychází s distribucí zdarma.
Toto číslo vyšlo 30. 11. 2007 v nákladu 10.000 ks.
Kontakt na redakci
tel.: 608 376 242, e-mail: [email protected]
mango_final_version.indd 2
26.11.2007 18:37:58
mango_final_version.indd 3
26.11.2007 18:38:01
TEXT: VLASTIMIL HANUŠ
FOTO: VLASTIMIL HANUŠ A MICHAL ČÁBELA
Mongolsko, co mi táhne hlavou cestou domů
S
edím spolu s ostatními dočasnými mezinárodními
bezdomovci v nehostinném tranzitním prostoru
moskevského letiště Šeremetěvo a několik dlouhých
hodin čekám na letadlo do Prahy. V uších mi doznívá
praskání ohně, táhlé písně zpívané naším řidičem Bátou
a jeho asistentem Alchabaatarem, chytlavě melodická
písnička z produkce mongolského popu i šílený
remix písně San Francisco, které pořád dokola zněly
v kabině těžce zkoušené a postupně stále otřískanější
mercesdesky hnané cestami i necestami stepí i tajgou.
I přes to, že cestování velkým dopravním letadlem
považuju za snad nejotravnější způsob přepravy své
osoby, mám sto chutí sednout na nejbližší spoj, přežít
těch sedm hodin letu a ještě aspoň na pár dní se vrátit
o pět časových pásem na východ.
Přemýšlím, čím mě vlastně ta vzdálená rozlehlá
země zaujala. Určitě svou velikostí. Středoevropanovi
v terénu prostě chybí měřítka a to často i na krátké
vzdálenosti. Co vypadá jako kousek, je nakonec
kilometr. Poslední (odhadovaná) hodinka cesty stepí
po sejití z hor se protáhla skoro na trojnásobek. Step
je zkrátka pro koně a ne pro lidi. Místní to vědí a mimo
nejbližšího okolí svých obydlí nedají bez koně, nebo
motorky či auta ani ránu. Možná mě trochu překvapilo,
že i přes velké vzdálenosti, je, alespoň v centrální části,
Mongolsko poměrně hodně zabydlené. Od jedné
skupiny jurt ke druhé je to několik málo kilometrů. Tedy
na dojezd, aby pastevec stihnul od svého stáda zajet k
sousedům na návštěvu nebo pro pomoc. V zimě, kdy
se kočovníci stáhnou do zimovišť, to asi vypadá jinak.
Napsat, že lidé jsou pohostinní a přátelští, mi připadá
trochu jako klišé. Ale jo, napíšu to. Je to tak. Ostatně
asi jako všude na světě v horách a na samotách. Kdyby
to tak nebylo, sami by asi nepřežili. Ve městech je to
trošku jiné, ale stačí někde mimo hlavní město chvilku
sledovat cvrkot a našinec si začne skoro připadat jako
někde na východoslovenské vesnici. Jen ty drby se
šíří na trochu větší vzdálenosti. Ani jako cizinci jsme
nebyli tak úplně vyloučení z místních informačních
toků. Aspoň to základní kdo jsi a odkud jsi se občas
podařilo. Povětšinou nějakou mezinárodní verzí
ruštiny, s mladšími anglicky.
Určitě nás zaujali mongolští psi. Když postavíš stan,
nejspíš se nějaký objeví, okolo každé jurty jich pár
pobíhá a ve městě či vesnici určitě najdeš nějakého
pospávat někde na ulici. Jsou mohutní, vypadají zdravě,
stiskem čelistí rozdrtí ovčí obratel. Drží si trochu odstup
a někdy jsou ochotní nechat se podrbat za ušima.
„Strana 3, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 4
26.11.2007 18:38:01
mango_final_version.indd 5
26.11.2007 18:38:02
Rozhodně mají hodně daleko do nevypočitatelných
smeček zanedbaných a opelichaných potvor známých
z některých oblastí Rumunska.
Koukám, co jsem naškrábal. Asi to nebude moc ke
čtení. Čekací nečinnost leze na mozek. Dojmů je zatím
moc a musí se trošku utřídit v hlavě. Zatím se mi před
očima míhají na přírodě vyvzdorovaná městečka a
vesnice s prašnými ulicemi, skoro jako z dob divokého
západu, všudypřítomní draví ptáci, rovné silnice
stavěné jako podle azimutu, postupně se rozrůstající
do mnoha pruhů podle hesla, lepší slušný makadam,
než děravý asfalt, lepší slušná cesta než vytlučený
makadam a lepší step než díry na cestě. Z kapes
lovím poslední zbytky piniových oříšků vyloupaných
ze strašlivě zasmolených šišek nasbíraných na jedné
zastávce kdesi v lese, v batohu svěřeném mašinérii
leteckých polečností cestuje kus tvarohu sušeného
na střeše jurty, na displeji kamarádovy kamery sleduju
záběr, jak se jiný z účastníků naší výpravy tváří na
lojovou polévku a kus masa ze sviště. Mimochodem.
Do polévky jsem nešel, svišť se docela dal. Ale o tom
všem a třeba i o výhodných nákupech, setkání s
Francouzi cestujícími českou Tatrovkou, klášterech a
posvátných místech a i něčem dalším až příště. Teď
jdu pokecat s týpkem, co před chvílí přiletěl odkudsi
z Číny.
TEXT: MICHAELA LORENCOVÁ, ONDŘEJ HAVELKA
FOTO: ONDŘEJ HAVELKA
Etiopie - černý poklad afrických pralesů
P
lni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho, co tu bojovníci a
ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele.
Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned
za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími
polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s
vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po
celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou
nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi
a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev
dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že
očekáváme nejhorší, se nám zdá, že to není tak strašné,
jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou
kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale
do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se
a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké
nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si
„Strana 5, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 6
26.11.2007 18:38:02
oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž
dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem,
které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí.
Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších
kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty
řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje, kde neplatí žádné
zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde
přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně, jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese. Jdeme do kraje,
kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být
kdykoliv uloven.
Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme, zda
smíme pokračovat dál.
„Co přijde, až vkročíme?“
„Musíme to zkusit!“
A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný
plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře
dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad
dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom
dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet.
Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se
už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si, jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem.
Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás
a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem,
pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku.
Netušíme, co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny
ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže
nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a
pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích
mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a
tak rychle sledujeme, jestli tomu tak není i tady. A bohužel
ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování
ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že
nemají náboje.
Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi
přichází několik naze ozbrojených mužů, a aniž by nás
spustili z očí, něco si vyprávějí. Ani ve snu nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě
krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku
mango_final_version.indd 7
a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s
dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi
ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na
rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s
námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.
U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se
jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději
utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a
pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí,
copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme
připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou
tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme
se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit
ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v
tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si
nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen
vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda,
ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a
26.11.2007 18:38:06
nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí
mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou
bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni
svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou
odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho, kdo byl
zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.
Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas
na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi
se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme
fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše
a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však
zvědavě čekají co bude, a jsou připraveni. To už si všímá i
sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč
z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět
začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se
také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme
rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme
kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi,
zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme, kam nás nohy zavedou.
Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě
nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji, spatříme další vesnici. Je
o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři,
ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímajíce běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh
bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice
opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se
domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a
strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“
„Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“
Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních
dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou
bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu
dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch
ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou
cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými
„Strana 7, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 8
26.11.2007 18:38:12
amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných
nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech
střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na
zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo
bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by
možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále
nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v
přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale
převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme, aniž bychom byli připraveni.
V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že
tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a
neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému
voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat
si tak objektivní názor. To už není člověk, ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak
jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo
nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat
a tak odpočívajíce pod stromem na kameni probíráme
své čerstvé zážitky.
„Napadlo mě, jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím,
který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“
„Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“
Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale
ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad
naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to
rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále
beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my
máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec
zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i
znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších
vesnic byly bezproblémové, jakoby domorodci cítili, že
jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme
se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k
dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme,
nezastavujeme se, jdeme. Na pokraji fyzického vyčerpání
se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své
suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z
nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze prochází-
mango_final_version.indd 9
me a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů.
Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící
liány přejíce si, aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom
nazvali smrtelnou svobodou.
Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený
kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá
z minuty k minutě nemyslíc na nic.
Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i
tento kruh, vracíme se později zpět do relativní civilizace
prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme
svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno.
Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v
budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna,
která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse.
Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny
nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se
musíme dlouze smát…
Úryvek z knihy Nahá Afrika (www.nahaafrika.cz)
26.11.2007 18:38:17
TEXT A FOTO: BOHUSLAV ŠVÁB
Salar de Uyuni eMHáDéčekem
P
o chvilce hledání konečně stojím na výpadovce z Uyuni směrem na Colchani a solná jezera.
Nikde nikdo. Vytahuju avokádo a jen tak na sucho
ho do sebe láduji. Dojídám první půlku a přichází
ženská, přibobkne do stínu a čeká. Dojídám druhou půlku a přijíždí pickup. Máváme, naskakujeme na korbu. Tam už jsou dva lidi. Jeden chlapík
se se mnou dává do řeči. Taky jede na Salar, naplnit PET láhev slanou vodou. Prý je léčivá.
Já si myslím, že může pomoct jen v případě zácpy, ale nic mu neříkám a už vůbec mu to nehodlám dokazovat. I když zácpu mám. Ale protože na
cestách mám buď zácpu nebo průjem, nemám
zrovna chuť se té mé zácpy zbavovat.
V Colchani platíme 5 pesos řidiči pickupu a obratem, již jako kamarádi naskakujeme na náklaďák,
jehož řidič, na dotaz, jestli jede na salar, váhavé
přikyvuje. Náklaďák je celý od soli, na korbě nějaké to nářadí. Jedem. Nechávám se unášet příjemným pocitem toho, jak krásně mi to všechno
vychází. Rozhlížím se po krajince a sleduji, jak se
mění z pouštní barvy na barvu bílou. Najednou
sebou náklaďák lehce hodí a my sjedeme do
vody. Brodíme se asi dvaceticentimetrovou vrst-
vou vody a „pevnina se vzdaluje“. Obrázky to jsou
parádní, modré nebe, modré jezero, bílé kužely
natěžené soli.
Po chvíli auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník
nasazují holínky, do rukou berou lopaty a začínají
jeden kužel soli přehazovat na korbu. Teprve v tu
chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede
na Salar. On sem nejel na výlet! Co budu dělat?
Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu.
Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na
cestu zpátky. Nejbližší suché místo je odhadem 3
kilometry. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do
mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň
mi ta slaná voda umyje nohy. Jdu asi deset minut,
když tu zastaví turistická Toyota a z jezera mně
vysvobodí zpět na okraj poblíž Colchani. Nabídku
komerční cesty na jezera hrdě odmítám. Přece
musí být cesta! Vracím se zpátky do Colchani.
Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a snažím se
nerozbrečet. Najednou vidím autobus. Obyčejný
starý autobus s provizorním igelitovým krytem na
chladiči. Věřte nebo ne, ten autobus jede na druhou stranu jezer!
„Strana 9, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 10
26.11.2007 18:38:18
mango_final_version.indd 11
26.11.2007 18:38:20
Naskakuji, platím dvacku a už se vezu na Isla de
Pescado (který se tak nejmenuje, ale o tom později). Mám jistotu, že druhý den můžu jet zpátky do
Colchani, nebo pokračovat na druhou stranu jezera. Skvělé. Zažívám neskutečné slastný pocit, že
se mi podařilo to, co ostatním turistům ne. Jedu
hromadnou dopravou za pár korun. Autobus míjí
místo, kde těží sůl málomluvní chlapíci a pokračuje vodou dál a dál. Říkám si, že není možné, že
v té soli autobus vydrží tak dlouho. Vždyť nejedu
nějakým vojenským slanovodním speciálem, ale
poctivým třicet, čtyřicet let starým autobusem.
Neuvěřitelné, že ho ta sůl ještě nesežrala. Po chvíli se krajina změní. Končí mokrá část jezera a my
vjíždíme na vyschlou, zářivě bílou, nekonečnou
pláň. Pochvaluji si, jaká je výhoda cestovat mezi
suchým a mokrým obdobím. V suchém totiž je jezero vysušené a bíle, s modrou oblohou, zatímco
mokré období má sice zataženou oblohu, ale je
pokryto několikacentimetrovou hladinou vody a
vypadá jako nekonečně velké zrcadlo. Frčíme si
to ještě nějaký ten kilometr, když se v dálce objeví
ostrov. Vystupuji a kochám se. Tohle se nedá popsat slovy a dokonce i fotografie mají problémy s
výrazovými prostředky.
Ostrov je celý porostlý kaktusy, které rostou centimetr za rok. Dávám se do řeči se správcovou a
dozvídám se spoustu zajímavých věcí o ostrově.
Mimo jiné i to, že ostrov se jmenuje Inkahuasi a
název Isla de pescado nebo pescadero je nesprávný, ale zažitý. Dovoluje mi na ostrově přespat. Je
to výsada pro ty, kteří tam přijedou autobusem.
Účastníci zájezdu na ostrově spát nesmí. Západ
a východ slunce patří k nepopsatelným věcem a
tak je popisovat nebudu. Zajeďte se na to podívat
sami.
Paní správcová, taková mladá paní, udělala pro
ostrov tolik, že by měla dostat nějakou medaili.
Vymezila jen jedno místo na parkování pro turistické offroady, dříve prý parkovali a dělali piknik,
kde je napadlo, zřídila chodníčky kvůli ochraně
kaktusů a odpadkové koše, koupila solární panely
(dokonce dvakrát, protože je už jednou ukradli)
atd. V Bolívii se s ochranou přírody moc cavyků
nedělá a tak doufám, že tohle je první kapka moderní ochrany přírody této nádherné země. Velice
rád jsem zaplatil vstupenku na ostrov. Přemýšlím
co dál. Projet až na Barevné laguny eMHDéčkem
asi nepůjde. Moje cesta za pár korun tu teda končí. Můžu se zítra vrátit zpět, anebo zkusit odchytnout nějakou cestovku, která by měla volné místo
v Toyotě a zkusit získat dobrou cenu. Druhá varianta vyhrává. Na druhý den obcházím piknikující
auta a hledám volné místo. To se mi daří asi na
třetí optání a za chvíli mi už batoh navazují na
střechu, zatímco já se soukám dovnitř. Čeká mne
jízda vstříc neuvěřitelným barvám neuvěřitelné
krajiny. Ale o tom příště.
„Strana 11, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 12
26.11.2007 18:38:21
domov objektivem
cestovatelů
fotosoutěž
fotosoutez.cestovatel.cz
Podívejte se na stránky unikátní fotografické soutěže
„Domov objektivem cestovatelů“. Každá soutěžní
fotografie se zobrazuje na mapě a celek tak tvoří tipy
na výlety po Česku a Slovensku
Vítězní fotografové získ ávají parádní ceny a jejich
fotografie se následně účastní několik a putovních
výstav
Chybí na mapě právě vaše oblíbené místo? Napravte to v příštím ročníku!
start dalšího ročníku: jaro 2008
mango_final_version.indd 13
26.11.2007 18:38:37
TEXT: JÁCHYM MALÁTEK
Uvězněn v Bulharsku
Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina
a nedělá mi problémy mluvit o
svém strachu. Jsem obyčejný člověk,
chodím na záchod a občas tam mám
existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím
cílové Sofie.
„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé.
Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu,
nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a
možná ho i objal.
Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé
kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel
nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru
koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně
mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí
bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.
„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a
otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o
Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic.
Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím
méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil
do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky
v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci
zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI?
„Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení,
musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl a napoví, že v
kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak nezbývá než použít čepel jako páčidlo. Páčím u
kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad
tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než
vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký
vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma
rukama důstojně opustím krutý svět.
Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou
nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu
a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky,
zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé
končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech,
v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou
autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel
splňuje a dosahuji stabilní stability.
Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává
kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie.
Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno
není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého,
tmavého tunelu.
Mozek vyšle povel k poslednímu útoku a nasazuje svaly,
o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí. S vypětím
krčního, mimického a očního svalstva nasazuji neuvěřitelnou grimasu, které se těsně před prudkým nárazem
otevírajících se dveří stihnu krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit
Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila
výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Dočasný
optický klam způsobený selháním zrakového aparátu
střídá realita. Stojí tu přede mnou vyděšená stařena,
šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje,
jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího muže,
grimasu v jeho obličeji a na kudlu v jeho pravé ruce.
Nezmůžu se na nic jiného než s úlevou pronesené:
„Děkuji, babičko“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a
odejdu.
Ještě ten den zjistím, že se dveře na záchod v těchto
vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky
jak jsem si myslel, ale jejím posunem doleva či doprava.
Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý
život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco
dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale něco úplně jinýho a
její reakce mohla být i daleko dramatičtější.
„Strana 13, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 14
26.11.2007 18:38:37
domov objektivem
cestovatelů
1. místo
Tomáš Kypta
– větrný mlýn Vrátno
Autor zaslal nejen velice
efektní snímek, ale navíc
jej doplnil podrobným popisem.
2. místo
Petra Slámová
– Svítání na Svatém kopečku
Snímek velice zajímavě
vystihuje místo. Porotu
zaujalo zejména zvládnutí
poměrně obtížných světelných podmínek.
mango_final_version.indd 15
26.11.2007 18:38:56
TEXT A FOTO: „ROBERT GÖTZ - PŘÍPLUV“
Jeden den na Altaji
D
nes ráno si uvědomuji, že se mi přestalo zdát o
ženských a začíná se mi zdát o jídle. Jinak se spalo výborně, celou noc v rozepnutém spacáku. V jednu
chvíli jsem z něj vypadl, tak se trochu zapínám, což
budí Karafa, kterej, když slyší zip, si myslí, že nám někdo leze do stanu. Oproti minulu máme totiž hlavy na
opačné straně.
Kvůli regeneraci svalstva přesolujeme polívku. A jdeme. Do kopce, jak jinak. Jdeme dvě hodiny, když dáváme přestávku. Je nádherně, spíš hic, okolo panoramata, sem tam pískne pišťucha. Už jsme kousek pod
sedlem. Což si myslíme. Myslíme si to i další dvě hodiny
pochodu. Do kopce. V sedle Karaťurek vlají do vzduchu
Altajské motlitby, opět ve formě cárů látky. Vidíme barevné skály Jarlu a hlavně Bílou horu – Běluchu, oba
její vrcholy, východní (4506 metrů) a západní (4440
metrů) a její severní, téměř dvoukilometrovou stěnu.
O Běluše, jíž se Altajsky říká Ak-Sjumer, místní říkají, že
má tři vrcholy. Východní, západní a duchovní, ten není
vidět, jen cítit. Zkrátka oltář světa, jak se hoře také říká.
Hora je údajně přímo uprostřed euroasijského kontinentu. Takže je od ní na světě nejdále od moře. Všemi
směry. Za Běluchou pramení řeka Katuň, která obtéká
celé pohoří a nakonec se vlévá do řeky Ob. Je jeden z
jejích dvou pramenů. Bělucha, Bílá Hora, Ak-sjumer…
mystičtější horu jsem v životě neviděl!
No, a taky vidím ten průsmyk, kam jsme se to v pondělí
škrábali, on to teda žádný průsmyk není, ale regulérní
skála, ledovec nikde a ještě, že jsme to otočili, protože
na tuto stranu bychom se nedostali.
Otáčíme se a po spatření černé oblohy zrychlujeme, co
to jde. Ono to teda moc nejde, ale snažíme se. Čas od
času se ozve hrom. Potkáváme pár lidí v protisměru,
klasičtí ruští turisti v rozdrbaných teniskách, riflích, obrovskými batohy a naprostým nezájmem o počasí. Už
poněkolikáté si opakujeme, že tuto zemi nemohl Hitler
v životě dobít.
Tito jsou komunikativní, jedna paní strašně moc vzpomíná na Prahu, jak to je malé, tiché a klidné město. Asi
je z Moskvy. Pak se s námi baví jedna slečna s poměrně
vyvinutým poprsím, ještě ovázaná jenom sárongem,
načež se přistihuji, že při rozhovoru nejsem schopen
dívat se jí do očí, ale pouze na hrudník. Když se pak podívám na Karafa, tak ten je na tom úplně stejně.
Všichni říkají, že u jezera Ak-kem je hromada Čechů.
Začíná pršet, tak klopýtáme dolů, obcházíme zkratkou
jeden vrcholek, zkratka sice vede zčásti potokem, ale
nevadí. Při další zkratce se mi daří zašlápnout do ba-
„Strana 15, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 16
26.11.2007 18:38:57
domov objektivem
cestovatelů
3. místo
David Alessi
– Slunečnice před bouří
O tomto snímku se porota chvíli radila. Nezobrazuje sice pohlednicově popisným způsobem místo, kde
byl pořízen, ale jedná se o kvalitní
snímek, který obstojí nejen jako časopisecká ilustrace, ale i jako samostatná fotografie na stěně.
Cena diváka
Ivana Filipová
– Oravské louky
Již v prvním kole úspěšný
snímek celkově úspěšné
autorky obhájil svoji diváckou oblibu i zde. Náladu
jednoho z krásných koutů
Slovenska vystihuje velice
dobře.
mango_final_version.indd 17
26.11.2007 18:39:16
žinky. Volám na Karafa, ať jde po cestě, což sice chápe,
ale neakceptuje a za chvíli tam je taky. Po dvou hodinách se vynořujeme u jezera, přímo u meteorologické
stanice, což je dřevěný barák a hromosvod jak za časů
Prokopa Diviše. Ten barák by do té doby taky seděl.
Takže takový osmnáctý století.
U jezera nás odchytává jeden Altajec, chvíli si s ním
povídáme, pak z něj vypadlo, ať mu dáme kus lana.
Dvacet metrů, že by na tom vodil koně. Na horolezeckým Edelweissovi. He he.
Na závěr se ho ptáme, jestli tady pracuje.
„Já ne, můj kůň.“
Vyřešený to má opravdu dobře. Lano pochopitelně
nedostal a my pokračujeme dál kolem jezera. Je tady
víc stanů, víc lidí a víc koní. Počasí se pořád tak všelijak
honí, takže když najdeme mírně nakloněný palouk s
vykopanými odvodními stružkami na stan a tento začneme stavět, padají kroupy. Jak nám postavení stanu
trvá asi dvě minuty, teď se nám nějak nedaří a stavíme
jej dvounásobnou dobu. Lezeme dovnitř, dojídáme
zbytek chalvy a sníme o jídle. Vzhledem k počasí to na
vaření moc nevypadá. Stále hřmí. Karaf prohlásil, že by
teď jedl i maso. Tak to už je krize.
„Co, kdyby půl hodiny nepršelo, že bychom povařili?“
„Ono teď neprší, co?“
„No právě.“
„Dělá se hezky?“
„No, to ani ne, ale nedělá se ani škaredě.“
„No, něco bych jako i požral.“
„Nějakou polívku…“
„Mám kaši … děravou.“
„Jéhe, kaše!“
„Mám dohromady čtyři kaše, toť vše.“
„Tý vole, čtyři kaše.“
Tak je jasný, že čtyři dny ještě máme co jíst. Vaříme
tedy. Kaše je pouze tři měsíce prošlá, tak to je v pohodě. Načali jsme do ní nový druh sýra. Ten, ač je mírně
plesnivý, je geniální. Vaříme čaj, abychom trochu umyli
ešus. Na severu lítají blesky, nad hlavou se nám sune
cumulonimbus. Nádherně nasvícený, do oranžova.
Prochází kolem nás tři Rusové, kteří déšť vyřešili tak,
že se vysvlíkli do trenýrek a na nohách mají sandále. Úžasný pohled na ty jejich prdele, když pozorují
Běluchu. Kolem nás prochází skupina horolezců, vracejících se z Běluchy, jejíž stěna se právě barví dožluta
a oranžova. Alpinisti vypadají totálně mrtvě. Většina z
nich jde ve skeletech, jeden v gumákách.
Karafovi navlhnul foťák, takže při spuštění okamžitě
fotí a ještě na nesmyslné časy. Kolem stanu nám běhají
koně, mají svázaný přední nohy, aby místním neutekli,
takže tu skáčou jako klokani. Doufám, že nám neskočí na stan. Jejich stabilita v tom svážku je fakt mizerná.
Jejich majitel si mezi stromy postavil áčko z igelitu o
velikosti tak šestkrát osm metrů.
V noci ještě v trenkách vybíhám ze stanu a odháním
jednoho silně dezorientovaného koně, aby sem za
chvíli přiskákal jinej. Tak doufám, že jestli nám spadne
na stan, tak zavalí aspoň Karafa a ne mne.
„Strana 17, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 18
26.11.2007 18:39:17
ROZHOVOR
Jak to chodí v internetovém obchodě?
Nakupování na internetu zažívá v posledních
několika letech skutečný boom, nikoho tedy asi
nepřekvapí, že na internetu si pohodlně vyberete
také ze široké nabídky outdoorového vybavení.
Z e-shopů, které se prodejem tohoto zboží
zabývají jsme pro Vás vybrali jeden a důkladně
jej proklepli. Otázek na téma „co u Vás zákazníci
mohou koupit“ apod. už tu bylo mnoho, tyhle
jsme tedy vynechali a ptali jsme se spíše na
otázky související s provozem a historií obchodu.
Pro náš článek jsme vybrali obchod Scoutdoor.
cz, na otázky nám odpovídal provozovatel
Dalibor Farný.
První otázka se nabízí hned při prvním kontaktu
s obchodem:
Dalibore, co to vlastně ten Scoutdoor znamená
a jak se to vůbec vyslovuje?
Vymyslet název pro nový projekt je vždycky tak
trochu problém, nechtěli jsme se zařadit do
zástupu ****sportů, jak se většinou podobné
obchody jmenují. Chtěli jsme se odlišit a
tak vznikl Scoutdoor spojením slov scout a
outdoor. Slovo scout v angličtině znamená
průzkumník, má symbolizovatvjinou cestu,
kterou se chceme vydat, slovo outdoor asi
nemusím vysvětlovat ;-). Dnes už vidíme, že
originální opravdu je, ale trošku za to platíme
tím, že se název špatně hláskuje a spousta lidí
ho špatně vysvětluje. Správně je to [skaudór].
Souhlasím, vymyslet dobrý název není lehký
úkol. S tímto jste se tedy vypořádali, říkáš, že
se chcete vydat jinou cestou než ostatní, co si
pod tím máme představit?
Chceme si postupně vybudovat několik
vlastností, které nás od většiny e-shopů odliší,
začali jsme například fotit vlastní fotografie
detailů jednotlivých produktů, což pokud vím
u žádného outdoorového e-shopu nenajdete.
Snažíme se také být vůči zákazníkům
mango_final_version.indd 19
maximálně vstřícní a ochotní, zní to skoro
jako fraška, ale podle reakcí zákazníků jsme
v tomhle opravdu jiní. Samozřejmě většina
objednávek je vyřízena napůl automaticky,
takže tam to zákazník nepozná. Další prvky,
které by měly zákazníkům zjednodušit výběr
a zpříjemnit nákup chystáme.
Čtenáře bude také určitě zajímat něco o lidech,
kteří na Scoutdooru pracují, jeho historie apod.
Přibliž nám i tuhle stránku?
Rád, z historie Scoutdooru toho moc říci
nemůžu, připravovat jsme jej začali teprve v
polovině roku 2006 s přítelkyní Evou. Po půl
roce příprav jsme 1.1. 2007 e-shop spustili,
od té doby se mu věnujeme na plný úvazek a
občas nám vypomůže několik brigádníků. Eva
odešla ze své práce na úřadě, pronajali jsme
si spolu byt a začali podnikat. Mysleli jsme
si, že ze začátku budeme vše dělat z bytu,
ale asi po dvou měsících jsme pochopili, že
to takhle dál nepůjde a přestěhovali se do
kanceláře, kde jsme si také vybudovali sklad.
Něco málo o nás a o dění na Scoutdooru si
mohou čtenáři přečíst na našem blogu na
adrese http://blog.scoutdoor.cz.
Máme na tebe ještě poslední, zcela konkrétní
otázku: na co se mohou zákazníci v dohledné
době těšit? Plánujete nějaké změny nebo
akce?
Jedna důležitá změna u nás nastane, po
novém roce otevíráme ve Zlíně kamennou
prodejnu. Jsme zatím sami zvědavi, jak se
ujme, doufáme, že zákazníky upoutáme
jednak značkami, které do Zlína přineseme
- (Jurek, Prima, Coleman, TrekSport, Ferrino,
Tilak, Karrimor a další) a pak také solidním
přístupem, to se nám osvědčilo i na internetu.
Budeme rádi, když se na k nám přijdete
podívat po novém roce do Prodejní Pasáže u
Terna, kde budeme prodejnu mít ;-)
26.11.2007 18:39:17
Fair Trade – přímá
podpora malým producentům
z rozvojových zemí
Výhodou Fair Trade je jeho ekonomická udržitelnost, sociální podpora zemědělců a dělníků v rozvojových zemích,
důraz na ekologické důsledky zemědělské výroby a v neposlední
řadě i politický rozměr.
Etiopie, Mali, Malawi – jména zemí, které mají mnohé
společného. Všechny tři státy se nacházejí v subsaharské
Africe a patří mezi nejchudší země světa. Ačkoliv je velkou
snahou mezinárodních organizací snížení chudoby v současném světě, tento trend je spíše opačný. Většina nejméně
rozvinutých zemí je závislá na vývozu zemědělských komodit do vyspělých zemí. Některé z nich jsou závislé na exportu jedné hlavní komodity, jako například Srí Lanka na čaji či
Etiopie na kávě. Pracovní podmínky na plantážích jsou katastrofální. Dělníci pracují bez nároku na sociální podporu
dvanáct i více hodin denně, nemají k dispozici pracovní a
ochranné pomůcky, svou pracovní pozici nemají smluvně
zajištěnu. Pro zlevnění výroby jsou najímány děti, jako levná pracovní síla. Odměny jsou minimální a často nepokryjí
životní náklady dělníků. Žijí na hranici chudoby. Podobná
situace je i mezi malými producenty, kterým nedostatečné
příjmy z prodeje brání v dalším rozvoji podnikání a důstojném životě rodiny. Jedním z východisek kruhu chudoby je
i systém Fair Trade neboli spravedlivý obchod. Fair Trade je
alternativou k mezinárodnímu obchodu, kde jsou obchodníci zapojení do systému nuceni dodržovat etická pravidla
a zásady, které z běžného obchodování již dávno vymizela.
Mezi hlavní principy Fair Trade patří:
Vyšší cena – zemědělci mají zaručenu minimální výkupní
cenu, která je většinou vyšší než cena na světovém trhu.
Navíc dostávají příplatky na rozvoj komunity.
Dlouhodobé obchodní vztahy – zemědělci mají zaručeny dlouhodobé obchodní smlouvy, které jim dávají pocit
jistoty odbytu a umožňují plánování výroby.
Pevně stanovená mzda a pracovní doba – zaměstnanci
na plantážích mají pevně stanovenou pracovní dobu, mají
možnost svobodného sdružování, je jim zajištěna základní
lékařská péče.
Zákaz nucené dětské práce – na polích a plantážích nesmí pracovat za mzdu děti do 15 let.
Důraz na ekologicky šetrný způsob hospodaření – ve
výrobě se upřednostňují
metody šetrné k životnímu prostředí, používají se obnovitelné zdroje energie a materiály místního původu. Je podporován přechod na ekologické zemědělství.
Zvyšování informovanosti – pro zemědělce i dělníky
jsou pořádány semináře a školení, které jim umožňují zlepšovat výrobní postupy a získat tak lepší postavení na trhu.
„Strana 19, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 20
26.11.2007 18:39:19
TEXT: VĚROŠ KAPLAN
Silniční radosti v Estonsku
Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě?
Silničáři, jak napadne deset centimetrů,
už je není vidět.
P
řes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují, to s našimi silnicemi není zas tak
špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v
Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.
V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden
generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na
čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem
těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli:
``Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte
doleva‘‘. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné
rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na
nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové
totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí
autopilota.
Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve
městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se
mango_final_version.indd 21
totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do
ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i
účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout
s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla
na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.
Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné
silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska
jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na
první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a
`červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenčí
než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II. třídy, a červené že jsou naše
okresky. Že jsme se spletli, jsme pochopili až poté, co
jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.
Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva
neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se
totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka ``Oprava silnice‘‘ s tabulkou
12km‘‘. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že
někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když
26.11.2007 18:39:21
jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už
pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu
nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici,
kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a
kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.
Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme
jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před
námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů.
Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme,
že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet,
jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře
dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a
tak vše proběhlo bez problémů.
Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice, byly krajkářky a
silnice podle toho vypadají. Tož se těším…
TIP NA PRODLOUŽENÝ VÍKEND
TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETERKA
Bernské Alpy
N
a začátku července krásně vyšly dva svátky na
čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo
rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v
průběhu cesty: Bernské Alpy.
První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na
hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko
na čistou horskou řekou.
Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu
popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je
v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá
za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jeze-
ru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.
Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrazíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na
hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete od jezera
na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud
vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.
Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat
dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům.
Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až
na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni
a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou
cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem
„Strana 21, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“
mango_final_version.indd 22
26.11.2007 18:39:24
do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do
Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu,
doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky
Gamchibach. Spektakulární.
My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k
hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den podobný
ZA VÁŠ
ČLÁNEK
500 KČ
33 Tugriků
čtvrtina koně s dekou
10 vlakových lůžek
37 Leva
okruh pod hřeben z Kanderstegu. Samozřejmě, že v
oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to
prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět
hvězdiček z pěti.
Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin, ale hodně jsme se zastavovali a fotili.
256základní
Birrů
ubytování na 12 nocí
9 lahví vína na Altiplanu
213 Boliviánů
674 Rublů
11 párů tlustých vlněných ponožek
292
Estonských korun
22 litrů pohonných hmot
pokud máte čtivý článek z cest, napište na [email protected]
mango_final_version.indd 23
26.11.2007 18:39:26
cestovatel.cz
Internetový časopis o cestování
Články, cestopisy, typy na výlet
Rozsáhlá databáze článků o cestování, možnost
vyhledávání článků na mapě
Cestovatelská seznamka
Hledáte společníka na cesty? Každý den přibude
několik nových inzerátů
Fotosoutěž
Unikátní fotografická soutěž „Domov objektivem
cestovatelů“ sice právě skončila, ale už se
připravuje další kolo. Podívejte se na fotografie
umístěné přímo na mapě
Cestovatelská promítání
Pravidelně promítáme v Brně. Nemáte kde
promítat? Naše zázemí vám rádi poskytneme
mango_final_version.indd 24
26.11.2007 18:39:42