Alabikáře - Polský institut v Praze

Maria Poprzęcka
POČÁTEČNÍ VÝUKA
Alabikář sdružení výtvarných umělců Kališská Lodž (v polském originále Alementarz Łodzi
Kaliskiej) nemá s nikým slitování. Jeho hrdinové Ali a Al (v polských slabikářích obvykle Ala a
Ali) nejsou milé polské děti. Není jasné, kdo to vlastně je. Prý „noví Poláci“. On je postarší Arab
s polským pasem a jeho vzezření by mělo vzbudit ostražitost letištní policie. Ona je mladá
Číňanka a vypadá tak jako všechny ostatní mladé Číňanky, je známo, že všechny mladé Číňanky
v tržnici vypadají úplně stejně. All the same. Nerozeznáš je. Také je to polská občanka. Ali ani Al
nechodí do první třídy. Vůbec nechodí do školy. Polsky se asi neučí. Anglicky se také neučí.
Neučí se vůbec. A určitě nemají Alíka.
Slabikář – lat. elementarius, pol. elementarz – základní učebnice čtení a psaní. Může být něco
samozřejmějšího, elementárnějšího? Polské slabikáře – počínaje Slabikářem pro křesťanské
národní školy, vydaném roku 1785 Spolkem elementárních škol a založeném na moderním
analyticko-syntetickém systému, přes stejně pokrokovou Nauku psaní, čtení a počtů pro školy
obecné z roku 1819, schválenou tehdejším ministrem náboženských vyznání a veřejné osvěty
Stanisławem Kostkou Potockým, dále přes skutečně novátorskou Obrazovou nauku čtení a psaní
pro školy, domovy i samouky, kterou vymyslel, vyzkoušel a sestavil Kazimierz Promyk (Konrad
Prószyński, 1. vyd. 1879) až po Slabikář Mariana Falského, doslovně věčný, protože se s určitými
změnami užívá od roku 1910 dodnes – ty všechny jsou chloubou a slávou polské tradice osvěty.
Všechny vznikly z ušlechtilých pohnutek, byly demokratické, metodicky moderní, a to i
v celoevropském měřítku.
Civilizační pokrok, o nějž se zasloužily, je v naší době považován za jeden z nejdůležitějších.
Proč je tedy napadat?
Polský slabikář napadaly již feministky pro jeho demaskující perfidnost zdánlivě nevinných
vět a obrázků, vštěpujících sedmiletým hlavičkám paternalistický společenský řád. Životní role
hrdinů slabikáře jsou totiž rozděleny a zřetelně hierarchizovány: Alina matka zašívá ponožky,
Agatčina matka dojí krávu Straku, Stáňova matka vaří hrachovou kaši. Naproti tomu Aliho táta
řídí stavbu, Alinčin táta obsluhuje obráběcí stroj. Olkův táta je přednostou stanice. Feministická
revize slabikáře je však bezvýznamná ve srovnání s destrukcí, jíž se dopouští Kališská Lodž.
Zatím probrali písmeno A, avšak umělci nám nedávají naději, že by někdy došli k Z. Dokonce
zřejmě neplánují ani B. Hesla nejsou seřazena abecedně. „V originále se řídíme angličtinou, je to
totiž slabikář pro dospělé analfabety,“ varuje nás Andrzej Kwietniewski. Z metodického hlediska
je tento Alabikář blízký syntetické „organicko-obrazové“ metodě, kterou vymyslel Kazimierz
Promyk. Podle ní nebloudí žák v houšti abstrakcí, ale seznamuje se s hláskami a jim
odpovídajícími znaky – obrázky.
U Promyka je „a“ anděl. Vidíme obrázek – příslušnou postavu v dlouhém šatu a s křídly.
Výuka postupuje takto:
„Žák nechť řekne, co vidí na tomto obrázku. Začátek slova nechť vysloví pomalu a nahlas.
Poté nechť otevře ústa tak doširoka, jak vidí na druhém obrázku, a nechť promluví nahlas (zde je
nakreslený dost málo dětský obličej s široce otevřenými ústy). Tak vysloví a.“
Od Kališské Lodže žádné anděly neočekáváme. Je zde sice heslo „angel“ – panenka Barbie
s přidělanými andělskými křídly – avšak titulek nám bere iluze: „Ala dostala pětku z ručních
prací, a přitom se tolik snažila.“ Ale jinak je A Arab, Adultery, Apartheid, Absence, America,
Advertising. A obrázky? „Každá strana sestává z ilustrace a jejího slovního popisu, čili použití
pojmu v kontextu.“ Tentokrát jsou obrázky velmi trvalé a solidní. Ali i Al jsou umělohmotnými
manekýny umístěnými do různých kontextů: jsou fotografováni, kresleni a instalováni. Ale pozor!
„V popise použití daného pojmu záměrně necitujeme (nikdy!) výraz-heslo,“ varují autoři
Alabikáře. Není to tedy žádná výuka psaní, čtení, lhostejno, zda v polštině či angličtině. Je to
nauka o tom, co jsou to slabikáře. Je to „odhalení podvodu, který je na nás páchán již od dětství, a
to s úsměvem“. Velká „psací“ písmena se odvolávají na dětství, ale „poté už je výstava stále
drastičtější, protože mluví o skutečnosti drasticky a mnohoznačně“.
1
Přetrvalo vůbec v brutální skutečnosti – v níž jsou Ala a Al „současně Židy i Araby, Číňany i
Poláky, černochy, homosexuály i hermafrodity, vlastenci i nepřáteli, věřícími i ateisty, kurvami a
zlodějkami, ale velmi vzácně dámami a džentlmeny“ – cokoli z někdejších pojmů a zásad, které
nám spolu s výukou hlásek a písmen vštěpovaly slabikáře? Cožpak už neexistuje Bůh ani vlast,
otec ani matka, práce ani chléb? Jsou, jenže dost odlišní. Porovnejme si je.
Slabikář pro křesťanské národní školy je zahájen právě slovem „otec“.
„Začíná se nauka čtení a psaní pro dítka takto: Na tabuli píše se slovo dětem známé a milé –
otec.“
Povinnostem dětí k rodičům je věnována první kapitola připojené Mravní nauky (pátera
Grzegorze Piramowicze, sekretáře Komise národní výchovy a Spolku elementárních knih),
podpořené vhodnými citáty z Bible jako například: „Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí
dnové tvoji na zemi.“
„Otec stará se o děti, pracuje pro ně,“ ujišťuje nás Nauka čtení, psaní a počtů pro školy
obecné.
Náš nový Alabikář rovněž věnuje hodně pozornosti tomuto slovu dětem milému:
Ali přes sebou drží sošku Schwarzeneggera „a sní, aby byl jejím skutečným otcem někdo na
úrovni a s vhodnými geny, a ne ten hnusný, věčně opilý hajzl, kterého jí matka strká do postele a
pak si všecky prachy nechá.“ Heslo A is for Adultery je doprovázeno textem: „Matka si myslí, že
skutečným otcem Aliho je jeden ze sousedů, buď Jakub z přízemí, nebo Josef ze čtvrtého patra,
nebo Adam odnaproti.“ Věta „to je Aliho táta“ ztratila jednoznačnost.
Po slovu „otec“ musí následovat „otčina“.
„Ze stejného pramene lásky k rodičům, sourozencům a příbuzným plyne ovšem i povinnost
milovati Otčinu,“ píše páter Piramowicz ve své Nauce, jež byla po dlouhá léta v Polsku
nejpopulárnějším výkladem morálky. „Polsko je naše Otčina, protože v ní žijeme.“ – „Synové
jedné matky a jednoho otce jsou si bratry Poláky, synové jedné matky Otčiny jsou si také bratry.“
To je zas Nauka... pro školy obecné z roku 1819. V Promykově slabikáři, povoleném ruskou
cenzurou, taková prohlášení samozřejmě nejsou, ale příkaz „Miluj svou rodnou zem!“ byl
propašován již do první čítanky.
Falského slabikář se k vlastenecké výchově vrací. Mimochodem, sledujeme-li další a další
úpravy této nejtrvalejší učebnice polského školství, bylo by možno sepsat polské dějiny 20.
století. Zde se omezíme jen na dva příklady. Vydání z roku 1949 je jasným důkazem změny
společenského zřízení a příslušného bierutovského nacionalisticko-internacionalistického guláše.
Je tu „Slavnostní den“, tedy prvomájový průvod (nad tribunou jsou písmena MELS čili Marx,
Engels, Lenin, Stalin), školní oslava, prapor, hlavní město Varšava, která „bude zanedlouho ještě
větší a krásnější“, a celoroční výuku uzavírá „Palác Belvedér ve Varšavě – sídlo prezidenta Polské
republiky“ (tenkrát ještě nebyla Lidová). Ale je zde i setkání polských harcerů se sovětskými
pionýry a první seznámení s ruštinou: „Náš Janek je jejich Váňa, náš Kostek jejich Kosťa, naše
Kasia jejich Káťa. A podobně k nám mluví. Jenže když my napíšeme máma, mák, oni to čtou táta,
tak.“
Naproti tomu vydání z roku 1971 (patnácté a nikoli poslední) může dnešním školským
úřadům posloužit jako důkaz komunistického omezování vlastenecké výchovy. Vlast, hlavní
město, ba dokonce i státní hymna se objevují – jaká hanba! – při procvičování „š“ a „č“: „Polsko
je naše otčina. Varšava je naše hlavní město. Naší státní hymnou je Ještě Polsko nezhynulo.“
Musíme Kališské Lodži přiznat, že skutečně citlivě řeší otázku lásky k vlasti a smyslu pro
národní identitu. Ali a Al (připomínáme, že je to Arab a Číňanka) stojí před pozadím s národním
znakem – orlem a z jejich úst vanou komiksové obláčky: „Kdopak ty jsi? Polák malý...“ atd.
Skutečný problém představuje instalace. A is for Arab: On a Ona v bílých blůzkách s orlem
(rozpůleným knoflíčky). Z reproduktoru zní Bella Donna v němčině. Vedle je certifikát „Poláka“.
A otázka: „Může Ala za těchto okolností dávat Alimu zadarmo?“ Bohužel je tam i A for America:
oba jsou oblečeni po americku (na hlavách baseballové čepice, podprsenka se vzorem americké
2
vlajky) a recitují: „Kdopak ty jsi?“ A komentář zní: „Ali a Ala nedostali vízum do USA. Přesto
tam Ali a Ala jet chtějí, protože mají plány, které rozhodně musí uskutečnit.“
Páter Piramowicz zapřísahal čtenáře již před 220 lety: „Vy, jež Bůh obdařil darem nauky si
osvojovati, jež vám ke štěstí přispějí, chápejte, že vás nauka nikoli k tomu má vésti, byste
vzdělavši se opustili svůj stav či své domovy, alébrž byste ve své vsi, svém městě a svých sídlech,
jež vám dědové a rodiče zanechali, setrvali...“
Při porovnávání starých slabikářů s tím nejnovějším, jímž je dílo Kališské Lodže, proberme už
jen dva velmi důležité pojmy: Bůh a práce.
Nedílnou součástí Slabikáře Komise národní výchovy byl katechismus. Stejně tak jej
obsahovaly (jakož i latinský text pro ministranty, texty kostelních písní atd.) pozdější slabikáře
z 19. století, které byly nejen učebnicí čtení, psaní a počtů, ale i knihou obsahující souhrn
informací o světě a Bohu, jež lid potřeboval znát. Až teprve v Promykově Obrazové nauce čtení a
psaní ztrácí náboženství své autonomické místo.To vede k takovým textům jako ona na slabiky
rozbitá čítanka, která překonává veškeré dadaistické slovní hříčky:
„Ja kou mě rou mě říš, ta ko vou se ti i do sta ne. Mi luj svou rod nou zem! Dou fej že bu de
líp. Za me tej sme tí. Me zi by lin ky pa tří má ta. Pa měť ha věť zá věť zpo věď. Jak se zo ve ono
měs to. Pe ní ze dá va jí se do kap sy, do ka sy či do port mon ky. Jez klo bá sy! Řed kev jí se sy
ro vá, ked lub na va ře ná. Všec ko za čí nej od Bo ha. Oř je kůň. S oh něm za chá zej o pa tr ně.
Vod ka bý vá v soud ku...“ A tak dále slabikujeme a mícháme Pánaboha s vodkou, koněm a
ředkví.
Falski je spolehlivě laický. Naproti tomu Alabikář , jenž si vzal za úkol „ukázat složité
společenské a mentální jevy světa dospělých“, neuhýbá před skutečně základními otázkami,
dotýkajícími se obtížné otázky kreacionismu. V instalaci A is for Animal vidíme umělohmotná,
člověkem stvořená zvířata a rostlinky, vše s exponovanými visačkami Made in China. A text:
„Ala někdy přemýšlí o tom, kdo doopravdy stvořil peklo, nebe a všechno to ostatní.“
A konečně pojem „práce“. Je nutno citovat pátera Piramowicze? „Kdyby lidé nepracovali,
nemohli by svým potřebám dostáti, zůstali by bez potravy, bez oděvu, bez domova...“ Celá II.
Mravní nauka hovoří o povinnosti pilně se učiti a pracovati. „Bože, dejž mi věčný odpor k lenosti
tak škodlivé...“ atp. atd. Mnoho místa samozřejmě věnují práci i socialistické edice Falského
slabikáře. Zde se neučí formou kázání, nýbrž příkladů. Pracují dělníci v továrně (tou továrnou je
samozřejmě Nová Huť). Pracuje rolník, mlynář i pekař. Pracuje švec. Pracuje dokonce i pes
Matýsek a husy pasoucí Agátka.
„Tak pro společné blaho,
by dobře bylo všade,
pracujeme všichni,
malý kamaráde,“
konstatuje Julian Tuwim v básničce, která mnohým z nás uvízla v hlavě.
A co na to Alabikář? Film: On, nehybná, sošná tvář pobekávající ženským hlasem povolání na
A: admirál, advocate, alpinist, ambasador, anthropologist, artist, astronaut, actor, architekt. Text:
„Přijmu jakoukoli práci.“
Takhle by bylo možno hrát si ještě dlouho, zabývat se například otázkou čistoty, která se ve
slabikářích neustále zdůrazňuje (zřejmě byla všude velká špína) a která nachází vyvrcholení
v instalaci A is for Alumnus, kde On a Ona kopulují před umělohmotným umyvadlem, to vše pod
heslem: „Čistá rodina, zdravý národ.“ Celá ta hra však vede k málo zábavné otázce: Co se stalo?
„Abeceda z pece spadla, o zem buchla“? „I ztratilo tečku, H zlomilo si příčku“? Jak dalece se
změnily slabikáře a jak dalece jsme se změnili my sami? Bylo nutné číst Michela Foucaulta,
abychom pocítili nátlakový charakter školního vyučování? Abychom v něm uviděli síť
mechanismů disciplinárních, vylučujících, rozdělujících, kontrolujících, normalizujících? Stačilo
3
vyvolat v nás nepříjemnou vzpomínku na dusné třídy a na chodby plné řvoucích hloučků? Na
nudu při vyučování a donucovací prostředky? Na všeobecné pokrytectví?
„Drama zotročení jedince společností začíná od začátku a má sympatickou (usměvavou) a
hodnou tvář,“ píše Marek Janiak v projektu Alabikáře. Ani ten úsměv však není vždy dobrácký.
Přečtěme si u Falského nemilosrdnou pohádku o kočičce posedlé mánií vychovávat ostatní a o
neposlušném kohoutkovi, kterého sežrala liška. Nebo ponižující příběh Toníka, který měl díru
v botě i v ponožce. Při kontrole čistoty si otřel špinavou nohu kapesníkem. Paní učitelka mu však
přikázala ukázat i kapesník. „Toník vytáhl kapesník. Jenže ten vypadal jako hadr. Taková hanba!“
„Školo, když na tě vzpomínám, mám oči plné slz...“ napsal básník, jehož bronzovou sochu
posadili na lavičku na Piotrkowské ulici. Třeba má Tovární Lodž jinou paměť než Lodž
Kališská?*
____________________________
*Město Lodž má dvě nádraží, Lodž Kališskou a Lodž Tovární (Łódź Kaliska, Łódź
Fabryczna). Pozn.překl.
______________________________________
Prof. Dr. Hab. Maria Poprzęcka je ředitelkou Ústavu pro dějiny umění při Varšavské
univerzitě jakož i předsedkyní Společnosti historiků umění.
Přeložila Helena Stachová
4