Sociokulturní kinantropologie - Inovace Kombinovaného Studia

Transkript

29.1.2014
Kapitola
Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie
Popis disciplíny
Obsah kapitoly
Text kapitoly
Sociokulturní kinantropologie
Vážení studenti,
Máte před sebou studijní oporu, která byla zpracována na základě skript prof. PhDr. Bohuslava Hodaně, Csc. „Úvod do teorie
tělesné kultury“. Naším společným cílem bude zvládnout základy tělesné kultury distanční formou vzdělávání. Tato forma bude klást
zvýšené nároky na vaši soustavnou individuální práci, ale právě tuto formu práce jste si zvolili ke zvládnutí předmětu zařazeného
do vašeho studijního programu jako předmět povinný (tedy typu A). Předložený distanční text vás seznamuje pouze s částí
požadavků kladenými na vás v předmětu Sociokulturní kinantropologie. Nezapomínejte, že ke zkoušce je třeba zvládnout
minimálně text povinné studijní literatury, která je uvedena v sylabu předmětu KKI/KSOKI ve Studijním informačním systému STAG.
Tato základní literatura, podmínky pro udělení zápočtu včetně všech požadavků, které formou zkoušky budu prověřovat, vám byla
prezentována na prvním tutoriálu dne 2. 10. 2009.
Jak byste měli pracovat s tímto textem, abyste si co nejvíce zapamatovali? Nejdříve se orientačně seznamte se studijními cíli
kapitoly. Přesvědčte se, zda máte požadované vstupní znalosti. Potom můžete podle pokynů začít studovat text. Zabývejte se
otázkami k zamyšlení a plňte průběžné úkoly. Nezapomínejte na průvodce studiem. Může vás povzbudit. Věnujte se shrnutí.
Zodpovězte kontrolní otázky. Na konci textu zpracujte korespondenční úkoly. V případě hlubšího zájmu o uvedenou problematiku,
máte možnost využít literatury, která je uvedena v závěru jako doporučující. Ke zkoušce se následně definice naučte.
V průběhu vzájemné komunikace budete průběžně plnit jednotlivé distanční úkoly, komunikovat se mnou, docházet na individuální
konzultace či tutoriály popř. komunikovat v období on-line konzultačních hodin (z časových důvodů se v letošním roce nebudou
realizovat). Za splnění distančních úkolů vám budou přidělovány distanční kreditové body DKB (nejsou totožné s kredity v kreditním
způsobu studia). Za obdržení odpovídajícího počtu kreditových bodů vám, kromě jiného, také udělím zápočet. Ukončení studia
předmětu provedu formou ústní zkoušky v průběhu zkušebního období. Předpokladem účasti u zkoušky je získání zápočtu.
Milí studenti, přeji vám klidné a úspěšné studium!
Anotace předmětu:
Objasnit úlohu a postavení tělesné kultury v sociokulturním systému. Seznámit s obsahem, rozsahem a podstatou tělesné kultury.
Vytvořit základní terminologickou orientace v systému tělesné kultury a v systému věd o tělesné kultuře. Pochopit rozvojovou a
regenerativní funkci pohybu, teorie pohybových režimů a možností jejich optimalizace.
Cíl předmětu:
· Student má být schopen na základě osvojení základních pojmů z oblasti tělesné kultury zaujmout kvalifikované stanovisko
k libovolnému problému z oblasti Teorie tělesné kultury.
· Student má prokázat maximální míru tvořivosti a schopnosti samostatné práce v oblasti TTK jako logické nadstavby pro
vzdělání pracovníka v oblasti tělocvičné aktivity.
· Nutnost hájit své názory i proti autoritám má vést k růstu potřebného reálného sebevědomí i ke zvyšování prestiže TK
v jednotlivých oblastech společenského života.
Tématické okruhy
·
Tělesný pohyb jako základní projev života člověka
·
Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti
·
TK jako sociokulturní systém
·
Systémové pojetí TK
http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2671&id_dbound=5634&print=1
1/2
29.1.2014
·
Druhy tělocvičné aktivity
·
Tělesná kultura v životním stylu
·
Vztahy vědy a TK
Kapitola
Ekonomika TK
Testy ke kapitole
2/2
29.1.2014
Kapitola
1. Tělesný pohyb jako základní projev života člověka (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.0.1 Studijní cíle
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:
charakterizovat pojem pohyb
chápat jednotlivé základní skupiny pohybů
popsat jednotlivé oblasti lidské motoriky
chápat rozdíl mezi pojmy pohybová a tělocvičná aktivita
charakterizovat pojem tělesná cvičení
popsat význam záměrného pohybu v jednotlivých epochách vývoje společnosti
1.0.2. Požadované vstupní znalosti
Nejsou požadovány žádné specifické vstupní znalosti.
1.0.3. Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS
1.0.4. Maximální počet distančních kreditových bodů: 0
Ničeho se nebojte a s chutí do práce, věřím, že se vám bude tato forma studia zamlouvat. Uvědomte si, že se stáváte
průkopníky on-line formy studia na FTK. Úspěšní absolventi budou zapsáni v historických análech FTK (jako černou
křídou do komína).
Nelze hovořit o tělesném pohybu jako základním projevu života člověka, aniž bychom si předem uvědomili, že jde o
pohyb specifický, který zaujímá určité místo v celé hierarchii různých druhů a forem pohybu obecně.
Nebudeme se zabývat různými filozofickými východisky a změnami názorů na pohyb. Obecně se dá říci, že pohyb
zahrnuje všechny procesy probíhající v přírodě i ve společnosti. Pohybem je rozuměna jakákoliv změna vůbec,
jakékoliv vzájemné působení objektů vůči sobě, ale i uvnitř jich. Je to tedy změna ve vnějších i vnitřních vztazích.
Pohyb je chápán jako absolutní, jeho zdánlivý opak, klid, je relativní. (
Při výkladu na tomto místě vždy upozorním na základní filozofickou otázku – je možné uvažovat o životě bez existence
pohybu? Charakteristika klidu jako "zdánlivého opaku" pohybu vychází z toho, že klid je pouze jeden z momentů
pohybu. Nastává a existuje jako vzájemný vztah pohybů, předmětů atp., které jsou vůči sobě stálé.
Bez pohybu není života. Viz atrofie v případě dlouhodobých znehybnění některých částí těla po úraze. Po několika
týdnech, kdy máte nohu v sádře je tato ruka výrazně slabší (objemem i funkcí).
1/7
29.1.2014
Kapitola
Dá se hovořit o tom, že existuje nekonečné množství forem pohybu. Je přítomný v makrosvětě i mikrosvětě. Jsou jím
určovány vlastnosti, struktura i způsob existence. Ve svých projevech je mnohotvárný a existuje v různých
jednoduchých i velmi složitých formách. Tak např. mechanický pohyb je výsledkem přetržitosti a nepřetržitosti prostoru
a času, chemický pohyb asociace a disociace atomů, životní procesy (jako pohyb) jednoty asimilace a disimilace látek,
podráždění a útlumu buněk atp. Ve vyšší formě pohybu jsou přitom respektovány i všechny jeho nižší formy.Jednotlivé
formy pohybu neexistují izolovaně, ale za přesně daných podmínek jedna ve druhou přecházejí. Ani zdánlivě
nejjednodušší mechanický pohyb nelze považovat za zcela jednoduchý. V procesu probíhajícího přemísťování dochází
neustále ke vzájemnému působení tělesa a ostatních těles prostřednictvím elektromagnetického a gravitačního pole,
přičemž se samo těleso mění.
Z velkého množství forem výskytu vyplývá, že je lze podle různých kritérií dělit do skupin. Pro náš záměr bude
vyhovující, použijeme-li dělení do nejčastěji uváděných tří základních skupin:
a) pohyb mechanický,
b) pohyb biologický,
c) pohyb společenský.
Nejjednodušší pohyb mechanický se týká pouze neživé hmoty, pohyb biologický živých organismů a pohyb společenský
člověka. Tyto skupiny nejsou však pochopitelně striktně odděleny, ale pohyby vyššího řádu podléhají i zákonitostem
pohybů nižšího řádu. Tedy pohyb biologický musí respektovat i zákonitosti pohybu mechanického, pohyb společenský
musí respektovat zákonitosti pohybu biologického a mechanického.
Jak se projevuje pohyb u člověka jako nejvyššího představitele živočišné říše?
Biologický pohyb má svoji zvláštní charakteristiku. Projevuje se jako vnější výraz živého systému a jeho jednotlivých
částí, i jako vnitřní děje v systému se odehrávající. Bez ohledu na tuto diferenciaci působí ve vztahu k podmínkám jako
jednotný systém. Dá se říci, že úroveň života je podmíněna pohybem. Díky jemu dochází k rozvoji a posilování
jednotlivých funkcí, k rozvoji organismu jako celku, k upravování reakcí na vnější prostředí atp. Pohyb je tedy nejen
nejvlastnějším projevem živého organismu, ale i nejzákladnější podmínkou jeho života vůbec. Postupný vývoj pohybů
byl ovlivňován rozmanitostí podmínek, ve kterých se živý organismus nacházel. V průběhu historického vývoje tak došlo
k výrazné diferenciaci lidského a ostatního živočišného pohybu.
Pohybová činnost (motorika) člověka se vyvíjela ze zděděných základů v souladu s podmínkami jeho života. "Motorika
človeka je výslednicou a vyvrcholením motoriky živých organizmov. Vyvinula sa na základě dědičnosti, do kterej sú
zakódované genotypické základy motoriky po všetkých priamych biologických predkoch, najmä po primátoch a po
priamych predkoch človeka ... ". "Motorický rozdiel medzi zvieratami a človekom odráža kvalitatívne rozdiely medzi ich
mozgom, jeho stavbou, jeho kvalitatívne vyššími schopnosťami zachycovať nové zápisy do dedičnosť přenášajúcej
hmoty" (ČELIKOVSKÝ, S.. a kol, 1979, str. 13).
Toto rozdělení pohybů a jejich stručnou charakteristiku je nutné zvládnout. Dobře vnímejte, že hovoříme o pohybu
v nejširším slova smyslu ne pouze o pohybu člověka.
Spolu s vývojem člověka jako druhu se postupně vyvíjela a diferencovala i jeho motorika. Lidskou motoriku
považujeme za celou sumu všech pohybových činností a pohybů člověka, kterou je teoreticky schopen v průběhu svého
života realizovat. Je to tedy celý pohybový potenciál člověka. Pohybová aktivita je naproti tomu sumou všech skutečně
realizovaných pohybových činností.
V současné době můžeme rozeznávat tyto oblasti lidské motoriky:
základní motorika člověka,
pracovní motorika,
bojová motorika,
kulturně-umělecká motorika,
tělocvičná motorika
2/7
29.1.2014
Kapitola
Toto rozdělení využívá antropomotorika – jako samostatná vědní disciplína. My pouze zavádíme pojmy a jejich členění.
Každá z těchto oblastí má svoje určitá specifika. Zatímco např. pracovní motorika představuje celou sumu různých
pohybových činností přímo použitelných a používaných v pracovní činnosti, má tělocvičná motorika přípravný charakter.
Je sumou možných pohybových činností a pohybů, sloužících jako příprava na život, na práci i boj. V tomto smyslu se
tělocvičná motorika stává součástí výchovy a vzdělání člověka.
Tělocvičná motorika je určitým potenciálem, sumou pro člověka možných tělocvičných činností, sumou všech tělesných
cvičení. Naproti tomu sumu skutečně realizovaných tělesných cvičení nazýváme tělocvičnou aktivitou. Je to skutečně
realizovaná aktivita v oblasti tělocvičné motoriky. Uplatňuje se v ní nejen podíl možností člověka, ale především míra
jeho vlastní aktivity v této specifické oblasti.
Vzhledem ke svému obsahu, uplatňujícímu se v nejrůznějších konkrétních činnostech, považujeme oblast tělocvičné
aktivity za nejzákladnější, řídící oblast celé tělesné kultury. Konkrétní pohybové činnosti realizované v tělocvičné aktivitě
označujeme jako tělesná cvičení. Je to základní pojem, který prodělal určitý vývoj, odpovídající daným konkrétním
podmínkám. Názory jsou zřejmé z následujících starších definicí:
"Tělesná cvičení jsou úmyslné pohybové činnosti záměrně konané k plnění cíle a úkolů tělesné výchovy" (LIBENSKÝ, J.:
KOLEKTIV, 1962, str. 12).
"Tělesná cvičení - tělesný (pohybový) nácvik a výcvik ... volní, uvědomělá pohybová činnost, prováděná společensky za
účelem tělesného a pohybového zdokonalení ... (KOLEKTIV, 1964, str. 367).
"Tělesná cvičení jsou lidské volní pohybové činnosti vědomě zaměřené k řešení cíle a úkolů tělesné výchovy."
(LIBENSKÝ, J., In: ŽÁČEK, R., 1966, str. 85).
"Tělesnými cvičeními rozumíme lidské činnosti, jež společnost považuje za užitečné pro zdokonalování lidského
organismu podle úrovně současných zkušeností a vědeckých poznatků." (ČELIKOVSKÝ, S., In: LIBENSKÝ, J. a kol.,
1966, str. 93).
Mezi uvedenými definicemi, se kterými se ztotožnila i řada dalších autorů, je na první pohled zřejmá určitá příbuznost.
Poněkud jinou úroveň již představují definice, přednesené na Semináři ke sjednocení pojmů a kategorií (Nymburk,
1972):
ČELIKOVSKÝ, S. zde charakterizuje tělesná cvičení jako "... speciální motoriku člověka, jejíž užitá hodnota spočívá v
možnosti působit na stav člověka za vymezených (limitovaných) podmínek". KOCIÁN, M. charakterizuje tělesná cvičení
jako "takové druhy pohybů lidské motoriky, jež pedagog záměrně využívá k provádění tělovýchovné činnosti a k
formování některých osobních rysů cvičících".
Rozdílně, ve dvou úrovních, chápe tělesná cvičení PÁVEK, F.:
"1. Pohybová činnost konaná za účelem pohybového zdokonalování, upevnění zdraví a práceschopnosti nebo
společenského uplatnění, 2. forma pohybu".
SERBUS, L. charakterizuje tělesná cvičení šířeji jako "... záměrné a uvědomělé pohybové činnosti, konané za účelem
osvojení si jich samých, jako nezbytné součásti všeobecného vzdělávání a nutné podmínky k aktivní tělesné kultuře po
celý život a současně jsou nezbytným prostředkem tělovýchovného procesu, v němž za cílevědomého vedení pedagoga
je formován všestranně rozvitý člověk, zejména jeho fyzické schopnosti s ohledem na společenské potřeby a jeho
osobité zájmy".
Z určité rozdílnosti jednotlivých charakteristik, projevující se i v současných názorech, je zřejmá nejen vlastní složitost
problému, ale zejména fakt, že vývoj názorů odpovídá jak úrovni současného poznání, tak především podmiňujícímu
vývoji vztahů tělesná cvičení - člověk - společnost.
3/7
29.1.2014
Kapitola
Uvědomme si kolik různých charakteristik pojmu tělesné cvičení bylo vytvořeno. Autoři jako kdyby se předháněli v tom
co nejnesrozumitelněji jednoduchý pojem vyjádřili. Přesto mají tyto definice leccos společného.
Pokuste se vyjádřit v čem se jednotlivé definice shodují a v čem se liší.
V současné době tedy můžeme tělesná cvičení charakterizovat jako " záměrné, volní, konkrétně motivované a účelné
pohybové jednání, kladně ovlivňující stav lidského organismu (po stránce fyzické, psychické a sociální) za určitých,
přesně stanovených podmínek. Předmětem tělesných cvičení je na rozdíl od ostatních oblastí pohybových činností sám
člověk. Jako systematicky opakovaná činnost se tělesná cvičení stávají hlavním prostředkem tělesné výchovy,
tělocvičné rekreace a sportu. Všechna tělesná cvičení se projevují jednak jako forma, jednak jako metoda (blíže viz
antropomotorika). Jejich společenská i individuální využitelnost je dána konkrétními individuálními i společenskými
potřebami, které jsou historicky podmíněny".
Pokuste se vyjádřit v čem vidíme formální stránku tělesných cvičení.
Způsob uplatnění a použití tělesných cvičení je diferencován v souladu se stanoveným cílem. Na základě této
skutečnosti je také celá oblast tělocvičné aktivity, jako sumy veškerých tělesných cvičení, rozdělena na jednotlivé druhy
- tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci, sport.
Z uvedeného vyplývá, že tělocvičný pohyb není pohybem náhodným, ale záměrným a cílevědomým. Je přitom
vykonáván člověkem nejen jako individuem, ale i jako bytostí společenskou. V nejzákladnější úrovni je tělocvičný pohyb
podřízen zákonitostem pohybu mechanického. Sebedokonalejší tělesné cvičení se nedokáže z těchto základních zákonů
vymanit. Tělesné cvičení je však vykonáváno člověkem, tedy živým organismem. Zde již působí při realizaci tělesného
cvičení příslušné zákonitosti biologické. Ty umožňují člověku určitou činnost zvládnout. V každém tělesném cvičení je
určitý záměr, je sledován určitý cíl, dostává tedy charakter společenský a podléhá tak zákonitostem pohybu
společenského.
Pokuste se schematicky vyjádřit tělocvičný pohyb jako průnik různých druhů pohybu.
Pokud jste splnili výše uvedený úkol a nad tímto schématem se zamyslíte, pak si uvědomíte, že pochopení a výklad
tělocvičného pohybu je závislý na respektování uvedených vazeb.
Nárůst dalších vazeb potom pramení z toho, že realizace tělocvičného pohybu, jako pohybu společenského, působí a
formuje člověka jako individuum ve sféře zdravotní, vzdělávací i výchovné a to na úrovni odpovídající nejen pojetí
tělesných cvičení, ale i jejich vazeb na ostatní podmiňující činitele jako jsou přírodní síly, výchovné prostředky,
materiální podmínky atp. A uvedené působení je ještě specifikováno tím, že člověka musíme chápat jako bytost
fyzickou, psychickou i sociální - zde všude musí být dosahováno specifických cílů (viz obr. 1)
Obr. 1
Vztah tělesných cvičení s jejich vnitřními vazbami
k člověku jako jednotce společnosti
4/7
29.1.2014
Kapitola
Zamyslete se nad tím, co dané vazby ve výš uvedeném schématu znázorňují.
Uvedené vztahy navozují samy o sobě tolik problémů, že vzbuzují nutnost zainteresování mnoha samostatných
vědeckých disciplín, které jedině jsou schopny je odpovídajícím způsobem objasnit.
K této základní problematice ovšem přibývá velké množství dalších problémů spojených s jevy, které druhotně
provokuje existence základních vztahů. Jsou to výsledky vlastní tělocvičné činnosti, problémy jednotlivých systémů,
vzdělání atp. (viz oblasti tělesné kultury).
Řešení všech uvedených problémů je možné dvojím způsobem:
a) integrovaně, i s využitím výsledků různých vědeckých disciplín, na úrovni filozoficko-sociologické (celý komplex
tělesné kultury řešen jako společenský jev),
b) izolovaně, na úrovni různých samostatných vědeckých disciplín, jako řešení specifických problémů.
Jeden z možných přístupů, jak přistupovat k pojmu tělesný pohyb, popřípadě tělocvičný pohyb je přístup historický. Lze
sledovat význam tělesného pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti. Tímto problémem se zabývá samostatná
5/7
29.1.2014
Kapitola
disciplína Historie tělesné kultury, ale přesto si myslím, že by bylo vhodné alespoň částečně se u historického pohledu
zastavit.
1.5 Význam pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti.
Význam pohybu pro rozvoj organismu a jeho funkčnost byl pochopen velmi brzy. Následně začal být umocňován
formou tělesných cvičení.
Specifické pohybová činnost, dnes označovaná pojmem tělesná cvičení, je spjata s celým vývojem lidstva od samého
jeho začátku. Vliv těchto činností poznával člověk již od pradávna, ovšem o záměrné poznávací činnosti lze v této
oblasti, stejně jako v ostatních oblastech společenského života, hovořit vlastně až od počátku historického období.
S prvními ucelenými poznatky o vlivu tělesných cvičení na tělesný rozvoj, zdraví, tělesnou krásu atp. se setkáváme již v
nejstarších kulturách - Indie, Čína, Egypt a celá evropská antika. Díla samostatná se vyskytují jen ojediněle (jóga, ...),
většinou jde o různá pojednání o významu tělesné kultury, která jsou součástí jiných děl. Mezi nejznámější patří práce
filozofů, lékařů a pedagogů antických.
Znáte některá antická umělecká díla inspirovaná tělocvičným pohybem? Pokuste se vyjmenovat alespoň tři.
Celý středověk se díky převládajícímu světovému názoru staví k tělesným cvičením (až na nutné výjimky) zcela
odmítavě. To se pochopitelně projevuje i v oblasti poznávací a v jejím literárním ztvárnění. Zásadní změnu a zlepšení
přináší teprve období renesance, kdy zásluhou humanistů, kteří touží po renesanci, po ozdravení a obrodě člověka, je
opět význam tělesných cvičení, jako nutné součástí tohoto procesu, zdůrazňován. Nejde o díla samostatná, ale
setkáváme se s řadou významných děl, v nichž je problém tělesných cvičení v procesu renesance člověka řešen. I když
jsou tyto uváděny v rámci různých univerzálních filozofických, pedagogických a lékařských teorií. Mezi významné
osobnosti tohoto období patří např. Avicena, Mercurialis, později Komenský, Lock, Rousseau atp. (Blíže o tomto období
viz historie, historie tělesné kultury, literární historie.) Myšlenky těchto velkých tvůrců nemohly ovšem v existujících
podmínkách dojít odpovídajícího naplnění.
Zásadním zlomem, přinášejícím významné změny a prudký vývoj i v této oblasti, do určité míry naplňujícím převratné
myšlenky humanistů, je nástup nové společenské epochy, nástup kapitalismu. Jako odraz společenské nutnosti nastává
prudký rozvoj tělesných cvičení, odpovídající požadavkům rychlého rozvoje společnosti. Společensky nutný rozvoj
tělesné kultury (pozitivní změna zdraví a zdatnosti) ovlivňuje zakládání a činnost různých tělovýchovných ústavů a
tělocvičných spolků. Tím je umožněn rychlý rozvoj tělocvičné praxe, která je postupně zevšeobecňována a jsou
formulovány ucelenější teoretické názory související s rozvojem tělesných cvičení a celé tělesné kultury. Tvorba těchto
zásadních, již zcela samostatných prací, je spojena se jmény Villaume, Guts-Muths, Pestalozzi, Vieth, Jahn, Eiselen,
Ling, Spiess, Tyrš, Hébert, Lesgaft, Gaulhofer, Streicherová a další. Ty všechny je možno považovat za první skutečné
teoretiky tělesné kultury a díky jim je také možno konec devatenáctého a začátek dvacátého století považovat za velmi
významný pro rozvoj této disciplíny.
Jako velmi významný, i když s důsledkem dočasné jednostrannosti, se ukázal rozvoj přírodních věd. Rychle se
rozvíjející a pro současný stav společnosti velmi cenné přírodovědecké poznatky, formulované Mareyem, Deménym,
Purkyněm a dalšími, výrazně ovlivnily další vývoj teorie tělesné kultury. Jedině díky jim mohly být vysvětleny problémy,
které byly do té doby neřešitelné.
Tento rozvoj přírodních věd však natolik ovlivnil teoretickou orientaci některých autorů, že v mnoha případech dochází
k tzv. biologizaci teorie. Došlo k ní redukcí celého problému tělesných cvičení pouze na problémy biologické,
potlačením problémů filozofických, pedagogických, psychologických, estetických, etických, společenských atp.
Jednostranná biologizace ve svých důsledcích mnohdy vedla k nesprávnému pochopení některých jevů, takže
docházelo až k negování kladných společenských skutečností.
Velký průlom do biologizace udělaly svým chápáním tělesných cvičení nově vznikající systémy, včetně významného
systému sokolského. Zpočátku kladně zapůsobily také začátky sovětského systému, který pojal problém tělesných
cvičení velmi komplexně, v pozdějším vývoji je však zavedl výrazně do sféry ideologické a politické (s důsledkem velmi
závažných negativních tendencí, které působily celosvětově).
6/7
29.1.2014
Kapitola
Současné pojímání tělesných cvičení má velmi široký charakter, s cílem humanizace a kultivace člověka.
1.3.1 Shrnutí
pohyb a jeho členění
rozdělení lidské motoriky – specifika jednotlivých oblastí
tělesná cvičení a jejich význam pro člověka
role tělocvičné aktivity v jednotlivých historických etapách
1.3.2 Klíčová slova
Pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičná aktivita, tělesná cvičení
1.3.3 Požadované znalosti
Charakterizovat základní klíčová slova (viz výše).Vystihnout základní rozdíly mezi pojmy pohybová aktivita a tělocvičná
aktivita.
1.3.4 Literatura
Antropomotorika (Čelikovský, S.)
Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)
Základy teorie tělesné výchovy (Libenský, J. a kol.)
Teorie pohybové rekreace (Serbus, L. a kol.)
Testy ke kapitole
7/7
29.1.2014
Kapitola
2. Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti
(RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.0.1 Studijní cíle
Po prostudování následující kapitoly byste měli:
1. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na:
Vzpřímeném držení těla a lidské lokomoci
Rozvoji dorozumívací a výrazové motoriky
Rozvoji běžné životní motoriky
Rozvoji pracovní motoriky
Rozvoji tělocvičné motoriky
2. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na rozvoji osobnosti člověka.
3. Porozumět významu tělesné kultury v oblasti tvorby životních hodnot a idejí.
4. Vnímat význam tělesné kultury při vytváření sociálních vztahů.
1.0.2 Požadované vstupní znalosti
Správná orientace v základních pojmech z předchozí kapitoly – pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičná
aktivita, tělesná cvičení. Rozumět významu tělesných cvičení v jednotlivých etapách vývoje společnosti.
1.0.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny
1.0.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0
Věřím, že splněním úkolů z první kapitoly vás neodradí od další cílevědomé práce. Připomínám: při plnění úkolů, které
nebudou vyžadovat písemnou odpověď se vždy zamyslete a hledejte konkrétní příklady z vaší dosavadní praxe. Dejme
se společně do díla.
Tělesná cvičení nepůsobí nikdy na člověka izolovaně, ale vždy v součinnosti s dalšími činiteli, resp. podmínkami, ve
kterých jsou realizována. Ty mohou být přitom nejrůznějšího a velmi odlišného charakteru - povětrnostní vlivy,
interpersonální vztahy, stres, prostředí ... Tělesná cvičení jsou základním pohybovým prostředkem, kterým tělesná
kultura (objasnění pojmu viz kapitola 3) na člověka působí. Přitom ale cílem působení je člověk jako celek, ne pouze
jeho zredukovaná schopnost nebo dovednost, či jakákoliv jeho další kvalita. Dopouštíme se tedy maximální redukce,
mluvíme-li pouze o vlivu izolovaného pohybu na izolovanou část člověka. (Toto je možné v některých případech, např.
v rehabilitaci, či dílčí regeneraci). Abychom těmto možným redukcím předešli, budeme raději hovořit o vlivu tělesné
kultury na člověka s vědomím, že jde o dominantní vliv pohybový, ale se spolupůsobením příslušných doprovodných
1/10
29.1.2014
Kapitola
činitelů na člověka jako osobnostní komplex. A tyto vlivy se potom prostřednictvím člověka, jako člena určité
společnosti, rozšiřují do dimenzí celospolečenských. Tělesná kultura tak plní nejen funkce individuální, ale
celospolečenské. Vztah tělesná kultura - jedinec je přitom spoluurčujícím činitelem individuálního způsobu života.
Na individuum tedy celá oblast tělesné kultury působí především prostřednictvím tělocvičné aktivity (aktivní provádění i
pasivní konzumace).
Uveďte příklady pasivní konzumace tělocvičné aktivity a pokuste se i o vyjádření míry zapojení „konzumenta“.
Uvědomte si, že člověk může být divákem vysoce aktivním, pasivním, ale také se může tělocvičnou aktivitou zabývat i
na úrovni všeobecného zájmu (přehled o výsledcích, znalost jmen…) či na úrovni zaujatého sázkaře.
Prostřednictvím tohoto působení se potom k individuu dostávají i ostatní oblasti tělesné kultury. Základní informace o
vztahu tělesné kultury a jedince vyplývají z určujících vazeb, které jsou konkretizovány:
a) podílem tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života,
b) podílem tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka,
c) podílem tělesné kultury na tvorbě systému všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti
podmíněny,
d) podílem tělesné kultury na tvorbě a kvalitě všech sociálních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činností
vstupují.
Suma všech uvedených vztahů podmiňuje konečný vztah tělesná kultura - jedinec.
1.1 2.1 Podíl tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života
Veškeré činnosti člověka jsou značně strukturovány a zaplňují velmi rozsáhlou škálu různých podob. Aby všechny tyto
činnosti byly úspěšné, je nutné, aby dosáhly určitého stupně dokonalosti. Vzhledem k pohybovému charakteru
mnohých z nich jde potom pochopitelně o pohybovou dokonalost. Ta se neprojevuje pouze ve vztahu k předmětu dané
činnosti, ale i ve vztahu k pohybujícímu se individuu.
V následujícím textu nás nebude zajímat podstata ani způsoby provádění pohybových činností (o tom viz
biomechanika, antropomotorika, fyziologie...), ale jejich důsledky na individuální (a jeho prostřednictvím pochopitelně i
společenský) život člověka.
1.1.1 Vzpřímené držení těla a lidská lokomoce
Typicky lidské vzpřímené držení těla a lidská lokomoce jsou základním předpokladem veškeré motorické činnosti
člověka. Žádná lidská motorika není bez těchto předpokladů možná.
Co máme na mysli, když hovoříme o lidské lokomoci? O jaké pohyby se jedná?
Vzpřímené držení a základní lokomoce jsou člověku sice vrozené (jako výsledek fylogenze jsou projevem vrozeného
reflexu), ale nebyly by možné bez ovlivňování a podporování kladnými i zápornými podmíněnými a volními pohyby, tedy
bez aktivního a uvědomělého působení na svalstvo prostřednictvím nervového systému. Je to velmi složitý proces,
který je zabezpečován rozsáhlou integrací různých pohybů, jejichž hlavním orgánem je kůra mozková. I když jde o
2/10
29.1.2014
Kapitola
základní, pro člověka typické pohybové projevy, jsou různými vnějšími i vnitřními vlivy natolik ovlivňovány, že jejich
udržení je závislé na vědomé aktivitě každého člověka.
Vzpřímené držení a správná chůze odpovídá lidské přirozenosti nejen po stránce vnější (vzezření), ale i po stránce
funkční (funkce podpůrné soustavy a vnitřních orgánů).
Při jakékoliv poruše rovnovážného působení zainteresovaných sil dochází k deformaci, kterou je v zásadě možno
rozdělit do dvou skupin:
1. vnější (esteticko-sociální),
2. vnitřní (funkční).
Člověk je pokládán (a sám sebe pokládá) za nejdokonalejšího živočicha. Podstatným znakem dokonalosti je krása,
estetický vzhled. Dokonalost se vždycky vyznačuje nejvyšší estetickou úrovní. Znaky dokonalosti může mít v tomto
smyslu pouze ten člověk, jehož vzpřímené, správné držení těla a chůze odpovídá přirozenému vzhledu a fungování
celého těla. Dokonalé, tedy i krásné, je pouze to, co není deformováno. Týká se to i toho, co je pro nás typické držení těla a chůze. Tyto základní pohybové projevy jsou natolik spjaty s osobností člověka, že chůze se stala jejím
charakteristickým znakem.
Uvědomme si, že často lze z toho, jak se člověk pohybuje usuzovat na řadu jeho osobnostních rysů. Do pohybu
člověka se promítají i jeho momentální stavy.
Vědomí dokonalosti, příp. nedokonalosti, ovšem nenavozuje jen vnější estetický vjem, ale velmi často, zejména v
nezvyklých, příp. náročnějších situacích, i pocit jistoty a nejistoty ve vztahu k okolí. Tyto pocity jsou v životě člověka
velmi významné, poněvadž na jejich základě uskutečňujeme svoje chování a jednání. Pocit jistoty nás osvobozuje,
umožní nám přistupovat bez problémů k různým činnostem. Dá se říci, že člověku usnadňuje veškeré jednání.
Dokonalost uvedené základní pohybové činnosti nám tedy v mnoha případech dává potřebný pocit jistoty. Jestliže je
možno vnější hledisko považovat za hledisko vyššího řádu, potom základní funkci bude mít hledisko vnitřní - funkční. To
se totiž týká bezprostředně zdraví každého člověka.
Správné držení těla, odpovídající lidskému vývoji, je nejpřirozenější a tedy nejméně namáhavé. Zaručuje normální
funkci všech orgánů. Jakákoliv nepatrná deformace znamená zásah do přirozeného stavu a vyvolává nutné
kompenzační posuny a změny. Tak nastává dodatečné a nepřirozené vyrovnání nově působících sil a přirozenost se
stále více ztrácí, správné postavení se vzdaluje od normálu. Při déledobějším působení dochází ke zdravotním
problémům celého pohybového aparátu, ztrátě ohebnosti a celkové pohyblivosti.
Pokuste se uvést konkrétní příklady zdravotních problémů vyplývajících z dlouhodobého přetěžování.
Jestliže přirozenému postoji odpovídá přirozené rozmístění a tedy i funkce vnitřních orgánů, potom jakékoliv změny
způsobují jejich posun, následné změny v jejich funkcích a vznik nemocí. Nesprávné držení těla tedy začíná ohrožovat
samu podstatu života.
Z uvedeného zkráceného výkladu (blíže viz příslušné obory) vyplývá, že v individuálním životě člověka se velmi
významně projevuje jeho nejzákladnější pohybová činnost.
Zbývá ještě odpovědět na otázku, jaký má tento fakt vliv na vztah tělesné kultury a individua.
Správné držení těla a lokomoci jsme charakterizovali jako výsledek integrovaných pohybů, zcela nezávislý na vědomé
aktivitě člověka. To není možné bez odpovídající kvality celého pohybového systému a bez vybudování odpovídajícího
návyku. A poněvadž jde o záměrné, k přesně vymezenému pohybovému cíli orientované úsilí, budou nejadekvátnějším
prostředkem jeho dosažení odpovídající tělesná cvičení. Žádná jiná činnost nemůže tento úkol na požadované úrovni
splnit. Tělocvičná aktivita tedy jako specifická oblast tělesné kultury vystupuje jako nejúčinnější prostředek záměrného
ovlivňování a vytváření správného držení těla a lokomoce.
3/10
29.1.2014
Kapitola
1.1.2 Dorozumívací a výrazová motorika
Motorika zasahuje v životě člověka i do oblastí, ve kterých si to ani neuvědomujeme. Je to proto, že se stala zcela
přirozeným průvodním jevem činností, které jsou pro tyto oblasti typické. Jednou z nich je výrazová a dorozumívací
motorika. Je to motorika zdánlivě zanedbatelná, ale o člověku mnoho vypovídající.
Pokuste se vyjmenovat některé pohyby, které řadíme do skupiny dorozumívací a výrazové motoriky.
Přenos myšlenky artikulovanou řečí vyjadřuje nejvlastnější podstatu člověka. Ani toto vyjádření není možné bez
pohybu. Ze samé podstaty řeči vyplývá, že je vlastně výsledkem pohybu (mluvidel). Tento pohyb existuje, i když je z
hlediska vnějšího (pohybového) projevu nevýznamný nebo dokonce nesledovatelný. Je však doprovázen pohyby, které
již vypovídají o člověku samotném.
Dělíme je na:
pohyby mimické a pantomimické,
gestikulaci,
výrazové pohyby celého těla, pohyby vyjadřující pocity libosti, nelibosti, souhlasu, nesouhlasu, odporu atp.
Každá vyjadřovaná myšlenka je doprovázena celým komplexem těchto pohybů. Všechny jsou individuálně odlišné.
Rozdíly nejsou jen v jejich množství a intenzitě (výraz temperamentu), ale v jejich individuální kvalitě. Diference
podmíněné kvalitou těchto pohybů zahrnují rozsáhlou škálu - od pohybů dokonalých (tedy i estetických) až po pohyby
neestetické, hrubé, či dokonce vulgární. Kvalita těchto výrazových a dorozumívacích pohybů odpovídá nejen pohybové,
ale celkové kulturní úrovni jejich nositele. Vypovídá tedy o mnohých kvalitách člověka.
Výrazových pohybů je pochopitelně velké množství. Jedním z nejvýznamnějších je tanec, který se stal velmi rozšířeným
druhem zábavy. V dnešní podobě má převážně naučený, umělý charakter, ale od svého původního výrazového
charakteru nemůže být oproštěn. Vznik tance je spjat s pohybovým vyjadřováním různých vjemů, pocitů a nálad, s
pohybovým vyjadřováním určitého faktu, děje, přání atp. V této podobě byl tedy odrazem nitra člověka, reakcí na
podmínky, ve kterých žil. V podstatě tance je vysoká emotivnost. I přes změny ve svém vývoji dodnes odráží aktuální
duševní stav. Z hlediska pohybového je více či méně složitou pohybovou činností, podřízenou určitým estetickým
normám. Je založen na učených pohybech, složených do určitých pohybových celků, nebo umožňujících určitou
improvizaci. Tanečník nejenže vyjadřuje sám sebe, ale v souladu s hudbou vytváří estetický celek. A ten je svojí úrovní
velmi různorodý - odpovídá základní schopnosti člověka "pohybovat se".
Je zřejmé, že kterákoliv oblast celé rozsáhlé škály dorozumívacích a výrazových pohybů je bezprostředně spjata s
každým okamžikem života člověka. Je vnějším zobrazením jeho úrovně, výrazem jeho osobnosti.
Poněvadž tělesná kultura intenzivně působí na pohybovou a jejím prostřednictvím i na celkovou kultivaci člověka, je její
vliv patrný i v oblasti dorozumívací a výrazové motoriky. Jde o to, že tělesnou kulturou pohybově "zkulturněný" člověk
se neprojevuje pohybově dokonale jen v činnostech učených, příp. zautomatizovaných, ale i v jakékoliv, tedy i
spontánní pohybové činnosti. To je ovšem závislé na správném pojetí realizovaných tělesných cvičení. To znamená na
správném pojetí cíle, ke kterému chceme dospět. A zde není možná žádná redukce.
Dokázal byste uvést konkrétní příklad jak se může tělocvičná motorika resp. celá oblast TK podílet na rozvoji výrazové
motoriky?
1.1.3 Běžná životní motorika
Za běžnou životní motoriku považujeme sumu pohybových činností, kterými denně zabezpečujeme běžný život a
všechny funkce s ním spojené. Jde většinou o zautomatizované pohyby vykonávané při řešení běžných každodenních
úkolů. Jsou to převážně pohyby, které se v průběhu svého života učíme a stále zdokonalujeme. Při jejich
4/10
29.1.2014
Kapitola
zdokonalování hraje prvořadou úlohu výchova a prostředí.
Na rozdíl od motoriky dorozumívací se běžná životní motorika projevuje jinou kvalitou. Je vykonávána s konkrétním
záměrem, jde tedy o pohyby účelové, přitom však také maximálně účelné. I při přísné účelovosti je ovšem třeba
respektovat vnější formu této pohybové činnosti (viz kulturnost člověka). Jednotlivé pohyby potom jsou individuálně
diferencovány nejen ve smyslu účelnosti, ale i ve smyslu vnějšího tvaru.
Uvědomte si o jaké konkrétní pohyby se jedná – chůze do schodů, sebeobslužné činnost atd.
Mimo pohybů zautomatizovaných obsahuje běžná životní motorika také pohybové činnosti, kterými řešíme nové,
nečekané situace, do kterých se v běžném životě dostáváme. V těchto situacích je sice možno vycházet z naučeného
základu, ale v podstatě je nutno pohybově improvizovat. V tomto případě jde o pohybovu nadstavbu, která vyrůstá z
naučeného, zautomatizovaného základu. Realizace této činnosti je pochopitelně náročnější než u pohybů učených. V
jakékoli konkrétní improvizované činnosti je možno sledovat velkou individuální rozmanitost.
Běžná životní motorika tedy představuje sumu jak zautomatizovaných, tak improvizovaných (nově tvořených)
pohybových činností, které jsou kvalitativně (z hlediska vnitřní struktury i vnějšího vzhledu) velmi odlišné. Pomineme-li
takové podmínky činnosti jako zájem a vztah (na nich je závislá činnost vůbec), potom lze říci, že kvalita
zautomatizovaných (učených) i improvizovaných činností představujících sumu běžné lidské motoriky, je závislá na
schopnosti učit se a na úrovni schopností pohybových. A právě tyto schopnosti podmiňují diferenciaci kvality běžných
pohybových projevů.
Uvedená podmíněnost navozuje vztah běžné životní motoriky k tělesné kultuře. Ten se projevuje ve dvou úrovních:
v úrovni pohybových schopností,
v celkové pohybové kultivaci.
Úroveň pohybových schopností, která je přímo navozována tělesnými cvičeními, je možno považovat za základní,
poněvadž má přímý vztah k funkci realizovaných pohybů. Rozvoj pohybových schopností patří k základním a
nejdůležitějším cílům jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.
Hovoříme o pohybových schopnostech, ale víte skutečně co si pod tímto pojmem máte představovat? Blíže se touto
problematikou zabývá Antropomotorika, ale uvědomte si, že jde např. o rychlost, sílu, vytrvalost, obratnost,
pohyblivost atd. Jednotlivé pohybové schopnosti zde uvádím bez nároku na systémové zařazení. Pouze pro představu.
Vnější vzhled uvedených činností je odrazem celkové pohybové kultivace, která je součástí společného cíle. Vzhledem
k zaměřenosti tělesných cvičení na člověka je zřejmé, že právě tělesná kultura sehrává zásadní roli ve zvyšování
kvality běžné životní motoriky.
I když jde v případě běžné životní motoriky o zcela jiné pohybové činnosti než v případech předcházejících, opět u nich
vidíme, že vyjadřují člověka jako takového, vypovídají o jeho kvalitě.
Dochází tak k návaznosti jednotlivých oblastí pohybové činnosti - od držení těla a základní lokomoce přes výrazovou a
dorozumívací motoriku až k běžnému životnímu pohybovému projevu. A ve všech se výrazně projevuje význam tělesné
kultury, která je zásadním způsobem schopna ovlivňovat potřebnou kvalitu jak z hlediska funkce, tak z hlediska
vnějšího vzhledu dané pohybové činnosti.
Pokuste se vyjádřit jak se může oblast TK podílet na rozvoji běžné životní motoriky.
1.1.4 Pracovní motorika
Pojmem pracovní motorika označujeme všechny pohyby, které mohou být realizovány v různých profesionálních
5/10
29.1.2014
Kapitola
činnostech. Jde o specifické pracovní operace, které jsou pro dané profese typické. Mohou se týkat jemných a
přesných pohybů experimentujícího vědce nebo tvořícího umělce, stejně jako rozsáhlých a fyzicky náročných pohybů
horníka nebo slévače. Všem profesím je z tohoto hlediska společné jedno - pohyb, více či méně rozsáhlý a
strukturálně náročný. Různé profese tedy jsou z hlediska pohybového diferencovány kvalitou a rozsahem vykonávaných
pohybů - od vysoké pohybové náročnosti až po profese, jejichž pohybové vyjádření dosahuje nároků běžné životní
motoriky (suma těchto profesí bude nadále zřejmě stoupat). U těch profesí, u nichž lze o pracovní motorice hovořit,
jde převážně o motoriku horní poloviny těla a dolních končetin, při stále se zvětšující redukci na pohyby rukou. Stále
více ubývá těch profesí, které jsou charakteristické velkým pohybovým rozsahem nebo jsou v jejich průběhu
zapojovány velké svalové skupiny. Tento vývoj je odpovídající celkovým trendům rozvoje industriální a postindustriální
společnosti.
V pracovní motorice jde vesměs o pohyby učené, zautomatizované a jen v poměrně malém procentu případů o pohyby
improvizované. Jsou to tedy pohyby, jejichž kvalita je opět závislá na schopnosti učit se a na schopnostech
pohybových. Znovu však přitom ve své konečné podobě zobrazují, vyjadřují člověka samotného - každý je schopen
dělat různé práce na různé úrovni. Každý vnější profesionální pohybový projev je tedy vyjádřením vnitřních
předpokladů člověka.
Pokuste se teď svými slovy pohovořit (nejlépe nahlas) souvisle alespoň 3minuty o pracovní motorice. Ne vždy je
snadné číst a ihned slovně zareagovat.
Z hlediska cílenosti pracovní motoriky dochází k její výrazné odlišnosti od ostatních druhů pohybových činností. Mění se
jejich obsah, nároky i z nich vyplývající kritéria hodnocení.
Se specifičností pracovní motoriky přímo souvisí i případné možnosti vzniku profesních deformací. Jsou to registrované
změny, které vznikají z jednostranné, opakované a nekompenzované činnosti. Je možno hovořit o deformacích
typických pro určité profese. Jsou převážně fyzického charakteru, ale podle profese mohou být i charakteru
psychického a sociálního. Podstata vzniku deformací je známá (blíže o tom viz anatomie, fyziologie práce, psychologie
práce, traumatologie atp.), jsou tedy známy i možnosti jejich kompenzace, příp. prevence a rehabilitace. V procesu
předcházení i náprav deformativních vlivů sehrává významnou úlohu a plní konkrétní funkce i tělesná kultura. Ta
působí na člověka přímo, je orientována na něj a na jeho potřeby. Pracovní motorika je naproti tomu zaměřena na
objekt pracovní činnosti, působí tedy na člověka druhotně, zprostředkovaně a proto mnohdy i negativně.
Vzhledem ke svému obsahu a cíli činnosti má pracovní motorika ve srovnání s ostatními oblastmi motoriky svoje
specifika.
V souladu s vývojovým procesem však profesí s výrazně pohybovým obsahem ubývá. V pracovním procesu se stále
více objevuje hypokinéze. Z této skutečnosti vyplývají pro tělesnou kulturu dvě sféry působení:
kompenzace hypokinézy a rehabilitace jejích deformativních vlivů,
navozování psychické a sociální výkonnosti, která se změnou profesí souvisí.
Lze hovořit o hypokinéze jako o civilizační nemoci?
Realizací úkolů v obou sférách se potom tělesná kultura stává významným činitelem tvorby a regenerace pracovní síly
(viz dále).
Výzkumy, které byly z hlediska vztahu tělesné kultury a pracovní výkonnosti uskutečněny, mají sice dílčí charakter, ale
přece jen přinášejí zajímavé výsledky.
Např.:
pouze zařazením tzv. "tělovýchovných chvilek" se během 10 měsíců při práci na pásu pracovní výkon zvýšil na
111 %,
u operátorů se za stejnou dobu zvýšil výkon na 108 %, ale při stejném procesu doba potřebná na zapracování
nových pracovníků se snížila na polovinu,
při duševní práci se výkonnost cvičících zvýšila na 110 - 115 %,
6/10
29.1.2014
Kapitola
u cvičících je v pracovním procesu výrazné zlepšování interpersonálních vztahů, stabilnost a bezkonfliktnost,
zlepšování sociálně psychologické adaptace na kolektiv, zvýšení zainteresovanosti, partnerství...
1.1.5 Tělocvičná motorika
Tělocvičná motorika jako specifický druh lidské motoriky je sumou všech možných tělesných cvičení, která chápeme
jako konkrétně motivované a účelné pohybové jednání, zaměřené na fyzické a jeho prostřednictvím i na psychické a
sociální zdokonalování člověka. Jde tedy o určitou specifickou formu lidského pohybu i o metodu, aplikovanou v
procesu rozvoje lidského individua.
A právě v tom je zásadní odlišnost tělocvičné a ostatních druhů motoriky. Zatímco popisované druhy motoriky jsou
zaměřeny na cíle ležící vně člověka, je tělocvičná motorika zaměřena na člověka samotného. Neexistuje žádná jiná
činnost, která tak cílevědomě rozvíjí fyzickou i psychickou zdatnost a jejím prostřednictvím zdraví, pohybové schopnosti
a dovednosti, mnohé psychické schopnosti a vlastnosti i sociální úroveň člověka.
Specifické je pro tělesná cvičení působení na zdraví, zdatnost, pohybové schopnosti a dovednosti - u ostatních kvalit již
jde o spolupůsobení s činnostmi jiného charakteru.
Je zajímavé, že na prvním místě bývá hovořeno o zdraví, i když tomu neodpovídá ani skutečná tělocvičná aktivita
zejména dospělé a starší generace, ani chápání samotného zdraví. To bývá nejčastěji charakterizováno ve
zredukované podobě pouze jako nepřítomnost choroby. Zdraví je však komplexním vyjádřením určitého stavu
organismu člověka, který je podmíněn celou řadou významných proměnných, jež jsou podobnými redukcemi nutně
opomíjeny.
Nejblíže se ke komplexnímu pojetí zdraví přibližuje definice světové zdravotnické organizace (WHO). Ta uvádí, že
zdraví je "stav úplného tělesného, duševního a sociálního blaha, ne jen pouhá absence nemoci či oslabení". Za velmi
cennou je zde třeba považovat komplexnost pojetí zdraví, vyjádření souladu tří základních složek osobnosti - fyzické,
psychické a sociálni. Tradiční názor na zdraví se tak velmi rozšiřuje a k běžnému podílu lékařů a ostatních
zdravotnických pracovníků přistupuje i podíl psychologů, pedagogů, sociologů, filozofů atp.
Vzhledem k výše uvedené zaměřenosti nemohou mít při správné aplikaci v obecné rovině tělesná cvičení na člověka
negativní vliv (s výjimkou jednostranných a v extrémní intenzitě prováděných činností sportovního charakteru). Proto
také mají zásadní a prakticky nenahraditelný význam pro rozvoj člověka - pro rozvoj chápaný všestranně a týkající se
nejen dětství a mládí, ale celého života až do pozdního věku. (Blíže o tělesných cvičeních viz
antropomotorika.)
Jaký je váš postoj ke sportu v souvislosti s přečtením předchozího odstavce? Lze ve vrcholovém sportu hovořit o tom,
že přispívá k rozvoji zdraví?
Provedeme-li tedy srovnání jednotlivých druhů motoriky, zjistíme, že tělocvičná motorika se odlišuje nejen svojí
zaměřeností, ale i svojí náročností. Jako nejsložitější zaujímá v hierarchii jednotlivých druhů motoriky nejvyšší
postavení. Z toho také vyplývá charakter vztahu tělocvičné motoriky k ostatním druhům motoriky ve smyslu jejich
zkvalitňování.
Tělesná cvičení jsou tou oblastí tělesné kultury, která bezprostředně působí na člověka. Především jejich
prostřednictvím se člověk dostává do styku s celou tělesnou kulturou. Díky jejich zprostředkujícímu vlivu působí na
člověka celá tělesná kultura.
1.2 2.2 Podíl tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka
Pojem osobnost má svůj původ v psychologii. Ta jako první také osobnost definuje. Nejprve obecně, později i ve
vztahu ke konkrétní činnosti. Upřesňující charakteristiky, ve vztahu k předmětu svého bádání, podávají postupně i
7/10
29.1.2014
Kapitola
ostatní vědní disciplíny.
Definování osobnosti je velmi rozmanité. Nelze se ztotožnit s názorem, že jde o výjimečného jedince, který nějakým
způsobem v určité oblasti vynikl. Za určitých okolností můžeme za osobnost považovat každé individuum, přičemž
rozdíly mezi nimi budou dány rozdílnou úrovní. Víme, že člověk jako bytost společenská je determinován
společenskými vztahy. Celá společnost je tedy souhrnem společenských vztahů individuí a jejich činností v těchto
vztazích. Touto skutečností je podmíněno pochopení člověka jako produktu i producenta společnosti. To znamená, že
jedině ve společnosti, ve společenských vztazích a konkrétní činnosti, je člověk schopen rozvinout své specifické lidské
vlastnosti. Společenské vztahy a určitá činnost jsou nutnou podmínkou projevu individua. A v rozdílnosti těchto projevů
se odráží diferenciace úrovně osobností, jejichž sumou je společnost tvořena.
Z uvedených vztahů vyplývá velká rozmanitost osobnostních projevů umožňujících i jejich různý výklad, který je
ovlivněn tím, podle jakého kritéria osobnost hodnotíme. Tomu odpovídá i fakt, že výklad osobnosti určitou vědní
disciplínou má omezený charakter, poněvadž nemůže postihnout její komplexnost. Dopouští se také vědomé
jednostrannosti, která ovšem dovoluje získat přesné a zasvěcené informace o konkrétních stránkách osobnosti.
Vzhledem ke společenské podmíněnosti individua je zřejmé, že komplexní výklad osobnosti lze získat jedině spoluprací
různých disciplín, při naprostém respektování vztahu individuum - společnost. Osobnost je třeba chápat jako živou,
otevřenou strukturu, jejíž tvorba a působnost v objektivním světě je uskutečňována mezi individuem a společenskými
vztahy. V nekončícím procesu vývoje osobnosti se vrozené vlastnosti, schopnosti a vlohy člověka realizují a vyvíjejí v
systému určitých společenských vztahů. Při vzájemném styku s lidmi dostává tak každý člověk v procesu činnosti určité
podmínky pro svůj vývoj. Vlastním projevem osobnosti je potom opakovatelnost chování, podobnost reakcí na stejné
situace, specifický typ svazků se světem. Ty se pochopitelně týkají všech systémů, z kterých je celá osobnost složena.
Z existence těchto systémů vyplývají vazby mezi tělesnou kulturou, resp. tělesnými cvičeními a osobností.
Předchozí řádky vás seznamují se základními pohledy z teorie osobnosti. Myslím si, že základy této teorie jsou
stavebním kamenem pro pochopení významu tělesné kultury pro rozvoj osobnosti..
První, a pro většinu lidí zřejmě zásadní, je vliv tělesných cvičení na zdravotní stav člověka, který se týká nejen
fyzického a psychického zdraví, ale i normálních sociálních vztahů i dalších významných aspektů jako je otužování,
prostředí, režim...
Dalším významným vztahem je vztah tělesné kultury a vzdělání. Ten se týká jak vzdělání pohybového, tak vzdělání
rozumového, při jeho zprostředkovaném i bezprostředním působení.
Tělesná kultura a pohybová dokonalost je dalším druhem vazby mezi tělesnou kulturou a osobností. Vychází z
přirozené příbuznosti jednotlivých oblastí lidské motoriky a z existujícího transferu. Projevuje se nejen v kvalitě (příp.
kvantitě) vykonávaných činností, ale i v jejich vzhledu, v jejich estetické úrovni. Je přitom zřejmé, že v četných
pohybových oblastech je estetické hledisko stále více zdůrazňováno (souvislost se společenskou funkcí člověka).
Estetičnost pohybové činnosti ovšem úzce souvisí i se samotným vzhledem pohybujícího se subjektu. Ten je záměrnou
tělocvičnou činností velmi významně ovlivňován. Není jej možno považovat za samozřejmý. Jestliže pohybová
dokonalost zvyšuje společenskou jistotu člověka, potom je tento fakt ještě dále umocňován jeho vlastním vzhledem. Je
pochopitelné, že pohybová i tělesná dokonalost obsahuje určité úrovně podle předpokladů člověka a možností jejich
realizace. V zásadě se však dá říci, že jsou (s výjimkou některých patologických případů) tělesnými cvičeními výrazně
kladně ovlivnitelné.
Vztah tělesné kultury a pracovního procesu představuje jeden ze zásadních vztahů, jehož výsledky velmi silně ovlivňují
participaci člověka na sféře činností nezbytných. Představuje základní vztah, projevující se ve vzniku a celém vývoji
společnosti a tělesné kultury.
Zcela zvláštním je vztah tělesné kultury a brannosti. Zvláštním v tom smyslu, že se netýká běžných životních podmínek
člověka, ale je zaměřen na události a podmínky mimořádného charakteru.
Jako velmi významný je třeba hodnotit vztah tělesné kultury a výchovy člověka. Tento vztah je možno považovat za
nejdůležitější, poněvadž má integrativní charakter - teprve jím dostávají všechny předcházející vztahy správný obsah.
Realizace tohoto vztahu umožní cílevědomé a uvědomělé využití potenciálu, který je výsledkem vztahů předcházejících.
Jestliže totiž v tomto případě hovoříme o výchově, máme na mysli výchovu v užším slova smyslu, tj. výchovu mravní.
Ta představuje velmi rozsáhlý proces, jehož výsledky nejsou jen odrazem celkového světového názoru člověka, jeho
vztahu ke společnosti a jednotlivým lidem, k práci, uznávaným hodnotám atp. Mravní výchova je navozováním
rozsáhlého souboru mravních kvalit, kterými jsou přímo určovány motivy činnosti i vlastní činnost. Mravní kodex
člověka je rozhodující v jakékoliv činnosti. Je sumou kvalit, která završuje hodnotu člověka a která určuje jeho
konečnou podobu.
8/10
29.1.2014
Kapitola
Výchova se pochopitelně netýká jen dětí a mládeže, ale i dospělých, u kterých převládá tzv. sebevýchova. Proces
výchovy prolíná veškerou činností člověka, je realizován neustále. Z hlediska výchovy má každá činnost svoje určitá
specifika, která se projevují i v oblasti tělesných cvičení. Tkví v tom, že lze záměrně vybrat takové činnosti a navozovat
takové situace, jimiž je možno účinně působit na výchovu uvedených vlastností. Lze tak využívat určité činnosti a
vytvářet modelové situace.
Formování osobnosti v oblasti tělesné kultury je výsledkem uskutečňování funkcí, které mohou být v této oblasti plněny.
Jednotlivé funkce se přitom navzájem doplňují tak, aby pokryly co nejobsáhlejší část osobnosti. Směřují k cíli, kterým
je sám člověk. Dosažení tohoto cíle je závislé na velkém množství mnoha navzájem zkoordinovaných činností.
Opomenutí kterékoliv z nich je ochuzením konečného cíle a ve svém důsledku potom redukcí formované osobnosti.
Vztah tělesných cvičení a osobnosti člověka se projevuje ve formování a zdokonalování především těch stránek
osobnosti, na které jinými činnostmi nemůžeme působit.
Zamyslete se ještě jednou nad významným podílem TK při tvorbě zdraví, při výchově člověka (zvláště mladého), při
vytváření mravních postojů atd.
1.3 2.3 Podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot a idejí
Veškerá činnost člověka, realizace všech jeho funkcí, je orientována systémem hodnot, které přijal za vlastní. Sám
systém hodnot je ovšem výsledkem dlouhodobého výchovného procesu a vlivu prostředí, které na člověka působí.
Výchovní činitelé, tvorbu systému hodnot ovlivňující, mají různou intenzitu i obsahové zaměření. Mezi velmi významné
počítáme jednotlivé oblasti tělesné kultury, z nichž prvořadou roli sehrává cílevědomě zaměřená tělocvičná aktivita.
Skutečnost, že systém hodnot je tělesnou kulturou ovlivnitelný, ještě neznamená, že je skutečně ovlivňován. Je to
zcela závislé na úrovni realizace jednotlivých činností, tedy na úrovni těch, kteří je vedou. To je ovšem problém úrovně
osobnosti všech pedagogů, kteří jakýkoliv tělocvičný proces realizují - instruktorů, cvičitelů, trenérů, učitelů - i úrovně
podmínek, které je v tvorbě hodnotového systému možno uplatňovat a plnit úkoly, které se tvorby hodnot týkají.
Konkrétní hodnoty, které jsou v tělesné kultuře vytvářeny, mají také konkrétní vazby na hodnoty celospolečenské. Aby
byl podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot zcela naplněn, nutně musí do procesu vstupovat tak
důležité její oblasti jako je výchova a vzdělávání, personální i materiální zabezpečení veškeré činnosti. Záměrnost a
účinnost těchto oblastí, i jejich návaznost na oblasti předešlé, jsou ovšem zcela závislé na ideových koncepcích, řídící
činnosti, výzkumné činnosti atp. Na tvorbě systému životních hodnot se tak tělesná kultura podílí jako celek, jako
fungující systém, který je vázán na systémy vyššího řádu. Její podíl tedy nemůže být výsledkem náhody, intuice příp.
individuálního působení jednotlivců, ale musí být výsledkem komplexního přístupu, respektujícího všechny existující
vazby.
Pokuste se vyjádřit negativní stránky procesu ovlivňování mladých sportovců prostřednictvím tělesné kultury – např. ve
vrcholovém sportu. Změny v hodnotové orientaci mladých lidí.
1.4 2.4 Podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů
Člověk jako bytost společenská se vyvíjí a realizuje ve společenských vztazích. Termín "vztah", vyjadřující souvislost
různých jevů nebo částí určitého celku, je podmíněn jednotou světa. Vztahy mezi předměty a jevy jsou reálné jako
předměty a jevy samotné. Z toho vyplývá důležitý fakt, že "...existence každé věci, její specifické zvláštnosti a
vlastnosti i její vývoj závisí na veškerém souhrnu jejích vztahů k ostatním věcem objektivního světa" (Kolektiv, 1976, s.
527). Vývoj jevu podmiňuje změnu jeho vztahu k ostatním jevům a naopak, změny vztahů mohou způsobit změnu
jevu. Společenské vztahy jsou vyjádřením vztahů mezi lidmi, vznikajících v procesu jejich společenské, materiální a
duchovní činnosti.
V realizaci společenských vztahů se odrážejí osobnostní předpoklady člověka, jeho výchova, hierarchie hodnot atp. Z
tohoto hlediska je také třeba hodnotit vlastní podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů. Je výsledkem
vztahů výše popsaných a výrazem socializačních a kultivačních funkcí tělesné kultury. Jestliže tělesná kultura kladně
ovlivňuje člověka po stránce fyzické, psychické i sociální, potom je uváděný podíl na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů
výrazem jejích funkcí sociálních. Ty v sobě přitom zahrnují stránku fyzickou a psychickou. V tom smyslu tedy působení
tělesné kultury v oblasti sociální představuje nejvyšší, výslednou úroveň. Výrazem vztahu tělesná kultura - jedinec
jsou, ve shodě s chápáním člověka jako bytosti společenské, jeho sociální projevy jako výslednice fyzických,
psychických a sociálních předpokladů, orientovaných socializačními a kultivačními procesy tělesné kultury. Tak svými
specifickými prostředky přispívá k úrovni funkcí člověka, realizovaných v jednotlivých společenských vztazích. Konkrétní
možnosti vyplývají z vlastního obsahu tělesné kultury a jeho uplatnění.
9/10
29.1.2014
Kapitola
Myslíte si, že oblast tělesné kultury může přispět na zlepšení resp. vytváření pozitivních rodinných vztahů?
1.4.1 Shrnutí
základní druhy lidské motoriky
působení celé oblasti TK na rozvoj individua
podíl TK na zkvalitňování činností ve všech sférách života
podíl TK na tvorbě osobnosti člověka
podíl TK na vytváření systému životních hodnot
podíl TK na tvorbě sociálních vztahů
1.4.2 Klíčová slova
Lokomoce, dorozumívací a výrazová motorika, běžná životní motorika, osobnost
1.4.3 Požadované znalosti
Měli byste být schopni vyjmenovat a charakterizovat základní druhy lidské motoriky, obhájit význam působení celé
oblasti TK na rozvoj individua (tj. na zkvalitňování činností ve všech sférách života, na tvorbě osobnosti člověka, na
vytváření systému životních hodnot, na tvorbě sociálních vztahů).
1.4.4 Literatura
Antropomotorika (Čelikovský, S.)
Malý encyklopedický slovník (Kolektiv)
Tělesná kultura jako sociokulturní systém(Hodaň, B.)
Testy ke kapitole
10/10
29.1.2014
Kapitola
3. Tělesná kultura jako sociokulturní sytém (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
Charakterizovat pojem kultura
Vyjmenovat a porozumět charakteristickým znakům kultury
Rozlišovat mezi materiální a duchovní kulturou
Porozumět pojmu masová kultura
Charakterizovat pojem tělesná kultura
Zaujmout stanovisko k historickému vnímání pojmu tělesná kultura
Formulovat obsah tělesné kultury
Pochopit význam tělesné kultury v procesu tvorby hodnot
Definovat pojem tělesná kultura
3. Chápat postavení tělesné kultury jako součást kultury obecné
Chápat podstatu tělesné kultury.
Rozumět významu hodnot a tvorby norem v tělesné kultuře.
1.2 Požadované vstupní znalosti
Pokud jste plně nepochopili význam tělesné kultury v rozvoji a regeneraci jedince i společnosti (viz. minulá kapitola),
pak ani nezačínejte studovat a vraťte se o kapitolu zpět.
1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny
1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 30
Věřím, že splněním úkolů z předchozích kapitol a krátký, několikadenní odpočinek od TTK vás příjemně naladil pro
další pokračování. Neleňte a dejte se do díla. V této kapitole se zaměříme na logické zdůvodnění „naší
oblasti“(vycházejme z předpokladu, že ještě není zaveden pojem tělesná kultura - dále TK) jako součásti kultury (ve
smyslu obecné kultury). Důležité bude i pochopení základní podstaty tělesné kultury v životě člověka resp. společnosti.
Samotné spojení slov - tělesná kultura - navozuje úvahy o tom, jaký je její vztah ke kultuře, jak se na ní podílí, jak
zkulturňuje život člověka atp. Mají-li tyto i podobné úvahy dojít k očekávanému cíli, je nutno dostat se do podstaty
problému a nejprve hledat odpověď na to, co je kultura vůbec. Jedině tak je možno získat solidní základ pro další
orientaci a vyvozovat všechny nutné vztahy.
1/14
29.1.2014
Kapitola
1.5 3. 1 Kultura
Pod pojmem kultura si lidé nejčastěji představují jednotlivé oblasti umění, aniž by uvažovali o tom, že tento pojem
proniká do celého našeho života mnohem všestranněji, než by to bylo prostřednictvím umění vůbec možné. Kulturu
tedy nejde nahrazovat pojmem umění a naopak, poněvadž má v celém našem životě mnohem širší a hlubší obsah..
Samotný pojem kultura má svůj původ v latinském slově "cultura", což představovalo zušlechtění, vzdělání, příp.
pěstování. Historickým vývojem lidské společnosti ovšem dostalo toto úzké zaměření nesrovnatelně širší obsah.
Kultura v dnešním pojetí je velmi všestranně působícím jevem, který proniká prakticky do všech oblastí našeho života.
Je tedy jevem společenským. Žádným způsobem nelze kulturu oddělit od společnosti. Její úroveň i funkce je závislá na
všech společenských změnách, s nimiž se sama mění. Odpovídá tedy všem ekonomickým, politickým, společenským a
jiným změnám, které ve vývoji společnosti registrujeme.
Z uvedeného vzájemného vztahu ovšem vyplývá fakt, že výklad kultury bude různý, závislý na výkladu celé společnosti.
Proto také nacházíme různé definice kultury odpovídající filozofické orientaci jejich autorů.
Smyslem následujícího textu je vytvořit si určitá teoretická východiska pro správné vnímání pojmu kultura v
nejobecnějším slova smyslu.
Již Karel Marx (oprostěme se od jeho role v historii a jeho dopadu na naši společnost) charakterizoval kulturu jako
souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Toto vyjádření však nelze
chápat staticky jako vnímání určité sumy hodnot nezávislých na společenském vývoji, ale dynamicky, tedy jako
výsledek konkrétní činnosti v určité etapě společenského vývoje i jako součást nepřetržitého procesu, který na nás
všestranně působí a ztvárňuje nás.
Vytvořené hodnoty jsou tedy výsledkem činností lidí, která vyplývá z jejich chování. A podle MERILLA, F. (1962), je také
kultura chování, kterému se lidé učí a které je výsledkem jejich vzájemné činnosti.
J.L.Fischer (první rektor Univerzity Palackého po jejím znovuobnovení) charakterizoval ve svém filozofickém díle kulturu
jako souhrn výsledků lidské činnosti dosažených v historickém vývoji. Kulturu tedy nechápal pouze jako dosažené a
reprodukované hodnoty, ale také jako uznávané způsoby a metody jednání a chování, jež jsou objektizovány,
přijímány a předávány jiným sociálním skupinám a jiným generacím.
Pro kulturu je typická skutečnost, že ji lze charakterizovat čtyřmi základními skupinami znaků (CIKLER, J., 1970 aj.):
1. je superorganizací, zahrnující společenské elementy - kultura se řídí a vzniká často bez cílených zásahů
společnosti, je nade vším,
2. je historická, zahrnující ideje, modely a hodnoty,
3. je produktem jednání a chování společnosti
4. je vyjádřitelná v symbolech
Ještě jednou si přečtěte charakteristické znaky kultury a pokuste se na libovolném jevu tyto znaky odhalit a tím
zdůvodnit, že tento jev je jevem kulturním (například škola).
Zcela specifickou vlastností kultury je její vyjadřitelnost v symbolech. Samotný symbol přitom považujeme za
zobecňující prvek lidského myšlení, kterým vyjadřujeme různé hodnoty individuálního a společenského života.
Symbolem je zajišťována vlastní tvorba kultury - může jím být slovo, melodie, obraz, chování, vzhled prostředí, ale
také cvik, hra atp.
Pokuste se v „naší“ oblasti odhalit několik symbolů a zamyslete se nad jejich významem.
Z faktu, že kultura je "... souhrnem materiálních a duchovních hodnot..." vyplývá, že ji můžeme rozdělit na kulturu
materiální a kulturu duchovní.
2/14
29.1.2014
Kapitola
a) Kultura materiální
Do kultury materiální zahrnujeme všechno to, čím jsme schopni uspokojit materiální potřeby člověka. Celou sumu
těchto potřeb můžeme rozdělit do různých skupin:
pracovní prostředky (nástroje, výrobní technika),
předměty denní potřeby (obydlí, oděv),
komunikační prostředky atp., ale i
pracovní vztahy lidí,
profesionální dovednosti,
společenské poměry atp.
Pokuste se u každé z výše uvedených skupin najít odpovídající příklad z oblasti tělesné kultury.
Dá se tedy říci, že do materiální kultury zahrnujeme všechno, co vytváří materiální základ, nezbytné podmínky života
společnosti. Z těchto důvodů také někdy bývá oblast materiální kultury označována termínem civilizace.
b) Kultura duchovní
Do oblasti duchovní kultury zařazujeme to, co obohacuje a pozvedá život člověka, co uspokojuje jeho duchovní
potřeby. Jsou to:
hodnoty umělecké (díla literární, hudební, výtvarná...),
vědecké poznatky,
právní ustanovení,
etické normy atp., ale i veškerá činnost, která k vytvoření těchto hodnot směřuje, tedy výchova a vzdělání.
Odhalíte i zde několik příkladů z „naší“ oblasti?
Celá oblast duchovní kultury je tedy součástí společenského vědomí.
Jestliže rozdělujeme kulturu na uvedené dvě oblasti, neznamená to, že jsou od sebe naprosto odděleny, resp. že jsou
na sobě nezávislé. Naopak je nutno zdůraznit, že se navzájem prolínají, jedna druhou podmiňuje a působí ve svém
konečném propojení.
Díky této vzájemné podmíněnosti materiální a duchovní kultury lze říci, že v procesu fylogenetického a ontogenetického
vývoje se člověk stává člověkem tím více, čím uvědoměleji zachází s prvky materiální kultury a čím více si osvojuje
prvky kultury duchovní.
Obecný pojem kultura je tedy pojmem komplexním, zahrnujícím jak jevy z oblasti materiální, tak jevy z oblasti
duchovní.
Je naprosto neúnosné, jestliže pojem kultura zužujeme pouze na oblast kultury duchovní, příp. na její specifickou
oblast, kterou představuje umělecká tvorba (literatura, hudba, výtvarnictví). Jakákoliv podobná redukce kultury vede k
mylnému chápání skutečnosti, tedy i ke vzniku různých nesprávných teorií.
Z komplexně pojatého pojmu kultura potom logicky vyplývá i pojem "kulturní člověk". V obvyklé zúžené podobě je to
člověk, který se aktívně nebo pasívně podílí na určitém druhu umění. V souladu s pojmem kultura musíme však úroveň
kulturnosti člověka posuzovat zcela jinak. Pojem kulturní člověk vyjadřuje jeho všestrannou úroveň, projevující se
nejen v určitém způsobu participace na umění (viz výše), ale i v dosahované úrovni své pracovní činnosti, v úrovni
bydlení, odívání, chování, vzdělání, pohybovém výrazu, hygieně atp. Tedy v celém způsobu života.
Věřím, že již začínáte vnímat pojem kultura v nejširší podobě. Umění je pouze součástí kultury a ne tak, jak to vnímají
3/14
29.1.2014
Kapitola
odpovědní redaktoři některých našich deníků. Např.: v nadpisech se objevuje „ZRÁVY Z KULTURY A ZE SPORTU“.
V naplnění pojmu kulturní člověk je konkretizována již zmíněná "uvědomělost zacházení s prvky materiální kultury a
osvojování prvků kultury duchovní". Pojem kulturní člověk je tedy vyjádřením vysoké všetranné hodnoty člověka. Ta
není závislá na profesi nebo původu, ale na lidských hodnotách člověka a z nich vyplývajícího vlastního přístupu k
životu.
Jestliže je kultura jevem společenským, zákonitě potom podléhá všem změnám, ke kterým ve společnosti dochází.
Charakteristickým rysem průmyslové společnosti je vznik masové společnosti. S jejím vznikem se setkáváme i s novým
pojmem masová kultura. Tento pojem má vyjádřit souvislost kultury s masou publika, za kterou je považováno volné
seskupení lidí, kteří mají stejné, nebo velmi blízké zájmy, znalosti atp., jež jsou vyjádřeny nejen stejnými potřebami,
ale i stejnými nebo velmi blízkými kategoriemi hodnot. V průmyslové společnosti se masová kultura stává vládnoucí
formou symbolické kultury. Při všech jejích kladných efektech, vyplývajících z postupného zkulturňování nejširších mas,
dochází k nebezpečným negativním tendencím spotřebitelského charakteru, k nebezpečí redukce kultury na spotřební
produkt. Tyto negativní tendence vyplývají z některých projevujících se rysů masové kultury:
a. pasivní podřizování se podnětům přicházejícím zvnějšku,
b. vyhýbání se jakémukoliv intelektuálnímu úsilí,
c. záliba v povrchních a křiklavých efektech.
Ihned uveďte konkrétní příklady výše jmenovaných základních rysů masové kultury.
Uplatňováním těchto tendencí vzniká nebezpečí redukce kultury na pohodlné konzumování čehokoliv nenáročného,
povrchního, komerčního, což odporuje všem základním principům kultury a kulturnosti.
Ze širokého pojetí kultury vyplývá, že se skládá z jednotlivých specifických oblastí, které jsou také označovány jako
subkultury.
Dokázali byste vyjmenovat některé tyto specifické oblasti.
Jejich množství a rozsah odpovídá výše uvedenému dělení na materiální a duchovní kulturu. Můžeme tedy hovořit o
kultuře bydlení, odívání, o kultuře práce, o umění atp., ale i o tělesné kultuře. (Blíže o kultuře viz teorie kultury,
sociologie kultury.)
1.6 3. 2 Tělesná kultura
Formulace pojmu tělesná kultura i samotné jeho používání nebylo po dlouhá léta zcela jasné. Docházelo k prolínání,
resp. suplování pojmů tělesná kultura, tělesná výchova, tělesné cvičení, sport atp. Teprve v průběhu posledních třiceti
let je tento pojem upřesněn ve smyslu nadřazenosti k ostatním pojmům, ale stále zůstal (a mnohdy ještě zůstává)
problém jeho rozsahu. Tento problém vyvstane zcela jasně, uvedeme-li srovnání některých formulovaných definicí a
charakteristik. Jako příklad uvádíme:
"Současně s vývojem hmotné a duchovní složky kultury se vyvíjela i tělesná kultura, která představuje úroveň
poznatků, činností a zvyklostí, souvisejících s pěstováním těla a péčí o tělesný rozvoj člověka. Podle výzkumu života a
kultury v jednotlivých vývojových etapách lidské společnosti se tělesná kultura projevovala již v raném stadiu
společnosti a proto právem patří k projevům kultury člověka vůbec. Zatímco podstatu hmotné kultury tvoří proces
působení člověka na přírodu, podstatu duchovní kultury odraz tohoto působení na duchovní rozvoj člověka a podstatu
tělesné kultury přizpůsobování tělesného rozvoje lidí oběma předcházejícím procesům. Formy tělesné kultury, i když
jejich rozvoj nebyl ve všech etapách vývoje rovnoměrný, nepřestaly existovat v žádné z nich, neboť jsou trvalou a
podstatnou složkou existence každé společnosti." (LIBENSKÝ, J., 1963, 64, str. 369.)
Starší
definice
Definice, rozšířená do určité vývojové charakteristiky, poukazuje na vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou. Obsah
pojmu je přitom zaměřen výhradně na fyzickou stránku člověka.
4/14
29.1.2014
Kapitola
Podobný charakter má konstatování, že "... z rozsahu pojmu tělesná kultura vyplývá, že tělesná kultura je nejširší a
nejobecnější pojem, který v sobě zahrnuje všechny formy pěstování těla a tělesného rozvoje člověka". (LIBENSKÝ, J.:
1966, str.43).
O obsahu pojmu tělesná kultura a jeho vztahu ke kultuře vůbec hovoří i následující definice: "Tělesná kultura je
společenský jev a je součástí kultury celé společnosti, je výslednicí všech složek působících na fyzickou úroveň lidí
určité konkrétní společnosti. Svým rozsahem tělesná kultura jako pojem je nejobecnější pojem a zahrnuje v sobě další
pojmy jako tělesná výchova, tělesná cvičení atp. (CIKLER, J., 1970, str.182).
Pokus o bližší konkretizaci obsahu pojmu tělesná kultura přináší další definice:
"Tělesná kultura jako součást kultury je souhrn a tvorba hodnot v oblasti tělesné výchovy, sportovní výkonnosti,
pohybového umění, hygieny, pohybové rekreace, upevňování zdraví a péče o lidské tělo". (FIALA, V. 1975, str. 378).
Srovnáme-li těchto několik náhodně vybraných příkladů, vidíme, že všemi je tělesná kultura považována za součást
kultury a je neoddělitelně spjata s vývojem celé společnosti.
Tato část podobných definicí a charakteristik je zcela oprávněná, poněvadž analýza vývoje společnosti a tělesné
kultury nám tuto spjatost zcela jednoznačně potvrzuje.
Z tohoto důvodu také všichni autoři, kteří se problémem tělesné kultury zabývají, se shodují v názoru, že tělesná
kultura je částí kultury a celého kulturního dědictví každého národa. V tom smyslu je společenským jevem a jako
taková je od společnosti a jejího vývoje neoddělitelná.
Jiné stanovisko však již musíme zaujmout k obsahové stránce podobných definicí a charakteristik. Vidíme totiž, že si
všímají pouze fyzického rozvoje člověka, což vzhledem ke skutečnému obsahu tělesné kultury představuje určitou
redukci.
Tak např. již DEMEL, M. (1970) konstatuje, že tělesná kultura je neustále se rozvíjejícím jevem, v němž se odrážejí
bezprostřední potřeby života, bezprostřední tvořivost jako výsledek osobních i mnohostranných a ještě
neskoordinovaných potřeb miliónů lidí.
Zcela se shodujeme s názorem TYSZKY, A. (1973), že výklad tělesné kultury zaměřený výhradně na zvyšování tělesné
zdatnosti a upevnění zdraví je zcela jednostranný a neodpovídající skutečnosti, poněvadž se opírá pouze o biologické
zákonitosti homeostatické rovnováhy.
Mnohem širší a mnohostrannější pojetí vyplývá z jeho konstatování, že:"Tělesná kultura je subsystémem kultury, je
složkou životního způsobu člověka, její podstatné součásti jsou zároveň složkami dalších systémů - výchovně
vzdělávacího, rekreačního, režimu práce a odpočinku, systému zájmových aktivit a kulturní tvořivosti, i systému
zdravotní péče a branné připravenosti. Jádrem tělesné kultury je tvorba hodnot v oblasti tělesného zdokonalování
člověka, cílevědomé využívání tělovýchovných aktivit k všestrannému rozvoji osobnosti člověka, k uspokojování a
rozvíjení jeho společenských a individuálních potřeb" (TYSZKA, A. 1973, str. 9).
Tento názor vychází z faktu, že "tělesná kultura je složitý, bohatě strukturovaný jev, vstupující do mnohostranných
vztahů s jednotlivými součástmi kultury a celým životem člověka a společnosti" (ŠPRYNAR, Z. 1978, str. 8).
Uvedené rozpory mezi srovnávanými charakteristikami a definicemi jsou zcela logické, poněvadž odpovídají danému
stupni poznání.
Vyjmenujte české teoretiky, kteří se podíleli na zpřesnění charakteristiky pojmu tělesná kultura.
Abychom mohli pojem tělesná kultura zpřesnit, je nutno si položit otázku, co všechno je vlastně jeho obsahem. Než si
přečtete další text, tak se zamyslete nad tím, co byste pod pojem tělesná kultura všechno zařadili.
5/14
29.1.2014
Kapitola
Co je obsahem tělesné kultury?
Odpověď na tuto otázku najdeme, když si uvědomíme, ve kterých sférách a na jakých úrovních tělesná kultura do
života člověka a společnosti zasahuje.
Z provedené analýzy nám vyplynou oblasti tělesné kultury, tvořící její celkový obsah:
a. Úroveň realizace tělocvičné aktivity a jejích jednotlivých druhů - tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace,
ale i pohybového umění, péče o tělo v širším slova smyslu, regenerace atp.
b. Množství tělocvičné aktivity a péče o tělo zastoupené v každodenním životě a její podíl na socializaci člověka, na
jeho všestranném rozvoji tělesném, duševním a sociálním.
c. Úroveň zkulturnění života jedince i společnosti, projevující se v oblasti tělesné, duševní a sociální úrovně,
pracovního i společenského života, pracovního i životního prostředí, využívání volného času a celkového
životního způsobu.
d. Úroveň výsledků dosažených v oblasti tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace.
e. Úroveň zařízení určených k realizaci jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.
f. Úroveň profesionálních i dobrovolných kádrů, vzdělání, vzdělávacích, zdravotních a vědeckých institucí, majících
návaznost na realizaci tělocvičné aktivity.
g. Množství a úroveň vědeckých poznatků v těch disciplínách, které objasňují vliv tělocvičné aktivity na všestranný
rozvoj jedince a společnosti.
h. Úroveň organizačních a zákonodárných opatření, týkajících se všech druhů tělesné kultury a jejich pronikání do
každodenního života člověka.
i. Úroveň všech druhů umělecké tvorby týkajících se tělocvičné aktivity a jejího rozvoje.
j. Úroveň popularizace a propagace tělesné kultury a jejích jednotlivých oblastí.
Pokuste se zamyslet nad každou obsahovou složkou a pokuste se ji vysvětlit svým potencionálním žákům. Tak, aby
vám rozuměli.
Uvedené činnosti tedy představují velké množství navzájem na sebe navazujících oblastí, z nichž řídící roli sehrává
oblast tělocvičné aktivity. Jednotlivé oblasti nejsou od sebe navzájem odděleny, ale jedna druhou podmiňuje, jedna do
druhé vrůstá. Tedy ani uvedené seřazení jednotlivých oblastí nepředstavuje vertikální strukturu, až na řídící funkci
tělocvičné aktivity.
Všechny tyto činnosti jsou uskutečňovány proto, aby uspokojovaly nezbytné potřeby člověka. Rozdělujeme je na:
1. potřeby biologické,
2. potřeby sociální.
Potřeby biologické i sociální, odrážející se v tělesné kultuře, jsou uspokojovány specifickými prostředky, které
reprezentují tělesná cvičení. Potřeby v oblasti tělesné kultury jsou podle KOHOUTKA, K. (1977) součástí specifických
lidských potřeb, které jsou produktem sociálním, se silným biologickým podtextem. S rostoucím věkem se přitom
stávají dominantními potřeby sociální, poněvadž biologické potřeby bývají neuvědomělé.
Jednotlivé uskutečňované činnosti vyúsťují do tvorby hodnot, které lze rozdělit na:
Historicky vytvořené hodnoty (vědecké poznatky, materiálně technická základna, organizační a technická
základna, prostředky a úroveň metod tělovýchovného procesu, umělecké produkty, komunikační prostředky,
úroveň tělesné zdatnosti a výkonnosti občanů, úroveň sportovních rekordů, objem volného času a možností pro
aktivní odpočinek).
Instrumentální hodnoty (v oblasti kultivace osobnosti, v oblasti způsobu života, v oblasti formování životního
prostředí, v oblasti mezinárodních styků, v oblasti pracovní a branné připravenosti občanů, specifické
tělovýchovné hodnoty - rozvoj pohybových činností, zdokonalování tréninkového procesu, zvyšování vrcholné
sportovní výkonnosti, řízení tělovýchovného hnutí, příprava kádrů, výstavba a výroba, rozšiřování vědeckých
poznatků, rozvíjení umělecké tvorby, propagační práce).
6/14
29.1.2014
Kapitola
Cílové hodnoty (tělesné a jeho prostřednictvím i psychické a sociální zdokonalování v rámci všestranného
rozvoje osobnosti v rozsahu celé společnosti).
Uvědomte si, že většina lidí je orientována na instrumentální hodnoty – Př. Chodí si zaběhat, svézt se na kole či lyžích
kvůli pocitu z vlastního běhu popř. jízdy a ne proto, že chtějí zvítězit nebo dosáhnout nejlepšího času (toto jsou lidé,
kteří jsou orientováni cílově). Tady spatřuji zásadní chybu, které se dopouštíme ve vlastním vyučovacím procesu
v Tělesné výchově. Vycházíme z předpokladu, že všechny děti (žáci) rády soutěží a proto často soutěže do procesu
zařazujeme. Ale POZOR vyhrává vždy pouze jeden (často vždy stejný) a zbývající nevyhrávají (tedy prohrávají).
Logicky se cílová orientace vytrácí.
Všechny uvedené kategorie hodnot představují vlastně postupné cíle, ke kterým je veškerá naše činnost orientována.
Každá činnost tedy musí mít příslušnou hodnotovou orientaci, musí být vykonávána s určitým konkrétním záměrem,
jinak se stává "činností pro činnost".
Všech uvedených hodnot je dosahováno v určitých vztazích a jednotlivé vztahy jsou také dosaženými hodnotami
příslušně upravovány. Projevují se v těchto úrovních:
1.
2.
3.
4.
vztah člověka k přírodě,
vztah člověka ke společnosti,
vztah tělesné kultury k jednotlivým oblastem společenského života,
specifické vztahy uvnitř existujícího systému tělesné kultury.
Jedině adekvátně fungující vztahy mohou zabezpečit očekávaný dopad dosažených hodnot.
Jednotlivé vztahy jsou usměrňovány normami, které z našeho hlediska můžeme rozdělit na:
1. celospolečenské normy (obecně platné),
2. normy tělesné kultury (specifické, navazující na celospolečenské, ale platné pouze pro oblast tělesné kultury).
(Blíže o hodnotách viz axiologické problémy tělesné kultury).
Celá popsaná struktura tělesné kultury určená potřebami, činnostmi, hodnotami, vztahy a normami tak ukazuje na
zcela zřejmou vzájemnou závislost tělesné kultury a společnosti. Tato závislost, která se i historicky potvrzuje, má
spirálovitý charakter - úroveň tělesné kultury spoluovlivňuje danou úroveň společnosti, úroveň společnosti podmiňuje
úroveň tělesné kultury (viz obr. 1).
Obrázek 1
Vztah úrovně tělesné kultury a společnosti

Ze znázorněného vývojového trendu potom vyplývá vzájemná podmíněnost tělesné kultury a struktury ostatních oblastí
7/14
29.1.2014
Kapitola
společenského života. Schématicky ji lze vyjádřit asi takto (viz obr. 2)
Obrázek 2
Proces tvorby hodnot (uspokojování potřeb) v tělesné kultuře i ve společnosti
Pokuste se vyjádřit a na konkrétním příkladě vysvětlit vzájemné ovlivňování norem společenských a norem v oblasti
tělesné kultury.
Z rozsahu celé struktury tělesné kultury, z obsahu jejích jednotlivých oblastí zcela zaměřených na zvyšování úrovně
člověka jako základní jednotky společnosti a společenských vztahů, vyplývá následující charakteristika tělesné kultury:
Teď si běžte dát kafe ať se můžete soustředit, protože následující definice za to stojí. Očekávám, že se ji naučíte jako
když bičem mrská.
"Tělesná kultura je sociokulturní systém, který jako výsledek činností, tvorby hodnot, vztahů a norem zabezpečuje
specifickými tělocvičnými prostředky uspokojování zvláštních biologických a sociálních potřeb člověka v oblasti fyzického
a z něj vyplývajícího psychického a sociálního rozvoje s cílem jeho socializace a kultivace. Je součástí kultury a
kulturního dědictví každého národa. Objektem jejího působení je kulturní a společenský člověk jako plnohodnotný člen
společnosti".
A ne pouze naučit, ale i porozumět. U zkoušky si to prověřím. Nevyhrožuji, pouze upozorňuji.
Zamyslete se nad těmito otázkami:
8/14
29.1.2014
Kapitola
jak rozumíte tomu, že TK je sociokulturní systém
co je míněno těmi specifickými prostředky
co je hlavním cílem tělesné kultury
jaký je rozdíl mezi pojmy socializace a kultivace
Tělesná kultura je tak spjata s danou společností, že její úroveň ve velké míře vyjadřuje úroveň celé společnosti. To
však pouze za předpokladu, že chápeme tělesnou kulturu v celém jejím rozsahu, bez redukce na určitou její část. Více
než pro člověka je pro celou společnost totiž důležité, že člověk na vysokém stupni tělesné kultury nemusí být ještě
sportovec, stejně tak jako sportovec nemusí být vždy na vysokém stupni tělesné kultury.
Z objasňování pojmu tělesná kultura vyplývá fakt, že je společenským subsystémem, který funguje v naprostém
souladu s celým systémem společenským. Jakákoliv porucha ve funkci systému společenského se nutně projeví ve
funkci systému tělesné kultury.
1.7 3. 3 Vztah kultury a tělesné kultury
Konstatovali jsme, že tělesná kultura je součástí kultury obecné. Chceme-li však toto konstatování prokázat, je nutné
najít skutečně existující vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou.
Ty se dají vyvozovat již ze samotné charakteristiky tělesné kultury a jejího srovnání s definicí kultury. V obou případech
přitom narážíme na dosahované hodnoty.
Co si pod pojmem hodnota vlastně představujeme?
Nejčastěji bývá pojem hodnota vykládán z pozice ekonomické. V tom případě představuje "... společensky nutné
množství práce zpředmětněné ve zboží, projevující se prostřednictvím ceny" (KOLEKTIV, 1972, str. 392). Zboží přitom
má i svoji hodnotu užitou, za kterou je pokládána "...užitečnost věcí, její vlastnosti, jimiž může uspokojovat nějakou
potřebu člověka" (tamtéž). Zde již je pojem hodnota dáván do souvislosti s potřebou a blíží se tedy konstatování, že
hodnota je "...to, co odpovídá nějaké potřebě" (tamtéž).
Vyjádřením vztahu hodnoty a potřeby se ovšem dostáváme do oblasti filozofické. Lze říci, že filozofie považuje hodnotu
za objektivně existující určitost. Filozofický spor o její podstatu je přitom tak starý jako filozofie sama. Poněvadž
problémy axiologické jsou problémy filozofickými, není zde příležitost pro jejich řešení. Můžeme říci, že "hodnoty plní v
životě člověka úlohu orientačních bodů v předmětné a sociální realitě, označující různé praktické vztahy člověka k
okolnímu světu" (KOLEKTIV, 1976, str. 415). V duchu této skutečnosti je např. za hodnotu pokládána "...sociální,
umělecká, morální a jiná úroveň, kterou jedinec sám u sebe i u jiných pozoruje" (CATTELL, R. B., 1965, str. 264),
příp. "...kulturně ceněná preference nějaké věci nebo věcí, lidí, institucí, nebo nějakého druhu chování" (KERLINGER, F.
N., 1972, str. 476).
Co si představujeme pod pojmem axiologie?
Pojem hodnoty je historicky podmíněn, mění se ve vztahu ke společnosti. Hierarchie hodnot tedy má svoji strukturu,
která se mění s vývojem společenských vztahů. Je sice pravda, že vnější hodnoty jsou zjevné jako určité vlastnosti věci
nebo jevu, ale mohou vyplývat pouze z toho, že daný objekt se stal nositelem určitých společenských vztahů. Hodnota
je tedy objektivně existující, historická a sociálně podmíněná kategorie.
Členění hodnot je závislé na přijatých kritériích. Tak mohou existovat např.:
základní životní hodnoty (souhrn hodnot souvisejících s prací, životním stylem, hospodářskou, sociální a
politickou situací, sám život, zdraví, rodinné štěstí, uznání, zajímavá práce...),
technické a ekonomické hodnoty (zvěcnění praktické činnosti lidí, svět jejich instrumentálních a užitných
významů),
politické, právní, etické, náboženské, filozofické.... hodnoty (způsoby hodnocení jevů společenského života ve
9/14
29.1.2014
Kapitola
spojitosti s jejich materiálními i ideálními stránkami),
kulturní hodnoty (projevy celkové humanizace a kultivace lidských potřeb),
poznávací, estetické... hodnoty (způsoby hodnocení tvůrčí vědecké a umělecké činnosti),
sociální hodnoty (odraz sociálních potřeb člověka jako společenské bytosti),
výkonové hodnoty (zvláštní druh sociálních hodnot odrážejících vnitřní potřebu lidí, seberozvíjení,
sebekultivace),
osobní hodnoty(přejímané ze společenských, přivlastňované a přizpůsobené specifickým individuálním
potřebám, nebo nově vytvořené).
V procesu zprostředkovávání a přijímání hodnot plní významnou úlohu instituce i mechanismy sociální kontroly a
výchova.
Na vytváření hodnot se podílí i tělesná kultura. Jsou to hodnoty odpovídající specifickým biologickým i sociálním
potřebám, jsou tedy dosažitelné pouze v procesu tělesné kultury. Z jejich množství můžeme např. uvést:
tělesná zdatnost, tělesná výkonnost, zdraví, pohybová dovednost, pohybové schopnosti, sportovní výkon..., ale
také
přesnost, cílevědomost, zodpovědnost, úroveň vědeckých poznatků týkajících se tělesné kultury, úroveň
umělecké tvorby týkající se tělesné kultury, estetický pohyb...
Dosahovaných hodnot je pochopitelně velké množství a není našim úkolem je všechny vyjmenovat. Již pohled na
uvedené příklady nám ukazuje, že je můžeme rozdělit v podstatě do dvou skupin - první odpovídá hodnotám kultury
hmotné, druhá odpovídá hodnotám kultury duchovní. Některé z dosahovaných hodnot lze zařadit do obou skupin (viz
obr 5).
A právě tento úzký vztah všech uváděných hodnot nám dokazuje, že tělesná kultura je součástí kultury, že přispívá ke
zvyšování její úrovně. To potom znamená, že jakýkoliv pokus o oddělení tělesné kultury od socializace a kultivace
člověka je redukcí těchto procesů. A jakákoliv redukce znamená nežádoucí omezování všestrannosti, vyúsťující
mnohdy až do jednostrannosti.
Pokuste se zamyslet nad tendencemi oddělování tělesné kultury od socializace a kultivace člověka. Ukažte na
konkrétním příkladě redukce těchto procesů ve školní tělesné výchově. Stručně – maximálně 10 řádků.
Tento fakt se potom nutně odráží i v dříve uvedeném pojmu kulturní člověk. I v jeho úrovni se tedy projevují hodnoty
dosahované tělesnou kulturou, které jsou pozorovatelné v jeho pohybu, chování, vlastnostech ... a v celkovém životním
stylu.
Jak z celého předcházejícího textu vyplynulo, je kultura oblastí velmi rozsáhlou, přerůstající na různých úrovních v
podstatě celý náš život. Tento rozsah je tak velký, že nutně vedl k rozpadu na řadu dílčích, relativně samostatných sfér
se svými vlastními znaky, institucemi, zákony, předpisy... Vydělují se jednotlivé subkultury - umění, kultura bydlení,
věda, kultura prostředí... tělesná kultura.
Jestliže je tedy na jedné straně tělesná kultura součástí kultury, je také na druhé straně svébytným objektivně
existujícím jevem s vlastními existujícími rysy a procesy. V tomto smyslu je tělesná kultura subkulturou. Jako
subkultura má své vlastní institucionální znaky, formuje se a realizuje ve vlastních organizacích, má svoje vlastní
kádry, nařízení, zákony, jako jev je rozdílně společensky prožívána různými společenskými skupinami (činnost
profesionální, dobrovolná, sportovní, rekreační...) atp.
Obr. 1 Tělesná kultura jako součást kultury
10/14
29.1.2014
Kapitola
Jako subkultura je tělesná kultura systémem (sociálním, politickým, ekonomickým a technickým) se svou vlastní vnitřní
strukturou.
1.8 3. 4 Podstata tělesné kultury
Vyjádření podstaty tělesné kultury musíme hledat v odpovědi na otázku "...co je smyslem tělesné kultury, jaké má
možnosti, jakou funkci a místo v životě člověka, v kultuře, ekonomice a v celém společenském systému. Druhý pól pak
představují otázky jak, jakými cestami a prostředky a za jakých podmínek naplnit tuto funkci tělesné kultury, zajistit
optimální fungování systému tělesné kultury v daných podmínkách a k daných cílům" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 9).
Odpověď na tuto otázku je ovšem značně složitá a je nutno ji hledat v závislosti na fylogenetickém i ontogenetickém
vývoji nejen člověka jako individua, ale celé společnosti, i ve vývojových vztazích člověka a společnosti.
Člověk jako bytost původně přírodní se v procesu svého vývoje vymanil za závislosti na přírodě, postupně si vytvářel
svoje vlastní prostředí a stal se bytostí jednoznačně společenskou. Jeho životním prostředím již není příroda, ale
společnost. Konstatovaný fakt ovšem neosvobozuje člověka od zákonitostí biologických. Tyto základní zákonitosti jsou
postupným zespolečenšťováním člověka velmi často a výrazně narušovány. Vznikají přitom i zákony nové,
společenské, které na nejvyšší úrovni život člověka regulují. Tak je tedy život člověka jako bytosti společenské
regulován společenskými zákonitostmi, ale v naprosté závislosti na zákonitostech biologických. Zejména s technickým
rozvojem společnosti se oba tyto druhy zákonitostí dostávají často do zřejmého rozporu. Kdekoliv pak dojde k
jakémukoliv narušení pozitivního vztahu, vznikají deformace, které se negativně projevují v životě individua i
společnosti. Z hlediska nerušeného vývoje jde tedy o optimalizaci působení obou těchto dimenzí, jichž je každý člověk
průsečíkem.
Uvědomíme-li si všechny hodnoty, kterých je tělesnou kulturou dosahováno a které nejsou v žádném jiném procesu
dosažitelné, potom je zřejmé, že se výrazně podílí na optimalizaci uvedených vztahů. K naplnění tohoto podílu potom
slouží specifické prostředky a metody, které jsou vlastní pouze tělesné kultuře. Soubor prostředků a metod tělesné
kultury tedy působí jako jakýsi "filtr", který optimalizuje působení biologických a společenských vlivů na člověka (viz
obr. 2).
Obr. 2
Funkce tělesné kultury v optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí
/P>
11/14
29.1.2014
Kapitola
Za podstatu tělesné kultury považujeme záměrné využívání vlastních prostředků a metod k naplnění specifického podílu
na optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí působících ve vývoji člověka a společnosti.
Myslím, že by bylo velmi užitečné si přečíst výše uvedenou charakteristiku ještě jednou, popř. se ji i naučit. Mohlo by
se to někdy hodit.
Z takto formulované podstaty tělesné kultury logicky vyplývají specifické úkoly, které je možno realizovat
prostřednictvím vyspělého systému tělesné kultury. Ten by měl zabezpečovat zdroje podnětů stimulujících rozvoj
lidského organismu a udržujících co nejdokonalejší úroveň jeho činnosti po celý život, harmonizovat režim práce a
odpočinku a obnovovat fyzickou, duševní i sociální rovnováhu, přispívat ke zvyšování úrovně pohybové kultury,
zdravotní prevence, regenerace a rehabilitace, stimulovat kulturní prožitky i tvorbu a rozvíjet společenské vztahy.
1.9 3. 5 Vztah hodnoty a normy v oblasti tělesné kultury
Optimalizační funkce tělesné kultury je podmíněna uskutečňováním všech jejích teoreticky možných hodnot. Na celém
tomto procesu se pochopitelně musí podílet ten, kdo hodnoty zprostředkovává i ten, kdo hodnoty přijímá. Kladný efekt
je potom závislý na kvalitě zprostředkovatele i příjemce, odpovídajících podmínkách a jasné formulaci příslušných
norem. Formulované hodnoty tělesné kultury, včetně jejich hodnocení, jsou výsledkem vzájemných vztahů všech
uvedených činitelů. Určitým pevným bodem je v těchto vztazích norma.
Normy jsou vlastně pravidla, předpisy, které něco doporučují, předpisují nebo zakazují. Tak, jako existuje norma ve
smyslu matematickém a technickém, jsou i normy charakteru společenského. Norma ve smyslu sociálním je "...
určitým pravidlem jednání lidí, které má závazný charakter, bývá obvykle spojena s určitým donucovacím opatřením "
(KOLEKTIV, 1972, str. 793). Tyto normy mohou mít charakter norem chování ve společnosti, norem morálních,
správních, zvykových, ale i norem estetických atp.
"Předmětem vzniku sociálních norem je potřeba styku a koordinace činnosti a vztahu lidí určitého společenství. Proto
bývají sociální normy chápány jako pravidla upravující vztahy lidí v jakékoliv oblasti jejich činnosti" (HOHLER, V., 1977,
str. 30). Vzhledem ke své funkci - usměrňování, regulování různých procesů - je norma specifickým druhem
regulativu. Poněvadž jde o procesy odehrávající se v určitých kulturních podmínkách uvnitř společnosti, je společenská
norma vyjádřením regulativu sociokulturní povahy.
Sociální normy mají dvojí podobu. Jejich nejobvyklejší podobou jsou různé zvyky, ustálené (většinou společností
přijaté) formy chování, způsoby činnosti atp. Specifickým znakem tohoto druhu norem je, že nemají slovní vyjádření.
Převažujícím způsobem předávání těchto norem je napodobování.
Slovně neformulovaná norma ovšem nemusí být vždycky zcela odpovídající objektivně existujícím podmínkám. Jednak
může být napodobováním zkreslována, jednak může být vzhledem k současnosti zastaralá. Proto z hlediska
záměrného, cílevědomého řízení všech, tedy i společenských procesů, získávají stále více na důležitosti normy smluvně
formulované, které jsou vytvářeny s ohledem na dané podmínky a s jasným záměrem dosahování určitých konkrétních
cílů. Tvorba těchto norem, zajišťovaná kompetentními institucemi, má tedy nutně objektivnější charakter než normy
předcházející, poněvadž vychází z objektivní analýzy daného stavu a přihlíží k objektivním podmínkám a stanoveným
cílům dalšího rozvoje.
Zamyslete se a pokuste se vyjádřit jakou podobu mají společenské normy?
Chápání norem jako pravidel upravujících vztahy lidí v různých oblastech lidské činnosti, ale i činnost samu, vyplývá z
toho, že jejich prostřednictvím je jedinec informován o tom, co daná společnost v dané době považuje za hodnotu, i o
tom, jak je možno jí dosáhnout. Tato objektivně existující funkce normy může být naplněna pouze tehdy, když je
jedincem přijata a stane se součástí jeho hodnotového systému.
Normy se významně podílejí na řízení tělesné kultury jako celku, i jejich jednotlivých oblastí.
12/14
29.1.2014
Kapitola
Slovně neformulované normy působí pochopitelně na celou veřejnost, ale nejvíce se dotýkají veřejnosti bezprostředně
nezainteresované, která se s nimi setkává pouze spontánně, stykem s lidmi. A právě zde vystupuje do popředí jejich
možná nesprávná funkce. Spontánně sdělované normy (s možnými nepřesnostmi, sdělováním zkreslované) informují
člověka jednak o možných způsobech různých činností, jednak o konkrétních technikách uvnitř těchto činností.
Informace o možných činnostech je přitom převažující. Vlivem různých trendů (reklama, módnost...) zde tak může
docházet ke značným redukcím a nepochopením. Totéž se potom pochopitelně týká i používaných technik. Na druhé
straně jsou ovšem tyto slovně neformulované normy předpokladem základního zainteresování veřejnosti do dané
činnosti. V ní je však již veřejnost ovlivňována normami odbornými.
Odborné normy vycházejí z vědeckých poznatků o daných oblastech činnosti a jsou formulovány v souladu s přijatými
celospolečenskými cíli. Jsou v nich zároveň implikovány možnosti aplikací pro praktické potřeby. Norma je
prostředníkem mezi objektivně existující hodnotou a člověkem. Vlastně díky jí "...se člověk dovídá co z příslušných
jevů, procesů, činností, vztahů atp. má mít pro něj jako člena určitého společenství i pro systém jako celek saturační
význam" (Hohler,V., 1977,str. 31). Normy v oblasti tělesné kultury tedy informují:
o hodnotách, kterých je tělesnou kulturou dosahováno,
o způsobech, jak hodnot v oblasti tělesné kultury dosahovat.
Vzhledem k této skutečnosti je potom možno podle Hohlera odborné normy rozdělit na:
1. normu - pravidlo,
2. normu - návod.
Základní diference obou norem je patrná již z jejich bližšího označení.
Norma - pravidlo informuje o smyslu a významu činností, které jsou v tělesné kultuře realizovány. Touto informací
vyjadřuje obsah hodnoty, ke které jsou uvedené činnosti orientovány. Norma - pravidlo nám umožňuje přesné
vymezení, formulaci toho, co je v dané společnosti, v dané kulturní úrovni uznávanou hodnotou, jaké místo zaujímá v
celkové hierarchii hodnot, co a jak má být hodnoceno atp. Vzhledem k tomuto významu se pochopitelně stává norma pravidlo, resp. její jasná formulace, důležitou součástí kulturní politiky. V oblasti tělesné kultury nám tak dává základní
informaci o obsahu a smyslu dosahovaných hodnot.
Zatímco norma - pravidlo má charakter informativní, je norma - návod charakteru instruktivního. Instruuje nás o tom,
jakým způsobem, příp. za jakých okolností, je možno dané hodnoty oblasti tělesné kultury dosáhnout, jak jednotlivé
činnosti realizovat. Její funkce, těsně navazující na funkci normy předcházející (a někdy od ní těžko odlišitelná), je pro
vlastní realizaci činností nenahraditelná.
Obě normy jsou k sobě ve vzájemném vztahu - zatímco jedna odpovídá na otázku co, je druhá odpovědí na otázku
jak. Absence kterékoliv z nich neguje význam normy zbývající.
Jestliže přijmeme uvedené základní dělení na úrovni norma - pravidlo a norma - návod, neznamená to, že dosahované
hodnoty a způsob jejich hodnocení jsou pouze takto jednoduše rozčleněny. Další diferenciace totiž vyplývá z toho, že
každá hodnota může být hodnocena z různých aspektů. K dané hodnotě může být přihlíženo z hlediska literárního,
pedagogického, etického, zdravotního atp. K základní diferenciaci tedy dojde na úrovni norma - pravidlo, jí odpovídající
diferenciace (obvykle již méně zřetelná) bude registrována na úrovni norma - návod.
Pokuste se stručně uvést na příkladech následující typy sportovních norem: norma-pravidlo a norma-návod.
Normy jsou důležité nejen z hlediska jedince, ale sehrávají i významnou úlohu v tzv. rozvíjejících procesech tělesné
kultury.
Normy v oblasti tělesné kultury mají těsnou návaznost na normy celospolečenské v oblasti etické, estetické, zdravotní,
politické, právní atp. Tento fakt je v souladu s definicí tělesné kultury jako společenského jevu.
13/14
29.1.2014
Kapitola
1.10 Shrnutí
V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení postavení tělesné kultury v kulturním systému.
Definovali jsme pojmy: kultura a tělesná kultura.
Charakterizovali jsme podstatu tělesné kultury.
Ujasnili jsme si význam norem v tělesné kultuře.
1.11 Klíčová slova
Kultura, tělesná kultura, hodnoty, potřeby, normy, podstata TK
1.12 Kontrolní úkol 1
1.
2.
3.
4.
5.
Definujte pojem tělesné cvičení a pojem tělocvičná aktivita.
Vyjmeujte druhy lidské motoriky.
Definujte pojem kultura.
Vyjmenujte znaky kultury.
Definujte pojem tělesná kultura.
1.13 Literatura
The Scientific Analysis of Personality. Suffolk: Richard Clay. (Cattell, R.B.)
Úvod do teorie tělesné kultury (Hodaň, B.)
Vztah mezi obecnou a tělesnou kulturou (Hohler, V.)
Základy výzkumu chování (Kerlinger, F.N.)
Stručný filozofický slovník (Kolektiv)
Úvod do teorie tělesné kultury (Šprynar, Z.)
Testy ke kapitole
14/14
29.1.2014
Kapitola
4. Systémové pojetí tělesné kultury (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
Studijní cíle
1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK.
2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově
vytvářeného systému (modelově).
3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského.
4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.
Východiskem pro zvládnutí následujícího textu je pochopení obsahu tělesné kultury.
Vstupní
znalosti
Dnešní kapitola není nikterak jednoduchá. Nejprve mi dovolte, abych vás seznámil se základními principy analýzy jevů
pomocí systémového přístupu a teprve potom se vrhneme na použití tohoto přístupu k analýze takového komplexního
společenského jevu, jakým je tělesná kultura. Co si vlastně pod pojmem systém představujeme?
Pojmem systém je vyjádřeno "...uspořádání souvisejících jednotlivin v jednotný celek" (KOLEKTIV, 1972, str. 1198).
Je to tedy záměrné, podle daného kritéria uspořádaná množina prvků (předmětů, jevů, poznatků...) a vazeb mezi
nimi, které společně určují jeho vlastnosti. Systém nemůže být náhodné seskupení jednotlivin, ale pouze seskupení
mající zdůvodněnou, přehlednou a logickou strukturu.
Jakýkoliv jev uspořádaný do systému, může být posuzován podle různých kritérií. Podle nich také nabývá různou
podobu. Čím více je uspořádaný jev exaktnější, tím je vytvořený systém pevnější, odpovídající platným zákonitostem
(matematický systém). Naopak, čím více do něj může pronikat lidský faktor, tím se stává volnějším a ovlivnitelným
názory, tradicemi, individuálními vlivy apod. Konečný obraz systému je závislý na složitosti jevu - čím je jev složitější,
tím je systém členitější a rozpadá se na subsystémy, z nichž každý může být relativně samostatným systémem, se
svými dalšími subsystémy... Odvozený, relativně samostatný subsystém vznikne tehdy, když zabezpečení daného jevu
si vynutí jak vlastní odborné kádry, tak vlastní instituce. Systémy mají různý charakter - od nejobecnějších,
vyjadřujících obecné jevy (např. společenský systém) až po velmi úzce zaměřené dílčí systémy, vyjadřující konkrétní
specifické jevy (tréninkový systém).
1/10
29.1.2014
Kapitola
Po tomto krátkém exkurzu do teorie systémů se můžeme vrhnout na problematiku tělesné kultury.
Zasahuje-li systém do všech oblastí našeho života, je nutně spjat i s pojmem tělesná kultura. Systémem tělesné
kultury rozumíme celkové uspořádání jednotlivých oblastí tělesné kultury a jejich vzájemných vazeb i všech opatření,
zajišťujících plnění jejich specifických funkcí. Každý systém vyjadřuje nejen svoji vlastní vnitřní strukturu, ale i svoje
vazby na systémy ostatní.
Tuto charakteristiku si zapamatujte.
Naučte se
Vzhledem k systému společenskému, politickému, kulturnímu atp. je systém tělesné kultury jeho subsystémem,
vzhledem ke svému vnitřnímu členění je relativně samostatným systémem se svými vlastními subsystémy.
Poznání systémů a schopnost jejich odvozování zaujímá stále významnější postavení v řídící činnosti. Jen na jejich
základě je totiž možné respektovat komplexní přístup nejen k poznání, ale i k řízení daného jevu, chápat jej v
souvislosti s jevy ostatními a přesně specifikovat jeho místo. "... při tvorbě teorie řízení společnosti hrají velmi
významnou roli sociologické poznatky o společenských systémech, ať již vystupují v úloze subjektů či objektů řízení, o
jejich strukturách a procesech, které se odehrávají v nich a mezi nimi ve vzájemném působení, v jejich vnějších
vztazích a chování vůči dalším prvkům společnosti a vůči celému prostředí společenskoekonomické reality, jíž jsou
determinovány" (KOŽÍŠEK,V.,1976, str. 517).
Racionální řídící činnost ve všech oblastech, tedy i v oblasti tělesné kultury, je zcela závislá na úplném pochopení
skutečnosti, že všechny společenské procesy (včetně tělesné kultury) jsou historicky determinovány a jejich aktuální
podoba, funkce atd. odpovídá daným podmiňujícím skutečnostem. Poznání všech existujících vztahů a z nich
vyplývajících funkcí není možné bez systémového přístupu. Ten ovšem nemůže končit na poznání systému
formálního, ale musí přes systém obsahový pokračovat až k systému procesuálnímu.
Existují i jiné přístupy k plnému pochopení reality, ale systémový přístup lze považovat za zcela vyhovující, přehledný
a především srozumitelný.
Je přitom nutno si uvědomit, že každý společenský jev, chápaný jako systém, je subsystémem nejméně jednoho, ale
častěji více systémů nadřízených. Z hlediska řízení je pak důležité rozhodnutí, který z nadřízených systémů je nutno
pokládat za určující. Za nejvýše určující systém považujeme daný společenský systém. Ten zásadně ovlivňuje
všechny odvozené subsystémy.
V duchu této skutečnosti je z hlediska tělesné kultury nutné její velmi široké a komplexní chápání, umožňující
vymezení všech možných vazeb ke společenskému systému a jeho odvozeným subsystémům i k celému komplexu
životního stylu a soustavě hodnot. Tak je možno vysvětlit postavení a úlohu tělesné kultury v různých oblastech
individuálního i společenského života a požadavky na ni.
Z pochopení vazby systému tělesné kultury na ostatní systémy v horizontální i vertikální úrovni vyplývá analogické
pochopení a definování jeho vnitřní struktury - vazby a z nich vyplývající vztahy mezi systémem tělesné kultury (jako
společenským subsystémem) a jeho vlastními subsystémy. Teprve potom mohou být do vnitřní struktury zahrnuty a
správně vysvětleny všechny projevy, které jsou pro tělesnou kulturu podstatné a odpovídají daným částem vnějších
struktur.
Vím, že předchozí řádky nejsou zcela snadné pro pochopení, ale snad vás uklidní to, že z teorie systémových přístupů
zkouším pouze charakteristiku systému. Pro ty z vás, kteří však touží hlouběji pochopit celý systém TK je dobré
pochopit i základní principy systémového přístupu.
2/10
29.1.2014
Kapitola
1.5 4. 1 Vznik systému tělesné kultury.
Z vývojové charakteristiky tělesné kultury je zřejmá vzájemná závislost tělesné kultury a společnosti. V historickém
vývoji se ve vazbě na vývoj společnosti, ve vazbě na změny cílů, hodnot, potřeb atd. mění také systém tělesné
kultury. Je společensky a historicky podmíněn, odpovídá určité vývojové etapě, vyjadřuje určité zájmy, cíle, vztahy... .
Tak je navozována rozdílnost systémů nejen mezi určitými typy společnosti - otrokářská, feudální..., ale i rozdílnost
systémů uvnitř těchto společností (viz historie tělesné kultury).
Tato obecně platná podmíněnost, shodně se projevující ve všech společnostech na stejné vývojové úrovni, bývá
potom ještě dále ovlivňována konkrétními národně-historickými tendencemi, národním naturelem, ale i osobností
tvůrce systémů apod. I když je tedy podmíněnost vzniku systému stejná, jsou v jejich charakteristikách sledovatelné
značné rozdílnosti (blíže o systémech viz historie tělesné kultury resp. příští kapitoly TTK).
Všechny existující systémy, které odrážely společenskou rozpornost a reprezentovaly zájmy různých společenských
skupin a tříd, měly pochopitelně svoje vlastní teorie, které je zdůvodňovaly. Při jejich analýze však můžeme rozeznat
tyto společné znaky:
stanovení cíle, ke kterému je systém orientován,
uspořádání jednotlivých částí, které jsou pro daný systém charakteristické,
záměrnost a normativnost činností vyplývajících ze systému,
vznikání institucí, zabezpečujících funkce systému,
způsob přípravy kádrů a materiálního zabezpečení,
specifičnost vztahů k existujícímu společenskému (nadřazenému) systému .
Charakteristické znaky systému si dobře zapamatujte a pokuste se i na jednoduchém příkladu vysvětlit.
Ke zkoušce
Příklad:
Představte si, že chcete vytvořit svůj vlastní fotbalový oddíl. Musíte si stanovit cíl, kterého chcete s oddílem
dosáhnout, musíte vytvořit oddílovou strukturu, vytvořit nové instituce (institut trenéra, organizačních pracovníků …),
připravit si a vzdělat nové trenéry a logicky musíte komunikovat s nadřazeným systémem (postupně musíte
respektovat řadu nadřízených systémů). atd. atd.
Příklad
1.6 4. 2. Utváření systému tělesné kultury v ČR
Specifičnost vývoje systémů tělesné kultury nachází svůj odraz i v českých zemích. Nejde však o prostý odraz ani o
mechanické přebírání, nýbrž o vědomé využívání existujících vzorů pro specifické cíle českého národa. Pomineme-li
některé menší pokusy, je možno za první ucelený systém na půdě českých zemí považovat systém sokolský (Tyrš 1862).
Sokol reprezentuje velmi vyspělý a ucelený systém tělesné kultury, který vznikl ve zvláštních podmínkách národního
sebeuvědomování. Jeho hlavním motivem bylo sjednocování a celkové zvýšení úrovně českého národa včetně jeho
branné připravenosti... Ve své teorii i praxi vycházel ze vzorů turnerských i sportovních, které rozvíjel v souladu s
přijatými cíli. V sokolském systému se odráží tehdejší stav evropské i české společnosti. V konkrétním obsahu
převažují činnosti gymnastického charakteru, vhodně doplňované činnostmi atletickými, plaveckými, turistickými atp.
Systém je pojat jako všelidový (ve smyslu češství) a vyjadřuje existující snahy českého národa. Je to systém
demokratický s účelnou a vyspělou organizací odpovídající aktuálním potřebám a s velmi účinným programem.
3/10
29.1.2014
Kapitola
Jeho výrazným znakem je důraz na duševno, estetiku, etiku, širokou kulturnost a národní uvědomování (mimo odborů
cvičitelských má i odbory vzdělávací).
Uvědomte si, jak sokolský systém výrazně ovlivnil náš vzdělávací systém vždyť jeho základy se jednoznačně promítají
do školní tělesné výchovy.
Uvažujte a
promýšlejte
S rozvojem politického života v českých zemích, s měnící se politickou situací, se postupně mění i původní sokolské
zaměření. Spolu s rozvojem dělnického hnutí se vytváří i dělnický systém tělesné kultury (DTJ). Jeho hlavní funkce
byla orientována především na možnost posílení "třídního boje dělnické třídy". Tomuto hlavnímu politickému cíli byla
podřízena i funkce všestranného rozvoje člověka. Kvalitativně jinou úroveň dostal tento systém založením FPT
(Federace proletářské tělovýchovy). Ideovou různorodost systémů doplňuje Orel se zaměřením klerikálním. Po
stránce obsahové (tělocvičné) vycházely tyto systémy ze systému sokolského, politicky však směřovaly zcela jinam.
Sokolský systém je možno považovat dodnes za nejvyspělejší a nejpropracovanější. To se projevilo nejen v jeho vlivu
celosvětovém, ale i ve funkci, kterou v historii našeho státu plnil a dosud plní.
Jak byste dokumentovali celosvětový význam Sokola?
Zvláštní postavení zaujímal a znovu zaujímá skauting, navazující na systém celosvětový.
Zcela samostatným, fungujícím závisle na školském systému, je systém školní tělesné výchovy.
Vedle těchto politicky i účelově orientovaných systémů vznikaly systémy, sdružující členy podle různých zájmů
(sportovní svazy).
Různé systémy tělesné kultury, vyjadřující stále se zvyšující společenskou, politickou, zájmovou... diferenciaci,
vytvořily velmi členitý obraz odpovídající vývoji společenského a politického života před vznikem a po vzniku ČSR až
do druhé světové války a krátce po ní.
I když tento dlouhý a velmi intenzivní vývoj měl rozporný charakter, jsou jeho kladným výsledkem jak vzniklé tradice,
tak osvědčené organizační struktury. Demokratický charakter zejména sokolského systému, skautingu a sportovních
systémů, přinesl hodnoty takového charakteru, že se tělesná kultura stala i v našich zemích významnou součástí
národní kultury.
Systému tělocvičné aktivity jako součásti národního prostředí se budu věnovat v příští kapitole. Bez znalosti
historických souvislostí však současný systém budeme chápat obtížně, ale přesto se o to pokusíme.
Za základní považujeme vztah mezi systémem společenským a systémem tělesné kultury. Ten je však již třeba
chápat jako sumu diferencovaných, různě zaměřených systémů, které se navzájem ovlivňují (systém sokolský,
systém školský, orelský, systém skautský, systém sportovní - svazy, systém ČSTV, systém podnikatelský...), (viz obr.
1).
Obr. 1
Systém tělesné kultury jako subsystém systému společenského
4/10
29.1.2014
Kapitola

Pokuste se stručně popsat vztahy mez systémem TK a jednotlivými společenskými subsystémy. Např.: Jak systém TK
působí na ekonomiku a obráceně?
Jestliže je tedy společenský systém podmíněn řadou odpovídajících subsystémů, mezi nimiž existují vzájemné vazby,
vystupují tyto subsystémy vzhledem k tělesné kultuře jako relativně samostatné systémy, jichž je tělesná kultura
subsystémem. Vycházíme přitom z faktu, že pod pojem tělesná kultura patří také uspořádání "všech opatření,
zajišťujících plnění jejích jednotlivých funkcí". Tedy: z hlediska politických opatření vystupuje tělesná kultura jako
subsystém politický, z hlediska ekonomických opatření jako subsystém ekonomický, z hlediska dalších opatření jako
subsystém kulturní, právní atd.
Vzhledem k ucelené sumě všech těchto opatření a zejména vzhledem ke své vlastní struktuře se pak stává relativně
samostatným systémem se svými vlastními subsystémy (viz obr. 2).
Uvedené subsystémy pokrývají celou oblast tělesné kultury, kterou podmiňují nejen přímo, ale i prostřednictvím
kvality vzájemných vazeb. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně vazby na nadřazené systémy: vzdělávání
kádrů - vzdělávací systém, ekonomická opatření - ekonomický systém atd. Tělesná kultura jako systém má svoje
specifické instituce, institucionálně je zajištěn i každý z jejich subsystémů. Každý z uvedených subsystémů tělesné
kultury je opět vzhledem ke svému vnitřnímu členění systémem se svými vlastními subsystémy. Jejich struktura je
různorodá podle rozsahu a členitosti dané oblasti. Za nejdůležitější je možno považovat systém tělocvičné aktivity (
viz obr. 3).
Obr. 2
Subsystémy tělesné kultury
5/10
29.1.2014
Kapitola
(Pozn.: Naznačené vazby mezi subsystémem TK nevyjadřují vazby pouze mezi dvojicemi, ale jde o vazby vzájemné.)
Všimněte si, že výše popsané subsystémy jsme v předešlých kapitolách označili jako jednotlivé obsahové složky
tělesné kultury.
Tímto základním členěním tělocvičné aktivity jsou rozlišeny jednotlivé subsystémy, z nichž každý má svoji vlastní
strukturu, obsah atp. a je rozdílně institucionálně zabezpečován. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně opět
vazby na subsystémy vyššího řádu - výchovný, vzdělávací, ekonomický, rekreační... i vazby vzájemné.
Obr. 3
Subsystémy tělocvičné aktivity
Rozdělení tělocvičné aktivity (TcA) na tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci (dále TcR) a sport však vychází
6/10
29.1.2014
Kapitola
především z teorie olomouckého prof. Hodaně. Praha (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a sportu) využívá místo
pojmu TcR pojem pohybová rekreace. Což je však pojem obecnější – můžeme sem kromě TcA zařadit i rytí na
zahrádce či zálibu v opravování auta. Jedná se tedy o alogismus vzhledem k faktu, že provádíme dělení tělocvičné
aktivity. Na Slovensku (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a športu) se pro podobný obsah používá pojmu Sport pre
všetkých. To však z pohledu chápání pojmu sport jako aktivitu, jejímž smyslem je podat maximální výkon
v podmínkách soutěže, je také nelogické. Sportovat přece nechtějí (ani nemohou) všichni. Tento pojem pochází
z anglosaského systému, kde vnímání pojmu sport je zcela odlišné od našeho pojetí. Náš systém se historicky (již
několik století) vyvíjí jinak.
Vzhledem ke své vnitřní struktuře se potom každý z těchto subsystémů stává samostatným systémem s vlastní
strukturou (viz obr. 4, 5, 6).
Obr. 4
Subsystémy tělesné výchovy
7/10
29.1.2014
Kapitola
Obr. 5
Subsystémy tělocvičné rekreace
Systémové členění tělocvičné rekreace se vyvíjí a lze v nejbližších letech očekávat jeho zpřesnění. Souhrnně se touto
problematikou zabývá vznikající teorie rekreace (rekreologie). Je na zváženou, které kritérium budeme v budoucnu
považovat za limitující a zásadní.
Obr. 12
Subsystémy sportu
8/10
29.1.2014
Kapitola
/P>
Systém sportu je v České republice nejvíce propracován a jeho struktura je dlouhodobě uznávaná. Blíže viz. Teorie
sportu.
Ze schémat je patrný velký rozsah vnitřní strukturalizace celého systému tělesné kultury, přitom jsme však postihli
jen jednu jeho část (systém tělocvičné aktivity).
Při analýze systému je totiž nutno respektovat tato základní hlediska: hledisko formální, hledisko obsahové a hledisko
procesuální. Jimi jsou potom podmíněna možná hlediska další.
Definování jednotlivých úrovní systému bylo provedeno na základě hlediska formálního. Byla tedy poznána struktura
formálního systému. Ten je ovšem základní a určující. Jím je podmíněn systém obsahový - formulace adekvátního
obsahu jednotlivých úrovní a článků formálního systému. Rozhodující ve smyslu realizace je potom systém
procesuální - formulace systému konkrétních činností odpovídajících danému obsahu (blíže viz speciální teorie,
didaktiky atd.).
Formální systém je tedy třeba chápat v návaznosti na systém obsahový a procesuální, ale i na možné následné
systémy (tréninkový systém, systém materiálního zabezpečení...).
1.6.1 Rozšiřující učivo
Velká členitost celého systému tělesné kultury i jeho jednotlivých subsystémů navozuje v procesu naplňování funkcí
tělesné kultury vznik velkého množství různých vztahů. Tyto vztahy lze rozdělit do následujících oblastí:
Rozšiřující
učivo
1. Vztahy člověka a prostředí - lidský organismus a změny přírodního prostředí, lidský organismus a společenské
prostředí, přírodní prostředí a pohybová aktivita, společenské prostředí a pohybová aktivita, vzájemná kooperace lidí rodinná, skupinová, vztahy k sociálním organizacím, ke společenským sférám, mezinárodní.
2. Vztahy tělesné kultury a sfér společenské činnosti - člověk a činnosti nutné (výroba, ekonomika, politika, právo,
vzdělání..), člověk a činnosti regenerační (aktivní odpočinek, rekreace, volný čas..), člověk a prožitky (zábava, umění,
volný čas...).
3. Vztahy uvnitř systému tělesné kultury - integrační mezi komponentami a prvky, jednotlivce k hodnotám TK,
jednotlivce k vlastnímu rozvoji, komunikační mezi cvičenci, cvičiteli, trenéry, funkcionáři.
Ve všech existujících vztazích, kterými jsou konkretizovány uvedené oblasti, dochází ke styku různých systémů a
subsystémů.
9/10
29.1.2014
Kapitola
1.7 Shrnutí
V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení systémového přístupu při řešení konkrétní problematiky z oblasti
tělesné kultury.
Souhrn
Měli bychom porozumět základním společným znakům systémů.
Měli bychom umět vysvětlit vývoj systému i na problematice nově vytvářeného systému (modelově formou
příkladu).
Naznačili jsme strukturu systému tělesné kultury jako součásti společenského systému.
Naznačili jsme strukturu systému tělocvičné aktivity (tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace).
Vysvětlili jsme si a zdůvodnili rozdíly v terminologii mezi jednotlivými tělovýchovnými učilišti.
Systém, subsystém, tělocvičná aktivita, sport pro všechny, pohybová rekreace.
Klíčová
slova
1.9 Požadované výstupní znalosti:
1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK.
2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově
vytvářeného systému (modelově).
3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského.
4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.
Naučte se schématicky vyjádřit systém jednotlivých druhů tělocvičné aktivity v České republice.
1.10 Literatura
Teorie a praxe tělesné výchovy. Systémový přístup k tělesné kultuře jako ke komplexnímu společenskému jevu. č. 5,
517-521 (Kožíšek, V.)
Testy ke kapitole
10/10
29.1.2014
Kapitola
5. Systém tělocvičné aktivity v národním prostředí (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích.
2. Porozumět principiálním rozdílům mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné aktivity v českých
zemích.
3. Umět charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.
Pochopení následujícího textu nevyžaduje žádné předchozí znalosti. Při studiu vám však pomůže pochopení principů
systémových přístupů.
V dnešní kapitole jsem vás chtěl původně seznámit pouze se stávajícím systémem organizace a řízení tělocvičné
aktivity u nás, ale uvědomil jsem si, že bez patřičných historických souvislostí bychom zůstali na poloviční cestě. Proto
zabrousíme i do nedávné historie. V ní nalezneme odpovídající paralelu.
Sociálně ekonomické procesy, které ovlivňují na přelomu XX. a XXI. století vývoj v zemích střední a východní Evropy,
s sebou přináší i řadu změn v oblasti společenského systému v České republice. A jestliže dochází k zásadním
změnám v oblasti politické, ideologické, ekonomické a hodnotové, pak se tyto změny zákonitě odráží i do celé oblasti
tělesné kultury.
V této kapitole se zaměřím pouze na zachycení zásadních strukturálních změn v oblasti řízení tělesné kultury, ke
kterým v ČR došlo po roce 1989.
Dříve jednotný systém tělocvičné aktivity, tak jak byl vytvořen po vzoru jednotného systému tělesné výchovy a sportu
v bývalém Sovětském Svazu, se v současné době rozdrobil na řadu menších subjektů, jejichž organizace i řízení
navazuje na strukturu tělovýchovných a sportovních spolků existujících v Československu před II. světovou válkou.
1.5 5. 1. Vývoj systému TK před rokem 1945
K řádnému pochopení změn, ke kterým v současné době dochází, je důležité seznámit se s vývojem systému tělesné
kultury v posledních 50-60 letech. Schéma č. 1 informuje o stavu předválečného prostředí tělesné kultury. Je zde
patrná jistá nejednotnost a často i nahodilost v celospolečenské struktuře po vertikální i horizontální linii. Občané se
hlásili k jednotlivým spolkům podle svého náboženského či politického smýšlení resp. národnostní nebo třídní
příslušnosti. Školní tělesná výchova byla centrálně řízena vlastním ministerstvem, které v oblasti řízení mělo zásadní
1/6
29.1.2014
Kapitola
rozhodovací pravomoci. Oblast tělocvičné rekreace a sportu však nebyla řízena téměř vůbec. Centrálně byl vytvořen
jakýsi poradní orgán, jehož členy byli představitelé některých důležitých tělovýchovných sdružení. Tento orgán však
neměl žádné rozhodovací pravomoci a jeho role v oblasti řízení byla vzhledem k jednotkám řízení i vzhledem
k vládnoucímu systému pouze formální a doporučující (poradní). Sporné byly i pravomoci v řízení jednotlivých
sportovních soutěží. Tyto se odehrávaly pouze na úrovni spolkové. K mezinárodnímu sportovnímu hnutí se čeští
sportovci obraceli prostřednictvím svých svazů a také prostřednictvím Českého Olympijského výboru, který organizoval
a řídil zapojení do celosvětového olympijského hnutí. Olympijský výbor však měl ke spolkové tělovýchově pouze
formální stav nadřazenosti.
Schéma č. 1

Vysvětlivky:
ČSOS - Československá obec sokolská
SDTJ - Sdružení dělnických tělovýchovných jednot
FPT - Federace proletářské tělovýchovy
V průběhu války nenastaly žádné zásadní změny v organizaci i řízení jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Některým
spolkům byla činnost zakázaná (FPT, SDTJ …) popřípadě omezená (SOKOL). Důležitou roli zde sehrálo ideové či
2/6
29.1.2014
Kapitola
politické zaměření aktivní činnosti členské základny některých spolků.
Všimněte si přímých vazeb mezi vládou, ministerstvem školství a školní tělesnou výchovou. Šlo skutečně o systém
přímo řízený. Oproti tomu systém dobrovolné tělocvičné aktivity sice spadal pod kompetence vlády a ministerstva, ale
řízen tento systém přímo nebyl. Jednalo se pouze o poradní pravomoci.
Schéma č. 2
1.6 5. 2 Vývoj systému tělesné kultury po roce 1945
Po skončení války došlo pouze k obnovení činnosti zakázaných a omezených spolků. Zásadním mezníkem se stal až
Únor 1948 (viz schéma č. 2), došlo ke sjednocení celého tělovýchovného i sportovního hnutí, ale tyto snahy byly
direktivní, centralistické, násilné a ve všech případech nedobrovolné. Sjednocovacím činitelem měla být
Československá obec sokolská, ale jak se v padesátých letech ukázalo ani Sokol nevyhovoval po politické stránce
totalitnímu, direktivnímu a despotickému komunistickému zřízení. Činitelem sjednocení se tak stal pozdější
3/6
29.1.2014
Kapitola
Československý svaz tělesné výchovy (dále ČSTV). Organizační struktura ČSTV se také různě měnila a prošla složitým
vývojem.
Strukturu tohoto jednotného systému tak, jak fungoval v osmdesátých letech na úrovni federální dokumentuje schéma
č. 3.
Schéma č. 3
4/6
29.1.2014
Kapitola
Je zde patrné jednoduché a zcela průhledné vertikální členění na všech úrovních řízení. Počínaje úrovní vládní, přes
kraje a okresy až do jednotlivých výkonných jednotek na úrovni oddílů v tělovýchovných jednotách. Horizontálně se
tento systém členil do tří základních složek - sport (výkonnostní a vrcholový), turistiku a tělocvičnou rekreaci - na
úrovni dobrovolné tělocvičné aktivity pod záštitou ČSTV. Vedle této dobrovolné a zájmové linie probíhala linie školní
tělesné výchovy řízené Ministerstvem školství.
1.7 5. 3 Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury
Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury dokumentuje schéma č. 4. Vlivem výše zmiňovaných
direktivních změn došlo v minulosti k řadě křivd morálních i majetkových. Z těchto důvodů je pro současný stav
českého prostředí tělesné kultury patrná snaha o odstranění nebo alespoň zmírnění zmíněných křivd. Z tohoto důvodu
však pramení stávající nejednotnost systému TK. Došlo ke znovuzrození některých předválečných spolků (Sokol, Orel
…), ke vzniku řady nových institucí zabývajících se tělocvičnou aktivitou a současně i k vytvoření zcela nových
podnikatelských subjektů.
Schéma č. 4
/P>
Centrální řízení tělesné kultury (mimoškolní) existuje opět pouze (jako před válkou) formálně prostřednictvím
Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Jednotně je řízena školní tělesná výchova. Pro oblast sportu a tělocvičné
rekreace je vytvořen poradní orgán ministra školství. Tento poradní orgán se podílí na rozdělování finančních zdrojů ze
státního rozpočtu a z kontrolované (dříve státem řízené) sázkové kanceláře. Bohužel však nemá pro oblast dobrovolné
tělocvičné aktivity žádné rozhodující pravomoci. Z předrevolučního období (1989) jsme převzali pouze jednotný systém
řízení sportovních soutěží pod ČSTV.
1.8 Shrnutí
5/6
29.1.2014
Kapitola
V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení a popis vývoje systému tělocvičné aktivity v České republice 20. století.
Měli bychom umět vysvětlit vývoj tohoto systému
Měli bychom porozumět systému řízení v jednotlivých etapách
Naznačili jsme strukturu současného systému tělocvičné aktivity
Systém, ČSTV, vývoj, tělocvičná aktivita
Klíčová
slova
1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích.
2. Porozumět a být schopni vyjádřit principiální rozdíly mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné
aktivity v českých zemích.
3. Být schopni charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.
Ke zkoušce se naučte schématicky znázornit jednotlivé vývojové etapy systému tělocvičné aktivity v České republice.
1.11 Literatura
Není literárně zpracováno.
Testy ke kapitole
6/6
29.1.2014
Kapitola
6. Druhy tělocvičné aktivity (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
1. Být schopni rozdělit tělocvičnou aktivitu na jednotlivé druhy.
2. Správně terminologicky rozlišovat mezi jednotlivými pojetími.
3. Historicky zdůvodnit současné pojetí rozdělení tělocvičné aktivity v českých zemích.
Systémové pojetí tělesné kultury je vhodným předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly.
Předpokládám, že ani vánoční svátky nás nezatíží natolik, abychom nebyli schopni zvládnout dnešní korespondenční
úkol. Pokuste se úkol vyřešit ještě před prázdninami ať máte o svátcích aspoň trošku čistou hlavu. Takže: pojďme na
to.
V různých analýzách společnosti jsou vymezovány jednotlivé oblasti společenského života, reprezentované
diferencovanými, ale na sebe navazujícími činnostmi. Jimi je zabezpečován celý individuální i společenský život. Jsou
to:
A) Životně (individuálně a společensky) nezbytné činnosti, bezprostředně související se společenským i
individuálním bytím. Tento druh činností je označován jako životně nutnýVzhledem k jejich přímému vlivu
na společenský a individuální život jim musí každý jedinec věnovat podstatnou část svého života. .
B) Druhou oblastí, která bezprostředně navazuje na předcházející, jsou činnosti (ale i "nečinnosti")
regenerativního charakteru, jimiž je reprodukována pracovní síla, vyčerpávající se v oblasti první. Tyto činnosti
(i "nečinnosti" - tedy pasívní odpočinek, spánek...) jsou biologicky naprosto nutnéPro jejich biologickou
nezbytnost jim lidé musí věnovat určitou část svého života. .
C) I když předcházející dvě oblasti získaly v procesu historického vývoje specificky lidskou charakteristiku,
vycházejí ve své podstatě z charakteristiky obecně živočišné. Naproti tomu poslední oblast činností tvoří ty,
které mají pouze specificky lidský charakter a vznikají až na určitém stupni kultury a za předpokladu určité
úrovně životních podmínek. Jde o činnosti, které obohacují životjeho prosté "žití" povyšují na
"prožívání". Nejde již o nutné činnosti, na nichž je život člověka závislý, ale o společensky i
individuálně žádoucí činnosti, jimž každý člověk může věnovat určitou část svého času - zábava,
kulturní prožitky, společenské prožitky... ,
Zatímco činnosti zařazované do prvních dvou oblastí měly vysloveně charakter produkce sebe sama (regeneraci
pracovní síly zde musíme chápat jako produkci sebe sama), mají činnosti zařazené do oblasti třetí charakter činností
neproduktivních, činností prováděných pro druhé a "spotřebitelský" (lidé tento druh činností pouze konzumují, aniž by
se na nich podíleli).
1/5
29.1.2014
Kapitola
Uvědomění si těchto specifických oblastí činností a jejich funkce v našem životě je velmi významné pro poznání místa a
funkce tělocvičné aktivity v našem životě.
Pokuste se uvést konkrétní příklady činností zařazovaných do jednotlivých oblastí lidského života.
Úroveň všech druhů činností, které jsou charakteristické pro uvedené oblasti "... je závislá na stupni civilizace, na
úrovni společnosti, tedy i na stupni výchovy a vzdělání každého jedince. Je přitom zřejmé, že úroveň činnosti v jedné
oblasti bude ovlivňována úrovní činnosti v oblasti druhé. V tom smyslu neexistují mezi jednotlivými oblastmi ostré
hranice" (HODAŇ,B.,1975, str.93).
Doposud jsme se věnovali lidským činnostem v nejobecnějším slova smyslu. Chceme-li však stanovit specifické druhy
tělocvičné aktivity, potom musíme nejprve odpovědět na otázku, jak se tělocvičná aktivita podílí (resp. jaké má
možnosti podílu) na jednotlivých oblastech společenského života.
Jestliže jsme činnosti A) charakterizovali jako nezbytné pro život společnosti, potom je zřejmé, že lidé musí být pro
realizaci těchto činností záměrně vychováváni a vzděláváni. Vzhledem k záměrnosti úkolů, které jsou uvedenými
činnostmi plněny, je pochopitelné, že záměrná výchova a vzdělání musí být co nejkomplexnější. Odpověď na otázku,
jak se na této komplexnosti může podílet tělocvičná aktivita, nám zároveň vyjádří i specifičnost vztahu mezi tělocvičnou
aktivitou a činnostmi nezbytnými.
Zamyslíme-li se nad touto otázkou, pak logicky hledáme odpověď na následující podotázky: Existují nějaké formy
realizace tělesných cvičení, které by sloužili ke vzdělávání člověka, k jeho přípravě na život ve společnosti, atd.? Ano,
máte pravdu, v naší společnosti slouží k přípravě na život vzdělávací instituce - škola a do vzdělávacího systému je
zařazováno i vzdělání pohybové.
Činnosti B) mají povahu biologické nutnosti. Na úrovni jedince i společnosti je závislé, zda je tato nutnost naplňována
formou aktivní či pasivní . Z našeho hlediska je pro nás důležitá forma aktivní (která je specificky lidská). Přes svoji
biologickou nezbytnost má tato aktivní forma podobu činnosti zájmové, zcela závislé na rozhodnutí jedince. Tato
zájmová činnost, plnící regenerační funkci, bere na sebe za určitých podmínek podobu rekreace. Z odpovědi na otázku,
jak se může tělocvičná aktivita podílet na uvedené zájmové činnosti vyplývá i vztah mezi tělocvičnou aktivitou a
činnostmi regeneračního charakteru.
Poslední druh činností, uvedených pod C) obohacuje a zpříjemňuje život. Jde o činnosti vysloveně prožitkového
charakteru, vykonávané ve vytvořeném "specifickém" světě, odpovídajícím daným činnostem. Suma prožitků přitom
může být výsledkem vlastní i konzumované činnosti. V žádném případě však nemá ve smyslu nutnosti vztah k
činnostem nezbytným, poněvadž je naprosto dobrovolného charakteru. Jaký je vztah mezi tělocvičnou aktivitou a
prožitkovostí vyplývá z odpovědi na otázku, jak se tělocvičná aktivita může na tvorbě prožitků podílet.
Analyzujeme-li možnosti, které tělocvičná aktivita vzhledem ke své mnohotvárnosti má a které vyplývají z odpovědí na
položené otázky, potom můžeme vyvodit nejen hledané vztahy, ale i rozdílnost uplatnění tělocvičné aktivity. A podle
toho, v souladu se současnými podmínkami, rozlišujeme tyto druhy tělocvičné aktivity:
- tělesná výchova,
- tělocvičná rekreace,
- sport.
2/5
29.1.2014
Kapitola
Jejich vztahy ke sférám činností společenského života jsou následující (viz obr. 1).
Obr. 1
Oblasti společenského života a druhy tělocvičné aktivity

Výše uvedené členění jednotlivých druhů tělocvičné aktivity je však typické pro olomoucké "Hodaňovo" logicky
zdůvodněné pojetí. Studenti na FTVS v Praze používají pro oblast tělocvičné rekreace pojem rekreace pohybová. Ze
znalostí matematické logiky však vyplyne, že jestliže rozdělujeme libovolnou základní množinu na podmnožiny(a v
našem případě je touto základní množinou tělocvičná aktivita), pak v jednotlivých podmnožinách nemohou existovat
prvky, které neobsahuje množina základní.
Pokuste se na konkrétním příkladě uvést tuto nelogičnost. Trochu vám poradím. Uvědomte si jaký je rozdíl mezi pojmy
tělocvičná a pohybová aktivita.
Další pojetí, se kterým se můžeme v literatuře setkat, vychází z historicky jiného prostředí - anglosaského systému
sportů a her. Z tohoto prostředí se přeneslo užívání pojmu Sport pro všechny (obsahově totožné s obsahem pojmu
tělocvičná rekreace). Uvědomme si však, že naše "české" pojetí je historicky postaveno na jiných základech. V našich
zemích bylo tělesných cvičení využíváno k přípravě na život, k přípravě na obranu, na boj. Země Rakousko-Uherské
monarchie využívaly tělesných cvičení pro přípravu mladých mužů k válce. Sokolský systém byl postaven na podobných
"vzdělávacích" základech - obsahem těchto činností byla cvičení pořadová, cvičení, které rozvíjela sílu, vytrvalost,
obratnost a odrazem těchto aktivit bylo i jejich postupné zařazování do vzdělávacího systému od poloviny 19. století.
Tyto aktivity byly v našem prostředí označovány jako tělo-cvičení a přeneseně tedy i tělo-výchova, tedy tělesná
výchova. Jde o historicky podložený fakt. Oproti tomu byl anglosaský systém postaven na jiných základech - soutěžních
a zábavných. Vznikaly zde takové aktivity, které vedly k soutěžení v konkrétně vymezených podmínkách. Vzpomeňme
si, kde vznikl fotbal, ragby, golf, závody osmiveslic, box atd. Principielně byl tento systém postaven na jiných
základech, označovaných pojmem sportování. Na přelomu 19. a 20. století se tyto dva rozdílné systémy začaly
postupně v našich zemích prolínat. Terminologicky jsme si však zachovali pojem tělovýchova pro oblast vzdělávací a
pojmu sport jsme užívali pro oblast soutěžení. Logicky začali naši teoretici hledat i pojem střešní - tělesná kultura.
Z tohoto krátkého historického exkurzu je zřejmé používání pojmů tělesná výchova a sport v naší literatuře.
Anglosaská literatura na tuto terminologii nepřistoupila a zachovala si jako stěžejní pojem sport. Vzhledem k tomu, že
se jedná o pojmy, které vyjadřují vývoj jednotlivých svébytných kultur není možné provést sjednocení (i když logika
věci by si to žádala). Jedná se o společenské jevy, které je nutno akceptovat.
Dovedete si představit, že by naši sokolové nenásilně přešli na …"pojďme si zasportovat na Maniny" … nebo Angličané
3/5
29.1.2014
Kapitola
…"pojďme si zacvičit fotbal". To zní, co? To je paráda, že!!!
Proč tedy není v naší terminologii logické využívat pojmu "sport pro všechny" jako synonyma k pojmu "tělocvičná
rekreace". Zamyslete se nad následující tabulkou.
Tabulka 1
Protimluv pojmů z pohledu "české" teorie
/P>
Ve slovenské literatuře se opět setkáváme s rozdílným pojetím vnímání jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Kromě
tělesné výchovy a sportu (vnímané obdobně jako v ČR) jsou charakterizovány ještě "sport pre všetkých", "turistika" a
"pohybove umenie". Přestože jsou tyto pojmy dostatečně frekventované, tak se nesetkáme s jejich logickým
zdůvodněním. Z pohledu "naší" teorie lze "turistiku" vnímat jako jednu z forem tělocvičné aktivity (obdobně jako
atletiku či fotbal), kterou je možno realizovat v tělesné výchově (vycházky, základy turistiky…), sportu (soutěžní
horolezectví, orientační závody …) nebo v tělocvičné rekreaci (výlety pěší, na kole, lyžích …).
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že se nevyhýbáme pojmu pohybová rekreace. Je to pojem zcela logický, opodstatněný,
správný a podstatně obecnější než pojem tělocvičná rekreace. Zahrnuje totiž i jiné než tělocvičné pohyby sloužící k
rozvoji a regeneraci jedince (práce na zahrádce, kutilství …). V této kapitole jsme se však zaměřili pouze na členění
tělocvičné aktivity na jednotlivé druhy.
1.5 Souhrn
V této kapitole jsme si vysvětlili a zdůvodnili:
rozdělení tělocvičné aktivity na jednotlivé druhy z pohledu jejího využití v životě současného člověka,
terminologické nejednotnosti v evropském literárním kontextu,
metodou historické analýzy opodstatněnost terminologie používané v literatuře na FTK v Olomouci.
tělocvičná rekreace, tělesná výchova, sport, sport pro všechny, pohybová rekreace
4/5
29.1.2014
Kapitola
1.7 Kontrolní úkol 2
1. Vyjádřete podstatu tělesné kultury.
2. Co je to axiologie?
3. Vyjádřete zásadní rozdíly mezi jednotlivými systémy řízení a organizace tělocvičné aktivity v českých zemích ve
XX. století a po současnost.
4. Proveďte rozdělení tělocvičné aktivity.
1.8 Literatura
Autor: Hodaň, B.; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury
Testy ke kapitole
5/5
29.1.2014
Kapitola
7. Tělesná výchova a tělocvičná rekreace (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:
1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR).
2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.
Základním předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly je přesná terminologická orientace v jednotlivých pojetích
členění tělocvičné aktivity (viz. 6 kapitola)
1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS
disciplíny(doporučený)
Dnes se budeme podrobněji zabývat specifickými druhy tělocvičné aktivity. Pokusím se vás seznámit i s jinými
charakteristikami cílových pojmů a na vás pak bude vhodně se v této terminologické směsce zorientovat. Bylo by
dobré, kdybyste si i zapamatovali jména teoretiků, kteří se uvedenou problematikou zabývali. Pojďme do práce.
1.5 7.1 Tělesná výchova
Jako většina ostatních pojmů prodělal v procesu historického vývoje i pojem tělesná výchova obsahové změny. V určité
době byl pojem tak nadřazen, že byl používán ve významu dnešního pojmu tělesná kultura. Později byl sice zúžen, ale
zůstával natolik obecný, že se rovnal dnešnímu pojmu tělocvičná aktivita.
Ani v dnešní době nebývá jeho používání zcela jednoznačné, což se projevuje nejčastěji v obecně používaném pojmu
"tělovýchovný proces", jímž bývá označován proces jakéhokoliv využívání tělesných cvičení. Názorovou diferenciaci v
charakteristice tělesné výchovy lze sledovat z těchto příkladů:
"Tělesnou výchovou rozumíme takový druh tělocvičné aktivity, jehož specifickým cílem je zajistit harmonický
tělesný rozvoj s optimální tělesnou zdatností, adekvátní požadavkům aktivního života" (CHOUTKA, M. a kol.,
1971, str. 18).
Na semináři v Nymburce, o kterém jsme se již zmínili, zazněly tyto charakteristiky:
"Tělesná výchova je pedagogická činnost, jež cílevědomě využívá tělesných cvičení k působení na všestranný a
harmonický rozvoj cvičících a jejímž prostřednictvím se záměrně formují jejich morální a charakterové rysy"
(KOCIÁN, M.).
"Tělesnou výchovou... rozumíme cílevědomý, všestranně zaměřený tělovýchovný proces, který je součástí
systému výchovy a vzdělání" (LIBENEK, J.).
"Tělesná výchova je oblastí, jejíž podstatu tvoří cílevědomý, záměrný tělesný a duševní rozvoj jedince, jeho
vybavení nezbytným pohybovým vzděláním a odpovídající funkční rozvoj v přirozené podmíněnosti na potřebách
1/17
29.1.2014
Kapitola
života společnosti.
Tělesnou výchovu je třeba chápat jako proces formování člověka a je proto nedílnou součástí výchovy"
(MLATEČEK, L.).
"Tělesná výchova - jedna z hlavních forem záměrného působení na všestranný rozvoj člověka, především v
oblasti pohybové a morálně volní" (PÁVEK, F.).
"Tělesná výchova je neoddělitelnou součástí výchovy dorůstající generace, rozumíme jí takový druh tělesné
kultury, jehož specifickým cílem je zajistit harmonický rozvoj a optimální tělesnou zdatnost, poskytnout základní
tělocvičné vzdělání, vzbudit trvalý zájem o tělesnou kulturu a dobře připravit na aktivní život a občanské
povinnosti" (SERBUS, L.).
Pokusíme-li se o analýzu uvedených charakteristik zjišťujeme, že jsou svým pojetím velmi blízké - ve zvýraznění
formativní a vzdělávací funkce. S výjimkou charakteristiky Serbusovy však postrádají cílové zaměření této funkce.
Na jinou úroveň se již dostávají charakteristiky následujícího druhu:
"Tělesná výchova je součástí výchovy a zároveň i podsystémem tělesné kultury. Její podstatou je výchovně
vzdělávací (a sebevzdělávací) proces a institucionální systém zaměřený na formování vědomostí, dovedností a
návyků v oblasti tělesné kultury a s tím spjatých rozumových, estetických a morálních hodnot. Je - obrazně
řečeno - iniciální fází nebo základním kamenem tělesné kultury" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 19).
"... tělesná výchova je jednak jedinou zo základných složiek tělesnej kultúry a jednak neoddělitelnou zložkou
výchovy nášho dorastajúceho pokolenia. Významnů úlohu plní aj vo výchove, vzdelání a kultúre dospelých
občanov. Telesná výchova ako zložka výchovy sa významne podiela na utváraní všestranně a harmonicky
vyvinutého člověka..." (SÝKORA, F. 1983, str. 35).
"Telesná výchova ako zložka telesnej kultúry pomáha plnením špecifických úloh realizovať základnů funkciu
telesnej kultury. Jej hlavnou úlohou je posobiť na upevňovanie zdravia a všestranný telesný a pohybový vývoj
človeka a poskytovať mu základné teoretické a praktické telovýchovné vzdelanie. Okrem toho sa spolupodiela
na plnění ostatných funkcí telesnej kultury a všestrannej výchovy človeka" (tamtéž).
Výše uvedené charakteristiky se shodují ve formativní a vzdělávací funkci tělesné výchovy a také ji považují za
neoddělitelnou složku výchovy (vedle výchovy pracovní, mravní, estetické atd.), proto bude vhodné při formulování
tělesné výchovy vycházet z charakteristiky výchovy. Z velkého množství existujících charakteristik výchovy vybíráme
jako ukázku tyto:
"Nejvážnější věcí v současné výchově je připravovat lidi tak, aby uměli žít v podmínkách současné civilizace, aby
dokázali plnit úkoly, které jsou jim dávány, aby využívali možností kulturního rozvoje ..., aby věděli proč a jak
žít, z jakých zřídel čerpat životní radost (SUCHODOLSKI, B., 1959,str. 18).
(I když zde nejde o definici v pravém slova smyslu, je jasně vyjádřen smysl a cíl výchovy.)
Podle Svobody jde ve výchově v podstatě o to "... hledat ve vnitřních podmínkách osobnosti, na co bychom
navázali podmínky vnější, aby v dané situaci jedinec přijal vnější pohnutku za svou". Na základě této úvahy o
smyslu výchovy potom uvedený autor říká, že "cílem výchovy není jen vnější přizpůsobení chování člověka, ale
uvědomělá činnost, ve které musí vnější působení vést k formování vnitřních snah" (SVOBODA, B., 1971, str.
150).
K podobnému závěru dochází charakteristika, která uvádí, že "výchovou rozumíme jednotu vlivů a podmínek,
zabezpečujících rozvoj člověka a jeho přípravu na život ve společnosti" (KOLEKTIV, 1974, str. 31), (Blíže o
výchově viz pedagogika, teorie výchovy ....).
Z namátkou uvedených úvah o výchově vyplývá, že jde o rozsáhlý a všestranný proces, který je realizován v různých
oblastech působení na člověka nejrůznějšími prostředky. V tomto procesu se zejména mladí lidé připravují na sociální
role, které budou v životě reprezentovat i na vlastní kulturní život ve společnosti.
1.5.1 7.1.1 Charakteristika tělesné výchovy
2/17
29.1.2014
Kapitola
Vzhledem k možnostem působení na člověka, které tělocvičná aktivita má, je zřejmé, že se za určitých okolností může
stát významnou součástí výchovného procesu. Ze všech jejích uvedených druhů má k cílům výchovy nejblíže tělesná
výchova, kterou charakterizujeme takto:
"Tělesná výchova je druh tělocvičné aktivity s dominujícím formativním a vzdělávacím zaměřením, ve kterém
prostřednictvím specifických prostředků (zejména tělesná cvičení - viz dále) spolupůsobí (s ostatními složkami výchovy)
v procesu harmonického vývoje člověka tím, že zajišťuje jeho fyzický, psychický a sociální rozvoj, reprezentovaný
fyzickou a psychickou výkonností a sociální přizpůsobivostí, odpovídající požadavkům aktivního života. Je přitom
upevňováno zdraví, fyzická a psychická zdatnost, rozvíjeny pohybové schopnosti, dovednosti i morální kvality a
schopnost navozování odpovídajících společenských vazeb. To vše představuje specifickou oblast celkové socializace a
kultivace člověka (konečný cíl výchovy), čímž jsou spoluvytvářeny všestranné předpoklady pro seberealizaci člověka
odpovídající celospolečenským a individuálním zájmům.
Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:
že se jedná o formativní a vzdělávací proces,
který je realizovaný prostřednictvím specifických prostředků (tělesných cvičení),
s cílem harmonického rozvoje člověka,
v souladu s požadavky společnosti.
1.5.2 7.1.2 Cíle tělesné výchovy
Tělesná výchova se tedy stala nedílnou součástí přípravy člověka na život. Odraz této přípravy nacházíme ve všech
sociálních rolích, které zastává - od činnosti pracovní až po činnosti ve volném čase. Vzhledem ke vzájemným
proporcím těchto činností označujeme jako prvotní vazbu tělesné výchovy na oblast činností nutných, nezbytných, jako
druhotnou vazbu na oblast prožitků (i vzhledem k prožitkovosti používaných prostředků).
"Rozsah, charakter, ale i specifické funkce tělesné výchovy vyžadují, aby nebyla ponechána na vůli či zájmu jedince.
Proto je také součástí povinného vzdělání, pracovní a branné přípravy" (HODAŇ, B., 1979, str. 96).
Cílem tělesné výchovy je tedy fyzické a na ně navazující psychické a sociální formování člověka vzhledem ke schopnosti
adaptace učit se a měnit své chování tak, aby dosahované výsledky odpovídaly celospolečenským požadavkům.
Z toho nutně vyplývá, že úroveň společnosti je mimo jiných faktorů určována také úrovní tělesné výchovy.
Tělesná výchova se vzhledem ke svému formativnímu a vzdělávacímu zaměření týká především dětí a mládeže. Její
význam ve výchově a vzdělání dokládá fakt, že se stala součástí povinného školního vzdělání, povinným vyučovacím
předmětem. Znamená to tedy, že tělesnou výchovou prochází veškerá populace od mateřské školy po ukončení
povinného školního vzdělání. Dále se mimo tělesnou výchovu dostává pouze ta část mládeže, která odchází přímo do
výroby, ostatní mají tělesnou výchovu buď jako součást pracovní přípravy, nebo jako součást studia. U vysokoškoláků
je tělesná výchova prakticky až do ukončení studia. Z uvedeného vyplývá, že garantem tělesné výchovy jsou školské
orgány a institucí, která ji zabezpečuje je škola.
Je pochopitelné, že také v tělesné výchově dochází k vnitřní diferenciaci - podle pohlaví, věku, zdravotního stavu.
Mimo tělesné výchovy, jako součásti školního vzdělání, ještě existuje tělesná výchova v branných složkách (příslušníci
armády a bezpečnosti), u kterých se stala součástí jejich služební povinnosti.
3/17
29.1.2014
Kapitola
1.5.3 7.1.3 Úkoly tělesné výchovy
Naplňování bohatého obsahu a formulovaného cíle tělesné výchovy je možné jedině postupným plněním jejích
jednotlivých úkolů. Počítáme mezi ně:
a. úkol zdravotní,
b. úkol vzdělávací,
c. úkol výchovný.
ad a) Úkol zdravotní
Zdravotní úkol tělesné výchovy považujeme za její úkol specifický. Zatímco ve všech ostatních vyučovacích předmětech
můžeme o zdraví jen hovořit, provádět zdravotní osvětu apod., v tělesné výchově zdraví bezprostředně ovlivňujeme,
přímo na ně kladně působíme. Toto přímé působení na zdraví člověka se nevyskytuje v žádné jiné složce výchovy.
Plnění zdravotního úkolu je pochopitelně závislé na pojetí pojmu zdraví. Mezinárodní zdravotnickou organizací je zdraví
definováno ne pouze jako nepřítomnost choroby, ale jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody.
Vyjdeme-li z této definice, potom je zřejmé, že možnost plnění zdravotního úkolu "...vychází ze samotné biologické a
společenské podstaty tělesných cvičení" (HODAŇ, B.,1975, str. 97). Intenzita jeho plnění potom už bude zcela závislá
na schopnosti využití daných možností.
Mechanismus plnění zdravotního úkolu spočívá ve správném a cílevědomém využívání tělesných cvičení. Záměrná
tělesná činnost (pochopitelně zaměřená na samotného člověka) zintenzivňuje funkce organismu, tím postupně zvyšuje
jeho funkční úroveň a stává se tak předpokladem zvyšování jeho zdatnosti. Opakující se pohybová činnost se odráží i v
růstu kvality pohybových schopností. Úsilí vynakládané při plnění pohybových úkolů výrazně ovlivňuje úroveň
psychických vlastností a stavů. V různých tělovýchovných procesech dochází k řešení vzniklých interpersonálních situací
a vztahů, což ovlivňuje nejen sociální adaptabilitu,ale spolu s úsilím při vlastních tělesných cvičeních i růst mravních
kvalit. (Pozn.: Fungování takto stručně vyjádřeného mechanismu je ovšem zcela závislé na kvalitě vedení procesu,
tedy na úrovni vůdčí osobnosti.) Výsledkem uvedeného mechanismu je zdravý organismus, zabezpečující jeho kvalitní
funkce, což je předpokladem zdraví.
Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá také na prostředí, ve kterém je realizován. Z hlediska zdravotního
preferujeme prostředí přírodní. V něm jsou všechny uvedené procesy zintenzivňovány, takže působení na zdraví je
umocňováno.
V souvislosti s využíváním přírodního prostředí je třeba zdůraznit otužování, které je důležitou součástí zdravotního
úkolu. Otužování ovšem nelze chápat jako jednostranné přizpůsobování se nízkým teplotám, ale především jako
proces přizpůsobování se organismu náhlým změnám podmínek vnějšího prostředí. Otužilost, jako schopnost
vyrovnávat se s náhlými změnami vnějšího prostředí, bez negativního vlivu na zdraví a pracovní výkonnost, je jistě pro
občanský i soukromý život člověka velmi významné.
Plnění zdravotního úkolu tělesné výchovy je mimo tohoto bezprostředního působení závislé také na vytvoření obecného
pohybového návyku jako návyku hygienického. Tento obecný pohybový návyk musí být výsledkem formativního
působení na žáka, poněvadž zabezpečí, že i v budoucí dospělosti bude pro svoje zdraví tělocvičný pohyb využívat.
Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá na frekvenci a intenzitě prováděných tělesných cvičení. Aby jejich zdravotní
účinek byl zřejmý, musí frekvence a intenzita dosahovat určitých hodnot (viz fyziologie tělesných cvičení). Současné
podmínky (dvě hodiny školní tělesné výchovy týdně) nejsou s touto nutností v souladu. Splnění zdravotního úkolu tedy
nutně vyžaduje úzkou návaznost tělesné výchovy na ostatní druhy tělocvičné aktivity. Ve školní tělesné výchově
samotné je tento úkol nesplnitelný (nízká intenzita i nedostatečná frekvence při potřebě plnit i vzdělávací obsah).
Pokuste se zamyslet nad možnostmi školní tělesné výchovy cílevědomě rozvíjet zdraví žáků. Má vůbec tělesná výchova
k tvorbě zdraví vhodné podmínky? A pokud ne, tak proč.
ad b) Úkol vzdělávací
4/17
29.1.2014
Kapitola
Vzdělávací úkol tělesné výchovy již nemá charakter výjimečnosti jako úkol zdravotní. Chápeme-li však tělesnou
výchovu jako vyučovací předmět, musíme konstatovat, že vzhledem k jeho formativnímu a vzdělávacímu charakteru je
tento úkol možno považovat za prvořadý.
Pod pojmem vzdělávání se obvykle chápe jen vzdělání rozumové. Tato redukce, vyjadřující sumu určitých vědomostí,
však není výrazem všestranného vzdělání, projevem všestranného člověka.
"Vzdělávání ... chápeme jako soubor činností a procesů, umožňující lidem získávat orientaci v okolním přírodním a
společenském prostředí. Díky těmto činnostem a procesům lidé získávají rozsáhlou zásobu vědomostí, dovedností a
schopností" (KOLEKTIV, 1974, str. 35-36). Ve vzdělání tedy nejde pouze o vědomosti, ale také o dovednosti a návyky.
Výsledkem vzdělávání je potom vzdělání. Z hlediska individuálních a společenských funkcí člověka musíme uvažovat o
vzdělání všeobecném a speciálním. "Všeobecné vzdělávání je zvládání vědomostí, získávání dovedností a návyků
nezbytných pro každého člověka bez ohledu na jeho příští roli ve společnosti. Speciální vzdělávání je zase
přisvojováním vědomostí i dovedností potřebných k vykonávání příslušného oboru" (tamtéž, str. 37). Ve vzdělávacím
procesu lze podle uvedených autorů sledovat dvě funkce:
funkce poznávací, která umožňuje člověku získávat vědomosti o světě a o něm samém
funkce praktická, umožňující člověku získávat dovednosti potřebné pro cílové využití získaných poznatků (blíže viz
pedgogika).
Z uvedeného vyplývá, že vzdělávání je velmi rozsáhlým procesem, jehož jednotlivé oblasti jsou utvářeny a realizovány
podle možných sociálních rolí, které člověk bude ve svém individuálním i společenském životě vykonávat. Zabírá tedy
širokou škálu činností a procesů, týkajících se vzdělání rozumového, estetického, polytechnického atp. Významnou
úlohu v něm nutně sehrává vzdělání pohybové.
Hovoříme-li o vzdělávacím úkolu tělesné výchovy, musíme jej chápat z hlediska jednotlivých funkcí vzdělání. Vzdělávací
úkol tělesné výchovy je tedy realizován:
1. v oblasti všeobecného vzdělání,
2. v oblasti speciálního vzdělání.
ad 1) Vzdělávací úkol v oblasti všeobecného vzdělání
Realizaci vzdělávacího úkolu v oblasti všeobecného vzdělání je možno pro tělesnou výchovu považovat za základní.
Týká se základního formování dětí a mládeže v těch oblastech, které můžeme tělesnými cvičeními ovlivňovat a které
jsou ostatními prostředky v podstatě nedosažitelné. Realizované vzdělávání je možno chápat z hlediska funkce
poznávací a funkce praktické.
Funkce poznávací
Poznávací funkce vzdělávacího úkolu tělesné výchovy spočívá jednak v bezprostředním a jednak zprostředkovaném
působení.
Bezprostřední působení poznávací funkce je typické pro přímé získávání potřebných vědomostí (bezprostředně
související s prováděnými tělesnými cvičeními) v oblasti:
rozumové (tělovýchovná teorie, terminologie, základy hygieny, fyziologie, anatomie, mezinárodní vztahy ...)
mravní (hodnotové systémy,etické normy, mezilidské vztahy,formy chování ...)
estetické (estetické normy,chápání krásna,estetika pohybu, odívání, chování ...)
5/17
29.1.2014
Kapitola
pracovní (základní vědomosti týkající se nářadí a jeho údržby, různých zařízení pro tělesnou výchovu, funkce tělocvičné
aktivity v pracovní výkonnosti ...)
V různých oblastech jsou tak přímo získávány vědomosti, vyplývající z tělovýchovného procesu a týkající se budoucího
individuálního i společenského života člověka. Jejich výsledkem je potom i suma vědomostí, objasňujících postavení a
důležitost tělocvičné aktivity v životě člověka. Poněvadž je tělesná výchova předmětem praktického (dovednostního)
charakteru, je pochopitelné, že celková suma získaných vědomostí, i při jejich velké uvedené šíři, je menší než v
ostatních předmětech.
Z hlediska postavení tělocvičné aktivity v životě člověka a společnosti má však zásadní informativní hodnotu, která
nemůže být v procesu tělesné výchovy opomíjena.
Zprostředkované působení poznávací funkce vidíme v přímém vlivu tělesných cvičení na rozvoj neuropsychického
systému. Na úrovni zdatnosti a výkonnosti tohoto systému je závislá možnost větší intenzity učení, schopnost
rychlejšího odpočinku po duševní práci atp. Pro obecnou poznávací činnost se tedy stává významným hygienickým
faktorem.
Funkce praktická
Vzhledem k charakteru tělesné výchovy je praktická funkce vzdělávacího úkolu funkcí hlavní. I ona se projevuje
bezprostředně a zprostředkovaně.
Bezprostřední působení praktické funkce spočívá v přímém navozování konkrétních pohybových dovedností (v některých
případech i návyků) a rozvoji pohybových schopností, tedy ve vlastním pohybovém vzdělání člověka.
Pohybové vzdělání člověka považujeme za rovnocenou součást jeho všestranného vzdělání. Jeho výsledkem je zásoba
konkrétních pohybových dovedností tělocvičného charakteru, jejichž struktura je složitější, než struktura ostatních
pohybových činností, se kterými se člověk ve svém životě setkává. Z této skutečnosti vyplývá, že zvládnutí složitých
všestranných dovedností představuje sumu pohybových zkušeností, na jejichž základě je možno snadněji zvládnout a
na vyšší kvalitativní úrovni prezentovat dovednosti jiného charakteru - pracovní, společenské, branné, zájmové,
sportovní atp. V tomto smyslu má tedy pohybové vzdělání realizované v tělesné výchově přímou vazbu na život
člověka. Uvedený účinek je ještě umocňován tím, že v celé motorice existují určité příbuznosti mezi jejími jednotlivými
oblastmi (viz antopomotorika). Vzhledem k této příbuznosti je nutno počítat s tím, že pohybové dovednosti určitého
typu umožňují navozování dovedností jiného typu. Čím větší a kvalitnější bude zásoba základních dovedností, tím větší
bude možnost snadnějšího navozování nových specifických dovedností. Z toho pohledu potom také musíme chápat
nejen vazby mezi jednotlivými oblastmi tělocvičné motoriky, ale i mezi motorikou tělocvičnou, pracovní, brannou,
zájmovou, rekreační atp.
Zprostředkované působení praktické funkce spočívá v postupném navozování určitého navyklého jednání, včetně
pohybového, odrážející sumu získaných poznatků (viz funkce poznávací). To se projevuje např. v návyku správného
držení těla, v celoživotní realizaci tělesných cvičení, v estetickém pohybovém jednání, ale i chování, jednání s lidmi atp.
ad 2) Vzdělávací úkol v oblasti speciálního vzdělání
Zatímco v oblasti vzdělání sehrávala tělesná výchova zásadní roli ve smyslu obecného utváření celé populace, dostává
se v oblasti speciálního vzdělání do zcela jiné úrovně. Jestliže tělesná výchova v oblasti základního vzdělání navozuje
všestranné podmínky pro možnost adaptace na jakoukoliv sociální roli, týká se už tělesná výchova v oblasti speciálního
vzdělání přípravy na konkrétní sociální roli. A z toho pochopitelně vyplývají určitá specifika.
Poněvadž je tělesná výchova součástí vzdělání člověka, týká se její část, zapadající do oblasti speciálního vzdělání,
podílu tělesné výchovy na konkrétní profesi. Zatímco v předešlém případě
6/17
29.1.2014
Kapitola
nebyla tělesná výchova z hlediska budoucí profese diferencována, je třeba, aby v oblasti speciálního vzdělání
docházelo k zásadní profesionální diferenciaci.
Z hlediska této diferenciace potom musí tělesná výchova plnit svoje funkce v oblasti:
- zdatnosti a výkonnosti pro danou profesi,
- dovedností a schopností odpovídajících charakteru dané profese.
Každá profese se projevuje jinými nároky jak na fyzickou, tak na neuropsychickou zdatnost a výkonnost. Nutná hranice
obou těchto druhů zdatnosti a výkonnosti je analýzou jednotlivých profesí zjistitelná (blíže o tom viz hygiena práce,
fyziologie práce, psychologie práce, obecná fyziologie, psychologie...). Nedosažení této hranice konkrétním
pracovníkem má nutně za následek neúměrné zvyšování únavy a snižující se pracovní výkon. Naopak výsledkem
odpovídající zdatnosti a výkonnosti je plný výkon a eliminace negativních vlivů dané profese na organismus. Úkolem
tělesné výchovy v tomto smyslu tedy je optimalizace zdatnosti a výkonnosti odpovídající té profesi, na kterou je
pracovník připravován. Tak je zabezpečena určitá kvantita práce.
Pracovní výkon ovšem není závislý pouze na kvantitě, ale také na kvalitě. Jestliže je kvalita práce závislá na speciálních
vědomostech, schopnostech a dovednostech pracovníka, potom je zřejmé, že každá profese má specifické nároky na
jiné oblasti vědomostí, schopností a dovedností. Ve speciální profesní přípravě můžeme z hlediska tělesné výchovy
pominout oblast vědomostí, které jsou navozovány příslušnými disciplínami odpovídajícími dané profesi. Pro tělesnou
výchovu se ve speciálním vzdělání jeví jako zásadní rozvoj schopností. To nám tělesná výchova, díky používaným
prostředkům, v plné míře umožňuje.
Ve speciálním vzdělání potom v tělesné výchově výrazně převládá funkce praktická nad poznávací a působení
bezprostřední nad zprostředkovaným.
Takto chápané funkce tělesné výchovy ve speciálním vzdělání se ovšem týkají pouze přípravy na profesi, tedy období
před vlastním výkonem profese. Z hlediska celoživotního výkonu profese a nutnosti nejen udržení, ale stálého
zvyšování pracovní výkonnosti, je tento stav neodpovídající. Z hlediska dalšího rozvoje pracovníků se jeví jako nutnost,
aby se specificky zaměřená tělocvičná aktivita stala součástí výkonu každé profese.
To už však není problém tělesné výchovy, ale jiných druhů tělocvičné aktivity.
Jedině tak se stane tělesná výchova podmiňujícím základem (což vyplývá z jejího formativního a vzdělávacího
charakteru), na který bude v uceleném systému cílevědomě navazovat další působení.
Vzpomeňte si na vlastní zkušenosti se školní tělesnou výchovou. Získali jste pocit, že se vaši učitelé tělesné výchovy
zaměřili i na tuto vzdělávací oblast (speciální vzdělání)?
ad c) Úkol výchovný
Z charakteru tělesné výchovy vyplývá, že úkol výchovný je přinejmenším stejně závažný jako úkol vzdělávací.
Dokumentuje to i fakt, že tělesná výchova je považována za nedílnou složku výchovy. V jejím duchu, v souladu s jejími
cíli, je také výchovný úkol orientován.
I když vycházíme z toho, že plnění uvedeného úkolu je společné pro všechny předměty, přece jen v jeho plnění v
průběhu tělesné výchovy je značná specifičnost. Tato specifičnost se projevuje především v navozování morálněvolních kvalit a je dána samotnou podstatou tělesných cvičení. Je známo, že tělesná cvičení patří mezi motivačně volní
činnosti, které vzhledem ke své obtížnosti vyžadují vynakládání značného cílevědomého a dlouhodobého volního úsilí,
spojeného s překonáváním nejrůznějších překážek a potíží objektivního a subjektivního charakteru. Díky tomu patří
tělovýchovný proces k těm procesům, které mohou širokou škálu výchovných úkolů velmi účinně plnit.
Je ovšem třeba říci, že tento výchovný potenciál tělesné výchovy není vždy plně využit, poněvadž je zcela závislý na
schopnostech i dovednostech učitele, na síle jeho osobnosti.
7/17
29.1.2014
Kapitola
Výchova všech mravních kvalit je v procesu tělesné výchovy v podstatě možná dvěma způsoby:
A. Činnost plánovaná
Činnost plánovaná představuje nejobvyklejší způsob, vycházející ze systematického rozvoje mravních kvalit. Spočívá v
záměrném a cílevědomém využívání různých činností pro jejich rozvoj. Obsah tělesné výchovy přitom dovoluje výběr
určitých činností, odpovídajících daným kvalitám. Tento způsob práce pokračuje v souladu s předem přijatým plánem
pedagoga. Mravní výchova je tak v souladu se zájmem společnosti realizována jako plánovaný proces, tvořící
významnou součást učitelovy práce.
Myslíte si, že je vhodné seznamovat s žáky ve vyučovací jednotce tělesné výchovy s naplánovaným výchovným úkolem?
Setkali jste se s tím v minulosti? Nejedná se pouze o jakousi nepotřebnou a nadbytečnou „formalitu“?
B .Činnost neplánovaná
Zatímco plánovaná výchovná činnost je společná pro všechny předměty, odlišuje se od nich tělesná výchova svojí
významnou možností neplánované výchovy, ve které se vlastně odráží konkrétní vzniklá situace.
Vycházíme z toho, že tělesný pohyb je nejvlastnějším a nejpřirozenějším projevem života každého člověka. Čím je
přitom člověk mladší, tím více se s pohybem ztotožňuje. Díky tomu je pohyb také emociálně velmi silný.
Suma činností v tělesné výchově prováděných je volena tak, aby byla odpovídající fyzickým a psychickým potřebám
žáků. Je-li tohoto souladu v probíhajícím procesu skutečně dosaženo, stávají se tělesná cvičení činností, které se žáci
zcela oddávají. Je tedy pravděpodobné, že plné zapojení do tělesných cvičení se stane prvořadým zájmem všech, příp.
většiny žáků. Toto plné zapojení je podmínkou odreagování od všech ostatních povinností, problémů, starostí atp. Je
také podmínkou odstraňování různých osobních zábran. V tom okamžiku se potom začíná každý projevovat v souladu
se svojí vlastní vnitřní podstatou, aniž by dokázal něco zastírat, předstírat apod. Tyto projevy nejvlastnějšího já jsou
typické zejména pro emocionálně nejsilnější činnosti, mezi které můžeme v tělesné výchově řadit např. hry, závodivé
činnosti, atp. Žáci v tom případě začínají projevovat všechny svoje vlastnosti, i ty, které v běžných podmínkách
dovedou potlačit. Jakýkoliv projev negativních vlastností (záludnost, sobectví...) potom nutně vyvolává vznik "konfliktní"
situace. Za "konfliktní" situaci přitom nepovažujeme skutečný konflikt, kázeňský přestupek apod., ale pouze rozpor
vznikající ze střetů různých tendencí, odpovídajících povahovým projevům, záměrům apod. Dochází tak k rozporu mezi
žákem a učitelem, mezi žáky navzájem atd. A právě okamžité řešení vzniklých konfliktů je výchovně velmi účinné.
Reaguje totiž na okamžitou situaci, ztvárňuje žáka konkrétním způsobem v konkrétních adekvátních podmínkách.
Vzpomenete si na nějakou situaci ve školní tělesné výchově, kterou byl nucen učitel řešit „výchovně neplánovitě“?
Zamyslete se i nad vhodností a adekvátností tohoto výchovného působení. Vzpomenete si i na necitlivé výchovné
působení učitele?
Jestliže je takto výchova realizována potlačováním záporných vlastností, je nutné její vyvážení naopak správným
umocňováním projevů kladných vlastností. I ty mají v emocionálně silných činnostech stejné možnosti projevu.
Tento způsob výchovy se nedá předem plánovat. Je improvizovaný, ale ve svém dopadu nejúčinnější. Je to obrovský
výchovný potenciál tělesné výchovy, ne však vždy využívaný. Je závislý na vysoké úrovni znalostí, schopností i
dovedností učitele, který výchovný proces řídí.
Pokud budete u zkoušky odpovídat na otázku „Tělesná výchova jako druh tělocvičné aktivity“, pak využijte jako návod
následující strukturu:
Zařaďte tělesnou výchovu do systému tělocvičné aktivity,
Charakterizujte pojem TV
Formulujte „cíl TV“
Formulujte „úkoly TV“
8/17
29.1.2014
Kapitola
1.6 7.2 Tělocvičná rekreace
Druh tělocvičné aktivity, který nadále označujeme pojmem tělocvičná rekreace, není v žádném případě jevem novým.
V různých podobách a pod různými názvy je znám v podstatě ze všech systémů tělesné kultury v novodobých dějinách.
V každé době byl však jinak označován, v každé době plnil své specifické úkoly.
I dnes je jeho postavení specifikováno ve vztahu k současným podmínkám existence člověka a společnosti. Tato
specifikace však není totožná s řadou termínů, kterými je tento druh tělocvičné aktivity označován. Vyskytují se pojmy,
oficiální i neoficiální, jako je rekreační sport, rekreační tělovýchova, základní a rekreační tělovýchova, sport pro
všechny, pohybová rekreace apod.
Následující rozšiřující text je vlastně pro vás, řádné distanční studenty, pouhým opakováním, protože na základě plnění
dílčích seminárních úkolů jste k podobným zdůvodněním došli na základě vlastní deduktivní činnosti. Proto považuji
následující pasáž za pouhé shrnutí a logickou interpretaci.
V pojmu rekreační sport i sport pro všechny jsou spojeny dva neslučitelné jevy. Sport, vzhledem ke svým
výkonnostním a soutěžním cílům, nemůže být spojován s rekreací. Naopak, po samotném tréninku a vlastním
sportovním výkonu probíhá rekreační, resp. regenerační proces, jehož úkolem je obnovení sil pro vlastní sportovní
činnost. Sport se přitom týká relativně malého množství lidí, zatímco masa, která se rekreuje, může pouze používat ve
své činnosti "sportovních", tedy tréninkových, soutěžních aj. metod.
Pojem rekreační tělovýchova je nesprávný ze dvou důvodů. Především "tělovýchova" je nesprávnou obměnou pojmu
tělesná výchova. Již víme, že tělesná výchova je přesně vymezeným druhem tělocvičné aktivity, který se týká pouze
určité části populace. Vzhledem ke svým cílům a úkolům má vyhraněný formativní a vzdělávací charakter. Nelze jej
tedy spojovat s přívlastkem rekreační, což je proces, týkající se činnosti celé populace ve volném čase.
Základní a rekreační tělesná výchova je vlastně určitou "modernizací" starého pojmu. Podle dnes již neplatného,
poněvadž neodpovídajícího členění, vyjadřoval pojem základní tělesná výchova určitý konkrétní obsah. Přidáním slůvka
rekreační měl být pojem posunut do současnosti, ovšem dopouští se tím stejné chyby jako pojem předcházející. (A
navíc zůstává již nic nevyjadřující termín základní.)
Nejčastěji užívaným pojmem je pohybová rekreace. Tento pojem je sice naprosto správný, ale značně obecný.
Vyjadřuje totiž realizaci rekreačního procesu jakoukoliv pohybovou činností. Přitom je známo, že lidská motorika se
člení na řadu oblastí. Pohybová rekreace je tedy realizovatelná stejně tak vycházkou, nebo rytím zahrádky (ve volném
čase), jako třeba odbíjenou.
Setkali jsme se zde ještě s jedním, leč hojně používaným pojmem – tělovýchovná rekreace resp. rekreační
tělovýchova, ale i tomuto pojmu již velmi dobře rozumíme.
Vzhledem k tomu, že hovoříme o oblastech tělocvičné aktivity a ne o pohybu vůbec, jeví se jako adekvátní pojem
tělocvičná rekreace. Ten vyjadřuje fakt, že rekreace je realizována prostřednictvím tělesných cvičení. A v tom smyslu
je tedy pojem tělocvičná rekreace podřízen pojmu pohybová rekreace.
S tělocvičnou rekreací jako jevem se setkáváme (pod různým označením) v literatuře ruské, německé, francouzské,
anglosaské, polské atd. Je to vyjádření skutečnosti, že jde o jev velmi významný, který je ve všech vyspělých státech
intenzívně zkoumán. Všechny státy se problémem tělocvičné, resp. pohybové rekreace velmi vážně zabývají z důvodů
závažných změn, ke kterým díky technologickému pokroku ve společnosti dochází. Také v našem státě je třeba čím dál
více upírat pozornost k problému, jehož řešením bude v budoucnu úroveň společnosti významně ovlivňována. O těchto
trendech hovoří i fakt, že v současnosti je problematika tělocvičné rekreace studována jako samostatný obor
(rekreologie).
9/17
29.1.2014
Kapitola
Je pochopitelné, že v různých systémech nacházíme rozdílné přístupy. Ty vycházejí z rozdílných základních filozofických
východisek, na jejichž základě se mění obsahy a cíle této činnosti.
Určité rozdíly potom vidíme i uvnitř jednotlivých systémů, mezi jednotlivými autory. Ty jsou podmíněny především
historicky, odpovídají tedy určité době, ve které vznikaly.
Jako ilustraci vývoje u nás uvádíme dvě skupiny charakteristik.
a.
b.
c.
d.
e.
f.
g.
h.
Se zaměřením na kompenzační a reprodukční sféru,
Komplexní bez zdůraznění rozvojové funkce.
Ad1) Nejprve ty, které odezněly na již zmíněném semináři v Nymburce.
"Pohybová rekreace je zájmová tělocvičná, příp. jiná pohybová aktivita, zaměřená na obnovu a rozvoj sil po
vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice a na příjemné prožití volného času" (HROZA, J.).
"Pohybová rekreace je druh pohybové činnosti, jejímž prostřednictvím člověk kompenzuje jednostrannost
pracovní činnosti a záměrně ji využívá ve volném čase k osvěžení a zábavě" (KOCIÁN, M.).
"Pohybovou rekreací rozumíme zejména pohybové činnosti prováděné s hlavním zaměřením na reprodukci
pracovní síly" (LÍBENEK, J).
"Pohybová rekreace - zájmová pohybová činnost, konaná ve volném čase za účelem zotavení, osvěžení,
udržování tělesné a duševní kondice" (PÁVEK, F).
"Pohybová rekreace je oblastí, jejíž podstatou je regenerace a rozvoj lidských sil formou aktivního odpočinku,
spojená s příjemným, účinným a kulturním prožíváním volného času" (MLATEČEK, L.).
V uvedených charakteristikách, ale i v mnoha dalších, jsou zvýrazněny především kompenzační a reprodukční funkce
tělocvičné (pohybové) rekreace i její vazba na volný čas. Ve většině případů však chybí zdůraznění její rozvojové a
formativní funkce.
Ad2) Jako další skupinu uvádíme některé z těch charakteristik, které nacházíme ve starší i novější literatuře:
"Pohybovou rekreací rozumíme zájmovu, ve volném čase prováděnou tělocvičnou, příp. jinou pohybovou
činnost, zaměřenou na obnovu a rozvoj sil po vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice, na
příjemné prožití volného času aktivní pohybovou činností" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 148).
"Pohybová (tělesná) rekreace jako jedna z nejdůležitějších a nejmasovějších forem aktivního odpočinku využívá
zájmové pohybové činnosti k udržení a obnově jak tělesného, tak i duševního zdraví a kondice. Tvořivé využití
volného času je výrazně motivováno tendencí po osvěžení, kulturní zábavě a prožitku z ní" (HOHLER, V., 1977,
str. 24).
"Pohybová rekreace jako forma (součást) tělesné kultury i rekreace je zájmová tělocvičná, příp. i jiná pohybová
aktivita, zaměřená na regeneraci pracovní síly, na vyrovnání nepříznivých vlivů jednostranné práce a
nezdravého životního prostředí, na zvyšování a trvalé udržování tělesné a duševní kondice, na prevenci
civilizačních chorob, na radostné a kulturní prožití volného času ..." (SERBUS, L.,1977,str. 54).
Ve srovnání s předcházejícími jsou již tyto charakteristiky obsáhlejší, řeší problém tělocvičné (pohybové) rekreace
komplexněji, stále však postrádáme větší zdůraznění její rozvíjející funkce.
Z dosavadní analýzy tělesné kultury i samotné tělocvičné aktivity nám zcela zřetelně vyplývá důležitost jejích funkcí,
plněných ve vztahu k civilizačním chorobám, devastaci prostředí, hypokinéze, negativním vlivům průmyslového
pokroku, deformativním vlivům jednotlivých profesí apod. Tyto vztahy vyplývají i z uvedených charakteristik.
Z analýzy tělesné kultury a jmenovitě tělocvičné aktivity však vyplývají také jejich funkce rozvíjející. Jde o ty funkce,
kterými je nejen upevňováno zdraví, zvyšována zdatnost a výkonnost člověka, ale jsou rozvíjeny i specifické
schopnosti, příp. dovednosti, odrážející se v kvalitě pracovního procesu i v ostatních rolích, které člověk reprezentuje.
Vedle funkcí kompenzačního, příp. regenerativního charakteru, jsou významné i funkce, působící na další rozvoj
člověka, na permanentní zvyšování jeho úrovně. Právě tyto funkce jsou v naprostém souladu s obecným požadavkem
neustálého růstu úrovně člověka.
Z tohoto hlediska se tedy tělocvičná aktivita jeví nejen jako důležitý preventivní a regenerativní činitel, ale i jako
důležitý činitel formativní, permanentně spoluvytvářející (spolu s ostatními aktivitami) osobnost člověka.
Myslím si, že jste ve svých definicích často zmiňovali aspekty tělocvičné rekreace jako např. regeneraci, rozvoj,
kompenzaci, reprodukci atd. Dokázali byste i tyto terminy charakterizovat? Zamyslete se nad těmito pojmy.
10/17
29.1.2014
Kapitola
1.6.1 7.2.1 Volný čas a tělocvičná rekreace
Vedle těchto základních funkcí však tělocvičná aktivita poskytuje člověku i radost, zábavu, příjemné prožitky. Tato
charakteristika ji potom zcela přesně zařazuje do sféry volného času.
Pojem volný čas není pojmem novým, ale stále intenzivněji se ve vyspělé společnosti prosazujícím. Stal se významnou
složkou života všech sociálních vrstev.
V každodenním životě člověka můžeme sledovat tři časové složky. Především je to pracovní čas, který je vyhrazen naší
prvořadé pracovní povinnosti - zaměstnání, škola. V tomto čase vlastně zabezpečujeme nezbytné společenské i
individuální potřeby. Další časová složka je reprezentována pojmem mimopracovní čas. Je to sice čas, který získáváme
po pracovní době, ale ještě s ním nemůžeme zcela volně disponovat. Naopak, v jeho průběhu musíme plnit některé
povinnosti vyplývající z našich sociálních rolí - cesta do a ze zaměstnání, styk s úřady, zabezpečení rodiny a
domácnosti, plnění různých funkcí, nezbytná péče o sebe sama apod. To všechno jsou činnosti, které sice vykonáváme
po pracovní době, ale přesto jsou pro nás bezprostředně nutné. Teprve to, co zbývá, je volný čas. Je to ten čas "...,
kterým může člověk disponovat zcela svobodně a s plnou vůlí, je to čas, který zůstává každému jedinci po uvolnění od
všech závazků či povinností pracovních, rodinných a společenských. Je to čas, ve kterém člověk realizuje i své záliby,
naplňuje své zájmy a potřeby, který však může i zcela promarnit, což se také často děje" (TEPLÝ, Z., 1971, str. 647).
Z hlediska záměrného rozvoje člověka je ovšem žádoucí, aby byl volný čas chápán v souladu se zájmy jedince i
společnosti. "Z hlediska jedince poskytuje volný čas prostor pro odpočinek, zábavu a rozvoj lidské osobnosti, z hlediska
společnosti pak prostor pro regeneraci a rozvoj pracovní síly i pro univerzalizaci člověka" (HODAŇ, B., 1975, str. 103).
Charakteristikou volného času je naprostá rozhodovací svoboda ve smyslu činnosti či nečinnosti, jejich začátku či
konce a úplná ekonomická nezávislost.
Vzhledem ke svému obsahu se volný čas váže zcela zřetelně na oblast prožitkovosti, i když plní funkce zasahující do
oblasti činností nezbytných (rozvoj osobnosti člověka a její odraz ve vlastní realizaci).
Čím je život společnosti a individua kulturnější, mnohostrannější, tím více rostou možnosti jeho využívání. Obecně se
dá říci, že škála činností ve volném čase realizovaných má rozpětí od činností individuálně i společensky prospěšných,
konstruktivních, až po činnosti individuálně a společensky škodlivé, destruktivní a protispolečenské. Trávení volného
času se tak stává jednou z nejvýznamnějších složek životního stylu.
Je však nutno zdůraznit, a sociologické výzkumy to potvrzují, že trávení volného času není závislé jen na jedinci
samém, ale i na společnosti, ve které žije, poněvadž ta se prvořadým způsobem podílí na vytváření odpovídajících
podmínek pro jeho život, tedy i pro trávení volného času.
Volný čas je samozřejmě dáván do vztahu k pojmu rekreace. Tato vazba však nemusí být vždy zcela přesná. Pojem
rekreace je vyjádřením aktivní činnosti. Je odvozen z latinského recreare, což znamená obnovovat, znovu vytvářet. V
tomto smyslu jde tedy o zcela aktivní charakter pojmu. Naproti tomu však lze volný čas trávit zcela pasivním
způsobem. V tom případě se může jednat o pasivní odpočinek, což smyslu pojmu rekreace odporuje.
Jestliže tedy v oblasti regenerace existují dvě možnosti - pasivní a aktivní, potom je rekreace vyjádřením její aktivní
složky. Činnosti mající charakter rekreace jsou prováděny pouze ve volném čase, člověk se pro ně zcela svobodně
rozhoduje a očekává od nich příjemnou zábavu a rozptýlení." V nejširším slova smyslu spočívá význam rekreace ve
vytváření prostoru pro participaci na dané kultuře, pro realizaci zájmů, zálib a schopností, jakož i pro kultivaci všech
tvořivých sil člověka" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 154).
Obecný pojem rekreace se nám ovšem podle realizovaných aktivit člení. Rekreovat se je možno prostřednictvím
činností kulturně-uměleckých, intelektuálních, činností spojených se sociálními vztahy i činností pohybových. Každé
oblasti činností odpovídá i příslušná forma rekreace. Každá z nich se potom dále rozpadá na další složky podle
konkrétních realizovaných činností.
Mějte neustále na mysli, že tělocvičná aktivita je pouze jednou z možností jak vhodně naplnit volný čas. Vzpomeňte si,
jak jsme v prvních kapitolách řešili problematiku „podstaty tělesné kultury“.
11/17
29.1.2014
Kapitola
1.6.2 7.2.2 Charakteristika tělocvičné rekreace
Vyjdeme-li z výše provedených analýz, poznání různých funkcí tělocvičné aktivity, volného času i rekreace a jejich
podílu na životním způsobu, můžeme charakterizovat tělocvičnou rekreaci takto:
"Tělocvičná rekreace je druh tělocvičné aktivity s dominujícím rozvíjejícím a regenerativním zaměřením, prováděný
zájmově ve volném čase a působící na zdokonalování člověka tím, že prostřednictvím záměrně volených tělesných
cvičení, diferencovaných podle individuálních zájmů a potřeb (věk, zdraví, profese ..), zvyšuje jeho fyzickou,
psychickou a sociální úroveň, regeneruje pracovní sílu a kompenzuje negativní vlivy pracovního procesu i současné
civilizace. Vzhledem ke svému charakteru má výslovně prožitkový charakter. Jako jedna z významných složek rekreace
tak spoluvytváří všestranné předpoklady pro tvorbu člověka, prožívání života a optimalizaci životního režimu a stylu".
Vzhledem ke svému obsahu má tělocvičná rekreace vazbu nejen na regeneraci pracovní síly, ale i na činnosti nezbytně
nutné a na prožitky. V tom smyslu se dá říci, že je nejvšestrannějším druhem tělocvičné aktivity.
I když je ponechána na vůli jedince, stává se čím dál více věcí celé společnosti, poněvadž je jednou z podmínek jejího
celkového zkvalitnění. Týká se celé populace od nejútlejšího věku do nejvyššího stáří.
Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:
že se jedná o:
proces zaměřený na rozvoj a regeneraci,
realizovaný zájmově ve volném čase,
využívající specifických prostředků (tělesných cvičení),
kompenzující negativní vlivy současné civilizace.
1.6.3 7.2.3 Cíle tělocvičné rekreace
Cílem tělocvičné rekreace je tedy fyzický, psychický i sociální rozvoj a regenerace sil člověka spojený s kulturním
prožíváním volného času, vyúsťující ve schopnost člověka přizpůsobit se změněným podmínkám a na vysoké úrovni
realizovat všechny svoje individuální a společenské sociální role.
(Pozn.: Z výše uvedených analýz vyplývá, že pojem pohybová rekreace bude pojmem obecnějším, vyjadřujícím fakt, že
k rekreaci -jakožto zájmové, prožitkové a ve volném čase vykonávané činnosti- dochází jakoukoliv pohybovou činností.
V této obecné pohybové činnosti již nemůže plně docházet k účelné diferenciaci, tedy i její efekt bude nižší. I když se
výsledek pohybové rekreace odráží rovněž ve fyzické, psychické i sociální sféře člověka, vzhledem k nespecifičnosti
těchto činností je jejich výsledek obecnější a také méně účinný).
Vzhledem ke svému obsahu i cílovému zaměření patří tělocvičná rekreace mezi nejúčinnější a individuálně i
společensky nejžádoucnější druhy rekreace. Je přitom nutné mít na zřeteli, že každý druh rekreace je třeba realizovat
na co nejvyšší kulturní úrovni. To ovšem přímo souvisí s tvorbou odpovídajících podmínek.
Z hlediska optimálního a všestranného rozvoje člověka musíme počítat s tím, že je žádoucí jednotlivé druhy rekreace
spojovat. I když podle individuálního zaměření bude vždy určitý druh dominantní. S tímto požadavkem ovšem úzce
souvisí nutnost budování komplexních víceúčelových zařízení, ve kterých jsou různé druhy rekreace realizovatelné.
12/17
29.1.2014
Kapitola
Tělesná cvičení jsou svým rozsahem i různými možnostmi provedení velmi rozmanitá. Z toho vyplývá různorodost
obsahu a forem tělocvičné rekreace. Tato vnitřní rozmanitost se ještě umocňuje tím, že samo využití tělesných cvičení
je závislé na mnoha činitelích - charakter práce, vzdělání, věk, životní úroveň, životní prostředí, pohlaví atd. Všechny
tyto faktory určují charakter, rozsah a intenzitu prováděných činností.
Tělocvičnou rekreaci lze rozdělit podle tří základních kritérií:
1. Podle organizovanosti:
a) organizovaná
b) částečně organizovaná
c) neorganizovaná (spontánní)
2. Podle časové struktury:
a) každodenní
b) víkendová
c) dlouhodobá
3. Podle prostoru realizace:
a) sídliště, pracoviště, resp. domov
b) příměstské zařízení
c) rekreační oblast, zařízení mimo obec
Tělocvičná rekreace je relativně samostatným subsystémem s vlastními zabezpečujícími institucemi, hmotným a
finančním zabezpečením atp.
Tělocvičná rekreace je z hlediska celé dospělé populace nejdůležitějším druhem tělocvičné aktivity. Přestože je
individuálně i společensky velmi žádoucí a nutná, "...zůstává jejím charakteristickým rysem skutečnost, že její
realizace je zcela závislá na svobodném rozhodnutí každého občana" (HODAŇ,B.,1975,str.105).
Funkce, které tělocvičná rekreace plní, lze rozdělit do dvou skupin:
a) funkce rozvíjející,
b) funkce regenerativní.
ad a) Funkce rozvíjející je nutno chápat z hlediska základní premisy, kterou je naše veškerá činnost orientována na
rozvoj všestranného člověka. Všestrannost je přitom chápána jako schopnost adaptovat se a měnit své chování tak,
aby docházelo vždy k optimalizaci souladu s měnícími se podmínkami života (za podmínky přitom považujeme vnější
13/17
29.1.2014
Kapitola
podněty různého druhu, na něž člověk reaguje - od podnětů fyzických až po podněty intelektuální).
Funkce rozvíjející se potom realizují ve dvou úrovních. Ve všeobecné úrovni máme na mysli základní nespecifikované
předpoklady k individuálnímu a společenskému životu člověka. Ve speciální úrovni naopak usilujeme o rozvoj
specifických předpokladů podmíněných zvláštnostmi jednotlivých profesí i individuálními zvláštnostmi lidí. Zatímco první
úroveň se týká obecně zdraví, zdatnosti, výkonnosti, schopnosti apod., jsou v druhé úrovni rozvíjeny speciální kvality
odpovídající charakteru jedince a jím zastávaných sociálních rolí.
První úroveň se tedy odráží ve schopnosti člověka bez problémů vykonávat určitý objem činností, druhá úroveň se
odráží v jejich kvalitě.
ad b) Funkcemi regenerativními je zabezpečována obnova tvořivých sil člověka a odstraňovány, resp. vyrovnávány
škodlivé vlivy, které na člověka jako důsledek jeho interakce s prostředím působí. Pro regenerativní funkce jsou tedy
typické - obnova sil (převážně aktivním způsobem), kompenzace, příp. rehabilitace. Z hlediska účinnosti forem je
žádoucí, aby i regenerativní funkce působily v úrovni obecné a speciální (viz výše). V nich se potom odrážejí
předpoklady ke specifickým činnostem.
Funkce rozvíjející a regenerativní odpovídají objektivním potřebám jedince. Vyjádřením jeho individuálních zájmů jsou
potom potřeby subjektivní. Aby byla zabezpečena přitažlivost tělocvičné rekreace pro nejširší veřejnost, je třeba v
jejím obsahu sladit uspokojování subjektivních i objektivních potřeb člověka.
1.6.4 7.2.4 Úkoly tělocvičné rekreace
Formulovaný cíl tělocvičné rekreace i funkce, které v životě člověka plní, jsou systematicky uskutečňovány postupným
plněním již známých úkolů:
a) úkol zdravotní,
b) úkol vzdělávací,
c) úkol výchovný.
I když jsou na první pohled uvedené úkoly společné s tělesnou výchovou, je jejich obsah vzhledem k celkovému
zaměření tělocvičné aktivity odlišný.
Plnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace vychází jak z pojetí zdraví, tak ze samotné biologické a společenské
podstaty tělesných cvičení. I mechanismus jeho plnění a závislost na využívání přírodního prostředí jsou shodné.
Vzhledem k životním podmínkám, ve kterých se díky současné civilizaci každý člověk nachází, je však zdravotní úkol
tělocvičné rekreace úkolem prvořadým. Jeho postupné plnění se odráží v pojmech prevence, otužování, zdatnost... (viz
funkce rozvíjející) ale i regenerace, kompenzace, rehabilitace... (viz funkce regenerativní). Cílovou hodnotou je potom
zdraví, odpovídající již známé formulaci.
Prvořadost zdravotního úkolu nevyplývá jen ze zmíněných životních podmínek, ale i z časových možností. Tělocvičná
rekreace má mnohem větší možnost, než tělesná výchova, zabezpečit dostatečnou frekvenci a intenzitu tělesných
cvičení, aby mohl být zdravotní úkol splněn. Jedním ze základních předpokladů splnění tohoto požadavku je vytvoření
určitého návyku pohybového režimu jako základního návyku hygienického. Tento druh hygienického návyku je jednou
ze základních podmínek splnění zdravotního úkolu.
Vzhledem k tomu, že požadavky všech lidí nemohou být stejné, nemůže být ani stejné plnění zdravotního úkolu.
Konečný fakt je tedy zcela závislý na důsledné diferenciaci realizovaného procesu. Z hlediska pojetí zdravotního úkolu
potom nejsou pro diferenciaci postačující taková kritéria jako pohlaví a věk, ale je nutné respektovat kritéria
objektivních a subjektivních potřeb jednotlivců (viz výše). Jedině takto pojatá diferenciace může zabezpečit úplné
14/17
29.1.2014
Kapitola
splnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace.
Z hlediska konečného požadavku všestrannosti člověka je podstata vzdělávacího úkolu a její vazby na vzdělání vůbec
shodná pro tělocvičnou rekreaci i tělesnou výchovu. Stejné je i pojetí poznávací a praktické funkce realizované v
oblasti všeobecného a speciálního vzdělání.
Zásadní rozdíl však bude v základním pojetí vzdělávacího úkolu. Zatímco v oblasti tělesné výchovy obsahoval základní
sumu vědomostí a dovedností, umožňujících člověku vřadit se do společenského života, je obsahem vzdělávacího úkolu
v oblasti tělocvičné rekreace další rozvoj člověka, jeho permanentní tvorba, vytvářející adekvátní vztahy mezi jeho
úrovní a vyvíjející se úrovní společenského života.
Za základní, díky obsahu tělocvičné rekreace, považujeme pochopitelně vzdělání pohybové. To umožňuje člověku
optimálně reagovat na stále nově se vytvářející pohybové situace, které doprovázejí jeho společenský a individuální
život od práce po zábavu. Optimálnost řešení těchto situací potom významně ovlivňuje všechny oblasti jeho života a
intenzívně se projevuje v psychické sféře osobnosti (sebedůvěra, jistota apod.). V tomto smyslu pohybové vzdělání
velmi úzce navazuje na úroveň získanou v tělesné výchově.
Z této úrovně se vychází i v případě vzdělání rozumového, ale i jeho význam se v oblasti tělocvičné rekreace dále
zvyšuje. Je to způsobeno tím, že velká část populace zařazené do tělocvičné rekreace již má určitou životní zkušenost,
zastává konkrétní sociální role. Z hlediska významu vzdělávacího úkolu je velmi vhodná vazba tělocvičné rekreace na
rekreaci intelektuální, osvětovou činnost apod.
Tendence vzdělávacího úkolu vycházejí ze základních sociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Týkají se
především základních poznatků o tělocvičné aktivitě a jejím vlivu na:
samotného člověka (zdatnost, výkonnost, zdraví, životní a pohybový režim, strava, hygiena, aktivní stáří, kulturnost,
chování,...),
pracovní proces (pracovní výkonnost, regenerace sil, prevence a rehabilitace deformativních vlivů, práce a
odpočinek,...),
životní prostředí (změny prostředí, podmínky a důsledky, hypokinéze, devastace prostředí, vybavenost prostředí,...),
zábavu (aktivita, prožitkovost, kulturnost, proporčnost,...),
sociální vztahy (rodinné, mezilidské,...),
výchovu (působení na děti, rodinný kolektiv, etické hodnoty,...), apod.
Do všech těchto oblastí může tělocvičná rekreace vhodným způsobem zasahovat. Aby ovšem byl zásah odpovídající
očekávanému efektu, je nutné, aby byl tento druh vzdělání tělocvičnou rekreací průběžně plněn.
I ve výchovném úkolu shledáváme návaznost mezi tělesnou výchovou a tělocvičnou rekreací. Je to v souladu s cíli
výchovy obecně, jde tedy o vytváření hodnotových struktur, konkrétních mravních kvalit a způsobů chování
odpovídajících požadavkům na člena společnosti.
Zvláštnost je na rozdíl od tělesné výchovy v tom, že v tělocvičné rekreaci se pracuje ve velké míře s lidmi dospělými,
jejichž výchova je považována za ukončenou a kteří již také sami vychovávají. Tato "skutečnost" výchovy je však pouze
15/17
29.1.2014
Kapitola
zdánlivá (a vlastně jen formálně podmíněná), poněvadž díky rychlým změnám společenských a konkrétních životních
podmínek se natolik mění reakce lidí, že se odrážejí i ve změně jejich chování. Cílem výchovného úkolu je v tomto
případě nejen upevňování získaných norem a návyků chování, ale jejich další rozvoj, adekvátní měnícím se
podmínkám. Výchova tedy bude podobně jako v případě vzdělání zaměřena na:
samotného člověka (hierarchie hodnot, poslání člověka, jeho funkce...),
pracovní proces (pojetí práce, morální zodpovědnost...),
životní prostředí (postavení člověka v něm, zodpovědnost za ně...),
zábava (její význam, hodnota a funkce zábavy...),
sociální vztahy (vztahy ke společnosti, lidem, k vlastnictví, mezinárodní vztahy...),
výchova (její funkce, konkrétní možnosti...), apod.
U nedospělých účastníků tělocvičné rekreace je realizovaný výchovný úkol pokračováním a rozvíjením tohoto úkolu v
tělesné výchově.
Možnosti plánované a neplánované činnosti jsou pochopitelně shodné s tělesnou výchovou.
Obsah i rozsah jednotlivých úkolů tělocvičné rekreace je značně velký. Je nutno si však uvědomit, že je (aby
nedocházelo k formálnostem) jeho plnění žádoucí v naprosté shodě s možnostmi konkrétních tělesných cvičení a
situacemi, které jsou jimi navozovány. V tom případě má plnění všech úkolů zcela přirozený průběh a je samozřejmou
součástí celého procesu.
Tento charakter plnění jednotlivých úkolů je však zcela závislý na kvalitě pedagoga, který je vedením procesu pověřen.
Mezi jednotlivými úkoly musí být vytvářeny proporce (požadavek všestrannosti člověka!), takže je zcela neúnosná
nadměrná preference kteréhokoliv z nich. (V současnosti např. dochází k nadměrnému zvýrazňování zdravotního
úkolu, navíc při značné redukci možností jeho plnění).
1.7 Souhrn
V této kapitole jsme si:
definovali základní pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace,
charakterizovali cíle a úkoly tělesné výchovy a tělocvičné rekreace,
zavedli pojem volný čas.
tělocvičná rekreace, tělesná výchova, volný čas
1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR).
2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.
16/17
29.1.2014
Kapitola
1.10 Literatura
Autor: Galla, R. et Sedlář. L. a kol.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Základy socialistické pedagogiky
Autor: Hodaň, B ; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury
Autor: Choutka, M. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Společenské aspekty tělesné výchovy v socialismu
Autor: Kolektiv; Rok vydání: 1974 ; Titul: Pedagogika
Autor: Suchodolski, B.; Rok vydání: 1959 ; Titul: Wychowanie dla przyszlosci
Autor: Svoboda, B. ; Rok vydání: 1971 ; Titul: Sport a výchova
Autor: Sýkora, F.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Didaktika telesnej výchovy
Autor: Šprynar, Z.; Rok vydání: 1978 ; Titul: Úvod do teorie tělesné kultury
Autor: Teplý, Z. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Volný čas a pohybová rekreace. Teorie a praxe tělesné výchovy.
Č.11, 647-654
Testy ke kapitole
17/17
29.1.2014
Kapitola
8. Sport jako druh tělocvičné aktivity a prostředky TV, TcR a S (RNDr.Svatopluk
Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
Po prostudování následující kapitoly byste měli
být schopni:
1. Definovat pojem sport.
2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly
sportu.
3. Rozčlenit a charakterizovat prostředky
využívané při plnění cílů a úkolů
jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.
Základním předpokladem pro zvládnutí
následující kapitoly je přesná terminologická
orientace v jednotlivých pojetích členění
tělocvičné aktivity (viz. 7. a 8. kapitola)
1.3 Termín pro splnění
korespondenčního úkolu: viz
SYLABUS disciplíny(doporučený)
1.4 Maximální počet distančních
kreditových bodů: 15
V následující subkapitole se budeme zabývat
sportem jako druhem tělocvičné aktivity,
přesněji řečeno pojmem sport a jeho obsahem.
Pokusím se vás seznámit i s jinými
charakteristikami tohoto pojmu, cílem sportu i
jednotlivými úkoly. Jdeme na to.
1.5 8.1 Sport
Specifický druh tělocvičné aktivity, označovaný
pojmem sport, patří mezi ty činnosti, které
provázejí život člověka po velmi dlouhou dobu
jeho vývoje. I přes existenci určitých shodných
znaků je však třeba počítat s tím, že se v
různých etapách vývoje projevoval různým
způsobem a mnohdy je sporné, zda je či není
možno určitou soudobou činnost za sport
1/15
29.1.2014
Kapitola
považovat. To se týká jak různých soutěží a
specifických činností prováděných už v
nejstarších společnostech, tak různých soutěží a
zábav tělocvičného charakteru ve středověku i
novověku.
Srovnáme-li různé názory a teorie touto
problematikou se zabývající, je zřejmé, že
většina autorů se přiklání k tomu, že sport
vzniká na přelomu 18. a 19. stol a za místo jeho
vzniku je považována Anglie.
Různosti teorií odpovídá i samo používání pojmu
sport. Toto slovo je odvozeno z latinského
disportare, což v překladu znamená jakoukoliv
činnost zaměřenou na rozptýlení a zábavu, ať
již tělesnou či duševní. Jde o pojem velmi
rozsáhlý svým obsahem a terminologicky velmi
rozličně vnímaný.
Již dříve jsme ukázali, jak je celý vývoj tělesné
kultury úzce spjat s vývojem společnosti, s
jejími společensko - ekonomickými podmínkami.
To se pochopitelně týká i jednotlivých oblastí
tělesné kultury, týká se to i takového
specifického jevu jako je sport (vývoj sportu viz
historie TK).
V dnešní době se sport stal neoddělitelnou
součástí života společnosti. Je významným
společenským jevem, který se projevuje v
nejrůznějších úrovních a sférách.
Spjatost sportu se společenským životem se
projevuje i v rozdílnosti jeho charakteristik,
podmíněných různými přístupy, filozofickými
názory, členěním tělocvičné aktivity a jejími
vazbami na společenský život apod. Mnozí
autoři dokonce vyjadřují mínění, že současný
stav vědy nedovoluje vytvoření jakékoliv
integrované teorie sportu.
Podobnými úvahami jsme se zabývali již
v minulých kapitolách.
K určitým diferencím v charakteristice sportu
ovšem dochází i při obecné názorové
příbuznosti autorů. Ty potom vycházejí z názorů
na poslání sportu.
"Sport - pohybová hra, zábava původně
rekreačního charakteru, provozovaná na
čerstvém vzduchu, nyní pohybová činnost
jednak za účelem soutěžním, závodním,
tato se vyznačuje snahou po nejvyšším
tělocvičném výkonu (rekordu) a po
vítězství nad soupeřem podle pevných
mezinárodně platných pravidel"
(KOLEKTIV, 1964, str. 251).
"Sport je činnost založená na
organizovaném závodění, soutěžení,
snaze po nejvyšším výkonu, která nemá
2/15
29.1.2014
Kapitola
charakter pracovního nebo výrobního
procesu" (KOLEKTIV, 1972, str. 1139).
Všemi autory bez rozdílu je však sport
považován za významný společenský jev,
který "... proniká do všech oblastí
společenského života, jako je
zákonodárství, vztahy mezi rasami,
obchod, průmysl, rozvoj a hodnocení
morálních kvalit ..." (BOYLE, H., 1963,
str. 3-4).
V našich podmínkách představuje sport
specifický druh tělocvičné aktivity, který se
výrazně odlišuje od tělesné výchovy i tělocvičné
rekreace. Pro některé jiné systémy je naproti
tomu sport synonymem pojmů tělesná kultura i
tělesná výchova (opět opakování).
Našemu pojetí odpovídají např. charakteristiky
přednesené na citovaném semináři v Nymburce:
"Sport je cílevědomou organizovanou
pohybovou aktivitou, zaměřenou
individuálně k dosažení relativně
(nevrcholový, výkonnostní sport) či
absolutně (vrcholový sport) nejvyšších
sportovních výkonů, realizovaných v
regulérní soutěži... Sport je hrou,
ekvivalentem boje pro aktivní účastníky a
podívanou pro diváky" (HROZA, J.).
"Sport je oblastí, jejíž podstatou je
spontánní uspokojování pohybových a
výkonových potřeb jedince, jeho
seberealizace ve smyslu psychickém a
sociálním, charakterizované snahou po
dosažení nejvyššího výkonu" (MLATEČEK,
L.).
"Sport je specifickou oblastí tělesné
kultury, jejímž obsahem je spontánně
uspokojovaná potřeba pohybu, prožitku a
seberealizace jedince nebo kolektivu se
snahou po dosažení (relativně či
absolutně) nejvyššího výkonu nebo
vítězného výsledku" (SERBUS, L.).
I když jde o odpovídající obsahové
vymezení, nejsou zcela přesně vyjádřeny
vztahy k pohybu i k tělesné kultuře sport jako pohybová aktivita, oblast
tělesné kultury...
Obsahově podobnou, ale vzhledem k vazbám
přesnější charakteristiku uvádí CHOUTKA, M.
(1971, str. 121):
"Sport je specifickou oblastí tělocvičné
aktivity, jejímž obsahem je spontánně
uspokojovaná potřeba pohybu, prožitku a
seberealizace jedince, charakteristická
snahou po dosažení (relativně či
absolutně) nejvyššího výkonu".
3/15
29.1.2014
Kapitola
Znovu si přečtěte jednotlivé, výše uvedené
definice a pokuste se vyjádřit, v čem si jsou
jednotlivé charakteristiky blízké.
Nyní se pokusíme o shrnutí.
Porovnáme-li všechny uvedené charakteristiky,
vidíme, že se shodují v následujících pojmech:
spontánnost,
výkon,
soutěživost.
Nemůžeme však v případě sportu zcela
souhlasit s pojmem spontánnost. I když jde
často o činnost zcela dobrovolnou (zvláště
v počátcích činnosti), její uskutečňování, až již v
případě tréninku či vlastní soutěže, je přísně
organizováno, což pojmu spontánnost odporuje.
Aby byl sport zcela jasně odlišen od ostatních
tělocvičných aktivit, jsou určovány jeho
specifické znaky. CHOUTKA, M. (1974) považuje
za charakteristické znaky sportu následující:
a. sport je oblastí nevýrobní sféry,
b. sport je intenzivní pohybovou činností
specifického charakteru,
c. soutěživost.
Ad a) Sport, neprodukuje žádné materiální
hodnoty. Poněvadž je záležitostí volného času,
může se rozvíjet pouze na základě
dobrovolného zájmu občanů, kterým slouží k
uspokojování jejich individuálních potřeb
(fyzického, psychického, sociálního charakteru).
Přitom však tuto funkci překračuje tím, že
přispívá k všestrannému a harmonickému
rozvoji jedince, takže směrem ke společnosti
plní řadu všeobecných a specifických funkcí. V
procesu jeho uskutečňování je tak dosahováno
určitých hodnot, jimiž je obohacován život celé
společnosti.
Choutkovo pojetí
(Pozn.: Tento znak byl sice charakteristice
sportu odpovídající, ovšem v dnešní vrcholové
úrovni již má tendence, které mu zcela
neodpovídají).
Hovořit o sportu jako záležitosti volného času je
možno pouze u začínajících, resp. výkonnostních
sportovců. Vrcholoví sportovci naproti tomu
4/15
29.1.2014
Kapitola
využívají volný čas k regeneraci sil k novému
tréninkovému procesu (ani toto tvrzení však
nepovažuji za zcela pravdivé, protože
v současné teorii sportovního tréninku je
regenerace považována za součást
tréninkového procesu – pozn. Horák). Stejně tak
i otázka dobrovolnosti je rozhodující v
počátečních fázích; ve vrcholové i výkonnostní
úrovni ustupuje jiným zájmům, různým formám
zodpovědnosti atp.
Zamyslete se nad problémem „dobrovolnosti“
sportu. Lze vlastní sport (soutěže …) a přípravu
na něj (tréninkový proces …) ještě považovat za
činnost volnočasovou a dobrovolnou. Existuje
vůbec úroveň, na které bychom takto mohli
uvažovat.
V současné době je ve vrcholové úrovni
ohrožován i požadavek všestranného a
harmonického rozvoje jedince, poněvadž v
zájmu vysokého výkonu dochází k velmi úzké
specializaci. Tím jsou pochopitelně omezovány
funkce sportu, nejen směrem k jedinci, ale i
směrem ke společnosti. To potom souvisí i s
produkovanými hodnotami.
Nesporné klady, které s funkcí sportu
bezprostředně souvisí, jsou tedy současnými
tendencemi ohrožovány.)
Ad b) Sport je intenzivní pohybovou činností
specifického charakteru, která je realizována v
řešení symbolických, fiktivních situací. Charakter
sportovní činnosti je jako způsob řešení
uvedených situací přesně vymezen pravidly. V
těch se odráží i historický vývoj sportu. Jako
základní pravidlo, platné pro všechny účastníky
sportu, je vytvoření stejných podmínek.
Dodržování základního, i všech ostatních
pravidel, je základním principem sportovní etiky.
Zde Hodaň reaguje ve svých skriptech
následovně: „Tento znak zcela odpovídá
skutečnosti. Není však přesné použití pojmu
pohybová činnost, ve většině případů jde totiž o
tělocvičnou činnost, v některých případech o
jinou pohybovou činnost - sportovní kulečník,
sportovní rybářství, někdy dokonce - v případě
šachů, o činnost intelektuální... .“ a já dodávám,
že ani „intenzivní“ není zcela na místě (viz
intelektuální sporty).
Ad c) Výrazným znakem sportovní činnosti je
soutěživost. Ta je výrazem symbolického boje, v
němž sportovci uspokojují svoji potřebu
sebeuplatnění a seberealizace. Jedině v
soutěžení se může realizovat snaha po dosažení
nejvyššího výkonu. A právě dosahování
nejvyššího výkonu je dominujícím znakem
5/15
29.1.2014
Kapitola
sportu. Výkon je ten nejsilnější motiv, který činí
sport velmi přitažlivým zejména pro mládež a
nutí účastníky k velmi intenzivní a náročné práci.
Z uvedených znaků je zřejmé, že sport jako
specifická činnost přináší řadu hodnot
(fyzických, psychických i sociálních), důležitých
pro vývoj člověka i společnosti. Je vedle tělesné
výchovy a tělocvičné rekreace důležitým
společenským nástrojem, se svými specifickými
vazbami na jednotlivé oblasti života společnosti.
V těch je dominující vazba na sféru
prožitkovosti.
konec Choutkova pojetí
1.5.1 8.1.1 Charakteristika sportu
Vzhledem k dosud získaným poznatkům o
sportu můžeme vyslovit jeho následující
charakteristiku:
"Sport je specifická, přísně organizovaná
činnost tělocvičného i jiného pohybového,
technického či intelektuálního charakteru s
dominující výkonovou motivací a z ní vyplývající
prožitkovostí, realizující se v dosahování
absolutně či relativně maximálního výkonu v
přesně vymezených a kontrolovaných
podmínkách soutěže".
V některých svých oblastech se tedy sport
dostává mimo tělocvičnou aktivitu, je realizován
činnostmi jiného charakteru, aniž by byla
potlačena určující výkonová motivace,
soutěživost a vymezení podmínek.
Pokud jste došli až sem a stále se zamýšlíte nad
logikou našich definic-charakteristik, pak vám
výše uvedená Hodaňova definice nemůže
vyhovovat. Pokud se zabýváme členěním
tělocvičné aktivity, pak by se v definici sportu
neměl vyskytovat pojem obecnější. Ale pokud
bychom charakteristiku sportu zredukovali, pak
by věcně nebyla nově vytvořená charakteristika
věcně v pořádku. Jsme tedy nuceni na tuto
charakteristiku chtě nechtě přistoupit.
Poznámka
Máte snad jiný názor? Bude-li se vám chtít, tak
se pokuste o reakci. Rád si váš názor přečtu.
Na základě dosahované úrovně sport
rozdělujeme na:
sport vrcholový,
sport výkonnostní,
6/15
29.1.2014
Kapitola
sportovní výchovu mládeže.
ad a) Vrcholový sport je zaměřen na
dosahování absolutně nejvyšších výkonů. Je tedy
uskutečňován v nejvyšších národních a
mezinárodních soutěžích. Vzhledem ke své
náročnosti již nemůže být sférou volného času.
Doba, věnovaná této činnosti,se většinou rovná
době pracovní. Okruh účastníků vrcholového
sportu je omezen úrovní jejich předpokladů.
ad b) Výkonnostní sport je zaměřen na
dosahování relativně nejvyšších výkonů. Je
uskutečňován na úrovni nižších národních
soutěží. Je činností vykonávanou částečně ve
volném čase, pracovní doba je narušována jen v
nejnutnějších případech. Účastníci
výkonnostního sportu jsou dvojího druhu kategorie dorůstajících sportovců, tvořící zálohu
vrcholového sportu a kategorie těch sportovců,
kteří již přešli vrchol své výkonnosti, sportu jsou
však schopni se ještě věnovat.
ad c) Sportovní výchova mládeže je zaměřena
na výběr talentů a jejich přípravu k produkci
vrcholového (příp. výkonnostního) sportu. Tato
příprava je pochopitelně záležitostí volného
času, ovšem vzhledem k její náročnosti
organizačně ovlivňuje i čas pracovní
(vyučování). Sportovní příprava mládeže má
vlastní strukturu.
S výše uvedeným členěním jsme se již setkali
v 5 kapitole – Systémové přístupy k TK. Zde
jsem se zaměřil na částečné objasnění
zaměření těchto subsystémů.
1.5.2 8.1.2 Cíl sportu
Po přečtení charakteristiky sportu je zřejmé, že
cíl sportu spatřujeme v dosahování maximálních
výkonů ve zvolené specializaci.
Přes svůj nesporný individuální i společenský
význam se v současné době ve sportu projevují
i mnohé negativní tendence, které jsou
důsledkem neadekvátního zvýraznění požadavku
maximálního výkonu a vítězství v soutěži.
Různými okolnostmi podmíněný požadavek
"výkon, resp. vítězství za každou cenu"
pochopitelně přináší deformativní účinky
působící nejen na sport obecně, ale i na
sportovce a jejich sociální prostředí. Mezi tyto
deformativní vlivy můžeme zařadit nadměrnou
komercionalizaci sportu, různé druhy "lanaření",
doping, finanční machinace, porušování fair play
7/15
29.1.2014
Kapitola
apod. Mnohé z těchto deformativních vlivů se
výrazně projevují v oblasti fyzického i
psychického zdraví sportovců, působí negativně i
ve sféře sociální. Všechny jsou však v zásadním
rozporu s etikou. Nejen etikou sportovní, ale i s
etikou v tom nejširším slova smyslu.
Zvláštností sportu je na rozdíl od ostatních
tělocvičných aktivit skutečnost, že se v něm
člověk může realizovat ve dvou naprosto
odlišných úrovních, odpovídajících různým
sociálním rolím - v sociální roli sportovce a v
sociální roli diváka. Analýza těchto sociálních rolí
je předmětem specifických disciplín (teorie
sportu, psychologie sportu, sociologie sportu). Z
hlediska tělesné kultury je zajímavé, jak se
projevují ve vztahu k jednotlivým oblastem
společenského života.
1.5.3 8.1.3 Úkoly sportu
Stanovené cíle a formulované funkce sportu
jsou podobně jako v ostatních druzích tělocvičné
aktivity uskutečňovány postupným plněním:
úkolu zdravotního,
úkolu vzdělávacího,
úkolu výchovného.
I když je označení jednotlivých úkolů shodné s
tělesnou výchovou i tělocvičnou rekreací,
dochází v oblasti sportu k výrazným
specifikacím.
Vyjdeme-li z již známého pojetí zdraví, potom
je zřejmé, že vzhledem k husté frekvenci a
vysoké intenzitě sportovních (tréninkových)
činností bude problém zdraví významně
zdůrazněn. Je to pochopitelně způsobeno
enormními nároky na organismus sportovce.
Uvedená intenzita působení má ovšem určité
hranice, které významně ovlivňují konkrétní
naplňování zdravotního úkolu.Za optimálních
podmínek (respektování věkových zvláštností,
momentálního stavu sportovce,...) můžeme
souhlasit s tím, že zdravotní úkol je naplňován
významněji než v ostatních druzích tělocvičné
aktivity. Úroveň optimálních podmínek však
přitom musí být velmi přísně kontrolována. (V
každém případě je však kvalita zdraví
podmínkou sportu.)
V opačném případě se zdravotní úkol dostává
8/15
29.1.2014
Kapitola
do zcela jiné podoby a spočívá v prevenci, příp.
kompenzaci a odstraňování možných deformací.
Je to tehdy, když požadavek výkonu a vítězství
potlačí všechny ostatní aspekty, které jsou pro
sport typické. Potom se setkáváme s takovými
pojmy jako je předčasná specializace,
jednostrannost, neodpovídající dávkování,
neléčená zranění, příp. doping apod. Přítomnost
těchto jevů ve sportu ovšem přímo zdraví
sportovce ohrožuje a obsah zdravotního úkolu
potom není v rozvoji zdraví, ale v jeho ochraně.
Vzhledem k náročnosti jednotlivých úrovní
sportu je možno tyto negativní tendence
pozorovat především v úrovni vrcholového
sportu. Můžeme se však s nimi setkat i na
úrovni sportu výkonnostního a dokonce i ve
sportovní přípravě mládeže. Nedodržováním
některých specifik sportu tedy může ztrácet
zdravotní úkol svůj původní obsah.
Považujeme-li za základní požadavek
všestrannost člověka, potom je podstata
vzdělávacího úkolu ve sportu a jeho vazby na
vzdělávání obecně podobná jako v tělesné
výchově a tělocvičné rekreaci. Ovšem vzhledem
k vyhraněnému požadavku specializace dochází
k určitým odlišnostem, které se projevují v
pojetí poznávací a praktické funkce realizované
v oblasti všeobecného a speciálního vzdělání.
Zásadní rozdíl vidíme v samotném pojetí
vzdělávacího úkolu. Zatímco v tělesné výchově
šlo o sumu základních vědomostí a dovedností,
v tělocvičné rekreaci o další zdokonalování
člověka, je obsahem vzdělání v oblasti sportu
suma speciálních dovedností a vědomostí,
odpovídajících konkrétní disciplíně. Z hlediska
maximální účinnosti specializace je nutno
speciální vzdělání (včetně pohybového) stavět
na ukončeném vzdělání všestranném. To ovšem
s ohledem na věk začínajících sportovců není
vždycky možné, takže požadovaná specializace
musí být doplňována nutnou všestranností
(tento požadavek se pochopitelně odráží i v
oblasti zdravotní).
Existující diferenciace jednotlivých disciplín
podmiňuje také diferenciaci příslušného
vzdělání, které ovšem musí mít určitý společný
základ, odpovídající obecné problematice
sportu.
Důležitým pro orientaci vzdělávacího úkolu ve
sportu je již zmíněný poznatek, že tendence
vzdělávacího úkolu vycházejí ze základních
sociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Ve
sportu to tedy neznamená pouhé zaměření na
obsahově omezenou sociální roli sportovce
(specialisty na určitou disciplínu), ale
respektování i rolí ostatních - člena určité
společnosti, člena rodiny, reprezentanta státu
9/15
29.1.2014
Kapitola
apod.
Vzhledem k tomu, že sportovec je nejen
centrem pozornosti, ale i příkladem zejména
pro mládež, sehrává důležitou roli v sociálních i
mezinárodních vztazích apod., je nutno
vzdělávací úkol zaměřit na všechny ostatní role,
které s dominantní rolí sportovce souvisí. To
potom vyžaduje i určitý rozsah obecného
vzdělání, kulturní úrovně, jazykových znalostí
atd. Je to významná složka vzdělávacího úkolu,
která je pro sport specifická. Bohužel ne vždy
doceněna a realizována.
Na sportu se vedle sportovce, který je jeho
realizátorem, podílí i divák, který je jeho
konzumentem i tvůrcem příslušného prostředí a
spolutvůrcem výkonu. Vzdělávací úkol se tedy
projevuje nejen ve vztahu ke sportovci, ale jeho
prostřednictvím i ve vztahu k divákovi. Realizuje
se, na rozdíl od sportovce, pouze v sumě
získaných vědomostí.
Do vzdělávacího úkolu tak vedle činitelů,
působících na sportovce, vstupují i samotní
sportovci a organizace, působící na diváka.
I ve sportu je nutno při realizaci výchovného
úkolu vycházet ze základních cílů obecné
výchovy - vytváření hodnotových struktur,
konkrétních mravních kvalit a způsobů chování.
Jestliže v tělesné výchově šlo o navozování
základních úrovní, v tělocvičné rekreaci o jejich
další rozvoj a přizpůsobování měnícím se
podmínkám, dostává se i ve sportu výchovný
úkol do specifické funkce odpovídající náročnosti
této činnosti.
Sport je svojí podstatou (časová náročnost,
fyzická, psychická i sociální náročnost,
konfliktnost, zodpovědnost,...) velmi náročný na
morální i volní kvality sportovce. V tomto smyslu
má tedy zřetelný výchovný charakter, vyplývající
přímo z mechanismu samotného sportovního
procesu. Při zabezpečení optimální úrovně
existujících podmínek (trenéři, funkcionáři,
rozhodčí, ekonomické zabezpečení, vzájemné
vztahy..) je velmi intenzivním výchovným
činitelem. Možnosti činnosti plánované i
neplánované jsou stejné jako v tělesné výchově,
přičemž v oblasti neplánované vystupují v
mnohem vyhraněnější podobě. Jestliže ale
dojde k jakékoliv disproporci, ať už v
optimalizaci podmínek nebo v neúměrném
přeceňování výkonu nad ostatními aspekty
sportu apod., dochází k posunu výchovného
úkolu do zcela jiné úrovně (podobné s úkolem
zdravotním). Výchovný úkol se potom dostává
do sféry navozování mravních kvalit, do sféry
prevence, kompenzace, příp. odstraňování
výchovných deformací projevujících se v
záporných projevech chování sportovců. Tento
10/15
29.1.2014
Kapitola
aspekt výchovného úkolu je velmi vážný,
poněvadž vlivem různých okolností mohou být
deformativní vlivy velmi intenzivní.
Do vlastního plnění výchovného úkolu ovšem
vstupuje i sportovec a dokonce i divák. Tento
jejich vstup vyplývá z jejich vzájemného vztahu.
Sportovec, který je pro diváka vzorem svým
výkonem, zdatností apod., představuje,
zejména pro mladou generaci, i vzor chování,
které je napodobováno. Jakékoliv záporné
chování sportovce (i v soukromém životě), je
velmi intenzivně vnímáno a přenášeno na
diváka. Naopak divák svými reakcemi může
zásadně ovlivňovat chování sportovce,
projevující se v průběhu sportovního výkonu.
Tato výchovná vazba sportovce a diváka je
velmi významná, poněvadž vychází ze základní
vazby sportovec - divák, která je pro sport
typická.
Všechny uvedené úkoly, ve sportu realizované,
jsou značně rozsáhlé a obsahově proti ostatním
druhům tělocvičné rekreace velmi specifické. A
právě v tom specifiku je skryta nejen obtížnost
splnění všech úkolů, ale i nebezpečí jejich
deformace, vyplývající z negativních vlivů
existujících možných podmínek.
Zamyslete se nad vnímáním výchovného úkolu u
jednotlivých druhů tělocvičné aktivity a proveďte
srovnání.
1.6 8.2 Prostředky tělesné
výchovy, tělocvičné rekreace a
sportu
K uskutečňování rozdílných cílů jednotlivých
druhů tělocvičné aktivity je používáno
prostředků, které jsou pro všechny uváděné
druhy sice společné, ale jejich konkrétní použití
je vzhledem ke specifičnosti cílů diferencované.
Počítáme mezi ně:
tělesná cvičení,
přírodní síly,
všeobecně výchovné prostředky.
Uskutečňovaný pedagogický proces je tím
optimálnější, čim komplexněji uvedené
prostředky působí. Jako řídící je přitom ovšem
prostředek specifický, kterým jsou tělesná
cvičení.
1.6.1 8.2.1 Tělesná cvičení
Tělesná cvičení považujeme za základní,
specifický prostředek tělesné výchovy, tělocvičné
rekreace i sportu. Především na nich je závislé
11/15
29.1.2014
Kapitola
splnění pohybového obsahu daného cíle i
způsob ovlivňování oblasti psychické a sociální.
Podle daného cíle se ovšem mění i způsob
realizace tělesných cvičení, tedy společný základ
se v realizaci diferencuje podle způsobu
využívání a cílového zaměření. V tělesné
výchově tak tělesná cvičení získávají převážně
charakter formativní a vzdělávací, ve sportu
výkonnostní a soutěživý, v tělocvičné rekreaci
preventivní, regenerativní a zdokonalovací
(rozvojový).
Uvedené možnosti diferenciace vycházejí ze
samotné podstaty tělesných cvičení, která jsou
charakterizována jako záměrné, volní,
konkrétně motivované a účelné pohybové
jednání (podrobněji o tělesných cvičeních viz
antropomotorika) zaměřené na splnění cílů a
úkolů tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a
sportu.
Vyhledejte definici pojmu tělesné cvičení.
1.6.2 8.2.2 Přírodní síly
Působení přírodních faktorů - slunce, vody a
vzduchu - označujeme pojmem přírodní síly.
Považujeme je za významný prostředek, který
je nutno využívat ve všech druzích tělocvičné
aktivity.
Přírodní síly působí v těsné návaznosti na
tělesná cvičení a jejich vliv můžeme sledovat v
těchto rovinách:
Prohloubení účinku tělesných cvičení na
lidský organismus (viz zdravotní úkol).
Využívání zdravého prostředí a jeho
produktů umožňuje změny, ke kterým v
lidském organismu dochází (blíže viz
fyziologie tělesných cvičení, hygiena...).
Přírodní prostředí je důležitým faktorem
otužovacím. Tělesná cvičení, realizovaná
v přírodním prostředí, zvyšují schopnost
adaptace organismu na prostředí.
Mechanismus této specifické adaptace
spočívá v reflexní reakci kožní
termoregulace na měnící se podmínky
(blíže viz fyziologie, hygiena...). Přírodní
prostředí přispívá k bezprostřední
ochraně organismu před onemocněním i
k vlastnímu rozvoji důležitých orgánů
(blíže viz hygiena).
Přírodní prostředí má významný vliv na
upevňování morálních a volních kvalit
člověka. Je to dáno zvýšenými nároky,
které vyplývají z realizace tělesných
cvičení v přírodních podmínkách, v jejich
změnách, nepřízni atp. (přírodní
prostředí tak může působit jako
překonávaná obtížná překážka - nejen
tvar terénu, ale i mráz, vítr, mlha,
vedro..).
Nadmíru významný je vliv přírodního
12/15
29.1.2014
Kapitola
prostředí na rozvoj estetického vnímání,
čímž je umocňován vliv tělesných cvičení
na celkovou kultivaci člověka.
Možnosti přírodního prostředí jsou opět různě
využívány podle konkrétního druhu tělocvičné
aktivity. Jiné je jejich využití v tělesné výchově,
tělocvičné rekreaci i sportu. I tato diferenciace
je závislá na formulaci příslušných cílů a jim
odpovídajících úkolů.
Uveďte na příkladu jak může přírodní prostředí
přispívat k zesílení účinku tělesných cvičení.
1.6.3 8.2.3 Všeobecně výchovné
prostředky
Tyto prostředky, jak vyplývá z jejich názvu, jsou
využívány v různých oblastech lidského života.
Mají výrazně výchovné zaměření a jejich využití
vychází ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými
složkami výchovy.
I jejich využívání je diferencováno podle daných
cílů a jim odpovídajících úkolů.
Nejširší použití je v oblasti tělesné výchovy, jejíž
charakter je formativní a vzdělávací. Vyplývá z
konkrétní realizace vztahů mezi tělesnou
výchovou a ostatními složkami výchovy i z
charakteristiky tělesné výchovy a jejího
výchovného úkolu (blíže viz teorie výchovy,
didaktika, didaktika tělesné výchovy).
Jestliže má uplatnění všeobecně výchovných
prostředků v tělesné výchově obecný charakter,
je v oblasti tělocvičné rekreace a sportu jejich
uplatnění specifičtější, závislé na konkrétně
vzniklých podmínkách a z nich vyplývajících
možností a požadavků (viz výchovné úkoly v
tělocvičné rekreaci a sportu).
Mezi všeobecně výchovné prostředky počítáme:
vzdělání, mimotřídní práci, účast na
soutěžích a ostatních výchovných akcích,
působení televize, rodinné výchovy,
společenských organizací, zájmových
organizací...,
učebnice a ostatní písemné materiály,
veřejně prospěšnou práci, práci v
zájmových organizacích, hospodaření s
individuálním i společným majetkem,
soutěžení...,
výchovné využití předmětu a jeho
obsahu,
pravidla osobní a společenské hygieny,
pravidla zdravého životního stylu,
životospráva, chování...,
celkovou situaci (konkrétně
13/15
29.1.2014
Kapitola
navozovanou), chování pedagoga, jeho
vystupování...,
překonávání momentálně nejtěžších
úkolů, stálé sebezapírání, pravidelný
denní pořádek, dodržování přijatých
zásad a předsevzetí, napodobování
vzorů, vystříhání se špatné společnosti,
akceptování společenských norem,
aktivní naplňování volného času...
(Blíže o všeobecně výchovných prostředcích viz
teorie výchovy, o možnostech jejich využití viz
didaktika).
1.7 Souhrn
V této kapitole jsme si:
1. definovali pojem sport,
2. charakterizovali cíle a úkoly sportu,
3. charakterizovali prostředky využívané při
plnění cílů a úkolů jednotlivých druhů
tělocvičné aktivity.
sport, prostředky (TV, TcR a S), tělesná cvičení
1.9 Kontrolní úkol 3.
1. Definujte pojmy Tělocvičná rekreace a
Pohybová rekreace (TcR a PR).
2. Vyjádřete rozdíl mezi pojmy TcR a PR.
3. Vyjádřete rozdíl mezi pojmem Tělesná
výchova a Sport.
4. Vyjmenujte prostředky, které využívají
jednotlivé druhy tělocvičné aktivity.
&task_id=1876&DBOUND ?>&task_id=1876&;task_id=1876&img border="0"
alt="Korespondenční úkoly" width="50" height="50"
src="http://unifor.upol.cz/ftk/UNIFOR/template/default/images/text_icons/6d.gif"
/>
1.10 Literatura
Sport: Mirror of American life (Boyle, H.)
Společenské aspekty tělesné výchovy
v socialismu. (Choutka, M. a kol.)
Stručné základy teorie sportu. (Choutka, M.)
Teorie tělesné kultury II. (Hodaň, B.)
14/15
29.1.2014
Kapitola
Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)
Malý encyklopedický slovník. (Kolektiv)
Testy ke kapitole
15/15
29.1.2014
Kapitola
9. Tělesná kultura v životním stylu (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
1. Charakterizovat pojem životní styl.
2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel.
3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.
Obecná orientace v pojmech volný čas a životní styl.
V dnešní lekci se zaměříme na pochopení problematiky podílu tělocvičných aktivit a ještě obecněji tělesné kultury na
současném životě naší populace. Dále se pokusím nastínit problematiku volnočasových aktivit.Bude dobré, když se i
naučíte tyto základní pojmy definovat. Pojďme do práce.
1.5 9.1 Životní styl
V prvé řadě se pokusíme charakterizovat pojem životní styl, protože bez jeho přesného vymezení není možné
odpovídajícím způsobem správně pochopit podíl TK na životním stylu.
Životní styl jako objektivně existující společenský jev je podmíněn řadou činitelů. Můžeme mezi ně zařadit:
historický charakter dané společnosti,
změny výrobního procesu,
konkrétní postavení člověka, sociální skupiny či třídy v dané společnosti,
životní úroveň.
Z uvedené podmíněnosti potom vyplývá, že:
chápání a definování životního stylu je filozoficky podmíněno,
hovoříme-li o životním stylu, musíme mít na mysli životní styl v konkrétní době, konkrétní společnosti, konkrétní
skupiny...
1/11
29.1.2014
Kapitola
Životní styl musíme chápat jako neustále se vyvíjející objektivní realitu. Nejedná se o nic neměnného. Má svoji vlastní
dynamiku, která mění jeho kvalitu i v rámci historicky definované společnosti. Každé etapě společenského vývoje
odpovídá určitý charakter životního stylu jako výsledek historického procesu.
Na čem je tedy závislý konkrétní životní styl? S určitostí na:
způsobu tvorby a reprodukci života,
podílu na řízení společenských procesů,
úrovni překonání protikladů mezi prací a volným časem (sféra nutnosti x sféra svobody),
úrovni sblížení společenských a individuálních hodnot,
druzích vykonávané činnosti, způsobu jejího vykonávání a vzájemných proporcích mezi nimi,
zpětném působení životního stylu na kvalitu daného individua, skupiny, třídy, společnosti.
Pokuste se zamyslet nad jednotlivými, výše uvedenými, odrážkami a pokuste se uvést konkrétní příklady závislostí.
Pokud se týká obsahové stránky životního stylu, většina autorů do její struktury zahrnuje:
soustavu činností ve všech sférách života,
tvorbu a uspokojování životních potřeb,
soustavu všech sociálních a životních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činností vstupují,
systém všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti podmíněny.
Jestliže na jedné straně hovoříme o konkrétním životním stylu individua či skupiny, musíme mít na druhé straně také
na mysli životní styl jako "normu", jako odraz dosažené úrovně dané společnosti. Tato norma se potom stává cílem, k
němuž směřuje tvorba konkrétního životního stylu. Uvedená vazba mezi normou, ideou a skutečností je naprosto
nutná, poněvadž jedině tak může dojít k začlenění normy do konkrétní tvorby životního stylu.
Pokuste se nalézt ve svém okolí konkrétní příklady vnímání životního stylu jako nějaké cílové normy.
Chápete nyní rozdíl mezi individuálním pojetím životního stylu a pojetím normovým. Každý z nás se v těchto dvou
dimenzích neustále pohybuje. Pokusme se tedy definovat pojem životní styl.
Definice
pojmu
životní styl
Životní styl můžeme charakterizovat jako historicky určenou formu života, ve které individuální společnost
reprodukuje svoji existenci, zaměřenou na vědomé hledání a utváření kvalitativně vyšších životních forem a hodnot,
které co nejúplněji odrážejí objektivní rysy interindividuálních společenských vztahů a jsou projevem ideových,
etických a ostatních principů v činnostech lidí.
Formulace životního stylu jako normy i jeho konkrétní projev odpovídá systému hodnot dané společnosti, skupiny a
jednotlivce. Jestliže je cílem společnosti rozvoj osobnosti a zebezpečení životní pohody, potom se tento cíl stává
základní směrnicí pro tvorbu životního stylu. A sám životní styl je tak konkrétním způsobem rozvoje lidské osobnosti.
Do jaké míry se tělesná kultura na tvorbě životního stylu podílí, lze dedukovat ze všech poznatků, které dosud o
tělesné kultuře známe.
2/11
29.1.2014
Kapitola
Nyní se můžeme zaměřit na vyjádření podílu tělesné kultury na životním stylu.
1.6 9.2 Volný čas jako fenomén životního stylu
Z prováděných analýz vyplývá, že důležitým ukazatelem životního stylu je množství volného času a způsob jeho
využívání. V celém dosavadním období individuálního i společenského vývoje je volný čas chápán jako protiklad času
pracovního, určený k libovolnému použití.
Problém volného času není historickou novinkou. S vývojem společnosti se však mění nejen jeho množství, ale i
poslání, a tím i způsob jeho naplňování.
Vzhledem k historickému vývoji i současnosti je velmi variabilní především množství volného času. Souvisí
pochopitelně především s délkou pracovní doby, délkou dovolené, hranicí důchodového věku apod. To jsou podmínky,
které se výrazně mění teprve s narůstající intenzitou vědeckotechnického rozvoje, ale i s úrovní společenského
uspořádání. Vzhledem k těmto podmínkám můžeme konstatovat velké rozdíly nejen ve srovnání s minulostí, ale i v
současném srovnání různých států. Množství volného času narůstá pochopitelně i zkracováním času mimopracovního.
I tato podmínka je závislá na úrovni vědeckotechnického i společenského rozvoje.
Rozsah volného času i způsob jeho využívání jsou závislé na dosaženém stupni rozvoje společnosti, na výrobním
způsobu, na úrovni hospodářského a kulturního rozvoje. V jejich rámci se potom uplatňují ekonomické aspekty
(nutnost práce "navíc"), tradice, bydliště, vzdělání atd. Hovoříme tedy o politických a sociálních aspektech volného
času.
Prostorem, který je dán rozsahem volného času, jsou podmíněny i možnosti naplňování, odpovídající příslušným
funkcím. Chápání funkcí volného času je historicky, společensky, ale dokonce i individuálně podmíněno. Takže
můžeme i uvnitř dané společnosti nalézt různé interpretace, které však mají velmi zredukovaný charakter.
Funkce
volného
času
V souladu s komplexním chápáním osobnosti respektujeme tyto funkce volného času:
Funkce rozvíjející (zaměření realizovaných činností na všestranný vývoj osobnosti, permanentní zdokonalování
člověka, rozvoj jeho tvůrčích sil, zvyšování kulturnosti...).
Funkce regenerační (obnova pracovní síly, využívání hodnot aktivního odpočinku, prevence a kompenzace
negativních vlivů pracovního i mimopracovního života...).
Funkce prožitková (navozování kladných prožitků, odreagování, "prožívání" života...).
Volný čas je tedy chápán jako významný prostor využitelný pro odpočinek, rozvoj a další zdokonalování člověka. Je
zajímavé, že do určité míry je podobné chápání volného času známé již z dávné historie. Částečně podobným
způsobem byly funkce volného času formulovány již v Platónově a Aristotelově škole. Jejich chápání volného času bylo
pochopitelně v souladu s uznávanou filozofií a stavem vyhraněně třídní společnosti. Volný čas se týkal pouze
svobodných občanů. Jenom ti směli být voleni do různých funkcí. Zájmem společnosti přitom bylo, aby funkce
zastávali pouze lidé nejschopnější. Proto měl volný čas, kterým příslušníci svobodné vrstvy disponovali, sloužit k jejich
permanentnímu zdokonalování, ke zvyšování jejich úrovně. Tento, s určitými omezeními, velmi racionální názor
pochopitelně prodělal v dalším vývoji značné změny. Ty se týkaly a týkají nejen jeho množství, ale i zaměření,
způsobu využívání, podmínek apod.
Jestliže v posledních desetiletích konstatujeme nebývalý nárůst volného času, lze vzhledem k urychlujícímu se
vědeckotechnickému rozvoji očekávat jeho další růst (zkracování týdenní pracovní doby, zvětšení délky dovolené,
rozvoj služeb apod.). V naší současné společnosti je volný čas důležitou součástí individuálního i společenského
života. Poskytuje dostatek prostoru pro nejrůznější činnosti, jejichž výběr je podmíněn společenskými podmínkami i
individuální úrovní, vlivem prostředí, apod. V každém případě může být konkrétní naplnění volného času individuálně i
společensky velmi prospěšné (to je skutečný cíl), ale naopak někdy dokonce i protispolečenské. Škála činností ve
3/11
29.1.2014
Kapitola
volném čase realizovatelných je velmi rozsáhlá nejen svým množstvím, ale i svojí hodnotou.
Za hlavní rysy volného času můžeme počítat:
Rysy
volného
času
Svobodu volby činností. Volba konkrétních činností je výsledkem svobodné vůle a rozhodnutí individua v
souladu s podmínkami, které má k dispozici. Odpovídá tedy jeho vůli, zájmu, potřebám a cílům Ty jsou
ovlivňovány jeho mentalitou, rodinnými podmínkami, zdravotním stavem, vlastnostmi atp.
Nezainteresovanost na jakémkoliv ekonomickém efektu. Tento aspekt je typický právě pro volný čas. Jeho
hlavním rysem není ekonomický zájem jednotlivce. Jakákoliv činnost, jejímž výsledkem je konkrétní
ekonomický zisk, již prakticky nezapadá do sféry volného času. A to bez ohledu na skutečnost, že je
vykonávána mimo pracovní čas. (Ekonomická zainteresovanost na činnostech ve volném čase má jiný
charakter. Vyplývá ze skutečnosti, že regenerativní a rozvojový účinek volného času kladně ovlivní pracovní
výkon jednotlivce a jeho ekonomický efekt).
Možnost libovolného přerušování činnosti. Protože činnosti vykonávané ve volném čase mají vysloveně
individuální charakter, lze je libovolně přerušovat v souladu s momentálními zájmy, potřebami, ale i díky
náhodě apod. Je pochopitelné, že se tím snižuje dosažení stanovených cílů volného času. Tento rys je však
pro volný čas typický a je zcela protichůdný ve srovnání s činnostmi vykonávanými v čase pracovním a
mnohými činnostmi v čase mimopracovním.
Poněvadž je volný čas stále významnější objektivní realitou a jeho odpovídající naplňování individuálním i
společenským zájmem, stává se stále více součástí politiky státu.
Vzhledem k významu volného času lze úkoly společnosti formulovat takto:
1. vytvořit takové podmínky pro život člověka, aby co největší část doby mimopracovního času měla charakter
času volného,
2. vytvořit takové podmínky pro realizaci volného času, aby zajišťovaly co nejvyšší míru uspokojení potřeb a
zájmů občanů,
3. ve vytvořených podmínkách a nabízených činnostech slaďovat individuální i celospolečenské potřeby a zájmy.
Úkoly
volného
času
1.7 9.3 Podíl tělesné kultury na životním stylu různých skupin obyvatel
Analýzou historického vývoje i současné situace docházíme k závěru, že tělesná kultura je jedním z významných
činitelů utváření životního stylu jedince i celé společnosti. Tento závěr je ovšem vysloven s vědomím, že dochází ke
značným diferenciacím, ovlivněným různými podmiňujícími činiteli.
Jestliže jsme konstatovali, že realizovatelných možností naplnění volného času je těžko vyčíslitelné množství, potom
je nutno zdůraznit, že mezi společensky i individuálně nejhodnotnější patří tělocvičná aktivita. Na tomto základě byl
také charakterizován vztah mezi volným časem a tělesnou kulturou.
Za hlavní, řídící oblast tělesné kultury považujeme oblast tělocvičné aktivity. Z charakteristiky jejích druhů vyplývá, že
nejzávažnější vztahy k životnímu stylu a volnému času musíme hledat u tělocvičné (resp. pohybové) rekreace.
Realizace tělesné výchovy jako součásti povinného vzdělání se svojí formativní a informativní funkcí týká tohoto
vztahu zprostředkovaně (ve smyslu přípravy na budoucí život). Přestože se však sama na životním stylu ani volném
čase přímo nepodílí, připravuje žáky k racionálnímu způsobu jeho využívání. Tyto vztahy jsou omezeny i u sportu (ve
smyslu výkonnostním i vrcholovém), poněvadž odpočinek po tréninkovém zatížení je uskutečňován jinými činnostmi
než tělocvičnými. Je přitom součástí volného času, který zbývá po tréninku. Přesto však pozorujeme, že intenzivní
sportovní činnost velmi významně celkový životní styl ovlivňuje, ovšem jen u velmi malé části obyvatel.
Nejvšestrannějiší vztahy můžeme nacházet v případě tělocvičné rekreace. Je to dáno její podstatou, rozvíjející,
regenerativní a prožitkovou funkcí, vazbou na volný čas i její schopností zainteresovat co největší množství obyvatel.
4/11
29.1.2014
Kapitola
Jestliže nacházíme významné vztahy mezi tělesnou kulturou a životním stylem, ještě to neznamená, že tyto vztahy
existují zcela automaticky a ve všech vrstvách obyvatelstva na stejné úrovni. Tak, jak je diferencován životní styl
obecně, tak je diferencován i podíl tělesné kutlury na něm. Příčiny diferenciace jsou podobné jako u životního stylu,
jsou však umocněny velkým podílem volní složky (tělesný pohyb jako činnost "nepohodlná", tělesná cvičení znamenají
"únavu" po únavné práci apod. - tyto názory a pocity musí člověk v období získávání určitého návyku vůlí překonávat).
Pokuste se vyjmenovat podmiňující činitele, jež se budou podílet na množství volného času u různých skupin
obyvatelstva.
1.8 9.4 Využití volného času u různých skupin obyvatel
Existence volného času je sice žádoucí realitou, ovšem stává se málo významnou tehdy, když nedojde k jeho
očekávanému obsahovému naplnění. Objektivně existující volný čas je tedy kladnou hodnotou (z hlediska rozvoje
člověka) jen podmíněně. I tomuto problému byly věnovány různé výzkumy. Ve výsledcích se projevuje nejen
diferencovanost různých výběrů (region, profese...), ale i různorodost mezi různými socioprofesními skupinami.
Při sledování využití volného času (respondenti uváděli "převládající" činnosti ve volném čase) jsme zjistili, že z
hlediska rozvoje osobnosti není zdaleka skutečnost odpovídající žádoucímu stavu. Ve všední dny je více než polovina
dotázaných zaměřena převážně na "fyzickou práci", jedna pětina na "zájmovou činnost", necelá tři procenta se
zaměřují na pasivní odpočinek, činnostem ozdravného charakteru se věnuje 8 % dotázaných (3,8 % vykazuje
"procházky", 4,2 % "cvičení", "sport"). Situace je podobná i o víkendech. Asi o deset procent je zvýšeno zaměření na
"fyzickou práci", o něco se snižuje "zájmová činnost", zatímco činnosti ozdravného charakteru jsou asi o čtyři
procenta zvýšeny. Dosažený výsledek ukazuje, že z hlediska rozvojových a regenerativních funkcí je skutečně
realizovaná náplň volného času naprosto neodpovídající. Pravděpodobné motivy, které tuto situaci způsobují, jsou
zřejmě jiného charakteru a neodpovídají chápání volného času jako prostoru pro rozvoj osobnosti. (Pozn.: Uváděné
výsledky jsou horší, než uvádějí některé jiné výzkumy, ovšem ani ty nejsou z hlediska množství rozvojových a
regenerativních činností zdaleka odpovídající).
Výzkumy
Zjištěné hodnoty reprezentují průměrný stav celé zkoumané populace. Při sledování možných podmínek diferenciace
(celkem 35) se jako statisticky významné projevují ve všední dny (seřazeno podle pořadí významnosti): pracoviště,
věk, bydliště, výdělek, pohlaví, aktivní sport v minulosti, chápání tělocvičné aktivity jako důležité činnosti pro zdraví,
tělesné vzezření, vzdělání, chápání tělocvičné aktivity jako ukazatele úrovně životního stylu, chápání tělocvičné aktivity
jako podmínky pracovního výkonu. Podmíněnost využití volného času o víkendech je stejného charakteru.
Při konstatovaném nesprávném využívání volného času je pravděpodobné, že se tento stav odrazí i na úrovni zdraví.
V celé zkoumané populaci došlo také k "subjektivnímu hodnocení zdravotního stavu". Při pětibodové stupnici se velká
většina hodnotí až na třetím a čtvrtém stupni. Vzhledem k existující předpokládané autostylizaci dotazovaných není
tento stav příliš povzbudivý. Přitom dochází k poměrně malým diferencím mezi jednotlivými skupinami. Výrazně
nejnižšího hodnocení dosahují řídící pracovníci. Jako nejzdravější kategorie se celkově jeví kategorie zemědělských
pracovníků. K podobným výsledkům dochází i v případě fyzické zdatnosti. Jako relativně nejlepší vychází kategorie
zemědělských pracovníků, dále kategorie pedagogických a zdravotnických pracovníků. Nejnižší úroveň zaznamenávají
administrativní a technicko-ekonomičtí pracovníci. Posuzovaná psychická zdatnost dosahuje v průměru celkově vyšší
úrovně než zdatnost fyzická (tento výsledek je však pravděpodobně ovlivněn neschopností respondentů posoudit svůj
psychický stav - je tedy zřejmě o něco lepší než skutečnost). Opět se jako psychicky nejzdatnější ukazují zemědělští
pracovníci, zatímco nejhůře jsou na tom pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci.
Výzkumy
Nepříliš vysokou úroveň hodnoceného zdravotního stavu odráží i zjišťovaný počet chorob. V souladu s předcházejícími
výsledky se jako nejlepší jeví zemědělští pracovníci. Největší množství onemocnění vykazují pracovníci řídící.
Přestože výše uvedené výzkumy byly realizovány před více než 15 lety, lze usuzovat, že současná naše populace
zaujímá k realizaci tělocvičných aktivit obdobné postoje. Bohužel nemáme v současné době žádné aktuálnější údaje.
1.9 9.5 Podíl tělesné kultury na volném čase u různých skupin obyvatel
5/11
29.1.2014
Kapitola
Z výzkumů věnovaných využívání volného času vyplývá, že tělesná kultura patří mezi ty jevy, které jsou ve volném
čase zastoupeny velmi málo, mnohdy se dá říci, že ojediněle. Tělocvičná aktivita, jako hlavní oblast tělesné kultury,
se v životě občanů uplatňuje různým způsobem. Vzhledem k charakteristice jednotlivých druhů tělocvičné aktivity i
charakteristice volného času, nás zajímá především množství tělocvičné aktivity realizované ve volném čase. Výzkumů
zaměřených na tuto problematiku je celá řada. Je v nich také dosahováno různých výsledků. Konstatované rozdíly
jsou způsobeny především přístupem k danému problému. Hovoříme-li o tělesné kultuře, resp. tělocvičné aktivitě a
jejím podílu na volném čase, potom nás musí zajímat pouze množství, příp. druh realizovaných tělesných cvičení. V
některých výzkumech je však k těmto činnostem připočítávána i jiná pohybová činnost, vycházky atd. V celkovém
množství tak musí nutně dojít k významným diferencím. Dále - hovoříme-li o tělesné kultuře jako součásti životního
stylu, potom musí být tělocvičná aktivita charakteristickou činností, která se podílí na jeho celkovém ovlivňování.
Rozdílný přístup se potom projeví ve způsobu sledování. Je rozdíl, sledují-li se konkrétní činnosti, které mohou být
zcela nahodilé, nesystematické apod., nebo záměrná, systematická činnost, která je pevnou součástí životního stylu,
a proto jej i významně ovlivňuje.
Ve shodě s některými výzkumy docházíme k názoru, že hlavním kritériem diferencujícím podíl tělesné kultury na
životním stylu je dosažený stupeň vzdělání. Nejvyšší podíl je u jedinců s ukončeným vysokoškolským a středoškolským
vzděláním, nejmenší potom u jedinců se vzděláním neukončeným (zřejmě tato skutečnost odpovídá stupni
informovanosti). Uvedený stav se potom do určité míry odráží i v diferenciaci podle profese. Sem již ovšem zasahují i
jiné skutečnosti, takže mimo příslušníků dělnických profesí vykazují velmi nízký podíl tělesné kultury na životním stylu
řídící pracovníci.
U celkem malého množství lidí, u kterých je životní styl tělesnou kulturou ovlivněn (od tří do sedmi procent), potom
dochází k diferenciacím podle některých kritérií.
Jako jedno ze základních diferenciačních kritérií bývá sledováno pohlaví. Toto kritérium však působí jen do určité
míry. Při uváděném množství tělocvičné aktivity ve všední dny od jedné do osmi a více hodin za týden se ukazuje, že
pohlaví zde nehraje žádnou roli. Stává se však významným diferenciačním činitelem o víkendech, kdy v množství
tělocvičné aktivity zcela jasně převládají muži.
Je zajímavé, že jako diferenciační kritérium se neprojevuje ani věk. Ve věkovém rozsahu od 20 let do 60 let
nedochází v množství tělocvičné aktivity k žádné závislosti, i když se zdá, že je určitá kumulace od 30 do 45 let. Je
zajímavé, že velmi málo je zastoupena kategorie mládeže do 20 let. Stejný je stav i v množství tělocvičné aktivity o
víkendech.
Věk a pohlaví nelze počítat mezi diferenciační činitele ani v případě pravidelnosti provádění tělocvičné aktivity.
Jako nejvýznamnější diferenciační činitel se ukazuje subjektivní pocit fyzické zdatnosti. Nejvíce působí v pravidelnosti
cvičení a cvičení o víkendech, nejméně, ale stále velmi významně, ovlivňuje cvičení ve všední dny. Jako stejně
významné faktory se jeví subjektivní pocit zdraví a subjektivní pocit psychické zdatnosti. Zatímco zdraví nejvíce
ovlivňuje množství tělocvičné aktivity o víkendech a nejméně ve všední dny, zjišťujeme největší působení pocitu
psychické zdatnosti v množství cvičení ve všední dny a nejmenší v pravidelnosti cvičení.
Všechny tři činitele můžeme považovat za projev zdraví člověka (ve smyslu fyzickém, psychickém i sociálním). O
subjektivních pocitech hovoříme proto, že většinou více než objektivně zjištěný stav ovlivňují postoje člověka k životu,
práci, zábavě atp. Jestliže můžeme konstatovat, že těmito zdravotními činiteli je ovlivněno množství i pravidelnost
tělocvičné aktivity v životě člověka, nelze vyslovit definitivní názor, v jakém vztahu tito činitelé k sobě jsou. Zjištěný
vztah může mít dva směry - ti, kteří často a pravidelně cvičí jsou zdraví, nebo naopak ti, kteří jsou zdraví, cvičí často
a pravidelně. Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné.
Vyjádřete hlavní kritéria diferencující podíl tělesné kultury na životním stylu. Toto sice není úkol písemný, ale u
zkoušky byste se s podobnou otázkou mohli setkat.
K zamyšlení
Nyní se podívejme na vliv zájmů a potřeb různých populačních skupin na úroveň realizace tělocvičné aktivity.
6/11
29.1.2014
Kapitola
1.10 9.6 Tělocvičné zájmy a potřeby u různých skupin obyvatel
V koncipování činností pro různé skupiny obyvatel je velmi nutné zjišťování konkrétních zájmů. Zjištěné zájmy však
nemusí vždy nutně odpovídat skutečným potřebám. Zatímco zájmy mohou být ovlivněny různými, i náhodnými činiteli,
jsou potřeby objektivně dány, poněvadž vycházejí ze životního stylu, zdravotního stavu, náročnosti profese apod. Jde
o řadu podmínek, kterými musí být ovlivněna intenzita i obsah tělocvičného režimu. Poněvadž skutečné potřeby
mohou být někdy v rozporu se subjektivně projevovanými zájmy, je nutno je podle potřeb orientovat. K tomu je
ovšem třeba zájmy dobře poznat. V případě tělocvičných zájmů, jejichž zjišťování je pro rozvoj tělesné kultury nutné,
dochází k určitým diferenciacím na základě některých kritérií.
Vážným a často diskutovaným je problém stálosti cvičebních dnů a pevně stanovených cvičebních programů pro
značně velkou a tedy i diferencovanou skupinu lidí. Tyto tradice nemusí mít vzhledem k současnému životnímu stylu
(organizovanost, různorodost zatížení, diferenciace objektivně vznikajících potřeb...) vždy kladný dopad. Při zkoumání
tohoto problému se ukázalo, že většina (dvě třetiny i více) dotazovaných z řad administrativních, technickoekonomických, výzkumných, pedagogických a zdravotnických i řídících pracovníků se vyjadřuje pro volně volitelné
cvičební programy. U dělnických a zemědělských profesí se pro tuto variantu vyslovuje polovina dotázaných (přitom
však u zemědělských profesí se nedovede k problému vyjádřit asi dvacet procent a u dělnických profesí téměř čtyřicet
procent).
Značným problémem, na kterém závisí stálost zainteresování zájemců do tělocvičných režimů, je jejich obsah. V
posledních letech se objevuje řada nových, mnohdy atraktivních činností, jejichž realizace je vzhledem k obsahu
žádoucí. Jejich rozšiřování je však závislé na postojích běžné populace. Velká většina příslušníků dělnických profesí
odmítá učit se něco nového a přiklání se pouze k tradičním činnostem (přitom se nedovede vyjádřit čtyřicet procent
tázaných). U zemědělských pracovníků téměř polovina preferuje spojení tradičních a nových činností, asi polovina
administrativních, technicko-ekonomických, výzkumných, pedagogických, zdravotnických a řídících pracovníků
preferuje spojení tradičních a nových činností, přičemž je již dosti vysoký výskyt preference činností nových. K
nevelkým rozdílům v jednotlivých skupinách dochází podle pohlaví a věku.
Předcházející poznatky se odrážejí i ve volbě konkrétních činností. Z celého velkého spektra existujících aktivit se
možné výběry u dotazovaných velmi zužují. Dochází k větším rozdílům podle pohlaví než podle věku. Zdá se, že
přitom hraje velkou roli tradice. U dělnických profesí jsou ženy zájmově orientovány zejména na kondiční gymnastiku,
dále na plavání a džezgymnastiku (eventuálně aerobic). Přitom se však více než pětina nedovede vyjádřit. U mužů
převládá turistika a plavání (i když jde o preferované činnosti, je jejich frekvence velmi nízká). Nedovede se vyjádřit
více než čtvrtina. V kategorii administrativních pracovníků převládá u žen kondiční gymnastika a džezgymnastika, u
mužů turistika a lyžování. Ženy v kategorii technicko-ekonomických pracovníků preferují džezgymnastiku, kondiční
gymnastiku a turistiku, muži turistiku, plavání, tenis a lyžování. U výzkumných, pedagogických a zdravotnických profesí
preferují ženy džezgymnastiku a plavání, muži turistiku, lyžování a plavání. Řídící pracovníci - ženy volí kondiční
gymnastiku, džezgymnastiku a plavání, muži - turistiku a plavání. V zemědělských profesích se u žen vyskytuje
především turistika, kondiční gymnastika, plavání a lyžování, u mužů plavání a lyžování.
Velmi důležitá je orientace zájmů podle subjektivně pociťovaného zdravotního stavu. Je pochopitelné, že v tomto
případě se jako diferenciační kritérium ukazuje věk. K velmi minimálním rozdílům však dochází ve vztahu k pohlaví.
Zcela jsou v tomto případě setřeny rozdíly mezi jednotlivými socioprofesními skupinami - u všech převládá orientace
na cvičení, zaměřené na snižování bolestivosti páteře a snižování nadhmotnosti. Je to i vyjádření zdravotního stavu
současné populace.
1.10.1 Aktivity v průběhu pracovního týdne
Aby tělocvičná aktivita z hlediska vlivů na člověka splnila očekávání, je třeba dosáhnout nejen určité hranice intenzity,
ale i určité týdenní frekvence. Běžně se udává až jedna hodina denně. Tomuto teoretickému požadavku odporuje
skutečnost, která je značně nižší. U dělnických profesí necelá polovina žen a třetina mužů se vyjadřuje pro 2-3 hodiny
týdně, většina zbývajících pouze pro jednu hodinu, jen ojediněle více. Profese administrativní, technicko-ekonomické,
výzkumní, pedagogičtí, zdravotničtí a řídící pracovníci se převážně vyjadřují pro 2-3 hodiny týdně (více než polovina
žen a téměř polovina mužů), menší část se vyjadřuje pro více hodin. U zemědělských pracovníků většina preferuje 1
hodinu týdně, menší část 2-3 hodiny. Zatímco zde dochází k minimálním diferencím mezi pohlavím a věkem, můžeme
pozorovat určité rozdíly mezi hlavními socioprofesními skupinami. Celkově však lze říci, že dosažený výsledek
neodpovídá teoretickému požadavku.
Frekvence
tělocvičné
aktivity
1.10.2 Víkendová aktivita
7/11
29.1.2014
Kapitola
Jestliže se má stát tělesná kultura součástí životního stylu, je nutné, aby tělocvičná aktivita tvořila i náplň víkendových
činností. V předpokladech realizace tělocvičné aktivity se neprojevují významné diferenciace mezi pohlavím a věkem,
ale určité rozdíly registrujeme mezi jednotlivými sledovanými skupinami. Pro tyto činnosti se vyslovuje asi polovina
žen i mužů dělnických profesí. U administrativních a technicko-ekonomických profesí je to 70 až 80 procent.
Nejvyšších hodnot dosahují výzkumní, pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci kolem - 80 procent. Nižší hodnoty již
vykazují příslušníci řídícího aparátu - dvě třetiny žen a více než polovina mužů. Nejnižší úroveň je u pracovníků
zemědělských - polovina žen a necelá polovina mužů.
1.10.3 Aktivity o dovolené
Logickým vyvrcholením celoroční tělocvičné aktivity je její realizace v průběhu dovolených. I v tomto případě dochází k
významným diferencím mezi jednotlivými socioprofesními skupinami. Nejhůře jsou v tom případě na tom řídící
pracovníci, z nichž téměř polovina žen i mužů tělocvičnou aktivitu o dovolených zcela zamítá. Podobný charakter mají
dělnické profese, u kterých jsou kladná vyjádření značně nejasná, ale zcela jasně je tato možnost zamítnuta více než
třetinou žen a téměř polovinou mužů. Dále následují administrativní pracovníci, u nichž čtyřicet procent žen a mužů s
touto možností souhlasí. U technicko-ekonomických profesí je to již polovina žen i mužů a u výzkumných,
pedagogických a zdravotnických pracovníků jsou to dvě třetiny žen a polovina mužů. Nejlepšího výsledku dosahují
zemědělští pracovníci - kladně se vyjadřují necelé tři čtvrtiny žen i mužů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v oblasti tělocvičné není paleta činností příliš rozsáhlá, je však do určité míry
diferencována podle jednotlivých socioprofesních skupin a v některých případech i v jejich rámci. I když je fakt, že
projevované zájmy nemusí vždy (vzhledem k jejich podmíněnosti) odpovídat objektivním potřebám, je nutné při
vypracování koncepce z nich vycházet. Aby bylo dosaženo vytýčených cílů tělesné kultury, je nutno v návaznosti na
zjištěné zájmy, příp.i v jejich rámci, uspokojovat objektivní potřeby jedinců. To je ovšem dále spojeno s vytvořením
příslušných materiálních i personálních podmínek.
V následující subkapitole se pokusíme vyjádřit rozpory mezi teoreticky zdůvodněnou potřebou realizace pohybové
resp. tělocvičné aktivity a jejím reálným podílem v konkrétním životním stylu.
1.11 9.7 Řízení rozvoje tělesné kultury jako složky životního stylu
Ve vztahu tělesné kultury a životního stylu docházíme k určitému rozporu. Objektivní podíl tělesné kultury na životním
stylu jednotlivce i společnosti je teoreticky jasný. Jsou objasněny i možnosti, které může tělesná kultura ve
všestranně zdravém rozvoji jednotlivce i společnosti sehrávat. Jsou objasněny i vzájemné vazby v historickém rozvoji
společnosti a tělesné kultury apod. To je jedna strana mince. Na druhé straně však zjišťujeme, že podíl tělesné
kultury na životním stylu současných lidí zdaleka neodpovídá ani zdůvodněným požadavkům, ani současným
možnostem.
Současný, ne příliš příznivý stav lze vysvětlit působením mnoha okolností. Především je mezi ně nutno počítat
současně převažující činnosti, z nichž je stále více odstraňována fyzická námaha. Ve smyslu fyzickém je život člověka
stále pasívnější a získává spotřebitelský charakter. Poněvadž se tělesná kultura projevuje především působením
fyzických prostředků, je výsledkem projevovaný nezájem o nabízenou fyzickou zátěž. Velmi vážným problémem je
fakt, že pro trávení volného času se nabízí velké množství nenáročných, pohodlných činností i nečinností, které
odpovídají předcházející charakteristice. Tak je v obecné poloze zájem lidí o tělesnou kulturu ve smyslu vlastního
provádění stále více oslabován. Dalším velkým problémem je nedostatek kvalifikovaných pracovníků schopných vést
kvalitní tělocvičný proces. Ten je způsoben neodpovídajícím materiálním a morálním hodnocením jejich práce. Je to
problém společenský, přetrvávající již velmi dlouhou dobu. Negativní vlivy podobného charakteru nejsou však pouze v
těchto oblastech, ale i uvnitř tělesné kultury samotné. Jde především o to, že po velmi dlouhé období byla veškerá
pozornost soustředěna na státní reprezentaci, vrcholový a výkonnostní sport. Masový rozvoj, i přes občasné slovní
zdůrazňování jeho významu, stál prakticky mimo. Jako velmi vážná se jeví neschopnost přizpůsobovat realizované
aktivity současným podmínkám a požadavkům a tendence setrvávat u zastaralých a překonaných forem. Vážným
problémem je i nedostatek materiálního vybavení, nedostatek prostoru, mnohdy nekulturnost zařízení apod. Problémy
však nejsou jen uvnitř tělesné kultury, ale vyplývají i z úrovně spolupráce jednotlivých orgánů a organizací. Nelze
předpokládat, že by v současné době mohl být masový rozvoj tělocvičné aktivity záležitostí jen určité organizace. Je
naopak nutno počítat s tím, že musí dojít ke skutečně efektivní spolupráci všech organizací, které s člověkem pracují
a ke zvýšení podílu státu.
Je zřejmé, že změnou výše uvedených a jiných podmínek dojde k možnosti změn úrovně podílu tělesné kultury na
životním stylu. Jde o podmínky, které jsou pro vznik kladných změn naprosto nutné.
8/11
29.1.2014
Kapitola
Nyní se pokusíme naznačit možné cesty vedoucí k nápravě.
Dalším problémem je však adekvátní využívání daných podmínek. I sebelepší podmínky ztrácejí svůj význam, jestliže
nedojde k jejich racionálnímu využívání. Vzhledem k současnému stavu je pro další rozvoj nutné:
1. systematicky rozvíjet osvětovou a propagační činnost,
2. diferencovat nabízené činnosti podle zájmu a potřeb jednotlivých skupin obyvatelstva,
3. důsledně zavádět a opírat se o principy vědeckého řízení práce.
(Pozn: Všechny tři body jsou na uváděných podmínkách relativně nezávislé - jsou realizovatelné v každém případě,
ale výsledky se podle využitelných podmínek mění).
ad 1) V současné době se zdá, že informací týkajících se tělesné kultury je v povědomí obyvatelstva dostatečné
množství. Výzkumy nám ukazují, že skutečná informovanost je velmi nízká a redukovaná pouze na některé problémy
fyzického zdraví. Komplexní informovanost, osvětlující podíl tělesné kultury na skutečném "ozdravění" životního stylu
naprosto chybí. Je to ovšem problém, související s nenaplňováním informativní funkce tělesné výchovy ve škole i s
neúplným plněním vzdělávacích úkolů různých společenských organizací. Tento úkol je řešitelný jak zkvalitněním
funkce tělesné výchovy, tak přehodnocením vzdělávacích programů jednotlivých organizací a systematickým
zapojováním profesionálních pracovníků tělesné kultury do jejich realizace. Jedině dostatečnou informovaností a
konkrétními příklady lze postoje lidí k tělesné kultuře účinně měnit.
Osobně se domnívám, že oblast propagace tělocvičných aktivit je v současné době na velmi nízké úrovni. Vezměme si
příklad, že si konkrétní člověk přeje právě dnes odpoledne zahrát v Olomouci volejbal. Jak se dozví, že nějaká
podobná aktivita někde probíhá. Prostě informační servis nefunguje resp. vůbec neexistuje. Pátrání na úrovni „jedna
paní povídala“ již neodpovídá současným technologickým možnostem a je také nedůstojné.
ad 2) Nabídka tělocvičných činností nemůže být ani stereotypní, ani stejná pro všechny. Ukázali jsme, jak jsou
diferencovány tělocvičné zájmy příslušníků různých socioprofesních skupin. Již tento fakt ukazuje na nutnost
rozlišování nabízených činností. K němu ovšem přistupují další faktory, z nichž je nutné jmenovat především pohlaví,
věk, zdravotní stav a profesi. Tyto proměnné zásadně odlišují objektivní potřeby lidí. Chápeme-li podíl tělesné kultury
na životním stylu člověka z hlediska rozvoje a regenerace osobnosti, potom je zřejmé, že u každého je nutno tyto
funkce zabezpečovat jinými způsoby. S ohledem na existující podmínky je tedy nutné zabezpečovat odpovídající
diferenciaci prováděných tělesných cvičení. Tato diferenciace se potom týká nejen obsahu, ale i intenzity. S tím do
určité míry souvisí i možnost volit si sám, podle aktuálního stavu, cvičební dny (rozdíl od pevných, již tradičně
stanovených cvičebních dnů), eventuálně i programy. Tato možnost je ovšem zcela závislá na prostorových,
materiálních a personálních podmínkách.
S realizací diferencovaných programů souvisí komplexní přístup k tělesné kultuře. Ten chápeme jednak v návaznosti
činností každodenních na činnosti víkendové a dlouhodobé (o dovolených), jednak v návaznosti na jiné činnosti.
Tělesná kultura nemůže být odtržena od celkového kulturního života člověka. To znamená, že je nutno realizované
tělocvičné aktivity obohacovat nejen o ostatní činnosti zaměřené na péči o tělo, ale i o činnosti společenského,
uměleckého, vzdělávacího a podobného charakteru. Jedině tak lze prostřednictvím tělesné kultury působit všestranně
na změny životního stylu a skutečně se podílet na rozvoji a regeneraci osobnosti.
Bohužel často úroveň zájmů není v souladu s reálnými potřebami.
Kadeřnice v mládí hrávala basketbal a nyní ho chodí s kamarády hrávat dvakrát týdně do tělocvičny. Vzhledem k její
profesi je tato forma tělocvičné aktivity nevhodná. Celou pracovní dobu kadeřnice stojí a realizovaná tělocvičná
aktivita opět zatěžuje dolní končetiny. Princip kompenzace a regenerace není dodržen. Pravděpodobně by bylo
vhodnější zvolit jiné formy – pobyt ve vodním prostředí atd.
Příklad
9/11
29.1.2014
Kapitola
ad 3) V oblasti tělesné kultury se stalo vědecké řízení práce nedílnou součástí zejména vrcholového sportu. V
ostatních oblastech, především v zaměření na celou populaci, je tento
způsob práce téměř neznámý. Ovšem vzhledem k současnému stavu společnosti i k množství existujících a nově
vznikajících problémů není masový rozvoj tělesné kultury bez vědeckého přístupu myslitelný. Žádný z problémů, který
byl vysloven, není objektivně bez vědy řešitelný.
Z vědeckých poznatků vychází nejen zasvěcená osvěta, ale i budování podmínek, vzdělávání, plánování apod. Jedině
konkrétními vědeckými metodami a technikami je realizovatelná žádoucí diferenciace nabízených aktivit. Ta je závislá
na vědeckém poznání zájmů, profesionálního zatížení, zdraví a diferencí vyplývajících z věku a pohlaví. Realizace
tělocvičných aktivit nemá smysl bez sledování osobních změn projevujících se v reakcích člověka na různé podmínky,
různé zátěže apod. Ty jsou rázu fyzického, psychického a sociálního, týkají se individuálního, společenského a
pracovního života. V jejich změnách se odráží účinnost uskutečňovaného tělocvičného programu. Objektivní sledování
takto chápané účinnosti není bez vědeckého přístupu možné. Plánovitý, koncepční a účinný rozvoj tělesné kultury je
tedy závislý na vědeckém řízení práce.
V problémech rozvoje tělesné kultury se již ovšem dostáváme mimo hranice vlastní teorie. Rozvoj tělesné kultury
není bez zvládnutí její teorie v zásadě možný. Ovšem sám rozvoj jako proces již vychází z principů organizace a
řízení, didaktiky, vědecké metodologie a mnoha dalších specifických i obecných disciplín. Jedině v tomto spojení je
možný žádoucí racionální rozvoj tělesné kultury.
I v oblasti zavádění nových metod řízení výrazně pokulhává realita za zdůvodněnou teorií.
V málokterém fitcentru se setkáte s perfektním servisem – od primární diagnostiky po následné konkrétní doporučení
se sledováním zpětné vazby resp. dopadu doporučené konkrétní aktivity.
1.12 Shrnutí
V této kapitole jsme se pokusili charakterizovat pojem životní styl, specifikovat vnímání pojmu volný čas a vyjádřit
podíl tělocvičných aktivit na jeho naplnění. Vše s ohledem na diferencované populační skupiny. Současně jsme se
seznámili s výsledky některých dříve realizovaných výzkumů.
Souhrn
Měli bychom umět definovat pojem životní styl
Měli bychom chápat významný podíl množství volného času a způsobu jeho využívání na zkvalitňování životního
stylu současné společnosti.
Měli bychom být schopni vyjádřit význam tělesné kultury v současném životním stylu.
Životní styl, volný čas,
1. Charakterizovat pojem životní styl.
2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel.
3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.
1.15 Literatura
10/11
29.1.2014
Kapitola
Poznání životního způsobu pracujících jako předpoklad rozvoje a řízení tělesné kultury. Výzkumná zpráva. ČÚ ČSTV
(Hodaň, B.)
Testy ke kapitole
11/11
29.1.2014
Kapitola
10. Tělesná kultura a ekonomika (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:
1. Objasnit pojem ekonomika
2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.
3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.
Orientace v obsahu tělesné kultury.
Dnes se budeme zabývat problematikou ekonomiky tělesné kultury jako nově se koncipující vědní disciplíně.
Ekonomika je oblast společenské praxe zahrnující výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb. Tento pojem
můžeme používat v různém slova smyslu, které lze nahradit slovem hospodářství, hospodaření, hospodárnost. Dále
sem zahrnujeme teoretické poznatky o jednotlivých stránkách hospodářské činnosti. Z tohoto pohledu pak můžeme
hovořit o ekonomice dopravy, zemědělství, ….. tělesné kultury. Zobecněním těchto dílčích poznatků se pak dostáváme
k obecnější nauce – ekonomii. Což je věda, která zkoumá hospodářské stránky života společnosti. Zabývá se
rozhodováním o využití vzácných zdrojů a způsoby rozdělování statků a služeb jak pro současnou, tak i budoucí
spotřebu.
Veškeré formování vzájemných vztahů mezi tělesnou kulturou a ekonomikou je natolik strukturované a náročné, že
zcela logicky došlo ke konstituování samostatné vědní disciplíny, kterou nazýváme ekonomika tělesné kultury.
Nyní se zaměříme na objasnění jednotlivých oblastí, kterými se ekonomika tělesné kultury zabývá. Zbývající pasáž je
zpracovaná podle M. Janouška.
Ekonomika tělesné kultury zkoumá:
1. ekonomické pohyby, procesy a zákonitosti, vyvěrající z fungování systému tělesné kultury a podmiňující jeho
další rozvoj,
2. ekonomické vazby, vztahy a procesy probíhající mezi tělesnou kulturou a národním hospodářstvím.
1/3
29.1.2014
Kapitola
Jakými okruhy problémů řeší ekonomika TK v jednotlivých oblastech?
V úrovni ad1) sleduje a analyzuje:
vlastní tvorbu, rozdělování i konečné využití finančních zdrojů (sem můžeme zařadit veškeré náklady spojené
s realizací vlastního tělocvičného procesu a jeho kádrové, materiální, vědecké … zabezpečení),
produkci, reprodukci a využívání materiálových zdrojů, zvláště tělocvičného zařízení jako základních fondů
umožňujících rozvoj TK,
problematika vývoje a výroby nářadí, náčiní a ostatních potřeb,
způsob a metody plánování v oblasti TK,
ekonomické vztahy k ekonomickým systémům tělesné kultury jiných zemí.
Pokuste se uvést konkrétní příklady reálných ekonomických procesů uvnitř současného systému tělesné kultury.
V úrovni ad2) sleduje a analyzuje:
vztah a podíl TK na tvorbě, rozdělování a konečném užití národního důchodu, zejména z hlediska uspokojování
materiálních a duchovních potřeb společnosti prostřednictvím tělocvičných aktivit,
vztah a podíl TK na reprodukci pracovní síly, zvláště její podíl na zespolečenšťování z hlediska tvorby životního
stylu, výchovy a vzdělání, aktivní tvorby zdraví, zvyšování práceschopnosti a aktivity do pozdního věku,
vztah a podíl materiálního prostředí TK na tvorbě, udržování a využívání pracovního a životního prostředí,
vztahy mezi výrobou, kvalitou a cenami tělocvičných potřeb a ostatními odvětvími spotřebního průmyslu,
vztahy, postavení a úkoly plánu tělesné kultury v rámci soustavy národohospodářského plánu.
1.5 Souhrn
V této kapitole jsme pouze naznačili jednotlivé problémové okruhy, kterými se zabývá ekonomika tělesné kultury jako
samostatná vědní disciplína. Měli bychom však umět charakterizovat pojem ekonomika a vyjmenovat základní
obsahové složky ekonomiky tělesné kultury.
Ekonomika, ekonomika tělesné kultury
1. Objasnit pojem ekonomika
2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.
3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.
1.8 Literatura
Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)
Objasnění základních pojmů v tělesné kultuře z hlediska jejich ekonomické determinace. Teorie a praxe tělesné
2/3
29.1.2014
Kapitola
výchovy. č. 5, pp 382-386. (Janoušek, M.)
Testy ke kapitole
3/3
29.1.2014
Kapitola
11. Kinantropologie (RNDr.Svatopluk Horák)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
1.1 Studijní cíle
1. Pochopit význam vědy v popisu objektivní reality.
2. Charakterizovat kinantropologii jako samostatný vědní obor.
3. Chápat a zdůvodnit současný celosvětový terminologický chaos.
Charakteristika tělesné kultury včetně jejího obsahu i podstaty.
Kinantropologie je nově koncipovaný vědní obor pod akademií ČR a jeho problematikou se nyní budeme zabývat.
Především se pokuste náležitě zorientovat v následujícím terminologickém chaosu. Začněme definicí vědy.
Věda
1.5 Co je věda?
Pokud vnímáme tělesnou kulturu jako objektivně existující komplexní společenský jev (a to je zcela
neoddiskutovatelné) pak zcela logicky hledáme nástroj, pomocí kterého bychom tento jev popisovali. Tímto nástrojem
je vždy věda. Vědu můžeme charakterizovat jako specifickou formu společenského vědomí odrážející
objektivní realitu v úsudcích, pojmech a hypotézách. Bez systematické vědecké práce si vůbec neumíme
představit postupné plnění cílů a úkolů tělesné kultury. Bohužel již při pokusu charakterizovat vlastní pojem věda
vyvstává řada problémů. Definic vědy je nepřeberné množství, z nichž každá vyhovuje pouze oblasti bádání, kterou
autor preferuje. Pokusím se pro ilustraci uvést dva příklady:
Podle American Heritage Dictionary of English Lanquage (Holton 1996, s. 102) je za vědu považováno „pozorování,
identifikace, popis, experimentální vyšetřování a teoretické vysvětlování přírodních jevů“. Pokud se nad touto
chrakteristikou charakteristikou zamyslíme, pak nám vyvstanou tyto otázky:
Humanitní a společenské obory nejsou vědou, protože nezkoumají přírodní jevy?
To co zkoumají humanitní obory (pokud jsou) náleží k jevům přírodním?
Lze uvedenou definici považovat za správnou? … atd.
Pospíšil, L. (1992) definuje vědu jako „soustavné studium souboru faktů (jevů) mající vztah k problémům, které se
analyzují empirickou metodou ve snaze dosáhnout zobecnění“. Uvedená charakteristika opět navozuje otázky:
1/5
29.1.2014
Kapitola
Pokud nevyužiji empirickou metodu, pak nebudeme provádět vědeckou práci?
Je využití konkrétní metody podmínkou vědecké práce?
Je zobecnění vždy výsledkem vědecké práce? … atd.
Jistě by vás napadly další otázky v souvislosti s výše uvedenými definicemi. Obdobné to je i v dalších případech pokusů
o charakterizování pojmu věda. Vraťme se však k problematice zkoumání tělesné kultury.
1.6 Konstituování kinantropologie
V minulosti (70tá a 80tá léta XX. století) se někteří naši teoretici pokusili uspořádat všechny vědní disciplíny, které se
zabývaly problematikou tělesné kultury do konkrétního systému. Tak vznikl „systém věd o tělesné kultuře“. Bohužel až
do roku 1990 nebyla tělesná kultura, resp. systém věd o tělesné kultuře uznáván jako samostatný vědní obor, ve
kterém by mohli vědečtí pracovníci vykonávat doktorské zkoušky, být habilitováni (docent) popřípadě být prezidentem
ČR jmenováni profesory. Vše se změnilo po roce 1989. Mezi závažné změny, ke kterým došlo po listopadu 1989,
můžeme zařadit i akreditaci nového vědního oboru KINANTROPOLOGIE. Dlouhodobé snahy odborné veřejnosti a
akademické i vědecké obce o vytvoření samostatného vědního oboru tak došly ke svému naplnění. Velké spory i
polemiky se vedly kolem názvu tohoto vědního oboru. Pojem tělesná kultura nebyl některými odborníky považován za
adekvátní a přesně vymezující „naši“ oblast a tedy i pojem „vědy o tělesné kultuře“ nebyl pro tuto část odborné
veřejnosti přijatelný. Na základě společného konsensu byl přijat název KINANTROPOLOGIE. Bohužel v té době nebyl
přesně vymezen systém kinantropologických disciplín.
Nyní se zaměříme na sémantické (pojmoslovné) i obsahové okruhy problémů spojených s pojmem kinantropologie.
1.7 Termín kinantropologie
Nauka o věcném významu slov, o vztazích mezi slovy a předměty jimi označenými se nazývá sémantika. Slova
pojmenovávají předměty, jevy, děje apod. Každé slovo má svůj konkrétní význam, který je obsahově zcela
srozumitelný. Pojmenovat věc – v našem konkrétním případě vědu, vědní obor, vědní podobor – znamená připevnit
k této vědě, oboru či podoboru visačku se jménem. Pro pojmenování našeho oboru byl zvolen lístek se jménem
kinantropologie. S volbou tohoto slova se objevil další závažný problém: pojmenovat nové podobory vstupující do
kinantropologie nebo zůstat u tradičních pojmenování věd o tělesné kultuře?
Zcela logicky byť nevědomky jsme se dostali sami do oblasti tvorby nových pojmenování. V souladu s Dobrým (1993)
však tvrdím, že by nová slova měla přinášet i změnu významovou. K tomu však dle mého názoru v plném rozsahu
původně a myslím, že ani dosud nedošlo. Kinantropologický obsah jakoby teprve dohledáváme.
1.8 Kde se termínu kinantropologie užívá?
Kinantropologie – jako pojem je užíván v České republice, Belgii, Kanadě, na Slovensku i Slovinsku. Na řadě
renomovaných zahraničních univerzit v Evropě i na americkém kontinentu ustanovila oddělení a katedry
kinantropologie (Univerzité du Quebec, Montreal, Univerzity of Ottawa, Sherbrooke, Zagreb, Leuven aj. Bohužel
nemůžeme hovořit ve smyslu jednotného obsahového používání uvedeného pojmu. Příkladem jsou obsahově obdobně
vnímané pojmy jako např. Polsko – Antropomotoryka (výrazně šířeji pojímaná než u nás), Německo –
Bewegungslehre či Sportwissenschaft (specifičtější), v USA bylo dokonce přijato meziuniverzitní doporučení užívat pro
tento vědní obor termínu „Kinesiology“ (účelem bylo jasné odlišení od vyučovacího předmětu tělesná výchova). Ani
toto USA „meziuniverzitní doporučení“ nebylo plně akceptováno pro jeho zřejmé terminologické překrytí s tradičním
oborem, který má velmi blízko k funkční anatomii či rehabilitačnímu zaměření. V U.S.A. se proto používá i řada jiných
termínů (Human Kinetics, Human Movement Science, Anthropokinetics aj.).
Tak co tomu říkáte. To je galimatyáš, že?
Přes výše uvedenou terminologickou paranoiu však považujme naši KINANTROPOLOGII za zcela oficiálně konstituovaný
2/5
29.1.2014
Kapitola
vědní obor. Jak tedy můžeme kinantropologii charakterizovat? DOBRÝ,L. (1993) charakterizuje kinantropologii jako
vědu „… zabývající se strukturou a funkcí záměrného tělesného pohybu člověka a jeho rozvojem a kultivací v různém
prostředí a podmínkách“. Stručněji jako „vědu o pohybujícím se člověku“ – což také vyplývá z latinského překladu.
Tuto charakteristiku považuji za dosud nejzdařilejší. Vzhledem k námi přijaté charakteristice tělesné kultury
(HODAŇ,B. 1985) však nelze považovat kinantropologii za samostatnou (rozuměj jednu) vědu, ale za systém věd (tedy
vědní obor sdružující jednotlivé vědní disciplíny) sdružených do kinantropologických podoborů.
Nadále považuji systematizované rozdělení z minulosti tzv. „věd o tělesné kultuře“ za velmi zdařilé. Toto rozdělení
uvádí např. HODAŇ,B. (1985) následovně:
1.9 Vědy o tělesné kultuře
1. vědy specifické (např. teorie tělesné kultury, antropomotorika atd.)
2. vědy interdisciplinární (např. teorie sportu, didaktika tělesné výchovy std.)
3. vědy aplikované
z oblasti společenských věd (např. sociologie sportu, historie TK, filozofie TK atd.)
z oblasti přírodních věd (např. fyziologie zátěže, biomechanika tělesných cvičení atd.).
Oporou pro zastánce „kinantropologie“ jako vědního oboru v ČR byly práce Rensonovy. Se zcela novým pohledem na
kinantropologické disciplíny se setkáváme v Rensonově (1990) pojetí. Vzhledem k možnostem terminologického
zkreslení přebírám úmyslně jeho kompletní kinantropologickou triádu (viz. Schéma 1.).
Rensonovo
pojetí
Schéma 1.
RENSON (1990) – Social-Cultural Kinantropology
3/5
29.1.2014
Kapitola
Renson takto vytváří obecný koncept „sociálně kulturní kinantropologie“. Dělí vědy na přírodní – Natural Sciences, vědy
o člověku – Human Sciences a vědy olidském pohybu – human kinetics, které zkoumají lidský pohyb z pozice lidského
chování, pohybového vývoje, z pozice klinické a z pozice odchylek, resp. rozdílů od správného pohybu.
Ani tento model však neodpovídá současnému pojetí a stupni rozvoje české kinantropologie.
Slovenský teoretik J. Kassa (1995) vytvořil další model, ke kterému se přiklání řada českých odborníků. Jeho model
vychází z pojetí Rensonova (nebo ho i kopíruje?). Vytvořil následující členění kinantropologie:
1. Biologická kinantropologie
zabývá se morfologicko-funkčními vztahy pohybu
anatomie, biochemie, fyziologie atd.
2. Kinetická kinantropologie
řeší vztahy mezi pohybovými předpoklady a pohybovými projevy
antropomotorika, biomechanika, kineziologie atd.
3. Klinická kinantropologie
řeší vztahy mezi oslabeným člověkem a pohybem
tělovýchovné lékařství, zdravotní tělesná výchova atd.
4. Socio-kulturní kinantropologie
zabývá se vztahy mezi psychikou, chováním a pohybem
psychologie, sociologie, historie, ekonomika, právo atd.
5. Pedagogicka kinantropologie (agogická u Rensona)
řeší vztahy mezi motorickým učením, vyučováním, tréninkem a výchovou
pedagogika, školní tělesná výchova, sportologie, rekreologie, pohyb v přírodě, tanec atd.
Toto členění je sice na první pohled strukturované viz. první Rensonova úroveň, ale konkrétní kinantropologické
disciplíny, které zařadil J. Kassa jsou jemně řečeno nekoncepční a nezdůvodnitelné (např. disciplíny jako „sportologie“
a na stejné úrovni „pedagogika“ či „tanec“) a nehovoří o propracované struktuře.
Závěrem lze říct, že i nadále lze považovat původní členění „věd o tělesné kultuře“ za nejlépe propracované a pokud
přistoupíme na postulát, že obsahově považujeme kinantropologii za vědní obor, který popisuje komplexní společenský
jev - tělesnou kulturu, pak i za zdůvodněný.
1.10 Souhrn
4/5
29.1.2014
Kapitola
V této kapitole jsme naznačili základní teoretická východiska současného konceptu české kinantropologie.
Charakterizovali jsme systém věd o tělesné kultuře, naznačili jsme principy Rensonova pojetí i jeho modulované formy
v podání Slováka J.Kassa včetně celosvětové terminologické roztříštěnosti.
kinantropologie
1.12 Kontrolní úkol 4.
1.
2.
3.
4.
Definujte pojem ekonomika tělesné kultury.
Vyjmenujte oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.
Definujte pojem Kinantroplogie.
Naznačte systém věd o tělesné kultuře.
1.13 Literatura
Kinantropologie – vědní obor na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Stav a perspektivy
kinantropologie. (Blahuš, P.)
Sémantické problémy v kinantropologii. Stav a perspektivy kinantropologie. (Dobrý, L.)
Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)
Kinantropologie a tělesná kultura. Stav a perspektivy kinantropologie (Hodaň, B.)
Kinantropologie. Gaudeamus: (Komeštík, B.)
Vědní obor kinantropologie a náš vztah k němu. Nové poznatky v kinantropologickém výzkumu (Motyčka, J.)
From Physical Education to Kiantropology. Internationale Journal of Physical Education, pp. 10-24. (Renson, R.)
Testy ke kapitole
5/5

Sociokulturní kinantropologie - Inovace Kombinovaného Studia

Transkript

Podobné dokumenty

Facebook - manuál pro učitele a rodiče

Prezentace aplikace PowerPoint

WWW.BLUESALIVE.CZ

cz - Šumperk - Blues Alive

Tisková zpráva - Press Release

Novou sérii nevšedních hudebních zážitků na jevištní scéně

Tisková zpráva v pdf