studie - Fontes Nissae

Studie
jkjl
About the Identification
of infanta Mary Victoria Portrait
from Rohan Collections.
Abst r a c t
Marie Mžyková | One of the most popular paintings in Sychrov Castle is a portrait
of a small princess and a doggy. Mainly two features – bourbon lilies and the crown – led
the researches to identify the painting as “Bourbon princess”. Similar portraits of the
Spanish as infanta Mary Ann Victoria were painted in 1724 by N. de Largillière and A. S.
Belle. Members of the House of Rohan, bearers of the title “princes of the royal blood”,
were related to her. It was a great-granddaughter of the king Louis XIV., who has his own
representation in Rohan gallery as well her father, king Philip V. of Spain. On the base of
the analysis of the state of affairs in France, an event of 1721 comes to mind. Three years
old infanta was sent to the royal court of France to get engaged to the eleven-year-old king
Louis XV. The betrothal painting from Jeana-François De Troy from 1723 can be found in
the Florentine gallery and served as a template for Sychrov painting. New situation caused
that the marriage was called off and the little princess travelled back to Spain – situation,
which is reflected on the Sychrov painting. Instead of a courteous chevalier, the princess
gives orders only to Cavalier King Charles Spaniel.
K e y W o r ds
K l í čová slova
princess
princezna
infanta Maria Victoria
infantka Marie Viktorie
Nicolas de Largillière
Nicolas de Largillière
Portrait Gallery of Rohan family
rohanská portrétní galerie
Sychrov
Sychrov
Jean-François De Troy
Jean-François De Troy
Fontes Nissae | Prameny Nisy
K identifikaci portrétu infantky
Marie Viktorie z rohanských sbírek
Marie Mžyková
M
ezi divácky poutavé obrazy v instalaci sychrovského zámku
patří portrét malé princezny: zatímco papoušek na její pozvednuté ručce jen koloruje exkluzivitu prostředí, dotírající módní pejsek,
Kavalír Charles King španěl, ji vykresluje jako velitelku. Oproti předcházejícímu zásnubnímu obrazu této princezny, vyobrazené s dvorným princem, tu může jít o pouhou ironii malíře. Totiž jako „kavalír“
princezničce zbyl už v této době jenom pejsek, což doložíme na závěr.
Dosud k označení suverénního děvčátka „Bourbonská princezna“1
vedly příznačné identifikační prvky, zlatý dekor bourbonských lilií
na modrém základu a královská koruna na vznešené karmínové draperii. To určuje, že postava pocházela „z bourbonského domu“.
Přitom styl malby nás vede k repertoáru z první čtvrtiny 18. století.
Nejbližší portrétní kompozici toho druhu vytvořil jeden z nejkultivovanějších francouzských portrétistů, Nicolas de Largillière: v roce 1724
vyobrazil maličkou španělskou infantku Marii Annu Viktorii, uváděnou častěji jen jako „Marie Viktorie“. (Obr. 1) Představil ji s korunkou a v ceremonielním oděvu ze stříbrného brokátu, posázeném
drahokamy. Ve stejném roce také výtečný dvorní malíř Alexis Simon
Belle vytvořil portrét malé princezničky, „Marie Victoria de Bourbon“,2 – se zásnubním věnečkem.
Protože jde v těchto případech o kompozice sychrovskému obrazu blízké, nikoliv totožné, nešlo podle nich postavu jednoznačně
identifikovat. Pokud by se jednalo o Marii Viktorii, co zvláštního
mohlo být důvodem pro tuto řadu reprezentativních portrétů
v době, kdy byly princezničce pouhé čtyři roky? Proč by byl její
portrét zařazen do rohanské portrétní galerie? Odpověď na poslední otázku je nejsnazší. Byť by se jednalo o členku rodu Bourbonů,
měla tu své místo, neboť Rohanové, mající titul „princů královské
krve“, náleželi do vznešeného příbuzenstva většiny západoevropských vládnoucích rodů.
V případě Marie Viktorie šlo o pravnučku francouzského krále Ludvíka XIV., jehož majestát je v rohanské galerii uctěn řadou
portrétních variant. Rozměrnou malbou z dílny Rigaudovy je připomenut i děd Marie Viktorie – syn „krále Slunce“ – Ludvík Francouzský, zvaný „Velký Dauphine“. Je zde představena Dauphinova
choť Marie Anna Viktorie, princezna Bavorská z domu wittelsbašského, po níž princeznička dostala křestní jména.
V rohanské portrétní galerii na Sychrově je na řadě obrazů i otec
Marie Viktorie, španělský král Filip V. (Obr. 2), a to již od samého
dětství. Ještě jako malý Filip, vévoda z Anjou, je vyobrazen na velké replice malby Pierra Mignarda, „Maršálka Luisa de La Motte,
vychovatelka dětí Velkého Dauphina“.3 Jako mladého krále jej
předvádí dílenská replika slavného obrazu Hyacintha Rigauda4
z Versailles (Salon de l‘Abonadance), jímž byla zahajována kulXIII 2012 1
Obr. 1 _Nicolas de Largillière (1656–1746),
Portrét španělské infantky Marie (Anny) Viktorie, budoucí
královny Portugalska, 1724, olej na plátně, 77,5 × 52 cm.
Madrid, Museo del Prado Reprofoto
1_Viz blíže MŽYKOVÁ, Marie. Rohanská portrétní
galerie. Ze sbírek státního zámku Sychrov. Praha 1985.
Bližší identifikace portrétu malé princezny nebyla
nalezena v žádných podrobně studovaných inventářích,
ani v případné korespondenci Rohanů v českých nebo
francouzských archivních fondech.
2_Olejomalba žáka Alexise Simona Belle (1674–1734)
z roku 1724 má rozměr 184 x 125 cm.
3_Vychovatelkou budoucího krále Ludvíka XV. byla
totiž Charlotte Eléonore Madeleine de La Motte
Houdancourt, vévodkyně Ventadour (1654–1744), která
se jako vdova provdala v roce 1694 za Hercule Mériadec
de Rohan, knížete de Soubise, vévody de Rohan – Rohan
(1669–1749). Blíže v pozn. 1
4_Viz MŽYKOVÁ, Marie. Dílo Hyacinta Rigauda
v československých sbírkách. In: Sborník Národní galerie
v Praze, Praha 1990, s. 194-200. ISBN 80-7035-017-2
19
| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek
Studie
Obr. 3_Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml.
(1664 –1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem
krále Filipa V., Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm.
Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou (původem z Luk
nad Jihlavou) Foto A. Vodák
Obr. 2_Anonym podle Hyacinthe Rigauda (1659 – 1743), Filip V., král
španělský, s Řádem zlatého rouna a s Řádem sv. Ducha, 1. třetina 18. století,
olej na plátně, 274 ×198 cm. Státní zámek Sychrov Foto A. Vodák
5_MŽYKOVÁ, Marie. I král byl
dítětem. Svět dětí na šlechtických
sídlech. Publikace k výstavě
na zámku Sychrov, 2012 (v tisku).
20
tovní tradice francouzské reprezentativní podobizny. Nechybí
ani kopie podobizny mladého Filipa V. od Jeana Ranca, která
se nachází na francouzském zámku Saumur.5
Přitom neobyčejně významné postavení Filipa V. jako krále Španělska mělo i svůj hořký přídech. Když se blížil konec
vlády nemocného Ludvíka XIV., tento jeho vnuk Filip údajně snil o francouzském trůnu. Avšak po předčasném úmrtí
španělského krále Karla II. z rodu Habsburků se francouzští
diplomati chopili příležitosti, aby pomohli francouzským
Bourbonům zmocnit se vlády ve Španělsku. Jejich snaha se
vydařila, čímž došlo k dějinnému zvratu – a ve Španělsku tak
skončila dlouhá éra vlády rakouských Habsburků. Až nyní
evropské mocnosti procitly, ale bylo už pozdě. Obavy z obrovského vzrůstu moci a vlivu Francie byly totiž oprávněné.
Proto nejen ze strany Habsburků, ale také ze strany Anglie,
Savojska, Nizozemí a Portugalska došlo k rozpoutání tzv. války o dědictví španělské, která se rozhořela na dlouhou dobu
bezmála čtrnácti let. Poměrnou rovnováhu sil v Evropě nastolila až ujednání tzv. utrechtského (1713) a rastattského míru
(1714). Přitom byl král Filip V. nucen se zavázat, že Španělsko
pod jeho vládou nikdy neuzavře bližší spojenectví s Francií.
V důsledku toho se Habsburkové spokojili alespoň se španělskými državami v Itálii a v Nizozemí.
Za situace těchto vnucených pravidel a neodstranitelných
záruk hledali přirozeně diplomati Francie i Španělska příležitost k umenšení, ba přímo odstranění překážek na cestě
ke kýženému spojenectví. Šlo o to „podlézt zátarasy“. K tomu
Fontes Nissae | Prameny Nisy
Studie
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště
Obr. 4_Jean Ranc (1692 –1766), Alžběta Farnese,
španělská královna, 1723, olej na plátně. Madrid,
Museo del Prado Reprofoto
Obr. 5_Jean Ranc, kopie, Alžběta Farnese, španělská
královna, 1723, olej na plátně, 144 × 115 cm. Praha,
Národní galerie v Praze Foto archiv autorky
měli nenápadně posloužit ti nejmenší, nejmladší členové
rodu – děti. K naplnění záměrů ze strany Španělska posloužilo i tříleté děvčátko, španělská infantka Marie Viktorie, ze strany Francie malý Ludvík - od svých pěti let král.
Uplatněna byla v dané době nikoliv neobvyklá, sňatková
politika.
Je ovšem paradoxní, že o ruku tříleté infantky požádal
25. listopadu 1721 ten, kdo se stal posléze největším kritikem soudobých mravů. Byl jím francouzský velvyslanec
Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, jinak autor proslulých Pamětí (Mémoires). Byl znalcem poměrů. Tento
někdejší mušketýr byl totiž také poradcem jednoho z největších zhýralců v novodobých dějinách, regenta Francie,
Filipa vévody Orleánského (rovněž představeného mezi
portréty na Sychrově).6 Na francouzský dvůr byla tedy pod
jeho patronací přivedena nejstarší z dcer prvního Bourbona
na španělském trůnu Filipa V.,7 tříletá Marie Viktorie.
Dlužno podotknout, že význam otce malé princezny
byl vnímán s dostatečnou odezvou. Napovídají tomu
nejen portréty, ale také oslavné alegorie, z nichž k nejpůsobivějším lze řadit díla specializovaného antverpského
malíře květinových zátiší Gaspara P. Verbruggena ml., jež
byla s protějškovou apologií jeho choti zahrnuta do sbírek
Widmannů-Sedlnických v Lukách nad Jihlavou .8 (Obr. 3)
Princezna Marie Viktorie byla ovšem dítětem až druhé královy manželky Alžběty (Elisabeth, Isabel) Farnese.
Tuto španělskou královnu, jejíž pleť byla znetvořená pra-
vými neštovicemi,9 oslavil decentní malbou (dnes z madridského Muzea del Prado) Rigaudův žák, působící jak
na francouzském, tak na španělském dvoře, Jean Ranc.
Na rozdíl od Marie Louisy Savojské, první choti Filipa V.,
portrét španělské královny Alžběty dosud na Sychrově
nebyl nalezen. Zato v Národní galerii v Praze jsme identifikovali Rancovu kopii uvedené malby, která zde byla
jako Podobizna neznámé dámy spojována s Rigaudem.10
(Obr. 4–5) Tato královna Alžběta11 byla průkaznou hybatelkou jak španělských dějin, tak i mladičkého života Marie Viktorie. Přitom její cesta do Španělska nebyla zcela
jednoduchá. Teprve v jejích jednadvaceti letech nastala
příležitost dle jejích kýžených představ. Dne 24. prosince
1714 se stal jejím chotěm španělský král Filip V., jinak pokládaný za slabého panovníka. I to byla příležitost k uplatnění jeho činorodé choti, která začala zasahovat do vnitřní
a posléze i do zahraniční politiky říše, mající državy nejen
v Evropě, ale i v Jižní Americe. Cílem Alžbětiny politiky
bylo také zajištění vlády královských synů zejména v Itálii. Oblíbený syn Carlos (později španělský král Karel III.)
získal v důsledku vídeňské smlouvy s Habsburky z roku
1738 trůn obojí Sicilie. Skrze svého druhého syna Filipa
se Alžběta jako by vracela do svého domova, neboť Filip se
stal v roce 1748 vévodou z Parmy.
Alžbětina dcera Marie (Anna) Viktorie se narodila
31. ledna 1718 v královské rezidenci Acazar v Madridu.
Po svých nevlastních bratrech, infantu Louisovi, princi
XIII 2012 1
6_Barevná reprodukce portrétu
v katalogu – viz pozn. 1. Dále
zejména: PEVITT, Christine. The
Man Who Would Be King: The Life
of Philippe, d´Orleans, Regent of
France. London: Phoenix, 1997.
ISBN 068816983X. - Saint-Simon
(1675–1755) ve svých Pamětech
(Mémoirs) pronikavými postřehy
komentuje události doby „krále
Slunce“ a „Regence“, eleganci
francouzského dvora i toto celkově
korupční prostředí. – K tomu
dále: HARTMANN, Petr Claus,
a kol. Francouzští králové a císaři
v novověku : od Ludvíka XII.
k Napoleonovi III. (1498–1870).
Praha: Argo, 2005.
ISBN 80-7203-517-7. 7_„Philippe de France“ (19. 12.
1683–9. 7. 1746) se stal
španělským králem (Felipe V)
15. listopadu 1700 a setrval
v tomto postavení do 15. ledna
1724, obnovil je znovu 6. září 1724
a na španělském královském trůnu
pak zůstal až do své smrti. K jeho
portrétům v rohanské galerii viz
pozn. 1.
8_Oslavné dílo vzniklo pouhé dva
roky po nástupu Filipa V. na trůn
a rok poté, kdy se tento panovník
oženil s dcerou sardinského
krále Viktora Amadea II. (viz
též KONEČNÝ, Michal a Lenka
KALÁBOVÁ. Pretium laborum non
vile. Rytíři Řádu Zlatého rouna
na Moravě. NPÚ: Brno 2009, s.
34), byl k němu doplněn také
pendant s alegorií Filipovy teprve
třináctileté manželky-infantky Marie
Louisy Savojské, která zemřela už
v pětadvaceti letech na tuberkulózu.
Malba koncipovaná jako tapiserie
ukazuje květinový feston
s královými iniciálami „P V“, jež
radostní putti vyvěšují na slavnostní
purpurové stuze na kamenné
sloupy – symboly pevné moci. Před
nimi pod monogramem spočívá lev
s královským žezlem v mocných
tlapách.
9_Zasáhla ji epidemie pravých
neštovic, která přímo zahubila císaře
Josefa I. a nakonec i Ludvíka XV.
10_Toto autorství jsme již dříve
popřeli. Viz pozn. 4.
11_Tato vnučka Odoarda I., vévody
Farnese, a Markéty Medicejské se
narodila vévodskému páru Odoardo
Farnese a Dorotě Sophii Neuburské.
Pocházela tedy z významného rodu,
v němž došlo k vymření mužských
potomků. Tím se Alžběta stala
dědičkou parmského vévodství,
kde Farnesové vládli celých dvě
stě let. To vyhovovalo její pověstné
ambicióznosti a pánovité povaze,
kvůli níž ji vlastní matka do značné
míry izolovala od královského
dvora.
21
| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek
Obr. 6_Portrét dauphina Ludvíka Francouzského
a infantky Marie Anny Viktorie Španělské, 1723,
olej na plátně, 195 × 129 cm. Florencie, Palazzo Pitti
Reprofoto z katalogu „I guaderni di Parma realta“
k výstavě „L´arte a Parma dai Farnese ai Borbone“,
Palazzo della Pilotta, Parma 1979
Cílevědomá dívka v klášterní péči využívala tuto situaci k intenzívnějšímu vzdělávání,
hlavně co se týká jazyků, což se jí v budoucnu vyplatilo. O ruku umanuté Farnesanky
marně žádali piemontský princ Viktor Amadeus či dědičný princ Modeny Francesco
d´Este. Jako španělská královna rozvíjela své diplomatické hrátky i prostřednictvím
abbé Alberoniho, jenž s ní přicestoval jako zástupce Parmy v Madridu. I jemu se podařilo
naplnit své tužby: stal se kardinálem a roku 1716 předsedou vlády. Královniným i jeho
zájmem bylo vrácení španělských držav na jihu Itálie, v Sardinii a na Sicílii. Po prohře
války o španělské dědictví v Itálii byl Alberoni vyhoštěn. K tématu blíže: ARMSTRONG,
Edward: Elisabeth Farnese: The Termagant of Spain, 1892; DREI, Giovanni. I Farnese.
Grandezza e decadenza di una dinastia italiana. Roma 1954, 2. vyd. 2009.
ISBN 8890396806. NASALLI ROCCA, Emilio. I Farnese. Milano: Dall‘Oglio,1969.
ISBN 8877183276; MYRL JACKSON-LAUFER, Guida. Women rulers throughout the ages:
an illustrated guide. Santa Barbara, California 1999. ISBN 9780954558918.
12_Karel, vévoda z Parmy (1716–1788) a zakladatel linie Bourbon-Parma, se stal
španělským králem a v roce 1759 králem neapolsko-sicilským.
13_Blíže v katalogu výstavy I guaderni di Parma realta k výstavě L´arte a Parma dai
farnese ai Borbone, Parma – Palazzo della Pilotta, 22. září – 22. prosince 1979. Viz
poslední rozsáhlou monografii – LERIBAULT, Christophe. De Troy, Jean François (1670–
1762). Úvod Alastair Lang. Paris 2002. ISBN 2-903239-30-4. Tam další literatura.
14_Někdy bývá omylem tento dvojportrét královských snoubenců spojován právě
s ním (např. na internetových stránkách). Jiný zásnubní portrét dětí nesporně vytvořil
i F. de Troy starší, doložitelný i díky ryteckému přepisu Pierra Marcela (v dokumentaci
Musée de Louvre). K autorově tvorbě dále BRÈME, D. François De Troy. Paris – Toulouse:
Arthena 1997. ISBN 978-2850562785.
22
Studie
z Asturie, Ferdinandovi, Pedrovi a vlastním bratru Carlosovi12
byla pátá na cestě ke španělskému trůnu, proto měla titul „infantka Španělska“ s nárokem na oslovení „Královská Výsost“.
Proto jeden z nejlepších evropských rodokmenů princeznu
předurčoval k významnému sňatku, což usměrňovala i její cílevědomá matka. Ve své bezmezné ctižádosti neváhala poslat své
tříleté dítě k zásnubám na francouzský dvůr, kde už mělo setrvat.
Princezna sem byla dopravena brzy z jara roku 1721 (2. března) a za velkých oslav byla ubytována v paláci Louvre, jakožto
„l‘Infante Reine“. Ve Francii měla pobývat do doby, až dosáhne
věku vhodného pro sňatek. Přitom svou roztomilostí a inteligencí
okouzlovala francouzský dvůr, kde byla svěřena do péče Marii
Anně de Bourbon, nelegitimní dceři Ludvíka XIV. a Louise de La
Vallière. Ódy na ni pěla i choť regenta, Elisabeth Charlotta Falcká
(Liselotte), tato „nejproslulejší drbna“ královského dvora, jen mladičkého krále tříleté dítě příliš nebavilo…
Tyto události na dvoře francouzského krále princeznička stěží
registrovala, nicméně se jí dotýkaly. Když 15. února 1723 dosáhl Ludvík plnoletosti – tehdy pouhých třinácti let, parlament již
22. února odsouhlasil tuto skutečnost a éra poručnictví – „regence“ – byla uzavřena. Přitom již v červnu téhož roku přesídlil
do Versailles dvůr i s králem, který zde zůstal natrvalo, s výjimkou
jednání v parlamentu (Obr. 6). V říjnu došlo ke korunovaci Ludvíka XV. v remešské katedrále.
V této době byla pořízena zásnubní podobizna teď již čtyřleté
španělské infantky s králem, nyní odsunutá v obrazárně florentského Palazzo Pitti. Malba se signaturou „De Troy filius pinxit
1723“ představuje malého kavalíra dvorně držícího ručku své sestřenice a budoucí nevěsty.13 (Obr. 7) Dílo tedy vytvořil francouzský malíř Jean-François De Troy, jenž ve své tvorbě následoval
svého otce a prvního učitele, kterým byl portrétista Françoise De
Troy.14 Úspěšnost jeho tvorby a styky s vlivnými osobnostmi vedly
k tomu, že se v roce 1719 po návratu ze studijního pobytu v Itálii stal De Troy mladší profesorem akademie v Paříži a nakonec
roku 1738 i ředitelem prestižní francouzské akademie v Římě.
Širokým těžištěm jeho práce byla mytologická, historická i biblická tematika, ale především žánry (např. jeho Hostina s ústřicemi z roku 1734 patří k chloubám Musée Condé v Chantilly). De
Troy se přesto nevyhýbal portrétním zakázkám, jimiž si vysloužil
přízeň královského dvora. Nejprve tu maloval nejmladší členy
vládnoucího rodu. Toho druhu byl i dvojportrét budoucího francouzského krále Ludvíka XV. s čtyřletou infantkou Marií Viktorií.
Na zásnubním portrétu je čtyřletá infantka vyobrazena s třináctiletým králem právě za situace, kdy politické zájmy Španělska
Fontes Nissae | Prameny Nisy
Studie
a Francie vedly k slibné smlouvě o budoucím spojení dvou
království i spřízněných rodů.
Dětské zásnubní portréty, dokládající podobně obětované osudy dětí především z vládnoucích rodů, a to
v rámci politicko-mocenských zájmů, nebyly neobvyklé.
Ceněné jsou obrazy tohoto charakteru, které maloval
zejména Anthony van Dyck, když v posledním roce svého
života zachytil před sňatkem (2. května 1641) prince Williama Oranžského, dotýkajícího se ručky Stuartovny Marie
Henrietty, nejstarší dcery popraveného krále Karla I. Můžeme opět poukázat i na dosud zmíněný dvojportrét
malého Ludvíka XV. s Marií Viktorií od Nicolase de Largillière. Zásnubní charakter tohoto jeho díla završují dva
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště
atributy, pomerančovník a psi – v nupciálním kontextu
jako symbol věrnosti. V majestátním čelném vyobrazení
má dauphin v tříčtvrtečním justeukorpsu s fiži a šerpou
s přivěšeným řádem sv. Ducha pravici položenou na hřbet
chrta, který k němu cituplně obrací hlavu. Jde nepochybně o symbolické gesto, jež je ve spojitosti se psem obvyklou personifikací věrnosti, je výrazem závazku, slibu vůči
snoubence, slibu, jejž mu ovšem okolnosti nedovolily
naplnit. Malá princeznička jako snoubenka je poslušně
natočená ke svému budoucímu choti a pánovi, na nějž
prstíkem ukazuje, zatímco v levé ručce drží květ pomerančovníku. Za její řasnatou vlečkou je také nám již známý
nezbytný psík, Kavalír Charles King španěl.
Obr. 7_Louis Michel Dumesnil ml. (1680– po 1746), kopie, Zasedání parlamentu Francie za regentství dne 12. září 1715.
Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk
XIII 2012 1
23
| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek
15_Budoucí král Josef I.
(6. 6. 1714 – 24. 2. 1777), syn
portugalského krále Jana V. (de
Bragança) a Marie Anny, rozené
arcivévodkyně Rakouské.
24
A právě na replice sychrovské podobizny podle Jeana
De Troy je onen háček. Ze dvou „kavalírů“ zůstal jen ten,
který je věrný z podstaty, pes. (Obr. 8).
Sychrovská malba osamocené malé princezny vlastně
dokládá další historické souvislosti, které je vhodné připomenout. Po úmrtí někdejšího vychovatele Ludvíka XV.
a následně francouzského ministra, kardinála Duboise,
v srpnu 1723, oficiálním vladařem Francie s titulem „Jeho
královská výsost“, se stal jako „Monseigneur Le Regent“
- Filip II. vévoda Orleánský (připomenutý v rohanské
portrétní galerii rovněž portrétem). Ten však již v prosinci zemřel. Mladý král z popudu svého poradce kardinála
Fleuryho jmenoval na uprázdněné místo jeho bratrance
Louise Henriho, vévodu Bourbonského. Avšak právě on
i jeho choť, nazývaná „Madame de Prie“ (Jeanne Agnès
Berthelot de Pléneuf, markýza de Prie), usilovali o jiný
směr sňatkové politiky. Protože vévoda s chotí potřebovali
udržet svůj vliv na mladičkého třináctiletého krále, začali
vybírat jinou nevěstu, jíž měla být vévodova dvaadvacetiletá (sic!) sestra Henriette Louisa. Využívali také změny,
která mezitím nastala ve Španělsku. Přes odpor Alberoniho se Filip V., znechucený a unavený nejen intrikami
u královského dvora, ale i zdravotními problémy (opakujícími se úpornými bolestmi hlavy), zřekl 14. ledna 1724
vlády, a to ve prospěch svého teprve sedmnáctiletého syna
Ludvíka z prvního manželství.
Za doby útlumu pozornosti Španělska, řešícího změny
na královském trůnu, začala přicházet do programu otázka svatby francouzského krále, jenž byl jako čtrnáctiletý
vhodný k ženitbě. Nicméně začalo být argumentováno
tím, že věk sedmileté infantky Marie Viktorie není postačující. Na nátlak intrikánského vévodského páru
bylo 11. března 1725 rozhodnuto poslat infantku zpět
do Španělska. A i přesto, že Francie mohla nést těžko
odhadnutelné vojenské „protiargumentace“, opustila
malá princeznička již 5. dubna Versailles a byla vrácena
zpět do Španělska.
Sňatkový kalkul ohledně spojenectví Francie a Španělska skončil fiaskem. Tato trapná situace způsobila
velkou diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi, leč
mocenské zájmy brzy opět zvítězily. Aby byla zapomenuta
urážka a zároveň zůstalo uchováno výhodné propojení
Bourbonů, došlo znovu na sňatkovou politiku, kupodivu
i v tomto případě se smolným koncem. Mladému španěl-
Studie
skému králi Ludvíkovi I. byla vybrána nevěsta z Francie.
Tou byla jedna ze sedmi dcer Filipa II., vévody Orleánského, svérázná Louise Elisabeth (1709–1742). Její mladý
choť však zemřel za pouhých sedm měsíců na neštovice,
a proto vedla cesta této vnučky Ludvíka XIV. a Madame
de Montespan, doposud šokující španělský dvůr nezvyklými vulgárnostmi, tentokrát opačným směrem – ze
Španělska zpátky do Francie.
Po sňatkovém debaklu právě sychrovský obraz poněkud odchýlil původní téma de Troyovy malby. Princezna
Marie Viktorie je již odpoutaná od původně vnuceného
partnera a vystupuje tu sebevědomě a sama.
Ludvíka XV. už v jeho patnácti letech oženili s o šest
let starší dcerou někdejšího polského krále Stanislava
Leszczyńského, jehož rodina dlela v Paříži v exilu.
Dva roky nato začala jednání o sňatku infantky Marie Viktorie. Jako ženich přicházel v úvahu vnuk Petra Velikého, Petr II., reálnější návrh však předkládal
portugalský velvyslanec markýz z Abrantes, který pro
námluvy vybral dědice portugalského trůnu infanta Josého (Jose, João), prince Brazilského (de Bragança).15
Kromě toho byla pro jejího staršího nevlastního bratra
infanta Ferdinanda, prince z Asturie, zvolena za nevěstu sestra Josého, infantka Barbara. K oběma sňatkům
došlo 19. a hned i 20. ledna 1729 – Marie Viktorie se
stala chotí portugalského krále, tudíž i členkou rodu Bragança.
Někdejší malou princezničku ze sychrovského portrétu posléze vystřídala reprezentativní podobizna vládkyně
Portugalska, jak ji známe nikoliv z madridského Prada,
nýbrž až ze vzdálené petrohradské Ermitáže jako dílo
portugalského malíře Miguela Antónia do Amaral... (Je
tu opačně, vpravo natočená postava královské matrony
ve zlatém šatu s hermelínovým pláštěm, přidržující velkou
portugalskou korunu, která leží na zlatém polštáři na stole s červeným ubrusem.)
V celkem harmonickém manželství Josefa I. Portugalského
a Marie Viktorie šlo o společné náboženské zaujetí, královna nacházela rozptýlení v lovu a především v hudbě.
Ostatně byla pokládána i za vynikající zpěvačku, tudíž
bylo nasnadě, že horlivě podporovala italskou operu a divadlo. Hudba byla vášní i pro jejího chotě. Josef I. Portugalský byl náruživým sběratelem operních partitur, vytvořil z nich unikátní evropský soubor.
Fontes Nissae | Prameny Nisy
Marie
Studie
Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek
Obr. 8_J. F. de Troy (1679 –1752), kopie, Marie (Anna) Viktorie,
infantka španělská ve čtyřech letech (31. 1. 1718–15. 1. 1781),
Francie, po 1723, olej na plátně, 128 × 94 cm. Státní zámek
Sychrov Foto L. Bezděk
XIII 2012 1
25
Studie
| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek
Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml. (1664–1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem krále Filipa V.
(detail), Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm. Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou
(původem z Luk nad Jihlavou) Foto A. Vodák
26
Fontes Nissae | Prameny Nisy
Studie
Josefova choť se i jako královna zapojila do politického
dění. Měla však závažnější problémy s rostoucím vlivem
favorita své tchýně, markýze Plombala, který zasahoval
do vztahů království a církve, jejíž vliv hodlal zmenšit.
Situaci ve vnitropolitické oblasti výrazně ovlivnila seismografická katastrofa,16 děsivé zemětřesení v Lisabonu,
které zničilo i rodný palác královských dětí, Ribeira. Den
poté (2. listopadu 1755) se rakouské císařovně Marii Terezii narodilo patnácté, předposlední dítě, Marie Antonie.
A právě portugalská královna Marie Viktorie se stala kmotrou budoucí francouzské královny s děsivým osudem.
Sama se stala matkou osmi dětí, z nichž jich přežila
polovina. V roce 1750 (po posledním potratu) ztratil pětatřicetiletý král, který právě nastoupil na trůn po svém otci,
víru, že bude mít syna. Proto jmenoval hned regentkou
Portugalska svou dceru Marii, princeznu z Brazílie a vévodkyni z Braganzy (v budoucnu provdanou za infanta
Pedra Portugalského, budoucího krále Petra III.).
O druhé dceři Marianě Francisce, která nakonec zůstala svobodná, bylo uvažováno jako o nevěstě dauphina
– syna Ludvíka XV., což její matka, kdysi právě Ludvíkem XV. a Francií potupená, pochopitelně odmítla. Stejně zamítavý postoj zaujala u další z dcer, Dorothey, při
návrhu sňatku s Louisem Filipem, budoucím vévodou
z Chartres, tedy s budoucím francouzským králem Philippem Égalité. Ta se nakonec nevdala. U další dcery už
nebylo radno váhat, a proto se nejmladší Benedita stala
chotí infanta Josého, prince Brazilského.
XIII 2012 1
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště
Další události vřazovaly Marii Viktorii po boku s dcerou-regentkou stále více do role královny. Roku 1759
byl zažehnán Tavarův atentát na krále Josefa I., přičemž
za iniciátora zlovolné akce byl označován markýz Plombal. Krále však ohrožovaly hlavně opakované infarkty.
V důsledku toho jmenoval král k 29. listopadu 1776
do čela vlády Marii Viktorii jako regentku Portugalska17
jejich dcery melancholické, nábožensky zaujaté Marie (v budoucnu v Portugalsku s přízviskem „zbožná“,
v Brazílii pro její evidentní duševní onemocnění - „šílená“). Ta již po smrti krále Josefa I. (24. února 1777)
vládla jako Marie I. a konečně docílila vyhoštění markýze Plombala i jako jistého nepřítele církve ze země.
(Za jejím portrétem se můžeme tentokrát vypravit
na zámek Konopiště, kde se nachází v někdejších sbírkách následníka trůnu Ferdinanda d´Este.)
Portugalská královna Marie usilovala v zahraniční
politice o zlepšení vztahů se Španělskem, kde vládl její
strýc Carlos III., přičemž problémy vznikaly ohledně
územních nároků obou zemí v Jižní Americe. Kvůli jistému uhlazení sporu odcestovala její matka Marie Viktorie v roce 1777 do Madridu a Aranjuchezu, kde nakonec
setrvala přes rok i v důsledku onemocnění.18 Zemřela
15. ledna 1781 v paláci Real de Barraca Ajuda.
Malá princeznička ze sychrovského obrazu završila
svou pozemskou dráhu a našla svůj poslední odpočinek
v lisabonském klášteře Sao Vincente. Stačilo odkrýt její
identitu a široká historie se otevřela…
16_Král Josef I. se od té ničivé
události, při níž zahnulo na sto
tisíc lidí, neodpoutal, a v důsledku
prožité hrůzy při zemětřesení u něj
propukla závažná klaustrofobie,
takže měl problém s přebýváním
ve zděném domě. Z toho důvodu
nutil i dvůr, aby se přemístil
do stanů, vybudovaných v kopcích
Ajuda.
17_Viz též ROBERTS, Jennifer.
The Madness of Queen Maria:
The Remarkable Life of Maria I of
Portugal; London: Templeton Press,
2009. ISBN13: 9780954558918.
18_Onemocnění revmatismem
ji nakonec upoutalo na invalidní
vozík.
27