Eva Fraňková

LIDSKÝ KAPITÁL V ŠIRŠÍCH
SOUVISLOSTECH
HUMAN CAPITAL IN A WIDER CONTEXT
Naďa Johanisová, Eva Fraňková
Abstract:
The dichotomy productive-unproductive and economically active-inactive fails when dealing
with issues such as an ageing national population. Economically inactive persons can in
reality be active. Authors such as Cahn or Henderson distinguish, in addition to a monetised
economy, a non-monetised or core economy which is marginalised by mainstream economic
theory. Care for seniors can be enhanced by applying approaches which operate outside the
money economy and the productive-unproductive divide. One of these is time banking, which
has been successfully applied in Japan and USA and is described in more detail in the paper.
The concept human capital remains encapsulated in the monetised economy and needs to be
broadened to be realistic. Social capital is concerned with trust and shared norms and can
usefully gauge the potential of core economies for mutual care.
Keywords: Productive, Unproductive, Monetised economy, Non-monetised economy, Core
economy, Time banking, Time Dollars, Co-production, Human capital, Social
capital
Klíčová slova: produktivní, neproduktivní, peněžní ekonomika, nepeněžní ekonomika,
jádrová ekonomika, časové banky, časodolary, ko-produkce, lidský kapitál,
sociální kapitál
Úvod
Cílem této konference je zamyslet se nad závažným fenoménem: populace České
republiky dlouhodobě vykazuje nízkou plodnost, tedy takovou, která nezajistí ani prostou
reprodukci a hrozí proto postupné vymírání spojené s tzv. šedým zatížením: nárůstem počtu
seniorů, kteří, jak se předpokládá, se změní z producentů ve spotřebitele. Jak vyplývá
z podkladového materiálu k této konferenci, toto tzv. šedé zatížení, resp. jeho index, vzroste
do roku 2050 asi trojnásobně. Jak dále upozorňuje podkladový materiál: „logicky vyvstává
otázka, zda taková populace ještě dokáže zajistit živobytí všem svým členům bez drastického
snížení životní úrovně.“ To dále vede k otázce: Jak konstruktivně čelit stárnutí naší populace?
Pomohou v tomto směru investice do lidského kapitálu? Pokud ano, jaké by tyto investice
měly být a jak je možné je měřit?
Produktivní x neproduktivní občané
Domníváme se, že prvním krokem ke konstruktivní odpovědi na otázku, jak pečovat o
stárnoucí populaci, je položení otazníku za ekonomické členění lidí na producenty a
1
spotřebitele, resp. za demografické členění lidí na produktivní a postproduktivní (příp.
předproduktivní, Kalibová et al. 1998: 24). Jakkoli jsou tyto koncepty v mnoha směrech
užitečné, vedou uvedené ostré dichotomie (a s nimi spojené hodnotové konotace) k určitým
myšlenkovým šablonám, které nám mohou znesnadnit hledání tvořivých řešení otázek, které
si klademe.
Diskuse o produktivnosti a neproduktivnosti se objevuje již u Adama Smithe, který za
produktivní označoval ty, kdo vyrábějí, distribuují či prodávají hmotné statky. Naopak
sloužící, ale i právníci, herci a zpěváci a dokonce i sám král, byli v jeho očích neproduktivní,
protože za nimi nic hmotného nezůstávalo. U Adama Smithe mají adjektiva „produktivní“ a
„neproduktivní” explicitní hodnotící náboj, produktivita je v jeho očích žádoucí a
neproduktivita nežádoucí. (Heilbroner 1986: 234 – 240)
V současnosti je tento pohled modifikován a jako produktivní jsou označováni ti, kdo
jsou zaměstnaní, resp. kdo jsou potenciálně zaměstnatelní vzhledem ke svému věku, ať již ve
výrobě hmotných statků, nebo služeb. Zůstává však důraz na jejich roli v peněžní ekonomice
(která je implicitně vnímána jako ekonomika jediná, k tomu viz dále) a zůstává zde i určitý
pejorativně hodnotící náboj (např. ve spojení „ekonomicky neproduktivní osoby
v postaktivním věku“ Kalibová et al. 1998: 77).1
V hovorovém jazyce má slovo „neproduktivní“ výrazně negativní konotace: často
může být chápáno jako synonymum k: „neužitečné, jalové, netvořivé, zbytečné“. Ten, kdo je
neproduktivní, nemá v obecném povědomí nejen co prodat, ale ani co dát. Pokud ale někdo
stále jenom přijímá a nemá příležitost dávat, je ohroženo jeho sebevědomí a potřeba účasti na
společném dění (Ekins - Max-Neef 1992: 181 – 230, Goodwin-Cahn 2002).
Rozlišení na produktivní a neproduktivní obyvatele, spotřebitele a producenty, ostře
odděluje ty, kdo statky a služby produkují (a tudíž přispívají k národnímu blahobytu) a ty, kdo
statky a služby (pouze) spotřebovávají, a tudíž k blahobytu nepřispívají.2 Podíváme-li se však
na svět kolem nás a odhlédneme-li od myšlenkové šablony, která produkci a produktivitu
deleguje výlučně do sféry placené práce, zjistíme, že dnešní domácnosti nejsou pouze
spotřebitelé statků a služeb, ale také jejich producenty. K „nepeněžním statkům”,
produkovaným domácnostmi, patří např. rodinné večeře či produkty zahrádky. Jako „služba“
může být označen úklid v domácnosti. Mohli bychom tedy říci, že i zdánlivě „neproduktivní“
subjekty jsou aktivními účastníky ekonomiky a produkují užitečné statky a služby?
Peněžní x nepeněžní ekonomika
Zde se dostáváme k důležitému bodu, a to k otázce, co vlastně zahrnuje pojem
„ekonomika“ a potažmo k otázce, co je vlastně předmětem studia ekonomie. Pokud
nahlédneme do ekonomických učebnic, zjistíme, že jejich sféra zájmu je definována poměrně
široce a neuspokojivě. V úvodu učebnice Fuchse a Tuleji (2003: 9). je uvedeno, že ekonomie
„se věnuje otázkám souvisejícím s každodenním životem lidí.“ Frank a Bernanke. (2005: 26)
v úvodu své obsáhlé učebnice hovoří o tom, že ekonomie je „způsob myšlení a uvažování“ o
světě. Samuelson a Nordhaus (1991:4) naproti tomu informují o tom, že ekonomie se věnuje
studiu ekonomiky, ale de facto tuto ekonomiku nedefinují. Z obsahu ekonomických učebnic
1
Psychický dopad zdánlivě objektivního demografického členění ukazuje britská autorka Helena Norberg-Hodge (1996:
109 ) na příkladu obyvatel indického Ladáku, kde se v 70. letech poprvé konalo sčítání lidu. Vládní úředníci rozdělili občany
na „produktivní“ (ti, ko měli placené zaměstnání, asi 10 procent, u každého uvedli ještě profesi), zbylých 90 procent
(zemědělci samozásobitelé, bez placeného zaměstnání) pak paušálně označili jako „neproduktivní“. Toto označení bylo
chápáno jako pejorativní a mělo výrazně negativní dopad na sebevědomí „neproduktivních“ obyvatel.
2
Je-li jich příliš mnoho, mohou se z tohoto pohledu snadno stát i zátěží systému – viz obava ze šedého zatížení, zmíněná
výše.
2
je však patrné, že se zabývají převážně peněžní ekonomikou, tedy sférou lidské činnosti, v níž
dochází k finančním transakcím. Sférou lidské činnosti, v níž k finančním transakcím
nedochází, se ekonomie primárně a explicitně nezabývá.
Tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí. O důležitosti nepeněžní ekonomiky pro
lidskou spokojenost a jejím podceňování ekonomickým mainstreamem hovoří řada autorů a
zejména autorek, kteří/které se vymezují jako kritici/kritičky mainstreamového ekonomického
modelu.3 Patří sem např. Nelson (1996), Shiva (2005: 13 – 18) a Hendersonová (Henderson
1999:11). Poslední dvě autorky zdůrazňují, že ve skutečnosti existuje trojí ekonomika,
Hendersonová zde používá metaforu dortu: Horní patro dortu je ekonomika peněžní (spadá
sem „ekonomika“, jak ji většinou chápou ekonomické učebnice, Hendersonová zde ještě na
rozdíl od některých ostatních rozlišuje sféru veřejné a trží ekonomiky), druhé patro dortu je
ekonomika „lásky“ - vzájemné pomoci a péče (sem spadají neplacené aktivity jako je péče o
děti, o staré rodiče, dobrovolná práce, samozásobitelství, vzájemná pomoc v komunitě apod.)
a třetí patro je ekonomika přírody (sem spadají „statky“ a „služby“, které nám zdarma
poskytuje příroda). Horní patra přitom závisejí na těch spodních.
Nepeněžní ekonomiky jsou tématem pro řadu dalších autorů v různých akademických
„nikách“. Ekonomiku přírody a závislost lidské ekonomiky na přírodním ekosystému země
rozvádí ekologický ekonom Daly (1996), který z ní mj. vyvozuje nemožnost trvalého
ekonomického růstu. Williamson (2005) druhé patro Hendersonové dortu nazývá
„nekomodifikovanou ekonomikou“ a rozděluje je do podskupin podle toho, zda se jedná a
spolupráci uvnitř rodiny či v místní komunitě apod. (Podrobněji o různých konceptech a
dělení nepeněžních ekonomik, zejména dělení podle Tima Crabtree, viz Johanisová 2007: 62
– 66). Američtí autoři Goodwinová a Cahn (2002) pro nepeněžní ekonomiku používají
koncept „core economy“ – jádrová ekonomika a uvádějí odhad, podle nějž i v tzv.
rozvinutých zemích tvoří tato jádrová ekonomika 40 procent (UN Development Program
1995). Cahn (NEF 2008: 10) tuto sféru připomíná k operačnímu programu počítače, bez
něhož ostatní specializované programy nemohou fungovat4.
Většina textů přitom upozorňuje na provázanost jednotlivých ekonomik. Změny
v peněžní sféře ovlivňují změny v nepeněžní sféře a naopak. Vzhledem k tomu, že změny
v nepeněžní sféře nejsou často ekonomickými čidly dostatečně zřetelně vnímány právě proto,
že je lze obtížně kvantifikovat (ekonomie zde někdy zmiňuje tzv. selhání trhu či externality),
nárůst ve sféře peněžní ekonomiky může zakrývat ochuzení v oblasti ekonomiky přírody a
ekonomiky nepeněžní. Např. rostoucí produkce balené vody maskuje klesající kvalitu vody
vodovodní, nárůst nákladů na právní služby maskuje rostoucí rozvodovost, nárůst věku
odchodu do důchodu maskuje nižší kapacitu starších lidí pečovat o vnoučata apod. Ačkoliv ve
všech těchto případech vzrostla produkce statků a služeb, měřená penězi, bohatství
společnosti tedy zdánlivě stouplo, pokleslo bohatství ve sféře nepeněžní/jádrové ekonomiky,
které je obtížněji kvantifikovatelné, resp. kvantifikovatelné pouze nepřímo (např. vyšší
3
Tato kritka není nová a projevuje se ve více oblastech. Již po několik desetiletí jsou indikátory nárůstu celkového produktu
států, jako je HDP, kritizovány mj. i za to, že nezahrnují přínosy, které vznikají mimo peněžní ekonomiku, včetně práce
v domácnosti a svépomoci. Ačkoliv v reakci na tuto kritiku vzniklo několik adaptací indikátorů celkové produkce
(Samuelson-Nordhaus 1991:117 - 119, Daly-Cobb 1990: 401 - 455), tyto indikátory (Net EconomicWelfare, Index of
Sustainable Economic Welfare) se neujaly, mj. protože přínosy nepeněžní ekonomiky, ale také náklady, jako je poškození
životního prostředí, není možné exaktně kvantifikovat. Indikátor HDP (HNP), sčítající pouze finanční hodnotu
vyprodukovaných statků a služeb, je navzdory trvající kritice (např. Douthwaite 2000) nadále mainstreamově chápán jako
klíčový indikátor blahobytu.
4
Goodwin-Cahn (2002:8) v této souvislosti uvádějí známý citát futurologa Alvina Tofflera, který údajně ohromil ředitele
nejmocnějších firem světa (z prestižního seznamu Fortune 500) otázkou: „Jak asi produktivní by byli vaši zaměstnanci,
kdyby je nikdo neučil chodit na nočník?“
3
rozvodovost a menší dostupnost péče prarodičů se může promítnout v nákladech na řešení
rostoucí trestné činnosti mládeže, najít přímé kauzální souvislosti ale nemusí být snadné).
Pokud tedy mainstreamová ekonomie operuje pouze s peněžní ekonomikou (zabývá se
statky a službami, které jsou směňovány za peníze), může mylně bohatství a blahobyt
ztotožňovat s nárůstem celkového objemu této produkce/produktu, tedy nárůstem horního
patra dortu, aniž by její způsob myšlení dokázal zaznamenat, že ostatní patra dortu chátrají.
Může zároveň podceňovat či ignorovat fungující nepeněžní „statky a služby“, které
uspokojují důležité potřeby lidí. To pak může vést k další atrofii jádrové ekonomiky. 5
Časové banky jak konkrétní aplikace
Vedle rozmlžení ostré dichotomie produktivní x neproduktivní a producent x
spotřebitel považujeme nahrazení představy jediné „ekonomiky“ představou vzájemně
provázaných ekonomik, zejména konceptu nepeněžní ekonomiky vzájemné péče či jádrové
ekonomiky, za stěžejní, máme-li tvořivě přistoupit k problému rostoucího podílu seniorů
v naší společnosti a potažmo i k otázce lidského kapitálu.
Můžeme potom hledat řešení problému tzv. šedého zatížení mimo oblast klasické
produktivní/placené práce a mimo sféru klasické peněžní ekonomiky, reprezentované někdy
případech trhem, často státem a v rostoucí míře profesionálními neziskovými pečovatelskými
organizacemi. Jakkoliv jsou tyto sféry významné a nezastupitelné, narážejí a budou narážet
jednak na peněžní limity, jednak na subtilnější problém rostoucí závislosti a pocitů
nemohoucnosti – neproduktivnosti u lidí, kteří budou využívat jejich služby (Goodwin-Cahn
2002, NEF 2008). Jak jsme již zmínili, a ačkoliv mainstreamová ekonomie ponechává tento
aspekt našich životů ve stínu, lidé mají silnou potřebu nikoliv pouze přijímat, ale také dávat.
V Japonsku, které čelí problémům stárnutí populace, komplikované přechodem
k moderní urbánní a individualizované společnosti, se již od roku 1973 rozvíjejí svépomocné
systémy vzájemné péče, založené na pomoci mladších lidí seniorům, ale i seniorů mezi sebou
navzájem. Podle později vzniklých systému na Západě jsou dnes často označovány za časové
banky. Japonské svépomocné systémy mají mnoho podob, od menších místních okruhů
čítajících desítky osob až po široce založené sítě. Toho, kdo pomoc potřebuje, a toho kdo
službu poskytne, zde propojí člověk v centrálním dispečinku tak, aby pomáhající měl
požadované dovednosti a bydlel co nejblíže.
Ve většině takových systémů pomáhající obdrží za svou práci, která může zahrnovat
stěhování skříní, dovoz k lékaři či nákup anebo úklid, bod či poukázku, která jej opravňuje
získat pomoc v podobném rozsahu i pro sebe nebo pro své příbuzné v jiné části města či
země. To je umožněno celostátními sítěmi, kterých existuje v Japonsku několik, přičemž ty
největší mají tisíce odboček a pokrývají velkou část země. Hodnota poukázky většinou
odpovídá času, který dotyčný svou aktivitou stráví. Blíže o těchto málo známých, ale velmi
rozvětvených a funkčních systémech, které se šíří i do jiných sfér činnosti, informuje ve své
disertaci autorka E. J. Miller (2008). Cituje zakladatele jedné z nejznámějších sítí, Tsutomu
Hotta, který vysvětluje a ospravedlňuje skutečnost, proč jsou pomáhající v síti odměňováni
poukázkami: „V minulosti byla představa taková, že dobrovolníci, kteří pomáhají druhým,
nedostávají odměnu, protože jsou nositeli požehnání a pomáhají těm, kdo nejsou podobně
požehnáni. Dnes se ale již nejedná o vertikální, ale o horizontální vztahy. Obojí někdy
potřebují pomoc. Je tu jak dávání, tak přijímání. Systém časových bank je prostředníkem
horizontální společnosti“. (Miller 2008: 199)
5
Přihlédneme-li k obrovskému vlivu mainstreamového ekonomického myšlení na naši společnost, může být její podceňování
nepeněnží ekonomiky jednou z příčin nízkého statusu rodičovství v moderních společnostech a potažmo nízké plodnosti naší
populace.
4
Podobný postoj – důraz na vzájemnost a rovnost - zaujímá již zmíněný Edgar Cahn,
americký právník a aktivista, zakladatel systému time dollars v USA. V roce 1980, když se
v nemocnici zotavoval z infarktu, poznal na vlastní kůži, jak těžké je být odkázán na něčí
pomoc (Douthwaite 1996: 91). Tato zkušenost ho vedla v osmdesátých letech k promyšlení a
založení systému time dollars, který funguje na podobném principu, jako japonské systémy (o
nichž tehdy nevěděl). Americké systémy time dollars jdou dále, než některé z japonských
systémů v tom, že odměnou pomáhajícímu nejsou jen body či poukázky na další služby, ale
skutečná měna. Nikoliv však běžná americká měna – dolary, ale speciální měna, po tento účel
vytvořená: time dollars neboli časodolary, které mohou mít jak papírovou, tak elektronickou
podobu. Účastníci systému tyto peníze6 mohou volně navzájem směňovat.
Americké časodolary dnes vzkvétají, zanikají a znovu vznikají v řadě amerických měst
a států a jsou mnohde podporovány legislativou. Například v tom smyslu, že tato měna není
zdaněna, případně, že stát garantuje dodávku služeb, na které má držitel časodolarů nárok, i
když jeho sdružení mezitím ukončilo činnost (Miller 2008: 211 - 217).
Cahn zdůrazňuje, že je třeba znovu si začít vážit běžných lidských schopností
vzájemné péče a pomoci, které tržní systém dostatečně nezohledňuje. Časové banky jsou pro
něj cestou k tomuto cíli a současně cestou z ghetta sociálního vyloučení pro lidi, které systém
odvrhl, protože neuměli své dovednosti komodifikovat – uplatnit na tzv. trhu práce.7 Zajímavé
je, že lidé v rámci systému raději poskytují pomoc, nežli o pomoc žádají (Miller 2008: 211 217, Goodwin-Cahn 2002: 12). Nastává tak problém hromadění příliš mnoha poukázek
v rukou nejaktivnějších členů systému. To lze řešit prostřednictvím daru instituci (školce,
církvi), která měnu využije. Lze také darovat poukázky těm, kdo, třeba i dočasně, potřebují
pomoci více. Zkušenost ale ukazuje, že i ti, kdo jsou hodně staří, často najdou způsob, jak si
časodolary vydělat. Goodwinová a Cahn (2002) citují případ seniora, který, ač fyzicky silně
handicapovaný, dokázal telefonicky radit a povzbuzovat jiné členy systému, a to prakticky až
do smrti.
Goodwinová a Cahn (2002: 16) se nedomnívají, že by časové banky měly suplovat roli
institucí, které zajišťují sociální a zdravotní péči. Považují je ale za důležitý doplněk, který
mimo jiné práci těchto institucí usnadňuje. Uvádějí příklad soukromé americké zdravotní
pojišťovny Elderplan, která zjistila, že její klienti, kteří aktivně pracují v časových bankách,
jsou v důsledku toho zdravější a ušetří jí peníze. Podporuje proto tyto jejich aktivity tím, že
jim umožňuje hradit některé její služby (které zahrnují léky a pokrmy) zčásti nebo plně
časodolary.
Cahn nazývá vzájemnou pomoc a svépomoc, o níž usiluje pomocí časových bank, koprodukcí (co-production, spolu-produkce). Ko-produkci, zprostředkovanou časovými
bankami, s řadou dalších spolupracovníků uplatňuje i v dalších sférách, kde klasická peněžní
ekonomika selhává (NEF 2008). Goodwinová a Cahn (2002: 13 - 14) popisují konkrétní
příklady z USA, kdy např. v sociálně znevýhodněných oblastech starší děti učí mladší a
dostávají za to časodolary. V jiné znevýhodněné komunitě využili lidé časodolary k zaplacení
dobrovolníků ze svých řad, kteří uklízeli veřejná prostranství, pořádali vzdělávací akce pro
děti či zajistili doprovod starším občanům. Za časodolary si děti mohly opatřit např.
recyklované počítače, občané uvedené komunity je využili k úhradě jinak velmi drahých
právnických služeb. Cahn uvádí, že v posledně jmenovaném případě by právníci běžně
6
Z perspektivy ekonomie jsou časodolary de facto kryté nabidkou a poptávkou účastníků systému po práci.
Goodwin-Cahn (2002:10) rozlišují mezi „tržními dovednostmi“ a „bytostnými lidskými schopnostmi“, které závislost na
tržním systému podceňuje a zneviditelňuje: „Když se jich (skupiny teenagerů- pozn.aut.) zeptáte, jaké mají tržní dovednosti,
zahledí se mlčky do prázdna. Když se jich ale zeptáte, jak pomáhají mladšímu sourozenci, tetě, či babičce, vypadne z nich
nakonec seznam, který by pokryl celou zeď. Bude zahrnovat vymalování…opravu auta či kola, výuku boxování či karate,
výuku Španělštiny, vaření různých specialit, nákupy, úpravu nehtů a různé neobvyklé účesy, šití, hlídání dětí, pomoc
s úkoly, četbu biblických příběhů…“
7
5
uvažovali zaběhnutou metodou „vše nebo nic“. Tedy rozhodli by se, že pokud tito lidé
nemohou zaplatit plnou cenu, pak jim své služby poskytnout zadarmo, protože tito občané
„nemají co nabídnout“. Tím by je ovšem jen utvrdili v pocitu vlastní zbytečnosti,
neschopnosti dávat a neproduktivnosti.
Širší pohled na lidský kapitál
Cahnův koncept ko-produkce lze volně ztotožnit s pojmy, jako je reciprocita,
kooperace, a vzájemná pomoc a svépomoc, které pocházejí z různých diskursů a
myšlenkových proudů (výrazně např. z družstevního hnutí, viz např. Feierabend 2007,
Mathews 1999). Všechny však mají společné to, že zdůrazňuji vzájemnou pomoc a společnou
práci k dosažení společných cílů a liší se tak od neoklasického ekonomického přístupu, který
za modelový systém uspokojovaní lidských potřeb považuje tržně zprostředkovaný vztah
producent- spotřebitel. V poslední době se představa ekonomiky spolupráce znovu oživuje
v konceptu tzv. sociální ekonomiky či sociálního podnikání (Borzaga-Defourny 2001,
Hunčová 2004), jehož některé formy zahrnují komunitní měny a regionální měny, včetně
časových bank.
Zbývá propojit vše uvedené výše s konceptem lidského kapitálu a sociálního kapitálu.
Definice lidského kapitálu není zcela ujasněná, ale v zásadě je v mainstreamovém pojetí
ztotožňována s investicemi do vzdělání, případně zdraví jednotlivce (Kameníček 2003: 16).
V ekonomické učebnici Mankiw (1999) je lidský kapitál definován jako „akumulované
množství investic do pracovní síly, jako je vzdělání nebo pracovní zkušenost“. Učebnice
Holman (2008: 332 - 335) již ztotožňuje lidský kapitál přímo a pouze se vzděláním.
Koncept lidského kapitálu je užitečný v tom, že do ekonomického myšlení vnáší
představu vzdělání jako něčeho produktivního, co zvýši hodnotu pracovní síly a umožní větší
produkční efektivnost. Vzdělaná populace je jistě žádoucí, a to nejenom z hlediska úzce
ekonomického, ale i pohledu všeobecně lidského. Argument, že vzdělání zvýší efektivnost
výroby, lze např. využít při argumentaci za vyšší státní výdaje do vzdělání.
Zároveň je však lidský kapitál silně omezený pojem a tento redukcionismus je o to
problematičtější, že není dostatečně reflektován.
Vezměme nejprve skutečnost, že lidský kapitál je často ztotožňován pouze
s formálním vzděláním, tedy vzděláním, které prochází rastrem peněžní ekonomiky a lze jej
tedy vyjádřit finančně. Je zde tedy implicitně škrtnuta klíčová sféra nepeněžní/jádrové
ekonomiky, reprezentovaná výchovou v rodině.8 Pokud ale do lidského kapitálu tato
(neměřitelná) sféra není zahrnuta, lze implicitně předpokládat, že neexistuje, případně, že není
natolik důležitá, aby se jí ekonomie zabývala. Máme zde dobrý příklad teze, uvedené výše,
totiž podcenění či ignorování fungujících nepeněžních „statků a služeb“, které ve skutečnosti
uspokojují naše stěžejní potřeby. Je dobře známé, že kvalita výchovy v rodině, případně její
absence, předznamenává kvalitu života jednotlivce v dospělosti, včetně hodnot, dovedností,
návyků, a postojů, které určují jeho uplatnění jak ve vzdělávacím procesu, tak později na trhu
práce.
Problematická je i skutečnost, že lidský kapitál je prezentován pouze ve vztahu
k placené (tzv. produktivní) práci (viz např. Holman 2008: 333: „Výnosem investice do
vzdělání je zvýšení mzdy. Proto také považujeme vzdělání za určitý druh kapitálu“). Opět zde
8
V publikaci Lidský kapitál aneb úvod do ekonomie chování zahrnuje Kameníček (2003: 6) vedle „školního vzdělávání,
dodatečných jazykových kursů a výdajů na lékařskou péči “ ještě „přednášky o dobrých mravech, o bezúhonnosti a čestnosti
atd.“ Pokud se poradíme s vlastní zkušeností, jistě nás napadne, že etickou výchovu jako integrální součást mnohaleté
výchovy v rodině, zprostředkovanou osobním příkladem rodičů, lze jen těžko nahradit investicí do přednášek o dobrých
mravech vdospělosti.
6
není zohledněna sféra nepeněžní ekonomiky a nepeněžní sféra vůbec. K benefitům kvalitního
vzdělání patří nejen zvýšené mzdy (které nejsou zaručené, např. viz nezaměstnanost
vysokoškoláků), ale celá řada dalších, které nelze vyjádřit penězi. Podobně své vyšší vzdělání
může dotyčný či dotyčná opět tvořivě uplatnit i v nepeněžní sféře (občanská angažovanost,
výchova dětí, dobrovolná práce atd.) anebo ve sféře na pomezí peněžní a nepeněžní, jako jsou
již zmíněné časové banky.
Goodwinová a Cahn (2002: 7) nabízejí širší definici lidského kapitálu, a to „zdraví,
sílu, energii, znalosti, etické normy a dovednosti, které umožňují jednotlivci, aby byl
produktivním účastníkem všech ekonomik, včetně ekonomiky jádrové.“ Pokud přijmeme
uvedenou komplexnější definici lidského kapitálu a přiznáme, že jeho podstatná část je
formována složitým procesem výchovy již v dětství, musíme ovšem rezignovat na jeho
měření hrubými matematickými nástroji. Místo toho by měli ekonomové uzavírat
mezioborová partnerství s psychology, vč. sociálních psychologů, a přemýšlet např. o tom,
nakolik jsou předpoklady ideálu dokonale konkurenčního trhu, jako je vysoká mobilita či
minimální zdanění a přerozdělování, protichůdné tvorbě kvalitního lidského kapitálu v rámci
nepeněžní ekonomiky.
Sociální kapitál jako alternativní koncept
Jestliže je lidský kapitál v širším smyslu jen těžko měřitelný, je měření o něco
snadnější v případě kapitálu sociálního. Tento pojem, jehož rozšíření v současné odborné
literatuře je připisován autorům Bourdieu a Putnam, se liší od konceptu „lidského kapitálu“
v tom smyslu, že se soustředí na vzájemné vztahy v komunitě jako východisko pro efektivní
změny (není zde tedy postulováno prostřednictví výrobního procesu či finanční ekonomiky,
změny mohou nastávat i v ekonomice nepeněžní). Velmi obecně lze sociální kapitál
definovat jako: „hodnotové normy a vzájemné sítě, které usnadňují kolektivní akci“
(Woolcock 2001 v Evans- Syrett 2009: 62). Koncept sociálního kapitálu lze operacionalizovat
a získat tak kvalitativně (někdy i kvantitativně, viz Reeves 2009) hodnotitelné prvky. Evans a
Syrett (2009: 62 se např. ve své práci, která hledala souvislosti mezi sociálním podnikáním a
sociálním kapitálem, soustředili na těchto 6 aspektů vztahů v komunitě: důvěra, reciprocita a
vzájemná pomoc, sociální sítě, sdílené normy a hodnoty, pocit sounáležitosti a závaznosti a
efektivní informační sítě. Zaměřili se na komunity ve čtyřech evropských zemích a využili
několik metod (tvorba socio-ekonomického profilu lokality, rozhovory, a tzv. sociální audit
jednoho sociálního podniku v každé zemi). Výsledky této a některých dalších nedávných
prací (ASC 2008, Reeves 2009) poukazují na důležitou roli neziskových a církevních
organizací i sociálních podniků při tvorbě sociálního kapitálu. Projekty jako jsou časové
banky mají rovněž pozitivní vliv na posílení sociálního kapitálu a jádrové ekonomiky, s nimiž
úzce souvisí (Goodwin- Cahn 2002: 8). Funguje tu jakási posilující zpětná vazba: vzájemným
kontaktem mezi lidmi se prohlubuje vzájemná důvěra a vzájemná důvěra usnadňuje tvorbu
dalších podobných projektů (Evans-Syrett 2009)
Závěr
Problém stárnutí české populace lze lépe uchopit, pokud vnitřně poodstoupíme od
ostrých dichotomií, jako je produktivní a postproduktivní či ekonomicky aktivní a neaktivní,
na které jsme si zvykli v rámci ekonomického a demografického diskursu. Užitečné je také
zaměřit pozornost nikoliv pouze na sféru placených statků a služeb, tzv. peněžní ekonomiku,
ale ostřeji vnímat i tzv. ekonomiku nepeněžní či jádrovou, která uspokojuje řadu našich
potřeb, aniž by se promítla do finančně vyjádřeného produktu ekonomiky.
7
Bude pak pro nás snadnější hledat řešení problému tzv. šedého zatížení (nárůst počtu
starých lidí v naší společnosti) v oblasti nepeněžní ekonomiky či na pomezí této nepeněžní
ekonomiky a ekonomiky peněžní. Příkladem takového řešení jsou tzv. časové banky, které
úspěšně fungují v několika zemích světa (vedle zmíněných USA a Japonska např. ještě
v Británii a Číně, Miller 2008). Tyto systémy neoperují na principu dodavatel – klient, ale
spíše na systému, která lze označit jako vzájemná pomoc, reciprocita či ko-produkce
(Johanisová 2005, NEF 2008).
Koncept lidského kapitálu, jak je dnes definován, je cenný potud, že zohledňuje
význam vzdělání pro produktivitu peněžní ekonomiky. Bez přihlédnutí k dalším složkám
lidského kapitálu a k jeho úzkým vazbám na nepeněžní ekonomiku je ale užitečnost tohoto
konceptu omezená a při příliš velkém důrazu na formální vzdělání může zastřít význam
neformální rodinné výchovy a výchovy v rámci komunity, která se tak ocitne mimo zorné
pole těch, kdo rozhodují o alokaci finančních zdrojů ve společnosti. To může paradoxně vést
k erozi lidského kapitálu v širším smyslu. Pokud ale akceptujeme širší definici lidského
kapitálu, bude obtížné jej kvantifikovat. Pravděpodobně snadněji měřitelný je sociální kapitál,
který zahrnuje míru sdílených norem a důvěry, jež usnadňuje společnou akci. Koncept
sociálního kapitálu má tu výhodu oproti kapitálu lidskému, že není konceptuálně vázaný na
sféru peněžní ekonomiky a dokáže naopak pracovat i se sférou ekonomiky nepeněžní. Větší
důraz na výzkum sociálního kapitálu může přinést cenné informace ohledně ochoty a
schopnosti komunit postarat se o seniory a otevřít jim prostor pro vzájemnou péči, a to i mimo
rámec peněžní ekonomiky.
Literatura
ASSIST SOCIAL CAPITAL 2008. Here we Are: A Social Capital Case Study. Edinburgh: Assist
Social Capital
BORZAGA, C. – DEFOURNY J. 2001. The Emergence of Social Enterprise. London: Routledge
DALY, H. 1996. Beyond Growth: The Economics of Sustainable Development. Boston:
Beacon Press
DALY, H.- COBB. J. 1990. For the Common Good: Redirecting the Economy towards
Community, the Environment and a Sustainable Future. London: Green Print
DOUTHWAITE. R. 1996: Short Circuit: Strengthening Local Economies for Security in an
Unstable World. Dublin: Lilliput Press
EKINS, P. – MAX-NEEF, M. 1992. Real-life Economics: Understanding Wealth Creation.
London: Routledge
EVANS, M. – SYRETT. S. 2009. Generating Social Capital? The Social Economy and Local
Economic Development. In: EUROPEAN URBAN AND REGIONAL STUDIES. 2009. 14 (1): 55 –
74.
FEIERABEND, L. 2007: Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Volary:
Stehlík
FRANK, R.H. – BERNANKE, B.S. Ekonomie. Praha: Grada Publishing
FUCHS, K. – TULEJA, P. 2003. Základy ekonomie. Praha: Ekopress
GOODWIN, N. – CAHN, E. 2002. The Core Economy: Where Family Values Meet Economic
Theory. Nepublikováno, text dostupný u autorek
HEILBORNER, R.L., ED. 1986. The Essential Adam Smith. Oxford: Oxford University Press
8
HENDERSON, H. 1999. Beyond Globalization: Shaping a Sustainable Global Economy.West
Hartford,
Connecticutt:
Kumarian
Press.
Viz
též:
http://view.fdu.edu/files/brkprshendersonoct09.pdf
HOLMAN, R. 2008: Základy ekonomie, 4. aktualiz.vydání. Praha: C. H. Beck
HUNČOVÁ, M. 2004: Ekonomický rozměr občanské společnosti. Ústí nad Labem: Fakulta
sociálně ekonomická Univerzity J.E. Purkyně
JOHANISOVÁ, N. 2005. Living in the Cracks: A Look at Rural Social Enterprise in Britan and
the CzechRepublic. Dublin: Feasta
JOHANISOVÁ, N. 2007. A Comparison of Rural Social Enterprises in Britain and the Czech
Republic. PhD disertace. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy Univerzity. Dostupné
na: http://is.muni.cz/th/38023/fss_d/%20-%2042k
KALIBOVÁ, K. – PAVLÍK, Z. – VODÁKOVÁ, A. 1998. Demografie (nejen) pro demografy. Praha:
Sociologické nakladatelství SLON
KAMENÍČEK, J. 2003. Lidský kapitál: úvod do ekonomie chování. Praha: Karolinum
MANKIW, G.N. 1999. Zásady ekonomie. Praha: Grada
MATHEWS, R. 1999. Jobs of our Own: Building a Stakeholder Society. Sydney: PlutoPress
MILLER, E.J., 2008. Both Borrowers and Lenders: Time Banks and the Aged in Japan. PhD
disertace.
Australina
National
University.
Dostupné
na:
http://dspace.anu.edu.au:8080/bitstream/1885/47990/2/02whole.pdf, staženo 30.11.2009
NELSON, J.A, 1996. Feminism, Objectivity and Economics. London: Routledge
NEW ECONOMICS FOUNDATION, 2008. Co-production: A manifesto for Growing the Core
Economy. London: New Economics Foundation
NORBERG-HODGE, H. 1996. Dávné budoucnosti. Brno: Hnutí Duha
REEVES, D. 2009. Adventist and Mormon Congregations in Czechia. Magisterská diplomová
práce. Brno: Přírodovědecká Fakulta Masarykovy Univerzity
SAMUELSON, P – NORDHAUS., W. 1991: Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda
SHIVA, V. 2005: Earth democracy: Justice, Sustainability and Peace. Cambridge,
Massachusets: Sound End Press
WILLIAMS , C.C., 2005. A Commoified World? Mappingthe Limits of Capitalism. London:
Zed Books
UN DEVELOPMENT PROGRAM, 1995. Human Development Report. New York: Oxford
University Press (cit.v Goodwin-Cahn 2002)
Adresa autorů
RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D.
Mgr. Eva Fraňková,
Fakulta sociálních studií Masarykovy Univerzity
Joštova 10
602 00 Brno
[email protected]
[email protected]
9