Hluk

Transkript

Hluk
Je život moc hlasitý?
Lékaři nás pořád varují před „tichými zabijáky“. Opravdová hrozba pro vaše zdraví však
může být jakákoliv, jenom ne tichá.
Po čtyřech hodinách v autě sedím na mýtině uprostřed Šumavy a poslouchám ticho. V
té chvíli přesně chápu, co to ticho je. Nedávno jsem narazil na studii amerického vědce
Gordona Hemptona, který má zvláštní koníček. Živí se nahráváním zvuků přírody.
Zkoumá je, vyhodnocuje a na jejich základě vede kampaň na ochranu tichých míst v
amerických národních parcích. „Tichým místům na této planetě hrozí stejný osud jako
ohroženým druhům,“ varuje. Teprve když sedím v lese, poslouchám ptáky a šumění
nedalekého potůčku, začíná mi docházet význam jeho slov.
Svět se stal hlasitějším – kvůli letadlům i sluchátkům přehrávačů. Naše těla nemusejí
být na takový rámus připravena. Nejenže přibývá potíží se sluchem, ale výzkumy
ukazují, že i relativně slabý hluk může ničit zdraví. Především hraje významnou roli při
mnoha potížích – poruchami spánku a reakcemi na stres počínaje, vysokým krevním
tlakem a kardiovaskulárními chorobami konče. Zdá se, že hluk nás tiše zabíjí.
Přesto nemůžu říct, že jsem vše pochopil, dokud jsem se neocitl daleko od lidských
zvuků. Napadly mě dvě věci: Zaprvé to, co tady v lese slyším, bych slyšel, i kdybych tu
seděl před tisíci lety. A za druhé, zdá se, že moje tělo je mi vděčné, že jsem dorazil na
takové místo. Zvuk všeho ticha je neuvěřitelně uvolňující. Jako když vás přestane bolet
zub nebo znenadání ustane horečka.
Pohled do historie
Je těžké říct, o kolik je dnešní svět hlasitější, než byl před několika generacemi. Emily
Thompsonová je další americkou vědkyní, která se o to snaží. Jako profesorka na
Kalifornské univerzitě v San Diegu se zabývá nově vznikající disciplínou akustické
historie (v podstatě výzkumem, jak se měnily zvuky ve světě v průběhu historie).
„Pokud jste žil ve městě na sklonku 19. století, zvuky, které jste slyšel, byly většinou
organické – lidé mluvili, zvířata vydávala skřeky,“ vysvětluje. Do konce 20. let 20. století
se pak zvuky staly daleko mechaničtějšími – továrny rachotily, auta jezdila, a dokonce
nad hlavami příležitostně proletělo letadlo. Rámus byl tak hlasitý, nebo snad tak cizí
všem delikátním uším vyrostlým v 19. století, že už ve dvacátých letech začaly v USA
vznikat skupiny bojovníků proti hluku. Jejich cílem bylo spíš blokovat zvuky pomocí
architektury a dalších metod než dělat věci tiššími.
„Tehdy vlastně vznikl výzkum akustiky,“ říká Thompsonová, jejíž kniha The Soundscape
of Modernity: Architectural Acoustics and the Culture of Listening in America, 1900–
1933 zkoumá tyto rané pokusy o ztišení Ameriky.
Tichá místa mizejí
A jaké závěry nabízí Gordon Hempton? V roce 1984 identifikoval ve svém rodném státě
Washington jednadvacet míst, která byla v podstatě tichá – neboli nezaznamenala žádný
silný hluk alespoň 15 minut denně. Do roku 1989 kvůli většímu počtu aut a
intenzivnější letecké dopravě klesl jejich počet na pouhá tři místa.
„Je to skvělá zkušenost neslyšet naprosto nic,“ říká studiový zvukař Jan Šándor. „Zdá
se, že sami sobě nedáváme příležitost užít si naprosté ticho.“
Pneumatickým kladivem do hlavy
Ruchová kulisa, která nás bombarduje nepřetržitě 24 hodin denně sedm dnů v týdnu,
není jediným přispěvatelem k narůstající kakofonii. Jsou to také technologie, které sami
dobrovolně užíváme – od multiplexových kin až po megawattové zesilovače –, a fakt, že
nám umožňují pustit zvuk víc nahlas než kdykoliv v minulosti.
V padesátých letech byla průměrná hladina zvuku v kině kolem 70 až 75 decibelů. Teď,
zásluhou pokroku ve zvukovém inženýrství, které umožňuje zesílit zvuk, aniž by se
zdeformoval, má průměrný film zvuk o síle 85 decibelů. Některé akční snímky vyskakují
až na 130 decibelů. To je jen o pár decibelů méně, než co udělá pneumatické kladivo.
Také autorádia mají daleko vyšší zvuk ve srovnání se staršími modely. „Standardní
autorádio se v šedesátých letech pohybovalo někde mezi 4 a 5 watty nebo 80 decibely.
Zatímco dnešní mají kolem 80 wattů a 102 decibelů,“ upozorňuje Jan Šándor. „Některá
kvalitní rádia dokonce mohou dosáhnout až 120 decibelů. Zhruba hodina pobytu v
takovém hluku odpovídá rockovému koncertu.“
THE WHO hráli potichu
Ale opět jde jen o jeden z mnoha každodenních koncertů. Kdybyste se mohl vrátit do
roku 1976 a poslechnout si koncert skupiny The Who zapsané v Guinnessově knize
rekordů jako „nejhlasitější k rocková kapela na světě“, pravděpodobně by vás její
zvuková aparatura zklamala. Možná byste dokonce označil „nářez“ Townshend & spol.
za „poddimenzovaný“ (ačkoliv ztráta sluchu jednoho z členů kapely ukazuje, že byl
hlasitý dostatečně).
„Když jsem začínal v sedmdesátých letech, zesilovače na koncertech měly sílu 150 až
300 wattů,“ vypráví zvukař Mark Frink. „Dnes mají 2000 nebo 3000 wattů, a to na
stadionu použijete 80 až 100 zesilovačů. „Pokud pracujete v showbyznysu a připravujete
koncerty, lidé se na vás dívají jako na blázna, když se zeptáte: Hele, není to moc
hlasité?“
Frink také poznamenává, že nadbytek zvuku pomáhá interpretovi zamaskovat
nedostatek talentu. „Čím hlasitější zvuk, tím je těžší rozeznat faleš. Když máte zpěváka,
který neumí zpívat, nebo kytaristu, který neumí hrát, pořádně to napalte a hned bude
znít lépe.“
Pozor na přehrávače
Díky přenosným stereopřístrojům můžeme slyšet všechny špatné zpěváky a kytaristy,
kdekoliv chceme – a na nebezpečně hlasité úrovni. Když vědci na Bostonské univerzitě
testovali devět různých kombinací přenosných CD přehrávačů a sluchátek, zjistili, že
plný zvuk dosahuje až 130 decibelů. A pomocí sluchátek u přehrávače MP3 si je můžete
pustit přímo do uší.
„Čím menší sluchátka, tím blíž k ušnímu bubínku se dostanou a tím větší je
pravděpodobnost, že poškodí sluch,“ říká vedoucí výzkumu Clarke Cox. „Popularita
přehrávačů MP3 spočívá v tom, že unesou víc písniček než normální CD, čímž vás
vystaví zničujícímu hluku na delší dobu.“
Přesto existuje skupina, který má z rámusících MP3 prospěch: zloději. Podle policejních
záznamů vzrostl v metru počet krádeží přehrávačů, protože oběti neslyšely blížícího se
lupiče.
Nikdy jsem se necítil tak dobře kvůli tomu, že nedržím krok s moderními technologiemi.
Po krátkém setkání s absolutním tichem jsem se rozhodl zjistit, kolik hluku slyším
během normálního dne. V Elektroworldu jsem si zakoupil hlukoměr (1450 Kč), nosím jej
neustále při sobě a měřím různé hladiny zvuků, které slyším.
První problém nastal v 6.45 ráno v kuchyni, když moje dvě dcery ve věku 6 a 3 roky
začaly hlasitě diskutovat o tom, co si přejí k snídani. „Nechci jogurt, chci rohlík,“
vřískala tříletá. „Jak to přijde, že vždycky dostane, co chce?“ rozkřičela se šestiletá.
Hlukoměr zaznamenal 74 decibelů. Je to špatné? Odborníci na hluk říkají, že všechno
kolem 80 decibelů vyvolává v našem těle stresovou odpověď.
Tichá jízda
Opravdové odhalení však přišlo, když jsem půl hodiny poté nastoupil do auta. Šest let
dojíždím do práce hodinu, během níž se bavím poslechem zpráv v rádiu nebo hudby ze
sterea. Vždycky se mi zdálo, že hudba byla dost hlasitá – hlavně proto, že kdykoliv do
auta nasedla moje žena, křičela: „Máš to moc nahlas!“ Nikdy jsem si však nevšiml, jak
moc nahlas, dokud jsem nepohlédl na měřič rámusu, když kapela U2 hrála How To
Dismantle An Atomic Bomb. Jízda po vesnici byla dost špatná – měřič zaznamenal 84
decibelů –, ale ještě víc se to zhoršilo, když jsem dorazil na dálnici a zvýšil hlasitost,
abych mohl poslouchat i přes rámus na silnici. Náhle jsem byl zahlcen stovkou
decibelů, když se do toho Bono fakt opřel.
Zbytek dne přinášel podobná zvuková překvapení. Kavárna: 82 decibelů. Přeplněná
restaurace: 86 decibelů. Typická ulice v centru Prahy: 79 decibelů.
Zábavné je, že až na křik mých dětí nebyly tyto zvuky určené výhradně mně. A právě v
tom tkví problém, pokud jde o naše zdraví. Zatímco naše těla si vedou skvěle při
ochraně před mnoha nebezpečími, už si nevedou tak dobře při ochraně před příliš
hlasitými věcmi. Ano, ucítíte bolest v uších, když zvuk dosáhne 125 decibelů, ale škody
vznikají už dávno předtím – při 85 decibelech.
Hluk znamená hrozbu
„Na hluk si můžete zvyknout,“ říká specialistka v oboru ORL MUDr. Lenka Vegrichtová.
„Sluch se v tomto ohledu podobá čichu. Vstoupíte do místnosti, kde to páchne, a celkem
rychle se přizpůsobíte.“ Ačkoliv si hluku nemusíme všímat, a dokonce se mu můžeme
vystavovat dobrovolně, naše mozky si obecně vykládají hlasité zvuky jako hrozbu.
„Jakýkoliv zvuk na rizikové hranici zvyšuje stresovou reakci vašeho těla,“ říká vedoucí
oboru audiologie na Miamské univerzitě Robert Fifer. Mezi fyziologické reakce na hlasité
zvuky, kterých si výzkum všímá, patří: zvýšený srdeční a dechový rytmus, zvýšený
krevní tlak, vyšší hladiny stresových hormonů v krvi a zvýšená aktivita mozku.
Na jedné straně jsou takové reakce dobré, protože kvůli nim otočíte hlavu, když se na
váz zpoza rohu řítí auto, nebo se probudíte, když v noci doma uslyšíte rámus. Ale
zůstávat celou dobu v pohotovosti, během níž nepřetržitě čelíte hlasitým zvukům, má na
organismus zničující vliv.
V roce 1998 psycholog Gary Evans publikoval výsledky výzkumu třeťáků a čtvrťáků,
kteří žili v blízkosti nového mnichovského letiště v Německu. (Polovina dětí bydlela pod
leteckými koridory; ostatní žily v tišších oblastech.) Děti ve skupině s nepřetržitým
hlukem měly po dvou letech zvýšený krevní tlak a hladinu stresových hormonů, zatímco
děti z tišších zón nevykazovaly významnější změny. O čtyři roky později Evans
publikoval druhou studii zahrnující další skupinu dětí poblíž téhož letiště. Děti
vystavené hluku letadel hůře četly a měly slabší dlouhodobou paměť.
„Stresové hormony mohou způsobit, že taková osoba – ať už dítě, nebo dospělý – se
unaví rychleji než normální jedinec,“ říká Robert Fifer. „Když se to stane, člověk se
nemůže účinně učit.“
Je namístě podotknout, že pravidelné poslouchání cédéčka v autě je pro vaše zdraví
stejně špatné, pokud ne horší, jako se vystavovat nepřetržitému rachotu motorů letadel.
V tom případě bychom měli všichni poslechnout moji ženu a ztlumit zvuk.
Zdravotní následky hluku mohou doslova rezonovat našimi těly. A nové výzkumy toto
tvrzení opravdu potvrzují. Studie zveřejněná v časopise Journal of Occupational Health
porovnávala noční hodnoty dělníků, kteří přes den pracovali v hlučném prostředí.
Nejenže trpěli horší kvalitou spánku, ale jejich srdeční tep v noci nikdy neklesl tak nízko
jako u lidí, kteří nebyli vystaveni hluku, a hladinu stresového hormonu kortizolu měli
zvýšenou ještě ráno.
Dlouhodobé následky zvukem vyvolaných stresů jsou nebezpečné. Mezi
nejnebezpečnější patří zvýšené riziko kardiovaskulárních chorob. Ačkoliv se touto
souvislostí zatím zabývalo jen málo výzkumů zaměřených na početnější vzorek
populace, němečtí vědci před dvěma lety analyzovali dosavadní výzkumy a došli k
závěru, že existuje zvýšené riziko nemocí srdce u každého, kdo pravidelně čelí zvukové
hladině nad 65 decibelů.
Skupinu U2 mám rád, ale ne takhle moc.
Tiché nebezpečí
Někteří vědci tvrdí, že naše srdce mohou utrpět újmu také kvůli zvukům, které můžeme
slyšet jen stěží. Jde o nízkofrekvenční zvukové vlny, relativně tiché, které ale mohou
způsobovat fatální zbytnění srdečních stěn a koronárních tepen.
„Největší viditelný efekt je abnormální nárůst kolagenu,“ tvrdí Mariana Alves-Pereirová, vědkyně z Nové univerzity v Lisabonu. „Tělo se snaží samo stabilizovat proti
vibracím zvuku. Kdybych vás popadla za ramena a zkusila s vámi zatřást, instinktivně
byste se něčeho chytil. V podstatě totéž dělá vaše tělo. Snaží se přeskupit svoji
strukturální integritu.“
„Vibroakustické choroby“ bývají diagnostikovány u pilotů. Alves-Pereirová však věří, že
jde o daleko širší fenomén, protože nízkofrekvenční zvuky jsou všude – v továrnách,
klimatizacích, dokonce i v autech. „Zvuky v autě jsou neuvěřitelné,“ říká. „Je jich
vlastně víc než v kokpitu letadla.“
Záhadná choroba
Odbornice připravuje další výzkumy v oblasti vibroakustických chorob. Zatím se však
jako nejprůkaznější ukazuje výzkum v Kokomu v americkém státě Indiana. Mnoho z 50
000 obyvatel města trpělo zdravotními problémy: od bolestí hlavy až po vysoký krevní
tlak. Někteří lidé je připisovali hluku vycházejícímu z tamní továrny.
Vědci zkoumali továrnu v listopadu roku 2002. O devět měsíců později nechali odstranit
dva průmyslové ventilátory, které vydávaly
nízkofrekvenční zvuky. Dokonce i když umlčení ventilátorů nevyřešilo všechny zdravotní
problémy, autor studie Jim Cowan věří, že někteří lidé mohli trpět vibroakustickou
chorobou.
„Od chvíle, co jsem se zapojil do projektu v Kokomu, mi volají lidé z celého světa, kteří
žijí v blízkosti průmyslového areálu, a stěžují si na stejné symptomy.“
Zatímco mnozí vědci zůstávají skeptičtí ohledně existence vibroakustické choroby,
existují další příklady, že nízkofrekvenční zvuky mohou mít neblahý vliv na lidský
organismus. Americký časopis Thorax informoval o několika lidech, jejichž plíce protrhly
vibrace hlasité hudby. Jednomu se to stalo v nočním klubu, druhému na koncertě. Třetí
měl v autě tisíciwattové basové bedýnky.
Ještě znepokojivější je fakt, že hluk vás nejen může dostat do nemocnice, ale také vás
tam s největší pravděpodobností bude následovat. Lékaři v nemocnici Johna Hopkinse v
USA nedávno zjistili, že zvuková hladina ve více než 20 nemocnicích na celém světě
přesahuje limit stanovený Světovou zdravotnickou organizací na průměrných 20
decibelů.
Šance pro ticho
Často omílanou radou je, že bychom se měli daleko pečlivěji chránit před hlasitými
zvuky. To znamená nejen si dávat větší pozor na to, které zvuky nás mohou zranit, ale
také se jim aktivněji vyhýbat nebo je blokovat.
„Ráda bych viděla, aby se špunty do uší staly stejně běžnou pomůckou jako brýle proti
slunci nebo krém na opalování,“ říká MUDr. Vegrichtová. Problém je samozřejmě v tom,
že špunty do uší nikdy nebudou vypadat tak sexy jako sluneční brýle.
Jednodušší a nakonec možná i účinnější úlevou může být omezení množství hluku,
který sami vytváříte – a nejen tím, že ztlumíte rádio nebo televizi.
„Existují technologie, které dělají svět tišším,“ říká vedoucí americké skupiny aktivistů
proti hlukovému znečištění Les Blomberg. Zmiňuje věci jako pneumatiky do auta, které
vydávají méně decibelů, a hladší povrchy silnic, jež snižují hluk. Také navrhuje změnit
letecké koridory. V Česku by měly do roku 2008 vzniknout hlukové mapy velkých měst,
z nichž občané získají přehled, které části jsou nejhlučnější.
Existují i další příklady, jak efektivně snížit hluk. V roce 2003, krátce po objevu, že
zvukové efekty některých dětských hraček dosahují až 120 decibelů, liga pro ochranu
sluchu v USA dotlačila americkou asociaci hračkářského průmyslu, aby stanovila
hranici na 90 decibelů; v ČR dokonce hlasitost hraček nesmí podle vyhlášky překročit
80 decibelů. Francie zase přijala zákony zakazující prodej jakéhokoliv osobního sterea
hrajícího hlasitěji než 100 decibelů.
Přesto realita nasvědčuje tomu, že nebude snadné utlumit všechny zvuky. Jedním z
nejpopulárnějších programů stahovaných z internetu ve Francii je goPod – program,
který vám umožní obelstít vestavěný zvukový limit.

Podobné dokumenty

Stáhnout PDF

Stáhnout PDF - Příběhy obyčejného šílenství (Petr Zelenka, ČR)* * Všechny české hry budou uvedeny v anglickém jazyce.

Více

4. číslo / 0. ročník srpen 2014

4. číslo / 0. ročník srpen 2014 bez internetu a často i mimo telefonní signál. Pak je tu skupina lidí, kteří objíždějí různé kurzy a letní školy, jako kdyby jim nestačilo, že se musí učit celý školní rok. A někteří z nich dokonce...

Více

Katalog exponátù ke stažení ve formátu PDF

Katalog exponátù ke stažení ve formátu PDF bylo vyvinout snadno složitelný stojan, bez konkrétního zadání na množství umístěných produktů. V této produktové kategorii však téměř vždy platí: „čím více tím lépe“. Při vývoji tohoto stojanu vyc...

Více

ZÁKLADY DOKUMENTÁRNÍHO FILMU

ZÁKLADY DOKUMENTÁRNÍHO FILMU spojí dva různé záběry téže scény, ale obvykle různé velikosti, aby vytvořil iluzi kontinuity

Více

Doba Seniorů 8/2013

Doba Seniorů 8/2013 chráněný imunitou předvedl ctihodný Nejvyšší soud ČR. Politika sama o sobě není nic špatného či otravného. Je to totiž, nebo měla by to být správa věcí veřejných (jako taková byla chápána už v anti...

Více

Analogový vysílač teploty typ T24.10, konfigurovatelný

Analogový vysílač teploty typ T24.10, konfigurovatelný odpor vedení do celkové výše 20 Ω, jinak bude odpor vedení klasifikován jako chyba 2) Pro měřicí rozsahy do 50 K, navíc 0,1 K, pro měřicí rozsahy nad 550 K, navíc 0,1 %, 3) ± 0.2 % pokud je začátek...

Více