ZDE - wzr.cz

ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ
www.wzr.cz
Jakub "Zion" Hejda
15.část
Druzí dva dohnali Escudera až v temné chodbě, ve které stál palec husté olejovité kapaliny.
Kapitolec se na ně obrátil a řekl: „Doporučoval bych vám típnout cigára, to svinstvo na zemi je
určitě hořlavý.“
„A kam vrastně máme namířeno? Tady dore jsou jen nějaká skradiště a sáry prné těch netvolů.“
Escudero mlčel, ale promluvil Schmidt: „Morové komory jsem viděl o pár pater výš. Ale nikde
ani stopa po unseres Objekt...“
„Ten bude ještě výš,“ pronesl temně Posel smrti. „Na samém vrcholu téhle proklaté Citadely.“
„Tak to doufám, že se tudy nejde k požálnímu schodišti,“ suše utrousil Hondó.
Schmidt s Escuderem se zastavili a pomalu otočili na Mišimana. Žert??? To by do něj ani jeden z
nich neřekl.
*
*
*
Z temné chodby plné haraburdí naproti zdviži vylétl krátký, široký nůž a zabodl se Biofágovi do
zátylku. Čepel přerušila míchu a bezvládné tělo se zhroutilo na oslizlou podlahu. Z chodby
vysprintovala trojice Doomtrooperů a postavila se na zvolna se rozjíždějící plošinu. Schmidt nakopl
mrtvolu tak silně, že odlétla do chodby, kde zapadla mezi děravé barely a poházenou kabeláž. Tam
ji nikdo hledat nebude.
Zdviž ale stoupala sotva patnáct sekund a s cuknutím se zastavila. Šachta dál nepokračovala, jen
další vodorovná chodba.
„Teda, než tyhle servisní výtahy, to bych snad radši na Cliffhangera z venku...“ ulevil si Schmidt,
který svou láskou k prehistorické kinematografii nezapřel otce. „Takhle se tam nedostaneme ani
zítra.“
„Tohle nepůjde,“ přitakal mu Escudero a v rychlosti zkontroloval obě strany chodby. Byla
naštěstí prázdná.
„Ale co s tím?“
„Vzduchotechnika,“ lakonicky poznamenal Hondó.
„Jako, že bychom se plazili ty stovky metrů potrubím šedesát na šedesát?“ pohlédl na něj
pochybovačně Schmidt.
„Počkej, to zase není tak blbej nápad,“ řekl Escudero.
„Eh?“
„Tak, podívej se na to takhle. Jsme v Demnogonisově citadele, ne?“ spustil Escudero.
„Zkrať to. Na přednášky není kdy,“ skočil mu do řeči Schmidt.
„Prostě, tahle stavba funguje hodně jako živý tvor. Plný nemocí a sraček, ale přesto... A co udělá
tvoje tělo, když se ti něco dostane do trubek?“
„Začnu kašlat?“ vzdychl Bauhausan.
„Hej presto,“ zašermoval rukama Posel smrti, „a máme tu rychlovýtah směrem vzhůru. Přesně
to, co právě potřebujeme.“
Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz
Jakub "Zion" Hejda
ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ
15.část
www.wzr.cz
„Oprav mě, jestli se pletu,“ řekl Schmidt zvolna a s despektem, „ale u člověka se to veze nahoru,
protože nos a ústa jsou výš než plíce. Kdybychom dýchali durch den Arsch, bude to střemhlavý
sestup. Jak víme, kterým směrem nás to poveze? Tady na asteroidu asi není důvod, aby nahoru.“
„Tak za zkoušku nic nedáme, navíc jsem tam nahoře nějaké větrací vývody při vniknutí
zahlédnul. A když to nevyjde, furt můžeme stopovat ty zdviže. O moc níž se nepropadneme.“
Hondó zatím s pohledem zdviženým vzhůru pomalu kráčel chodbou a ve světle vydávaném
maličkými svítilnami po stranách helmy hledal ventilační mříž.
„Uděrá mi někdo storičku?“ ozval se, když narazil na sotva viditelný otvor téměř zarostlý
strupovitou hmotou, která pokrývala celý strop.
„To seš nindža?“ zavrčel Schmidt, ale rozkročil se, ohnul paže v loktech a z rozevřených pěstí
vytvořil pohodlné stupátko.
„A... udlží mě to?“ optal se nejistě Mišiman.
„Hydraulická serva, Schatzi... žáden strach.“
Hondó zasunul katanu do pouzdra a lehce vyskočil na Bauhausanovy napřažené dlaně. Ten se ani
nezachvěl. Lovec démonů chvíli zblízka zkoumal strop a mříž, pak máchl svou palicí a udeřil do
krusty zarůstající místo, kde se obojí stýkalo. Ozvalo se začvachtání a k zemi spadlo snad půl
metráku mazlavé a lepivé hmoty.
„Herdek, tohle jsme si nedomluvili!“ vybuchl Schmidt.
„Sumimasen,“ utrousil Hondó a vrchním párem končetin zatlačil na mříž zbavenou staletých
nánosů nečistot, kterých byl zdejší vzduch plný. Nadzvedl ji a opřel o vnitřní stěnu ventilační
šachty. Uchopil okraj otvoru všema čtyřma rukama a jako nějaký podivný pavouk se vsoukal
dovnitř.
„Jak to tam vypadá?“ zeptal se Escudero.
„Odpolně,“ ozval se Hondó, „všude tu jsou chrupy verké jak ukazovák, co se hýbou sem a tam
jako mořská hradina. Jsou ceré zabrácené a urepené. A mají síru, márem mě už dvaklát vystlčiry tou
dílou ven.“
„To je v pořádku, přesně tohle potřebujeme. Řasinky. Jen krapínek větší, no... stejně jako ta
trubka.“
Schmidt měl pěst opřenou o bradu helmy a nakonec promluvil: „Tak dumám... erstens, udrží nás
to všechny, zweitens, jak se tam vůbec dostanu?“
„O tomhle nikde nevyprávěj,“ zašeptal Escudero, položil své nohy na Husarovy, zapnul
magnetický okruh a pevně ho objal kolem pasu. Pak ještě řekl: „Ty budeš dneska za dcérku, ruce
kolem krku, nechci ti ty pracky ožehnout. Masaki, lehni si na břicho a pomoz bumbrlíčkovi
dovnitř... a nenechte se shodit řasinkami!“
S těmi slovy zapnul turbínu svého tryskového batohu. Nejprve se nic nedělo, až když zvýšil
otáčky a motor se rozeřval, začali pomalu stoupat. Z otvoru ve stropě vykoukl Lovec démonů,
jedním párem rukou se pevně držel okraje a druhým pomohl duo nasměrovat. Uchopil Bauhausana
za paže a zatáhl. Escudero vypnul magnetický okruh, snížil otáčky turbíny na minimum a propadl
se do vzduchu. Zase přidal a uchopil Schmidta za jednu nohu. Zatlačil a pomalu ho strkal do díry.
Husar se zatím chápal kožnatých řasinek, ale pokaždé jich jen plnou hrst utrhl. Přesto se nakonec
muže v pancéřovém obleku podařilo do díry vsoukat. Escudero ladně po zádech vletěl na opačnou
stranu ventilační šachty a Hondó mříž přibouchl.
Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz
Jakub "Zion" Hejda
ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ
15.část
www.wzr.cz
Escudero zvedl hlavu a přes špičky bot pohlédl na své dva kolegy, kteří se pokoušeli plazit
vpřed.
„Lehnout a ležet!“ přikázal., „O tohle se příroda postará za nás.“
Řasinky pod ním se najednou zpevnily, zdvihly ho a lehce si jím posouvaly tam a zpět. S
Bauhausanem ale byly mnohem méně úspěšné, takže nakonec všechny povolily. Pak ale šachta
začala vibrovat. Nezatížené řasinky sebou začaly mrskat a na jejich povrchu se objevila nažloutlá
pěna. Pak se celá šachta stáhla v křeči, která Doomtroopery posunula vpřed, vpravo a nahoru.
Všehovšudy snad o padesát metrů. Muži leželi na jedné hromadě a Escudero jen děkoval
Kardinálovi, že je na konci jejich vláčku. V opačném případě by už byl rozmačkaný.
Protože šachta začala znovu vibrovat, odplazil se rychle alespoň o dva yardy od svých obrněných
přátel a připravil se na další posun.
To se opakovala celou věčnost, alespoň tak jim to připadalo. Po nespočtu stahů je šachta vyplivla
do potemnělé místnosti, uprostřed které stál obrovský krvavě rudý čípek a ve stropu zely desítky
děr, v nichž vířily ozubené trojlisté vrtule. Podél stěn se ploužily mrtvoly oživené Temnou symetrií.
Některé ještě obalené hnijícím masem, jiné jen zažloutlé kosti. Když si Doomtrooperů sedících
uprostřed hlenů a pěny všimly, vydaly se potácivě k nim.
„Už nikdy!“ zavrčel Schmidt a ztěžka se postavil na nohy.
„Nelíbilo se ti být chrchel,“ mrkl na něj Escudero a uchopil napřaženou ruku. Bauhausan ho
zahodil vysoko do vzduchu, obrátil se k nepřátelům a procedil mezi zuby: „Je na čase si spravit
chuť!!!“
Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz