Tabita

Tabita
Sk 9, 36-43 „V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci,
že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: "Přijď rychle k nám!"
Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje,
kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se,
obrátil se k mrtvé a řekl: "Tabito, vstaň!" Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla
se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji
živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána. Petr zůstal ještě delší čas v Joppe v domě Šimona koželuha.“
Příběh o Tabitě je uveden v rámci oddílu „divy Petrovy“. Na první poslech to není adventní text, přesto jsem přesvědčená, že nás k hlubokému adventnímu zamyšlení dovede. Zaposlouchejme se tedy do něj.
Zdá se, že Tabita nepatří k předním osobnostem církve ani sboru. Je to ovšem spíš
dojem, protože popravdě moc toho o jejím osobním životě nevíme. Byla mladá či vyššího věku, svobodná nebo vdova? Měla děti? Byla chudá nebo bohatá? O tom nic nečteme, dozvídáme se jen to, že „šila košile a pláště“ a že „konala mnoho dobrých skutků a rozdávala štědře almužny“. A to je možná ta nejlepší informace, jakou se o člověku můžeme dozvědět: že něco dělá, něco, o čem druzí ví, co se jich dotýká.
Přitom to, co Tabita dělá, není na první pohled nic úžasného a skvělého, přesto se
hluboce zapsala do srdcí lidí, silně ovlivnila jejich životy. Protože viděla jejich nouzi a
bolest a uměla ji tišit; právě tím, že ji uměla vidět, uměla jí naslouchat; ale i tím, že
uměla přiložit ruku k dílu; tím, že měla široké srdce a otevřenou dlaň. A to je víc než
tisíce krásných slov, víc než oslňující divy, po kterých lidé tak touží. Ty jsou jen na
efekt, na chvíli zaujmou, ale po krátkém čase po nich nezbude nic, sotva letmá vzpomínka.
Po Tabitě, když odešla, zbylo velmi mnoho! Z nářku lidí nad její smrtí vidíme, jak silně
je ovlivnila svou laskavostí a vnímavostí, která byla zcela nepochybně odrazem laskavosti a lásky Kristovy. Byla „učednice“, čteme o ní, tedy věřila Kristu. Ta přináležitost
ke Kristu je na ní vidět, vidět na všem, co dělá. Díky ní mají lidé v jejím okolí možnost
Krista poznávat, díky ní prožívají, že mu na nich záleží. Tabita je prostředníkem jeho
lásky, prostředníkem jeho pomoci, je jeho rukama; tak, jak si to Kristus od svých učedníků přál.
A já?, musí člověka napadnout nad jejím příběhem, je i na mně vidět má víra, že jsem
učedník Kristův/učednice Kristova? Co si jednou budou lidé o mně vyprávět, co tu po
sobě zanechám? Já vím, je to poněkud zvláštní a pro někoho možná až nepřijatelná
otázka, myslím ale, že je nutné se občas zeptat: co tu po mně zůstane? Tu otázku je
třeba si položit zavčas, dokud ještě mohu s odpovědí na ni něco udělat, dokud ještě
mohu na svém životě pracovat. Je to otázka po kvalitě mého života, kvalitě mé víry,
otázka: co dávám lidem kolem sebe?
Uvědomuju si, že to zní trochu divně přemýšlet už teď o tom, co bude, až odejdu; ale
pracovat na své budoucí pověsti musím začít dnes. Zítra může být pozdě. Teď je čas
na přemýšlení o tom, že mi život nebyl dán jen tak pro nic za nic, že tu mám nějaké
poslání, že mám odpovědnost za ty, kteří ke mně patří, kteří jsou se mnou spojeni různými pouty: příbuzenskými, sousedskými, přátelskými, ve víře. Co jim předám, co jim
zanechám?
Máme za to, že přemýšlet o těchto věcech nemá cenu, protože jsme jen obyčejní a nic
velkého nedokážeme? Jak ale vidíme na Tabitě, není třeba přemýšlet o velkém díle,
velkém misijním působení, o silných slovech a impozantních činech. Tabita, znovu připomínám, neudělala nic na pohled velikého, nebyla ani prorokyní ani misijní pracovnicí, o Kristu nemluví; ona s ním žije. Jeho slovo vstoupilo do jejího života, má ho v srdci
a všichni to vidí. Čeho je srdce plné, to prostupuje mé jednání, formuje a ovlivňuje mé
vztahy i postoje; vztahy a postoje všedních dnů! Ano, tam, ve všedních dnech je vidět
má víra. Ne v tom, že znám Bibli, že se modlím, že chodím do kostela – to je pro mě;
pro druhé je to, co si z Bible, modlitby, co si z kostela odnáším domů, čemu jsem dovolila vstoupit do srdce.
A už je tu první námět k adventnímu zamyšlení nad dnešním textem: Tabita nás upozorňuje, že setkání s Kristem není jen neviditelné dění v mém srdci, jen můj vnitřní pocit; setkání s Kristem je viditelné, v životě i ve smrti. I na to nám Tabitin příběh ukazuje:
že Kristovo dílo v životě člověka nekončí smrtí, ale pokračuje – a i v tom, co po sobě
jako křesťané zanecháme.
Když Tabita zemřela, spolubratří poslali pro Petra, četli jsme. Nevíme, co od něj čekali,
že ji pohřbí? Každopádně když přišel, nikdo ho neprosí o Tabitino vzkříšení, všichni
v tu chvíli jen pláčou nad tím, co v Tabitě ztratili; hledí jen do minulosti. Místnost, kde
Tabita ležela, je zaplněna smutkem a beznadějí. Snad proto Petr všechny vykázal a
potom Tabitu po Kristově příkladu povolal do nového života. Věta „Tabito, vstaň!“, je
odrazem Ježíšovy věty „děvenko, vstaň“, kterou pronesl při vzkříšení Jairovy dcery.
Slyšíme z toho: Kristus jedná prostřednictvím svých učedníků, jejich rukama, jejich
hlasem proměňuje životy lidí, vnáší nový život tam, kde vládla už jen smrt a beznaděj.
„Petr jim Tabitu vrátil živou“, čteme v ekumenickém překladu. Doslova tam stojí: postavil před oči, předvedl, ukázal – tak to mají kraličtí: „Petr jim Tabitu ukázal živou“, tj.
ukázal jim, že kde je Kristus, tam i ze smrti povstává nový život, tam smrt nemá poslední slovo. A to je velký posun v myšlení, Petr nás nutí se dívat na život jinýma očima nežli je běžné, učí nás hledět za všech okolností směle kupředu, žít v každý okamžik nadějí. Myslím, že pokud nejsme vyloženě mladí, žít se zrakem upřeným dopředu
už moc neumíme; máme sklon hledět až příliš dozadu, na to, co bylo a už není, plakat
nad minulostí, nad tím, co jsme ztratili.
A tady je, řekla bych, další námět, který nám dnešní příběh nabízí pro naše adventní
zamyšlení: advent znamená očekávání, vyhlížení. Čeho? Přece Krista a s ním toho
nového, co zaslíbil. Kristův člověk se nemusí zavírat do minulosti, žít jen vzpomínkami;
v každé situaci, v každé chvíli naopak smí a má hledět kupředu. Tam, před námi je život. „Nevzpomínejte na věci minulé, hle, činím něco docela nového a už to raší“, slyšíme z Božích úst velké ujištění (Iz 43,18n).
To nové, co Bůh činí, vidíme především na Kristu, také ale na těch, kteří s ním spojili
svůj život, tedy i na té Tabitě. Přičemž nejde o ten samotný zázrak oživení těla, jakého
byli křesťané v Joppe u Tabity svědky, jde o poselství, které to probuzení k životu nese: totiž – jak už jsem jednou řekla – že Kristovo dílo v životě člověka nekončí smrtí. A
také: kdo žije s Kristem, kdo s Kristem umírá – a to i ve křtu! -, má v něm nový život. A
to ne jen ten posmrtný, ale nový život ještě tady na zemi. To je poselství, které slyší ti,
kteří jsou shromážděni kolem Tabity.
Velké je svědectví, které o Kristu vydávala svým životem, velké je svědectví, které vydala o Kristu svou smrtí. Její smrt se zcela proti všemu očekávání stala radostnou záležitostí, oslavou živého Krista. Umožnila lidem vidět, že Kristus není dávná minulost,
jen vzpomínka, nýbrž živý a do života člověka stále zasahující a v něm jednající Pán;
stále přítomný ve své moci a slávě, otevírající nečekané a netušené možnosti před
tím, kdo umí slyšet, kdo umí nechat vstoupit Boží slovo do svého života. Boží slovo
vždycky volalo a stále volá k novému životu – Tabitu, nás. Dovedeme tomu volání otevřít srdce, slyšet ho v té záplavě slov kolem nás, v tom ruchu a spěchu světa?
Tabita to volání slyší. Slyšela ho za života, proto ho slyší i ve smrti; ve chvíli, kdy už
člověk není nakloněn slyšet nic, nechá se zavalit tmou beznaděje a strachu. „Tabito,
vstaň“, slyší Tabita a poslechne. I tady, si myslím, nám může být adventní výzvou; výzvou k poslušnému naslouchání Božímu hlasu, Božímu oslovení. I nás Bůh volá, oslovuje jménem, i nám říká: „vstaň“! Slyšíme, vstáváme, vydáváme se znovu do života?
Nebo zůstáváme tam, kde jsme byli, protože nemáme dost odvahy poslechnout, protože nečekáme, že by se pouhou poslušností mohlo něco v našem životě změnit? Jak
ale vidíme na Tabitě, velké věci se dějí tam, kde člověk slyší Boží slovo a uposlechne
ho! Boží slovo vytrhává ze smrti a dává životu nový rozměr, vrací člověka ze smutku
samoty do společenství lidí a činí ho v něm užitečným.
Někdy k tomu poslušnému povstání k novému životu ale potřebujeme pomoc druhých.
I Tabita tu pomoc potřebovala. Byl to Petr, kdo jí tlumočil Boží slovo, byl to Petr, kdo jí
pomohl vstát. „Poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: ‚Tabito, vstaň!‘ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát.“ Podal jí pomocnou ruku a pomohl jí vstát – kéž si také umíme navzájem podávat pomocnou ruku na své cestě za Božím hlasem, na cestě poslušnosti. Kéž jsme společenstvím, na kterém je, jako na Tabitě, vidět Kristova živá přítomnost.
Modlitba
Pane Ježíši, daroval jsi Tabitě nový život a chceš ho darovat i nám. Proto nás oslovuješ, proto nás voláš. „Vstaň!“, slyšíme jako ona. Jak těžko se nám ale někdy vstává,
jsme unaveni, nemáme dost síly. Raději proto zůstáváme sedět na svém místě, ve své
situaci, ve své nouzi, ve svém smutku, ve své beznaději.
Přiznáváme, Pane, že i my - stejně jako lidé kolem Tabity - hledíme víc do minulosti
nežli do budoucnosti, že víc vzpomínáme, nežli přemýšlíme o tom, co ještě od nás čekáš. Zdá se nám, že už není co čekat, že na nás už nezáleží, že už nic zvláštního nedokážeme, že už máme život za sebou. Dnes jsi nám připomněl, že s námi stále počítáš, že čekáš, že poneseme ovoce až do šedin, až do konce svých dnů. Ovoce života
s tebou, ovoce své poslušnosti.
Nečekáš nic víc, než že budeme žít s tebou, že budeme v rozhovoru s tvým slovem,
že mu dovolíme jednat ve svém životě; že půjdeme, kam nás pošle. Nečekáš nic víc
než naši věrnost. Nic víc – ale jak mnoho to, Pane, je! Podávej nám prosíme pomocnou ruku, jako jsi ji podal Tabitě. Daruj nám lidi, kteří by nás podrželi – daruj nás druhým, abychom je mohli držet.
Duchu svatý, obnovuj naši naději, uč nás hledět na Krista, jeho moc a slávu, jeho lásku. Zbavuj nás naříkání a planého lamentování, dej nám odvahu hledět s důvěrou
vstříc zítřejšímu dni.
Pane Bože, do tvých rukou vkládáme svůj život. Víme, že jsme tvé děti, proto také voláme: Otče náš ...
Čtení: 1 Pt 1,3-8; 2,9 Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám
ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé
naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás
v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem
rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející
zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den,
kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec
v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející
Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.