Spiritualita jako zdroj autonomie? Případ vynořující se dospělosti

Spiritualita jako zdroj autonomie? Případ vynořující se dospělosti

SPIRITUALITA JAKO ZDROJ AUTONOMIE?
PŘÍPAD VYNOŘUJÍCÍ SE DOSPĚLOSTI
Soutěž psychologických prací na Katedře psychologie
Fakulty sociálních studií – soutěžní text – 2014
Bc. Vít Gabrhel
361156
Datum odevzdání: 28. 2. 2014
Fakulta sociálních studií MU, 2013/2014
Anotace
Spiritualita jako zdroj autonomie? Případ vynořující se dospělosti
Práce se zabývá souvislostí mezi spiritualitou a autonomií v kontextu vynořující se
dospělosti. Blíţe se zaměřuje na mladé lidi v těchto vývojových obdobích, kteří mají co do
činění s pomáhajícími profesemi. Data byla získána prostřednictvím on-line výběrového
šetření sestávajícího z metody ESI měřící spiritualitu, dotazníku zjišťujícího autonomii a
sociodemografických poloţek. Výzkumu se zúčastnilo 222 respondentů, 183 ţen a 39 muţů,
ve věku od 18 do 25 let. Z teoretického východiska byly odvozeny hypotézy, jejichţ výsledky
poukazují na vzájemnou souvislost konkrétních dimenzí spirituality a proţívané autonomie na
základě povahy víry či vyznání respondentů. U katolíků byla nalezena souvislost autonomie s
kognitivní, proţitkovou a náboţenskou dimenzí spirituality o středně velké velikosti účinku.
V případě duchovních hledačů byl nalezen vztah mezi kognitivní a zkušenostní dimenzí
spirituality a autonomií o malém aţ středně velkém účinku. Bez ohledu na víru byla nalezena
souvislost mezi existenciální dimenzí spirituality a autonomie o velké velikosti účinku
Spirituality as a source of autonomy? The case of emerging adulthood
This paper deals with relationship between spirituality and autonomy in the context of
emerging adulthood. More specifically, it focuses on youth who are engaged in helping
professions. Data was collected through the on-line survey which contained The Expression
of Spirituality Inventory, questionnaire measuring autonomy and socio-demographic
questions. The sample consisted of 222 respondents, 183 women and 39 men, age ranges from
18 to 25 years. Hypotheses consider mutual relationship between spirituality and autonomy
based on the nature of faith or belief of respondents. The relationship was found between
cognitive, experiential and religious dimension of spirituality and autonomy among Catholics.
Size effect of this relationship was medium. The relationship was found between cognitive
and experiential dimension of spirituality and autonomy among spiritual seekers. Size effect
of this relationship ranges from low to medium. The relationship was found between
existential dimension of spirituality and autonomy. This relationship has large size effect
and it is not affected by belief of respondents.
Úvod
Během posledních sto let prošel duchovní ţivot v našem kulturním okruhu několika
zásadními změnami. Došlo ke zmenšení vlivu církví a náboţenských hnutí na společnost,
stejně jako k poklesu osob, které se povaţují za příslušníky některé z nich (McGuire, 2002).
Jak ale ukázala celá řada výzkumů (Český statistický úřad, 2013; Halman, Sieben, & Zundert,
2011; Inglehart et al., 2004), tuto skutečnost nelze chápat jako nezájem o duchovní ţivot jako
takový. Jedním z důsledků společenských změn 20. století je individualizace duchovního
ţivota, který je oproti dřívějšku vnímán více jako výraz vlastní volby, která je relativně
nezávislá na určité náboţenské instituci (Hunt, 2007; Roof, 1993; Zinnbauer et. al, 1997).
Výše nastíněné změny v duchovním ţivotě se pochopitelně odráţejí i ve způsobech,
pomocí kterých se tyto změny (a jejich souvislosti s dalšími oblastmi lidského ţivota) snaţí
výzkumníci zachytit. Dříve určující otázka po příslušnosti k určité víře či církvi jiţ není ve
snaze zkoumat duchovní ţivot postačující. Přinejmenším od druhé poloviny 20. století je
proto uţívána dvojice konceptů zachycujících tyto změny, totiţ spiritualita a religiozita.
Zatímco religiozitu je moţné chápat jako kladení důrazu na institucionalizovanou víru a
praktiky v ţivotě jedince, spiritualita zdůrazňuje neinstitucionalizované náboţenství v ţivotě
jedince, jakési osobní „hledačství“. Nejde však o dichotomie (Holm, 1998; Pargament, 1999;
Stříţenec, 2004). Jak poznamenávají Pargament a Zinnbauer (2005), zatímco spiritualita
představuje osobní či skupinové hledání posvátného, religiozita znamená osobní či skupinové
hledání posvátného, které se odvíjí od konkrétního kontextu posvátného. Toto hledání
posvátného pak coby komplexní jev zahrnuje rovinu kognitivní, zkušenostní, víru
v nadpřirozeno aj. prvky (MacDonald, 2000; McGuire, 2002).
Řada výzkumů přitom dokládá, ţe má smysl a význam se duchovním ţivotem
psychologicky zabývat. Duchovní ţivot jednotlivce spjatý s určitým přesvědčením, rituálními
praktikami či zkušeností totiţ ovlivňuje jeho kaţdodennost, např. skrze vliv na kognici,
proţívání, vytváření hodnot či motivací (Pargament, 1999; Pargament & Zinnbauer, 2005).
Duchovní rozměr ţivota se také můţe odráţet ve velmi konkrétních rozhodnutích, jakým je
volba povolání či ve způsobu výkonu určité profese. Takovým příkladem jsou i pomáhající
profese (Bhagwan, 2010; Tomasso, Beltrame, & Lucchetti, 2011; Walker, Gorsuch & Tan,
2004).
Specifický význam pak spiritualita nabývá v ontogenetických souvislostech.
Příkladem toho je i období vynořující se dospělosti, charakteristické hledáním sebe sama,
vlastní identity či nejistotou (Arnett & Jensen, 2002). Spiritualita představuje jeden
1
z moţných způsobů, jak zvládat výzvy charakteristické pro toto vývojové období. Mezi jiným
mladým lidem poskytuje určitý výkladový rámec světa (ať uţ je spjatý s konkrétním
náboţenským vyznáním či nikoli), který pomáhá nalézat smysl reality (Berger & Luckmann,
1999; Holm, 1998). Na tento výkladový rámec světa jsou pochopitelně navázány rituály
(např. přechod do dospělosti), praktiky (modlitba, meditace atd.), ale také interpretace
proţitků a zkušeností. Yonker, Schnabelrauch a DeHaan (2012) v metaanalýze 75 nezávislých
studií, realizovaných mezi lety 1990 a 2010 na vzorku přesahujícím 66 tisíc adolescentů a
vynořujících se dospělých, konstatují, ţe s vyšší měrou vykazované spirituality klesá zjištěná
depresivita respondentů, ale naopak narůstá well-being a self-esteem. Spiritualita pak
souvisela s těmito proměnnými slabě aţ středně silně.
Nabízí se zde celá řada otázek, které si je moţné poloţit – souvisí duchovní ţivot
s tím, co a jak mladí lidé v tomto vývojovém období proţívají či jak si své proţitky
interpretují? Ovlivňuje nějak jejich pocit autorství ve smyslu utváření vlastního ţivota?
Jinými slovy, má vliv na jimi proţívanou autonomii, tedy autonomii tak, jak ji chápe
sebedeterminační teorie (Ryan & Deci, 2000)? A neodvíjí se moţná souvislost mezi
duchovním ţivotem a proţívanou autonomií neodvíjí od podoby duchovního ţivota – bude
tento vztah stejný např. u katolíků jako u duchovních hledačů (Roof, 1993)? Otázky jako tyto
mají psychologickou relevanci. Duchovní ţivot totiţ lze vnímat jako činnost slouţící
k uspokojování potřeb (Říčan, 2007). Dosaţení vrcholného spirituálního proţitku (přítomného
např. v rámci meditace, při mši atd.), zvláště pokud šlo o proţitek ţádaný a vycházející ze
zvnitřněných hodnot, po jeho dosaţení můţe zcela nepochybně vést k uspokojení potřeby
autonomie. Obdobné vrcholové proţitky s určitou pravděpodobností povedou k osobnostnímu
růstu jedince, k jeho sebe-aktualizaci (Rowan, 1983).
A je to právě vztah spirituality (resp. jejích jednotlivých dimenzí) a proţívané
autonomie, kterému se chci v této práci věnovat. Předpokládám, ţe u osob hlásících se
k některé z tzv. oficiálních náboţenství (jakou je ta římskokatolická; McGuire, 2002) víra
(tedy kognitivní aspekt spirituality), duchovní zkušenost, ale téţ souznění s doktrinálním
aspektem jejich víry (tj. religiozita) pozitivně souvisí s proţívanou autonomií. U osob, které
se nehlásí k ţádné církvi, které se však přesto povaţují za osoby věřící (tzv. duchovní
hledači), očekávám pozitivní souvislost mezi zakoušenou autonomií a proţitky duchovní
povahy (tj. zkušenostní dimenze spirituality), jakoţ i mezi autonomií a kognitivním aspektem
spirituality, který zde reprezentuje spíše eklektický soubor přesvědčení o povaze světa (Holm,
1998; Hood, 2005; Maslow, 1964; McGrath, 2001; McGuire, 2002; Ozorak, 2005; Rowan,
1983; Spilka, 2005).
2
Metody
Vzorek
Výzkumu provedeného skrze on-line prostředí se celkem zúčastnilo 281 respondentů,
přičemţ do hlavní analýzy vstoupilo 222 osob. Ve 183 případech šlo o ţeny, v 39 o muţe.
Průměrný věk respondentů je 22,8 let (SD = 1,5). Věk se přitom pohyboval od minima 18 let
po maximum 25 let. Z analýzy byli vyloučeni ti respondenti, kteří nesplňovali poţadované
charakteristiky (např. co se týče věku) či osoby zastupující málo početnou kategorii
náboţenského vyznání (kupř. východní nauky jako buddhismus, k nimţ se přihlásilo 7 osob).
Bliţší informace o zkoumaném souboru se nachází v tabulce č. 1:
Tabulka č. 1 - Charakteristiky souboru
Proměnná
N
%
39
183
17,6
82,4
31
39
150
3
14
17,1
67,6
1,3
163
56
2
1
73,8
25,2
0,9
0,5
107
113
2
48,2
50,9
0,9
69
79
46
25
3
31,1
35,6
20,7
11,6
1,4
Pohlaví
Muţ
Ţena
Cítím se jako
Dospívající
Dospělý/á
Někde mezi
Nevím
Považujete se za věřící
osobu?
Ano, povaţuji
Ne, nepovaţuji
Nevím
Chybějící
Byl/a jste veden/a k víře?
Ano, byl/a
Ne, nebyl/a
Chybějící
Kategorie z hlediska víry
Katolicismus
Hledačství
Ateismus
Ostatní
Chybějící
N = 222
Samotný fakt, ţe byl výzkum realizován formou on-line výběrového šetření, neznamená pro
externí validitu zásadní problém. Internet totiţ představuje prostředí, které je relativně
3
dostupné a mladým lidem vlastní (Lupač & Sládek, 2008; Subrahmanyam & Šmahel, 2010).
Disproporce v pohlavním zastoupení odráţí tuto disproporci přítomnou v pomáhajících
profesích (Paulík, 2004).
Metody
The Expression of Spirituality (Dotazník vyjádření spirituality)
Ke zjištění spirituality slouţil měřící nástroj The Expression of Spirituality (dále jen
ESI), který zachycuje spiritualitu jako vícedimenzionální konstrukt. Kognitivní orientace na
spiritualitu (COS) odráţí percepční a kognitivní projevy spirituality, jmenovitě např. víru (ve
smyslu belief), postoje a vnímání významu spirituality ve vlastním ţivotě. Tato dimenze
nezahrnuje
religiozitu,
přestoţe
s ní
do
jisté
míry
souvisí.
Další
je
zkušenostní/fenomenologická dimenze spirituality (EPD), která se týká zkušeností
popisovaných
jako spirituální, náboţenské,
mystické,
vrcholové
atd.
V
dimenzi
existenciálního well-beingu (EWB) se spiritualita projevuje skrze pocit smysluplnosti
vlastního ţivota. Paranormální přesvědčení (PAR) se týká projevů spirituality v jevech jako
přenos myšlenek či čarodějnictví. A v neposlední řadě jde o religiozitu (REL) ve smyslu
náboţenských postojů a víry, ale také chování a praktik, a to především ţidovsko-křesťanské
formy. (MacDonald, 2000; MacDonald & Holland, 2003; Stříţenec, 2003; Říčan, 2007).
Tento nástroj sestává z 32 poloţek, přičemţ respondenti na kaţdou z nich odpovídají
na pětibodové škále s hodnotami „0“ aţ „4“. Moţnosti odpovědi jsou následující: Rozhodně
nesouhlasím – Nesouhlasím – Ani nesouhlasím, ani souhlasím – Souhlasím – Rozhodně
souhlasím. Na kaţdé škále tak můţe respondent skórovat v rozmezí hodnot „6“ aţ „30“.
Všechny škály přitom dosáhly velmi uspokojivých hodnot vnitřní konzistence. Tyto a další
informace shrnuje tabulka č. 2:
Tabulka č. 2 - Popisné statistiky a koeficienty reliability ESI v tomto výzkumu
COS
EPD
EWB
PAR
RLG
M
SD
Xmin
Xmax
Cronbachovo α
15,97
11,74
15,94
10,56
12,24
5,54
5,68
4,11
5,12
6,88
1
0
0
0
0
24
24
24
24
24
0,91
0,87
0,84
0,86
0,93
N = 222
4
Autonomie
Autonomie
je
spolu
s dalšími
psychickými
potřebami
(kompetencí
a
vztahovostí/vztaţeností) v rámci sebedeterminační teorie měřena skrze dotazník Basic
Psychological Needs Scale (Ryan & Deci, 2000).
Kaţdé ze tří základních psychických potřeb je věnováno 7 poloţek, celkem tedy
dotazník obsahuje 21 poloţek. Na všechny poloţky přitom respondenti odpovídají na
sedmibodové škále označující míru toho, nakolik je daný výrok v případě respondenta
pravdivý či nepravdivý. Hodnota „1“ nese slovní popis „Vůbec mě to nevystihuje“, hodnota
„7“ pak „Úplně mě to vystihuje“. Slovní popis nese rovněţ prostřední hodnota, „4“, totiţ „Do
určité míry mě to vystihuje“. Nejvyšší hodnota, které tak respondent můţe dosáhnout, se
rovná hodnotě 49, nejniţší pak hodnotě 7. Hodnotu Cronbachovo α (0,73) lze povaţovat za
uspokojivou, přestoţe nikterak vysokou. Tato, ale i další relevantní informace ke škále
shrnuje tabulka č. 3:
Tabulka č. 3 - Deskriptivní statistiky a koeficienty reliability autonomie v
kontextu tohoto výzkumu
M
Autonomie
N = 222
35,9
SD Xmin
5,3
Xmax
49
19
Cronbachovo α
0,73
Postup
Hlavní fázi výzkumu předcházela dvoustupňová pilotáţ1 veškerých pouţitých
nástrojů. V první fázi pilotáţe šlo o to zjistit, zda respondenti jednotlivé poloţky chápou
v souladu s výzkumným záměrem. Důraz byl proto kladen na jazykový a kulturní kontext,
neboť obě pouţité metody byly do českého prostředí převedeny ze zahraničí. Ve druhé fázi
pilotáţe se jednalo o generální zkoušku dotazníku jako takového (tedy o jeho plynulost a
průběh). První fáze pilotáţe se účastnilo 5 osob, druhé 12 osob, které v obou případech
splňovaly všechny či většinu charakteristik cílové skupiny.
Samotný sběr dat se konal od 18. do 31. března 2013 skrze on-line prostředí. Před
vyplněním dotazníku byl kaţdý respondent osloven průvodním dopisem a přiloţeným
1
Další informace k této, ale i k dalším částem metodologické sekce (kupř. pilotáţ, formulace debriefingu atd.) se
nacházejí v práci Vztah spirituality a autonomie v pozdní adolescenci a vynořující se dospělosti, veřejně
dostupné na adrese
http://is.muni.cz/th/361156/fss_b/Vztah_spirituality_a_autonomie_v_pozdni_adolescenci_a_vynorujici_se_dosp
elosti.pdf, a to od strany 25.
5
informovaným souhlasem. Poté byla respondentům administrována baterie dotazníků
zkoumajících spiritualitu a autonomii, ale také další relevantní poloţky (např. věk).
Analýza
Vzhledem ke skutečnosti, ţe jsem v chybějících datech pro obě škály neidentifikoval
ţádný vzorec (např. v podobě všech chybějících poloţek v rámci jedné subškály u daného
respondenta, usoudil jsem, ţe nejde o data chybějící systematicky. Tento předpoklad týkající
se povahy chybějících dat jsem ověřil Littlovým MCAR testem: χ2 (618) = 563,2; p = 0,944.
Na základě výsledku testu (totiţ ţe data chybí zcela náhodně) došlo k doplnění dat v souladu
s ostatními daty respondentů skrze metodu maximum likelihood, a to statisticky a
metodologicky korektním způsobem. Za těchto podmínek totiţ nedochází ke zkreslení, ani
k oslabení statistické síly (Newman, 2009).
Za účelem ověření formulovaných hypotéz jsem pro jednotlivé dimenze spirituality
sestavil modely vícenásobné lineární regrese doplněné o moderační člen (Baron & Kenny,
1986; Edwards, 2009). Výsledná rovnice má následující tvar:
Y zde představuje hodnotu závislé proměnné,
prediktoru,
konstantu,
aţ
koeficient příslušného
hodnotu nezávislé proměnné představující jednu z dimenzí spirituality,
patřičný moderační člen a
a
zachycují interakci mezi nezávislou
a
proměnnou a daným moderačním členem.
Výsledky
Testování stanovených hypotéz předcházelo určení popisných statistik autonomie
(tabulka č. 4) a dimenzí spirituality dle ESI (tabulka č. 5).
Tabulka č. 4 - Deskriptivní statistiky autonomie dle vyznání respondentů
Katolicismus
Hledačství
Ateismus
N (%)
M
SD
Xmin
Xmax
69 (35,6)
79 (40,7)
46 (23,7)
35,28
35,53
36,26
5,14
5,84
5,1
19
24
24
46
48
49
N = 194
6
Popisné statistiky týkající se autonomie pak naznačují, ţe mezi jednotlivými
skupinami respondentů (tedy mezi katolíky, duchovními hledači a ateisty) není rozdílu. Tento
předpoklad pak potvrzují výsledky regresních analýz vypracovaných dále. Vyjma
existenciálního well-beingu (EWB) vykazují jednotlivé skupiny respondentů značnou
variabilitu.
Tabulka č. 5 - Deskriptivní statistiky jednotlivých škál ESI dle vyznání respondentů
COS
Katolicismus
Hledačství
Ateismus
EPD
N (%)
M
SD
M
SD
M
SD
69 (35,6)
79 (40,7)
46 (23,7)
19,64
16,84
9,13
3,11
3,89
4,77
11,84
12,96
8,78
4,75
5,67
5,51
15,55
15,82
15,91
3,93
4,54
4,12
PAR
Katolicismus
Hledačství
Ateismus
EWB
RLG
N (%)
M
SD
M
SD
69 (35,6)
79 (40,7)
46 (23,7)
10,79
12,76
6,74
4,05
4,67
4,97
19,57
11,38
3,8
3,53
3,65
2,86
N = 194
Co se stanovených hypotéz týče, jako první jsem ověřil tu týkající se kognitivní
dimenze spirituality a autonomie. Model jako takový vysvětluje relativně malou proporci
rozptylu proţívané autonomie (R2 = 0,078; F(5, 188) = 3,18; p < 0,01). Pokud jde o jednotlivé
prediktory, jak kognitivní dimenze u respondentů hlásících se ke katolictví, tak kognitivní
dimenze u hledačů ovlivňuje míru proţívané autonomie, přičemţ patrnější je u katolíků.
Z hlediska věcného jde středně silnou souvislost. V případě ostatních prediktorů pak tato
souvislost nebyla nalezena. Hypotézu předpokládající pozitivní souvislost mezi kognitivní
dimenzí spirituality a autonomií u katolíků a duchovních hledačů tak lze povaţovat za
potvrzenou. Další informace k analýze shrnuje levá část tabulky č. 6:
Tabulka č. 6 - hodnoty prediktorů COS, EPD a autonomie
COS
B
SE B Beta
EPD
B
Konstanta
34,47 1,372
Konstanta
35,613
COS
-0,261 0,165 -0,268 EPD
-0,239
Katolictví-Ateismus
-0,927 1,685 -0,082 Katolictví_Ateismus
-0,378
Hledačství-Ateismus
0,738
Interakce-Katolictví
0,738 0,263 0,346** Interakce_Katolictví
0,459
0,198 0,24*
Interakce-Hledačství
0,666 0,225 0,308** Interakce_Hledačství
0,456
0,179 0,309*
R2 = 0,078. **p < 0,01
1,5
0,066
Hledačství_Ateismus
SE B Beta
0,844
0,144 -0,245
1,093 -0,034
R2 = 0,053. *p < 0,05
7
-0,364 1,079 -0,033
Dále jsem ověřil hypotézu vztaţenou k moţné souvislosti mezi zkušenostněfenomenologickou dimenzí spirituality a proţívanou autonomií, kde jsem předpokládal
pozitivní povahu této souvislosti u katolíků a hledačů. Model jako celek nezlepšoval predikci
proţívané autonomie (R2 = 0,053; F(5, 188) = 2,094; p = 0,068). Nicméně jak v případě
katolíků, tak v případě hledačů je tato dimenze spirituality pozitivně spjata s proţívanou
autonomií. Bliţší informace k jednotlivým prediktorům v pravé části tabulky č. 6.
Tabulka č. 7 - hodnoty prediktorů RLG a autonomie
Konstanta
RLG
Katolictví_Ateismus
Hledačství_Ateismus
Interakce_Katolictví
Interakce_Hledačství
B
SE B
Beta
33,703
-0,293
-1,411
1,807
0,711
0,274
2,575
0,281
2,965
2,652
0,336
0,427
-0,378
-0,125
0,164
0,528*
0,121
R2 = 0,037. *p < 0,05
Ověřoval jsem rovněţ očekávanou souvislost mezi proţívanou autonomií a
religiozitou. Jediný prediktor, který významně zlepšuje predikci proţívané autonomie, je
religiozita u katolíků, tedy interakční efekt (a tedy potvrzení stanovené hypotézy). Síla této
souvislosti je pak relativně vysoká. V rámci všech ostatních prediktorů nebyla nalezena
statisticky signifikantní souvislost. Další informace obsahuje tabulka č. 7.
V případě dimenze existenciálního well-beingu (EWB) je patrná obecná (a relativně
věcně významná) souvislost s autonomií. Pokud jde o paranormální přesvědčení, ţádný
z prediktorů není statisticky významně i věcně spjat s autonomií. Více informací lze nalézt
v tabulce č. 8:
Tabulka č. 8 - hodnoty prediktorů EWB, PAR a autonomie
B
SE B
Konstanta
35,61 0,323
EWB
Katolictví_Ateismus
Hledačství_Ateismus
Interakce_Katolictví
Interakce_Hledačství
0,792
-0,707
-0,648
-0,046
-0,131
R2 = 0,318. ***p < 0,001
Beta
-
B
Konstanta
0,164 0,617*** PAR
0,863 -0,063 Katolictví_Ateismus
0,84
-0,059 Hledačství_Ateismus
0,215
-0,02
Interakce_Katolictví
0,199
-0,07
Interakce_Hledačství
R2 = 0,008
8
SE B
36,342 0,389
0,021
-1,064
-1,009
-0,037
0,073
0,164
1,122
1,23
0,231
0,211
Beta
0,02
-0,094
-0,092
-0,016
0,042
Diskuze
Z výsledků této práce je patrné, ţe duchovní ţivot není mladým lidem (tedy
přinejmenším těm ve zkoumaném souboru) cizí. K oficiálním církvím (např. k církvi
římskokatolické) se přihlásila pouze část respondentů (nutno však dodat, ţe nezanedbatelná,
zhruba třetinová), nejpočetnější skupinu pak zastupují lidé (více neţ třetina respondentů),
kteří sami sebe sice povaţují za věřící, ale nehlásí se k ţádné církvi. Spiritualita těchto
duchovních hledačů má individualistickou podobu, je obecně spojena s odmítáním
náboţenství ve smyslu instituce a s důrazem na duchovní proţitky (Roof, 1993; Říčan, 2006).
Za důleţitou povaţuji také skutečnost, ţe většina (zhruba tři čtvrtiny) těchto respondentů
nebyla k víře vedena – naopak k ní našli vlastní cestu. To je opět v souladu s představou
hledačství jakoţto jevu, který je výsledkem voleb jednotlivce (Roof, 1993).
Z hlediska ontogenetického je relevantní skutečnost, ţe se necelých 70 % respondentů
nepovaţuje ani za dospělé, ani za dospívající, ale sami se cítí být někde mezi těmito
obdobími. Subjektivní proţívání vlastního vývojového období v rámci tohoto výzkumu je tak
ve shodě se závěry studií, které proběhly jak v rámci zahraničí (např. Arnett, 2000), tak
v českém prostředí (kupř. Macek, Bejček, & Vaníčková 2007). Z pohledu vývojového období
vynořující se dospělosti je podstatný rovněţ zmíněný podíl respondentů, kteří sami sebe
povaţují za věřící. Některé výzkumy totiţ poukazují na jistý odklon od duchovního ţivota u
mladých lidí na jejich cestě k dospělosti (Spilka et al., 2003). Vysvětlení lze nalézt ve
skutečnosti, ţe mladí lidé, kteří jsou věřící, se při volbě povolání orientují na pomáhající
profese více neţ jejich vrstevníci. Příčina však můţe leţet také v tom, ţe mladí lidé se skrze
práci v pomáhajících profesích stávají více věřícími (Youniss et al., 1999).
Pokud jde o kognitivní dimenzi spirituality, povaţuji za nutné poukázat na relativně
vysoký důraz kladený na tuto dimenzi spirituality u katolíků, ale i u duchovních hledačů. U
katolíků tento význam patrně odráţí propracovaný systém náboţenské socializace, s tzv.
katechezí, která probíhá po celý ţivot (McGrath, 2001; McGuire, 2002). Skrze náboţenskou
socializaci dochází k vytvoření kognitivních rámců a na ně navázaných postojů (Ozorak,
2005). Tato náboţenská socializace svou povahou vytváří předpoklad, ţe bude duchovno
vnímáno jako něco významného. Vysvětlení však můţe mít i dílčí ontogenetické souvislosti.
Dle Fowlera totiţ mladí lidé nacházející se v tomto vývojovém stádiu hledají v otázce víry
vlastní odpovědnost (Fowler, cit. podle Říčan, 2007). Větší důraz kladený na spirituální
rozměr ţivota tak mohou proţívat jako výraz své vlastní aktivity. Obdobně ale můţe být více
zakoušená autonomie spjata se zvýšením významu spirituality ve vlastním ţivotě.
9
Význam přikládaný kognitivní dimenzi spirituality je tak moţným vysvětlením její
souvislosti s proţívanou autonomií, a to jak u katolíků, tak u duchovních hledačů. Z obou
skupin je pak souvislost mezi kognitivní dimenzí spirituality a autonomií silnější u katolíků.
Tento rozdíl lze interpretovat tak, ţe na rozdíl od katolictví, kde je význam této dimenze silně
akcentován (viz výše), se v případě hledačů jedná pouze o individuální volbu bez určité
sociální opory (Roof, 1993; Říčan, 2006). Celkově vzato však rozdíl mezi oběma skupinami
není velký, ostatně jako v obou případech není síla vztahu mezi oběma proměnnými příliš
velká.
Je pochopitelné, ţe ateisté v této dimenzi, která se týká významu víry ve vlastním
ţivotě, deklarují výrazně niţší význam neţ katolíci či hledači. Jestliţe sami nepřikládají
duchovnu či duchovnímu růstu význam, nelze u nich očekávat souvislost mezi kognitivní
orientací na spiritualitu a autonomií. Za pozornost nicméně stojí to, ţe někteří ateisté zde
skórovali relativně vysoko. Za touto zdánlivou diskrepancí můţe stát např. předchozí
náboţenská socializace jedince, který se ovšem v jistém období svého ţivota rozhodl víru
opustit (Levenson et al., 2005; Spilka et al., 2003). Předchozí náboţenskou socializaci je
moţné vztáhnout k vyšším hodnotám, které ateisté dosahují na škále religiozity.
Význam duchovních proţitků v ţivotě duchovních hledačů je patrný. Na druhou stranu
průměrné dosaţené hodnoty jen o něco málo převyšují polovinu hodnot této škály. Vypovídá
to jednak o tom, ţe duchovní proţitky jsou běţnější, neţ se můţe zdát, ale rovněţ o relativní
heterogenitě mezi samotnými hledači. Někteří z duchovních hledačů pro jejich vnímání
nemusí mít vytvořeny kognitivní rámce, a tak je tyto proţitky mohou míjet (Holm, 1998).
Vysokých (ovšem niţších hodnot neţ hledači) dosahovali rovněţ katolíci. I to je v souladu se
stanovenými předpoklady – kognitivní rámec vytvořený náboţenstvím dává věřícím určitou
představu o tom, jak interpretovat proţitky ve vlastním ţivotě (Holm, 1998; McGuire, 2002).
V případě duchovních hledačů a katolíků dle výsledků duchovní proţitek skutečně
souvisí s proţívanou autonomií. Pokud jde o duchovních hledače, souvislost duchovních
proţitků s proţívanou autonomií u nich můţe být vysvětlena skrze vnímání těchto proţitků
jako součást vlastního osobnostního růstu, a tedy i nárůstu pocitu autorství vlastních činů
(Maslow, 1964; Rowan, 1983). Pakliţe např. při meditaci zaţijí duchovní proţitek, hledají
zdroj či příčinu, která k tomuto proţitku vedla, v nich samých. Tato skutečnost pak můţe mít
vliv také na to, ţe o podobné záţitky více usilují. Tak jako v případě kognitivní dimenze
spirituality, i zde skórovali ateisté nízko. Vysoké skóre přítomné u některých z nich lze chápat
např. tak, ţe respondenti mají zkušenost s uţitím nějaké psychedelické látky a s touto
zkušeností si spojují duchovní rozměr (Hood, 2005; Spilka et al., 2003).
10
Religiozita, tedy spiritualita v rámci určitého (náboţenského) kontextu (Pargament &
Zinnbauer, 2005) přispívá k proţívané autonomie právě a jen u katolíků, coţ je však v souladu
se stanovenými hypotézami. Nejvyššího skóre (jak průměru, tak nejvyšší dosaţené hodnoty)
v ní totiţ dosáhli respondenti hlásící se ke katolicismu, tedy respondenti mající co dočinění
s ţidovsko-křesťanskou spiritualitou. Souvislost mezi oběma proměnnými můţe být spjata se
zvnitřněním duchovního programu římskokatolické církve, resp. s jednáním na základě něj.
Např. skutečnost, ţe jsou modlitby daného člověka vyslyšeny, si věřící-katolík na základě
výsledků nevysvětluje tak, ţe je jen prodlouţenou rukou Boţí. Spíše je vyslyšením modlitby
utvrzen v tom, ţe on sám jedná správně, a proto Bůh stojí na jeho straně. Zdrojem chování
zde tedy není Bůh, nýbrţ věřící-katolík. Internalizovaný duchovní program římskokatolické
církve tak věřícím umoţňuje nahlíţet na sebe samé jako na aktivní tvůrce vlastních ţivotů,
jako na ty, kdo přetvářejí vlastní okolí. A právě ve zvnitřnění tohoto duchovního programu a
jednání na jeho základě lze spatřovat rozdíl mezi existencí a neexistencí souvislosti religiozity
s proţívanou autonomií.
Přestoţe v případě duchovních hledačů nebyl nalezen mezi oběma proměnnými vztah,
není bez zajímavosti, ţe pro tuto skupinu respondentů nebyla dimenze zachycující religiozitu
(z hlediska dosaţeného skóre) bezvýznamná. Potvrzuje to povahu hledačství jako individuální
víry, která můţe čerpat z více myšlenkových zdrojů (Buxant, Saroglou, Tesser; 2010; Roof,
1993), tedy i z katolicismu.
Existenciální well-being, tedy dimenze spirituality týkající se pocitu smysluplnosti
vlastního ţivota a chápání sebe sama jako člověka schopného zvládat překáţky v ţivotě
(MacDonald, 2000), je bez rozdílu víry či vyznání pozitivně spjata s proţívanou autonomií.
Tento závěr nemusí být překvapivý, neboť usilování o smysluplnosti vlastního ţivota se zdá
být vlastní všem lidem (Frankl, 1997; Frankl & Lapide, 2011). Podporu pro toto tvrzení
dávají i empirické poznatky. Dle nich téměř třetina Čechů přemýšlí nad otázkami smyslu
ţivota často, dalších 40 % čas od času a pouze desetina vůbec (Special Eurobarometer, 2005).
Jestliţe se takovýto podíl Čechů zamýšlí nad smyslem (vlastního) ţivota, je pochopitelné, ţe
mu lidé dávají význam, a to bez ohledu na vyznání či víru. Tyto otázky mají rovněţ význam
v souvislosti s obdobím dospívání či s přechodem do dospělosti (Erikson, 2002). Některým
dospívajícím totiţ poskytuje ţádané odpovědi na otázky týkající se smyslu ţivota víra či
náboţenská organizace (Říčan, 2007), jiní pak odmítají duchovní autority a rozhodují se na
základě vlastní cesty (Fowler, cit. dle Říčan, 2007), ať uţ duchovní či nikoli.
11
Limity výzkumu a návrhy pro další výzkum
Z hlediska interní validity výzkumu (té vnější jsem se věnoval v části popisu vzorku)
je potenciálně problematická především sociální ţádoucnost, tedy ţe tendence respondentů
působit v lepší světle. Toto riziko jsem se snaţil minimalizovat jednak ujištěním respondentů,
ţe všechny jejich výpovědi jsou anonymní, a dále ujištěním, ţe neexistují správné či špatné
odpovědi. Stylizace respondentů nicméně můţe být problematická v souvislosti s proţívanou
autonomií, a to kvůli relativně výraznému zešikmení hodnot zleva. Je zde tedy riziko, ţe
v rámci proţívané autonomie respondenti odpovídali způsobem, který je staví do lepšího
světla jako více autonomní. Celkově vzato se domnívám, ţe tyto moţné intervenující
proměnné nepředstavují pro interní validitu výzkumu zásadní problém.
V neposlední řadě se domnívám, ţe existuje celá řada výzkumných témat, která lze
vzhledem k dosaţeným výsledkům otevřít. Zvláštní pozornost by dle mého soudu měla být
věnována lidem, kteří se sice povaţují za věřící, ovšem nehlásí se k ţádné víře či náboţenské
organizaci. Z výsledků je totiţ patrné, ţe i přes jisté přítomné trendy nepředstavují homogenní
skupinu. Jiné výzkumné téma by se mohlo věnovat subjektivní interpretaci duchovních
zkušeností. Důvod spatřuji např. v tom, ţe záţitek duchovní povahy, můţe mít zásadní vliv na
lidské proţívání, myšlení, a to právě na základě této jeho interpretace. Za zajímavé téma
povaţuji rovněţ to, jakým způsobem interpretují ateisté obdobné záţitky, např. vyvolané
působením psychedelických látek. Pozornost by však měla být věnována i ostatním věřícím,
resp. náboţenským skupinám, které byly ve výzkumu zahrnuty (z hlediska podílu) spíše
okrajově.
12
Zdroje
Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through
the twenties. American Psychologist, 55(5), 469-480.
Arnett, J. J., & Jensen, L.A. (2002). A congregation of one: Individualized religious beliefs
among emerging adults. Journal of Adolescent Research, 17, 451–467.
Baron, R. M., & Kenny, D. A. (1986). The moderator-mediator variable distinction in social
psychological research: Conceptual, strategic and statistical considerations. Journal of
Personality and Social Psychology, 51, 1173-1182.
Berger, P. L., & Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.
Bhagwan, R. (2010). Spirituality in Social Work: A Survey of Students at South African
Universities. Social Work Education, 29(2), 188-204.
Buxant, C., Saroglou, V., & Tesser, M. (2010). Free-lance spiritual seekers: self-growth or
compensatory motives? Mental Health, Religion & Culture, 13(2), 209-222.
Český statistický úřad. (2013). Sčítání domů, lidu a bytů. Praha: Český statistický úřad.
Edwards, J. R. (2009). “Seven Deadly Myths of Testing Moderation in Organizational
Research“ pp. 143-164 in Charles E. Lance and Robert J. Vanderberg (Eds.). Statistical and
Methodological Myths and Urban Legends. New York: Routledge.
Erikson, E. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo.
Frankl, V. E. (1997). Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii. Brno: Cesta.
Frankl, V. E., & Lapide, P. (2011). Bůh a člověk hledající smysl. Brno: Cesta.
Halman L., Sieben, I., & Zundert, M. van (2011). Atlas of European Values: Trends and
Traditions at the turn of the Century. Leiden: Brill.
13
Holm, N. G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál.
Hood, R. W. (2005). „Mystical, Spiritual, and Religious Experiences“ pp. 348-364 in
Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and
Spirituality. New York: The Guilford Press.
Hunt, S. J. (2007). „Religion as a Factor in Life and Death through the Life-Course.“ Pp. 608626 in James A. Beckford, Nicholas J. Demerath (eds.). The SAGE Handbook of the
Sociology of Religion. London: SAGE.
Inglehart, R. et al. (2004). Human Beliefs and Values: A cross-cultural sourcebook based on
the 1999–2002 values surveys. Mexico: Siglo XXI Editores, S. A. de C. V.
Levenson, M. R., Aldwin, C. M. D’Mello, M. (2005). „Religious Development from
Adolescence to Middle Adulthood“ pp. 144-159 in Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park
(eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality. New York: The Guilford
Press.
Lupač, P., & Sládek, J. (2008). The Deepening of the Digital Divide in the Czech Republic.
Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 2(1), Dostupné online z
http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2008060203
Ozorak, E. W. (2005). „Cognitive Approaches to Religion“ pp. 216-234 in Raymond F.
Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality.
New York: The Guilford Press.
Pargament, K. I. (1999). The Psychology of Religion and Spirituality ? Yes and No. The
International Journal for the Psychology of Religion, 9(1), 3-16.
Paulík, K. (2005). „Ţeny a muţi v sociální práci“. pp. 1-7 in Daniel Heller, Jana Procházková,
Irena Sobotková (ed.). Psychologické dny 2004 : Svět žen a svět mužů: polarita a vzájemné
obohacování: sborník příspěvků z konference Psychologické dny. Olomouc: Universita
Palackého v Olomouci.
14
MacDonald, D. (2000). Spirituality: Description, measurement, and relation to the five factor
model of personality. Journal of personality, 68(1), 153-197.
MacDonald, D. A., & Holland, D. (2003). Spirituality and the MMPI-2. Journal of Clinical
Psychology, 59(4), 399-410.
Macek, P., Bejček, J., & Vaníčková, J. (2007). Contemporary Czech Emerging Adults:
Generation Growing Up in the Period of Social Changes. Journal Of Adolescent
Research, 22(5), 444-475.
Maslow, A. A. (1964). Religion, values and peak experiences. New York: Viking
McGrath, A. E. (2001). Křesťanská spiritualita: úvod. Praha: Volvox Globator.
McGuire, M. (2002). Religion. The Social Context. Belmont: Wadsworth.
Newman, D. A. (2009) „Missing Data Techniques and Low Response Rates: The Role of
Systematic Nonresponse Parameters“ pp. 7-36 in Charles E. Lance and Robert J. Vanderberg
(Eds.). Statistical and Methodological Myths and Urban Legends. New York: Routledge.
Roof, W. C. (1993). A generation of seekers: The spiritual journeys of the baby-boomer
generation. San Francisco: HarperCollins.
Rowan, J. (1983). The Real Self and Mystical Experiences. Journal Of Humanistic
Psychology, 23(2), 9-19.
Ryan, R. M., & Deci, E. L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic
motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55, 68–78.
Říčan, P. (2006). Spiritualita jako klíč k osobnosti a lidským vztahům. Československá
psychologie, 50(2), 119-137.
Říčan, P. (2007). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál.
15
Special Eurobarometer. (2005). Social values, Science and Technology. Brusel: European
Commision
Spilka, B., Hood, R. W., Hunsberger, B., & Gorsuch, R. (2003). The Psychology of Religion:
an Empirical Approach. New York: Guilford Press.
Stříţenec, M. (2006). Prvé skúsenosti so slovenským prekladom revidovanej Škály prejavov
spirituality (ESI). Zborník abstraktov z konferencie „Sociálne procesy a osobnosť 2006“,
Stará Lesná.
Subrahmanyam, K., & Šmahel, D. (2010) Digital Youth: The Role of Media in Development.
New York: Springer.
Tomasso, C., Beltrame, I., & Lucchetti, G. (2011). Knowledge and attitudes of nursing
professors and students concerning the interface between spirituality, religiosity and
health. Revista Latino-Americana De Enfermagem, 19(5), 1205-1213.
Walker, D. F., Gorsuch, R. L., & Tan, S. (2004). Therapists' Integration of Religion and
Spirituality in Counseling: A Meta-Analysis. Counseling And Values, 49(1), 69-80.
Yonker, J. E., Schnabelrauch, C. A., & DeHaan, L. G. (2012). The relationship between
spirituality and religiosity on psychological outcomes in adolescents and emerging adults: A
meta-analytic review. Journal Of Adolescence, 35(2), 299-314.
Youniss, J., McLellan, J. A., & Yates, M. (1999). Religion, community service, and identity
in American youth. Journal of Adolescence, 22, 243-253.
Zinnbauer, B. J., Pargament, K. I., Cole, B., Rye, M. S., Eric, M., Belavich, T. G., Hipp, K.
M., et al. (1997). Religion and Spirituality : Unfuzzying the Fuzzy. Journal for the Scientific
Study of Religion, 36(4), 549–564.
16
Zinnbauer, B. J., Pargament, K. I. (2005). „Religiousness and Spirituality“ pp. 21-42 in
Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and
Spirituality. New York: The Guilford Press.
17