8. číslo - Kontakt

NEBOJTE SE
Časopis o životě Římskokatolických farností
Radostín nad Oslavou a Pavlov
Ročník III.
farnostradostin.webnode.cz
číslo 8/2015
Milí přátelé,
toto číslo farního časopisu je tematicky zaměřeno na náš vztah ke
světcům, na zkušenost, kterou jsme v životě ve vztahu ke svatým prožili.
Třeba tehdy, kdy jste se jako rodiče zamýšleli, které jméno vybrat svému
děťátku při křtu, nebo když jsme jako mladí biřmovanci volili před přijetím
této svátosti biřmovací jméno. Určitě jste si někdy položili otázku: Který
svatý je mi sympatický a proč? Jistě jste se také mnohokrát v životě
obraceli na některého světce, aby se přimlouval u Pána Boha v té či oné
záležitosti. V této souvislosti vzpomínám na známé, kteří jeli navštívit svoji
blízkou sestru Miriam do trapistického kláštera ve Vitorchiánu v Itálii a na
zpáteční cestě se stavili ještě u moře. Přespali na pláži. Druhý den zde
prožili krásné chvíle, ale když chtěli odjet, zjistili, že ztratili klíče od auta
v písku na mořském břehu. A hledejte špendlík v kupce sena! Pohybovali
se po pláži asi v délce dvě stě metrů. Nezbývalo nic jiného než se pustit do
hledání. V autě byly zamknuté pasy i peníze. Ani po dvouhodinové námaze
klíče neobjevili. V této zoufalé chvíli najednou někoho napadlo, že by se
mohli pokusit poprosit sv. Antonína Paduánského, který je patronem
ztracených věcí, o přímluvu. Po krátké modlitbě udělali několik kroků po
pláži a vykopli klíče z písku. Možná, že si někdo řekne, že šlo o náhodu.
Ale svatým, kteří již žijí v blízkosti Boží, byli ve svém pozemském životě
Pánu Bohu věrni a v určité oblasti života vynikali ctností, dává Pán právě
v této oblasti mimořádnou milost. Jejich přímluva u Pána Boha za nás je
proto často vyslyšena. Svatý Antonín Paduánský ve svém kratičkém životě
(žil pouhých třicet šest roků a veřejně kázal jenom asi deset let) přivedl
svým kázáním desetitisíce lidí, kteří již ztratili víru, zpět k Pánu Bohu. Právě
proto je patronem ztracených věcí. Jedním z nejcennějších darů, který
člověk bohužel může ztratit, je dar víry.
V tomto článku bych se ale nechtěl zabývat jednotlivými
epizodami ze života svatých nebo zkušenostmi jiných, které s nimi učinili,
ale především ukázat, že svatí byli lidé z masa a kostí stejně jako my, že se
ve svém životě potýkali s podobnými problémy jako my a museli o to
„lepší“ v sobě bojovat, stejně jako se snažíme bojovat my. Když se řekne
světec či světice, člověk si často představí nějakou sochu z kostela
SLOVO ÚVODEM
s nakloněnou hlavou obtočenou svatozáří a řekne si, že něčeho takového
on se svými slabostmi nikdy nemůže dosáhnout. Opak je pravdou.
Příkladem nám může být svatý Augustýn. Narodil se v polovině 4. století
v Tagaste v severní Africe, tehdy části Římské říše. Maminka, sv. Monika,
byla křesťankou, ale její manžel ne. Svojí manželce byl často i nevěrný.
Augustýn nebyl věřící. Od svého dospívání však toužil být slavným
řečníkem. A to se mu posléze také splnilo. Byl neobyčejně nadaný,
vnímavý a učenlivý. Jeho učitel na otázku, co je pravda, odpovídal, že
pravda je to, o čem dobrý řečník přesvědčí druhé. Augustýn se ve svém
životě touto filosofií řídil, ale odpověď učitele jej zcela neuspokojila. Někde
v hloubi jeho nitra dřímala touha po skutečné pravdě.
Augustýn svého nadání a schopností využíval ve svůj prospěch.
Dnes bychom ho nazvali tvrdým kariéristou, který jde za svým úspěchem i
přes mrtvoly. Dosvědčuje to událost, kdy na severu Itálie v Miláně ve
službách samotného císaře šel oznámit milánskému arcibiskupu
Ambrožovi, pozdějšímu světci a jednomu ze čtyř největších učitelů západní
církve, že se katedrála, která byla sídelním chrámem arcibiskupa a
katolických křesťanů, zabavuje z nařízení císaře ve prospěch křesťanů
ariánského smýšlení, ke kterým se hlásil také císař. Když se arcibiskup
Ambrož odmítl podřídit, Augustýn mu oznámil, že katedrála bude obsazena
vojensky. V okamžiku nejprudšího střetu se Ambrož na Augustýna obrátil a
řekl mu, že pravdu, kterou hledá, nenajde, že Ona si ho musí najít sama.
Mezi křesťany, kteří obsadili katedrálu v čele s arcibiskupem a pokojně ji
hájili i přes násilí vojáků, byla i Augustýnova matka Monika.
Augustýna to velmi zasáhlo, uvědomil si, kam až ve svém
kariérismu zašel. Přemýšlel o Ambrožově větě a dostalo se mu daru víry.
Chtěl žádat o křest, ale pochopil, že přijmout křesťanství znamená
radikálně změnit svůj život. Zdálo se mu, že k tomuto kroku nemá dost síly,
ale když o tom přemýšlel v atriu svého domu, v nitru uslyšel hlas, který
říkal, že když to dokázali jiní, proč by to nedokázal i on. Přijal křest, o tři
roky později se stal knězem a o pět let později biskupem v rodném Tagaste.
Spolu se sv. Ambrožem nyní patří ke čtyřem největším učitelům západní
církve.
Augustýn
se
z tvrdého
kariéristy
proměnil
v jednu
z nejvýznamnějších osobností dějin církve. Je nutné podotknout, že za jeho
obrácením stojí vytrvalé modlitby jeho maminky, sv. Moniky, její oběti a
bolest, kterou spolu se svými slzami vysílala k nebi s prosbou za obrácení
svého syna. Svatý Augustýn ve svojí knize Vyznání vypovídá o svém
obrácení k Pánu Bohu: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a
přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem
byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já
netvor. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal
mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě;
2
SLOVO ÚVODEM
okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po
tvém pokoji.“
Dále bych uvedl příklad života sv. Marie Egyptské. Narodila se
kolem roku 344. Již jako mladá dívka utekla od rodičů do velkoměsta, aby
tam žila jako prostitutka. Takto žila sedmnáct let. Když šla roku 374 z
Alexandrie velká pouť do Jeruzaléma ke slavnosti Povýšení sv. Kříže,
přidala se k poutníkům i Maria, ale ne proto, aby činila pokání, ale aby na
cestě i v Jeruzalémě dál hřešila.
Když přišel slavný den Povýšení sv. Kříže, připojila se také ona
k zástupům, které vstupovaly do chrámu Božího hrobu. Sotva však
vstoupila na práh této svatyně, jakoby ji jakási neviditelná ruka uchvátila a
táhla zpět. Když se vzpamatovala z prvního leknutí, pokusila se znovu
vstoupit do chrámu. Byla však opět tajemnou mocí zadržena. Zhrozila se,
brzy však zapudila vážné myšlenky a pokusila se potřetí překročit práh
svatyně. Ale i tentokrát bylo její úsilí marné. Únavou klesla v koutě nádvoří
před chrámem k zemi. Hrůzou se zachvěla. Ve svědomí se jí ozval hlas,
který říkal, že pro množství hříchů je od Boha zavržena a není hodna uvidět
posvátné dřevo kříže, na němž Spasitel umřel. Usedavě se rozplakala a
poprvé ve svém životě svých hříchů hořce litovala. V této chvíli uviděla nad
sebou obraz Panny Marie, obrátila se k ní a prosila: „Matko Boží, nejsem
hodna nečistýma očima se dívat k tobě, ale slýchala jsem, že jsi Matkou
milosrdenství a útočištěm hříšníků a že se tvůj božský Syn stal člověkem,
aby hříšníky volal ke změně života. Ujmi se mne tedy a vyžádej mně
nehodné milost, abych mohla vstoupit do chrámu a uvidět a uctít svatý Kříž,
na němž Vykupitel i pro mne vylil svoji krev. Stane-li se to, zavazuji se ti
slibem, že po celý svůj život budu oplakávat své hříchy a odejdu, kamkoli
mi rozkážeš jít.“ Když se domodlila, šla nejistým krokem ke chrámu,
vstoupila bez překážky dovnitř, vrhla se před sv. Křížem na zem a modlila
se: „Vykupiteli světa, oplakávám před tebou svoje hříchy a prosím, abych
směla zemřít pro tebe, když jsem nežila pro tebe.“ Když vykonala upřímně
sv. zpověď, posilněna svatým přijímáním odešla z Božího vnuknutí na
poušť za Jordánem. Zde žila sedmačtyřicet let v pokání. Doléhala tam na ni
hrozná pokušení, ale modlitbou a kajícími skutky je přemáhala.
Kolem roku 420 šel stařičký kněz a mnich na poušť za Jordánem,
aby o samotě sloužil Pánu Bohu. Tam našel Marii, která ho prosila, aby ji
na Zelený čtvrtek přinesl Tělo Páně. Když ji druhý rok chtěl opět přinést na
Zelený čtvrtek sv. přijímání, našel ji již mrtvou. Vidíme, že mezi svaté patří i
prostitutka, která změnila svůj život po sedmnácti letech života v hříchu.
Sv. Zikmund byl syn burgundského krále Gundobalda. Oženil se
s Amelbergou, dcerou ostrogótského krále Theodorika. Po smrti své
manželky se oženil podruhé s komornou Prokopií. Syn z prvního
manželství Sigerich neměl ke své nové matce dobrý vztah. Když ji jednou
3
SLOVO ÚVODEM
MY A SVATÍ
viděl v drahocenných královských šatech, nerozvážně jí řekl, že není hodna
se takovýchto šatů ani dotýkat. Urazil ji a ona se z touhy pomstít se mu
rozhodla, že ho zničí. Aby dosáhla svého cíle, vzbudila ve svém manželovi
podezření, že Sigerich zamýšlí zmocnit se koruny a ukládá svému otci o
život. Zikmund uvěřil a rozhodl se, že svého syna zahubí. Najal dva muže a
rozkázal jim, aby ho uškrtili. Takto byl Sigerich roku 522 zavražděn.
Teprve poté, co byla vražda vykonána, se král vzpamatoval a
svého skutku litoval. Vrhl se na synovu mrtvolu a usedavě plakal. Snažil se,
podobně jako kdysi král David, synovu vraždu odčinit. Putoval ve své říši
z chrámu do chrámu, dával almužny a přísně se postil. Prosil Boha, aby mu
dal milost odpykat svoji vinu již zde na zemi. Nejvíce si přál, aby mohl
zemřít za víru, a tak se smířit s Bohem. Jeho přání se splnilo. Rok nato
vtrhli Frankové do Burgundska a porazili Zikmundovo vojsko. Když král
viděl, že nemůže čelit silným nepřátelům, v mnišském rouchu uprchl do
hor. Zde sloužil Bohu jako poustevník. Brzy však byl jeho úkryt vyzrazen.
Franský král Chlodomír dal Zikmunda i jeho manželku a dva syny zavraždit
a jejich těla vhodit do studny. Tam ležela tři roky, až do roku 527, kdy je
argonský opat dal vyzvednout a uctivě převést do kláštera. Odtud je dal
Karel IV. dopravit do Prahy a uložit v chrámu sv. Víta. Vidíme tedy, že mezi
svatými, a dokonce mezi patrony našeho národa, je i vrah vlastního syna,
který svého činu posléze litoval a zbytek života prožil v kajícnosti.
Svatí byli a jsou tak jako my lidé z masa a kostí, kteří se snažili
svoje mnohdy veliké hříchy vynahradit službou a láskou k Bohu i ostatním
lidem. A v této snaze překročili i bránu smrti.
Otec Pavel
Úcta k Panně Marii
Zavřely se dveře za rokem 2014 a na jeho místo nastupuje rok
nový s malou změnou čísel. Na papíře se lehko napíše změna, ale lidský
mozek se ještě bude dlouho vracet zpět. Bude to záležet na tom, jak právě
odcházející rok byl prožit. Hlavní vzpomínky se mozek snaží zachovat co
nejdéle, ale k záporným se raději vracet nechce.
Já, čím jsem starší, tím více se mi vrací vzpomínky, které byly pro
mě velkým zážitkem. Byly to nezapomenutelné „poutě“.
Každý kostel, od té nejmenší kapličky až po famózní chrámy, je
zasvěcen známému světci.
Při jeho výročí úmrtí, nebo nějaké zvláštní události, pro dobro a
ochranu celé farnosti, se jeho památka připomíná oslavou, které se obecně
říká pouť. Na ní, poděkováním Bohu, se připomíná Jeho zásluha velké
pomoci pro dobro i celé obce.
Na tyto slavnosti se schází lidé z celého okolí, aby dotyčnému
svatému poděkovali za Jeho zásluhy. Z přítomných poutníků se utvoří
4
MY A SVATÍ
průvod a celou cestu se zpívají nábožné písně. V čele průvodu jde
předříkávač. V současné době jeho úkol přebírají muzikanti.
Hodně Božích stánků, kostelů, je zasvěcených naší největší
ochránkyni, Panně Marii, která si to právem zaslouží. Dala nám ten největší
dar. Stala se maminkou našeho Spasitele – Božího syna Ježíše.
Však také nejvíce chrámů je zasvěcených Panně Marii, kde se k
její poctě konají největší oslavy. Právem si tuto poctu zaslouží. Průvody
družiček s hudebníky a největším počtem občanů jí přichází děkovat a
oslavovat. Vždyť je naší největší přímluvkyní u Pána Boha a naší
ochránkyní. Na památku její ochrany před zlou bouří, která napáchala
mnoho škody, je na důstojném místě zavěšen její obrázek, který jsme
chodily zdobit. Bouře se již v takové míře nikdy neopakovala. Nejčastěji se
s Pannou Marií můžeme stýkat v měsíci květnu, kdy se k její poctě konají
každý den májové pobožnosti.
Při modlitbě růžence je prožíván celý její život. Oltář je krásně
ozdobený, ovšem největší ozdobou byla velká účast občanů. A nejvíc bylo
nás dětí! Nechtěly jsme promeškat ani jednu pobožnost. S jakou radostí
byly zpívány krásné mariánské písně.
Tehdy nebyly žádné vymoženosti a lákadla, která jsou pro děti
důležitější než pobýt s Pannou Marií. Copak jí nemáme za co děkovat?
Málo pro nás vykonala? Jak je jí asi smutno. Ona však stále věří, že za ní
zase všichni přijdou a bude to jako dříve. Nejvíce čeká na děti, snad ji
nezklamou. To záleží na rodičích.
p. Zdražilová
Jména pro naše děti
Byla jsem požádána, abych napsala pár řádků o tom, jak jsme
vybrali křestní jména pro naše děti. Myslím si, že je to osobní záležitost, ale
budiž…
Když se rodiče dozví, že Bůh jejich rodinu požehná novým
děťátkem, kromě jiných starostí se začnou po určité době zabývat i
výběrem křestního jména pro nového člena rodiny. Výběr to není vůbec
lehký. Kromě rodičů do výběru většinou zasahují i prarodiče, kamarádi a
známí, a není-li to zrovna děťátko první, tak i starší sourozenci. Jméno pak
volí dle jmen příbuzných a známých, či dle módy nebo jen vezmou do ruky
kalendář a čekají, co jim zrovna „padne do oka“. A ti zodpovědnější si
začnou zjišťovat, který svatý se skrývá za navrhovanými jmény, studují
jejich životopisy a pečlivě volí patrona svému děťátku. Ano, volí patrona,
protože s křestním jménem dostane děťátko do vínku i daného přímluvce
v nebi.
I my jsme prošli ve výběru jmen pro své děti velkým vývojem. První
5
MY A SVATÍ
dítko „bylo jasné“. Tatínek Josef, oba dědečkové Josefové, strýc Josef…,
tak jaképak velké vybírání. Až později jsme si uvědomili, jak mocného
přímluvce a skvělého ochránce jsme si zvolili pro našeho prvního syna,
který v tichosti dokázal naslouchat Božímu hlasu, bez reptání Ho
poslouchal, a tak uchránil Božího syna i svou snoubenku Marii před různým
nebezpečím.
S volbou jména pro druhé dítko jsme byli také „rychle hotovi“.
Kamarádka mi zrovna odcestovala do USA, a protože měla všechny
vlastnosti, které jsem si přála i pro svou holčičku, jméno dostala po ní Kateřina. I za jejím jménem se však skrývá mocná patronka. A ne jedna.
Kateřina Alexandrijská, Kateřina Sienská, Kateřina Švédská, Kateřina
Římská… Všechno to byly skvělé ženy a výborné přímluvkyně, které často
prosím o požehnání a vedení pro svou dcerku.
Jméno pro třetího syna jsme měli vybráno také hned. Líbilo se
nám. A i Janů je spousta svatých a náš Jan přímluvce opravdu potřebuje.
Jan Křtitel, Jan Sarkander, Jan Nepomucký, Jan Nepomuk Neumann,…
Všechny vnímán jako přímluvce pro našeho Jana a sv. Jana Boska
neustále prosím o pomoc při výchově dětí.
Při čtvrtém děťátku to již bylo složitější. Ale ani tehdy jsme ještě o
patronech příliš nepřemýšleli. V tomto případě jsme vzali kalendář a začali
listovat. Favoritem byl Jakub, ale když se narodil v té době Jakub na
vedlejší ulici, vybrali jsme Jiřího, aby ve třídě nebylo „přejakubováno“. Sv.
Jiří - rytíř, který přemohl „draka“. Kéž by se i náš Jirka stal rytířem
Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše a neposkvrněného Srdce Panny Marie!
A myslíte si, že jsme si jména vybírali sami a náhodně? My si to
mysleli. Ale pak jsem dostala hmatatelný důkaz toho, že při výběru
křestních jmen jsme měli mocného pomocníka - Ducha Svatého. A jaký to
byl důkaz? Když jsem si při očekávání našeho pátého děťátka pozorně
prohlédla obrazy a sochy v radostínském kostele, zjistila jsem, že patroni
všech našich chlapců jsou zde zobrazeni, a dokonce i v tom pořadí, jak se
nám narodili. Nalevo od oltáře v lodi kostela je obraz sv. Josefa, pak
následuje socha Jana Nepomuckého a socha sv. Jiří u vchodu. Navíc má
biřmovací patronka je sv. Brigita Švédská, jíž vděčím za mnoho
vyslyšených proseb, zvláště pak v době mých studií. Vždyť na svátek sv.
Brigity proběhla i má první promoce. A její dcera byla sv. Kateřina Švédská
(naše Kateřinka). Mé křestní jméno Lenka je dle slov zesnulého P. Mons.
Bohumila Brabce odvozené od sv. Eleonory, která je zobrazena na obraze
naproti sv. Josefu… Až příliš mnoho náhod, než aby to náhody byly!
Proto, když jsme přemýšleli o jménech pro naše další dítko, Pavel
Mojžíš byla naše okamžitá volba. Nejen proto, že jeho socha je na druhé
straně u vchodu do kostela a dívá se na nás i z pravé strany za oltářem, ale
manželovo biřmovací jméno je Pavel a různí Pavlové mi pomohli i
6
MY A SVATÍ
během těhotenství. Navíc sv. Pavel byl horlivý bojovník za víru již před
svým obrácením, a když poznal Krista, dal se zcela do jeho služeb bez
ohledu na obtíže, které to přinášelo. A Mojžíš? Na Mojžíšovi se mi líbí, že
svůj život žil naplno až do samého konce. Ačkoliv to byl již stařec a
netroufal si na velký úkol, dokázal na Boží volání odpovědět svým ano a
izraelský lid vyvést z egyptského zajetí. Svým spolubratrům donesl z hory
Sinaj Boží zákon a ukázal jim, že v poslušnosti Hospodinu se skrývá pravé
štěstí. Za to se za svého života nikdy nedočkal vděčnosti od lidí, ale sklízel
většinou jen nadávky, reptání a závist. Až po smrti se stal jedním
z nejváženějších mužů Izraele. A Mojžíš i proto, že jsem v požehnaném
stavu s pomocí Boží vystoupila na horu Sinaj a mé spolupoutnice naznaly,
že to Mojžíš musí být.
U posledního syna bylo rozhodování náročnější. Už i děti se
aktivně zapojily do vybírání jména pro naše další děťátko a jméno Vojtěch,
Dominik či Jakub se jim líbilo daleko více než Antonín. Mě zase oslovil sv.
František či sv. Cyril se sv. Metodějem i sv. Dominik, „pomocník“ sv. Jana
Boska, sv. Václav, samozřejmě i sv. Antonín, velký kazatel a ctitel Krista
v eucharistii, sv. Alois Gonzaga, který se vzdal svého postavení i bohatství
pro výlučnou službu Bohu, sv. Vít, který položil svůj život za víru již v útlém
věku. A i další svatí by byli skvělými patrony našeho děťátka. Ale
v průběhu procesu výběru jména se mi přihodila nemilá příhoda, kterou
nebylo v mých silách uspokojivě vyřešit. Tehdy jsem prosila sv. Antonína o
pomoc a jako poděkování jsem mu slíbila pojmenovat po něm našeho
dalšího chlapce. A sv. Antonín mi pomohl! Na jméně se však musí shodnout
oba rodiče, a tak jsem si lámala hlavu, jak přiblížit jméno Antonín svému
muži a dětem tak, aby to přijali a nemusela jsem jim říkat o svém malém
tajemství. Na nic jsem nepřišla a znovu jsem požádala sv. Antoníčka o
pomoc. Možná tomu nebudete věřit, ale asi do tří dnů přišel za mnou
manžel a navrhl, zda by se náš syn nemohl jmenovat Antonín. Tiše jsem
zajásala a znovu žasla nad mocnou přímluvou svatých. A kdeže má sv.
Antonín svou sochu v našem kostele? Kdo nechodí na mši svatou jen
předním vchodem, tak ví, že socha sv. Antonína je umístěna v bočním
vchodě naproti sv. Terezičce, kde oba svatí každý rok mlčky bdí nad Božím
hrobem. Další jména vyplynula již sama. Maria – kdo by nechtěl za
patronku pro své dítě nejmilosrdnější matku nás všech - a Cyril, což byl můj
favorit od počátku, jelikož s Velehradem se váže naše seznámení
s manželem, a navíc sv. Cyril byl velmi vzdělaný a moudrý už od svého
raného mládí. Navzdory svému chatrnému zdraví se nebál zcela se vydat
ve službě bližním. Díky němu mohl náš národ naslouchat Božímu slovu
v srozumitelném jazyce již v době, kdy pro ostatní bylo přístupné Boží
slovo většinou jen v latině.
Tak takhle dobrodružně jsme volili křestní jména našim dětem.
7
MY A SVATÍ
DOVOLENÉ A PRÁZDNINY
Doufám, že se mi alespoň trošku podařilo ukázat, že vybírat jméno pro své
dítě je velmi náročný a zodpovědný úkol, na který však nikdy nejsme sami,
a že život se svatými není vůbec nudný, ale že je to jedno velké
dobrodružství. S nimi i neřešitelné situace mají svá řešení. Možná někdy ne
taková, jaká bychom si představovali, ale vždy k našemu prospěchu. Stačí
se na Svaté obrátit ve svých těžkostech a nezapomenout poděkovat za
pomoc.
Lenka
Poděkování
Děkujeme všem lidem, kteří se modlili a prosili za uzdravení
našeho Marečka. Cítili jsme velkou sílu modlitby a Boží milosti. Opravdu se
nám stal zázrak. Bůh nám dal tu milost, že se můžeme společně radovat
s naším děťátkem.
Proč jméno Marek? Určitě si každý řekne: „Protože mají všechny
jména na "M". Ano, tentokrát to byl první impuls. Ale ne vždy to byl náš
záměr. Nikdy jsme nevěděli, jestli se nám narodí chlapeček, nebo holčička.
Některé z našich dětí se klidně mohlo jmenovat Verunka, Eliška a Lukášek,
ale vždy se uvádí jména dvě a to druhé bylo od " M". Jméno svatého Marka
si spojujeme s člověkem silným a pevným ve víře. Jeho znakem je lev. Lidi,
které známe, jsou důstojnými nositeli tohoto jména a během našeho života
nás pozitivně ovlivňují, např. Marek Dunda, a nebo Marek Orko Vácha.
Navíc sv. Marek byl evangelista a doma už máme patrona evangelistu sv.
Matouše. Sv. Marek řekl: „Bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy Pán domů
příjde..."
Díky za všechny modlitby, Marie a Martin Lavických
Balkáne, Radostín a okolí tě opět dobude!
Když jsem byla ještě mladší, říkala jsem si, jak se kněží mají, že si
takhle cestují, že si o. Pavel cestuje, že si jako jen tak na čtrnáct dní nebo
měsíc jede někam pryč. Po první společné cestě jsem si ale uvědomila, že
on je ten, který pochopil, o co jde. Jestli budu na něco ze svého mládí a
cestování vzpomínat, tak to budou tyhle společné cesty za poznáním sebe,
lidí, Boha, přírody, světa.
Dokud nepřekročíme svou zónu komfortu, kterou máme doma, kde
máme teplo, postel, záchod, plnou ledničku, čisté oblečení, dokud
neuvidíme chudobu a skromnost, v jaké mohou žít lidé pár stovek kilometrů
od nás, tady v Evropě, nikdy nebudeme vděčni za ty každodenní
maličkosti.
8
DOVOLENÉ A PRÁZDNINY
Otče, děkuji moc za všechny společné cesty, kde máme možnost za tu
nejmenší možnou finanční
částku
poznat
tolik
krásného, nového,
jedinečného. Rodiče často
šílí ze svých třeba dvou
dětí, které vezmou na
dovolenou, ale vy takových
dětí berete třeba dvacet, o
všechny máte starost a
pečujete o ně. Děkuji za
to, že jste tady pro nás
celý rok a že místo vlastní
dovolené ještě vezmete
kohokoliv, kdo má jen
trošku chuť, abyste mu ukázal opravdovou svobodu, krásu přírody, Boží
přítomnosti, zážitek skutečného přátelství a vzájemnosti v náročnějších
situacích.
Po zkušenostech ze všech cest chci Vám, kteří jste došli při čtení
až sem, vzkázat: Využijte téhle příležitosti, kterou máte. Jsou to zážitky, na
které nikdy nezapomenete, ale během kterých vaše osobnost neskutečně
povyroste. Jasně, že tyhle cesty mají i svoje úskalí - jíte jídlo z ešusu, spíte
ve stanu, koupete se v řece, ale když tohle všechno zvládnete, budete ti
nejspokojenější prázdninoví dobrodruhové.
9
DOVOLENÉ A PRÁZDNINY
Pojeďte Vy, kteří čtete tato slova - ať jste ti nejméně fyzicky zdatní,
ať je vám 60 nebo 14, ať máte na prázdniny spoustu plánů nebo nemáte
s kým vyrazit! Rádi přijmeme každého, koho láká Balkánský poloostrov,
snad nejkrásnější město světa Dubrovník, panenská příroda Černé Hory
nebo život našich předků v rumunském Banátu, kde se zastavil čas před
sto lety.
Za celý tým dobrodruhů Helena Pipová
Pouť do Medžugorie
Letošní rok se otec Pavel rozhodl již potřetí uspořádat pro své
biřmovance poutní zájezd do Medžugorie. Cesty se zúčastnili nejen farníci
z Radostína a Pavlova, ale připojilo se i mnoho lidí z farností, ve kterých
otec Pavel působil dříve, a to jak z farnosti Radešínská Svratka, Olešná,
tak z farnosti Slavkov u Brna.
Tato skupina poutníků se v podvečer 4. května vydala na pouť pod
vedením otce Pavla a otce Václava. Všichni poutníci po dlouhé noci
strávené v autobusu pookřáli, když se ráno za okny začaly míhat první
sluneční paprsky a první záblesky moře. V pořádku jsme doputovali až do
chorvatských Lurd, kde jsme mohli slavit mši svatou, potom jsme se vydali
dál směrem do Bosny a Hercegoviny, ve které se poutní místo Medžugorie
10
DOVOLENÉ A PRÁZDNINY
nachází. Kolem poledne jsme dorazili do našeho cíle, kde jsme strávili
krásných a naplněných pět dnů.
Naše první kroky vedly na Podbrdo, místo, kde se Panna Maria
před 34 lety poprvé zjevila šesti dětem. Panna Maria se nezjevila
v „naklizeném obýváku“ některé z rodin, ale dala se tehdy dětem poznat na
hornatém kopci, na který dnes proudí tisíce poutníků z celého světa. Cesta
na místa zjevení pro nás nebyla jen cestou modlitby, ale také cestou obětí,
které jsme s sebou mnozí přinášeli.
Zjevení Panny Marie nám přiblížila Terezka, která v Medžugorii žije již
několik let. Popisovala první medžugorijské zjevení šesti dětem, které přes
prvotní strach chtěly Marii potkat znovu. Člověka až mrazí, když poslouchá,
jak vizionáři Marii popisují, a to jako krásnou paní se závojem a modrým
pláštíkem, která touží svým dětem dát pokoj a prosí nás o lásku mezi
sebou, o půst a o modlitbu. Zaujaly mě právě tato slova týkající se postu.
Naše nebeská Maminka nás prosí, abychom se každou středu a pátek
postili, když nezvládneme půst o vodě a chlebu, máme si odříct něco
jiného, co máme rádi. Říká, že právě postem, kdy upozaďujeme naše
tělesné potřeby, roste naše duše. Také sděluje, že lidé často naříkají, že
nevydrží přes den nejíst a že se jim dělá špatně. Maria však říká, že když
se postíme z lásky k Ní a k jejímu Synu, tak to zvládneme. Vyzývá nás ke
každodenní modlitbě růžence, a dokonce dětem při zjevení říká, aby se
11
DOVOLENÉ A PRÁZDNINY
POUŤ
každý den modlily růžence tři. Malý Jákob tehdy uvedl, že to je mnoho
času, ale Maria mu řekla, že zlo v současnosti tak silně působí, že je
nutné,abychom se právě tolik modlili. Zároveň také zmiňuje, že pro to,
abychom si udrželi zdravou mysl, je důležité denně číst Písmo svaté. Také
všem svým dětem předává poselství, ať na ni a na jejího Syna
nezapomínají, a zdůrazňuje, že je neustále s námi – když se radujeme,
raduje se naše nebeská Maminka s námi, když pláčeme, pláče s námi. Tak
se nezapomínejme na ni obracet!
Mezi další místa, která jsme při pouti navštívili, patří komunita
Cenacolo, kde se léčí z různých závislostí mladí lidé z celého světa. Dále
jsme měli možnost vyslechnout opravdu jímavé svědectví Gorana. Jedno
odpoledne jsme také věnovali výletu na vodopády Kravica. Každý den se
konal večerní program, který začínal růžencem, následovala mše svatá,
modlitby za uzdravení a posvěcování předmětů. V některé dny byla také
možnost adorace.
Panna Maria si každého k návštěvě Medžugorie svým způsobem
zve. Toto pozvání letos čekalo i na mě, přestože jsem ještě skoro tři týdny
před odjezdem na tuto pouť ani netušila, že bych mohla jet, jelikož jsem
měla měsíc dopředu naplánovaný každý den od rána do večera. Ale aniž
bych to nějak chtěla nebo záměrně plánovala, měla jsem právě týden od 5.
do 9. května volný a mohla jsem si právě v tyto dny dovolit odjet, což jsem
chápala jako osobní pozvání od Panny Marie. V Medžugorii jsem načerpala
novou sílu a naději do všech svých každodenních povinností. Zároveň mě
také tato pouť povzbudila k modlitbě růžence a znovu jsem se
rozvzpomněla, jak krásné a důležité je to spojení s nebem.
Jaroslava Suchá
Pouťový oběd
Tak si říkám, že to vypadá, jako bych neměla co dělat – týden před
poutí a tentokrát je to zase „na mně“ ☺. Uklidit doma, kapličku, připravit
prostranství pro sloužení mše svaté a uvařit sváteční oběd pro větší počet
lidí…To zas bude „kvapík“... ☺ Ty „technické“ přípravy pominu, mám se
zaměřit na tu poslední „akci“, což je pouťový oběd. Hospodyně se opravdu
naběhá, aby stihla nachystat DOBRÉ sváteční jídlo pro více lidí, a to do
doby, než začne sváteční bohoslužba… Každá si musíme vybrat, co je
důležitější – jestli perfektní oběd, nebo účast na mši. Stíhat obojí je fuška.
Chudák hospodyňka to samozřejmě musí (a chce) stíhat obojí ☺.
Předpokládá to ale přípravu jídla třeba už předchozí den, a nebo vstávat
12
SVATÍ A JÁ
časně zrána, aby se pak ze svátečního dne nestal jeden velký stres (který
stejně v některou dopolední dobu přijde ☺ ).
Asi před osmi lety jsem měla na oběd o. Pavla, varhaníka a
ministranty, tak jsem se snažila nadělat dost jídla, aby si hoši pochutnali a
najedli se dosyta. Se svými dvěma dcerami jsme nadělaly spoustu řízků
vepřových i kuřecích, a ještě jsme usmažily asi dva králíky, kdyby měl
někdo chuť ☺. A kdyby náhodou někdo měl chuť na něco dietnějšího, tak
pro ten případ jsem ještě upekla kuřata. Příloh jsme nadělaly také několik,
aby si vybral opravdu každý mlsoun. ☺
Od soboty jsem „tančila“ v kuchyni, a když rodina i hosté zasedli po
modlitbě ke stolu s očekáváním, co dobrého je čeká, dala jsem jim vybrat
ze svého „pestrého menu“. „Kdo chce řízek vepřový, kdo kuřecí, kdo
králíka? A nebo kdyby někdo nemohl smažené, mám kuře!“ Docela pyšně
jsem s vidličkou v ruce dávala každému, aby si vybral ☺. Otec Pavel
pozorně poslouchal, pak se krátce odmlčel a pak bouchnul do stolu se
slovy: „A já bych chtěl kačenu!“ Bylo mi jasné, že z něj vypadne nějaká
„provokace“, protože podle lišáckého výrazu ve tváři jsem už věděla, že
něco kuje ☺. V první vteřině jsem po něm „plivla jedovatého hada“ ☺, ale
v té druhé jsem ovládla svoje emoce a v klidu odpověděla, že má smůlu –
že si prostě bude muset vybrat z nabízeného, a nebo zůstat jen u polévky
☺, že kačena prostě není.. ☺.
Nakonec se „nacpal“ králíkem (tuším) a během jídla se tomu
opakovaně smál, jak mě „naštval“ ☺. A strašně rád tuto historku dává
k dobrému vždy, když mu někdo nabízí víc, než by čekal. Místo poklony
nebo pochvaly ☺ ze sebe vyhrkne něco, co chuderu kuchařku překvapí
nebo jí až vyrazí dech ☺. Pokud to některé z vás udělá, milé hospodyňky,
nechte ho v jeho dobré náladě a s úsměvem ho odkažte do místní
restaurace nebo do farní ledničky ☺.
Ono když to všechno nebude úplně „super“, tak to snad taky hosté
přežijí. Z trochu připáleného nebo přesoleného jídla ještě nikdo neumřel ☺.
Ovšem když propásneme kvůli přípravě oběda sváteční požehnání, to je
určitě větší průšvih, než když naši hosté budou chvilku čekat, než se jim
oběd dodělá nebo nachystá.
A já věřím, že i pan farář je milosrdný a tolerantní ☺ a nějakou tu
gurmánskou chybičku rád přehlédne☺.
JH
Svatí a já
Trvalo mi to celkem dlouho, myslím, že až někdy kolem šestnácti
let jsem začala postupně chápat, že být svatým je úkol pro každého
člověka. Ten největší a nejdůležitější úkol v životě. Do té doby jsem
vnímala jakéhokoliv světce jako studenou, prázdnou sochu s hlavou na
13
SVATÍ A JÁ
stranu, které chybí obsah, nebo nepřirozeně sladce se usmívající postavu
na obrázku.
Jako první ze světců, ke kterému jsem si začala vytvářet osobní
vztah, byla Panna Maria. Z jejího života pro mě bylo důležitých mnoho
momentů. Ráda jsem zůstávala dlouhou dobu před jesličkami a jen tak se
dívala do nich, mnohokrát jsem přemýšlela o zvěstování, o jejím životě
vedle sv. Josefa. Do dneška jsem nepochopila a myslím, že do smrti
nepochopím její lásku k lidem, když jí Ježíš na kříži místo sebe posílá Jana
se slovy: „Hle, tvůj syn.“ V tomto odkazu jí svěřuji do mateřské lásky na
místo sebe každého člověka. Každého člověka, který křižuje jejího syna,
má upřímně milovat jako svého syna nebo dceru. Milovat stejně jako
milovala Ježíše. Možná to nechápala, stejně jako nechápala mnoho dalších
věcí ve svém životě. Postoj, kterým mě právě od mých šestnácti let
přitahovala, byl ten, že „všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o
tom.“ Učila jsem se od ní zbytečně nemluvit o věcech, které měly zrát v
tichu, o věcech, které jsem hned nechápala, které někdy zraňovaly.
Ruku v ruce šlo toto seznámení s Pannou Marií ještě s jedním
dalším. Byli to sv. Cyril a Metoděj. První pěší pouť na Velehrad v roce 2000
pro mě byla prostorem pro přemýšlení o jejich houževnatosti a nadlidském
úsilí nejen jich samotných, ale i jejich žáků Gorazda, Klimenta, Nauma,
Angelára a Sávy. Tehdy jsem se na Klimentku nedaleko Koryčan snažila
pochopit, jak mohla tato skupina mužů snést potupení nahoty, ve které byli
vyhnáni z naší vlasti, a jak je možné, že každý z nich možná ještě s větším
nasazením začal šířit křesťanské myšlenky do oblastí JV Evropy a dál.
Sv. Vojtěch se mi stal blízkým skrze divadelní hru „Kristův rytíř“,
která je jeho životopisem. Hrála jsem mu jeho maminku Střezislavu. Malý
Vojtěch, který s Radimem dováděl, střílel z luku, učil se zacházet s mečem,
vyroste v dospělého muže. Nejsilnější scéna pro mě byla ta, když odchází
na misii k Prusům, kde brzy zemře mučednickou smrtí, a loučí se s českým
národem: „Každá námaha, každá slza až do dechu posledního bude patřit
tobě, lide můj. A i kdybych daleko od tebe umíral, pro tebe, za tebe budu
umírat.“
V soše sv. Jana Sarkandra vidím víc než kámen díky mnoha letům
strávených v Olomouci. Bydlela jsem nedaleko kaple Sarkandrovky, která
byla původně vězením a místem, kde byl Jan mučen a následkům zranění
brzy podlehl. Často jsem tam za ním chodila. On mi byl a ještě dlouho bude
vzorem v tom, jak ovládat svůj jazyk. Dokázal ho mít tak dobře na uzdě, že
nepromluvil přes trojí mučení a nevyzradil zpovědní tajemství. Naopak ho
dokázal používat k povzbuzení druhých nebo na otáčení listů v knize, ze
které se modlil, když už nemohl používat ruce.
Mnohé přátele z řad svatých jsem našla i mimo republiku. Itálie se
mi stala druhým domovem hlavně kvůli sv. Františkovi a Kláře, sv. Ritě,
14
SVATÍ A JÁ
mučedníkům Říma, sv. Benediktovi a Scholastice, sv. Janu Pavlovi a
mnoha dalším. Prvním Italem, na kterého si vzpomínám, byl ale svatý
Antonín. Když jsem jednou před kamarádem řekla něco o sv. Antoníčkovi,
ohradil se: „Proč mu říkáš tak blbě? To je jako kdybychom mého křestního
patrona nazývali Václavíčkem.“ Musela jsem se smíchem souhlasit.
Od té doby to byl svatý Antonín. Vzdělaný a pokorný. Tyto dva
přívlastky jsem si k němu chtěla navždycky zapamatovat. Když jsem se
postupně začala seznamovat s jeho životem, pochopila jsem, proč právě
jemu dovolil sv. František studovat (ostatní františkáni tehdy nestudovali,
aby předešli pokušení pýchy ze vzdělání). Když jsem v osmnácti stála
poprvé u jeho ostatků v Padově, položila jsem ruku na jeho hrob, děkovala
za něj a prosila o jeho pokoru. Ať se mi dostane jakéhokoliv vzdělání, ať je
vždy ve službě Bohu. Ať je to jakýkoliv titul v jakékoliv oblasti, ten první a
nejdůležitější titul mi dává křest.
Sv. Zdislava, Prokop, Václav, Jan Nepomucký, Ludmila, Anežka,
sv. František Saleský a Jana Františka de Chantal, sv. Lucie, Kristýna,
Marie Goretti, Don Bosco, Jana Mollová, Terezka, Jan Vianney … Je jich
spousta. Každý má svůj životní příběh, protože každý z nich žil na zemi. A
každý z nich si probojovával svoji věrnost Dobru jinde a jinak. Mnohé jejich
osobnostní rysy a vlastnosti obdivuji a zároveň vím, že pro mě budou
výzvou, na kterou se budu učit odpovídat až do konce života.
Anna
Svatí v mém životě
Není lehké napsat něco o svatých, kteří doprovázejí můj život. Je to
svým způsobem hodně intimní záležitost každého křesťana. Prvním
svatým, který mne provází od mého narození je sv. Josef, tedy můj křestní
patron. Když jsem si volil v patnácti letech svého biřmovacího patrona, moc
jsem nevěděl, z jakých všech světců bych si mohl vybírat. Nebyl jsem
takový čtenář, abych si pročetl několik desítek knížek vypovídajících o
různých svatých. Tehdy nebyl ani internet, kde si dnes člověk rychle a
přehledně může listovat mezi stovkami různých životopisů světců. Takže
jsem vybíral z těch, co jsem znal z evangelia. Možná jsem tenkrát o tom ani
tak moc nepřemýšlel a prostě si vybral sv. Petra. Fascinoval mě úryvek
z evangelia, kdy Ježíš říká Petrovi: „Ty jsi Petr, skála a na té skále
postavím svou církev“. Možná jsem v té době chtěl být také jako ta skála, o
kterou by se ostatní mohli opřít. Vůbec tohoto svého rozhodnutí nelituji,
jsem za tohoto patrona vděčný, stejně jako jsem vděčný rodičům za svého
křestního. Jsou to nádherné vzory lásky, od kterých se toho člověk může
opravdu hodně naučit. Nesmím opomenout ještě dalšího, který velmi
15
SVATÍ A JÁ
MARIANKY
ovlivňuje můj život, a to je můj anděl strážný. Myslím, že na něj v dnešní
době spousta křesťanů zapomíná, i když se každý z nich jako malé dítě
většinou učí první modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku“.
A jaký je tedy můj vztah ke svatým v mém životě? Jsem moc rád, že tu
jsou, a vždy, když je mi „úzko“, modlím se k nim a prosím je o podporu.
Nesčetněkrát jsem v těžkých chvílích cítil jejich podporu a vím, že
se na jejich oporu mohu spolehnout. Také jsem si vědom, že bych jim měl
více děkovat a více s nimi prohlubovat vztah v modlitbě. Snad se mi podaří
jim více naslouchat, aby ze mě mohli mít někdy radost alespoň takovou,
jakou mám já z jejich přítomnosti v mém životě.
Josef
Marianky
• Kdo jsme? Co to jsou Marianky?
Jsme skupina věřících dívek, které se snaží žít podle vzoru Panny Marie.
• Jak jsme vznikly?
S nápadem o našem založení přišel otec M. Dunda po lidových misiích.
Naše první setkání proběhlo 12.-13. 12. 2014 a od té doby se nás schází
asi okolo 15 dívek, od 12 do 14 let.
• Jak probíhají naše setkání?
Naše setkání začínají v pátek při mši pro mládež a končíme v sobotu asi ve
dvě hodiny odpoledne. Každé setkání se učíme novou písničku, povídáme
si, hrajeme hry, přijede o. Marek D., …
•
Jaký je náš podrobnější program?
16
MARIANKY
Pátek
- mše sv. + adorace
- zabydlování se, večeře
- povídání si, učení písničky
- večerní modlitba, spánek
Sobota
- ranní modlitba, snídaně
- společné povídání, osobní s o. Markem D.
- vyrábění
- mše sv. (jen pro nás)
- příprava obědu, oběd
- úklid, (venkovní) hry, rozloučení se
• Kdo nás vede?
Vedou nás paní učitelka Anna Janů a Irča Ihmová.
• Co to pro mě znamená?
Irča: Je to pro mě velká radost být s tak šikovnými a ochotnými děvčaty.
Líbí se mi, že každá z nás je tu pro druhou a společně vytváříme
krásné společenství s příjemnou atmosférou otevřenou všem.
Paní učitelka Janů: Setkání Marianek jsou pro mě moc hezká setkání. I
když v sobotu odpoledne nebo navečer přijedu domů a většinou rovnou
padnu do postele. Mám radost z hezké atmosféry mezi děvčaty. Těší mě,
že se často snaží pomoct, s čím mohou (nádobí, úklid, příprava večeře,
snídaně i oběda, …). Jsem také ráda, že se společně můžeme bavit o
důležitých věcech, a za to, že je holky chtějí slyšet.
• Co to znamená pro otce Pavla, když se scházíme u něj na faře?
17
SVATÝ OTEC
Je to pro mě radost, když holky vytváří tak hezké společenství. Taky, když
si po sobě uklízí, pomůžou si, atd.
•
A co se líbí nám nejvíce na našem společenství?
Líbí se mi tu vše, ta atmosféra, ráda vyrábím a zpívám a vždy se dozvím
něco více.
Radostínské Marianky :) .
Papež František oznámil slavení Svatého roku
milosrdenství
Papež František oznámil v pátek (13. března 2015) slavení nového
mimořádného Svatého roku. Jubileum milosrdenství bude zahájeno
otevřením Svaté brány ve vatikánské bazilice o slavnosti Neposkvrněného
početí Panny Marie 8. prosince 2015, zakončeno bude 20. listopadu 2016.
Vatikán: „Toto je čas milosrdenství. Je důležité, aby ho laičtí věřící
prožívali a vnášeli do různých oblastí společnosti,“ uvedl papež František.
Jubileum ohlásil ve výroční den svého zvolení za nástupce sv. Petra a
v průběhu kající bohoslužby v rámci akce 24 hodin pro Pána. Od pátečního
večera jsou při této akci na celém světě otevřeny kostely, které nabízí
možnost přijetí svátosti smíření. Tématem letošního ročníku akce je právě
Boží milosrdenství.
„Často jsem přemýšlel, jak může církev více poukázat na své
poslání být svědkem milosrdenství. Je to cesta, jež začíná duchovním
obrácením. Proto jsem rozhodl vyhlásit mimořádné jubileum, v jehož středu
bude milosrdenství. Bude to Svatý rok milosrdenství. Chceme jej prožívat
ve světle Pánova slova: ´Buďte milosrdní jako Otec´,“ řekl papež během
páteční bohoslužby.
Zahájení jubilea proběhne o slavnosti Neposkvrněného početí
Panny Marie, 8. prosince 2015. Jak uvádí vatikánské tiskové středisko, v
tyto dny se bude zároveň připomínat 50. výročí uzavření II. vatikánského
koncilu. Jubileum tak má dát církvi nový impuls v uskutečňování koncilního
díla. Zakončení Svatého roku je pak naplánované na 20. listopadu 2016.
Během jubilea budou nedělní texty liturgického mezidobí brány z
evangelia sv. Lukáše, jenž je nazýván „apoštolem milosrdenství“. Básník
Dante charakterizuje sv. Lukáše jako „písaře Kristovy mírnosti“. K
nejznámějším textům evangelisty patří podobenství o ztracené ovci, o
ztracené minci a o milosrdném otci (Lk 15).
Slavnostní vyhlášení jubilea přečtením buly proběhne u Svaté
brány vatikánské baziliky v Neděli Božího milosrdenství (12. dubna 2015).
Svatá brána se nachází ve čtyřech římských bazilikách a bývá otevřená
pouze během Svatých roků. V jinou dobu bývá zazděná. Otevření Svaté
18
SVATÝ OTEC
brány symbolicky znázorňuje nabídku „mimořádné cesty“ ke spáse.
Jubilejní rok byl ve Starém zákoně vyhlašován každých 50 let.
V tomto období byla dávána svoboda otrokům a vracel se majetek
původnímu majiteli. Jak uvedl Jan Pavel II., „podle Zákona Izraele
spočívala spravedlnost především v ochraně slabých“.
Katolická církev započala tradici Svatých roků za papeže Bonifáce
VIII. v roce 1300. Hlava katolické církve tehdy stanovila, že se budou konat
jednou za sto let. Od roku 1475 bylo řádné jubileum vyhlašováno každých
25 let, aby je mohly prožít všechny generace.
Dosud bylo slaveno 26 řádných Svatých roků, poslední z nich
proběhl v roce 2000. Od 16. století se začala vyhlašovat
také mimořádná jubilea, které měla zdůraznit události zvláštního významu.
Posledními takovými byly roky 1933 (1900 let od Vykoupení) a 1983 (1950
let od Vykoupení).
Církev dala starozákonnímu jubileu nový duchovní význam.
Milostivý rok spočívá v odpuštění, jež je nabídnuté všem, a v možnosti
obnovit vztah s Bohem i s druhými lidmi.
Skrze nové jubileum chce papež František postavit do centra
pozornosti milosrdenství Boha, který zve lidi k návratu k sobě. Křesťané
jsou podle něj dále povoláni, aby „přinesli útěchu každému člověku naší
doby“.
Milosrdenství je téma papeži Františkovi zvlášť blízké, neboť si za
své biskupské (a později papežské) heslo zvolil větu: „Miserando atque
eligendo“ (v překl. „Pohleděl na něj s milosrdenstvím a vyvolil jej“).
Při první modlitbě Anděl Páně po svém zvolení římský biskup
prohlásil: „Pocítit milosrdenství, toto slovo proměňuje všechno. Je to to
nejlepší, co můžeme pocítit. Proměňuje to svět. I trocha milosrdenství činí
svět méně chladným a spravedlivějším. Potřebujeme dobře rozumět tomuto
milosrdenství Boha, milosrdného Otce, který má takovou trpělivost.“
V lednu letošního roku řekl: „Je tolik potřeba milosrdenství a je
důležité, aby ho laičtí věřící prožívali a vnášeli do různých oblastí
společnosti. Odvahu! Žijeme čas milosrdenství, toto je čas milosrdenství.“
Ve svém poselství k letošní postní době zase napsal: „Jak jen si přeji, aby
se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše farnosti a komunity, stávaly
ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti!“
Organizaci Jubilea milosrdenství svěřil papež František Papežské
radě pro novou evangelizaci.
Převzato z tiskového střediska České biskupské konference
tisk.cirkev.cz
Ondřej Mléčka
19
SVATÝ OTEC
Papež František k mládeži Sarajeva
Z promluvy papeže Františka na setkání s mladými lidmi v Sarajevu
z června 2015:
Papež František vyzval přítomné, aby mu kladli otázky. První se
týkala vlivu médií, televize a internetu. Jednoho mladíka, který se doslechl,
že se papež už více jak dvacet let nedívá na televizi, zajímal důvod této
volby.
„Ano, někdy v polovině roku 1990 jsem jednou v noci pocítil, že mi
to nedělá dobře. Odcizovala mne, odváděla, a tak jsem se rozhodl se na
televizi nedívat. Když jsem chtěl vidět nějaký hezký film, šel jsem do auly s
televizorem na arcibiskupství a díval jsem se tam. Ale jenom na ten film…
Ale televize mne odcizovala, odváděla mne mimo mne, nepomáhala mi. –
Je pravda, že já jsem z doby kamenné! Jsem starý! Chápu, že dnes je jiná
doba. Žijeme v době obrazů. A to je velmi důležité. V době obrazů se musí
dělat totéž, co v době knih, totiž volit si, co mi prospívá! Z toho plynou dvě
věci. Za prvé: odpovědnost televizních stanic za vysílání pořadů, které jsou
dobré, prospívají hodnotám, které vytvářejí společnost, posouvají nás
vpřed a nesrážejí nás dolů. Programy mají napomáhat tomu, aby
opravdové hodnoty sílily, mají nás připravovat na život. V tom spočívá
odpovědnost televizních stanic. Za druhé je tu umění vybírat si programy, a
to je naše odpovědnost. Pokud vidím program, který mi neprospívá, snižuje
hodnoty, činí mne vulgárním, přináší špínu, musím změnit kanál. Jako se to
dělalo v mojí době kamenné. Když byla nějaká kniha dobrá, četl jsi ji; když
20
PASTÝŘSKÝ LIST
ti kniha škodila, odložil jsi ji. A potom je zde třetí bod a tím je špatná
fantazie, tedy taková fantazie, která zabíjí duši. Pokud jako mladý lpíš na
komputeru a stáváš se jeho otrokem, ztrácíš svobodu! A pokud v
komputeru hledáš něco nečistého, pak ztrácíš důstojnost. Dívat se na
televizi a používat komputer ke krásným a velkým věcem je dobré a
umožňuje růst. To je dobré!“
www.radiovaticana.cz
Pastýřský list českých a moravských biskupů
S blížícím se závěrem školního roku píší čeští a moravští
biskupové pastýřský list, který se věnuje duchovnímu životu dětí v rodinách
a jejich vedení k víře. List, který je čten při bohoslužbách v neděli 14.
června 2015, přinášíme v plném znění.
Vážení rodiče, sestry a bratři,
na konci školního roku je vhodná příležitost poděkovat Pánu Bohu za děti,
které svěřil do naší péče, za učitele, kteří usilují o jejich výchovu, včetně
obětavých katechetů a kněží. Když apoštolové posílali maminky s dětmi
pryč, aby Pána Ježíše neobtěžovaly, řekl jim Ježíš: Nechte maličké přijíti ke
mně, neboť takovým patří Boží království. Mezi maličké zajisté patří nejen ti
šestiletí, ale třeba i šestnáctiletí. Ježíš se raduje z blízkosti všech, všichni
jsme Božími dětmi a rodiče mají důležitý úkol: prosit Pána Boha o pomoc
při výchově svých dětí a umožnit, aby Pán Ježíš mohl v jejich rodině konat
své dílo.
Na prvním místě je třeba upozornit na seznamování s pravdami
naší víry při výuce náboženství, při poznávání základů křesťanství. Je to
důležité, vždyť nedůvěra k církvi je v naší společnosti způsobena
především velikou neznalostí základních pravd o Bohu a církvi, která někdy
překvapuje i u lidí vzdělaných. Mladí lidé by se měli dozvídat o smyslu
života, o Boží lásce, která v Kristu přišla na svět, o hříchu, který můžeme s
pomocí Boží překonávat, o následování Dobrého pastýře, našeho Pána
Ježíše Krista.
Při hodinách náboženství se mládež neseznamuje jen s pravdami
víry, ale také se spolužáky, s kamarády. Spoluvytváří společenství, které je
pro jejich životní zakotvení důležité zvláště v době dospívání. Náš Pán řekl:
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed
nich." Církev je společenství! Společně se učíme pomáhat jeden druhému,
naslouchat jeden druhému, vytvářet přátelské vztahy, společně směřujeme
21
PASTÝŘSKÝ LIST
OBNOVA KOSTELA
do Božího království. Proto je užitečné navázat na školní rok vhodným
prázdninovým setkáním, křesťanským táborem či chaloupkou, kde je
možné sdílet svou víru s ostatními.
Seznamování s životem církve a prožívání společenství by mělo
vyústit v pravidelnou účast na mši svaté. Proč? Při mši svaté nám Pán
Ježíš nabízí sebe a radí: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev,
nebudete mít v sobě život. Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Není proto správné připravit dítě na první svaté přijímání, a pak připustit,
aby se s Pánem Ježíšem již nesetkávalo. Při každé mši svaté nasloucháme
Božímu slovu, můžeme přijímat Pána Ježíše v eucharistii, potřebujeme
požehnání do dalších dnů. Vždyť cesta následování Dobrého pastýře vede
až do Božího království.
Vážení rodiče, víte, že duchovní život každého dítěte začíná v
rodině modlitbou a způsobem života rodičů. Příklad svým dětem dáváte
tím, že kladete důraz na hodnoty, kterými svět opovrhuje, nebo je považuje
za zbytečné. Církev od rodičů očekává, že budou ve svých dětech
upevňovat vztah k Bohu a nedají ničemu přednost před nabídkami našeho
Pána. On řekl: Hledejte nejprve Boží království, ostatní vám bude přidáno.
Všechny možné kroužky, různé aktivity, sport a další mohou být užitečné,
ale ne na prvním místě. Pokud nějaké dítě řekne, že je to v kostele nebo na
náboženství nebaví, udělejte všechno proto, aby je to bavilo, zajímalo,
obohacovalo. Není správné být otroky počítačů a televize, zvláště když
víme, že nás nedovedou k Bohu. Dítě vycítí, zda rodiče žijí tím, co
doporučují, zda to nejsou jenom slova.
Bůh vám k tomu žehnej, stojíme za vámi a žehnáme vám!
Vaši čeští a moravští biskupové
Obnova farního kostela sv. Bartoloměje v Radostíně nad
Oslavou v roce 2015
Krátké poohlédnutí za již hotovým dílem…
Již třetím rokem probíhá celková obnova farního kostela sv.
Bartoloměje v Radostíně nad Oslavou. V rámci první etapy, která proběhla
v roce 2013, byl opraven krov nad sakristií a byla zde položena nová
střešní krytina. V roce 2014 se obnova farního chrámu zaměřila na výměnu
střešní krytiny nad lodí. V rámci této etapy došlo k rozsáhlým opravám
22
OBNOVA KOSTELA
krovu, kdy došlo k výměně části vazby v místě úžlabí a k výměně
několika metrů pozednice, v obou případech v místech styku lodi a
presbytáře, kde docházelo k častému zatékání. Etapa, realizovaná v roce
2014, byla ukončena obnovou barokně tvarované podstřešní římsy a římsy
lemující severozápadní štítovou stěnu nad lodí kostela.
Práce byly provedeny s maximální pečlivostí. Veškeré detaily
byly dodavatelem prací průběžně konzultovány se zástupci investora,
výrobci dodávaných materiálů i se zástupci státní památkové péče. Po
dlouhém rozhodování byla za novou střešní krytinu zvolena taška
bobrovka, doložená v archivních materiálech, na historických fotografiích
i četných nálezech na půdě kostela. Střešní taškou bobrovkou byl
radostínský kostel pokryt až do roku 1908, kdy byla v celé ploše
nahrazena stávající plechovou krytinou (nutno podotknout, že kvalitní plech
z doby Rakousko – Uherska vydržel na střeše kostela rovných 107 let).
Obnova kostela v roce 2015
V letošním roce bude v rámci již třetí etapy obnovy farního
kostela v plném rozsahu navázáno na etapu z předchozího roku s tím,
že výměnou střešní krytiny bude dotčena střecha nad presbytářem kostela
a jihozápadní úsek ohradní zdi. Během letošní etapy bude obnovena
barokně tvarovaná podstřešní římsa nad presbyteriem kostela.
23
OBNOVA KOSTELA
Stavba sanktusníku
Za vyvrcholení generální opravy střechy nad budovou
radostínského farního kostela lze bezesporu označit znovu osazení věže
sanktusníku.
Původní věž sanktusníku, která je doložena řadou archivních
záznamů, ale též projektem na barokní přestavbu kostela ze 70. let 18.
století, byla zničena při požáru městečka Radostína v roce 1857 a v
rámci následné opravy požárem poškozeného kostela již nebyla
obnovena, čímž stavba kostela ztratila jednu ze svých dominant.
Odpověď na otázku, proč nebyla věž sanktusníku po požáru
obnovena, nalezneme například již při letmé archivní rešerši. Důvodem,
proč věž nebyla obnovena, je zejména značný rozsah škod požárem
poškozeného městečka a nedostatek finančních prostředků na jeho
obnovu. Na obnově městečka se přitom podíleli nejen obyvatelé okolních
obcí, ale též držitelka zdejšího panství Leopoldina Liechtensteinová,
provdaná princezna Lobkowiczová (1819 – 1899), která na obnovu
věnovala nejen materiál, ale též značný obnos finančních prostředků.
Obnova věže sanktusníku tak představuje důležitý mezník nejen v
dějinách radostínského kostela či radostínské farnosti, ale také v dějinách
městečka Radostína, na jehož náměstí se dominantní stavba kostela
nalézá.
24
Předběžný rozpočet prací pro rok 2015
Položka
Dodavatel
Cena
Výměna střešní krytiny nad presbytářem a JZ GMJ spol.
částí ohradní zdi, včetně laťování a oprav s r.o., Kuřim
krovu, včetně materiálu
436.542,-
Zhotovení
materiálu
150.000,-
novostavby
sanktusníku,
včetně Ing.
Pavel Poul,
Kněževes
Oprava historického zvonu pro sanktusník
Bc. Petr
(restaurování
zvonu,
zhotovení
nového Cach, Oldřiš
zavěšení)
18.933,-
Výroba kovaného kříže pro sanktusník, včetně Bc. Petr
zlacení
Cach, Oldřiš
21.000,-
Provedení podstřešní římsy po obnovu JV Jiří Láznička,
stěny lodi a celého obvodu presbytáře, včetně Radostín nad
materiálu
Oslavou
45.000,-
Předběžná cena za dílo celkem (v Kč)
671.475,Jiří Niesyt
25
BOŽÍ TĚLO – RADOSTÍN NAD OSLAVOU 2015
26
BOŽÍ TĚLO – RADOSTÍN NAD OSLAVOU 2015
27
POUŤ STARŠÍCH 2015 SLAVONICE
28
SÁZENÍ FARNÍHO LESA V BOROVINÁCH
29
CO NÁS ČEKÁ
Na co se můžeme těšit:
ČERVENEC
2.-11.7. Farní tábor – v tábořišti u Březiny nedaleko Ledče nad Sázavou
5.7. Poutní slavnost ve Starém Telečkově
5.-18.7. Pouť mladých po horách
27.7.-5.8. Chaloupky v Jimramově
SRPEN
17.-22.8. Pěší pouť na Velehrad
23.8. Poutní slavnost v Radostíně
29.8. Diecézní pouť rodin ve Žďáře nad Sázavou
ZÁŘÍ
8.9. Pouť starších
13.9. Poutní slavnost v Krásněvsi
20.9. Výročí posvěcení kaple ve Znětínku
27.9. Poděkování za úrodu
15. pěší pouť na Velehrad
Severozápadní proud (Do tohoto společenství jsou pozváni a
účastní se ho poutníci z oblastí kolem měst a míst: Sebranice u
Litomyšle, Bystré, Žďár n/Sáz, Nové Město na Moravě, Bystřice,
Olešnice, Kunštát, Letovice, Boskovice, Ruprechtov). Jsou také zváni
všichni ostatní, kteří chtějí poznat trasu, která vede krásnou krajinou:
Českomoravská vysočina, Boskovická pánev, Moravský kras, Drahanská
vrchovina, Ždánický les, Chřiby.
Předetapa začíná v neděli 16. 8. ve
14 hodin v Radešínské Svratce – pod vedením otců pallotinů a P. Pavla
30
CO NÁS ČEKÁ
Habrovce. Končí na Vítochově v 19 hodin mši svatou.
Úvodní etapa: Vítochov v pondělí 17.8. ve 12 hodin - žehnání poutních
křížků novým poutníkům a požehnání na cestu ze starobylého, krásného
poutního cyrilometodějského Vítochova přes Vír (sv. Sedmipočetníci) do
Olešnice.
1. etapa:
V úterý
18. 8. ráno z Olešnice přes Letovice do
Boskovic.
2. etapa: Ve středu 19. 8. z Boskovic přes Sloup, Senetářov do
Ruprechtova.
3. etapa: Ve čtvrtek 20. 8. z Ruprechtova přes Rostěnice do c.
Milonic
4. etapa: V pátek 21. 8. z Milonic, přes Koryčany, horu sv. Klimenta
do Boršic.
Poslední etapa: V sobotu 22. 8. posíleni poutníky, kteří přijedou za
námi autobusy z Boršic na Velehrad.
Zatím máme přihlášeno 9 pěších poutníků. Vy, kteří máte zájem se poutě
zúčastnit – pěšky nebo autobusem - je třeba se přihlásit co nejdříve!!!
Proč? Svou přihláškou dáte odpověď na mnoho věcí, které je třeba
domluvit, připravit předem. Např. – kolik nových poutnických křížků,
kolik zpěvníčků, autobusů, doprovodných vozidel, obědů, noclehů, večeří,
členů dopravní služby, atd. Není toho málo a předem děkuji všem, kteří
pomáhají, a těm, kteří jim svým včasným přihlášením službu usnadní.
Přihlašujte se u jáhna Ladislava Kince na níže uvedených kontaktech.
Záloha na dopravu zavazadel, pití na cestě a další – 200 Kč, děti 100 Kč
(děti z početných rodin a jejich rodiče neplatí – díky podpoře dobrodinců).
Sobotní pouť autobusem na závěrečnou etapu 15. pěší poutě na
Velehrad
- 22. 8. 2015 – do Boršic a společná poslední etapa na
Velehrad. Záloha 250 Kč. Také na tuto pouť je nutné se co nejdříve
přihlásit u jáhna Ladislava Kince, 592 64 Prosetín 79; tel. 516463315 nebo
606948970; e-mail: [email protected]
Svatí jsou moji přátelé, aneb vychovali mě rodiče a svatí
Možná se někomu může zdát, že je úvodní část nadpisu mého
svědectví trochu troufalá. Chci se proto podělit o některé situace v mém
životě, které mě ke svatým víc přitáhly. Nyní v dospělosti si zpětně více
uvědomuji, jak byly pro mě důležité a jak hluboce ovlivnily můj duchovní
život. Jsem si jistá, že s mojí výchovou mým rodičům vydatně pomohli
svatí. A čemu vděčím za to, že světci v kalendáři pro mě nejsou
nicneříkající řadou jmen?
Vyrůstala jsem v běžné věřící rodině v době „socialistického
budování světlých zítřků“. Každý nadstandardní náboženský projev byl
31
SVĚDECTVÍ
tehdy nežádoucí. Rodiče nás učili modlitbě, chodili jsme pravidelně na mši
svatou a do hodin náboženství. Kromě toho ale do mého života zasáhla
skutečnost, že jsme měli v rodině řeholní sestru. Díky ní jsme měli doma
v knihovně duchovní četbu, která nebyla běžně k dostání. Já jsem byla
odmala vášnivá čtenářka, a tak jsem četla a četla. Jeden z prvních
životopisů byla strojově opsaná knížka o životě sv. Marie Goretti (po
revoluci vyšla tuším s názvem I dnes se platí krví). Oslovovalo mě, jak
Marietta (tak byla v knize jmenována) pomáhala matce po smrti otce s péčí
o domácnost a mladší sourozence, jak prostě žila úplně obyčejný život
v chudé rodině a v rozhodující chvíli dokázala říct ne hříchu a pak
v bolestech odpustit svému vrahovi. Uvědomovala jsem si v té době, že čtu
o životě dívky stejného věku, a snažila jsem se ji napodobovat v trpělivém
konání povinností a taky ve snaze mít dobré vztahy se sourozenci, mírnit
hádky a občas ustoupit. Vybavuje se mi jedna událost, kdy jsem chtěla „dát
průchod spravedlivému hněvu“ a pořádně to sestře vytmavit. Ale vnitřní
hlas mě vedl k tomu, abych mlčela a obětovala ten pocit křivdy, který to
vyvolalo, Bohu. V první chvíli to bylo těžké, ale ve druhé chvíli se dostavil
pokoj. Tehdy jsem se naučila, že jednání podle vůle Boží má smysl a
přináší pokoj.
Velmi útlá obrázková brožurka o p. Maxmilianovi Kolbem už asi
neexistuje, ale byla pro mě další životní inspirací – příkladem opravdové
lásky. Je obdivuhodné, jak si v ukrutných podmínkách dokázal s Boží
pomocí uchovat lidskost. Stále je pro mě nepochopitelné, že dokázal
vystoupit z řady a nabídnout svůj život. To vše v okamžiku, kdy jeho osobu
nebezpečí výběru do bunkru hladu minulo. Já bych si v té chvíli oddechla,
že jsem za vodou.
Spoustu malých střípků pro můj duchovní život jsem našla v knize
Naše světla. Tam byly životopisy svatých na každý den. Byly možná
podávány trochu jako legendy (tak to vidím dnes, tehdy jsem to tak
nevnímala), přesto byly v mnohém podnětné a mnohé situace si pamatuji
dodnes jako určitá hesla nebo ukazatele cesty. V této knize jsem poprvé
četla např. o sv. Donu Boskovi, sv. Antonínu Paduánském, sv. Ritě, sv.
Filipu Nerim, sv. Lucii a Cecílii a mnoha dalších. Je zvláštní, že mnohem
později začal růst můj osobní vztah k Panně Marii. Možná proto, že jsem
obyčejné svaté vnímala jako bližší, protože měli chyby jako já.
Až jako dospívající jsem se ke svatým začala obracet jako
k pomocníkům, dříve jsem je měla spíš jako vzory k následování. Zase mě
napadá jedna úsměvná příhoda s testováním svatého Antonína
Paduánského, který mi byl prezentován jako pomocník hledajících. Balila
jsem věci na lyžařský kurz a nemohla jsem najít spony na lyže. Vzpomněla
jsem si na sv. Antonína a vyslala k němu letmou prosbu – něco ve smyslu,
že bych potřebovala pomoct to rychle najít a jestli je to v jeho silách, ať se
32
SVĚDECTVÍ
ukáže. Hledala jsem zrovna na jistém místě a hlavou mi prolétla myšlenka,
že tady to určitě být nemůže, a že tedy ani sv. Antonín nepomůže. K mému
velkému překvapení jsem je během několika sekund zahlédla. Jeho pomoc
se mi osvědčila víckrát. Nemyslím si ale, že by měl sv. Antonín fungovat
jako automat. Já jsem se díky této zkušenosti později hlouběji seznámila
s jeho životem.
Díky tomu všemu, co jsem o životech svatých zjistila, jsem poznala,
že svatost není žádná strnulost (která na nás někdy může dýchat ze soch),
omezenost, ubohost, ochuzenost o krásy života… Ale že být svatým
znamená prožít život naplno. Přesto jsem ještě dlouho v dospívání žila
v přesvědčení, že svatost je jen pro „elitu“ a že obyčejný člověk jí nikdy
nemůže dosáhnout, resp. že ji vlastně nutně nepotřebuje… Jde jen o to se
nějak dostat do nebe. Ale jednoho dne se mi stala zvláštní příhoda. Bylo to
při umývání nádobí a najednou mi hlavou bleskla myšlenka: „Každý, kdo
chce přijít do nebe, musí být svatý. V nebi budou jenom svatí.“ Během
chvíle jsem pochopila. Co nestihnu tady, budu dohánět v očistci.
V období školní docházky jsem byla někdy mimo, pokud jde o
oblíbené herce, zpěváky, sportovce. Nikdy jsem neměla žádný takový idol
vystřižený z časopisu nalepený v pokoji. Mými vzory byli svatí. Pracuji
s dětmi a s bolestí sleduji, z čeho čerpají, co nasávají, čím se živí a baví
(často bez jakéhokoli zájmu rodičů). Dětská duše je velmi vnímavá a citlivá
a snadno může být zkažena. Uvědomuji si, jak jsem to měla snadné, že
jsem od dětství přilnula k dobru. Myslím, že stále nejsem schopná docenit
všechno to, co jsem bezprostředně převzala ze života svatých. To opravdu
ví jen Bůh a ví také to, že ne vždy jsem svědomitou následovnicí. Na závěr
chci jen říct, že pro růst dítěte směrem k dospělosti je nesmírně důležité, že
chce samo, ze své vůle, bez dohledu a připomínání rodičů konat dobro a
přemáhat své zlé sklony. Čím dříve se toto podaří rodičům předat, tím lépe.
M
Nezbedův humor s Otíkem
Sešli se tři u nebeské brány a svatý Petr se jich ptá, co by nejraději slyšeli o
svých příbuzných na pohřbu. „Já bych chtěl slyšet, že jsem byl skvělý lékař
a dobrý otec rodiny.“ „Já bych chtěl slyšet, že jsem byl úžasný manžel a že
jsem jako policista zachránil životy mnoha lidí.“ „Já bych chtěl slyšet:
Podívejte, vždyť on se hýbe!“
„Kam půjdeš, až vyjdeš ze školy?“ ptá se učitel v deváté třídě. „Na
autobus.“
33
NEZBEDŮV HUMOR
Povzdechne si smolař: „Letošní zima se mi opravdu povedla – částečně
jsem strávil na horách na lyžích a částečně na dlahách v nemocnici.“
Co znamená zkrátka ČD na našich vlacích? Čekám dlouho.
V novém filmu bylo třeba, aby hrdinka vstoupila do lví klece. Zuřivě se tomu
bránila. „Nemáte se čeho bát,“ upokojoval ji krotitel. „Tyhle šelmy jsou
odchovány pouze mlékem.“ „Já taky,“ odsekla herečka, „a přesto jím
maso.“
Neodbytný hoch praví dívce, kterou náhodně potkal a tuze se mu líbí:
„Chtěl bych ti zavolat.“ „Fajn, moje číslo je v telefonním seznamu.“ „Ale
nevím, jak se jmenuješ.“ „To nevadí, jméno je tam taky.“
Rybář chytil zlatou rybku, vytáhl ji na břeh a rybka na něj spustila lidským
hlasem: „Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Rybář na to koukal jako z jara
a než se vzpamatoval, vykoukla z vody jiná ryba a pravila: „Nepouštěj ji,
vymýšlí si.“
Učitel: „Studente, doufám, že vás již nikdy neuvidím opisovat.“ Student:
„Taky doufám … .“
Co je nejlepší čtyřnohý přítel člověka? Postel.
Na oslavě jedné šlechtické svatby se baví Angličan se Skotem. „Vy Skoti
jíte ovesnou kaši. My v Anglii ji dáváme koním.“ „Tak vidíte,“ na to Skot,
„proto jsou anglické koně a Skotové nejlepší na světě.“
„Kde mají zvířata nejhustší srst?“ zeptal se při hodině přírodopisu učitel.
„Na hřbetě,“ odpověděl jeden žák. „Pod břichem,“ hádal druhý. „Za hlavou,“
ozval se třetí. „Ne!“ nevydržel učitel. „Přece v severních krajích!“
Povídá učitelka na začátku školního roku prvňáčkům: „Jestliže, děti,
pocítíte potřebu jít na záchod, jen směle zvedněte ruku.“ Karlík nedůvěřivě
poznamenal: „A vy myslíte, že to pomůže?“
U barového pultu je soutěž v určování vína a jeho ročníku. Vede bezpečně
lord George. Podávají mu poslední číši. Lord George se napije, zkroutí
obličej vzhůru, vyprskne nápoj a povídá: „Vždyť je to petrolej!“ „Výborně.
Ale který ročník?“
34
OMALOVÁNKY PRO DĚTI
35
NEZBEDŮV HUMOR
VÍTE ŽE?
Stařečkovi uvízne v síti zlatá rybka a okamžitě nabízí splnění tří přání.
Stařeček se ale lišácky zazubí: „Tak to máš, holka, smůlu. Já jsem totiž
kouzelný dědeček.“
Potkaly se dvě želvy – puberťačky. Jedna bez krunýře. „Co se ti stalo?“ ptá
se první. „Ale, utekla jsem z domu.“
V ordinaci lékaře. „Pane doktore, co mi vlastně je?“ „Uvidíme, co ukáže
pitva.“
Starý lord líčí své zážitky z lovu v Africe. „Zůstali jsme v džungli bez jídla,
odsouzeni k smrti.“ „To tam nebyla v okolí žádná voda?“ „Kdo by v tak
těžké situaci myslel na mytí?“
Víte že?
Farní knihovna v kapličce má otevřeno v neděli po ranní mši svaté. Je zde
přes 1000 svazků a není to jen náboženská literatura. Je zde beletrie,
knížky pro děti a knihy o svatých, což není nudné čtení, ale čtivé
romány…..
Na faře je možnost si půjčit videokazety VHS a DVD o svatých ....
Uzávěrka dalšího čísla je 30.9. Svoje články o tom, jak jste prožívali
prázdniny a dovolené, zasílejte na novou adresu redakce
[email protected]
Úřední hodiny na faře v Radostíně: středa 8-12 hod.
Telefon na faru: 731 139 449
Email na faru: [email protected]
Kontakt na otce Pavla: +420 604 143 473
Internetové stránky farnosti: farnostradostin.webnode.cz
NEBOJTE SE Časopis o životě Římskokatolických farností Radostín
nad Oslavou a Pavlov. Redakce: Monča a Martin Hrubý – tel.774 632
260 Příspěvky zasílejte na email: [email protected]
36