Na podrážkách žlutý prach Čína – Země středu

Na podrážkách žlutý prach Čína – Země středu

Na podrážkách žlutý prach
David Uher
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čína – Země středu
Nejstarší státy vznikly v úrodných
nížinách povodí veletoků: Nilu
v Africe, Eufratu, Tigridu, Indu
a Gangy v Asii. Nejmladší
z těchto dávných civilizací se
zrodila na středním toku Žluté
řeky v Číně. Tato řeka je proto
právem nazývána „matkou“ nebo
také „kolébkou“ čínské kultury.
Její celková délka činí přes pět tisíc
kilometrů, a je tedy asi dvanáctkrát delší než naše Vltava a bezmála pětkrát tak dlouhá
jako Labe. Číňané ji Žlutou řekou nazývají proto, že ve svém toku unáší spousty žlutě
zbarvených usazenin, kterým se odborně říká spraš. Ta je velmi měkká, takže ji
lze rozmělnit v prstech, přitom je však velmi soudržná. Sprašová hlína pak patří
k nejúrodnějším půdám vůbec a svými vlastnostmi se vyrovná i náplavovým nížinám
Egypta, Mezopotámie i Indie. V Číně dosahují sprašové vrstvy značné mocnosti až
čtyř set metrů. U nás v České republice se spraše vyskytují především v nížinách jižní
Moravy, kde však dosahují tloušťky pouze pět až deset, maximálně třicet metrů. Barva
spraše ostatně propůjčila název i celé naší přednášce – „Na podrážkách žlutý prach“.
Čína, která je zhruba stejně veliká jako celá Evropa a asi stokrát větší než Česká
republika, je vůbec největším asijským státem. Ze severu na jih měří více než pět tisíc
kilometrů a stejně tak z východu na západ. Svou rozlohou je po Rusku a Kanadě třetí
největší zemí světa a co do počtu obyvatel je nejlidnatějším státem světa. Nachází
se v nejvýchodnější části asijské pevniny, oblasti nazývané Dálný východ, a její
východní pobřeží je omýváno vodami Tichého oceánu. Její území klesá od nejvyšších
světových vrcholů pohoří Himálaj na západě z výšky přes osm tisíc metrů do nulových
nadmořských výšek úrodných nížin na východě země. Počasí je zde podobné našemu.
Jen na severu je v zimě daleko větší zima a v celé Číně jsou léta teplejší než v České
republice. Čína také trpí více než my každoročními záplavami. Výjimkou nejsou ani
zemětřesení a tajfuny, které u nás neznáme.
Číňané nazývali svou vlast od dávných časů Podnebesím. Domnívali se totiž, že jen
nad jejich vlastí se klene obloha. Protože čínská kultura byla kolébkou bezmála všem
kulturám oblasti Dálného východu, nazývají svou vlast také Zemí středu – Čung-kuo.
Velká čínská zeď
Jistě znáte Hladovou zeď, kterou nechal
v Praze postavit Otec vlasti Karel IV.
Velká čínská zeď je podobným, ale samozřejmě mnohem rozlehlejším opevněním z dusané hlíny, kamene, cihel
a dřeva, která se táhne jako čínský drak
po vrcholcích kopců od Žlutého moře
směrem na západ do samotného srdce
asijského kontinentu, a to bezmála po
celé severní hranici Číny. Jejím hlavním
účelem byla od nepaměti ochrana
severní hranice před nájezdy kočovníků. Chránila také tzv. hedvábnou stezku: obchodní spojnici, po níž se ve středověku pohybovalo zboží z Číny do střední Asie, na Blízký
východ až do Evropy. Její ryze obranný charakter podtrhuje velké množství strážních
věží i signalizačních hlásek tak, jak ji patrně znáte z výpravné pohádky studia Walta
Dysneyho Legenda o Mulan. Velká čínská zeď současně fungovala jako silniční spojení
mezi odlehlými pohraničními oblastmi Číny: na některých jejích částech mohly kolem
sebe projet dva vozy, tak byla široká. Její stavba přitom začala zhruba v téže době, kdy
byl podle pověsti založen starý Řím. Později byla různě přestavována, rekonstruována
i rozšiřována, aby nakonec před čtyřmi stoletími pozbyla svého významu, když se severní hranice posunula daleko na sever. Od té doby chátrala. Proto se do naší současnosti
dochovaly pouze zlomky původní stavby. V čínštině se jí říká nikoliv velká, ale Dlouhá
zeď, přesněji Zeď dlouhá deset tisíc mil. Čínská míle je asi půl kilometru, tedy celá čínská zeď dosahovala v dobách své největší slávy délky více než pět tisíc kilometrů. Byla
vysoká pět až osm metrů a široká až šest metrů. Jedná se prý o jediný výtvor lidských
rukou, který je viditelný až z povrchu Měsíce…
V Číně si lidé dodnes vyprávějí příběh
o věrnosti manželky Meng Ťiang-nü.
Její manžel tři dny po svatbě nastoupil
k nuceným pracím na nejsevernějším
úseku Velké zdi. Přišla zima a muž se stále
nevracel. Meng Ťiang-nü se proto vydala
na dalekou cestu, aby mu přinesla teplé
oblečení. Když však konečně dorazila
k cíli, dozvěděla se, že manžel zemřel.
Meng Ťiang-nü plakala den a noc. Její
zármutek pohnul Velkou zdí tak, že pukla
na místě, kde v ní spočívaly ostatky jejího
manžela. Když se o tom doslechl císař, dal
si Meng Ťiang-nü zavolat. Byl tak uchvácen její krásou, že po ní zatoužil. Meng Ťiang-nü si však stanovila podmínku: chtěla
pro svého muže vystavět oltář, kde by
na něj mohla vzpomínat. Císař souhlasil.
Při pohřební slavnosti se Meng Ťiang-nü
vyšplhala na oltář, ostře vyčetla císaři jeho
krutost, načež se vrhla do moře.
Panda
Také známá jako panda velká je zvíře
podobné medvědu, které původně obývalo rozsáhlé oblasti jihozápadní Číny.
Na svobodě se živí především bambusem, v zajetí ale nepohrdne ani medem,
vejci, rybami a ovocem. V důsledku
intenzivní zemědělské činnosti člověka
dnes patří mezi ohrožené druhy zvířat.
Proto se také padna stala symbolem
Světové organizace na ochranu zvířat.
V současnosti žije na naší planetě asi jen tři tisíce kusů, z toho přibližně desetina v zajetí. Na rozdíl od draka, který je symbolem staré Číny, je panda symbolem Číny moderní.
Dospělá panda má výšku méně než dva metry a váží bezmála dvě stě kilogramů. Ve
svém černobílém kožíšku s černými „brýlemi“ kolem očí, černou náprsenkou a černými
tlapkami je velmi roztomilá. O skvrnách na pandím kožíšku si lidé vyprávějí, že kdysi
dávno přišla při obraně pandího mláděte před leopardem o život pastýřka. Na jejím
pohřbu plakaly všechny pandy tak usedavě, až jim černé slzy smutku potřísnily jejich
původně zcela bílé kožíšky.
Drak
Tak jako je symbolem naší vlasti lev, je
symbolem Číny drak. Ten je ale současně i bájným zvířetem. Jako takový vypadá spíše jako had s nožičkami. Na rozdíl
od našich draků ale není vysloveně zlý,
nechrlí oheň a neživí se princeznami.
V Číně je drak vodní božstvo, dokonce
vládne některým řekám a jezerům jako
naši vodníci.
Ve staré Číně prý žil jistý vévoda, který
tak obdivoval draky, že se jeden z nich
vydal jej navštívit. Když ale vévoda
uviděl skutečného draka, strachy před
ním utekl. Od té doby se stal vévoda
symbolem mluvky, který svou náklonnost pouze předstírá, nemyslí ji ale
upřímně… Samozřejmě ale nesmíme zapomínat na spousty létajících papírových draků,
kteří brázdí čínské nebe nejen na podzim. Jejich tvary jsou také mnohem nápaditější
než poměrně jednoduší draci u nás. Nemají také nutně tvar draků, ale třeba i různých
ptáků, motýlů a jiných létajících tvorů.
Čínské písmo
Někteří vtipálci rádi říkají, že čínské písmo vypadá jako rozsypaný čaj. Jiní lidé tvrdí, že
čínské písmo jsou vlastně obrázky. Původně tomu tak snad i bylo, ale dnes to už tak
úplně neplatí. Podívejme se společně na obrázek, který předchází tomuto textu. Na
obrázku jsou v osmi neúplných sloupcích uvedeny čínské znaky. Úplně napravo jsou
jejich nestarší dochované tvary, směrem doleva uvádíme jejich podoby mladší, až
nakonec nalevo vidíme, jak tyto znaky vypadají dnes. Přitom znak nejvíce vlevo dělí
od znaku nejvíce vpravo více než tři a půl tisíciletí! V prvním řádku asi poznáváte znak
„kůň“: asi vidíte hřívu, ocas i kopyta. Druhý řádek představuje „vepře“. Toho už je poznat těžší, že? Pod vepřem, staří Číňané totiž nepsali do řádků, ale do sloupců,
následuje „zajíc“ s podlouhlým tělíčkem a dlouhýma ušima. Konečně na posledním
řádku je „tygr“. Také jste si jistě všimli toho, jak se znaky směrem doleva stále více
a více zjednodušují? To proto, že doba je stále více a více uspěchanější. Kde by si kdo
našel čas malovat se s koňskou hřívou, tygřími pruhy, prasečím ocáskem nebo zaječíma
ušima?