Točitý vír Jakýsi povozník jel z Kolína do Chotěboře a

Komentáře

Transkript

Točitý vír Jakýsi povozník jel z Kolína do Chotěboře a
Točitý vír
Jakýsi povozník jel z Kolína do Chotěboře a dohonil na cestě povozného, který snažně žádal, aby ho
svezl. Povozník se nedal dlouho prosit a svolil. Byl rád, že si může s někým popovídat. Ve dvou přece
cesta vždycky rychleji uteče. Když si však pocestného pozorněji prohlédl, začal mu být nějak
podezřelý. Drobný mužík v zeleném fráčku, z jehož šosu kape voda, s naleštěnými červenými botkami
a kloboukem s pentlemi. Kdo to jen může být? Povozník nelenil a přímo se neznámého zeptal. Jeho
odpověď mu vyrazila dech.
Mužík se představil jako vodník z Vltavy a svěřil se mu, že si jde vybojovat svoji ženu, kterou mu zlý
vodník z Doubravky unesl. Když se blížili k Chotěboři, pozval vodník povozníka, aby se přišel na
zápas podívat. Měla to být oplátka za svezení. Povozník chvíli váhal, ale nakonec zvědavost zvítězila
nad strachem, a tak pozvání přijal. Vodník mu poradil, aby se usadil na některé vysoké skále a z
povzdálí boji přihlížel. On sám se prý vrhne z Čertova stolku do Točitého víru, kde v chýši
doubravského vodníka bude o svou ženu bojovat. Dokud bude z vody vystřikovat bílá pěna, do té
doby bude vítěz. Zbarví-li se však pěna červeně, vítězí vodník z Doubravky. V tu chvíli ať povozník na
nic nečeká a vezme nohy na ramena. Jenom tak se zachrání před hněvem vodních mocností, které by
ho svrhly ze skály a v hlubině o život připravily.
Byl to hrozný zápas. Vlny se kupily, sršely a bičovaly skály, pěna vroubila břehy a stříkala k nebesům.
Povozníka pojala taková hrůza, že by byl málem přehlédl, jak se pěna krvavě zbarvila. Když to
zpozoroval, dal se na divoký útěk a za sebou slyšel jen hukot a lomoz rozbouřených vod.
Od těch dob již o pražském vodníkovi nic neslyšel.
Tenhle příběh možná nepatří do údolí Doubravy, myšleno od Bílku k Libici, ale asi se odehrál proti
proudu výše, když se tam zmiňují Sopoty. Nevím, jestli Sopotští chodili pytlačit tak daleko. Totiž - jet
tenkrát s kravským povozem nebylo totéž jako dneska s embéčkem. I jízda na kole byla proti tomu
furmule jedna.
Bohužel, nikde jsem nenašel žádnou fotografii hejkala, ale ti tři, Vajíčko, Peroutko a Povříslo, by mohli
vypadat třeba takhle.
Hejkalové
Taková směšná jména. Vajíčko, Peroutko a Povříslo. A přece to kdysi dávno bývali nejobávanější
hejkalové v údolí Doubravky. Co bývali... Možná by se ještě dneska našel nějaký pamětník, který
slyšel vyprávění očitých svědků, kteří se s nimi setkali. Hejkalové byly bytosti, které děsily lidi v
temných nocích a ještě temnějších lesích. A ti lidé chodili do lesů pytlačit. Co jiného. Za doby našich
pradědů se na jeden takový pych vydal chalupník ze Sopot, a to do panského lesa. Nebyl to žádný
troškař, chtěl skolit vysokou, ale nádavkem také nějakou tu jedličku, aby měl na zimu co do kamen.
Vzal si s sebou vůz tažený kravkami a o asistenci požádal svou drahou polovičku. Byla to žena od
rány a jen tak někoho se nebála.
I stalo se, že když už měli naloženo a pospíchali domů cestou úvozovou, která byla špatná,
vymlácená, blátivá, kravky měly co dělat, aby vůz utáhly, ozval se najednou z dáli táhlý naříkavý hlas.
Trochu naříkavý, trochu podmanivý, trochu chytlavý, malinko rozpustilý, jako by vyzýval k odpovědi.
Chalupník se už nadechoval, ale žena ho zarazila. Dobře věděla, že hejkalovi se nesmí odpovídat,
nesmí se mu dát najevo strach.
Jenže chalupník byl ten den v dobrém rozmaru, na voze srnčí a smolné dřevo, které bude hořet jako
troud, proč by si zvesela nezavolal. A tak když se z lesů znovu ozval hlas, halekavě odpověděl: "Hej,
hej, hola hej!"
V tu ránu měl hejkala v týle. Co jednoho. Přiletěli všichni tři. Vajíčko, Peroutko a Povříslo. Neřekli ani
tak, ani tak, ale jisto bylo, že se vůz najednou zasekl, kola uvízla v bahně, kravky se marně snažily.
Chalupníka rychle přešla kuráž, podíval se na ženu, co že jako má dělat?
"Pomodli se, popros Panenku Marii, na kostelíček že dáš nějaký stříbrňák, když ti pomůže."
"I kuš, co bych dával, nějak se z toho dostaneme."
Jenže čím víc dobytčata pobízel, tím víc se kola bořila do bláta, tlačil on, tlačila žena, ale vůz se
nepohnul ani o píď. A pokud se pohnul, ozvalo se hejahuj, což byl Vajíčko, nebo hujahej, což byl
Peroutko, anebo hujhujhej, což byl Povříslo, a žebřiňák se zase vrátil na své původní místo.
A takhle je tam ráno našel adjunkt Kopeček, který dostal od nadlesního úkol zkontrolovat stav
bažantů, protože se panstvo chystalo na hon. Kopeček byl z vesnice, věděl sice, že se to nemá, ale
přihmouřil obě oči. Říká se, že chalupníkovi a jeho ženě dokonce trochu pomohl, aby se s vozem
dostali na suchou zem, i tu zvěřinu jim nechal. Jo, na lidi s dobrým srdcem si hejkalové nepřišli.
Přiznávám, že jsem tenhle text trochu přibásnil. Z pramenů, z kterých jsem vycházel, nebylo zřejmé,
do jaké míry je příběh autentický a v jaké podobě se dochoval jako lidové vyprávění z generace na
generaci, než jej někdo zaznamenal na papír.
Vzato čistě logicky, moc věcí v něm skřípe. Předně, kdo to byl ten velmož Mikuláš? A jaký velmož
vlastně? Šlechtic na chotěbořském zámku? Jenže u jakého jiného velmože došlo k seznámení mladé
dvojice, když v Chotěboři je jen jeden zámek? Že by to bylo třeba v Libici nebo na Štěpánově? Také v
Bezděkově prý bývala tvrz.
No, prostě - člověk to opravdu musí brát jako pohádku a moc o tom nepřemýšlet.
Takhle pravděpodobně vypadal hrad v dobách největší slávy
Nenaplněná láska
Polyxena a Heřman se zatím neznali. Ale měli hodně společného. Především byli mladí, ano, velmi
mladí na to, aby jim dokázala zamotat hlavu láska. Heřman ztratil otce a žil se svou matkou na hradě
Sokolově, který stál nad ohybem řeky Doubravy. Polyxena se narodila, a ještě než se stačila naučit
první slova, zemřela jí matka. Vychovávala ji sice chůva, ale hlavní slovo měl její otec, Mikuláš, bohatý
velmož z Chotěboře. A protože to bylo jeho jediné dítě, udělal jí, co jí na očích viděl, ale na druhou
stranu ji střežil jako ostříž. Dopřával jí radovánky, přál si, aby se bavila, jen ženicha jí chtěl vybrát sám.
Dal slovo svému dávnému příteli, jak už to tak bývá. Děti velmožů se zaslibovaly, ještě ani pořádně
neuměly chodit.
U jednoho takového velmože se Polyxena s Heřmanem seznámili na plese. Když spolu tančili poprvé,
bylo jejich okouzlení oboustrané. Když spolu prohodili pár slov a protančili víc než s jinými partnery,
bylo zřejmé, že jeden bez druhého nemohou žít. Ale všiml si toho i starý Mikuláš.
„Jdeme domů," nakázal dceři. „Nějaký rytíř z Nemanic není partie pro tebe..."
„Ale otče, to je Heřman, vladyka ze Sokolova, hrádku, který se týčí nad řekou Doubravou. Prý se tam
máme přijet podívat, protože je tam hezky."
Starý Mikuláš věděl své. Lidé jeho úrovně tímhle hrádkem opovrhovali, umouněný venkovský balík
nemá co pokukovat po jeho dceři, to by to chytla. A Polyxeně nastal ještě tužší režim než dřív, a
pokud to jen šlo, její otec jezdíval na projížďky po okolí Chotěboře všude s ní. I přesto se párkrát s
Heřmanem sešli.
„Musíš být má," básnil Heřman.
„To nejde, otec si to nepřeje," vzdychala nešťastně Polyxena.
„Unesu tě..."
Ta poslední Heřmanova slova nebyla jen tak hozená do větru. Jednou si zase Polyxena vyjela na
projížďku do údolí Doubravy, táhlo jí to k Sokolovu. Také její otec osedlal koně a držel se jí v patách.
Brzy ji dohonil a lesní cestou kráčeli vedle sebe.
„Proč mě bráníš, abych za ním jela? Copak ty jsi nikdy nikoho nemiloval?" řekla po dlouhém mlčení
Polyxena.
„Právě že jsem miloval... Tvé matce jsem na smrtelné posteli slíbil, že tě dobře zaopatřím, že budeš
šťastná."
„Ale já jsem šťastná."
Ne, nemělo to smysl, každý to viděl jinak. Možná by se nakonec domluvili, ale tu se na kamenité půdě
ozvaly koňské podkovy, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se jezdec na černém koni, přiblížil se k těm
dvěma, popadl Polyxenu, strhl jí k sobě a uháněl k hradu Sokolovu. Dívka moc dobře poznala, o koho
jde, a tak se ani náznakem nebránila. Starý Mikuláš byl tak překvapený, že ztratil drahocené sekundy
jenom tím, že si všchno rovnal v hlavě. Takovouhle drzost nečekal. Nicméně k hradu, kam oba mladí
zapadli, se vydal, bušil na vrata, nadával, vyhrožoval, ale žádné odezvy se nedočkal. Jen asi po
půlhodině se odněkud shůry na půl úst ozvalo: „Přijď v míru a budeš vítán."
A tak přijel druhý den v míru a hrádek se mu otevřel.
„Nechci vám házet klacky pod nohy, Heřmane. Zdá se, že láska je silnější," promluvil, když ho přišel
přivítat mladý pán hrádku a za ruku si vedl Polyxenu. „Ukaž mi, kde bude má dcera žít."
Úleva to byla zvlášť pro Polyxenu, ale chovala se zdrženlivě, taková změna v otcově chováni jí věru
nešla na rozum. Nicméně Heřman se ujal provázení jejího otce po stavení. Zvlášť pyšně mu ukazoval
opevnění a vyhlídku vysoko nad řekou, odkud hrádku nehrozilo nebezpečí ani omylem. Ach, jak byl
naivní. Starý Mikuláš do něj strčil a Heřman skončil svůj krátký život dole na kamenech, které omývala
pěnivá řeka Doubrava.
„Co jsi to udělal?" zalomila rukama Polyxena.
„Teď jsi svobodná, teď se mnou zase můžeš odejít," naléhal Mikuláš.
„Ne, ty jsi nic nepochopil. Jdi pryč. Nikdy se k tobě už nevrátím."
Heřmanovi podanní Mikuláše vyhnali, Polyxena zůstala a hospodařila s Heřmanovou matkou ještě
drahně let, ale v ústraní a ve vzpomínkách na svou první a poslední velkou lásku.
O Mikuláši se povídá, že chřadl, že se najednou začaly množit loupeže v jeho vsích a že to dělali
Heřmanovi přátelé, aby se pomstili. A protože na Sokolově nebyl dědic, po Polyxenině smrti začal
hrádek pustnout, jen loupeživí lapkové se tam čas od času dávali dostaveníčko a přepadávali
každého, kdo se mu náhodou velkým obloukem nevyhnul.
Pověst zřejmě pojednává o pozdější době, kdy zřícenina hradu vypadala jako dneska. Konečně proč
ne? Tento příběh se mohl klidně odehrát včera nebo předevčírem. A poselství vypráví krásné. Kdyby
ten chudák Blažek nebyl tak chamtivý a nenatahoval ruce po zlaťácích, pes by ho jistě nezranil a to
bohatství mu skutečně dopřál. Vždyť o to šlo. Byla to jen zkouška. Poklad pořád čeká...
Jenže černý muž, který nasazuje brouka do hlavy, a černý pes (myslím, že je to spíš jedna a táž
bytost), který zkouší sílu ducha, se zjevují jen sociálně potřebným. A těch zase asi tolik není.
Sokolohrady. Nahoře jsou pozůstatky hradu. A také poklady.
Černý pes
Kdysi dávno, v dobách, kdy se ještě v údolí Doubravky mlelo obilí v Horním i Dolním mlýně, děly se na
stezkách podél řeky divné věci. Jedni tvrdili, že tudy chodívá tajemný muž celý v černém, jiní zase v
těch místech vídali hrozivě vypadajícího černého psa. Nikdy ale nikdo neslyšel, že by muž či pes
někomu kdy ublížili. Ba naopak, říkalo se, že se zjevují jenom poutníkům a lidem pokorným, kterým
dokáží pomoci. Byly by to všechno jen povídačky, kdyby se nedochovaly vzpomínky na chalupníka
Blažka. Byl to prý člověk pracovitý a přičinlivý, jeho malé hospodářství jen kvetlo. Měl dvě dcery, a
chtěl-li je dobře provdat, musel pro ně našetřit na věno. Jenže jak, v tomhle kamenitém kraji?
Jednou k večeru šel chalupník odkudsi z lesa, když mu cestu na lávce zastoupila postava ve vlajícím
černém plášti. Mraky zahalily oblohu, chalupník Blažek se v první chvíli domníval, že má vidiny. Šero
vždycky jitří fantazii. Ale ten černooděnec promluvil.
"Prokletá chudoba," zahučel. "Ale každý si přece může uždibnout kousíček toho štěstí. Když přijde
jeho čas..."
"Štěstí?" zakoktal překvapený chalupník.
"Černý pes ti ho přinese. Ví, kde jsou zakopané poklady. Zlaťáky. Spousta zlaťáků... Ale nesmíš ten
svůj čas promarnit ani uspěchat."
Obloha ještě víc potemněla, začalo pršet, muž v černém se ztratil mezi kapkami a chalupník Blažek si
promnul oči. Zdálo se mu to snad?
Od té doby s ním však nebyla řeč. Hospodářství zanedbával a nejraději chodil po lesích a kolem
Doubravky, s nikým kloudně nepromluvil a myslel jen na to, jak zbohatne a jak své dcery vypraví do
života. Hledal černého psa.
A za sychravého podzimku ho našel. Kousek od míst, kde kdysi stával hrad. Krve by se v něm
nedořezal, když ho spatřil. Pes se díval žhnoucíma očima, byl mohutný, s naježenou srstí a s ostrými
zuby, které cenil z otevřené tlamy, a vypadal neskutečně. Takovou příšeru Blažek ještě nikdy
nespatřil. Pes se otočil a pomalu odcházel. Blažek za ním. Měl strach, to ano, ale pořád ještě mu v
uších zněla slova toho neznámého černého muže a ta mu dodávala jakous takous odvahu. Došli na
trosky hradu. Pes začal hrabat. Blažek zůstal opodál. Udělal snad ještě dva kroky, možná tři, byl
blízko, tak blízko, že viděl, jak se pod špinavými drápy toho psa něco zalesklo. A znovu. A tam taky.
Byly to zlaté mince a bylo jich nepočítaně. Chlupník Blažek ztratil všechen rozum, opustila ho veškerá
pokora a hrůzný strach přemohl strach jiný. Co kdyby sem někdo přišel? Co kdyby ty penízky
popadaly dolů do koryta Doubravky? Blažek se vrhl k tomu černému psu a začal mince nabírat plnými
hrstmi.
Jenže pes se po něm ohnal. Z jedné strany, z druhé strany. Chalupník Blažek ucítil palčivou bolest na
rukou a nesnesitelný psí dech v obličeji. Polil ho studený pot a myslí mu proletěl celý jeho dosavadní
život. Nečekal, nechal poklad pokladem a utíkal pryč. Utíkal celou věčnost, a když se ráno
rozednívalo, bloudil mezi stromy a mezi skalisky. Celý zešedivěl.
Jeho dcery se nakonec vdaly i bez věna, hospodářství upadlo a ještě mnoho let potom bylo možné v
údolí Doubravy spatřit starého bělovlasého muže, který si pro sebe mumlá: "Vědět tak, kdy je ten
pravý čas..."
Pověsti vznikají vyprávěním z generace na generaci. Tím je dáno, že z nich není možné poznat, jestli
se ta která událost opravdu stala. O Čertově stolku existuje několik verzí pověstí, mají společný
základ, ale v detailech se liší. Podoba pověsti na této stránce vychází z toho, že měl poustevník před
svou jeskyní jakýsi kamenný stůl s kamennými lavicemi, kde sedával on a při návštěvách také čert.
Možné to je, protože před jeskyní je na něco takového dostatek místa.
Poustevník zřejmě udělal svěceným uhlem tři kříže právě na kamenné lavici, která se samozřejmě
nedochovala. Jeskyně je sice nahoře ve svahu, ale pod skálou, řekněme dvacet či třicet metrů od
jejího vršku.
V jedné verzi pověsti se totiž praví, že poustevník udělal ty tři spásné kříže nahoře na skále, kde je
nevelká plošina připomínající stůl. Ovšem pokud by čert sedával právě tam, minulo by se jeho svádění
k obžerství účinkem. Postevník by na něj neviděl.
Vtip Čertova stolku je právě v jeho podobě, tedy obrovském k nebi trčícím balvanu, kderý něco jako
stůl připomíná a který přímo vybízí k představě, že by tam mohl sedávat pekelník.
Pohled na Čertův stolek
ze Sokolohradů
Čertův stolek
Nad hlubokým údolím Doubravy se týčí holá štíhlá skála, pod níž je nevelká jeskyně. Je tomu už
hodně dávno, co v ní bydlel poustevník. Snažil se žít skrovně a dodržovat všechny půsty, které mu
jeho víra přikazovala. Dařilo se mu to jen do té doby, než ho spatřil čert. Těmhle pekelníkům dělá
náramně dobře, když mohou poustevníky provokovat.
I stalo se, že náš drahý postevník zase jednou držel půst. Jedl hrubý chléb a zapíjel ho vodu. Když tu
se zjevil čert a na kamenném stole před jeskyní se začaly objevovat nejvybranější lahůdky, jaké si jen
smrtelník dokáže představit.
"Vem si, kamaráde," lákal ho umouněnec. Opíral se o stoletou jedli opodál a s rukama zkříženýma na
prsou poustevníka pobaveně sledoval. "Jídla je dost, pítí ještě víc. Co by to bylo za život, kdyby si
člověk občas nedopřál nějaké to potěšení?"
Poustevník odolával. Modlil se, prožíval muka, ale od čerta si nevzal ani sousto. Čert pokrčil rameny a
zmizel. A s ním i všechny ty pečínky, koláče a víno.
Poustevník však neměl vyhráno. Rohatý ho takhle navštěvoval pravidelně, přemlouval ho k porušení
zásad poustevnického života a nabízel mu chutné potraviny. Věděl, že by to byl hřích a že by potom
získal poustevníkovu duši. Co poustevníkovi zbývalo? Postěžovat si knězi.
"No, synu," podrbal se kněz na bradě, "myslím, že by se s tím něco dělat dalo. Budou Velikonoce,
stavím se u tebe."
Na Bílou sobotu zapálil kněz svěcený olej, jeho plamenem očadil kousek dřevěného uhlí, tím u
poustevny nakreslil na kamennou lavici tři křížky, poustevníkovi poradil, jak se má zachovat, a odešel.
Čert se zjevil k polednímu. A na kamenném stole bylo rázem prostřeno. Tentokrát snad ještě
rafinovaněji než jindy a v množství, které by nasytilo a napojilo regiment pořádných chlapů.
"Prosím, všechno je tvoje," ukazoval pekelník a obcházel stůl jako pozorný hostinský.
"Dobře, vezmu si," prohodil poustevník. "Ale nechci jíst sám. Vezmi místo tady naproti a budeme
hodovat spolu."
Čert si pomyslel, vida, jak je to jednoduché, sedl si, zasyčelo to, zařval, až se okolní skály zachvěly a
smrkům opadalo jehličí, vyskočil a byl ten tam. Navěky věků. Sedl si totiž na ty tři posvěcené kříže a to
mu asi věru neudělalo dobře.
A poustevník žil od těch dob klidně a spořádaně, a když na něj přicházelo nějaké pokušení, podíval se
nahoru na skálu a hned ho všechny choutky přešly.
Děj této pověsti se odehrává na velice malé ploše. Ze Sokolohradů do Bílku je to nanejvýš kilometr.
Možná tři kilometry, nevím, neměřil jsem to. Kokotovo vojsko tedy zřejmě nebylo nijak početné a
konec konců ani Mikešova družina nemusela čítat bůhvíkolik lidí. Byla to spíš taková místní šarvátka.
Chlapi si to prostě mezi sebou vyřídili stručně. A ručně. Otázkou je, proč se s Mikešem nevypořádali
už dřív, proč ho nechali loupit? Také samotný průběh boje je velmi primitivní a léčka ani nestojí za řeč,
z toho by se opravdu nedal udělat filmový příběh.
Ale nechme toho, důležité je, že nakonec zvítězilo dobro.
A ještě něco - místo zvané Mikšová jáma se nachází asi uprostřed mezi Sokolohrady a Bílkem a dnes
je to velmi mělký levotočivý ohyb Doubravy. Je označené turistickou značkou se jménem, anebo
alespoň bývalo, je však to místo velice nenápadné, poutník ho snadno přehlédne. Na pravém břehu
do něj spadá nevelká skála zarostlá stromy.
Jeskyně tam kdysi opravdu mohla být... A za závalem třeba dodnes je, co my víme?
Mikšova jáma dnes.
Pohled z levého břehu řeky směrem k Sokolohradům.
Mikšova jáma
V dobách, kdy tudy vedla Liběcká stezka a kdy Čechám vládli Přemyslovci, nacházel se nahoře nad
údolím Doubravy zemský dvůr zvaný Přechod. Patřil vdovci, pánu z Dolan. Jenže i on záhy zemřel.
Zůstaly po něm dvě děti: Jitka a Údolen. Jejich opatrovníkem se stal rytíř Jan Kokot, jinak velitel
zemské stráže, která hlídala hranice mezi Čechami a Moravou.
Dál po proudu stál hrad Sokolov. Tam přebýval rytíř Mikeš. Ale spíš to pro něj bylo jen útočiště, kam
se vracel ze svých loupeživých výprav. Mikeš totiž s kumpány přepadával pocestné a kupce a
přivlastňoval si jejich majetek. Je jasné, že ho okolí nemělo moc v lásce. Ani rytíři Kokotovi se to
nelíbilo, jenže hrad Sokolov byl ze tří stran dobře opevněn a ze čtvrté ho chránil strmý skalní sráz nad
řekou, takže když se Mikeše pokusil zajmout a předat ho soudu, nikdy neměl úspěch.
"Ti sirotci tam na Přechodu," přemítal Mikeš jednoho podvečera, "vždyť jsou to jenom děti. Zmocním
se jejich dvora... Jasně, a budu na stezce vybírat mýtné za překročení Doubravy."
A protože byl Mikeš namyšlený až hrůza, svým záměrem se chlubil, kudy chodil, a poctiví lidé se
začali bát ještě víc. Rytíř Kokot neřekl tak ani tak a potajmu objížděl známé šlechtice a rytíře a
domlouval se s nimi, co udělají s Mikešem. Za nějaký čas získal docela slušné vojsko.
Naoko se nic nedělo, takže se Mikeš rozhodl dál neotálet a vyrazil na Přechod. Jakmile se
spolubojovníky opustil Sokolov a vzdálil se od něj, Kokotovi lidé zaujali místa tak, aby mu odřízli cestu,
kdyby se chtěl vrátit zpátky. Bylo to potřeba. Sotva se Mikeš dostal k Přechodu, vyrazilo na něj dobře
organizované vojsko, tohle nečekal, otočil se a pelášil domů. Jenže ouha, tam to nešlo. Mikešovi
kumpáni se rozutekli, Mikeš zůstal sám, bránil se... Ale nakonec byl zajat a po zásluze souzen.
Lidé se přestali bát. Dokonce vtrhli do hradu Sokolova. Říkali si, že tam někde musí být ukryto velké
bohatství. Mikeš byl přece loupeživý rytíř. Hledali, kopali, hradby bourali, ale nikdo nic nenašel.
Mikešovo sídlo pustlo den ze dne a brzy se z něj staly jen zříceniny zarůstající trávou a křovinami.
Mikeš byl sice lotr, ale poslední přání mu splnili. Chtěl být pochován v jeskyni kousek proti proudu od
jeho bývalého sídla. Když se tak stalo, klenba jeskyně se propadla a v zátoce vznikla tůň, které se
dodnes říká Mikšova jáma.
A jak skončili Jitka s Údolem? Považte, něco z Mikešova uloupeného bohatství se přece jenom našlo.
To, oč se nikdo nepřihlásil, využili pak oba sourozenci, aby založili nové osady a dali jim jména Jitkov
a Oudoleň.

Podobné dokumenty

Číslo 3 - Červenec (Ke stažení)

Číslo 3 - Červenec (Ke stažení) První dva sbory nasadily la ku strašn vysoko a já si jen íkala: Co tady v bec d láme?... Náš sbor Schóla sv. Mikuláše z Lísku nastoupil jako t etí. M li jsme velmi t žkou pozici a ve mn byla malá d...

Více

Úbytkový seznam - Knihy - Městská knihovna Tábor

Úbytkový seznam - Knihy - Městská knihovna Tábor Úbytkový seznam - Knihy Datum tisku: Přírůstkové číslo

Více

Více informací - Region Vysočina

Více informací - Region Vysočina Cílem této stezky je seznámit návštěvníky s významnými místy města, která nejsou běžně přístupná, ale i přesto si zaslouží, aby o nich byli informováni. V této naučné stezce tak získáte důležité in...

Více