Listy ODS 9/2011

Informační bulletin Občanské demokratické strany
Momenty právě uplynulého roku
9 / 2011
OBSAH
Z obsahu
Vážení čtenáři,
S nadějí do nového roku
Petr Nečas
Sváteční zamyšlení předsedy Občanské demokratické strany nad naší
současností, našimi osobními pocity a výzvami i směřováním do budoucna. Předseda ODS v textu zdůrazňuje, že naše reformní změny jsou
renomovanými zahraničními institucemi oceňovány.
strana 4
Ideová konference
v Ústí nad Labem
ODS představila na své ideové konferenci program pro sociálně vyloučené lokality. Přináší věrohodné
a vyvážené řešení na straně prevence a solidarity i na straně práva
a dodržování pravidel.
strana 5–7
2012: Ekonomická jistota nejistoty
David Havlíček
Tajemník Národní ekonomické rady vlády se zamýšlí nad zhoršující se
ekonomikou Unie a předkládá čtyři varianty řešení situace. O tom,
která varianta se nakonec uskuteční, se bude ve velké míře bohužel
rozhodovat o nás a bez nás.
strana 13
Vánoční tradice
Vánoce se staly jedním z nejvyznávanějších svátků v celém civilizovaném světě. Symboly a pranostiky.
strana 19–21
Tipy na dárky a kultura
Michala Komrsková
Nejen tipy na dárky, které potěší pod stromečkem, ale i divadelní představení, výstavy a koncerty jsou události, kterými si lze vánoční svátky
zpříjemnit.
strana 24–25
Historie místo kompasu
Jindřich Marek
Ani z nebe nepřichází svoboda zadarmo...
Připomínka 70. výročí od vysazení dvojice
parašutistů z operace Anthropoid, který
byl vojenskou operací proti jednomu z největších nacistických zločinců R. Heydrichovi.
strana 26–28
9/2011 informační bulletin Občanské demokratické strany
Vydává ODS Publishing, s.r.o.
Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1
Tel.: 234 707 160, 161, 164
E-mail: [email protected], http: www.ods.cz
Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková
Redaktorka: Ivana Vajnerová
Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský
Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů
Registrace u MK ČR E 12908
Redakční uzávěrka: 6. 12. 2011
Inzerci přijímá: e-mail: [email protected]
ocitáme se v období, kdy každý den přináší
nové události, zvraty a výzvy. Zároveň ovšem
většina z nás prochází hektickými přípravami Vánoc, byť se snad schyluje k poklidnému svátečnímu spočinutí. Po něm vesměs
přichází hodnocení uplynulého roku společně s plány, cíli a očekáváním vývoje v roce
následujícím. Takže dovolte, abychom se
nad těmito otázkami stručně zamysleli i my.
V první řadě bychom vám rádi popřáli
zdařilou přípravu vánočních svátků a poté
jejich příjemné, harmonické prožití, hlavně
s blízkými, kteří při vás stojí a váš život obohacují. V této souvislosti chceme se vší
upřímností zmínit, že pravděpodobně stejně jako vy nacházíme obohacující a blízké
osobnosti i v rámci práce pro ODS. Zejména
těm, kteří se lidsky ani politicky nevzdávají
principiálních zásad slušnosti, pracovitosti
a neústupné ideové konzistence, patří náš
mimořádný dík za příklad a spolupráci.
Dlužno dodat, že by politika nebyla politikou, kdyby v jakékoli straně čas od času
nevyvstala nepříjemná aféra, neobjevili se
lidé, kteří na její tvář vrhají poněkud pochybné světlo.
Nepříjemné okamžiky se nevyhýbají ani
ODS. O to víc je třeba si vážit těch, kteří –
mnozí i mimo mediální výsluní – poctivě hájí
ideje, z nichž Občanská demokratická strana
vzešla a po dvacet let se jimi snaží řídit.
Pokud se dostáváme ke zmíněné reminiscenci uplynulého roku, mimo jiné právě
dvacetileté výročí založení strany patřilo
k význačným mezníkům nabízejícím zamyslet se a shrnout si – společně i osobně vnitřně – vše podstatné, čím občanští demokraté
prošli a jakou cestou dál jít. Nikdy to nebylo
zcela snadné a ani poslední politický vývoj
se neobešel a zřejmě v budoucnosti neobejde bez komplikací. Udržme si sílu takové
momenty zvládnout se vší důstojností.
K povzbuzením posledního období patří
úspěšné setkání starostů s odborníky a vrcholnými představiteli ODS. Zdařilý byl
i podzimní kongres a nedávná ideová konference věnovaná řešení situace v sociálně
vyloučených lokalitách. Doufejme, že taková
setkání budou i v následujícím roce přínosná
pro budoucnost strany, její soudržnost a úspěšné vládnutí.
Ještě jednou vám přejeme krásné Vánoce, úspěšný nový rok a doufáme, že Listy
ODS přispějí k vaší informovanosti a také
poskytnou příjemné počtení například z oblasti historie, kultury…
Nechť se vám co nejlépe daří v osobním
i politickém životě.
To vše vám přeje vaše redakce
3
SLOVO PŘEDSEDY
S nadějí do nového roku
nešní text spadající do adventní doby bych rád pojal trochu
jinak. Advent je časem radostného očekávání, těšení se na
splnění našich niterních přání. Je to doba
přicházení, nikoli odcházení. Advent je
i dnes cosi jako rodičovská náruč – spolehlivá i v současné turbulentní době.
Dobře víme, že reálný život a stav české a nejen české společnosti je na hony
vzdálen idyle. Závist, strach a svár zdaleka nepominuly. Lidé příliš často mají pocit, že pouhým právem narození jim vzniká nárok na blahobyt, na hojnost, na
bezpracné osobní štěstí. Mají pocit, že
svět jim něco dluží a jsou podrážděni
z toho, že se jim toho všeho nedostává
v plné míře.
Žijeme v době, kdy je módní vidět svět
kolem sebe negativisticky. Kdy se z televizních obrazovek nebo tisku valí jedna
špatná zpráva za druhou, protože dobrá
zpráva není žádná zpráva. Žijeme tedy
v době většinou špatných zpráv, které se
stávají jakousi společenskou normou
a spoluutvářejí veřejné povědomí.
Samozřejmě nikdo nemůže nikomu
upírat jeho pocity, špatné nálady, obavy
z neznámé budoucnosti nebo bagatelizovat vážné problémy, protože svět se
mění. Mění se vše zažité, mění se tradiční jistoty, což ovšem zdaleka není úděl
jen naší země. Přesto musím tento přílišný nihilismus a šíření pomyslné „blbé nálady“ odmítnout.
D
4
Nejsme na tom tak špatně, jak by se
mohlo zdát z některých komentářů, reportáží nebo proklamací některých politiků. Nelakujeme naši současnost narůžovo, ale zároveň ji odmítáme lakovat
načerno. Nemůžeme lidem slibovat trvalé
jistoty jako různí populisté, ale šanci a naději, že naše země propluje složitým obdobím relativně bezbolestně a důstojně.
Právě současná vláda pod vedením
ODS si dnešní i budoucí rizika uvědomuje a bere velmi vážně odpovědnost, kterou dostala od občanů. Právě proto se
upsala někdy bolestivým, a ne vždy populárním reformám, neboť chce lépe připravit českou společnost na nadcházející
období.
Je paradoxní, že větší pochopení pro
své úsilí zatím častěji nacházíme v zahraničí než doma, kde nikdo není prorokem. Naše reformní změny jsou renomovanými zahraničními institucemi
oceňovány, v některých případech dokonce dávány za vzor ostatním. Na rozdíl od těch špatných zpráv však tato
hodnocení do našeho veřejného prostoru téměř neproniknou. Zvýšení ratingu
České republiky, zcela výjimečné v současných evropských podmínkách, nebo
nedávné pozitivní hodnocení reforem od
generálního tajemníka OECD Angela
Gurríi, to nejsou témata, která se v našich médiích objevují na titulních stranách nebo v hlavních televizních zprávách – pokud se objevují vůbec.
Nemá smysl si však stěžovat. Musíme
sami pracovat na tom, aby se veřejnost
dostala k co nejobjektivnějším informacím, a to je práce pro nás pro všechny.
Nutné společenské reformy jsou úkolem
odpovědných politiků. Proto je naší prvořadou povinností potřebné změny nejen
provádět, ale vysvětlovat veřejnosti. Přesvědčovat ji, že tato cesta vede správným
směrem, abychom se v budoucnu neměli
hůře jako v některých jiných zemích.
Žijeme zároveň v době, kterou lze nazvat trochu s nadsázkou protikorupční
„hysterií“. Tím zdaleka nechci zlehčovat
problémy, které v naší zemi, stejně jako
v řadě jiných zemí, existují. Problém korupce je velmi závažný a v žádném případě před ním nestrkáme hlavu do písku.
Je však s podivem, když se do čela těchto antikorupčních hnutí staví i iniciativy,
jejichž představitelé sami za vlád sociální
demokracie spoluvytvářeli klientelistické
prostředí, které dnes kritizují. Někteří jsou
dokonce vyšetřováni protikorupční policií
kvůli neprůhledným privatizacím.
Za zcela nepravdivé a účelové potom
považuji jejich tvrzení, že vláda v boji
proti korupci neudělala vůbec nic. Řada
exekutivních i legislativních kroků z posledních měsíců svědčí o pravém opaku.
Nikdy předtím neměla žádná z vlád takovou ambici pohnout s tímto negativním fenoménem jako vláda současná.
Řadu protikorupčních kroků jsme už
prosadili (rušení pochybných tendrů,
prostředníků na obraně, zprůhlednění
veřejných zakázek, zpřísnění trestů za
korupci, elektronické aukce atd.), hodně
práce je ještě před námi. Dokonce to
vypadá tak, že čím více v boji proti
korupci děláme, tím hlasitěji se tyto iniciativy ozývají – a je možná na zamyšlení, minimálně u některých, proč tomu
tak ve skutečnosti je.
Chci však opět končit adventem. Adventní doba je nabitá nadějí. Adventní
naděje má smysl, kvalitu a cíl. Není to
naděje, která „umírá poslední“. Je naší
výzvou a nasměrováním i do budoucna.
Přeji vám všem klidné vánoční svátky
a šťastný nový rok.
Petr Nečas
předseda ODS a předseda vlády ČR
IDEOVÁ KONFERENCE
ODS představila program pro sociálně
vyloučené lokality
Sociálně vyloučené lokality se staly tématem ideové konference „Právo a solidarita“ k řešení situace v sociálně
vyloučených lokalitách. Ta se uskutečnila v sobotu 3. prosince v Ústí nad Labem. Předseda ODS a premiér Petr
Nečas ve svém projevu upozornil, že na eskalaci situace v některých těchto lokalitách bylo zaděláváno desítky let
a žádná z předchozích vlád tento problém výraznějším způsobem neposunula. Proto ODS představila program,
který přináší věrohodné a vyvážené řešení na straně prevence a solidarity i na straně práva a dodržování pravidel.
Jaká jsou konkrétní navrhovaná opatření
Prevence a solidarita
Podpora vzdělání dětí
• Jedním z klíčových úkolů v rámci prevence je podpora vzdělávání (už od
předškolních zařízení) a programů pro
doučování sociokulturně znevýhodněných dětí. S tím souvisí i podpora školských poradenských zařízení a volnočasových aktivit dětí. Naším cílem je posílit
integraci žáků z praktických škol do
hlavního vzdělávacího proudu. K tomu
lze využívat speciálně vyškolené asistenty pedagogů.
Systém prostupného zaměstnávání
• Lidé ze sociálně vyloučených lokalit musí
být motivováni získat pracovní návyky.
Proto podporujeme zavádění systému
prostupného zaměstnávání. Uchazeč
projde několika stupni pracovní činnosti
(veřejná služba, veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa
ve spolupráci s úřady práce) s návazností
na možnost uplatnění na pracovním trhu. V této souvislosti lze využívat prostředků z evropských fondů.
Sociální bydlení
• Podporujeme možnost zavedení prostupnosti dostupného bydlení pro sociálně slabé spoluobčany. Chceme vytvořit systém, ve kterém bude možné
spolupracovat nejenom s obcemi, ale
i se soukromými vlastníky. Vedle sociál-
ních bytů je možné rozvíjet alternativní
formy bydlení za přesně definovaných
podmínek pro uživatele (jejich podíl na
údržbě a provozu). Patří sem krizové
bydlení (ubytovny, azylové domy), tréninkové bydlení (krátkodobé nájemní
bydlení) nebo garantované bydlení
u soukromých pronajímatelů.
Posílení terénní sociální práce
• V sociálně vyloučených lokalitách posílíme sociální terénní práci. Sociální terénní
pracovníci musí mít vazbu na pro svoji
práci potřebné instituce, policii, školu
a neziskové organizace, které problematiku v místě řeší. Jejich pravomoci musí
být posíleny o možnost odnětí dávek.
Rozvoj sociálních služeb
• Prosazujeme, aby obce vytvářely střednědobé plány sociálních služeb. Tyto
plány by měly kopírovat jejich skutečnou potřebnost na základě struktury
obyvatel dané obce. Stejně tak je nutné
stanovit cenu za jednotlivé služby a parametry dlouhodobé péče o ohrožené
skupiny obyvatel.
Pomoc obětem trestných činů
• Oběti trestné činnosti musí požívat vyšší
ochrany před pachateli kriminálních deliktů. Těchto změn lze dosáhnout novelou trestního řádu. Pro nemajetné oběti
trestných činů zajistíme bezplatnou
právní pomoc.
Právo a dodržování
pravidel
Nulová tolerance ke kriminalitě
všech forem
• Musí dojít k přehodnocení práce policie,
která by měla důsledněji postihovat všechny formy trestné činnosti, včetně drobné
majetkové kriminality nezletilých. Nulová
tolerance k těmto činům je alfou a omegou zlepšení vzájemného soužití především v sociálně vyloučených lokalitách.
Centrální registr přestupků
• Smyslem zavedení centrálního registru
přestupků je postih recidivního jednání
pachatelů. Jeho vytvoření umožní důslednou kontrolu těch osob, které se
přestěhují do jiné obce, jestli ve svém
předchozím bydlišti nepáchaly přestupky. Mohou se tak mj. vyhýbat placení dluhů v režimu správní agendy.
Registr povede Ministerstvo spravedlnosti. Evidovat se budou pouze některé přestupky, a to ty, které jsou
společností negativně vnímány (proti
veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku). Díky tomu bude možné překvalifikovat opakované přestupky na trestný čin.
Opakované přestupky trestným
činem
• Navrhujeme, aby soustavně opakované přestupky (proti majetku, osobní
5
IDEOVÁ KONFERENCE
integritě) byly posuzovány jako trestný
čin. Tresty by v těchto případech měly
být peněžité, ale i alternativní, například
v podobě veřejně prospěšných prací.
Zákaz pobytu
• Prosazujeme zavedení nové sankce do
přestupkového zákona, která spočívá
v zákazu „zdržovat se“ pachateli v místě, kde se určitých typů přestupku dopustil. Zákaz pobytu reaguje na nedostatečné sankce za přestupky, neboť
pokuta je v řadě případů neúčinná. Cílem je dosáhnout zlepšení bezpečnosti
v problémových lokalitách.
Definování podlahových a hygienických standardů nájemního bydlení
• V budovách, kde dochází k sestěhování
lidí do nájemního bydlení vázaných na
příjem ze sociálních dávek (příspěvky
a doplatky na bydlení), vzniká právo veřejné správy zkontrolovat, zda je za tyto
veřejné prostředky poskytována náležitá
služba. Chceme definovat standardy
z hlediska podlahové plochy a hygienických nebo požárních podmínek. Tato
opatření by se neměla promítat do norem soukromého práva (občanský zákoník), ale například do roviny posílení
pravomocí hygieniků v těchto typech
ubytování.
Redukce doplatku na bydlení
• Doplatek na bydlení je příkladem často
zneužívané dávky pomoci v hmotné
nouzi. U doplatku na bydlení stát hradí
zbylé skutečné nároky na bydlení žadatele, který je spolu se společně posuzovanými osobami v hmotné nouzi.
Toho využívají majitelé některých ubytoven a dalších objektů, kteří nastavují
několikanásobně vyšší nájemné, neodpovídající kvalitě a velikosti bydlení.
Budeme prosazovat, aby byl doplatek
na bydlení v těchto typech ubytování
nastaven tak, aby jeho výše odpovídala ceně nájemného obvyklého v daném místě.
Tvrdší postihy za skryté záškoláctví
• Chceme zamezit skrytému záškoláctví,
kdy některé rodiny neposílají děti do
školy a vystavují neopodstatněné omluvenky. Proto navrhujeme povinnost rodičů pobírajících dávky v hmotné nouzi
zajistit pro své dítě omluvenku od lékaře. V případě, že by taková omluvenka
nebyla předložena, jednalo by se o neomluvenou absenci. Školy dávají v takových případech po 25 neomluvených
hodinách podněty přestupkové komisi
a nově by měly povinnost informovat
o tomto řízení i úřad práce.
Exekuce životního minima
• Dávky životního minima budou chronickým neplatičům exekuovány. Dnes
dochází k tomu, že se mnozí schovávají
za sociální dávky a nepodléhají exekucím ve správních sankcích. V takových
případech jim zůstane jen existenční minimum. Je možné uvažovat o exekuovatelnosti dalších sociálních dávek.
Zřízení pozic specialistů pro řešení
případů lichvy
• V rámci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu budou určeni specialisté pro oblast lichvy, kteří by měli
přispět ke zvýšení objasněnosti této
trestné činnosti.
Anonymní obyvatelé
• Prosazujeme, aby nadále nebylo možné
přihlašovat se k trvalému bydlišti na radnici v libovolně zvolené obci. Na radnici
nikdo nebydlí, radnice ubytování nezajišťuje. Není tedy nadále možné, aby lidé
hlášeni na radnici byli evidováni v systému hmotné nouze. Zároveň tak zamezíme účelovému přihlašování na radnici
pro účely ovlivnění výsledku komunálních voleb.
Přísnější pravidla pro výkup
barevných kovů a zastavárny
• Přísnější pravidla zavedeme pro organizaci
výkupu barevných kovů, abychom omezili
značné škody na veřejném i soukromém
majetku. Zároveň omezíme provoz zastaváren, kde často dochází k legalizaci drobné majetkové trestné činnosti.
Důsledná kontrola výplaty dávek
pěstounské péče
• Častým problémem je zneužívání dávek
vyplácených v rámci pěstounské péče.
Některé rodiny, které žijí z dávek státní sociální podpory a dávek pomoci
v hmotné nouzi, našly způsob, jak si těmito dávkami rozšířit své příjmy. Prarodiče požádají, aby jim byla dána do pěstounské péče jejich vlastní vnoučata,
ačkoliv fakticky o děti dál pečují rodiče
nebo všechny tři generace žijí ve společné domácnosti. Proto navrhujeme,
aby se výrazně zpřísnilo prověření žádostí o svěření dítěte do pěstounské péče
u podobných případů.
Výňatky z projevu předsedy ODS Petra Nečase
• Problematika sociálně vyloučených lokalit se netýká jen medializovaného Šluknovska. Při pohledu na mapu České republiky
zjistíme, že potenciální ohniska podobných konfliktů jsou v mnoha okresech naší země. Šluknovsko se stalo mediálním
symbolem, ale zároveň vážným varováním, kam situace může dospět i v jiných lokalitách či regionech.
• Občanští demokraté si uvědomují důležitost tohoto celospolečenského problému. Věnujeme mu a budeme mu věnovat
mimořádnou pozornost, protože stav v těchto lokalitách hrozí přerůst i ve větší sociální konflikty, což si rozhodně nepřejeme.
• Nebudeme se přitom tvářit, že známe jednoduché recepty, protože to zvláště v dnešní ekonomické situaci není možné.
• Rád bych na tomto místě zdůraznil, že jako představitelé Občanské demokratické strany, tedy strany založené na občanském
principu, bychom neměli problém sociálně vyloučených lokalit vnímat jako problém etnický. Odmítáme etnické principy,
prosazujeme principy občanské.
• V těchto lokalitách žijí celé generace těch, kteří dlouhodobě nepracovali a jsou zvyklí žít ze sociálních dávek nebo z nelegálních příjmů. Příliš štědrý sociální systém, nastavený za socialistických vlád, byl jednou z příčin tohoto negativního stavu.
• Děti v těchto rodinách velmi často nepoznaly, že jejich rodiče pracují a získávají obživu legitimním způsobem. Tyto návyky
či spíše zlozvyky se přenášejí i na nové generace. To je vážný problém, který se ovšem nedá vyřešit okamžitě.
• Stát pomůže jen skutečně potřebným a aktivním, nikoli flákačům a delikventům, kteří zneužívají sociální dávky a trpělivost
ostatních spoluobčanů.
• Rozhodně nevyjdeme vstříc těm, kteří tuto podanou ruku budou považovat pouze za povinnost státu, tedy všech daňových
poplatníků, nebudeme podporovat všechny bez rozdílu, tedy i ty, kteří zneužívají sociální dávky nebo opakovaně obtěžují
spoluobčany přestupkovou nebo kriminální činností. Těmto lidem pomocnou ruku podávat nebudeme.
6
Ohlasy některých představitelů strany
Alexandr Vondra, ministr obrany:
Ministr zdůraznil, že není možné řešit problémy v sociálně vyloučených lokalitách izolovaně a odděleně. „Primárním problémem, které
trápí obyvatele postižených lokalit, je bezpečnost. Vyšší bezpečnosti
ovšem nedosáhneme bez dodržování zákonů a vymáhání práva.
Faktického omezení kriminality ale nedosáhneme bez kvalitního vzdělání a dostatku pracovních míst. A pracovní místa nevytvoříme bez
zajištění pružného pracovního trhu a podpory exportu zboží a služeb.
Abychom probudili v občanech zájem o vzdělání a hledání práce,
musíme mít odpovídající sociální systém,“ vysvětlil.
Lenka Kohoutová, poslankyně:
Členka vedení poslaneckého klubu ODS Lenka Kohoutová představila konkrétní změny v sociální
politice, které vstoupí v platnost v lednu 2012. „Naším cílem je prosazovat adresný sociální
systém, který pomáhá těm, kteří to skutečně potřebují. Důraz klademe především na pomoc
sociálně znevýhodněným skupinám – zdravotně postiženým, starším spoluobčanům nebo rodičům s malými dětmi.“ Zároveň však upozornila, že sociální systém nesmí být zneužíván,
protože pak je zneužívána i naše solidarita. „Kdo je aktivní nebo prokazuje maximální snahu
aktivity, toho máme podpořit. Kdo se neobejde bez pomoci státu, tomu máme umět zacílit
svoji podporu. Ze systému sociálních podpor však musíme vyčlenit černé pasažéry, kteří na úkor
skutečně sociálně potřebných parazitují na sociálním systému,“ obhajovala chystané změny.
Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti:
Ministr spravedlnosti a místopředseda strany Jiří Pospíšil představil projekt centrálního registru přestupků, který umožní evidovat, kdo a kdy spáchal přestupek
či správní delikt. Centrální registr pomůže řešit problém drobné kriminality. „Chceme-li zavést alespoň u některých správních deliktů trestní odpovědnost za recidivu,
musíme mít nejdříve spuštěný rejstřík. Soud může těžko někoho postihnout za
opakovaný přestupek, když nemá informaci o tom, že ten dotyčný už v minulosti
přestupek spáchal,“ upozornil. Zároveň zdůraznil, že je nezbytné recidivu také
efektivně trestat. „Primární mají být peněžité tresty. A je třeba zajistit, aby tyto
tresty byly naplněné. I drobná majetková trestná činnost musí pachatele bolet.“
Jan Kubata, poslanec:
Předseda regionálního sdružení Ústeckého kraje a poslanec Jan Kubata upozornil, že ČSSD hodlá citlivé téma problémových lokalit zneužít. „Já musím
k situaci na Šluknovsku říci, že je pro mne nepochopitelná, když na jedné
straně stojí hejtmanka kraje a na druhé straně její radní, který si zaplatí provokatéra, jede do těch oblastí a vyžene a použije velmi nespokojenou většinu
k tomu, aby eskaloval národnostní nenávist.“ Dodal, že opět vidíme totéž,
co se odehrávalo v roce 1998 v kauze Matiční ulice, tedy jednoznačnou
snahu zneužít sociálně citlivé téma pro svůj vlastní politický prospěch.
Ivana Řápková, poslankyně:
„I když se města věnují sociální problematice pečlivě, přesto
to mnohdy nestačí. Je důležitá tvrdá vymahatelnost trestu.
To se osvědčilo například ve městě Chomutov, kde jsme začali
tresty a sankce tvrdě vymáhat,“ nastínila recept na existující
problém poslankyně a členka odborných komisí ODS pro spravedlnost a vnitro a pro sociální systémy Ivana Řápková. Zároveň poukázala na to, že bohužel roste agresivita i dětí pachatelů. „Děti vidí u svých rodičů, že potrestáni za daný styl života
nikdy nebyli,“ upozornila.
7
POSLANECKÁ SNĚMOVNA
Obstrukcemi ukázala ČSSD svou ideovou
a programovou vyprahlost
Zbyněk Stanjura
Účelové průtahy, kterými ČSSD
sedmdesát hodin paralyzovala chod
sněmovny, jsou srovnávány s taktikou ODS před Sněmovními volbami
v roce 2010. Tato analogie však kulhá
na obě nohy. Loni ODS cílenou obstrukcí zabránila přijetí pouze šesti
poslaneckých návrhů ČSSD, které by
s podporou komunistů destabilizovaly schválený rozpočet státu na rok
2010. Tento postup znemožnil další
zadlužení státní kasy o 23 miliard.
V případě listopadových obstrukcí tuto
sílu ČSSD a KSČM neměly. Zašpuntováním Sněmovny dali sociální demokraté
najevo vůli zcela ochromit zákonodárný
proces až na několik měsíců. To je projev
krajní politické nezodpovědnosti v době,
kdy v celé Evropě, i u nás, hrozí další hospodářská recese.
ODS nikdy neobstruovala návrhy vlády,
která měla důvěru Sněmovny. Naproti tomu se ČSSD rozhodla blokovat kompletní
balík reforem, se kterými spojil kabinet
Petra Nečase smysl svého vládnutí, a nikoli jen vybrané návrhy zákonů.
Je logické, že koaliční většina zareagovala a nelegitimní a nepřiměřené kroky
ČSSD zastavila. Využili jsme při tom obranné mechanismy, které jednací řád dává
většině: sloučení rozpravy a stanovení
limitu 20 minut pro vystoupení jednotlivého poslance. Poslanci ČSSD v předchozích
42 rozpravách vystupovali neomezeně.
Obstrukcemi dali socialisté nepřehlédnutelný příklad toho, že nejsou schopni
přijít s vlastní propracovanou alternativou
vůči politice koaliční vlády a uchylují se
V čem se liší obstrukce ODS a ČSSD?
ODS v roce 2010 legitimně blokovala přijetí čtyř legislativních
návrhů, které sociální demokraté prosazovali v rozporu s názorem
vlády, kterou společně s ODS a Stranou zelených podpořili a umožnili
její vznik.
Obstrukce tehdy vedly k nepřijetí návrhů ČSSD a KSČM. ODS tak
zabránila zrušení zdravotnických poplatků (10 mld. Kč), zavedení
tzv. „13. důchodů“ (6,9 mld. Kč), zvýšení mateřské (1,5 mld. Kč) a proplácení prvních tří dnů nemoci (3,5 mld. Kč). Celkově by návrhy
koalice sociálních demokratů a komunistů stály daňové poplatníky
22,9 miliardy korun. Každého občana, včetně dětí a důchodců, by
tedy stál levicový populismus dva tisíce korun. Tyto předvolební
balíčky by navíc byly financovány na dluh, což by za 20 let jen na
úrocích přišlo na dalších 40 miliard korun.
8
ODS zvolila legitimní postup, který neohrožoval schvalování ostatních návrhů,
zejména vládních. O jeho přiměřenosti
svědčí to, že se týkal jen zlomku projednávané legislativy. Tehdejší obstrukce měly
smysl, protože občanští demokraté disponovali dostatečnou silou, aby přijetí socialistických návrhů zabránili.
pouze k technokratickému zaplevelování
parlamentní debaty. Snahou paralyzovat
vládní reformy nekonečným představením živých „čtecích zařízení“ však ukázala
ČSSD především svou ideovou vyprahlost
a programovou neschopnost. Sociální demokraté upřednostnili své krátkodobé
stranické cíle před zájmy naší země. ■
Obstrukce v čase
a prostoru
Starý Řím
Obstrukce byly známy již v dobách
římské republiky. Proslul jimi zejména Cato mladší v souboji s nastupující mocí Gaia Julia Caesara.
Cato dokázal řečnit dlouhé hodiny
až do setmění, po kterém měl senát již zapovězeno hlasovat.
Mladočeši v říšské radě
V roce 1900 se jali mladočeši praktikovat obstrukce v předlitavské
říšské radě opravdu důkladně.
Obstruovali obdobně jako ČSSD
na směny a své projevy obohatili
i o demolici vnitřního vybavení
parlamentu. Demolice dosáhla takových rozměrů, že musela být
uzavřena budova.
24 hodin, 18 minut
Obstrukce jsou taktikou nezřídka
užívanou i v americkém Senátu,
kde je velmi populární čtení Bible.
Rekordmanem je senátor Strom
Thurmond, který v roce 1957 dokázal při projednávání zákona
o občanských právech hovořit
bez přestání 24 hodin a 18 minut.
Thurmond tak překonal dosavadní rekord 22 hodin a 26 minut držený senátorem Waynem Morsem
o téměř 2 hodiny.
Odpad v Poslanecké sněmovně
V Česku patří k legendám obstrukčních projevů výstup poslance
za Sládkovu SPR-RSČ z roku 1997.
Josef Krejsa tehdy dokázal hovořit
6 hodin, přičemž většinu projevu
tvořil výčet pozměňovacích návrhů a různých kategorií odpadu.
autor je předseda
poslaneckého klubu ODS
ZEMĚDĚLSTVÍ
V centru zájmu je agrární diplomacie
Petr Bendl
Zajištění srovnatelných podmínek pro naše zemědělce je klíčovou
prioritou jednání s Evropskou unií,
která nás v příštích týdnech a měsících čekají. Protože usilujeme
o jednodušší, spravedlivější, transparentnější a více tržně orientovanou evropskou politiku, budu vystupovat proti všem opatřením
omezujícím tržní chování zemědělců. Jedním příkladem za všechny
je návrh na povinné vyčleňování
sedmi procent obhospodařovaných
pozemků do klidu. Pro české zemědělce by to znamenalo odstavení
250 tisíc hektarů půdy a ztrátu tržeb čtyř až pěti miliard korun.
ení lepšího důkazu, že vláda
Petra Nečase usiluje o to,
aby se neprohluboval rozdíl
mezi českými zemědělci a jejich konkurenty ze zemí původní evropské patnáctky, než nalezení 1,3 miliardy
korun na výplatu národních doplňkových plateb (Top-Up). I přes původní nejasnosti se podařilo tyto prostředky ve
státním rozpočtu uvolnit, takže můžeme doplnit tzv. přímé platby z evropských zdrojů v citlivých sektorech.
Dalším ohniskem zájmu naší agrární
diplomacie je efektivita a správné nasměrování podpory z Programu rozvoje
venkova pro léta 2014 až 2020. I tady
usilujeme o maximální zohlednění potřeb České republiky a jako jádro všech
aktivit, jako cíl programu, vidíme občana, který na venkově pracuje, zároveň tam žije a tráví volný čas. K tomu
pochopitelně potřebuje odpovídající
zázemí, občanskou vybavenost, služby.
Proto je tak důležité, aby nastavení
dotací pokrylo potřeby venkova, obcí
a zemědělců v celé jejich šíři.
Zmínit v této souvislosti musím ještě
jeden důležitý úkol, a to podporu mladých zemědělců. Ministerstvo využívá
programů, které ve spolupráci s EU
zjednodušují podnikání hospodářů do
40 let a těm, kdo začnou podnikat
v zemědělství, nabízejí až jednomilionovou dotaci na počáteční investice.
To je trend, kterým chceme jít, protože
venkov nemá budoucnost, neudržíme-li v něm lidi.
N
I menší úkoly jsou důležité
V Programu rozvoje venkova mají
své místo i bioplynové stanice. Nedávno jsem rozhodl obnovit příjem žádostí
o podporu na jejich výstavbu, protože
chápu zájem zemědělců o biomasu jako o vítaný zdroj doplňkových příjmů.
Kladu ovšem důraz na slovo doplňkových – primárním cílem zemědělství je
a do budoucna musí být výroba potravin k zajištění potravinové bezpečnosti
naší země.
Jako menší, nicméně důležitý úkol
těchto dnů chci zmínit riziko vyplývající
z evropské směrnice, která od ledna
2012 nařizuje chov nosnic v takzvaných obohacených klecích. Čeští drůbežáři se na směrnici platnou ve všech
členských státech Unie připravili a zastaralé klece vyměnili za moderní, kde
je pohoda zvířat na vyšší úrovni. To samozřejmě nebylo zadarmo. V dodržování směrnice ale nebyly všechny členské země stejně důsledné, a tak mnozí
producenti do nových technologií neinvestovali. V prodejní ceně jejich vajec
se tak nepromítnou příslušné náklady,
takže budou schopni nabízet na evropském trhu vejce levněji. Proto se vší
razancí žádáme, aby Evropská komise
trvala na dodržení směrnice a sankcionovala státy, které ji nesplňují.
Důležitou „drobností“ v běžném denním chodu ministerstva jsou samozřejmě
peníze. Aby bylo pro rok 2012 zabezpečeno maximum prostředků pro dotační
politiku, snížili jsme provozní výdaje rezortu proti letošku o téměř 400 milionů
korun, tedy o 10,5 %. Oproti roku 2010
to znamená pokles o 1,1 miliardy korun,
tedy o téměř 25 %.
Zpět k programu –
dokončeme restituce
V programu ODS a následně i vlády
je jako jeden ze závazků uvedeno dokončení zemědělských restitucí. Více
než 50 tisíc případů, v nichž oprávnění
dosud nedostali náhrady za majetek,
který nelze přímo vrátit, jasně naznačuje, kolik práce ještě musí být uděláno, i když od přijetí restitučního zákona letos uplynulo už 20 let!
I po dokončení restitucí však budeme čelit vážné nefunkčnosti vztahu
vlastníků k půdě, vlastníků s nájemci,
nedostupnosti pozemků uvnitř scelených lánů a podobně. Proto se
chystám nastartovat proces urychlení
pozemkových úprav, které řadu naznačených problémů řeší. Pro 3,5 milionu
vlastníků půdy v ČR pak připravíme
manuál, který jim pomůže zorientovat
se v jejich právech a povinnostech, aby
nebyli – jako dosud v mnoha případech jsou – vydáni na pospas nájemcům (nebo kupujícím, rozhodnou-li se
půdu prodat). Ve všech těchto opatřeních nejde o nic méně než navrácení
prestiže zemědělské půdě coby neobnovitelné hodnoty, navrácení vážnosti
vlastníkům půdy a obnovení jejich práva svobodně nakládat a řádně hospodařit s vlastním majetkem.
autor je ministr zemědělství
9
PŘIJATÉ REFORMY
Nové možnosti penzijního spoření osvobodí
lidi od závislosti na státu
Vladislav Vilímec
Zřejmě nejsložitější reformou, kterou se podařilo vládní koalici v čele
s ODS prosadit, je nový penzijní
systém. Jeho přijetí představuje vítězství racionální politiky nad nezodpovědným populismem, který trvale
razí opoziční ČSSD.
Její představitelé přitom kromě bezhlavé
kritiky vládních kroků nepředložili žádný
návrh ve výborech ani na plénu Sněmovny,
kterým by alespoň částečně hodlali vnímat
ekonomickou a demografickou realitu.
Blokováním jakýchkoliv změn chtěli konzervovat stávající, stále zadluženější průběžný systém. Zatímco dnes připadá na
jednoho seniora 1,8 ekonomicky aktivních
lidí – plátců sociálního pojištění, vlivem
prodlužování délky života a snižující se porodnosti to bude v roce 2050 již pouze
1,2 osob v aktivním věku. ODS proto vždy
odmítala řešit rostoucí důchodový schodek
zvyšováním už tak vysokých odvodů na
sociální pojištění. Naopak vyzývala k rázné
reformě, která rozšíří možnosti lidí spořit
si na svůj vlastní důchod a osvobodí je tak
od naprosté závislosti na státu, který by
beze změn nemohl v budoucnu výši důchodů garantovat.
Zcela zásadním bodem penzijní reformy je proto pro ODS zřízení tzv. fondového pilíře, do něhož si budou moci lidé
vyvádět tři procenta ze svého sociálního
pojištění a přispívat dalšími dvěma procenty. Vedle průběžného systému a již
existujícího soukromého spoření tak
vznikne nový pilíř, který bude už dnešním
třicátníkům či čtyřicátníkům zhodnocovat
vložené prostředky v investičních fondech. Do příslušných zákonů se nám podařilo prosadit maximálně výhodné podmínky, zároveň jsme ale stanovili přísná
pravidla pro fungování penzijních společností, díky kterým bude spoření ve
fondovém pilíři bezpečné. Penzijní společnosti budou například ze zákona povinny nabízet hned čtyři různé investiční
strategie, budou regulovány a dohled
nad nimi zajistí Česká národní banka.
Ukládané peníze budou odděleny od
majetku jejich správce, takže v praxi bude
veškeré operace provádět na pokyn penzijní společnosti banka, která bude mít
majetek klientů v úschově a bude za něj
také ručit.
Byla to ODS, která prosadila, aby takové spoření bylo dobrovolné. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že i přes jeho
dobrovolnost se do systému fondového
spoření zapojila většina obyvatel. Důležitá je také variabilita. Každý se bude
moci svobodně rozhodnout, jak konkrétně bude chtít své prostředky zhodnocovat. Bude například možné přesouvat je z jednoho fondu do druhého.
A každý se také rozhodne, jak si nechá
naspořené prostředky v důchodu vyplácet. Plejádu změn v penzijním systému
doplňují ještě tzv. změny parametrické,
které upravily věk odchodu do důchodu nebo způsob výpočtu penzí. Penze
budou nově valorizovány automaticky
v závislosti na průměrném růstu cen
a reálných mezd, aniž by o jejich výši
rozhodovala vláda.
Průběžný systém zůstává i nadále dominantní a dočasný výpadek jeho příjmů
bude kompenzován sjednocováním
DPH. Změny se v žádném případě nedotknou současných seniorů, protože jejich
důchody budou i nadále financovány
z tohoto systému. ■
autor je poslanec PS PČR
Nový občanský zákoník je po letech
příprav konečně realitou
Marek Benda
Nový občanský zákoník spolu se
zákonem o obchodních korporacích
udělal definitivní tečku za totalitním
právem, podle kterého se občanskoprávní vztahy v České republice řídily doposud. Přináší lidem větší
svobodu v rozhodování a zakotvuje
nová pravidla odpovídající standardům evropské právní kultury i naší
demokratické právní tradice. Léta
práce věnovaná jeho přípravě byla
zhodnocena důkladným zapojením
odborné veřejnosti.
10
Občanský zákoník upravuje vztahy
mezi jednotlivými osobami v osobním životě a jejich fungování. Na rozdíl od do-
savadní úpravy, která stavěla na tzv. rovnosti stran, výrazně posiluje autonomii
jejich vůle, včetně odpovědnosti za své
jednání. Důležitá do budoucna bude skutečná vůle stran (smlouvy se mají plnit)
a odpadne časté rušení smluv kvůli formálním nedostatkům. Současně ovšem
zákoník chrání slabší stranu smlouvy před
zneužíváním práva.
Zákoník sjednotil celý rámec občanského práva – do budoucna už například nebudou odlišné smlouvy v obchodním
a občanském styku. Zahrnul také celou
rodinnou problematiku a spotřebitelské
právo. Mimo občanské právo zůstalo
pouze právo pracovní, a to především
v důsledku odporu levice a odborů. I díky
rozhodnutí Ústavního soudu a nedávným
úpravám se ale pracovní právo nové koncepci občanského práva alespoň výrazně
přiblížilo.
Vrací se mnoho osvědčených institutů,
které známe už jen z filmů – pacht, věcná
břemena či služebnosti. Zákoník zavedl
velkou volnost do dědického práva, kde
bude rozhodovat vůle zůstavitele. Vracíme se také k zásadě římského práva,
podle něhož tvoří pozemek a nemovitost
na něm postavená jeden celek. I když náprava současného nepořádku, kdy nemovitost a pozemek pod ní mají různé majitele, bude trvat mnoho let. V průběhu
projednání ve Sněmovně byla ještě posílena osobnostní práva a jejich ochrana
před neoprávněnými zásahy a také vnitřní
autonomie rodinného života. Změnilo se
právní pojetí zvířete, které respektuje jeho
povahu živého tvora.
Občanský zákoník představuje největší právní revoluci od počátku 90. let.
Obavy z právní nejistoty ale nejsou namístě. Samozřejmě bude nový zákon
klást zvýšené nároky na soudce, kteří
ho budou aplikovat v praxi. Dnešní stav,
kdy se soudci opírají o mnohdy rozporné judikáty a kdy se platné právo jen
záplatuje dílčími novelami, vyhovuje ale
snad jen právníkům, mnohem méně
občanům. Schválený občanský zákoník
je psaný tak, aby byl čitelný i pro babičku ze zapadlé šumavské vísky. V delším
časovém horizontu proto naopak povede ke zvýšení právní jistoty a snad
i k zlepšení vymahatelnosti práva.
Unikátní je i z procesního hlediska. Ačkoliv jde o tak rozsáhlou normu, podařilo
se proces jejího schvalování v Poslanecké
sněmovně „ukočírovat“ a také díky dobré spolupráci mezi ústavněprávním výborem a Ministerstvem spravedlnosti proběhlo hlasování o něm hladce, aniž by se
strhla lavina nahodilých pozměňovacích
návrhů. Zůstal tedy logický a vnitřně provázaný. Jen mě udivuje, že až na dvě výjimky nenašli odvahu pro něj hlasovat sociální demokraté, jejichž vláda v roce
2001 práce na jeho novém znění zahájila.
Občanský zákoník by si státotvorný přístup opozice jednoznačně zasloužil. To
bychom ale od našich sociálních demokratů chtěli příliš. ■
autor je poslanec PS PČR
Daňová reforma odpovídá dlouhodobým
prioritám občanských demokratů Vladislav Vilímec
Schválená daňová reforma zrcadlí
priority, které ODS dlouhodobě prosazuje. Mírně snižuje přímé daně
a významně zjednodušuje daňový
systém. Nic na tom nemění ani nepovedené hlasování v Poslanecké
sněmovně o stravenkách a loterijním
průmyslu.
Daňová reforma především zakládá
Jednotné inkasní místo (JIM), na němž
bude v budoucnu možné platit na jednom formuláři všechny odvody najednou. Účinnost zákona o finanční a celní
správě je posunuta na rok 2013, aby bylo
možné na tuto změnu ve výběru daní
připravit síť finančních úřadů a další orgány veřejné správy.
Kromě pravidel pro vznik JIM reforma
počítá se zrušením mnohých daňových
výjimek, zjednodušuje systém a snižuje
přímé daně. Změny odpovídají trendu posilování nepřímých daní oproti daním přímým, který je ODS jako pravicové straně
blízký. Ruší se tzv. superhrubá mzda, kterou nahradí pro poplatníka srozumitelnější
hrubá mzda. Sazba daně z příjmu fyzických osob se sice zvyšuje na 19 %, ale
vzhledem k nižšímu základu daně bude
znamenat fakticky snížení daňového zatížení ze mzdy. Odvody se sníží i osobám
samostatně výdělečným, protože dochází
ke sjednocení sazby 6,5% na sociální zabezpečení i na veřejné zdravotní pojištění.
Na sociální pojištění budou živnostníci platit 6,5 % z hrubého zisku místo současných 29,2 % z poloviny hrubého zisku.
Stávající pojistná placení zaměstnavatelem
nahradí odvod z úhrnu mezd na veřejná
pojištění se stropem, který je stanoven
součinem 48násobku průměrné mzdy
a počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelé
budou platit odvod z úhrnu mezd všech
zaměstnanců maximálně ve výši 32,4 %,
což zahrne i úrazové pojištění, místo nynějších 34 %, které se platí za každého
zaměstnance zvlášť. V oblasti zdaňování
příjmů právnických osob dochází k osvobození dividendových příjmů za účelem
odstranění dvojího ekonomického zdanění zisku a znevýhodnění kapitálového financování. Aktivita poslanců ODS ohledně zkrácení navrhovaného prodloužení
tzv. časového testu pro osvobození příjmů
z prodeje cenných papírů v rozpočtovém
výboru nakonec vyústila k odsouhlasení
zjevně výhodnější úpravy především pro
drobné držitele cenných papírů.
Poslanci ODS také prosazovali ustanovení o tzv. mezigenerační solidaritě, které
mělo lidem umožnit posílat jedno procento z příjmu na penze rodičů. Jeho přijetí nakonec zablokovala TOP 09. ODS
se proto bude chtít k tomuto tématu
v koalici ještě vrátit.
Zákon o JIM se dotknul změn 72 stávajících zákonů a padaly často protichůdné pozměňovací návrhy ze strany některých klubů. V důsledku této nestandardní
situace poslanci odhlasovali také dva body, které se vylučují – zákon zachoval zvýhodněné stravenky, zároveň ale poslanci
schválili třítisícový daňový bonus, který
měl kompenzovat jejich zrušení. Na tento
nesoulad ODS upozornila a vyzvala k jeho bezodkladnému odstranění.
Vyhrocená debata se vedla o zdanění
loterijního průmyslu a způsobu rozdělení
odvodů z loterijního výtěžku. Část poslanců ODS vyslyšela argumenty sportovních svazů a neziskových organizací
a podpořila návrh na zachování části odvodů těmto organizacím. Nebylo to zcela
v souladu s návrhem, který nakonec podpořilo Ministerstvo financí. Pokud to však
ministr financí posléze interpretoval jako
hlasování v neprospěch obcí, je třeba
uvést, že původní návrh z dílny ministerstva obcím z výtěžku loterijního průmyslu
nezajišťoval pro příští rok vůbec nic. Lepší
komunikace ministra financí se členy
rozpočtového výboru především z řad
koalice by mohla těmto drobným, leč
mediálně frekventovaným nehodám napříště předejít. Věřím, že konečný kompromis nalezne ve Sněmovně podporu.
Jako zpravodaj novely zákona o místních poplatcích jsem také učinil vše potřebné, aby nenastal legislativou zaviněný
výpadek příjmů pro obce z loterijního
průmyslu v příštím roce. Úprava zdaňování loterijního průmyslu každopádně
netvoří jádro daňové reformy a Sněmovna se jí zabývala pouze proto, že ji spolu
se změnami v daňovém systému předložilo Ministerstvo financí, a to bohužel
v nedokonalé podobě.
Daňový systém musí odpovídat reálným ekonomickým podmínkám v zemi.
Proto lze očekávat, že v příštím roce dojde v návaznosti na ekonomický vývoj
v Evropě i ve světě k jeho dalším korekcím. Přijetí daňových změn v rámci aktuální reformy ale považuji za jednoznačný úspěch, který v souladu s prioritami
ODS posunuje český daňový systém
správným směrem. ■
11
VOLBY V ZAHRANIČÍ
Volby hýbou světem – listopad 2011
Jakub Kajzler
Prezidentské volby v Libérii
V nejstarší africké republice se 8. listopadu konalo druhé kolo prezidentských
voleb. Jednalo se o teprve druhé prezidentské volby od ukončení čtrnáctileté občanské války, která zemi sužovala až do
roku 2003. V roce 2005 byla za prezidentku (a zároveň první ženu v čele afrického
státu) zvolena Ellen Johnson Sirleaf (laureátka Nobelovy ceny míru 2011), která
v letošním roce svůj mandát obhajovala.
Libérie je jednou z nejchudších zemí
světa, kde 8 z 10 lidí přežívá za méně
než 1,25 dolarů na den a půlka populace
nemá přístup k nezávadné pitné vodě či
elektrické energii. V posledních letech
však zažívá růst HDP přes 5 % ročně.
Ačkoli byly volby mezinárodními pozorovateli prohlášeny za férové, zejména
mezi prvním a druhým kolem došlo k několika incidentům. Prezidentka byla obviněna z potlačování opozice a omezování
možnosti jejich prezentace. Na protest
proti průběhu prvního kola voleb odstoupil z kandidatury hlavní oponent Ellen Sirleaf pan Winston Tubman, bývalý ministr
spravedlnosti a diplomat s harvardským
vzděláním. Zároveň vyzval své stoupence,
aby se voleb na protest neúčastnili. Volby
byly následně poznamenány velmi nízkou
volební účastí dosahující 37 %.
Za vítěze voleb byla prohlášena dosavadní prezidentka Ellen Johnson Sirleaf.
Parlamentní volby
ve Španělsku
12
Velmi výrazná změna proběhla na konci listopadu ve Španělsku, kdy vládnoucí
socialisté (PSOE) po sedmi letech opouštějí vládu. Stalo se tak po vítězství konzervativní Strany lidové (Partido Popular,
PP) a jejího lídra Mariana Rajoye, kterému
se na třetí pokus povedlo vyhrát volby
a stát se premiérem.
Španělsko je členská země EU s největší
nezaměstnaností dosahující 22 %, která
postihuje zejména mladé obyvatele. Zároveň čelí dluhové krizi a z ní vyplývající
nedůvěře trhů. Hlavním tématem kampaně byla tudíž ekonomika, vytváření
pracovních míst, omezování veřejného
dluhu a další související věci.
PSOE nepomohlo ani oznámení současného premiéra Zapatera, že se voleb
již nebude účastnit. Hlavním lídrem PSOE
byl dlouholetý politik, bývalý ministr školství a naposledy vnitra Alfredo Pérez
Rubalcaba. Po sečtení všech okrsků bylo
jasné, že novým premiérem bude Mariano Rajoy a jeho Partido Popular získá absolutní většinu křesel v dolní sněmovně.
Mariano Rajoy tak navazuje na José María Aznara, který premiérský post opustil
po teroristických útocích na příměstské
vlaky v Madridu a následných prohraných
volbách v roce 2004.
V prvním povolebním projevu varoval
Mariano Rajoy před přílišným optimismem. Oznámil, že zemi čekají těžké časy
a spousta práce pro Španělsko a jeho
obyvatele.
Parlamentní volby
na Novém Zélandu
Konzervativní National Party (Národní
strana) s Johnem Keyem v čele vstupovala
do předvolební kampaně a následně do
voleb v úplně jiné pozici než lidovci ve
Španělsku. John Key stál od roku 2008
v čele novozélandské vlády a svůj mandát
se rozhodl obhajovat.
Nový Zéland s 4,2 miliony obyvateli je
součástí britského Commonwealthu, v jeho čele tudíž formálně stojí britská královna Alžběta II. v zemi zastupována generálním guvernérem. Právě generální
guvernér jmenuje předsedu a místopředsedu vlády dle výsledků voleb. Parlament
má v současnosti 122 členů.
Ačkoli nebyl Nový Zéland světovou
hospodářskou krizí výrazněji zasažen,
hlavním tématem voleb byla stejně jako
v ostatních státech ekonomika. Součástí
voleb bylo i referendum o změně volebního systému.
Výsledky voleb potvrdily posílení Národní strany, která získala téměř 48 %
a 60 mandátů. Druhá Labour Party (socialisté) si pohoršila a musí se spokojit se
ziskem 27 % a 34 mandáty. Nyní se dá
očekávat koaliční vyjednávání s dosavadními členy koalice – stranou United Future, Act a se stranou Maorů.
Parlamentní volby v Maroku
Jednou ze severoafrických zemí, kterou
postihlo tzv. arabské jaro, bylo Maroko.
Po protestech slíbil král Mohammed VI.
změnit ústavu s cílem přesunutí některých
pravomocí na vládu. Po této změně se
25. listopadu konaly parlamentní volby.
Král je dle nové ústavy nucen jmenovat
lídra vítězné strany za premiéra.
Volební účast byla poměrně nízká
(45 %). Volby vyhrála islámská strana
PJD (Strana práva a rozvoje) se ziskem
107 mandátů z 395. Druhou skončila
centristická Istiqlal Party (60 mandátů)
a třetí monarchistická National Rally of
Independents (52). Nově jmenovaný premiér Abdelilah Benkirane nyní vyjednává
o sestavení koaliční vlády.
autor je vedoucí zahraniční sekce ODS
KOMENTÁŘ
2012: Ekonomická jistota nejistoty
David Havlíček
vropský ekonomický stroj se
pomalu zastavuje. Zhoršující
se ekonomické prognózy potvrzují vyhlídky, které nemůžeme nazvat optimistickými. Stejně tak
Evropská komise předpokládá pro příští rok hospodářský růst Unie pouze
0,5 procenta. Pro českou ekonomiku
jen o málo lepších 0,7 procenta.
Současné ekonomické ochlazení tak
bývá připodobňováno k roku 2008.
Tehdy na začátku podzimu pád Lehman Brothers spustil, nebo spíše
urychlil, přelití finanční krize do reálné
ekonomiky. Banky přestaly půjčovat
firmám, firmy přestaly investovat, lidé
přestali spotřebovávat a jedině státy se
snažily dolívat do ekonomického stroje
trochu paliva.
To je ale zásadní rozdíl oproti dnešku. Dnes není na začátku finanční sektor, ale nezodpovědné vlády. Pokud
připustíme, že vládní stimuly mají pozitivní efekt na ekonomiku v recesi,
pak to platí jen, pokud je jinak země
finančně stabilní a dostatečně velká.
U malých otevřených ekonomik nemají
tyto stimuly – v podobě zvyšování výdajů nebo snižování daní – příliš smyslu. Vládní kroky pak vedou často pouze k růstu importu, a tedy prohloubení
deficitu platební bilance. Jinými slovy,
český daňový poplatník pošle v podstatě dotaci například čínskému exportérovi.
E
Ohrožení finančního sektoru
To je ale ještě ta lepší varianta.
V horší variantě to stát se stimuly přežene, a ohrozí tak finanční stabilitu země. Neboli dluhy přerostou kritickou
mez. A to se stalo právě nyní. Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko
(neboli země PIIGS) jsou toho jasnou
ukázkou. Problémy těchto zemí začaly
zpětně ovlivňovat finanční sektor, protože velké evropské banky mají ve
svých bilancích větší než malé množství dluhopisů těchto států. Gard je tedy oproti roku 2008 obrácený – tehdy
finanční sektor ovlivnil veřejný, nyní je
tomu naopak.
Jenže banky zprostředkovávají krevní oběh ekonomiky. Pomoc ostatních
zemí v Unii je tedy v podstatě defibri-
lací evropských bank. Zpočátku pod
zástěrkou pomoci jednotlivým státům,
nyní se již otevřeně mluví o kapitálových injekcích bankám. Dostáváme se
tedy o krok dále – veřejný sektor ovlivnil finanční sektor a ten teď opět ovlivňuje veřejný. Z krize PIIGS se tak stala
krize EEG („Everyone except Germany“ – všech kromě Německa).
Varianty řešení situace
Nyní existují prakticky 4 scénáře, jak
vzniklé problémy řešit. První varianta
je takzvaně „nulová“ – tedy nedělat
prakticky nic. To si může dovolit několik málo států, které mají relativně
v pořádku veřejné finance a nehrozí
jim žádné šoky do finančního sektoru
či reálné ekonomiky. Mezi takovými
zeměmi je například Česká republika.
Pokud opravdu nedojde na krizové
scénáře, tak je pro nás lepší nedělat
prudké pohyby a zachovat stabilní
podnikatelské prostředí.
Na evropské úrovni tomu je ale přesně opačně. Trend zhoršování dluhové
krize je v podstatě nastaven výnosy
italských a španělských dluhopisů. A ty
se pohybují již nyní na hranici udržitelnosti. Trhy (investoři), ale i ekonomiky (firmy a spotřebitelé) očekávají nějaké razantní kroky. Nejistota je
luxus, který si nyní nemůže Evropa
dovolit. Nejistota podlamuje ochotu
investovat i spotřebovávat.
Nejistota totiž není riziko, u kterého
známe pravděpodobnosti vývoje. Podnikatelé i občané jsou zvyklí zacházet
s rizikem. Firmy si dokáží spočítat návratnost investice do nového podniku
v různě rizikových variantách. Stejně
tak se lidé rozhodují mezi investicí do
akcií nebo do termínovaného vkladu
tím, že porovnávají výnos a riziko. Pokud je ale vývoj nejistý, tak se nerozhodují optimálně, nebo se raději nerozhodují vůbec.
Druhá varianta vývoje, podle mého
názoru nejlepší, je koordinované úsilí
o reformy. Když pomineme Řecko,
které se již nevyhne odpisu většiny svého dluhu, tak u ostatních států je tato
varianta možná. Pokud by zejména
noví premiéři Itálie a Španělska představili skutečně ambiciózní reformní
program, tak by se trhy dokázaly zklidnit. Míra ambicióznosti přitom musí
odpovídat době jejich odkladu. Jinými
slovy, jejich ambice musí být mnohem
větší než malé. Nestačí udělat pouze
parametrické změny. Svým občanům
musí sdělit, že Evropa si už nemůže
dovolit být sociálně nejštědřejším regionem světa.
Třetí variantou je nakročení k federalizaci Evropské unie. Dluhy problémových států budou germanizovány,
stejně jako další atributy suverénních zemí. Cestou k této variantě jsou
například společné eurodluhopisy nebo evropská daň z finančních transakcí. Ekonomicky má tato varianta
smysl, ale politicky by se jednalo
o jednu z nejzásadnějších změn v historii kontinentu. Osobně si nemyslím,
že je to v současné době vůbec politicky průchozí. Jednotlivé státy mají
příliš odlišností – historii, kulturu, jazyk a další.
Poslední možností je rozpad eurozóny. Tím není myšlen odchod Řecka
z eurozóny, protože to by bylo pouze
drobnou úpravou stávajícího stavu.
Rozpad eurozóny znamená přechod
členských států k národním měnám,
nebo spíše přechod k „nordickému
euru“ čili elitnímu klubu rozpočtově
odpovědných a konkurenceschopných
zemí propojených s Německem. Tato
varianta je nicméně stejně pravděpodobná jako varianta federalizace EU.
Evropští politici již investovali do projektu „velkého eura“ příliš mnoho politického kapitálu.
O tom, která varianta se nakonec
uskuteční, se bohužel bude ve velké
míře rozhodovat o nás bez nás. Na domácí úrovni se tedy musíme zaměřit
zejména na domácí úkoly – zvyšovat
konkurenceschopnost naší země, odstraňovat byrokratické překážky, zefektivnit fungování státu a podporovat
inovativní přístupy v podnikání. Pak
z jakékoliv možné varianty vystoupí
Česká republika silnější. ■
autor je vedoucí oddělení
ekonomických analýz
Úřadu vlády ČR
a tajemník NERV
13
ZAHRANIČÍ
Konference Aliance evropských
konzervativců a reformistů (AECR)
Za ODS se konference zúčastnil předseda Aliance Jan Zahradil,
místopředseda ODS Alexandr Vondra, předseda klubu ODS v EP
Miroslav Ouzký a předseda senátního výboru pro EU Luděk
Sefzig. První den konference byl otevřen i nečlenským stranám,
kdy se podařilo přilákat řadu stran, které se o AECR stále intenzivněji zajímají. Hlavním tématem konference byla současná
finanční krize EU a její dopady.
Hlavními řečníky byli ministr zahraničních věcí Velké Británie
William Hague a ministr obrany ČR Alexandr Vondra, který se ve
svém příspěvku věnoval bezpečnostním aspektům finanční krize.
Přijetí islandské Nezávislé strany
Ve dnech 11.–12. listopadu se v Londýně konala historicky první konference Aliance evropských konzervativců a reformistů. Konference se dle stanov koná
pravidelně každé tři roky a toto zasedání bylo prvním
po založení této významné organizace sdružující podobně smýšlející strany z Evropy.
Během druhého dne konference, který byl otevřen pouze
členským stranám, byla jednomyslně za dalšího člena AECR přijata islandská Independence Party, která je největší středopravou
politickou stranou na Islandu. Členstvím takto významné politické strany, která je zároveň členem Mezinárodní demokratické
unie (IDU), dochází k dalšímu posílení AECR. ■ –jak–
„AECR je uznána a částečně financována Evropským
parlamentem. Názory vyjádřené v tomto článku nemusí být v souladu s názory Evropského parlamentu.“
Petr Nečas zvolen místopředsedou IDU
demokratů v Mezinárodní demokratické unii. Je to také projev důvěry zahraničních partnerů v ODS jako stabilní
a programově ukotvenou konzervativní
stranu,“ komentoval předseda ODS
Petr Nečas výsledek volby. ■ –jak–
Únorové zasedání IDU v Praze
14
Předseda ODS a premiér ČR Petr
Nečas byl zvolen místopředsedou
Mezinárodní demokratické unie
(IDU). Stalo se tak na setkání předsedů stran této významné organizace sdružující středopravé strany
z celého světa, které se uskutečnilo
v Londýně 11. listopadu.
Petr Nečas tak navázal na bývalé
předsedy ODS Václava Klause a Mirka
Topolánka, kteří tento významný post
v minulosti rovněž zastávali. Podpora,
kterou ODS při volbě dostala, ukazuje
na renomé, které má ODS v zahraničí.
„Své zvolení považuji za ocenění dlouhodobé aktivity občanských
Mezinárodní demokratická unie je
sdružením více než 80 konzervativních, křesťanskodemokratických
a dalších stran sdílejících stejné politické přesvědčení. Byla založena
v roce 1983 v Londýně Margaret Thatcherovou, Helmutem Kohlem, Jacquesem Chiracem a dalšími předními evropskými a světovými politiky. IDU je platformou,
která členským stranám umožňuje
výměnu názorů na politická témata a organizační záležitosti stran
a zároveň podporuje prosazování
demokracie a středopravé politiky
po celém světě.
VÝROČÍ
100 let od dobytí jižního pólu
Mnozí Češi si možná v souvislosti
se světovými vynálezy, objevy a průkopnickými zeměpisnými výpravami
včetně prvních stop na jižním nebo
severním pólu vybaví v první řadě
bájného českého velikána Járu Cimrmana. Ale ve vší úctě k této imaginární postavě je třeba si připomínat
i skutečné osobnosti, které za objevy rozšiřující naše poznání světa stojí. Patří k nim i Roald Amundsen.
14. prosince uplyne 100. výročí od
okamžiku, kdy v roce 1911 jako první
člověk vstoupil na jižní pól. Jak ale
bylo v jeho životě zvykem, nic se neobešlo bez složitostí a komplikací.
Vstoupil do dějin jako světově proslulý
norský polární badatel. Méně se ví o tom,
jak si s jeho příběhem zahrávaly karty osudu a jakou životní cestou si prošel.
Jeho rodina sice patřila k významným
majitelům lodí a lodním kapitánům, ale
jeho matka, se již v počátcích výchovy
svého čtvrtého syna zařekla, že alespoň
on by se měl od této riskantní profese
držet stranou a vysnila si pro něj roli lékaře. Dlouho to vypadalo, že se jí tento
záměr splní. Ale zemřela, když mu bylo
jednadvacet let. A co do té doby tak poslušný synek neudělal? Vrhl se na dráhu
námořníka a polárního badatele.
Začínal takzvaně od píky. Nejprve se
plavil jako kormidelník a od roku 1898
se začal podílet na řadě polárních výprav.
V těchto aktivitách se mu stal velkým
vzorem norský rodák Fridtjov Nansen,
který probádal Grónsko. Osobně se s ním
Amundsen sblížil během rozsáhlé cesty
na lodi Belgica, kde sloužil jako první důstojník.
Další inspirací bylo zmizení a marné
pátrání po takzvané Franklinově expedici.
Pravděpodobněprávě ta Amundsena přivedla k téměř posedlé vášni pátrat a zachraňovat kolegy, které postihla nějaká
katastrofa. Například byl mezi prvními,
kdo později začali se záchranou ztracené
posádky Umberta Nobila.
Studium, vlastní expedice
a okouzlení létáním
Jakkoli je zřejmé, že ochota a schopnost podstupovat i „veleriskantní“ akce,
cílevědomost a instinkt pro nebezpečné
taje divoké a neprobádané přírody byly
velkou Amundsenovou devízou, patřil
zároveň k lidem, kteří dbali i na racionální východiska a snažili se získat i patřičné teoretické zázemí. Příkladem může
být jeho studium mořeplavectví v Hamburku. Ale ani během studia ho neopouštěly sny o dalších výpravách a hlavně vlastní expedici. Záhy ji uskutečnil,
ovšem svým specificky odvážným způsobem, ze kterého by se jeho starostlivé
matce jistě ježily vlasy na hlavě. V rámci
svých nepříliš hojných finančních prostředků koupil starou plachetnici s názvem Gjøa, na níž v roce 1903 vyplul se
svou posádkou z Osla do severoamerické Antarktidy, kde mapoval systém
arktických průlivů. Podstatné je, že zvolil náročnou, takzvanou severozápadní
cestu plnou ker, o níž po staletí mnozí
námořníci snili, ale do té doby ji nikdo
nezvládl. Amundsen zpátky domů přivezl množství průlomových poznatků.
Část se týkala magnetismu země včetně
určení přesné polohy magnetického
severního pólu, neméně přínosné byly
etnografické materiály o tamní populaci
Eskymáků.
Za zmínku také stojí, že dobrodružná
povaha vedla Roalda Amundsena k využívání kdejakých nových objevů a cestovatelských prostředků, takže podnikl
řadu expedic na vzducholodích, hydroplánech a letadlech. Vidět a zkoumat
arktickou přírodu i z ptačí perspektivy se
mu stalo posedlostí, ačkoli tím sebe
i ostatní členy posádek vystavoval nemalému nebezpečí – vzácností nebyly
poruchy vyvíjejících se strojů, nouzová
přistání na ledě a mezi smrtícími krami
daleko od civilizace.
Dobytí jižního pólu, posléze
tragická smrt
Právě tím proslul Amundsen nejvýznamněji, i když ani tato akce se neobešla
bez nečekaných zvratů. Dobytí jižního pólu totiž bylo cílem konkurenčního badatele Roberta Scotta, který v roce 1911
oficiálně svůj cíl oznámil a posléze vyrazil.
Amundsen v této souvislosti nejprve působil gentlemansky, jako by kolegovi nechtěl konkurovat a vydal se k severnímu
pólu. O to větší pak bylo pro veřejnost,
ostatní badatele a hlavně samotné členy
expedice překvapení, když se během cesty dozvěděli, že skutečným cílem je rovněž jižní pól. S sebou vzal Amundsen čtyři
dobrodruhy, čtvery sáně a 52 psů a zvolil
o poznání méně bezpečnou cestu než
Scott, která spočívala v přechodu ledovce
Heibergu a následného horského pásma.
Přesto dorazil na jižní pól jako první. Vše
se zdařilo. Každopádně když Robert Scott
a jeho zcela vyčerpaná expedice dorazila
k jižnímu pólu, našli tam slavnostně vztyčenou norskou vlajku.
Výsledkem celé akce sice byla sláva pro
Amundsena, ale neobešlo se to i bez kritických hlasů hlavně proto, že během výpravy nechával utrácet valnou většinu
psů, kteří pak sloužili jako potrava pro ty
zbývající.
Nicméně následovaly další úspěšné
cesty. Osudná se Amundsenovi stala až
výprava v roce 1928, jejímž cílem bylo
najít a zachránit ztracenou expedici kolegy a přítele Umberta Nobila. Došlo
k havárii, kterou slavný cestovatel nepřežil. Nobila s posádkou později našla živého jiná expedice.
–red–
15
Proměny a sláva pražského hlavního nádraží,
vzácného secesního skvostu
Hlavní nádraží je největší českou
secesní památkou, byť původní projekt byl čistě novorenesanční. Nejen
samo nádraží během své 140leté
historie prošlo změnami, zaznamenalo mimořádné architektonické počiny, ale do jeho podoby se promítal
i celkový rozvoj města. Nemluvě
o významných tuzemských i zahraničních osobnostech, které ho obdivovaly. Zkrátka nemluvíme o nějakém, s prominutím zaplivaném,
nádraží, jakých mnozí z nás znají
spoustu, ale o významné kulturní
památce. Slavnostně bylo otevřeno
14. prosince 1871.
16
Zahájení provozu vstoupilo do dějin
pod názvem Dráhy císaře Františka Josefa, jehož jméno zůstává dodnes
s nádražím spojováno, i když v období
nacistické okupace a potom v dobách
socialismu byly pochopitelně tendence
ho navždy potlačit. Ale k tomu se dostaneme, začněme od počátku. V roce
1871 odtud vyrážely (a sem dojížděly)
vlaky pouze směrem na Benešov, Tábor
a Vídeň. Záhy se ale začalo nádraží rozrůstat, nejprve splynutím se vznikajícími
dalšími trasami a pražskými nádražími.
Konkrétně se jednalo například o směr
na sever, protože byla dokončena Turnovsko-kralupsko-pražská dráha a vzápětí Česká západní dráha a Severozápadní dráha.
Na výstavbě se podíleli
uznávaní umělci
Původní budova byla dílem renomovaných architektů Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia v novorenesančním slohu.
Dnes z těchto základů nic nezbylo – nádraží kapacitně nestačilo, byla nutná modernizace, na níž se ale opět podepsali
významní tvůrci. Nejvíce je nádraží dodnes spjato se jménem jednoho z předních architektů 1. poloviny 20. století Josefem Fantou. Méně už se ví o jeho
dalších rozmanitých aktivitách, které rovněž stojí za zmínku. Navrhoval například
Hlávkovu kolej, budovu ministerstva obchodu a průmyslu a mnoho dalších. Jeho
věhlas se ovšem netýkal pouze čisté
architektury. Kromě například četných
úprav kostelů po celé zemi se věnoval
také navrhování nábytku, dále předložil
třeba návrh roucha pro arcibiskupa a mezi
zajímavosti patří také jeho projekt skříněk
na korunovační klenoty. Není divu, že svůj
všestranný um a nápaditost pak vložil i do
koncepce hlavního nádraží, kde zejména
proslulá Fantova kavárna dodnes patří
k celonárodním architektonickým skvostům. Do svého díla tu rovněž včlenil vlastenecké aspekty i respekt k rozvoji a modernizaci železničních drah. Dodnes tu
mimo jiné stojí sochy symbolizující česká
města a jejich znaky podle toho, kudy se
tehdy železnice ubírala.
I když později prošlo nádraží dobou
úpadku, kdy bylo ve všeobecném povědomí spojováno se špínou, nepořádkem, nepříliš důstojnou atmosférou a přítomností podivných existencí, původní
140. VÝROČÍ
projekt na důstojnosti v mnoha ohledech
stavěl a naštěstí úpravy poslední doby ji
alespoň do značné míry navrátily. Již od
svého vzniku tu měly významné návštěvy
k dispozici vládní salonky, kde byl po
ukončení 1. světové války po návratu
z Ameriky hoštěn prezident T. G. Masaryk a později takové celebrity jako třeba
Thomas Alva Edison či pařížský architekt
Le Corbusier, jehož jméno zná každý, kdo
se kdy seznámil se základy moderní architektury. Velkou atraktivitu měla mimo
jiné návštěva Charlieho Chaplina, kterou
světoznámý komik navíc osvěžil tím, že
tu představitelům města věnoval svoji pověstnou filmovou buřinku a neméně pověstné sešmajdané boty.
Nicméně dlužno dodat, že nešlo
o úmyslně vyzdvihované snobské prostředí pro celebrity – svá místa, útočiště
a možnosti odpočinku včetně občerstvení
tu měli i prostí lidé, kteří dojížděli za prací.
V souvislosti s těmito reminiscencemi
vyznívá o to děsivěji, že když se v dobách normalizace schylovalo k dalším
přestavbám a úpravám hodných socialistických úspěchů, jednou z vážně míněných variant bylo strhnout většinu původního objektu a nahradit ho jakýmsi
účelovým dělnickým patvarem. Naštěstí
se našlo dost odvážlivců, kteří takové
zhůvěřilosti vyhlásili nekompromisní boj.
Nejenže zvítězili nad akutním nátlakem,
ale jako ochranu i do budoucna prosadili pro cenné dílo ve středu české metropole statut národní kulturní památky.
Hlavní nádraží nese jméno
i prezidenta USA Wilsona
Název Praha hlavní nádraží platil oficiálně od 15. února 1940 a potom od
ledna 1953. V roce 1990 se opět vrátil
jaho jakýsi „dovětek“ – ve výsledku sice
máme pražské hlavní nádraží, to je ale
zároveň nositelem čestného titulu „nádraží prezidenta Wilsona“.
Ovšem, jak jsme zmínili již v úvodu, jak
bolševikům, tak předtím nacistickým okupantům jména těchto dvou noblesních
Češi, kdybychom si i s takovou situací
neuměli svým leckdy švejkovským stylem poradit. Takže výsledek byl veskrze
šalamounský, zkrátka vlk se nažral a koza zůstala celá: Hlavní nádraží zůstalo
hlavním nádražím, zároveň byl velkoryse odkýván doplněk „nádraží prezidenta Wilsona“.
Hlavní nádraží se nejen modernizovalo, ale také rozrůstalo i svojí plochou.
Dnes dokonce zasahuje do několika městských částí:
• Kolejiště a Fantova odbavovací budova leží na Vinohradech v Praze 2.
• Nová odbavovací budova je na území Nového Města, tedy v Praze 1.
• Severní část nádraží zasahuje na Žižkov, tedy na Prahu 3.
• Součástí nádraží se již v roce 1876 staly Vrchlického sady, dodnes nedílná součást
celé scenérie. Původně byly rozsáhlejší – o část svého území přišly v roce 1974,
kdy bylo na hlavní nádraží zavedeno metro a vznikla nová odbavovací hala,
nad níž nyní vede Severojižní magistrála.
pánů nebyla příliš pochuti. Mimochodem
to byli právě Němci, kdo přišli s dnes nejrozšířenějším názvem hlavní nádraží.
Návrat ke spojitosti s prezidentem
Wilsonem se dostal se vší vážností do
hry až po revoluci v roce 1989. Tato
záležitost měla, jak už to u všeho, do
čeho zasahuje byrokracie, svůj poněkud
absurdní podtext: Nejprve to vypadalo
na mimořádnou událost, která se dokonce měla odehrát během návštěvy tehdejšího amerického prezidenta
George Bushe. Záhy se ale ukázalo, že
ani přítomnost šéfa světové velmoci nic
nezmůže s českými zvyklostmi, předpisy, obstrukcemi. Zkrátka zpětné přejmenování vyžadovalo nejen náročnou trnitou cestu od schválení po schválení
a od razítka k razítku, ale zjistilo se, že
i finančně to nebude za hubičku. Ale
na druhé straně bychom nebyli typičtí
Postupné rozrůstání
a dnešní podoba
Velký rozmach zaznamenalo hlavní
(Wilsonovo) nádraží po 2. světové válce.
Postupně přibývaly nové tunely, které
dnes považujeme za samozřejmost, nová spojení.
Zcela novodobá rekonstrukce se datuje od roku 2006 a potrvá až do příštího roku. Tuto novodobou přestavbu
dostala na starost podle výsledku výběrového řízení italská společnost, která
má v této oblasti prestižní postavení.
Takže jsme svědky úpravy nástupišť,
informačních systémů, zdokonalování
a zvětšování rozsahu služeb, vznikají tu
stále nové obchody a místa, kde se člověk může cítit jako respektovaný klient,
a nechybějí tu ani značkové prodejny
s luxusním zbožím.
–red–
17
ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
Radecký: Čech s praporem mocnářství
Matěj Trávníček
Proti Napoleonovi
Pomník Josefa Václava Radeckého na náměstí Maršála
Radeckého (dnešní Malostranské náměstí)
Jeden z celosvětově nejznámějších
Čechů. Vojenský génius 19. století.
Šampion třetí epochy hrdinů důstojně navazující odkazů prince Evžena,
generála Laudona či arcivévody Karla. Jeden ze strůjců Napoleonova pádu. A hlavně zachránce monarchie
v těžkých hodinách roku 1848. Jak
to, že dnes není součástí našeho národního Pantheonu velikánů?
Ale pěkně popořádku
18
Radecký se narodil 2. listopadu 1766
na zámku Třebnici jako toužebně očekávaný syn a dědic hraběte Petra Eusebia, příslušníka starého českého šlechtického rodu. Z křestních jmen Jan, Josef,
Václav, Antonín, František a Karel se nejpoužívanějšími staly Josef Václav. Matka
zemřela Radeckému nedlouho po jeho
narození. Otec skonal, když byl ve věku
10 let. Od svých 6 let však Radecký žil
u svého dědečka v Praze, který ale zemřel dříve, než Radecký stihl dosáhnout
věku 15 let. Novým poručníkem se stal
Radeckému strýc z otcovy strany, který
dokázal promrhat rodinný majetek včetně dědictví mladého hraběte.
Od mládí tíhl Radecký k armádě. Do
řad vojska byl však pro svůj menší vzrůst
Radeckého skutky v koaličních válkách s revoluční a posléze napoleonskou Francií mu vysloužily rychlý služební postup. Měl i značné štěstí, několikrát
pod ním padl kůň, přičemž jednou v důsledku přímého zásahu dělovou koulí.
V roce 1809 byl Radecký po neúspěchu
císařských vojsk v bitvě u Wagramu jmenován náčelníkem rakouského generálního štábu. Ve své funkci se soustředil
na zachování bojeschopnosti armády
mocnářství v těžkých časech po prohrané válce s Francií. Jím prosazovaná
reorganizace armády však narážela na
odpor zejména vysokých důstojníků.
Radecký neschopen prosadit zcela své
představy v roce 1812 rezignoval.
Již o rok později si jej však vybral za
náčelníka svého štábu nově jmenovaný
vrchní velitel spojeneckých armád kníže
Karel Filip Schwarzenberg. Na Radeckého
bedrech spočinula největší tíha tažení
i proto, že kníže Schwarzenberg byl
nucen trávit většinu času vyjednáváním
o dalším postupu s korunovanými hlavami a politiky protinapoleonské koalice.
Radecký se tak stal hlavním autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska.
Do boje se zapojilo v součtu na půl milionu mužů a přesvědčivé vítězství koalice
předznamenalo Napoleonův pád.
V následných letech Radecký sloužil
u různých posádek, v letech 1829 až
1831 působil například ve funkci velitele
olomoucké pevnosti, aby se následně stal
velitelem rakouské armády v severní Itálii.
V roce 1836 jej císař Ferdinand povýšil
na polního maršála. Největší Radeckého
zkouška však měla teprve přijít.
výjimkou. Svou šanci vycítil sardinský
král Karel Albert, který zatoužil pod
vlajkou italského sjednocení uchvátit
pod svou vládu rakouské državy. Radecký se úspěšně stáhl z revolucí zachváceného Milána do čtverce tvořeného pevnostmi Mantova, Legnano,
Peschiera a Verona.
Obratně manévroval a znemožnil
početnějším oddílům sardinských získat strategickou výhodu. Morálka Italů
postupně upadala a Radecký se dočkal
i tolik potřebných posil. V následném
tažení, přestože disponoval „jen“ přibližně 55 tis. muži oproti 75 tis. nepřítele, nejprve rozdrtil sardinské síly
u Custozy a vítězství završil v následujícím roce navzdory opětovné přesile
nepřítele u Novary.
Radecký tak pomohl monarchii přečkat revoluční rok 1848, zachoval ji italské panství a pozvedl národní sebevědomí. Právě oslavou záchrany monarchie
v Itálii je slavný Radeckého pochod složený na vojevůdcovu počest Richardem
Straussem starším. Stařičký maršál –
v době italského tažení překonal Radecký
již 83 let věku – byl jmenován v roce
1850 generálním guvernérem Lombardsko-benátského království, kteroužto
funkci vykonával do roku 1856. Zemřel
o dva roky později ve věku 92 let v Miláně. V armádě strávil 72 let a sloužil
pěti císařům.
Symbol zapomenuté doby
Italské tažení
Radecký je dnes vnímán jako symbol
doby. Jako zosobnění posledních dnů
slávy podunajské monarchie. To, co
dnes, s dějinným odstupem více než 150
let, vypadá jako činy posledního praporečníka slávy mocnářství, bylo ve své
době vnímáno jako příslib budoucích vítězství impéria. Jak napsal na adresu
Radeckého básník Franz Grillparzer:
„Smýšlení doby zahladí doba; co ale veškeré doby vyhlásily velikým, tím žádná
doba neotřese.“ Letošních 245 let od
Radeckého narození je dobrou příležitostí dokázat, že se Grillparzer nemýlil.
Žádný národ totiž není dostatečně veliký,
aby si mohl dovolit ignorovat své hrdiny.
Požár revoluce zachvátil roku 1848
celou Evropu a severní Itálie nebyla
autor je člen politické sekce HK ODS
(text je redakčně krácen)
Foto: Wikimedia.Commons
a údajnou tělesnou slabost přijat až na
třetí pokus. V roce 1784 nastoupil jako
kadet ke kyrysníkům bez nároku na plat.
Radeckého hvězda v armádě rychle stoupala, projevoval se jako schopný a odvážný
voják i velitel. V průběhu rakousko-osmanské války z let 1788 až 1790 si jej pro jeho
schopnosti vybral za svého pobočníka legendární generalissimus Laudon.
TRADICE
Vánoční tradice – zakořeněné zvyky
procházejí novodobými obměnami
Vánoce se staly jedním z nejvyznávanějších svátků v celém civilizovaném světě, ba dokonce se staly respektovanými i v zemích s jinou kulturou a jiným náboženstvím. Mají totiž spojitost a podobnost s jinými civilizacemi.
Křesťané sice nejsou v celosvětovém měřítku určující doktrínou, nicméně Vánoce, nebo přinejmenším některé
jejich symboly, se staly akceptovanou a leckdy i sdílenou součástí vzájemného respektu. Například řada muslimů,
kteří si i v evropských zemích udržují vlastní náboženské tradice, se nebrání – často kvůli svým dětem – kupovat
si v prosinci dárky, zapálit svíčku, dopřát si vánočního cukroví. Zkrátka je řada symbolů Vánoc, které sbližují,
a Vánoce zůstávají každopádně tradicí, jejíž symboly se už po staletí přenášejí z generace na generaci.
tromek, betlém, leckdy dokonce
návštěva kostela na půlnoční mši
nebo během vánočního období
nemusí být projevem hluboké
křesťanské víry – tyto zvyky sdílejí i lidé,
kteří se distancují od katolictví i evangelictví, jsou součástí života i zatvrzelých
ateistů (ateismus rozhodně nespočívá
v tom, že by v dané rodině nebyl nastrojený stromeček, natož aby scházela slavnostní večeře a cukroví).
S
Betlémy
Betlémy se staly symbolickým ztvárněním událostí Ježíšova narození, připomenutím místa, kde se narodil, a okolností, které jeho příchod provázely.
I když existují zmínky o založení tradice betlémů Svatým Františkem z Assisi v italské Umbrii roku 1223, jistější
počátky betlémů nacházíme až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby lidé chodili do kostela,
přistavovali k jeslím oděné figury v životní velikosti. Různě je přeskupovali
podle každého dne z legendy o narození Ježíše Krista – od Zvěstování Panny
Marie přes narození až po příchod Tří
králů. První takový betlém v zemích na
sever od Alp byl postaven roku 1562
v Praze a česká města jej rychle začala
napodobovat.
Z církevního prostředí se pak dostával
počátkem 18. století do prostředí světského, pak do měšťanského a koncem
18. století i do prostředí lidového, přestože (nebo protože) je osvícenský císař
Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Venkované si začali stavět vlastní
jesličky, ve kterých se objevovali kromě
tradičních biblických postav (Ježíšek,
Marie, Josef, vůl, pastýři se stády a tři
mudrci) i další postavy z jejich okolí.
Betlémy se zhotovovaly z nejrozmanitějších materiálů – ze dřeva, keramiky,
kukuřičného šustí, těsta, vosku, sádry,
byly i ručně malované na deskách dřeva
či na papíru a od poloviny 19. století
také tištěné. Ty největší vyřezávané betlémy zabraly skoro celou světnici, kde
stály od počátku adventu až do Hromnic. Tento symbol Vánoc však časem nahradily vánoční stromky.
Vánoční stromeček
Podle jednoho z legendárních vyprávění byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století
vyslán do Burgundska,
aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Kolumbán tedy 24. prosince
zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali
o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, k nimž pak mohl Kolumbán pronést kázání o narození malého Ježíška v dalekém městě Betlémě.
To bychom mohli považovat za počátky
vánočního stromečku.
Další zmínka pochází z roku 1570
z brémské kroniky, kdy stál pro děti
ozdobený stromeček v cechovní budově.
Pak se začal šířit po německých zemích
a počátkem 19. století se dostal i do zemí českých. Režisér Stavovského divadla
Jan K. Liebich, bavorský rodák, ho v Praze poprvé vystrojil ve své vile jako překvapení pro hosty roku 1812. A lidé si
tento zvyk oblíbili. Roku 1843 již bylo
nakupování vánočního stromku bráno
za běžnou věc, lidé jej nazývali Kristovým strůmkem. Zdobený stromeček se
v 60. letech 19. století ujal i na českém
venkově, koncem 19. století i na zbytku
Moravy a vytlačil ze světnic betlémy.
Až do poloviny 20. století se zdobily
především nádherné jedle – dnes je však
pro svou vzácnost nahradily levnější voňavé smrčky a málo opadavé borovice.
Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět
rozsvícené vánoční stromky i na veřejných prostranstvích, čehož u nás poprvé
využila Plzeň roku 1925.
Symbolické svíčky
Lidé zdobili své stromky různě. Především se je ale snažili
osvětlit, jelikož plamen o Vánocích symbolizuje příchod
světla (a to ve smyslu příchodu
křesťanského Mesiáše nebo
pohanského slunovratu). První svíčky se objevily na stromcích bohatých rodin na počátku 18. století, rozšíření však přinesl až vynález parafínu
19
TRADICE
roku 1830, který způsobil výrazné
zlevnění svíček. Koncem 19. století se
čeští skláři proslavili v cizině ozdobičkami skleněnými, objevily se také první
prskavky, elektrické svíčky či lamety
nastříhané z cínové fólie, později se
začaly používat i napodobeniny sněhu.
Nejspíše ryze českým zvykem je zdobení čokoládovými figurkami.
Vánoční jmelí
20
Stálezelené jmelí roste
vysoko v korunách zejména listnatých stromů
(hrušní, jabloní i javorů)
a jeho plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci
se podobají perlám. Lidem přišlo velmi tajemné, a tak mělo
i kouzelné účinky: Ochraňovalo před
ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy
a také přinášelo štěstí (stejně jako čtyřlístek či podkova) – ovšem přinášelo
ho jen tomu, kdo jej dostal darem od
někoho jiného.
Čím více bílých bobulek na větvičce,
tím větší štěstí v novém roce. Jmelí prý
také díky svým lepivým bobulím dokázalo svázat dvě osoby opačného pohlaví. V Anglii jmelí pojali za vánoční
symbol – a tento zvyk odtamtud přišel
i k nám.
Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí
stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do
malých keříků a přeměnil se v rostlinu
zahrnující lidi kolem sebe dobrem.
A stejně jako věřící jsou částečně živi
z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze
živin jiných stromů.
Jmelí není na svém hostiteli zcela závislé – jelikož živiny si fotosyntézou vytvářet umí, potřebuje od něj pouze
vodu a minerály. Je to rostlina téměř
nezničitelná, umírá až se svým hostitelem, takže třeba na cedrech můžeme najít jmelí staré i čtyři století. Jmelí
má přes tisíc odrůd a není snadné ho
v přírodě nalézt.
Rozmnožuje se za pomoci ptáků,
kteří roznášejí jeho bobule, z nichž po
zakořenění vyrazí listy. Odrůdy s drobnějšími bobulemi rostou i na jehličnatých stromech. Je to také rostlina, která
má prokázané léčivé účinky. Už dávné
bylinkářky a kořenářky věděly, že snižuje krevní tlak a rozšiřuje cévy, což je
u řady nemocí nenahraditelná pomoc.
Koledy
Žáci začali v kostelech předvádět scénky o narození Ježíše
Krista v jeslích chléva
poblíž města Betléma. Hry se pak ale
kvůli četným satirám přesunuly na náměstí a ještě později s nimi žáci obcházeli domy – proto museli hry hodně
zkracovat až zůstala jen řada scén s texty a písněmi. A odtud tedy pocházejí lidové koledy, jak je známe z českých zemí 19. stol.
Adventní věnec
Počátky tradice strojení věnce sahají do první poloviny 19. století,
kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann
Heinrich Wichlern nad
dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu
zapálenou svíci. Do pokladničky pod
věncem mohli lidé házet peníze pro děti
na Vánoce. Tento zvyk se pak rozšířil do
dalších krajů Německa a v 30. letech
i za německé hranice. Zelené adventní
věnce se začaly vyrábět i z větviček jehličnatých stromů.
Dnes se na něj místo 24 svíček pro
každý adventní den připevňují 4 veliké
svíce pro každý adventní týden, přičemž
adventní čas začíná čtvrtou nedělí před
Vánocemi. Každou neděli se zapaluje
o svíci více – Slunce narůstá a světla tím
přibývá. Svíce na věnci jsou totiž symbolem Slunce – života, naděje, tepla, vitality a světla v temnotách. V křesťanství
plamen svíček symbolizuje Krista jako
světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená
věčný život přislíbený věřícím od Ježíše
Krista a kruh jednotu společenství lidí
a Boha.
Adventní kalendář
Také počátky adventního kalendáře
můžeme hledat v 19. století. Jeho první
druhy pocházejí z protestantských míst.
Náboženské rodiny kreslily v prosinci
každý den křídou čárku až do Štědrého
dne. První známý ručně vyrobený adventní kalendář je z roku 1851. Jinak
také ve věřících rodinách věsili v prosinci
na zeď 24 malých obrázků – jeden na
každý den až do Štědrého dne.
První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem
(1881–1974) z Maulbronnu. Když byl
Gerhard ještě dítě, matka mu vyrobila
adventní kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence.
Později se stal Lang spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově,
ve které vyráběl malé barevné obrázky
přilepené na lepence v každém dni prosince. Toto byl první tištěný adventní
kalendář, ačkoli bez otevírajících okének, vydaný roku 1908. Byl pojmenován „Vánočním kalendářem“ nebo
„Mnichovským vánočním kalendářem“. A na počátku 20. století Lang
vydal první adventní kalendář s malými
otevíracími dvířky.
Stejně dobře začala v té době produkovat Tiskařská společnost Sankt Johannis náboženský adventní kalendář
s biblickými verši za okýnky namísto
obrázků.
Adventní kalendář se vydal na vítězoslavnou cestu po celém světě. Avšak
ve třicátých letech Lang zavřel svou společnost. Do té doby vyrobil kolem třiceti
různých designů kalendářů. Úspěch této
německé tradice přerušila druhá světová
válka. Lepenka totiž byla dávána na příděly a bylo zakázáno vyrábět kalendáře
s obrázky.
První tištěný kalendář po válce pak
byl vytisknut Richardem Sellmerem v roce 1946. Kalendáře se znovu zmocnily
téměř celé Evropy a každá země si vytvořila svou vlastní variantu. Kromě
Čech, bohužel.
Dárky
Na Štědrý den si lidé vždy
dávali dárky – tovaryšové
svým mistrům, hospodáři
své čeládce, příbuzní mezi
sebou, ale hlavně se dárečky dávaly dětem. Těm dříve nosil dárky sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den
– a to přičiněním protestantského reformátora M. Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až
na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí
udržují obě tradice.
Dárky měly původně symbolický význam, lidé věřili v magickou moc dárků.
Proto byly dárky mnohdy každý rok stejné. Děti a mladí lidé dostávali červená
jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost),
ořechy (moudrost a zralost) a sladké
perníky (radost a slast mládí). Mládenec
nebo panna dostávali obvykle nějakou
ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší
dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci
uschovala. V chudých rodinách se pak
darovala znovu a v těch majetnějších se
peníze rok co rok střádaly a před svatbou se použily na nějakou užitečnou
věc. Dospělí si nadělovali lahve s vínem,
sladkosti a kandované ovoce (sladký život), magickým dárkem byla purpurová
látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita,
dostatek lásky i rodinného tepla), vonná
mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho
krásných chvil).
Vánočka
Tradičním symbolem
českých Vánoc je vánočka. I ona má svou
zajímavou symboliku. Vánočka se správně plete z devíti pruhů a každý z nich
má svůj význam. Ve spodu jsou čtyři
pruhy, které připomínají čtyři živly: slunce nebo oheň, vodu, zemi a vzduch.
Prostřední tři spletené pruhy symbolizovaly to lidské v člověku – rozum, vůli
a cit. Dva spletené pruhy navrchu znamenají to, co člověka vede nejvýš – vědění a lásku. Měly by být na koncích
podhrnuty pod celou vánočku tak, aby
směřovaly do čtyř světových stran.
Purpura
Purpura patřila neoddělitelně do staročeských Vánoc. Podle některých zdrojů pochází pálení purpury ze starého
keltského zvyku, kdy Keltové o slavnostech zimního slunovratu pálili na otevřeném ohni voňavé jehličí. Purpura je
směs kadidla a vonných rozdrcených
dřev, které po zapálení voní.
Zlaté prasátko
Pokud vydržíte během Štědrého večera
o hladu, uvidíte zlaté prasátko. A proč
zrovna zlaté prasátko? Malé selátko bylo pro naše předky symbolem návratu
slunce a bylo nově se rodícímu slunci
také zasvěceno. Takové prasátko znamenalo pro naše předky učiněné požehnání, bylo zrodem nového života na
Zemi, předzvěstí dobré úrody, zdraví,
štěstí a plodnosti.
Pokud dáme někomu zlaté prasátko,
znamená to, že obdarovávané osobě
přejeme pevné zdraví, životodárnou sílu,
energii a také štěstí.
–red–
Vánoční pranostiky
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.
Zelené Vánoce, bílé Velikonoce.
Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati.
Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok nato běží.
Prosinec se sněhem na pěšině, žito je v každé vysočině.
Studený prosinec – brzké jaro.
Kateřina (25.11.) na blátě, Vánoce na ledě.
Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí.
Svítí-li na Štědrý den od deváté hodiny jasně slunce, bude krásné počasí na žně obilné,
senné i otavové.
Je-li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný.
Na Štědrý večer hvězdičky – ponesou vajíčka slepičky.
Jestliže večer před Narozením Páně jasno jest, bez větru a deště, a ráno slunce jasné
vychází, bude úrodný rok na víno.
Je-li na Štědrý den vítr, bude úroda malá.
Padá-li na Štědrý den večer v noci sníh, urodí se mnoho chmele.
Padá-li na Štědrý den v noci sníh, urodí se hojně vína.
Když čas před Vánoci až do Tří králů mlhavý a tmavý jest, následují na to nemoci.
Když Vánoce obílí stromy sněhem, tak je posype jaro květem.
Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.
Jsou-li vrby o Vánocích plny rampouchů, bývají o Velikonocích plny kočiček.
Jestli vítr o Vánocích věje, jest v hojnosti dobrá naděje.
Na Boží hod vánoční vítr od západu přinese mor, od východu válku, od půlnoci hlad,
od poledne dobrý rok.
Připadne-li Boží narození na čtvrtek, bude rok velmi úrodný, jenom vína bude prostředně.
V pátek Božího narození – tuhá zima bez prodlení.
Je-li Božího narození v sobotu, bude málo ovoce, ale vydaří se žito.
V neděli Božího narození – teplá zima bez prodlení.
Chodí-li Kateřina po ledě, chodí svatý Štěpán po blátě.
Když je Barborka ucouraná, chodí svatý Štěpán po ledě.
Svítí-li na koledu v noci měsíc, bude ve stodole hojně obilí.
Svítí-li na den svatého Štěpána slunce, bude drahé ovoce.
Na svatého Štěpána když vítr prudce zavěje, víno před zkázou jistou se chvěje.
Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří.
28. prosinec, svátek Mláďátek (označení dětí, které podle evangelního vyprávění
nechal v Betlémě zavraždit král Héródés Veliký po narození Ježíšově)
• Na Mláďátka když prší, osýpají se děti.
• Prší-li na Mláďátka, budou děti mříti.
• Když se na Mláďátka chumelí ráno, mrou toho roku děti, když v poledne, mrou lidé
středních let, a když večer, mrou starci.
• Je-li na Mláďátka mlha na Lysé hoře, kobzole (brambory) se neurodí a mladí lidé
budou mřít.
31. prosinec
• Na Silvestra-li větry a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti.
• Když na Silvestra ráno sluní, v noci prudký vítr zavěje, není na vína hrubé naděje.
21
KOŘENY KŘESŤANSTVÍ
Kde to všechno začalo
O vánočních svátcích toho bylo
napsáno již mnoho, přesto není na
škodu si je opět připomenout a podívat se na ně alespoň trochu z jiného světla. Jak všichni dobře víme,
vánoční svátky jsou oslavou narození Ježíše Nazaretského. Proroka
a mesiáše, který stál u zrodu křesťanství, dnešního nejrozšířenějšího
náboženství. Ke křesťanství se v současnosti hlásí více než dvě miliardy
lidí po celém světě. Od svého zrodu
před více než dvěma tisíci lety se
křesťanství stalo jedním ze základních kamenů euroatlantické civilizace. Jeho kořeny leží v oblasti starověké Palestiny, konkrétně v někdejší
provincii Římské říše v Judsku a Samaří. Připomeňme si proto společně
tuto událost a podívejme se blíže na
nejvýznamnější místa křesťanství
v tomto regionu – Nazaret, Betlém
a Jeruzalém, spojená s narozením,
životem a smrtí Ježíše Krista.
22
Prvním významným místem, o kterém
si povíme něco blíže, je Nazaret. Podle
jedné z částí novozákonních spisů pocházel z města Nazaretu tesař Josef a jeho
manželka Marie, které archanděl Gabriel
zvěstoval, že porodí Syna Božího Ježíše
Krista. Nazaret měl být později také místem, ve kterém Ježíš prožil své dětství
a rané mládí. V té době byl Nazaret ma-
lým provinčním městečkem bez většího
významu. Naopak v současné době se
jedná o správní středisko jedné ze šesti
administrativních oblastí Izraele, a to Severní oblasti (historický region Dolní Galilea). Počet obyvatel Nazaretu se pohybuje
okolo sedmdesáti tisíc, většinu z toho
tvoří izraelští Arabové. Nalezneme zde
hned několik historických pamětihodností
a poutních míst, která jsou současně
i křesťanskými poutními místy. Mezi ta
hlavní patří místních dvacet tři kostelů
a klášterů. Nejvýznačnějším z nich je
bazilika Zvěstování stojící na místě, kde
archanděl Gabriel sdělil Panně Marii, že
porodí Ježíše. Dále se zde nachází řeckokatolický kostel stojící na místě bývalé židovské synagogy, v níž se Ježíš modlil, či
Kána Galilejská, tj. místo prvního zázraku,
kde Ježíš při svatební hostině proměnil
vodu ve víno, když víno zajištěné ženichem došlo. Dnešní Nazaret je rozvinutým moderním městem a zároveň jedním
z nejvýznamnějších center izraelských
Arabů, v němž naleznete kromě křivolakých uliček starého města, arabského trhu a mnoha dalších památek také na dvě
desítky „high-tech“ firem, které mu přisoudily přezdívku místního arabského „Silicon Valley“. Pro zajímavost ještě zmiňme, že v blízkosti města leží také biblická
hora Tábor.
Datum narození Ježíše Nazaretského
nelze s přesností určit, přesto se často ja-
Jakub Čermák
ko rok jeho narození uvádí čtvrtý rok před
naším letopočtem. Podobně ani místo této události nelze jednoznačně historicky
doložit, avšak z biblických textů víme, že
jako místo jeho narození se traduje město
Betlém. Betlém ovšem není rodištěm
pouze Ježíše Krista, nýbrž také izraelského
krále Davida, po němž je Betlém nazýván
městem Davidovým. K svátkům vánočním a k narození Ježíše se úzce váže nám
všem dobře známý příběh o Betlémské
hvězdě, jež přivedla k novorozenému
Ježíšovi tři mudrce (krále) z východu –
Kašpara, Melichara a Baltazara, kteří mu
přinesli dary v podobě zlata, kadidla
a myrhy. Dalším celosvětově známým
křesťanským zvykem, který má své kořeny
právě v Betlémě je i tradiční zpodobnění
scény narození Ježíše Krista v jesličkách
v podobě tzv. betlémů. Tuto krásnou tradici založil a předal svým následovníkům
svatý František z Assisi již v roce 1223.
Dnešní Betlém se nachází na území palestinské samosprávy na Západním břehu
Jordánu a je jeho hlavním kulturním a turistickým centrem. Nejvýznačnější památkou starého města je bazilika Zrození Páně, kde se pořádají každoroční vánoční
oslavy. Ve městě žije třicet tisíc obyvatel,
dnes již většinou muslimského původu.
Křesťané tvoří již pouze třetinu jeho obyvatel a jejich počet se vzhledem ke špatné
ekonomické a bezpečnostní situaci stále
snižuje. Po násilných střetech a zhoršení
situace v roce 2002 došlo k výraznému
útlumu turistického ruchu. Přesto palestinská samospráva usiluje o zařazení Betléma na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO, což se jí po
říjnovém vstupu do této organizace může
bezesporu podařit. Zároveň to však způsobilo nemalé pozdvižení v mezinárodních vztazích, zejména pak v USA, Kanadě a Izraeli.
Plamínek věčného světla
V souvislosti s Betlémem bych rád připomněl ještě jednu vánoční tradici, a to
tradici Betlémského světla. Jeho historie
se začala psát v průběhu jedenáctého
století, kdy papež Urban II. vyzval evropské rytíře k osvobození křesťanských svatých měst Jeruzaléma a Betléma od jejich
tehdejších muslimských vládců. Evropští rytíři, kteří se vydali na výpravu do
Svaté země, začali být nazýváni „křižáky“
podle svého oděvu, na nějž si malovali
symbol křesťanství – červený kříž. Podle
legendy jeden z křižáků před svým odjezdem na výpravu přísahal, že pokud
přežije, doveze do svého rodného města
nazpět plamínek z věčného světla, které
hoří v betlémské bazilice Zrození Páně,
která je považována za jeden z nejstarších křesťanských svatostánků. Pod bazilikou Zrození Páně lze spatřit Grotto,
tj. místo, kde stříbrné hvězdy označují
domnělé místo narození Ježíše Krista. Ale
zpět k legendě, po několika letech se
rytíř údajně skutečně vrátil domů do Evropy a přinesl s sebou první světlo z Betléma. Tím založil novodobou tradici
Betlémského světla, jež byla obnovena
v roce 1986 v Rakousku jako poděkování
těm, kteří nějakým způsobem přispěli či
pomohli postiženým dětem.
Evropský unikát
V neposlední řadě má město Betlém
také spojitost s Českou republikou, konkrétně s malým královéhradeckým městečkem Třebechovice pod Orebem. Toto
městečko se stalo světově proslulým zejména díky svému Třebechovickému muzeu betlémů. Třebechovické muzeum
betlémů je unikátním odborným pracovištěm specializujícím se na dokumentaci
statických a mechanických betlémů. Muzeum založil v roce 1926 třebechovický
rodák Vilém Koleš, který získával exponáty pro nové muzeum darem od spoluobčanů. V průběhu dvacátého století se
muzeum stalo ojedinělým nejen v České
republice, ale i v celé Evropě. V současné
době spravuje muzeum městské sbírky
a sbírkový fond betlémů, jenž čítá více
než 300 betlémů zhotovených z nejrůznějších materiálů a pocházejících z různorodých oblastí. Nejcennějším exponátem muzea je Proboštův mechanický
betlém, který je zároveň jediným betlémem v České republice prohlášeným za
národní kulturní památku. Muzeum se
v současné době rekonstruuje a pro veřejnost bude opět zpřístupněno v polovině roku 2013.
Město tří náboženství
Po krátké odbočce do České republiky
se vraťme zpět do Izraele. Posledním z výše zmíněných význačných křesťanských
poutních míst, spojených s narozením Ježíše Krista a s vánočními svátky, je Jeruzalém. Izraelci považují Jeruzalém za své
hlavní město již od dob krále Davida,
avšak jeho historie sahá ještě hlouběji –
až do čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, a řadí se tak mezi jedno z nejstarších souvisle osídlených míst na světě.
Postupem času prošel Jeruzalém rukama
biblických Kenaanců, Izraelitů, Babyloňanů, Makedonců, Egypťanů, Římanů, Byzantinců, Muslimů, křižáků, Turků, Britů,
až se opět ve dvacátém století vrátil do
rukou židovského národa, který byl nucen
hned od počátku hájit své právo na jeho
vlastnictví v několika válkách proti okolním arabským státům. Nakonec byl Jeruzalém 7. listopadu 1949 prohlášen za
hlavní město Izraele jeho prvním premiérem Davidem Ben Gurionem. Jeruzalém
měl v té době podobný osud rozděleného
města jako Berlín či hlavní město Kypru
Nikósie, neboť byl rozdělen mezi židovské
a arabské etnikum. Po další izraelsko-arabské válce, tzv. šestidenní, se v roce
1967 dostal celý Jeruzalém pod kontrolu
Izraele, který anektoval jeho východní
část. Dodnes tento krok budí vášně na
obou stranách konfliktu. Současný Jeruzalém čítá více než tři čtvrtě miliónu
obyvatel a je tak největším izraelským
městem. Zároveň je také kulturním a duchovním centrem celého židovského
národa a státu. Rozkládá se na kopcích
Judských hor nedaleko Mrtvého moře,
přičemž je ze severu, jihu a východu ohraničen palestinským autonomním
územím. Předchozí výčet národů, které
město ovládaly, jasně ukazuje, kolik různorodých vlivů a náboženství utvářelo toto jedinečné místo. Není tedy náhoda, že
Jeruzalém je právem součástí světového
kulturního dědictví UNESCO.
Administrativně se Jeruzalém dělí do
tří historických částí: centrálního Starého
města, Západního Jeruzaléma a Východního Jeruzaléma. Jeho nejznámější částí
je Chrámová hora, na níž nalezneme
Skalní dóm a mešitu al-Aksá. Jedná se
o muslimské svatyně, díky nimž je Jeruzalém pro muslimy třetím nejvýznačnějším poutním místem hned po městech
Mekce a Medíně v Saudské Arábii. Dále
zde nalezneme Zeď nářků, což je pozůstatek původního židovského jeruzalémského chrámu, který je zase nejposvátnějším místem judaismu. V přilehlém
okolí Chrámové hory nalezneme křesťanskou čtvrť, která společně s arménskou, muslimskou a židovskou čtvrtí tvoří
Staré město a historické centrum Jeruzaléma, nejvýznamnějšího města tří zjevených náboženství (křesťanství, judaismu a islámu). Srdcem křesťanské čtvrti
je bazilika Božího hrobu ležící na místě,
kde byl podle Nového zákona ukřižován,
pohřben a vstal z mrtvých Ježíš Kristus.
Místo jeho hrobu je také jinak označováno jako Golgota či Kalvárie, tj. místo,
kam si Ježíš nesl svůj kříž a na němž byl
Římany umučen. Dnes drží klíče k bazilice doslova v rukou prominentní palestinská muslimská rodina. Dveře od baziliky Božího hrobu se otvírají každé ráno
v sedm hodin a opět se zavírají v osm.
Tento ceremoniál se odehrává za přítomnosti duchovních řecké ortodoxní a arménské církve a kněze římskokatolické
církve. Zástupci těchto církví, ale i dalších
křesťanských církví (např. koptské, etiopské a syrské atd.) mají stejná práva při
užívání této baziliky. Tato práva, tzv. „statu quo“, byla ustanovena za nadvlády
osmanských Turků před více než 200 lety.
Dohoda vymezuje individuální části uvnitř
baziliky pro jednotlivé křesťanské církve.
Neustálé střídání duchovních a věřících
křesťanských církví vytváří v bazilice trvalý
koloběh liturgických obřadů a modliteb.
Bazilika Božího hrobu je v celém křesťanském světě považována za nejvýznamnější poutní místo. V samotném Jeruzalémě nalezneme mnoho dalších
význačných a zajímavých pamětihodností, které se vážou k některému ze tří zjevených náboženství, avšak jejich popsání
by vydalo na celou samostatnou knihu.
Všechna zmíněná města a pamětihodnosti jsou jedinečnými architektonickými,
historickými a kulturními místy, která si jistě zaslouží naši pozornost. Zároveň jsou
to však místa, která jsou spojena s křesťanskými hodnotami a tradicemi, které
formovaly, a doufejme, že i nadále budou
formovat chod naší civilizace. Právě proto
bychom neměli zapomínat na skutečný
význam Vánoc. ■
autor je analytik
politické sekce ODS
23
VÁNOČNÍ TIPY
Kde najdete něco zajímavého?
Michala Komrsková
Kosmetický set Diamonds
Naoko, Kare Design, Slovart
I kosmetický set do koupelny může být skvělým dárkem, pokud
jeho výběru věnujete patřičnou pozornost. Glamour styl celého
setu pyšnícího se hrdým názvem Diamonds je tvořen hrou miniaturních zrcadel vyskládaných do dokonalé mozaiky, která pohádkově odráží paprsky světla. Čtyřdílný set, který rozzáří každou
koupelnu, tvoří tácek, dávkovač na tekuté mýdlo a box na papírové kapesníčky.
prodává Kare Design
Ars Sacra
Kniha umění
Mimořádná kniha mimořádného
formátu 288 x 438 milimetrů na
neuvěřitelných 800 stranách a více
než 1000 fotografií dokumentuje
dějiny křesťanského umění. Od pozdní římské a byzantské říše přes
středověk až po dobu současnou
vysvětlují přední světoví odborníci
kontext umění, architektury, malířství i uměleckých řemesel.
vydává Slovart
Nerezový fondue set SAGAFORM
24
Set na oblíbené fondue je klasikou, která rozhodně
potěší každého gurmána. Set pro šest osob pochází ze
švédské designérské dílny Sagaform, který pracuje výhradně se zdravotně nezávadnými a ekologicky zpracovanými materiály.
prodává Naoko
Váza Belly Purple 24
Hliněná, ručně tvarovaná váza Belly Purple je osázena
kameny a zdobena smaltem ve čtyřech odstínech.
Ty jsou voleny tak, aby daly vyniknout květinám
v kterékoli roční době. Slušet bude bílým liliím stejně
jako žlutým tulipánům.
prodává Kare Design
Mísa na ovoce FRUIT LOOP
Mísa na ovoce od britsko-švýcarských designérů Black + Bloom
nabízí svěží a lehounký design, který bude vypadat skvěle
v moderní sklochromové kuchyni stejně jako v kontrastu na
klasickém dřevěném stole. Je vyrobena ze silných, horkem ohýbaných ocelových vláken a v prodeji je v rozměrech 14 x 26
centimetrů.
prodává Naoko
autorka je spolupracovnicí redakce
KULTURA
Kam za kulturou v prosinci?
Michala Komrsková
René Magritte, Albertina, Vídeň
do 26. února 2012
La Traviata,
Státní opera Praha
Kdo je tady ředitel?
Švandovo divadlo
29. prosince 2011
7. prosince 2011
Pokud budete po vánočním a před silvestrovským šílenstvím hledat něco, co
potěší vaši duši, zajděte si na La Traviatu
do Státní opery. Klasický kousek Giuseppe Verdiho je přesně tím, co spolehlivě
funguje. Příběh na motivy románu Alexandra Dumase Dáma s kaméliemi, jenž
vypráví o slavné kurtizáně Marii Duplessis
a pařížské společnosti 40. let 19. století, byl zpočátku silně skandalizován, odmítán
a haněn, dnes však působí spíše úsměvně, snad až romanticky. Jeden z největších
hitů domácího operního domu uvidíte ve vynikajícím a ceněném nastudování v režii
Arnauda Bernarda, který představí domácí i hostující hvězdy, kterými bezpochyby
jsou Marie Fajtová, Peter Berger, Miguelangelo Cavalcanti nebo Roman Vocel.
Jonas Kaufmann,
Obecní dům
8. ledna 2012
Přesně po roce se do Prahy vrací nejrespektovanější
tenorista současnosti, Jonas Kaufmann, který se po
loňském koncertě ve Smetanově síni dočkal čtyřnásobných ovací vstoje. Rodák z německého Mnichova během svého koncertu představí program, za který jej velebili například v newyorské Metropolitní opeře, londýnské Covent Garden, milánské La Scale nebo vídeňské
Státní opeře. Jonase Kaufmanna, držitele mnoha prestižních ocenění, doprovodí Symfonický orchestr hlavního města Prahy v čele s dirigentem Jochenem Riederem, a ač zkraje
ledna, rozhodně půjde o jeden z nejsilnějších zážitků roku 2012.
Michal Dlouhý, Kristýna Frejová, Robert Jašków nebo Petra Jungmanová
v divadelní hře bouřliváka Larse von
Triera Kdo je tady ředitel?, která je
oproti jeho filmům hlavně vynikající
komedií, to už je dobrý důvod pro
návštěvu Švandova divadla. Příběh
konverzačky, která dávno překonala
stovku vyprodaných repríz, vypráví
o Ravnovi, který je majitelem a zároveň ředitelem firmy, který všechna
nemilá rozhodnutí shazuje na neexistujícího ředitele. Po deseti letech
skrývání se rozhodne svou firmu prodat, a tím se připraví o možnost schovávat se za imaginárního otravu. Proto najde v týmu osobu, která mu
tuhle roli výtečně sehraje.
Foto: Albertina, Rudolfinum, Jonas Kaufmann, Švandovo divadlo, Státní opera Praha
Vídeňská výstavní síň Albertina nikdy nezklame. Letos v listopadu například
uvedla unikátní výstavu obrazů Reného Magritta, jednoho z nejproslulejších
a nejoblíbenějších výtvarníků 20. století. Výstava, kterou Albertina připravila
ve spolupráci s londýnskou Tate Gallery, kromě slavných děl představí i díla,
která pozornosti dosud unikala. Typický pohádkový rukopis svého autora
ovšem nezapře. Výstava nabízí na stovku obrazů, z nichž většina je zapůjčena
ze soukromých sbírek, její součástí jsou i filmy či fotografie, které Magrittův
život i umělecký styl dokreslují. Nezapomeňte navštívit obchod v přízemí Albertiny, můžete si tam k výstavě pořídit mimořádnou publikaci.
Tak pravil LaChapelle, Rudolfinum
Probuzený/Awakened
od 7. prosince 2011 do 26. února 2012
Asi bychom nenašli ikoničtějšího amerického fotografa, než je David LaChapelle. Fotografovy umělecké
začátky jsou spojeny s portrétováním osobností pro magazín Interview, jehož zakladatelem byl Andy
Warhol, v současné době snad nenajdeme významnějšího fotografa celebrit, mezi něž patří
Angelina Jolie, Madonna, Uma Thurman nebo David Beckham. Ač jsou jmenovaní portrétováni více
než hojně, jen na LaChapellových fotografiích máte pocit, že se jim skutečně díváte do duše.
Autorskou výstavu, kterou připravilo pražské Rudolfinum, přijede osobně otevřít sám David LaChapelle.
autorka je spolupracovnicí redakce
25
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Halifax A Mk.I sériového čísla L 9613 (NF-V), z něhož bylo v noci z 28. na 29. prosince 1941 vysazeno v nacisty okupovaných českých zemích sedm
parašutistů. Dva z nich měli za úkol provést atentát na Reinharda Heydricha...
Ani z nebe nepřichází svoboda zadarmo...
Jindřich Marek
Parašutisté na území obsazeném nacisty vedli nerovný zápas v podmínkách,
jež jiná vojenská jednotka neznala. Síť
gestapáckých policejních služeben a konfidentů, síť volavčích odbojových vábnic,
teror, strach, odmítání podpory obyvatelstvem – to šokovalo a sráželo často na
kolena i ty nejodvážnější vojáky.
Jak lze tento druh boje vlastně zařadit
do kódu vojenských řádů? Proti gigantu
moci a hrůzy stál parašutista – prostý
voják vlastenec, který neváhal nastupovat znovu a znovu do akcí, v nichž mu
nekynulo nic než maximální životnost
šesti měsíců. Tito stateční synové národa si přáli jedno – aby nebyli zapomenuti. Dejme jim, co jejich je!
A je to i v našem psychickém zájmu připomínat si hrdiny a mít je alespoň trochu
za vzor. Hrdina umírá jen jednou, zbabělec tisíckrát...
Cesta na poštovní známku
Kapitán britské vojenské zpravodajské
služby Francis Eduard Keary ze středoevropské sekce sabotážní a zpravodajské
organizace Special Operations Executive
(SOE) pozoroval 17. července 1941 z vlaku ubíhající krajinu skotské vysočiny,
když jej náhle vyrušil smích jednoho ze
spolucestujících a živý hovor v češtině,
do kterého se Keary se zájmem zaposlouchal, protože tento květnatý středo-
válečný výsadkář z operace SILICA
generál Rudolf Krzák (1914–2004)
26
V těchto dnech si můžeme připomenout již sedmdesát let, které uplynuly od
vysazení dvojice parašutistů z operace
ANTHROPOID, jejichž čin – atentát na Reinharda Heydricha – byl vojenskou operací proti jednomu z největších nacistických zločinců a také katů elit českého
národa. Byl to útok na lidskou bestii, která
chladnokrevně pomáhala nejen plánovat
smrt milionů Židů, ale zcela konkrétně
chystala i postupnou likvidaci českého národa. Odpusťme si proto dnes čecháčkovské mudrování, zda měl tento atentát
smysl a zda nestál příliš mnoho obětí,
a věnujme místo toho alespoň několik
drobných vzpomínek československým
válečným parašutistům. Zaslouží si to!
evropský jazyk dobře ovládal. Před válkou v Československu několik let žil a po
Mnichovu jej bylo možno dokonce zahlédnout i na pražském Hradě v době
odletu abdikujícího prezidenta dr. Edvarda Beneše do exilu.
Dnes má doprovodit prvních osm vybraných československých vojáků kamsi
do horoucích pekel skotské vysočiny, aby
se zde podrobili náročnému kursu útočného boje, který by je měl spolu s následujícím parašutistickým výcvikem prověřit,
zda jsou schopni plnit zpravodajské i sabotážní úkoly ve své okupované vlasti.
Keary se díval na osmičku mladých mužů, aniž by tušil, že z nich bude k akci
nakonec vybráno šest mužů a z nich se
čtyři konce války nedožijou. A už vůbec
nemůže tušit, že ten malý rozesmátý Slovák v uniformě rotmistra čs. armády se
stane ještě do konce války legendou jedné z nejkrvavějších kapitol českých dějin
a že jej proto na základě vládní objednávky zvěční ještě během války podle fotografie rytec londýnské firmy De Larue
na československou poštovní známku.
Ten muž se jmenuje Josef Gabčík...
Svatební sako
Reinhard Heydrich (1904–1942) – cíl
operace ANTHROPOID
Pan Leopold Musil se usmál a na stůl
svého holešovického bytu s pomocí své
milé a starostlivé manželky položil přede
mne jednoho slunečného dne roku 1987
několik starých fotografií: „Ano, tady je
nás všech osm účastníků prvního československého kursu útočného boje u skotského jezera Loch Morar. Vidíte, tady
70. VÝROČÍ
stojím v battledressu vedle Josefa Gabčíka, který má parádní důstojnické sako.
To mi po čase prodal za 5 liber a já se
v něm dokonce ženil!
Jeli jsme tam vlakem pod velením poručíka Lopauera. Já jsem z celé party měl
tehdy jako jediný za sebou již pět seskoků padákem v Ringway. U jezera Loch
Morar jsme prodělali velice náročný výcvik, při kterém nám nezbývala chvilička
volna. Bylo to tvrdé, ale my jsme měli
obrovskou kázeň. Bydleli jsme všichni pohromadě na farmě Camusdarrach. Jídlo
zde nebylo nijak valné a bylo ho poměrně málo, ani na skleničku whisky nezbýval čas. Prováděli jsme o hladu výšlapy
do kopců. Nikde jste široko daleko v této
divoké krajině nepotkali člověka. Klima
zde bylo drsnější a počasí na červenec
dost mizerné. Oblečení jsme měli často
zmáčené. To víte, Skotsko.
Cvičila tam tehdy jen naše osma, nikdo
jiný. Nálože bouchaly ze všech stran, cvičili
jsme hodně s výbušninami, lezli jsme „domů“ oknem. Co chvíli vám bouchla rozbuška pod zadkem. Cvičili jsme i u moře,
skákali do studené vody, běhali v písku,
skákali a sjížděli po zadku ze srázu apod.
Šest z nás bylo později skutečně vysazeno v okupované vlasti. Čtyři zahynuli –
Pavelka, Lukaštík, Zapletal a Gabčík. Přežili jsme jen my dva s Gemrotem, který
byl stejně jako já policistou. Byl vynikajícím
střelcem a své zkušenosti z takovýchto
kursů uplatnil po válce v policejní škole
při tvorbě obdobné střelnice s pohyblivými terči, jaké byly ve Skotsku. Objevil se
tehdy i ve filmovém týdeníku, jehož úryvek se občas objevuje v různých dokumentárních filmech.“
Ve Velké Británii si v letech 1941–1945
mohlo přišít na svůj battledress nášivku
bílého padáku se světlemodrými křidélky
na 450 československých vojáků. Vybraní
dobrovolníci se potom stali součástí programu Zvláštní skupiny D, v jehož rámci
bylo vysazeno do okupovaných českých
zemí 88 parašutistů. Další tři byli vysazeni
na Slovensku, dva do Jugoslávie, dva do
Francie a tři byli vysláni do Itálie. Při plnění
svých úkolů v týlu nepřítele položilo život
48 mužů. Dalších devět bylo zajato, ale
dožilo se konce války v německých lág-
Legenda britského letectva Ronald L. Hockey, který vysadil v prosinci 1941 u Nehvizd u Prahy
atentátníky na Heydricha, v roce 1991 při návštěvě krypty v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici
Před vysazením prošli parašutisté bojovým výcvikem ve skotských horách a parašutistickým
výcvikem na letišti Ringway u Manchesteru
funkcionáře. Na straně druhé prosazoval
politiku cukru a biče – především sociální
výhody pro české dělníky, protože byl přesvědčen, že když se jim dá „nažrat“, budou ochotně vyrábět pro nacisty tanky,
děla a letadla. Proto se také mohl již za
pár týdnů v Rastenburgu pochlubit Hitlerovi, že „čeští dělníci přijali likvidaci spiklenců klidně. Pro ně je nejdůležitější, že
mají práci a chléb. Obecné jsou jen stížnosti o malém přídělu tuků...“
Své aktivity však tehdy Heydrich neomezoval jen na protektorát, v lednu
1942 předsedal konferenci ve Wannsee,
na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyvražďovacích táborech smrti. Československá
vojenská zpravodajská služba v Londýně
začala již 3. října 1941 plánovat na tohoto
rech a věznicích. Šanci na přežití měli
v podstatě hlavně ti, kteří byli vysazeni,
podobně jako Leopold Musil, až v poslední vlně na přelomu let 1944–1945.
Z 27 parašutistů, kteří byli vysazeni před
atentátem na Heydricha jich válku přežilo
pouze pět, z toho dva (Čurda a Gerik)
protože se rozhodli pro cestu zrady...
Kdo zastaví smrtihlava?
Reinhard Heydrich se stal zastupujícím říšským protektorem pro protektorát Čechy a Morava 27. září 1941,
usadil se na zámku v Panenských Břežanech asi 20 kilometrů severně od Prahy
a ihned rozpoutal teror proti českým elitám. Začal v rámci vyhlášeného stanného
práva popravovat české generály, politiky,
univerzitní profesory, umělce, sokolské
Leopold Musil se ženil v Gabčíkově saku...
➤
27
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Post scriptum po česku
V českých zemích však panuje snad již
od nepaměti zlozvyk nevážit si příliš vlastních hrdinů. To se samozřejmě nevyhnulo
ani těm, kteří byli nějakým způsobem
spojeni s atentátem na Heydricha. Někteří
se museli napít z kalichu hořkosti, podanému z vlastních řad, již za války...
Velitel československé zpravodajské
služby v Londýně plukovník František Moravec byl zajímavá, ale také rozporuplná
osobnost. Na straně jedné se sám například zřetelně bál bombardování, na straně druhé občas neoplýval přílišnou taktností ke svým podřízeným. Štábnímu
Dnes se často a rádo žvaní o občanské společnosti.
Naši hrdinové v ní však před válkou žili – v Sokole,
Junáku, ochotnických divadelních souborech, hasičských
jednotách, vzdělávacích spolcích apod. (sokolský průkaz
parašutisty Josefa Cikána z operace GLUCINIUM)
28
nacistického zločince útok. První vize, že
atentát bude proveden k československému státnímu svátku 28. října, však byla
nereálná. Jeden z vybraných parašutistů
(Karel Svoboda) se zranil a musel být nahrazen Janem Kubišem, Londýn v té době navíc ztratil radiospojení s domácím
odbojem, špatné počasí nad Evropou
zhatilo dva lety s parašutisty, a tak se vše
zdrželo a k samotnému atentátu došlo
až 27. května 1942 – shodou okolností
v den, kdy se v ruském Buzuluku pokoušel
československé vojáky z jednotky pro východní frontu ovlivnit svým levicovým populismem jistý předválečný komunistický
poslanec jménem Klement Gottwald...
Atentát vyvolal zběsilou reakci nacistů
a bohužel již záhy celý svět v hrůze vyslovoval jméno malé české vísky LIDICE. Nacistické soudy poslaly na smrt 1585 českých vlastenců. Ohlas atentátu a nacistické
represe s ním spojené však přinesly i své
velké pozitivní politické výsledky. 5. srpna
1942 pod jejich vlivem vláda Velké Británie
konečně oduznala ostudnou mnichovskou
dohodu. O necelé dva měsíce později –
29. září 1942 – francouzský Národní výbor
generála Charlese de Gaulla potvrdil mnichovskou dohodu neplatnou od samotného počátku. Ukázalo se, že svoboda nepřijde nikdy z nebe zadarmo. Přinést ji
„seshora“ mohou jen zcela konkrétní letci
a parašutisté a za cenu velkých obětí.
Poslední žijící parašutista – brigádní generál
v. v. Jaroslav Klemeš z operace PLATINUM
na snímku z roku 1945 krátce po skončení
Pražského povstání, kde obsluhoval jedinou
radiostanici povstalců
kapitánovi generálního štábu Jaroslavu
Šustrovi, který absolvoval v Anglii parašutistický výcvik a osobně doprovázel na
palubách letounů do vlasti první parašutisty a sdílel s nimi riziko přeletu, koncem
roku 1941 řekl: „Myslíte si, že je to nějaké
hrdinství? Sedíte v letadle a čekáte, zda
se poserete, nebo ne – to je toho.“
Zatrpklý Šustr, kterému mimochodem
nacisté v době heydrichiády vyvraždili rodinu, později odešel ze Zvláštní skupiny
D, která připravovala výsadky do okupovaného Československa, a válku skončil
v Číně ve štábu generála Čankajška jako
československý a vojenský atašé.
To však byl jen drobný projev neúcty
nadřízeného k podřízenému. To nejhorší
přišlo až po válce – zběsilá mstivost komunistů vůči našim letcům, parašutistům
i všem vlastencům, kteří nehodlali holdovat leninskému náboženství. Záminkou
k útokům proti nim se stal i atentát na
Heydricha. V tomto směru se u nás leccos
nezměnilo ani dnes, protože z úst komunistů, sudetoněmeckých politikářů, některých postmodernistických historiků,
kavárenských intelektuálů i čecháčkovské
lůzy z restaurací IV. cenové skupiny můžeme stále slýchat na adresu historie našeho odboje názory, při kterých zůstává
soudnému člověku rozum stát. Malověrnost a přízemní sobectví jsou opět v módě jako v dobách pomnichovské „druhé
republiky“ či v letech nástupu husákovské
normalizace v 70. letech. Na pokřik obklíčených parašutistů v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje: „Slyší-te, my se
nevzdáme, my jsme Češi…“, si dnes již
vzpomene málokdo a ještě méně lidí by
dokázal zmobilizovat k větší nesobecké
společenské aktivitě...
autor je historik a publicista
Důstojným symbolem hrdinství našich válečných parašutistů se stal 18. června 1942 sedmihodinový boj do posledního náboje sedmi z nich s přesilou 400 nacistických vojáků v pražském
pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici
VÁNOCE
Tradice štědrovečerní večeře
V popisu tradic je třeba odlišit
Vánoce ve městě a na venkově.
Platí přitom, že čím blíže přírodě,
tím více pohanských zvyků. Jejich
podstatou bylo magické propojení
starého a nového zemědělského
cyklu jako symbolu návaznosti života. V domácnosti se obřadně
uchovával poslední snop z letní
úrody, případně se z něj vyráběly
pletence ze stébel pro zdar příští
žně, které se zachovaly v podobě
slaměných vánočních ozdob.
Selská vánoční tabule
30
Vánoce a zejména Štědrý den našich
předků byly spojeny se zvláštní tabulí
a zvyky kolem jídla. I přes postní omezení se štědrost posvátného večera
projevovala v bohatém a pestrém jídelníčku, jehož skladba byla rozmanitá
a odrážela krajové zvláštnosti. Selské
štědrovečerní menu se vždy skládalo
z devíti jídel, neboť devítka byla považována za magické číslo. Ne všichni tento počet chodů dodržovali, ale jisté je,
že se na Štědrý večer muselo objevit na
stole vše, co se v hospodářství urodilo.
Na Moravě bývaly prvním chodem
oplatky s medem (někdy s česnekem,
šípky či jinými plody, s různými bylinami). Potom se podávala zasmažená polévka s houbami. Česká slavnostní večeře začínala hubníkem, z něhož dostal
každý kousek jako předkrm. Při jeho
pečení prý domácnost získá neopakovatelnou atmosféru a vůni. Byly v něm
povařené rozkrájené houby, jako koření česnek, cibule, majoránka a trocha
pepře. K tomu přimícháte rozmočenou
housku, dvě tři vejce a hmotu nalijete
do vymazaného pekáče. Hubníkem se
člověk zasytil a pak následovala čočková polévka.
Oblíbeným vánočním jídlem v Čechách byl černý kuba z trhaných krupek. Kromě toho v něm byly houby,
hlavně modráky, aby byl náležitě černý,
a česnek. Nezapomínalo se na proso,
čočku a hrách. Ty již svým vzhledem
připomínaly hojnost peněz a zajišťovaly
dobrou úrodu luštěnin, kvůli níž musel
rolník sníst před večeří lžíci hrachu.
Vařila se polévka s dlouhými nudlemi, aby mělo žito dlouhé klasy. Nechyběly moučné pokrmy (vařené i pečené)
a samozřejmě ovoce – sušené, rozvařené (muzika) i čerstvé. Ryba se objevuje
pouze v rybnikářských krajích, zatímco
krkonošské hospodyňky spíš kleply ušáka, aby rodina dostala kus masa. Jiným
oblíbeným krajovým jídlem byly drobné
buchtičky zvané kutélky nebo též peciválky. Když se nesly na štědrovečerní
stůl, spařily se mlékem a polily medem,
který byl dalším důležitým prostředkem
k udržení pevného kořínku. Jako nápoj
nechybělo červené víno, symbol krve
obětovaného Krista. Na Boží hod, který
již nebyl postním dnem, se jedla zvěřina
či drůbež.
Samozřejmě i příprava a požívání pokrmů o Štědrém večeru mělo obřadní
charakter. Nejlépe to dokládá nezbytná
přítomnost chleba či vánočního pečiva
(zejména vánočky – štědrovky, štědrovice). I když ležely celý večer na stole
a nikdo je nekrájel, nesměly tam chybět. Chléb a pečivo je „boží dar“, symbol těla Kristova. Vánočky pak svým
tvarem upomínaly na malého Ježíška
zabaleného v povijanu. Peklo se jich
obvykle podle počtu členů rodiny, obdarována byla i čeládka.
Vánočka má prastarý rodokmen. Už
v 15. století Petr Chelčický píše, že lidé
propadají obžerství a během adventu
si přilepšují tím, že nejedí nic jiného
než kynuté pletené pečivo caltu, což
je středověká předchůdkyně dnešní
vánočky. Potom ji ustanovili jen jako
vánoční pečivo, začalo se mu říkat húska a teprve v 19. století vznikla naše
vánočka.
Na štědrovečerním stole nesměly
chybět kmín a česnek, což jsou typické
pohanské ingredience. Především česnek zahání zlé mocnosti, které v době
slunovratu, tmy a zimy číhají na každém kroku.
Měšťanská hostina
Ryby byste na vánočních stolech našich předků většinou hledali marně.
Teprve v 19. století je začali jíst bohatí
měšťané na Štědrý večer jako zvláštnost, nejprve pečené, později smažené.
Na štědrovečerní tabuli se dostává kapr
a minci pod talířem či ubrusem coby
symbol bohatství nahrazuje šupina.
S vlivy měšťanské kultury se měnila i skladba štědrovečerních pokrmů.
Prosazují se ryby, rybí polévka, kapr načerno, kapr nebo štika namodro či
úhoř pečený na másle. Součástí večeře
mohli být i šneci, ústřice a mušle. Následoval jablkový závin, amolety s tvarohem, lívance, vánoční cukroví a samozřejmě vánočka a ovoce. Pilo se
pivo, likéry, punč a víno, tedy alespoň
v majetnějších rodinách.
Koncem 19. století již dobyl kapr
české vánoční stoly docela. Ovšem nikoli kapr smažený s bramborovým salátem, jak ho známe dnes, nýbrž kapr
vařený načerno. S omáčkou ze strouhaného perníku, černého piva a –
s knedlíkem.
Až počátkem minulého století začal
u nás ovládat vánoční stoly kapr smažený, což s nelibostí nesli pamětníci
kapra načerno. Ovšem pro počestné
pražské hospodyňky byla smažená ryba jednodušší a hlavně rychlejší na přípravu. Když se milovník tradic Ignát
Herrmann vyptával pražských paní
a dívek, proč upustily od jeho oblíbeného vánočního jídla, vymlouvaly se
prý: „Prosím vás, když sní muž dva
talíře rybí polévky, potom dvanáct hlemýžďů a po těch dva kousky smaženého kapra – no a potom kousek jablkového závinu, kam by dal černou
rybu?“
–Laj–
Co jíme o Vánočních
svátcích dnes?
Aktuální průzkumy potvrzují, že v českých kuchyních
vévodí Štědrému dni tradiční kapr. Připravuje ho
79 procent dotázaných,
bramborový salát k němu
přidá 65 procent lidí.
Téměř třetina Čechů doplňuje slavnostní štědrovečerní tabuli rybí polévkou.
Pracné vánoční cukroví
pečou hospodyňky v polovině domácností.