O pozici podřadících spojek v ČNK

O pozici podřadících spojek v ČNK
ROLAND MEYER, Regensburg
[email protected]
ABSTRACT
On the position of complementizers in the Czech National Corpus. Complementizers in Czech
do not have to occur clause-initially, but may be preceded by a topicalized maximal constituent.
The present paper scrutinizes this construction and its syntactic and information-structural properties on the basis of authentic data from the Czech National Corpus (SYN2000). Movement
of the given kind is not restricted to subordinate clauses which have been fronted themselves
(as, e.g., in neighbouring German varieties). Since it is at odds with the strict ban against doubly-filled CP projections of wh clauses and does not feed (ungrammatical) long scrambling, we
argue that movement to a non-wh A’ specifier must be involved. Although the construction as a
whole is information-structurally ambiguous, the fronted constituent has to carry sentential or
secondary stress, and thus be emphasized phonologically. Given that the distribution of the phenomenon across subcorpora of SYN2000 shows a certain prevalence of fictional texts, but by no
means a restriction to one register, movement to the front of a complementizer can be considered
productive in modern Czech.
1 Úvod
Aktuální členění – hluboce prozkoumaný předmět české syntaxe – ovlivňuje slovosled v české větě do takové míry, že zbývá jen málo „záchytných bodů“, tzn. elementů
s neflexibilní, gramaticky danou pozicí, o které by se mohl opřít popis povrchové větné
struktury. K těmto srovnatelně pevným elementům patří především tzv. stálé příklonky, které se vyskytují hned po prvním větném členu, a spojky, které zpravidla stojí na začátku jimi uvedené věty. Je známo, že existují systematické výjimky k prvnímu „pravidlu“ o postavení příklonek do druhé pozice (viz. Avgustinova/Oliva 1997, Fried 1994,
Lenertová 2001). Dosud méně známá a prozkoumaná je odchylka spojek od běžného
postavení do první strukturální pozice, čili téma této práce. Vycházím především z dat v
Českém Národním Korpusu (SYN2000) a místy z příkladů v řídkých popisech daného
jevu v literatuře. Popis by měl odpovědět mezi jiným i na otázku, zda jsou spojky (např.
protože se jedná o pří- nebo předklonky) postavené dovnitř věty, tzn. doprava od své
původní pozice, anebo naopak jsou větné členy posunuté doleva před spojku, a jaké
jsou možné důvody pro daný příznakový slovosled. Pokouším se proto o charakterizaci
jak aktuálního členění a stylistické povahy korpusových příkladů, tak i gramatických
omezení, která vyplývají z intuice rodilých mluvčích a jsou v souladu s korpusovými
daty. Příspěvek má následující strukturu: V sekci 2 shrnuji údaje o pozici spojek v literatuře. Sekce 3 je věnována empirii, tzn. nálezům v ČNK s neobvyklou pozicí spojovacích výrazů. Čtvrtá sekce se týká teoretických otázek popisu daného fenoménu, částečně ve srovnání s podobnými jevy v sousedních jazycích. V páté sekci uvádím několik
základních statistických údajů. Šestá sekce obsahuje závěry.
Meyer, R.,O pozici podřadících spojek v ČNK In: Štícha, F., Šimandl, J. (ed.), Gramatika a korpus/Grammar & Corpora 2005, Praha: ÚJČ AV
ČR 2006, p. 189-2198
189
MEYER
2 Údaje o pozici spojek v mluvnické literatuře
Srovnavatelně vzácné úvahy o spojkách mimo první pozice v literatuře lze rozdělit podle toho, (i) jestli vycházejí z přesunu spojky doprava anebo jiných členů doleva, a (ii)
kterým spojovacím výrazům možnost k danému slovosledu připisují. Hrbáček (1964)
tvrdí, že se mohou vyskytnout mimo první pozice jen tzv. „obsahové“ spojky že a aby, a
to pouze v několikanásobných, paralelních vedlejších větách – viz
(1) [...] nesměl sebou hnout, aby se jehla nevyvlékla a lékař aby nemusel znova zavádět vpich.
Jak mimochodem ukazuje (1), údajný posun spojky aby se může konat i v adverbiálních větách, takže funkce vedlejší věty jako celku žádnou rozhodující roli nehraje.
Podle Hrbáčka je spojka v daných případech prostředkem jistého vytčení východiska,
které povrchově odděluje od jádra výpovědi. Původ konstrukce vidí autor v eliptických
strukturách nepřímé řeči, a opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho evidence „postupem
času tento způsob kladení spojky ustupuje“.
Trávníček (1951:881-882) rozlišuje dvě hlavní realizace dané konstrukce, a totiž předsun psychologického podmětu před spojku když (viz. (2)) a kladení spojky že na druhé
místo v paralelních vedlejších větách (3):
(2) poslali pro toho starého krále a ten když přijel, plakal radostí
(3) Myslím, že je už zdráv, ale do úřadu že ještě nechodí.
Příklady uvedené autorem však zahrnují i jednoduché vedlejší věty (viz. (4)). Ve všech
případech jde o zdůraznění slova před spojkou.
(4) [...] synovcova žena častěji nadhodila, takhle že to nemůže ostat.
Přestože Trávníček popisuje hlavně povrchový slovosled, naznačuje už směry možných
analýz, a totiž předsun větného členu v případě (2) a nestandardní pozice spojky v (3),
(4). Svoboda (1972, 130) se přiklání spíše k postoji druhému, kdežto MČ III (620) vychází z postoje prvního (“vytčení [...] předsunutím před spojku“). Mimo této neshody
v analýze také z literatury není jasné, jestli se má jednat o jev hovorový nebo spisovný:
Müllerová (1994) píše o uplatňování subjektivního pořadí v mluveném textu (viz. její
příklad (5)), současně je ale možné nalézt běžné příklady ve vědecké próze, viz. např.
úryvek z textu Sgalla/Hajičové/Buráňové (1980, 49) – (6):
(5) tak se bojim ty děti aby na to nešahly // no a to si představ pan Hendrych dyž si zlámal nohu
(6) Podle uvedených pravidel testu zjistíme, že slovo Karel je ve všech významových zápisech věty
jejím základem, spojení do Hradce že patří vždy k ohnisku a sloveso i jeho objekt že patří k potenciálnímu rozsahu základu.
Z literatury tudíž vyplývá několik empirických otázek:
1. Které spojky dovolují daný slovosled – jen že, aby a když anebo i další?
2. Posuny kterých slov/větných členů daná konstrukce připouští?
3. Jaké funkce můžeme danému pořadí připsat na základě korpusových příkladů?
4. Nachází se daná konstrukce na ústupu?
190
MEYER
V následující sekci se s těmito otázkami podíváme na data z ČNK.
3 Spojky mimo první pozice v ČNK
Jak ukazuje evidence z ČNK, nejen spojky že a aby, ale také další spojky, zejména jestli
a zda, dovolují před sebou konstituenty vlastní minimální věty:
(7) ... je nutné znát vlastnosti detektovaného plynu, především jeho hmotnost zda je lehčí nebo těžší
než vzduch a možný pohyb tohoto plynu nebo směsi se vzduchem v příslušném měřeném prostředí.
(8) ... objednal a dlouho se přitom vyptával, jestli to maso nebude tvrdé a omáčka dost horká a
knedlík jestli bude péřový, tak to teklo a padalo na hostova záda, ...
Nicméně vetšinu nálezů tvoří případy s že a aby, jako např.
(9) Lže, že veškerá zdravotní péče je bezplatná a každému že musí být poskytnuta na nejvyšší možné úrovni.
(10) Skromní lidé mi možná takovou slabost budou vyčítat; věřím nicméně, ti schopní že mé vlohy
uznají.
(11) Pak vyhrožují, přejí nám to nejhorší, abychom zemřeli, naše děti aby trpěly ...
Výskyty dané konstrukce nejsou omezeny na vedlejší věty ve funkci předmětu, nýbrž
zahrnují i přísudkové věty, viz. (12)-(15):
(12) ... co to má být za nápady, u nás to tu není tak, jak na hasičském, že vás vyvedem! ... cérky, vám
jestli je patnáct, začnu střílet, ...
(13) ... všechny ikony ... byly násilím odstraněny ze soukromých domů a chrámů, aby takovýmto
způsobem namalovaným svatým byly vypíchnuty oči, a takto znetvořené ikony aby byly nošeny po
ulicích města.
(14) „Takhle když budete hrát, nemůžete třeba s takovými Pardubicemi prohrát,“ řekl Jandákovi.
(15) „Táta když dokončil knížku, tak se to oslavovalo, a co já?“
Už tento malý výběr autentických příkladů ukazuje, že omezení, která byla pojmenována v literatuře, byla zformulována příliš restriktivně: Nejen tzv. „obsahové“ spojky že
a aby, ale i jestli, a navíc spojovací prostředky příslovečných vět jako když, (kondicionální) jestli a (finální) aby se mohou vyskytovat mimo první pozice ve své větě. Zatímco analýza jako posun spojky doprava mohla mít ještě alepoň fonologickou podstatu v
případě předklonek že a aby, u neklitických spojek když a jestli asi úplně ztrácí smysl.
Nacházíme mimoto celkem vysokofrekventní případ smíšených vztažných/příslovečných vět typu
(16) [A Asi to byl nový patent, nějaké zařízení,] [B za které když pak zatáhnete], [C tak se celý člun
uvolní.]
Jak ukazují Lešnerová/Oliva (2003), jednoduchá věta (B) v souvětích tohoto typu je
podřízená jak první (A), tak i třetí jednoduché větě (C): funguje jako součást podmětu
první věty zařízení (evidováno vztažným zájmenem které) a současně jako příslovečné určení třetí věty (evidováno spojkou když – tak). Lešnerová/Oliva (2003) vysvětlují
možnost takových příkladů tím, že – podobně jako u resumptivních zájmen, viz. mu v
191
MEYER
(17) – vztažné zájmeno v češtině sice musí stát ve větě podřazené svému řídícímu výrazu, nemusí se však jednat o bezprostředně podřazenou větu. Hierarchická struktura
souvětí by se dala podle autorů zobrazit následujícím způsobem:1
(16‘) [ ... nějaké zařízení, [rel-cl [adv-cl za které když pak zatáhnete] tak se celý člun uvolní ] ]
(17) To je ten chlap, co ti říkám, že když mu nedáme dva lístky, tak budeme mít potíže.
Pokud je tato analýza na správné cestě, musí se pozice vztažného zájmena na levém
okraji přívlastkové věty vysvětlit nezávisle na obecných vlastnostech vztažných vět,
protože se strukturně jedná o větu přívlastkovou; autoři navrhují povrchový požadavek, „aby vztažné zájmeno stálo vždy co nejtěsněji za jmennou skupinou, ke které se
vztahuje“ (Lešnerová/Oliva 2003, 246). Z hlediska našeho zdejšího tématu se tudíž
jedná o další případ předsunu větného členu před podřadící spojku když v příslovečné
větě. Na rozdíl od jiných dosud probraných příkladů však existuje jasně formální resp.
gramatická motivace toho předsunu. Pro příklady jako (16)-(17) by posun spojky doprava nebyl zjevně nijak motivován.
Z hlediska kategorie předsunutých členů je daná česká konstrukce málo omezená:
před spojkami nacházíme nejčastěji podměty ((1), (2, (5)-(8), (10), (11), (13), (15)),
ale také předměty – (9), příslovečná určení směru – (3), způsobu – (4), adverbia modifikující propozici – (18), a dokonce adverbia, která se sémanticky vztahují k celé větě,
jako např. ostatně v (19):
(18) Knihovníci si asi řekli, že gramatik Vergilius se v Toulouse narodil omylem a správně že se měl
narodit na západních ostrovech.
(19) Sovětská strana na tyto otázky odpovídá, že je všechno v pořádku, ostatně že například v roce
1965 vzniklo v Kazachstánu po atomovém výbuchu umělé jezero Šega, v němž se dnes prohánějí
obrovští kapři.
Příklady s typickými větnými příslovcemi jako jistě, samozřejmě, pravděpodobně
apod. však v korpusu SYN2000 chybějí. Zastoupena jsou nadto infinitivní slovesa v
perifrastických konstrukcích:
(20) [Slečna Barbora si ke mně přisedla a polohlasem se mne ptala, budu-li se dnes zase koupat.]
Řekl jsem jí, že ne a holit že se také nebudu.
Všechny pojmenované kategorie mohou podléhat podobným neprojektivitám, např.
topikalizaci (ať už s anaforickým zájmenem, viz. dole, nebo bez něho) nebo křížení vět.
Podle běžných teorií neprojektivity (alias „extrakce“ – viz. např. Müller/Sternefeld
1993) se jedná o pohyb celofrázové kategorie XP, nikoliv hlavy X0, čímž se také vysvětluje nepřijatelnost časovaných slovesných forem (= V0) před spojkou:
(20‘) *
Řekl jsem jí, že ne a neholil že jsem se také.
Předpokládám, že statistickou převahu představených podmětů nelze odůvodnit čistě
syntaktickými faktory, ale spíše faktory aktuálního členění (viz. 5).
1
‚rel-cl’ = přívlastková věta, ‚adv-cl’ = přísloveční věta. Hierarchická pozice třetí jednoduché věty není z
diskuse u Lešnerové/Olivy (2003) zcela zřejmá.
192
MEYER
4 Strukturální pozice spojek v češtině a v jiných jazycích
České příklady prezentované v předchozí sekci zjevně porušují jedno známé a dávno pozorované pravidlo, které platí obecně pro většinu indoevropských, včetně slovanských,
jazyků, tzv. „doubly-filled Comp filter: v nejvyšší strukturální projekci (CP – complementizer phrase) anebo, jinak řečeno, v zóně označující větný modus a subordinaci na
levém okraji věty nemohou být realizovány současně dva elementy (jeden konstituent
plus podřadící spojka). Tímto filtrem resp. jeho implementací v novějších teoriích syntaxe se vylučuje např. kombinace tázacího nebo vztažného zájmena se spojkou that/
że/čto v angličtině, polštině a ruštině. Zajímavé je, že čeština v různých konstrukcích
pojmenovaný „filtr“ nerespektuje: V „antiotázkách“ – tzn. v doplňovacích otázkách o
opakování informace dané v předchozí replice – se běžně používají kombinace otázkového zájmena se spojkou, která naznačuje větný modus „ozývané“ věty (příklady z
SYN2000):
(21a) „Napíšu to Krůnovi, aby věděl.“ „Co aby věděl?“ zeptala se matka. „Jaký jsou lidi.“
(21b) Ale neříkali ti lidé – “ „Co jestli neříkali?“ „No neříkali, že zaměstnává podivné lidi?
U pravých otázek – viz (22) – též pozorujeme kombinace s že, tady však vycházíme
spíše z homonymické modální částice, než ze spojky.
(22) Gamble policii neřekne, od koho přesně že jeho firma data koupila.
Ve zcela hovorovém stylu jsou v češtině dokonce kombinovatelné dvě podřadící spojky
že a aby. Větný modus se tady vyjadřuje druhou spojkou, kdežto sémantický vklad první není úplně jasný; nejspíš naznačuje určitý citující charakter vedlejší věty:
(23) Ten po něm jen koukl – hoch tam byl první – a povídá, že aby si sedl, že na něj přijde řada.
Zajímavé v naší souvislosti jsou právě výjimky k zákazu dvojitého obsazení první projekce v různých jazycích. Nejvíce bádané případy vnitřní topikalizace v angličtině – viz
(24) He said that this man, he could never trust.
– sem patrně přímo nepatří, protože obsahují předsunuté konstituenty po spojce. Podobnější danému českému fenoménu jsou na první pohled konstrukce jako nářeční
bavorské
(25) An Mantl daß da Xaver kafft hot hot neamad glaubt
jeden kabát že ten X. koupil aux aux nikdo věřil
‘Kabát že si Xaver koupil, tomu nikdo nevěřil.’ (Bayer 2001, 16)
Je známo, že zákaz dvojitého obsazení první projekce v německých nářečích obecně
neplatí (viz. Bayer 2001, Stechow/Sternefeld 1988 a mnozí další), takže tam existují
např. kombinace tázacích zájmen se spojkou dass („že“) (a vztažných zájmen se spojkou wo – dosl. „kde“):
193
MEYER
(26) I woaß ned wer daß des doã hot.
já vím ne kdo že to udělal aux
‘Nevím, kdo to udělal.’
Takové kombinace dvou spojovacích prostředků nejsou nijak omezeny na antiotázky
(sr. české (21)); nemáme v němčině nezávislé důvody pro předpoklad o částici že (sr.
české (22))2. Proto vycházíme z toho, že se jen v německém (26), nikoli v českých (21)(22), jedná o porušení zákazu dvojitého obsazení CP. Ve (25) však se však jedná o neobligatorní představení konstituentu do pozice před spojkou, které je zjevně společné
oběma jazykům. Vzhledem k povrchové podobnosti české a jihoněmecké konstrukce
se nabízejí hypotézy o jazykovém kontaktu, chceme však zdůraznit, že se nám tady o
problémy jazykového/nářečního kontaktu vůbec nejedná. Jde čistě o vlastnosti podobných slovosledních fenoménů a jejich analýzy v jazykovědné literatuře. Nadto se
ukazuje mnoho rozdílných rysů, srovnáváme-li oba případy do detailu. Probereme ale
nejdříve jejich společné vlastnosti:
V obou jazycích resp. variantách je předsunutý element strukturálně bližší vedlejší větě
než u tzv. levé dislokace („left dislocation/external topicalization“), při které je na předsunutý konstituent odkázáno anaforickým zájmenem. Mnoho uvedených příkladů by s
anaforickým odkazem nebylo přijatelných:
(8‘)* ... dlouho se přitom vyptával, jestli to maso nebude tvrdé ... a knedlík jestli ten bude péřový,
tak to teklo a padalo na hostova záda, ...
Od levé dislokace se daný typ předsunu liší i inventářem potenciálních účastníků: zatímco kvantifikátory nepřipouštějí topikalizaci, jsou volně představitelné před spojku:
(27a) Neamad wenn kummt, no iss aa ned recht.
nikdo když přijde tak je také ne pravé
‘Jestli nepřijde nikdo, tak se to také nehodí.’ (Bayer 2001)
(27b) *Neamad, der wenn kummt ...
nikdo ten když přijde ...
(28a) Bořivoj mu řekl, že je blbec, nic že mu není svaté a pokračovali dál v prohlídce.
(28b) * ... nic, to že mu není svaté ...
Funkčně se konstrukce v obou jazycích resp. variantách podobají: Podle Bayera (2001)
se jedná o tzv. „emphatic topicalization“, modifikující ilokuční sílu, což je možné zejména pod řídícími slovesy s kvotativním použitím – jak jsme viděli, také v češtině převládají slovesa mluvení.
Přejdeme teď k největšímu rozdílu mezi českou konstrukcí a jejím německým příbuzným: zatímco v německém nářečí je obligatorní představení celé vedlejší věty s předsunutým konstituentem na začátek souvětí – (29), v češtině je možné nechat vedlejší větu
ve své výchozí pozici – (1), (3), (7)-(11), (13) atd.
2
K poslednímu bodu viz. argumentace u Meyera (2004).
194
MEYER
(29a) Da Hans ob kummt, woaß-e ned.
ten H. jestli přijde vím-1.sg ne
‘Nevím, zda přijde Hans.’
(29b) * I woaß ned, da Hans ob kummt.
Tento rozdíl má silné implikace pro možné analýzy. Stechow/Sternefeld (1988) diskutují přístup, podle kterého se předsunutý konstituent musí pohybovat až dovnitř hlavní
věty. Bayer (2001) navrhuje těsnou návaznost na emfázi, která se vyjadřuje – tak, jako
obvykle větný modus – na začátku hlavní věty, z čehož vyplývá obligatorní představení celé vedlejší věty. Obě možnosti pro češtinu zjevně nefungují; tady se naopak musí
jednat o pravidelnou další strukturální pozici nad spojkou ve vedlejší větě. Jaké jsou
specifické vlastnosti této pozice? O její syntaxi můžeme hlavně konstatovat, že se v ní
fakultativně ocitá maximálně jeden frazální konstituent (XP). Jeho předsun je intuitivně spojený s určitou emfází, otázkou však je, zda lze danému slovosledu jednoznačně
připsat funkci týkající se modálního postoje mluvčího nebo aktuálního členění.
Co se týče aktuálního členění, je daný slovosled mnohem rozmanitější než úvodem
zmíněné práce sugerují: za prvé předsunutý konstituent může být součástí pozadí
(background), tzn. patřit ke kontexově zapojenému materiálu:
(30) Krátce před svou smrtí vyslovil přání, aby jeho kůže byla použita k vazbě vlastní autobiografie.
A tato kniha aby byla předána Johnu Fenno, ...
Za druhé může splnit funkci kontrastivního topiku – zapojeného materiálu, který je
kontrastován vůči předchozímu konstituentu:
(31) Zákon určil, aby komise část předala novinářským družstvům a část aby prodala v aukci.
Ve třetí skupině příkladů se představený konstituent začleňuje do většího, případně celovětného, rématu (“maximální fokus“):
(32a) [„To určitě zase prohrál spoustu peněz.“ – „Jo, asi tak dva tisíce“] – „Ale, [Réma šlak aby ho
trefil ].“
(32b) Slečna Mařenka pak prohlásila, že je sice povoláním bardáma, ale [Réma kuchyni že rozumí],
jako i že se vyzná ve všech domácích pracích.
Nakonec se může jednat i o vlastní réma (“minimální fokus“):
(33) [„Stoupni si tak, aby mě ti lidi neviděli. Nemusí mě hned každej poznat.] Hlavně do ksichtu
aby mně neviděli.“
Vzhledem k množství různých komunikačních funkcí dospíváme k závěru, že syntax
resp. slovosled v daném případě interpretaci aktuálního členění podstatně neomezuje. Nehledě na to je představený konstituent bez výjimky nositelem přízvuku, a to buď
hlavního (větného) – (32b), (33) – anebo sekundárního – (30), (31), (32a). Předpokládáme, že obligatorní přízvučnost je zdrojem emfatického charakteru daného slovosledu. Nemáme ale zatím evidenci pro strukturální pozici před spojkou, která by byla
195
MEYER
rezervována jen pro elementy s pevnou kontextově-sémantickou funkcí (viz. pro takový systém např. Rizzi 1997).
Co z řečeného vyplývá pro popis struktury levého kraje podřazených vět v češtině? Zřejmě stačí zavést pozici specifikátoru, který by nepodlehl filtru proti dvojitému obsazení
Comp. Jak svědčí nepřijatelnost kombinací běžných tázacích anebo vztažných zájmen
se spojkou, něco jako „doubly-filled Comp filter“ musí být přesto funkční, takže ani pro
češtinu nemá smysl, abychom tento filtr úplně zrušili (resp. jeho implementaci v novějších teoriích). Je ale třeba omezit jeho efekty tak, aby zachytil jenom „operátory“, tzn.
výrazy, které se posouvají gramatickým pravidlem a sémanticky vážou proměnnou. Je
zajímavé, že při křížení vět (Štícha 1996) jsou možné výlučně přesuny slov do absolutního začátku hlavní věty (34a), nikoli do jejího středu (34b), jak je možné v případě
jednoduchých vět (34c):3
(34a) K tomu nevím, co bych řekl.
(34b) *Ale my jsme k tomu nevěděli, co bychom řekli.
(34c) Ale my jsme k tomu nic neřekli.
Z hlediska formálních syntaktických teorií v posloupnosti Lasnik/Saito (1989) anebo Müller/Sternefeld (1993) – se systematicky rozlišuje mezi lineárnými variacemi
typu (34c) („scrambling“) a posuny slov do levé větné periferie („topicalization“); k
rozdílům mezi nimi patří např., že topicalization je jedinečná, kdežto scrambling je
opakovatelný. Mimoto se vychází z toho, že se při křížení vět konstituenty pohybují
doleva přes pozice stejného typu. Pokud zařadíme české předsunutí konstituentu před
spojku do topikalizací (v syntaktickém smyslu, jako v pojmenovaných teoriích, nikoli
ve smyslu aktuálního členění), zapadá do obrazu, že tento pohyb je neopakovatelný,
a současně i fakt, že jeho cílová pozice v levé periferii věty otevírá cestu pro pohyb do
věty hlavní jenom delší topikalizaci (34a), nikoli delšímu scrambling (34b). Je třeba
dodat, že toto třídění fenoménů vůbec nezávisí na jedné nebo druhé teorii. Podobné
rozdíly mezi různými druhy neprojektivity resp. linearizace se dělají také např. v HPSG
a v dalších teoriích.
Nezávisle na tom je nutno počítat s různými pozicemi spojek ve větě. Viděli jsme hovorové přiklady kombinace dvou spojek – (23). Nadto sugeruje následující pozorování,
že spojka že, pokud se na ni nenaváže stálá příklonka, může obsazovat vyšší pozici než
spojka aby:
(35a) ... sdělil nám, že jestli přijede, to sice neví, ale ...
(35b) *Chtěl, abys jestli přijedeš, to nikomu neříkal.
Jak ukazuje (35a), spojka že může stát dostatečně vysoko ve své větě, aby dovolila pod
sebou ještě tzv. levou dislokaci (viz. také (8), (8‘)). Spojka aby naopak tuto konstrukci odmítá, což lze vysvětlit nižší výchozí pozicí (tzn. pod pozicí anaforického to v levé
dislokaci), viz Lenertová (2003). Patrně tady hrají roli dva faktory současně: druh spojky a enklisis. Různé variace vět jako v (35) vedou k závěru, že levá dislokace je jenom
kompatibilní se spojkou že, pokud se nenachází v kombinací s příklonkami. Tato gene3
Slovosledy jako (34b) jsou doloženy pro hovorovou ruštinu (Adamec 1995).
196
MEYER
ralizace dává smysl, protože se příznaky jako finitnost a slovesný modus zpravidla vyjadřují v nižší strukturální pozici než subordinace a větný modus. Systematický průzkum
všech spojek z hlediska kombinací s levou dislokací musím nechat do budoucna. Ve
spojení s naším tématem je případ (35a) pozoruhodný, protože ukazuje, že i po spojce
jsou v češtině možné komplexní expanze levého větného okraje, které v jiných jazycích
nacházíme jen u hlavních vět.
5 Základní frekvenční údaje
Korpus jsme zatím použili hlavně jako zdroj inspirace a evidence proti intuitivně postulovaným omezením. Obraťme se nyní ještě stručně na základní frekvenční údaje
na pozadí Hrbáčkova (1964) opakovaného tvrzení, že se daná konstrukce nachází na
ústupu. Pokud počítáme případy se spojkou že, nacházíme v korpusu SYN2000 celkem 1251 předsouvání.4 Z nich zhruba 60% pochází ze subkorpusů s imaginativní literaturou, téměř 20% z odborné literatury a zhruba 20% z publicistiky. Pokud bereme v
úvahu, že sám subkorpus publicistiky tvoří asi 60% celého korpusu SYN2000, je silná
převaha příkladů z imaginativní literatury ještě zřetelnější. Následující tabulka ukazuje
podrobné rozložení nálezů přes subkorpusy a jejich počet v relaci s velikostí subkorpusů:
abs. počet
subkorpus
nálezů
počet nálezů *10-5 /
druhy textů
velikost
subkorpusu
NOV
472
5,11
COL
199
6,95
VER
83
12,76
SON
43
16,36
SCR
10
4,48
FAC
94
3,57
SCI
36
0,73
POP
65
0,64
ENC
2
0,23
ADM
1
0,71
MIS
8
PUB
238
abs. počet počet nálezů *10-5
nálezů
/ velikost rubriky
romány,
povídky
671
5,55
poezie,
písně, drama
136
10,00
lit. faktů,
odborná / popul.-naučná 197
lit., časopisy,
encyklopedie
1,06
2,13
administrativní a rozmanité 9
další texty
1,74
1,42
publicistika
1,42
238
Přes určitou převahu v imaginativní literatuře lze říci, že předsouvání konstituentu
před spojku v češtině není omezeno jen na určité jazykové rejstříky a že se podle frekvence jedná o zcela produktivní fenomén.
4
Nálezy byly vyhledané automaticky a ověřované ručně. Velice vysokofrekventní spojení to že jsem nechal
stranou (neanalyzoval). Velikosti subkorpusů byly spočítané podle http://ucnk.ff.cuni.cz/bonito/opusy.
html..
197
MEYER
6 Závěr
Podřadící spojka se v češtině nerealizuje vždy na začátku vedlejší věty, ale může na povrchu někdy následovat až za jedním předsunutým konstituentem. Tento konstituent
může být podmětem, předmětem, příslovečným určením anebo infinitivním slovesem
a patří hierarchicky do věty vedlejší. Posun před spojku není opakovatelný a neotvírá možnost k libovolnému křížení vět, ale jenom k dalšímu posunu do levého větného
okraje. Z hlediska formálního se jedná o topikalizaci do pozice specifikátoru, který nepodléhá zákazu dvojitého obsazení CP. Co se týče aktuálního členění, daný slovosled
není funkčně jasně omezen, s výjimkou, že předsunutý člen musí vždy nést hlavní anebo sekundární přízvuk, tzn. být vytčen prozodicky. Konstrukce je v současných textech
různých rejstříků běžná. Budoucný průzkum by měl vyřešit otázku, zda se má dále rozebrat do různých syntaktických nebo sémantických podtypů, jejichž frekvence souvisí
s rejstříkem textů.
Literatura
Lenertová, D. (2001): On Clitic Placement, Topicalization and CP-Structure in Czech, in Zybatow, G., Junghanns, U., Mehlhorn, G., Szucsich, L. (ed.), Current Issues in Formal Slavic
Linguistics, Vervuert Verlag, Franfurt/Main, 294–305
Lenertová, D. (2003): On the syntax of left peripheral adverbial clauses in Czech. v Junghanns,
U., L. Szucsich, R. Meyer, and G. Zybatow (ed.), Formal Description of Slavic Languages 5,
to appear
Lešnerová, Š./Oliva, K. (2003): Vztažné věty s nestandardní strukturou v češtině, Slovo a slovesnost 64
Meyer, R. (2004): Syntax der Ergänzungsfrage. Empirische Untersuchungen am Russischen,
Polnischen und Tschechischen (= Slavistische Beiträge 436). München: Sagner
Müller, G./Sternefeld, W. (1993): Improper Movement and Unambiguous Binding. Lingustic
Inquiry 24, 461–507
Müllerová, O. (1994): Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Studie a práce lingvistické 27,
Praha: Academia
Rizzi, L. (1997): The Fine Structure of the Left Periphery. v Haegeman, L. (ed.), Elements of
Grammar, Kluwer, 281–337
Sgall, P./Hajičová, E./Buráňová, E. (1980): Aktuální členění věty v češtině. Studie a práce lingvistické 18, Praha: Academia
Svoboda, K. (1972): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova.
Štícha, F. (1996): Křížení vět v češtině. Naše řeč 79, 26–31
Toman, J. (1998): On Clitic (Dis)Placement, v Dimitrova-Vulchanova, M., Hellan, L. (ed.), Topics in South Slavic Syntax and Semantics, Benjamins, 205–228
Trávníček, F. (1951): Mluvnice spisovné češtiny, vol. II. Praha: Slovanské nakladatelství
von Stechow, A./Sternefeld, W. (1988): Bausteine syntaktischen Wissens. Opladen: Westdeutscher Verlag
198