1. Úvod do Písma Bibli tvoří velký počet původně samostatných knih

1. Úvod do Písma Bibli tvoří velký počet původně samostatných knih

1
1. Úvod do Písma
Bibli tvoří velký počet původně samostatných knih, které mají vlastní
název. Jejich rozsah je nestejný - od velkého (např. IZ) po velmi malý
(např. 2, a 3. Jan). Některé vznikly najednou jako ucelené vyprávění
(Rút), jiné vznikaly postupně a obsahují samostatné literární jednotky
(např. Žalmy). Bible je tedy sbírkou knih, resp. sbírkou sbírek.
SZ je sbírkou náboženských literárních památek z doby od 13. stol. do
1. stol. př. Kr., NZ je sbírkou knih a listů z 2. pol. 1. stol. n. l.
Bible je knihou historickou a doktrinální, tj. zachycuje dějiny (ovšem z
určitého zorného úhlu) i obsahuje "učení". Jinak řečeno, obsahuje
sebesdílení Boží, kterým se Bůh odhaluje lidem ve svých činech a
slovech. Bible nám podává dějiny spásy, postupný rozvoj Božího plánu
vykoupení v rámci dvou Zákonů (Úmluv). Poučuje nás o tom, co
musíme vědět o Bohu a o člověku, i o tom, jak máme jednat, abychom
byli milými Bohu.
Bible obsahuje slovo Boží. Přesto je to i kniha lidská, která jako taková
podléhá všem osudům lidských knih - až najeden: neobsahuje v oboru
svých výpovědí mylné sdělení. To ovšem neznamená, že vše, o čem se
v ní píše, se stalo tak, jak je v ní napsáno. Bible je kniha univerzální,
přesto nepřestává být knihou, která vznikala v konkrétní historické
situaci: nese pečeť svého původu, je to semitská literatura.
Semité a východní národy vůbec mají odlišný přístup k životu, než
máme my - mají tedy i odlišný způsob vyjadřování, sdělování různých
skutečností apod. To je třeba mít na mysli, když bereme do ruky bibli.
K bibli je možné mít dvojí přístup: asketický a odborný (vědecký). Pro
křesťana je v praktickém životě důležitější ten první, tj. přístup, kterým
hledá člověk Boží slovo do své osobní konkrétní situace.
Ovšem církvi bylo svěřeno právo a moc toto sdělování se Boží závazně
vykládat. K tomu, aby to mohla dělat, musí vědět, co chtěl Bůh
prostřednictvím pisatele opravdu říci. To znamená rozpoznat pravý
smysl textu: a po něm pátrá pomocí rozboru biblického textu. Vědecký
přístup k Písmu pomáhá objasnit slovo Boží a hlouběji mu porozumět.
1.1 Jazyky bible
Bible byla sepsána v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Hebrejština patří
k západním semitským jazykům. Při obsazování Kanaánu převzali
Izraelité jazyk původního obyvatelstva. Většina starozákonních knih
byla napsána v hebrejštině. Ale již v posledních letech př. Kr. přestala
být hebrejština obecně srozumitelnou řečí, stávala se řečí učenců. Lid
hovořil jazykem zvaným aramejština. V době Kristově byla aramejština
hovorovou řečí. I NZ spisy prozrazují vliv aramejštiny.
Třetím biblickým jazykem je řečtina. Její vstup mezi biblické jazyky
souvisí s rozptýlením Židů mimo Palestinu (židovské diaspory). V celé
říši Alexandra Velikého a jeho nástupců, ba i v době římské nadvlády
se mluvilo řecky. Pro potřeby Židů v Alexandrii vznikl překlad SZ, tzv.
Septuaginta (LXX) a zároveň v té době vznikly i některé další knihy SZ
psané řecky (např. kniha Moudrosti, 2. kniha Makabejská). V řečtině
byly také sepsány všechny knihy NZ (možná s výjimkou původního
textu Matoušova evangelia, jež bylo snad psáno aramejsky a vzápětí
přeloženo do řečtiny). NZ knihy byly až na list Židům napsány v řečtině
hovorové, lidové, tzv. koiné. Novozákonní texty nesou dále stopy
hebrejštiny a aramejštiny.
1.2 Kánon knih Písma
SZ se obvykle dělí na knihy historické, naučné a prorocké.
Historické knihy:
5 knih Mojžíšových, Josue, Soudců, 1, 2 Samuelova, 1, 2 Královská
(10.-6.stol.), 1, 2 Kronik /Paralipomenon/ (kolem r. 400), Rút (4. stol.),
Ezdráš, Nehemiáš (kolem r. 400), Tobiáš (2. stol.), Judit (poč. 1. stol.),
Ester (2. stol.), 1, 2 Makabejská (2. pol. 2. stol.).
Naučné knihy:
Job (5. stol.), Žalmy (10.-2- stol.), Přísloví (8.-4. stol.), Kazatel (3. stol.)
Velepíseň (4. stol.), Moudrosti (kolem r. 50), Sirachovcova (2. stol.).
Prorocké knihy:
Isaiáš (6. stol.), Jeremiáš (7.-6. stol.), Baruch (6.-2. stol.), Ezechiel (6.
stol.), Daniel (2. stol.),
2
12 malých proroků: Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš,
Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš, Malachiáš.
Židé sami dělili SZ na Tóru (Pentateuch, tj. 5. knih Mojžíšových),
Proroky (Jozue, Soudců, 1, 2 Sam, 1, 2 Král, a tzv. posteriorss: Isaiáš,
Jeremiáš, Ezechiel, a 12 malých proroků) a Spisy (Žalmy, Přísloví, Job,
Velepíseň, Rút, Pláč Jeremiášův, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš,
Nehemiáš, 1, 2 Kronik). Židovský kánon byl definitivně stanoven až na
konci 1. stol.n.l. na tzv. synodě v Jamnii. Židé vyloučili z kánonu 7
knih, tzv. deuterokanonické knihy (ty chybějí i v evangelických
vydáních Písma): Baruch, Tobiáš, Judit, Sirachovec, 1, 2 Makabejská,
kniha Moudrosti; a nehebrejské části: Ester, Daniel. V katolických
vydáních má SZ 45 (46 - počítá-li se Pláč Jeremiášův jako samostatná
kniha) knih.
Nový zákon (1.stol. po Kr.)
Historické knihy: evangelia (Mt, Mk, Lk 60.-70. n.l), Jan 90.-100.n.l.),
Skutky (60. léta n.l.).
Naučné listy: Řím., 1,2 Kor, Gal., Ef., FIEp., Kol., 1,2 Sol., 2 Tim., Tit,
Filemon. (z let 51-67), Žid. (63-70), Jak. (60-62, někdo kolem 50), 1,2
Petr (64-67), 1, 2, 3 Jan (90-100), Juda (před 64).
Prorocké knihy: Zjevení sv. Jana (93-96 n.l.).
NZ má celkem 27 knih.
1.3 Předávání Božího zjevení
Boží zjevem bylo od počátku předáváno ústně ve formě různých tradic
(kmenových, rodinných, apod.). V určitém okamžiku byla tradice
fixována písemně - vznikly jednotlivé knihy Písma. Až do napsání
poslední knihy Písma je Boží zjevení lidu jaksi "v pohybu" - vedle
tradovaných činů a slov Božích se "objevují" nové činy a nová slova.
Vedle písemných záznamů existuje stále ústní tradice, která napsané
vysvětluje a uvádí stále znovu v život. A to jak v židovském (pokud jde
o SZ), tak v křesťanském prostředí.
Ohniskem je kázání apoštolů. Nejen hlásají, čemu se od Ježíše naučili,
ale do svého kázání zahrnuli i všechno učení SZ, který jim byl Písmem
v první řadě. K slovům a činům Ježíšovým pak přidali i hlubší poznání
(interpretaci), k němuž došli oni sami a prvotní církev jimi řízená. S
tímto apoštolským kázáním se bezprostředně setkáváme v Písmu.
Předávání a hlásání Božího zjevení se dalo nejen slovy, tj. kázáním, ale
i jinak - učením, životem, liturgií církve, a to jak jako společenství, tak
jako jednotlivců. Apoštolské podání (tradice) není mechanické
předávání zjevených pravd z pokolení na pokolení. Je to životné
pojímání slova Božího a jeho stále hlubší pronikání. Poznání Božího
zjevení je i v církvi částečné, tj. je možné ho stále prohlubovat. Bůh je
stále činný - neskončil svou činnost smrtí posledního NZ spisovatele, i
když tím ukončil své "veřejné sdílení sebe".
Poznání o existenci knih Písma a jejich výčet má církev z postupně
krystalizující tradice. Církev vedena Duchem svatým rozhodla, které
knihy do Písma patří a které ne. Tak vznikl kánon knih Písma.
Spory vznikly už ve 2. stol., a tak v této době vznikají první seznamy
posvátných knih, především pokud jde o NZ (SZ převzala prvotní
církev z LXX). A tak vznikl seznam knih Písma - kánonu -, který byl
přijat celou církví. Slavnostně byl kánon vyjádřen na Tridentském
koncilu, když Otcové znovu chtěli obnovit jistotu, uvedenou v
pochybnost Lutherem, který inspiraci některých knih popíral.
1.4 Neporušenost textu Písma
Knihy Písma byly podrobeny nejdůkladnějšímu a nejpečlivějšímu
studiu (jako žádná jiná kniha), a to i z toho důvodu, abychom měli
jistotu, že text, který považujeme za Písmo, je skutečně ten, který byl
před mnoha staletími napsán, tj. že máme k dispozici neporušený text.
Neporušenost může být dvojí: tzv. kritická (tj. všechna slova a věty se
přesně shodují s textem původním) a dogmatická (tj. myšlenky a smysl
textu se shodují s myšlenkami a smyslem textu původního).
Starý zákon:
Původní text byl většinou hebrejský (řec. - Moudr., 2 Mak.; aram - části
Dan, Judit a Job; pouze v řeckém překladu se dochovaly - Bar, 1 Mak,
Tob, Jud, část Dan, Est, Sir).
Text byl obvykle napsán na papyrových svitcích bez mezer, interpunkce
a v hebrejštině bez samohlásek. Originály biblických knih se nám
nedochovaly.
3
Židé chovali Písmo ve veliké úctě, studovali ho a pečlivě opisovali.
Přitom docházelo k určitým chybám, vznikaly různé varianty.
Pravděpodobně na konci l. stol. po Kr. v Jamnii stanovili svůj kánon. V
dalších staletích se snažili stanovit přesný text jednotlivých knih
srovnáváním všech důležitých dostupných opisů (6. až 10. stol.). Již
předtím opatřili text značkami pro samohlásky a jinými pomocnými
znaky (4. -6. stol.). Text, který vznikl srovnáváním jednotlivých opisů a
zaznamenáním jednotlivých variant, se nazývá masoretský. Kumránské
nálezy potvrdily, že mezi texty nejsou podstatné rozdíly.
Důležitou úlohu v dějinách SZ textu sehrály překlady, zejména překlad
do řečtiny, v Alexandrii ve 3. -2. stol. př. Kr., tzv. Septuaginta. LXX
obohacenou o nejmladší starozákonní knihy přejala do svého kánonu
církev. Byly z ní pořizovány další překlady.
Z dalších překladů SZ je třeba uvést tzv. Vulgátu, tj. překlad celého
Písma do latiny, jenž je z větší části dílem sv. Jeronýma z konce 4. stol.
n. l. Jeroným překládal SZ z originálních jazyků. Vulgáta byla
prohlášena pro západní církev za autentický text Písma, a to za
autentický z toho hlediska, že neobsahuje žádný blud (tím nebylo
řečeno, že je to nejlepší překlad Písma). Ve 2. pol. 20. stol. byla
ukončena nová revize Vulgáty - tzv. Neovulgáta.
Dnešní vědci postupují při textový kritice podobně jako masoreté.
Srovnávají dostupné opisy, vyloučí chyby vzniklé opisováním a k nově
vydávanému textu poznamenají varianty vyskytující se v důležitých
rukopisech. Postupují stejně jako při přípravě kritického vydání
jakéhokoliv jiného literárního díla.
Nový zákon
Knihy NZ byly napsány řecky (koiné). Psalo se na papyrové svitky
velkými písmeny (majuskulemi či unciálkou) do sloupců bez přerušení:
slova se oddělovala od 7. stol., přízvuk a interpunkce se vyznačovaly od
8. stol.). Nejdříve se psalo jen na jednu stranu svitku, od 2. stol. se
začalo psát i na druhou stranu. Od 2. stol. se objevuje též kodex (kniha).
Papyrové svitky byly dlouhé většinou do 10 m (Řím asi 4 m, Lk a
Skutky asi 10 m, Zjev asi 5 m).
Papyrus je velmi křehký, častějším používáním se rychle opotřebovává
a škodí mu vlhké prostředí.
Od 4. stol. se začal hojněji užívat pergamen, papír až od 13. století.
Kodexy byly psány též malými písmeny.
Stejně jako u knih SZ, ani v případě NZ knih nemáme k dispozici
originály. Při opisování jednotlivých knih NZ docházelo ke stejným
chybám. Textová kritika řeší typově stejné problémy.
Nejstarší dosud známý dochovaný zlomek NZ je asi z 1. poloviny 2.
stol., tzv. papyrus Rylands P52 s úryvky z Janova evangelia. Časový
rozdíl mezi napsáním Janova evangelia s tímto dochovaným spisem je
necelých padesát let. Kodexů je dochováno hodně.
Rozdělení Písma na kapitoly pochází z počátku 13. stol. od Štěpána
Langtona, rozdělení NZ na verše od Roberta Stephana ze 16. stol.,
rozdělení SZ na verše od dominikána Santese Pagnina ze 16. stol.
NZ byl přeložen do latiny již v 1. nebo ve 2. stol. - do tzv. vetus latina.
Na konci 4. stol. tento překlad revidoval sv. Jeroným podle řečtiny.
I když nemáme dochovány originály biblických knih, lze právem tvrdit,
že jsou texty Písma, jak se nám dochovaly, dogmaticky (vždy) a
většinou i kriticky neporušené.
Inspirace biblických knih
Normou není Písmo proto, že se nám zachovaly jeho texty v tak
výborném stavu, ani pro svůj lidský obsah, ani ze žádného jiného
lidského důvodu, ale proto, že je inspirované, tzn. že je též dílem
Božím. Bez této skutečnosti by bylo Písmo jednou z lidských knih možná pozoruhodnější než mnohé, nicméně stejně málo závaznou.
Jako činnost Boží se inspirace vymyká našemu přirozenému poznání:
vědomí o ní čerpáme z Božího zjevení, jak je obsaženo v Písmu a
tradici a interpretováno učitelským úřadem církve. Všechna ostatní
kritéria (vznešenost nauky, bezbludnost, vzbuzení zbožných projevů,
starobylost apod.) jsou nedostatečná (mj. se dají bez potíží aplikovat na
jiné knihy). Z širšího hlediska je inspirace jeden z prvků procesu spásy,
podstatná součást dějin spásy - součást zjevující se činnosti Boží.
Inspirace Písma není nikde v SZ výslovně připomínána. Židé však měli
SZ (Tóru) ve velké úctě, protože je považovali za Boží slovo (srv. Dan
9,2; 1 Mak 12,9). Autory těchto knih považovali za privilegované
4
jedince, "proroky" (hebr. prorok je ten, kdo zastupuje Boha), nebo
"mudrce", kteří složili svou knihu s pomocí Boží.
O inspiraci SZ svědectví také v NZ - v postoji Krista a apoštolů, kteří se
na SZ odvolávají jako na slovo Boží. O postoji prvotní církve k Boží
autoritě prorockých slov i slov Písma svědčí i dva známé verše z NZ: (2
Petr 1,21) a (Tim 3,16): "Všechno Písmo vdechnuté od Boha je užitečné
k poučení, ke kázání, k napravování, k výchově ve spravedlnosti."
Pokud jde o vědomí inspirace pro knihy NZ, platí podobně jako u SZ.
Prvotní církev se k těmto spisům od chvíle jejich vzniku chovala jako k
autentickému slovu Božímu. Přímo v textu NZ se, pokud jde výslovně o
celek NZ, žádný zcela evidentní výrok nenachází. Přesto je zde několik
míst, která ji naznačují: 1 Tim 5,18; Petr 3,15-16; Zj 1,11; 1,19.
Ani v NZ ani ve SZ není možné mluvit o nějaké vypracované nauce o
inspiraci biblických knih. Jsou zde však všechny prvky, na kterých tato
nauka spočívá. Od počátku je si církev vědoma, že PS je dílem Božím:
svědčí o tom zmínky v NZ, i výroky církevních Otců (2.-4. stol.).
1.8 Povaha inspirace
Inspirací rozumíme Boží působení na svatopisce v tom smyslu, že Bůh
osvítí rozum pisatele, pohne jeho vůli, aby se dal do psaní, vede ho při
psaní, aby napsal to, co Bůh chce, aby bylo napsáno. Biblický autor
sděluje pravdu, pro niž ho Bůh inspiruje slovy, která jsou běžná jeho
době, kultuře a prostředí i jemu samotnému a která mají pro současníky
smysl. Z toho je zřejmé, že to, co nám chce Bůh prostřednictvím
inspirovaného autora sdělit, není jednoduše totožné se slovy, jimiž se
sdělení děje, nýbrž je to v nich ukryté. A toto více nebo méně ukryté
sdělení církev (jako celek i v jednotlivcích) postupně stále do větší
hloubky odhaluje.
Je třeba mít na zřeteli skutečnost, že v PS nejde o nějaké abstraktní
pravdy, nýbrž o sebesdílení osobního Boha - slovy i skutky. Inspirovaní
spisovatelé byli vedeni k tomu, aby tomuto Božímu sebesdílení v
jednání, mluvení i v písemném zápisu porozuměli, a byli uschopněni k
tomu, aby ho zprostředkovali. Bůh přitom respektoval rozum i svobodu
svatopisce a přizpůsobil své poselství nadání a kultuře svého "nástroje".
Bůh inspiroval autory posvátných knih různým způsobem. Někdy se
jim zřejmě dostalo skutečného zjevení buď vnějšího, když přímo před
očima viděli a ušima slyšeli, co je jinak lidským smyslům nepřístupné,
nebo vnitřního, když Bůh vtiskl přímo do jejich rozumu nové pojmy.
Ale mnohem častěji byla Boží inspirace osvícením jejich rozumu, který
hledal pravdu přirozenými prostředky. Např. dějepisec se snažil popsat
minulost na základě studia pramenů, které byly často neúplné, Bůh ho
přitom nepoučil o jednotlivých podrobnostech, nýbrž dovedl ho k tomu,
aby se díval na dějinné události z hlediska Božího a tento pohled svým
sdělením zprostředkoval, tj. aby viděl v jednotlivých událostech zásahy
Boží, které z dějin lidských činí dějiny spásy. Písmo je tedy plně dílem
Božím a plně dílem lidským.
Jednotlivé knihy PS nevznikaly obvykle najednou a jako dílo jedince.
Inspirace se vztahuje na každého, kdo se na podobě výsledného textu
jakkoliv podílel: na autory jednotlivých částí textů, na ty, kdo jednotlivé
knihy uspořádali nebo připojili nějaké dodatky. Ti všichni stáli pod
vlivem Božím, i když ne všichni.
K tomu je ještě třeba připomenout skutečnost, že slovo Boží existovalo
nejdříve jako slovo mluvené. Bible je až poslední etapou všech událostí
dějin spásy a veškeré ústní nauky, kterou uchovala písemně, inspirace
se vztahuje na všechny etapy slova prožívaného a hlásaného.
1.7 Rozsah inspirace
Řekneme-li, že Bůh je plně autorem PS, říkáme tím zároveň, že
všechno v Písmu je inspirované, tj. musíme připustit, že Boží působení
se vztahuje až na základní jednotky textu - slova. Ne, že by Bůh
pisatelům jednotlivá slova diktoval, ale uschopnil spisovatele, aby
nalezl vhodná slova a vyjádřil jimi to, co chtěl Bůh sdělit lidem. Nemají
tedy všechny části textu stejnou platnost, stejnou závažnost v rámci
Božího sdělení. Jsou však všechny inspirované. I ten nejkratší odstavec
je částí rozsáhlejší jednotky v knize a má své poslání v celém díle, byť
by to bylo "jen" dokreslení prostředí, atmosféry apod. Biblický autor ví,
že tyto méně důležité podrobnosti napomáhají tomu, aby mohl vyslovit
pravdu, kterou chce sdělit, nebo aby dosáhl zamýšleného účinku.
5
Biblické knihy jsou literárními díly a platí v nich zákonitosti
uměleckého vyjadřování. Účelem Božího slova není jen objasnit nám
některé důležité pravdy. Písmo, jako Boží slovo, je hlavně prostředkem,
abychom mohli mluvit s Bohem, povídat si s ním jako přátelé. Bylo by
tedy nesprávné omezovat inspiraci jen na obsah nebo na věci víry a
mravů. Celá bible je inspirována proto, aby nám zvěstovala poselství
spásy: všechno, co se v ní sděluje, je zaměřeno k tomuto cíli.
1.8 Pravda Písma
Je-li autorem Písma Bůh, nemůže se v něm nacházet nepravda. Nemůže
být skutečný rozpor mezi dvěma místy v Písmu (Bůh je autorem celého
Písma) ani mezi vědeckým poznáním a Písmem (Bůh je tvůrcem bible i
celého světa). Bůh si nemůže odporovat, mýlit se apod.
Přesto existuje již od antiky pohanská kritika Písma, která poukazuje na
rozpory v Písmu (rozpory SZ a NZ, evangelií mezi sebou aj.). Křesťané
se s ní nějakým způsobem vyrovnali, takže v rámci křesťanského světa
nebylo až do novověku vážnějších problémů v otázce pravdivosti
Písma, problémy vznikly s rozvojem přírodních i společenských věd.
Situaci komplikovalo i to, že na rozdíl od profánních věd se biblické
vědy příliš nerozvíjely. Zdálo se, že některé vědecké poznatky jsou
neslučitelné s výroky Písma, a to jak přírodovědné, tak i historické.
Hledání řešení vedlo k nesprávným závěrům (např. omezování rozsahu
inspirace). Řešení: PS není učebnicí a předmětem jeho výpovědi není
sdělení o přírodních skutečnostech jako takových.
Písmo však zachycuje také dějiny a historičnost textů PS je třeba hájit.
Zdálo se, že leckteré historické údaje bible neodpovídají skutečnosti.
Řešení přineslo až poznání charakteru východní literatury. Přitom se
zjistilo, že Izraelité byli v historických zprávách mnohem pečlivější než
ostatní národy. Nesmíme ovšem na starověké dějepisectví klást naše
dnešní požadavky.
Dnes je biblická otázka z větší části vyřešena díky studiu literárních
druhů a rozvoji pomocných věd historických. Omyly v textu se většinou
ukáží jako omyly interpretace, tj. že forma a obsah výpovědi nebyly
dostatečně rozlišeny. Všechny obtíže nelze ovšem řešit pomocí
literárních druhů a dobového způsobu vyjadřování.
Cílem Písma není referovat o historii jako takové, ale o dějinách spásy,
a to nejen referovat, ale stále živě promlouvat. Dějiny v Písmu jsou
zachyceny právě z hlediska dějin spásy, což ovšem neznamená, že
nepodávají fakta s objektivní platností.
Pravda Písma také souvisí s účinností Písma pro náš život. Hledání této
pravdy je součástí života Božího lidu - tato pravda je zároveň dar a
úkol. Pravda Písma vede k činnosti, neboť je to slovo stále živého Boha
říkané nám pro konkrétní život.
Při výkladu jevů, jež náležejí do oblasti profánních přírodních věd, je
třeba se držet těchto zásad:
1. Nelze pokládat za jisté to, co je více či méně pravděpodobnou
domněnkou (vědeckou hypotézou, teorií).
2. Bible nepoučuje o podstatě přírodních jevů, neboť jejím prvotním
cílem je vést lidi ke spáse, ne je vědecky poučovat.
3. Bible referuje o přírodních úkazech z hlediska smyslového vnímání.
Při výkladu historických údajů je třeba brát v úvahu:
1. Zda jde skutečně o vyprávění ve vlastním smyslu historické. Historií
se rozumí výklad událostí tak, jak se skutečně staly. Každé zobrazení
dějin je vždy do určité míry subjektivní. Také biblické podání, v němž
jde o dějiny spásy. SZ ukazuje, jak Bůh působí v dějinách svého lidu,
evangelia ukazují, že Ježíš z Nazareta je Spasitel.
V bibli nalézáme tři typy "historického líčení":
a) místa prostě referující (Gal 2,11-14; 2 Sam 2,1-4);
b) výklad dějin (1 Kron 11,1); události, které se skutečně staly, jsou
interpretovány, a tím se jim dostává nového zabarvení;
c) věroučné výpovědi bez dějinného jádra v historickém rouše (události
kolem Ježíšova narození, kniha Jonáš).
2. Musí být zřejmé, že PS bere zodpovědnost za historické vyprávění.
Může uvádět i cizí historické vyprávění, aniž ručí za jeho obsah.
Bible nemůže podávat nesprávné učení ani v oblasti morální. Je však
docela možné, že se v bibli uvádějí i události odsouzeníhodné. Zejména
pokud jde o SZ, vznikají problémy při výkladu vyprávění o krutostech,
věcech pohoršlivých, proklínání apod.
6
1. Vyprávění o krutostech, kdy je za autora nařízení označen Bůh. Tuto
skutečnost je třeba nazírat z historické perspektivy:
a) nejde většinou o záznam události, nýbrž o náboženskou interpretaci:
národ izraelský se měl uchovat čistý ode všeho pohanského.
b) Izrael žil na úrovni své doby (a Bůh tuto skutečnost respektoval);
c) sebezjevení Boha ve SZ je postupné, a postupná je i výchova národa.
2. Vyprávění událostí pohoršlivých:
a) vyprávět neznamená schvalovat.
b) jde o jiné jazykové zvyklosti - slova, jež nám připadají necudná,
vulgární, byla tehdy běžná a neutrální.
3. Proklínání: vyjadřují jinou mentalitu, poznání a duchovní úroveň
Izraelitů. Proklínající žádal, aby byli spravedlivě potrestáni hříšníci,
bezbožníci a utlačovatelé. Často šlo o součást modlitby, jež měla v
konečném účinku vyjádřit přání, aby nebylo bezbožníků, lidí, kteří
urážejí Boha.
neboť se zjistilo, že uvádění autoři ve skutečnosti autory dané knihy v
mnoha případech nejsou.
Výroky PS lze doložit téměř vše, často protichůdné věci. PS obsahuje
řadu zdánlivě si odporujících výpovědí, pokud tyto výpovědi vytrhneme
ze souvislosti, z celku textu. U biblických výpovědí je chápání textu
jako celku velmi důležité.
NZ nám poskytuje světlo k plnějšímu pochopení SZ. Tím však tento
proces nekončí. Bůh přece působí i dnes: v životě, liturgii, nauce církve,
a tak výroky celého Písma mohou být hlouběji pochopeny ve svém
významu, jsou-li čteny ve světle celé zkušenosti církve až po naši dobu
a až do definitivního naplnění království. Tento význam biblických
výroků, chápaný ve vztahu k celé Boží ekonomii spásy, se nazývá
integrálním (křesťanským) smyslem Písma. Prakticky to znamená, že z
Písma nemohou být vyvozovány závěry, které by odporovaly víře
církve.
1.9 Vztah Starého a Nového zákona
Oba Zákony obsahují Boží zjevení, ovšem v různých stupních či fázích.
Jejich vztah je vyjádřen v NZ větou "Nepřijel jsem Zákon zrušit, ale
naplnit" (Mt 5,17). Kristovu osobu můžeme chápat pouze na pozadí
předchozí činností Boží, vyjádřené ve SZ. SZ je naplněn NZ, tj. jeho
výpovědi nabývají plného významu až ve světle NZ. NZ je připraven
SZ - neustále na něj odkazuje. Jsou to dvě fáze jediné skutečnosti. V
obou se mluví o stejných dějinách a stejném plánu spásy, který v nich
Bůh uskutečňuje.
Bůh je autorem celé bible. I po sepsání SZ knih by byl Bůh mohl
rozvíjet další průběh dějin spásy různým způsobem. Ve vytvoření
křesťanského kánonu tkví rozhodnutí církve, že od nynějška se v jejím
Písmu sv. má SZ chápat v tom smyslu, který dostává od Krista. Co
chtěl Bůh skutečně říci, vysvitne teprve tehdy, když pochopíme jednotu
v mnohosti biblických výpovědí.
1.11 Literární kritika
Chceme-li se dobrat původního významu nějakého textu, musíme tento
test podrobit kritice (ř. krinein - soudit): textové, historické a literární.
Textová kritika má za cíl rekonstruovat text v původní podobě, kterou
mu dal jeho autor. To znamená odstranit chyby opisování (nebo tisku),
cizí výpisky a doplňky, okrajové poznámky (glosy). Dále to znamená
vyloučit tendenční úpravy, které zeslabují nebo zkreslují smysl, které
uhlazují sloh nebo se snaží změnit autorovy myšlenky. V případě Písma
jsme konstatovali, že text, který máme dnes k dispozici, se podstatně
shoduje s tím, který napsali jeho autoři.
Historická kritika zkoumá pravost díla a jeho historičnost, tj. zjišťuje,
od koho text pochází (jmenovitě nebo obecně), z jaké doby, z jakého
prostředí i okolnosti vzniku. Dále zjišťuje, jaké důvěry autor zasluhuje,
jaké meze má jeho výpověď. U historických knih se zjišťuje, z jakých
pramenů autor čerpal. Badatel dále zkoumá a srovnává údaje obsažené
v knize se skutečnostmi, které zná odjinud. Tak je možné zjistit
spisovatelovy omyly a poznat historiografickou hodnotu jeho díla.
Literární kritika zkoumá pravý smysl každého textu. To znamená, že
daný text podrobuje jazykovému zkoumání (studuje gramatiku, syntaxi,
1.10 Problém protiřečících si míst Písma
K autentičnosti textů patří i zjištění, zda daný text napsal skutečně ten,
jemuž je připisován. V případě Písma se dostaneme do určitých obtíží,
7
zjišťuje kontext a paralelní místa, aby mohla stanovit přesný význam
slova). Dále stanovuje literární druh daného textu. Každá lidská
výpověď je součástí nějakého literárního druhu, resp. dodržuje (popř.
úmyslně nedodržuje) určité zvyklosti. V opakujících se situacích má
jazyk tendenci k vytváření určitého stereotypu, k formuli až floskuli.
Slova se stávají klišé, frází. V písemném projevu je užívání relativně
pevných forem nezbytné.
Podle toho, co a komu chce člověk sdělit, užívá různých literárních
druhů: takovým literárním druhem či literární formou je např. oběžník,
právní dokument, slovníkové heslo právě tak jako lyrická báseň,
epigram, anekdota, román, povídka či novela. Literární druhy jsou sice
relativně stálé, ale časem doznávají vývoje v závislosti na měnících se
životních podmínkách. Pro některé biblické literární druhy nemáme
paralelu v dnešní umělecké literatuře, takže je ani nedokážeme přesně
pojmenovat (např. midráš).
Kritika forem se snaží jednotlivé formy objevit, co nejpřesněji popsat,
stanovit úmysl a tzv. postavení v životě (něm. Sitz im Leben), tj. jakou
úlohu měl daný literární druh (forma) v životě společnosti (kult, kázání,
vyučování apod.). V praxi to není vždy snadné. Někdy je totiž velmi
obtížné rozlišit obsah a formu.
Způsob biblického vyjadřování je dán jednak způsobem myšlení
Izraelitů, jednak charakterem jazyka, který byl k vyjádření použit.
Hebrejština je řeč názorná, barvitá, ale zcela neuzpůsobená ke sdělování
složitých duševních pochodů či abstraktních pojmů. Ke sdělení určitých
abstraktních pravd používá bible konkrétních obrazů.
Čas je chápán víc kvalitativně než kvantitativně, proto nemá jen lineární
charakter. Při vyjádření postihovali víc vnější zjev a způsob chování
než vnitřní podstatu věcí a osob. S tím souvisí i nám často neobvykle
znějící hrubý antropomorfní způsob vyjadřování, mluví-li bibličtí
spisovatelé o Bohu. Nápadné je také tzv. myšlení celistvosti, které
posuzuje celý národ nebo stav podle jednotlivých zástupců a pohlíží na
jednotlivou událost či osobu jako na typickou pro celé dlouhé dějinné
údobí.
Izraelští spisovatelé ve svých líčeních s oblibou užívají jednostranného
zkreslování, opakování, paradoxů a nadsázek, které nelze považovat za
lež nebo překroucení pravdy, nýbrž za účinný prostředek, jak vyjádřit
myšlenky pokud možno názorně a výrazně. Příznačným pro semitské
myšlení je dále určité zmaterializování duchovních pochodů a sil, což
často připomíná magické představy. Slovo není pro Semitu pouhým
zvukem, nýbrž činnou, tvůrčí nebo ničivou silou. Proto se domnívá, že
kletba nebo požehnání působí to, co se jimi vyjadřuje.
Orientálci kladli váhu spíše na náboženský význam své zprávy než na
její dějinnou přesnost. Proto u nich zaujímá takové místo výpravná
báseň, podobenství, bajka a naučná legenda.
Z množství literárních druhů (forem), které se vyskytují v Písmu, lze
např. jmenovat z prozaických útvarů: genealogické seznamy, seznamy
úředníků, smlouvy, dopisy, náboženské proslovy, zákony, vyprávění,
kroniky, paměti, sbírky dokumentů, biografie, volné vyprávění, alegorie
apod.;
Z básnických útvarů: satira, milostná píseň, požehnání, báseň výpravná,
žalmy (mudroslovné, lamentace individuální, ale i veřejné, děkovné i
prosebné zpěvy, hymny atd.), hádanky, vtipné sentence, přísloví,
orákula, vyznání atd.
1.12 Literární a básnické prostředky
a) se smyslem vlastním:
Přirovnání vzniká srovnáváním osob nebo věcí na základě společného
znaku (Petr je silný jako lev).
Podobenství (parabola) - přirovnání rozšířené v celek. Podobenství v
širším slova smyslu znamená každý obrazný způsob mluvy; v užším
slova smyslu znamená zpravidla vyprávění možného, skutečného nebo
smyšleného děje ze života anebo přírody za účelem znázornit vyšší,
většinou mravní pravdu. SZ podobenství - Nathanovo o ovečce a boháči
(2 Král 12,1-4). NZ podobenství jsou hojná; Kristus je často užíval, aby
objasnil své učení - o rozsévači, o chytrém správci apod.
Bajka - smýšlené vyprávění, v němž jednají zvířata, rostliny nebo věci
jako lidé - cílem je vyjádřit nějakou životní pravdu. SZ 2 bajky Joatamova (Sdc 9,8-15). NZ - slova o církvi jako těle (1 Kor 12,15-22).
Tyto literární útvary mají literární smysl vlastní, i když zachycují jen
realitu literární a jsou používány ke sdělení nějaké obecnější pravdy.
8
b) se smyslem přeneseným:
Metafora - označení jednoho jevu pojmenováním jevu jiného na
základě jisté podobnosti a srovnání, nebo konfrontace. Metafora je
zkoncentrované přirovnání. Věty typu: "Vy jste sůl země", "Vy jste
světlo světa" leží na rozhraní metafory a přirovnání.
Metonymie - přenos pojmenování jednoho jevu na jev jiný na základě
jejich věcné souvislosti, vnějších nebo vnitřních vztahů. Předpokladem
je závislost významů. "Nepřišel jsem zasévat pokoj, ale meč“.
Synekdocha - přenos pojmenování jednoho jevu na jev jiný na základě
jejich věcných souvislostí kvantitativních (celek-část). Místo město brány, já - moje duše, Jeruzalém - Sión.
Emfaze - plnost významu nějakého výrazu, která mu v běžném užívání
nepřísluší. Život = úzké společenství s Bohem, smrt = odloučení od
Boha (typické pro žalmy).
Hyperbola - nadsázka, pojem neurčité velikosti nebo malosti je
zaměněn pojmem přehnané velikosti nebo malosti. "Přál bych si věru,
abych já sám byl zavržen Kristem pro své bratry." (srv. Řím 9,3).
Litotes - pojem výrazně kladný je vyjádřen mírněji pomocí dvou
záporů. „A ty, Betléme... nijak nejsi nejmenší mezi knížecími městy
judskými" (Mat 2,6).
Eufemismus - mírnější výraz místo slova, které označuje nepříjemné
představy. Často souvisí se smrtí. Kryje ho černá zem. Odešel = zemřel.
Ironie - výsměch opakem. "Hle, Adam se stal jako jeden z nás,
poznávaje dobré i zlé" (Gen 3,22).
Sarkasmus - jízlivý výsměch "Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže" (Mk
15,27-40).
Symbol - znak, který zastupuje obecný pojem - symbolické jednání v
Písmě (Jeremiáš se jhem, rozbíjející hliněný džbán apod.). Číselný
symbolismus (Apokalypsa), symbolismus vlastních jmen (synové
Izaiášovi); přirozený - schopnost zastupovat je obsažena v druhé
skutečnosti samé: "Tobě dám klíče království" = moc; konvenční - na
základě domluvy - vlajka.
Alegorie - rozvedený symbol: jinotaj, obrazné vyjádření dějů, pojmů a
lidských vlastností založené na utajené paralelnosti jevů. Vztah mezi
odkrytím a zakrytím významu má jediné logicky postižitelné řešení jakmile je nalezen klíč k paralele, je rozluštěn smysl jinotaje.
Pseudonymie - autor se představuje pod cizím jménem.
Zvláštnosti biblické poezie
Biblická poezie je nerýmovaná, nezná strofické útvary v našem pojetí.
Důležitým prvkem v její poetice je tzv. paralelismus membrorum
(myšlenkový úměr): synonymický (souzvučný) - opakuje myšlenku
vyslovenou v 1. polovině verše jinými slovy v 2. části verše: "Sešle ti
pomoc ze svatyně, ze Siónu ochraňuje tě" (Ž 15,3);
antitetický (protikladný) - poměr je vyjádřen protikladem: "Výdělek
spravedlivého přispívá k životu, zisk bezbožného k trestu" (Přísl 10,16);
syntetický (doplňující) -doplňuje myšlenku 1. členu verše ve 2. členu a
více ji rozvádí do dalších důsledků: "Učit budu hříšníky tvým cestám,
takže se bezbožní obrátí k tobě" (Ž 50,15).
Paralelismus je příznačný pro celé básnictví starého Orientu.
9
2 Palestina (Svatá země) v době biblické
Jména Palestina bylo používáno Řeky pro označení území Filišťanů
(mát Palastu, Filistu). Římané ho používali od 2. stol. př.Kr. všeobecně
pro označení Judska. V pozdější době bylo rozšířeno na celé území před
i za Jordánem.
Nejsevernějším městem biblické Palestiny byl Dan na úpatí Hermonu.
Nejjižnějším místem byla Beršeba, jistý druh oázy v místech, kde hory
přecházejí v neúrodnou step. Vzdálenost je vzdušnou čarou 240 km.
Šířka zaslíbené země byla nestejná: na severu je vzdálenost Jordánu od
Středozemního moře asi 50 km, na jihu kolem 130 km.
Palestina se dělila na dvě části: Předjordání a Zajordání. Celá Palestina
zabírala zhruba plochu 25 124 km - asi jako Morava. Rozloha nebyla
stabilní, záleželo tu na moci a schopnostech jednotlivých králů. Počet
obyvatel v době Ježíšově se odhaduje na 2-3 milióny. V době Ježíšově
zahrnovala: Judsko, Samařsko, Galileu a na druhé straně Jordánu Pereu
a Decapolis.
Její západní hranici tvoří Středozemní moře, jižní tzv. Egyptský potok,
čili údolí Aríš a poušť, východní Arabská poušť, severní horské masívy
Libanonu a pohoří Hermon. Palestina byla poměrně dobře oddělena od
sousedních území, ale vedly přes ni důležité obchodní cesty.
Geologické podmínky ji dělí na tři znatelně odlišné části:
- rovinu přímořskou
- západojordánskou vysočinu;
- východojordánskou vysočinu.
Obě vysočiny od sebe odděluje hluboká proláklina, táhnoucí se poříčím
Jordánu až k Rudému moři a přes ně dál až do Afriky. Je to nejhlubší
proláklina zemská, která klesá směrem k Mrtvému moři od + 2 m n.m.
až po - 392 m n.m. v Mrtvém moři. Protéká jí v tomto úseku řeka
Jordán, hlavní palestinská řeka.
Jordán pramení na svazích Hermonu (2 760 m n.m.), teče přes
Genezaretské jezero (též Tiberiadské, Galilejské moře, dlouhé 21 km,
široké 12 km, hluboké 30-48 m) do Mrtvého moře více než 320 km.
Mrtvé moře je dlouhé asi 75 km, široké asi 16 km, největší hloubka v
severní části je 401 m, v jižní 1-4 m. Plocha povrchu je zhruba jako
Ženevské jezero. Voda obsahuje až 26% soli (6x víc než v jiných
mořích) a jiných anorganických látek. Obsahuje tolik sloučenin chlóru a
brómu, že je v ní jakýkoliv život vyloučen. Na březích je dost síry a soli
a jsou prakticky pusté.
Důležitým činitelem v dějinách Palestiny byly obchodní a vojenské
cesty vedoucí přes její území. Z Egypta šla jedna hlavní cesta přes Gázu
po pobřeží do Megida, dále kolem Genezaretského jezera dále do
Mezopotamie. Druhá cesta vedla z Egypta vnitrozemím. Třetí velká
cesta šla po východní straně Jordánu do Damašku. Vedle těchto cest zde
existovalo mnoho dalších menších spojovacích cest.
V Palestině jsou dvě roční období: období sucha a období dešťů.
Období dešťů trvá od konce října do poloviny května, vrcholu dosahuje
v lednu a únoru (prudké bouře a lijáky). Bez těchto zimních srážek by
byl život v Palestině nemožný, protože větší část území je bez vodních
pramenů a řek (jedinou vláhou je potom rosa). Dešťová voda se proto
pečlivě shromažďovala do cisteren ve skalách, do umělých nádrží, dále
se rozváděla od zdrojů vodovody.
Výraz poušť znamená v těchto oblastech něco trochu jiného než u nás
(poušť typu Sahara). Označuje krajinu, kde nejsou pole, ale většinou jen
pastviny.
2.1 Jeruzalém
hebrejsky Jerúšálájim, což pravděpodobně znamená sídlo pokoje.
Jeruzalém je staré palestinské město (789 m n.m.) na skalnatém,
vápencovitém výběžku na kraji Judské pouště, nedaleko Mrtvého moře.
Staré město se rozkládá na návrší, obklopeném údolími. Na východní
straně se rozprostírá mezi městem a Olivovou horou Kidronské
(Cedronské) údolí, jímž v zimních měsících teče stejnojmenný potok. V
tomto úvalu leží i jediný stálý pramen města Gichon.
Olivová hora dosahuje výšky 828 m, na jejím úpatí se rozkládá
getsemanská zahrada. Jižní část údolí, hluboce zaříznutá a s příkrými
stráněmi, se nazývá údolí Josefat (podle tradice to má být místo
Posledního soudu). U studny Jobovy, tzv. Rogelu (dochovaná, 37 m
10
hluboká), se stýká údolí Kidronské s tzv. Hinnomským údolím. Dolní
část tohoto údolí dostala v pozdější době název Gehenna, zřejmě proto,
že zde bylo místo, kde se přinášely lidské oběti.
Původní jméno Jeruzaléma bylo Salem (sídlo nejvyššího boha), nebo
Urusalim. Město patřilo Jebusitům. Král David město dobyl a učinil z
něho sídelní město celé říše. Později zůstal Jeruzalém hlavním městem
říše jižní (v severní části - Izraeli - byla hlavním městem Samarie).
David vystavěl palác. Šalamoun palác rozšířil a vystavěl chrám, a to na
hoře Morija (podle tradice zde mělo dojít k obětování Izáka). Z doby
těchto prvních králů pocházely i první hradby.
Jeruzalém byl několikrát vypleněn. Král Ezechiáš (718 - 609 př.Kr.)
nechal mimo jiné vybudovat stoku, spojující Gíchon s rybníkem Siloe,
aby město mělo vždy zásobu vody. Roku 586 př.Kr. byl Jeruzalém
zničen Nabukadnezarem - palác, chrám í hradby byly rozbořeny. Po
návratu (po r. 538 př.Kr.) byl Jeruzalém znovu vybudován Zorobabelem
za pomoci Nehemiáše a Ezdráše.
Velkého rozkvětu se Jeruzalém dočkal až za Heroda Velikého (37 až 4
př.Kr.). Herodes přestavěl chrám do nádherné podoby, opevnil hrad v
rohu chrámového prostranství (tzv. Antoniova pevnost, tvrz). Zde bylo i
pretorium Pilátovo, kde byl souzen Ježíš. Na západním pahorku (hoře
Sión) postavil Herodes mohutný palác, chráněný třemi věžemi. Postavil
hradby, které byly zničeny Římany (v r. 70 a 135 n.l.). Dnešní hradby
jsou ze 16. stol. z doby sultána Sulimana II.
V roce 70 byl Jeruzalém dobyt Titem, vypleněn a spálen. Po potlačení
povstání Bar Kochby roku 135 byl definitivně srovnán se zemí. V
severní části bylo vybudováno město Aelia Capitolina. Židům byl
přístup do města zakázán.
Nynější stavby jsou dílem následujících staletí až do naší doby. Ve
městě žijí vedle sebe: židé, muslimové a křesťané nejrůznějších
vyznání.
2.2 Chrám
Patriarchové byli kočovníky, neměli tedy nějaké pevné místo, kde by
obětovali. Stavěli oltáře na místech, kde se jim zjevil Bůh. Zpočátku
byly z hlíny, později z neotesaných kamenů.
V Egyptě neměli Izraelité ani nějaké pevné kultovní místo (chrám), ani
nestavěli oltáře, protože Egypťané považovali zvířata, která Izraelité
obětovali, za posvátná. Měli již zde tzv. stánek schůzky (setkání), v
němž se setkávali se svým Bohem a ptali se ho na radu. Tento stan
setkávání nosili s sebou při putování pouští.
Když dal Bůh Izraelitům teokracii, nařídil vybudovat svatostan
(přenosná svatyně, v níž byla archa). Podle popisu bible byl vybudován
podobně jako pozdější chrám nádvoří, svatyně a velesvatyně s archou
úmluvy, v níž byly kamenné desky s desaterem. David archu přenesl do
Jeruzaléma, za Šalamouna byla umístěna v chrámu. Od dobytí
Jeruzaléma (586 př.Kr.) se o ní neví.
Zpočátku nebyl Jeruzalém jediným místem, kde se konaly oběti, a byl
uctíván Hospodin. Posvátných míst bylo víc. (Svou tradicí sahala až k
patriarchům a předizraelskému obyvatelstvu.) Tím, že se stal Jeruzalém
za Davida a jeho nástupců sídelním královským městem a byl v něm
chrám s posvátnou archou, stával se i hlavním střediskem kultu, až
posléze se stal střediskem jediným - jedině v jeruzalémském chrámě
měly být Bohu přinášeny oběti a konána bohoslužba.
Chrám byl postaven na hoře Morija. Šalamoun nechal plošinu srovnat,
zpevnit a obehnat sloupořadím, takže vzniklo nádvoří, v něm pak
orientován východozápadně stál chrám (vstup na východní straně).
Vlastní chrám se skládal:
z předsíně (elam) asi 10 x 5 x 7m
svatyně (hekal) asi 20 x 10 x 15m
velesvatyně (debir) asi 10 x 10 x l0m.
Ve svatyni byl po severní straně postaven stůl s předkládanými chleby,
proti němu sedmiramenný zlatý svícen, mezi nimi stál kadidlový oltář.
Sem směli vcházet pouze kněží. Velesvatyně byla prázdná (původně tu
byla archa). Do velesvatyně směl vstoupit jen velekněz, a to jen jednou
v roce - v Den smíření -, aby tu obětoval krev za hříchy všeho lidu.
Velesvatyně byla oddělena těžkým dvojitým závěsem.
Z vnější strany chrámu byla zbudována tři poschodí malých komůrek,
do kterých se vcházelo ze schodiště. Bydleli v nich kněží, některé
sloužily jako skladiště.
11
Před vchodem stály dva sloupy Boaz a Jachin. Chrám byl spojen s
nádvořím schodištěm. Východní část nádvoří tvořilo nádvoří žen,
západní nádvoří mužů. Uprostřed nádvoří mužů (poněkud vyvýšeno)
bylo nádvoří kněží, kde stál vysoký oltář, na němž byly každodenně
přinášeny zápalné oběti. Oheň na něm nesměl nikdy vyhasnout.
Naproti oltáři k severní straně bylo místo, kde se zabíjela a připravovala
obětní zvířata. Kromě kněží sem směl vstoupit jen ten, kdo obětní zvíře
přivedl, aby na ně před zabitím položil ruce. Kromě toho stálo na tomto
nádvoří velké umyvadlo, tzv. měděné moře, s vodou k umývání.
Vnější nádvoří bývalo nazýváno nádvořím pohanů. Od nádvoří žen bylo
odděleno kamenným zábradlím s nápisem varujícím pohany před
vstupem dál.
2.3 Synagoga a systém vzdělání
Při formování židovstva i pro jeho zachování byly důležité synagogy.
Vznikly v době vyhnanství. První historické zprávy jsou ze 3. stol.
př.Kr.). Byly zakládány v každém městě, kde žili Židé. V době Kristově
byly rozšířeny po celé Palestině. Synagoga byla i společenským
střediskem, v němž se židovské obyvatelstvo setkávalo i během týdne.
Tam byli Židé vyučováni Zákonu a jejich děti víře otců. Shromáždění v
synagoze jim nahrazovala chrámovou bohoslužbu, když jim pro
vzdálenost a pro chudobu nebyla dosažitelná.
Spolu se synagogami se vyvíjely i školy. Povinná školní docházka
neexistovala, zpravidla však každá židovská obec organizovala pro děti
svých obyvatel vyučování nejzákladnějším znalostem - číst z Tóry,
trochu psát a počítat. Podle tradice byly školy v Palestině založeny na
popud slavného zákoníka a farizeje Šimona ben Šatah, který žil kolem
roku 75 př.Kr. Zasloužil se o reformu, v níž se stát postaral o vzdělání
pro chlapce z venkova. Obvykle jeden učitel pro 25 chlapců.
Vyučování bylo zaměřeno výhradně nábožensky. Děti se učily
nazpaměť oddíly z Tóry, některá přísloví a vybrané žalmy. Naučené
stále opakovaly. Nejlepší žáci byli posíláni do školy pro zákoníky.
Studium bylo zaměřeno výhradně na Zákon, o ostatní vědu se prakticky
nezajímali.
Velmi silný důraz však kladli Židé na vyučování řemeslu. Téměř každý
hoch se musel naučit nějaké rukodělné práci, aby byl schopen si na sebe
vydělat. Dívky zpravidla nebyly vyučovány ve školách. Učily se
domácím pracím a připravovaly se na manželství a mateřství.
Touha po náboženském vzdělání charakterizovala celý život Židů.
Studium Tóry bylo pokládáno za znak zbožnosti. Proto Žid strávil nad
Zákonem mnoho času. V tom lze hledat i jeden z důvodů toho, že si
Židé uchovali vysokou intelektuální úroveň jako žádný jiný národ.
Židé nevynikali v žádné umělecké, řemeslné či jiné kulturní činnosti:
nezanechali nám žádné stavební či jiné hmotné památky. Jedinou
výjimku tvoří literatura. Židé jsou národem slova. Dali světu Písmo.
Vedle Písma mají Židé ještě další svůj literární "poklad" - talmud, knihu
sice dosti pozdní (ze 4. - 5. stol. n.l), obsahující však staré tradice.
Talmud se stal stejně důležitou knihou jako Písmo. Jím je utvářen
každodenní život a jemu vděčí do značné míry Židé za své trvání. Ve 2
verzích: palestinské (jeruzalémské), (4. stol.) a babylonské (5. stol).
2.4 Počítání času
Židé měřili čas pomocí fází měsíce, to je od novoluní do novoluní. Celý
rok má 354 dny. Aby se vyrovnal se slunečním (365), byl po určitých
letech vkládán 13. měsíc (rok pak měl 384 dny). Den začínal západem
slunce. Roky se počítají od "stvoření světa". V relaci s naším
letopočtem jsou takto: Náš letopočet -240 + 4 000 = židovský letopočet,
tj. např. 1982 - 240 + 4000 = 5 742.
Náboženský rok počíná nisanem (III. – IV.), letopočet se počítá od
měsíce tišri (X. – XI.).
2.5 Svět, v němž se zrodil Izrael
Izrael byl zásadně ovlivňován třemi sousedícími kulturními okruhy:
Mezopotámií, Egyptem a Kanaánem (Syropalestinou). Právě do
Kanaánu přicházejí od severu izraelské kmeny v několika
přistěhovaleckých vlnách možná už v 15. stol.pr.Kr.). Postupné usídlení
jednotlivých izraelských kmenů v Kanaánu dalo předpoklad pro
politické sjednocení izraelských kmenů, k vytvoření svazu 12 kmenů.
12
Na počátku 12. století mají izraelské kmeny obsazeny jen horské
oblasti. Přes nevelkou soudržnost kmenů se Izrael postupně zmocňoval
dalších území a měst. V kritických obdobích se ujímali vlády soudcové.
Nebyli ale stálým zřízením. Po splnění úkolu se vraceli do svého města.
A tak žil Izrael v době soudců (1200-1025) bez pevné ústřední vlády.
Pelištejské nebezpečí si vynutilo pevnější semknutost kmenů Izraele.
Pelištejci měli převahu protože užívali železné zbraně, ale Izraelci jen
bronzové. Aby vyrovnali tuto převahu, snaží se izraelské kmeny o
pevné spojení svých sil. A tak se Izrael stává monarchií. Kolem r. 1025
je za krále prohlášen Saul z kmene Benjamin.
Saul je schopný vojevůdce a podaří se mu osvobodit Izrael od Pelištejců
i jiných nepřátel. Hlavní stan si zřídil v Gibei (severně od Jeruzaléma).
Avšak kolem roku 1012 v bitvě s Pelištejci v pohoří Gelboa Saul padl.
Se souhlasem Pelištejců je v Hebronu David prohlášen za krále jižních
kmenů. Král David pochází z judského Betléma.
David postupně získává přízeň severních kmenů a kolem roku 1005 se
stává králem celého Izraele. Vede vítězné války proti Pelištejcům a
dobývá i město Jeruzalém. V něm si postavil palác a učinil ho hlavním
městem Izraele. Postupně si podrobuje všechna kanaánská města. Jeho
říše sahá od Rudého moře až k Libanonu a Damašku.
David zavedl v Izraeli organizaci ve všech oblastech života: vojenské,
hospodářské i politické. Ústřední správu vedli královští radové. Pro
každý druh správy byli ustanoveni zvláštní úředníci. David se snaží
povznést Jeruzalém i stavebně: Siónský hrad, dokonalejší opevnění. V
tom pak v daleko větší míře pokračuje syn a král Šalamoun (972-932).
2.6 Náboženství v Izraeli
Vedle politického spojení izraelských kmenů nastává i jistě zdlouhavé a
obtížné spojení duchovních tradic, spojení náboženské. V tomto
procesu se tradice některých kmenů uplatňovaly víc než tradice jiných.
Nastává také teologické vyrovnání tím, že se spojují stará jména Boží.
Tím došlo k vyrovnání mezi ústní tradicí izraelských kmenů, které
přicházely z Egypta a přinášely Mojžíšův zákon a ústních tradicí těch
kmenů, které se snad již dříve usadily v Kanaánu. Tyto tradice se pojily
k určitým místům v Palestině, která se tak stávala posvátná. Izraelci k
nim putují, a připomínají si události ze života patriarchů, které se podle
tradice na těchto místech udaly. Tak je Hebron spojen s vyprávěním o
Abrahámovi, praotci všech Izraelitů. Vyprávění o Izákovi se pojí k
Bersebě. Příběh Jakobův je spojen s Betelem, Sichemem. Na těchto
místech si Izraelité připomínají zaslíbení, které Bůh dal Abrahámovi.
Spojovacím článkem mezi praotci a Mojžíšem je tradice vyprávějící o
Josefovi Egyptském. Velmi starý a důležitý náznak spojení vidí
biblická věda ve starém vyznání víry obsaženém v Dt 26,5-9. Jde o
modlitbu Izraelce, který už jako zemědělec v zaslíbené zemi přináší
prvotiny z úrody k oběti. Liturgie je mladší, ale vyznání je považováno
za nejstarší nám dochované Krédo Izraele. A jeho základní myšlenka:
Bůh otců je Jahve, vysvoboditel z Egypta. Tím, že byl Jahve ztotožněn
s dávným Bohem otců, bylo dosaženo dvojího účinku:
1)Je zaručena historická kontinuita, protože je to jeden a týž Bůh, který
od dnů Abraháma řídil osudy Izraele.
2) Víra v Boha se v Izraeli očišťuje od starých představ boha určitého
místa, boha ochránce rodiny, kmene, národa, Bůh Izraelův.
Víra v Boha dozrává ve smyslu monoteismu: Izrael si uvědomuje, že ve
všech těch mocných činech se zjevuje jeden jediný Bůh, který
zvláštním způsobem ochraňuje a vede svůj izraelský lid.
2.7 Jednota kultu
Středem kultu izraelských kmenů putujících Sinajskou pouští byla
archa úmluvy. Ta byla Izraelitům viditelným znamením přítomnosti
Jahve a jeho pomoci. V její blízkosti byly přinášeny oběti. V době
soudců byl v Silo (severně od Betelu) postaven stan úmluvy (později
chrámová budova). V něm byla archa uložena. Zde se konaly výroční
slavnosti Jahve. V Palestině stály ovšem i další svatyně na místech
spojených starými tradicemi s událostmi ze života patriarchů (Hebron,
Betel, Sichem, Berseba). Centrální svatyní Izraele bylo ale Silo.
Když David dobyl Jeruzalém a učinil z něj politické centrum říše,
přivezl archu úmluvy do Jeruzaléma, kde byla umístěna ve zvláštním
stanu na hradě Siónu. Tak se stává Jeruzalém i centrem kultu celého
Izraele. Kultovní význam Jeruzaléma pro celý Izrael ještě vzrostl, když
král Šalamoun postavil kolem roku 950 př.Kr. v Jeruzalémě chrám.
13
Chrám je dalším krokem k upevnění jednoty kultu. K definitivnímu
sjednocení kultu však dochází až za vlády krále Josiáše, který v r. 621
př.Kr. provádí reformu kultu, podle níž jediným místem oběti jedinému
pravému Bohu se stává právě jeruzalémský chrám.
2.8 Zrození a rozvoj literatury v Izraeli
2.8.1 Dvorní kronika (kronika nástupnictví Davidova)
Izrael byl teokracií: králem Izraele byl Bůh. David je obyčejný člověk,
jmenovaný králem proto, aby sloužil lidu jako prostředník Božího
vedení Izraele. Po náboženské stránce působí na Davida proroci Gad a
Nátan, kteří Davidovi oznamovali Boží vůli, a jeho úkolem bylo Boží
rozhodnutí uplatňovat v životě Izraele.
Postavení krále tedy vylučovalo dědičné nástupnictví. K nástupu
Šalamouna na trůn nejsou dostatečné důvody. Je nutné zajistit
náboženský podklad. A právě tento podklad dává "Dvorní kronika".
Obsahuje dějiny rodiny Davidovy a nábožensky zdůvodňuje dědičné
právo potomků Davidových na trůn. "Dvorní kronika" je součástí bible
a patří k jejím nejstarším částem. ( 2 Sam 7; 9-20; 1 Král, 1 a 2).
2.8.2 Texty pro potřeby kultu
Možná, že už v době soudců se užívalo liturgických textů. Ukázkou je
Debořina píseň. (Sd 5, 2-31) a je asi nejstarším biblickým dokumentem
(kolem r. 1125 př.Kr.) Opěvuje se vítězství Izraelitů vedených soudcem
Barákem nad nepřáteli a chválí Boha za toto vítězství.
Po otevření jeruzalémský chrám, nastal rozkvět chrámové liturgie, a
vzrostla potřeba liturgických textů. Vznikají žalmy k nejrůznějším
příležitostem: výročí posvěcení chrámu, výročí korunovace krále, oběti,
pokání, písně poutníků… Máme zde počátky Knihy žalmů.
Výroční chrámové slavnosti sice vycházely ze starých kanaánských
zemědělských slavností, ale v Izraeli dostávají zcela nový obsah. Jsou
to připomínky mocných činů Jahve. Pro potřeby kultu jsou sbírány
ústně tradované příběhy o patriarších, o odchodu z Egypta, o putování
Sinajskou pouští. Tyto tradice jsou spojovány v tematické celky,
převyprávěny a nábožensky nově interpretovány. Tento zpětný pohled
na minulost ve světle nových zkušeností má objasnit situaci přítomnosti
a vytvořit předobraz budoucnosti (náboženská retrospekce)
V kultu jsou projevy Božího vedení scénicky zpřítomňovány: to, co se
udalo v době Mojžíšově, bylo znovu prožíváno v chrámě. Smlouva je
znovu slavnostně ohlašována a lidem znovu přijímána. Vnější prvky
jsou ovšem přizpůsobeny kultu, chrámovému prostředí a nové situaci.
2.9 Biblická tradice literární v 10. - 9. století - Jahvistická škola
Škola, která v 10. - 8. stol. př. Kr. sebrala, uspořádala a sepsala ústní a
písemné tradice existující v Izraeli. Tato škola se obrací k minulosti a z
ní se snaží vysvětlit rozkvět říše Šalamounovy a události jeho vlády.
Ze starých tradic zjistí, že skupina předků pod vedením Mojžíše prchla
z Egypta. Na poušti přijali Zákon svého Boha Jahve. Potom zůstávají
mnoho let na poušti a pak se přiblížili ke Kanaánu.
Na základě těchto tradic jahvistická škola vypracovala vyprávění
obsahující důležité poselství: Bůh Jahve prokázal svou moc tím, že
seslal pohromy na Egypt. Zničil vojsko faraónovo a izraelský lid
převedl přes Rudé moře. Potom trvale zasahoval do lidských záležitostí
svou mocí a svým vedením Izraele. Minulost mocnými činy Jahve
ukázala, že moc Jahve převyšuje všechny mocnosti. Jeho moc se
projevuje i v přítomnosti. Vždyť Izrael okouší dobrotu Boží ochrany,
kterou od Boha získal smlouvou uzavřenou předky na Sinaji. Velikost a
moc Izraele je důsledkem této smlouvy. Ochrana Boží bude trvat tak
dlouho, dokud bude trvat věrnost Izraele Bohu a jeho smlouvě.
Objevují se další otázky, na které se jahvistická škola snaží najít
odpověď ve starých lidových tradicích:
Proč Bůh vyvolil izraelský národ a proč s ním uzavřel smlouvu? Na to
odpovídá Abrahámovský cyklus. V Abrahámovi budou požehnány
všechny národy země. Tento univerzalismus vede k otázkám po původu
člověka a světa, po původu zla ve světě.
Na blízkém Východě nachází různé druhy zpráv o těchto otázkách. Jsou
to lidové legendy, ve kterých se objevuje: strom života, ráj, ďábelské
mocnosti, potopa atd. (epos o Gilgamešovi). Jahvističtí spisovatelé
použili tyto zprávy a upravili je tak, aby do nich mohli vtělit své
14
poselství o jediném Bohu, který je stvořitelem a vládcem celého světa.
Načrtli jasnou linii událostí, které je od počátku určena Jahvem.
Jahvistická škola psala pro potřeby své doby, ale zároveň položila
základy, na kterých mohli pozdější pisatelé budovat. Texty, které
jahvistická škola napsala, jsou nejstarším písemným pramenem
Pentateuchu. Její dílo se nazývá "Dílo Jahvistovo". V Jos a Sdc se
projevuje jeho vliv.
Charakteristika:
a/ pro Boha užívá jméno JAHVE
b/ Vysoká vypravěčská úroveň jednoduchými prostředky
c/ Psychologický popis. Zná myšlení člověka a umí je vyjádřit.
d/ Teologický univerzalismus. Boží požehnání a spása pro všechny
národy (Gen 12,2). Jahve univerzální Bůh všech
2.10 Rozdělené království
Již za Šalamounovy vlády byly stále zřejmější roztržky a napětí. Ty
vedly po jeho smrti v r. 932 k rozdělení říše. Hlavní důvody rozdělení:
a/ Náboženská tolerance pohanských náboženství Šalamounem.
Především prorocké kruhy tvořily náboženskou skupinu odporu.
b/ Odstředivé tendence severních kmenů. Ty se stavěly proti všem
centralizačním pokusům Šalamouna, který nerespektoval jejich
starodávné kmenové tradice.
c/ Velká daňová břemena, která nutil Šalamoun odvádět na rozsáhlou
stavební činnost, na zesilování a zřizování pevností, zřízení mohutné
armády a obchodního loďstva.
Po smrti Šalamouna se rozpory ještě více vyhrotily. Syn Šalamouna
Roboam zůstal v Jeruzalémě jako král pouze judský, zatímco ostatní
izraelské kmeny povolaly za krále Jeroboama.
Království Judské mělo svůj náboženský a politický střed v Jeruzalémě.
Judsky král je jako potomek Davidův považován za prostředníka mezi
Bohem a jeho lidem. Tato důvěra v potomky Davida zůstává zachována
přes jejich mnohá selhání a zrady.
V severním království se ve vládě během 200 let vystřídalo 9 dynastií.
Králové jsou často provoláváni lidem a někdy i proroky. Nový král se
zmocní násilím trůnu (8 vražd krále) a ani hlavní město nemá pevnou
tradici. (Sichem, Tirsa, Samaria)
Během 9. stol. př. Kr. narůstá moc Assyrie. Assyrský král Salmanasar
III. si postupně (kolem r. 840) podmaňuje Fénicii, Damašek i Izrael a
všichni musejí odvádět poplatky.
Napětí v oblasti definitivně řeší assyrský král Sargon II. Po tříletém
obléhání dobyl Samarii v r. 722. Obyvatelstvo odvléká do zajetí a
izraelské území kolonizuje obyvatelstvem z Mezopotámie.
Po mnohých neúspěšných pokusech se Babylon osvobozuje od
nadvlády Assyrie a postupně jeho moc narůstá.
Chaldejský princ Nabopolassar se zmocnil Babylonu a v r. 626 se
prohlásil za babylonského krále. Tak byla založena Novobabylonská
říše. V r. 598 dobyl následník babylónského trůnu Nabuchodonosor
Jeruzalém. Část judské šlechty je odvedena do zajetí. Na trůn je
dosazen Sedekiáš.
Roku 586 je Sedekiáš zapleten do vzpoury proti Babylonu. Po dvou
letech obléhání je r. 586 Jeruzalém dobyt. Město je zničeno, většina
obyvatel odvlečena do Babylonu.
Po smrti Nabuchodonosora (r. 562) moc Babylonu rychle upadá, a to
pro vnitřní nestabilitu a také růstem moci nové říše Persie. Perský král
Kýros se r. 539 obrátil proti Babylonu a zničil jeho vojsko a stává se tak
vládcem největší říše jakou, svět poznal.
2.10.1 Náboženská situace Království Izrael
Severní říše byla již svou zeměpisnou polohou vystavena vlivu
kanaánského náboženství více než Judsko. Pro kmeny pastevců, které
přecházely k usedlému životu, vyvstala brzy otázka, zda Bůh, který je
provázel na jejich cestách se stády dobytka, jim bude pomocníkem v
jejich životě zemědělců, nebo zda pánem plodnosti polí, růstu plodin,
rytmu ročních období deště a sucha není Baal. Odpověď byla více méně
taková, že vlastnosti Baalovy se přenášely na Jahve.
Přitom se náboženská izraelská tradice snaží Jahve pozvednout z čistě
přírodní roviny na rovinu dějinnou. Tak Jahve zůstává Bohem otců,
Bohem vysvoboditelem z egyptského otroctví, Bohem smlouvy na
Sinaji a dostává se mu nové funkce: je Pánem deště a bouře, Pánem
15
úrody. V náboženské praxi nebyly hranice tak přesné a kult Jahve se
často mísil s kultem Baala.
A právě kult se v této době klade za podstatu náboženství samého. Kult
Jahve v izraelském národě dosáhl svého nejskvělejšího vyjádření v
Jeruzalémském chrámě. Když se rozpadla Šalamounova říše, byly
zbudovány chrámy v Betelu a Danu,a místo archy úmluvy tam umístil
obrazy býků jako symboly přítomnosti Boží, jako viditelná podnož
neviditelného Boha. Ale také bůh Baal se v kanaánském náboženství
ztělesňoval jako býk. Proto byl i kult Jahve pod obrazem býka ve
svatyních vystaven nebezpečí, že se stane magickým kultem Baala.
Po porážce od Assyřanů a deportaci zbývá z původních dvanácti kmenů
jen Juda a část kmene Benjamin, které tvořily obyvatelstvo Judska. Na
území severní říše jsou pak ze vzdálenějších zemí přivlečeni noví
obyvatelé. Tato směs národů a zbytky izraelského obyvatelstva se
postupně spojují a vytvářejí národ Samaritánů.
2.10.2 Království Juda
Jižní království bylo menší a hospodářsky méně významné než severní.
Jeho poloha mimo karavanní cesty, ve špatně přístupných horách, ho
činila také politicky méně významným. Jeho uzavřené území bylo svou
polohou poněkud lépe chráněno. Politicky bylo stabilnější, protože je i
v dobách krize a převratů zachována vláda rodu Davidova. Klíčovou je
pro stabilitu jižní říše jednota kultu: Jeruzalémský chrám je středem
náboženského života judského království. Jeho význam stále roste a
vrcholí, když jej král Josiáš r. 622 prohlašuje za jediné místo oběti.
Josiáš (640-609) je jako osmiletý prohlášen králem. Využívá úpadku
moci Assyrie k reorganizaci království a také k obnově bohoslužby
Jahve. Modloslužbu úplně potlačuje. Navíc provádí náboženskou
reformu podle knihy Zákona, nalezené v chrámě (jádro Deuteronomia).
Roku 609 táhl egyptský faraón Necho II. přes Judsko na pomoc Assyrii
proti Babylonu. Josiáš chce zabránit postupu Egypta. V bitvě u Megido
je smrtelně raněn a v Jeruzalémě umřel.
Když je Necho II. poražen Nabuchodonosorem (605), musí proegyptský
král Joakim uznat Babylon za svého nového pána a dát mu rukojmí z
řad šlechticů. Pak posílá poplatky do Babylonu. Když se ale po letech
vzbouřil a snažil se spojit s Egyptem proti Babylonu, je Jeruzalém
obležen. Joakim umírá a Jeruzalém se vzdává. Mnoho nejlepších lidí
z království je odvedeno do zajetí.
Sedekiáš (597-587) je dosazen Babylonem na trůn, aby vládl zbytku
národa. Ale i on se po čase postavil do opozice proti Babylonu.
Nabuchodonosor po druhé obléhá Jeruzalém. Po dvou letech je
Jeruzalém r. 586 dobyt. Sedekiáš oslepen a odveden do zajetí a s ním i
zbytek judského lidu. Chrám jeruzalémský a všechny důležité budovy
jsou vypáleny, hradby zbořeny. Království Juda přestalo existovat.
2.10.3 Babylonské zajetí
Do zajetí bylo odvedeno asi 50 000 lidí z Judska. (Tedy Židů, jak se od
té doby začalo Izraelcům z Judy říkat.) Zdá se, že s nimi nebylo v zajetí
zacházeno špatně. Mohli si budovat domy, zaměstnávat se obchodem.
Největší ztrátou pro Židy byla ztráta chrámového kultu, který byl
středem jejich náboženského života. Proto se kněží a proroci (prorok
Ezechiel) snaží semknout vyvolený národ kolem nového náboženského
středu, a tím je Zákon Jahve a životní řád, z něj plynoucí. Tak judští
vyhnanci v Babylonu stále více zachraňovali příkazy Boží, týkající se
každodenního i náboženského života, a odmítali vše pohanské. Pečlivě
zachovávali sobotu, obřízku a další přikázání, která je odlišovala od
jejich pohanského okolí. Tak si udržovali vědomí národa Bohem
vyvoleného. Protože zmizel chrám a s ním pečlivě vypracované formy
kultu, vracejí se Židé ke starým tradicím. Ty jsou zapsány v posvátných
knihách. Jsou písemně zachovány (zachycovány) další ústní tradice a
výroky proroků.
Staré literární tradice jsou spojovány a nově interpretovány z hlediska
nové situace a nového poznání Boha Jahve, nové zkušenosti s ním. Tóra
a některé knihy prorocké (Nabiim) právě v době zajetí a ve století po
něm dostávají svou definitivní podobu, jak ji dnes známe.
2.11 Biblická literární tradice v 8. - 5. stol.
2.11.1 Elohistická škola
Škola, ze které vyšel další pramen literární biblické tradice: pramen
elohistický. Vznik této tradice neumíme místně ani časově určit.
16
Vzhledem k tomu, že pramen jahvistický pochází z jižní říše, soudí se,
že Elohista vznikl v říši severní. Časové určení je také velmi přibližné.
Jistě vznikl po rozpadu Šalamounovy říše (932) a před pádem jižní říše
(586). Nejpravděpodobnější jsou století 9. a 8. Tato škola vychází ze
stejných ústních tradic jako jahvistická. Často vypráví o stejných
událostech. Části elohistické tradice jsou obsaženy v prvních čtyřech
knihách Pentateuchu.
Charakteristika elohistického pramene:
a/ Pro Boha užívá jména Elohim. Elohim je množné číslo od slova El,
které ve všech kanaánských jazycích označuje boha. (Také v bibli je
nacházíme: El - Šadaj- Bůh všemohoucí, Panu El - Tvář Boha.)
Množným číslem Elohim hebrejština vyjadřuje abstraktum, božství
Boha. (To odpovídá teologii Elohisty, která vyzdvihuje velikost,
všemohoucnost a vznešenost Boží. Zdůrazňuje vzdálenost mezi Bohem
a lidmi. Překlenout ji pomáhají sny, andělé, hlasy z nebe. Jejich
prostřednictvím Bůh sděluje lidem svou vůli.) Z velké úcty k Bohu se
Elohista neodvažuje použít Božího jména Jahve a místo toho označuje
Boha vlastností, která činí Boha Bohem: Božství - Elohim.
Je nápadné, že ještě další dvě jména užívá Elohista jiná než Jahvista:
Amorejci (E) - Kananejci (J) Oreb (E) - Sinaj (J)
b/ Styl Elohistův je těžkopádný a mnohomluvný.
c/ Elohista nemá univerzalistický pohled. Jeho zájem se soustřeďuje jen
na Izrael. Vyprávění začíná od patriarchů. Líčí je co nejpříznivěji. Zato
vůči pohanům je víc nedůvěřivý než Jahvista. Snaží se tak chránit
monoteismus Izraele. Velkou úctu má k Mojžíšovi.
2.11.2 Dílo deuternomistické
První spis této další literární biblické tradice vznikl před rokem 622. Na
základě této "knihy Zákona" provedl král Josiáš reformu kultu. Užívá
však velmi starých tradic sahajících až do dob Mojžíšových. Je sepsán
ve formě Mojžíšovy řeči před jeho smrtí. Mojžíšovo poselství
aktualizuje pro svou dobu.
Kníhaje vedena jedinou myšlenkou. Izrael musí zůstat věrný smlouvě s
Jahvem, uznat Jahve jako jediného Boha a uctívat jej jediným kultem v
jediné svatyni. Styl je velmi osobitý. Je to působivý, zapřísahající
kazatelský sloh. Duch a řeč tohoto spisu působí na čtenáře velmi silně.
Usilovně nabádá k věrnosti smlouvě s Bohem. Je základem 5. Knihy
Mojžíšovy – Deuteronomia.
Když jsou Židé v babylonském zajetí, vznikají v duchu a stylu
Deuternomia další spisy deuternomistické tradice. Přepracovává se a
rozšiřuje Deuteronomium do dnešní formy. Dále jsou to soustavné
dějiny Izraele od Mojžíšovy smrti až po pád Jeruzaléma a babylonské
zajetí. (Joz, Sdc, 1,2 Sam, 1,2 Král).
Při sepisování Dt dějin bylo použito starších písemných tradic. Úryvky
těchto starších tradic jsou obohacovány aktuálními vsuvkami. Duch
knih je shodný s duchem Dt: věrnost Jahve, Bohu úmluvy. Odpad od
Jahve je příčinou všeho zla.
2.11.3 Kněžský kodex (priester codex)
V době mezi roky 568 - 400 skupina spisovatelů z okruhu
jeruzalémských kněží popisuje dějiny spásy od stvoření světa až po
obsazení zaslíbené země. Přitom preferuje určité náměty: vše, co se
týká svatyně a kultu. Na způsobu podání je nápadné pedantské,
zevrubně schematické vyjadřování. Používá genealogie k překlenutí
času od jednoho význačného období k jinému. Zvlášť zdůrazňuje
událostí, které jsou důležité pro období exilu a těsně po něm.
Chce utlačenému, politicky bezvýznamnému národu připomenout, že je
národem vyvoleným. Chce přispět k jeho národnímu sebevědomí
jedinečnosti a výjimečnosti mezi ostatními, třebaže mocnými národy.
Chce přispět k národní a náboženské jednotě.
Z toho pak plyne hlavní úkol díla, které nazýváme Kněžský kodex:
ukázat Mojžíšovo zákonodárství jako soubor kultovních předpisů. Tedy
tak, jak to odpovídalo potřebám doby. Můžeme uvést příklad sabatu a
obřízky. Důležitost získávalo také kultovní zákonodárství a uzákonění
privilegovaného postavení velekněze, který se po pádu královského
úřadu ujímá vedení lidu a prostřednictví mezi Bohem a Božím lidem.
Tento úkol plní kněžský kodex tím, že vyčerpávajícím způsobem
popisuje příkazy smlouvy uzavřené Mojžíšem na Sinaji. Člověk se
pozvedá k Bohu věrným zachováváním zákonů a předpisů tradice.
Izraelský národ je chápán jako kultovní komunita řízená kněžími.
17
Zjevení je rozděleno do čtyř etap: stvoření, smlouva s Noem, smlouva s
Abrahámem, smlouva sinajská. V těchto etapách se užívá pro Boha
různých jmen. Ve dvou prvních Elohim, v době patriarchů El-Šedaj, v
době Mojžíšově Jahve.
Kde se zákonodárství Kněžského kodexu vzalo, není zcela jasné. Snad
je to teologické vyjádření starých tradic a liturgických zvyků, kterých se
po staletí užívalo v Jeruzalémském chrámě a které se ústně zachovávaly
z jedné generace kněží na druhou.
Kněžský kodex asi nezůstal dlouho samostatným spisem. Velmi brzy
byl zpracován s dílem jahvistické a elohistické tradice v jednotné
vylíčení dějin spásy.
Během redakčních prací jsou nejen spojovány starší prameny s
kněžskými, ale dochází i k rozšíření o nové texty. Toto rozšíření je dost
rozsáhlé, např. kniha Leviticus. Tato redakce je uzavřena kolem roku
400 a od té doby existuje Pentateuch v té formě, jak jej známe dnes.
Vznikal tedy více než 500 let, počítáme-li dobu od počátku literární
tradice až po závěrečnou redakci.
Z výsledku práce redaktorů Pentateuchu je vidět, s jakou úctou
přistupovali ke starým pramenům. Všechny tři prameny se zabývají
událostmi dějin Izraele paralelně. Při sjednocovací redakci postupují
bibličtí redaktoři asi následovně:
1) Když je to možné, řadí svá vyprávění o téže události za sebe. Takto
vzniká zvláštní literární úkaz - duplikace. Často zachovává starší podání
paralelně s novějším i přesto, že si v mnoha bodech odporují.
2) Není-li možné zařadit dvě tradice paralelně, volí jednu ze tří
možností:
a/ Jeden pramen vynechá (často pramen elohistický).
b/ Provádí kompozici z prvků jednotlivých tradic (často jen jednotlivé
věty).
c/ Snaží se o vlastní přechod z jednoho pramene do druhého. Text
rozšiřuje nebo upravuje.