ostrov - Spolek Verbum et musica
Transkript
ostrov - Spolek Verbum et musica
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ VERBUM ET MUSICA společně s náboženskou obcí Církve československé husitské Brno II si dovoluje pozvat milovníky filmu v rámci cyklu Bible - inspirace umění 2014 na podvečer nazvaný Povídání o filmu, který je tentokrát věnován filmu Pavel Lungin OSTROV Pořadem provází Mgr. Miroslav Kubíček 28. 03. 2013 v 18:00 hod. Sbor Církve československé husitské Nové Sady 32 a a Brno II Pořad se koná za finanční podpory statutárního města Brna Mediální partner: O S T R O V Ruských filmů jsme v našem cyklu doposud mnoho neměli, více méně jsme se orientovali pouze na Andreje Tarkovského; nebylo to samozřejmě náhodou, právě tento režisér je vnímán jako jeden z největších klasiků filmové spirituality. Film Pavla Lungina Ostrov dokonale zapadá právě do této kategorie, řadou detailů, ale především celkovým laděním v podstatě na tradici Tarkovského navazuje. Je to příběh podivného starce Anatolije, který žije mezi mnichy v osamělém klášteře kdesi na pobřeží Severního moře. Nepatří mezi ty, kteří mají v klášteře nějaké význačnější postavení, je zde pouze čímsi jako pomocnou silou – vozí uhlí, topí... Přesto však výjimečným je – je jedním z těch, kterým se v pravoslavné církvi říká „jurodiví“; podivín, blázen, ale Boží člověk, vizionář, léčitel, za kterým přicházejí a přijíždějí lidé zdaleka. Někteří z jeho návštěvníků nechápou, že by tento podivínský špinavý stařec mohl být právě tím Otcem Anatolijem – „svatým mužem“. On sám jim v tom svým osobitým humorem často rád nahrává. Je zde ale ještě jeden moment, klíčový, který vysloví on sám, když za ním přijde mladá žena s prosbou, aby jí dal svolení k potratu. Zažene ji s tím, že jí nedá svolení k vraždě. „Ale vždyť ty nejsi Svatý muž, co mi máš co přikazovat,“ ohradí se žena. „Třeba jsem také zabil člověka...“ odpovídá. Těžké břemeno viny, to je to, co Anatolije neustále pronásleduje. Na samém počátku filmu jsme svědky toho, jak dopluje na malý ostrůvek a tam, vleže na zemi, prosí Boha za odpuštění. Vzápětí se dozvíme proč: za války byl topičem na lodi, která vezla obrovský náklad uhlí. Když loď přepadli němečtí vojáci, ve strachu ze smrti zradil svého kapitána a na cynicky škodolibý rozkaz německého důstojníka ho zastřelil. Tato vina ho stále pronásleduje, uhlí, pro které den co den jezdí a vhazuje do kotle stejně jako kdysi na lodi, je do jisté míry symbolem této jeho viny (podobně jako balík rytířské zbroje ve filmu Misie, který jsme zhlédli před několika lety). Dlouhé pomalé záběry na vrak lodi plné uhlí jsou neustálou připomínkou spáchaného hříchu a nekonečné viny. Právě toto břemeno mu zároveň ale také pomáhá rozpoznat marnost všech možných věcí, na kterých člověk lpí a které považuje za životně nezbytné. Ženu s nemocným chlapcem téměř zavrhne jenom proto, že ona nemůže zůstat na zítřejší mši, neboť musí do práce; co je přednější – práce, anebo zdraví jejího chlapce? Stejně tak podivně se chová i k Filaretovi, představenému kláštera: spálí mu jediné boty a hodí do moře pokrývku s tím, že v tom všem vězí démoni, kteří Filareta zotročují. Dokáže dát lidem naději, zároveň jim ale ukazuje nezbytnost oběti, pokory, nelpění na vnějších věcech. Zachází skutečně až do extrému, ale působí to. Navíc vědomí vlastní viny mu dává nesmírnou schopnost pochopit druhé i s jejich slabostmi. To je vlastně ta rovina, na které nejlépe působí jeho léčebné schopnosti. Při tom všem ale zdaleka není nějakým zapšklým či nerudným člověkem, naopak, jak jsme již naznačili, má v sobě velice osobitý a jemný humor. Ne náhodou mu přezdívají „Šprýmař“. Na připomínky a výtky nadřízených odpovídá trefnými citacemi z Písma, při bohoslužbě se obrátí jinam než by dle liturgických předpisů měl, vznáší nemístné otázky, z ničeho nic začne v noci hlasitě zpívat, anebo vydávat zvířecí skřeky, zkrátka podivínský „šprýmař“. Pod tímto povrchem je ale neustále skryto to nikdy nekončící vědomí viny, těžkého hříchu. „Mají mne za světce, ale jaký já jsem světec? Nemám v duši pokoj. Vysvoboď mne, Pane, z tohoto slzavého údolí,“ prosí ve svých modlitbách. Neustále ho pronásleduje kapitán Tichon, kterého na lodi zastřelil: „Nemohu žít ani umřít. Ty jsi moje poslední naděje. Vrať se.“ A Tichon se opravdu vrátí. Za velice zvláštních okolností se objeví admirál Tichon se svojí nemocnou dcerou. Tento vy soký důstojník komunistické armády přijíždí do kláštera, aby vyhledal „svatého muže“, když jeho dceři nedokázali pomoci žádní lékaři, dokonce ani v Moskvě. Díky tomuto setkání nalezne Anatolij tolik postrádané odpuštění a usmíření. „Už dávno jsem ti odpustil,“ říká Tichon. „Myslel jsem, že jsi zahynul při výbuchu té lodi.“ A to je konečně ten okamžik, po kterém může starý Anatolij klidně zemřít. Krátce předtím smrt začal předvídat, jenomže ta mohla přijít pouze spolu se smířením – a to se teď konečně stalo skutečností. V něčem nám může tento příběh připomenout příběh Simeonův z Lukášova evangelia. Simeona sice netížil žádný těžký hřích, ale bylo mu předpovězeno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Když donesli do chrámu malého Ježíše, mohl Simeon konečně zazpívat svůj chvalozpěv: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, neboť mé oči viděly tvé spasení.“ (L 2,29n) Také Anatolijovy oči „uviděly spasení“ – mohl v pokoji a usmíření skončit svou nekonečnou, úmorně jednotvárnou pouť. Lunginův snímek je vpravdě obdivuhodný. Může se zdát rozvláčný, nic zvláštního se v něm neděje, nic „akčního“ nenalezneme. Odvíjí se pouze jeden lidský úděl, pomalu, docela jednotvárně. Ovšem to vše má svůj smysl, právě díky tomuto pomalému rytmu lze splynout s hlubokou spirituální rovinou příběhu. Jako by se vše odvíjelo přesně v duchu velkých ruských klasiků, především Dostojevského. Za připomenutí jistě stojí i obdivuhodná práce s kamerou, s obrazem, hra světel a stínů, důraz na detail, který zvláště v záběrech mířených na vodu doslova navazuje na Andreje Tarkovského. A nelze nepřipomenout také hudbu, která dokonale doprovází děj celého filmu. Jde skutečně o jedinečné dílo, které má své pevné místo v oblasti spirituálního filmu. Miroslav Kubíček Základní informace Český název: Ostrov Originální název: Ostrov Česká premiéra: 1. července 2007 Světová premiéra: 27. června 2006 Natočeno: Rusko 2006 Režie: Pavel Lungin Scénář: Dmitrij Soboljev Kamera: Andrej Žegalov Hudba: Vladimir Martynov Hrají: Pjotr Mamonov (otec Anatoli), Viktor Suchorukov (otec Filaret), Dmitrij Djužev, Jurij Kuzněcov, Viktorija Isakova, Nina Usatova Délka: 112 minut Žánr: Drama