Nové město 3/2007 - Hnutí fokoláre ČR

Komentáře

Transkript

Nové město 3/2007 - Hnutí fokoláre ČR
3/2007 ROČNÍK 16 (10)
3/2007 – CO
ČLOVĚK
VÁS ZAJÍMÁ
V DNEŠNÍ
... DOBĚ
JAK
SE NEZMÝLIT?
„Měla jsem dva roky známost s chlapcem, kterému jsem zcela důvěřovala.
Říkal, že mě má velmi rád, že beze mne nic nedokáže dělat, že mě obdivuje...
Potom jsem zjistila, že je mi několik měsíců nevěrný s jinou dívkou. Prožívám
velkou bolest a zklamání: naděje, že jsem našla chlapce, se kterým mohu
založit rodinu v souladu s křesťanskými hodnotami, se rozplynula. Kladu si
otázku, pro jaký ideál má cenu žít. Pro kariéru? Pro nákup oblečení, líčení,
tělocvičnu a přehnanou zábavu? Ne, děkuji! To pro mne není. Nezbývá mi,
než znovu začít. Jaká námaha! Na co se mám zaměřit, abych se nezmýlila?“
CHIMERA
V
idím, že sama dokážete posoudit prázdnotu života zaměřeného
na „nákup oblečení, líčení, tělocvičnu a přehnanou zábavu“ a na
kariéru, což je často
pokusem o útěk před sebou samým. Nejhlubší otázky zůstávají nevyřešeny a vyvolávají frustrující nespokojenost. Hluboká potřeba lidské bytosti je žít autenticky
a odpovědně vůči lidem, věcem a přesvědčení.
Odvahu tedy... Mít možnost znovu začít ve vlastním životě neznamená, že máme zbrzdit a zpomalit běh. Když si to uvědomíme, je to velká příležitost. Když člověk ztratí všechno (a mezi námi, pokud
jste ztratila chlapce, který vám byl nevěrný, neztratila jste nic), anebo to, na čem
mu nejvíce záleželo, může mu to pomoci, aby se do budoucnosti díval s nadějí
a hlouběji poznal sám sebe. Bolest stravuje, ale paradoxně přináší světlo, a ně-
kdy dokonce dává sílu, abychom udělali
rozhodující krok.
Na co se máte zaměřit, abyste se nezmýlila? Pro jaké ideály žít? Války, které i dnes prožíváme, nevyhnutelný pocit
nejistoty vyvolaný násilím a bezprostřední blízkostí smrti nám ukazuje, jak nutný
je vztah s druhými, a odhaluje cenu bratrství. Kdo necítí tváří v tvář otřesným svědectvím z míst tragédií, která nás zasahují, touhu osobně přispět k vybudování
lidštějšího světa cestou univerzálního
bratrství?
Odkud je třeba začít? Pokud se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že vždy
najdeme ve své blízkosti člověka, který
od nás čeká slova povzbuzení a naděje,
a mnozí také čekají na to, aby mohli nám,
pouze nám darovat svou lásku.
A pokud rozšíříme svůj obzor a zapomeneme na své lehké či hluboké rány,
objevíme nové a opravdovější štěstí.
GIOVANNA PIERONI
OBSAH 3/2007
2 / NOVÉ MĚSTO
Foto: Domenico Salmaso
Jak se nezmýlit? 2/
Senátora nevydám... 3/
Nikdy jsem se necítil 4/
opuštěný
„Františku, vidím Vánoce 6/
Konzumní způsob 8/
života a rodina
Znovu se narodit 10/
skrze lásku
Přátelství, 12/
o kterých se neví
Slovo jako láska 13/
a přítomnost Boží
pod povrchem věcí
Slovo života
Život ze slova
Gen Rosso
a Gen verde
Ekumena
ve farní kuchyni
Zrcadlení konce
Společnost a politika:
ustavičný boj?
Škola ekumenismu
Komix
Magický čtverec
Křížovka
Noc otevřených kostelů
15/
16/
17/
19/
21/
22/
24/
25/
26/
27/
28/
Foto: archiv KDU-ČSL
3/2007
JIŘÍ ČUNEK
Foto: Giuseppe Distefano
A
R
O
T
SENÁ DÁM...
NEVY
L
oni v dubnu na konferenci
Člověk a média (viz Nové
město 6, 2006, 6) německý
novinář Thomas Habicht
shrnul charakteristické rysy
kampaní: opakování tématu
po delší časové období, jeho
zpracovávání všemi typy médii a obsahově
s převahou emocí a předsudků. Souvislosti
kampaně vedené vůči Jiřímu Čunkovi vyjádřil velmi srozumitelně v Senátu Parlamentu 7. února 2007 Jaromír Štětina.
(...) Tradiční rusko-sovětská manýra držet
v trezoru tak zvaný kompromat, přichystaný
kompromitující spis, papír, podpis, dopis, telefo-
nickou nahrávku, jakoby přiletěla z východních
krajů a zahnízdila se v našich politických luzích
a hájích. Dehonestace politického protivníka vypuštěnou pomluvou, trestním oznámením či jeho
pohrůžkou se stává takřka národním zvykem,
který vyvolává stále nové krize, vášně, tiskové štvanice, uvolňuje temné mstitelské pudy a ve
svém výsledku silně oslabuje demokracii, význam
ústavy a zákonů.(...)
Senátor Čunek byl poprvé označen za možného kandidáta na předsedu politické strany v září
2006, zvolen pak byl 11. prosince 2006. Policie
na základě „operativních poznatků“ začala případ Čunek zkoumat v listopadu 2006, to znamená v době, kdy prudce stoupaly šance na Čunkovo
zvolení. Sám fakt, že policie zahájila řízení doslova pár hodin před volbou politika, přičemž se
trestný čin měl odehrát dávno, už v roce 2002, dává kauze jistou politickou pikantnost. Je tu i druhá podivuhodná časová koincidence: proč policie žádá Senát o vydání senátora právě a zrovna
tři dny před hlasováním o důvěře vládě, v níž je
obviněný senátor místopředsedou? Důkazem politizace kauzy je i fakt úniku policejních materiálů popisujících kauzu na veřejnost. Tisk je znal
dávno před tím, než do nich mohl nahlédnout Jiří
Čunek. Jsou jen dvě cesty, kde k úniku, respektive
úmyslnému vydání materiálu tisku mohlo dojít:
tisku je vydala buď sama policie, nebo některý ze
senátorů. Konečně dehonestační šlágr posledních
dnů: obrovité billboardy s nápisem: Jsem křesťanský demokrat, úplatky jsem neukrad. Nejsou
tyto plakáty, pocházející z žumpy politického podsvětí, dalším pádným důkazem politizace kauzy?
Odhlížím od toho, že Senátu předané policejní
dokumenty byly spíchnuty horkou jehlou a opírají
se o výpověď tří svědků, kteří měli již dříve osobní
spory s Čunkem. Odhlížím i od toho, že policejní materiál je tak děravý, že z toho žádný státní
zástupce bič neuplete. Důležité je, a to veřejnost
i mnozí senátoři nevědí, že totiž oni svědci neodstartovali policejní akci. Sama hlavní svědkyně to
důrazně popřela. Policie se začala případem zabývat díky „operativnímu zkoumání“, což prakticky znamená v policejním slangu především využívání odposlechů či udání. Tyto dvě metody jsou
stěžejními metodami získávání informací.
Pro celý případ je důležité, že ani imunitní výbor, ani veřejnost, ani novináři nevědí, kdo byl
oním načasovaným udavačem, který měl zjevnou
snahu zabránit Jiřímu Čunkovi, aby postoupil ve
své politické kariéře. Možná, že to neví ani policie.
A možná, že se jeho jméno nikdy nedozvíme. Jedno
však je zde nad slunce jasnější, datum udání na senátora Čunka svědčí o snaze jej politicky znemožnit a zlikvidovat v politickém postavení. Nemůže
být političtější kauzy a nezáleží na tom, zda byla
udavačem zhrzená sekretářka, závistivec z vlastní
strany, bývalý estébák v policejních kruzích, mstivý
komunistický funkcionář, kterému Jiří Čunek jako
člen Občanské komise na začátku devadesátých šlapal na paty, nebo některý jiný Zorro Mstitel.(...)
Například jiná severomoravská policejní ostuda – případ Vladimíra Hučína, která se táhne už
druhé desetiletí. Je dokonalou ukázkou politického
spolčení místních policejních orgánů, soudců a bývalých estébáků. Sotva Hučína statečný mladý
přerovský soudce očistí od všech nařčení, následuje
další politický útok: v době, kdy Hučín kandiduje
do Senátu, nejvyšší státní zástupkyně rozhodnutí
soudu znehodnotí dovoláním, což je další pokus
Hučína soudně pronásledovat. V době senátní
kampaně citelná politická rána pod pás. Nikoho
nevzruší, že v demokratické České republice seděl
člověk několik let nevinně právě díky zpolitizované policii. Není bez zajímavosti, že nadřízeným
Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality v Ostravě, který žádá senát o vydání Jiřího
Čunka, je právě ing. Jiří Pščolka, náměstek severomoravské správy policie, který má zásadní podíl
na nezákonném uvěznění Vladimíra Hučína.
V této souvislosti si vám, vážení kolegové,
dovoluji předložit doklad o tom, které členy tehdejších Občanských komisí na severní Moravě
nechal tajně lustrovat tehdejší kapitán Federální
BIS Jan Princ. Pozoruhodné je, že mezi lustrovanými byl i Jiří Čunek. Pan Jan Princ, dnes vysoce
postavený funkcionář BIS, plukovník expozitury
BIS v Olomouci má lví podíl na protizákonném
věznění Vladimíra Hučína.
Kdepak, vážení přátele, do rukou takové policie senátora za volební obvod č. 77–Vsetín nevydám. (...)
Text převzatý se souhlasem autora z www.
jaromirstetina.cz (redakčně kráceno)
NOVÉ MĚSTO
/3
3/2007 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
PSACÍ STŮL
P. KOLÁŘE
NENÍ NIKDY
Fota: Irena Sargánková
PRÁZDNÝ.
SE
M
E
S
J
Y
D
K
NI
Ý
N
Ě
T
Š
U
P
O
NECÍTIL
Pro P. Bohumila Koláře, kanovníka pražské katedrály sv. Víta,
Václava a Vojtěcha, je typické, že vám s něčím pomůže a ještě za to
poděkuje. Když se podivíte, bezelstně a zcela upřímně vám namítne:
„Pokud mi Pán Bůh trošičku síly dává, jsem za to vděčný a dělám
příštipkáře, vypomáhám, kde mě pozvou.“ Když vypráví, zaujme
vás nejen obsahem, ale i krásným vyjadřováním. O tom, co během
třiaosmdesáti let prožil rodák z pražských Vinohrad, by se dala sepsat
kniha. Nyní tedy jen střípky z mozaiky tak pestrého života.
C
o nebo kdo vás v dětství
a mládí nejvíce ovlivnil?
„Jednak to bylo prostředí početné věřící rodiny, bylo nás pět sourozenců, ale potom také výborní katecheti ve škole, zvlášť na gymnáziu.
Jednoho jsme měli v primě, potom nastoupil druhý, P. František Soukup, a učil nás až
do oktávy. Byli to výborní kněží, zvlášť mi
utkvěl v paměti ten druhý, protože nás nejen učil, ale skutečně vychovával především
svým příkladem, svým radostným postojem.
Často se i nekatolíci dovolovali, jestli mohou zůstat na jeho hodiny. Všichni bez výjimky poslouchali jako přibití, když cokoli
říkal. Ale i mimo školu se snažil působit, založil skautský oddíl, mnozí z nás ministrovali. Byl to člověk, který byl pro mne v letech
dospívání nejzářivějším vzorem.“
Jaká byla vaše cesta ke kněžství, jak jste
toto povolání rozpoznal?
„Cesty ke kněžství jsou nejrůznější, někoho Bůh volá brzy, jiného později. U mně to
bylo nečekané. Když mi v primě na gymnáziu jeden spolužák řekl, že ministruje a chce
se stát knězem, oslovilo mě to natolik, že
jsem od té chvíle toto vědomí nikdy z hloubky duše neztratil. Pořád mi bylo naprosto jasné, že po maturitě nastoupím do semináře.
4 / NOVÉ MĚSTO
Někdy to v tom věku bývají klukovské nápady, pak přijde puberta se všemi peripetiemi...
Ukázalo se však, že ten nápad stát se knězem
přetrval, i když jsem tehdy z toho neměl rozum. Jistě tady také hrál velmi pozitivní úlohu náš profesor náboženství.“
Která etapa vašeho kněžství byla nejobtížnější a která naopak nejradostnější?
„Ta cesta kněžství nebyla ani chvíli nudná, jednotvárná, pořád to bylo všelijak dobrodružné. Svěcen na kněze jsem byl právě
v tom únoru 1948, kdy se v Československu
všechno vařilo a docházelo k uchvácení vlády komunisty se všemi následky. Nastoupil
jsem v tomtéž roce jako kaplan v Roudnici nad Labem, kde působil vynikající kněz,
probošt Josef Pikora, na kterého vzpomínám
s největší vděčností, protože jsem tam přišel jako nešikovný učedník a on mě do vší
té práce především svým příkladem zasvětil.
Nikdy mi nic nenařizoval, nezakazoval, jednal se mnou vždycky velice bratrsky. Ovšem
netrvalo to dlouho. V roce 1949 začal velmi
systematický boj proti církvi. Přijeli poradci z Moskvy a pro některé ministry udělali
několikadenní školení, jak se má likvidovat
církev. V roce 1949 na jaře to začalo velikou
kampaní proti biskupům, potom následovala internace biskupů, mnozí z nich byli
uvězněni a ostatní naprosto izolováni. Na
jaře roku 1950 následovala likvidace řeholní-
ků, kdy byly během jediné noci z 13. na 14.
dubna přepadeny mužské kláštery a všichni
řeholníci byli zavřeni. Nebyli ani zatčeni,
ani odsouzeni, ale několik tisíc jich bylo řadu let vězněno v několika velkých klášterech.
Ženské kláštery nebylo možné takto likvidovat, protože řeholní sestry většinou pracovaly v nemocnicích, v domovech důchodců, v ústavech pro postižené, a odtud je odvézt nemohli. Postupně je likvidovali zvlášť
z míst, kde byly v kontaktu s civilním obyvatelstvem. Třetí etapa v létě téhož roku přinesla zrušení všech seminářů a zřízení jediného
semináře pro celé Čechy a Moravu, ve kterém ale studoval nepatrný počet bohoslovců. Mezitím průběžně probíhalo zatýkání
kněží. Častými tresty prvních odsouzených
kněží, kteří měli nějaké odpovědnější místo
– spolupracovníci biskupů, představení řádů, funkcionáři organizací – bylo doživotí,
pětadvacet nebo dvacet roků. Potom přicházeli na řadu další, i můj probošt, který byl za
války vězněn v koncentráku, byl v padesátém roce zatčen a dostal poměrně mírný trest
dvanáct roků. A protože jsem byl pro tyto
pány bezvýznamný začínající mladý venkovský kaplan, přišel jsem na řadu až o dva roky
později. Zatčen jsem byl v roce 1952. Dostal
jsem ještě méně, jenom deset roků a propadnutí veškerého jmění. Po osmi letech vězení, v šedesátém roce, byla vyhlášena amnestie, která se týkala i našich paragrafů. Většina
z nás měla paragraf velezrada, a ten měl tu
‚výhodu‘, že nikdo nevěděl, co to znamená,
a každého, koho chtěli, mohli za velezradu
odsoudit. Taxa na to byla až po trest smrti.
Prožili jsme sice amnestií několik – když nastoupil nový prezident nebo k výročí konce
války – jenomže vždycky z toho byly naše
paragrafy vyňaty. Po jedné amnestii náš spoluvězeň, stále plný humoru, poznamenal:
‚Máme to dobrý, sedíme dál.‘ Nám, takzvaným protistátním zločincům – v západním
rozhlase tomu říkali političtí vězňové – dávali velmi výslovně najevo, že jsme horší než
vrazi, protože vrah zavraždil jednoho člověka, kdežto my ohrožujeme celý stát. Poměry
se ale přece jenom měnily a Sovětský svaz se
snažil navazovat kontakty se Západem. Navíc věznice byly přeplněné, takže se amnestie
v roce 1960 vztahovala i na naše paragrafy,
i když nebyli propuštěni všichni.
Další moje životní etapa trvala také osm
roků. Po propuštění jsme samozřejmě nesměli do duchovní služby, takže jsme byli
všichni zaměstnáni jako dělníci v nejrůznějších oblastech. Pracoval jsem v Praze v obrovském podniku Řempo, který měl pobočky po celé republice, jako dělník ve velikém
skladu čistících prostředků. Práce spočívala
především v nakládání a vykládání pytlů, beden, sudů. Každý z nás měl za den v rukou
nebo na zádech stovky metráků. Tato práce
se podobala těžké atletice, přičemž jsme byli většinou venku, za každého počasí, v mrazu i v dešti. Tam se člověk důkladně otužil.
Možná to mělo ten příznivý vliv, že jsem potom desítky let nebyl nemocný.
Pak přišla další etapa. V roce 1968 se politické poměry krátkodobě změnily k lepšímu
a v Praze už působil pan biskup Tomášek,
pozdější kardinál, který se snažil nám, vysloužilým zločincům, vymoci takzvaný státní
souhlas k působení v pastoraci, což se u velké
většiny skutečně podařilo. Znovu jsem přišel
po dvaceti letech na totéž místo, do Roudnice, a třiadvacet let tam byl farářem. Ovšem
příznivé poměry netrvaly dlouho, přišlo
značné zhoršení situace ve státě zvlášť vzhledem k církvi. Snaha ji likvidovat měla jinou
podobu. Pořád byli někteří kněží ve vězení,
občas někoho zavřeli, ale bylo to ve srovnání s předcházejícím obdobím přece jenom
méně. Hlavně šlo ale o sledování na každém
kroku, odposlouchávání. Mnohokrát jsem
byl varován, že všechny mé telefonické hovory jsou odposlouchávány, že všechna pošta
jde napřed na policii, a až potom ke mně. Při
bohoslužbách se velice často vyskytovali lidé,
kteří tam byli posláni, aby sledovali každé slovo, které kněz řekne. Kdeco bylo zakazováno a reprezentanti moci se snažili mluvit do
všeho. Člověk byl pořád jednou nohou v kriminále, protože se stále dělo něco, co daleko
překračovalo rámec toho, co bylo považováno za zákonem dovolené. Rozlišení takzvané
podzemní a nadzemní církve je dost nepřesné, protože velká část kněží byla v obojím zároveň. Když jsem byl farářem, mohl jsem ve
své farnosti v kostele konat bohoslužby, tak
to jsem byl v té nadzemní církvi se státním
souhlasem, ale přitom všechno, co se dělo
mimo, bylo s tehdejšími zákony těžce v rozporu. Kdyby to vyšlo najevo, hravě mě mohli
zase na několik roků zavřít, nebo přinejmenším – což dělali v té době častěji – odebrat
státní souhlas. To znamenalo zákaz činnosti
a kněz si musel najít práci jako dělník. Člověk
nestačil Bohu děkovat za všechno, co prošlo.
V roce 1989 církev získala svobodu a znovu se zřizoval v Praze seminář. Nebyli tu kněží, připravení odborným studiem, za komunismu nebylo možné, aby kněz studoval v cizině, takže byli vytaženi z farností tři faráři:
P. Karel Pilík, farář v Praze – Karlíně, P. Jan
Baxant, farář v Praze – Holešovicích, a já. To
byla další etapa – ani ve snu mě nenapadlo,
že bych kdy působil v semináři. Bylo také
potřeba narychlo otevřít fakultu a opět nebyl dostatek kvalifikovaných lidí, takže mě
vybrali jako náhražku i tam – na dalších dvanáct roků. Ale vzpomínám velice rád, s kolika studenty jsem se tady setkal. Když bych
měl odpovědět na tu otázku, která etapa byla
nejobtížnější a která nejradostnější, nedovedl
bych to říct, protože všechny měly v sobě
všelijaké kříže, to patří k životu církve vždycky, ale všechny byly také velice radostné, dokonce radostí bylo vždycky více než bolestí.
Když jsem byl jako bohoslovec první týdny
v semináři, dostal jsem k duchovní četbě
knížku ‚Ze života bohoslovců a kněží‘ a z té
jsem si zapamatoval jedinou větu: ‚Kněz se
setkává s nezaslouženou nenávistí a s nezaslouženou láskou.‘ Často si na to vzpomenu,
protože to je pravda doslova, jenom bych
k tomu dodal, že té lásky je mnohem a mnohem více než té nenávisti, tak jako těch radostí je mnohem a mnohem víc než těch bolestí a trápení, které také patří k věci.“
Hovoříte o kriminále s takovou lehkostí...
„Etapu, která se zdála být nepříznivá, by
někdo mohl považovat za osm ztracených
roků. Ve skutečnosti vůbec ne, protože při
všem tíživém, co bylo, to zase Bůh řídil
k dobrému. ‚Těm, kdo milují Boha, všechno
– 3/2007
Foto: Markéta Jírů
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
P. BOHUMIL KOLÁŘ
napomáhá k dobrému,‘ říká Písmo svaté. Je
to opravdu tak. V kriminále se člověk setkal
s lidmi, se kterými by jindy tu příležitost vůbec neměl: vyšší funkcionáři Orla, představitelé skautingu, Sokola, lidé, kteří zastávali významné úřady. Někteří tam našli cestu k víře jako například vysoký důstojník Hruška,
který žije v Plzni a vybudoval tam světoznámou meditativní zahradu. Především tam
bylo mnoho kněží a jako jeden z nejmladších jsem měl od těch zkušenějších co pochytit. Byla to vynikající škola bratrského společenství. Říkali jsme si, že bychom nikdy nedokázali zorganizovat koncil, který by trval
několik roků bez přestávky, na kterém jsou
biskupové, bohoslovci, kaplani, univerzitní
profesoři, faráři, spisovatelé, pedagogové, řeholníci ze všech diecézí, různých národností
– Češi, Slováci, Němci, Poláci, Maďaři, Rumuni. Panovala tam taková atmosféra, že se
člověk cítil bez sebemenší výhrady opravdu
jako mezi bratry, ať to byl biskup nebo poslední kaplan jako já. A byla to příprava na
dobu, kdy se člověk ocitl sám na faře, protože jsme prožívali to, co nám tolik kladou
na srdce všechny dokumenty o kněžích, že
musíme žít ve společenství, že se nesmíme
izolovat, musíme mít krásné vztahy k druhým. Později se to dostalo do mnohem vyšší
polohy tím, že jsem měl spolu s některými
spoluvězni příležitost seznámit se se společenstvím Hnutí fokoláre, které má hlubokou
a opravdu krásnou spiritualitu, ze které člověk čerpá jak pro sebe tak pro všechno své
působení. Tyto vztahy k druhým kněžím
jsou velikým darem. Díky Bohu jsem měl celý život možnost mít živé kontakty s druhými. Nikdy se mi nestalo, že bych se cítil opuštěný.“
ZA ROZHOVOR DĚKUJE
IRENA SARGÁNKOVÁ
PRVNÍ VĚC
JE UVAŘIT
NÁVŠTĚVĚ KÁVU...
NOVÉ MĚSTO
/5
3/2007 – LIDÉ A UDÁLOSTI
„FRANTIŠKU,
VIDÍM VÁNOCE“
To řekl kardinál Miloslav Vlk Františku Kohlíčkovi
23. prosince 2006 na oslavě 88. narozenin P. Karla Pilíka.
Otec František již byl věkem ohnutý, opíral se o hůl,
vzhlédl k panu kardinálovi a podivil se: „Ano? A kde?“
„No na tvé tváři,“ zjihle odpověděl kardinál.
V
v sobotu 20. ledna 2007 se rychle rozšířila
mezi všemi přáteli zpráva, že otec Kohlíček
na svých pravidelných návštěvách nemocných a osamělých lidí upadl, ve svých 92 letech utrpěl zlomeniny „krčku“ a stehenní kosti
a je hospitalizován v pražské nemocnici Pod
Petřínem. Vážnost situace si uvědomovali
všichni a provázeli otce Kohlíčka i lékaře a zdravotní personál
svými modlitbami. Společenství kněží, se kterým otec František
prožíval podstatnou část svého života, zajistilo, že s ním byl po
celou dobu, než v pondělí 29. ledna odešel – jak sám uvedl na
svém parte – „z pozemské pouti do věčného Domova“, někdo
blízký. Muž, který s ním sdílel pokoj, tím byl osloven a říkal: „To
jsem si nemyslel, že v církvi je tolik hodných lidí.“
V karlínském kostele se konalo 6. února rozloučení, které
P. Miroslav Cúth, místní farář, zahájil netradičně modlitbou Anděl Páně. Bylo totiž poledne a P. Kohlíček s neochvějnou věrností tuto modlitbu vždy zachovával.
V zaplněném kostele sloužilo mši šest biskupů (Jan Graubner, František Radkovský, Karel Herbst, Karel Otčenášek, Josef
Kajnek a Ladislav Hučko) a okolo sta kněží. Při homilii P. Karel
Pilík nastínil hlavní etapy života P. Kohlíčka od jejich prvního setkání v roce 1940 v Římě, kde působil jako rektor bohoslovecké
koleje Nepomucenum. Za války se vrátil do Čech a stal se kaplanem nejprve v Příbrami, potom v kostele Nejsvětějšího Srdce
Páně v Praze. Po válce se stal vicerektorem pražského semináře. V roce 1950 byl převezen státní bezpečností do internačního kláštera v Želivě a krátce nato byl pro velezradu a špionáž
odsouzen k 18 letům vězení, kde strávil deset let. Po propuštění
na amnestii roku 1960 pracoval osm roků v gumárně. Koncem
šedesátých let se uvolnila doba natolik, že ho v roce 1970 mohl tehdejší biskup František Tomášek uvést zpět do duchovní
správy a jmenovat kaplanem v kostele sv. Antonína v Praze Holešovicích. František tam rozvinul život, který zanechal hluboké stopy – jak svědčila účast věřících na rozloučení – zejména proslulou katechezí dětí v kostele sv. Klimenta, při níž se pro-
6 / NOVÉ MĚSTO
MONS. KAREL HERBST PŘI UKLÁDÁNÍ
P. FRANTIŠKA KOHLÍČKA
DO RODINNÉHO HROBU V BUŠTĚHRADĚ.
mítaly diapozitivy, a to všechno bylo tenkrát zakázané. Proto byl
v roce 1983 přeložen do Chválenic u Plzně. Když se v roce 1990
P. Pilík stal rektorem pražského semináře, nabídl otci Františkovi, aby se ujal farnosti v Karlíně. „Prožívali jsme i s dalšími
spolubratry opravdu hluboké společenství mezi námi, kněžími,“
vzpomínal P. Pilík a pokračoval: „Dostali jsme pak tu nesmírnou
milost, že jsme se setkali s Hnutím fokoláre, a to nám pomohlo
rozvíjet bratrskou lásku a společenství mezi dalšími spolubratry
kněžími a mnoha lidmi nejrůznějšího věku a povolání.“ O setkání v sobotu 20. ledna řekl: „Přišel jsem k Františkovi krátce poté,
co upadl. Ležel na nosítkách na oddělení příjmu a já jsem se
ho ptal, co se vlastně stalo. František mi řekl nečekanou větu.
Uvědomil jsem si, že by se tato velice spontánní odpověď mohla chápat jako duchovní odkaz pro nás: ‚Těm, kteří milují Boha,
všechny věci napomáhají k dobrému.‘“
Po P. Pilíkovi se ujal slova P. Miroslav Cúth: „Františkovi vděčím za to, že měl odvahu ve svých osmdesáti letech jít do dobrodružství života na faře ve dvou. Lidsky řečeno mi bude chybět
klapnutí dveří ve tři čtvrtě na sedm ráno, když jsem jemně procital a on už s hůlčičkou svištěl do kostela. Budu se snažit na to
myslet a případně ho napodobovat, jít v jeho šlépějích.“
Podle svého přání byl otec František pochován v rodinném
hrobě v Buštěhradě.
ZPRACOVALA IRENA SARGÁNKOVÁ
PAT Ř I L D R U H Ý M
Za pražskou Arcidiecézní charitu promluvil Pavel
Šimek, zástupce ředitele, a také „za ty, kteří by se zde rádi
s otcem Františkem rozloučili, a také za sebe...“
O
tce Františka jsem poznal při jeho příchodu do holešovické farnosti. V letech, kdy zde jako kněz působil, jsem
měl mimořádnou příležitost být téměř každý den v jeho
blízkosti. Bylo to nejen v kostele, kde jsem ministroval, ale také v mnoha jiných aktivitách, které vyvíjel a podle možností do
nich zapojoval i děti a mládež. Jeho charizmatická osobnost byla pro všechny lidi kolem ohromným životním vzorem.
Kdo si na tu dobu pamatuje, ví, že holešovická farnost v té době navzdory útlaku, který církev prožívala, byla duchovně velmi
bohatá a měla co nabídnout věřícím všech věkových skupin.
Bylo téměř až neuvěřitelné,
co vše se v této farnosti pro
lidi dělalo... A když byl po
letech pater Kohlíček přeložen do západních Čech,
dala se dohromady skupina farníků, kteří chtěli
v některých jeho aktivitách
pokračovat za něj. Byla to
například výuka náboženství několika věkových skupin dětí, setkání pro mládež a pravidelné návštěvy
mnoha starých a nemocných lidí – ať již u nich doma, nebo v nemocnicích.
Pamatuji si, že na stole
ležely papíry popsané seznamy lidí, kterým byly tyto služby určeny. Nás bylo
P. FRANTIŠEK KOHLÍČEK SLAVÍ
90. NAROZENINY (ROK 2004).
Fota: archiv P. F. Kohlíčka
BĚHEM KNĚŽSKÉHO SVĚCENÍ
JIŘÍHO KRATOCHVÍLA VE STARÉ
BOLESLAVI (ROK 2004).
jistě víc než deset, ale měli jsme velké obavy, zda dohromady
zvládneme tolik práce, kterou po dlouhá léta dělal otec František sám...
Otec František byl pro mne vždy vzorem maximálně obětavého člověka, který každý den svého života věnoval službě druhým lidem. Nebyla to však žádná romantická procházka, ale tvrdá práce. Často jsem na něm mohl pozorovat únavu, ale vždy
se překonával a jeho veškerý čas patřil pouze druhým a službě.
Nikdy nehleděl na sebe a své zájmy. Jeho zájmem byl ten druhý. Často jsem si říkal, že máme vzácnou příležitost být v blízkosti svatého člověka.
Ve své službě druhým otec František nikdy nepolevil. Podle
svých možností a svého zdravotního stavu stále sloužil lidem
kolem sebe. Potřeby chudých v jeho okolí byly pro něj vždy tím
nejdůležitějším. V posledních letech též podporoval potřebné
lidi v charitním azylovém domě, který je ve zdejší farnosti nedaleko.
Jeho rozhodnutí sloužit a žít pro druhé je pro nás všechny obrovským příkladem žité svatosti každého dne. Příkladem a výzvou k následování.
Otče Františku, pomáhej nám, abychom měli nyní – na tvoji
přímluvu – větší sílu bojovat se zlem a byli více odhodláni rozdávat dobro, tak jak jsi to vždy ve svém životě dělal ty.
PAVEL ŠIMEK
KNĚZ APOŠTOLSKÉHO DUCHA
P
oznal jsem P. Františka Kohlíčka jako student brzy po
jeho propuštění z vězení v roce 1960. Bydlel jsem tehdy
s rodiči a sourozenci na Vinohradech a P. František bydlel nedaleko od nás, v podnájmu v Lužické ulici. Jeho apoštolský
duch se projevil záhy. Po práci (pracoval v továrně na pneumatiky v Hostivaři) přišel k nám domů na návštěvu a ptal se, co by
pro nás mohl udělat. Z mé strany viděl zájem o jeho italské zkušenosti, a tak pohotově nabídl, že mne bude učit italštině, což
pak několik let věrně dělal a pravidelně k nám docházel. Byla to
samozřejmě příležitost se s ním sblížit. Stal se otcovským průvodcem léty mládí, s důvěrou jsem se na něho obracel s otázkami, které zajímají mladého člověka. Stal se i mým duchovním
vůdcem. Byl laskavý, milosrdný a chápavý, ale neslevoval z ideálu, pro nějž se snažil nadchnout. Spolu s ním jsem směl prožít
i významné chvíle jeho života: vzpomínám na pohřeb jeho maminky v Buštěhradě, kterou doprovodil se synovskou láskou.
V době uvolnění v roce 1968 své aktivity dále rozvinul. Vzpomínám na duchovní cvičení pod jeho vedením v Orlických horách,
kde nás byla větší skupina studentů. Debatovali jsme i o politice
a vzpomínám si, že jsme spolu s P. Františkem sepsali také veřejnou výzvu za propuštění kněží a dalších věřících, kteří ještě
v té době byli ve vězení. Uvítali jsme jeho návrat do duchovní
správy, obdivovali jeho aktivity a byli jsme s ním v kontaktu i poS KVĚTOU STEJSKALOVOU,
KTERÁ P. KOHLÍČKOVI CELÁ
DESETILETÍ POMÁHALA.
LIDÉ A UDÁLOSTI
– 3/2007
té, co byl vyhoštěn z Prahy. Byl to otec František, který mne
v září 1968 pozval ke společné cestě za poznáním Ideálu Chiary Lubichové do Itálie. Tak jsem měl skrze něho možnost poznat další vzácné otcovské přátele, P. Karla Pilíka, P. Bohumila
Koláře a později navíc i P. Heřmana Keymara. Při duchovních
cvičeních někdy v roce 1969, konaných v Arcibiskupském paláci, se nás pan biskup Tomášek ptal, koho bychom rádi viděli
jako možné biskupy v naší zemi. Panovala shoda, že by měli být
právě takoví, jako je otec František či otec Karel. P. František
nás pak s manželkou provázel i při vstupu do manželství a během dalších let, vždy ochotný pomoci nejen moudrou radou
zkušeného člověka, který dobře znal život, ale i hmotně, bylo-li
toho v mladé rodině s malými dětmi zapotřebí. Při posledním
pravidelném setkání s pražskou komunitou letos v lednu jsme
se radostně zdravili jako ti, které spojují desetiletí společné zkušenosti. S hůlkou a shrbený byl již nakročen na cestu do nebeského domova, kde nás s tolika drahými očekává a kde vytváří
trvalý společný domov, na nějž je možné se těšit.
JAROSLAV ŠTURMA
UMÍRÁME TAK, JAK ŽIJEME
M
ěl jsem velkou milost, že jsem mohl prožít u nemocného P. Františka několik dní v nemocnici. Co mne
nejvíce oslovilo, byla jeho dobrota a pozornost ke
každému. Jakmile byl v bdělém stavu, každé sestře řekl něco
pěkného. Jeden den se bavil se sestrou boromejkou, která ho
ošetřovala, a poznal, že je to místní představená. Řekl jí, že se
za boromejky modlí každý den. Když k němu přišla rehabilitační
sestra a cvičila s ním, zeptal se jí: „Vy mluvíte tak pěkně česky,
že jste z Moravy?“ Když odpověděla, že ano, poděkoval jí a dodal, že je šikovná, a popřál jí: „Tak vám přeji dobrého ženicha.“
Říká se, že umíráme tak, jak žijeme. P. František celý život
sloužil a myslel na druhé. To mu vydrželo i v posledních okamžicích života. Během svého dlouhého kněžského života shromažďoval okolo sebe lidi a pomáhal jim, aby vytvářeli společenství. Pán mu pak popřál, že umíral obklopen kněžími z Hnutí
fokoláre a svými nejbližšími, kteří se u něj poslední týden života
střídali dnem i nocí.
Jednou P. František vyprávěl návštěvě, jak přišel ke zlomenině krčku. Líčil, jak byl u nemocné paní a utěšoval ji v její nemoci. Na závěr pak dodal: „Ani jsem nevěděl, že jsem si to povídal
i pro sebe.“ Zcela odevzdán do vůle Boží, připraven na život i na
přechod k Pánu.
Jeden večer se v nemocnici u jeho postele modlil nahlas
P. Miroslav Šimáček breviář. P. František se přidával alespoň
občas. Najednou P. Šimáček omylem vynechal jednu část modlitby a ihned se ozval P. František: „Mirku, ještě jsi opomenul
responsorium.“
Jeho život je darem pro nás pro všechny.
JAN BALÍK
NOVÉ MĚSTO
/7
3/2007 – RODINA
KONZUMNÍ ZPŮSOB
ŽIVOTA A RODINA
LENA MANGINO,
KTERÁ VYPRÁVÍ SVŮJ PŘÍBĚH.
Opravdu křesťanské rodiny pocítí
potřebu darovat vlastní přebytek,
úměrný tomu, co chybí ostatním, aby
se jiné rodiny neocitaly v bídě.
J
edna z věcí, které stmelují
rodinu, je fakt, že tatínek
a maminka jsou spolu svědky toho, jak jim Prozřetelnost sesílá to, co potřebují
k živobytí. Protože Bůh neposílá jen děti, ale i svoji
Prozřetelnost, aby se o ně postaral. Nejenže
dává vyrůst liliím na poli, ale také je živí a šatí... Všechno spolu souvisí. Rodinný rozpočet je tedy posvátná věc, která se týká samotné rodiny. A řekla bych, že se váže i k svátosti manželství.
Dnes existují chudé rodiny, které žijí
v chatrčích, ale i bohaté rodiny, které si třeba
koupí byt, aniž by ho potřebovaly. Opravdu
křesťanské rodiny cítí potřebu darovat vlastní přebytek, úměrný tomu, co chybí ostatním, aby se jiné rodiny neocitaly v bídě. Jako
tomu bylo u prvních křesťanů.
V evangeliu, které je naším hlavním posvátným textem, se píše: „Dejte, a bude vám
dáno.“ Konzumní způsob života usiluje
o vlastnění.
Dávání z nás dělá nábožensky založeného člověka.
8 / NOVÉ MĚSTO
Musíme stále dávat.
Budu vám vyprávět kratičký příběh z mládí. Byla válka, a tak byl i hlad.
Jednoho dne nám kdosi přinesl vajíčko.
Byly jsme spokojené, že máme aspoň něco.
Za chvíli zaklepal na dveře chudý člověk,
který prosil o almužnu... A my jsme se všechny shodly na tom, že mu dáme to vajíčko.
A za chvilku přišel další člověk, který přinesl
sáček vajec... Dejte a dostanete. To je zákon,
který nás vyléčí z konzumismu, vytvoří kulturu dávání a společenství majetku mezi rodinami.
Nemáme to dělat mechanicky, ale prožívat dávání, protrpět ho, vzdát se něčeho
z lásky k druhým. Musíme se považovat za
pouhé správce majetku, který máme, a ponechat si pro sebe jen to, co potřebujeme na živobytí, pro případné nepředvídané události,
pro výchovu dětí a podobně, a přebytek dát
k dispozici.
Dětem nechme jako dědictví možnost
pracovat a to, co je nezbytné k založení nové rodiny. Je důležité vychovávat děti k této
evangelní skromnosti a dávat i jim měsíčně
malý přebytek, který se vytvořil díky osobnímu odříkání. Pokud je přebytek úměrný potřebám druhého, nikdo by neměl vlastnit víc
než to, co potřebuje k životu.
Mezi problémy dneška patří ženská otázka. Žena a muž mají stejnou podstatu, oba
jsou lidé povolaní k účasti na vnitřním životě Boha a k životu ve vzájemnému společenství, v lásce podle vzoru trojjediného Boha
a k tomu, aby byli ve světě odrazem tohoto
společenství lásky.
V praxi se ještě neuznává, že žena má stejnou důstojnost jako muž. Ale situace se už
hodně změnila a mnohé naznačuje další pokrok. Nicméně muži i ženy, i když mají různé vlohy, budou souzeni pouze podle lásky, kterou dávali. Nakonec na tom budeme
všichni stejně. Tam nahoře nebude existovat
ani muž ani žena.
V prožívání spirituality jednoty se uskutečňuje rovnost, v níž nikdo nestojí nad druhým. A kdyby to nebyla pravda, znamenalo
by to, že nežijeme jako křesťané. Jinak bychom se nestali lidmi, o nichž svatý Pavel říká: „Není muž ani žena, protože jsou všichni Kristus.“ (Srov. Gal 3,28) Z něj se totiž
zrodila nová skutečnost, Boží lid.
CHIARA LUBICHOVÁ
BOSTON
PŘÍBĚH
„Ano“ vyslovené před oltářem
je především „ano“ Bohu. Tak
i bolestné etapy života získají smysl.
Příběh vdovy ze Spojených států.
V
ždycky jsem se domnívala, že nemám
dostatečné křesťanské vzdělání, proto jsem se zapsala do kurzu katechismu pro dospělé. Joe, můj manžel, souhlasil
s tím, že se ho bude také účastnit. Náš farář
již dávno žil podle spirituality Hnutí fokoláre, a proto nám nabídl, abychom to zkusili
také. Ale uskutečňovat evangelium, jak tato
spiritualita vyžaduje, nám připadalo příliš radikální. Když si toho farář všiml, seznámil
nás s dalšími lidmi, kteří se snažili takto žít.
„NOVÉ OČI“
Stačilo, abychom se zúčastnili malého setkání s těmito lidmi, abych cítila změnu ve
svém životě. Na setkání jeden z nich vyprávěl své zkušenosti o vytrvalosti ve velmi obtížném manželství. Byly to situace, které se
velmi podobaly naší rodině. Tak jsem vytušila, že se mohu snažit jednat podobně. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych mohla
RODINA
– 3/2007
Fota: archiv
zpytovala svědomí a začala jsem pozorněji
vnímat jeho potřeby. Joe 41 let tvrdě pracoval a teď čekal, že spolu prožijeme zaslouženou dovolenou. Výsledek? Devět zim na
Floridě, kdy jsme prožívali velmi niterný
vzájemný vztah, jak se nám to nikdy předtím nepodařilo.
V roce 1997 krátce po manželových 75.
narozeninách a našem 50. výročí sňatku lékaři zjistili, že Joe trpí vzácnou formou leukemie. Stihli jsme oslavit dvě výročí dříve,
než se podrobil chemoterapii. Po ní se Joe
zcela zotavil do té míry, že jsme si mysleli, že byla jeho nemoc zdolána. Musím přiznat, že poslední roky manželství byly ty
nejkrásnější v našem životě.
M A N Ž E L S K É H O PÁ R U
svého manžela považovat za bližního, který
je mi nejblíž a mám ho milovat: je to zvláštní, ale byla to pro mne novinka. Jako první se ujímat iniciativy, aniž bych očekávala
zpětnou reakci, vidět bližního – tedy mého
manžela – vždy „novýma očima“, protože
minulost je v milosrdenství Božím, a tak
jsem ho mohla mít v přítomném okamžiku
plně ráda... To bylo pro mne zcela nové pojetí.
Snažila jsem se tedy tak jednat, pochopitelně mě provázel jeden nezdar za druhým:
není možné se změnit najednou jako mávnutím kouzelného proutku! Nebylo to snadné, protože jsem často musela vzít na sebe
vinu v těch nejtěžších chvílích našeho soužití a přijmout odpovědnost za vytváření jednoty.
Přestala jsem manžela například trápit
tím, že bych s ním přestala mluvit, a dokázala jsem ho požádat o prominutí. Někdy
jsem díky svému opakovanému selhání zcela
ztrácela odvahu. Ale v těch chvílích jsem zakusila, co znamená křesťanské společenství:
přátelé z naší skupiny mě stále povzbuzovali, abych začínala vždy znovu.
DVACET TISÍC
RODIN
V roce 1981 jsme se mohli zúčastnit prvního Familyfestu, velkého mezinárodního setkání rodin Hnutí fokoláre v Římě. Joe právě překonal srdeční záchvat, pečovala jsem
o své staré rodiče a dcera právě porodila druhé dítě. Zdálo se, že nebudeme moci odjet,
ale manžel byl odhodlaný k odjezdu. Rychle
se uzdravil a kongres byl naše nejdůležitější zkušenost v životě. Sejít se spolu s dvaceti
tisíci páry kvůli stejnému životnímu cíli nás
naplnilo vděčností za to, že jsme mohli spolu prožít 33 let.
V DŮCHODU
Několik let nato šel Joe do důchodu. Rok
předtím zemřeli moji rodiče, a tak jsem měla čas věnovat se aktivitám mimo domov.
Ale plánem mého manžela bylo přestěhovat se každý rok na zimu na Floridu. Protože jsem na to nebyla připravená, po tři
zimy jsem pozvání nepřijala. Až mě jeden
příbuzný upozornil, že se tolik věnuji druhým lidem, že přehlížím svého nejbližšího
bližního, svého manžela. Důkladně jsem
VDOVA
Ale krátce nato Joe neočekávaně zemřel.
Nebyla jsem na jeho odchod připravena
a jen s pomocí svých přátel jsem našla sílu ho přijmout. Zaskočila mě skutečnost,
že poprvé v životě zůstanu sama a nebudu
mít nikoho, o koho bych se starala. Každý
další den posiloval vědomí, že jsem sama
a že jsem nebyla tak nezávislá, jak jsem si
myslela. Považovala jsem za samozřejmé
mnohé věci, o které se staral Joe, jako péči o auto, drobné opravy v domácnosti, dokonce i jednoduchou výměnu baterií v rádiu...
Nejobtížnější bylo účastnit se různých
událostí a oslav sama, ne jako sehraná
a uznávaná dvojice. Po první oslavě, kterou jsem navštívila jako osamocená žena
jsem se rozhodla, že podruhé už nepůjdu.
Když jsem se svěřila své přítelkyni, jak je
pro mne bolestné jít mezi lidi bez Joa, připomněla mi, že to je nyní pro mne Boží
vůle: od této chvíle musím jít dál a prožívat tuto prázdnotu. Nemyslela jsem, že být
vdovou by mohla být součást Božího záměru se mnou...
Nyní, když mám pokušení se uzavřít do
sebe, pomáhá mi jít dál, když opakuji své
„ano“. Když takto jednám, objevuji stále
nový způsob, jak být k dispozici tím, že navštěvuji nemocné nebo otevírám svůj dům
pro druhé.
Chiara Lubichová v jednom svém spise
píše: „Nezáleží na tom, co v životě děláš,
protože to, co zůstane, je láska.“ V těchto
posledních letech jsem objevila, že je to
pravda, naprostá pravda. Často mě napadají mnohé konkrétní drobné skutky, které manžel udělal během našich dvaapadesáti let manželství a kterých jsem si v dané
chvíli nevšimla. Připomínají mi, že je pravda, že tato láska zůstane.
LENA MANGINO, BOSTON
NOVÉ MĚSTO
/9
3/2007 – SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: Anna Paula Meier
ZNOVU SE NARODIT
SKRZE LÁSKU
CHIARA LUBICHOVÁ
O
pět jsme vzájemně spojeni, abychom společně kráčeli ke svatosti.
Prožíváme ještě postní
dobu, i když jsou Velikonoce již přede dveřmi. Půst, jak víme, vyžaduje od všech křesťanů obrácení.
A žádá je i od nás.
Jaké je to charakteristické obrácení, které
máme být připraveni uskutečňovat vždycky,
a zvláště v postní době?
Je to „konvertovat“, obrátit se k Bohu.
Tím nejzdařilejším způsobem to konkrétně
děláme, když se obracíme k bližnímu, když
ho vnímáme jako naši specifickou cestu, která nám otevírá přístup k Bohu.
Vy dobře víte, jak často mluvíme o bližním a o lásce, kterou k němu máme mít. Přesto kdykoliv je nám tato cesta znovu osvětlena, je to pro nás vždycky něco nového.
To se před několika dny přihodilo i mně.
Dělala jsem rozjímání z misálku a najednou mi padl zrak na nádhernou stránku
o posledním soudu. Ježíš nás přijde soudit
a řekne nám: „Neboť jsem měl hlad, a dali
jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi
napít.“ (Mt 25, 35)
Když jsem četla tato slova, byla jsem jimi tak oslovená, jako bych je četla poprvé.
Znovu jsem si uvědomila, že na posledním
soudu se mě Ježíš nebude ptát na to či ono,
co mám dělat, ale že se zaměří přímo na lásku k bližnímu.
10 / NOVÉ MĚSTO
A začala jsem milovat bez výjimky všechny, se kterými jsem se během dne setkala, jako ten, kdo právě začíná svůj výstup k Bohu.
A věřte mi, cítila jsem se jako znovuzrozená.
Postřehla jsem, že moje duše hladoví zvláště
po lásce, po tom, aby milovala, a že v lásce ke
všem nachází svůj opravdový dech, své nasycení, svůj život. Je pravda, že jsem se i před
tím snažila dělat mnoho skutků lásky, ale –
to si uvědomuji nyní – některé byly spíše výrazem individuální spirituality, která je založena na větším či menším pokání, které však
i navzdory naší dobré vůli může pro nás, povolané k lásce, být určitým zaměřením na
sebe. Nyní v tomto novém úsilí o lásku ke
všem jsem mohla nasbírat mnoho dalších
skutků lásky, které však byly zaměřeny pouze
na bratry, v nichž jsem viděla a milovala Ježíše. A jen v tom jsem nalézala plnost radosti.
Všichni jsme povoláni neustále uskutečňovat ve svém nitru tuto konverzi. Všichni
musíme zažít toto znovuzrození, tuto plnost života. Proto se musíme co nejvíce snažit, aby každý výraz našeho života byl veden
láskou k bližnímu.
Máme se starat o domácnost? Nedělejme
to jen z lidských pohnutek, ale proto, že máme milovat Ježíše v bratřích tím, že je oblékáme, sytíme a sloužíme jim. Máme konat
nějakou jinou práci? V jedincích i ve společenstvích, kterým neseme svůj přínos, je Ježíš! Máme se modlit? Modleme se vždy za
sebe stejně jako za druhé a užívejme při tom
onoho „my“, kterému nás Ježíš učil v modlitbě Otče náš. Musíme snad trpět? Obětujme svou bolest za bratry! Je pro nás vůlí Boží, abychom s někým jednali? Vždy mějme
úmysl, abychom naslouchali Ježíšovi, jemu
radili, jeho těšili, zkrátka jeho milovali! Máme odpočívat, jíst, odreagovat se? Při všech
těchto činnostech mějme úmysl, že každým
úkonem chceme znovu získat sílu, abychom
mohli lépe sloužit bratrovi.
Vše prostě dělejme se zřetelem k bližnímu.
I když se tento vnitřní postoj, který nás
neustále vybízí nemyslet na sebe, stane pramenem velké radosti (předtím jsem hovořila o „znovuzrození“), buďme si jisti tím, že
nám zůstane námaha, kterou vynaložíme na
to, abychom vyšli ze sebe a – jak říkáme – žili
druhého.
V ní se nám nabízí možnost milovat Ježíše opuštěného uskutečňováním ctností trpělivosti, laskavosti, pokory, velkorysosti chudoby a čistoty, které jsou obsaženy v lásce.
Ano, musíme se stát svatými, ale prostřednictvím naší cesty, cesty lásky, dokonce lásky radikální, kterou máme uskutečňovat nej-
SPIRITUALITA JEDNOTY
dříve mezi sebou, kde se stává láskou vzájemnou, a pak i se všemi ostatními. A aby se
v nás uskutečnilo ono nové obrácení, mějme na mysli motto: „Znovu se narodit skrze
lásku!“
Tak se připravíme na Velikonoce a k jejich
slavení vám přeji radost z plného zmrtvých-
vstání. Ujišťuji vás, že v dokonalé jednotě
s vámi prožívám to, o čem nás učí tajemství
Svatého týdne, který Velikonocům předchází: nové přikázání, Ježíšova závěť, ustanovení kněžství, eucharistie a Ježíšův výkřik.
CHIARA LUBICHOVÁ
In cammino col Risorto, Citta Nuova Editrice
1987, str. 128
ZAMĚŘIT SE NA PLODY
ovoříme o Svaté cestě, navzájem se
povzbuzujeme, abychom ze svého
života udělali Svatou cestu. Bylo by
však možná dobré, kdybychom si opět jednou vysvětlili, co je to Svatá cesta, jak se domníváme, že Bůh o naší Svaté cestě smýšlí.
Často si ji představujeme jako sled dní,
v nichž si dáváme předsevzetí, že jeden bude
lepší než druhý, naplněný dobře vykonanou
prací, studiem, odpočinkem, hodinami strávenými v rodině, na setkáních, schůzkách,
sportováním či časem k zotavení..., které
trávíme v určitém řádu a pokoji. Takto si ji
představujeme, lidsky a instinktivně máme
sklon k takovému očekávání, protože život
je trvalé úsilí o řád, harmonii, zdraví a pokoj.
Možná si tak Svatou cestu představujeme
proto, že by člověk takový život vedl, kdyby
nezhřešil, a takový jistě bude i život po smrti, pokud si ho zasloužíme.
Do svého programu opravdu zařazujeme
jen to, co je výrazem života a jeho plnosti:
studium, modlitbu, práci a tak dále.
Děláme to tak proto, že vše ostatní je nepředvídatelné, a také proto, že v lidském srdci existuje stále naděje, že se vše bude odvíjet
právě tak, a ne jinak.
Ve skutečnosti se ale naše Svatá cesta odvíjí
jinak, protože Boží záměry jsou jiné. A Bůh
myslí na to, aby do našeho programu vložil
i jiné prvky, které chce nebo dopouští, aby
náš život získal opravdový smysl a dosáhl
cíle, pro který byl stvořen. Proto přicházejí fyzické i duchovní bolesti, nemoci, tisíce
utrpení, která spíše vypovídají o smrti než
o životě.
Proč? Snad proto, že Bůh chce smrt? Ne,
naopak, Bůh miluje život, ale život tak plný,
tak plodný, jaký bychom si – s celým svým
úsilím o dobro, o mír a všechno kladné – nikdy nedokázali představit. To nám objasňují
i slova evangelia: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo;
odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan
12, 24)
Nezemře-li pšeničné zrno, zůstane krásné, zdravé, ale samo. Zemře-li však, rozmnoží se.
Bůh chce, abychom během života zakoušeli určitý druh smrti – nebo někdy i různé
druhy smrti – ale proto, že to je podle něj
H
– 3/2007
Svatá cesta: přinášet plody a konat díla, která jsou na jeho úrovni, nejen na úrovni nás,
obyčejných lidí. To je smysl našeho života:
život bohatý, plný, překypující, život, který
by byl odleskem jeho života.
Proto je třeba toto umírání předpokládat
a připravovat se, abychom ho dokázali co
nejlépe přijmout.
Proto je moudré, nezbytné a ryze křesťanské obnovovat každý den volbu Ježíše opuštěného a lásku k němu, které stále dáváme
přednost. Ona nás dovede k tomu, že ze svého života uděláme Svatou cestu podle Boží
představy, že dokážeme přijímat malá nebo
velká umírání, a zároveň uvidíme, jak veškeré naše programy jsou nekonečně překonány, umocněny a mnohem plodnější.
V těchto dnech jsem četla krátké pojednání o zkouškách, které Bůh sesílá nebo dopouští především u lidí, kteří ho následují
zblízka a kteří chtějí – tak jako my – ze svého
života udělat Svatou cestu.
Jsou to pasivní očišťování, která přicházejí od Boha: nemoc, smrt blízkého člověka,
ztráta majetku, ztráta dobrého jména nebo
těžkosti různého druhu. Jsou to noci smyslů
a noci ducha, při nichž jsou tělo i duše očišťovány tisícerým způsobem pokušeními,
duchovní vyprahlostí, pochybnostmi, pocitem opuštěnosti od Boha. Při tom mohou
být otřeseny i ctnosti víry, naděje a lásky. Je
to opravdový očistec, ne-li samotné peklo
prožívané na zemi.
Co tedy máme dělat? Vzdát se Svaté cesty
v domnění, že se tak můžeme mnoha, anebo
alespoň některým z těchto zkoušek vyhnout
vedením běžnějšího života, jak je ve světě
obvyklé? Ne, nemůžeme se vrátit nazpět.
Až dosud jsem vyjmenovávala samé očišťování, ale je třeba si také uvědomit, jakou
útěchu a „požehnání“ (srov. Mt 5, 3 – 11)
nám přináší už na této zemi život prožívaný
jako Svatá cesta. Ježíšova smrt volá po Zmrtvýchvstání. Smrt pšeničného zrna volá po
„hojném užitku“. „Zmrtvýchvstání“ a „hojný užitek“ znamenají do určitě míry ráj prožívaný již zde, znamenají plnost radosti, té
radosti, kterou svět nezná.
Pokračujme dál! V každé bolesti se dívejme dále. Nezastavme se jen u té nejistoty,
strachu, nemoci nebo zkoušky. Dívejme se
na úrodu, která přijde, pokud přijmeme utrpení správně, jak nás tomu učí náš ideál.
Snažme se proto přijmout každé utrpení
z lásky k Ježíši opuštěnému, předvídat a vychutnávat bohaté plody, které jsou přede
dveřmi.
CHIARA LUBICHOVÁ
Cercando le cose di lassu, Citta Nuova Editrice 1992, str. 83
Foto Petr Etter
NOVÉ MĚSTO
/ 11
3/2007 – CITADELA
PŘÁTELSTVÍ, O KTERÝCH SE NEVÍ
Lednové setkání iniciativy Zlatá Praha* se konalo
během týdne modliteb za jednotu křesťanů, bylo tedy
zaměřeno na ekumenismus.
V
úvodu jsme shlédli záznam dvou odpovědí Chiary Lubichové na otázky, týkající se konkrétního
prožívání ekumenismu. Čím specificky přispíváme ke sjednocení církví? „Díky tomu, že spiritualitu Hnutí fokoláre žijí členové katolické, anglikánské, luteránské, metodistické i dalších církví,
zrodil se tento lid, aniž bychom o to usilovali.
Když spolu žijeme, známe se, máme se rádi, rozvíjíme svou vzájemnou lásku, nejsme si navzájem lhostejní, máme mnoho společného
a už tvoříme jednu rodinu, už jsme křesťanským lidem,“ říká zakladatelka Hnutí, které vzniklo ve čtyřicátých letech minulého století
a v průběhu let získalo ekumenický rozměr.
Věrohodnost těchto myšlenek měla dokreslit různá
svědectví. Hosté z Českých
Budějovic vyprávěli o společenství rodin, které prožívají
svou víru v různých církvích.
Jeden z nich, Karel, provozuje v rámci diakonie Církve československé husitské
denní stacionář a chráněnou
dílnu. Nedávno ho navštívil jeden pán, katolík, který
chce založit chráněnou dílnu v nedalekém městě. Ptal
se Karla na podrobnosti.
Ten nejprve váhal, jestli mu
má všechno říct, cítil trochu
obavu z konkurence (jednak
kvůli možnostem získávání
finanční podpory, ale také
prodeje výrobků). Nakonec
přece jenom zvítězil bratrský postoj a Karel mu poctivě všechno vysvětlil. Okamžitě dostal odměnu, protože mu host sdělil, že ve farnosti pořádali sbírku a rozhodli se, že výtěžek věnují Karlovu stacionáři.
Podle dlouholetého kazatele evangelické církve metodistické
v Třeboni znamená ekumenismus jistotu a přesvědčení o tom, že víra
v Krista nás sbližuje i přes všechny hranice denominací. Má to praktický dopad i do života jednotlivců a rodin: „Když jsem byl na vojně,
setkal jsem se s jedním věřícím katolíkem. Byl to muž, který své vyznání také žil. Když jel na Vánoce domů a já jsem tu příležitost neměl, poprosil jsem ho, aby se zastavil u rodičů mé manželky. Ochotně to udělal a pořídil krásnou fotografii naší dcery. Jenom muži, kteří
byli na vojně a dostali se na krátkou chvíli domů, mohou ocenit, jak
drahý byl pro vojáka čas, když se dostal z kasáren ven. A on mi ho
část daroval. Když jsem byl po letech služby v Třeboni přeložen do
Jablonce, lékaři zjistili, že mám určitý druh leukemie. Bratři a sestry
z našeho sboru a z širokého společenství Hnutí fokoláre, které jsem
navštěvoval, se za mne modlili. Když jsem po chemoterapii přišel
k lékaři a on se ptal, jak se mi daří, musel jsem říci: ‚Pane doktore, dí-
12 / NOVÉ MĚSTO
ky Bohu i vám se mi daří dobře.‘ Po deseti letech – což je letos – mi
lékař říká: ‚Vy jste vlastně zdravý chlap.‘ Myšlenka, že patříme pro
víru v Krista společně do jednoho těla jako mnohé údy, je na ekumenickém hnutí to nejvzácnější.“
První blok programu uzavřel Pavel Černý, předseda Rady Církve bratrské a zároveň předseda Ekumenické rady církví. Připomněl
starou modlitbu: „Pane Bože dej, abych v měnícím se světě zůstal
tam, kde jsou přátelé.“ Na ekumenismu je podle jeho slov „úžasné
to, co znamená přátelství, a v Kristu můžeme hovořit i o bratrství“.
V souvislosti s druhým setkáním Společně pro Evropu ve Stuttgartu,
které se bude konat 12. května 2007, hovořil o svém dojmu z prvního setkání v roce 2004: „Velmi na mě zapůsobila obrovská různost
Evropské unie, celé spektrum křesťanských církví i politici a žurnalisté. Křesťané tam vydali dobré svědectví politikům, aby nezapomněli
na duchovní kořeny Evropy, aby posilovali vzájemnost mezi národy i z pohledu ekumeny. Zpívat, modlit se, naslouchat svědectvím
v tak velkém společenství
byl nezapomenutelný zážitek. Protože studuji ekumenismus více než dvacet
let, velmi jsem ocenil to,
že na setkání neseném duchovními hnutími Evropy,
z nichž některé je zaměřeno na spiritualitu, jiné na
modlitbu nebo sociální
práci, diakonii, měla všechna hnutí co říci a jejich poselství obdivuhodným způsobem směřovalo k jednotě. Pro mě, evangelického
kazatele, bylo hned první
večer připraveno zajímavé
setkání s luterským zemským evangelickým biskupem z Německa. Vyprávěl
mi, jak rád jezdí do naší
Fota: Dalibor Slavíček země a vrací se přes Cheb,
kde je jeho rodný dům. Hovořil o bolesti, kterou prožíval v období,
kdy nebylo jednoduché k nám cestovat. Pak na setkání ve sportovní
hale, kde bylo deset tisíc lidí, nastala chvíle pro osobní modlitby ve
dvou. Vedle mne seděla paní von Lobkowicz a také od ní, katoličky,
jsem slyšel, jak prožívala rozdělení Evropy se všemi křivdami. Mohl
jsem se modlit za ni a ona se modlila za mě, českého kazatele. Myslím si, že právě v takových modlitbách se uzdravují vztahy, a v tom je
ekumenismus nedocenitelný. Proto ekumenismus, který pracuje na
rovině teologů a ústředí církví, je důležitý, ale to je jenom jedna část.
Je zapotřebí, aby to bylo neseno duchovními hnutími zdola.“
V druhé části lednového setkání Zlaté Prahy hovořil o ekumenických setkáních biskupů jejich přímý účastník, plzeňský biskup František Radkovský, delegát pro ekumenismus České biskupské konference (více na str. 24).
IRENA SARGÁNKOVÁ
* Cílem setkání je vytvořit v Praze místo, kde by se mohli potkat lidé
dobré vůle a vzájemně se povzbudit v dobrém s nadějí, že hodnoty, které vyznávají, přinesou i do prostředí, ve kterých žijí, a tím přispějí k lepším vztahům v tomto městě.
NOVÉ MĚSTO
/ 13
I V.
36. Naráží zde na slova Evangelia, která se proměňovala v oheň, plameny a lásku tak, jak padala do duše.
37. Cit. v G. Rossé, La creazione, v „Nuova Umanita, XXII (2001/6), č. 138, s.
830.
38. Srov. A. Ganoczy, Teologia della natura, Queriniana, Brescia 1997, ss. 276–
277.
39. N. Niwano, Shakyamuni Budda, Queriniana, Brescia 1982, s. 27.
40. Cit. v R. Termolen, Ildegarda di Bingen. Biografia, LEV, Citta del Vaticano
2001, s. 173;
41. Epištola 140, v A. Ganoczy, Teologia della natura, cit., s. 234.
42. Sermoni tedeschi, 43, Adelphi, Milano 1985, s. 205.
43. Teologia della Natura, cit., s. 198.
44. G. Pozi (ed.), Il Libro dell´esperienza, Adelphi, Milano 2001, ss. 129–130.
45. Cit. v H. Egan, I mistici e la mistica. Antologia della mistica cristiana, LEV,
Citta del Vaticano 1995, ss. 590–591.
46. La luce dentro le cose, Citta Nuova, Roma 1998, druhá obálka.
47. Cit. v A. Ganoczy, Teologia della natura, cit., s. 229.
48. Tamtéž.
49. Cit. v A. Ganoczy, Il creatore trinitario. Teologia della Trinita e sinergia,
Queriniana, Brescia 2003, ss. 123–125.
50. Tamtéž, s. 144.
51. V jednom jejím spise například čteme: „Skutečný umělec nám určitým způsobem předává pomocí svého díla, které je pouhou hračkou proti přírodě,
veledílu Božímu, představu o tom, kdo je Bůh, a dává nám v přírodě nalézat
trinitární stopy Stvořitele: hmotu, zákon, jenž ji formuje, téměř evangelium
přírody, život, téměř důsledek jednoty těch dvou. Celek je pak cosi, co tím,
že dál žije, nabízí obraz jednoty Boha, Boha živých.“ (Il Ricreatore, Scritti
Spirituali/1, Citta Nuova, Roma 1991 3, s. 196).
52. Srov. výše citovaný text.
53. Srov. Gregorio Magno, Vita di san Benedetto e la Regola, Citta Nuova, Roma 1975, ss. 99–101.
věci samé. Jednota všeho byla silnější než rozdílnost jednotlivých věcí navzájem.“
Podobně se vesmír jevil i Anděle z Foligna, která ho viděla „jako by to byla malá věc“, takže ho mohla obejmout.51 Totéž se stalo Benediktu z Nurie
v jeho slavném vidění světa, který byl celý soustředěn do jednoho slunečního paprsku.52 Ale i zde přináší Chiařina zkušenost nový prvek: jednota stvoření je plodem láskyplného vztahu mezi stvořenými věcmi. Nejsou „malou
věcí“ tím, že by byly před nekonečným Bohem malinkaté, jak se zdá, že zakoušela Anděla. Nejsou „soustředěny do jednoho slunečního paprsku“, protože by byly soustředěny Božím pohledem, jak to zakoušel Benedikt. Jsou
„jedno“, protože každá skutečnost je „zamilovaná“ do druhé, míří ke druhé,
protože je přitahována, jí se dává a s ní se v jednotě stravuje. To láska žene
stvořené skutečnosti jednu ke druhé, aby se nalezly a sjednotily.
Ocitáme se v rozměru, který je odlišný i od dantovské „lásky, která hýbe
sluncem a ostatními hvězdami“.53 Boží láska v Chiařině zkušenosti není vnějším vlivem, který hýbe věcmi a žene jedny ke druhým. Boží láska má účast na
skutečnostech samých a činí z pohybu stvoření vnitřní realitu, vzniká uvnitř
a je motivována právě účastí na lásce. (pokračování)
FABIO CIARDI
I.
ZKUŠENOST MYSTIKŮ
Vnímání Boha ve stvoření je společné všem velkým náboženstvím i přes
rozdílné chápání víry. Upanišády zobrazují Brahmu jako obrovský prostor, „v
němž spočívají světy“ a v němž „je všechno obsaženo“; božstvo objímá a zahrnuje všechno. Lao-c‘ představuje Tao jako „příbytek všech věcí“38. O Buddhovi
se vypráví: „Když Shakyamuni spatřil svět očima Buddhy, uviděl, že se mu každá věc ukazuje úplně proměněná: živočichové, rostliny, lidské bytosti, všechno
bylo jakoby ponořené do takové lázně slávy a nádhery, jako by vše bylo zalité
životem samotného Buddhy. Jeho spontánní zvolání: ,Nádhera! Nádhera!‘
vytrysklo z jeho veliké radosti, že objevil skutečný stav veškerého bytí.“39
I křesťanští mystikové svědčí o podobném vnímání. Jako příklad stačí připomenout jen několik z mnoha zkušeností.
V posledním dílu trilogie o viděních, Liber divinorum opera, sepsané v letech 1163 až 1173, popisuje Hildegarda z Bingen makrokosmos a mikrokosmos, jejich vzájemné vztahy a vztahy ke Stvořiteli. Trojjediný Bůh obklopuje
kruhy kosmu, které v sobě zase zahrnují lidskou bytost, syntézu všeho stvoření. Hildegarda ve své vizi hledí na kosmický řád a slyší hlas Boha Lásky, který jí
V
VNÍMÁNÍ BOHA POD POVRCHEM VĚCÍ
téže době, která bezprostředně předcházela období osvícení, jež charakterizovalo léto roku 1949, prožívá Chiara
vedle zkušenosti Slova ještě jednu zkušenost: vnímání Boží přítomnosti pod povrchem věcí. Vzpomíná takto:
„Všimla jsem si, že nehoří jen všechno ve mně36, ale jistým
způsobem i mimo mne. Měla jsem dojem, že vnímám,
možná díky zvláštní Boží milosti, přítomnost Boha pod
povrchem věcí. Takže když jsem viděla borovice zalité sluncem, potoky, jak se
třpytí ve vodopádech, když kopretiny a jiné květiny i obloha v létě slavnostně
zářily, tím jasněji jsem viděla jiné slunce, to, které stojí za vším stvořením.
Myslím, že jsem určitým způsobem viděla Boha, který podepírá a řídí věci.“37
Stojíme před tím, co Chiara definuje jako „zvláštní milost Boží“, i když si
s rezervou, která je jí vlastní, dovoluje dodat malé „možná“. V každém případě z analýzy textu vyplývá, že se jedná o zvláštní mystický dar.
4. ČÁST
a přítomnost Boží
pod povrchem věcí.
ŠkolaSlovo
Abba
jako láska
!
TEOLOGIE JEDNOTY
– 3/2007
3/2007 – TEOLOGIE JEDNOTY
říká: „Já jsem nejsilnější oheň, já zapaluji všechny jiskry života. Nic smrtelného
ze mne nevychází. Já rozhoduji o bytí. Pomocí svých křídel létám kolem světa,
protože jsem jej moudře uspořádal. Já, planoucí život božské podstaty, zažíhám jiskru krásy polí, odrážím se ve vodách, hořím ve slunci, měsíci a hvězdách. A v lehkém vánku, v téměř nepostřehnutelném dechu, probouzím
všechno ke kypícímu životu. Vzduch žije v tom, co se zelená a kvete. Vody
běží, jako by byly živé. Já, síla ohně, odpočívám skryt ve všech těchto prvcích,
které díky mně hoří, tak jako je dech neustále hybnou silou člověka. Všechny
prvky žijí ve své přirozenosti, nic mrtvého v nich není, protože já jsem život.“40
Hildegarda vidí všechno stvoření zahrnuté láskou, protože „když chtěl Bůh
stvořit svět, sklonil se ve své něžné lásce (...). Základem stvoření byla láska.“41
Mistr Eckhart je dalším velkým mystikem, který široce hovořil o svém
vnímání stvoření. Na srdci mu ani tak neleží, aby ukázal, co a jaké stvoření je, ale spíše, kde se nachází. „Všechny věci jsou v Bohu.“42 Ganoczy toto
ústřední a často se opakující tvrzení komentuje takto: „Bůh v sobě, ve svém
jediném objetí, střeží svět věcí a lidí, jejich bytí, jejich různost i stejnost.“43
Eckhart tedy vidí vzájemnost mezi Bohem a stvořením, perichoresis.
V jedné extázi Anděly z Foligna slyšíme, jak Bůh říká, že jí ukáže něco ze
své moci. „V tom okamžiku se mi otevřely oči duše. A viděla jsem plnost Boha, v níž jsem objímala celý svět od moře k moři; propasti, moře i všechno
ostatní. A viděla jsem ve všem jen nevýslovnou Boží moc. Duše plná obdivu
vykřikla: ‚Tento svět je v očekávání Boha.‘ A objímala jsem celý svět od moře k moři, jako by to byla maličkost; propast, moře i všechno ostatní, jako by
to byla malá věc, ale Boží moc vynikala a všechno naplňovala.“44
Gemma Galgani viděla „nekonečně zářivé světlo, které prostupuje všemi
věcmi a zároveň všemu dává život a ducha, takže všechno, co existuje, má život z tohoto světla a z něho žije“. Proto – tvrdí – „vidím svého Boha a všechno stvoření v něm“45.
V naší době popisoval biskup Klaus Hemmerle krátce před smrtí své vnímání přírody takto: „Byl jsem na dovolené v Alpách a jednou se mi na procházce zdálo, že slunce spadlo do údolí. Světlo už neosvětlovalo krajinu
shora, ale jakoby zespoda a zevnitř. Hory, pěšiny a voda zrudly ve slunci,
které bylo v nich a jakoby pod nimi.“46
STOPY BOŽÍ TROJICE
Teologie ve svých úvahách o stvoření prohloubila vztah mezi Bohem a jeho dílem, v němž nalezla mnoho stop Trojice. Augustin je jedním z největších zastánců tohoto názoru. Trojitosti, které vidí ve stvořených bytostech,
se staly klasickými pojmy. Podstatu (substantia) přisuzuje Otci, sílu (virtus)
Synovi a činnost (operatio) Duchu Svatému, a podobně i váha, počet a míra
věcí, anebo trojitost psychologická: paměť, rozum a vůle.
Vedle těchto trinitárních analogií, vlastních každému jednotlivému stvoření, zdůrazňovala teologie a mystická zkušenost i stopy Trojice ve vztahu mezi
stvořenými skutečnostmi, který je odleskem vzájemného vztahu lásky mezi
třemi Božskými osobami. Hildegarda z Bingen to již intuitivně poznala, když
II.
řekla, že „stvoření obsahuje druhé stvoření a každé stvoření je druhým stvořením podepíráno“47. Myšlenka spočívá v tom, že se jednotlivé části vzájemně
obsahují a ovlivňují. Tuto myšlenku vyjádřil v antice Anaxagoras, podle něhož
„jsou všechny věci v každé věci; nemohou stát stranou, ale všechny věci v sobě
mají část každé věci“48. Na tento Anaxagorův princip odkazuje výslovně Mikuláš Kuzánský, když ve svém spise Docta ignorantia mluví o Bohu „ve světle stvoření“. Na rozdíl od Augustina nachází Kuzánský obrazy Boží Trojice
ve vztazích mezi stvořenými bytostmi, protože například plodí, jsou plozeny
a spojují se mezi sebou. Jedná se, jak sám upozorňuje, o „velmi vzdálenou analogii“, ale zároveň skutečnou, protože takové podobnosti sahají až ke tvořivé
činnosti Boha: „Všechny stvořené věci nesou obraz tvořivé síly... tvořící Trojice.“49 Stvořené skutečnosti nejsou bezprostředně spojené jen se svým Stvořitelem, ale i mezi sebou navzájem. Tvořící přítomnost Boží působí, že jedny
jsou přítomny ve druhých, že mohou být a jednat jedny ve druhých a jedny
s druhými. Perichoresis mezi Bohem a světem podněcuje i perichoresis mezi
stvořenými skutečnostmi. „Trojice,“ komentuje Ganoczy, „takto ,trinitarizuje‘
vesmír. (...) Bez Boží Trojice a jejího působení, které umožňuje existenci věcí,
by nemohl vesmír vykazovat trinitární analogie s Boží Trojicí.“50
TRINITÁRNÍ ZKUŠENOST STVOŘENÍ
Chiařina zkušenost zapadá jak do kontinuity mystických zkušeností světců tak i teologických úvah. I ona zdůrazňuje trinitární analogii každé jednotlivé stvořené skutečnosti.
Nicméně ve své zkušenosti, kterou jsme uvedli výše, staví do popředí
hlavně „trinitární“ vztahy mezi stvořenými skutečnostmi, které je připodobňují Bohu ve Trojici: „Všechny byly mezi sebou spojené láskou, všechny byly jako zamilované jedna do druhé.“
V této zkušenosti můžeme zachytit další, hlubší porozumění vztahu mezi
Trojicí a stvořením vzhledem k analogickým zkušenostem jiných mystiků,
a to na základě zkušenosti Boha jako Lásky. Chiara totiž vnímá, že je mezi
stvořením explicitně přítomen především vztah lásky, který charakterizuje
život tří Božských osob. Protože Bůh Stvořitel je Láska, předává každému
svému stvoření láskyplný vztah, který žije sám v sobě ve vztahu lásky, díky
němuž je Trojjediný. Zkušenost s Bohem Láskou, s Trojjediností dovoluje
Chiaře číst novýma očima v hloubce věcí: ukazují se jí nejen ve vzájemném
vztahu jako dcery Boha Lásky, který je Osobami ve vzájemném vztahu, ale
přímo jako „zamilované“ do sebe navzájem. „Zamilované“, protože po sobě
touží, přitahují se se stále obnovovanou svěžestí v okouzlení první zamilovanosti. Toto zjednodušení je velmi sugestivní a vyznačuje plod mystické
kontemplace: „Když se potok vléval do jezera, bylo to z lásky. Když jedna
borovice rostla vedle druhé, bylo to z lásky.“
Vesmír se jeví jako sjednocený Boží přítomností a dynamikou vzájemné lásky, kterou do něj Bůh jako Trojice vrývá: „A vidění Boha pod povrchem věcí,“ píše Chiara, „které dávalo jednotu stvoření, bylo silnější než
III.
14 / NOVÉ MĚSTO
3/2007
Kresba: Petr Ettler
SLOVO ŽIVOTA
NA BŘEZEN 2007
„KDO SEJÍ V SLZÁCH, ŽNOUT
BUDOU S JÁSOTEM.“
(ŽALM 126/125, 5)
oto Slovo života je vybráno
z žalmu, který velebí rozhodný a mocný zásah Boha,
který vysvobodil svůj lid
z vyhnanství v Babylónii
a v průběhu dějin zakročí
pokaždé, když vidí, že je jeho lid sklíčený, zdrcený a ohrožený zlem.
Osud každého z nás je tu působivě zobrazen: na jedné straně nejistota, úzkost rozsévače, který svěřuje zemi semeno (bude úrodný rok? vzejde obilí?), na druhé radost z vytoužené sklizně.
T
„KDO SEJÍ V SLZÁCH,
ŽNOUT BUDOU S JÁSOTEM.“
Když přemýšlíme o svém životě, napsala Chiara Lubichová, často si ho představujeme jako harmonický „sled dní, v nichž si
dáváme předsevzetí, že jeden bude lepší než
druhý, naplněný dobře vykonanou prací,
studiem, odpočinkem, hodinami strávenými v rodině, na setkáních, schůzkách, sportováním či časem k zotavení..., které trávíme
v určitém řádu a pokoji (...). V lidském srdci
existuje stále naděje, že se vše bude odvíjet
právě tak, a ne jinak.
Ve skutečnosti se ale naše ‚Svatá cesta‘
odvíjí jinak, protože Boží záměry jsou jiné.
A Bůh myslí na to, aby do našeho programu
vložil i jiné prvky, které chce nebo dopouští,
aby náš život získal opravdový smysl a dosáhl
cíle, pro který byl stvořen. Proto přicházejí fyzické i duchovní bolesti, nemoci, tisíce
utrpení, která spíše vypovídají o smrti než
o životě.
Proč? Snad proto, že Bůh chce smrt? Ne,
naopak, Bůh miluje život, ale život tak plný,
tak plodný, jaký bychom si – s celým svým
úsilím o dobro, o mír a všechno kladné – nikdy nedokázali představit“1.
Proto toto přirovnání k rozsévači, který
zasévá semeno, které je předurčeno k zániku a je znamením našich námah a utrpení,
a přirovnání k ženci, který sbírá úrodu z klasů, které z tohoto zániku vzešly: „Jestliže
pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese
hojný užitek.“2
„Bůh chce, abychom během života zakoušeli určitý druh smrti – nebo někdy i různé druhy smrti – ale (...) kvůli tomu, abychom přinášeli život, abychom konali díla,
která jsou na jeho úrovni, nejen na úrovni
nás, obyčejných lidí. To je smysl našeho života: život bohatý, plný, překypující, život,
který by byl odleskem jeho života.“3
„KDO SEJÍ V SLZÁCH,
ŽNOUT BUDOU S JÁSOTEM.“
Jak žít toto Slovo života? Opět nám radí Chiara, která nás vede k uskutečňování
Božího slova: „Je zapotřebí dát hodnotu
bolesti, malé či velké, vzít ji v úvahu (...).
Dát hodnotu zvláště námaze a oběti, kterou vyžaduje láska k bližnímu: to je naše
typická povinnost.“4 To je bolest, která plodí život!
A k tomu dochází, aniž bychom si to uvědomovali, také tehdy, když nevidíme výsledek. Víme však, že občas „někdo zasévá
a jiný sklízí“5. Jakou budoucnost mají děti, které se snažíme co nejlépe vychovávat?
Kdo uvidí výsledky mého společenského nebo politického úsilí? Nikdy nepodlehněme
únavě v konání dobra6, plody přijdou možná později, možná jinde, ale přijdou.
Naději, jistotu, zaručený cíl máme na životní cestě před sebou. Těžkosti, zkoušky,
protivenství, která nás občas trápí, jsou nutným přechodem, který nám otevírá blaženost a radost.
„Pokračujme dál! V každé bolesti se dívejme dále. Nezastavme se jen u té nejistoty,
u té zkoušky... Dívejme se na úrodu, která
přijde.“7
„KDO SEJÍ V SLZÁCH,
ŽNOUT BUDOU S JÁSOTEM.“
Patricie, dvaadvacetiletá studentka práv,
nedávno nastoupila jako asistentka ředitele jednoho oddělení. „Už od začátku,“ říká,
„jsem si předsevzala, že se budu ve své práci stále zlepšovat a udržovat takový vztah se
svými kolegy, aby se každý cítil doceněný.“
Ale často je třeba jít proti proudu a bránit
vlastní principy až do krajních důsledků, jak
k tomu dodává: „Jeden důležitý člověk z našeho pracovního prostředí, který požíval jistých výhod, se choval vyloženě nečestně.
Musela jsem mu to říci.“
Protože Patricie vyjádřila svůj názor, přišla o práci. „Velice jsem trpěla, ale zároveň
jsem byla klidná, protože jsem věděla, že
jsem jednala správně.“ Nezoufala si, protože
si silně uvědomovala, že má Otce, pro kterého je všechno možné a který ji nesmírně miluje. V ekonomické a pracovní situaci, která
panuje v Paraguayi, se to zdálo nemožné,
přesto tentýž večer dostala dvě pracovní nabídky. A nová práce je dokonce lepší než ta
předchozí a více souvisí s jejím studiem.
FABIO CIARDI
A GABRIELLA FALLACARA
1. Cercando le cose di lassù, Città Nuova, Řím
1992, str. 83–84; 2. Jan 12, 24; 3. Op. cit, str.
84; 4. Ibid., str. 102; 5. Jan 4, 37; 6. Srov. Gal 6,
9; 7. Op. cit., str. 85.
NOVÉ MĚSTO
/ 15
3/2007
KDYŽ JSME S JEDNOCENI V LÁSCE,
BŮH JE S NÁMI
B
T VÁ MALÁ JISKRA
Z A PÁ L Í V E L K Ý O H E Ň
V
druhém ročníku teologické fakulty mi zjistili roztroušenou sklerózu. Byla to chvíle velkého zmatku: Bůh mě
povolal k tak krásnému povolání, jako je kněžství,
a teď bych ho měl kvůli zdravotním obtížím ztratit?
Díky jednomu knězi z Hnutí fokoláre se tato situace
změnila v setkání s Ježíšem, který na vrcholu své lásky
k nám zakusil tu nejtemnější opuštěnost. Skrze několik
slov Chiary Lubichové, která jsme společně četli, vnesl tento okamžik Ježíšova života světlo do mého pohledu na svět a můj vlastní život. Pochopil jsem,
jak mám tuto chvíli prožívat: zvolit si jako svůj ideál pouze Boha.
Neměl jsem možnost ztrácet čas. Mohly to být mé poslední dny v semináři. Snažil jsem se každý okamžik prožít intenzivně a začal jsem milovat jako
nikdy předtím. S omezenými silami, které jsem měl, jsem se snažil naslouchat
každému spolužákovi, modlit se s větší láskou, soustředit se na studium. Míjely dny a můj zdravotní stav se zlepšil. Biskup i spirituál souhlasili s tím, že
v semináři zůstanu a budou provedena nezbytná opatření pro mé zdraví.
Během následujících let jsem dál prožíval těžké chvíle, ale pokaždé to byla příležitost setkat se s Ježíšem opuštěným. Tak jsem nacházel pokoj i zdraví.
Jednou jsem měl velké potíže s očima a nemohl jsem číst. Když jsem si uvědomil, že začínám ztrácet zrak, lekl jsem se. Ale pak mě napadlo: „Z čeho
máš strach?“ Myslím, že to byl Duch Svatý, který uprostřed vnější tmy vnesl
do mého nitra jasno. Obnovil jsem svou volbu a plody byly bezprostřední.
Jako nikdy předtím jsem zakoušel trvalou jednotu s Bohem. Jistěže nechyběly
okamžiky strachu a bolesti, ale všechno mělo jméno: byla to Ježíšova přítomnost a jeho dar.
Ten den, když jsem šel z domova na kliniku, jsem měl v tašce jen jeden lístek na metro a pár drobných. Aniž bych cokoliv zaplatil, dostal jsem nejlepší
možnou lékařskou péči a jako dar i léky. Někdo pro mne dokonce obstaral
ubytování nedaleko kliniky. Několik týdnů nato mi lékaři oznámili, že symptomy oční neurózy ustupují a nezpůsobily žádné poškození.
Všechny tyto zkušenosti mě přesvědčily, že mou jedinou jistotou je Ježíš. Na
„druhou kolej“ se dostalo povolání ke kněžství. Na prvním místě je Bůh.
V roce 2003 jsem chtěl vyjádřit písní to, co prožívám. Vznikla dlouhá
báseň, která byla u nás publikovaná v „Národním literárním fondu“. V den
prezentace knížky předseda fondu – člověk, který se považuje za ateistu – hovořil o svém setkání s mou poezií. Představoval si, že budu spíše starší muž,
protože se v mé poezii setkal „s něčím starodávným a moudrým“. Když mě
osobně poznal, byl překvapen mým mládím, ale pak pochopil, že to „něco starodávného a moudrého“ nepochází z mého věku, ale ze setkání s tím Bohem,
který křičí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
DIAZ YEPES
Fota: archiv
T
O
V
I
Ž
A
V
O
L
ZE S
ylo mi 18 let, když jsem se rozhodl vstoupit do semináře. „Nakazil“ mě náš farář tím, jak se daroval prostým lidem, campesinos,
chudým...
Než jsem byl vysvěcen na kněze, poznal jsem Hnutí fokoláre. Objasnily se
mi nové skutečnosti například vidět Ježíše v druhých: „Mně jste to učinili.“
Církev a své povolání jsem však nově pochopil především díky Ježíšovým slovům: „Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20)
Tři roky jsem farářem v Bolivaru v Andách v nadmořské výšce 3000 m.
Farnost tvoří vedle malého města 40 zemědělských usedlostí, rozptýlených na
rozlehlém území bez silnic a komunikačních prostředků... Abych se dostal do
nejvzdálenější usedlosti, je zapotřebí jet tři dny na mezku.
Lidé žijí – jak říkají naši biskupové – zkušenost dlouhého Velkého pátku:
bez světla, lékařské péče, telefonu a někde bez škol. V této situaci je církev jediným zpřítomněním života, který přináší naději do budoucnosti.
Když jsem přijel do Bolivaru, podnikal jsem dlouhé misijní cesty, které
trvaly i tři týdny, abych aspoň trochu své farníky poznal.
Na některých místech jsem narazil na zchátralé kaple, nepokřtěné děti
a mladé lidi, na dospělé, kteří založili rodinu bez svátosti manželství. Všude
jsem slyšel výkřik: „Proč jste nás opustili?“ Ale navzdory mnoha letům bez
návštěvy kněze jejich víra nevyhasla.
Mé první hlásání – nejen slovy, ale také drobnými skutky – bylo: „Ne, nejste zapomenuti; Bůh vás nesmírně miluje; a kde jsou dva nebo tři v Ježíšově
jménu a mají se rádi, On je přítomen; a když někdo trpí, On je ještě více přítomen, protože máme podíl na jeho utrpení na kříži.“
Na každém místě bylo zapotřebí ustanovit katechety a uspořádat „křesťanské společenství“ tak, aby přítomnost kněze nebyla nezbytná a aby všichni dosvědčovali naši víru, živou církev, i když zdi kaple byly zničené. Tedy
církev společenství.
S tímto novým duchem církve společenství jsme vytvořili tým, který vede
katechetický kurz. Přáli jsme si, aby první katecheze neprobíhala prostřednictvím „jednoho člověka“, který přednese zajímavá témata, ale aby to bylo
svědectví skupiny, které ukáže, jak dělat věci v jednotě. Náš kurz byl opravdu
formační „jev“, skutečná zkušenost rodiny pro celou farnost.
Byli jsme překvapeni, že se nejen dospělí, ale také mladí vraceli do církve,
protože objevili její novou tvář: církev – rodinu, církev – společenství.
EMETERIO CASTANEDA
KNEŽÍ NA SETKÁNÍ, NA KTERÉM ZAZNĚLY UVEDENÉ PŘÍBĚHY.
16 / NOVÉ MĚSTO
Fota: archiv
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
ZAČÁTKY DÍVČÍ SKUPINY GEN VERDE.
– 3/2007
z nejrůznějších kulturních, geografických
i společenských poměrů.
Dalším důvodem je schopnost šířit dávné (nebo spíše věčné) hodnoty moderními
prostředky.
V té době bylo nemyslitelné předvádět
v divadle to, co se zpívalo u oltáře, a ještě
méně hrát v kostele (samozřejmě s nezbytnými formálními úpravami) to, co se hrálo
v divadle nebo bylo slyšet v rádiu.
Tyto dvě skupiny dokázaly svého času
(a možná aniž by si to uvědomovaly) prosadit hudbu mladých v církvi a zároveň nábožensky inspirovanou hudbu u velké části
světa mladých. Také jedna malá revoluce.
GEN ROSSO A GEN VERDE,
PRVNÍCH ČTYŘICET LET
To je výročí, které dovoluje
hodnocení (samozřejmě pozitivní),
ale především vyslovení představ
o živé a plodné budoucnosti.
P
rosinec 1966. Beatles pracují na svém budoucím
veledíle Sergent Pepper,
Rolling Stones si užívají
slávy se Satisfaction. Truman Capote vydává svou
otřesnou knihu Chladnokrevně a Garcia Marquez podobně epochální dílo Sto roků samoty. Ve Vietnamu se
dál umírá, Che Guevara hlásá a uskutečňuje
svoji partyzánskou revoluci a svět mladých
se dává dohromady i díky hudbě a jejím novým hrdinům, a vytváří tak předpoklad pro
to, co se zakrátko stane nejhalasnějším a nejromantičtějším hudebním obdobím.
V tomto kontextu byly založeny mezinárodní hudební skupiny Gen Rosso a Gen
Verde v citadele Loppiano nedaleko Florencie, která se ještě nevzpamatovala z nedávných povodní. Pitoreskní začátek (dvě bicí
soupravy – červená, italsky rosso, a zelená,
italsky verde, které zakladatelka Hnutí fokoláre Chiara Lubichová vybrala toho roku jako dárek k Vánocům) vypadá dnes spíše jako malé prorocké znamení a geniální intuice
než jako pouhá záminka pro vznik skupin.
O čtyřicet let později totiž obě kapely nejen
hrají, ale otevřely cesty, které pak mnozí následovali. Postavily mosty, po nichž mohlo
mnoho dalších přejít. Propůjčily hlas snům,
o které ještě dnes mnozí usilují.
VÁNOCE 1966, TEHDY CHIARA LUBICHOVÁ
DAROVALA MLADÝM DVĚ BICÍ SOUPRAVY.
Kapely Gen Rosso a Gen Verde jsou pravděpodobně nejznámější hudební skupiny
moderní doby inspirované křesťanskými
hodnotami. Navzdory nejasné definici, bez
jakýchkoli předchůdců a zakladatelů školy.
A i z dalších důvodů má smysl shrnout jejich činnost, bez ohledu na citové pouto,
které nás k nim už po desetiletí váže.
Především jsou multikulturní.
To je v době „worldmusic“ a globalizace
skoro samozřejmé, ale tehdy to bylo naprosto nové, protože všechno, co nebylo ze Západu, končilo v nepřístupných kabinetech
antropologů a etnologů. Přesto vznikly skutečně mezinárodní kapely bez ohledu na rasu, složené z mladých umělců pocházejících
I když texty jejich prvních písní dnes zní
jemně a nevinně (stejně jako skoro všechny
písně z éry beatu), dokázaly o velkých věcech hovořit prostými slovy. Rýmy v sobě
měly geny nového světa, který zářil v očích
mladých šedesátých let. Gen: nikoli náhodou je to zkratka generazione nuova – nová generace. Především obě skupiny představovaly skutečně naprostou výjimku v nestálém světě hudebního byznysu, protože
každá stránka jejich každodenního života
byla v souladu s jejich uměleckou a profesionální podstatou: zpívali o tom, co žili, a žili
to, o čem zpívali. Se vší odvahou těch, kteří
se chtějí pokusit zbořit všechny bariéry mezi
uměním a životem. A nést důsledky.
NOVÉ MĚSTO
/ 17
3/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
VŠECHNO NEJLEPŠÍ
K NAROZENINÁM!
G
GEN
ROSSO
– MUŽI – V SOUČASNÉ DOBĚ.
Ale Chiařina intuice dohlédla ještě dál.
Až k odvážnému rozhodnutí přivést na svět
dva projekty o stejné důstojnosti, hodnotě
a zodpovědnosti, dát život skupině složené ze samých žen. Koperníkovská revoluce
v hudebním prostředí, které se ještě ani dnes
nezbavilo posledních zbytků mužského šovinismu.
Tentýž duch, vtělený do dvou různých
temperamentů a dvou různých způsobů vyjádření. Tehdy jako dnes. I když Valerio Cipri a Paola Stradi, kteří prožili život ve dvou
skupinách, dnes hovoří jednohlasně: „Bylo
to čtyřicet let věrnosti úkolu, který jsme na
počátku přijali: přinést semínko naděje, že
je možný svět svornosti a harmonie mezi
národy, se zvláštní pozorností věnovanou
těm nejposlednějším: vězňům, uprchlíkům,
přestárlým, nemocným, vyhoštěným... Jsme
klidní, protože cítíme, že můžeme říci, že
jsme nikdy nepřistoupili na kompromis a že
jsme uchovali čistotu poselství míru a jednoty, které jsme chtěli přinést všem.“
A během těch let se událo mnoho věcí.
Od prvních koncertů ve vesnických sálech
až po světové stadióny, od prvních nesmělých písniček až po nejnovější muzikály.
Desítky desek, stovky písní, téměř ve všech
jazycích světa. A cesty obou kapel se často
setkaly při velkých událostech (například vystoupení před třemi různými papeži) nebo
při společném komponování. Gen Rosso
a Gen Verde si „vychovaly žáky“ i v těch nejvzdálenějších koutech světa do té míry, že se
domnívám, že by jejich budoucnost mohla
spočívat právě v tomto mimořádném povolání probouzet pozitivní energii a hodnoty,
které hudební byznys příliš často umrtvuje,
protože je to pro něj neproveditelné, anebo
nemá dostatek příležitostí. Kdokoli v těchto letech „hrál“ – ať už Noa nebo Antonella
Ruggiero, režisér Leandro Castellani, hvězda jako Marinel Stefanescu, nebo písničkář
jako Guccini – ví, že takové zkušenosti se
vryjí do srdce umělce a někdy ho poznamenají navždy. To platí i pro dvě skupiny, které
se ještě dnes potí a dýchají prach pódií ve
znamení vlastní tvrdošíjné, zasloužené, hrdé
a pokorné samostatnosti.
Ale nerad bych upadl do psaní hagiografie (život svatých).
Raději se omezím na přání všeho nejlepšího, které je po těch letech a zápasech velmi
na místě. V těchto dnech si pro ně přeji – pro
každého a každou z těch, kteří v těchto uplynulých letech se skupinami sdíleli alespoň
část cesty – aby mohli dál být vtělením toho,
o čem už čtyřicet let zpívají.
Je to stejné přání, jaké jim před časem
vyslovila Chiara: „Aby hudba, světla a barvy vašich vystoupení předkládaly skutečný,
čistý, ryzí ideál jednoty bez kompromisů, se
sílou, která vychází ze svědectví vašich životů.“ Žádné konfety showbyznysu, ani potlesk placeného publika, ale spíše vřelé objetí
a bratrství těch, kteří se jako oni lopotí, trpí,
doufají, věří a dál důvěřují.
FRANZ CORIASCO
GEN VERDE DNES.
18 / NOVÉ MĚSTO
en Rosso se rozhodli oslavit své čtyřicáté narozeniny s předstihem albem
Zenith, Gen Verde chtěly respektovat datum a na konci prosince vydaly dvě
hodně odlišná díla, která však shodně představují dvojí způsob vyjadřování skupiny.
DVD „Přikrývka světa“ (La Coperta del
mondo) je syntézou jejich nedávného stejnojmenného představení, které je z části doplněním předchozího alba „První stránky“ (Prime
pagine). Zpracovává multimediální formou
(hudba, zpěv, tanec, videoprojekce a choreografie) historii a vývoj Hnutí fokoláre a jeho
hlavních osobností. Na tucet audiovizuálních fragmentů (plus dvě stopy jako bonus),
které dobře shrnují show, která stojí na pomezí mezi muzikálem a divadelním představením a kterou skupina dál hraje jak v Itálii,
tak i v zahraničí. Další novinkou je to, že CD
obsahuje různé části „Mše svornosti“ (Messa
della concordia), nádherné kolekce liturgických zpěvů (skutečná zpívaná mše napsaná
ve spolupráci se slavným skladatelem a teologem Pierangelem Sequerim), která zřejmě
obohatí repertoár mnoha farností (jak se to už
po několik desetiletí děje). Skladby mají vedle respektování církevního slavení mše i svůj
propracovaný styl, který je už po léta charakteristický jak díky melodi, tak i přesností vokálních harmonií. Rok práce na zkoušení, jak
„sladit bratrství“ (Sequeriho definice) v díle,
které už názvem hlásá svůj cíl: v dnešní době
plné napětí všeho druhu ještě naléhavější.
Je zbytečné dodávat, že přítomnost Gen
Rosso v některých vokálních autorských partech potvrzuje, jak jsou tyto dvě skupiny dál
spřízněné i mimo ideál, který je vede, a přitom navzájem respektují svou odlišnost.
Možná Gen Verde i Gen Rosso nezanechají v panoramatu současného popu nesmazatelné stopy, ale není pochyb o tom, že
přinejmenším v rámci specifického prostředí mají kreativní sílu všeobecně uznávané
hodnoty.
Album, které vychází právě ke čtyřicátému výročí, je toho dalším důkazem.
F. C.
– 3/2007
Fota: archiv R. Nocke
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
S MANŽELEM
EKUMENA
VE FARNÍ KUCHYNI
Ruth Nocke, vdova po evangelickém pastorovi, se
ohlíží za svým bohatým životem, jehož součástí byl
i ekumenický dialog.
R
uth Nocke už řadu let žije v Berlíně. V severoněmeckém městečku Celle se sice narodila před 78
lety, ale během hovoru se ještě potýká s tamním
dialektem. V Celle se také seznámila se svým
mužem Heinrichem. Docházela totiž na místní
faru, kde mimo jiné připravovala bohoslužby
pro děti. Heinrich Nocke se chtěl stát pastorem,
začal studovat evangelickou teologii a musel se proto také naučit, jak
vést k víře i malé děti. „Bylo mi tak trochu trapné,“ ohlíží se Ruth
Nocke ve svém vyprávění o několik desítek let zpět, „že by Heinrich
měl jako budoucí farář přihlížet tomu, jak povedu dětskou bohoslužbu.“ Heinrich se však přitom díval také na ni a nakonec se do temperamentní slečny zamiloval. To se událo v roce 1948. O rok později se
ho biskup zeptal, zda by byl ochotný jít do sovětské okupační zóny
(pozdější NDR), odkud řada farářů již odešla do západních částí rozděleného Německa. A Heinrich souhlasil. Mladý pár, který nedávno
uzavřel sňatek, se tak v roce 1952 stěhoval do Rothenburgu nad Nisou v dolnoslezské Horní Lužici. Tam se také narodily jejich tři první
děti – Barbara, Friederike a Heinrich jr.
Pro mladou manželku evangelického faráře nebylo snadné rozhodnout se pro přestěhování na Východ. Na takzvané mírové hraRODINA NOCKE.
BĚHEM CHVIL
ODDECHU.
nici na Odře a Nise (hranice mezi Polskem a Německem po druhé
světové válce – pozn. překl.) se tehdy totiž ještě někdy v noci střílelo.
Komunistický režim navíc uzavřel zařízení, věnující se péči o evangelickou mládež, a mnohá církevní společenství byla pronásledována. A v okamžiku, kdy se v Berlíně začala stavět zeď (13. srpna 1961),
byly dvě děti právě na prázdninách u babičky v Celle. „Mnoho nocí
jsem proplakala,“ vzpomíná Ruth Nocke. Její muž však chápal odchod do východního Německa jako vůli Boží a ona chtěla nést toto
rozhodnutí spolu s ním.
Poněvadž Ruth Nocke trápí astmatické obtíže, dostala radu, aby se
z klimaticky nepříznivých nížin řeky Nisy odstěhovala. Rodina proto přesídlila do okolí Berlína, nejprve do Gielsdorfu u Strausbergu.
Zde přišly na svět Dorotka a Eremite a současně zde začalo „dobrodružství ekumeny“. „V roce 1963, tedy ještě během jednání II. vatikánského koncilu se zeptal Johannes Assmann – tehdejší kněz ze
NOVÉ MĚSTO
/ 19
3/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
RUTH S DĚTMI A VNOUČATY.
Strausbergu – mého muže, zdali by s ním nechtěl společně sloužit
ekumenickou bohoslužbu.“ Na to, jak společná bohoslužba tehdy
probíhala, si už Ruth nevzpomíná. V paměti má však dobře uloženo,
jak se v následujících letech setkávali katoličtí a evangeličtí faráři ke
společným rozhovorům nad Biblí. Ekumenická vzájemnost začala.
„V prostorách naší fary vyučoval například místní kaplan katolické
náboženství a kontakty mezi duchovními byly stále srdečnější,“ vypráví Ruth. Panoval zde sice řád „Bohem chtěný“, ale katoličtí kněží
se setkávali k rozhovorům pouze s pastory, nikoli s jejich manželkami. Ruth to akceptovala. „Heinrich byl teolog, já ne.“ Faráři začali
pro svá ekumenická setkání používat pojem „černé mraky“ – jednak
proto, že všichni byli oblečeni v černém a jednak z toho důvodu, že
„kouřili jak komín“.
A když převzal Heinrich v roce 1964 ve východním Berlíně společenství Golgota, velké společenství nedaleko Berlínské zdi, tak se
„černé mraky“ scházely i tam. Navíc se setkání rozšířila také o berlínské katolické kněze. „Jak to, že si s nimi tak dobře rozumíme?“
To si nemohli na začátku vysvětlit ani Henrich, ani Ruth. „Měli
jsme přátelské vztahy s pastory, ale s těmi jsme nemohli mnohdy
hovořit o nejhlubších věcech víry. Neprobíhala s nimi ani výměna
duchovních zkušeností, s kněžími to však šlo dobře. To nás velmi
překvapovalo.“ Ona a její muž totiž dlouho hledali lidi, jejichž křesťanské přesvědčení se projevovalo také v konkrétném každodenním
životě.
Teprve v rámci dnů společného života kněží a pastorů v roce 1965
v benediktinském klášteře Alexanderdorf u Zossenu Heinrich Nocke
pochopil, že jeho přátele žijí spiritualitu Hnutí fokoláre. Kvůli politické situaci však o tom nemohli dříve hovořit. A Ruth považuje
toto setkání za prvotní podnět k prohloubení duchovního života.
„Heinrich se vrátil zpátky jako vyměněný. Byl šťastný, získal znovu
odvahu do pastorační služby. Přinesl mi ze setkání meditace Chiary
Lubichové. A já je doslova hltala, večer co večer! To bylo živé evangelium – to, co jsem dlouhá léta tolik hledala!“ Pastorova rodina se
tedy setkala se spiritualitou Hnutí fokoláre – a tento způsob duchovního života – Slovo Boží nejen číst, ale „slabikovat“ i v každodenním
životě, je už neopustil. Ani Heinricha, ani Ruth, ani děti (k nim v této
době přibyla ještě Bettina jako šestá a nejmladší).
Nockeovi, kteří byli evangelíci, však nechtěli jen tak jednoduše
„hrát spolu s katolíky“. A proto se ptali: „Může naše evangelická rodina žít ve společenství, které je formováno katolickou věroukou?“
Poněvadž byli Nockeovi velmi osloveni způsobem, jakým žili jejich
katoličtí přátelé slova Písma „Kdo vás slyší, mě slyší“, zeptali se na názor evangelického biskupa Albrechta Schönherra. Ten jejich rozhodnutí akceptoval – ne bez sympatií pro tuto duchovní cestu.
A tak se stala fara Nockeových v následujících letech centrem setkávání členů a příznivců Hnutí fokoláre z řad evangelických křesťanů v tehdejší NDR. „Za námi a pastory přicházeli zvláště mladí lidé
– s mnoha starostmi a zároveň i s touhou hledat nový smysl života.“
Ruth se usmívá při vzpomínkách na ekumenický ruch v jejich pro-
20 / NOVÉ MĚSTO
storné farní kuchyni: „Všichni společně, včetně katolického biskupa
nebo evangelického konzistorního rady, seděli v kuchyni a hovořili.
A po jídle všichni pomáhali umýt nádobí a zpívali si přitom písničky.
A právě takové zážitky utvářely i naše potomky.“ A děti, které už mezitím všechny dospěly, to potvrzují. „Díky setkání s touto spiritualitou se naši rodiče zcela změnili,“ vzpomíná dcera Barbara. „Z Bible
jsme si například už jenom nečetli, ale snažili se také Slovo Boží každodenně uskutečňovat. A v rodině jsme si otevřeně a upřímně říkali
své zkušenosti, které jsme přitom udělali. A to nebylo samozřejmé
ani v rodinách farářů.“
Ke katolické víře však Ruth nechtěla přestoupit nikdy: „Na to
bych nikdy nepomyslila,“ říká a pokračuje, „raději se stále zlepšovat
jako evangelická křesťanka a ostatní církve mít v úctě jako tu vlastní.“
Také takzvané „interkommunio“ není nic pro ni. Je přesvědčena, že
čas k tomu zatím nedozrál, ačkoli se při setkáních Hnutí fokoláre ráda účastní katolických bohoslužeb. „Ano, je to pro mě bolestné, že
nemohu jít k přijímání, ačkoliv je všechno připravené, tak jak to také
říkal můj muž, když sloužil památku Večeře Páně: ‚Přijď, vše je připraveno.‘ Když vedle mě při mši někdo sedí, jde k přijímání a položí
mi například ruku na rameno, zakouším v tomto dotyku, jak hluboce
jsme spojeni v bolesti rozdělení.“ A Ruth je přesvědčena, že tato bolest rozdělení je stavebním kamenem jednoty křesťanů.
Problémem zůstává i katolická mariánská zbožnost. Ruth Nocke
se poté, co se hlouběji ponořila do spirituality jednoty, také seznámila s modlitbou růžence a s tímto způsobem modlitby se plně spřátelila. Od doby, kdy se sama stala matkou, „cítila určitou blízkost
k Marii“. Naproti tomu její muž, protestantský teolog, nebyl právě
u vytržení z toho, že by musel tímto způsobem dýchat „kouř katolického kadidla“. Jednoho dne měl přinést něco z kapsy Ruthina kabátu. Když ho prohledával, našel růženec a byl z toho zděšen: „Jak jsi
to mohla udělat, jsme přece evangelíci!“ Ruth zápasila dlouhou dobu o to, aby se s touto situací vyrovnala. Nakonec všechny své růžence rozdala, „aby posílila to, co ji spojovalo s Heinrichem“.
Nebylo vždy lehké žít jako žena faráře. Mnohdy si připadala spíše
jako telefonistka. Často musela běžet 16 metrů dlouhou chodbou
farní budovy z kuchyně („kde jsem většinou byla“) k telefonu, který
„neustále“ zvonil, přičemž volající chtěli mluvit „jenom s farářem“.
S určením její vlastní životní role jí pomáhalo rozjímání, v němž se
hovoří o Marii jako o bílém listu, na nějž mohl Ježíš Kristus psát.
„Měla jsem proto v sobě neustále vnitřní pokoj. Heinrich zastává
úřad. Je tím, kdo má vystupovat navenek. A já mám žít v pozadí.“
Před šesti lety její manžel zemřel. Od té doby je novým způsobem
blíž nejen jemu, ale také sama sobě, protože vystoupila ze své role
v pozadí. „Musela jsem začít svůj život utvářet sama a více dbát na
sebe a na své potřeby,“ říká. Důležitým krokem bylo přitom přestěhování do blízkosti společenství Hnutí fokoláre. Tuto novou životní
etapu chce také prožívat z duchovních kořenů spirituality.
JULIANE BITTNER
KULTURA – 3/2007
Í
N
E
L
D
A
C
R
Z
E
C
N
KO
Katastrofické filmy, výpravné epopeje líčící konečný zápas mocností
dobra a zla, děsivé thrillery apokalyptických fantazií. Vedle toho ekologická
novinová studie, jejíž domýšlení je ještě děsivější, neboť není scénářem, ale
možnou realitou. V jaké době to žijeme? Zasáhla mě před časem zpráva
o tom, že se v jižních Čechách začaly kácet stromy podél silnic 1. a 2. třídy,
kvůli bezpečnosti silničního provozu. Čtrnáct dní nato se republikou prohnala
vichřice, jež zničila milióny stromů a stovky obydlí. Jsme bezradní před
přírodou, ale též sami před sebou. Televizní zprávy denně svědčí o vítězném
tažení zla. Slovo Apokalypsa, donedávna téměř zapomenuté, stává se běžným
pojmem. I o tom je poslední kniha Květy Hyršlové: „My, zvěstovatelé konce.“
K
e své smůle moc nečtu. Z různých důvodů. Zato se čas od času potkám s knihou,
která mně tento nedostatek vynahradí.
Tím spíše objeví-li se
kniha shrnující čtenářskou zkušenost. Je
tu někdo, kdo četl za mne. Za mne srovnával, třídil a vybíral. Za mne se ponořil
do výseče německy psané, pro mě nedostupné literatury, a toto poznání mi teď
předává útlou knížkou. Květa Hyršlová,
česká germanistka, nevytvořila pouze
studii či učební pomůcku analyzující významný proud německé literatury po 2.
světové válce. Fundament znalostí, daný celoživotní specializací nezabránil autorce v osobním přístupu. Prozrazuje to
výběr autorů i hojných citací jejich básní a próz. Literární historička sestupuje
z objektivizující roviny vědce mezi „své“
autory. Provází nás zjitřeným světem odrážejícím snad všechny strachy konce tisíciletí. Společně s nimi žije nicotu, labilitu, vyhoštěnost, smrt světa, smrt dějin,
ztrátu lidských hodnot, loupež vlastní budoucnosti, vědomí blížící se katastrofy,
pseudoskutečnost... Společně s nimi žije
vědomí konce.
V druhé, kratší části knihy dělá autorka asi nezbytný krok. Nahlíží konec očima víry. Zabývá se biblickou interpretací
konce v poslední knize Nového zákona,
Apokalypse. Představuje ji jako knihu naděje, v níž je psáno nejen o tom, co bude, ale i o tom, co bylo a co je. Činí tak
opět poučeným výběrem autorů a jejich
citací. Tentokrát jsou to hlavně teologové
a překvapivě geriatři. Autorka ani tentokrát nezůstává v obecné rovině. „Ostatně
si každý – nebo většina z nás – kromě
obecné zpravidla prožije i svou vlastní,
zcela osobní apokalypsu.“ Následující
řádky jsou možná těžištěm, poselstvím
celé knihy, důvodem, proč byla napsána. Jedná se o závěrečnou etapu života.
Tomuto období stáří člověka je zde představena netušená perspektiva. „...oprav-
dový proces prožívání třetího věku má
svůj potenciál, který spočívá v přechodu
od materialistického a racionálního způsobu chápání spíše k transcendentnímu
a celý vesmír pojímajícímu...“ Je to popis
osobní apokalypsy, čili zjevení, které se
otevírá člověku.
Kniha Květy Hyršlové není odpočinková. Provokuje k přemýšlení a domýšlení.
Její originalitu vidím ve vyhrocení poloh,
v rozpětí myšlení a prožívání tváří tvář
konci. Reflektuje nekonečnou beznaděj
i hluboké, šťastné smíření. Nejsou to však
izolované světy. I ten, kdo má východisko
víry, se bojí. I ten, jehož vrhá citlivost do
beznaděje, může zachytit záblesk světla.
Také o tom přináší kniha svědectví, pro
mě z nejsilnějších.
P. ŠTĚPÁN
KVĚTA HYRŠLOVÁ
My, zvěstovatelé konce
Zamyšlení nad jedním literárním proudem, apokalypsou a cestou člověka.
Nakladatelství Brána, 2006
NOVÉ MĚSTO
/ 21
3/2007 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Pravice na náměstí, levice ve vládě.
Společnost a politika: jaký je mezi
nimi vztah? Otázka je stará, ale každá
doba hledá svoji vlastní odpověď.
K
usy ostnatého drátu ležely na hromadách ve
stáncích podél chodníků na Starém Městě;
dráty pocházely z maďarské hranice a působilo zvláštně, že jen
před několika dny byly pod vysokým napětím, aby zabránily Čechoslovákům překročit hranice! Maďarsko otevřelo hranice,
zbouralo zeď z jiného materiálu, než byla
Berlínská, ale ideologicky stejnou. Symbol
útlaku se stal suvenýrem. Prodával se v centru Bratislavy za mírný poplatek, který sloužil
na podporu Občanského fóra, organizace,
která v posledních týdnech roku 1989 shromažďovala opozici stále křehčího komunistického režimu, jehož prezident sice podal
demisi, ale formálně byl stále u moci. Idea
občanské společnosti – nejen v Československu – dávala tvář lidu, představovala probuzení společenských subjektů – rodin,
stran, spolků, firem, tisku i divadla – které se
pod komunistickým režimem a jeho rozpínavostí nemohly zformovat nebo projevit,
a proto působily v tajnosti, nebo mlčely,
anebo se deformovaly.
Dvě stě let předtím, v jiném roce ‘89, přinutila občanská společnost francouzský absolutistický model k ústupu a požadovala
zastoupení v politice. Je to samozřejmě úplně jiná situace. Ale i tehdy idea občanské
společnosti řídila politický převrat a usilovala o zapojení těch, kteří až do té doby stáli
stranou.
V obou případech – ve Francii na konci
osmnáctého století a v Evropě na konci dvacátého století – dějiny ukázaly složitost občanské společnosti, způsobenou rozdílností
zájmů i pohledů na život, která už byla patrná před dvěma sty lety. Soužití jednotlivých
skupin je dnes, když se plně projevují tyto
rozdílné zájmy, velice problematické, ale zároveň jsou plodem těchto dějin.
KOALICE A JEJICH NEMOC
Ostnatý drát a gilotina jsou výmluvné symboly dvou pohledů na svět, které uzavírají a rozdělují: vypovídají o tom, jak obtížné
je sjednocení složité společnosti politickými
nástroji. Je to obtížné ve všech rozvinutých
státech, a každý stát má navíc ještě vlastní
problémy. V Itálii byla nedávná manifestace
pravého středu v centru Říma posledním impulzem pro kritické analýzy dvou politických
22 / NOVÉ MĚSTO
koalic, které charakterizují italskou politickou
scénu. Při hodnocení pravého středu mluvili někteří o tom, jaké má potíže s uspořádáním společnosti: je schopen zmobilizovat na
náměstí heterogenní směsici občanů a získat
polovinu hlasů od svých voličů, ale podle historika Galli della Loggia (není levicový) má
lídra, který „není schopen vypracovat formu
společenského zastoupení a kultury vyjednávání pravděpodobně proto, že nemá žádnou silnou myšlenku“. Identifikace s malými
a středními podnikateli a s některými profesemi nestačí k vytvoření politického záměru:
a sen o „liberální revoluci“ po letech vlády
pravého středu zůstal opravdu jen snem.
Na druhé straně přivedly aféry kolem financí s mnoha stále se měnícími opatřeními
zastánce levého středu do problémů, když
měli říci, jakou vlastně mají vůdčí ideu, která by se jasně projevila ve vládě, když opozici chybí. Politolog Angelo Panebianco se
domnívá, že „nemoc tkví v neschopnosti
sil, které tvoří umírněnou levici, najít kromě
problematických výhod, které přináší moc,
i smysl toho, proč jsou spolu; tato politická
neschopnost posiluje extrémní levici, která se
identifikuje s některými okrajovými spolky
a domnívá se, že její role tkví v jejich zastupování.“ A to se děje s dalšími spolky ve velké
části pravého středu.
Rozšířená tendence přímého zastoupení
degraduje politiku, která se začíná podobat
soukromé plné moci, kterou může každý
z nás dát kamarádovi, aby mu na poště vyzvedl balík. Touto nemocí trpí obě koalice.
Naše politika s obtížemi rozvíjí myšlenku
schopnou skutečně interpretovat složitou
společnost a působit na ni.
TROCHU HISTORIE
Pro Aristotela je politická společnost, polis, nejdůležitější ze všech. Utváří se postupně
z ostatních společností (od rodiny přes obec
až po polis). Nazývá ji koinonía politiké. Je
to „přirozené“, protože v lidské přirozenosti
je tendence se shromažďovat. Tato tendence
nachází plné uspokojení v této nejvyšší společnosti, která je podle Aristotela soběstačná,
schopná dosáhnout všech svých cílů; proto ji
Aristoteles na rozdíl ode všech ostatních společností definuje jako dokonalou. Definice
nepostrádá morální aspekt, protože politická
společnost představuje dokonalost ostatních
nižších společností, tak jako celek je dokonalostí i doplněním svých částí.
Řecká úvaha tedy nezná pojem občanská
společnost; objevuje se v Ciceronově „De
re publica“, kde civitas znamená město ve
smyslu Aristotelova pojmu polis; Aristotelova „politická společnost“ se v latinském pře-
SPOLEČNOS
T
USTAVIČ
kladu stává societas civilis, tedy „občanskou
společností“.
Oba pojmy jsou tedy původně synonyma
a ukazují společnou antickou koncepci, ze
které vyšly: koncepci politiky jako vrcholu
společenské reality, nebo jako společenskou
realitu v pravém slova smyslu. Mimo politickou sféru institucí existuje rozsáhlé království soukromých zájmů, materiálních potřeb
a obchodu. Terminologická i faktická identifikace společnosti a politiky v politické filozofii převládá, i když se časem interpretace
obou pojmů mění.
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
T A POLITIKA
:
ČNÝ BOJ?
Foto: archiv
Přitom se už od středověku rozvíjejí spolky zdola, zvláště v prostředí nové tržní ekonomiky, v profesních organizacích a v politické svobodě období městských republik.
Postupně roste organizovaná společnost,
která vyjadřuje společenskou přirozenost
člověka, která existovala před vznikem veřejných institucí. „Občanská společnost“ se liší
od tradičně pojímané „politické společnosti“. V období epochálních změn působí revolučně a mění scénu politických institucí.
Občanská společnost při mnoha příležitostech ukázala, že v sobě nese samostatný politický rozměr, schopný prosadit se ve státě:
existuje tedy „politickost“ společnosti, základní a transformační schopnost, která není podřízena politickým institucím, ale dokonce je ustavuje a dává jim směr.
Důležitý obrat nastal u Hobbese: i on zachovává terminologii zděděnou z antiky, ale
zároveň vyvolává zásadní změnu pojetí, protože u něj občanská nebo politická společnost není přirozená, ale je naopak odklonem
od neudržitelné přirozené situace způsobené vzájemnou agresivitou mezi lidmi. Hobbes velmi zdůrazňuje jednotnost společnosti
vytvořené na základě smlouvy: právě u něj
pojem „politická společnost“ označuje stát,
a tím posiluje myšlenku, že všechno, co je
„společenské“ ve smyslu „veřejné“, odpovídá institucionální politice.
POLITIKA
„UVNITŘ“ SPOLEČNOSTI
Jacuqes Maritain dokázal jako první teoreticky vyjádřit tuto vizi společnosti, když na
první konferenci Člověk a stát (1951) vysvětlil rozdíl mezi politickou společností a státem: „Národ je skupina lidí, kteří vytvářejí
politickou společnost nebo politické těleso,
pokud jsou sjednoceni správnými zákony
a vzájemným přátelstvím pro společné dobro jejich lidské existence (...) Lid převyšuje
stát, lid není pro stát, ale naopak stát je pro
lid.“ Stát je vhodný nástroj pro správu moci,
jejíž původ a zdroj však zůstává panovníkovi, tj. politická společnost nebo lid. Maritainovo schéma v podstatě vychází z tomistického pohledu na vládu lidu. Ale zatímco
u Tomáše musel král zastupovat lid, historicky ještě neschopný si vládnout, dnes díky občanskému pokroku a výhodám demokratického principu lid naopak nechce, aby
ho někdo zastupoval, ale vědomě organizuje
různé formy – podle typů demokracie – kontrolované zástupné politiky. Maritainova
úvaha se v podstatě snoubí s Lincolnovými
slovy: „Vláda lidu skrze lid a pro lid.“
Podle Maritaina může rozdíl mezi politickou společností a státem zamezit typické degradaci těch, kteří vládnou: „Ti, kdo
se starají o celek, mají tendenci se za celek
považovat: vyšší důstojníci se považují za
celou armádu, církevní autority se považují za církev, stát se považuje za celé politické těleso. Zároveň tíhne stát k tomu, aby si
připisoval zvláštní společné dobro, neboli
vlastní uchování a vlastní růst, odděleně jak
od blahobytu i veřejného řádu, což jsou jeho
bezprostřední cíle, tak od společného dobra,
což je jeho cíl nejvyšší.“
K čemu je dobré umět v dnešních problémech rozlišit politickou společnost a stát?
– 3/2007
Mohlo by to pomoci k jejich vyřešení, nebo
alespoň k pokusu o řešení. Politická společnost je totiž – na rozdíl od toho, co si mysleli
antičtí myslitelé i jejich moderní následovníci
– sociální aspekt, vnitřní síla společnosti, nebo, chceme-li, celá společnost nazíraná v její
schopnosti tvořit zákony a vládnout si. Stát je
nástroj – nejobecnější, proto se specifickým
cílem, společným dobrem, které přímo sleduje jen on – schopný společnosti vládnout.
Společnost vyvíjí činnost a vytváří subjekty
politické povahy v plném souladu s její podstatou: kroužky, sdružení, studijní a výzkumné spolky, politicky vzdělávací a informační
subjekty, sdružení pro rozbor potřeb společnosti a organizování dohody; nemají žádný druh institucionální moci, ale přispívají
k tvorbě idejí, kultury a politických projektů.
Jedná se o společenské subjekty, které dokážou vyvinout činnost politického významu.
Uvnitř politického rozměru společnosti, těchto různorodých subjektů otevřených
vůči dialogu a trvalé konfrontaci mezi sebou
a s celou společností, jsou i politické strany.
Mají společenskou povahu, takže mohou plnit veřejnou roli, ale stejně jako všechny společenské subjekty by neměly vykonávat – ať
výslovně či formálně, přímo nebo nepřímo –
žádnou institucionální moc. Plná sounáležitost těchto politických subjektů s občanskou
společností by je měla stavět do trvalého vztahu se všemi silami, které tvoří kulturu, vytvářejí podnětné situace nejen z hlediska technického a profesionálního, ale i etického, tím
že společnosti poskytují neustálý proud myšlenek o velkorysosti a vzájemnosti, která by
měla být i základem politické diskuze.
Pokud přijmeme hledisko plné sounáležitosti ke společnosti a dialogu s kulturami,
získáme schopnost vytvářet politické vize, které se dnes, jak si mnozí stěžují, jakoby vytratily. Je to opravdu nezbytná změna
myšlení hlavně ve chvíli, kdy se hlásí o slovo pokusy vytvořit nové koaliční politické
megastrany, pokusy, které nechtějí jít cestou
skutečného založení strany – zdola, ze společnosti – ale chtějí využívat jako volební zákony především technické nástroje.
Je dobré přijmout sázku, účastnit se těchto
pokusů, a tím je vrátit do společenského řečiště, kam patří. A kdybychom tuto sázku prohráli, připravme se na zorganizování jakéhosi
„odboje“, který vyváží moc megastran pomocí svobodných společenských sil, schopných
vytvořit vlastní kulturní linii a jednat podle
veřejného mínění (univerzity, nadace, sdružení, atd.). Tak zajistíme kulturní pluralismus,
který bude rozvíjet kritickou schopnost společnosti a správně živit politický pluralismus.
ANTONIO MARIA BAGGIO
NOVÉ MĚSTO
/ 23
Fota: František Radkovský
3/2007 – U ŠÁLKU ČAJE S FRANTIŠKEM RADKOVSKÝM
ŠKOLA
EKUMENISMU
SKUPINA BISKUPŮ RŮZNÝCH CÍRKVÍ.
Plzeňský biskup František Radkovský se od roku 1990,
kdy se stal biskupem, účastní setkání, která pro biskupy
různých církví pořádá Hnutí fokoláre. Podrobněji o jejich
specifičnosti hovořil i na lednovém setkání Zlaté Prahy (viz
str. 12), kde nechyběla ani možnost pohovořit u šálku čaje.
J
e to pro mne největší škola ekumenismu,“
začal biskup své vyprávění, „kterou prožívám, protože se jedná o ekumenismus života. Po dobu setkání – většinou desetidenního – žijeme spolu jako bratři a můžeme
v otevřenosti sdílet svoje radosti a bolesti,
vést i teologické dialogy, i když ty nejsou
tím hlavním účelem. Prožíváme společně bolest rozdělení právě
v tom, co je srdcem našeho křesťanství, v eucharistii. Snažíme se to
prožívat poctivě tak, že každý den se společně účastníme bohoslužby, často to bývá slavení eucharistie luterské, anglikánské nebo katolické církve. Protože bratři východního obřadu i my, katolíci, bohužel zatím nemůžeme přijímat společně s luterány či anglikány, přicházíme s rukama zkříženými na prsou a dostáváme požehnání. Na
katolické bohoslužbě se naše ‚role‘ vymění. Je to poctivé, protože patříme do jedné bohoslužby, ale ještě nenastala plná jednota, vyjádřená viditelným společenstvím kolem jednoho Pánova stolu. Ale cítíme, že jsme vtaženi dovnitř, ne vyloučeni, a to je důležité.“
Biskupové pro svá setkání vybírají místa, kde byla církev ještě nerozdělená. V roce 2005 přijali pozvání rumunského pravoslavného
patriarchy Theoctista I. do Bukurešti. Tento jednadevadesátiletý stařec byl osloven svědectvím mladých lidí ze společenství Hnutí fokoláre: „Zatímco jsem poslouchal písně a svědectví mladých, napadlo
mě, jak žádoucí by bylo, kdybychom se i my, biskupové a naše církve, pokusili v tomto duchu vidět jeden druhého a všechny problémy,
které nás trápí. Chci zde před řeckokatolickými biskupy zcela upřímně říci, že vůči nim musíme my, rumunská pravoslavná církev, uznat,
že jsme daleko od spravedlnosti a pravdy, zvláště však od Kristovy
lásky. Následujme příklad těchto mladých, pokusme se i my najít
„
24 / NOVÉ MĚSTO
BISKUP RADKOVSKÝ
ODPOVÍDÁ NA OTÁZKY
PETRA ŠTĚPÁNA.
Foto: Dalibor Slavíček
Patriarcha Theoctist I.
cestu, jak vyřešit dosud otevřené otázky. Můžeme to udělat, pokud
chceme. Začneme-li s odvahou, jsem si jistý, že se tak podaří vyřešit
každý problém.“ Biskup Radkovský řekl, že to bylo velice odvážné
a otevřené slovo patriarchy, a na jedné fotografii ukázal záběr na patriarchu, který hovoří s řeckokatolickým biskupem z Oradea, kterému
byla krátce po setkání právě na pokyn patriarchy vrácena katedrála.
„Nebyla to tedy jen krásná slova, ale i činy,“ dodal biskup Radkovský
a pokračoval: „Duch jednoty je schopen dělat veliké věci. A veliké je
už i to, že biskupové jsou schopni se setkat a žít tak, jak si Ježíš přál,
aby byli jedno srdce a jedna mysl.“
Setkáváte se na platformě Hnutí fokoláre, jehož zakladatelkou
je Chiara Lubichová. Dalo by se zjednodušeně říci, že vás, biskupy,
dala dohromady žena. Zdá se mi to především pro naše katolické,
možná i pravoslavné myšlení věc úžasná, nevídaná, nepředstavitelná. Jak se to mohlo stát?
„Dal nás dohromady Duch Svatý, protože Chiara Lubichová není
jen soukromá osoba. To, co přinesla, je opravdu dar Ducha Svatého,
charizma. A to nás dává dohromady. Právě proto, že biskupové, kteří mají být strážci víry, toto pochopili a poznali, rádi se nechali dát
touto ženou dohromady. V souvislosti s tím se mi vybavilo jedno
setkání v Ženevě. V katedrále sv. Petra na bohoslužbě pro širokou veřejnost seděla Chiara Lubichová mezi dvěma reformovanými faráři,
kteří bohoslužbu vedli. Chiara, žena a katolička, při ní kázala, měla
hluboký výklad, který všichni přijali s velkým nadšením. Přál bych
vám vidět ty rozzářené tváře lidí, kteří naplnili katedrálu.“
Když jste jako biskupové takto spolu, sníte někdy o církvi budoucnosti? A jestli ano, jakou vizi máte?
„Ta vize je nasnadě. Je to viditelná jednota církve, kdy budeme
všichni stát kolem jednoho oltáře, jak jsem již uvedl. To je vize, kterou
prožíváme s velkou a bolestnou touhou, ale zároveň s velkou nadějí.“
Jak spolu odpočíváte? Zahrajete si třeba fotbal?
„Jsme přece jenom starší pánové, takže na fotbal už to není. Ale na
procházky a společné výlety na pozoruhodná místa dané země, která
se pojí s životem církví či kulturní tradicí, se vždy v programu pamatuje. Ostatní dny prožíváme velmi intenzivně – dopoledne přednášky a odpoledne setkání ve skupinách, v každé jsou biskupové z různých církví, ale rozděleni jsme podle jazyků, abychom se mezi sebou
domluvili. Ve skupinách můžeme otevřeně hovořit o všem, co prožíváme, sdělujeme si své zkušenosti a je to pro každého z nás velký
přínos.“
ZPRACOVALA IRENA SARGÁNKOVÁ
3/2007
Ale ne lékaři, paní velvyslancové.
Nejdříve k lékaři a pak darovat
kytici
„Pohlídáte
ji?“
„Jistě“
Ale paní šla jen pro recept a Růženka
musela 20 min. ležet.
„Bože, ty víš,
že nemám
peníze
na novou
kytici.“
„Další!“
„Jé, vy jste našla PROSÍM ?!
mou kytici!“
To je
dar od
pacienta!
Zatím v protějších dveřích:
„To není pravda. Je moje,
ztratila se mi
tady
v čekárně.“
No, když ji
potřebujete!
Růženka prožila největší trapas
svého života.
NOVÉ MĚSTO
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
/ 25
3/2007
MAGICKÝ
ČTVEREC
Foto: Giuseppe Distefano
M
ěl jsem již před
mnoha lety pocit ztroskotání,
když jeden student během mého pokusu vysvětlit jemné,
složité a hluboké období poezie 13. a 14.
století poznamenal: „Ale víte, pane profesore, my jsme jednodušší.“ Měl na mysli ve
vztahu k dívkám. A bezděčně to dokládá
současný studentský slogan „studovat méně,
studovat všichni“, který připomíná heslo šedesátých let „pracovat méně, pracovat všichni“.
Televize zapnutá v nerozumný čas nejvyšší sledovanosti, kdy předkládá zlo těm,
kdo jím ještě nebyli zasaženi, a k tomu různé
lahůdky, poštve na člověka – na mne po prvních deseti sekundách ne – vulgární moderátory i při přání dobré noci. Nabízí – ne mně
– reality show, která není ani špatnou imitací reality, a nekonečný zástup prázdných
lidských bytostí (viz T. S. Eliot, The Hollow
Men, 1925), které spolu hovoří a promlouvají k divákovi, aniž by si kladly otázku, zda
to, co hlásají, by nemělo být alespoň trochu
lepší než jimi přerušené ticho.
A bez jakékoli zdrženlivosti se přechází
z teatrálního exhibicionismu nevzdělanosti
k nevyčerpatelným zdrojům banalit, od samolibé prostřednosti k obnovovaným pro-
26 / NOVÉ MĚSTO
jevům vulgárností, které jsou motorem k pohánění všeho ostatního.
To je magický čtverec schopný „ohlupovat“ celý národ, pro který je pak obtížné udržovat nějakou naději. Čtyři stěny tohoto vězení tvoří nevědomost, banálnost, průměrnost a vulgárnost.
Jak se mohl obecně dobrý lid s dobrým
vkusem přizpůsobit této nízké linii, která
začala v padesátých letech soutěžemi Mike Bongiorna, pokračuje ve velkých vlnách
až dodnes a postupně vytěsňuje důstojnost,
čest a serióznost vůči divákům ve všech sdělovacích prostředcích?
Kdo vstoupí do magického čtverce či zakletého vězení, stane se karikaturou sebe sama a jako ve všech báchorkách, které se berou vážně, nedostane se ven jinak než díky
zásahu ještě většího kouzla, ještě vyšší magie, díky zásahu vyšší skutečnosti (něčeho
zcela jiného než reality).
Ale pád na cestě do Damašku není možný, pokud se na ni nevydáme; to znamená
pokud se nenajde nebo znovu neobjeví cesta k vnitřnímu člověku – chtěl bych zdůraznit, že věřícímu i nevěřícímu, protože zde se
jedná o univerzální lidskou důstojnost – pokud se nezastavíme v meditaci, pokud si neuděláme čas na dialog i s knihou (řádnou),
myšlenkou, pochybností či krásou, a díky
tomu budeme hloubaví, chudí, ochotni
znovu začínat, abychom poznávali, ne kon-
zumovali, abychom kontemplovali, ne se
rozptylovali.
Magický čtverec začíná nyní – teprve nyní – odhalovat své deprimující tajemství, že
člověk nemůže být vulgární bez toho, že by
byl i banální, průměrný a nevědomý (hovořím o základní nevědomosti, která vnitřně
nespojuje poznání, která je taková i za katedrou a shrnuje poznatky na jednu hromadu);
že člověk nemůže být průměrný, aniž by nebyl také banální, vulgární a tak dále. Jak říkal
šokován a rozhořčen latinský básník Juvenalis v době velmi srovnatelné s naší, že se nelze přimknout (a přičlenit) k slepému přežití,
aniž bychom ztratili samotný smysl života
(propter vitam vivendi perdere causas – smysl
život ztratil jen kvůli pouhému žití). Lze to
vyjádřit i slovy velice sklíčeného moderního
básníka Offmannsthala: „Dnes už nikdo nedosáhne sebe sama.“
Ale nemůže to tak být, nesmí to nutně tak být. Je možné rozetnout začarovaný
kruh nebo čtverec či vězení, když narušíme
obecnou omertu (zákon mlčení), ten jemný
prach, mnohem nebezpečnější než částečná omerta, která chrání mafiány a gangstery
(kteří mohou zabít jen tělo). Samozřejmě je
to možné, pokud chceme. A každý, i když
s pomocí všech ostatních nekonformních lidí, by si měl klást tyto otázky o samotě, v tichu (hrůza! řekla by média).
GIOVANI CASOLI
NAŠE KŘÍŽOVKA
Byl to český politik, diplomat a prelát. Narodil se před 710 lety (25. 3. 1297) jako syn purkrabího v Kladsku, dostalo
se mu vysokého vzdělání, studoval teologii a práva v Praze, Boloni a Padově. Stal se 28. pražským biskupem, církevním zákonodárcem, kancléřem pražské university, byl blízkým spolupracovníkem a přítelem římského císaře a
také kandidátem na papežský stolec. Do dějin se ovšem zapsal jako TAJENKA 1 a jmenoval se TAJENKA 2.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
A
B
C
D
E
F
G
H
I
VODOROVNĚ
A/ označení toalet; teď; označení audiokazet; značka
hliníku; italsky ale; značka stroncia.
B/ 1. část 1. TAJENKY.
C/ odstraní šaty; vodorovný úhel mezi rovinou místního poledníku a vertikální rovinou.
D/ 2. část 1. TAJENKA.
E/ upravuj postel; nápis s názvem a značkou firmy; jdi.
F/ The Universal Black Pages (zkr.); 1. část 2. TAJENKY; Asociace anonymních alkoholiků (zkr.).
G/ nervák; označení doktora; tkané materiály.
H/ 2. část 2. TAJENKY.
I/ pracovní setkání; budeme sypat dovnitř.
2/ otrhat; zavčas.
3/ označení ultrafialového záření; programovací jazyk (obr.); citoslovce při vyšetření krku; označení
poloměru.
4/ sekáč (s kosou); svítidlo.
5/ kulatá sportovní pomůcka; označení letadel konstruktéra Iljušina; angl. „cesta“.
6/ plní násilím; agent 007; značka radia.
7/ papoušek; jméno Stravinského; označení digitálního videa.
8/ samota (na Moravě); angl. „tak“; konec (expresivně).
9/ velmi krátký čas; sbory vyššího vojenského velitele.
10/ možná; kříženec klisny a osla; rada.
11/ duchovní otec Spejbla a Hurvínka; činnosti.
12/ používat rýč; angl. „mzda“; označení metru.
SVISLE
1/ obecně prospěšná společnost (zkr.); dřevěná nádoba; značka fosforu.
PIPO
POMŮCKA: LAZ, MA, MC, PERL
A
TIPO
Au
WALTER KOSTNER
Časopis Hnutí fokoláre
Březen 2007, ročník 16 (10)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
HVB Bank, cz a.s.
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Redakční rada:
Ing. Jiří Kratochvíl
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: VS Pankrác
ISSN 1212-0782
Překlady a redakční spolupráce:
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Křenková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
PhDr. Jaroslav Šebek
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
!
uu
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Hrobákova 13
851 02 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 262 411 235
Titulní strana:
Foto: Markéta Jírů
P. Bohumil Kolář
Páni, trn!!!
Tady musí
někde být...
Tady je!
Není trn
bez růže!
ZPÍVÁME SE ZTRACENOU KAPELOU.
KRESLÍME, MALUJEME, VYRÁBÍME...
Ů
L
E
T
S
O
K
H
C
Ý
EN
Ř
V
A
E
T
N
I
O
D
C
O
R
NO
A
T
S
O
– RAD
R
adost a rodina – to je to, co vnímám na dětském
programu probíhajícím 22. ledna 2007 v rámci
Noci otevřených kostelů, kterým v Praze vrcholí
týden modliteb za jednotu křesťanů. Za chvíli proběhne ekumenická bohoslužba za účasti vrcholných představitelů církví v ČR se slavnostním
podpisem dokumentu Charta Oekumenica. Kromě toho si věřící mohou vybrat z programů probíhajících v různých
kostelech (koncert Svatopluka Karáska; o Rumunsku a Bulharsku před
a po 1. lednu 2007; prezentace 3. Evropského ekumenického setkání
v Sibiu a panelová diskuse o Charta Oecumenica s následným varhanním koncertem). Těší mě, že si na své přijdou i děti.
Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne a v evangelickém kostele U Salvátora je živo, dokončují se přípravy. Lze pozorovat i zástupce rádia či tisku, jak si dělají poznámky, natáčí rozhovory, fotí. Říkám si, jak je dobře,
že si tyto snahy razí cestu i na veřejnost. A to již přicházejí první rodiny
s dětmi. Někdo se o akci dověděl z tisku, někdo možná ve svém sboru či
farnosti. Někdo je z té, někdo z oné církve. To se však na první pohled
nepozná, a ani to není podstatné. Všichni jsme zde bratři a sestry.
V hlavní lodi začíná pohádka Elixír a Halíbela v podání dramatického souboru ZUŠ Adolfa Voborského. V rozích bočních lodí se lze
zúčastnit výtvarné soutěže nebo workshopů. U našeho stolu si děti
mohou složit kostku, která je pro malé i velké vodítkem k tomu, jak žít
ve školce, ve škole, doma či v práci křesťanskou lásku (například mít rád
jako první nebo mít rád všechny). Příběhy ze života dětí to na nástěnkách ještě dokreslují slovem i obrazem. Někteří chtějí kostkou obdarovat i své sourozence doma. Pěkné jsou chvíle, kdy při výrobě kostky
lásky lze prohodit pár slov s dětmi či jejich rodiči.
V bočních lodích současně probíhá tržiště možností – představení
sociálních, diakonických, vzdělávacích a církevních projektů. A to už
pohádku v hlavní lodi střídá koncert Ztracené kapely. Radostné písničky, mnoha dětem známé z nahrávek, si teď mají možnost poslechnout
a zazpívat na živo.
S těmi, kdo se podílejí na programu, jsme se z velké části neznali.
Nevadí, spojuje nás společná touha jít za Pánem. A konkrétně? Jeden
druhému je ochotný pomoci, ať jde o sklízení stolů či vzájemné nabízení cukroví nebo svačiny. Odcházím s přesvědčením, že něco takového stojí za to zopakovat.
LUDMILA ŠTURMOVÁ
DĚTSKÉ DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ
ZUŠ ADOLFA
VOBORSKÉHO
SKLÁDÁME KOSTKU...
SOUBORU
EKUMENICKÁ BOHOSLUŽCÍRKVE
BRATRSKÉ V SOUKENICKÉ
ULICI.
K DOKUMENTU CHARTA
OECUMENICA SE PŘIPOJILY
BA V MODLITEBNĚ
PODPISEM SVÝCH ZÁSTUPCŮ
ČESKÉ REPUBLICE.
Fota: Jiří Gračka
CÍRKVE V

Podobné dokumenty