PDF - brožura

TROJICE
Požehnání Boží milosti,
lásky a společenství
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah
Svatý Patrik řekl: „Zavazuji se dnes pod silným jménem Trojice.“ Je to
silné jméno, jméno, jemuž můžeme důvěřovat.
Krycí jméno: Trojice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
Trojice osob
..........................................
2
Trojice výsad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Milost našeho Pána Ježíše Krista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Boží láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společenství Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
5
7
9
Trojí nebezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Galatské církve odpadly od milosti (Ga 5,4) . . . . . . . . . . . . . .
Efezská církev odpadla od lásky (Zj 2,1–7) . . . . . . . . . . . . . . .
Korintská církev odpadla od společenství Ducha . . . . . . . . . . .
11
11
13
14
John Newton napsal:
Kéž na nás spočine milost Krista, našeho Spasitele, a Otcova nekonečná láska spolu s přízní Ducha svatého. Kéž pak můžeme spolu být ve
vzájemné jednotě a v Pánu a těšit se ve svatém společenství radostem,
jež nám tento svět nemůže dát.
Název: TROJICE: Požehnání Boží milosti, lásky a společenství.
Původně: The Trinity: The Blessing of God's Grace, Love and Fellowship. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.
Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha).
Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další
překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická
bible.
Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.
Sazba provedena typografickým systémem TEX.
Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně.
Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.
Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Tato publikace je výňatkem z knihy Warrena Wiersbe Bless You: Receiving
and Sharing the Blessings of the Lord (Budiž vám požehnáno: Jak přijímat
a sdílet Pánovo požehnání), kterou vydalo nakladatelství Discovery House
Publishers, které je součástí organizace RBC Ministries.
Warren Wiersbe je především znám jako biblický učitel spisovatel a řečník.
Před svým odchodem do důchodu sloužil ve sboru Moody Memorial Church
v Chicagu a jako ředitel a biblický učitel pro rozhlasové vysílání Back to the
Bible (Zpět k Bibli). Warren Wiersbe je autorem více než 150 knih.
ve světě. Jejich duchovní vedoucí na svých setkáních nezkoumali Písmo, nemodlili se o duchovní moudrost. Místo toho se předváděli lacinými světskými
myšlenkami a jejich rozhodnutí by byla spíše dobrá pro naši starou hříšnou
podstatu. Bohoslužbou neoslavovali Pána, protože zde nic o působení Ducha
svatého nenasvědčovalo.
A. W. Tozer kdysi řekl: „Kdyby Bůh odejmul Ducha svatého tomuto světu, většina činností v církvích by šla stále dál a nikdo by si žádného rozdílu
ani nevšiml.“ Zní to jako nařčení – ale domnívám se, že je to pravda. Mnozí
členové církví nejsou ochotni platit cenu za zralost, a proto i při službě Pánu
spoléhají raději na světskou moudrost a sílu, což ale nefunguje. Skotský autor
George MacDonald napsal: „Cokoli člověk dělá bez Boha, musí v tom bídně selhat anebo jen velmi bídně uspět.“ Církev, která je úspěšná v lidských
očích, vůbec nemusí být úspěšná z Božího pohledu. Pokud o tom pochybujete, přečtěte si Zjevení 2–3.
Pokud očekáváme, že Duch svatý bude v církvi
působit, musíme především usilovat o oslavení
Mnozí členové církví
Ježíše Krista, protože právě k tomu byl Duch svanejsou ochotni platit
tý poslán (J 16,14). Korinťané se přeli, kdo je
cenu za zralost,
větší – zda Pavel, Petr či Apollos – přičemž zde
a proto i při službě
byla i „veleduchovní“ skupina věřících, kteří odPánu spoléhají
mítali jakékoli lidské vůdce a tvrdili, že následují
raději na světskou
pouze Krista; a možná působili větší obtíže než
moudrost a sílu,
což ale nefunguje.
ony tři další skupiny dohromady!
Thomas Merton napsal: „Nejnebezpečnějším
člověkem na světě je kontemplativní typ, který
se nenechá nikým vést. Důvěřuje jen své vlastní vizi. Poslouchá jen svůj vnitřní hlas, ale nikomu jinému naslouchat nebude. Za vůli Boží považuje to, co
mu v srdci navozuje velký, příjemný, hřejivý pocit. . . Takový člověk může
zruinovat celé město. . . i celý národ“ (New Seeds of Contemplation, 1961, s.
194–195).
Místo výrazu kontemplativní typ z Mertonova výroku si klidně dejte výraz
pastor, člen staršovstva, člen určitého výboru, misionář, církevní pracovník
a uvidíte, že toto vyjádření je stále aktuální. Ať je určitá služba jakkoli velká
či bohatá, pokud vedoucí nehledají Boží moudrost v Písmu, pokud se nemodlí
o Boží vedení a moc a pokud neusilují o slávu Božího Syna, jsou jejich snahy
marné, protože se to neděje pod řízením Ducha svatého. Před soudnou stolicí
Kristovou pak takové dřevo, seno a sláma jen shoří.
16
TROJICE: Požehnání Boží
milosti, lásky a společenství
V Bibli je uvedena řada požehnání, jímž se také říká dobrořečení. Po celá
staletí vyslovuje kněz či pastor na konci křesťanské bohoslužby požehnání
pro shromážděné věřící, než se rozejdou domů.
Na jedno z těchto dobrořečení se podíváme právě v této publikaci, která je
výňatkem z knihy Bless You od Warrena Wiersbe. Toto požehnání od apoštola
Pavla určené církvi v Korintu je plné hlubokých myšlenek o Bohu, jemuž
sloužíme. V jednom jediném verši, ve 2. Korintským 13,13, používá apoštol
Pavel slova, která pozvedají naše srdce k Bohu, jenž touží nám žehnat svou
milostí, láskou a přítomností.
Mart De Haan
Krycí jméno: Trojice
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha
svatého s vámi se všemi (2K 13,13 autorův překlad).
Je pondělí 16. července 1945. V 5.30 najednou probouzí ospalou vesnici
Carrizozo v Novém Mexiku oslepující záblesk. Dvě minuty nato se ozve
ohlušující dunění. Nějakých 55 kilometrů odsud byla právě odpálena první
atomová bomba. Nastává nový věk.
Za necelý měsíc, 6. srpna, prezident Harry Truman oznamuje, že na japonské město Hirošimu
Někteří říkají:
byla svržena atomová bomba. Jakkoli je to po„Slovo trojice přece
divné, projekt pro tuto atomovou bombu nesl jméani není v Bibli,
no Trojice.
tak proč z toho
Dávala by většina lidí rovnítko mezi křesťandělat problém?“
skou doktrínu o Trojici a mezi explozi atomové
bomby? Patrně ne. Vždyť i mnozí křesťané se
tomuto učení raději vyhýbají. „Nechápu to,“ říkají, „a má to vůbec nějaký
dopad na náš život?“ A Thomas Jefferson napsal: „Myšlenky musí být jasné, abychom na jejich základě mohli nějak rozumově jednat, ale nikdo nemá
jasné ponětí o Trojici. Je to pouhé zaklínadlo šarlatánů, kteří se prohlašují za
Ježíšovy kněze“ (Edwin S. Gausted, Sworn on the Altar of God, 1996, s. 139).
1
Někteří říkají: „Slovo trojice přece ani není v Bibli, tak proč z toho dělat
problém?“ Má-li být důkazem neexistence něčeho stav, kdy Bible o příslušné záležitosti mlčí, dostáváme se tím do obrovských potíží, protože v Bibli
nenajdeme žádné pojmy pro řadu věcí, které však zcela jistě existují.
Dobrořečení (či požehnání) z 2. Korintským 13,13 je založeno právě na
tom, že Bůh je trojjediný. Když budeme Pavlova slova dobře chápat, pomůže
nám to mít lepší vztah s Bohem, jehož uctíváme, a žít v tomto světě lepší
křesťanský život.
Trojice osob
Bible ukazuje, že existuje jeden věčný Bůh, který má jednu podstatu a existuje ve třech osobách, jež jsou si rovné, ale nejsou stejné: Bůh je Bůh Otec
a Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Povšimněte si, že v předchozí větě je dvakrát
použita spojka a, nikoli oddělující čárky. Otec a Syn a Duch svatý nemají
posloupnost, jako třeba jednotlivé hodnosti v armádě – tedy Otec jako první,
Ježíš jako druhý a Duch jako poslední – protože každý z nich je věčným Bohem a ani jedna z osob trojjediného Boha není větší než jiná osoba. V křestní
formuli (Mt 28,19) Ježíš jmenoval nejprve Otce, pak Syna a pak Ducha svatého a použil zde spojovací výraz i: „Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha
Svatého.“ V požehnání ve 2. Korintským 13,13 jmenuje nejprve Syna, což ale
neznamená, že Syn je vyšší nebo důležitější než Otec a Duch svatý, protože
souřadnou spojkou a jsou zde tyto tři osoby kladeny na roveň.
Nejedná se o tři bohy ani o různá jména pro
jednoho Boha, který by se měl v různé době zjeUčení o Trojici
vovat různými způsoby. Heretikové říkají: „Jebylo sice plně
den Bůh se zjevil jako Otec ve Starém zákoně,
zjeveno mnohem
jako Syn ve čtyřech evangeliích a jako Duch od
později, ale osoby
Letnic až do závěru Nového zákona.“ Pokud totrojjediného Boha
mu někdo věří, jistě nečetl Bibli pozorně.
existují od věčnosti.
Trojjediný Bůh stvořil vesmír (Gn 1,1–2; Jb
38,4; Ža 104,30; Ko 1,16–17). Toto učení bylo sice plně zjeveno mnohem později, ale osoby trojjediného Boha zde byly
vždy, existují od věčnosti.
Anděl Gabriel vysvětluje Marii, jak dojde k zázraku vtělení Božího Syna:
„Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží“ (Lk 1,35). Projevuje se zde
každá osoba trojjediného Boha – Duch svatý, Otec i Syn. Jestliže Otec patří
2
A jak to bylo v Korintu? Tato církev byla rozdělena do jakýchsi čtyř frakcí
(1K 1,11–12), přičemž někteří věřící se pomocí svých duchovních darů spíše
předváděli, než aby jimi sloužili církvi. Jejich bohoslužby byly plné řevnivosti a zmatku, někteří zde byli i opilí. Členové se navzájem poháněli před
světské soudy, a jako by to nestačilo, jistý člen se zde otevřeně hlásil ke smilstvu se svou nevlastní matkou – a někteří věřící byli dokonce hrdí na to, jak
jsou vedoucí této církve „milující a tolerantní“.
Co bylo příčinou tak ostudného chování ze strany těchto věřících, kteří se zdánlivě hlásili ke
Jakmile člověk začne
Kristu? Pavel na tuto příčinu poukazuje v prvsvětsky myslet, brzy
ních dvou kapitolách svého prvního dopisu do
se začne i světsky
Korintu: Dávali přednost „moudrosti světa“ před
chovat – a k této
moudrostí od Boha, kterou Duch svatý vyučutragédii dochází
je z Božího slova. Jakmile člověk začne světsky
v církvi i dnes.
myslet, brzy se začne i světsky chovat – a k této
tragédii dochází v církvi i dnes. Místo aby Korinťané budovali svou službu na zlatu, stříbru a drahých kamenech Božího
slova (Př 2,1–6; 1K 3,13–18; 8,10–11.17–21), dávali přednost dřevu, senu
či slámě, levnému materiálu, kterého je všude dost. Chceme-li zlato, stříbro
a drahé kameny – trvalé bohatství Boží moudrosti – je třeba vynaložit námahu
a snažit se jít do hloubky. Bůh nepomáhá vůdcům, kteří jsou příliš pohodlní,
aby hledali Boha a šli v Božím slově do hloubky, a kteří se spokojí s čímkoli,
co se jim namane někde ve světě.
Korinťané se nenechávali vést Duchem svatým, neusilovali „zachovávat jednotu Ducha ve
Křesťané v Korintu
svazku pokoje“ (Ef 4,3). Pavel k nim mluví „jažili podle měřítek
ko k tělesným, jako k nedospělým v Kristu“ (1K
a tužeb starého
3,1–3). Křesťané v Korintu žili podle měřítek a tuživota a nechodili
žeb starého života a nechodili podle vedení Dupodle vedení Ducha
cha svatého. Sytili se světským odpadem a nesvatého. Sytili se
rostli v Pánu. Bylo třeba, aby poslouchali Ducha
světským odpadem
a nerostli v Pánu.
svatého, který je ve dvou listech do Korintu zmiňován více než padesátkrát.
Korintští křesťané „byli ve všem obohaceni“,
pokud jde o dary Ducha (1K 1,5), ale zcela nedostatečně ve svém životě projevovali ovoce Ducha, jako například lásku, pokoj a sebeovládání. Prostě nebyli
duchovními křesťany. Nechali se vést svými touhami a žili stejně jako lidé
15
sad! Pavel ve svém listu Efezským ukazuje, jak úžasnému životu se můžeme
těšit, když nás Bůh spolu s Kristem „posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Ef
2,6 B21). Ale Efezané nyní od těchto výšin odpadli, protože opustili svou
prvotní lásku.
Velké výsady nejsou zárukou velké oddanosti
vůči Ježíši Kristu. Když Pán Ježíš pomohl PetroJe jistě dobré, když
vi po jeho životním zakolísání (J 21), neptal se
se ve své církvi
jej na teologii ani na metody jeho služby. Ježíš se
nasazujeme pro
Petra třikrát zeptal: „Miluješ mne?“ (v. 15–17).
Pána, ale žádnou
„Pohání nás totiž Kristova láska,“ napsal Pavel
činností není možné
(2K 5,14 autorův překlad), což je pro Pána tanahradit lásku
ké jedinou přijatelnou pohnutkou. Pán se dívá do
k Ježíši Kristu.
srdce a chce vidět, zda je plné lásky, lásky ze „zásnub“, která se ale časem stále více prohlubuje.
Pavel ve své epištole Efezským věřící nabádá: „Jako Kristovi služebníci konejte Boží vůli celou duší“ (6,6 B21). Prorok Jonáš nakonec Boha uposlechl
a kázal Boží poselství v Ninive, nečinil to ale celou svou duší. Lidi, jimž kázal, vlastně nenáviděl a zlobil se i na Boha za to, že jim projevil soucit (Jon
4).
Je jistě dobré, když se ve své církvi nasazujeme pro Pána, ale žádnou činností není možné nahradit lásku k Ježíši Kristu. Marta si dělala starosti, jak
Ježíšovi posloužit, ale Ježíš pochválil Marii, která si udělala čas a projevila Ježíšovi lásku tím, že mu naslouchala (Lk 10,38–42). Ježíš se i dnes ptá
každého z nás stejně, jako se ptal Petra: „Miluješ mne?“
Korintská církev odpadla od společenství Ducha
Kdykoli si některý z mých studentů povzdychne, „měli bychom se více podobat novozákonní církvi,“ opáčím: „A které z nich bychom se tedy měli nejvíce
podobat?“ Ve třídě pak rozebereme některé problémy, s nimiž se tyto církve
potýkaly.
Věřící v Římě byli rozděleni v názoru na čisté a nečisté pokrmy a svaté
dny. Členové církví v Galácii ‚se navzájem kousali a požírali‘ (Ga 5,15). Dvě
ženy ve Filipech spolu nesouhlasily, což pak vedlo k nějakému závažnějšímu
problému (Fp 4,2–3). V církvi v Kolosech byla směsice židovského zákonictví, orientálního mysticismu a askeze. Někteří věřící v Tesalonice přestali
pracovat a předpokládali, že církev se o ně postará, zatímco horlivě očekávali
Pánův návrat.
14
do Starého zákona a Duch svatý má své místo až ve Skutcích apoštolů a novozákonních epištolách, nemohlo by pak k tomuto zázraku nikdy dojít.
Anebo se vraťme k situaci, kdy Jan Křtitel křtí
Ježíše z Nazaretu u řeky Jordánu: „Když byl Je„Když byl Ježíš
žíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřepokřtěn, vystoupil
la se mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sehned z vody. A hle,
stupuje jako holubice a přichází na něho. A hle,
otevřela se mu
ozval se hlas z nebes, který říkal: ‚Toto je můj
nebesa a spatřil
Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení‘ “
Ducha Božího,
(Mt 3,16–17). Opět zde vidíme společně osoby
jak sestupuje jako
holubice a přichází
trojjediného Boha: Syna, který projevuje poslušna něho. A hle, ozval
nost, Ducha, který sestupuje, a Otce, který prose hlas z nebes, který
mlouvá.
říkal: ‚Toto je můj
A když Ježíš začal se svou veřejnou službou
Syn, Milovaný,
v Nazaretu, citoval slova z proroka Izajáše: „Duch
v němž jsem
Panovníka Hospodina je na mně. . .“ (61,1–2).
nalezl zalíbení.‘ “
Opět zde vidíme jednotlivé osoby trojjediného
(Mt 3,16–17)
Boha: Ducha a Otce (Hospodina) a Syna. Petr toto téma používá při svém svědectví v domě římského setníka Kornélia: „Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta“ (Sk 10,38). Petr vysvětluje
působení Otce a Syna a Ducha svatého, čímž vlastně poukazuje na Trojici.
Když Ježíš vyučoval své učedníky v jedné horní místnosti (J 13–16), jedná se o vyučování v duPři Ježíšově smrti
chu trojičního učení. „A já požádám Otce a on
na kříži (žd 9,14)
vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věči při jeho vzkříšení
nost – Ducha pravdy“ (J 14,16–17). „Ale Zastán(Sk 2,32–33)
ce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jmébyly přítomny
nu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechvšechny osoby
no, co jsem vám řekl“ (14,26). „Až přijde Zatrojjediného Boha.
stánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy,. . . ten o mně vydá svědectví“ (15,26). Jednotlivé osoby jsou zde opět jasně odlišovány.
Při Ježíšově smrti na kříži byly přítomny všechny osoby trojjediného Boha.
„Čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému
Bohu?“ (Žd 9,14).
3
Petr o Letnicích oznamoval, že trojjediný Bůh byl přítomen i u Kristova
vzkříšení: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. Když
byl tedy vyvýšen pravicí Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha svatého,
vylil to, co vy nyní vidíte i slyšíte“ (Sk 2,32–33).
Každý hříšník, který kdy vložil svou důvěru
v Ježíše Krista, zakusil spásné dílo trojjediného
Každý hříšník,
Boha. Trojjediného Boha oslavuje Pavlův hymkterý kdy vložil
nus v Efezským 1,3–14: Otce za to, že si nás
svou důvěru
vyvolil (v. 3–6); Syna za to, že za nás zemřel
v Ježíše Krista,
(v. 7–12); a Ducha svatého za to, že nás oznazakusil spásné dílo
čil svou pečetí (v. 13–14). Skutečnosti z tohoto
trojjediného Boha.
chvalozpěvu pak Pavel shrnuje ve 2. Korintským
1,21–22, v Galatským 4,4–6 a v Titovi 3,4–6. Petr shrnuje spásné dílo trojjediného Boha do jednoho verše, když adresuje svůj
dopis „vyvoleným prozřetelností Boha Otce skrze posvěcení Ducha k poslušnosti a skropení krví Ježíše Krista“ (1Pt 1,1–2).
Skeptici a posměvači se pokoušejí pravdu o Trojici vyvracet pomocí matematiky: „Jeden Bůh + jeden Bůh + jeden Bůh = tři Bozi.“ Ale trojjediný Bůh
existuje v dynamickém vztahu, jemuž by spíše odpovídal „vzorec“ 1 × 1 × 1
= 1. „Žádnou jinou skutečností nelze tak přímočaře poukázat na to, jak jedinečný pohled na Boha má křesťanství, než pomocí Trojice,“ napsal Dr. Carl
F. H. Henry (Notes on the Doctrine of God, 1948, s. 114). Ortodoxní židé věří v jednoho Boha, stejně jako ortodoxní křesťané, ale ortodoxní židé nevěří
v božství Ježíše ani v osobu a božství Ducha svatého. Nejsou tedy trinitáři.
Je třeba říci, že učení o Boží trojjedinosti je
nad naše chápání. Svatý Augustin ve svém úžas„Žádnou jinou
ném pojednání De Trinitate (O Trojici) napsal:
skutečností nelze tak
„Bůh je větší a opravdovější v našich myšlenpřímočaře poukázat
kách než v našich slovech; a je větší a opravdona to, jak jedinečný
vější ve skutečnosti než v našich myšlenkách.“
pohled na Boha má
Navzdory tomu, čemu věřil Thomas Jefferson,
křesťanství, než
existují pravdy, o nichž víme ve svém srdci, ale
pomocí Trojice.“
Dr. Carl F. H. Henry
které nelze nijak snadno definovat v mysli ani je
vyjádřit slovy. Proto se teologie nakonec často
musí uchýlit do ticha a uctívání.
Křesťané uctívají trojjediného Boha. Jakýkoli jiný druh uctívání není křesťanský. Zesnulý Dr. James S. Stewart z Edinburghu napsal: „[Kritici] přede4
Pokud církev odpadne od milosti, budou z kazatelny zaznívat příkrá a tvrdá slova, kazatel buZákladní teologickou
de více vyhrožovat než „mluvit pravdu v lásce“
pravdou je, že zákon
(Ef 4,15 B21). Když klademe důraz na zákon,
nám poukazuje na to,
požadujeme nemožné – „zákon totiž nic nepřico je v nás nejhorší,
vedl k dokonalosti“ (Žd 7,19 ČEP). Když kladezatímco milost nám
me důraz na milost Ježíše Krista, povzbuzujeme
poukazuje na to, co
k životu ve svatosti, protože Ježíši Kristu můžeje v nás nejlepší.
me sloužit jen díky milosti. „Boží milostí jsem
to, co jsem,“ napsal apoštol Pavel (1K 15,10),
což může dosvědčit každý skutečný křesťan, který se nechává řídit Duchem.
V Božím svatém zákoně se zjevuje Boží spravedlnost a vůle pro nás. A úžasná Boží milost nám poskytuje vše potřebné, abychom mohli být vůči Bohu
poslušní a žili svatým způsobem života.
Efezská církev odpadla od lásky (Zj 2,1–7)
Při návštěvě církve v Efezu bychom asi vše viděli v dobrém světle. Věřící se
zde tvrdě namáhali a byli velmi činní. Netrpěli žádné falešné učení a s herezemi si dokázali poradit. Navzdory protivenství a obtížím je ani nenapadlo
svou víru vzdát. Církev v Efezu tedy v každém ohledu vypadala dobře.
„Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce“
(1S 16,7). A když se Bůh podíval do srdce věřících v Efezu, postrádal tam
lásku. Verdikt zněl: „Opustil [jsi] svou první lásku“ (Zj 2,4). Výraz opustil
jsi lze také přeložit jako „zanedbal jsi“ nebo dokonce „zapudil jsi“. Jako by
po zásnubách (Jr 2,2–5) láska Efezanů ke Kristu a k sobě navzájem ochladla.
Bůh s námi nemusí být nutně spokojen jen proto, že v církvi pilně sloužíme,
a proto také nemůžeme určitý sbor hodnotit jen na základě probíhajících aktivit. Bůh nemůže naši službu a naši obětavost přijímat a žehnat jí, pokud naší
pohnutkou není láska.
„Proto si vzpomeň, odkud jsi odpadl,“ varuje Efezany Ježíš (Zj 2,5). Mysleli si, že jsou na
Bůh nemůže naši
tom dobře, ale mýlili se. Sbor v Efezu založil
službu a naši
apoštol Pavel. Po něm převzal tento sbor Timoobětavost přijímat
teus a podle tradice sloužil v Efezu i apoštol Jan.
a žehnat jí, pokud
Tento sbor obdržel od Pavla tři inspirované donaší pohnutkou
pisy – Efezským, 1. Timoteovi a 2. Timoteovi –
není láska.
a Pavel soukromě povzbuzoval místní starší (Sk
20,13–38). Tato církev se tedy těšila z mnoha vý13
B21). Tito věřící z pohanů předtím nenesli jho židovského zákona, a přesto se
vzdávali své křesťanské svobody, kdy ve snaze striktně dodržovat zákon dali
vlastně přednost otroctví (v. 1). Měli k dispozici veškeré Kristovo bohatství,
čehož se ale nyní vzdávali a raději ze sebe dělali „dlužníky“ Mojžíšova zákona (v. 2–6). Předtím ‚běželi dobře‘, ale nyní se začali pohybovat špatným
směrem (v. 7–12).
Křesťanský život musí být vyvážený. Ke spáse sice nedocházíme dodržováním zákona, ale
Věřící z pohanů
zároveň ve svém životě nechceme zákon opomípředtím nenesli jho
jet. Ke spáse sice nedocházíme na základě dobžidovského zákona,
rých skutků, ale naše spása nás vede k dobrým
a přesto se vzdávali
skutkům, které poukazují na to, že Ježíše známe.
své křesťanské
Nevidět věci vyrovnaně je tedy nebezpečné. Něsvobody a ve snaze
které církve či sbory převracejí milost do extréstriktně dodržovat
zákon dali vlastně
mu, takže se ze svobody stává bezuzdnost a nepřednost otroctví.
zřízenost. „Zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista“ (Ju 4 ČEP). „Vyznávají, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají“ (Tt 1,16). Galatské církve šly do druhého extrému: Lidé zde natolik zdůrazňovali zákon, že zapomněli na Boží
milost. Odpadli od milosti a stali se otroky náboženského systému.
Pavel ukazuje, že pod Mojžíšovým zákonem
se s lidmi zacházelo jako s dětmi. Byla zde totiž
Ke spáse sice
samá pravidla a nařízení a také ti, kteří zachonedocházíme na
vávání těchto pravidel bedlivě sledovali a prosazákladě dobrých
zovali. Ale v Ježíši Kristu stojíme před Bohem
skutků, ale naše
jako dospělí lidé a máme výsadu čerpat z Krisspása nás vede
tova bohatství (Ga 4,1–7). Duch Boží žije v nás
k dobrým skutkům,
a dává nám nasměrování a touhu žít pro Krista.
které poukazují
na to, že Ježíše
Základní teologickou pravdou je, že zákon nám
známe. Nevidět
poukazuje na to, co je v nás nejhorší, zatímco
věci vyrovnaně je
milost nám poukazuje na to, co je v nás nejleptedy nebezpečné.
ší. Naše stará přirozenost zákon odmítá, ale naše nová přirozenost zákon nepotřebuje. Pohnutka k poslušnosti pochází od Boha, který „do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval“ (Ř 5,5
B21).
12
vším potřebují přestat s diskusemi a padnout na kolena. Jen tak lze poznat ty
zásadní náboženské pravdy“ (The Strong Name, 1940, s. 253).
Trojice výsad
V Bibli není žádná kniha ani část zaměřena specificky na učení o Trojici.
Pravda o Ježíšově božství docházela učedníkům postupně; jako příklad lze
uvést třeba Petrovo prohlášení u Matouše 16,16. A podobně i pravda o Trojici vyrůstala z osobní duchovní zkušenosti prvních křesťanů. Tato úžasná
pravda jim došla, když denně uctívali Boha Abraháma, Izáka a Jákoba; chodili s Ježíšem a vnímali svou závislost na Duchu svatém. James S. Stewart
vysvětluje: „Začalo to, když lidé došli ke zjištění, že slovem ‚Bůh‘ nedokázali říci vše, takže bylo třeba říci Otec, Syn a Duch svatý“ (The Strong Name,
1940, s. 251).
Jakmile učedníkům tato pravda došla, Písma
pro ně nabyla nového významu, jejich služba doJakmile učedníkům
stala novou sílu a jejich osobní křesťanský život
tato pravda došla,
novou hloubku.
Písma pro ně nabyla
Křesťanští historikové poukazují na to, že círnového významu.
kev musela tyto pravdy znovu objevit, aby mohla zažít obnovu a obrodu. Reformace znovu objevila pravdu o Boží milosti – že jsme ospravedlňováni vírou, nikoli na základě svých zásluh či dobrých skutků. Když srdce
církve téměř ochladlo po vlivem akademických proudů, různá pietistická hnutí v církvi znovu zdůraznila, jak důležité je milovat Boha osobně a osobně se
těšit z jeho přítomnosti. V poslední době se kladla do popředí činnost Ducha
svatého, takže jsme byli vyučováni tomu, abychom spoléhali na jeho moudrost a moc. Ale křesťanský život musí být založen na učení o trojjedinosti
Boha, jinak nebudeme plně využívat své duchovní výsady. Podívejme se tedy nyní na některé z těchto výsad.
Milost našeho Pána Ježíše Krista
Raní věřící věděli, že jejich spása je plně a pouze díky milosti; není jiný způsob, jak dospět ke spasení. Ale také zjistili, že na základě milosti je třeba
žít, protože bez Ježíše nebyli schopni ničeho (J 15,5). Jak mezi jednotlivými sbory kolovala čtyři evangelia a listy apoštolů, věřící objevovali bohatství
Boží milosti. Ve své službě i ve svém utrpení osobně tuto milost zakoušeli.
5
Písmo bylo ‚slovem jeho milosti‘ (Sk 20,32). A ‚Duch milosti‘ (Žd 10,29) je
vyučoval o božské pravdě a vybavoval je, aby byli vůči této pravdě poslušní.
V počátečních letech růstu církve se vyskytly
teologické konflikty ohledně zákona a milosti;
Křesťanský
přičemž některé z těchto sporů trvají až dodnes.
život musí být
Židovští věřící kladli důraz na požadavky zákozaložen na učení
na, zatímco věřící z pohanů se radovali ze svoboo trojjedinosti Boha,
dy, kdy projevovali poslušnost na základě Krisjinak nebudeme
tovy milosti. Mojžíšův zákon byl těžkým jhem
plně využívat své
(Sk 15,10), ale Kristovo jho je „příjemné“ a „lehduchovní výsady.
ké“ (Mt 11,28–30). To je milost! Zákon byl jakýmsi strážcem chování pro nezralé lidi, ale Boží milost s námi zachází jako se zralými osobami, které dokáží svého bohatého dědictví náležitě využívat (Ga 4,1–7). Zásady uvedené v zákoně byly
pouhým stínem budoucích věcí, ale v milosti máme živou skutečnost, jíž je
Kristus (Ko 2,16–17). Zákon je zrcadlem, které odhaluje hříšníkovu špinavost (Jk 1,22–25), kterou však není možné tímto zrcadlem nijak smýt. Dnes
křesťané hledí do zrcadla Božího slova, slavného zrcadla, které nám zjevuje
Ježíše Krista a přetváří nás k jeho slávě (2K 3,7–18). Zákon odsuzuje – ale
milost proměňuje!
Na měřítkách a cílech není nic hříšného. Ale
jakmile se snažíme plnit taková měřítka a dosaMojžíšův zákon
hovat takových cílů svou vlastní silou, posunuli
byl těžkým jhem
jsme se od milosti směrem k zákonu – což na(Sk 15,10), ale
konec povede jen k selhání. Měli bychom přiKristovo jho je
jmout za své toto Pavlovo svědectví: „Boží mi„příjemné“ a „lehké“
lostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi
(Mt 11,28–30).
prokázal, nebyla marná“ (1K 15,10). Život pod
milostí přináší nesmírnou slávu našemu Pánu,
protože bez Krista takový život nelze vysvětlit.
Milost dostáváme zdarma, což ale neznamená, že se jedná o něco laciného.
Naopak, tato milost má nevyčíslitelnou hodnotu. „Znáte přece milost našeho
Pána Ježíše Krista: ačkoli byl bohatý, stal se kvůli vám chudým, abyste vy
jeho chudobou zbohatli“ (2K 8,9). Jedinou možností, jak být bohatý v milosti,
je být chudým sám v sobě a důvěřovat Bohu.
6
Hlavní službou Ducha svatého je tedy oslavovat Ježíše Krista, čehož Duch
dosahuje tím, že pomáhá Božímu lidu proměňovat se do Kristovy podoby.
Duch svatý zapsal Slovo Boží, aby zjevil Ježíše. Když se tedy z Božího slova
učíme a projevujeme poslušnost, vidíme Ježíše a jsme proměňováni ke slávě
Ježíše Krista (2K 3,18). Jestliže ignorujeme Bibli, knihu, kterou Duch svatý
pro nás napsal, zarmucujeme Ducha a přicházíme o pomoc, kterou nám chce
dát. Podle žalmisty máme mít následující postoj: „Ale oblíbil si Hospodinův
zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci“ (Ža 1,2).
Duch svatý oslavuje Ježíše Krista a vyučuje
nás Bibli, a nejen to, také společně s Ježíšem pra‚Nechat se řídit
cuje na budování církve na zemi. Když se hříšDuchem‘ znamená
níci obrací k Ježíši a docházejí ke spáse, Duch
vydávat svědectví
svatý je křtí do těla Kristova a dává jim dary ke
těm, kdo jsou
službě Kristu a budování jeho těla (1K 12,1–13).
ztraceni, a sloužit
Jestliže se odděluji od Božího lidu a nepoužívám
svatým ke slávě
své duchovní dary ke službě církvi, zarmucuji
Boha – k čemuž
potřebujeme Ducha
tím Ducha svatého. ‚Nechat se řídit Duchem‘ znasvatého (J 15,26–27).
mená vydávat svědectví těm, kdo jsou ztraceni,
a sloužit svatým ke slávě Boha – k čemuž potřebujeme Ducha svatého (J 15,26–27). Dejme
si pozor, abychom natolik nevyzdvihovali pozoruhodné dary Ducha svatého, že bychom zapomněli na praktickou milost Ducha svatého, kterou Pavel
označuje jako „ovoce Ducha“ (Ga 5,22–23).
Jako Boží děti máme velkou výsadu, ale každá výsada s sebou nese i určité
nebezpečí.
Trojí nebezpečí
Přesuňme naši pozornost k některým novozákonním sborům s cílem zjistit,
jak přišly o Boží požehnání, protože opomíjely své výsady.
Galatské církve odpadly od milosti (Ga 5,4)
Židé, kteří přijali křesťanství, ale stále dbali na striktní dodržování Mojžíšova
zákona, získali značný vliv v církvích či sborech, které apoštol Pavel založil
v Galácii, a začali zavádět nové věřící na scestí. Křesťané se začali oddalovat
od evangelia, když se snažili směšovat Boží milost skrze Ježíše Krista s Mojžíšovým zákonem, což vedlo k celé řadě problémů. „Zbavili jste se Krista, vy
všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti!“ (Ga 5,4
11
Službou Ducha svatého je oslavovat Syna. „On mne oslaví,“ řekl Ježíš,
„neboť z mého vezme a oznámí to vám“ (J 16,14). Duch svatý nám zjevuje
Ježíše Krista v Božím slově, díky čemuž milujeme našeho Spasitele stále více
a rosteme v poslušnosti vůči němu, čímž mu přinášíme slávu. Duch svatý
nekoná nic proti naší vůli ani nekoná vše za nás; působí v nás a skrze nás,
a proto musíme být vhodnými nádobami, které může naplňovat a používat.
Řecký výraz, který překládáme jako „společenství“ (koinonia), se v posledních letech stal
Duch svatý nekoná
mezi věřícími velmi oblíbeným. Výraz koinonia
nic proti naší vůli
je používán ve spojení s nedělní školou, skupiani nekoná vše
nami mládeže, ve spojitosti s křesťanskými táza nás; působí
bory, a dokonce i kavárnami. Tento výraz znav nás a skrze nás,
mená „mít společně“, přičemž jde o to „mít spoa proto musíme být
lečně“ více než jen stejný věk či stejný druh kávhodnými nádobami,
které může naplňovat
vy. Pokud znáte Ježíše jako svého Spasitele a Páa používat.
na, můžete se těšit z tohoto společenství, protože Duch svatý žije v nás, a to bez ohledu na náš
věk, pohlaví, příjem, vzdělání, koníčky či politické názory. Máme Ježíše společně a Duch svatý tuto skutečnost dosvědčuje. Je-li základem našeho společenství něco jiného než Ježíš, jak je zjevován
Duchem svatým v Božím slově – možná nějaká malicherná doktrína, oblíbený překlad, talentovaný učitel nebo určité specifické rysy naší denominace –
pak to není skutečná koinonia.
Jak se máme ‚nechat Duchem řídit‘ a jak můžeme zakoušet společenství s ním hlouběji? PřeHlavní službou
devším musíme s Duchem svatým spolupracoDucha svatého je
vat v jeho hlavní službě – musíme tedy přinášet
oslavovat Ježíše
slávu Ježíši Kristu. Ježíš přišel, aby oslavil Otce,
Krista, čehož Duch
a Duch svatý přišel, aby oslavil Syna. Duch svatý
dosahuje tím, že
nehledá slávu pro sebe, a neměli bychom to tedy
pomáhá Božímu
dělat ani my. „Toužebně očekávám a doufám, že
lidu proměňovat se
do Kristovy podoby.
v ničem nebudu zahanben, ale se vší otevřeností, jako vždycky i nyní, bude Kristus zveleben
na mém těle, ať životem, ať smrtí. Vždyť žít pro
mne znamená Kristus a zemřít zisk“ (Fp 1,20–21). Život je to, čím žijeme,
a žít pro křesťany znamená Kristus, protože mají život v Kristu.
10
Pokud si výraz milost přidáme do našeho teologického slovníku, nebude nás to stát vůbec
„Laciná milost je
nic, ale uvádět milost do každodenního života
smrtelným nepřítelem
rozhodně není nic laciného. Ježíš draze zaplatil
naší církve.“
za to, aby nám přinesl Boží milost, a proto by
Dietrich Bonhoeffer
nás to také mělo něco stát, když přinášíme milost jiným. „Laciná milost je smrtelným nepřítelem naší církve,“ napsal teolog Dietrich Bonhoeffer, který byl popraven nacisty. „Laciná milost je milost bez úsilí jednat
jako učedník“ (The Cost of Discipleship [Cena učednictví], 1963, s. 45, 47).
Boží láska
Je těžké žít život v lásce, protože jsme ve světě plném soutěživosti, plném násilí. Problémem
Možná nás napadne,
není projevovat lásku těm, kteří ji projevují nám,
že nejsnadnější by
ale zcela jinou záležitostí je projevovat lásku těm,
bylo se nepřátelům
kteří vůči nám a vůči Ježíši Kristu projevují nevyhýbat a těšit
návist. Možná nás napadne, že nejsnadnější by
se předně ze
bylo se nepřátelům vyhýbat a těšit se předně ze
společenství svých
společenství svých křesťanských bratrů a sester.
křesťanských bratrů
a sester. Ale Ježíš
Ale Ježíš nám říká, že takto se dokáží chovat
nám říká, že takto
i celníci a pohané. Ježíš od nás očekává, že buse dokáží chovat
deme milovat i své nepřátele, že se za ně budeme
i
celníci a pohané.
modlit a budeme jim činit dobro (Mt 5,43–48).
Tak budeme napodobovat našeho Otce, který „nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými
a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (v. 45). Většina lidí bere tyto
laskavé dary za samozřejmost a ani za ně nepoděkují. Pokud by nám Bůh za
všechna tato dobrodiní poslal roční vyúčtování, přivedlo by nás to na mizinu.
Když jsme přišli na tento svět, neustále jsme vyžadovali pozornost, protože
jsme jako nemluvňata mohli své nepohodlí a potřeby dávat najevo pouze křikem. Museli jsme nějak dát najevo, když jsme měli hlad, když jsme se necítili
pohodlně, když jsme byli unavení anebo když jsme se nudili. S přibývajícím
věkem nám ale rodiče a sourozenci dávali najevo, jak je takové dětské chování nepřijatelné. Museli jsme se naučit sami se najíst, obléci, chodit, mluvit,
uklízet si po sobě a dávat na sebe pozor. Kdykoli jsme sklouzli k nějakým
dětským postojům a projevům, byli jsme varováni a možná i ukázňováni.
7
Když je náš život stále více poháněn láskou
k Bohu, je to dokladem toho, že duchovně zrajeKdyž je náš život
me. „Boží láska je vylita v našich srdcích skrze
stále více poháněn
Ducha svatého, který nám byl dán“ (Ř 5,5), a tato
láskou k Bohu, je to
láska proměňuje naše postoje a jednání. Ovocem
dokladem toho, že
Ducha je láska (Ga 5,22). Lásku nemůžeme něduchovně zrajeme.
jak vytvořit či zhotovit. Poddáváme se působení
Ducha svatého – na základě své víry posloucháme Boží slovo a necháváme Ducha svatého, aby působil v nás a skrze nás. Bůh
nám často do našeho života přivede nesympatické, nepříjemné lidi, z nichž
někteří se mohou prohlašovat i za křesťany, a my se musíme učit s nimi vycházet. To je ale jen jedna z Božích cest, jak v našem srdci pěstovat lásku. Je
asi těžké projevovat lásku lidem, kteří nám život jen ztěžují, ale takoví lidé
nám mohou pomáhat, abychom rostli v milosti a stávali se silnějšími ve víře
a lásce.
Křesťanská láska k lidem není nějaký dočasný, nejasný, „mlhavý pocit“; je to volní rozhodJe asi těžké
nutí, obětavé jednání. Taková láska se nezaměprojevovat lásku
řuje primárně na pocity, ale na konkrétní jednání.
lidem, kteří nám život
„Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jedinéjen ztěžují, ale takoví
ho Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul,
lidé nám mohou
ale měl život věčný“ (J 3,16). „Nikdo nemá větší
pomáhat, abychom
lásku než tu, že položí svou duši za své přátele“
rostli v milosti
a stávali se silnějšími
(J 15,13). Ježíš vůči nám nejen pociťoval lítost,
ve víře a lásce.
ale vykonal to, co bylo potřebné pro naši spásu.
Budeme-li si zakládat na těch správných „náboženských pocitech“, může nás to zavést na scestí. Odcházíme třeba z povznášející bohoslužby plni pocitů lásky a na parkovišti zjistíme, že nám někdo „vylepšil“ nárazník u auta. Jak nám naše pocity
pomohou?
Jednou při nastupování do letadla jsem se přátelsky usmál na otce s dvěma
dětmi, kteří si sedli hned za mnou. Při startu letadla začalo první dítě neuvěřitelně křičet a druhé začalo zvracet. Úsměv se mi z tváře nějak ztratil, ale
zároveň mi bylo jasné, že bych měl nyní jednat na základě Boží lásky.
Bůh je naším milujícím Otcem a žijeme ve světě, který také patří tomuto
Otci. On je nade vším, i když třeba skutečnosti nejdou tak, aby náš život
byl snadnější či pohodlnější. Bůh někdy připustí i pravý opak, což nás úplně
8
vyvede z rovnováhy a už se nesnažíme projevovat lásku, ale hledáme, na koho
svalit vinu. Začneme si stěžovat, místo abychom takovou situaci využili ke
křesťanskému růstu, ke slávě našeho nebeského Otce.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje,
bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude
Bůh je nade
milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho
vším, i když třeba
příbytek. . . Jako Otec miluje mne, tak i já miluji
skutečnosti nejdou
vás. Zůstaňte v mé lásce“ (J 14,23; 15,9). „Zatak, aby náš život
chovejte se v Boží lásce,“ vybízí nás Juda (Jd
byl snadnější či
21). To neznamená, že si musíme Boží lásku zapohodlnější. Bůh
sloužit svou tvrdou prací, ale že máme Boha poněkdy připustí
i pravý opak.
slouchat ze srdce a že máme na základě své poslušnosti zakoušet jeho lásku hlouběji.
Mějme na mysli, že křesťanská láska je rozhodnutím vůle. Jako rodiče rostou ve vzájemné lásce se svými dětmi, chce
náš nebeský Otec mít důvěrnější a bližší vztah i s námi. Chce, abychom k němu přicházeli blíže a abychom šli do větší hloubky. Jako křesťané víme, že
Bůh je Otec, ale ne vždy mu umožňujeme, aby byl Otcem přímo nám osobně.
Vybavuji si, jak jsme s manželkou plánovali určité speciální akce pro naše
děti, které ale už měly své vlastní plány, a tak jsme je nechali, aby bylo po
jejich. Později ale zjistily, o co vlastně přišly, a bylo jim to líto. Bůh nám
chce být Otcem (2K 6,14–17), ale my už máme své vlastní plány, a tak si
necháváme ujít příležitost prožívat hlubší lásku.
Společenství Ducha svatého
Otec nás tolik miluje, že poslal svého Syna, aby
za nás zemřel, a Syn nás tolik miluje, že za nás
Jako rodiče rostou
ochotně položil svůj život na kříži. A Duch svatý
ve vzájemné lásce se
nás tolik miluje, že je ochoten žít v nás a být nasvými dětmi, chce náš
ším pomocníkem. Ježíš sestoupil z nebes na zem,
nebeský Otec mít
kde byl 33 let, ale Duch svatý přebývá se svou
důvěrnější a bližší
církví již celá staletí. Tím nechci říci, že nás snad
vztah i s námi.
Duch svatý miluje více než Otec a Syn, ale děkuji Duchu svatému za to, jak je se mnou trpělivý,
a za to, jak mi odpouští, když jej zarmucuji. Chci se ‚nechat Duchem řídit‘
(Ga 5,25) a umožňovat mu, aby mi pomáhal žít podle Boží vůle. Když se
mnou Duch svatý žije, jistě mě musí milovat!
9