SC07/3 - Náboženská společnost českých unitářů

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
3
červenec–září
2007
ročník iii
******************************************
Obsah čísla 3:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 3 .......................... s. 1–2
MIKEŠ, Otakar: Má pravdu Bible, anebo Darwin? .............
..................................................................................... s. 2–13
MÍŘEJOVSKÝ, Lubomír: Ne samým chlebem živ je člověk
................................................................................... s. 14–19
KOVACS, István: Komunie jako sdílení se v každodenním
životě (přeložila Míla Hradečná) ............................. s. 20–26
BEN-DAVID, Joseph: Humanistická psychologie v duchu
odkazu N. F. Čapka a K. Hašpla ............................. s. 26–29
ŠTAMPACH, Ivan Odilo: Hnutí Grálu za týráním a zmizením dívky? ………….…………………...………… s. 29–30
Tři návštěvníci ……………………………………. s. 31–32
SCHWARZ, Jan: Nesmrtelný ................................. s. 32–33
ČAPEK, Norbert Fabián: Tvůrče světla ………..……. s. 34
******************************************
Úvodník k číslu 3:
Vážení a milí čtenáři,
ve třetím čísle Svobodné cesty naleznete kromě příspěvků bratrů ing. Dr. Otakara Mikeše, DrSc., a rev. ThDr. Jana Schwarze mimo jiné tři přednesené referáty z unitářského semináře pořádaného
Pražskou obcí unitářů 24. a 25. října 1998 v Praze na Vinohradech.
Jejich autory jsou nyní již zesnulý teolog, ale i dlouholetý spolupracovník POU ThDr. Lubomír Mířejovský; unitářský duchovní z rumunské
Transylvánie rev. István Kovacs a v USA působící rev. Joseph BenDavid (původním jménem Josef Polák). Posledně jmenovaný duchovní
je českého původu a příležitostně zajíždí také do České republiky. Jeho
zajímavé promluvy si mohli mnozí z nás v uplynulých letech vyslechnout nejenom v Praze, ale také v naší plzeňské unitářské obci. Na zá1
věr bych rád poděkoval panu docentu Ivanu O. Štampachovi za udělené svolení k přetištění jeho zajímavého článku s názvem „Hnutí Grálu za týráním a zmizením dívky?“, který byl sice napsán již 20. 5. 2007
v odezvu na aktuální informace z českých médií (a publikován na webové adrese www.stampach.cz), ale jeho výstižný obsah má širší časovou platnost.
Přeji všem čtenářům příjemný zážitek z četby a těším se na
shledanou u dalšího čísla našeho časopisu. Za redakci Svobodné cesty
Radovan Lovčí
**********************************
Má pravdu Bible, anebo
Darwin?
Otakar Mikeš
**********************************
Tahle otázka o vzniku života a jeho vývoji se potáhne naší filozofií,
religionistikou i vědou zřejmě ještě hodně dlouho. Existují pro to vážné
důvody, o nichž chci pojednat. Zatím má charakter nesmiřitelného rozporu. Na jedné straně jsou fundamentalističtí vyznavači Bible jakožto
Bohem inspirované knihy, která lidem přináší absolutní pravdu, o níž se
nesluší pochybovat. Na straně druhé jsou ti, někdy (ale ne vždy) trochu
ateisticky orientovaní vědci, kteří považují celý vesmír za jakýsi sice
hodně komplikovaný, ale v podstatě samohybný stroj, který se postupně
rozvíjí dle jemu vlastních přírodních zákonitostí, do nichž žádná vyšší
mocnost nezasahuje. A tomuto pojetí podřizují i problematiku vzniku
a vývoje života v celé přírodě. V předkládané úvaze chci o obou protikladných postupech pojednat a od obou se nakonec distancovat vlastním duchovním pojetím, které připouští účast Boha na vývoji přírody,
aniž by přitom docházelo k porušování vesmíru vrozených přírodních
zákonů – což vylučuje jakékoli „zázraky“. Naopak, toto mé pojetí předpokládá, že Bůh při své tvůrčí aktivitě přírodních zákonů plně využívá,
2
aniž by je nějak měnil. Jakým způsobem by však mohl za takovýchto
okolností do vývoje vesmíru i života v přírodě zasahovat? To je otázka
hodná důkladného zamyšlení, o němž bude pojednáno.
Napřed proberme první – tj. biblický – přístup, založený na
zázracích vyvolaných Bohem. Budeme citovat z ekumenického překladu Bible (z roku l984) z l. Mojžíšovy knihy (Genese), která popisuje
stvoření celého světa, což zahrnuje vznik života i člověka. Z důvodů
stručnosti dokumentace budou však citovány jen verše týkající se otázek, které jsou předmětem pojednání. Bible o druhém dni stvoření praví
(Gn 1.11; 1.12): „Bůh také řekl: , Zazelenej se země zelení: bylinami,
které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu,
které na zemi ponese plody se semeny.‘ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny a rozmanité
druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.“
Podle Bible řekl Bůh čtvrtého dne (Gn 1.20): „ , Hemžete se vody
živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou.‘
I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil rozmanité druhy všelijakých
okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. Bůh jim požehnal. , Ploďte
a množte se a naplňte vody v mořích.‘ Létavci nechť se rozmnoží na zemi. Byl večer a bylo jitro, den pátý.“ – Bible dále praví (Gn 1.24; 1.25):
„I řekl Bůh: ,Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy
a rozmanité druhy zemské zvěře.‘ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité
druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.“
Dále Bible popisuje stvoření člověka (Gn 1.26–1.31): „I řekl Bůh:
, Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé
panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty
a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad
nebeským ptactvem, nad vším živým, co se na zemi hýbe.‘ Bůh také řekl: , Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena
i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se
3
plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou
bylinu.‘ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Pak Bible přechází k sedmému odpočinkovému dni těmito verši
(Gn 2.1 – 2.3): „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo. A sedmý den Bůh požehnal
a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“
Po popisu sedmi tvůrčích dní však Bible pokračuje dalšími podrobnostmi péče o život člověka, když píše (Gn 2.7; 2.8): „I vytvořil
Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se
stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu
na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ – Po verších podrobněji charakterizujících Eden přichází Bible ke stvoření ženy (Gn
2.18–2.25): „I řekl Hospodin Bůh: , Není dobré, aby člověk byl sám.
Učiním mu pomoc jemu rovnou.‘ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle
toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské
ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu
rovná. I uvedl Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho
žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: , Tohle je
kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť
z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce a matku a přilne ke
své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“
Tak takhle popisuje Bible stvoření života a člověka. Je samozřejmé, že tento holý text se stal předmětem nespočtu úvah vztahujících se
k vyložení toho, co jednotlivé verše přesně znamenají. Například: jsou
„dny stvoření“ obyčejnými dny, anebo jsou tím symbolicky míněny
dlouhé věkové intervaly? Tyto a podobné otázky v předkládané práci
nebudou blížeji rozebírány, vždyť to s jistotou ani nemůžeme vědět.
Zde jde především o objektivní citace fundamentu, které jasně ukazují,
jak si někteří „pravověrní“ židé a křesťané představují vznik života
a člověka. Tento směr jejich úvah vycházející z popisu stvoření v Bibli
nazýváme kreacionismus. Podrobnější rozvádění idejí citovaných veršů
by tento základ nijak nezpochybnilo, naopak by jej jen rozvíjelo, jak je
4
to patrno ze snah amerických fundamentalistů, kteří se jej snaží modernizovat. Proto je možné uvedený stručný výpis biblických idejí považovat v našem pojednání za dostačující pro charakterizaci kreacionistického směru úvah a nebudeme jej dále rozvádět.
A nyní bychom měli přistoupit k podobnému objektivnímu popisu
základních tezí tzv. evolucionismu. Jeho název je odvozen od cizího
slova evoluce, což znamená vývoj. Abychom jeho pojetí správně pochopili, musíme přihlížet k celkovému vývoji poznání, vědy a filozofie
moderní doby. Ten v počátku 19. století – vlivem tzv. pozitivismu – již
dosáhl takového stupně, že se idea vývoje lidské společnosti a jejího života nutně musila projevit. Pozitivismus je filozofický či vědecko-teoretický postoj, že pro filozofii je jedině přípustné, přidržuje-li se „pozitivních“ daností, tj. toho, co lze vnímat a co je jednoznačné, tzv. konstatovatelné, což znamená pozorovatelné smyslovou zkušeností. Pro pozitivismus je nepřijatelná jakákoli metafyzika a samozřejmě i zázraky.
A zde musíme vzpomenout nejvlivnějšího anglického filozofa-pozitivisty Herberta Spencera, žijícího v letech 1820–1903. Ten ve svých esejích „Teorie populace“ a „Vývojová hypotéza“ formuloval (několik let
před Darwinovým vystoupením) myšlenku vývoje a razil výrazy „boj
o existenci“ a „přežití nejzdatnějších“, a to zejména v sociálních aspektech. Ve svých „Principech psychologie“ (vyšlých v r. 1855) aplikoval
evoluční princip na vývoj ducha a v další knize „Pokrok, jeho zákon
a jeho příčiny“ učinil vývojovou myšlenku obecným principem historického dění. Můžeme říci, že tak – podobně jako svého času Dante – vytvořil „syntézu doby“.
Avšak mužem, který vítězně uvedl myšlenku evoluce do biologie,
se stal Angličan Charles Darwin, který žil v letech 1809–1892. Jeho vystoupení můžeme označit za nejdůležitější událost duchovních dějin
druhé poloviny 19. století. Někteří fundamentalističtí odpůrci jej považují za vědecky orientovaného neznaboha, což je však hluboký omyl.
Darwin kromě lékařské biologie vystudoval i anglikánskou teologii
a stal se hluboce věřícím stoupencem moderního necírkevního a nedogmatického náboženství, stal se unitářem.
Jeho evoluční nauka – podložená studijními cestami po celém světě
– vychází z biologických fakt proměnlivosti živých bytostí (tzv. variability), dědičnosti a nadprodukce potomstva. Následkem této nadpro5
dukce se mezi živými bytostmi rozpoutává „boj o život“. Ty, které pro
své nepříznivé vlastnosti v tomto boji neobstojí, se nemohou dále rozmnožovat a vymírají. Lépe „přizpůsobené“ přežívají a udržují svou rasu, předávajíce své genetické vlastnosti potomstvu. Během nesmírného
časového období tento proces výběru (tzv. selekce) vedl ke vzniku druhů, rodů, čeledí atd. Takto mohly vyšší či vyvinutější formy živých bytostí vzniknout z nižších, méně vyvinutých. I člověk, jako dosud nejlépe
organizovaná bytost, vyrostl z animálních forem. Mezi hlavní Darwinova díla patří spisy „O původu druhů“ (vyšlý v r. 1859) a „Původ člověka a pohlavní výběr“ z roku 1874. Jeho spisy, rozšířené v mnoha překladech a vydáních po celém světě, znamenaly ohromný průlom v názorech na vývoj života a původ člověka a staly se velikým oponentem
kreacionistického pojetí. Rozpoutaly onen veliký rozpor, který byl zmíněn v úvodním odstavci tohoto pojednání.
Na Darwinovy ideje navázali i další evolucionisté, snažící se vyložit vznik počátečních forem života, z nichž se evolucí vyvinuly pozdější
složitější formy. Byla vyslovena řada hypotéz usilujících o popis vzniku života z neživé hmoty přímo na Zemi, anebo předpokládajících
transport jeho zárodků z vesmíru tlakem záření či uzavřených v meteoritech. Pokud se týče vzniku života přímo na Zemi, bylo konstatováno,
že nemohl vzniknout na jejím povrchu, neboť ten byl ozařován smrtícími ultrafialovými paprsky ze Slunce. V pradávných dobách Země měla
tzv. anaerobní atmosféru, neobsahující kyslík, a tak nemohla vzniknout
z něho se tvořící chránící ozonová vrstva. Život mohl vzniknout jen
v hlubinách moře, neboť tlustší vrstva vody nebezpečné záření zadržuje. Tyto hypotézy předpokládají, že Země od svého vzniku prodělala
napřed tzv. chemickou evoluci, trvající asi 1 a 1/2 miliardy let, při které
se na Zemi vytvořil různými chemickými a fyzikálními pochody větší
počet organických (dokonce i vysokomolekulárních) látek významných
pro život. Některé z nich byly na Zem přineseny z kosmu.
Po chemické evoluci následovala tzv. biologická evoluce, která trvá
již 3 miliardy let. V jejím začátku byl samoorganizací hmoty (založené na tzv. nekovalentních interakcích) v hlubinách moře v blízkosti vývěrů sopečných plynů vytvořen prvý mikrobielní zárodek života (tzv.
protoorganismus neboli eobiont), využívající metabolismu síry (zejména chemických přeměn vyvěrajícího sirovodíku) jako zdroje biochemic6
ké energie. Z něj se vyvinuly další organismy, mimo jiné velmi důležité
stromatolity, které začaly produkovat kyslík, jímž se mořská voda i atmosféra posléze nasytily. Atmosféra se stala tzv. aerobní. Došlo přitom
také k vytvoření chránící ozonové vrstvy, která umožnila výstup života
z moře na pevninu.
Výskyt kyslíku umožnil základní přeměnu původního sirného metabolismu na energeticky výhodnější kyslíkatý. Došlo ke vzniku velmi
malých tzv. mitochondrií (producentů nadbytku biochemické energie) a k jejich inkorporaci do energeticky chudších větších buněk. To
posléze umožnilo vznik vícebuněčných organismů, rostlin a živočichů. Začal se uplatňovat i pohlavní způsob rozmnožování. Dále došlo
k ustálení globální rovnováhy mezi fotosyntézou (absorbující sluneční
záření i kysličník uhličitý a produkující kyslík i řadu důležitých organických látek) a dýcháním či hořením (které naopak tyto organické
látky spotřebovávají a produkují kysličník uhličitý. Přitom uvolňují
lapenou sluneční energii, důležitou pro život). To umožnilo v poměrně
krátké době celkový úžasný rozvoj života na Zemi, který můžeme nazvat „populační explozí“ a kterou charakterizoval Darwin svou evoluční koncepcí. Tyto biologické změny posléze vedly i ke vzniku primátů s člověkem na konci.
Jiná hypotéza o vzniku života považuje základní formy jeho procesů za tak komplikované, že se nemohly na Zemi během „pouhých“
4 a 1/2 miliardy let její existence samovolně vytvořit. Proto uvažuje
o transportu živých zárodků z kosmu, kde byl k dispozici delší časový interval pro takový vývoj. Tato hypotéza se nazývá panspermie.
Avšak i podle ní je nutné předpokládat, že také ve vesmíru docházelo
na některých místech k samovolnému vytváření živé hmoty z neživé.
Stručné údaje uvedené v posledních třech odstavcích našeho pojednání a otevírající velké možnosti dalších úvah jsou snad dostatečné
k základní charakterizaci pojetí evolucionismu, a proto se na ně v dalším výkladu omezíme. – A nyní před námi stojí základní otázka tohoto
pojednání, totiž zda vůbec – a když ano, tak jak – může Bůh do tohoto
dění zasahovat bez narušování přírodních zákonů. Tyto úvahy samozřejmě předpokládají existenci vysoce inteligentního jsoucna, které ve
filozofii i v náboženství nazýváme Bůh. V našem pojednání se nebudeme snažit rozvíjet úvahy o jeho charakterizaci (např. zda jde o bytí
7
osobní, nebo neosobní apod.), neboť naše omezené lidské znalosti nás
k tomu neopravňují. Vycházíme však z víry v jeho existenci. I když
věda tvrdí, že Boha nelze vědeckými metodami ani dokázat, ani popřít,
zastáváme názor, že jen přírodovědecky slepý nevědomec by jej mohl
popírat, neboť rozhlédneme-li se kolem v naší pozemské krásné přírodě
i v celém kosmu, můžeme vycítit jeho vysokou inteligenci a nesmírnou
moudrost nejenom v mechanismu životních procesů ve všech organismech kolem nás a v úžasné souhře biologicko-fyziologických zákonitostí, které je řídí (toto hledisko nazýváme teleologické), ale i v nádherné přírodě – tzv. neživé.
Tímto odstavcem jsme otevřeli otázku, zda a jak může Bůh do tohoto obdivuhodného přírodního dění (které dosud ani zdaleka plně nechápeme) nějakým tvůrčím způsobem zasahovat. A po jejím položení
musíme konstatovat, že – podobně jako tomu je u protikladu kreacionismu a evolucionismu – existují dva protichůdné tábory. Popišme je
stručně.
Začněme prvým táborem, který sice Boha nepopírá, nevěří však
v jeho zásahy do současného existujícího světa. Typickým představitelem tohoto názoru se stal největší židovský filozof středověku – Moses
Maimonides z Cordoby – který žil v letech 1135–1204. Ten mimo jiné
podle Genese učil, že počínaje sedmým dnem skončilo veškeré zasahování Boha a vesmír začal žít podle svých – Bohem v šesti dnech určených – a tedy teď již vlastních přírodních zákonů. Bůh tedy sedmým
dnem začal odpočívat a zřejmě odpočívá dodnes. Tato idea Moše Maimonida byla později nazvána deismus. (Daný název je odvozen od latinského jména pro Boha: „Deus“). Tak se označuje názor, který sice
uznává Boha za prazáklad světa, ale odmítá možnost Božího zasahování
do běhu světa jednou již existujícího. Deismus tedy nezná zázraky ani
zjevení. Podle tohoto učení rozum, nikoliv zjevení, je vlastním pramenem náboženské pravdy. Toto pojetí tzv. „rozumového náboženství“
bylo později v osvícenecké Anglii velice rozšířeno. Idea deismu sehrála
význačnou úlohu v době osvícenectví v celé Evropě a i naši unitáři se
v jedné etapě své historie nazývali deisté. Zdá se, že deismus má do
jisté míry i přírodovědecké opodstatnění: v okamžiku velikého třesku
totiž vzniklý vesmír získal veškeré přírodní zákony a nadále se řídí je-
8
jich uplatňováním. Přitom nedochází k jejich žádným zázračným změnám.
Na protilehlé straně této filozoficko-teologické platformy uvažování existuje směr, který se nazývá teismus. (Jeho jméno je odvozeno
od řeckého názvu Boha: „Theos“). Ten připouští, že Bůh nejen může,
ale opravdu zasahuje do běhu existujícího světa z pozice jakési Prozřetelnosti. Teismus připouští zjevení i zázraky a Bible je jeho typickým
kanonickým spisem. Významným představitelem filozoficko-teologického směru, který je založen na trvalém tvůrčím působení Boha v celém
vesmíru, a tím i v našem pozemském světě, se stal jeden z nejvýznamnějších filozofů rané ranesance – Němec Nikolaus Chrypffs, nazývaný
Mikuláš Kusánský (latinsky Cusanus). Ten žil v letech 1407–1464. Mikuláš Kusánský se vyhýbal pojmu jednorázového stvoření světa Bohem
tvůrčím aktem z ničeho a předložil učení o „rozbalování Boha“. Vycházel z toho, že v prapočátku (dříve, než existoval svět) byl vesmír jakýmsi nám málo pochopitelným způsobem v Bohu uzavřen a v počátcích vzniku světa došlo k jakémusi „seberozvinování absolutna“. Toto
„rozbalování Boha“ však není jednorázový čin, nýbrž je to proces, něco, co probíhá neustále, neboť tvůrčí potence Boha není vyčerpána tím,
co je již rozvinuto v našem současném vesmíru. Tento proces je věčný jako sám Bůh. Tyto představy můžeme interpretovat i současnými
teologicko-filozofickými termíny: o Bohu obsahujícím v sobě vesmír
v „zavinuté“ formě můžeme hovořit jako o Bohu transcendentním, ponořeným trvale ve Věčnosti (vědecky bychom řekli v singularitě), zatímco jeho „rozbalovanou“ formu můžeme nazvat Bohem imanentním,
neboť tvoří podstatu vesmíru. A tak Kusánského „rozbalování Boha“
můžeme chápat jako způsob, jakým se Bůh tvůrčím způsobem podílí na
evoluci celého kosmu a samozřejmě i života v něm.
Když jsme si vyložili oba protichůdné názory, můžeme konečně
přistoupit k tomu, abychom předložili pojetí vlastní, které se od obou
zmíněných jednak liší, jednak je vlastně svým způsobem spojuje. Abychom tento způsob blíže vysvětlili, musíme předem trochu objasnit pojetí náhody a pravděpodobnosti ve světě, neboť na tom je náš výklad
založen. Hlavní problematikou střetu mezi kreacionismem a evolucionismem je otázka, zda všechny ty bohaté a rozmanité životní formy
a procesy v nich, které v přírodě nacházíme, mohly vzniknout samy od
9
sebe pouze nahodilými procesy (tak je nejčastěji vykládáno Darwinovo
pojetí), nebo zda je nutno předpokládat nějakou vysoce inteligentní
tvůrčí silu, která jejich vývoj řídila. Navíc – tzv. „skalní fundamentalisté“ ani žádný vývoj nepředpokládají, neboť věří, že všechny druhy organismů vytvořil Bůh souhrnně během biblických šesti dní svého tvůrčího procesu.
Podle mého názoru k této základní otázce musíme přistoupit
s pochybnostmi o tom, že by se všechno dění v živých organismech
(a vznik jejich forem) podařilo vysvětlit čistě nahodilými procesy. Čím
více je studujeme, tím více chápeme, že jsou příliš složité a matematika
počtu pravděpodobnosti čistě nahodilý přístup téměř vylučuje. Samozřejmě vědecký přístup k této problematice nám nedovoluje přijmout
fundamentalistickou víru o souhrnném stvoření živých bytostí způsobem, jak to líčí biblická Genese. V každém případě nás přírodovědecké
poznání nutí k závěru, že život na Zemi se vyvíjel od jednodušších forem ke složitějším, jak nám to předestřel Darwin a jeho následovatelé.
Věda proto nemůže přijmout jiný výklad. Otázkou však zůstává, zda se
evoluce řídila čistě nahodilými procesy, nebo zda se zde uplatňovala nějaká tvůrčí inteligence. Ale jak, když věda nemůže přijmout víru
v zázraky, které by narušovaly přírodní zákony?
K této otázce můžeme přistoupit úvahou, zda je vývoj vesmíru řízen přesně, jednoznačně a detailně známými přírodními zákony ve
smyslu karteziánského pojetí, nebo zda kosmické či přírodní dění připouští určité stupně „volnosti“. Názor o strojově-mechanickém průběhu
všeho kosmického dění byl v moderní době již dříve opuštěn, a čím dále, tím více se ve vědě i ve filozofii diskutuje o tomto stupni „volností“.
První velkou ránu strojově-deterministickému pojetí vývoje vesmíru
zasadil Werner Heisenberg svým principem neurčitosti, který prokázal,
že nelze s absolutní přesností určit současně místo a impulz subatomové
částice, což znejistilo pojem kauzality a vyloučilo naprostý determinismus. Další ránu naší jistotě zasadila Einsteinova teorie relativity,
která vyloučila možnost pojmu obecně platné současnosti ve vesmíru,
a tak znemožnila deterministickou funkci „Laplaceova démona“, jež by
dovolovala při přesné znalosti současného výchozího stavu a zákonů
všech přírodních věd vykalkulovat přesnou budoucnost, ale i minulost
vesmíru. Moderní „teorie chaosu“ (tj. protikladu uspořádanosti) přinesla
10
některé nové převratné možnosti dosud netušených „volností“, další
principiální meze přesnosti a tím i předvídatelnosti, jak nám to ukázal
Benoit Mandelbrot svou naukou o fraktalech (komplikovaných útvarech
s velkou vnitřní členitostí, neuchopitelných sobě podobných nepravidelnostech, zlomcích všech měřítek). Ne jednu, ale celou řadu „volností“ vykazuje dnes již světoznámá kniha Fritjofa Capry „Tao fyziky“,
která do nejmodernějších úvah současné teoretické fyziky připouští
vstup některých mystických názorů dávných asijských filozofií (zejména taoismu).
Abychom čtenáři přiblížili podstatu předkládaných idejí s využitím
zmíněných „volností“, uvedeme následující představu z oboru termodynamiky: představme si veliký uzavřený prostor tvaru kvádru, který je
(při obvyklé pokojové teplotě a obvyklém atmosférickém tlaku) naplněn stejným množstvím dvou druhů stejně velkých a stejně těžkých
molekul plynů A a B. Tyto molekuly se pohybují různě velkými rychlostmi různými směry a hojně na sebe narážejí, což způsobuje jejich
tepelná energie. Nahodilými nárazy jsou prakticky rovnoměrně rozptýleny po celém uzavřeném prostoru a tento pohyb a stav jejich rozptýlení se časem nemění. Každá molekula může být samovolně dostrkána
do jakéhokoli místa uzavřeného prostoru. Takovému systému říkáme
z hlediska termodynamiky, že má maximální tzv. entropii, což značí
nejvíce pravděpodobný stav, kterého může systém samovolně dosáhnout.
A nyní si představme, že zmíněný prostor uprostřed přepažíme
pevnou stěnou, která má v sobě provrtán dostatečně velký otvor. Na
entropii tohoto systému (tj. na pravděpodobnosti jeho stavu) se nic nemění, neboť molekuly A i B mohou touto dírou nahodile střídavě pronikat oběma směry z levé i pravé půlky přepaženého prostoru. A nyní si
představme, že u tohoto otvoru usadíme smyšlenou (hypotetickou ) bytost, která se v termodynamických úvahách nazývá „Maxwellův třídící
čertík“. Jeho úkolem je zabraňovat molekulám plynu A pronikat z levého prostoru do pravého a molekulám B z pravé poloviny přepaženého
prostoru do levé. V opačných směrech mohou tyto molekuly nahodile
pronikat bez zábran. „Čertík“ přitom žádné molekuly nijak nepřečerpává s vynaložením energie, pouze ovlivňuje pravděpodobnost samovolného procesu. Po určité době nahodilých tepelných pohybů dojde k to11
mu, že v levé polovině přepaženého prostoru se nashromáždí jen molekuly A a v pravé jen molekuly B. Z hlediska termodynamiky říkáme,
že se entropie systému podstatně zmenšila. Vzhledem k tomu, že celkový počet molekul A i B je stejný a že tyto molekuly jsou stejně velké
a stejně hmotné, nedojde při tomto rozdělení v obou polovinách k žádné
změně teploty a tlaku. Jestliže pak rozdělující stěnu odstraníme, dojde
ve velmi krátké době k samovolnému promíchání molekul A i B a k obnovení původní situace, tj. systém se dostane do nejpravděpodobnějšího
stavu, jeho entropie vzroste na maximum. Jestliže neodstraníme celou
stěnu, nýbrž jen toho „čertíka“, dojde rovněž k vzájemnému promíchání
všech molekul a k obnovení původní entropie, jenže to bude trvat delší
čas, závislý na velikosti otvoru.
Proč jsme zvolili tuto představu a co má společného s životem?
Ukazuje, že do přírodního dění je možné zasahovat bez vynaložení
energie a manipulací s hmotou, stačí pouze ovlivňovat pravděpodobnosti samovolných dějů. Dále je prokázáno, že procesy v živých organismech (transport potravy v nich a fyziologické procesy jejich růstu
a vývoje) lze charakterizovat zmenšováním jejich entropie. Jestliže organismus zahyne, jednotlivé atomy jeho těla se nahodilými přírodními
procesy rozptýlí do okolní přírody, přičemž entropie naopak roste.
Život je tedy proces, při kterém je ovlivňována pravděpodobnost.
Do nahodilosti dějů probíhajících v živých organismech samovolně zasahuje jakýsi organizující činitel, který souvisí se samou podstatou života. A tyto poznatky je možné rozšířit i na vznik a vývoj života v celé
přírodě, v celém kosmu, neboť nám umožňují pochopit, že do přírodních dějů je možné zasahovat bez „násilnických“ změn hmotné podstaty, bez využití energie, tj. bez zásahu do platnosti stávajících známých
přírodních zákonů, tj. bez jakýchkoli „zázraků“. A to pouhým ovlivňováním pravděpodobnosti nahodilých jevů s využitím těch „volností“,
o kterých byla uvedena zmínka v předešlých odstavcích. Jaký je detailní
mechanismus tohoto ovlivňování pravděpodobnosti či nahodilosti ovšem dosud nevíme, což však nevylučuje, že se nám to podaří objasnit
v budoucnosti. Tento způsob působení na celou přírodu byl v hlásaném
„Náboženství Moudrosti“ (viz internet: http://sweb.cz/mikes.otakar/)
nazván „duchovní drift“. Zamyslíme-li se nad uvedenými ideami hlouběji, pochopíme, že právě nastíněné pojetí otevírá možnost široké tvůrčí
12
aktivity v celé přírodě a takto by mohl Bůh zasahovat do vzniku života a evoluce celé biosféry, aniž by docházelo k narušování existujících přírodních zákonů týkajících se „mechanického“ ovládání hmoty
a energie. Naopak – toto „jemné“ působení na existující svět dovoluje
jmenovaných zákonů účelně využívat v aktivitách, které můžeme plným právem nazvat „tvůrčí“.
K objasnění těchto idejí byla napsána tato stať, přičemž bylo čerpáno z preprintu knihy sepsané autorem statě a nazvané „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“, která byla vydána v r. 1998 jen ve velmi malém počtu výtisků
pro potřeby unitářských obcí. Zmíněný „duchovní drift“ umožňuje blíže
porozumět Kusánskému „rozbalování Boha“ i modernímu pojetí vzniku
života a evoluce, poněvadž vysvětluje možnost tvůrčího ovlivňování
nahodilých procesů darwinismu a snad otevírá i možnost nového pojetí
kreacionismu. Tím vlastně tyto dosud protichůdné přístupy svým způsobem spojuje.
Charles Darwin (1809–1882)
13
**********************************
Ne samým chlebem živ je
člověk
Lubomír Mířejovský
**********************************
Zneklidnění.
Doufám, že se nedopouštím omylu, když prohlašuji, že všichni,
jak tu jsme dnes shromážděni, jsme zneklidněni současným vývojem
lidstva, společnosti, v níž žijeme, církve, k níž se hlásíme. Při četbě
a sledování denních zpráv, v rozhovorech s přáteli, se pokoušíme najít
odpověď na otázku, proč jsou věci horší, než by měly či mohly být.
Proč většina obyvatel světa hladoví, proč není možné zastavit války,
proč určité skupiny bohatnou, zatímco většina chudne, proč roste počet
uprchlíků, bezdomovců, proč narůstá kriminalita? Prostě, proč se lidstvo nedokáže dohodnout a vytvořit společnost spravedlivou, mírovou
a stabilní, proč lidé opouštějí církve a odcházejí s pocitem, že církve
jim nemají co nabídnout? Každý z nás snadno může jmenovat nejeden
nedostatek, který pokládá za tragickou či nebezpečnou ránu na těle lidské společnosti.
Asi tomu v dějinách nikdy nebylo jinak, avšak v současné době
superrychlých informací a přesvědčivé dokumentace roste mnohem rychleji stupeň zneklidnění, který u nejednoho člověka dosahuje až pocitu zoufalství a ztráty vůle k životu. Autoři odborných studií se pokoušejí nabídnout nám nejrůznější diagnózy příčin tohoto neblahého
vývoje a podle svých hypotéz nabízejí řešení. Nemělo by konce, kdybych se pokusil všechny tyto pokusy popsat.
Přesto může být užitečné alespoň některé z nich obecně zmínit,
protože mají veliký vliv na hodnotovou orientaci dnešního člověka
a určují volbu jednotlivců i skupin.
14
Podle jedněch je příčinou všeho zla společenský systém. Proto
je třeba společenské systémy měnit. Například socialismus nahradit
tržním hospodářstvím; totalitu demokracií. Jiní naopak tvrdí, že příčinou všech zlořádů je kapitalismus, který musí být doplněn sociálním
vědomím, nebo vystřídán spravedlivějším společenským řádem. Určujícími měřítky těchto představ jsou sotva dvě stě let staré ideje osvícenství a francouzské revoluce – ideje svobody a lidských práv.
Jsou autoři, kteří se snaží dokázat, že chyba je v křesťanské
(západní) kultuře, protože vychází z představ nedokazatelného Boha
a iracionálních dogmatických systémů (převážně humanističtí autoři
evropští), nebo že učením o posvátnosti majetku umožnila, aby se jednotlivci, či případně korporace ziskuchtivě zmocnily půdy a přírodních
zdrojů darovaných Bohem všemu lidstvu (myslitelé islámu). Křesťanství údajně zdůraznilo individualismus proti kolektivní odpovědnosti
a právům (autoři ovlivnění buddhismem), dále pak zavedlo představu
pokání jako možnosti změnit minulost pouhou omluvou bez změny
jednání (šintoismus).
Někteří se domnívají, že je třeba vůbec opustit náboženství a jeho mytologii a nahradit je vědou, např. psychologií nebo sociologií,
která by blahodárněji motivovala politická nebo ekonomická rozhodování.
Velmi zajímavý je názor, dnes značně rozšířený, že vlastně svět
není zlý, že není třeba se znepokojovat, protože to, čeho jsme svědky,
je výsledkem zákonů přirozeného výběru, kdy to, co je slabé a neduživé, zaniká; silné přežívá, vítězí a dostává právo na vedoucí postavení
(sociologický neodarwinismus).
Jsou i tací, kteří jsou přesvědčeni, že svět v současné podobě
nemá žádnou budoucnost a předvídají apokalyptický zánik.
Nás, protože se hlásíme ke křesťanství, zajímají odpovědi pocházející z křesťanského tábora. Je jich také velké množství. Jejich
rozhodující dominantou je proměna nebo reformace. Většina projektů na proměnu končí jen ve formálních opatřeních (organizačních, liturgických, finančním zajištění). Někteří jdou dále, zakládají nové církve nebo hnutí a vyzbrojují je překvapivými teologickými systémy.
I v rámci tradičních církví se objevují radikálně nové směry (teologie
15
osvobození, teologie tzv. „smrti Boha“ nebo teologie „dědičného požehnání“ proti teologii „dědičného hříchu“).
Diagnóz vysvětlujících příčiny zla a navrhujících řešení je bezpočet. Člověk si může kteroukoli vybrat, uvěřit v ní a zasvětit jí svůj
život. Mnohé jsou benigní, slouží zachování a rozvoji života, některé
jsou, bohužel, maligní a jenom prohlubují chaos a působí další a horší
nesnáze a krize.
Ne samým chlebem…
Pokusím se naznačit cestu, o níž si myslím, že by mohla mezi
vámi najít pochopení a poskytnout jednu z povzbuzujících odpovědí.
Není nová, naopak vychází z biblické tradice, avšak domnívám se, že
byla silou, která umožnila v uplynulých dvou tisíciletích určitým proudům křesťanství sloužit jako zdroj zachraňující vize smyslu lidského
života, existenciální orientace a duchovního růstu.
Jako nejsnadnější přístup k této cestě může posloužit vyprávění
evangelií o pokušeních, jímž musel vzdorovat Ježíš na poušti (Mt 4,
1–11). Pokušení není nic jiného, než nevyhnutelnost volby mezi alternativami osudové povahy, z nichž jedna je lákavá, snadno dostupná,
protože vyhovuje potřebám lidské přirozenosti a touhy. Druhá pak se
jeví jako nezvyklá nebo nežádoucí.
Ježíše po čtyřiceti dnech půstu osloví „Pokušitel“: „Jsi-li Syn
Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ (Mt 4,3). Čemuž lze rozuměti: jsi-li poslán od Boha, máš-li úkol pomoci lidstvu, jehož základní potřebou je dostatek potravy, vyřeš odvěký problém hladu
a namáhavé práce obdělávání polí. Je to zásadní dilema každého člověka, ať je už vůdcem národa nebo jen otcem rodiny. Všichni političtí
vůdci a vládci slibují svým lidem prosperitu, otcové hmotnou péči
o rodinu. Lidé i členové rodin od nich také nežádají nic jiného než dostatek a blahobyt.
Ježíš však reaguje nečekaně jinak. Je-li od Boha poslán a má-li
pomoci lidstvu, pak musí upozornit na vyšší rozměr lidské existence.
Činí tak slovy: „Ne samým chlebem živ je člověk…“. Což znamená,
že člověk sice přirozeně potřebuje dostatek potravy, musí být hmotně
16
zajištěn, ale má-li být skutečně člověkem, je mu třeba potravy zcela
jiné povahy.
Domnívám se, že v tomto upozornění se skrývá něco nesmírně
závažného pro úvahy, jimiž se zabýváme. Člověk je sice součásti přírody, ale není pouhým živočichem, ani pouhou myslící a vyvinutou
opicí, které by mohla stačit vyvážená a na vitamíny bohatá potrava,
případně i trochu pohodlí. Člověku je třeba víc, protože v rámci vývoje
života na Zemi, v rámci stvoření, v rámci kosmického zrání (říkejme
tomu tak, jak jsme to schopni pochopit) je člověk navázán k rozměru,
který přesahuje čtyřrozměrný rámec naší zkušenosti a našeho chápání.
Právě v tom je jedinečnost a sláva lidské existence.
Nejenom na tomto místě nás Ježíš upozorňuje na tuto skutečnost. Na počátku svého vystoupení v rozmluvě s Nikodémem (Jan 3,
1–13) říká: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Ježíš mluví o znovuzrození, „co se
narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“. Ve stejné
rozmluvě praví: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských.“ (Jan 4,12).
Velikost a osudová jedinečnost Ježíšova spočívá v tom, že odhaluje (jak jen to umožňuje lidské pojmosloví) vyšší rozměr lidské
existence, nazývá jej „novým zrozením“ či „nebeskými věcmi“. Jde
o lidskou vazbu na něco, co nelze vyjádřit přírodními pojmy ani kombinací přírodních rozměrů s časem, tedy v dějinách, ale co má kosmický, nadčasový rozměr. Horizontální rovinu lidské existence vyjadřované biologickou kontinuitou a plynutím času protíná vertikála věčnosti. Prostě, ne samým chlebem živ je člověk.
… ale každým slovem, které vychází z Božích úst.
Aby člověk byl člověkem, aby byl, jak se pokoušíme vyjádřit,
„obrazem Božím“, potřebuje mimořádnou, řekněme, duchovní potravu. Co máme rozuměti „slovem z Božích úst“? Nejjednodušší odpověď může znít: „Slovo Boží je Bible“. Všichni ale víme, že biblické texty lze vykládat nejrůznějšími, nejednou protichůdnými způsoby.
Snad nám může pomoci formulace evangelia Janova: „Na počátku bylo Slovo […]. Slovo tělem učiněno jest […] a přebývalo mezi námi.“
17
Slovem se zde rozumí Ježíšův život a jeho svědectví. Právem lze říci,
že „slovem vycházejícím z Božích úst“ jsou Ježíšovy výroky o lásce
k Bohu (tj. o úctě ke Stvořiteli) a k bližnímu (tj. že milováním bližního
teprve milujeme sami sebe) a že máme „hledati království Božího nejprve a všechno ostatní nám bude přidáno“. Toto by mělo být srozumitelné křesťanu, který vyrostl v církevních tradicích.
Jenže jde o něco víc. Vzpomeňme, že na počátku řekl Bůh:
„budiž světlo“, jde tedy také o Slovo stvořitelské. Právě skutečnost
jsoucna, Země a celého kosmu, oslovuje lidi všech dob a všech kultur.
Nutí to každého člověka, podobně jako E. Kanta pohled na hvězdnou
oblohu, k údivu, k pokoře a k hledání. Člověk je člověkem, na rozdíl
od ostatních živočichů, právě proto, že si uvědomuje rozsáhlost kosmu,
hloubku času, jedinečnost Země a zázrak života. Myslím, že všichni
lidé, a zcela určitě ti v unitářské pospolitosti, toto Slovo nekonečné velebnosti jsou schopni vnímat a tím najít cestu k znovuzrození, tj. k vědomému rozpoznání, že v životě a v lidských dějinách nejde jen o zachování vlastního života, ani jen o pokračování rodu nebo o jakousi
nejasnou představu života posmrtného, ale především o osobní i společenské naplnění či transformaci.
Transformace existenciální orientace.
Jsme-li zneklidněni tím, co se děje kolem nás, zdá-li se nám, že
zlo (destruktivní síly) se zmocnilo všech oblastí lidské činnosti, je
užitečné, ne-li nezbytné, zamyslet se nad vlastní hodnotovou orientací.
V síle žádného z nás není změnit svět, ale je možné měnit sám sebe,
tím mít vliv na vlastní rodinu a na dosažitelné okolí. Je to zcela jiný
postup, než jaký nám nabízejí teorie o změně systému nebo o změně
forem uspořádání lidské společnosti. Jde o duchovní obnovu, o kvalitativně vyšší formu existence. Člověk, který si je vědom své vazby na
kosmický rozměr, nejen myslí jinak, ale jedná jinak než jednotlivec
motivovaný vlastním egoismem či zájmem své skupiny nebo představami doby, v níž žije. Není to jednoduché postavení, stává se totiž
odmítaným a nežádoucím prorokem, vidoucím. Odpovídá to opět slovům evangelia Janova o vtěleném Slově „na světě byl, svět skrze ně
povstal, ale svět ho nepoznal […] jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,10n).
18
Transformace („spasení“) světa naráží na neporozumění a na
odpor. A to proto, že dochází k nástupu nového rozměru, který nejenom mění, ale přesahuje běžné lidské představy. Použiji obrazu: moderní výzkumy naznačují, že genetický kód šimpanze je jen o dvě procenta kratší než genetický kód člověka. Jde o to, aby se genetický kód
„znovuzrozeného“ člověka, který „nežije jen chlebem“, o nějaké procento prodloužil. Trvalo to asi stamilióny let, aby se genetická informace obsažená v každé buňce živého organismu (zvaná DNA) rozrostla od jednoduché formy k formě neobyčejně složité – nacházející se
v každém člověku. Říká se, věří se, že to bylo způsobeno silami „vývoje“, o jehož povaze zatím není nic známo. Jisté je, že se to odehrálo
bez zásahu člověka. Člověk se nestal člověkem díky své vlastní volbě,
nýbrž díky silám přesahujícím jeho představivost. Křesťané tyto síly
nazývají „Boží stvořitelskou vůlí“.
Naši současnou situaci (současnou situací je třeba rozumět několik tisíc let lidské existence, která se jeví jako zápas mezi dobrem
a zlem, plný násilí, nespravedlností, vykořisťování a válek) lze chápat
jako „rození“ nového člověka, nového věku. Jedinečným způsobem to
vyjádřil už apoštol Pavel. „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se
nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé
tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů […].
Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje
k porodu“ (Řím 8, 18–22). Naše zneklidnění (ale nejen naše, nýbrž lidí všech dob a kontinentů) ze situace, ve které se lidstvo nachází, není
něco nežádoucího, ale varovná výzva usilovat o existenci vyšší povahy. Velký myslitel Teilhard de Chardin to vyjádřil myšlenkou, že vesmír spěje k cíli, k bodu Omega, k zakončení, kdy se tvorstvo „setká“ se
svým Stvořitelem. Přitom platí, že jeden den je jako tisíc let a tisíc let
jako jeden den.
Tento jedinečný proces začíná prostým poznáním, že nejen
chlebem živ je člověk.
19
**********************************
Komunie jako sdílení se
v každodenním životě
István Kovacs
**********************************
Mám za to, že téma tohoto semináře „Jak přispívat k naplňování duchovní prázdnoty?“ se dotýká velmi důležitého aspektu krize
jíž stojíme tváří v tvář jak ve Východní Evropě, tak v západních společnostech. Musíme přijmout, že ačkoliv existují rozdílné historické
předpoklady a procesy, duchovní krize je v obou společnostech a má
rozdílné podoby. Není překvapením, že tato krize je velmi úzce spojena s poklesem společenských hodnot a vzrůstajícím individualismem.
Žiji v bývalé komunistické zemi, v Rumunsku, kde jsme svědky mnohostranné krize – ekonomické, duchovní, morální. Za nejvíce
alarmující jev v tomto postkomunistickém období pokládám oslabování dříve velmi silného smyslu pro společenství. Bylo pro mne velice
dobrým poučením, když jsem na sněmu amerických unitářů a univerzalistů v Rochesteru tohoto roku slyšel varování profesora Roberta
Bellaha týkající se individualismu, který charakterizuje dokonce i náboženský život v USA. Jak poukazuje, nejhlubší americkou obecnou
hodnotou je respekt k individuálnímu svědomí jednotlivé osoby, respekt zakořeněný v dominantní náboženské tradici jinak smýšlejícího
(dissenting) protestantismu. Ale jak píše Max Weber, téměř od začátku
posvátnost svědomí jednotlivé osoby byla spojena s právem sledovat
své vlastní ekonomické zájmy. Náboženský individualisum je spojen
s ekonomickým individualismem, který, i když nečiní žádného rozdílu
mezi osobami kromě rozdílu peněžního, v konečném smyslu neví nic
o posvátnosti jednotlivce. Co ekonomický individualismus ničí a co
tento druh náboženského individualismu nemůže obnovit, je solidarita,
smysl pro to být členy stejného těla, skutečný smysl pro komunitu
a vyšší spiritualitu.
20
Mám za to, že opravdová komunita musí být založena na
opravdových hodnotách přesahujících jednotlivce a pozvedávat je nad
horizontální dimenzi ekonomiky. Posvátnost jednotlivce v konečném
smyslu závisí na naší solidaritě se všemi bytostmi, ne na nestálosti našich soukromých já.
Hlavním problémem onoho tytu společenství podporovaného
komunistickou ideologií je, že je založeno jenom na ekonomických
hodnotách a neví nic o posvátnosti společenství. V komunistické ideologii byl prohlašován opak toho, co jsme řekli o jinak smýšlející (dissenting) tradici: takzvané společenství bylo nade vše a jednotlivec byl
hodnocen jen jako část tohoto uměle vytvořeného a vnuceného společenství.
Komunismus změnil nejen ekonomický systém, ale především
se pokoušel zničit tradiční duchovní hodnoty a nahradit je novými,
vytvořenými k tomu, aby sloužily jeho cílům. Tyto nové „náhradní
hodnoty“ nikdy nemohly uspokojit potřeby jak jednotlivců, tak společenství. Znamenaly: místo smyslu pro společenství diktaturu společenství, místo smyslu pro jednotu uniformitu, místo vertikální spirituality horizontální ideologii. Celá generace vyrůstala a byla sycena
množstvím falešného učení o společenství, které ponižovalo a omezovalo hodnotu a důstojnost jednotlivé osoby. Nepřekvapuje, že po kolapsu komunismu v postkomunistických zemích můžeme nacházet jistý druh individualismu, který nevyrůstá z pozitivního hodnocení jednotlivce, ale z negace onoho druhu společenství, které tato generace
zakoušela a trpěla jím.
Naštěstí Transylvánie byla a dosud je společností svázanou
s tradicemi a navzdory všem pokusům čtyřicet let komunismu nemohlo
úplně zničit tradiční hodnoty a hluboce zakořeněný smysl pro společenství.
Prokazuje se, že postkomunistické období je mnohem obtížnější, než jsme si dokonce byli schopni představit. Absence hodnot, která
zbyla po komunismu, činí společnost bezbrannou vůči všem druhům
nebezpečných šovinistických, pravicově extremistických a fundamentalistických myšlenek. Stačí pomyslet na válku na Balkáně, abychom si
uvědomili hrozbu, která se skrývá za tímto fenoménem. Jako člen maďarské menšiny v Rumunsku jsem mohl zažít, jak se přes noc takzvaný
21
komunistický internacionalismus mohl změnit v xenofobii a nacionalistický extremismus. Na druhé straně můžeme vidět, jak se tato prázdnota naší společnosti plní nekriticky duchovním smetím společností
západních. Tak se v tomto přechodném období negativní rysy těch
dvou systémů objevují pospolu a umocňují duchovní krizi.
V této situaci, kdy církve zůstaly jedinými nezdiskreditovanými
institucemi, které navzdory útisku vyživovaly skutečný smysl pro společenství a vyšší duchovnost, mají mnoho práce s nápravou situace
a vyplňováním prázdnoty pravými hodnotami. Naneštěstí mnoho fundamentalistických nových náboženství je zaměřeno na Východní Evropu a jejich cílem je naplnit postkomunistickou náboženskou prázdnotu
svými učeními, z nichž některá jsou nebezpečná pro naše křehké první
kroky k demokracii. Jsem přesvědčen, že hodnoty unitářství mohou
mnoho učinit pro uskutečňování demokracie a léčení společnosti. Je na
čase, abychom se zviditelnili, abychom vyšli na veřejnost s alternativou, kterou představujeme, alternativou tolerantní a otevřené společnosti.
Dále bych vás rád informoval o angažovanosti unitářů v Transylvánii v této věci, v zemi za lesy a domově unitářství, odkud pocházím. Pro hlubší porozumění je nejprve třeba pohlédnout do historie.
Pro ty, kdo vědí, že domovem unitářství je Transylvánie, může být překvapením, když zjistí, že k unitářům patří pouhá pětiprocentní menšina
maďarského obyvatelstva, které tvoří osm procent veškerého obyvatelstva rumunského. Většina maďarského obyvatelstva jsou katolíci a reformovaní kalvinisté, zatímco většinové rumunské obyvatelstvo je řecko-pravoslavné. Když se učíme naší historii, která je plná zápasů, můžeme říci, že dnešní existence i tohoto malého počtu unitářů je zázrak.
Ačkoliv jsme byli první na světě, kdo vyhlásil zákon o náboženské
svobodě Ediktem z Tordy v roce 1568, po celé naše dějiny jsme trpěli
nesnášenlivostí.
Byl to Francis David, zakladatel unitářství v Transylvánii, kdo
se zasloužil o vypracování ediktu z Tordy a upozornil sedmihradského
prince na náboženskou svobodu a toleranci. Princ Jan Zikmund (1540–
1571) se roku 1568 stal unitářem jako přívrženec Davidovy radikální
reformace. Toto bylo jedinou dobou v historii, kdy unitářství mělo za
sebou státní moc. Tento uzákoněný princip náboženské svobody byl
22
vtělen do ústavy a mimo jiné legalizoval unitářské náboženství a zachránil je před potlačením v protireformaci, jak se tomu stalo v jiných
zemích.
V 16. a 17. století byl uvedený zákon výjimečný, v té době
po celé Evropě převládala náboženská nesnášenlivost. V Holandsku
a Francii byly usmrceny tisíce protestantů, popírači Trojice byli upalováni jako heretikové jak v katolických, tak i v protestantských zemích.
Po smrti prince nastoupili na trůn katolíci, Francis David se stal mučedníkem pro náboženské přesvědčení a po slavném začátku následovala čtyři století dlouhého zápasu unitářů o pouhé přežití. V tomto
období byli unitáři pokládáni za méněcenné občany a pozbyli svých
kostelů a škol na úkor katolíků. Od úplného vyhubení je zachránil Toleranční patent vydaný Josefem II.
Stojí za to zmínit se o nadšeném zájmu unitářů o vzdělání: když
dostali povolení znovu vybudovat budovy, které jim byly vzaty, to
první, co postavili, byly školy a až potom kostely. Za takového krutého
útisku velmi silná vůle k přežití dávala sílu a mezi unitáři se vyvinul
velice silný smysl pro společenství a solidaritu. V Transylvánii je
pořekadlo: „drží spolu jako unitáři“, úsloví formulované těmi, kdo
nebyli unitáři, oceňující náš hluboký smysl pro společenství, jehož
bylo dosaženo naší obtížnou historií. Dvacáté století s sebou přineslo
se svými válkami docela nové situace a nové obtíže.
Po první světové válce byla Transylvánie Trianonskou smlouvou připojena k Rumunsku jako válečná odměna. Tehdy se stali transylvánští Maďaři pronásledovanou menšinou, žijící pod vládou kontrolovanou lidmi s etnickým a náboženským pozadím zcela rozdílným od
jejich vlastního. Unitáři utiskovaní do té doby pro své náboženství začali být pronásledováni kvůli své národnosti. Toto bylo období, kdy
jsme poprvé zakoušeli solidaritu širšího mezinárodního unitářského společenství vzniklou programem „sesterských církví“ amerických
a britských unitářů. Tato tradice partnerství byla znovu nastartována
před několika lety a vytváří rozšířené systematické partnerství poskytující finanční a morální podporu.
Po druhé světové válce se v zemi dostali k moci komunisté
a vládli zde více než čtyřicet let. Útisk v Rumunsku byl zvláště silný.
Již jsem zmínil jeho některé obecné rysy. Dovolte mně abych zde
23
zmínil, že náš majetek a školy nám byly odebrány; „kulturní střediska“, kontrolovaná komunisty, byla vybudována i v malých vesnicích. Měla nahradit kostely jako střediska života společenství. Náboženská výchova byla ve školách zakázána, asi dvacet našich farářů
skončilo ve věznicích proto, že odmítli kompromisy požadované komunistickým státem. Ale my jsme opět přežili a po sesazení komunismu stojíme tváří v tvář výzvám přechodného období.
I když změna byla vítána, pokus pohybovat se od diktatury
k demokracii a od komunismu k ekonomice svobodného trhu se ukazuje jako neobyčejně obtížný. Diskriminace maďarské menšiny, včetně
unitářů, pokračovala a vzrostla z toho důvodu, že noví národní vůdcové byli bývalí komunisté, kteří k zachování moci použili nacionalisticky extrémistické demagogie. Faráři naší církve si brzy uvědomili, že
ke skutečné změně je potřeba změnit mentalitu lidí. Naši faráři jsou angažováni v činnosti, která je často zaměřená na pozvednutí sociálního
uvědomění našich lidí. Uvědomili jsme si, že demokratická tradice je
uvnitř naší vlastní náboženské tradice a že ji lze stopovat až k Ediktu
z Tordy. Tak jsme věděli, že nejdůležitějším krokem ke zdravé společnosti je znovuobnovení ceny hodnot společenství zničených komunismem.
Po celou historii bylo náboženství pro transylvánské unitáře
zcela neoddělitelné od společenství. Ve středu transylvánské vesnice
můžete vidět kostel jako středisko společenství. Nedávno jsme navštívili vesnický kostel nazvaný Szekelyderzs, kde dosud žije tradice
uchovávat uvnitř zdí kostela-pevnosti základní potraviny: obilí na
chléb a „szalonnu“ (1. pád szalonna), uzený vepřový špek, který díky
svým kaloriím představuje základní přísun energie pro těžce pracujícího zemědělce. Tento kostel se mi jeví jako symbol náboženské komunity v Transylvánii.
Kostely-pevnosti byly nejen místy bohoslužeb a duchovní potravy, ale posledními místy útočiště po celou naši historii. Jednotlivec
byl slabý a cítil se chráněn uvnitř zdí vybudovaných společenstvím.
Kromě obilí a „szalonny“ zdi kostela uchovávaly mnoho jiných existenčně důležitých duchovních hodnot; naše školy, kulturní dědictví,
naši často zakázanou řeč. Pro nás náboženské společenství nebylo luxusem, který jsme si zvolili, ale nutností. V postkomunistickém obdo24
bí se unitářství znovu stává nadějí pro budoucnost. V Rumunsku je asi
70 000 unitářů, z nichž více než polovina je ve vesnických sborech,
máme asi 130 kostelů a 5 nových kostelů je ve výstavbě v městech, do
nichž se obyvatelstvo stěhovalo kvůli industrializaci. Máme třicet studentů na faráře na teologickém institutu v Kolozsvaru, z toho sedm
studentek, což ukazuje na změny v naší muži ovládané kultuře. Pravidelně vycházejí dvě denominační publikace vysoké kvality. V rámci
církve funguje velmi aktivní organizace mládeže, která má více než
dva tisíce aktivních členů, a liga žen je v každém sboru.
Srdcem našeho náboženského života je bohoslužba, která se
svou formou může americkému unitáři jevit velmi tradičně křesťanská.
Ačkoliv styk s britskými a americkými teology měl ohromný dopad
na vývoj našeho náboženského přesvědčení, jako vždy v naší historii
se pokládáme se za křesťany, za následovníky učení Ježíše. Vnímáme
však jako svou povinnost dostat se k hlubšímu pochopení hodnot křesťanství tím, že se budeme učit také od jiných náboženských tradic.
Skutečným středem našich kostelů je stůl Páně, od něhož je čtyřikrát do roka vysluhována komunie. Komunie je rituál, kterým symbolicky vyjadřujeme důležitost učení Ježíše a posilujeme sami sebe ve
vědomí, že jsme komunií. Některým americkým unitářům se může praxe komunie jevit konzervativní (dokonce ne-unitářská nejméně citlivým). Ale jako odpověď pro ně poslyšme opět slova Roberta Bellaha:
„Charakteristikou církví jiného mínění (dissenting) je podezření vůči
svátostem příliš úzce spojeným s hierarchií a dogmatem, ale ve svém
podezření podávají také důkaz svého ontologického individualismu.
Neboť svátosti jsou hmatatelným, fyzickým vyjádřením jednoho těla, jehož členy jsme my všichni.“ Právě o to jde Pavlovi, když říká
v 1. listu Korinstským: „Jedním duchem jsem pokřtěni v jedno tělo –
Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní.“ U Galatských dodává „muži
nebo ženy“, a my můžeme dodat, aniž činíme násilí duchu Pavlových
dopisů, „černí nebo bílí, východní nebo západní“. „Ve svátostném
křesťanství jsou naše rozdílnosti a pluralita předposledními hodnotami
a činíme dobře, když je slavíme. Ale v Duchu se stáváme jedním tělem; to je naše poslední hodnota.
Nakonec mně dovolte, abych citoval slova Gellerda Imreho,
který takto charakterizuje naši víru: „ […] naše náboženství bylo
25
schopno vyprodukovat jeden z nejoptimističtějších, konstruktivních
a humanistických náboženských systémů […]. Skrze utrpení se v nás
rodí zvláštní moc a kvality: jednota, solidarita, pevná víra, odpovídající
sebepoznání, smysl pro historickou orientaci.“ Kéž nám tato „historická orientace“ pomůže k tomu, abychom se cítili doma v 21. století.
přeložila: Míla Hradečná
**********************************
Humanistická
psychologie v duchu
odkazu N. F. Čapka
a K. Hašpla
Joseph Ben-David
**********************************
Dr. Norbert Fabián Čapek a dr. Karel Hašpl byli vedoucími
duchovními československé náboženské společnosti unitářské. Byli si
vědomi bohaté české duchovní tradice a vycházeli z předpokladu, že je
tu touha po svobodném náboženství, které by vyhovělo potřebám moderního člověka, kriticky smýšlejícího a dogmatismem nezatíženého.
Ta touha je živá a hledá své jasné vyjádření. Jejich učení se lišilo od
ortodoxních církví, které kázaly pesimistický náhled na člověka, život
a svět, strach ve všech formách, odklon od pozemského života a příliš
zdůrazňovaly záhrobní život. Čapek s Hašplem vyzdvihovali optimistickou cestu náboženství, pěstovali náboženství kladu a radosti ze života zde a nyní, soustředění na budování lepšího života člověka a lidské
společnosti. Věřili, že nejlepší službou Bohu je služba člověku. Hašpl
říká: „Jaký smysl by měla bohoslužba, kdyby nebyla lidoslužbou?“ Jejich náboženství je přirozené, ne zjevené. Ježíše nepokládali za mesiá26
še, ale za duchovního a morálního génia. Náboženské názory Masaryka jim byly nejbližší.
Zvláště v unitářských kruzích je Čapek světově znám jako skladatel krásných písní a tvůrce Květinové slavnosti. Co však není všeobecně známo, je, že Čapek s Hašplem byli prvními duchovními, možná
na celém světě, kteří slučovali osvícené náboženství s moderní humanitní psychologií. Věřili, že je úkolem člověka a hlavním smyslem jeho
života, aby se snažil stále stoupat a s pevným odhodláním soustředil
svou vůli a práci na dosažení vyšších kulturních, duševních a mravních
stupňů. Tento úkol však vyžaduje spolupráci harmonických a tvůrčích
osobností. A protože slučovali vědu a víru, jejich moderní psychologická výchova, jako součást jejich unitářské vize, budovala také na
prvcích S. Freuda, A. Adlera a C. Junga. V tomto ohledu byli opravdovými pionýry náboženského vývoje. Hašplova kniha „Duševní hygiena“, a Čapkovy knihy „Nálada“, a „Manželství“ jsou vzácnými příklady této jedinečné syntézy.
Je však veliký rozdíl mezi všeobecnou a humanistickou psychologií. Každý, kdo ovlivňuje lidské city a chování, používá určité
psychologické prostředky. Praktická a někdy velice špatná psychologie
byla vždycky, i když neuvědoměle, částí života. Lidé ovlivňovali city
různými, často velice krutými metodami. Někdy trestáním, jako odnětím práv, vyvlastněním, mučením nebo zabitím, jindy odměnou, jako pochvalou, udělováním moci, poskytnutím pohlavních příležitostí,
atd. Tato materialistická a mechanistická psychologie byla vědecky
prozkoumána Pavlovem, Platonovem a Skinnerem. Jejím nebezpečím
je, že vyvolává tzv. podmíněné reflexy, které se ve velikém měřítku
zneužívají politicky, ekonomicky a individuálně. Je to silná zbraň v rukou diktátorů a totalitárních manipulátorů snažících se podřídit obyvatelstvo konformitě a nivelizaci – a tak snížit člověka na úroveň automatu. Je tragické, že lidé, kterým jsou takto vymývány mozky – a proto si to neuvědomují – často nadšeně podporují své vlastní ničitele.
Humanistická psychologie, na druhé straně, obsahuje prvky
úplně nového poznání. Např. K. Horneyová, E. Fromm a H. S. Sullivan vycházejí ze stanoviska, že citový charakter člověka se tvoří ve
spojení s mezilidskými vztahy. Existencionální filosof M. Buber učí,
že je jenom jeden pravý vztah mezi lidmi, totiž poměr, ve kterém není
27
pohlíženo na druhého člověka jako na předmět, jako na „něco“, nebo
„ono“, ale jako na živou osobnost, ztotožnitelnou s „Já-Ty“, kterou nesmíme využívat z jakéhokoli důvodu a kterou musíme přijmout jako
sobě rovnou. Tento proces dialogu mezi Já a Ty je výsledkem takového postoje a přispívá k duševnímu vývoji člověka. Na Moravě narozený S. Freud se přičinil o první, velký průlom svým objevem psychoanalýzy, ve které kriticky pokračovali C. Jung, A. Adler aj. Mezi
dnešní průkopníky humanitní psychologie a filosofie patří A. Maslow,
C. Rogers, J. Bugental, W. Reich, F. Perls, V. Frankl, H. Arendtová,
S. Krippner, A. Ellis, S. Millgram, R. D. Laing a mnoho jiných důležitých pracovníků ve filosofii a sociologii. Jejich společným jmenovatelem je víra v možnosti maximálního zdokonalování člověka a společnosti v intra-, inter-, a transpersonálním smyslu, což znamená vztah
člověka sama k sobě, k jiným lidem a k přírodě a universu. V české
tradici můžeme nalézt zárodky tohoto poznání u J. A. Komenského,
J. E. Purkyněho, T. G. Masaryka, A. Smetany, R. Jedličky, J. Patočky,
V. Havla, S. Kratochvíla aj. Je zajímavé, že mezi prvními, kdo si již více než před šedesáti lety byli vědomi důležitosti této humanitní psychologie ve spojení s náboženstvím, byli dva pražští unitářští duchovní
– dr. Čapek a dr. Hašpl.
Jedním z nejzajímavějších zjevů humanistické psychologie je
takzvané hnutí „setkání ve skupinách“. Rogers říká, že je to poprvé
v historii lidstva, kdy se lidé scházejí v určitém prostředí, které jim
umožňuje se otevřeně a poctivě vyjádřit a sdílet myšlenky, city a zážitky. Samozřejmě, taková dialogická komunikace vede nejen k vzájemnému porozumění a vynoření určitých vzácných pravd o lidských
vztazích a chování, ale také k určité konfrontaci. Žádný diktátor, ať je
to soukromá osoba nebo totalitní organizace, nechce být konfrontován
a demaskován. Proto se toto jedinečné hnutí, jehož cílem je přivést více lásky, svobody a vyššího stupně lidství do světa, může jen pomalu
rozvinout. Setkání ve skupinách mají však svůj vlastní, hluboký náboženský význam, neboť současně představují území nejvyšší péče,
univerzálních hodnot, seberealizace a transcendentní zkušenosti.
V duchu existencionální tragédie byl dr. Čapek byl v roce 1941
zatčen Gestapem a vsazen do koncentračního tábora v německém
Dachau. Čapkův bohatý, činorodý a pro osvícené kulturní a spirituální
28
hnutí tak významný život skončil mučením, tzv. „vědecko-lékařskými“
pokusy a vraždou. Jeho a Hašplovo dědictví pokračuje v jejich dílech,
v dílech nositelů pokrokového myšlení, psychologické praxe a nesmírné lásky k lidem.
Dr. N. F. Čapek říká: „Nejvyšší autoritou budiž nám čisté svědomí, všechna pravda a jen pravda budiž naší Biblí, všichni dobří lidé
našimi svatými, celé lidstvo cílem vykoupení, celá příroda naším chrámem, království lásky úsilím a ideálem našeho každodenního života.“
**********************************
Hnutí Grálu za týráním
a zmizením dívky?
Ivan Odilo Štampach
**********************************
V posledních dnech se v některých médiích objevila spekulace,
že za sledovaným případem týraného malého chlapce Ondřeje a zmizelé (uprchlé či unesené) dívky Aničky1 je „sekta". Tajemně a nebezpečně znějící slovo se nabízí jako vysvětlení. Který z četných významů
tohoto mnohoznačného výrazu se míní? Jde např. o skupinu následovníků nějakého učení (od lat. sequor, sequi – následovat)? Nebo se etiketa „sekta“ nalepí libovolnému uskupení, které se někomu zrovna nelíbí a jako záminka se vezme to, že je to společenství v daném prostředí relativně nové, početně malé a neobvyklé?
Uvádí se Hnutí Grálu. Je to neregistrované menší náboženské
společenství navazující na nauku Oskara Ernsta Bernhardta (1875–
1941), který pod pseudonymem Abd-ru-shin napsal spis Ve světle
Pravdy. Poselství Grálu a další menší texty.
1
Později se ovšem zjistilo, že se ve skutečnosti nejedná o malou zmizelou dívku, nýbrž o dospělou a více jak třicetiletou ženu, která se za dívku pouze vydávala.
29
Kdykoli se děje něco nebezpečného, je některým lidem dopředu, bez pátrání, bez vyšetřování, bez obžaloby a obhajoby a samozřejmě bez soudu znám viník. I když státní orgány dojdou k jinému závěru, nebo nedojdou k žádnému, takto obvinění se nadále jeví jako podezřelí, nedůvěřuje se jim. Samozvaní soudci přece pouze uplatnili
svobodu slova a řekli svůj názor. Jde o klasické svalování viny na
menšiny. Viníky bývali Židé či zednáři, s oblibou i homosexuálové,
dnes to jsou pro někoho Romové či muslimští přistěhovalci, pro jiné svědkové Jehovovi nebo scientologové. A tentokrát pro vystřídání
Hnutí Grálu.
V solidních religionistických pramenech se o tomto volném náboženském uskupení neuvádí nic, co by ospravedlňovalo podezření na
týrání dětí a únosy. Jde snad o společenství relativně uzavřené – některé své obřady pokládá za interní. Takové jsou ale i některé náboženské společnosti nejen registrované, ale i s oprávněním k výkonu zvláštních práv (tedy s plnou důvěrou státu), např. mormoni co do chrámových obřadů, pro některé židovské obce je také problémem otevřít bohoslužby v synagoze libovolně každému. Svobodní zednáři historicky
měli a mají mezi sebou nezpochybnitelné postavy, nicméně jejich rituály jsou veřejnosti uzavřené.
Někteří autoři, kteří se zabývají faktografií nových náboženských směrů (u nás např. PhDr. Zdeněk Vojtíšek), se dopracovali toho,
že za fasádou volných sdružení čtenářů Abd-ru-shinových spisů je pevná vnitřní kázeň. Ale to je opravdu málo pro to, aby někdo naznačoval,
že za možnými zločiny stojí právě tato náboženská skupina.
Připusťme, že nezávislé vyšetřování opravdu identifikuje nějaký konkrétní trestný čin a o pachatelích se bude následně říkat, že
patří ke Hnutí Grálu. Právně to nic neznamená. Pro jakýkoli civilizovaný soud je to bezvýznamná a neověřitelná informace. Je však velmi
pravděpodobné, že bychom všude slyšeli a četli, že zločinů se dopustili
„členové Hnutí Grálu“ X a Y. Kdyby však právo přiřklo vinu někomu
jinému, sotva se dočteme, že zločin spáchal katolík Y nebo ateista Z.
Někomu se prostě tato menšina bez ekonomického a politického pokrytí hodila jako terč.
**********************************
30
**********************************
Tři návštěvníci
**********************************
Žena vyšla z domu a uviděla tři staré muže s dlouhými bílými
vousy, kteří seděli vpředu na dvoře. Neznala je, a tak jen řekla: „Nemyslím, že vás znám, ale musíte být hladoví. Prosím pojďte dál a vezměte si něco k jídlu.“
„Je tu pán domu ?“ optali se.
„Ne,“ odpověděla.
„Potom nemůžeme vstoupit,“ odvětili oni.
Večer, když se manžel vrátil, tak mu žena vypověděla, co se
stalo.
„Běž a oznam jim, že jsem doma, a pozvi je!“
Žena vyšla ven a pozvala muže dovnitř.
„My nemůžeme společně vstoupit do domu,“ řekli.
„Proč ne?“ zeptala se.
Jeden z těch starých mužů začal vysvětlovat. Ukázal na jednoho z nich a sdělil: „Jeho jméno je Zdraví.“ Ukázal na druhého: „Tenhle se jmenuje Úspěch a moje jméno je Láska.“ Potom dodal: „Teď
běž a prodiskutuj se svým mužem, kterého z nás chcete doma!“
Žena se vrátila a přetlumočila manželovi, co slyšela. Její manžel měl velkou radost.
„Jak milé!“ řekl. „Vzhledem k této situaci pozveme Zdraví. Ať
přijde a naplní náš dům zdravím.“
Jeho žena nesouhlasila. „Drahý, proč nepozveme Úspěch?“
Tchýně, která slyšela jejich rozhovor, vběhla do pokoje se
svým návrhem: „Nebylo by lepší pozvat Lásku? Náš dům by byl naplněný láskou!“
„Dáme na radu naší tchýně,“ oznámil manžel svojí ženě. „Běž
ven a pozvi Lásku, bude to náš nejlepší host.“
Žena vyšla ven a zeptala se těch tří mužů: „Který z vás je Láska? Pojďte, prosím, a buďte naším hostem.“
31
Muž jménem Láska vstal a šel k domu. Ostatní dva vstali taky
a následovali ho. Překvapená žena se zeptala Zdraví a Úspěchu: „Pozvala jsem jenom Lásku, proč jdete také?“
Staří muži odpověděli společně. „Kdybyste bývali pozvali
Zdraví, anebo Úspěch, ostatní dva by zůstali venku, ale vy jste pozvali
Lásku a kamkoliv ON jde, my jdeme s ním. Kdekoliv je Láska, tam je
i Zdraví a Úspěch !!!“2
**********************************
Nesmrtelný
Jan Schwarz
**********************************
Myšlenka o smrtelnosti lidí se mě dotýkala už v dětství, jen
jsem si nedokázal představit, že taky umřu, chodil jsem Smrtelnou ulicí a tahle spíš ulička než ulice mi později prozradila o smrti a umírání
úplně všechno, připomínala totiž lidský život, vedla do kopce a byla
stejně krátká, začínala na rušné křižovatce u vonící cukrárny pana Chytila, zhruba uprostřed stál biograf a tělocvična Sokola a na konci ústila
ke schodišti do tichého parku pod hřbitovní brankou, ale hned nad těmi
schody byla na záhoně otevřená kamenná kniha s nápisem – Lidé bděte! – já ještě nevěděl nic o pohnuté Fučíkově reportáži, ale Smrtelná
ulice od cukrárny na křižovatce až k té knize, prý psané v originále na
2
Autor i překladatel povídky jsou neznámí, text koluje v mnoha obměnách v internetové síti již léta. Pro potřebu časopiseckého vydání byl jazykově upraven a zkorigován.
32
oprátce, se mi stala symbolem zániku a umírání, ulice dostala jméno
díky všem těm pohřebním průvodům, které tudy procházely z domu
smutku na hřbitov, s knězem i bez kněze, s křížkem nebo s černým
praporem na čele, mlčenlivý zástup lidí kráčel za nimi, a taky muzikanti v černých uniformách a s naleštěnými dechovými nástroji, všichni potichu, vážně, zamlkle až strnule doprovázeli své nebožtíky, tenkrát jsem ještě nečetl báseň Oldřicha Mikuláška o Smrtelné ulici, kde –
prudčej voněj lípy a srdce se někdy s náručím sevře – ale napadlo mě,
že v jiném městě, třeba někde na opačném konci zeměkoule, se lidi
procházejí po ulici navlas podobné té naší, jenže Nesmrtelné.
Byl to samozřejmě naivní dětský sen, Nesmrtelná ulice na
tomhle světě není a ta Smrtelná už vlastně taky odumřela, neodolala
bezcitnému vybourání starobylého středu města, nakonec z ní zůstal
jen kratičký dotek, jakýsi závan smrtelného dechu, po kterém se člověk
zasní, s pohledem do koruny stromů.
Je několik tajných míst, takových akupunkturních bodů, v nichž
se mě dotkla smrt, v pohledu na střechy terezínského ghetta, kterých se
najednou zdálo být neskutečně mnoho, a v Osvětimi, u otevřené pece,
osvětlené plamínkem svíček, které, jednu po druhé, zaujatě zapaloval
chlapec s jarmulkou na hlavě, zatímco jeho otec plakal a zpíval se zavřenýma očima hebrejský žalm, a taky na pitevně v nemocnici, kde leželi na stolech bývalí pacienti a smutný pán, který je měl za chvíli pitvat, mi otevřel lednici a tam leželi další mrtví nejen na lůžkách, ale i na
podlaze, leželi i na sobě, odložené a srovnané loutky po představení,
a já si připadal jako zapomenutý divák, který nedokázal včas odejít. –
Řádí zas chřipka a není je kam skládat – řek’ mi ten pán a já v jeho
smutných očích uviděl všechny mrtvé, které za ta léta pitval.
A byl v nich nepopsatelný klid, mír duše smířené a ticho terezínských střech, plamen na osvětimských šínách i soumrak stínů ve
Smrtelné ulici; po ní se určitě ještě jednou projdu, budu stoupat od
cukrárny ke hřbitovu, naplněn zvědavou touhou. Nesmrtelnou? Nesmrtelný? Nemohu odpovědět, jen si teď vzpomínám, že ve Smrtelné ulici
bývala taky studna s pumpou a mne nikdy nenapadlo zkusit zapumpovat, jaká z ní teče voda. A proč taky? Děti přece na smrt nemyslí; ale
příště, a bude to naposledy, určitě ochutnám, přátelé a znalci dobrého
pramene.
33
**********************************
Tvůrče světla
Norbert Fabián Čapek
**********************************
Tvůrče světla, barev a tónů a všech krásných harmonií! Ze zdání a klamů smyslových vždy více pronikáme k podstatě Tvého a svého
bytí. Voláš nás v hlubinách naší duše a my vycházíme za Tvým hlasem
a vystupujeme k výšinám nových projevů Tvého tvůrčího ducha. Potkáváš nás při zápase se strastmi a smutky všedního dne, když se nám
chce zanaříkat a hořkostem hodiny své slzy obětovat, a my hned všechny bolesti zapomínáme, svá břemena setřásáme, a jdeme už jen za
písní života, za melodiemi nového nadšení, za hudbou síly a odvahy,
za Tebou, Všemohoucí, Věčný, náš Otče, náš příteli, náš vezdejší živote, naše lásko a naše vítězná naděje!
Proč jen vždy znovu se zastavujeme u prchavých stínů svých
trampot a slabostí, když Tvá moc a pomoc je na dosah ruky, když
k sluchu víry doznívá jásot vítězů ve větších a prudších zápasech! Od
svého malého světa běd a trudů k Tvé nezměrné říši hojnosti, světla
a síly se obracíme! Budeme vnímat všemi smysly a s celou duší záchvěvy a záření Tvých myšlenek, Tvé lásky, Tvé tvůrčí moci. Budeme
pít u Tvého pramene. Budeme vnímat všemi smysly a s celou duší záchvěvy a záření Tvých myšlenek, Tvé lásky, Tvé tvůrčí moci. Budeme
pít u Tvého pramene. Budeme žít jako ti, kteří jsou povoláni vítězit.3
3
Staženo z internetových stránek www.unitaria.cz, ze souboru meditací vytvořeného
reverendem a od dubna 2007 také novým hlavním duchovním NSČU – Petrem Samojským, D. Min.
34
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen