Drahá rodino, neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal

Drahá rodino, neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal

Jan Reiser
Dopis z koncentračního tábora
Gymnázium J. Jungmanna
Drahá rodino,
neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal
popsat, jak moc mi chybíte. Při psaní těchto řádků mám oči
plné slz, ale nejspíš je to poslední věc, kterou ode mě kdy
uslyšíte, a tak chci, abyste věděli, jak moc jsem vás miloval a
že jste pro mě byli vším na světě. Dávno jsem ztratil iluze po
všech těch zvěrstvech, která jsem viděl kolem sebe, že bych
vás ještě někdy mohl pohladit a tebe, Eliško, políbit.
Nehodlám se modlit k bohu, abyste tento dopis dostali do
rukou, jelikož jsem v něj už dávno ztratil víru. Pokud by
existoval, jen těžko by přece dopustil, aby umíralo tolik
nevinných lidí jen kvůli tomu, že se narodili jako Židé nebo
Romové. Svět je nespravedlivý, ale jestli opravdu tyto věty
čteš, znamená to, že jsi na živu a já umřu jako šťastný člověk.
Nejvíc mi je líto, že neuvidím našeho pětiletého Honzíka
vyrůstat. Když se narodil, tak jsem se moc těšil, jak spolu
budeme trénovat, chodit na fotbal nebo řešit chlapácké věci.
Mrzí mě, že nepoznám jeho manželku a nedočkám se
vnoučat. Jen těžko Honzík může chápat, co se ve světě děje,
ale přál bych si, až vyroste a bude schopen si tento dopis
přečíst sám, aby si pamatoval, že je tou nejlepší věcí v životě,
kterou jsem kdy měl.
S tebou jsem, Eliško, prožil nejkrásnější chvíle v mém
životě. Tak moc Ti dlužím a už Ti je nikdy nebudu moci
vrátit. Bohužel jsme se narodili do špatné doby, ale věřím, že
aspoň ty s Honzíkem přežijete válku u Tvé babičky v Anglii v
pořádku a že dohlídneš na výchovu našeho syna.
Možná si říkáš, že přece jen existuje šance, abych přežil,
ale já už cestou do koncentračního tábora pochopil, že se blíží
můj konec. Za celých pětatřicet let mého života jsem neviděl
1
Jan Reiser
Dopis z koncentračního tábora
Gymnázium J. Jungmanna
tolik bolesti, nářků a beznaděje na jednom místě. Všechno to
začalo při transportu vlakem, kdy nás němečtí vojáci naházeli
po desítkách do vagonů pro dobytek. Bohužel jsme ještě
nevěděli, co nás čeká, a já pevně věřím, že kdyby se mnozí
dozvěděli, čím si ještě projdou, nechali by se zastřelit rovnou
na nádraží. Cestu vlakem si pamatuji už jen matně, dlouhou
dobu jsem se ji snažil vytěsnit, protože to bylo poprvé, co
jsem na vlastní oči viděl umírat člověka. Pamatuji si jen, že
cesta byla nekonečná a příjem misky vody každých osm
hodin snášelo mnoho lidí, především starých, velice špatně.
Přesně tady jsem na Tebe myslel, Honzíku, z celého srdce, a
to když jsem viděl matky a otce malých dětí, jak naprosto
dehydrování s vyschlými a popraskanými rty, neschopni se
hýbat, dali svoji porci vody svým dětem. Bylo krásné a
zároveň hrozně smutné vidět, jak rodiče obětují svůj život ve
prospěch svých dětí. Po dvou dnech transportu začali lidé
umírat a já se modlil, abychom už byli v cíli.
Třetí den ráno se otevřely dveře od vagonu, vycházející
slunce oslepilo mnohé z nás, ale na rozkoukání nebyl čas.
Každému kdo jakkoliv odporoval, bylo fyzicky ublíženo.
Nejčastěji dostal úder pažbou pistole nehledě na to, jestli to
byla žena nebo dítě. Všichni, kdo smrtelnou jízdu vlakem
přežili a byli schopni se postavit na vlastní nohy, byli
shromážděni na velkém dvorci. Ostatní byli na místě
zastřeleni a odtaženi na velkou hromadu. V hlavě mi běžela
myšlenka, že snad to nejhorší mám za sebou, ale opak byl
pravdou. Na dvorci nás rozdělili do dvou skupin, v jedné byli
ti práceschopní. Tam jsem byl také já především díky své
fyzické vyspělosti. Druhou skupinu tvořili lidé neschopní
fyzické práce, kteří měli být v příštích dnech ihned usmrceni.
2
Jan Reiser
Dopis z koncentračního tábora
Gymnázium J. Jungmanna
První skupinu společně se mnou odvedli do jakési
budovy, kde jsme všichni byli na místě umyti, ostříháni a
obléknuti. Po všech těchto činnostech jsme dostali tetování a
můžete mi věřit, že už jsem si nepřipadal jako člověk, spíše
jako zvíře. Potom nás nahnali do dřevěných baráků s obřími
palandami, kam narvali až deset stovek lidí. Hned první den
nás rozdělili do oddílů a já se bohužel dostal do toho
nejhoršího - pracovního oddílu. Každý říkal, že pokud budete
v pracovním oddílu, nemůžete přežít. Ze začátku jsem tomu
nedával příliš velkou váhu, ale po těch pár týdnech, co tu
jsem, už tomu věřím. Na rukou mám krvavé mozoly a nohy
celé rozedřené od dřeváků, které jsem dostal. Nikdy v životě
jsem nechtěl nic vzdát, ale obávám se, že to už dlouho
nevydržím. Na každém rohu tady číhá smrt a je jen otázka
času, kdy budu nepotřebný.
Dochází mi papír, a tak poslední, co chci, je, abyste
věděli, že jsem vás miloval a budu na vás čekat na Onom
světě
Táta
3