Bussa povstání 1816

Obsah
O návratu na panství Mělník
– rozhovor s paní Bettinou Lobkowiczovou, zámeckou paní na Mělníku
str. 4 – 7
Editorial
České znaky v běhu staletí
– o heraldickém dědictví šlechty, vývoji
městských znaků a státní symbolice
str. 8 – 11
THEATRUM KUKS
– v kulisách „hlavního města baroka“
se odehrává jedinečný divadelní
festival
str. 12 – 15
Zahrada Evropy
– Lednicko-valtický areál je ideálně
dochovanou „osvícenskou zahradou“
str. 16 – 19
Galerie
– romantický odkaz zřícenin a trosek
českých hradů
str. 20 – 21
V letošním roce se Evropská unie
rozšířila o dvě nové země, Rumunsko
a Bulharsko. „Evropská rodina“, kam
už tři roky patří i Česká republika, se
tak rozrostla na 27 států. Velká část
evropského kontinentu se sjednocuje,
sbližují se hospodářské i společenské
parametry jednotlivých zemí. Na druhou stranu by bylo užitečné, kdyby
jednotlivé národy neztrácely svou
vlastní identitu.
Počátky českého státu spadají až
do 9. století. Za více než tisíc let
své existence si česká společnost
vybudovala bohaté kulturní tradice,
po staletí významnou měrou přispívala k rozvoji evropské civilizace. Aby
tomu tak bylo i v budoucnosti, musíme
si spjatost s naší zemí sami uvědomovat, vážit si národních tradic a přispívat k jejich dalšímu rozvoji. Neocenitelnou pomoc nám, lidem žijícím
v České republice, poskytují téměř
dva milióny krajanů roztroušených
po celém světě. Je obdivuhodné, jak
hluboké vazby k české vlasti si tito
Češi žijící v zahraniční dokázali uchovat, přestože někteří z nich ji znají
pouze ze vzpomínek svých předků.
V úctě k českým tradicím jsou pro nás
zahraniční krajané velkým příkladem.
Česká republika se může pochlubit
bohatými tradicemi. K nim se nepochybně řadí i odkaz českých osobností, které přispěly k rozvoji světové vědy
či filozofie, osobností, jejichž jméno se
stalo celosvětově známým pojmem.
Přestože je Česká republika malou
zemí, má mnoho starobylých a turis-
ticky atraktivních památek. Dvanáct
významných českých pamětihodností
bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví
UNESCO a šest oblastí bylo vyhlášeno
biosférickými rezervacemi UNESCO.
Tyto památky a rezervace představují jen zlomek kulturního a přírodního bohatství České republiky. I toto
dědictví tvoří součást českých tradic.
Jejich organickou součástí je samozřejmě i bohatá česká historie doprovázená
pestrými dějinami českého umění, literatury a divadla. Na české národní
dědictví můžeme být právem hrdí. Je
naší povinností ho udržovat a rozvíjet
tak, abychom s jeho pomocí přispěli
k obohacení dědictví celosvětového.
Stále živý Karel Hynek Mácha
– příběh básníka – rváče, jehož dílo
dodnes nepřestává inspirovat
str. 22 – 25
Zázrak vidění a okouzlení
Josefa Sudka
– nejkrásnější fotografie naší krajiny,
idylické i průmyslové
str. 26 – 29
Génius českého baroka
Jan Blažej Santini-Eichel
– stavitel, jehož rukopis skloubil
gotickou a barokní architekturu
str. 30 – 33
Mozaika
– zajímavosti a události
z České republiky
str. 34 – 35
Komenský od Rembrandta
van Rijna
– obraz z florentské galerie byl
určen jako portrét jednoho z našich
největších myslitelů
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Karel Nedvěd
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České
republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí
České republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
ISSN 1802–3657
Tomáš Pojar
první náměstek ministra zahraničních věcí
a náměstek ministra pro dvoustranné vztahy
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
3
Zámek Mělník, na svazích kopce se rozkládá „ukázková“ vinice
O návratu
na mělnické panství
Rozhovor s paní Bettinou Lobkowiczovou
S šesti sty lety doložené tradice svého
rodu tvoří Lobkowiczové jednu z nejstarších českých šlechtických rodin. Hráli významné dějinné role
v evropské a domácí
politice jako kněží či
politici, honosili se
také titulem knížat
Svaté říše římské.
Představitelé rodu zastávali posty nejvyššího kancléře Království českého, císařského polního maršálka
i nejvyšší diplomatické funkce.
Od poloviny 18.
století se rod rozdělil
na dvě větve, roudnickou a mělnickou.
V bouřlivém 20. století se majetek mělnických Lobkowiczů
nejprve dostal pod nucenou správu nacistů
Erb rodu Lobkowiczů nese heslo
„Popel jsem a popel budu“, odkazující
na staré rodové příjmení Popel
Bettina Lobkowiczová,
foto: Jadran Šetlík
a vzápětí jej znárodnili komunisté. Před
komunistickou hrozbou tehdy většina rodiny odešla do zahraničí. V roce 1948 tak
učinil i majitel několika zámků a rozsáhlých vinic Otakar
Lobkowicz. Bylo mu
tehdy 26 let. Ve Švýcarsku se věnoval bankovnictví, o osm let
později se mu zde
narodil syn Jiří.
Ani v letech švýcarského vyhnanství
Otakar Lobkowicz nezapomínal na rodové
panství a na svou
vlast. „Do exilu si
přivezl řadu obrazů
a fotografií Mělnicka, na tyto končiny
nemohl nikdy zapomenout. Neustále mi
o Mělníku a okolí
vyprávěl,“ vzpomíná
na otce Jiří. Až po pádu komunistického režimu, v roce 1990, se Otakar
Lobkowicz se synem Jiřím a jeho
švýcarskou ženou Bettinou vrátili
na „svůj“ zámek Mělník. Do rodinného vlastnictví přibyly kromě zámku
Mělník i zdejší vinice, zámek Hořín
a bývalý klášter v Pšovce. Paní Bettiny
Lobkowiczové, rozené Egli, jsme se
nejprve zeptali, jaké byly okolnosti
návratu Lobkowiczů do Čech.
„Tchán, pan Otakar, byl pro mě
typický Čech, skromný a vtipný, oplýval bohatou češtinou. Téměř padesát
let života prožitého v cizině jej však
zároveň změnilo ve světoobčana. S velikou radostí se vracel domů, aniž si
První zleva – portét princezny Bettiny Lobkowiczové,
Lucie Crocro (200 x 126 cm, 2003), malba je
inspirována projektem Femancipation
(www.femancipation.com, www.meadowmosaic.com)
Bettina Lobkowiczová podle malíře Tomáše
Císařovského (www.cisarovsky.cz)
4
Osobnost
„Střez vína bobulky, když z jara
na prutech keřů pevně visí,
aby ti, kteří utnou hrozen,
zůstali všichni bez nemocí,
bez úhon na půvabném vzhledu,
bez pohrom na příjemné mysli
až do příštího vinobraní.“
z básně Prosba k Dionýsovi
z řecké anakreontské poezie
uvědomil, že domov nemá jen rozměr
prostoru, ale i času. Těšil se, že se
vrátí do svého tehdejšího domova,
ten ale v roce 1990 již neexistoval.
Po návratu na mělnické panství toužil
celý život, vrátili mu ho v roce 1992,
v jeho 70 letech. Želela jsem jeho
odchodu, který nedlouho po tom
následoval, také proto, že ani já ani
manžel Jiří jsme neměli zkušenost
soužití s Čechy. Přišli jsme v osobě
pana Otakara i o moudrého rádce
a znalce české povahy.“
„Ano. Cítím, že naše síla je v tom,
že jsme nedaleko Prahy. Když si dáte
špičkové australské nebo chilské
víno, jeho zdroj pro vás zůstává anonymní. Na zámek Mělník přijíždějí zájemci o víno, kteří vítají příležitost navštívit sklepení a prohlédnout si vinici. Stávají se tak svědky
procesu vzniku vína jako takového.
Udělali jsme velký pokrok v technologii, jsme před dokončením modernizace zámeckých sklepení. Podařilo
se mi prosadit nový způsob uskladnění vín, tzv. barikovaná (barrique)
vína zrají ve vysoce kvalitních dubových sudech.“
Co Vás přimělo na Mělníku zůstat?
„Byla to pro nás příležitost i výzva.
S probíhající restitucí už nebylo
pochyb, že zde zůstaneme a pokusíme
se využít tuto velkou šanci – získat
nazpět nejen svůj majetek, ale i svou
minulost. Na druhé straně nám nešlo
o to obnovit zašlé časy, chtěli jsme
svůj návrat k rodinné historii pojmout
moderně“.
Jak se vám s Čechy spolupracuje?
Dobové vyobrazení mělnického zámku
S tím tedy souvisí i způsob, jakým
jste navázali na rodinnou tradici
výroby ušlechtilých vín?
„Když jsem sem přišla, nedívala
jsem se na „politickou“ minulost lidí,
se kterými jsem se setkávala, na to,
jak se chovali za socialismu. Sama
nevím, jak bych se v tom těžkém období chovala. Převzala jsem státní
5
Setkání potomků rodu Přemyslovců v Ledeburské
zahradě, (zleva) Bettina princezna Lobkowicz,
Theresa hraběnka Neipperg, rozená princezna
Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst a její manžel,
doyen setkání, Josef Hubert hrabě Neipperg
statek i s jeho strukturami, byli tu
tři sklepmistři, kteří měli každý svou
kancelář, a byl problém dostat je do
sklepa. Šlo o dlouhý proces vývoje,
někteří lidé chtěli věci změnit, někteří
nemohli anebo nechtěli. Nakonec
jsem dala dohromady tým lidí, kteří
chtějí něco dělat, a s nimi se mi výborně spolupracuje. Zaměstnávám
dnes pouze Čechy. Nepracují pro větší
slávu „primadony Lobkowiczové“, svou
prací se prezentují sami. Realizují své
vlastní plány v souladu s mými a tak
je to dobře.“
Děláte řadu věcí pro město Mělník
a pro místní lidi, přispěli jste třeba
na opravu varhan…
„Pro některé místní jsem zůstala
„zámeckou paní“, v jejich představách se považuji za „místní diktátorku“. Od začátku se řídím tím,
že pokud tu chci žít, nemohu se schovávat na zámku a musím vyjít ven.
Chci, aby lidé věděli, že mým záměrem není jen dát do pořádku majetek naší rodiny, ale přispět i k majetku naší společnosti. Sama na sobě
pozoruji, že člověk má tendenci hlídat pozorně jen to svoje, a myslím,
že bychom neměli mít tak omezený
výhled.“
To mi připomíná ideály šlechtictví…
„Já nepocházím ze šlechtického
rodu a přitom u nás v rodině to tak
bylo. Myslím, že by lidé měli překročit
zdi svého ghetta, ať už jde o ghetto
pro chudé či o vilovou čtvrť, která je
ghettem bohatých. Na malém městě,
jako je Mělník, žijeme vlastně všichni
spolu. Také proto jsme založili tradici Mělnického koštu, jde o jakousi
„občanskou párty s místními vinaři“.
Chtěli jsme tak podpořit zdravou
vinařskou konkurenci mělnické oblasti. Jsme tady největšími vinaři a někomu se může zdát nepochopitelné,
že vítáme konkurenci. My konkurenci
potřebujeme, kdyby nebyla, zlenivíme
a neudržíme si vysoký standard. Roz-
manitost místních druhů vín přispívá
k zajímavosti regionu jako takového.
Mezinárodní konkurence nás zase
nutí tlačit cenu dolů, vína musí být
dobrá a přitom levná, to také není
na škodu.“
Vydělává Vaše podnikání?
„Ano, ale je to těžké. Musíme ve velkém investovat do rekonstrukce nemovitostí, na druhou stranu dost vína
prodáme přímo zde na zámku, bez
nákladů na marketing.“
Zámku se vrací podoba, již neměl
300 let. Kdy bude jeho rekonstrukce završena?
„Zbývá nám jedna fasáda a tři sály,
to je rok a půl, pak bude zámek úplně
zrekonstruován.“
Jaké jsou Vaše ideje do budoucna?
„Když jsme začínali, mysleli jsme
si, že to půjde rychleji, podnikání
ve vinařství i rekonstrukce zámku.
Nakonec po té cestě jdeme krůček
Interiér mělnického zámku, zelený salonek
6
Co se Vám líbí na české povaze?
„Je to vtip, český humor. Také kreativita, zejména schopnost improvizace. To se mi opravdu moc líbí.“
Co se Vám naopak nelíbí?
„Že někdy nejste dost rovní. Chtělo
by to víc odvahy. Třeba ve styku s úřady, jako Švýcarka přicházím na úřad
jako občan a úřad je mi k dispozici,
vím to já a úředník to také moc dobře
ví. Čechům by také prospělo, kdyby
se ostatním naučili říkat na rovinu
a do očí, co se jim nelíbí. Ne říci to všem
okolo, jenom ne tomu, koho se to týká.“
společnosti. U nás ve Švýcarsku už ale
bylo všechno „hotové“. Pro naší generaci
se nenacházelo takové vyšší společenské uplatnění, jaké jsem si představovala. Nalezla jsem ho až tady. Ale právě
tady jsem také zjistila, že je to těžká
práce, která člověka stojí mnoho sil.
Zažila jsem spoustu lidí, kteří měli
velkou motivaci a mnoho energie, ale
pak se dostavily neúspěchy, a dnes ani
nevíme, kde ti lidé vlastně jsou? To si
já nemohu dovolit. Sázím na spolehlivost, tedy nemohu a nechci předpovídat ani dalekosáhle plánovat. Mohu
jen říci: přijďte na Mělník za pět let.“
Děkujeme za rozhovor.
redakce
Foto: Jiří Heller (www.heller.cz,
www.pozitivni-noviny.cz), archiv Bettiny
a Jiřího Lobkowiczových, CzechTourism
Změnila Vás „česká zkušenost“?
„Určitě. Jsem dnes už víc Češkou, než
jsem ochotna přiznat. Od mládí jsem
toužila přispět k celkovému zlepšení
po krůčku. O panství Mělník rozhodlo, že zde byl od počátku přítomen
produkt, tedy víno. U zámku Hořín,
který jsme také restituovali, takový
produkt chybí, a tak zatím zůstává „mrtvou“ investicí.“
A Vaše osobní plány?
„Chci k jazykům, které ovládám,
přidat ruštinu. Hlavně kvůli ruské literatuře, miluji Dostojevského, ale znám
i současné ruské autory. Trochu se obávám jazykové unifikace světa, sjednoceného univerzálním anglickým
slangem. To by se mohlo negativně
odrazit na kreativitě lidí. Literatura
je mou celoživotní láskou, je pro
mě ideálním nástrojem odpočinku.
Upřímně, žiji minimálním společenským životem.“
Autor etikety: Tomáš Císařovský
Autor etikety: Petr Nikl
Pojďme se věnovat Vašim dojmům
z Čech. Oslovila Vás česká kultura?
„Skoro by se chtělo říci, že takové
kulturní dědictví ve Švýcarsku nemáme! Je obdivuhodné, že i za komunismu si Češi udrželi bohatý kulturní
a duchovní život, třeba uvnitř rodin.
Máte vysokou úroveň vzdělanosti
a kulturnosti.“
Výběr z etiket vín typu barrique (1993 – 2000), autor: Jiří Votruba
7
České
znaky
v běhu staletí
Lidstvo po tisíciletí vytváří nejrůznější systémy obrazových symbolů.
Jedním z nejtrvalejších systémů tohoto druhu je evropská heraldika,
která se zrodila na západě Evropy
ve 12. století jako součást rytířské
kultury. Volná plocha rytířských štítů
přímo vybízela k výtvarné výzdobě,
a tak se na štítech při turnajích i válečných výpravách začaly objevovat
nejrůznější geometrické tvary a obrazy zvířat. Západní Evropu zasáhla
heraldická móda.
Tato móda nepominula, protože
právě tehdy začala vznikat vrstva dědičné šlechty, která znaky
přijala a využila jako dědičná znamení. Staly se symbolem šlechtictví a teprve později je začaly používat země,
města, univerzity, církevní úřady, cechy a další instituce.
V Českém království se
první náznaky šlechtické
heraldiky objevují na konci
12. století. Z roku 1197 pochází pečeť velmože Hroznaty, později prohlášeného
za blahoslaveného. Jeho znak
(trojí paroží) užíval jeho rod
– hrabata z Vrtby – až do vymření v roce 1830. Druhý nejstarší šlechtický znak se objevuje roku
1220 na pečeti Vítka z Prčice. Jedná
se o štít s růží, který pak užívali jeho
potomci – páni z Rožmberka. Šlo
o jednu z nejvýznamnějších českých
šlechtických rodin, která vymřela
v roce 1611. Několik rodin nejstarší
české šlechty, doložených již ve 12.
století, existuje dodnes, například
Šternberkové či Valdštejnové.
Gotická heraldika dávala přednost
jednoduchým a výrazným znakům,
jako jsou hvězda pánů ze Šternberka
či cimbuří pánů z Cimburka. V 16.
století se poprvé objevují znaky
složené z několika polí. Například
8
Kresba pečeti Vítka z Prčice, 1220,
nakreslil August Sedláček
Souboj divého muže s heraldickým lvem,
z rukopisu Bible Václava IV. (též Bible Vídeňská,
také králova či německá), kolem 1390
Znak Karla z Liechtensteina, vévody opavského, 1618
rodina Valdštejnů tehdy svůj znak
rozdělila na čtvrtiny a do každého
pole umístila svůj původní znak lva.
V 16. století také narůstá počet osob
povýšených panovníkem do šlechtického stavu, jejich znaky pak obsahovaly nejrůznější exotická zvířata
či předměty, které měly symbolizovat zaměstnání či jméno toho, kdo
byl povýšen.
Šlechta se tehdy dělila na nižší –
rytířský stav a vyšší – panský stav.
Panský stav byl tvořen jen několika
desítkami rodů a zůstával uzavřenou
skupinou, do níž zřídkakdy mohl
vstoupit nový rod. Změnu
přinesla porážka českého
stavovského povstání na počátku 17. století, jíž panovník Ferdinand II. využil
k výrazné proměně zemské
ústavy. Tradiční šlechtické
uspořádání nahradil hierarchií platnou v německých
zemích a omezil práva šlechty. Následovaly konfiskace
mnoha šlechtických majetků
a jejich následný prodej či
darování rodům, které nepatřily ke staré české šlechtě.
V české heraldice se tak
objevily prvky heraldiky španělské,
irské i francouzské. Výrazně také
zesílila záliba v komplikovanějších
kompozicích – původní rodový znak
byl obohacován o znaky jiných rodů,
zděděné díky sňatkům, o znaky rodových panství a o další znamení,
získaná za nejrůznější zásluhy.
Kupříkladu slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna začal svůj rodový
znak kombinovat se znaky svých panství Mecklenburk, Frýdlant, Zaháň,
Wenden, Schwerin, Rostock a Stargard.
Do znaku moravských pánů z Liechtensteina, původně tvořeného jednoduchým zlato-červeně děleným štítem,
se v 17. století zase promítlo, že rod
Pozdně gotický znak Českého království z ložnice krále Vladislava na Pražském hradě
Tradice
„Člověk musí věnovat nejvyšší
pozornost znamením, která k němu
svou přítomností vysílají bytosti
a věci, jež ho obklopují. Je to stále
aktuální nutnost, i když zdánlivě
oslabená civilizací.“
Luc Benoist
francouzský filozof
(1893 – 1980)
Liechtensteinů vládne v knížectví opavském a krnovském ve Slezsku a že se
hlásí k příbuzenství s pány z Kuenringu a z Ostfrieslandu. Zajímavé je,
že tento znak je dnes státním znakem
Lichtenštejnského knížectví.
Rodové znaky
K nejvýznamnější aristokracii patřily v té době rodiny Lobkoviců, Eggenbergů a jejich dědiců Schwarzenbergů,
Slavatů a jejich dědiců Černínů, Colloredo-Mannsfeldů, Kinských, Dietrichsteinů a dalších. Většina těchto rodin
užívala knížecí titul, níže stály hraběcí rody následované rody svobodných
pánů (baronů) a rytířů.
Počet nově udělených šlechtických
titulů postupem let narůstal, až se
Ukázka renesanční heraldiky – znak
Michala Rytršice z Rytrsfeldu, 1626
Znaky české středověké šlechty,
kresba Petr Tybitancl
v 19. století stal ustálenou formou
státního vyznamenání. Při udělení
některých záslužných řádů či při odsloužení určitého počtu let ve vojsku
následovalo automaticky povýšení
do šlechtického stavu. Nové rody dostávaly složitý znak většinou okamžitě, jeho prvky odkazovaly k zásluhám, jež pošlechtěný občan prokázal státu a panující dynastii Habsburků. Tak například slavný malíř
Václav Brožík, povýšený roku 1897
do šlechtického stavu, dostal do znaku hvězdu jako symbol slávy a trojici štítků, které byly po staletí symbolem cechu malířů.
Skutečné výsady šlechty v průběhu
staletí postupně mizí, až se roku 1848
omezují na pouhou existenci šlechtického titulu a znaku, které jsou
9
Ztvárnění legendy o panu Ješkovi z Pardubic, jež osvětluje vznik znaku města Pardubice. Ješek z Pardubic
se zúčastnil nočního nájezdu do města Milána (1158),
při cestě nazpět byl jeho kůň přepůlen spuštěnou
městskou branou. Za toto hrdinství byla jeho městu
dána králem do znaku půlka koně, autor: Bohumil
Vlček podle návrhu Mikoláše Alše
chráněny zákonem. Po pádu monarchie v roce 1918 bylo v Československé republice oficiální užívání
šlechtických titulů i znaků zrušeno.
Zemské znaky
Figura lva se na mincích knížat
z rodu Přemyslovců, kteří vládli
v Česku až do roku 1306, objevila již
kolem roku 1175. Tento lev byl s příchodem heraldiky umístěn do štítu
a stal se znakem české země. Lev
tvoří jedno ze dvou nejoblíbenějších
znamení staré evropské heraldiky.
Tím druhým je orlice, kterou později
užívali Přemyslovci jako rodový znak.
Někdy v polovině 13. století byl
český lev ozvláštněn druhým ocasem, podobně jako orlice ve znaku
Svaté říše římské byla obohacena
o druhou hlavu. Stříbrný (bílý) dvou-
10
Kresba pečeti moravského městečka Drahotuše, 1782
Znak moravského města Hranice, 19. století
Současný znak jihočeského města Písek, 2000
Současný znak Ústeckého kraje, 2000
ocasý korunovaný lev na červeném
štítě se stal znakem Čech a byl kombinován se znaky Moravy, Slezska
a Lužice, které tvořily další části
Českého království s vlastní samosprávou. Znakem Moravy je stříbrnočerveně šachovaná korunovaná orlice v modrém poli, doložená poprvé
kolem roku 1260.
Stojí za zmínku, že česko-německý
nacionální konflikt se v 19. století
promítl i do heraldiky, když moravští
Němci užívali zlato-červeně šachovanou orlici, kterou Moravě udělil
císař Friedrich III. roku 1462, zatímco moravští Češi privilegium římského císaře neuznávali a používali
původní stříbrno-červenou orlici.
Slezsko, jehož větší část se v 18. století stala součástí německého Pruska,
se v průběhu staletí identifikovalo se
znakem černé korunované orlice se
stříbrnou ozdobnou přezkou na zlatém poli. Slezsko přitom bylo od
středověku rozděleno na řadu vévodství, která měla vlastními znaky.
nijak neidentifikovali. Teprve správní reforma z roku 2000
zavedla v České republice 14 samosprávných krajů,
které dostaly své
znaky, jež většinou
kombinují prvky ze
starých zemských
znaků a ze znaků
krajských měst.
Znaky měst a obcí
Kromě zemské heraldiky je u nás
živá i městská heraldika, která se
utvářela později než šlechtická.
Znaky městům udělovala šlechta či
panovník. V mnoha městských znacích nalezneme prvky znaků zemských a šlechtických, nejčastější
jejich figurou jsou hradby, které
symbolizovaly právo na městské
opevnění. Menší obce právo na znak
neměly, přesto využívaly symbolů
podobných heraldickým znakům.
Po roce 1990 byla praxe městských
V roce 1920 přijala Československá republika státní znak, v němž
byl lev doplněn o malý štítek se znakem Slovenska, dvojitým křížem
na třech pahorcích.
Pokusem o radikální změnu heraldických pravidel byl znak Československé socialistické republiky
v letech 1960–1990. Komunistická
ideologie se odvolávala na „husitskou revoluční tradici“, a tak rytířský
štít nahradila pavézou, obranným štítem husitských bojovníků. Tradiční
symbol koruny na hlavě lva vystřídala komunistická hvězda, znak Slovenska byl dokonce změněn úplně.
Po svržení komunistické diktatury se
stát v roce 1990 vrátil k původním
zemským znakům. Dnes existuje oficiální znak České republiky ve dvou
variantách – malý znak obsahuje
pouze lva, zatímco velký jej kombinuje se znakem Moravy a Slezska.
Po staletí byly české země rozděleny na kraje, které ovšem měly pouze
správní povahu, a obyvatelé se s nimi
a obecních znaků
institucionalizována.
Heraldická komise
Parlamentu České
republiky (oficiálně
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR) na požádání uděluje samosprávným obcím
znak, který má většinou kořeny
ve staré obecní symbolice a plně
odpovídá heraldickým pravidlům.
Ve větších městech dochází stále
častěji k tomu, že staré městské znaky jsou nahrazovány logy (logotypy). Ty nemají historické kořeny
ani symbolický podtext, a proto
zřejmě lépe odpovídají potřebám
dnešní doby.
Jiří J. K. Nebeský
Foto: autor, převzato z knih: Michal Fiala:
Erbovní listiny Archivu Národního muzea,
Jiří Lapáček, Břetislav Passinger:
Pobečví v proměnách času, Václav Bednář,
Bohumír Indra, Jiří Lapáček: Kronikáři
města Hranic, CzechTourism
Prozatimní znak Československé republiky
z roku 1918
Střední znak Československé republiky z roku 1920
Pokus o změnu heraldických pravidel – znak
Československé socialistické republiky, 1960
Současný znak České republiky,
kresba František Štorm
11
THEATRUM KUKS
Když se v roce 2002 připravoval
první ročník festivalu barokního
divadla, opery a hudby v Kuksu,
bylo zřejmé, že pořadatelé chtějí
naplno využít jedinečné architektonické památky – bývalých lázní
Kuckus-Baad na horním Labi mezi
Jaroměří a Dvorem Králové. Tento
areál je i přes značnou zchátralost
stále ještě jedinými barokními lázněmi, které se dochovaly ve své původní dispozici. Tu vymyslel hrabě
Franz Anton von Sporck (1662 –
1738) tak, aby vše připomínalo divadlo, v němž hlavní role hrají Příroda
a Umění.
domácí i zahraniční hosté do světa
miniaturních příběhů v podobě čtyřiceti karikaturních trpaslíků z dílny
sochaře Matyáše Bernarda Brauna.
P
odívejme se blíže na jeho velkolepou stavitelskou kompozici: jeden
břeh řeky byl vyhrazen světské zábavě, s důmyslným zařízením pro koupele prostých i urozených, pohyblivým orlojem, Comoedien-Hausem
a pískající sochou Polyféma. Přes
most se třemi harlekýny vstupovali
12
Yta Innocens, Ensemble Damian
Coronide, Ensemble Damian
Zároveň se ohromený návštěvník
ocitl uprostřed zoologické zahrady,
mohl se procházet bludištěm, vážnou tvář „duchovního břehu“ mu
však připomněly symboly Pravdy
a Spravedlnosti na vysokých kamenných sloupech. Ke spočinutí v ústraní zvala knihovna a studovna Domu
filozofů, k sebereflexi vybízely ohromující sochařské série Braunových
Ctností a Neřestí. Monumentální
koncept dotvářel hospitál, označovaný básníkem Gottfriedem Benjaminem Hanckem jako „malé Versailles“, spolu s kostelem, sporckovskou
hrobkou a hřbitovem.
Jaký byl záměr a cíl tvůrců festivalu? Především vrátit kukskému
areálu jevištní umělecké druhy, které
se zde nemohly zachovat fyzicky,
tak jako architektura či Braunovy
sochy, divadlo, opera, hudba, tanec,
poezie a jevištní umění obecně. Festival se odehrává na bezbariérových
hledištích na dvaceti neobvyklých
místech v celém areálu na obou bře-
Festival
„Kuks je jako hlavní město baroka a věrte tomu, není to záležitost
jen česká, ale i evropská.“
Vladimír Komárek
malíř, grafik a ilustrátor
(1928 – 2002)
zích Labe. Hudba a divadlo koresponduje s historickými, ale zároveň
novými kulisami míst, jako je Comoedien-Haus, boží muka nad vinohradem, kaskádové schodiště či vodní
hudba na Labi, historická lékárna,
a dokonce i hrobka. Právě heslo Memento mori je po Sporckově osobním mottu Veritas et Iustitia (Pravda
a Spravedlnost) tématem, se kterým
se v Kuksu setkáváme na každém kroku. Třetím ústředním motivem Kuksu je Religio (Náboženství), na něj
v okolí zámku poukazuje šest pousteven včetně reliéfů a soch Braunova Betléma, tesaných do rostlých
skal v nedalekém lese.
Jedinečný význam areálu podtrhly výstavy Deset století architektury
(2000) a Sláva barokní Čechie (2001)
i příprava patronace UNESCO nad celým areálem. Těžko bychom v českých zemích první poloviny 18. století nalezli místo podobného kulturního zázemí a duchovního bohatství.
Byl sem přivážen pozoruhodný diva-
Dialog kamene a života, Ctibor Turba
delní repertoár. Německé divadelní
společnosti zde provozovaly vážné
látky s komickou improvizující postavou Hanswursta. Benátská Peruzzi-Denziova společnost, dotovaná
hudbou i pěveckými hvězdami rovnou od Antonia Vivaldiho, uváděla
italské opery. Byl tu položen základ
vídeňské komedii, když zde Heinrich Rademin psal divadelní hry.
Konečně se tu hrálo i loutkové divadlo. V plodné atmosféře se dařilo
literárním a výtvarným podnikům,
přicházeli sem slezští básníci, ve velkém se překládaly a tiskly německé
překlady francouzské jansenistické
a moralistní literatury. Zde se zrodily
monumentální cykly rytin Michaela
Rentze. Zpívaly se tu české i německé duchovní písně. Projektoval tu
Ital Aliprandi, sochal Tyrolan Braun
a maloval Petr Brandl. Ve společném
prostoru se na sebe vrstvily jazyky,
kultury i vyznání (!) – Kuks dodnes
oplývá největší koncentrací významných uměleckých památek.
T
aková byla slavná sporckovská
minulost Kuksu. Daří se na její multikulturní a umělecký odkaz důstojně navázat?
THEATRUM KUKS dnes poskytuje největší prostor právě zahraničním interpretům a podporuje francouzsky, italsky a německy mluvící
publikum. Jedinečnými zážitky byla
vivaldiovsko-denziovská operní rekonstrukce Praga nascente da Li-
13
Barca da Venezia per Padova
bussa e Primislao (2003) i pravidelná operní představení souboru
Ensemble Damian ve zdejším refektáři. Banchieriho Barca da Venezia
per Padova byla provedena přímo
na Labi. Bachovo a Vivaldiho Magnificat předvedl sbor Jitro a sólisté,
představení Comici e capocomici
zase mistři commedia dell’arte,
Teatro vivo z Itálie. Autentickou dobovou hudbu zahrál vídeňský soubor
Tientos s kontratenorem Arnimem
Gramerem, vystupoval zde varhaník
Jaroslav Tůma či houslistka Gabriela Demeterová. Výjimečným zážitkem byl recitál italského mandolinisty Ugo Orlandiho a Stivínova
pouť na Kuks, kdy český „zázračný
flétnista“ zahájil festival husarským
kouskem, když uskutečnil během jediného dne koncerty v devíti kostelích sporckovského panství i v Braunově Betlémě.
Č
ím je THEATRUM KUKS nenapodobitelné? Především „původním“ repertoárem a novodobými světovými premiérami. Pravidelně se
sem například vrací dílna Michaela
Pospíšila s kancionálem Slavíček
rájský (Hradec Králové, 1719), jehož
vydání hrabě Sporck financoval.
Divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten (režírovaná Petrem
Haškem) připravuje pro každý ročník
festivalu premiéru, založenou na rekonstrukci, překladu nebo nálezu původních barokních textů. Škála divadelních žánrů je pestrá, od benediktinské školské hry, přes hanswurstiádu
H. Rademina Atalanta, psanou přímo
pro kukské reálie, až po operu či komické intermezzo. Stěžejní barokní
téma zániku reflektoval G. B. Hanckeho výstup Pasquinus a Marforio
vezou Herkomanna do podsvětí (2003)
a především Wasserburgerův – Seemannův TANEC SMRTI (2002),
předváděný ve sporckovské hrobce.
Tanec smrti, Due di Kuckus
D
alším jedinečným rysem jsou
cyklické land-artové instalace BIBLIOTHECA Abbé Libanského z Vídně,
který v roce 2004 obnovil z 20.000 vy-
14
Flauto (hraje Bacha, Telemanna,
Ottereho a Dieuparta)
Neřesti a ctnosti v českých lidových baladách,
Malé vinohradské divadlo
Fanfán Tulipán, divadelní spolek Jiří
vozněném Comoedien-Hausu, jež je
analogií kukského barokního divadla z roku 1702.
S
mezinárodním ohlasem a uměleckou spoluúčastí (Německo, Rakousko, Itálie, Francie) se tak podařilo vrátit spící perlu českého
baroka do adresáře významných kulturních a uměleckých setkání s originálním repertoárem. Cení se přiřazených knih základy Domu filozofů na kukské louce pod hospitálem.
Krátký život čtyřdenního festivalu
prodlužují umělecké dílny. Nezapomenutelný týdenní workshop Lucy
Cairatiho (Itálie) a Laetitie Favart
(Francie) přivedl v roce 2006 znovu
k životu původně kukskou komedii F. A. Defraina Basilisco di Bernagasso (1728). Římský houslista
R. M. Minasi nastudoval s mezinárodním obsazením oratorium A.
Scarlattiho La Giuditta, jehož libreto
vytiskl v Římě v roce 1695 hradecký
rodák Giovanni Giacomo Komarek
Boemo. Komu ani to nesplnilo kukská festivalová očekávání, mohl večer zajít do Sporckovy galerie vín
a poslechnout si nefalšované „cigánské baroko“.
Festival si vytyčil za cíl nejen propojit oba břehy někdejších Sporckových lázní a hospitál, ale také
zapojit do celého projektu přilehlou
vesnici. Za zvláštní úspěch v tomto
smyslu je třeba považovat souvislou
činnost hereckého souboru místních
dětí – Bimbi di terme v nově zpro-
tom především návaznost na bádání
o divadle a hudbě na Kuksu, uvádění nových překladů původně německých textů, množství světových
premiér a uplatnění kombinace divadla, hudby a tance.
„Kuks byl dosud jako prehistorický dinosaurus, z něhož čouhaly
na povrch jen bílé kosti. Vám se je
podařilo obalit masem a vrátit jim
hladkou srst“, prohlásil v roce 2004
sochař Petr Novák za přítomnosti
předsedy České Händelovy společnosti Pavla Polky, když hodnotil
právě skončený festival.
Na dlouhý víkend 23. – 26. srpna
2007 se tak do Kuksu opět vracejí
světové osobnosti hudby a divadla,
aby vzkřísily commedii dell’arte, hanswurstiády, Biberovy houslové sonáty, anglické rané baroko, Božanovy
písně, barokní kázání, vodní hudbu,
Vecchiho madrigalovou komedii –
celé hudební a divadelní světy.
Stanislav Bohadlo
ředitel festivalu, http://theatrum.zde.cz
Foto: THEATRUM KUKS,
Yvona a Bohuslav Benčovi
(www.ycopy.info)
Atalanta, Geißlers Hofcomedianten Kuks
Benátské karnevalové masky
Z představení Křesťanské hodiny
15
Minaret (1797 – 1804)
Zahrada Evropy
Kulturní krajina Lednicko-valtického areálu je unikátním dokladem
ovlivňování evropské krajiny člověkem, od nejstarších utilitárních
zásahů až po grandiózní umělecký
záměr, realizovaný v 17. a 18. století. V 19. století byla tato krajina, rozkládající se na 185 km2, označována
za Zahradu Evropy.
A
rcheologické nálezy vypovídají o významu tohoto prostoru,
jímž procházela obchodní Jantarová
stezka, a kde v době římské říše existovaly vojenské pevnosti související s nedalekou hranicí (Limes Romanum). K zásadní změně ve vývoji
území dochází ale až v polovině 13.
století, kdy se v Lednici stávají vládnoucím rodem Liechtensteinové. Ti
na konci 14. století získávají do svého
majetku i blízké Valtice a obě panství se pak stávají centrem rozsáhlého rodového majetku. V rukou Liechtensteinů zůstávají několik set let.
Když je Karel I. z Liechtensteina povýšen počátkem 17. století do knížecího stavu, stávají se Valtice jeho rezidencí a Lednice jeho letním sídlem.
Blízká panství jsou sjednocena velkorysým kompozičním plánem v působivý areál a slouží jako rekreační
a reprezentační prostor knížecí rodiny.
Zámky v Lednici a ve Valticích se
stávají ohnisky krajinné kompozice,
inspirované ideální krajinou bájné
Arkádie. Valtický zámek, patřící k nejvýznamnějším dílům barokní architektury střední Evropy, tvoří architektonicky komponovaný uzavřený
areál původně středověkého hradu
(1192). Jeho složité stavební dějiny se
odrážejí na jeho fasádách, na nichž
pozorujeme vývoj od zámecké přestavby koncem 17. století až po prvky
vzniklé po druhé světové válce.
Obdivuhodný je koncept zámecké
zahrady a parku. Zahrada s přírodním divadlem a bohatou sochařskou
výzdobou byla založena v roce 1727
a budována v druhé polovině 18. století. Zdejší fragmenty postav z antické mytologie, sfingy a vázy zůstaly
zachovány. Začátkem 19. století by-
Zámek Lednice (napravo palmový skleník, vystavěný
v letech 1843 – 1845)
la zahrada rozšířena a přebudována
v přírodně-krajinářský park s dalekými průhledy do krajiny, směřovanými v ose zámeckého průčelí. Zámek spolu s barokním farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie tvoří
charakteristickou dominantu města
Valtic, která vyniká při pohledech
z dálky. Tvůrčí činnost, ovlivňující
vzhled krajiny, se posléze přenesla
do prostoru mezi Valticemi a Lednicí.
L
ednický zámek se v dálkových
pohledech neuplatňuje, jako charakteristická krajinná dominanta zde
působí jen exotický Minaret. Ten
dobře vystihuje pro Lednici charakZámek Lednice, původně renesanční vila (cca 1570),
jeho současná podoba je dána rozsáhlou přestavbou
v duchu anglické novogotiky
16
Turistika
„Zápisem do Seznamu světového
dědictví UNESCO byl potvrzen celosvětový význam tohoto pozoruhodného urbanistického celku, estetického spojení uměle vytvářené krajiny
s přírodou. Podle úmluvy o ochraně
světového dědictví je nyní areál
pod ochranou všech národů světa.“
Z textu na bronzových deskách,
umístěných při hlavním vstupu
do zámků Lednice a Valtice
teristickou romantickou atmosféru.
Zámek byl původně renesanční vilou (cca 1570), jeho současná podoba je dána rozsáhlou přestavbou
objektu za vlády knížete Aloise II.
Liechtensteina v duchu anglické
novogotiky. Ta proběhla dle projektu architekta Georga Wingelmüllera, který pro inspiraci podnikl v roce 1846 studijní cestu do Anglie
a do Skotska, kde se blíže seznámil
s tudorovskou gotikou. Při přestavbě
se přidržel půdorysu stávající raně
barokní budovy, jak ji známe z rytiny J. A. Delsenbacha okolo roku
1720. Pojal do zámeckého komplexu dosud volně stojící patrové křídlo a napojil je ke stavbám uzavírajícím lovecký dvůr při západním
průčelí. Na východní straně zámku
dosáhl bohatým pročleněním fasád
nenásilného spojení se stavbou zá-
meckého skleníku. Hlavní zámecké
křídlo ozvláštnil prolamovanou dekorací a figurální výzdobou. Když
G. Wingelmüller zemřel, aniž by přestavbu dokončil, byl dokončením stavebních prací pověřen jeho asistent,
inženýr Johann Heidrich.
S
oučástí zámku je mimořádný
palmový skleník, původně vzniklý
jako oranžerie (1843 – 1845) dle projektu P. H. Deviena. Nedílnou částí
zámecké architektury je farní kostel
sv. Jakuba staršího, který byl postaven
v rámci neogotické úpravy zámku
a sloužil rovněž jako zámecká kaple.
V 18. století vrcholí a v první polovině 19. století doznívá v Evropě
Minaret (1797 – 1804)
17
Zámek Valtice tvoří architektonicky
komponovaný uzavřený areál původně
středověkého hradu (1192)
velký a dlouhodobý zápas o to,
kdo je dědicem antického odkazu.
Na jeho pozadí se rozvíjí i kulturní
fenomén historismu. Těžiště uměleckého cítění Moravy konce 18. století se promítá především do zahradní architektury. Pojetí předních moravských zámeckých zahrad ztělesňuje tendence celého století, zaujetí
přírodou, jež vyvrcholilo Rousseaovým kultem „přirozeného řádu“,
ale také arkadičností jako únikem
z oficiality. V zahradě je možno odejít i do vznešeného „azylu“ minulosti, inspirovat se dálkami a exotikou.
Lze říci, že k vyvrcholení této sentimentální (ve smyslu lyrické reflexe
přírody a architektury) umělé zahrady na Moravě dochází právě v Lednici. Roku 1781 se vládnoucím knížetem stává Alois I. z Liechtensteina
(1759 – 1805), který se pouští do radikální úpravy zámecké zahrady.
Barokní parter mezi zámkem a řekou Dyjí dává mnohonásobně zvětšit. Těžiště rozsáhlého celku přesouvá do obory Hvězda, založené
na principu protínání osmi alejí.
Na jejich konce situuje různorodé
stavby, vzájemně propojené pohledovými a kompozičními osami.
Autorem převážné většiny z nich je
Josef Hardmuth. Ten do středu osmicípé topolové aleje umísťuje Slunečný (též Hvězdný či Dianin) chrámek
(1794). Na břeh rybníka staví v témže roce Nové lázně, kubickou stavbu
s dórským portikem. O rok později
přibývá Čínský letohrádek, třípodlažní pagodovitá stavba na centrálním
půdorysu. Jedna z alejí míří k nejvzdálenějšímu bodu, kde je vztyčen
Obelisk (1798) v egyptském stylu
s šesticípou hvězdicí na vrcholu.
Na břehu rybníka vyrůstá r. 1799 holandská rybárna s přístavištěm, jejíž
portál byl utvořen z velrybích čelistí
(bohužel se nedochovala). Lednický
zámecký park je tak před rokem 1800
proměněn v dokonalou středoevropskou osvícenskou zahradu.
S
nástupem Aloisova bratra knížete Jana Josefa I. (1760 – 1836) roku 1805 budování parku pokračuje.
V rámci zápolení mezi „umělou zahradou“ francouzského typu a „při-
18
rozeným“ krajinářským anglickým
pojetím začíná převažovat druhá
tendence. V letech 1805 – 1811 jsou
za vysokých nákladů a za účasti
pětiset zaměstnanců odvodňovány
bažiny kolem dyjských ramen. Je
vybudována soustava rybníků, potoků a hrází, zpevněných alejemi,
a přeložen hlavní tok řeky. Území
mezi zámkem a minaretem je proměněno v malířsky komponovanou
malebnou iluzi lužní krajiny. Její
střed tvoří zvětšený rybník s mnoha
ostrovy.
P
římo do parku Hardtmuth zasazuje umělé ruiny římského akvaduktu s vodopádem a jeskyní (1805)
a na místo zbořené neogotické myslivny umísťuje lovecký zámeček
Janův hrad (1807 – 1810) v podobě
zříceniny rytířského hradu se středověkými interiéry. Nedaleko staví Lovecký zámeček (1806) v antickém
duchu, z jehož terasy je možné sledovat štvanice zvěře. Na pahorek
nad Nové lázně umísťuje antikizující
chrám Múz (1807 – 1808). Nejvýznamnější stavbou lednického parku
je bezpochyby Minaret (1797 – 1804). Kolonáda s korintskými sloupy, střecha slouží jako
O jeho výjimečnosti svědčí umístění vyhlídková terasa
na průsečíku hlavní osy průčelí
zámku a jedné z ústředních alejí.
Do valtického voluptuáru patří
Stavba minaretu představuje vyvri Dianin chrám, zvaný Rendez-vous
cholení Hardmuthovy tvorby.
Počátkem 19. století se původní (1810 – 1813), připomínající římský
zámecká zahrada mění v módní pří- triumfální oblouk. Při hlavní spojrodní park, který se rozprostírá nici mezi Valticemi a Lednicí, lemov travnatých plochách podél rybní- vané kaštanovou alejí, vznikl v roce
ků až k Valticím. Dochází k úpra- 1818 drobný zámeček Belvedere
vám zámecké budovy v klasicistním – stavba J. Hardtmutha, původně
slohu. Jednotícími prvky rozsáhlé knížecí bažantnice. Dvacátá léta 19.
kultivované přírodní plochy se stá- století obohatila okolí lednických
vají drobná architektonická díla, rybníků dalšími drobnými stavbami.
rozesetá po areálu. V r. 1809 vzniká Empírová stavba pavilonu Chrám
vzorový hospodářský statek Nový Tří Gráciií vznikla podle návrhu
dvůr. Na vyvýšenině nad Pros- architekta Johanna Karla Engela
a byla dokompotředním rybníkem
nována bohatou
realizuje archisochařskou výztekt Josef Korndobou alegorichäusel empírokých postav věd
vou stavbu Ryba umění. Konečničního zámečku
ně Lesní kaple sv.
(1816). Jeho dalHuberta v Bořím
ší stavbou je antilese (1855) je řekizující Apollóšena v tvarosloví
nův chrám s vyromantické gotiky.
hlídkovou terasou.
Pro svá ojediSochy ženských
nělá architektofigur v nadživotnická i umělecní velikosti jsou
Interiér zámku Valtice
ká díla, z nichž
sem přeneseny ze
mnohá obdivujezbořeného chráme v nezměněné
mu Múz. Kornhäuselovým osobitým přístupem podobě dodnes, pro promyšlenou
se vyznačuje i Hraniční zámeček soustavu rybníků, parků a lesoparků
(1816), uzavírající panorama Hlo- zůstává Lednicko-valtický areál unihoveckého rybníka. Potok, vytéka- kátem mezinárodního významu.
jící z vázy ležící sochy (nymfy),
Zoja Matulíková
odděloval kdysi Moravu od RaFoto: CzechTourism
kouska, odtud i pojmenování stavby.
Při zpracování článku bylo použito:
Na půdorysu obdélníku je vystavěna
P. Zatloukal; Příběhy dlouhého století,
Kolonáda s korintskými sloupy,
Brno 2004, Z. Novák; Lednicko-valtický
areál jako významný doklad krajinářské
ve střední části tvořící triumfální
tvorby ve střední Evropě, In: Zprávy paoblouk. Rovná střecha objektu sloumátkové péče, r. LIII, 1993, Město Valtice,
ží jako vyhlídková terasa přístupValtice 2001
ná vřetenovými schodišti v nárožních pavilonech.
19
1
4
20
2
5
6
Galerie
Atraktivitu domácích hradů a zřícenin
nejvíce povzbudila romantická poezie a glorifikace středověkého odkazu v 19. století.
Součástí zámeckých parků bývaly i umělé zříceniny (nejznámější dochovanou je Janův
Hrádek na Lednici), které se však stavěly i samostatně – hrad Prašivice na Plzeňsku nechal
vystavět JUDr. Ludvík Taaffe jako kopii rodového sídla Taaffu v Irsku.
(centrální foto) Hrad Bězděz
1. Hrady Žebrák (v popředí) a Točník
2. Boskovice
3. Gutštejn
4. Frýdštejn
5. Okoř
6. Hazmburk
7. Sloup
8. Rotštejn
Foto: CzechTourism
3
7
8
21
Stále živý
Karel Hynek Mácha
Se jménem nejvýznamnějšího básníka českého básnického romantismu
a zakladatelské osobnosti české moderní poezie vůbec, Karla Hynka Máchy (16.11. 1810 – 5.11. 1836) se pojí
mnoho mýtů i tradic „mimoliterární“
povahy. Máchova básnická sbírka Máj
se stala symbolem lásky, četní milenci
se dodnes v první květnový den scházejí u Máchovy sochy (měřeno „existenciální“ podstatou básníkova díla snad
až příliš nasládle idylické) na pražském
vrchu Petřín. Proslulé úvodní čtyřverší
jeho Máje: „Byl pozdní večer – první
máj – / večerní máj – byl lásky čas./
Hrdliččin zval ku lásce hlas,/ kde borový zaváněl háj“ umí podle knihovnických průzkumů zarecitovat nejméně polovina české dospělé populace.
A nejen to – odvážná, revoltní povaha
Máchova tvůrčího činu učinila ze svo-
22
Ilustrace Jana Zrzavého (vydání Máje
O. Štorch-Marien, Praha 1924)
Vraťme se ale k básníkově tvorbě.
Není v české poezii druhé dílo tak slavné, tak často vydávané a tak podrobně
a z nejrůznějších úhlů i názorových
pozic vykládané, než je Máj. Od svého
vzniku se dočkal více než dvě stě padesáti vydání a byl přeložen do všech
významných evropských jazyků. Bylo
o něm (i o celém Máchově díle a básníkových životních peripetiích) napsáno
několik tisíc studií a článků a uspořádány desítky odborných konferencí.
K Máchovu dědictví se hlásí celé generace básníků, od symbolistů konce
19. století přes básníky meziválečných avantgard až po autory současné.
Jeho dílo inspirovalo zástupy výtvarných umělců, skladatelů, divadelníků
i filmařů.
Máchovo dílo ale není jen Máj. Roku 1938 vyšel významný máchovský
Frontispis Máje od Maxe Švabinského
(vyd. J. Laichter, Praha 1912)
Frontispis Máje od Cyrila Boudy
(vyd. Erna Janská, Praha 1927)
bodomyslného básníka i jeden z českých symbolů touhy po svobodě,
zprvu té národní a posléze i společensko-politické. Je tedy příznačné i to,
že studentská demonstrace z 17. listopadu 1989, která odstartovala pád
komunistického režimu v Československu, byla zahájena právě průvodem k Máchovu hrobu na pražském
Vyšehradě…
sborník, který nesl název Torzo a tajemství Máchova díla. Právě tato dvě
označení jsou velmi podstatná pro charakteristiku Máchovy osobnosti. Máchovo dílo zůstává torzem, kromě
Máje, který vydal vlastním nákladem
krátce před svou smrtí, napsal vlastně
už jen krátký román Cikáni, několik
povídek pro časopisy a sedm desítek
drobnějších básní (mnohé kvalitou
Ilustrace Františka Koblihy
(vydání Máje J. Picka, 1953)
Literatura
„Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj
mohl nahlédnouti.“
Karel Hynek Mácha
básník
(1810 – 1836)
za Májem nikterak nezaostávají). Zbytek jsou vlastně fragmenty a skici,
náběhy na dramata i prózy, počiny,
které mu skoupě vyměřený čas jeho
života nedovolil rozvinout a dovršit.
Ale i sám Máj má charakter zlomkovitý, jeho čtyři zpěvy a dvě intermezza
jsou izolovanými celky. Právě neuzavřenost a otevřenost Máchova díla
umožňuje každé další generaci, aby
vkládala do četby jeho textů takové
významy, jaké jí jsou blízké. Máchovo
dílo, a Máj především, nepřestává vzrušovat silou své imaginace, ale i svou
bytostnou mnohoznačností. Mácha byl
ve své době prvním básníkem, který
se nespokojil s výchovně osvětovými,
moralistickými a národně agitačními
cíli a tendencemi, jaké před sebe jako
svůj hlavní úkol kladla krotká a významově jednoduchá literatura českého
národního obrození. S neobyčejnou,
osamělou odvahou (která nutně musela
vyvolat silně kritickou odezvu) odmítl
obrozeneckou idylu a vystavil se ve svých
textech radikálním, antiiluzivním, až propastným otázkám po smyslu lidského
života. Postavil do středu svého vypjatě hledačského úsilí jedince a svět
Frontispis Máje, J. Stretti-Zamponi
(Volné vydání Spolku českých bibliofilů, Praha 1920)
jeho nitra, vnitřně rozporuplného a protikladného „světu vnějšímu“ s jeho
omezeními a předpisy.
O
Máji je možno mluvit z nejrůznějších aspektů. V prvním plánu
je typicky romantickou lyrickou povídkou o otcovraždě a o vině a trestu,
vybudovanou na jednoduchém půdo-
rysu dobové loupežnické historie. Stejným právem jej můžeme pochopit jako
dramatickou meditaci nad konečností
jednotlivého života tváří v tvář věčné
kráse přírody, k individuálnímu bytí
zcela lhostejné. „Bez konce láska je! –
Zklamánať láska má!“, tento kontrastní
verš ze závěru Máje nabízí i další možnost: vyložit Máj jako projekci básníkových nejintimnějších citových
zkušeností. A tak bychom mohli pokračovat, vždyť nejrůznějších interpretací
Máje se sešly desítky: od pozitivistických přes strukturalistické, psychoanalytické, sociologické, až po religionistické. Mnohé se přitom zabývaly
zahraničními literárními vlivy a připomínaly romantiky anglické (Byron,
Shelley), německé (Novalis) či polské
(Mickiewicz). Jim všem se Mácha
dokázal osobitě a originálně vyrovnat.
Jeho dílem vstoupila poprvé česká
novodobá poezie do dialogu s nejvyspělejšími evropskými literaturami
jako rovná s rovnými.
Mnohé vykladače vzrušovalo i tajemství života velkého básníka. Je to
vlastně trochu zvláštní: i když se nedochoval žádný spolehlivý portrét bás-
23
níka, víme o Máchovi skutečně kdeco
do nejmenších podrobností. Že prožil
dětství v rodině zchudlého pražského
kupce, studoval na gymnáziu i na právnické fakultě, rozsáhle četl, toulal se
po hradech a zříceninách, vydal se na pěší pouť do Itálie, účinkoval ve vlastenecké herecké družině. Víme o jeho hrdé
až povýšenecké povaze a mnoho bylo
řečeno o Máchově trochu výstředním
chování a oblečení, o jeho vášnivě erotickém vztahu k mladičké Lori Šomkové, plném žárliveckých muk. Známe
detaily jeho prvního a posledního právnického postu v Litoměřicích i pozadí
těžké osudné infekce, které podlehl
5. listopadu 1836. Básníkův pohřeb se
fatálně konal právě v den, kdy si měl
Mácha Lori (matku tehdy několikatýdenního Máchova syna Ludvíka) vzít.
Známe dosti o spojitých nádobách
jeho díla a zkušeností jeho života.
Máme k dispozici pamětnická svědectví, jeho korespondenci, zápisky
a deníky. Roku 1993 byly dokonce
v knize Mácha intimní odtajněny
i poslední detaily básníkova sexuálního
Ilustrace Karla Svolinského
(vyd. Máje od V. Šmidta, Praha 1940)
František Kobliha, z volného cyklu deseti dřevorytů
(vyd. Moderní revue, Praha 1920)
vztahu k Lori. A přece, jako by nám
toto všechno nestačilo: chtěli bychom
se dovědět více, Mácha a jeho osud
dráždí a znepokojuje naši zvědavost
jako něco živého a stále blízkého. Zas
a znovu se objevují nejrůznější, i hodně
bizarní máchovské legendy. Tou nejčerstvější je nedávný „objev“ Máchova
dopisu příteli Hindlovi, v němž básník
líčí svůj údajný nocleh na hradě Houska, při němž se měl nechtěně dotknout
jakéhosi „stroje času“, který ho časovým tunelem přenesl do roku 2006
(sic!). Tato evidentní mystifikace, která
se dokonce stala i jedním z témat publicistického pořadu televize Nova, jistě
vycházela vstříc spíše módnímu zájmu
o všechno esoterické, o „fantasy literature“ a sci-fi, než seriózní snaze o poznání hlubší pravdy o básníkovi. Nesvědčí ale vlastně i ona o nepomíjivém
zájmu o tohoto básníka?
Z
ejména loňské 170. výročí básníkovy smrti tento zájem prokázalo v šíři
a bohatství až překvapujícím. Neobyčejně pozoruhodný byl ohlas výročí
na internetových stránkách: nalezl jsem
na nich neméně než 6.500 máchovských
ohlasů, které upozorňovaly na stovky
24
Ilustrace Jana Zrzavého (vydání Máje
O. Štorch-Marien, Praha 1924)
Ilustrace Toyen
(vyd. Družstevní práce, Praha 1936)
Autoportrét Karla Hynka Máchy
K. H. Mácha v almanachu Máje z roku 1858
celostátní festival uměleckého přednesu Wolkrův Prostějov, kde byl představen i kompaktní disk, srovnávající třináct dochovaných rozhlasových a gramofonových nahrávek přednesu Máje.
Měli bychom konečně připomenout,
že režisér F.A.Brabec připravuje v těchto
měsících filmovou podobu Máje.
Obrovský proud s Máchou souvisejících aktivit dalekosáhle překračuje
rámec „povinné úcty“ k mrtvému kla-
sikovi. Mácha nesdílí smutný osud
jmen jiných, a jistě úctyhodných literárních osobností, o nichž jsme od
školních let už nikdy neslyšeli. Díky
Máchovi snad můžeme vyslovit i opatrnou naději, že ani poezie sama není
v českých zemích mrtvým a nezajímavým artiklem…
Rudolf Matys
Foto: archiv redakce, reprodukce: ze sbírek
Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
různých akcí, na výstavy, literární soutěže a přednášky. Přinášely také ryze
osobní iniciativy v podobě čtenářských
deníků, úvah a několika neformálních
diskusních blogů a chatů. Nabízely dokonce velmi netradiční „produkty“ jako
lampionové průvody nebo turistické
pouti po stopách básníkových cest. Příjemným překvapením byla nabídka
na více než čtyřicet scénických i pódiových provedení Máje, profesionálních,
amatérských a sólových. Dramatizace
byly jednou pojednány jako melodramata, podruhé „postmoderně“, s doprovodem world music či orientální hudby, jindy s hudbou skupiny Queen,
či za použití výrazového tance. Byly
realizovány povětšinou mladými týmy, a to nejen na divadle a po klubech,
ale i v plenéru, hlavně na místech, jež souvisejí s Máchovým životem (na hradech Valdštejn a Kokořín a podobně).
Máchovo výročí připomněla všechna
významná česká média, tisková a elektronická, veřejnoprávní Český rozhlas
k němu připravil tři rozsáhlé pořady
na svých dvou okruzích. V pražské galerii Vyšehrad byla uspořádána rozsáhlá výstava děl současných českých
malířů a fotografů na máchovské téma,
básníkovu dílu byl zasvěcen letošní
Ilustrace Otakar Štáfl (vyd. J. Otto, Praha 1917)
25
Zázrak vidění a okouzlení
Josefa Sudka
Josef Sudek zůstává nejdůležitějším a nejpublikovanějším českým
fotografem 20. století. Maxima dosáhl ve zralém věku poté, co rezignoval na pravidla moderní doby.
Ještě ve 30. letech se držel vnějšího
světa funkcionalismu. Od 40. let se
nechal unášet vlastními spády. Kontinuitu práce si nedal rušit ani poválečnou doktrínou socialistického realismu. Vracel se naopak k piktorialismu svých počátků. Právě z této niterné polohy jsou těženy reprodukované obrazové skvosty.
ňovaly fotografické pozitivy grafickým listům. Nicméně krajiny začínajícího Sudka předznamenávaly
víc, než aby se daly odbýt jakožto
pouhé imprese zasněných procházek
podél Labe. A rozhodně ne náhodou
si rodný kraj říkal o znovuuchopení
i v pokročilejších etapách tvorby…
J
osef Sudek (narozen 17. března
1896 v Kolíně, zemřel 15. září 1976
v Praze) debutoval roku 1921 na XII.
členské výstavě uměleckých fotografií Českého klubu fotografů amatérů v Praze. V kategorii krajin získal
první cenu za ušlechtilý tisk technikou bromoleje. Tou dobou se toulal Polabím, kde se s přítelem Jaromírem Funkem oddával romantice pastelového tónování. „Je to
při dnešních jeho názorech tak
trochu ironie osudu,“ glosoval Sudkův debut o necelých sedm let později amatérský kolega, chemik Jan
Lauschmann.
Inženýr Lauschmann měl na mysli
Sudkův myšlenkový přerod. Komentoval autorovo moderní odmítání
tvárných disciplín, které připodob-
26
Sudek programově necestoval
do zahraničí: netoužil po turistické
letmosti postřehů, nýbrž po duchovním ponoru k hlubšímu prožitku.
V době dospívání v prostředí barokních Nových Dvorů se cítil prostoupen kulturou dávných tradic. Městečko, ležící v historickém trianglu
s centry bohaté polabské nížiny,
Kutnou Horou a Kolínem, se pro něj
stalo zázemím a dodalo jeho ryze
osobní tvorbě smysl a nadčasový
rozměr. Měkce vykreslené partie
Polabí, jimiž v polovině 20. let
obesílal mezinárodní salóny, nesou
zázrak vidění a okouzlení životem
vůbec. A není divu: vždyť o něj
za světové války bezmála přišel,
když na italské frontě utrpěl zásah
střepinou dělostřeleckého granátu,
který ho připravil o pravou paži.
Látkou „polabských“ záběrů je
plochý terén, neobyčejně náročný na
kompoziční ozvláštnění. Ještě hůř se
v takovém prostředí modeluje obrazový prostor. Již mladý Sudek tedy
mířil za efektní konvence. Jaký také
mohly mít konvence vliv na člověka,
ještě nedávno fotografujícího bitevní
krajiny a vrstevníky jdoucí na smrt?
Rané pokusy měly Sudkovi zajistit
bezprostřední uznání: v roce 1921 se
ucházel o studium na Státní odborné
škole grafické; přijat byl však až o
rok později… Coby absolvent jediné
tehdejší české školy s programem
umělecky chápané fotografie inzeroval „uměleckou fotografii“ i vývěsním štítem své firmy, sídlící pod
pražským kopcem Petřín. Jako fotograf se pak plně profesionalizoval
koncem ledna 1928.
Pro jeho další tvorbu byl zlomem
rok 1940. Znamenal obrat od moderní zakázkové fotografie. Autor ho
manifestoval těmi nejprostšími motivy, přičemž trval na tom, aby veli-
Josef Sudek, Severozápadní Čechy – výsypky Ležáků od Červeného vrchu, 1961
Fotografie
Josef Sudek, Středohoří-Hazmburk, 1948 – 1951
„Sudek je ve většině interpretací
banalizován, zevšedněn, popularizován. Často je publikováno několik
Karlových mostů a zátiší s růžičkou,
což má trochu sentimentální charakter. Ale Sudek je mnohem větší osobnost, která má hluboké duchovní
zázemí. To je také důvod, proč tolik
působí na mladou generaci. Nejen
místně, ale i ve světě.“
Anna Fárová
teoretička fotografie, autorka
umělcova životopisu
(*1928)
běhu války nový, snově působící
fotografický výraz. Sudek jím otevřel své zralé dílo.
kost negativu byla totožná s velikostí vyvolané fotografie, tedy snímky
odmítal zvětšovat. Odůvodňoval to
tak, že lpí na zachování nejjemnějších přechodů tonality. Postupně
dospěl i k formátu 30 x 40 centimetrů. Velikost negativů pak vymezovala území, v němž dával očím diváků
bloudit a přemítat o světě reálném
i fotografickém. Procházky pražskými zahradami a parky dostaly v prů-
P
o druhé světové válce rozšířil
škálu formátů o další rozměr. Značka Kodak uvedla koncem 19. století
na trh fotoaparát typu Panoram
No. 4. Jeho zorný úhel čítal 112°.
Fotograf do něj vkládal ploché fil-
Josef Sudek, z cyklu Zmizelé sochy – Procházka po Mionší, 1952 – 1970
Josef Sudek, Beskydy, nedatováno
27
Josef Sudek, Mostecká krajina, 1961
opět přišla ke slovu panoramatická kamera. Kolekce Chrám svatého Víta,
České středohoří a Jarní Praha se
samostatných publikací nedočkaly.
D
ruhá z nich, České středohoří, byla zamýšlena opět ve velkoJosef Sudek, Severozápadní Čechy – Humboldtka, 1957
my, kontakty pak dostaly poměr
stran 8,7 x 28,6 cm.
Nejslavnějším souborem tohoto
období je Praha panoramatická,
poprvé vydaná roku 1959 nákladem
15 000 výtisků. Na tomto vydání se
úpravou vazby a elegantním grafickým pojetím podílel potomek starého uměleckého rodu architekt Otto
Rothmayer. Ten již dříve Sudkovi
pomohl vylepšit technologii, velice
praktickým návrhem pytle, v němž se
dala panoramatická komora „dobíjet“ čerstvým materiálem přímo v terénu. Někdy přitom omylem vznikly
dvojexpozice – dva různé záběry, překryté na negativu – ty ve výsledku
často tvořily překvapivé koláže. Jejich
(dokonce opakovaným) zvětšováním
dal Sudek najevo, že je bere za své.
28
Druhým celkem Sudkových panoramat, uspořádaným v samostatné
album, je poddolovaná krajina severozápadu Čech. Opět se jedná
o cíleně pořizovaný dokument, tentokrát ekologické devastace. Kurátor Antonín Dufek organizoval
pro sbírku fotografií Moravské galerie v Brně zakoupení makety se sto
dvaceti osmi unikátními pozitivy.
V 60. letech byla připravena k vydání pod titulem Severní krajina.
V doslovu k posmrtné realizaci ji
Dufek označuje za nejobsáhlejší
a snad i nejradikálnější dílo české
kultury, věnované neefektní průmyslové krajině. Kniha vyšla až roku
1999 pod názvem Smutná krajina,
s podtitulem Severozápadní Čechy
1957–1962.
Po dlouhé roky bylo odkládáno
i vydání souboru Karlův most, kde
Josef Sudek, Krajina s plynojemem, 50. léta
rysém záběru chodce kráčejícího
krajinou. Do Českého středohoří
Sudka přivedl malíř Emil Filla,
který zdejší krajinu kreslil barevnými tušemi ve formátech blízkých
Sudkovým panoramatům. Ryze výtvarnou modelací obrazového prostoru přitom odkazoval ke stejnému motivu jako Sudek, k neuchopitelnosti nekonečna.
Krajina kolem Hukvald a oblast
Beskyd se pro Sudka stala místem
dlouhých letních túr. V tamních táhlých údolích nacházel od konce 40.
let nová uplatnění pro širokoúhlý
záběr. Moravská panoramata reprodukoval v první monografii z poloviny 50. let a rovněž v albu Janáček
Josef Sudek, Krajina kolem Humboldtky, 1957 – 1962
– Hukvaldy, vznikajícím mezi lety
1946 a 1971.
V polovině 60. let objasnil v rozhovoru svou klouzavou panoramatickou vizi s přímočarostí určenou laikům: „Výsledky mě překvapovaly. To, co mělo být hlavní,
pak třeba vůbec nebylo. Až později
jsem se naučil vidět. Zjistil jsem,
že musím koukat jako kamera.
Tak třeba jsem šel a rychle jsem
se otočil.“
Především ale Josef Sudek vyloučil moderní těkání mezi celkem
a detaily i extrémně vymezené protiklady světla a stínu. Zajímavé je svědectví, jak svůj fotografický záměr
naplnil v situaci, kdy krajina postrádala jeho oblíbený příkrov mlhy.
O tomto zážitku vyprávěl fotograf
pralesů Rudolf Janda. Příběh o tom,
jak zralý Sudek přistupoval k fotografování, zachytil (rovněž fotograf)
Ludvík Baran v předmluvě k Jandově dosud nevydané monografii:
„(Sudek) namířil aparát na vyhlédnutý motiv mezi 18. a 19. hodinou, v létě. Janda znal délky jeho
osvitů kolem desíti minut, proto si
místo čekání zašel na borůvky. Vrátil
se po půl hodině. Mistr Sudek s Petrem Helbichem debatovali o moder-
ním malířství – o Fillovi a Šímovi.
Chvíli poslouchal, potom připomenul, že je čas k návratu. Ale Sudek,
leže na mechu, odpověděl: ‚My exponujeme.‘ Ten obrázek slezského
pralesa, který Sudek později Jandovi
ukázal, měl přeludné měkké světlo,
které něžně omývalo kořeny, kmeny
a traviny jako kouzelný přísvit –
těžko napodobitelný jiným způsobem. To umožňovala více než půlhodinová expozice s maximálně zacloněným objektivem starého typu.
Sudek rozkládal expozici do několika postupných fází a měnil tak
atmosféru motivu v neuvěřitelné
světelné senzace.“
Josef Moucha
časopis Fotograf
Foto: ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea
v Praze, ze sbírky Moravské galerie v Brně
Copyright fotografií Josefa Sudka:
Anna Fárová
29
Génius českého baroka
Jan Blažej Santini-Aichel
(1677 – 1723)
Zdomácnění barokního uměleckého
slohu v českých zemích bylo úzce provázáno s politickou situací po porážce
stavovského povstání v roce 1620, hospodářskou konsolidací společnosti po konci třicetileté
války a zejména s důslednou katolickou reformací
obyvatelstva země v druhé
polovině 17. století. Z této
nesourodé duchovní atmosféry vyrostlo všestranné,
bohatou obrazností a geniální invencí oplývající dílo
Jana Blažeje SantinihoAichela, který se (společně
s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a několika dalšími umělci) stává jednou
z rozhodujících osobností
českého výtvarného baroka.
Přestože původní školení tohoto
vnuka italského kameníka usazeného
30
v Praze bylo malířské, Santini se záhy
obrací k architektuře a okolo roku 1700
se již stává žádaným projektantem
jak pro stavební podniky nejstarších
Sedlec u Kutné Hory, hřbitovní kostel Všech svatých,
kolem 1710
klášterních komunit v zemi (cisterciáků,
premonstrátů a benediktinů), tak pro příslušníky z okruhu zemské šlechty.
Nejpodnětnějším Santiniho příspěvkem byla takzvaná barokní
gotika, svérázná syntéza domácí středověké stavební
tradice s pokročilými barokními formami.
Nejobsáhlejší kapitolu v Santiniho díle představují barokní přestavby středověkých chrámů. Pro cisterciáky v Sedlci u Kutné Hory nejprve v letech 1703 – 1708
zásadně přestavěl klášterní
kostel, který od svého vyplenění husity v roce 1421
ležel až do konce sedmnáctého století v ruinách. Realizovaná podoba západního
průčelí sedleckého chrámu Nanebevzetí Panny Marie ilustruje postupnou
Kladruby u Stříbra, klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta, 1711 – 1726
Architektura
Celkový pohled na interiér klášterního kostela v Kladrubech
„Santini byl proteovskou osobou
vedoucí v sobě stálý zápas mezi racionalismem a iracionalismem, mezi
formou a ne-formou.“
Václav Richter
historik umění
(1900 – 1970)
krystalizaci Santiniho pojetí gotizujícího baroka. Kulise fasády s motivem
čtyřlistového obrazce ve štítě tu dominuje útvar předsíně s goticky zahrocenými oblouky a zprohýbanou stříškou
zatíženou skladbou prolamovaných
věžiček. V interiéru chrámu Santini
díky důmyslné nápodobě gotických
architektonických článků, použitých
na stěnách a klenbách, zachoval původní silný duchovní dojem. Vyvážený
kompromisní přístup mezi moderní
intervencí a pietou ke starobylosti
Santini aplikoval také při úpravě nedaleké hřbitovní kaple Všech svatých
s velkolepou kostnicí, nalézající se
v jejím suterénu.
Pohled do kupole klášterního kostela v Kladrubech
Z
kušenosti nabyté při této práci
Santini naplno zúročil při svých angažmá na několika grandiózních podnicích
v druhém a třetím desetiletí osmnáctého století, především při stavbě benediktinského klášterního kostela v Kladrubech (1712 – 1726), k němuž jej povolal tamní vzdělaný
opat Maur Finzguth. Siluetu monumentální sakrální stavby, jejíž barokní
Klášterní kostel v Kladrubech, detail celku
formy si podržely vertikální proporce
a subtilitu gotických detailů, architekt
nad křížením chrámových lodí završil
motivem kupole s mariánskými emblémy. Závěr chrámu nechal vytvarovat
do podoby trojlistu s gotizujícími okny
a vnějším opěrným systémem. Santini
pro tuto svatyni navrhl také kompletní
mobiliární vybavení: kazatelnu s goticky prokrajovanou stříškou, bizarní
konstrukci hlavního oltáře, jejíž zprohýbané linie připomínají rostlinné
pruty, zpovědnice a kropenky. Věrnost
ve službě cisterciáckého řádu geniální
tvůrce potvrdil také při realizaci přestavby kláštera v západočeských Plasech, která probíhala od roku 1711
z iniciativy uměnímilovného opata
Eugena Tyttla. Svou mimořádnou technickou zdatnost Santini prokázal, když
musel bažinatý terén před založením
stavby zpevnit roštem sestaveným
z více než pěti tisíc dubových pilotů,
jejichž konzervaci zajišťoval speciální
zavodňovací systém – dodnes částečně
funkčních – štol a kanálů. Přestože plaský klášterní konvent navenek působí
především neochvějnou majestátností,
v interiéru rozlehlé budovy upoutají
31
pozornost důmyslně utvářená schodiště
a osobité detaily kleneb, v nichž je neotřelým způsobem uplatněn rejstřík gotizujících motivů.
P
ro další z tradičně v Čechách
usedlých řádů – premonstráty – Santini
pracoval v Želivě, kde v rozmezí let
1714 – 21 v duchu barokní gotiky
zadaptoval hlavní chrám kanonie zasvěcený Narození Panny Marie. V zaklenutí světlem nadýchaného interiéru,
uzavřeného pohledům za poklidným
dvojvěžovým průčelím, vystavěl vrcholně barokní architekt konstrukci štukových žeber, spletených v síť hvězdicových ornamentů. Mezi brilantní
ukázky Santiniho tvůrčího génia patří
také několik komornějších prací. Vyniká mezi nimi měřítkem drobná svatyně
sv. Anny, vystavěná v letech 1705 –
1707 v Panenských Břežanech, která
v Santiniho díle zahajuje sérii menších
stavebních podniků. Jejich společným
rysem byly nápaditě koncipované půdorysy s motivem trojúhelníka. Zatímco vnějšek břežanské kaple charakterizuje střet rovných linií s působivě zprohýbanými plochami, pod slupkou fasády se skrývá prostorově složitě koncipované nitro s centrálním, paprsčitě se
rozpínajícím jádrem stavby.
Santiniho nápaditou obraznost a zálibu v geometrických hrátkách snad
nejzdařileji reprezentuje kostel vybudovaný na počest chystaného „nového“
českého světce sv. Jana Nepomuckého
v letech 1719 – 1722 na takzvané Zele-
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru
(1719 – 1722)
né hoře u Žďáru nad Sázavou. Podnět
k výstavbě chrámu vzešel od opata tamního cisterciáckého kláštera Václava
Vejmluvy. Do půdorysného a hmotového utváření poutního kostela Santini
promítl symboliku věnce sestaveného
z pěticípých hvězd, tradičního světcova
atributu, jenž se dle barokní legendy
zjevil na hladině Vltavy v místech,
kde světec nalezl mučednickou smrt
utonutím. Chrám se složitým ikonografickým programem a s geometricky
rafinovaně traktovaným interiérem
obklopuje desetiboký krytý ochoz připomínající vlnící se náhrdelník. Santiniho zelenohorský komplex byl jako
příklad mimořádného uměleckého díla s univerzálními hodnotami zapsán
v roce 1994 do prestižního Seznamu
světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jeho obnova, prováděná v současnosti, usiluje o restituci
původní podoby výzdoby ambitové
chodby s kamennými obelisky a alegorickými sochami.
O
bdobné jinotajné koncepty teologického obsahu jsou přítomné i v celé řadě dalších Santiniho staveb: kapli
sv. Klimenta v Hradci Králové završuje
kupole s motivem svatopetrských klíčů
nesoucích papežskou tiáru, tvarosloví
lucerny kostela ve Zvoli v podobě knížecí čapky odkazuje k hlavnímu patronu tamního chrámu, sv. Václavu, půdorysné schéma mariánského kostelíka
v Obyčtově připomíná dokonce želvu –
exkluzivní křesťanský symbol ctnostné
ženy, jejíž stálost ve víře je chráněna
pevným krunýřem – kostelní klenbou.
Vrcholnou prací závěrečné etapy Santiniho tvůrčí dráhy je zámek v Chlumci nad Cidlinou, nazývaný Karlova
32
Plasy, konvent cisterciáckého kláštera, pohled do kupole (1710 – 1740)
Interiér kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené
hoře u Žďáru
mohl dožít alespoň sta let a světu se tak
dostalo mnoha podivuhodných výtvorů
jeho génia“.
Hloubavá tvůrčí osobnost Jana Blažeje Santiniho-Aichela dokázala vtisknout českému gotizujícímu baroku 1.
čtvrtiny 18. století natolik osobitý charakter, že se stalo jedním z obecně
uznávaných fenoménů evropské barokní kultury.
Pavel Panoch
Foto: CzechTourism, Vladimír Uher
Koruna, jenž si nechal v letech 1721 –
23 vystavět František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř Českého království. Mimořádný účinek této impozantní
hmotové srostlice spočívá v neotřelém
půdorysném rozvrhu stavby. Ten sestává
z centrálního válce, vyplněného dvoupodlažním tanečním sálem s galerií,
a tří nakoso přiléhajících čtvercových
křídel. Důmyslně scénická kompozice chlumeckého zámku, situovaného
na mírném pahorku, nadto demonstruje
nesporné urbanisticko-krajinářské kvality Santiniho prací.
S
antini umírá 7. prosince 1723, necelé dva měsíce před završením svých
sedmačtyřiceti let. V reakci na stavitelovo úmrtí píše opat v Plasích, Eugenius Tyttl, dopis Václavu Vejmluvovi,
opatu žďárského kláštera. Vyslovuje
v něm opožděné přání, aby „se Santini
Chlumec nad Cidlinou, zámek Karlova Koruna, 1721 – 1723
33
Poezie
zašlého věku
Nejznámějším obdivovatelem českých hradů a zřícenin byl jistě Karel
Hynek Mácha, největší český romantický básník. Ve svých Literárních zápisnících si pečlivě zapsal
i tabulku Hrady spatřené. Je jich
rovných devadesát a pokrývají celé
Čechy od Rožmberku a Krumlova
na horním toku Vltavy až po Stře-
Hrad Žebrák na kresbě Karla Hynka Máchy
Hrad Bezděz na kresbě Karla Hynka Máchy
kov, který stojí nad Labem a dále
Kost, Pecku a Adršpach na východě.
(…) Často se k hradům vrátil vícekrát, třeba na blízký Jenštejn nebo
na Žebrák, Točník, Jestřebí, Housku,
Trosky, Pecku, Kokořín, Okoř a Hlubokou. Putoval po hradech pěšky,
mnohokrát se potýkal s nepřízní počasí, činil si skromné poznámky
a více kreslil než psal.
Svou cestu na hrad Bezděz zaznamenal prostým, až zkratkovitým způsobem: „Na Bezdězí. Oblaky nade mnou co stáda beránků,
za horami však černý, hustý mrak,
temnější než stíny tmavé horní. Vítr
zanášel sem tam již požloutlé listí.
Krávy. Papršlek sluneční. Důha, kus
jako obraz v černém rámu. Ostrůvek
na jezeru Hiršbergském, silnicevísky. Hřib. Za horami vycházelo
slunce vzdálených světů; – naše
34
zapadlo. Sám na noc v zříceninách.
Tišeji a slavněji lesy hučely, z dálky
pes a houkání. Mnohý list letěl
dolů, bylo mu zde samotno, smutno,
pusto, aby zemřel mezi polním
kvítím,(…)“
Nejpohádkovější
hrad
zdroj: sborník Prostor
Máchova díla, 1984
Koruna překonává
rekordy
Domácí měna – česká koruna –
dlouhodobě posiluje. Spotřebitelé
to nejvíce mohou zpětně pocítit
na cenách benzinu. Kurz se ale promítá nejen do cen benzinu, posílení
koruny také znamená například snížení nákladů na cesty do USA.
Na české vývozce nemá vysoký
kurz k dolaru takový vliv jako vysoký kurz eura, na dolarové trhy čeští
exportéři vyvážejí jen málo. Příčinou
posilování koruny k dolaru je stálý
pohyb na eurodolarovém trhu, tedy
posilování eura vůči dolaru.
Naposledy překonala koruna rekord k dolaru poslední pátek v loňském roce, kdy se obchodovala
za 20,97 KČ/USD.
Češi na
EXPO 2010
Česko se zúčastní všeobecné světové výstavy Expo 2010 v Číně. Rozhodla o tom ve středu 3. ledna vláda
ČR. Účast na výstavě je považována
za dobrou příležitost reprezentovat
republiku v zahraničí. Česká republika se naposledy prezentovala v roce 2005 v japonské prefektuře Aichi,
kde expozice „Zahrada fantazie
a hudby“ návštěvníky mimořádně
zaujala.
Předpokládaná podoba výstavního areálu plánované
Světové výstavy v Šanghaji 2010.
Česká republika zaznamenala v loňském roce pokles návštěvnosti domácích hradů a zámků. Ve snaze posílit
popularitu těchto turistických destinací vyhlásil Národní památkový ústav
anketu o Nejpohádkovější hrad nebo
zámek v České republice. Do soutěže
bylo zařazeno více než 80 domácích
památek. V soutěži jednoznačně zvítězil zámek v Telči (na snímku), následován „na vodě postaveným“ zámkem
Červená Lhota, na třetím místě se
umístil filmaři oblíbený hrad Bouzov.
Anketa proběhla online na internetových stránkách ústavu.
Foto: CzechTourism
Náplasti a obvazy
z nanovláken
Čeští vědci z pražské Univerzity Karlovy a liberecké Technické univerzity
se mohou pyšnit unikátním objevem,
který může revolučním způsobem
pomoci při léčbě zraněných pacientů.
Vylepšením velmi tenkých syntetických vláken, takzvaných nanovláken,
vyvinuli náplasti a obvazy, které mají
samodezinfekční vlastnosti.
Nový způsob průmyslové výroby nanovláken objevili před více než dvěma
lety vědci Technické univerzity v Liberci. Tento výjimečný materiál, jehož
tloušťka kolem 200 nanometrů je viditelná pouze elektronovým mikroskopem, začínají vědci používat i v dalších
odvětvích, například ve stavebnictví
či letectví.
„Tkanina z nanovláken je schopná
díky malým pórům zadržet bakterie
a některé větší viry,“ řekl spoluobjevitel patentovaných samodezinfekčních
nanovláken Jiří Mosinger z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Mozaika
Inspirováno
Komenským
Sudek a Sutnar
Karlův most
v rekonstrukci
Mezinárodní divadelní projekt
„Ráj srdce labyrint světa“, inspirovaný dílem Jana Amose Komenského, vznikl v režii Martina Kukučky
(SK) a Lukáše Trpišovského (CZ),
kteří tvoří pod značkou SKUTR.
Projekt, který byl zatím představen
v Praze a Bratislavě, přivedl ke spolupráci studenty tří středoevropských divadelních univerzit. Projektu se účastní po pěti studentech
z každé univerzity – bratislavské
VŠMU, z pražské divadelní fakulty
AMU a vratislavské PWST.
Moderní fyzické divadlo inscenace Ráj srdce labyrint světa kombinuje pohyb, akrobacii, živou hudbu
i mluvené slovo v humorný a poetický zážitek. „Mozaika dechberoucích
nápadů, oslava hravosti a vynalézavosti, při které divák trne strachy,
upadá v úžas i propuká v nekontrolovatelný smích,“ hodnotí představení publicista Honza Dědek
z časopisu Reflex. Inscenace vznikla
za podpory mezinárodního Visegrádského fondu.
Foto: Tomáš Vodňanský
Češi nakupují
opatrně
Přes mohutný vývoj internetového
prodeje letenek na celém světě přistupují Češi k tomuto způsobu nákupu
ostražitě. Zatímco ve světě se podle
údajů společnosti SITA přes počítačovou síť prodá téměř 30 procent
všech letenek, v České republice je
tento podíl desetiprocentní. Podle
velkých leteckých dopravců, které
ČTK oslovila, je důvodem především
nedůvěra Čechů k platbě kartou
na internetu, což je nezbytná podmínka nákupu.
Jedinečná výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze se věnuje spojení dvou hvězdných osobností domácí fotografie a typografie.
Ukázky tzv. nové typografie zde zastupují realizace propagačních tiskovin, časopisů, kalendářů a knih. Progresivní vizuální styl, který prosazoval ideje a propagoval zboží nakladatelství Družstevní práce, byl dílem
grafika Ladislava Sutnara v konkrétní
spolupráci s fotografem Josefem Sudkem. Výstava představuje také díla
autorů z širšího okruhu Družstevní
práce a je možné ji navštívit do 18.
února 2007.
Do ciziny míří
rekordní počet vojáků
Praha je bezpochyby jedním z nejkrásnějších měst světa. Vděčí za to
především historickému Starému
Městu, jehož zástavba pochází hlavně
z doby Karla IV., českého krále a císaře římskoněmecké říše. Důležitou
součástí jedné z turisticky nejatraktivnějších pamětihodností Prahy, Královské cesty, která vede ze Starého
Města na Hrad, je 650 let starý kamenný Karlův most.V nedávných letech
vykazoval most známky deformace
a chátrání a celá situace byla dále
zhoršena velkou povodní v Praze roku
2002. Začala se jevit velmi aktuální
potřeba rekostrukce této památky. Ta
by měla být dokončena do dvou let,
aniž bude přerušen provoz tohoto strategického přechodu přes řeku.
Foto: CzechTourism
V zahraničních operacích bude
v roce 2007 sloužit nejvíce českých
vojáků v historii armády.
„Předpokládaná účast na zahraničních vojenských misích je přibližně
dva a půl tisíce vojáků, což by mohl
být rekord,“ potvrdil serveru Aktuálně.cz Petr Sýkora z tiskového oddělení Ministerstva obrany ČR. Rekordní
by nejspíš měla být i částka, kterou
stát na zahraniční operace zaplatí.
Mise vyjdou na 2 miliardy Kč.
Foto: Ministerstvo obrany ČR – AVIS
35
Komenský
od Rembrandta van Rijna
Obraz, který byl donedávna považován za portrét starého muže
nebo rabína, dílo legendárního
Rembrandta van Rijna, byl identifikován jako snad nejkrásnější podobizna českého myslitele, pedagoga,
„učitele národů“ J. A. Komenského. Jeho určení provedl nejvýznačnější znalec Rembrandtova díla,
profesor Ernst van der Wetering.
V
rozhovoru pro český deník
Právo Wetering uvedl: „Náš tým
Rembrandt Research Project si
obraz zapůjčil od florentské Galerie
Uffizi. Na 99% je na něm Komenský, český pedagog, humanista
a filozof. Hypotéza už byla kdysi
publikována, ale my pro to sehnali
nové, přesvědčivé důkazy. Spojnici
mezi Rembrandtem a Komenským
tvoří mj. bohatá rodina Tripů, která
v Amsterdamu patřila mezi Komenského hlavní ochránce. Rembrandt
Jakuba a Markétu Tripovy maloval
v roce 1661. Myslím, že přes ně se
český učenec dostal k přímo k Rembrandtovi. Malíř byl velmi zvídavý.
36
Nepochybně ho český učenec velice
zajímal. Komenského portrét vznikl
někdy kolem roku 1660. Důkazů,
že se setkali, je mnoho, více vám
neřeknu, připravuji na toto téma
speciální studii.“
„Pro nás je to naprostá senzace,“ okomentoval objev Tomáš
Havelka, člen skupiny pro studium a edici díla J. A. Komenského na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR.
Z Komenského knihy Orbis Pictus, detail ilustrace
k heslu Malířství
Jan Amos Komenský (1592 –
1670) emigroval z Čech v roce
1628. Spolu s tisíci českými nekatolickými exulanty byl nucen
opustit zemi po porážce stavovského povstání na Bílé hoře (1620).
Stal se tak součástí českého národního mýtu a symbolem mravní věrnosti a nezlomného přesvědčení. Komenský pobýval v Polsku, Anglii,
Švédsku a Uhrách. V době jeho
pobytu v Londýně vznikl jiný slavný portrét, myslitelova věrná podobizna od vynikajícího grafika
Václava Hollara.
Od roku 1656 se Komenský natrvalo usídlil v Amsterdamu. Během
posledních 14 let svého života bydlel ve čtvrti Westermarkt na Prinsengrachtu v domě U bílého beránka. Do stejné čtvrti (a nedaleko
domu, kde bydlel Komenský), se
v r. 1658 přestěhoval do pronajatého domu zchudlý Rembrandt.
Bydleli tu i další významní lidé, prokazatelně spojení s Komenským:
především lékař Mikuláš Tulp,
jeden z purkmistrů města Amsterdamu, jehož rada podporovala Ko-
Profesor Ernst van der Wetering, určil Rembrandtův obraz, doposavad označovaný za portrét starého muže nebo rabína, jako portét J. A. Komenského
Rembrandtův portét českého myslitele Jana Amose Komenského vznikl v Amsterdamu kolem roku 1660
Výtvarné umění
„Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh
osvětlil toto své viditelné jeviště tělesného světa.“
J. A. Komenský
myslitel a pedagog
(1592–1670)
menského vydavatelskou a pedagogickou činnost. Ve 4. díle Komenského Opery Didactica Omnia
(1657) nalézáme věnování Tulpovi.
Doktor Tulp je přitom ústřední postavou slavného Rembrandtova obrazu Anatomie doktora Tulpa (1632).
Důležitým pramenem pro zkoumání Komenského života a tvorby
jsou jeho vlastní Výzvy Eliášovy
(Clamores Eliae). Ty mapují pět
let jeho amsterdamského pobytu
a uvádějí jména jeho literárních
i osobních přátel a známých. Jsou
mezi nimi čeští členové Jednoty
bratrské, přesídlení do Nizozemí,
i Holanďané, příslušníci rodiny de
Geer (kteří Komenského podporovali), tiskař Blaeuw, teolog Alting,
Jakub Golius a mnozí jiní. Rembrandt jmenován není.
nacházející se ve Florencii, psal
v roce 1915 detailní studii i český
kunsthistorik Karel Chytil.
T
Na myšlenkovou spřízněnost
obou osobností poukázal Josef
Polišenský ve studii Muž labyrintu
a naděje: „Komenský se v tomto
období častokrát obracel k apoštolu Pavlovi – totéž ve stejné době
vidíme v malířské tvorbě Rembrandtově (…). Dobro i zlo je promíšeno v mikrokosmu velkoměsta
nad Amstelou…“ O domnělé Rembrandtově podobizně Komenského,
Rembrandt van Rijn, autoportrét
ým Rembrandt Research Project spolupracoval na procesu sbírání důvěryhodných důkazů s více
institucemi. „Odborníci proslulé
nizozemské knihovny hermetismu
mají o Komenského značný zájem,
považují ho za osobnost, která
ostatní ovlivňovala, usměrňovala
a inspirovala. I u nich jsem získal
mnoho argumentů, že toto je skutečně portrét českého velikána,“
říká profesor Wetering.
U obrazů, které jsou přisuzovány
Rembrandtovi, vystává závažný
problém autenticity jejich autorství.
Ten se řešil už na dražbě malířo-
37
Sousoší „Komenský se loučí s vlastí“, František Bílek (1926)
vých děl v Haagu v roce 1648, tedy
ještě za Rembrandtova života. Weteringův tým proto od 60. let 20.
století zkoumá všechna díla, připisovaná malíři. Šokující bylo například Weteringovo zjištění, že Muž
se zlatou helmou, jeden z nejtypičtějších „Rembrandtů“, je dílem malířova následovníka. Opačným případem a zjevením aukce v newyorské pobočce aukční síně Sotheby’s
byl Weteringem objevený Rembrandtův portrét staré služky, do té
doby neznámý. Malíř jej namaloval
v roce 1640 pravděpodobně jako
studii k většímu dílu. Do americké
soukromé sbírky byl prodán za cenu převyšující 4 miliony dolarů.
O autenticitě Komenského portrétu nemá profesor Wetering nejmenší pochybnosti: „Zcela nepochybně je to originál. Má všechny
typické a nezaměnitelné rysy Rembrandtova pozdního stylu. Pastózní
tahy štětcem, vytříbená barevnost.
Na výstavě, která v roce 2006 putovala mezi Amsterdamem a Berlínem, jsem ho záměrně nainstaloval vedle portrétu dívky z Varšavy.
38
Komenský byl portrétován nejen
za svého života (krátce před r. 1660
od Rembrandtova následovníka Jürgena Ovense), ale byl inspirací i umělcům, vzdáleným od něj celá staletí.
Scéna Komenského odchodu z vlasti
a předcházejícího loučení na Růžovém paloučku se stala předlohou Václavu Brožíkovi pro olej na plátně
(1873), Felixi Jeneweinovi pro kresbu perem (1885) a konečně i Františku Bílkovi pro sochařské zpracování. Ten děj přenesl do pískovcového sousoší Komenský se loučí s vlastí
(1918), které krášlí vstup do Bílkovy
vily na pražských Hradčanech.
Portrét Jana Amose Komenského od Václava Hollara
(Londýn, 1641)
Mezi oběma díly je dvacet let rozdíl.
Pro diváka byla výrazněji patrná
změna v Rembrandtově stylu, v jeho
barevnosti i v práci s kresbou. Komenskému tehdy bylo devětašedesát let, Rembrandtovi pětapadesát.
Bylo by zajímavé vědět, o čem si ti
dva povídali, když při portrétování
seděli tváří v tvář jeden druhému.“
K
omenského portrét byl v roce
2006 v rámci oslav výročí 400 let
Rembrandtova narození vystaven
v amsterdamském Rembrandtově
domě (Rembrandthuis), na reprízu
expozice putoval do Berlína. Poté
se vrátil do Florencie, kde dnes spočívá ve sbírkách Galerie Uffizi.
František Velen
zdroj: deník Právo
Foto: Peter Kováč (deník Právo),
Rembrandt Research Project, archiv redakce