Podzimní Wroclaw 2013....

PODZIMNÍ
WROCLAW
Sobota 26.října 2013
„O co bylo na jaře škareděj, o to je na podzim hezčej!”, říká Jitka v Moravičanech. Vyjeli jsme
dnes každý sám, neb moje drahá ještě musela něco vyřídit v Paloníně a co se mně týče, nějak jsem se
nemohl vymotat od garáže. Do toho jsem ještě zapomněl rukavice u druhé motorky a společně tím
pádem vyjíždíme teprve lehce po poledni. Ještě jsme na cestu parádně poobědvali, čímž to chci
dodatečně poděkovat Jitčině mamině a segře.
Fičíme si to po 35-ce na Litomyšl, poté na Borohrádek a kolem půl 4 jsme v Dobrušce. Městečko z
podhůří Orlických hor nás vítá lehkou dopravní komplikací, nemůžeme se totiž dostat na náměstí k
radnici. Ovšem po chvíli si vše sedlo a parkujeme stroje u SZ rohu renesanční radnice. Hned naproti
přes cestu vedle, domu F. L .Věka zapadneme do hospůdky Mirage na kafe a taky trochu na výzvědy.
Rád bych se poptal na Kostel sv. Ducha, synagogu a židovský hřbitov. Životabudič je vypit a mozek
nakrmen informacemi, nu dlouho tu sedět nebudeme!! Nejblíže náměstí je rodný dům F. L. Heka takže
jdeme okukovat a posléze míříme šikmo náměstím k synagoze. Sobota odpoledne, čas šabatu, že?
Okouníme tedy jen z venku, ale třeba ten hřbitov bude otevřený.
Tam už jedeme na motorkách a??? Nic!!! Museli bychom asi přes hřbitovní zeď. Je to škoda, že je
zavřeno, ale zase lépe takto, než aby tady řádily skupiny chuligánů. Takže ťuk na startér a jedeme
pár stovek metrů SZ směrem.
Na kopci byl koncem 16. století na zbytcích původního kostela postaven ten nynější kostel sv. Ducha.
Ten je nyní kulturní památkou. Není nijak velký, jde o jednolodní obdélníkovou stavbu s presbytářem a
sakristií přibližně tvaru čtverce. Zajímavější se mi jevila barokní zvonice s dřevěnou cibulovou
střechou krytou šindelem. Zde jsme taky objevili zajímavé náhrobky datované několik století nazpátek
a tak není divu, že si tyto exteriéry vyhlídli i filmaři do filmu Babička i seriálu F. L. Věk. Úžasné,
nemuseli jsme nic dlouho hledat, kde jsou nejzajímavější - nejstarší náhrobky, bylo podrobně popsané
na informační tabuli na zdi hřbitova. Je konec října a chceme-li dojet trochu za světla k penziónu
Martin, nezbývá než otočit heftem. Ovšem myšlenka, že bychom této mety dosáhli bere za své
definitivně na kruháči u Tesca v Trutnově. S vypnutím motoru vypíná osvětlení i Sv. Petr a než se nám
na stůl dostane něco od šikmookých v místním fast foodu je venku tma jako v… Tak už není kam
s
spěchat a dáme si tudle nudličku a poté tudle…..
Zmíněný Martin v Jánských Lázních nacházíme díky spolehlivé
práci našeho Mia a předem nastavených čísílek (N 50.635248°, E
15.782031°). Zabydlujeme se v patře na čísle 6 a jdeme si
obhlídnout interiér, tedy milý čtenáři, hlavně musíme do kuchyňky,
neb nám v kufru uvízla lahvinka a nejsme přece barbaři, že
Jitko??? Chlastat z láhve, no fuj!!!!
Neděle 27. října 2013
„Jitko, tak co nám penzion Martin nachystal dobrého k snídani?”, volám po ránu do koupelny. V
odpověď mi zní smích. Jak by také ne, když vše v okolí včetně přípravy snídaně řídí jedna šikovná
majitelka penzionu. A snaží se opravdu hodně! Můžeme si tedy záhy u fajn snídaně, probírat následující
km.
Vyjíždíme něco po osmé dolů po 297-ce kolem Černého potoka k benzínce natankovat a pak proti
proudu Malé Úpy opět do kopce k hraničnímu přechodu do Polska. Někde po levé ruce máme Sněžku,
ale nevím zda je to ten kopec, který vidíme v serpentinách. Dáváme však více pozor na mokrý asfalt a
okolí vnímáme v rámci možností. Polsko nás vítá úzkou silnicí a ne příliš dobrým asfaltem 368-ky. Okolí
je však moc hezké a než sjedeme do vesnice Kowary užijeme si
nečekané výhledy. Tahle část území našich severních sousedů
určitě není jen nějakou nudnou plackou. Opět to stáčíme vlevo a
šplháme do kopečků vidouc nyní naši nejvyšší horu z opačné
strany hranice.
Karpacz se jmenuje městečko položené v kopci kam šplháme
a je zde vidět, že Poláci mají trochu jiný přístup k turismu než
máme my. Vše je tady takové pompézní. Moderní
hotely ostře kontrastují s penzióny na naší straně Krkonoš.
Poměrně ostrými zatáčkami kolem hotelu Belweder přijíždíme k první naší zastávce. Je jí norský
dřevěný kostel Wang. Norský kostel zakoupený pruským králem v Polsku??? Inu i to je pohnutá historie
Dolního Slezska. Parkujeme a musíme pěšky do kopce. Stánky drobných prodejců nás doprovázejí až
nahoru k bráně. Mňam dostala jsem chuť na grilovaný sýr, ale bohužel nemáme u sebe žádné zloté :-(
A pak, když projdeme bránou? Můžeme jen žasnout a
obdivovat umění mistrů tesařů z jižního Norska od jezera
Vangsmjösi. Pro zvídavé čtenáře pak podrobné info, třeba zde :
http://www.wang.com.pl . Bohužel nahlídnout do interiéru nelze, běží
zde mše a hlavní vchod je pro návštěvníky uzavřen. Čekat na
konec nemůžeme, to bychom dnes už nic nestihli. Jdeme si tedy
prohlídnout starý hřbitov, celou stavbu obejdeme a samosebou i
nakrmíme lačné bity foťáku.
Za hodinku už zase nasedáme do sedel a míříme na Wroclaw. K tomuto městu máme nějakých 120 km
a rádi bychom tam dorazili kolem jedné. Najíždíme na silnici č. 3 a následně na 5-ku. Zjišťujeme, že polští
řidiči s námi docela často a rádi závodí, inu možná, že nejen s námi jak vidno z křížů okolo cesty. Hlavně
teď o dušičkách jsou viditelné už zdálky a nejednou i v obležení pozůstalých. Vratislav, Breslau, Brassel,
Vratislavia a Wroclaw - to všechno jsou názvy pro historické hlavní město Slezska. No dnes je psáno v
mapách jako Wroclaw a tak se tohoto názvu nyní držme i my s naším současným povídáním.
Do centra města se dostáváme od jihozápadu a míjíme hřbitov, kde je pohřbeno přes tisíc italských
vojáků. Ti sem byli převezeni jako zajatci po bitvě u Caporetta r. 1917 a zemřeli zde v zajateckém
táboře. To však dnes není naše POI-ka (škoda, kroutí mi to řídítky :-)) ), my dnes máme naplánováno
navštívit historický střed města. Parkujeme na rohu ulic Wiezienna a Uniwersytecka, což je výhodné
místo a máme všude blízko. Doporučuji!!!
Tak a kam teď, když máme na prohlídku pár hodin?? Vyrážíme na Hlavní náměstí (Rynek), kde se
nachází pozdně gotická stará radnice. Ta je ve středu náměstí a po obvodu tvaru obdélníku jsou
rozesety budovy jak barokní, tak i klasicistní. Poslední tři měsíce 2. světové války bylo město v
obležení rusáků a bránilo se jako Festung Breslau. A po té??? Šestého května 1945 zde válka skončila a
město bylo v troskách. Je jasné, že ani historické centrum nebylo ušetřeno, přes to se místní rozhodli
pro opravu starých domů a bylo to rozhodnutí správné.
Z německého Breslau se odsunutím skoro 2-set tisíc
Němců stává polská Wroclaw, sedmnáct tisíc původních
polských obyvatel doplňují převážně Poláci přesídlení z
ukrajinského Lvova. Inu i to jsou osudy lidí ve víru událostí
necelých 70-ti let nazpátek. O tom si už, ale povídáme s
Jitkou, směřujíce na Ostrów Tumski. To je nejstarší část
města, sevřena mezi kanály řeky Odry. Katedrála svatého
Jana Křtitele, Tumski most a další lahůdky už na nás čekají!!
Na řece Odře se zde, někdy na přelomu prvního tisíciletí, usadila skupina asi tisíc lidí. Mělo to asi
svůj přirozený vývoj, neb se zde stýkaly dvě důležité obchodní cesty, Via Regia a Jantarová stezka. A
jak známo, kde je poptávka …….Nebylo by marné nakouknout do téhle doby jako pan Brouček v knihách
Svatopluka Čecha, že milý čtenáři?
Řeka zde asi tehdy tvořila i přirozenou ochranu proti nájezdníkům a v současnosti se tak na jeden
ze šesti ostrovů, ostrov Piasek, dostáváme po stejnojmenném mostě. Hned za mostem zahýbáme
doprava na bulvár vedoucí kolem levého břehu řeky. Nelze ani jinak, neb v dáli už vidíme věže katedrály
a jelikož nemáme plánek města jsme přirozeně vedeni k této dominantě. Musíme však ještě přejít jeden
most, zvaný Tumski. Ten je docela podobný Sýkorově mostu v Ostravě. Je železný a nýtovaný.
Dnes už slouží jen pěšákům, přesto však nese nemalou zátěž!!!
Stovky, možná i tisíce visacích zámků zde zanechávají
zamilované páry, odhazujíce klíče po uzamknutí do řeky. Pěkná
tradice, že Jitko? To jistě ano, v katedrále se vezmou před
bohem a pak tu na mostě zamknou svou lásku klíčem :-) Moc
volného místa už tu není….tak rychle do katedrály, zahlídla jsem
na věži lidičky….to bude jistě prima výhled do krajiny :-))
Ke katedrále je to pár desítek metrů a mohutné dvě věže
jsou čím dál blíž, až stojíme před gotickým portálem. A ten jest
sevřen právě mezi tyto věže. Tady stačí jen trošku přivřít oči, něco jako bych použil „ořez ve fotošopu”, a
najednou jsme třeba v italské Veroně. Takhle na nás působí kamenný portál s gotickým obloukem, bohatě
zdobený gotickými prvky jako jsou fiály či krabi. Trochu pootevřu oči a koukám nahoru na gotické okno
zdobené kružbou, ovšem už začíná převládat červená barva cihel. Ano opět se zde setkáváme s cihlovou
gotikou, stavbou typickou pro severní Evropu někde nad 50-tou rovnoběžkou.
V interiéru se nacházejí největší varhany v Polsku a také výtah nahoru do věže. Tam po chvíli okukování
směřují naše kroky a za pár zlotých a pár minut fičíme zdviží nahoru i s liftboyem. Zde se dostaneme na
ochoz a máme celé centrum města jako na dlani. A nejen to, v dálce vidíme věž Sky Tover, nový stadion
postavený na nedávné mistrovství Evropy ve fotbale a východním směrem pak Centenniall Hall zapsanou do
světového dědictví UNESCO.
Ta by jistě stála za malou zastávku i s přilehlou japonskou zahradou, kde však na to vzít čas??? A my
máme hlad!!! Takže se po půlhodince strávené opět dole prohlídkou interiéru, vracíme kolem pomníku
kardinála Kominka. Pod sochou je nápis v němčině a polštině: „..przebaczamy i prosimy o przebaczenie.”
Tento zajímavý symbol usmíření mezi národy i církví zde stojí asi osm let. Dalším mostem se vracíme
zpátky na Rynek a začínáme hledat vhodné místečko na dlabanec.
Obejdeme skoro celé náměstí a pak asi 30 m od SV-ho rohu nacházíme ,,Masala Indian Restaurant”.
Moje první setkání s indickou kuchyní!!! Trochu tápeme v jídelňáku, ale nakonec vítězí Tandoori mixed grill.
Tandoor je nějaká speciální grilovací indická pec s dřevěným uhlím či co. Nu uvidíme a hlavně ochutnáme.
Mám trochu obavu jestli mně to nepopálí hubu :-))) .
NÉÉÉ. BYLO TO SENZAČNÍ!!!! Hlavně nás s Jitkou uchvátily dipy - mátový a nějaký orientální. A taky
nějaké výhonky tam ještě byly, vypadaly jako, jako……Inu nevím, asi to bude chtít prohloubit kulinářské
znalosti!! Pomalu se začíná stmívat , chvátáme tedy k motorkám a město opouštíme už skoro za tmy.
Nazpátek k ubytku vyrážíme po 35-ce na Swidnicu. Tady by to stálo taky
za zastávku, ale hold je už v těchto dnech brzo tma a jedeme tedy bez
zastávky. Kolem hranic jsme potkali taky plno hlídek policie. Říkala jsem si,
co tu v časech otevřených hranic kontrolují. Průjezd přes hory byl trošku
s obavami, zvedá se silný vítr, na vrcholcích se válí jakási mlha s
mrholením a taky se mi honí hlavou ta srna, jež mi vběhla minulý víkend do
cesty. Jsem moc rád, že kolem osmé parkujeme v pořádku naše stroje u penzionu. Jsme trochu zmrzlí,
takže se těšíme na bazén, který jsme si už ráno rezervovali. Vyrazili jsme směle v plavkách odvážně dolů
do suterénu k bazénu. Voda je ovšem vhodnější spíše k aktivnímu plavání, než k válení. Úpřimně? Je studená
jako horská bystřina….brr tak na to nemám! Vracíme se rychle zpátky na pokoj. Zahřejeme se raději
jinak!!! Jitko kde máme toho Jägermeistera, šup s ním z kufru ven, a nalej!!!!
Pondělí 28. října 2013
Sváteční pondělní ráno nás vítá mokrou silnicí po nočních přeháňkách, ovšem než posnídáme tak to
trochu oschne a koukáme kudy se vydat k domovu. Zdá se, že na polské straně Krkonoš jest přece jen
méně mraků a vyrážíme tedy opět směrem k hranicím. Včerejší večerní průjezd Swidnicí mi nedal klidu ke
spaní. Je zde přece toho tolik k vidění!!! Za hodinku jsme i s natankováním ve městě jež mělo po válce
podobný osud jako Wroclaw. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a dnes je tato oblast součástí
Dolno-slezského vojvodství.
Je tu docela dost zajímavých architektonických památek a my si vybíráme samosebou tu jež zaštiťuje
UNESCO. Projíždíme okolo gotické katedrály Sv. Václava (její nejvyšší věž ve Slezsku je opravdu
nepřehlédnutelná) a poté zahneme vlevo na ulici 1. Mája a pak vpravo na Koscielnou. Jsme na místě!!
Údajně největší dřevěný kostel v Evropě nás opravdu
překvapuje svou velikostí. Jen než jej obejdeme dokola a pořádně
okoukneme, zabere nám to nějakou půlhoďku. Následně se
chystáme na obhlídku interiéru, ovšem vše špatně!!! Mysleli jsme
si, že zaplatíme v českých korunách, jenže ouha. Neberou!!! Takže
kartou? Neberou!!! Do prd...le. Zkouším po kapsách vyštrachat
nějaké zapadlé eura což se i podaří, jenže je to málo. Končíme
Jitko! Snad bude někde ve městě Kantor (směnárna).....
Otráveně, ne, nasraně odcházíme. Běhat po městě se nám nechce, takže se jdeme kouknout jen přes
staré nedoléhající dveře, které jsme viděli při obchůzce okolo. A i tou škvírou je toho k vidění fakt
hodně!!! Takže příště? Určitě, ale se zlotuvkama v kapsách!!...a ne zapomenuté doma v hrníčku:-) Tuhle
nádheru z konce 17. století si ujít nenecháme.
Zklamáni odjíždíme po 382-ce směrem k Paczkowskiemu jezeru. Tady však dostáváme malou
neplánovanou náplast. Koukám vlevo od silnice se rýsujou nějaké věže a vypadá to zajímavě!! Parkujeme
stroje u hřiště nějaké školy a jdeme okouknout na co jsme vlastně narazili. Musím říct, že stojím s
otevřenou hubou, jinak se to nedá nazvat. Nějakým omylem jsme narazili na architektonickou perlu
Dolního Slezska, monumentální zámek v neogotickém stylu, který zde nechala postavit Mariana Oranžská
Nizozemská. Je zde také evangelický kostel Sv.Trojice a cisterciácký klášter s kostelem.
Tak tohle je na celodenní výlet!!! Tak alespoň nasáváme nějaké info z informačních tabulí, jdeme se
poptat jak je to s prohlídkou a v duchu nadáváme na rusáky, kteří tady koncem války poničili co mohli.
Hlavně zámek to neustál a i následná péče Polske Zjednoczene Partii Robotniczej, či jak se ta parta kol
polských komunistů jmenovala, zámku na kráse nepřidala. To už však je jiná kapitola. Je třetí odpolední a
my víme, že za světla dnes asi nedojedeme.
Hranice přejedeme mezi Glucholazy a Českou Vsí. Zvedá se děsný vítr, teda foukal už od rána hrozně
silně, ale co se děje teď jsme asi ještě nezažili. Jitka dokonce zastavuje a nechce pokračovat. Fouklo do
ní tak silně, že málem vjela pod náklaďák. Musím ji přemlouvat abychom pokračovali, ale nakonec kolem
sedmé večer parkujeme stroje v garáži. Já si raději nechávám zaparkovat, mám strnuté ruce, nohy a taky
stažený zadek strachy a v tomto stavu toho moc neuděláte. Tento poslední den byl plný zvratů, jako na
houpačce, ovšem dojeli jsme v pořádku a to je hlavní. Smutně si uvědomuji, že moto-rok 2013 jest asi u
konce a nezbude než se těšit na ten příští.
Tak adié motopoznání roku 2013!!!