cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
308
v prodeji od 30. června 2008
<=17D0GB
D b È R ` t []\SÐdbSZSdWhW
htÂ &
e e e \ ] Q W d P g b S Sc
Obsah | Fejeton | HNULO ŽLUČÍ | TÉMA: SATELID | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily
EDITORIAL
Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
vsaďte se, že víme, co v životě považujete za nejdůležitější. Žít v dobrém a spokojeném rodinném
zázemí. Pokud opakované výzkumy na toto téma
neklamou, měli bychom se trefit zhruba u čtyř
pětin z vás, jste-li podobní těm, které pronásledují tazatelé po ulicích. Dobrý a spokojený život
se často pojí s touhou po dobrém bydlení. Lidé
obývající satelitní města opouštěli smradlavá
centra bez zeleně či nevábná paneláková sídliště. Nyní s vidinou lepšího života v soukromí
se zahradou, s blízkostí přírody, klidu a bezpečí
spoluvytvářejí za městy městečka, která jsou
často zdrojem mnohých zklamání. Přidat se ke
smršti jejich odsudků nechceme, stejně tak
nebudeme opakovat notoricky známé výčty
problémů, která satelitní města působí svým
obyvatelům či okolí. Místo toho vám přinášíme
texty, které se problému snaží porozumět.
Lidé v satelitech často vystřízlivěli ze svých očekávání. Nečekaně se to stává aktuálním tématem
i pro nás v redakci. Je tomu pár dnů, co jsme
se sešli u kavárenského stolu s Janem Šíchou,
který se měl stát naším novým fejetonistou. Se
zakladatelem Českého centra v Berlíně jsme si
povídali o Popperově „otevřené společnosti“
- společnosti, která neomezuje lidské poznání
podle předem určeného ideologického rámce.
V takové společnosti lidé nevnímají pravidla
a podmínky své existence jako něco definitivního, co nemohou měnit, a nechápou život jako
pouhé omalovánky s předem určenými obrysy.
Měli jsme radost z toho, že můžeme spolu s vámi
vytvářet časopis, který se o společnost tohoto
druhu zasazuje.
Netrvalo dlouho a bylo nám vydavatelkou dáno
na vědomí, že takto by to nešlo.
Jak už to v NP bohužel bývá zvykem, na svou
redakci je lepší si nezvykat. Loučíme se s vámi
neradi, avšak dosavadní pojetí společensky
citlivého a přitom neideologického časopisu
se nám nepodařilo obhájit. Doufáme, zejména
s ohledem na prodejce, že budete moci zachovat
Novému Prostoru i nadále svou přízeň.
OBSAH
fejeton:
ZPOVĚĎ UMĚLCE
V (NE)ANGAŽOVANÉM VĚKU
téma:
SATELID
lidé na okraji
/Potočný/
/Liška/
téma:
SATELID
satelitní
a zahradní
město
rok po roce:
1956 – 1. část
/Šustrová/
/Bojar/
hnulo žlučí:
4 – 5
reportáž:
práce jako
na kostele
6 – 8 referát:
akční plán,
jak zatočit
s bezdomovci
/Bláhovec/
9 – 11
12 – 13
rozhovor:
ivona
novomestská
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
/Bojar, Bystřičan/
/Ptáček/
/Černá/
14 – 15
16 – 17
18 – 20
21
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
kultura:
film
/Marečková/
/Veselý/
/Šourek/
/Prejdová/
22
profil:
markéta
richterová
/Staňek/
23
komiks:
Samorost
24
uličníci:
25
sms a e-maily:
/Bořutová/
/Bažant, Novák/
křížovka:
26
27
28 – 29
S přáním podnětného čtení
Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar, Bohdan Bláhovec
Foto na obálce: Jiří Křenek
spojení
vábnička na příště
30
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha - Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Autor: Eugen Liška
Zpověď umělce v (ne)angažovaném věku
„Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ mumlá si pod vousy šerif Wyatt Richter
a pohladí svůj kolt v pouzdře z aligátoří kůže.
Pod okny jeho šerifovny mezitím shromáždili
indiánští náčelníci houf svých soukmenovců,
a protože dodávky zbraní, přikrývek a ohnivé
vody přislíbené Bílým otcem z hlavního města
se začaly poslední dobou povážlivě ztenčovat,
obávají se ( jako už tolikrát před tím) zrady
a požadují šerifův skalp.
Poklidné pražské Mariánské náměstí, kam
většinou mířím pro to, abych strávil tiché
hodiny plné studijního soustředění v Národní
nebo Městské knihovně, zažilo poslední dobou
několik divočejších protestních happeningů
zaměřených proti kulturní politice magistrátu.
I když jsem se poctivě snažil celou aktivitu
protestního týdne neklidu cíleně ignorovat,
stejně jsem nakonec skončil před radnicí
v pokřikujícím davu, na náměstí, které se v tu
chvíli jmenovalo Mafiánské, a cítil se tam jako
blbec.
„Vyzkoušel jsem si, že jde věci změnit, ale stojí
to strašně moc času,“ řekl mi jednou kamarád
angažovaný před několika lety v občanském
boji proti tehdejší špatné a účelové koncepci
placeného parkování na Praze 3. „Strašně moc
času,“ straší mi jeho slova v hlavě. Můj kalendář
se nemilosrdně blíží k několika výhrůžným uzávěrkám a na stole mi leží román, který už píši
skoro rok a pořád nestíhám dopsat. „Angažovanost! Revoluce!“ křičí na mě moji kolegové
od fochu. Prý ať něco koukám taky udělat, že
tu jde i o mě.
„Vyzýváme studenty nejen uměleckých škol, aby
zaplavili ulice!“
„Vyzýváme umělce, aby veškerou silou svého
talentu ovládli veřejný prostor!“
Některá revoluční hesla zavání napalmem.
„Milane, drž se parapetu!“ Jiná zase vzývají
slavnou pražskou tradici defenestrací. „Po
týdnu neklidu, přijde týden bouří!“ A jiná jsou až
moc ambiciózní. „Ukažme vtipně a inspirativně
svým voleným zástupcům, co si myslíme!“
Ono se to řekne „vtipně a inspirativně“, ale
když je dávno po půlnoci, vám se klíží oči, kručí
v žaludku a máte rozepsanou knihu o metafyzickém boji lásky proti smrti, tak vám nějaký
ten vtipný pamflet jde pěkně ztuha. Už to skoro
zase začíná vypadat, že jediné umění, které
se tu chce, je umění angažované. „Ale já jsem
angažovaný umělec,“ chce se mi křičet, „vždyť
přece píšu!“
Jenže pak zavřu počítač a jdu spát, abych
následující den tu demonstraci nezaspal, byť
moje kariéra pouličního bojovníka skončila
kdysi dávno s posledním kolem počítačové hry
Street Fighter. Když nic jiného, aspoň uvidím,
jak vtipně a inspirativně moji kolegové ovládnou veřejný prostor.
Být umělcem angažovaným v umění a nikoliv v politice. Většina problémů podle mé
zkušenosti nastává ve chvíli, kdy je málo lidí
angažovaných do svého vlastního oboru.
Umělců do umění a politiků do správy věcí
veřejných. Kdyby se totiž například radní
Richter zajímal skutečně o svůj obor a nikoliv
jen sám o sebe, nebylo by nutné, aby se do jeho
písečku angažovali herci,výtvarníci, filmaři
či spisovatelé, místo toho se v klidu věnovali
tomu, na co mají buňky. Když to začnou dělat
oni, tak z toho nakonec je spíš happening
a show, nad kterou pohoršeně kroutí hlavou
páni konšelé ze zastupitelstva: „A tohle má
bejt jako ta kultura?“
Mnozí z nich se tak nechali slyšet na televizní
kamery ve chvíli, kdy nesourodý dav protestujících s transparenty a nejrůznějšími hesly vtrhl
na jejich jednání. Jak jsem beránčí povahy, tyto
reakce zastupitelů mě nakonec rozčílily: „Tohle
samozřejmě není žádná kultura, tahle pouliční
fraška je zoufalá parodie na politiku. Jenže toho
šaška povykujícího a zpívajícího odrhovačky jste
ze mě, drazí radní, udělali vy! Na radnici nepatří
umělec stejně jako blbec! To, že vám tu řvu po
chodbách, je tak koneckonců vaše vina, protože
jste vy byli málo angažovaní !“ Tak a máte to...
Přicházel jsem sice na shromáždění jako apo-
litický skeptik, při odchodu jsem však byl pln
svatého rozhořčení. Skoro jsem zapomněl, že
na revoluce nevěřím, a kdyby tam kolem stál
náborový štáb Černých panterů, Frakce rudé
armády či Al-kajdy, už bych měl stranickou
knížku. Naštěstí kolem Mariánského náměstí
stojí místo náborových středisek spousta příjemných kaváren, které přímo vybízí k tomu
spláchnout hořkost ještě horčejším douškem
kávy a ve společnosti známých z „bandy tajtrdlíků“ dodat celému protestu opět kultivovaný
a intelektuální rozměr.
Kvůli komu to tedy nakonec před budovou magistrátu vypadalo na konci května jak na Divokém
západě? Je to vina neziskových divadel, že chtějí
peníze, nebo komerčních divadel, že chtějí ještě
víc peněz? Anebo spíše politiků, že neumí nebo
nechtějí pořádně spravovat věci veřejné?
Po cestě domů, už uklidněný a znovu oddaný
spíš umění než politice, jsem si vzpomněl
na dávný rozhovor s jedním bývalým skautem, veselým padesátníkem. Na svůj oddíl
z osmašedesátého vzpomínal se samozřejmou dávkou nostalgie a radostného dojetí:
„Byli jsme moc dobrá parta, ještě teď se občas
potkáme, moc fajn kluci...“ Jeden povzdech si
však neodpustil: „Jenom jeden se nám trochu
pokurvil...“
Z celé té party bývalých skautů, šel dělat politiku zrovna ten poslední.
Rakušan Fritzl věznící a znásilňující ve sklepě
několik let dceru, byl podle svých sousedů slušný
člověk a vždycky přátelsky zdravil. Snad i proto
se tak dlouho na nic nepřišlo. Slušnost je totiž
výtečná záclona pro kdekterou čuňárnu. Snad
právě proto se nyní skloňuje s nebývalou frekvencí a osobnosti veřejného života se jí ohánějí
jako šavlí. Po problematické volbě rektora pražské
AMU, kdy ke jmenování zvoleného kandidáta
pro procedurální problémy nakonec nedošlo, se
zúčastnění častovali nařčeními z neslušnosti až
do zemdlení. Dospělo to až k fázi, kdy naopak ten,
kdo byl někým označen za „slušného člověka“,
získal mandát na vystižení pravdy. Nyní přišel
na chuť všeobsažnému argumentu o slušnosti
či neslušnosti i Pavel Bém. V celé kauze podivně
míněné transformace kulturních grantů už nejde
o záměry, problémy, nejasnosti v definicích, nezamýšlené důsledky, nekompatibilitu argumentů,
možnou korupci, protesty osobností kulturního
života. Důležité je to, že protestující vnikli na
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Óda na slušnost
veřejné zasedání rady a tam křičeli a zpívali. To se
nesmí, divadelníci totiž měli protestovat slušně:
„Se všemi jsem se dokázal bavit, někdy ne úplně
klidně, ale pokaždé kultivovaně. Chovejme se,
prosím, slušně. Bez toho se dohodnout nelze,“
tvrdí elegantní sympaťák Bém na svém blogu.
Zdálo by se, že motto společenského života „Se
slušností nejdál dojdeš“ platí víc jak kdy předtím.
A nikdo nepozná, co se za ní skrývá.
Ivo Bystřičan
Do zverimexu s maminkou
Ministerstvo spravedlnosti před nedávnem
představilo návrh nového občanského zákoníku. Třebaže jde bez jakéhokoliv přehánění
o nejzásadnější dílo naší porevoluční legislativy, které podstatným způsobem ovlivní
životy lidí v dalších desetiletích, česká média
mu věnovala jen velmi omezenou pozornost.
Bezpochyby k tomu přispěla i skutečnost, že
tisková konference ministra Pospíšila probíhala tak trochu ve stínu sporu mezi Marií
Benešovou a vrcholnými justičními činiteli.
Počínání Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké
a spřízněných „justičních mafiánů“ je do té
míry alarmující, že mediální prostor ovládlo
zcela právem. Pokud se i tradičně velmi opatrný pražský Vrchní soud ztotožní s názorem
soudce Cepla a potvrdí, že skutečně docházelo
k politickému ovlivňování kauzy vicepremiéra
Čunka, budeme jistojistě svědky aféry obřích
rozměrů. Že se novináři této záležitosti nepřestávají věnovat a často jako první upozorňují
na znepokojivá fakta, je velmi záslužné. Byl
to koneckonců článek publikovaný v srpnu
minulého roku v týdeníku Respekt, který celou
aféru odstartoval a který také soudce Cepl ve
svém rozsudku neopomněl zmínit.
Škoda jen, že se stejnou důkladností jako
ke všemožným skandálům čeští novináři
například i k věcným návrhům důležitých
zákonů. „Informování veřejnosti“ se omezuje v podstatě jen na několik líbivě znějících
hesel, ale hlubší analýzu navrhované úpravy
aby člověk pohledal. V jednom rozhovoru si
toho onehdy povšiml i Václav Havel: otevřete
denní tisk a zaplaví vás informace o poslední přestřelce mezi Paroubkem a Toplánkem,
vzduchem létají velká slova a urážky, ale
o čem se dotyční vlastně hádali, se v podstatě
nedozvíte. Podobné to bylo i v případě nového
kodexu: novináři nám ve dvou větách sdělili,
že výpověď z bytu bude nadále možná i bez
udání důvodu, že lichváři to budou mít těžší
a že zvířata už napříště nebudou pojímána
jako věci. Je smutné, že relativně nejkonkrétnější byli tentokrát v deníku AHA!, kde se své
„informační povinnosti“ zhostili navýsost
půvabným způsobem „Pejska, kočičku nebo
morče si nebude moci koupit dítě do patnácti
let – zjednodušeně řečeno, do „zverimexu“ bude
muset přijít s maminkou nebo tatínkem. Důvod?
Podle odborníků si dítě může za peníze koupit
téměř cokoliv, ale u zvířat by mělo vědět, že si
pořizuje živého tvora a ne hračku.“
Tomáš Bojar
Postrašit a zvítězit
Blíží se volby a každé téma pro populistickou
stranickou reklamu se počítá. Nejlépe něco, co
vlastně není reálným problémem, aby se to po
volbách případně nemuselo moc řešit. Hádejte,
co je největší problém naší společnosti? Přece
těžký zločin – vraždy, znásilnění, přepadení
a tak. Alespoň tak to vypadá podle billboardů
ODS, které tvrdí: „Zpřísňujeme tresty za těžké
zločiny“ s podtitulem „Moderní a výkonnější
soudnictví“. Že se jedná skoro o protimluv,
budiž. Jenže, těžký zločin není zrovna tím, co
Česko tolik sužuje, stačí pohled do statistik.
Počet zjištěných násilných trestných činů
dlouhodobě stagnuje – tudíž se nezvyšuje,
hospodářská kriminalita se dlouhodobě
dokonce snižuje. Co naopak bují, jsou kapesní
krádeže a vloupání, tedy lehčí formy zločinu.
Daleko palčivější však je, že vyjet na silnici
se čím dál více rovná sebevraždě a korupce je
alarmující i v mezinárodním srovnání. Takové
věci ale nelze vyřešit jen tak a nejsou obzvlášť
populární, což se zrovna před volbami nehodí.
Slíbit zpřísnění trestů těm několika těžkým
zločincům přece nikoho nic nestojí. A hlavně,
nenachází se mezi nimi tolik potenciálních
voličů.
Ivo Bystřičan
Autor: Tomáš Potočný
Lidé na okraji
Spojení „satelitní městečko“ už v Čechách zdomácnělo. Na první pohled lze tamní život
označit jako „dobrovolnou segregaci“, uzavírání se před okolím pomocí neprůhledných
vysokých plotů a zdí. Je to ale opravdu tak jednoduché a přímočaré?
O vzniku satelitních městeček se mluví jako
o fenoménu dnešní doby. Novinové články
nejčastěji satelitní městečka vyobrazují jako
symboly prestiže rychle zbohatlých majitelů. Tento stereotyp také novým obyvatelům
přisuzuje touhu po izolaci od okolního světa
a bezohledný přístup k přírodě i lidem ve
svém okolí. Nemluví se ale o každodenním
životě v satelitním městečku, kdo v něm bydlí, jak se v něm noví obyvatelé ocitli, odkud
se přistěhovali, co pro ně znamená bydlet
v novém prostředí, jak fungují nové sociální
vztahy – zda se obyvatelé opravdu izolují, nebo
zda vytvářejí novou sousedskou komunitu,
a podobně. Ukažme si to na konkrétním případu jednoho takového místa poblíž Prahy.
Říkejme mu třeba Městečko.
Domek na poli
Nová čtvrť Městečka vyrostla přímo na poli a od
obce ji z přední strany odděluje asi stometrová
nezastavěná louka. Domy jsou uspořádány do
tvaru pravidelné mřížky a okolo čtyř ulic jich je
postaveno více něž sto. Každý z nich má svou
vlastní oplocenou zahradu a na několika z nich
si majitelé vybudovali také bazén. Ulice jsou
zde velice úzké a bez chodníků a postrádají
běžné veřejné vybavení: chybí zde lavičky,
náměstí, dětská hřiště atd. Pokud místní obyvatelé do ulic vyrazí, je to ve většině případů
za účelem dopravit se někam jinam. Důvod
procházet se a mimovolně se potkávat s ostatními sousedy zde není: „Když nevyjdu ven, tak
nikoho nepotkám, a když jdu ven, tak vlastně
sednu do auta a jedu autem. Málokdy se stane,
že jdu na zastávku pěšky a jedu autobusem,“
říká paní Cecílie. A pokud se obyvatelé chystají
na procházku, většinou rychle projdou ulicí
někam pryč do volné krajiny.
Společným rysem většiny staveb je použití
levnějších typových projektů; proto se tolik
satelitních městeček navzájem podobá a proto
také většinou nové stavby nikdy nenavazují na
okolní prostředí. Nejvýstižněji vztah obyvatel
k okolí vyjadřuje paní Helena, když popisuje,
jak vybírali pozemek pro stavbu svého domu:
„My, když jsme kupovali ten pozemek, jeli jsme
se podívat na kraj obce. Řekli nám, že někde
tam to je. Bylo to jen pole, teprve tam začali
hloubit nějaké kanalizace, takže my jsme věděli
jen zhruba, kde ho budeme mít.“
Z estetického hlediska hodnotí obyvatelé svou
novou čtvrť výše nežli starou zástavbu v obci.
Důležitá je pro ně její upravenost, narozdíl
od neuspořádaného vzhledu starých domů.
Pan Jiří nazývá novou část „kulturnější vesnicí“, protože zdejší zástavba je, oproti té
v „nekulturní“ části, udržovaná: „Nejsou to
takové ty ohyzdné baráky. Ve vesnici je mají ve
špatném stavu, ale mají na střeše satelit. Na
tohle mají, ale ploty se jim rozpadají.“
Ve vztahu k vlastnímu domu dávají místní
obyvatelé často přednost interiéru, okolí
už mnohé nezajímá. Rodina paní Cecílie svůj
dům nestavěla, ale koupila ho od předchozích
majitelů. Když ho viděla poprvé na internetu,
nechtěla se na něj ani přijet podívat. „Mně se
třeba tenhle z venku vůbec nelíbil a pak jsem
přišla dovnitř a zjistila jsem, že se mi ten prostor
vevnitř moc líbí.“
Bohatí podnikatelé
jsou v menšině
Stereotypní představa vykresluje satelitní městečka jako sídla bohatých podnikatelů s ženami
zavřenými v domácnosti, které mají za úkol starat se o děti a udržovat teplo rodinného krbu.
V Městečku nic takového nepotkáte. Většina
domácností využila možnosti hypotéky a ta
natolik zatížila jejich rozpočet, že oba partneři
intenzivně vydělávají na pokrytí splátek. „My
jsme měli všechno limitované financemi, takže
jsme se snažili sehnat to nejlevnější,“ komentuje
například paní Blanka složité hledání vhodného projektu jejich rodinného domu. Často
si ani nenajímají řemeslníky nebo specializované firmy a řeší drobné problémy svépomocí.
Kvalitu bydlení upravují až podle aktuálních
finančních možností a často žijí nějakou dobu
v relativně provizorních podmínkách.
Sny o svobodě,
soukromí a přírodě
Důvodem, proč obyvatelé Městečka opustili
své dosavadní bydlení, nebyl únik z nebezpečného, špinavého a chátrajícího města, jak
to bývá popisováno třeba v Americe. Pokud
přeci jen někdo zmiňuje, že chtěl opustit
nepříjemné městské prostředí, nebyla tato
pohnutka základem rozhodování. Všichni
tedy „samozřejmě chtěli něco vlastního“, chtěli
sami rozhodovat o svém osudu, „uskutečnit
své sny“ a bezpečně investovat své peníze.
Touhu po individuální nezávislosti na okolním
prostředí vystihuje slovní spojení „chtěli jsme
se sami realizovat “, jak říká paní Helena. Se
svým synem původně zprivatizovala téměř
v centru Prahy byt v domě pro čtyři rodiny,
který ovšem prodala, protože nechtěla své
rozhodování o chodu bytu a domu omezovat
kompromisy s dalšími třemi domácnostmi. Pan
Jiří nevýhody bydlení ve městě dále rozvádí:
„Vy si ty lidi v podstatě nevybíráte, máte je tam
přidělené. Když se chovají neslušně a podobně,
tak vy je neustále potkáváte, ale nic jiného dělat
nemůžete.“ V Městečku je riziko špatných sousedů omezeno, protože kolem mohou bydlet
jen čtyři domácnosti, se kterými navíc nemusí
obyvatelé kromě plotu sdílet žádné společné
prostory.
Ale nejde jen o to, „Barák je lepší kvůli zahradě,
kvůli prostoru,“ říká většina nových obyvatel.
Se soukromým prostorem v Městečku souvisí
také klid. Zahrada jako nárazník obklopuje dům
a plot tlumí vše, co by mohlo doléhat z ulice.
Není zde ani takový provoz jako ve městě.
Větší soukromí mnozí nechápou jen jako úkryt
před vnějším světem, ale také jako prostor,
kde „si můžete dělat, co chcete“ a nikoho tím
nerušíte. Důležitá je rovněž blízkost přírody.
Přestože Městečko leží na poli, do lesa vede
jen krátká cesta; jsou tu rybníčky i remízky
s lesní zvěří.
Dobrovolné, třebaže někdy bolestně pociťované, zanechání některých atrakcí města navíc
umožňuje větší zaměření na rodinu. Omezená nabídka činností v okolí ponechává více
času pro rodinné aktivity, které mají navíc
v rodinném domku více prostoru a možností.
Když bydlela například paní Dana v paneláku,
nemohla nechat děti venku, protože by se o ně
bála. I ostatní se shodují, že právě kvůli dětem
je lepší opustit město a odejít do klidnější
a bezpečnější oblasti.
Autorství: Šárka Zahálková a Světla Zelendová, Urbánní a regionální laboratoř
lidí.“ Od města na druhou stranu Městečko
podle mnohých odlišuje venkovská krajina,
čistý vzduch a absence komerčních areálů.
Každodenní život zde kombinuje prvky města a venkova, ale paradoxně se ani jednomu
nepodobá.
Podle klasické definice je město prostorem,
ve kterém je běžné potkávat cizince a vstupovat s mnoha z nich do celé řady anonymních
kontaktů. Z tohoto pohledu není Městečko
městem v žádném případě. Přestože kontakty
s druhými jsou pro velkou část obyvatel téměř
anonymní, nikdo není v místě zcela „cizí“.
„Vlastně se tady taky s nikým moc neznáme, ale
pořád potkávám jedny a ty samé lidi a tak mám
pocit, jako že se známe,“ vysvětluje paní Eva.
Právě tato skutečnost by mohla sloužit také
jako argument, proč není Městečko vesnicí.
Vesnice je místem, kde se obyvatelé navzájem
znají a jejich vztahy jsou natolik blízké, že mizí
většina prvků anonymity.
Za životem se jezdí jinam
Proč právě sem,
když Městeček je tolik?
Vesnice nebo město:
z obojího něco
Kritika satelitních městeček většinou stereotypně předpokládá, že podobu staveb
a jejich nevhodné umístění zcela určují osobní
preference jednotlivých obyvatel, kteří „válcují“ přírodní prostředí a ráz původních obcí.
Reálná situace však většinou vypadá tak, že
zájemci o stavební parcelu objížděli se svým
limitovaným rozpočtem Prahu a prohlíželi si
několik málo nabízených pozemků. Často se pak
rozhodovali jen mezi několika alternativami,
které ještě navíc posuzovali podle dopravní
dostupnosti (ať už osobním automobilem
nebo MHD) a také podle vzdálenosti k členům
širší rodiny. Až pak přicházel na řadu osobní
vkus a názory na okolní prostředí. Významnou
roli tedy sehrál realitní trh, který předurčuje
většinu rozhodnutí: místo si obyvatelé častěji
vybírali podle obsahu peněženky nežli podle
čehokoliv dalšího.
Odchod z města do okrajové zóny způsobuje,
že se mění každodenní život nových obyvatel. Musejí řešit nové situace a vyrovnávat
se s odlišnými podmínkami, než na které byli
zvyklí v místě původního bydliště. „Člověk
se přizpůsobuje situaci v jaké je, takže když
bydlíme tady, snažíme se tady v okolí něco si
najít,“ komentuje paní Blanka změnu zažitého
každodenního života.
Téměř všichni prohlásili, že bydlí na vesnici.
Někteří ale ihned dodávají: „Ona je to vesnice
i není to vesnice“ nebo „Není to úplně klasická
vesnice, ale město to taky není.“ Oproti klasické
vesnici je satelitní městečko modernější, noví
obyvatelé si stavějí bazény a další nevenkovské
prvky a i z hlediska sociálních vztahů funguje
jinak: „Na vesnici, jak ji známe z dob našich
babiček a dědečků, se všichni znali. Ale tady
už je to trošku anonymní, už příchodem těch
Každodenní život v satelitním městečku
významně strukturuje aktivity jednotlivců
a ve většině domácností je zplošťuje téměř
do jednotné podoby. Spádová oblast na okraji
Prahy nabízí několik příležitostí, jak trávit
volné chvíle. Velká část obyvatel shodně hraje
například squash, tenis a bowling, jezdí na
kole a chodí na procházky do blízkého lesa
nebo jezdí za filmovými zážitky do blízkého
multikina.
Běžnou součástí života jsou také pravidelné návštěvy hypermarketů, supermarketů
a nákupních i zábavních center. Přestože
jsou v Městečku dva fungující obchody, téměř
všichni se shodují, že se v nich nakupovat nedá,
protože jsou drahé a nabízejí jen malou možnost výběru. Hypermarkety také vítězí proto,
že mají déle otevřeno – některé z nich fungují
nonstop, jiné zavírají až v pozdních večerních
hodinách. „Vzhledem k naší vytíženosti v práci
to prostě ani jinak nejde, když se člověk vrací
pozdě z práce, tak se staví na ten nákup tam,“
popisuje důvody pan Aleš. Podstatnou část
dne totiž tráví místní obyvatelé v zaměstnání.
Jejich běžný režim vypadá tak, že brzy ráno
odjíždějí z Městečka a vracejí se pozdě odpoledne nebo večer. A to už jsou místní obchody
dávno zavřené.
Nejen konzumenti,
ale i hledači
Dle vztahu k Městečku i k vlastnímu bydlení by
se dali obyvatelé s trochou nadsázky rozdělit
do dvou skupin: na „konzumenty dobrého
bydlení“ a „hledače pevného bodu“. Postoj
„hledačů pevného bodu“ je aktivní, vztah
„si pěstují“ vědomým sbližováním se starou
částí Městečka i jeho obyvateli a navštěvují
lokální akce. Kalvodovi se chovají „jako by
sem patřili odjakživa“. Paní Klára
Klady a zápory ve zkratce
Kamarády díky problémům,
dětem a psům
Autorství: Jana Temelová a Martin Ouředníček, Urbánní a regionální laboratoř
v Městečku dokonce pracuje, přes ní se tedy
znají s místními lidmi a připadají si už více
jako obyvatelé Městečka (a nikoli jako Pražáci
momentálně bydlící mimo Prahu). Dle svých
představ by chtěli v Městečku zestárnout
a domek pak předat svým dětem. „Konzumenti dobrého bydlení“ mají ke svému okolí
spíše pasivní vztah. Když mluví o Městečku,
používají spíše slovní spojení „zvykli jsme si
tu“, podprahově vyjadřující jen smíření se
současnou situací. Ze staré zástavby tito lidé
téměř nikoho neznají a žijí víceméně nezávisle
na místním dění – z mnoha různých důvodů
nechodí na zábavy a další společné akce. „To
je tím, že tam nikoho neznám a že není moc
příležitostí, abych se s nimi seznámila,“ vysvětluje paní Cecílie. Pokud zde mají nové přátele,
tak většinou pocházejí také z nové zástavby.
Ve svých plánech počítají s tím, že se čas od
času naskytne nějaká příležitost a oni se zas
odstěhují někam jinam.
Pocit domova díky
starousedlíkům
Prostorové upořádání Městečka s jasně patrnou
hranicí mezi starou a novou zástavbou vytváří
komunikační bariéru, kterou navíc podporuje
celá řada dalších vlivů, jako je například častá
nepřítomnost nových obyvatel v místě bydliště, převažující doprava osobním automobilem
nebo monofunkčnost nové oblasti, která se
tak nestává cílem procházek starousedlíků.
„S původními obyvateli moc do styku nepřicházíme, prostě jsme tak trošku oddělení, ono je
to i od té staré zástavby oddělené. Opravdu ten
satelit žije takovým svým vlastním životem,“
tvrdí pan Aleš. Většina nových obyvatel ani
přes pět let strávených v Městečku není se
starousedlíky v žádném kontaktu a žádné
původní obyvatele nezná. Spíše svou novou
část chápou jako „komunitu samu pro sebe“
bez užších vazeb na původní obec.
Ti, kdo se s obcí více identifikují, se snaží se
aktivněji zapojovat do místního dění. Paní
Klára, která v obci pracuje, má s místními lidmi
více kontaktů a dokonce se i vzájemně navštěvují. Také Grosmanovi, kteří se snaží záměrně
nakupovat v místním obchodě, hodnotí vztahy
s původními obyvateli velice pozitivně: „To
jsou jediní lidi, kteří mi tady vytvoří ten pocit
domova. Ti sousedi to tady nedělají, je to lidmi
ve staré zástavbě.“
Vztahy s lidmi ze sousedících domů a částečně
také z blízkého úseku ulice si většina místních
chválí. „Musím zaťukat, že se sousedy to v devadesáti procentech funguje naprosto skvěle. Jsou tady
dobří sousedi, samozřejmě jsou tady i výjimky, že
si s někým nesednete, ale to může být v paneláku
stejně jako tady v takovémhle satelitku,“ domnívá
se pan Aleš. Většinou si vzájemně pomáhají,
hlídají děti, půjčují si domácí nářadí nebo,
když vidí souseda na zastávce, tak ho svezou
domů. Významnou sbližovací událostí byla totiž
stavba domu. Všichni obyvatelé stavěli svůj
dům přibližně ve stejnou dobu, a tak všichni
řešili podobné problémy. Mnohdy postupovali
společně, když například psali stížnosti proti
postupu developera. Navíc, pokud dům nebyl
ještě hotový, nebyl postavený ani plot a lidé se
tolik neuzavírali do soukromí. Z té doby tedy
pochází velká část kontaktů. Dále se sousedé
seznamovali přes plot svých zahrad a často
si povídali o svých podobných starostech
s domem.
Poté, co vyrostly kolem domů neprůhledné ploty,
stali se nejúčinnějšími zprostředkovateli kontaktů mezi obyvateli Městečka děti a psi. S malými
dětmi chodí maminky na procházky a, protože
tyto výlety nemohou být příliš dlouhé, musí se
procházet po neútulných ulicích. Paní Helena
dokonce popisuje celé konvoje kočárků, které
chodí novou čtvrtí. Starší děti se zase znají ze
škol nebo se seznámí na ulici, postupně se navštěvují a po čase tak sblíží i celé rodiny. Dalším
osvědčeným kontaktním prostředkem jsou psi,
protože i oni představují dobrou „záminku“ k procházkám, a tak umožňují nezávazné kontakty
obyvatel. Většina majitelů psů potvrdila, že se
s okolím zná hlavně díky nim.
Komunita nebo
anonymní sídliště?
Zdejší sociální vztahy nejsou až tak oslabené,
jak se by se mohlo na první pohled zdát. Úzké
vazby mezi sebou mají blízcí sousedé a objevují se tendence ke sbližování i s ostatními.
Nevhodné prostorové upořádání má však stále
velký vliv, lidé příliš nepobývají ve veřejných
prostorách, a tak nemají moc příležitostí se
s druhými nezávazně potkávat.
Je velice těžké odhadovat, jak bude Městečko
vypadat za několik let. Nabízejí se dva možné
scénáře vývoje. Podle prvního se postupně
všechny bariéry bránící kontaktům mezi
obyvateli prolomí a vznikne zde jistý druh
komunity a ukotvených vztahů. Ve druhém
možném případě tyto bariéry (podpořené
stěhováním obyvatel) převládnou a satelitní
městečko se bude stále více podobat anonymnímu sídlišti.
Autor je sociolog,
text vychází z jeho diplomové práce.
Autor: Tomáš Bojar
Satelitní a zahradní město
Více než polovina Čechů sní o vlastním domě se zahradou někde za městem. Očekávají
klidný a bezpečný život v zeleni, zbavený rušivých vlivů metropole. Děti budou pobíhat
venku – daleko od heren a nočních klubů – a budou dýchat čerstvý vzduch. Převážná
část dnešní příměstské zástavby však má k tomuto ideálu daleko. Bez auta tu mnoho
nezmůžete, základní infrastruktura chybí, o přirozených sociálních poutech raději
ani nemluvě.
Existuje ale i jiná možnost „bydlení v zeleni“.
Před více než sto lety s ní přišel Angličan
Ebenezer Howard a slavil s ní neočekávaný
úspěch. Zahradní města, navržená podle jeho
urbanistického konceptu, začala růst nejprve
v Británii a posléze i jinde ve světě.
V situaci, kdy hořekujeme nad všemožnými
příměstskými „Šmoulovy“, si je dobré tento
koncept připomenout. Nejde totiž o pouhou
odtažitou fantazii činorodého snílka, ale
o naprosto realistickou a životaschopnou představu bydlení v těsném sepjetí s přírodou, která
reaguje na přirozenou lidskou touhu uniknout
z hlučných, znečištěných a často i nebezpečných městských center.
PRYČ Z MĚSTA? ZPÁTKY DO MĚSTA?
Můžeme se tomu divit sebevíc, ale pro řadu
lidí není tradiční městské centrum tím pravým místem pro život. Pracovat tu, studovat
tu, chodit tu do divadla nebo na koncert – to
ano. Ale vychovávat tu děti, chodit tu s nimi
na procházky, sportovat s nimi? Nikdy! Většina
dnešních Evropanů (podle výzkumu je to až 60
procent) se proto snaží z městského centra
uprchnout a uchýlit se do klidnějšího a čistšího prostředí. V posledních čtyřiceti letech
se vnitřní města postupně vylidňují a lidé se
po americkém vzoru uchylují do příměstských
„nocleháren“.
Současná společnost je samozřejmě natolik
složitá a nepřehledná, že v ní můžeme pozorovat i proces zcela opačný. Zejména mladí lidé
dnes znovu přicházejí městskému prostředí na
chuť a zpola opuštěné čtvrti, které se mezitím
staly životu nebezpečným územím, opětně
kolonizují. Sociologové a urbanisté již pro
tento úkaz vynalezli slovo: mluví o gentrifikaci. „Genterise“ je staré francouzské slovo pro
šlechtu, přičemž novodobou „šlechtou“ se tu
rozumí všichni ti výtvarní umělci, divadelníci,
hudebníci, ale posléze i zcela obyčejní „jupíci“, kteří v zanedbané, sešlé čtvrti kupují byty
a domy a postupně z ní vytvářejí živé, pulsující
Jeden z odvážných Howardových plánů: aglomerace o 250 000 obyvatelích.
místo, „kde je dobré bydlet“. Skrze takovéto
poněkud přihlouplé módní vlny pak řada lidí
konečně pocítí skutečný půvab městského života: navečeřet se mohou v zahradní restauraci
za rohem, do kina zajít o dvě ulice dál a ráno
před domem prohodit pár slov s trafikantem.
Proč se čtvrti říká čtvrť, je jim záhy jasné: jednoduše proto, že všechno důležité je během
čtvrthodinové chůze v dosahu.
PRYČ Z MĚSTA!
I tak ale není pro většinu lidí takovéto živé
(a tudíž ne zcela čisté, spořádané a bezpečné) město prostředím, v němž by chtěli
vychovávat své děti. Sen o pěkném domku se
zahrádkou stále ovládá mysl většiny, a jednoduché řešení v podobě satelitních městeček
proto slaví úspěch i po letech. Přibližně od
poloviny devadesátých let můžeme
něco podobného pozorovat i u nás. Nepoučeni
cizími odstrašujícími příklady, vrhli jsme se do
jejich výstavby s obrovskou vervou. Živelný
porevoluční kapitalismus tak v naší krajině
brzy zanechal podobně odpudivou stopu jako
předchozí budovatelské megalomanství.
Ten obraz známe všichni: bez ladu a skladu
vedle sebe stojí pestrobarevné domy, jejichž
primárním cílem jako by nebylo nic jiného než
manifestovat rychle nabyté bohatství svých
obyvatel. Velké vikýře a zdobné balustrády,
vyčuhující zpoza masivních plotů, lépe: hradeb. Americká katalogová hacienda vedle
alpské chaloupky s pelargóniemi, kanadský
srub vedle podivné parodie na barokní zámek. A obchod žádný, hospoda žádná, hřiště
žádné, školka žádná, park žádný, autobusová
zastávka žádná, obecní pospolitost žádná.
Zato dopravní zácpy na cestě do města
i z města, o ty nouze není. Domy jsou v krajině rozmístěny tím nejméně hospodárným
způsobem, hustota osídlení je rekordně
nízká. Jak píší Václav Cílek a Miroslav Baše
ve své studii Suburbanizace pražského okolí:
dopady na sociální prostředí a krajinu, růst
satelitních čtvrtí „Sebou přináší některé
neočekávané problémy, jako je rozdělení dříve
celkem jednotných vesnicí na starousedlíky
a novousedlíky s různými, často protichůdnými
cíli, dále zvýšené náklady na výstavbu a údržbu
komunikací a technických sítí, tlak na výstavbu
nových silnic, ale také zároveň ubývání volného
prostoru, kudy lze tyto komunikace vést. Kromě
toho pozorujeme zastavování často hodnotné
zemědělské půdy, kterou v době klimatických
změn můžeme v budoucnosti opět potřebovat
a rovněž ubývání volné krajiny, kam se dá chodit
na vycházky.“
DIVOKÁ DEVADESÁTÁ LÉTA
S překotnou příměstskou výstavbou je to
vlastně stejné jako s tolik proklínanou divokou
privatizací bez právního rámce: varovné hlasy
ze zahraničí jsme ignorovali, jako bychom prostě zlou zkušenost museli učinit sami. Komunistické pětiletky podlomily důvěru většiny
občanů v možnost smysluplného plánování,
vše se nadlouho mělo poměřovat jen bezprostředními náklady a výnosy. Díváme-li se na věc
z pohledu průměrného developera, nemůžeme
se mnoho divit: vždyť jaká je například ekonomická hodnota takového parku, jaké výnosy
může přinést? Pochopitelně žádné, alespoň
pokud výnosem rozumíme okamžitý zisk. Že
by s sebou ekonomicky výhodné chování mohlo
nést i nějaké externality, si v divokých devadesátých letech připouštěl málokdo.
Naše ekonomika nakonec zbytečné otřesy
po „zhasnutí světel“ přestála a i se satelitní
zástavbou je to nakonec podobné: ty největší
excesy devadesátých let už jsou pryč, příměstská architektura se postupně kultivuje a lidé
pomalu začínají chápat smysl kvalitního územního plánu i dobrého architekta. Developerům
už z ruky automaticky nezobou a stále častěji
na nich požadují, aby do svého plánu výstavby
zahrnuli i veřejná prostranství či místo pro
obchody a školu. Již navařená „sídelní kaše“
ovšem jen tak nezmizí. O to více můžeme
litovat, že jsme po roce 1989 nebyli schopni
oživit tradici zahradních měst, která se u nás
před válkou pod vlivem zahraničních vzorů
stavěla.
MĚSTO V HLAVĚ
Představa zahradního města vznikla v hlavě
jediného člověka. Byl jím Angličan Ebenezer
Howard – muž, jemuž chybělo jakékoliv formální architektonické či urbanistické vzdělání, ale
který se přesto zapsal do dějin těchto oborů.
Howard (1850-1928) pracoval jako stenograf
u londýnské Městské rady, a měl tak dobrý
přehled o tom, jakým problémům musela
britská metropole každodenně čelit. Věděl
o znečištění, nevyhovujícím chudinském bydlení, nedostatku zeleně v některých čtvrtích
i o potížích s dopravou. Zároveň hodně četl,
velký vliv na něj měly zejména spisy Johna
Ruskina, duchovního otce hnutí Arts and
Crafts. Během svého amerického pobytu se
zase seznámil s básníkem Waltem Whitmanem
a svobodomyslným esejistou Ralphem Waldo
Emersonem, dobře znal i díla francouzských
utopistů. Howard nebyl ani tak originální
myslitel, jako spíše schopný eklektik s velkým smyslem pro praxi. Většina zásadnějších
myšlenek, které hlásal, se již dříve objevila
u jiných, ale jen on jim dokázal dát životaschopný rámec. S Ruskinem a dalšími sdílel
výhrady ke kapitalismu devatenáctého století
a jeho brutálním dopadům na život a životní
prostředí člověka. Cestu ven však nespatřoval v revoluci ani bezohledné destrukci. Jak
napovídá už název jeho přelomového spisu
To-Morrow: A Peaceful Path to Real Reform
(1898), Howard neochvějně věřil, že je možná
i postupná a nenásilná změna neblahého řádu.
A co víc, dokonce i zcela konkrétně ukázal, jak
by tato změna měla vypadat.
Základní otázka, již si Howard položil byla
tato: „Kam lidé půjdou?“ Do města, anebo na
venkov? Obojí má své zřejmé výhody i nevýhody, které se dodnes v podstatě nezměnily
a které tu proto není třeba líčit. Proč ale volit
mezi čistým vzduchem a čilým kulturním
životem, když bych mohl mít obojí? Howard
totiž přichází s koncepcí třetího útvaru (TownCountry), který v sobě spojuje výhody města
a venkova a vcelku úspěšně eliminuje i jejich
nevýhody. Je jím okrouhlé zahradní město
postavené na základě pečlivého plánu s přesně danou rozlohou i pevně určeným počtem
obyvatel.
ZELEŇ VŠUDE OKOLO
Tři Howardovy „magnety“: město, venkov a zahradní město, jejich výhody a nevýhody
10
Jeho vznik líčí Howard velmi detailně: vše
začíná zakoupením necelých 35 kilometrů
čtverečních půdy, na nichž má samotné město
foto: Jiří Křenek
Typický příklad nekoncepčního řešení moderního satelitního města.
zabrat jen jednu šestinu v úplném středu území.
Zbytek tvoří tzv. zemědělský pás, v němž se na
pastvinách pasou krávy, pěstuje se tu ovoce
a zelenina a na okrajích se tyčí les. Působí
tu jak soukromí zemědělci, tak i zemědělská
družstva, mezi nimiž – stejně jako v celém
městském hospodářství – probíhá volná soutěž. Z celkových 32000 obyvatel města obývají
zemědělský pás jen dva tisíce. Všichni ostatní
žijí v samotném vnitřním městě, ale o kontakt
s přírodou tu rozhodně nepřicházejí. Zeleň totiž
tvoří integrální součást prostoru i tam.
Šest velkých radiálních bulvárů, na nichž
je provozována linková doprava, rozděluje
zahradní město na šest čtvrtí. Všechny směřují
doprostřed území města, kde se nachází pečlivě udržovaná okrouhlá zahrada. Kolem ní jsou
rozmístěny všechny důležité veřejné budovy
– je tu nemocnice, muzeum, koncertní síň,
kongresová síň či radnice. Za nimi se rozkládá
další rozsáhlý pás zeleně, městský park se
sportovišti a dalšími místy pro trávení volného času. Jelikož v Anglii hodně prší, a nejde
proto být stále venku, obepíná centrální park
zastřešený skleněný bulvár, tzv. Křišťálový
palác. V něm najdeme zimní zahradu jakož
i obchody, kavárny a tržiště, kde farmáři nabízejí zeleninu, kterou vypěstovali na polích za
městem. Za Křišťálovým palácem pak již začíná
obytná zóna, sestávající z domků se zahradami. Zajímavé je, že pro ně žádný jednotný
architektonický mustr neexistoval – patrně
proto, že individuálnímu vkusu šlo na sklonku
devatenáctého století ještě důvěřovat. Hlavní
důraz se u nich kladl především na dostatek
slunečního svitu a kvalitní hygienu.
Struktura rezidenční oblasti je navržena velmi
důmyslně: radiální bulváry tu protínají soustředné kruhové třídy (Avenues), mezi nimiž
se vyjímá zejména bohatě porostlá Grand
Avenue. Uprostřed dlouhých stromořadí na ní
nalezneme školy, farnosti či sídla dobročinných
spolků. Vše je dosažitelné během několika málo
minut, a protože je všechen průmysl soustředěn
až na samém kraji města, je tu i dobrý vzduch.
Nenajdeme tu žádná sociální ghetta, ale zdravé,
příjemné bydlení, které si mohou dovolit i nižší
vrstvy obyvatelstva. Všeobecný standard je
zároveň natolik vysoký, že tu může bez potíží
bydlet i náročnější buržoazie. Veřejný prostor
je živý, lidé jsou rádi, že mohou být spolu
a patřičně toho využívají.
náměstí s obchodem a restaurací. V současnosti
jedna z nejžádanějších a nejdražších pražských
čtvrtí vznikala ve své době v podstatě také jako
satelitní předměstí. Podobné to bylo třeba
i s vinohradskou čtvrtí Ve Stromkách, Spořilovem, částí Břevnova či Košíř. Nezbývá proto
než zopakovat, že jsme si na naše zašlé tradice
mohli počátkem devadesátých let vzpomenout.
Architektura i urbanismus samozřejmě od doby
první republiky daleko pokročily, ovšem dávají-li dnes lidé stále houfně přednost „bydlení
v domku se zahrádkou“, představuje (patřičně
modifikovaná) myšlenka zahradního města
stále jednu z těch lepších alternativ.
I OŘECHOVKA BYLA SATELIT
Nejedná se přitom o žádnou utopickou fantazii.
Koncept sice ve své plné kráse nikdy realizován
nebyl, ale řada měst a čtvrtí se mu v modifikované podobě alespoň přiblížila. V případě
anglického Letchworthu nebo Welwynu, která
jsou dodnes vyhledávaným místem k bydlení,
se urbanistický plán do světa otiskl velmi
zdařilým způsobem. Myšlenka zahradního
města ovšem slavila úspěch i na kontinentu,
zejména v Německu, ale třeba i v předválečném
Československu. Patrně nejzdařilejší tuzemskou realizací byla pražská čtvrť Ořechovka,
sestávající z jednopatrových řadových domků
i volně rozmístěných vil soustředěných kolem
Ebenezer Howard
11
Autorka: Petruška Šustrová
1956 1. část – XX. sjezd a suezská krize
V posledním únorovém týdnu 1956 se konal očekávaný XX. sjezd Komunistické strany
SSSR. Byl to první sjezd po Stalinově smrti a očekávala se změna politické linie. Sjezd
zahájil první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov projevem, který trval celkem
sedm hodin.
Byl v něm cítit odklon od Stalina – zatímco
Stalin naznačoval, že dříve či později dojde
ke konfrontaci mezi Východem a Západem,
Chruščov hovořil o cestě k mírovému soužití
obou bloků:
Naše přesvědčení o vítězství komunismu se
zakládá na tom, že socialistický způsob výroby
má rozhodující přednost před kapitalistickým.
Věříme, že všichni pracující na světě, jakmile
se přesvědčí, jaké přednosti jim přináší komunismus, dají se dříve či později cestou boje za
vybudování socialistické společnosti.
STALINOVY ZLOČINY
To nejdůležitější, totiž odhalení Stalinových
zločinů, se charakteristicky neudálo veřejně.
Chruščov přednesl na uzavřeném zasedání
tajný projev, v němž mluvil o věcech, o kterých
se do té doby mlčelo nebo nejvýš šeptalo:
Je nepřípustné a odporuje duchu marxismuleninismu vyzdvihovat jednu osobu, proměnit
ji v nadčlověka s nadpřirozenými vlastnostmi
podobnými vlastnostem nějakého boha. Takový
člověk údajně všechno ví, všechno vidí, myslí na
každého, může udělat všechno a je neomylný.
Takové přesvědčení o jednom člověku, konkrétně
o Stalinovi, se u nás mnoho let pěstovalo.
To tedy byl šok. Stalin skutečně byl uctíván
jako Bůh a odhalení, že nejen nebyl Bůh, ale
dokonce se dopustil strašlivých zločinů, se
sovětské společnosti nepřijímalo snadno. A to
se v projevu ještě neříkalo všechno.
V projevu bylo i mnoho tendenčního. Když
Chruščov vyjmenovával Stalinovy zločiny, soustředil se skoro úplně na oběti let 1937 a 1938,
vyjmenoval devadesát osm členů ústředního
výboru, kteří byli zastřeleni, a také hrstku
starých bolševiků. „Vlna masového zatýkání
začala v roce 1939 opadat,“ prohlásil, což byla
vyslovená lež, protože ve skutečnosti se počet
vězňů ve čtyřicátých letech zvyšoval.
Nepřipomněl kolektivizaci, ukrajinský hladomor ani masové represe na západní Ukrajině
a v baltských státech, nejspíš proto, že se na
12
Nikita Chruščov přednesl na XX. sjezdu KS SSSR projev, v němž se vymezil proti kultu
osobnosti, a započal tak proces reflexe Stalinovy éry.
nich sám podílel. Mluvil o 7679 rehabilitacích,
a přestože mu přítomní v sále aplaudovali, byl
to ve skutečnosti jen nepatrný zlomeček lidí,
o nichž Chruščov věděl, že byli nespravedlivě
vězněni. Projev elektrizoval ministerstvo vnitra,
KGB a správy táborů gulagu. Během týdnů se
ovzduší v táborech projasnilo a propouštění
a rehabilitace konečně nabraly rychlost. Během
tří let, od Stalinovy smrti do tajného projevu,
bylo rehabilitováno něco přes 7000 lidí – za
deset měsíců po projevu to bylo 617 000 lidí.
K urychlení procesu byl vytvořen nový mechanismus. Ironií osudu mnohé vězně, které svého
času odsoudily „trojky“, nyní propouštěly také
„trojky“. Komise složené ze tří lidí – prokurátora,
člena ÚV a rehabilitovaného člena strany, což
byl mnohdy také bývalý vězeň – cestovaly po
táborech a místech vyhnanství napříč celou
zemí. Měly zmocnění rychle vyšetřit jednotlivé
případy, pohovořit s vězněm a na místě ho
propustit.
Ann Applebaumová, Gulag
Projev se rychle šířil, přestože byl tajný, části
z něho byly zveřejněny a mluvilo se o něm
doslova všude. Vyvolal různé reakce. Pro
mnohé to byl šok: pro vojáky druhé světové
války, kteří vybíhali do útoku s pokřikem „Za
Stalina!“, i pro lidi, kteří obětovali kus života
a zdraví na mamutích stavbách socialismu.
Když sovětské úřady rozhodly, že odvolají
velké oslavy třetího výročí Stalinova úmrtí,
vzbouřila se Gruzie, Stalinovo rodiště, jejíž
obyvatelé byli pyšní, že z jejich středu pocházel tento velký, ba největší vůdce. Povstání
bylo potlačeno za cenu několika desítek
mrtvých. Všechny změny ovšem nezačaly
Chruščovovým tajným projevem. Náznaky
„tání“, jak tento proces nazval sovětský spisovatel Ilja Erenburg, se ohlašovaly už dříve.
V Maďarsku, v Polsku i v Československu se
vedly veřejné i poloveřejné diskuse, kde se
sice otevřeně nekritizoval Stalin, ale které tiše
vedly k nápravě některých jeho zločinů.
BARÁKOVA KOMISE
V Československu se měla se zločiny padesátých let vyrovnat tzv. „Barákova komise“,
která působila od ledna 1955 z podnětu
tehdejšího prvního tajemníka KSČ Antonína
Novotného. Byl to podnik poněkud sporný,
v komisi pracovali i lidé, kteří se na nezákonnostech padesátých let sami podíleli.
Předseda komise Rudolf Barák byl ministrem vnitra od roku 1953, takže se podepsal
například na procesech proti příslušníkům
bezpečnostních složek nebo i na procesech
s tzv. buržoazními nacionalisty v čele s Gustavem Husákem. Činnost komise také podléhala omezením, bylo například zakázáno
zpochybnit výsledek procesu se Slánským
a jeho společníky. Část členů komise měla na
rukou krev, například zástupce generálního
prokurátora dr. Švach několik let předtím
navrhoval trest smrti pro Marii Švermovou.
Účelem komise nebylo ony události vyšetřit,
ale jaksi je politicky uzavřít. Určité výsledky
ovšem činnost komise měla: byli například
zatčeni vyšetřovatelé StB Bohumil Doubek
a Vladimír Kohoutek – nejvyhlášenější ze všech
vyšetřovatelů. Doubek a Kohoutek si ovšem
roky, k nimž byli odsouzeni, nikdy neodseděli
a již v roce 1958 byli propuštěni. Propuštěni
byli i někteří političtí vězni, samozřejmě
komunističtí – Eduard Goldstücker nebo Artur
London a Vavro Hajdů, odsouzení se Slánským.
Celková bilance Barákovy komise zněla, že
v 52 případech byly rozsudky nespravedlivé ve
213 byly příliš tvrdé a 97,4 % rozsudků bylo
v pořádku. Takže žádná skutečná revize.
BOJ O SUEZ
Na podzim 1956 došlo ke krizi na Blízkém
východě, v Egyptě, jenž byl předtím 74 let
pod britskou nadvládou. Nyní už byli staženi
poslední britští vojáci a Egypt kontroloval své
území – jedinou výjimkou byl Suezský průplav,
i nadále podřízený mezinárodní Společnosti
Suezského průplavu. Už v roce 1952 došlo
v Egyptě k vojenskému převratu a do čela se
po různých peripetiích dostal fešácký mladý
důstojník Gamál Abdul Násir. Ten byl 26. července 1956 zvolen egyptským prezidentem
(99,84 % hlasů).
V roce 1955 prodal SSSR Egyptu velké množství
zbraní výměnou za bavlnu, jíž bylo tehdy nadbytek. Cílem tohoto odvážného tahu byl rozšířit
sovětský vliv na Blízký východ. V úsilí o získání
vlivu v Egyptě Chruščov fakticky „obešel“ sanitární kordon, který západní státy kolem SSSR
vybudovaly, a postavil tak Washington před
nutnost konfrontace se Sověty v oblastech,
které byly do té doby považovány za bezpečnou
součást západní sféry.
Henry Kissinger, Umění diplomacie
Připomeňme, že zbraně neprodal do Egypta
Sovětský svaz, ale jeho satelitní prostředník,
Československo. Suezská krize vypukla 26.
července 1956: při čtvrtém výročí sesazení
krále Farúka měl prezident Násir v Káhiře projev ke 150 000 divákům. Násir byl pro západní
politiky nevyzpytatelný a jistě je překvapil,
když v přímém přenosu vyhlásil znárodnění
Suezského průplavu:
za desítky let – mohlo existovat jen ze záplav
Nilu. To měla obrovská Asuánská přehrada
změnit. A právě o jejím financování se Násir
dohadoval s bohatými západními státy, které
slíbily, že ji zaplatí. Jenže když Československo prodalo Egyptu zbraně, rozhodli američtí
představitelé, že Asuán financovat nebudou.
Násir se tedy rozhodl, že když to nejde po
dobrém, tak to půjde po zlém, a znárodnil
Suezský průplav. Tím pochopitelně rozzlobil
akcionáře průplavu a Británie a Francie začaly
vyhrožovat vojenskou silou. Do Středozemního
moře se přesunuly lodě britské flotily, jenže
Spojené státy byly s takovým postupem krajně
nespokojeny.
Konflikt odstartoval Izrael, který 29. října
1956 vstoupil do pásma Gazy a jeho vojáci se
pustili do boje proti základnám Palestinců
a Egypťanů, a poté 31. října zaútočily anglické
a francouzské bombardéry. Amerického prezidenta Eisenhowera akce spojenců popudila
a jeho ministr zahraničí předložil Valnému
shromáždění OSN rezoluci vyzývající k zastavení palby, která byla 2. listopadu velkou
většinou přijata. Britům a Francouzům však
– nechtěli-li odejít s hanbou – nezbývalo, než
pokračovat, takže vylodili 7000 vojáků a akce
se zastavily teprve 7. listopadu. Bylo to velké
fiasko, brzy bylo jasné, že věc je prohraná. Byl
vyhozen do povětří ropovod a znemožněna
dodávka čtvrtiny ropy z Blízkého východu
– a v tu chvíli Evropě došlo to, co pociťujeme
čím dál silněji: jak jsme na dodávkách ropy
závislí.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle
rozhlasového pořadu, který pod stejným
názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová
a Petr Koura.
Ve chvíli, kdy k vám promlouvám, začalo několik
vašich egyptských bratří přebírat společnost,
které patří průplav, a její majetek a řídit plavbu
lodí, jež je součástí Egypta, protože ho vlastní.
Za takovou režii by se nemusel stydět největší režisér světa. Všechno šlo ráz na ráz.
Pohledávky Společnosti Suezského průplavu
byly zmrazeny a budovu společnosti během
Násirova projevu obsadila egyptské policie.
Příjmy z plavby průplavem měly napříště patřit
egyptskému lidu. Tomuto rozhodnutí předcházely spory o financování Asuánské přehrady.
Egyptské zemědělství totiž – mimochodem
v Egyptě neznají slovo „déšť“, prší tam jednou
Na konci října 1956 vstoupila
izraelská vojska do pásma Gazy
13
Autor: Bohdan Bláhovec
Práce jako na kostele
Snaha o rehabilitaci kulturního života v sudetských obcích je běh na dlouhou trať.
A tak často nezbývá než říct: „Pomozme si sami!“
„Chlapi drží kůl a ženský budou bránit tady
tu jamku. A až vás to holky přestane bavit,
pustíte chlapy s kůlem do jamky. Je to vlastně
snadný. Jako v životě,“ říká bývalá starostka
obce Olbramov Mirka Válová, zakladatelka
občanského sdružení Pomozme si sami. Je
první květnový víkend a zhruba dvacet lidí
z různých koutů republiky je nastoupeno na
návsi u rybníka ke stavbě keltské májky. Ta je
součástí novodobé tradice májových slavností,
které zde začaly zkraje devadesátých let. Na
sobotu je plánována májka a irská jam session
v místní hospodě, v neděli dopoledne pak fotbalový zápas proti sousední vesnici.
MÍSTŇÁCI, LUFŤÁCI, PRAŽÁCI
Místních tu však není mnoho. „Tak počkáme
ještě na Pepu a začnem,“ pokračuje Válová.
Začátkem osmdesátých let, v době nejtužší
normalizace, sem spolu s manželem a třemi
14
dcerami odešla do lokální emigrace. Manžel
začal pracovat v místním kravíně, Mirka se
ucházela o místo učitelky mateřské školy
v sousedním Černošíně. Z politických důvodů
však nebyla přijata, a tak se starala o chod
domácnosti.
S novými možnostmi a atmosférou nastolené
svobody přišla logicky i snaha rehabilitovat
narušené poměry ve vesnici a okolí. Obec
Olbramov spadá do mikroregionu Konstantinolázeňsko. Toto sdružení obcí si vytklo
za cíl vrátit do okolí kulturní život a posílit
u místních lidí vědomí pospolitosti, které tu
dlouhá léta nebylo kdovíjaké. Své udělal již
poválečný odsun sudetských Němců, po nichž
sem přišli lidé bez jakéhokoliv vztahu k místním tradicím, a vše pak jen dovršila apatická
normalizační léta.
Májové slavnosti tvoří asi šestinu klíčových
akcí, které se zde do roka pořádají. Těmi zby-
lými jsou například tradiční pouť, divadelní
jarmark, tříkrálový bál či projekt o. s. Pomozme si sami, nazvaný „Práce jako na kostele“.
Jeho cílem je bazální oprava místních kostelů.
V nich už přitom není téměř nic, co by bylo
možné jakkoliv zpeněžit, a tak už jde jen o to,
uvést je do takového stavu, aby v nich mohl
proběhnout koncert či podobná společenská
událost.
Motivovat místní občany ke spolupráci je
však stále obtížné. Přestože je Válová v obci
respektovanou osobou, velká část jejích sousedů nemá o účast na kulturních akcích zájem.
Z nějakých sedmdesáti stálých obyvatel, jejichž
průměrný věk se pohybuje okolo čtyřiceti let,
jich je na návsi asi jako prstů na rukách. Je
devatenáct hodin a před malou chvílí začal
hokejový zápas Bělorusko – Švédsko, což je
dozajista událost, kterou si nikdo nemůže
nechat ujít. Místní hospoda navíc nemá ani
televizor, a tak jsou všichni doma. Paradoxní
na fungování o. s. Pomozme si sami je i fakt, že
řada jeho nejaktivnějších členů nejsou místní,
ale přátelé, povětšinou z Prahy. Jejich iniciativa vyvěrá buď z čisté sympatie k projektu,
nebo souvisí s fenoménem příklonu městských
lidí k vesnickému životu. Naproti tomu většina
mladých obyvatel Olbramova odchází do Prahy
či jiných větších měst. Valná část z přítomných
na návsi jsou tedy buďto „lufťáci“, obyvatelé
sousedních vesnic Kořen a Lestkov či přátelé
z období disentu i současnosti.
„Stuha je za dvacku,“ říká paní starostka.
„Výtěžek půjde na místní památky.“ Dvacet korun na sudetské památky se jeví jako
rozumná investice. Kupuji jednu stužku a
připevňuji ji na dřevěný kůl. Mezitím dorazil
i Pepa Janíček, známý kytarista Plastic People
of the Universe a přítel Válové z dob disentu.
Boj o obhajobu jamky a vsazení kůlu může
začít. Muži berou kůl a za hlasitého řevu se
rozbíhají proti stěně žen, které jejich snahu
opětují ještě hlasitějším pištěním a smíchem.
Asi po minutě vzájemného přetlačování je kůl
vsazen do jamky. Švédové střílejí první gól
zápasu.
Následuje společný tanec. „Teď podlez“, říká
mi malá holčička. Přelézt, podlézt, přelézt,
podlézt, přelézt, podlézt a tak pořád dokola.
Dva proti jdoucí kruhy, mužský a ženský, se
postupně proplétají, až kolem dřevěného kůlu
upletou vzor podobný tkanému koberci.
Tradice májových slavností v Olbramově se
původně začala jako neformální setkání několika přátel. Pepa Janíček je jedním z průkopníků
keltské hudby u nás. Cesta od spontánního
muzicírování tradičních „tuenů“ ke stavbě
keltské májky proto tak nějak vyplynula
z kontextu. Když je konečně májka hotová,
přesouvají se všichni do místní hospody.
Švédsko vede 4:3.
ŽIVOT JE TAKOVEJ
Hospoda přestala do značné míry plnit svou
každodenní funkci prostoru společného
setkávání asi před sedmi lety. Tehdy manžel
paní Válové utekl před alkoholem do své další
emigrace a začal pracovat ve Spojených státech. Od té doby se otevírá pouze při pořádaní
podobných akcí. „Pípu už tu nemáme několik
let,“ směje se Mirka a prodává mi lahvové,
které před chvílí dovezli ze stříbrského Penny marketu. Začíná se zvolna popíjet a hrát.
Kapela je složená z okruhu českých vyznavačů
irské hudby – zmíněným Pepou Janíčkem, lidmi
kolem pražské kapely Dún an Dóras a plzeňského Poitínu. Vše probíhá v neformální atmosféře
sousedského setkání. Prostorný sál hospody
je však poloprázdný. Bělorusové vyrovnávají
na 4:4.
„Ještě před čtyřmi lety tu bylo třeba i osmdesát lidí,“ říká Mirka beze stopy sentimentu.
„Jenže jak je ten hokej a už tu nečepujem,
tak je sem prostě nedostaneš,“ reaguje jeden
z „lufťáků“. „Mají doma pípu a jsou spokojený,
no. A my jsme taky spokojený, že jo.“ Sálem
typické české hospody bez výčepu zní dunivý
rytmus typické irské hudby. Švédové opět
vedou.
Přichází vrchol večera – dražba domácích
koláčů. „Výtěžek z dražby půjde na místní
památky,“ říká opětovně paní starostka. Přichází asi desetiletá holčička s úsměvem na
rtech i na koláči. V dražebním handlu je koláč
po několika minutách prodán mamince holčičky za sto padesát korun. Další je vydražen
kapelou, třetí je nakonec přiklepnut mně.
I šest set padesát korun na místní památky
se jeví jako rozumná investice. Koláče jsou
chutné, i když lehce nedopečené. Poslední
z nich je překvapivě za největší sumu vydražen
samotnou Mirkou, která sbírku organizuje. Pro
místní památky se to nezdá být příliš výhodné,
ale budiž. Je po dražbě. Švédové vyhráli nad
Běloruskem 6:5. Ještě však není dobojováno.
Následuje zápas Německo-Finsko.
Kapela začíná opět hrát. Do hospody přichází
trojice místních mládenců ve značně podroušeném stavu. „Umřel Sahula, rozumíš,“ vysvětluje největší z nich, kterému nikdo neřekne
jinak než Sajborg. „Zahrajte něco vod Sahuly!“
Kapela pokračuje v irském stylu, takže mladíkům pro jejich tryznu nezbývá než vykřikovat
refrén asi nejznámější Sahulovy písně „Život je
takovej a jinej nebude, nežli mé tělo platnosti
pozbude“, což v kombinaci s irskými dudami
vytváří vpravdě surreálnou kombinaci. Za
pár desítek minut je nutné Sajborga odnést
z hospody v náručí, neboť jeho tělo pro dnešní
večer pozbylo své platnosti.
Je půlnoc. Finsko vítězí nad Německem 5:1.
Poslední tóny irské ukolébavky předznamenávají odchod domů.
JAKO NA KOSTELE
Na druhý den je naplánován tradiční fotbalový
zápas Olbramov – Lestkov, doplněný o společný
piknik v trávě . Na místo po válce zaniklé vesnice Horní Víska jedeme na traktoru po prašné
polní cestě. Lestkovští přijíždějí hasičským
vozem a přivážejí basu piv. Místní fotbalový
dorost se před zápasem náležitě občerství.
Kluci jdou potrénovat, dívky pokuřují ve stínu na dece a tváří se nezúčastněně. Začíná
zápas.
Po travnaté louce pobíhá blíže nespecifikovatelný počet těl, od dorostu po důchodce,
podpořený oběma starosty. Starostka Olbramova je v útoku, starosta Lestkova zase stojí
v bráně. Po prvním poločase vede Olbramov
1:0. Ve druhém dějství se však karta obrací
a Lestkov poprvé po třech letech nad Olbramovem vítězí, konečné skóre je 2:1. „Ještě,
že tak,“ směje se Mirka. „Jinak už by s náma
nechtěli za rok hrát.“
Na mou otázku, jestli Mirce nevadí, že na akce
přijíždí méně lidí a že sousedy nechává její
iniciativa celkem lhostejné, reaguje s uvědomělým úsměvem. „To je práce jak na kostele,“
směje se Mirka. „I ta úvodní apatie je součástí
procesu. Tady se desítky let nedělo vůbec nic.
Všichni byli navyklí, že nemá cenu o cokoliv
usilovat. Tím se není možný nechat odradit.
Je třeba ty akce dělat dál a utužit povědomí
o tom, že tohle je normální.“
Klíče od Bílého domu 2008
Svět se značným napětím čeká, kdo vyhraje americké prezidentské volby. Obama nebo McCain? Jisté je, že americký prezident bude
mít jako dosud velký vliv na mezinárodní situaci. McCain prosazuje větší vliv USA v mezinárodní diplomacii a posílení vztahů se spojenci
Spojených států. Obama má za to, že je třeba spíš vyjednávat než bojovat a vést dialog i s nepřátelskými státy, jako jsou Írán, Sýrie či
Severní Korea. McCain chce udržet americkou armádu v Iráku, Obama chce vojska rychle stáhnout. McCain se jasně staví za systém
protiraketové obrany, Obama je vůči němu spíše skeptický.
Vyjádřete se k situaci ve čtenářské soutěži Nového Prostoru. Napište text v délce 4 500-5 000 znaků včetně mezer, který objasní,
co by znamenalo vítězství demokrata Baracka Obamy nebo naopak republikána Johna McCaina. Co Americe a světu jeden či druhý
přinese? Jaký to bude mít vliv na mezinárodní vztahy?
Tři nejlepší texty budou odměněny knihou Krize Henryho Kissingera.
Autor vítězného textu ke knize získá 1000,- Kč a jeho text bude publikován na stánkách Nového Prostoru.
Své soutěžní texty posílejte do 21. července 2008 na adresu: [email protected].
Knižní ceny do soutěže poskytlo vydavatelství Academia, www.academia.cz.
15
Autorka: Milena Černá
foto: Massy1970
Akční plán, jak zatočit s bezdomovci
Představte si, že by byl mezi Pražany uspořádán výzkum veřejného mínění, v němž by se
respondenti vyjadřovali k tomu, které onemocnění si zaslouží nejvíce peněz na léčbu,
kteří nemocní jsou Pražanům nejsympatičtější a ke kterým pociťují největší soucit,
případně největší odpor. Asi by vás udivilo, kdybyste se dozvěděli, že lidé v Praze
nejméně tolerují ty, kdo jsou v důsledku onemocnění jater žlutí anebo v důsledku
zánětu kůže rudí.
Aby se dosáhlo spravedlnosti v souladu s míněním
obyvatel Prahy, na základě tohoto „výzkumu“ by
se pak rozdělovaly peníze. Ti, kdo vzbuzují odpor,
by dostali nejméně, aby pochopili, že v hlavním
městě nemají co dělat, případně že se o ně mají
postarat jejich příbuzní. Ti sympatičtí, hlavně
ti, kteří vypadají, jako by ani nemocní nebyli, by
naopak dostali peněz nejvíc. Rozdělovaly by se
ovšem veřejné prostředky, a to například formou
dotací či příspěvků na léčbu.
Méně služeb, méně bezdomovců
Přibližně tímto způsobem zadal Magistrát hlavního města Prahy v roce 2007 výzkum veřejného
16
mínění ohledně sociálně slabých skupin. Pražané podle tohoto výzkumu nemají rádi sociálně
slabé spoluobčany a nejvíc ze všech bezdomovce žijící na ulici. Na otázku, kdo by jim měl
pomáhat, odpovídá 85 % dotázaných, že určitě
nebo spíše si mají pomoci sami. K obrovskému
překvapení všech, kdo se zabývají sociálními
službami, se citovaný výzkum stal východiskem
Akčního plánu řešení problematiky bezdomovectví
pro rok 2008 a následující období a byl oficiálně
představen na tiskové konferenci.
V představě pražských komunálních politiků je
to jednoduché: nemají-li Pražané bezdomovce
rádi, musí je někdo dostat z ulic pryč. Pražané
jsou toho názoru, že bezdomovci si musí pomoci
sami. Magistrát jim tedy bude poskytovat jen
minimální sociální služby. Paradoxem je, že
v preambuli tiskoviny se praví, že sociální služby,
tak jak se poskytují doposud, jen konzervují stav
a nic neřeší. Čím méně podpůrných služeb, tím
méně bezdomovců. Tento cynický a populistický
postoj nemá v Evropě obdoby. Je otázkou, do
jaké míry je tato koncepce výrazem širšího
politického konsensu na pražské radnici.
Do rukou policie či psychiatrů
Principem sociálních služeb, které směřují
k sociálnímu začleňování, je samozřejmě aktiv-
ní přístup uživatelů. Cílem je, aby uživatelé
byli odpovědní za svůj život a za život svých
rodin. V takovém případě je ale nutné, aby se
lidé žijící v chudobě podíleli na rozhodnutích,
která se jich týkají. Setkání lidí zažívajících
chudobu, která pořádá každoročně Evropská
síť proti chudobě v Bruselu, tento konceptu
podporují. Z ČR se jich už zúčastnila skupina
bezdomovců, skupina diskriminovaných žen
a skupina dlouhodobě nezaměstnaných. Tak
jako při řešení jiných problémů je třeba začlenit
do týmu k řešení problematiky bezdomovectví
lidi, kteří nemají střechu nad hlavou. Sytý hladovému nevěří, říká české pořekadlo.
Akční plán řešení problematiky bezdomovců
v Praze se však žádného z nich na nic neptá.
Záležitost vezme do ruky policie a Městské
centrum sociálních služeb. Je známo, bohužel,
že většinu služeb, které poskytuje, tvoří předmanželské a manželské poradny. Jeho krizové
centrum se zase zabývá jen klienty s psychiatrickou diagnózou.
o prevenci vystěhování z bytu, jejich první
starostí je evidence sociálně slabých obyvatel
Prahy. Zmíněnou prevenci zařazují až na samý
konec řady veškerých opatření. Nejprve se
tedy pořídí software a pár tabulkových míst.
Zřídí se motorizovaný úklidový tým, který
bude přijímat hlášení obyvatel Prahy, kde
se vyskytuje bezdomovec (a neměl by), případně kde je znečištěné místo. Motorizovaná
ambulance bude přednostně ošetřovat ty, kdo
„chtějí spolupracovat“; ty, kdo „nechtějí spolupracovat“, předá policii. Specializovaný
sociálně prevenční tým bude zřízen nejdříve
příští rok. Budou ho tvořit sociální pracovníci
a policisté. Nato se zřídí specializovaný tým
městské policie se zaměřením na bezdomovce a nakonec centrum integrované pomoci
(sociální poradenství, lékařské ošetření,
hygiena). Koncepci završí veřejné zakázky
pro nestátní neziskové organizace. Organizace, která zakázku získá, bude mít patent na
Nevíme, co je sociální práce?
Nový Prostor s navrženým Akčním plánem
řešení problematiky bezdomovectví pro rok
2008 a následující období zásadně nesouhlasí.
Budeme usilovat o změnu přístupu pražského
magistrátu k sociálně vyloučeným a bezdomovcům v ulicích Prahy, tak aby byl v souladu
s trendy v moderní Evropě a nevystavoval tyto
skupiny obyvatel kontraproduktivní represi.
Připojte se k nám. Na stránkách www.novyprostor.cz/casopis najdete celou koncepci v pdf
formátu. Napište nám na e-mail projekt@
novyprostor.cz, co si o Akčním plánu myslíte.
Vaše reflexe na stránkách NP rádi otiskneme.
Pak tady máme vzory ze zahraničí. Víme, že
všechna velká města se potýkají s problémy
bezdomovectví. Jejich přístupy, dobré zkušenosti a řešení jsou v akčním plánu uvedeny.
V koncepcích jiných evropských velkoměst
figurují na prvním místě projekty zabývající
se štědrou podporou sociálního bydlení. Potvrzuje se, že nejúčinnějším přístupem k otázce
bezdomovectví je streetwork, tedy sociální
práce na ulici a bezprostřední pomoc těm, kdo
na ulici bydlí nebo bydlet hodlají. V posledních
letech tematicky převažuje dohled nad soudním
vystěhováním, aby se klienti vyhnuli pozdějším
nákladným resocializačním programům. Terénní
pracovníci nabízejí lidem na ulici lékařskou
a potravinovou pomoc. Pomoc se však postupně
přesouvá z ulice na práh bytu klienta. Cílem je
udržet klienta v bytě, tj. pomoci při vyjednávání s majiteli, oddlužení, hledání práce; zkrátka
– nepustit jej na ulici.
V zahraničí obce a regiony financují rozvojové
programy nestátních organizací, které si práci
s bezdomovci vybraly jako své poslání. V postoji
k lidem žijícím na ulici nastal posun. Azylové
domy se přežívají a slouží již jen jako řešení
na přechodnou dobu. Trend je v zabezpečování sociálních bytů. Na tvorbě koncepcí se
prakticky ve všech jiných evropských metropolích podílejí uživatelé sociálních služeb
– bezdomovci.
Jak si tyto informace vykládá náš člověk:
Nebudeme vymýšlet kolo. Vezmeme si příklad
z jiných velkoměst, která mají na tvorbu koncepcí odborníky a dělají to už dlouho.
Postavit na hlavu
Následující koncepce, zdánlivě napodobující jiné, je však postavená na hlavu. Zatímco
v preambuli se autoři pochvalně vyjadřují
poskytování všech ostatních služeb pro lidi
bez domova v hlavním městě Praze. Ostatní
patrně zaniknou.
Evropský parlament v prohlášení o zamezení
bezdomovectví na ulicích z 1. 11. 2007 vyzývá členské státy Evropské unie, aby učinily
potřebná, efektivní a dlouhodobá opatření
k zamezení bezdomovectví na ulicích. Jde
o naléhavé výzvy k ochraně lidí bez přístřeší, zvláště v zimním období. Lidé zažívající
extrémní chudobu, která je přivádí až k bydlení na ulici, potřebují nejen práci, nocleh,
zdravotní péči a jídlo, ale zejména levné, ale
lidské bydlení, aby dostali šanci na začlenění
mezi ostatní. Takový je evropský rámec sociální
politiky.
Ostře sledované osoby
Víme, že evropské dokumenty nejsou žádnými
nařízeními „shora“, nýbrž dohodami vlád členských zemí. Tyto dohody akční plán hlavního
města Prahy přetavuje v řešení, jehož základem
je registrace lidí se sociálním handicapem
a jejich monitorování. Je samozřejmě možné vést evidenci lidí, kteří bezplatně užívají
sociální služby v hlavním městě. Také třeba
evidenci lidí, kteří naléhavě potřebují přístřeší.
Ale vést evidenci sociálně slabých obyvatel je
obrácená optika, s níž čte pražský magistrát
evropské výzvy.
Vraťme se k lidem, pro které je nový akční
plán vytvořen. Integrace znamená, že sociální prostředí musí být otevřené k lidem
v obtížných sociálních situacích místo
toho, aby je odmítalo. Nevím, jak se člověk,
nacházející se v obtížné sociální situaci,
vyrovná s nálepkou člověka zařazeného
v evidenci sociálně slabých hlavního města
Prahy. Každopádně je nálepka „vyloučeného“
nebo „ohroženého sociálním vyloučením“
úředním potvrzením, že člověk patří do
politováníhodné kategorie nepotřebných
a obtížných obyvatel. Představte si sebe
v té situaci. Nikdo vám neřekne, jak se z této
kategorie dostanete ven, a kdyby náhodou
všechno fungovalo, kdo a jak posoudí, že
jste zase začleněn? Pochybuji, že již jednou
registrovaný člověk obhájí svoji důstojnost
před úředníky Magistrátu a vůbec před obyvateli Prahy, zvlášť bude-li ostře sledovanou
osobou.
Represe je nebezpečný začátek
I ostatní body akčního plánu mají spíše ráz
represivních opatření proti osobám, které
ostatní obyvatele obtěžují svou přítomností, v souladu s výzkumem, který byl citován
na začátku. Je to nebezpečný start. Spouští
atmosféru, která vede k segregaci místo integrace, k diskriminaci místo tolerance, k trestu
místo pomoci a podpory. V demokratickém
státě uprostřed Evropy ve 21. století je to navíc
velká ostuda.
Účinná sociální politika se neptá, jak se člověk
do obtížné životní situace dostal, zda si ji přivodil sám nebo to zavinili jiní. Účinná sociální
politika hledá cesty, jak člověka dostat z této
situace do stavu, kdy může opět přemýšlet
o svých životních plánech, mít práci, radovat se
a plně žít. I tehdy, je-li méně úspěšný, smolař
nebo podivín.
Protože se identifikuji s Prahou, hlavním
městem nikoli chudého státu, nemohu se
s navrhovaným akčním plánem smířit. Vím, že
sociální služby nevyřeší vše na sto procent.
Ale odmítám současný návrh na řešení problematiky bezdomovectví hlavního města.
Jsem ochotná bojovat za lidská práva svého
bezdomovce. Má husté bílé fousy a spokojí se
se stravenkou. Je to člověk jako ty, jako tvůj
otec, jako tvůj syn.
Máte taky nějakého svého bezdomovce? Anebo
tleskáte s ostatními?
Autorka je ředitelkou
Výboru dobré vůle
– Nadace Olgy Havlové.
17
Autorství: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan
foto: ivo bystřičan
Radarem pro mě nic nekončí
Vládě se české občany o vhodnosti radaru příliš nedaří přesvědčit, alespoň podle
výsledků veřejného mínění. Ani my v redakci nejsme v názoru jednotní. Protiradarové
aktivisty, kteří veřejně projevují svůj postoj, média však přesto spíše pranýřují.
Možná je to i tím, že aktivity hnutí obsahují nejednu kontroverzi. Sešli jsme se proto
s Ivonou Novomestskou, mluvčí iniciativy Ne základnám!, aby nám je mohla vysvětlit.
LIDÉ NEJSOU HLOUPÍ
Boj o radar v současné době vrcholí,
z obou stran slyšíme nejrůznější hesla,
častokrát pěkně znějící, ale mnohdy
18
dost zjednodušená. Někteří aktéři vaší
iniciativy Ne základnám! například uvádí, že zastupujete 6,5 milionu lidí v této
zemi. Není to trochu odvážné tvrzení?
S tímto já mám zrovna osobně problém a sama
se spíše snažím takovým formulacím vyhýbat.
Já zastupuji ty lidi, kteří se aktivně účastní
v iniciativě, rozhodně zastupují všech 100 000
lidí, kteří se dneska v podstatě podepsali pod
petici za referendum – tímto mandátem jsem si
naprosto jistá. Dále zastupujeme i neurčitelný
počet lidí, kteří by se podepsali pod jednoduchou formulaci typu: „Nechceme radar, chceme
o něm referendum!“ Tito lidé to myslí velmi
vážně, ale rozhodně nejde říci, že bychom byli
reprezentanty všech těch 70 % občanů, kteří
základnu nechtějí.
Průzkumy veřejného mínění, které
ukazují, že velká většina populace je
proti radaru, se zaštiťujete velmi často.
Jak zásadní je to ale informace? Vždyť
v těchto výzkumech jsou lidé často nuceni odpovídat, aniž by se předtím o celou
věc nějak hlouběji zajímali. A navíc je
mnohem jednodušší být proti než pro.
Být proti je snazší, to máte pravdu, v tomto
ohledu máme oproti zastáncům základny trochu usnadněnou úlohu. Ale já ze sebe nemám
nějaký pocit výčitek, že jsem se přidala na
stranu, kterou podporuje většina lidí. Já jsem
na ní stála už mnohem dříve, například když
jsem před pěti lety organizovala demonstraci
proti válce v Iráku nebo demonstraci proti
násilí v Libanonu. A pokud jde o argument,
že lidé rozhodují o něčem, čemu pořádně
nerozumí, odpověď je jednoduchá: proč tedy
potom chodíme k volbám? Vždyť volební programy jsou docela složitá věc a obsahují ještě
mnohem obtížnější otázky než je ta, jestli tu
chceme cizí vojska a jestli se chceme zapojit do
zahraniční politiky nějaké velmoci. Víte, mně
přijde půvabné, že kdykoli se politici ocitnou
v úzkých, tak začnou prohlašovat, že lidé jsou
hloupí. Že jsou to vlastně takové děti, které
se neumí kvalifikovaně rozhodovat a které je
proto třeba před určitými tématy chránit. Já si
ale vůbec nemyslím, že lidé jsou hloupí, naopak
mám pocit, že lidé – a obzvláště Češi – si umí
na věci udělat názor a správně se rozhodnout.
A navíc jsou hákliví na jakoukoliv manipulaci.
Když se u nás rozjede nějaká opravdu trapná
propagandistická kampaň, tak najednou začnou
lidé psát: „No jo, už je tu zase Rudé právo, to
už jsme jednou četli.“
Co když je to ale tak, že radar tu tolik lidí
odmítá mj. i proto, že jsou již léta zvyklí
dávat od všech důležitých zahraničněpolitických otázek ruce pryč? Postoj typu:
„S nějakým radarem na nás nechoďte,
vždyť to se nás pořádně ani netýká, to
je daleko. Jestli támhle někdo dráždí
nějaké muslimy, tak ať si to s nimi radši
vyřídí sám,“ je docela častý.
Já se samozřejmě snažím všechny lidi, co se
staví proti radaru, inspirovat k tomu, aby začali
o celé věci přemýšlet a zapojili se aktivně. Mou
filosofií rozhodně není dávat od čehokoliv ruce
pryč, právě naopak. Občané České republiky by
podle mě měli k celosvětové politice přistupovat o mnoho aktivněji – měli by se třeba začít
zajímat o to, jakých válek se účastní naši vojáci,
kdo o tom rozhodl, proč tak rozhodl, co za tím
je, atd. Proto pro mě radarem nic nekončí – boj
proti němu chápu také jako prostředek k tomu,
aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech a jen
neseděli a neříkali: „Dejte mi pokoj s nějakým
radarem!“
Jisté ovšem je, že docela dost lidí by
v případném referendu hlasovalo pro
odmítnutí základny právě na základě
takovéhoto postoje.
To je ale také legitimní postoj. Někdo si prostě
říká: „Já nechci být cílem nějakých útoků,
nechci se nechat zatáhnout do hry nějakých
velmocí. S tím já nemám nic společného. Jestli se někdy začne hádat Rusko se Spojenými
státy, tak my se nechceme hádat ani s jednou
stranou, ale naopak chceme mít dobré vztahy
s oběma stranama. Tak nám sem nedávejte
něco, co se v budoucnu může stát vlastně
konfliktním bodem mezi vámi dvěma a s námi
to nemá nic společného.“ Myslím, že to je také
legitimní postoj a není ani úplně pasivní.
NEMÁME NEPŘÍTLE?
V této souvislosti by nás zajímalo, co
máme rozumět prohlášením vaší iniciativy, podle nějž „Česká republika nemá
v současné době nepřítele.“ Co třeba
teroristé, kteří zaútočili v Madridu nebo
Londýně – to nebyli naši nepřátelé?
Teroristé, kteří útočí na civilisty, rozhodně
naši nepřátelé jsou. Ale tento systém protiraketové obrany nemá s teroristy a jejich
prostředky absolutně nic společného. Já jsem
ta poslední, kdo by se tvářil, že je všecko na
světě v pořádku a že tu teroristé nejsou. Jsou
tu, jsou nebezpeční a je potřeba zabránit
tomu, aby se takové věci jako je útok v Madridu nebo v Londýně opakovaly. Ale systém
protiraketové obrany na tuto hrozbu vůbec
neodpovídá. Zároveň se musíme podívat na
to, jak vlastně současný terorismus vzniká.
Já bych se přimlouvala za to, abychom řešili
jeho původ a ne jenom následky. Je dobré si
uvědomit, co se děje v Palestině, jak tam izraelská armáda bombarduje civilisty a podobně.
Z tohoto podhoubí se pak rodí „magoři“, kteří
se někde opásají bombami a jdou vyhazovat do
povětří školky nebo metra.
žádná
Tak s „dáváním rukou pryč“ jste u mě na špatné
adrese, protože já jsem ta poslední...
Ale my tu teď vůbec nemluvíme o vás,
nýbrž o nezanedbatelné části lidí, kteří
jsou proti třeba právě jen z těchto důvodů.
To, že by byl terorista jen „obětí prostředí“, je však také velmi nesamozřejmý
předpoklad. Vždyť řada z nich v žádném
uprchlickém táboře nikdy nebyla. Mnozí
se narodili v západních zemích, nic tak
zlého v nich nezažili a přeci k nim cítí
apriorní nenávist.
Ale ta zase z něčeho vzniká – ti lidé vidí, jak
se západní státy chovají. Já mám pocit, že
nějakým vstřícným politickým krokem k určitým
národům by se tato nenávist omezila. Třeba
aktivisté z organizace Učitelé v Iráku mi říkali,
že se snaží lidem vysvětlovat, že ne všichni
Američané jsou špatní, ale ono to moc nejde.
Vysvětlujte u nás lidem v roce 1940, že všichni
Němci nutně nejsou „nacistická hovada“… To
je najednou strašně těžké, když je na nějakém
území okupantská armáda, která se tam chová,
jak se chová. My se nejprve musíme k těmto
národům začít přistupovat vstřícněji a teprve
pak se může ukázat, jestli je to opravdu v jejich
povaze, jak se dneska říká, nebo jestli je to
důsledek nějaké politiky.
Ještě bychom se zastavili u vašeho
tvrzení, že systém protiraketové obrany
nemá s terorismem nic společného. Co
ale v případě, že se oni „magoři“ s teroristickým uvažováním dostanou do čela
některého státu? Třeba z úst iránského
prezidenta slyšíme výroky plné nenávisti vůči západnímu světu už dnes. Nebylo
by dobré držet se „principu předběžné
opatrnosti“ i v případě raket?
Pokud se máme dnes bránit všem nebezpečím,
která by někdy v budoucnu mohla hrozit, tak
se z toho zblázníme. Pojďme se tedy chránit
proti možnému útoku mimozemšťanů a proti
možnému útoku nějakého afrického diktátora,
který se třeba někdy za 10 let zblázní a bude
chtít útočit na Evropu. Irán v tuhle chvíli pro
Českou republiku ani Evropu žádnou hrozbu
nepředstavuje. Ten stát dnes s Evropskou unií
čile obchoduje, chce tyto obchodní vztahy dále
prohlubovat a nemá proto sebemenší důvod
útočit na Evropu raketami. Já bych si spíše všímala jiného momentu: teď nedávno se v Iránu
otevřela ropná burza v jiných měnách než jen
v dolarech, což pro Ameriku může znamenat
jisté ohrožení. Důvody, proč se nyní Irán tolik
osočuje, bych hledala spíše tady. A pak je tu
ještě jedna důležitá věc: jakkoliv jsou výroky
prezidenta Ahmadínežáda hodny odsouzení, tak
ani on ani lidé v jeho okolí nemají důvod spáchat
kolektivní sebevraždu. Vždyť po vystřelení byť
jen jediné rakety směrem na západ by se z Iránu
během chvíle stal jeden obrovský kráter.
S KÝM ANO, S KÝM NE
Opakovaně zdůrazňujete, že vás ve
vašem boji proti radaru podporuje něco
přes 60 různých organizací. Při bližším
pohledu zjistíme, že mezi ně patří třeba
i Organizace revoluční mládeže (REVO) či
Společnost Julia Fučíka. Naše otázka je
tudíž prostá: s kým vším se lze proti tomu
společnému nepříteli spojit?
19
My jsme toto dilema řešili od samého začátku.
Když se iniciativa zakládala, tak jsme měli
místnost plnou lidí z nejrůznějších organizací, a museli jsme si neustále odpovídat na
otázku, co ano, co ne, s kým ano, s kým ne.
Tenkrát jsme dokonce do svých řad přijali
i Komunistický svaz mládeže, se kterým jsme
se posléze rozloučili. Dali jsme si pravidlo,
že organizace, které se budou v iniciativě
účastnit, musí respektovat demokratičnost
iniciativy a nenásilný druh boje. To nenásilí
je pro nás hrozně důležité. V momentě, kdy
se nějaká organizace, která se iniciativou
zaštiťuje, utrhne a začne někde bojovat, tak
se od ní okamžitě musíme distancovat. Od
začátku jsme si jasně řekli, že náš boj musí být
nenásilný a demokratický a tak to i zůstalo
– nikdy k žádnému incidentu nedošlo. Všechny
organizace, které se v iniciativě účastní, se
shodují na dvou základních věcech, což je
Ano referendu a Ne základnám, a netahají
do toho nijak svůj program. Právě proto, že
jsme si dali ten program velmi úzký a shodli
jsme se na základních pravidlech, tak to má
šanci fungovat. Kromě toho jsme zajedno také
v tom, že nebudeme spolupracovat s žádnými
organizacemi, které podporují xenofobii či
rasismus. Jednou se nás snažili kontaktovat
nějací nacionalisté, tak jsme je okamžitě
odmítli, protože takovéto skupiny mezi sebe
rozhodně nechceme.
Proč jste přerušili spolupráci s KSM?
Jednoduše proto, že nerespektovali ta pravidla,
která jsme si dali – například, že se jednotlivé
organizace nebudou zviditelňovat na úkor iniciativy. Konkrétně Komunistický svaz mládeže
jsme požádali o to, aby z demonstrací iniciativy
Ne základnám! stáhl svoje rudé vlajky, srpy
a kladiva, Gottwaldovy portréty a podobné
věci. Oni s nimi ale přišli zase, tak jsme je
vyzvali, aby odešli, že takovéto symboly na
naše akce nepatří. Vůbec s nimi byla těžká
komunikace, takže jsme se nakonec rozhodli
se s nimi přátelsky rozloučit.
To vám do té doby nevadilo, že se hlásili
k myšlence třídního boje? Mimochodem, ona Organizace revoluční mládeže, s níž stále spolupracujete, také
na svých webových stránkách hovoří
o nutnosti rozbít současný kapitalistický řád.
To je nějaký jejich program, se kterým já třeba
jako osoba zásadně nesouhlasím a v životě
bych se s nimi do tohoto boje nepustila, na
druhou stranu se lidé z této organizace rozhodli
přijmout podmínky naší iniciativy, tj. mírový
a demokratický způsob boje. Jejich program
se do aktivit iniciativy absolutně nepromítá
– kdyby se tam promítl jenom milimetrem,
tak se okamžitě bavíme o tom, že to musíme
ukončit.
20
Dobře. Ale šlo by namítnout, že ti
nacionalisté by byli třeba ochotni vaše
pravidla respektovat také. Takže není
to trochu licoměrný přístup? Zprava to
nejde, ale zleva se přimhouří oči?
Tu námitku chápu. U těch nacionalistů tam to
mám úplně jasné, protože jsem vždycky byla
proti tomu, aby se takovéhle skupiny podporovaly. S nimi nejde mít společného nic.
U toho REVa, KSM nebo podobných organizací
za sebe říkám, já na jejich akci, která vyzývá
k třídnímu boji, nikdy nepřijdu. Jejich program
není ale zároveň programem iniciativy. Oproti nacionalistům je u těchto organizací ještě
jeden důležitý rozdíl: používají sice radikální
rétoriku, ale neprojevují se násilně a nikoho
bezprostředně neohrožují. To „nácci“, ti se
prostě seberou a jdou někoho mlátit. REVO
se třeba domnívá, že systém na světě by měl
vypadat úplně jinak, a tak o tom informuje,
vydává svůj časopis, ale nevyzývá lidi k tomu,
aby rozbíjeli obchody živnostníků nebo výlohy
McDonaldů.
Ivona Novomestská
se narodila
v roce 1983 v Hustopečích. V současné době
studuje politologii na Filozofické fakultě UK
v Praze a působí jako mluvčí iniciativy Ne
základnám!, jejímž cílem je nenásilnou formou bojovat proti umístění amerického radaru
na území ČR. Iniciativa byla založena v roce
2006, organizuje demonstrace a petice, usiluje
o vypsání referenda. Ivona Novomestská byla
donedávna členkou Humanistického hnutí.
V jeho rámci doposud pracovala coby dobrovolnice v řadě projektů v Africe a Indii. Sama
vedla projekt Ostrov naděje pro sirotky z Chennai
zaměřený na pomoc obětem tsunami v indickém
státě Tamil Nadu. Tento sirotčinec se školou
pomohl 80 nejpotřebnějším dětem zajistit
bydlení, stravu, lékařskou péči a vzdělání.
V minulosti působila také jako koordinátorka
kampaní Amnesty International.
POLITIK JAKO ZAMĚSTNANEC
V pořadu Burianův den žen jsme mohli
sledovat sezení vaší iniciativy, na němž
vymýšlíte svá hesla. Zaznívá tam mj.
i něco v tom smyslu, že politici jsou naši
zaměstnanci, kteří nás mají poslouchat.
Mohla byste toto pojetí politika jako
zaměstnance trochu rozvést?
Tak především si je třeba uvědomit, že aktivismus
s sebou nevyhnutelně nese i určité zjednodušování, zkracování a heslování. Má-li být naše
zpráva srozumitelná, nejde to jinak. Pokud jde
o samotný obsah toho hesla, tak politici jsou
zaměstnanci lidí v tom ohledu, že si je platíme
a že je volíme. Volíme je na základě nějakého
programu, tak mi přijde fér, aby ten program
potom také dodržovali. Když se v průběhu svého
působení rozhodou nějak radikálně změnit názor,
tak si myslím, že by měli odstoupit a nechat se
příště zvolit se svým novým názorem. Protože
přeci není možné, aby lidé zvolili poslance ČSSD
s nějakým postojem a věřili jim, že nebudou
dávat dohromady vládu ODS.
Ale co námitka, že kdyby se politici
řídili jen přáním lidí a svými populistickými předvolebními programy, nikdy
by se neodvážili k některým nepopulárním, ale přesto zcela nezbytným
krokům?
Podle mě se nedá otočit o 180 stupňů, jako to
udělali třeba pánové Melčák a Pohanka. Jednoznačně také není fér mít nějaký plán v tak
zásadní věci jako je výstavba cizí vojenské
základny na našem území, vědět to a veřejnosti
to nesdělit. A přitom jsou tu jasné důkazy, že
to ti politici věděli. Oni se teď hádají, kdo to
věděl, kdo ne, kdo vyjednával. Vyjednávali
nejspíš všichni a věděli to všichni, aspoň to
tak vypadá. V New York Times se před volbami
v červnu 2006 psalo, že se o tom ví, že se jedná
a že o tom politici lidem záměrně neřekli, protože se báli, že by se na to mohli ptát, a podle
toho také volit.
O vaší iniciativě se ve větší míře začalo
psát až poslední dobou, především
v souvislosti s Tamášovou hladovkou.
Jak to ale s mediálním zájmem bylo
předtím?
Tak pro mě je samozřejmě těžké o tom mluvit,
protože já se na to vždycky dívám jako ten
ublížený. V České televizi nám novináři říkali:
„No jo, to si každý připadá takhle ublížený.
Paroubek si připadá ublížený, že o něco přijde,
že není dost v televizi a v novinách, a ostatní
to samé.“ Každopádně ale platí, že pro některé
novináře jsme těžko skousnutelní: přeci jen
jsme trnem v oku vládě, otravujeme skutečně
docela hodně. Když třeba pan Topolánek viděl
náš stánek v Českých Budějovicích, tak zakřičel
na své bodyguardy: „Už i tady!“ Dával najevo, že
už je to opravdu dost otravné. Pokud jde o jednotlivá média, tak třeba Mladá Fronta – nebo
vůbec celá Mafra – to téma buď jednoznačně
potlačuje, nebo si vymýšlí příběhy o tom, jak
jsme napojeni na KGB a podobně. Něco asi
nebude v pořádku, když o demonstraci, které
se účastní 5000 lidí, v Mladé Frontě nevyjde ani
řádek, kdežto na první stránce Práva je fotka
z Karlova mostu zaplněného lidmi. V případě
ČT tomu moc nerozumím. Nevím, jak to uvnitř
ČT funguje, jaké jsou tam tlaky a co je tam za
atmosféru. Ale každopádně je jasné, že když
se dělají pořady o základně, tak jsou tam zváni
většinou zastánci protiraketového systému.
Například na naši otázku, proč nemůžeme být
jedním z hostů Událostí, komentářů, nám bylo
odpovězeno, že už není místo ve studiu. Tak
opravdu nevím.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Jiří Ptáček
malíř ve vlnách času
Reportérům kulturního pořadu České televize Artmix svěřil brněnský malíř Petr Kvíčala, že se zprvu bál, aby jeho velká retrospektiva ve Wannieck Gallery nebyla nudná.
Jeho obava byla pochopitelná. Kvíčala se už skoro třicet let věnuje malování barevných ornamentů a na některých předešlých výstavách se divák neubránil pocitu, že jde
hlavně o schopného dekoratéra. Ve Wannieck Gallery si to však nepomyslíte.
Nejstabilnějším prvkem Kvíčalových kompozic
se staly vlnovky. Používá je v tenkých proplétajících se liniích i v silných barevných pruzích. Na
obraz jich může umístit málo, jindy jeho plochu
pokrýt hustě. Většinou je uplatňuje v kombinacích malého počtu barev a, pakliže dospěje
k monochromu, jednobarevnou plochu nenatírá,
ale uplétá z velkého množství vlnících se linek.
Taková činnost vyžaduje hodně úsilí a není divu,
že se dalším Kvíčalovým tématem stal tvůrčí
proces a rituál malby.
Výšivka na plátně
Když už vám někdo dá tolik místa jako dal Kvíčalovi ředitel Wannieck Gallery Richard Adam, je
to velká příležitost představit dílo v jeho vývoji
a vnitřních souvislostech. Petr Kvíčala uvážlivě
vybíral ze svých rozsáhlých cyklů a představil se
jako autor, který našel své vlastní téma a klidným
tempem ho rozvíjí. Ve spolupráci s kurátorem
výstavy Tomášem Pospiszylem se díky tomu
podařilo ukázat, že význam retrospektiv tohoto
typu umělců spočívá právě v zohlednění delšího
časového horizontu, v němž se dílo vyvíjí nejen
vpřed, ale také s úpony k předešlému.
né prvky – pruhy, puntíky a zjednodušené znaky
rostlin. Tehdy určitě netušil, že jeho osudovým
předurčením bude opakování určitého prvku,
který nepoužívá v přísně geometrickém smyslu,
ale s citem pro odchylku a organičnost.
Uvědomění dekorativní kvality takových obrazů
Kvíčalu brzy přivedlo k objevení dalšího zdroje:
folklórního ornamentu a ornamentálního umění neevropských kultur. Na jeho retrospektivě
dokládají tento vývoj oddíly Pole (1984-87)
a Geometrie od ruky z konce 80. a první poloviny
90. let minulého století.
Geometrie od ruky
Vlny
Svitavský rodák Petr Kvíčala (1960) spojil život
s Moravou, konkrétně s Brnem. Výtvarnou školu
nestudoval a jak říká, za tehdejšího režimu ani
studovat nechtěl. Celá osmdesátá léta raději
pracoval jako topič v uhelné kotelně.
Jako mladého umělce ho zajímala krajina
a od poloviny 80. let hlavně různé projevy řádu
v ní. Přírodní inspiraci redukoval na seriálně řaze-
Čím blíže současnosti, tím víc se z Kvíčalovy
práce vytrácí rukopis a přiznaná náhoda. Jeho
obrazy jsou méně spontánní, odchylka od
přesného řádu je víc promyšlená a v důsledku
perfektně provedená. Jak ovšem mizela příroda
a folklór, do popředí vystoupily abstraktnější
aspekty obrazů – rytmus, barevné variace,
optické hry.
GALERÍA PARÁSITO
Retrospektiva ve Wannieck Gallery představuje
Kvíčalu jako malíře, který celý život zůstává
rozkročen mezi malováním a řemeslem. Na
třech tisících čtverečních metrů galerie ovšem
začíná být zřejmé, že bez tohoto rozkročení by
jeho dílu chybělo napětí. Na menších výstavách Kvíčalovi toto zajímavé napětí často
proklouzne mezi prsty. Retrospektiva nám
pomáhá pochopit, jak Kvíčala dodnes zúročuje okouzlení řemeslnými výrobky (výšivkami
na šatech nebo ubrusech) a procesem jejich
vznikání. Ve svém díle se to snaží transformovat
v umění a na druhé straně se umění pokouší
sblížit s dekorací nebo designem. Přestože
používá mnohem abstraktnější výtvarnou řeč
než před dvěma desetiletími, jeho vlnovky jsou
stále nitěmi, z nichž lze tkát obraz.
www.petr-kvicala.com
www.wannieckgallery.cz
Petr Kvíčala: Vlny. Wannieck Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno. Výstava potrvá do 7. září.
JAN MAARTEN VOSKUIL
Galería parásito si vybrala jméno podle metody svého působení. Nemá vlastní prostor a připravuje projekty pro jiné galerie. Hlavním parazitem je mladá uruguayskočeská umělkyně Silvina Arismendi. Z Latinské Ameriky pocházejí také další. Vloni
přivezla galéria skupinu z Mexika do NoD, teď je v galerii Entrance k chycení Juan
Manuel Romero a na podzim je plánována chilská invaze do MeetFactory.
Holanďan střední generace Jan Maarten Voskuil je dalším zahraničním představitelem geometricky pojatého umění v programu
českobudějovického Domu umění. Jeho obrazy jsou prostorové
objekty a jeho objekty jsou instalace. Je to zamotané? Ne. Je to
na pomezí.
Juan Manuel Romeo. Galería parásito.www.galeriaparasito.com. Entrance ,
Křižíkova 34, Praha 8. www.entrancegallery.com. Výstava potrvá do 3. srpna.
J. M. Voskuil. Dům umění, Nám. Přemysla Otakara II. Č. 38, České
Budějovice. www.janmaartenvoskuil.nl. Výstava potrvá do 8. srpna.
21
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Tereza Marečková
Nebezpečí nového života
Kniha tureckého nositele Nobelovy ceny z roku 2006 Orhana Pamuka Nový život čerpá sílu
z prolnutí více světů. Současný příběh mladého Turka, osvěcovaný mystickým stroboskopem, je prochvíván lyrickým podobenstvím o jeho i našem životě, jako rostlině která se
nekonečně zavíjí sama do sebe. Organickou logiku nekonečného tvaru pochopíme právě
pod vteřinovými záblesky tajemného světla, které rostlině možná dává i život.
Zápas o knihu
Nejprve o knize. Nový život je mimo jiné kniha
o knihách, knihomolství a Knize knih. Je to
oslava románu, jako „největšího objevu západní kultury“. Adorace dotažená až k zoufalému
plánování atentátu na tento nezničitelný jev,
který hrozí ve světě kolem hlavního hrdiny narušit vše tradiční a správné. „Všechny knihy jsou
nepřáteli našeho života a našeho času,“ protože
dovolují nahlédnout do jiného modelu existence.
Umožňují nadechnout se jiného půvabu a poezie,
než jakou nám skrývá každodenní realita. Kvůli
knize je člověk schopen všeho. Kniha je myšlenka.
Navíc se umí vzadu v hlavě šeptem propojit se
svými již přečtenými kolegyněmi a stvořit tak
bojeschopnou armádu nových souvislostí, které
už neberou ohled ani na svého čtenáře, ani na
zdánlivého tvůrce. Nový život tuto skutečnost
dokládá jasným příkladem. Tajemný a později
překvapivě odhalený Autor a Alchymista umíchal ve své hlavě nebezpečný elixír, tvořený
prvky třiatřiceti zásadních (a skutečných) knih
Východní i Západní kultury. Poklonil se tak největším spisovatelům lidských dějin a neuváženě
vydal dílo mající sílu jakéhosi intelektuálního
dynamitu. Ačkoli byla kniha vbrzku zakázána,
stihla se dostat do rukou mnoha lidí, kteří ji pak
šířili dál v tajných opisech.
Tajemství daru
Světlo knihy počíná a ukončuje i příběh hlavního hrdiny Pamukova románu. Spolu s ním se
svinujeme po spirále myšlenek točících se kolem
tajnosnubně poetických pilířů – život, anděl,
nehoda, čas, anděl, život, čas, nehoda… Cesta
za jejich pochopením se odehrává převážně ve
starých tureckých autobusech. Jejich nebezpečná jízda plná melancholie vždy posune příběh
nečekaně předvídatelným směrem.
Je obtížné nepsat o Novém životě v hádankách,
nepoužívat slova jako podivný a zajímavý, neřkuli
záhadný. Obtížné je tu knihu i číst a to z podobných důvodů. Autor na úkor rytmu často vzlétá do
výšin lyriky na neuvěřitelně dlouhou dobu. Díky
tomu se však dívá na svůj děj s nadhledem, který
se občas prolomí do zcizení. S trochou čtenářské
trpělivosti se díky básnivým popisům jevů i stavů můžeme naladit na emocionální morseovku
postav. Příběh mladíka, jehož jméno je po velmi
dlouhou dobu tajeno, je tedy skutečně výsostně
kulinářským soustem, složeným z mnoha rafinovaných chutí a vůní.
Hrdina je obdobou středověkého žáka, mnicha
i milovníka. Samozřejmě záhy pochopíme, že je
to celé jako vždy cesta za nalezením sebe sama,
za pochopením smyslu věcí a dotekem žhnoucí
lásky. Pamuk má zmrazující schopnost položit
tenký moment skutečnosti pod mikroskop svého
jazyka a vést jím přesný řez, aby se dostal k vnitřnostem času. Ten v sobě většinou skrývá poznání,
rázem osvětlující děj a mladíkův život z nového
úhlu. Spolu s hrdinou, jehož jméno budiž utajeno,
tak tvoří ideální dvojici pro pochopení Nového
života. „Tajnou geometrii života“ spolu ovšem hledají i za cenu poněkud nabobtnalé obmýšlivosti
textu, která nakonec může zadrhávat tok děje.
A s tím je to tak jako tak složité. Je totiž obtížné
vnímat navrstvený pohyb metafor a symbolů
jako životný příběh. To, že se v Pamukově knize
místy těžkopádně mísí žánry ovšem neznamená,
že by tato polosnová pouť neměla burcující sílu
probouzející Nový život. Nedovolí ale úplný ponor
do proudu děje, jaký bychom si v románu možná
přáli, protože čtenáře stále vyhazují na břeh
opakující se mantry myšlenek, zaobalených do
lyrického ornamentálního hávu. Přesto je toto
dílo velkolepou a znalou poklonou jedinečnému
knižnímu daru naší civilizace.
Orhan Pamuk : Nový život,
přeložila Petra Prahlová ,
vydalo Fra, 2008.
Novinky na knihkupeckých pultech:
Zůstat na zemi – rozhovory nad Biblí
Jan Sokol, vydal Vyšehrad 2008.
Kniha Zůstat na zemi je přepisem rozhlasových hovorů
Petra Vaďury s Janem Sokolem, které se vysílaly
v rozmezí let 2002 až 2007. Oba rozmlouvající v nich
hledají cestu, jak zprostředkovat biblická témata ne
vždy poučenému, i když vnímavému, publiku.
22
Syn stínu, Sjón
přeložila Helena Březinová
vydalo Argo 2008.
Autor tohoto kratičkého románu je zasvěcencům znám
především jako textař islandské zpěvačky Björk. Syn stínu popisuje souboj mezi uhrančivým pastorem a liškou,
který jako téma prorůstá do dalších pater sdělení.
Autor: Karel Veselý
Krásné psychedelické sny
Finští Paavoharju namíchali na svém druhém albu vzrušující koktejl z halucinogenních
hub, radostného folku a náboženství. Laulu Laakson Kukista je tak pro skvělý label
Fonal další trefa do černého.
Finsko znám jen z pozoruhodných filmů režiséra
Aki Kaurismäkiho. V jeho snímcích je to země,
kde je věčně zima a tma, lidé hodně pijí a své
hluboké city skrývají pod neprostupným krunýřem. Když finský label Fonal Records vydal
předloni kompilaci skladeb svých klíčových
interpretů a nazval ji Summer and Smiles of
Finland, mysleli to nejspíše ironicky. A nebo
se vysmívali kulturním stereotypům. Finové
nejsou ani šťastní ani smutní. Jen žijí své životy
trochu jinak než lidé ve zbytku světa. A také
dělají obdobně zvláštní hudbu. Jednou ze
skupin na zmíněném výběru byli i Paavoharju.
Při poslechu jejich aktuální druhé desky Laulu
Laakson Kukista se rozhodně nedoporučuje
provádět nějakou náročnou činnost. Halucinační koktejl si totiž nekompromisně uzurpuje
všechnu pozornost.
Hudební obžerství
Trio kmenových hudebníků Paavoharju pochází z východofinského městečka Savonlinna.
Bratři Olli a Lauri Ainala a Ragnar Rock se prý
snaží naplňovat pravidla asketického života
nově zrozených křesťanů, jejich nahrávky však
naznačují jistou nestřídmost v oblasti hudebního vkusu. Debutové album Yhä hämärää z roku
2005 ohromilo posluchače bláznivým elixírem
elektronického ambientu a psychedelického
folku. Na aktuální kolekci se vydali ještě o něco dále směrem k volnému prostoru absolutní
hudební svobody. Pro Paavoharju neexistují
žádné hranice. Písně nepotřebují začátek ani
konec a melodie jen tak volně poletují prostorem. Posluchač musí být neustále ve střehu.
Nikdy si nemůže být jistý, co přijde příště.
Lesní duchové zaklínají jeho uši podivnými zvuky
v esoterických kompozicích na hranici fantasmagorického snu, pak ale v Kevätrumpu překvapí
taneční rytmus, z Italialaisella Laivalla se
vyloupne průzračný folkový popěvek a v Ursulan
Uni nás atakují abstraktní elektronické lupance.
Zpěvačka Jenni Koivistoinen se pro změnu shlédla v indických filmových melodiích a její hlas
naplňuje bollywoodský patos, který se ovšem
bezpečně ztratí v aranžích obalujících písně
do šumů a ozvěn. Ze stejného důvodu aspiruje
snad nejpřímočařejší píseň desky Tyttö Tanssii na
zařazení do kategorie kosmický pop. Poslouchat
Paavoharju pozorně znamená vydat se na vzrušující dobrodružství po neprobádaných končinách
– do míst kam kdysi dorazil Syd Barrett nebo
Tangerine Dream.
Útočiště podivínů
Paavoharju jsou ukázkovým příkladem tvorby ze
značky Fonal Records. Vydavatelství v polovině
90. let založil v malém městečku Ulvila místní
skladatel Sami Sänpäkkilä, vystupující pod jménem Es. Pod jeho křídly našli útočiště hudební
podivíni a individualisté, kteří kráčí vlastní
cestou proti proudu zavedených postupů. U nás
jsme se o jejich originalitě mohli přesvědčit
v rámci loňského Festivalu Stimul v Divadle
Archa, kde zahráli Islaja, Kemialliset Ystävät
a zmíněný Es.
Na západě si hudebníky z Fonalu zařadili k volné
vlně amerických folkařů, kteří oživují tradici
dřevní lidové hudby s typicky postmoderní
vyšinutostí. Se současnými freak folkovými
ikonami, jako jsou Devendra Banhart, Animal
Collective nebo třeba CocoRosie, je spojuje
láska k neobvyklým postupům a zvukovému
lo-fi, které jako kdyby chtělo popřít krystalický
zvuk digitálních technologií.
To, že druhé album Paavoharju zní jako notně
ohraná magnetofonová kazeta dodává jejich
hudbě magickou sílu mimořádné intenzity.
Zážitek z ní je vlastně nepopsatelný, stejně jako
zkušenost změněného stavu mysli, který jejich
deska evokuje. Bůhví, co jsou tihle Finové zač
a o čem to vlastně zpívají. Do jejich fantasmagorických her se však necháte rádi zapojit. Jen je
potřeba odložit u vchodu předsudky a přistoupit
na někdy vyšinutou logiku snu, kterou se jejich
hudba na Laulu Laakson Kukista řídí.
Paavoharju: Laulu Laakson Kukista
Fonal / 2008
VELKÉ ZVUKY MALÉHO MUGGIHO
Kdo by chtěl zažít neobvyklou severskou hudbu na živo, může v neděli 6. července zavítat na strahovskou Sedmičku. Vystoupí tam
islandský písničkář Mugison. Jeho otcem je slavný Muggi, na jehož počest si Muggison vybral své umělecké jméno. V roce 2004
obdržel za svou desku Mugimama, Is This Monkey Music? cenu za nejlepší islandské album roku. Originální interpret ve své tvorbě
osciluje od delikátního laptopového popu až k rocku a je i autorem hudby k úspěšným islandským filmům Niceland a Mýrin.
Do Prahy dorazí v doprovodu čtyřčlenné kapely a představí své nejnovější album Mugiboogie, které v Americe vyšlo na prestižní
značce Ipecac Mike Pattona.
Mugison (ISL) + Parts & Labor (USA), 6. července, začátek v 19:30 – Klub 007 Strahov, Praha
23
Autor: Petr Šourek
Manuál sebedestrukce
„Prej se tam opravdu rvou,“ slyším v řadě za sebou hlásek křehounké dívky. Její kolegyně
také slyšela, že Klub rváčů ústeckého Činoherního klubu jsou opravdová jatka. Dívky
jsou redaktorky jedné kulturní stanice a už se těší na potoky krve a vymlácené zuby
v podání třinácti herců.
Také tato kontrastní momentka z hlediště ukazuje, že román Chucka Palahniuka Klub rváčů
říká o naší době něco skutečně důležitého.
Slečny četly knihu a několikrát viděly film. Teď
však chtějí na vlastní oči spatřit, jak to vypadá,
když se někdo rve doopravdy.
Každý, kdo se někdy v životě porval, pozná
v činoherní rvačce několik kaskadérských triků
a naprosto nevinných facek do dlaně. Spíše než
údery a chvaty proto přesvědčí opravdová těla
rváčů ve své ničím nezocelené zranitelnosti.
Jako agresoři tito chlapíci nevypadají. Každá
agrese se musí zákonitě obrátit proti nim.
Jsou jejími oběťmi, a to dokonce i ve chvíli,
kdy ji sami vyvolali. Každá rána se vrací jako
bumerang a zasahuje nepřipraveného útočníka.
Každá destrukce je pro tyto bezbranné jedince
sebedestrukcí.
Krvežíznivé divačky si tak narozdíl od svých
rvačkychtivých kolegyň v ústecké inscenaci
dozajista přijdou na své a ve vyplivnuté krevní
sraženině najdou i nějaký ten vyražený zub.
Zmlácení, zbití, s volnými zuby a opuchlým
nosem – takoví jsou tihle frajeři z Klubu rváčů.
Autor románové předlohy Chuck Palahniuk nás
ústy hlavního hrdiny věcně ujišťuje, že člověk vydrží mnoho. Víc než by si zprvu myslel.
Dokud se nenalokáte určitého množství krve,
jste v pohodě...
Správná výrobní praxe
Celý román Chucka Palahniuka se pohybuje
někde na hranici půl litru vlastní krve na jeden
cizí žaludek. Diváci ústecké inscenace ten pocit
zakusí při sledování scény, kdy hlavní hrdina
v podání Marka Němece připravuje s pobitou
tváří prezentaci pro lidi z Microsoftu. Krev mu
kape do notebooku a poprská i šéfův oblek.
Zmlácený se svou zubožeností stává agresorem.
Ohrožuje, vydírá a ničí svého šéfa, kterého
Matúš Bukovčan přesně namixoval jako dokonalou směs slušnosti a neschopnosti.
Jakmile spolknete krve víc, udělá se vám zle. To
ale nesmíte. Dodržujte návod. Palahniuk mluví
jasnou řečí manuálů: Sledujte předepsaný postup.
Všechno má svá pravidla – i Klub rváčů. Pravidla
však bývají různá a jejich pravidelnost může
vytvářet anomálie – třeba samotný Klub rváčů.
Založit ho může kdokoli. Zrušit ho nemůže nikdo.
Pravidla jsou triviální. Pravidla jsou zákeřná.
Správná výrobní praxe může vést k nesprávným
výsledkům. Vyrobit výbušninu je snadné. Použít
výbušninu je snadné. Vybouchnout je snadné.
Skupinová terapie
A když se velký apokalyptický výbuch nepovede, projekt destrukce selže na banálním
přehmatu. Pak je tu na výběr celá škála
podpůrných skupin – rozsáhlý terapeutický
aparát. Skupinová terapie pomůže útočníkovi
překonat trauma z nepovedeného útoku na
skupinu. Právě skupinové scény stejně jako
let letadlem patří v ústecké inscenaci režiséra
Filipa Nuckollse k těm nejzdařilejším. Sugerují
jetlag transkontinentálních letů – prolongovaný pobyt v místech, která nemají vlastní
čas.
Než se posun v čase stačí vstřebat, už je třeba
hodinky opět přeřídit. Z permanentního jetlagu
se nedá ani vyspat, protože hrdina trpí nespavostí. Všechno se od něj vzdaluje a dále posouvá. Rozštěp osobnosti se pak jeví jako logický
důsledek manipulace s časem a prostorem.
Naspeedovaný hrdina v sériovém prostoru bez
vlastního času se rychle štěpí a mechanickou
aplikací rekurzivních pravidel svého manuálu
spěje k vlastnímu zničení...
Památkáři: „Ať se točna točí !“ ( …ale jen do roku 2015)
Otáčivé jeviště, které je od roku 1958 v českokrumlovské zámecké zahradě, podle památkářů narušuje původní vzhled barokní zahrady. UNESCO hrozí, že pokud nebude odstraněno, vyloučí celý Český Krumlov ze svého seznamu kulturního dědictví.
Památkáři, zástupci města a produkce Jihočeského divadla nyní uzavřeli příměří ve společné snaze získat a vyčerpat peníze
z evropských fondů. Památkáři slíbili, že divadlu o rok prodlouží smlouvu o pronájmu zámecké zahrady a Bellarie. Mají ovšem
podmínku. Města Krumlov, Budějovice i divadlo musí dát najevo snahu řešit problém s točnou, která musí ze zahrady zmizet
do roku 2016. Ředitel jihočeských památkářů Petr Pavelec říká: „Ať se točna točí, jsme připraveni smlouvu prodlužovat do roku
2015. Ale ve chvíli, kdy uvidíme, že se to nehýbe dál, ji na další rok nepodepíšeme.“ 24
Autorka: Dominika Prejdová
Melancholie jedné cesty
Koncem května vstoupil do distribuce snímek francouzského režiséra Alaina Corneaua
Indické nokturno. Jedná se o adaptaci románu významného italského literáta Antonia
Tabucchia. Téměř 20 let starý snímek stojí rozhodně za vidění už jen proto, že francouzský film se v našich kinech objevuje zřídkakdy. Nejen tím je ale film výjimečný.
Alain Corneau je nejen filmař, ale zároveň i jazzový hudebník. Hudba tak hraje v jeho filmech
vždycky důležitou úlohu. Ve svých prvních
filmech se věnoval žánru policejních dramat.
Výrazněji na sebe upozornil v roce 1984 výpravnou podívanou evokující koloniální epochu
Pevnost Saganne. Definitivně se pak prosadil
počátkem devadesátých let historickým filmem
Všechna jitra světa. Snímek pojednává o barokním hudebníkovi, jehož prostřednictvím se
rozvíjela i reflexe tvorby jako takové. U nás je
znám především díky svému filmu Strach a chvění z roku 2002. Ten příběhem mladé Belgičanky
v Japonsku humorně zobrazuje střetnutí dvou
rozdílných kultur, které sice zůstávají navzájem
neproniknutelné, ale pořád můžou být samy
sobě odrazem.
Cesta jako možnost
Setkání dvou kultur je v pozadí i Indického nokturna, které pro Corneaua znamenalo přelom
v dosavadní tvorbě. Zatímco jeho autorský styl
nebyl do té doby ničím výrazný a přizpůsoboval
se žánru, v Indickém nokturnu se stala jeho
střízlivost a upozaděnost novou hodnotou.
Nejenže jedinečně odpovídala tématu putování
mladého Francouze do Indie, které se stává
jeho iniciační cestou, ale dokázala ho rozeznít
ještě v dalších vrstvách.
Muž Rossignol hledá v Indii zmizelého přítele.
Náznakovitost, celková uvolněnost vyprávění
a neustálé symbolické i úplně konkrétní reference odkazují k tomu, že muž hledá vlastně
sám sebe. Kým je on sám a koho hledá nakonec
není tolik důležité. Důležitá je cesta jako možnost osobní proměny, chápání lidské identity
v její tekutosti a křehké proměnlivosti. To,
jak je neustále omývána i znovu vytvářena
plynoucím časem. Nelehké existenciální téma
film dokonale evokuje tím, že funguje precizně na několika rovinách. Je velmi výstižným
záznamem střetnutí s neznámou kulturou,
která zůstává nepoznána. Jasnou oddělenost
Francouze od Indie film neustále jemně stvrzuje. Ať je to neustálý „koloniální“ vztah pána
a sluhy, oddělenost od prostředí či neustálá
obava z jeho podoby. Stejně tak je ale film
přesnou evokací cesty a jejího osvobozujícího smyslu – různorodých setkání, která jsou
vždy podnětem navrátit se k sobě samému.
Rossignolovi se díky ní vybavují věci a události, na něž jinak nemyslí. Na další rovině,
která se ostatních přirozeně dotýká, je pak film
poetickou meditací o lidské identitě. Zabývá se
jejím rozprostřením mezi fragmenty minulosti
a přítomnosti, jejichž spojnice neustále brousí
po hraně nicoty. Rossignol má najednou chuť si
všechno zapisovat, i když pak své záznamy ničí.
Tento tvůrčí aspekt cesty je pro film zásadní.
Nejen, že v sobě hrdina objevuje touhu po tvorbě, ale tvořivost je i vynalézáním – neustálou
redefinicí sebe sama.
Spočinutí s identitou
Stylově se film opírá o realistickou režii, která zachycuje detaily každodennosti i v jejich
jemném přesahu. Navíc v závěru tematizuje
sám sebe a tím zdůrazňuje svůj čistý přístup.
Jeho důležitou složkou jsou chvíle spočinutí na
cestě, které jsou většinou doprovázeny Schubertovou hudbou. Obraz ztichává, oprošťuje se
a postupně naplňuje nezměrnou melancholií.
Právě ta je hlavní emocí příběhu. Úvaha nad
lidskou identitou k ní nevyhnutelně vede.
Indické nokturno je z těch filmů, které je lepší
vidět dvakrát, a také na něj musí mít člověk
náladu. Zážitek z něho se tím jen prohlubuje.
Mezi hádanku, kdo koho hledá, nakonec vstupuje divák sám.
Akce, které stojí za Vaši pozornost
Od 25. července do 3. srpna proběhne v Uherském Hradišti 34. Letní filmová škola.
Nové vedení festivalu, v čele s uměleckým ředitelem Pavlem Bednaříkem, rozdělilo bohatý program do několika ucelených cyklů.
V cyklu věnovanému magickému realismu mimo jiné představí retrospektivu Juraje Jakubiska španělského rezisera Julia Medema,
Jana Švankmajera či Alejandra Jodorowskeho, jehož dílo osobitě spojuje náboženskou symboliku se surrealistickou provokací.
Zajímavou sekcí se jeví být i Možnosti dialogu-Palestina/Izrael nebo nová sekce Přepisování minulosti. V té se představí normalizační
filmy s tématem roku ´48 a ´68. Roku ´68 pak bude věnován i pohled zahraničních tvůrců. Unikatní sekcí je Hudba a němý film věnovaná
aktualní hudební interpretaci filmových děl.
25
Autor: František Staněk
NEZKROCENÁ KŘEHKOST
Ojedinělý cit pro měřítko je to, co činí šperky Markéty Richterové výjimečnými. Vždy
jsou o něco větší, o něco ostřejší i hranatější či klouzavě a neuchopitelně oblejší než
vše srovnatelné kolem.
Vedle služebnosti jsou měřítko a osobité tvarosloví tvůrců hlavními fenomény současného
designu. Zvláště toho uměleckého, reprezentovaného i moderním šperkem. Hra s dimenzemi
a měřítkem je v designu přítomna odjakživa,
ale v posledních sezónách se dostává stále více
do popředí. I tím si lze vysvětlit zvýšený zájem
o originály z dílny Markéty Richterové. Ta se
nejen nebojí používat ty nejsofistikovanější
a velice drahé materiály (např. karbon či perspex), ale zároveň jim umí dát obsah. Přes svůj
exaltovaný výraz jsou podobné své autorce,
jakožto křehké dívce v pozadí. Skutečný šperk
z nich však činní noblesa kterou vyzařují. Přestože k moderním materiálům mají někteří lidé
nedůvěru, při kontaktu s výraznými šperky
Richterové často kapitulují.
Duše není kámen
Nejedná se o žádné konvenční šperky. U některých se dokonce vnucuje pochybnost nejedná-li
se spíše o svébytné artefakty. Rozhodně nejsou
pro každého. Je třeba je vzít do ruky a přehodnotit opatrnost ve vztahu k měřítku i proměnlivému tvaru. Odmění se vám prostě – neokoukají
se a nestárnou. Z každého úhlu mají zcela jiný
tvar, v každém světle jinak hlubokou strukturu,
barvu a lesk. Ty se většinou skrývají za ledovou
hladkostí povrchové úpravy. Šperky, jejichž
konstrukci a funkční prvky dotváří nerezová
26
ocel, nejsou určeny pro úzkou skupinu dívek
či žen. Mají totiž výjimečnou schopnost ženy
povznášet a dívky kultivovat. Ani zdaleka
nepůsobí tak křehce jako jejich autorka, a právě
z toho plyne napětí vyvolávající otázku. Je ta
dívka s plachým pohledem pouze nic netušícím
médiem, nebo ženou, která má jasno?
Silou amuletu
Duše Markéty Richterové má minimálně tolik
faset jako krystaly z její dílny. Dokáže být
racionální a řemeslně zručnou „obráběčkou“
fascinujících materiálů, stejně jako naprosto
odhmotněnou myslí využívající sílu intuice.
Obrovská dávka citlivosti, intuice a empatie
jsou možná základními esencemi, jež tuto
osobnost utvářejí. Velké gesto výrazových
prostředků Richterové nikdy nepůsobí pateticky. Zřejmě i proto, že je její výraz zároveň
naprosto současný. Máte-li zprvu pocit, že
byste ji měli chránit, naprostý opak vycítíte
při diskusi o tvorbě. Její formulace jsou stejně
přesvědčivé jako její díla. Názor není nikdy
prosazován silově, ale vždy jen skrze svou
naprostou přirozenost a nezpochybnitelnou
argumentaci, kterou hovoří i hotový šperk.
To, co vyzařují některé vrcholné práce Richterové budí dojem amuletu, který snad má
i možnost vás chránit. I to je jeden zdůvodů
proč její tvorbu vyhledat.
Markéta Richterová se narodila
v Liberci. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě
absolvovala VŠUP v atelieru profesora
V. K. Nováka. Již při studiu na vysoké škole se
účastnila mnoha výstav (2000-2004 Design
Centrum, 2005-7 Galerie U Prstenu, 2006
Galerie Millennium Designblok 06, Designblok 07). Šperky M. Richterové lze koupit
v obchodech Hard Decor, www.harddecor.cz,
Futurista, www.futurista.cz, Kubista,
www.kubista.cz, Kampa shop, www.kampa.cz
Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost… (J.A. Komenský)
Vyluštění tajenky z čísla 307: Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece
se smíchem hraje na housle pro jedno dítě, aby se vyléčil ze slz svého srdce. (Phil Bosmans) Vítězové tohoto kola jsou: Petr Macho (Praha 5),
Jarmila Jílková (Olomouc) a Livia Kosová (Praha 8).
Tajenku posílejte na e-mail [email protected] a uveďte svou poštovní adresu. Vylosujeme tři výherce. Ceny do soutěže
– 3x 3CD od Alexandra Dumase: Hrabě Monte Christo - světoznámý příběh lásky, zrady a pomsty ve vynikajícím rozhlasovém zpracování
z roku 1967 v titulní roli s Radovanem Lukavským – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový
obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
27
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
prodejce Milan
Nový Prostor prodávám v Jindřišské ulici dvanáct měsíců. Už jsem ho ale
prodával i dřív, asi před čtyřmi lety na Opatově. Před tím, než jsem prodával
Nový Prostor jsem dělal izolace kolem panelových domů. Připevňovali jsme
zvenku takové ty polystyrénové desky, dělali jsme i izolaci střech. Zkoušel
jsem taky jiné práce, jako třeba v McDonaldu. Než jsem začal prodávat, stala
se mi taková smutná věc. Přespával jsem s jednou ženou, Ludmilou, u Botiče.
Chodili jsme spolu po sběrech a snažili si vydělat, jak se dalo. Já jsem si
odskočil nakoupit si a najednou se spustila úplná průtrž mračen. Ona Ludmila
byla nemocná, slabá na nohy, tak jsem se ji snažil zvednout a pomoci jí,
abychom mohli odejít, protože jsme se báli, že se hladina Botiče zvedne.
A jak jsem jí pomáhal, tak ona mi vyklouzla a spadla tam, do toho proudu.
A pak ji našli o dva dny později ve Vltavě. Já jsem jí přesvědčoval už dřív, aby
nezůstávala v Praze na ulici a jela radši domů za rodinou, ale ona nechtěla.
Tak to takhle dopadlo. Byl jsem s ní patnáct měsíců. Vlastně i kvůli tomu
všemu jsem chtěl začít prodávat Nový Prostor, dostat se trochu mezi lidi
a přijít na jiné myšlenky. K Novému Prostoru mě přivedl prodejce Boris,
kterého jsem potkal v Armádě spásy. Časopis se mi prodává dobře. Myslím,
že není dobré lidi k ničemu nutit, spíš je lepší si s nimi popovídat a něco
jim o časopise říct. Teď se mi stalo, že za mnou přišla jedna žena, já jsem
jí ukázal aktuální číslo a řekl jsem jí, o čem je. Druhý den přišla a koupila
si ho. Bydlím teď v Armádě spásy. Přemýšlím, že se přestěhuji, ale musím
si to dobře rozmyslet, nerad bych se dostal kvůli špatným sousedům
do nějakého maléru. Můj otec a matka už nežijí, mám jen bráchy. Ty
občas navštěvuji. Můj koníček je malování a kreslení. Nejraději kreslím
portréty, na to mám ruku. Pro ostatní náměty nemám dost cviku. Když
je možnost, rád si zasportuji, například fotbal opravdu můžu. Dřív jsem
se taky věnoval modelařině. Nejradši jsem měl papírové modely – domy,
auta, letadla. Dokonce jem postavil kompletní Eiffelovku ze sirek, přes
metr vysokou. To bylo nějaké práce, stavěl jsem ji přes měsíc. Nový
Prostor se mi prodává dobře, jen mě občas mrzí, když vidím otrávené
obličeje lidí, jak jdou po ulici. Někteří mi také říkají, že se jim zdá
časopis moc drahý. Já je k ničemu nenutím... Myslím, že je to dobrý
časopis. Líbí se mi titulní strany, jsou poutavé, a když jsou dobře
udělané, lidé si toho všímají. Všímají si třeba, i jak je upravené logo.
Na spodek balíku s časopisy dám vždycky jeden obráceně, aby titulní
stranu viděli i lidé, kteří jsou za mnou. Už několik lidí si ode mě
takhle časopis koupilo. Kdybych si mohl vybrat svoji vysněnou práci,
asi bych chtěl zahradničit. Koneckonců, jsem vyučený zahradník.
Je mi líto, že mě nikde nechtějí přijmout. Jsem prý moc starý, ale
zatím se úplně nevzdávám.
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Uličníci tvoří
Anketa
Dámy
Pravé dámy se dnes už nerodí
Něk teré mají peněženku
mís to srdce...
Něk teré mají peněženku
mez i nohama...
...a něk teré peněženku vůbec nem
Jiří Vozka, město Plzeň
Smetanovy sady
Šatník
Život je ja
ný šatník
k obno š e
ny
v pravo s
ály
vlevo ide
ed je
a upros tř
ž ivot
JAK BY PODLE VÁS MĚLO VYPADAT
FUNGUJÍCÍ MĚSTEČKO?
ají
Návrat
Vystoupím
na st anici lásk y
Opus tím
psů
hnízdo sveřepých
Vr át ím se tam
tam kde jsem
nenáviděn
a naslouchán
ají
všemi kteř í mne zn
Základem fungujícího městečka jsou
fungující rodiny. Ty potřebují dokonalou
infrastrukturu a síť služeb. Z moderního
městečka by dle mého měly být vyloučeny
jakékoliv hazardní herny. Ty se sice hodí
daňovým úřadům, avšak na fungování rodiny
mívají často devastující vliv. Na místo hospod
a heren bych rozšířil prostor pro parky a
dětská hřiště. Tak nějak vidím moderní město
třetího tisíciletí.
Zlatko, Náměstí Míru
Myslím, že jádro každé obce dělá hospoda.
Je to prostor setkávání a společenského
vyžití. Bez hodpody to zkrátka nejde. To je
základ.
Honza, Palackého náměstí
Důležitý je prostor pro kulturní vyžití.
Pokud ho lidé nemají, tráví čas zavřeni
doma před televizí. Takové městečko je pak
nefunkční. Lidé nekomunikují a ztrácí zájem
o společný prostor.
Dana, Anděl
že máme nového šéfredaktora. Už ho máme
nového dýl, ale jak víte, kouslo mě klíště, a proto
jsem se nemohla k této události aktuálně vyjádřit. Ke klíštěti se ale na konci svého vyjádření
ještě vrátím, protože moje klíště, které se mi
zakouslo do levé části zadku s naším novým
šéfredaktorem úzce souvisí.
Na post šéfredaktora bylo vypsáno výběrové
řízení, na které jsem se s odvahou přihlísila i já.
Osvald mě doma vřele podporoval a doporučil
mi, abych si na kousek papíru napsala krátkou
osnovu toho, co budu na konkurzu chtít o časopisu a svých kvalitách říci. To jsem taky udělala,
neboť zcela spoléhám na Osvaldovy zkušenosti.
Do Nového Prostoru jsem taktéž zaslala svůj
životopis, který za mě napsala má matka, protože ta mě vidí ze všech lidí v tom nejlepším
světle. A nejen to – moje matka dokáže o mých
kvalitách přesvědčit i ostatní. Byla to tedy
vhodná volba, jen mě Osvald upozornil na to,
že poslat životopis, který jsem si ani nepřečetla
není zrovna moudré, ale nad touto poznámkou
jsem mávla rukou, protože matku znám.
Další den jsem se vydala do redakce, kde se
výběrové řízení konalo a po cestě jsem potkala
našeho souseda Frantu K., který když slyšel kam
jdu, mě podpořil dvěma panáky domácí zlínské slivovice a potom mi jedni moc hodní lidé
pomohli do tramvaje. Redakci jsem kvůli svému
podnapilému stavu hledala skoro hodinu a pak
našla díky našim ukrajinským spoluobčanům,
kteří mne dovedli až ke vstupním dveřím a vzali
si za to moje hodinky, peněženku, náušnice,
telefon a papírové kapesníky s mentolovým aroma. Ano, informace jsou v dneším světě drahé.
Na konkurzu bylo plno. Všichni jsme začali testem ze všeobecného přehledu. Mezi lidmi jsem
poznala pouze Iva, který když jsem se k němu
vrhla a začala zpívat Sovětskou internacionálu
byl tak laskav, že mi doporučil ať si sednu dozadu
a donesl mi černé kafe. Na test jsme měli dvě
hodiny, během kterých jsem lehce vystřízlivěla.
Nejvíc mě zaujala zadní strana, kde bylo asi 150
teček a úkolem bylo vybrat tečku, která tam
nepatří. Připadalo mi to natolik absurdní, že
jsem tečky raději pospojovala a vyšel mi obrazec
natolik sprostý, že jsem zčervenala a vzdychla
nad touto nemorální dobou.
Pak si mě zavolali na pohovor a řekli mi výsledky
testu. Měla jsem dva body. Nejvíc je překvapily
odpovědi typu, že Mojžíš je asijská zpěvačka,
kamasutra je soubor asijských bojových umění
Eva Bořutová
Stalo se, že…
a interupce je zahájení vysokoškolského studia.
K zadní straně se nevyjádřili. Pak začali předčítat zajímavosti z mého životopisu, u kterých
mi doslova vypadly čočky z bulv. Matka se
zmínila o tom, že jsem profesionální plavec,
mluvím plynule francouzsky, německy, španělsky a anglicky, napsala jsem několik reportáží
pro Times a počurávat jsem se přestala už ve
třech letech. Přiložila taky několik fotografií
z mého dětství (první: když jako malá blinkám
v národním divadle, druhá: když papám slepičí
hovínko). Nakonec mne poprosili, zda bych jim
ještě něco chtěla říct. Šáhla jsem do kapsy pro
osnovu a místo toho vytáhla seznam s nákupem.
Hrdě jsem ve stoje přečetla toto: květák, gumové
rukavice, vložky, izolepa, kapusta, telecí. Poděkovali mi a řekli, že se ozvou. Venku stál jeden
opuštěný prodejce s transparentem: Eva do toho
! Podepsala jsem se mu na břicho a řekla jsem,
že z toho asi nic nebude a odešla do nejbližších
lesů, kde jsem si sedla na pařez. A tam mne do
zadku kouslo to klíště. Ach jo.
29
Sms a E-maily
E-maily
Vazena redakce,
pracuji s lidmi a proto vim, jak potesi pochvala ci jine pripominky k me praci. Dnes jsem
si poprve zakoupila na Florenci vas casopis
a musim se priznat, ze jsem byla velice mile
prekvapena. Spousta zajimavych a vtipnych
clanku. Navic samotna koupe a podpora „socialne slabsich“ – sama o sobe zahraje na dusi!
Rozhodne budu vas casopis doporucovat!
s pozdravem Bc. Dana Krejcikova
Díky za váš časopis. Původně jsem ho kupovala
abych prodejce podpořila, moc jsem ho neukazovala před manželem, na charitu nikdy nebyl.
Potom jsem ho začala se zájmem číst, a včera mi
ho manžel koupil pro radost! Jste skvělí, já mám
práce většinou víc než můžu zvládnout a sem
tam bych všeho nejradši nechala. I díky vám
vím že sehant práci není vždycky snadné a tak
je snadnější si po celém dni s dětmi sednout
večer na pár hodin k počítači. A strašně ráda
podporuji někoho kdo to nevzdává.
Eva B. žena, maminka a architektka, Brno
SMS
Meli jste na vrchni stranu casopisu s tematem
FEMINISMUS dat tlustou zenu stredniho veku
treba v jerabu. Byl by to realnejsi obraz nez ta
kocka se spinavym tilkem. Mk
Dobry den, chtela bych podekovat za clanek
Mesto mnoha pater od Tomase Bojara. Tak trefny obraz Prahy si zaslouží poklonu! Také dik Eve
Borutove a vubec cele redakci za originalitu
a skvělou uroven! Jste jediny casopis, ktery
ctu pravidelne a cely. Jen tak dal!
Kaca
Dnes jsem zakoupila prvne NP od prodejce
v holesovicke trznici. Diky za kvalitu obsahu.
Ivana b.
V podchodu u metra Kobylisy hrava zajimavy
houslista. Muze nam ho NP predstavit?
Marie
Moc se mi libilo cislo o remesle. Proste kazde
cislo je super. Nejlepsi jsou fejetony pana
Jiraka, skoda ze konci. Preji mu hodne stesti
do dalsiho zivota. Vam take a vsem Vasim
prodejcum at se dari.
Pavel,
Charita Valmez
Ad „Pohoda zvirat“: To neuveritelne pokrytectvi az zarazi. Jako kdyby lidozrouti mluvili o zavedeni lepších podminek ve skolce pro
svoje obeti. Staci nejist maso!
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
!
!
TAKY VÁM VADÍ ULICE PLNÉ HEREN A KASIN?
Víte, že jsme se stali světovou velmocí v hazardním průmyslu? Že řada cizinců k nám cestuje
za tvrdým hazardem, které jejich země, aby ochránili své obyvatele, přísně regulují?
Například na jeden „výherní“ přístroj u nás připadá 170 obyvatel, zatímco v SRN 500 obyvatel a ve Francii
18 000 obyvatel. Prosázená částka na jednoho obyvatele naší republiky stále roste, za loňský rok už byla 12 200 Kč
(tj. 5% průměrné hrubé mzdy).
A VÍTE, ŽE PŘI SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ S TÍM NEJDE NIC DĚLAT?
Častý je argument i pocit lidí, že se jich to netýká. Opak je pravdou. Např. u 40 - 60% trestné činnosti
je spouštěcím mechanismem práve tíšeň spojená s problémy hráčů. Dle různých údajů jeden patologický
hráč způsobí problémy nebo utrpení 12 – 15 lidem ve svém okolí.
Je třeba si jasně uvědomit, že gamblerství je stejně nebezpečnou pastí jako závislost na drogách.
Problémy způsobené hazardem: kriminalita, praní špinavách peněz, bezpečnost, sociání výdaje na řešení
sociálních následků, rozvody, strádání dětí po stránce sociální i materiální, ztráta bydlení, bezdomovectví,
krachy v podnikání, sebevraždy, zdravotní výdaje …
PŘIPOJTE SE K PETICI ZA REGULACI HAZARDU V ČR NA WWW.STOPHAZARDU.CZ
K úvodnímu prohlášení i petici se již připojilo 24 organizací – např. Česká rada dětí a mládeže, Asociace center pro
rodinu, Etické fórum ČR, Persefona věnující se domácímu násilí, občanské sdružení IQ Roma servis,středisko výchovné
péče HELP ME nebo Ratolest, věnující se ohrožené mládeži. K podpoře se přihlásil i Nový Prostor, který se navíc stal
mediáním partnerem tohoto projektu. Děkujeme!
30
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar,
Bohdan Bláhovec, korektury: Zuzana Josková, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město,
tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]),
Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová,
tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]),
Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.:
+420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje
a za podpory náčelníka Václava Havla
Geronimo Agency presents
21st SUMMER
OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL
Věnováno obětem 21. srpna 1968 a magii nového místa “Na Prachárně„
1987
2008
Naposledy “Na Bojišti“!
21.-24.8. 2008
Celebration and Great Trip under the Mountains!
začátek v pátek 22.8.2008 ve 1300 hodin v Trutnově
neoficiální začátek ve čtvrtek v podvečer 21.8.
„Bob“ junior - syn krále reggae ověnčený girlandou zeleného listu Grammy
/
OT Vinta! (ukr) • Abuela Coca (arg/u) • Dub Trio (usa)
K.C. McKanzie (d/usa) • Fanfare Transilvania (ro) • Esther Bertram & Howard (uk/aus)
4 d a y s o f L o v e & P e a c e , 10 0 a c t s , 4 s t a g e s
F e s t i v a l c i t y, P e a c e V i l l a g e , I n d i á n s k ý t á b o r, K r i s h n a C a m p , h v ě z d á r n a ,
sprchy pana Háska, vod ní k Karel a tvoje šamanské nástroje...
Jasná Páka • Garage • Jiří Schmitzer • Monkey Business • Rudolf Pellar• Psí Vojáci • Polemic • 100oC • Dukla Vozovna • Záviš
Bratři Ebenové • Skyline • Buty & Jukebox • Květy • Airfare • -123 min. • Hudba Praha • Robert Křesťan & Druhá tráva
Plastic People of the Universe • Švihadlo•E!E•Sto zvířat•Jarret•Tleskač • Petr Váša & Ty Syčáci•Michal Prokop a Framus Five
U
L
A
TE
R
!
O
Y
E
E
www.f
R
T WA
ov.cz
tn
NO
tivaltru
s
e
S
E LO V
AK
E
M
Locomotive • Boron • Pepíček Čečil • SPS • Totální nasazení • Vladimír Mišík & ETC • Krucipüsk • Kale
Marta & Rasputin • NVÚ • Sputnik • Vilém Čok a ByPass • Afrodisiak • Jolly Joker • Folk3mail • Shoenfelt • Houba
Ready Kirken • Kohout plaší smrt • Jana Šteflíčková & Kůň • Status Praesents • Eastpark • Majerovy brzdové tabulky
Dark Gamballe • Deverova chyba • Hadry z těla • Jaksi Taksi • Smola a hrušky • Budoár staré dámy
X-Core • Karel Kahovec a G&B • Landmine spring • Spínací Špendlík
Velvet Underground revival • United Cans Unlimited•Karpatské chrbáty • Vrbovskí víťazi
Magma Hotel•Vlasta Třešňák & Band • Prague Ska Conspiracy
Sylva Krobová & klaun Bilbo • Schodiště • Phantoms on fire • Milo
Die Outsiders • Pumpa • Nior W • Pop-Porn • Znouzectnost • Brutus • Insania
Hoochie Coochie Band • Fast Food Orchestra • Gnu
Dorota Nvotová & Band • Pavel Fajt s bubny
Dáša Vokatá & Ivan Magor M. Jirous a další...

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Podobné dokumenty

Anna Hrdličková 1.O

Aquapark Istralandia - CHORVATSKO PULA Apartmány

Literární soutěž kategorie L2 Záchrana přítele v akvaparku

Foto: Martin Novák

Test kunnskapene dine 11.

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Adaptační kurz primy A

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě

Dvanáct případů Sherlocka Holmese