0. lekce - egyptský jazyk

Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 0. lekce ‐ egyptský jazyk Egyptština patří do rodiny afroasijských (hamitosemitských) jazyků a tvoří jejich samostatnou větev. Nejblíže má snad k berberským jazykům. Afroasijská jazyková rodina se dělí na šest větví: semitské, berberské, kušitské, omoské, čadské a egyptské. Semitské jazyky: východosemitské (akkadština); západosemitské ‐ kanaanské (foiničtina, moabština, ugaritština, hebrejština), aramejské (syrština), arabština, jihoarabské dialekty (sabajština, minajština – 5000 skalních nápisů v Jemenu); Jihosemitské ‐ severní etiopské (klasická etiopština, tigrejština, tigrinja), jihoetiopské (amharština, harari, gurage) Berberské jazyky (Severní Afrika) Nejstarší berberské nápisy pocházejí ze 4. století př. Kr., ale berberská jména se objevují v egyptských nápisech již od doby Staré říše. Dnes se berberskými jazyky mluví v oblasti Maroka, Alžírska, Tunisu, Libye, Egypta, Mauretánie, Mali, Čadu a Nigérie. Kušitské a Omoské jazyky Kušitské (oromština – Etiopie a Keňa, a somálština – Somálsko, Etiopie, Džibuti) Omoské – v oblasti řeky Omo, dříve klasifikovány spolu s kušitskými jazyky. Čadské jazyky (Poblíž Čadského jezera ve střední Africe): západočadské (hauština); východočadské; jazyky masa; jazyky biu‐mandara. 1
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Vývoj egyptštiny Egyptština se dělí na několik jazykových fází: ‐ Nejstarší egyptština (jazyk Textů pyramid, jímž se psalo v době Staré říše) ‐ Střední neboli klasická egyptština (jazyk literárních textů, psaný jazyk Střední říše a počátku Nové říše – do Achnatonovy vlády) ‐ Novoegyptština (jazyk administrativních i literárních textů Nové říše) ‐ Démotština (přímý potomek novoegyptštiny, spojovací článek mzi novoegyptštinou a koptštinou. Jazyk administrativních textů Pozdní doby, od Ptolemaiovské doby se využívá i pro texty literární) ‐ Koptština (jazyk byzantského období se značným vlivem řečtiny. Dodnes užívaný v liturgii egyptských křesťanů) Tyto fáze odpovídají psanému jazyku tak, jak je doložen. Vývoj mluveného jazyka vždy předchází jazyk psaný. Mluvený jazyk se vyvíjí neustále a bez přerušení. V okamžiku, kdy je propast mezi mluvenou a psanou formou jazyka pociťována jako příliš hluboká, dojde ke kodifikaci psané podoby nové jazykové fáze. Vývoj a typologická charakteristika Egyptština patří do VSO (Verb – Subject – Object neboli sloveso – podmět – předmět) jazykového typu, a má tedy sklony k vnitřní tenzi. Nejčastějším slovosledným typem je SVO/SOV, s podmětem na začátku věty, v souladu s obecným kognitivním principem stavby výroku, podle nějž začínáme od známých, určených částí věty (tzv. topik/téma) a končíme u nejinformativnějších (fokus/réma). Nejstarší a střední egyptština patří k syntetickému typu, tj. gramatické tvary se kumulují na významové slovo gramatickými předponami a příponami. Novoegyptština patří k analytickému jazykovému typu – tzn., že se gramatické tvary vyjadřují zvláštními gramatickými slovy. Koptština je resyntetizovanou fází egyptštiny. Ačkoli se to může zdát matoucí, tento kruh analýzy, syntézy, reanalýzy, 2
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 resyntézy, je všem jazykům společný. Egyptština je jedním z velmi mála jazyků, u nichž máme doklady více než třítisíciletého vývoje. Nejstarší egyptština Nejstarší a střední egyptština sdílejí velmi mnoho shodných rysů, a obecně se často hovoří o „starší egyptštině“, která zahrnuje obě fáze. K výrazným změnám došlo až v novoegyptštině, která přešla k jinému jazykovému typu. Hlavní, na první pohled postřehnutelné a nejčastěji zaznamenané rozdíly mezi nejstarší a střední egyptštinou spočívají v dosud neustálené ortografii nejstarší egyptštiny. Existuje velká libovůle ve způsobu psaní jednotlivých slov; zcela libovolná je fonetická komplementace vícekonsonantních znaků. Směrem ke střední egyptštině se projevuje tendence k jasnosti a zjednodušení, ustálení jedné obvyklé formy fonetické komplementace z mnoha možných. V textech Staré říše se setkáváme s velkým množstvím forem zápisu plurálu: koncovkou .w, determinativem, ztrojením ideogramu, determinativu nebo jednoho či více fonogramů či jakoukoli kombinací těchto způsobů. Střední egyptština ‐ mluvený jazyk? V poslední době vyjadřují někteří odborníci na staroegyptský jazyk pochybnosti o tom, zda střední egyptština byla mluveným jazykem. Hlavním důvodem pro tyto pochybnosti je zejména skutečnost, že můžeme sledovat velmi plynulý vývoj egyptského jazyka, pokud střední egyptštinu vypustíme. To se navenek projevuje zejména skutečností, že se několik rysů objevuje v nejstarší egyptštině, ve střední egyptštině mizí, a „vrací“ se v novoegyptštině. Jedním – tím nejznámějším – z nich je tzv. protetické yod na začátku některých sloves. Teorie o střední egyptštině jako pouze a výhradně psaném jazyku jsou však s největší pravděpodobností důsledkem našeho nedostatečného porozumění této fázi jazyka. Na první pohled „mizející“ a znovu se „objevující“ rysy jsou pravděpodobně dialektovými variantami. Musíme si uvědomit, že první králové Egypta pocházeli z oblasti Ceneje, tedy Abydu v Horním 3
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Egyptě. Odtud tedy pravděpodobně pochází v písmu kodifikovaná varianta nejstarší egyptštiny. Již v době Staré říše se centrum přesunulo do oblasti Mennoferu v Dolním Egyptě, kde zůstalo po celou dobu Střední říše. Kodifikovaná varianta střední egyptštiny tedy logicky vycházela z dialektu Dolního Egypta. Králové Druhé přechodné doby a Nové říše pocházeli z oblasti Vasetu (Théb) a často odtud také vládli. Novoegyptština tedy v písmu kodifikovala opět dialekt Horního Egypta, jako v případě nejstarší egyptštiny. Doklady o dialektové rozvrstvenosti egyptštiny máme v koptštině, kde se dva hlavní dialekty, sahidský a bohairský, také dělí na oblasti Horního a Dolního Egypta. Novoegyptština Novoegyptštinu zavedl jako písemný jazyk Achnaton na konci 18. dynastie. Doklady o tom, že se její rysy objevovaly již mnohem dříve, nalezneme v životopisném nápise správce Mentuvosera (stéla New York MMA 12.184), který o sobě říká, že jeho jazyk byl „prostý pA“, tedy členů, typických pro novoegyptštinu. V té době byla tedy egyptština v otázce členů asi blízká současné češtině: v hovorové češtině (přinejmenším některých mluvčích) se zájmena ten/ta/to funkcí blíží určitým členům, spisovná čeština je (zatím) nepovoluje. Zajímavým rysem analytické novoegyptštiny je množství pomocných sloves, díky nimž můžeme snadno určovat množství slovesných forem, které jsou ve střední egyptštině nesnadno identifikovatelné. Démotština – nové písmo a jazyk Démotština je charakteristická zejména svým velmi kurzivním písmem. Jazykově jde o fázi plynulého vývoje mezi novoegyptštinou a koptštinou. 4
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Koptština Koptština je poslední, donedávna živou fází egyptštiny. Byla zapisována řeckým písmem obohaceným o několik démotických znaků a do svého slovníku přejala velké množství řeckých slov. Koptsky mluvili egyptští křesťané, později se z koptštiny stal liturgický jazyk. Jako takový je místy dodnes užívána. Koptština je první fází egyptštiny, která systematicky zapisuje samohlásky. Schéma vývoje egyptského jazyka (podle J. F. Borghoutse) Vysvětlivky: OEg nejstarší egyptština MEg střední egyptština NEg novoegyptština –––– mluvený jazyk ........ pouze psaný jazyk Dějiny výzkumu egyptského jazyka (upraveno podle W. Schenkela) 1. ETAPA – rozluštění hieroglyfů a základní výzkum egyptského jazyka: Jean‐François Champollion (1790–1832); do 70. let 19. století. 2. ETAPA – tzv. berlínská škola – systematické vysvětlení staroegyptské gramatiky, sestavení slovníku („Wörterbuch“, dnes TLA): Adolf Erman (1854–1937), Kurt Sethe 5
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 (1869–1934), Georg Steindorff (1961–1951) a její pokračovatelé Battiscombe Gunn (1883–1950) a Alan Henderson Gardiner (1976–1963). Standardní a v mnoha směrech dosud nepřekonaná díla: Erman–Grapow, Wörterbuch der Ägyptischen Sprache (5 dílů + Belegstellen + retrográdní slovník + německo‐egyptský slovník); Gardiner, Egyptian Grammar (3. vydání). 3. ETAPA – tzv. standardní teorie (Standard Theory) – strukturalistická teorie založená na transpozici slovních druhů: Hans‐Jakob Polotsky (1905–1991) a jeho následovníci. Polotského teorie významně posunula bádání o staroegyptském jazyce; ve své původní podobě se dodnes vyučuje zejména v Izraeli (Ariel Shisha‐Halevy). SOUČASNOST – V současnosti se ustupuje od adverbiálních a nominálních forem slovesa tak, jak je formulovala Polotského Standardní teorie. „Adverbiální“ formy se vysvětlují jako slovesné formy řídící adverbiální vedlejší věty (přelomové práce Marka Colliera 1990 a 1991). „Nominální“ formy se vysvětlují jako slovesné formy topikální (Loprieno 1995, Landgráfová 2001 a 2002) nebo jako slovesné formy v rámci systému predikačního jádra a gramatických operátorů a lexikálních satelitů, jak je definuje funkční gramatika Simona Dika (Schenkel 1997, „Invertierte Standardtheorie“). Významní současní badatelé v oblasti staroegyptského jazyka: James P. Allen, Joris F. Borghouts, Mark Collier, Leo Depuydt, Friedrich Junge, Frank Kammerzell, Antonio Loprieno, Chris Reintges, Helmut Satzinger, Wolfgang Schenkel, Pascal Vernus, Jean Winand. Viz také: Allen 2000, 1‐2; Malaise – Winand 1999, 1‐11; Schenkel 1997, 17‐25 s další literaturou. 6
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 1. lekce – egyptské písmo Hieroglyfy (z řečtiny, „posvátné vrypy“ – konec 4. tisíciletí př. n. l. – asi 400 n. l.) Egyptské hieroglyfické písmo je logofonetické, tedy zapisuje jak zvuky jazyka, tak slova či pojmy. Vyvinulo se ve 4. tisíciletí př. n. l. přibližně současně s klínovým písmem Předního východu. Používalo se po celou dobu egyptských dějin, a to zejména v monumentálním (stěny chrámů) či náboženském kontextu (kurzivní hieroglyfy Knihy mrtvých). Hieratické písmo („kněžské“ – počátek 3. tisíciletí př. n. l. – asi 300 n. l.) Kurzivní podoba hieroglyfického písma, vyvinulo se téměř současně s hieroglyfy a až na některé ligatury (spojené znaky) odpovídá jeden znak hieratického písma vždy jednomu hieroglyfu. Psalo se zejména rákosovým štětcem na papyrus či ostraka, ale také dřevěné tabulky či obinadla. Známe i monumentální nápisy v hieratickém písmu (ojedinělé stély či životopisné nápisy vysokých úředníků v Hatnubu). Zpočátku bylo hieratické písmo zejména písmem úředním, v Pozdní době se jím však začaly psát náboženské texty (Kniha mrtvých), kde hieratické písmo nahradilo kurzivní hieroglyfy. Hieratické písmo Démotické písmo („lidové“ – polovina 7. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) Démotické písmo se vyvinulo v Dolním Egyptě, v Horním Egyptě přibližně v téže době vznikla tzv. abnormální hieratika. Obě tato písma se již od původních 7
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 hieroglyfů značně liší a jejich znaky již neodpovídají jednotlivých znakům hieroglyfického písma, i když logofonetický princip zůstává i zde stejný. Abnormální hieratika rychle ustoupila démotickému písmu, které se stalo nejprve písmem egyptské administrativy a postupně proniklo i do literárního a dokonce i monumentálního kontextu. Démotické písmo
Koptské písmo (1. – 11. stol. n. l.) Koptské písmo využívá 24 písmen řecké abecedy + 7 znaků původem z démotštiny. Zapisuje souhlásky i samohlásky. Směr a estetika psaní Egyptské hieroglyfické texty měly svá vlastní estetická pravidla. Psát bylo možno zprava doleva i naopak, popř. ve sloupcích, vždy však shora dolů. Text začínáme číst vždy z té strany, kam hledí „živé“ znaky: Možné směry psaní hieroglyfických textů (podle A. H. Gardinera) Egypťané si při psaní vždy představovali „čtverce“, které se snažili textem co nejlépe zaplnit. Čtverec vyplňovala jedna vysoká a široká značka, dvě až tři nízké široké značky nad sebou, čtyři nízké úzké značky, nebo dvě vysoké úzké značky 8
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 vedle sebe, popř. různé realizovatelné kombinace těchto značek. Ideální čtverec Střední říše se lišil od ideálního čtverce Nové říše, který pojal více znaků. Dva příklady klasických „čtverců“ pro hieroglyfy. //cvičení 1, 2// Transliterace egyptštiny Jelikož nevíme přesně, jak egyptština zněla (písmo nezapisovalo samohlásky a hodnota souhlásek se s časem měnila, takže pro starší období není vždy zcela jistá), používáme při čtení egyptských textů vědecký konstrukt – transliteraci do latinky, v níž jeden znak odpovídá jednomu hieroglyfu. Při čtení pak doplňujeme neutrální samohlásku [e], tedy nfr čteme jako nefer apod. Egypťané takto v žádném případě nemluvili!!! Vokalizací egyptštiny – tedy rekonstrukcí její skutečné zvukové podoby – se zabývá zejména německá egyptologie (Jürgen Osing, Gerhard Fecht, Frank Kammerzell), konsensus však zatím neexistuje a většina egyptologů používá egyptologický konstrukt své země (Carsten Peust dokonce vydal studii zabývající se egyptologickými dialekty). Následující tabulka obsahuje egyptskou „abecedu“ – jednokonsonantní znaky v pořadí, v jakém jsou řazeny běžné slovníky egyptštiny. Na prvním místě jsou uvedeny transliterační znaky užívané v těchto skriptech (náš systém představuje kompromis mezi výsledky nejnovějšího bádání a egyptologickou tradicí tak, aby byl srozumitelný a dobře se s ním pracovalo), dále uvádíme i alternativní transliterační znaky používané v běžných gramatikách a slovnících, s nimiž se budete setkávat. 9
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Uváděná výslovnost je pouze přibližná. V hranatých závorkách uvádíme notaci IPA (mezinárodní fonetické abecedy), bez závorek české hlásky přibližně odpovídající egyptským. Hieroglyf Transliterace Zvuková hodnota A
[r] – jako české r j (i) ['] – glotální závěr, jako zvuk mezi dvěma a ve slově „naaranžovat“ y (j, jj)
[j] – jako české j a
[a] – ajn, znělá laryngální frikativa, 
jako a v arabštině 


, 
   , 

   @ A i, j j í y á a w
[w] – polovokál, jako v anglickém way u nebo v w
b
[b] – jako české b b b p
f
m
[p] – jako české p [f] – jako české f [m] – jako české m p f m p f m
n
r
[n] – jako české n n r n r h jako arabské H h H
jako české ch x [ſ] – něco mezi r a d h
H
[h] – jako české h [ħ] – neznělá faryngální frikativa,  Výslovnost a hluboké h x
[ɣ] – znělá velární frikativa, jako holandské g    X
z (s)
s (c) [X] – jako německé ch jako německé X ch [z] – jako české z [s] – jako české s z s z s 10
Staroegyptský jazyk I  © Renata Landgráfová, 2007–2011 S
š S k g t č k g t T d d dž D [ ] – jako české š      q (q) k
g
t
T (č)
[û] – emfatické k
[k] – jako české k [g] – palatalizované g, gj [t] – jako české t [t ] – jako české č   d (ṭ) [ṭ] – emfatické t D (Ù) [Ù] – emfatické č V průběhu času docházelo k některým změnám, zejména: w > y z > s (takže se často od konce Staré říše v transliteraci nerozlišují) T > t D > d
Gramatické znaky . dělí kmen od koncovek =
‐ odděluje sufigovaná zájmena sDm.n – kmen sDm „slyšet“ + koncovka perfekta n sDm.n=f – sDm.n + f „on“ = „on slyšel“ spojuje kompozita Hm-nTr „kněz“, dosl. „sluha boží“ V Gardinerově gramatice, starších transliteracích a některých nových amerických publikacích (také v Allenově gramatice) se znak = nepoužívá a píše se místo něj tečka, koncovky se neoddělují vůbec. Wolfgang Schenkel používá ještě : pro oddělení prefixu od kmene (s:mn „nechat trvat“ od mn „trvat“ s kauzativním prefixem s). 11
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Filologické závorky Při edici starověkých textů se k označení poškozených a chybných míst a míst upravených editorem využívá závorek podle tzv. leidenského systému: [.....] nedochovaný (popřípadě editorem doplněný) text &.....\
částečně poškozený (popřípadě editorem doplněný) text <.....> v originále omylem vypuštěný text {.....}
v originále chybný text (.....) text, který egyptština nevypisuje, ale editor přidává pro snazší porozumění a orientaci čtenáře //cvičení 3// Další znaky egyptského hieroglyfického písma Ačkoliv Egypťané měli k dispozici „abecedu“ schopnou zapsat všechny zvuky jejich jazyka, využívali mnohem složitější systém. Fonetické znaky (znaky zapisující zvuk) dělíme na jedno‐, dvoj‐ a trojkonsonantní (přičemž trojkonsonantní znaky se pohybují na hranici logogramu, neboť jsou většinou velmi silně spjaty s jedním určitým slovem), sémogramy (znaky zapisující význam) dělíme na logogramy (znaky zapisující slovo či jeho kmen) a determinativy (nověji též klasifikátory), znaky, které mj. člení egyptský lexikon do významových tříd, vyznačují hranice mezi slovy atd. Jeden a tentýž znak může v různých kontextech sloužit jako fonogram, logogram nebo determinativ. Znaky hieroglyfické „abecedy“ až na výjimky nemají funkci logogramu či determinativu, mohou však sloužit jako tzv. fonetické komplementy – tedy znaky, které stojí před či za dvoj‐ či trojkonsonantním znakem a 
opakují jeho fonetickou hodnotu či její část (např.  xpr =  xpr + p + r). Fonetické komplementy napovídají, jak se má vícekonsonantní znak číst, a zároveň ukazují, že jde o fonetický znak a nikoli logogram či determinativ. 12
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Sémogram Fonogram Notace logogram fonogram (1‐, 2‐ a 3‐ konsonantní znaky) Determinace determinativ fonetický komplement Tab. 2: schéma egyptského písma (podle W. Schenkela) Vzhledem ke komplexnosti egyptského hieroglyfického písma je nutné učit se egyptštinu tak, jak se ji učili egyptští písaři: po celých slovech. Je zapotřebí zapamatovat si hieroglyfickou „abecedu“ a nejdůležitější determinativy a zejména pochopit principy, na nichž hieroglyfické písmo funguje. Celý seznam egyptských znaků (nebo alespoň většinu z nich) se naučíte tak, jak se bude rozšiřovat vaše slovní zásoba. Běžné determinativy          A1 člověk, muž, osoba A2 činnost úst A17 dítě A20 úředník, hodnostář A21 stáří, starý A24 síla, úsilí A40 bůh, král A50 zemřelý, ctěný člověk B1 žena D1 hlava   D40 síla, úsilí (varianta A24) 13
Staroegyptský jazyk I 


© Renata Landgráfová, 2007–2011 D41 rameno D53 penis a jeho činnosti D54 chůze  F27 zvíře, savec F51 maso G7 bůh, král (v hieratickém písmu) I12 bohyně, královna     G37 malý, špatný, slabý N1 obloha, nebe N2 noc, tma N5 slunce, světlo, čas 
        N25 poušť, cizí země N35 (3×) voda N31 cesta O1 dům, budova O49 město, vesnice P1 loď, člun S28 oděv, textil, látka X2 chléb Y1 kniha, písmo, abstraktum   
//cvičení 4// 14
Staroegyptský jazyk I © Renata Landgráfová, 2007–2011 Tab. 3: Dvojkonsonantní znaky (podle J. Allena)
15
Staroegyptský jazyk I Běžné trojkonsonantní znaky © Renata Landgráfová, 2007–2011 
střeva 
 , 
   
 
mAa vahadlo 
 
nfr plíce nTr vlajka nDm lusk karobu HoA chléb na rohoži skarab tři nádoby sbA hvězda sDm kravské ucho dwA hvězda dbn střeva     anx řemínek sandálů aHa stěžeň wAH svazek rostlinných vláken wnm dvě zkřížená prkna pXr      Htp  xpr  xnt    
hůl 
 
   
  


    
 anx „život“ aHa „stát“ wAH „trvat“ wnm „jíst“ pXr „obcházet“ mAa „pravda“ nfr „dobrý“ nTr „bůh“ nDm „sladký“ HoA „vládce“ Htp „oběť“ xpr „stát se“ xnt „vpředu“ sbA „hvězda“ sDm „slyšet“ dwA „ráno“ dbn „deben“ //cvičení 5 a 6// Viz také: Allen 2000, 13‐34, Gardiner 1927, 25‐33, Schenkel 1997, 29‐67. 16