m1d-skrivanek-metodika - Projekt oblasti podpory OP VK

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Trh s uměním
Jan Skřivánek
Marcela Chmelařová
Robert Mečkovský
Lucie Zadražilová
metodika přednášky
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Český aukční trh –
stručný úvod
připravil Jan Skřivánek; Art+Antiques
Aukční trh představují pouze jeden ze segmentů trh
s uměním. Řada děl je prodávána prostřednictvím galerií
a nezanedbatelnou roli hrají také prodeje přímo mezi jednotlivými sběrateli. Výhodou aukcí je jejich demokratičnost a transparentnost. Demokratičnost v tom smyslu, že
rozhoduje jen výše nabídky. Při galerijních prodejích do
hry občas vstupují osobní vztahy či další vedlejší motivy.
Cena je v dražbě určována na základě otevřeného souboje vícero zájemců, což představuje jistý korektiv. Aukční
výsledky nicméně nelze považovat za zcela objektivní
a nezpochybnitelný způsob ocenění díla. Motivy dražitelů
mohou být velmi různé a jednotlivá díla v důsledku toho
mohou být podhodnocena, stejně jako přeceněna. Pokud
jsou k dispozici data o větším počtu prodejů a za delší
časové období, představují aukční výsledky dobrý nástroj
k stanovení realistického cenového odhadu.
Aukce se nejčastěji konají v sobotu nebo v neděli odpoledne. V posledních třech letech se u nás začaly pořádat
tzv. večerní aukce, které se naopak konají ve všední den.
Jde o model převzaný ze zahraničí – na večerních aukcích
je zpravidla nabízeno jen pár desítek položek ve vyšších
cenových kategorií. U běžných aukcí naopak bývá draženo několik set položek za odpoledne. Aby se člověk mohl
aukce zúčastnit jako dražitel, musíte vyplnit přihlášku
a předložit platný doklad totožnosti. Dražební číslo
v některých aukčních síních dostanete po zakoupení katalogu, jinde po zaplacení vratného registračního poplatku.
Výše příhozů se mění podle toho, o jak vysokou částku
se zrovna jedná. Do tisíce se přihazuje po stokorunách,
od tisíce do deseti tisíc po pětistovkách, atd. Je-li aktuální
cena vyšší než milion, přihazuje se rovnou po sto tisících.
Občas se v tom ale ztratí i samotní licitátoři.
Pokud se dražitel aukce nemůže nebo nechcete osobně
zúčastnit, můžete se nechat někým zastupovat, nebo se
s aukční síní dohodnout na dražbě po telefonu či prostřednictvím písemné nabídky, tzv. limitu. Oba způsoby jsou
velmi rozšířené. Limit znamená, že dražitel před aukcí
oznámí, o kterou položku má zájem a jak vysokou částku
je za ni ochoten zaplatit. Výše limitu se samozřejmě drží v
tajnosti a při vlastní aukci se postupuje stejně, jako kdyby
byl dotyčný přítomen v sále.
Při dražbě je třeba mít na paměti, že v dražební ceně
není započítána provize aukční síně. Její výše se v jednotlivých aukčních síních liší, pohybují se od 15 do 24
procent z dražební ceny. Obraz vydražený za 100 tisíc
korun tak ve výsledku bude stát ještě zhruba o 20 tisíc
víc. V provizi je již započtena DPH z této provize a případně i autorský poplatek (týká se žijících autorů a autorů
od jejichž úmrtí uplynulo méně než 70 let).
Tradičně nejdůležitějším segmentem českého trhu je
klasická moderna. Zájem o díla klasické moderny je trvalý, v posledních letech se výrazně rozevírají nůžky mezi
průměrnými a špičkovými díly. Samotné jméno není zárukou vysoké ceny, rozhoduje kvalita konkrétního obrazu.
Trh se starými mistry u nás skoro neexistuje.
Špičkových domácích autorů je poměrně málo, a většina
jejich prací je navíc ve veřejných sbírkách. Zahraničních
děl starého umění je vzhledem k přetržené kontinuitě
v období komunismu v privátním držení také velice málo.
Všude na světě navíc platí, že staří mistři zajímají mnohem menší okruh sběratelů než novější umění. Důvodem
je jednak obsah (jde často o náboženská díla, která se do
soukromých interiérů příliš nehodí), jednak větší nároky
na péči (starší díla bývají citlivější na přísné klimatické
podmínky, restaurování je dražší atd.). Na českém trhu
se před časem objevilo několik vynikajících děl českého
baroka ze sbírky Lobkowiczů. Nejdráže se prodal obraz
Petra Brandla David s hlavou Goliášovou za necelých 5,7
milionu korun. Na jednu stranu jde o velice dobrou cenu,
ve srovnání s cenami Filly či Toyen to však není nikterak
oslnivý výsledek.
Trh s uměním
3
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Zájem o umění 19. století na českém trhu v posledních
třech letech výrazně roste. Souvisí to s tím, že sběratelé
jdou především po prověřených jménech. Vedle klasické
moderny tak nyní začínají doceňovat i autory, jako jsou
Václav Brožík a Jakub Schikaneder.
Poválečné a současné umění postupně začíná získávat
na důležitosti. V prvním pololetí letošního roku padla
v této kategorii řada autorských rekordů. Díla Mikuláše
Medka, Václava Boštíka a Zdeňka Sýkory byla již opakovaně dražena za částky kolem 3 milionů korun. Cenový
rekord v kategorii poválečného umění drží jeden z obrazů
Václava Boštíka, rozměrné plátno z roku 1995, které bylo
loni vydraženo za vyvolávací cenu 5,4 milionu korun.
která přináší podrobné analýzy dění v rámci jednotlivých
segmentů trhu s umění, případové studie věnované vybraným autorům či přehled všech děl vydražených za více
než milion korun.
Případové studie –
opakové prodeje
Všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize!
Představení portálu ART+
Portál ART+ (www.artplus.cz) vznikl s cílem usnadnit
zájemcům o sběratelství a investování do umění vstup
na trh s umění. Základem portálu je databáze víc jak 100
tisíc aukčních výsledků hlavních českých aukčních síní,
u některých sahající až deset let do minulosti. Právě předchozí prodeje a prodeje srovnatelných děl v minulosti jsou
základním orientačním údajem, podle nějž lze posuzovat
přiměřenost ceny uměleckého díla.
Druhým pilířem portálu je index trhu s uměním, který převádí na jediný údaj několikero kritérií, která slouží
k popisu situace na trhu. Z indexu nejde vyvozovat informace o cenových pohybech jednotlivých děl, dává však
dobrou představu o celkové atmosféře na trhu a hodí se
ke sledování dlouhodobých trendů. Schopnost odhadnout
vhodnou dobu k prodeji či nákupu je na trhu s uměním
možná ještě důležitější než v jiných oblastech.
Podstatnou součástí portálu je rovněž redakční část
nabízející zpravodajství, analýzy a komentáře k dění na
trhu s uměním u nás i v zahraničí. Redakce také každoročně začátkem února vydává tištěnou Ročenku ART+,
Antonín Slavíček: Praha z Letné / 1908 /
olej na plátně / 50 x 60 cm
Slavíčkův obraz Praha z Letné je jedním z jeho nejslavnějších děl. Jde o monumentální malbu o rozměrech
téměř 2 x 4 metry, kterou vytvořil během pouhých 14 dní
jako protějšek k obrazu Praha od Ládví. Reprodukovaná
studie k tomuto dílo podle ART+ českými aukcemi prošla
již dvakrát a lze na ní dobře ilustrovat některé problémy
spojené s investováním do umění. Poprvé byl obraz dražen aukční síní Dorotheum v březnu 2005. Z minimálního
podání 1,08 milionu korun se jeho cena vyšplhala až na
2,52 milionu korun. Obraz se tak stal 8. nejdražším dílem
prodaným v daném roce. Znovu byla Praha z Letné dražena v říjnu 2011. Na aukci společnosti Prague Auctions
Trh s uměním
4
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
se prodala o 300 tisíc dráž, cena 2,82 milionu korun však
již stačila jen na 32. příčku v žebříčku nejdražších děl
loňského roku. Ačkoliv cena obrazu za sedm let vzrostla
o 12 procent, prodávající na celé transakci pravděpodobně
prodělal. Za obraz, pokud neměl s aukční síní dohodnuté
nadstandardní podmínky, by obdržel o půl milionu méně
než za kolik jej pořídil. Aukční síně si totiž účtují provizi
jak na straně kupujícího, tak prodávajícího. Aby investor
nakupující a prodávající na aukcích zůstal na nule, potřebuje, aby se cena při opětovném prodeji zvýšila aspoň
o 40 procent.
nabídla na své květnové aukci obraz Modrá kompozice
z roku 1925 za tehdy rekordních 7,5 milionu korun. Zůstal
však nevydražen. Na listopadové aukci Galerie Kodl byl
pak obraz Ocel pije z roku 1927, rovněž dílo z Waldesovy
sbírky, vydražen za 5,2 milionu korun. Další srovnatelný
Kupka, obraz Abstraktní kompozice z let 1925 až 1930,
se na aukci v Česku znovu objevil až po čtyřech letech.
Nového majitele našel za 15,8 milionu korun. Všechna
tři zmiňovaná díla přitom měla přibližně stejný formát.
Vysokou cenu obraz Tvar modré vysvětluje hlavně raná
datace díla. Své první ryze abstraktní malby Kupka vytvořil v roce 1912, Tvar modré tak patří mezi velmi časné
příklady abstraktního umění. Kupkových děl je v soukromém držení jen několik desítek a v posledních pěti letech
šly jejich ceny výrazně nahoru. Předchozí Kupkův cenový
rekord, stanovený v červnu 2011 na aukci sbírky Hascoe
v Londýně, měl hodnotu necelých 44 milionů korun.
František Kupka: Tvar modré / 1913 /
olej na plátně / 73 x 60 cm
Kupkův obraz Tvar modré, vydražený v dubnu na aukci
společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery za 57,4
milionu korun, je nejdražším dílem českého uměním prodaným v aukci nejen v České republice, ale i v zahraničí.
Jde o dílo restituované z Národní galerie, které Waldesovi
prodali privátně někdy po roce 2000. Tehdejší cenu jde
jen odhadovat, je však jisté, že šlo o méně než 10 milionů korun. Poprvé se Kupkův abstraktní olej objevil na
české aukci na jaře 2003. Aukční síň Meissner-Neumann,
která se tehdy starala o rozprodej Waldesovy sbírky,
Václav Špála: Kytice / 1915 /
olej na kartonu / 46 x 33 cm
Špálových Kytic se každoročně na trhu objeví několik
a jejich ceny se velice různí v závislosti na jejich rozměrech
Trh s uměním
5
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
a dataci. Reprodukovaný obraz se řadí mezi drobnější práce, jeho význam však posiluje časná datace. Většina květinových zátiší pochází z 30. až 40. let, tento olej na kartonu
je však datován již do roku 1915. V databázi ART+ obraz
poprvé najdeme v květnu 2005. Aukční síň Dorotheum
jej tehdy nabízela za 360 tisíc korun, nikdo z dražitelů
však neprojevil zájem. Znovu se na trhu objevil v květnu
následujícího roku, na aukci Galerie Kodl. Vyvolávací
cena byla snížena na 210 tisíc, několik zájemců ji však
vyhnalo na 363 tisíc korun, tedy na stejnou částku,
za kterou byl obraz nabízen o rok dřív. Po čtyřech letech,
v dubnu 2010, se obraz v aukci objevil potřetí. Galerie
Kodl tentokrát jeho vyvolávací cenu stanovila již na 600
tisíc korun. Konečná cena se však vyšplhala až na 2,04
milionu korun. Odráží to výrazný nárůst cen děl Václava
Špály, ke kterému došlo v roce 2009. Tehdy se v jediném
roce prodalo víc jeho milionových obrazů než v předchozích dvaceti letech. Dva roky starý Špálův aukční rekord
má hodnotu 5,4 milionu korun.
diptych Dva trojúhelníky, který nový majitel v únoru 2008
získal za vyvolávací cenu 4,6 milionu korun. I Linie č. 172
byla letos dražena již napodruhé. Poprvé byl obraz nabízen před čtyřmi lety na aukci společnosti Prague Auctions.
S vyvolávací cenou 1,75 milionu korun však tehdy zůstal
nevydražen. Vůbec poprvé Sýkorův obraz překonal hranici milionu korun na podzim 2006. Nejprve se jeho raná
Zahrada na aukci společnosti 1. Art Consulting dostala
z necelých 600 tisíc na 1 milion korun. O pár týdnů později
vylétl velkoformátový obraz Linie č. 100 na aukci Prague
Auctions z 1,4 na 2,73 milionu korun. Rostoucí zájem
o Sýkorovo dílo vyhnal nahoru i ceny jeho grafik. Největší
shon po nich byl v roce 2008, kdy se za více než sto tisíc
korun podle ART+ prodalo třináct jeho serigrafií. Cenový
rekord drží Linie II, pestrobarevná grafika formátu
90 x 90 cm z roku 1995 vydaná v edici 44 kusů, která na
aukci 1. Art Consulting vylétla z 94 na 307 tisíc korun.
Loni se průměrná cena Sýkorových grafik pohybovala kolem 50 tisíc korun.
Veřejná muzea a galerie,
soukromí sběratelé
a obchod s uměním
připravila: Marcela Chmelařová, ART+
Zdeněk Sýkora: Linie č. 172 / 1999 /
akryl na plátně / 110 x 110 cm
Zdeněk Sýkora dnes patří mezi nejdražší a nejvyhledávanější autory poválečného umění. Obraz Linie č. 172,
který byl na březnové aukci společnosti 1. Art Consulting
vydražen za téměř 3,8 milionu korun, je jeho nejdražším
liniovým obrazem. Dráž byl v aukci prodán jen rozměrný
Rozdíly v povaze veřejných a soukromých
sbírek, specifika akviziční činnosti
Veřejné sbírko-tvorné instituce mají své role jasně
vymezené zákonem. Jejich klíčovými úkoly jsou správa,
prezentace, odborné zpracovávání a vytváření veřejných
sbírkových fondů. Rozdíly v povaze veřejných a soukromých sbírek mohou být větší, než si uvědomujeme: to, co
máme ve fondech a to, co je k dispozici na trhu, se může
svou kvalitou, zaměřením a složením diametrálně lišit.
Trh s uměním
6
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Specifikem akviziční činnosti veřejných institucí by
mělo být nadčasové rozhodování, nepodléhající módním
vlivům. Tyto instituce často disponují strategickou informační či časovou výhodou a také výjimečnou vyjednávací
pozicí z hlediska dobrého jména a statutu instituce. Toto
postavení jim umožňuje získat část akvizic formou darů,
výhodných nákupy z výstav, atd. Tradiční model: instituce
uspořádá výstavu, poskytne prostor, finanční prostředky,
vydá katalog, odborně dílo zpracuje, zaručí se projekt
svým “dobrým jménem”. Umělec pak díla výhodně nabídne do sbírek, případně daruje. /Příklady akvizic GVU
v Ostravě v porovnání s tržními cenami/. Pokřivenou, ale
také možnou variantou tohoto modelu představuje situace,
kdy prostor, finance a podmínky pro výstavu poskytuje instituce a díla z ní pak do svých sbírek získává kurátor jako
soukromá osoba /např. známý umělec, kurátor, teoretik
a sběratel Jiří Valoch za své dlouholeté působnosti v Domě
umění města Brna/. Jiné variace tohoto modelu (např. 1:1
– tj. jedno dílo do sbírek, jedno jako dar řediteli instituce
či kurátoru) byly hojně rozšířeny ještě na konci 80. let
i později.
Význam soukromého sběratelství pro
veřejný sektor v minulosti a dnes
V minulých dobách se podstatné, rozsáhlé a velmi
kvalitně sestavené sběratelské konvoluty nakonec často
ocitly ve veřejných fondech, ať už dobrovolně či násilnou
cestou. V posledních dvaceti letech význam soukromého
sběratelství opět vzrůstá spolu s tím, nakolik se akviziční
činnost zejména veřejných galerií stává pro tyto instituce
finančně nedostupnou, nebo z hlediska strategií “přežití”
v podfinancovaných podmínkách, podružnou záležitostí.
Převážná část institucí dnes na akvizice žádné fondy vyhrazené nemá, počítá se s tím, že si ředitelé vyšetří finance
na akvizice z provozních, případně investičních prostředků. V dnešní době sběratelé nejsou již tak a priori dychtiví
věnovat své celoživotní sbírky do veřejných fondů, hledají
alternativní cesty. Jednou z nich je zahraniční model, který
zatím neumíme do našich podmínek správně „zasadit“: je
to jistá optimální funkční kombinace soukromých sbírek
a veřejných financí, tj. vytvoření muzea spolupracujícího
s významnou soukromou sbírkou v regionu, případně ji
dlouhodobě prezentující (Museum Brandhorst Muenchen,
Hamburger Bahnhof Berlin).
Klíčovou roli sehrálo soukromé sběratelství v posledních letech zejména při importu zásadních děl českého
umění ze zahraničních trhů k nám. Do českých sbírek se
tak dostala velmi cenná díla autorů, kteří působili roky
v zahraničí, př. Toyen, Jindřicha Štyrského, Josefa Šímy,
ale i Antonína Chittussiho a dalších (obrazové příklady).
Podstatným způsobem tak rozšířily poznání díla těchto
autorů.
Samostatnou, v zahraničí značně významnou kapitolou je korporátní sběratelství, kterému se u nás zatím
nevěnovala příliš pozornost a veřejností jsou tyto aktivity
vnímány rozporuplně, přesto byl např. akviziční politikou
Komerční banky v polovině 90. let vytvořen významný
konvolut soudobého českého výtvarného umění, svým
významem doplňující či simulující mezery, které v tomto období mají fondy veřejných galerijních sbírek (viz
literatura).
Proč potřebují soukromí sběratelé
veřejné instituce; sběratelé a investoři
Důležité je si uvědomit, že soukromé sběratelství vždy
v posledku najde cestu do veřejného sektoru. Rozeznáváme
v podstatě dva základní psychologické typy sběratelů – ty,
kteří mají potřebu své akvizice a sbírku sdílet s ostatními
a ty, kteří tuto potřebu nemají. Více či méně vědomým
cílem velké části první skupiny je tedy vybudovat tak kvalitní kolekci, s níž by se mohli v horizontu budoucnosti
za důstojných podmínek pochlubit ve veřejném prestižním výstavním prostoru. Příklady výstav soukromých
sbírek z poslední doby (Věci umění, věci doby – ZČG
Plzeň; Výpravy za dobrodružstvím. Kvaše a oleje Zdeňka
Buriana – VČG v Pardubicích, Pocta Picassovi – GHM
Bratislavy; široce pojatá výstavní a publikační lobbistická
politika Patrika Šimona).
Trh s uměním
7
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
I sběratelé mají svou 13. komnatu, a sice myšlenku:
„Co bude s mou sbírkou po mé smrti?“. Sběratelství je
totiž vášeň, které ti, kteří ji podlehnou, často obětují velmi
mnoho nebo úplně vše… /Viz literatura; krátké ukázky
z rozhovorů./
Kromě těchto tradičních sběratelů se dnes na trhu
s uměním pohybují také ve velké míře tzv. investoři. Mezi
těmito dvěma krajně charakterizovanými skupinami existuje velké množství přechodných „stadií“; jak říkají zkušení obchodníci, i z čistých investorů (tj. kupců, přicházejících na umělecký trh z čistě finančních a spekulačních
pohnutek) lze časem vychovat kultivované milovníky
umění, sběratele. Majitelé uměleckých děl pořízených
jako investice (tj. díla zpravidla za půlmiliónové a vyšší
částky) mají zájem na spolupráci s veřejnými institucemi
ještě výrazně vyšší, a to z důvodů „legitimizace“ těchto
děl, budování jejich výstavní a publikační historie, atd.
Veřejné projekty sloužící primárně soukromým zájmům
Jedním z nejpalčivějších, klíčových problémů dneška
jsou projekty veřejných institucí, které se tváří jako návštěvnicky přívětivé, zřizovaletem podporované, všelidové
„populární“ akce, ale de facto slouží především soukromým, často obchodním zájmům. Těmi může být budování
ceny a tržního jména tvůrce (tzv. branding), zvyšování
ceny a vytváření výstavní „historie“ konkrétního soukromého díla, nebo dokonce legalizace problematických
položek ze soukromých zdrojů (ať už děl s pochybnou
atribucí či fals). Ve veřejné sféře se tyto projekty legitimizují tzv. návštěvnickou atraktivitou, příjmy ze vstupného,
což jsou přirozeně zřizovateli velmi sledované faktory,
odborně pak snahou představit veřejnosti „nové objevy ze
soukromých sbírek“. Posledně jmenovaný bod je v současnosti ve vodách veřejnoprávních galerií velmi oblíbený
a velká část kurátorů k němu přistupuje s velkou naivitou
a značně nekriticky. /Několik příkladů z poslední doby
z výtvarné sféry: projekty monografií a výstav Václava
Radimského, Jakuba Schikanedera, také částečně i Jana
Baucha, Františka Muziky… / Možná by bylo lépe otázku
otočit: našli bychom v posledních letech velkou výstavu
klasika nebo na trhu zavedeného umělce, která by neobsahovala problematické či zpochybnitelné položky, nebo
celkovým scénářem projektu nesloužila alespoň zčásti
soukromým zájmům?
Hlavní problémy naší odborné práce,
které nakonec vždy nahrávají
soukromému sektoru
Nedostatečně zpochybňujeme a revidujeme práci našich předchůdců, předchozích generací či kolegů s vyšší
akademickou hodností. Žijeme v době povrchních generalizací, s nimiž si často vystačí už i monografie autorů
či odborné publikace. Času na zásadní široce zaměřený
výzkum je v našich institucích stále méně a zřizovatelé jej
často ani nepodporují a nepožadují. Soukromí sběratelé
a zájemci o umění toho občas o jednotlivých autorech vědí
daleko více než my. Příliš lpíme na pravdivosti tištěného
a jednou publikovaného. Neřídíme se vlastním rozumem
a úsudkem, ale tím, co je společenstvím považováno za
správné, módní či „trendy“. Nevyjadřujeme vlastní názor
a pochybnosti.
Je proto třeba apelovat na vzdělání, znalosti a morální
kvality zaměstnanců veřejných muzeí a galerií. Zásadní
problémem dneška je totiž “prodejnost”, nebo přinejmenším lehkovážnost či naivita, některých zaměstnanců
veřejné sféry. Klíčoví kurátoři NG či GHMP vystupují
„nezištně“ z titulu své funkce na před-aukčních výstavách
největších aukčních domů v Čechách, podepisují posudky,
expertizy na díla. Dokonce i po velmi problematických
kauzách na hranici zákona zůstávají neotřesitelně ve
svých kurátorských funkcích a žádnou profesní organizaci v oboru to neznepokojuje (viz kauza výstavy Natálie
Gončarovové v AJG v Hluboké nad Vltavou z loňského
května). Jaká je tedy potom role organizací jako UHS, RG
ČR, AMG ČR? Uvědomujeme si dnes dostatečně důsledky
své odborné práce pro budoucnost a lze se tomuto tren-
Trh s uměním
8
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
du smývání hranic mezi soukromými a veřejnými zájmy
vůbec nějak bránit?
Case study – několik dalších příkladů
z praxe oboru výtvarného umění
Další příklady z praxe výtvarného umění: Výstava
Antonína Chittussiho ve Východočeské galerii
v Pardubicích. Jaký byly její cíle – jaké nové odborné pojetí autora přinesla a jaký bude mít vliv na další trh s jeho
díly. Jiný příklad: Výstava neznámých děl Obrazárny ze
Skutče a problematika publikování a ocenění těchto děl.
Další kauzy: Sbírka Patrika Šimona a jeho lobbing v prostředí veřejných galerií.
Kauza Patrik Šimon a ukradený obraz Toyen: http://www.
ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporterict/209452801240042/obsah/92413-boj-o-ukradenyobraz-toyen/
Další:
M. Chmelařová, Zlatá devadesátá? Sbírka Komerční banky
ve Wannieck Gallery, Art+Antiques, 2012, č. 9, s. 73.
M. Chmelařová, Česko – slovenské přežvykování kubismu:
Pocta Picassovi v Galérii mesta Bratislavy, Art+Antiques,
2012, č. 4, s. 70-72.
M. Chmelařová, Umění neklidné doby: Černá slunce,
Art+Antiques, 2012, č. 2, s. 10-16.
M. Chmelařová, Umění se má ukazovat, rozhovor se sběratelem Janem Vykoukalem, in: Ročenka ART+, Trh s uměním v roce 2011, Ambit Media, Praha 2012, s. 16 - 20.
ISBN 978-0-904596-4-9.
M. Chmelařová, Obraz naší doby: Nový Brožík v Západočeské
galerii v Plzni, in: Ročenka ART+, Trh s uměním v roce
2011, Ambit Media, Praha 2012, s. 140 - 142. ISBN
978-0-904596-4-9.
M. Chmelařová, Antonín Chittussi včera, dnes a zítra: Jak si
vede známý krajinář na aukčním trhu, ART+ září 2012,
http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/antoninchittussi-vcera-dnes-a-zitra
J. Skřivánek, Schikaneder ze soukromých sbírek: Přehled
nejdražších obrazů Jakuba Schikanedera, ART+ červenec
2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/
schikaneder-ze-soukromych-sbirek
M. Chmelařová, Lidé k umění nacházejí cestu: Rozhovor
s Magdalenou Juříkovou o sbírce KB, ART+ květen 2012,
http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/lide-kumeni-nachazeji-cestu
M. Chmelařová, Burian pro mě není jen chvilková epidemie: rozhovor s majitelem sbírky kvašů Zdeňka
Buriana, ART+ září 2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/burian-pro-me-neni-jen-chvilkovaepidemie
M. Chmelařová, Není Dostojevský jako Dostojevský:
Záměrné klamání nebo jen chyba?, ART+ červen 2011,
http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/nenidostojevsky-jako-dostojevsky
J. Skřivánek, Filla podle Beltracchiho: Falešný Filla z
Německa, ART+ březen 2012, http://www.artplus.cz/cs/
aukcni-zpravodajstvi/1/filla-podle-beltracchiho
Problematické tuzemské projekty výstav:
Obecně ke sběratelství:
J. Skřivánek, Gončarovová případ pro policii, Artalk, květen
2011,
http://www.artalk.cz/2011/05/26/goncarovovapripad-pro-policii/
M. Chmelařová, Modigliani „po česku“ aneb Od rychlovarných konvic ke Kupkovi, Artalk, březen 2011, http://
www.artalk.cz/2011/03/07/modigliani-%e2%80%9epocesku%e2%80%9c/
M. Pachmanová (ed.), Sběratelství jako kumulace, recyklace
a obsese. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze,
Praha 2008.
J. Chatrný – R. Červená (ed.), Otakar Teyschl. Universitní
profesor, lékař, sběratel, mecenáš. Archiv města Brna
2012.
P. Uličný, Zberateľ alebo Zmluva s diablom. Rozhovory
Několik odkazů:
Trh s uměním
9
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
publicistu Petra Uličného so zberateľom Ivanom
Melicherčíkom. Artforum Bratislava 2012.
M. Klimešová, Věci umění, věci doby. Skupina 42. Sbírka
Jana Vykoukala. Arbor Vitae a Západočeská galerie
v Plzni, 2011.
A. Kollár, Jak jsem poznával a sbíral naivní umění. Albert,
Olomouc 2007.
L. Slavíček, „Sobě, umění, přátelům“, Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650 – 1939.
Barrister&Principal, Brno 2007.
Mgr. Ing. Marcela Chmelařová
(*1976) Historička a teoretička umění, ekonomka, od
roku 2002 kurátorka Východočeské galerie v Pardubicích.
Zabývá se trhem s uměním a sběratelstvím, českým výtvarným uměním 20. století, historií a současností fungování
českých muzeí a galerií. V roce 2003 připravila retrospektivu Richarda Fremunda, člena skupin Máj a Křižovatka.
Pravidelně přispívá do časopisu Art+Antiques, Prostor
Zlín a jinam, od roku 2012 šéfredaktorka portálu ART+.
Při FF MU v Brně zpracovává doktorskou práci na téma
Sběratelství moderního a současného umění v poválečných totalitních desetiletích.
Trh s uměním mezi
světovými válkami
připravil: Robert Mečkovský; ART+
Umělecký trh se v meziválečné Československé republice rozvíjel ve všech dobově obvyklých formách.
Díla žijících umělců bylo možné získat přímo od autorů
v jejich ateliérech, v prodejních galeriích, nebo na aktuálních výstavách. Postupně vznikaly prodejny uměleckých
spolků, kde mohli zájemci získat výtvarné práce jejich
členů. Předměty starého umění nabízely starožitnické obchody v širokém záběru od vetešnictví až po reprezentativní podniky na hlavních městských třídách. Starožitnosti
a díla starých mistrů patřily mezi hlavní sortiment aukčních síní. Příležitostí ke koupi starého umění se mohla
stát i návštěva některé ze soukromých galerií, nebo výstav
z majetku pražských sběratelů. V hlavním městě i na
venkově působili též podomní agenti nabízející výtvarná
díla – tzv. „běhouni“. Teoretické rozdělení na primární trh
s díly pocházejícími přímo od autorů a obchod zaměřený na opakovaný prodej starožitností a obrazů z majetku
sběratelů vyžadující specializovaného zprostředkovatele
často postrádalo ostré hranice a jedny formy obchodních
strategií přecházely v jiné.
Součástí dobových tendencí ve sběratelských kruzích
byl důraz na sbírání děl současných umělců v jisté reakci
na doposud převažující kolekce doznívajícího 19. stol.
zaměřené často na historickou produkci starých nizozemského mistrů a kabinetní malbu pozdního 18. stol
spolu s autory stol. 19.1 Tuto situaci dobře vystihuje
doporučení pro sběratele formulované Emilem Fillou
r. 1933: „Nekupuj hlavně umění, které kupovali naši otcové
a dědové, neboť je již předražené, přebrané a pro tebe
bez zájmu. (...) Umění tvých otců neposkytne ti pravého
potěšení a nezaručí žádných zásluh o rozvoj duchovního
života. Nekupuj umění minulých věků, dokud nemáš řádnou sbírku současného umění, neboť porozumění pro staré
Trh s uměním
10
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
dílo vede jedině cestou přes soudobé. Mýlíš se, když tvrdíš, že starému umění rozumíš, kdežto novému nikoliv.“ 2
Přes zřejmý zájem autora těchto řádků na odbytu děl profesní skupiny, kterou zastupoval, vystihují tyto imperativy
směřování významné části odborné veřejnosti i sběratelů3
v otázkách nákupu uměleckých děl a vytváření nových
sbírek. Přesto, že se nejednalo o převládající tendenci,
někteří sběratelé v jistém okamžiku své kolekce starých
mistrů rozprodali a začali nově budovat sbírky umění současného4, nebo dosavadní soubory staré malby doplňovali
o moderní díla5.
Pro vzdělané zájemce o soudobé umění měla velkou
přitažlivost možnost nákupu díla přímo od autora. Tento
postup, jak uvádí dále Emil Filla, uspořil nakupujícímu
náklady na případný znalecký posudek, marže obchodníků a především jej zcela bezpečně ochránil od možné
koupi falsa.6 Kontakt s autorem znamenal pro sběratele
také jistou společenskou prestiž a cennou možnost prohloubení své odborné erudice. Někteří malíři, jako např.
Václav Špála v pozůstalosti zanechali celé seznamy svých
prací se jmény kupců, významné pro pozdější znaleckou
práci s jejich dílem. Pokud sběratel nedokázal proniknout
k umělci vlastními silami, obrátil se na prostředníka, který
kontakt zařídil. V této roli si vedl zdatně např. brněnský
učitel František Venera, který zprostředkoval setkání celé
jedné generace moravských sběratelů s pražskými malíři
a sochaři.
Zásadní význam pro prezentaci a různé formy prodeje
soudobé produkce měly umělecké spolky formované na
základě rozmanitých zájmových skupin často s tradicí
sahající do 19. stol. Vedle vytvoření prostoru pro řešení
teoretických a tvůrčích otázek, poskytovala tato sdružení
svým členům podporu i na praktické rovině. Základem
spolkového dění byla prezentace prací členů prostřednictvím rozsáhlé výstavní činnosti, ke které patřily pravidelné členské výstavy, monografie, retrospektivy, prezentace zahraničních autorů, nebo vlastní putovní výstavy.
Významnou složkou spolkové činnosti bylo též vydávání
vlastního časopisu prezentujícího ideové směřování sdru-
žení spolu s propagací práce jeho členů. Pro tyto aktivity
disponovaly spolky vlastními, nebo pronajatými prostorami s výstavními síněmi, kancelářemi, redakcí časopisu
a dalším zázemím. Až na výjimky byla většina výstav
prodejní. Katalog obsahoval ceny jednotlivých děl a instrukce pro zájemce o koupi.7 Další možností získání díla
byla návštěva spolkové prodejny, nebo zprostředkování
nákupu kanceláří spolku.
Jakýmsi spolkem nad spolky se stal Syndikát výtvarných umělců československých, založený krátce po skončení války r. 1920. Tato celostátní stavovská organizace
s faktickou funkcí odboru si vytkla za cíl jednotně prosazovat sociální a hospodářské zájmy sdružených umělců
bez zasahování do jejich ideového a teoretického směřování. V syndikátu bylo zastoupeno 14 výtvarných spolků
reprezentujících celkem asi 600 osob a dalších 100 umělců
stojících mimo spolkové organizace.
Významným pilířem péče syndikátu o vlastní členy
byly obchodní podniky, které měly podpořit odbyt prací
jednotlivých výtvarníků na soudobém trhu a jejich propagaci. „Vyškolený výtvarník umělec nemá obyčejně tolik
živnostenské bystrosti obchodní a vůbec ne dosti času věnovat se při vážné práci umělecké i otázkám praktickým,
a proto je vždy čipernými nekalými konkurenty předstižen.“1 Za hlavního protivníka v obchodní soutěži byli
považováni dovozci nekvalitních reprodukcí a napodobenin ze zahraničí, které byly posléze distribuovány po venkově i městech zdatnými cestujícími prodejci. Proto byl
r. 1926 pod vedením Emila Pacovského2 založen Obchodní
podnik Syndikátu výtvarných umělců československých
sídlící v reprezentativních prostorách v Purkyňově ulici
v Praze.3 Tento velkorysý projekt zahrnoval několik specializovaných oddělení obsazených odborným personálem:
kabinet drobného umění, výstavní síň používanou také pro
pořádání aukcí, vzorkovnu, výtvarnickou a reklamní poradnu a nakladatelství spojené s komisionářstvím.4
Významné místo v komplexu pražských výstavních
síní a uměleckého obchodu zaujímaly soukromé galerie.
Tyto reprezentativní podniky řízené svými majiteli nebyly
Trh s uměním
11
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
vázány ideovou profilací, jako většina uměleckých spolků a dokázaly tak poskytnout prostor širokému spektru
výtvarníků a uměleckých skupin. Jejich výstavní místnosti využívala často krátkodobá, nebo čerstvě vytvořená
začínající uskupení výtvarníků, která se doposud nestačila
etablovat a získat vlastní prostory. Vedle četných přehlídek
prací domácích umělců, pořádaly galerie závažné prezentace zahraničních autorů a výstavy starého umění. Zájemci
zde mohli získat umělecká díla nákupen na výstavách,
v komisním prodeji, nebo v pravidelných dražbách, které
některé galerie se svými aukčními odděleními pořádaly.
Jak naznačuje uvedený přehled, v mezidobí let
1918-1937 se v Praze na poli výtvarného umění rozvinul čilý výstavní a obchodnický ruch, který poskytoval
zájemcům široké spektrum příležitostí k nákupu uměleckých děl. Primární trh s díly žijících autorů ovládly bohaté
výstavní programy uměleckých spolků doplněné činností
významných soukromých galerií. Od počátků svého působení zprostředkovávaly jak spolky, tak galerie kontakt
českého publika také se zahraniční tvorbou. V první polovině 20. let bylo v hlavním městě uspořádáno 60-80
malířských výstav ročně, kde bylo prezentováno přibližně
7 000 výtvarných děl. Počet vystavovatelů kolísal v jednotlivých letech mezi 350-650 osobami z nichž více než
30 % bylo jiné, než československé národnosti.8 V průběhu
následujících let ekonomické konjunktury se výstavní život natolik rozmohl, že se s příchodem hospodářské krize
začaly ukazovat problémy celého systému charakteristického rychlým střídáním drobnějších přehlídek9 související
se zahlceností publika a převisem nabídky nad poptávkou.
„Ani ta nejlepší umělecká výstava pražská neznamená
dnes -jako druhdy znamenala- kulturní událost, která by
zanechala po sobě silnější a trvalejší dojem ať již jen v
kruzích uměleckých, nebo aspoň v obecenstvu. Umělecké
výstavy v Praze se staly zjevem všedním, poskytujícím
snad jen při slavnostních vernisážích trochu společenského vyražení a skoro ničeho více. Obecenstvo sem přichází
s mrazivým chladem a odchází bez vzrušení. Nerozčilují je
již ani všeliké moderní a nejmodernější umělecké směry,
jimž nerozumí a nezajímají je valně ani konservativnější
výtvory, které příliš zevšedněly v tom svém množství a
stálém opakování. Nákupy ze strany obecenstva jsou stále
řidší. Umělecké kritiky takřka není ...“10
Bez zajímavosti nejsou ani mimovýstavní ekonomické
aktivity uměleckých sdružení. Jedním z nejkomplexnějších projektů byly Obchodní podniky Syndikátu výtvarných umělců, kterými se postupně stále více nechaly inspirovat jednotlivé spolky. Následně pak byli vyhledáváni
noví platící členové, rozvíjely se spolkové prodejny a byl
pobírán podíl z prodaných děl hostujících autorů. Tvůrčí
přístup k ekonomickým otázkám podpořil zvláště hospodářský propad začátku 30. let, kdy se setkáváme s nabídkou prodeje umění na splátky, půjčovnou uměleckých děl,
dobročinnými dražbami, nebo týdenní kampaní propagující výtvarné umění. To vše v době, kdy nebylo výjimkou
získat na výstavě umělecké dílo výměnou za léčiva, uhlí,
nebo potraviny.11
Poznámky
1) Více viz Slavíček s. 240.
2) Emil Filla, Patero přikázání, Volné směry XXX., s. 126.
3) Především pražští sběratelé z okruhu Sdružení přátel
Moderní galerie a členové moravského Odboru přátel Skupiny výtvarných umělců v Brně. Např. JUDr.
František Čeřovský, Ing. Jaroslav Jindra, Václav Jelínek,
RNDr. Jaroslav Císař, František Dvořáček, MUDr.
Otakar Teyschl a další.
4) Např. Armand Grosz. Slavíček, s. 240.
5) Např. Ing. Václav Butta.
6) Srov. pozn. 2.
7) Z pravidla byla v průběhu výstavy přijímána záloha ve
výši 1/3 ceny a zbytek se doplácel po předání díla. Ceny
uváděny bez daně z obratu a daně přepychové. Ne vždy
kupující nabyl koupí i reprodukční práva. Ve vyjímečných případech byly ceny uváděny v měně autorovy
země a přepočítávaly se podle aktuálního denního kurzu
v okamžiku odebrání díla. Např. LX. Výstava Spolku
Trh s uměním
12
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Výtvarných umělců Mánes, Pablo Picasso, Výbor prací
z let 1906 -1931, Praha. (výstavní katalog)
8 Satistika pražských výstav, Volné směry XXIV, 1926, s.
53.
9) Ještě pražské umělecké výstavnictví, Život XIV,
1935-1936, s. 140-141. Jaroslav B. Svrček, Výstavy,
Rozpravy Aventina VI, s. 310-311.
10) Pražské výstavy, Veraikon XVIII, 1932, s. 17-18.
11) Emil Pacovský, Obchodní podnik Syndikátu Výtvarných
umělců čsl., Veraikon XII, 1926, s. 117
Průzkum ART+ pro Asociaci
starožitníků, říjen 2012
připravila: Lucie Zadražilová, Jan Skřivánek; ART+
Jaký je měsíční obrat vašeho obchodu?
Polovina respondentů uvedla měsíční obrat pravidelně
nad 200 tisíc korun, v jednom obchodě to je natolik proměnlivé, že to nelze zobecnit. Jedna respondentka konstatovala, že se obrat v posledních letech rapidně snížil pod
200 tisíc, byt‘ dříve nebylo pro ni problém této hranice
dosáhnout.
Komentář ART+: Pokud bychom počítali s 200 tisící
jako s průměrným měsíčním obratem (podle prezidentky
Asociace starožitníku Simony Šustkové jde o velmi střízlivý odhad), je celkový roční obrat obchodu se starožitnostmi prostřednictvím kamenných obchodů víc jak půl
miliardy korun. Obrat aukčního trhu byl podle statistiky
ART+ loni 645 milionů korun.
Procentní zastoupení různých oblastí
trhu v nabízeném sortimentu:
Šperky a předměty z drahých kovů 25 %; obrazy
a plastiky kolem 22 %; sklo 15%; porcelán a keramika
16 %; nábytek 13 %, zbytek tvoří u různých respondentů
textil, varia, hodiny a hodinky, asiatika.
Komentář ART+: Obrazy a plastiky pro většinu
starožitnictví představují jen doplňkový sortiment,
u tří respondentů však tvoří čtvrtinu až polovinu nabídky.
Obrazy představují nejlukrativnější segment trhu s uměním, většina prodejů se však odehrává prostřednictvím
aukčních síní. To je dáno historickými okolnostmi vývoje
českého trhu s uměním (neexistence tradičních a kapitálově silných galerií), současně se však jedná i o celosvětový
trend.
Využíváte ke svým nákupům a k prodeji
internet?
Internet využívají dvě třetiny respondentů, především
k vyhledávání a inzerci, také k nákupům či k pořádání
aukcí.
Komentář ART+: Nástup specializovaných aukčních
serverů typu aukro neznamenal pro trh s uměním tak
zásadní změnu, jak se zprvu očekávalo. Prostřednictvím
internetu se prodávají hlavně věci v nižším cenovém segmentu. Aukro plní podobnou roli jako vetešnictví či burzy,
obchodníci zde vyhledávají podhodnocené či chybně určené kusy. Pro provozovatele kamenných obchodů je internet hlavně dalším komunikačním kanálem, jak oslovit
zákazníky.
Kolik zaměstnanců pracuje ve vašem
obchodě a jaké mají dosažené vzdělání?
V obchodě je v průměru zaměstnáno 2,3 lidí; jeden
respondent uvedl, že má už pouze brigádníka z důvodu
krize, dříve míval dva zaměstnance. Vzdělání zaměstnanců: 9 x vysokoškolské (3 ekonomie, 2 architektura),
14 x středoškolské.
Trh s uměním
13
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Komentář ART+: Ačkoliv jsou starožitníci a obchodníci s uměním ze strany muzejních a akademických
pracovníků často vnímáni jako nedůvěryhodní překupníci,
řada z nich je ve svém oboru naprostými profesionály.
Sběratelé se často na posudky specializovaných obchodníků spoléhají víc než na stanoviska soudních znalců.
Kdo jsou vaši zákazníci (z hlediska věku)?
Polovina respondentů uvedla, že polovina zákazníků
spadá do věkové kategorie pod 50 let a polovina nad 50
let; druhá skupina tvrdí, že nadpoloviční většině zákazníků je nad 50 let (bud‘ výrazně větší skupina, až 85 %
zákazníků nad 50 let nebo těsně nadpoloviční většina).
Komentář ART+: Neexistence nové mladé generace
sběratelů je nejčastěji zmiňovaným trendem. Věková
struktura zákazníků souvisí i se slabou střední třídou.
Mladší generace nemá na nákup starožitností volné prostředky. Velmi bohatí pak umění chápu jako jeden z investičních nástrojů a orientují se především na obrazy první
třetiny 20. století, které představují nejdražší a nejvíce
obchodovaný segment trhu (týká se ale hlavně aukcí).
Kdo jsou vaši zákazníci (z hlediska
národnosti)?
Většina respondentů uvedla, že 70 % a více jejich zákazníků představují Češi. Pouze dva respondenti uvedli,
že poměr domácích a zahraničních kupců je půl na půl.
Jeden respondent uvedl, že v roce 2000 byl tento poměr
přesně opačný, většina zákazníků byli cizinci. Z konkrétních národností několikrát zmiňováni Němci a Rakušani,
pak jednotlivě Rusové a země bývalého SSSR, Francouzi
nebo Italové.
Komentář ART+: Klesající podíl zahraničních
zákazníků souvisí s posilujícím kurzem koruny i s celosvětovým poklesem zájmu o starožitnosti. Zboží nabízené
českým obchodníky přestává být pro zahraniční kupce
cenově atraktivní, v některých případech jsou ceny na
českém trhu dokonce vyšší než v Německu či ve Francii.
Pohyb starožitností zdaleka není jen jednosměrný, dovozy
ze zahraničí naopak nejsou ničím výjimečným.
Jaké jsou nejvýraznější trendy na trhu
s uměním a starožitnostmi?
Zájem se soustředí hlavně na obrazy (především na 5
až 10 nejvýznamnějších autorů klasické moderny), užité
umění je popelkou. Ceny starožitností oproti dřívějšku
klesají, dochází stále častěji k převisu nabídky nad poptávkou. Klesají i ceny předmětů z 19. století (třeba biedermeierský nábytek, porcelán, sklo). O nábytek je obecně malý
zájem. Zájem je o kvalitní autory a mimořádně umělecky
provedené předměty.
Docela dobře se prodávají kvalitní šperky (u šperků
obecně je ovšem nejaktuálnější trend „cena za gram“, jinak řečeno, jde spíše o hodnotu zlata jako investice než
o dokonalost provedení). O něco se zlepšil prodej autorských předmětů ze 40. až 70. let (třeba nábytek Jindřicha
Halabaly, Ježkovy bruselské servisy, sklo Rudolfa Jurnikla
nebo Ladislava Olivy). U zákazníků z Ruska je v kurzu
míšeňský porcelán, obecně stoupá zájem o renesanční starožitnosti, o zlaté šperky a mince, o předměty ze stříbra
(tabatěrky), starý český porcelán a kvalitní české sklo,
zajímavé lustry a svítidla, raritní a sběratelsky zajímavé
artefakty.
Komentář ART+: Stejné trendy je možné pozorovat
i v případě aukcí. Výjimečné kusy mnohdy dosahují rekordních cen, průměrné věci cenově stagnují či klesají.
Obecným problém je přerušení sběratelské tradice a malá
popularizace starožitností, které nejsou vnímány a prezentovány jako samozřejmá a hodnotná součást moderního
životního stylu.
Trh s uměním
14
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Trh s uměním
15
Trh s uměním
metodika přednášky
Mgr. Jan Skřivánek
šéfredaktor časopisu Art+Antiques
www.artcasopis.cz
Mgr. Ing. Marcela Chmelařová
historička umění, kurátorka Východočeské galerie
v Pardubicích a šéfredaktorka portálu ART+
www.vcg.cz; www.artplus.cz
Mgr. Robert Mečkovský
historik umění, vedoucí portálu ART+
www.artplus.cz
Lucie Zadražilová
ART+
www.artplus.cz
Další přednášející
Mgr. Ing. Tomáš Zezula
historik umění, majitel brněnské aukční síně Zezula
www.papilio.cz
Tomáš Bárta
restaurátor, majitel restaurátorského ateliéru Bárta
v Hořicích vizeprezident Asociace starožitníků
www.atelierybarta.cz; www.asociace.com
Muzeum východních Čech v Hradci Králové
Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1
tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392
e-mail: [email protected]
www.muzeumhk.cz