Jan Patočka 1934

Posměch
Friedrich Nietzsche, 1983
(Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
(SW 4, S. 264 - § 23.)
(A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu.
(Zarath. s. 176 - § 23.)
chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský)
alternativy:
Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích!
(pro nás)
(již)
(huronský)
(LvH, Písek 24.7.01)
Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání.
(Písek 4.10.01)
01-10
Výsměch
Friedrich Nietzsche, 1983
(Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
(SW 4, S. 264 - § 23.)
(A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu.
(Zarath. s. 176 - § 23.)
chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský)
alternativy:
Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích!
(pro nás)
(již)
(huronský)
(LvH, Písek 24.7.01)
Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání.
(Písek 4.10.01)
01-10
Smích
Friedrich Nietzsche, 1983
(Und) Falsch heiße uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
(SW 4, S. 264 - § 23.)
(A) Nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu.
(Zarath. s. 176 - § 23.)
chybný překlad!: Gelächter - není výsměch, nýbrž velký smích (např.. homérský)
alternativy:
Budiž nám nepravou každá pravda, kterou neprovází velký smích!
(pro nás)
(již)
(huronský)
(LvH, Písek 24.7.01)
Nepravou nám budiž každá pravda, kterou neprovázelo velké chechtání.
(Písek 4.10.01)
01-10
Smích
Friedrich Nietzsche, 1983
23.
So will ich Mann und Weib: kriegstüchtig den einen, gebärtüchtig das Andre,
beide aber tanztüchtig mit Kopf und Beinen.
Und verloren sei uns der Tag, wo nicht Ein Mal getanzt wurde! Und falsch
heisse uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
1980,
(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc.
§ 23, S. 264.)
01-10
Pravda
Friedrich Nietzsche, 1983
23.
So will ich Mann und Weib: kriegstüchtig den einen, gebärtüchtig das Andre,
beide aber tanztüchtig mit Kopf und Beinen.
Und verloren sei uns der Tag, wo nicht Ein Mal getanzt wurde! Und falsch
heisse uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
1980,
(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc.
§ 23, S. 264.)
01-10
Rozumnost
a šílenství
Friedrich Nietzsche, 1983
Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou
„rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako
stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a
myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad
ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě
propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z
lidské nerozumnosti.
(Radost.věda § 76.)
(Radost.věda, Votobia, Praha 1996, § 76, str. 81..)
01-10
Šílenství
a rozumnost
Friedrich Nietzsche, 1983
Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou
„rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako
stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a
myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad
ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě
propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z
lidské nerozumnosti.
(Radost.věda § 76.)
(Radost.věda, Votobia, Praha 1996, § 76, str. 81..)
01-10
Svět
a duše
Friedrich Nietzsche, 1984
Zu jeder Seele gehört eine andre Welt; für jede Seele ist jede andre Seele eine
Hinterwelt.
1980,
(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc.
III., Der Genesende, S. 272.)
01-10
Kritika
Jan Patočka, 1934
… Kritika je ironická zbraň. Posuzujíce jsme posuzováni, měříce jiné
podáváme vlastní míru. Proto je dobře pro kritika hledět se postavit na stanovisko
posuzovaného; jinak se snadno stane, že příliš lidská náchylnost podceňovat
protivníka promění naši kritiku v bezděčnou autokritiku.
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 61.)
01-10
Problémy
Jan Patočka, 1934
… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu,
že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se
pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,
který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než
„transcendentno“ positivistů. …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Transcendence
Jan Patočka, 1934
… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu,
že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se
pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,
který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než
„transcendentno“ positivistů. …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
Texty
01-10
Jan Patočka 1934
Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo
v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o
věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je
vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše.
Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.
Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici
pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty;
jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má
odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto
tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Problémy
Jan Patočka 1934
Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo
v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o
věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je
vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše.
Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.
Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici
pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty;
jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má
odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto
tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Jan Patočka 1934
Kritika
… Kritika je ironická zbraň. Posuzujíce jsme posuzováni, měříce jiné
podáváme vlastní míru. Proto je dobře pro kritika hledět se postavit na stanovisko
posuzovaného; jinak se snadno stane, že úpříliš lidská náchylnost podceňovat
protivníka promění naši kritiku v bezděčnou autokritiku.
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 61.)
01-10
Jan Patočka 1934
Problémy
… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu,
že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se
pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,
který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než
„transcendentno“ positivistů. …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Jan Patočka 1934
Transcendence
… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu,
že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se
pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence,
který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než
„transcendentno“ positivistů. …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Jan Patočka 1934
Texty
Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo
v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o
věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je
vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše.
Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.
Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici
pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty;
jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má
odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto
tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Jan Patočka 1934
Problémy
Na kritikovy výtky o pojmu křesťanské víry odpovím, jak doufám, brzo
v jiném článku. Upozorňuji však, že kritik zase nerozlišuje přesně mezi názorem o
věci a věcí samou; v mé poznámce se vyskytuje nepřesné slovo „jednání“; logické je
vytknout nepřesnost, ale nelogické argumentovat proti tomu citáty ze sv. Tomáše.
Problém fides quaerens intellectum se nerozřeší učebnicovitě.
Bylo by si přáti, aby naši thomisté přestali vidět v Tomášovi studnici
pohodlných citací a myslili více v problémech než v textech. Nechci podceňovat texty;
jejich znalost je předpoklad práce; ale jejich smysl se otvírá jedině tomu, kdo má
odvahu k otázkám. Mnozí naši thomisté nevidí vůbec otázky a neporozumějí proto
tomu, co říkají druzí, jak vidět na mém kritikovi. - …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)
01-10
Rozhovor
Karel Hvížďala, 2001
… Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným
způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu
velice důležité.
Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí,
co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto
neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba
byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u
rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit.
V čem tedy spočívá umění rozhovoru?
Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást
jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit
jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se
mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit.
Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě
obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává.
Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný
krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury
vymyslí.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.
01-10
Rozhovor
Karel Hvížďala, 2001
Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit
nejen to dia z loga. To
Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou
„rozumnost“ - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako
stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a
myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad
ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě
propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z
lidské nerozumnosti.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.
01-10
Dialog
Karel Hvížďala, 2001
Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to
dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je
povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu,
jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc,
o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.
[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]
01-10
Rozhovor
Karel Hvížďala, 2001
Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené?
Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné
literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch
představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se
zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu,
architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě
všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter
Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom
Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do
tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné
nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.
01-10
Svědectví
(o skutečnostech)
Ludvík
Vaculík, 2001
… Takové dokumenty, a někdy jsou to literární práce, by měly někde být
sebrány a zapsány. Historikové, literární i obyčejní, hledávají prameny, doklady a
důkazy pro své pohledy a svá hodnocení poměrů a událostí. V první řadě jdou po
novinách a časopisech, pak hledají memoáry a životopisy. V těch však jde vždycky o
osoby známé či dokonce slavné, jež už samy straní něčemu. Ale co se zápisy,
vzpomínkami a dopisy lidí obyčejných, neznámých, vzdálených literárním snahám,
kteří mají jen intuitivní vůli svědčit, vypovědět. Ty by, podle mne, měly mít první
platnost, protože se nesnaží jít od osobní zkušenosti k výkladům a tezím o něčem. …
(O sličném mládenci a hodné baronce, in:
15.)
Literární noviny č.40, 3.10.2001, str.
01-10
Překlad
a výklad
František Novotný, 1934
…
Zkrátka, referent soudí, že podávám příliš málo. Já naopak myslím, že
podávám více než označuji na titulním listě. Tam čteme: Platon, Theaitetos, přeložil
František Novotný. Přeložil, nikoli přeložil a vyložil. Mé úvody a poznámky, které
přidávám, obsahují nejnutnější věci pro první orientaci nezasvěceného čtenáře. …
Ostatně i kdybych chtěl vykládat o všech problémech, které jsou spojeny
s každým jednotlivým spisem Platonovým, nemohl bych to udělat; sotva by mi stačil
život k práci, kterou jsem si učinil úkolem. Účel té práce je prostě tenzo: dát českým
čtenářům do rukou Platonova díla v čitelném českém překladu, aby už jednou přestalo
zahanbující braní skutečného nebo padělaného Platonova myšlení z druhé nebo desáté
ruky. Já, filolog, dávám překlady, texty, prameny; výklady, kterých je podle správného
soudu referentova tak potřebí, ať dají jiní. Kdo? Snad by to měli udělat naši filosofové.
(K posudku českého překladu Platonova Theaiteta, in: Česká mysl 30, 1934,
str. 192.)
01-10
Překlad
a výklad
Jan Patočka, 1934
K námitkám p. prof. N., že v překladě je dán jen text, pramen a že jeho účelem je
prostě, aby vzdělaný Čech četl Platona s týmž porozuměním jako Řek IV. stol. před
Kr., odpovídám tolik, že mne zarážejí jakýmsi nehistorickým pochopením
překladatelova úkolu. Především je každý překlad výkladem, protože překladatel musí
právě své výrazy volit na základě porozumění, které má pro smysl překládaného díla.
Za druhé není vůbec ani snad možno, aby vzdělaný Čech XX. stole. četl Platona tak,
jako Řek IV. století, protože všechny předpoklady tohoto porozumění jsou jiné.
Žijeme doslovně v jiném světě, kdežto onen Řek měl stejný svět jako Platon. Třeba
slovo … /248/ … Zde je jeden z neustále se vtírajících perspektivních klamů, které
jsou s to zmařit porozumění naivních čtenářů, nejsou-li patřičně upozorněni. K tomu,
myslím, je úvod a poznámky; ukázat, v čem se Platon liší od nám běžného způsobu
myšlení a literární práce.
(Odpověď p. prof. Novotnému o překladech Platonových spisů, in: Česká
mysl 30,
1934, str. 247-48.)
01-10
Subjekt
G.W.F.Hegel, 1807
... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkrétum
se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost
rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší,
ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako
substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že
případek jako takový, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné
pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené
svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt -
chceme-li tak nazvati onu neskutečnost - jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je
mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž
rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká
smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní
se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní
rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, než nepřihlíží k
zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme
s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze
pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání je
ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. - Je to táž moc, která byla shora
nazvána subjektem, jenž tím, že ve své živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává
abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a s tím jest pravou substancí,
jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která
jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J.Patočka, Praha 1960, s. 68-9.)
01-10
Synonyma
Pavel Eisner, 1948
... : stačí zahledět se na dvě slova, aby člověk věděl už jednou provždy, že
v jazyce nikdy nebylo, není, nebude synonym.
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 136 – heslo
„Kovkop“.)
01-10
Pravda
Pavel Eisner, 1948
Nebýt tolika jiných faktů a pohnutek – jejich počet mohl bych vyjádřit jen
ležatou osmičkou, matematik mi potvrdí, že to je znaménko pro číselnou, veklikostní
veličinu nekonečně velikou -, miloval bych češtinu pro slovo pravda, pro jeho
původovou spjatost se slovem právo.Pro češtinu pravda = právo, a kdysi mělo slovo
pravda opravdu týž význam právo, a „desky pravdodatné“ jsou sice z textu
podvrženého, ale tímo výrazem má ten falzátorský tedxt pravdu historickou: desky
pravdodatné = desky právodatné, nemůže být práva mimo pravdu.
Čeština jde však ještě o krok dál: pravý – křivý, pravda - křivda. Dvě slova
protějšková, protikladná, navzájem se vylučující. Zároven máte v slově křivda další
potvrzení, tentokrát morfologické, že pravda kdysi znamenala též právo, spravedlnost.
A tím, že obmyslila právě ta dvě slova příponou –da, postavila je čeština na piedestal
vzácnosti tvarové, jakožto základní principy veškerého života našeho.
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 214-15 – heslo
„Pravda“.)
01-10
Křivda
Pavel Eisner, 1948
A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa
geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem
křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy
geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova
právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť
památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně
vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě
viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
01-10
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)
Lež
Pavel Eisner, 1948
A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa
geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem
křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy
geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova
právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť
památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně
vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě
viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
01-10
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)
Pravda
Pavel Eisner, 1948
A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa
geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem
křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy
geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova
právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť
památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně
vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě
viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)
01-10
Svět
a jev
Jan Hanč, 1961-62
Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv
každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také
trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili,
což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale
v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze
násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali?
Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)
01-10
Hermeneutika
Jean Grondin, 1991
Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se
do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. ... O
něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem
Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně
jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom
všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou
věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož
v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení
ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu
z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud
zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer,
„spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je
v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato
zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)
01-10
Hermeneutika
Jean Grondin, 1991
Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu
tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost
spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat
všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí.
U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“,
zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi
pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou
příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik
měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu
Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské
universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu
lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova
nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co
má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,,
sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi
metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale
uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním
výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo
v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet
ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)
01-10
Kauzalita
Démokritos, -470-380
Demokritos říkal, že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než
aby se mu dostalo království Peršanů.
(0170, Zlomky ..., př. Karel Svoboda, Praha 1944, str. 109.)
01-10
Subjekt
G.W.F.Hegel, 1807
... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkrétum
se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost
rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší,
ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako
substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že
případek jako takový, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné
pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené
svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt chceme-li tak nazvati onu neskutečnost - jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je
mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž
rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká
smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní
se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní
rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, než nepřihlíží k
zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež
jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí
pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto
prodlévání je ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. - Je to táž moc, která
byla shora nazvána subjektem, jenž tám, že ve své živlu dává jsoucno pouhému
určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a s tím jest
pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo
sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J.Patočka, Praha 1960, s. 68-9.)
01-10
Svět
a jev
Jan Hanč, 1961-62
Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv
každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také
trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili,
což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale
v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze
násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali?
Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)
01-10
Hermeneutika
Jean Grondin, 1991
Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se
do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. ... O
něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem
Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně
jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom
všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou
věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož
v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení
ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu
z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud
zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer,
„spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je
v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato
zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)
Hermeneutika
01-10
Jean Grondin, 1991
Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu
tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost
spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat
všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí.
U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“,
zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi
pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou
příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik
měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu
Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské
universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu
lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova
nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co
má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,,
sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi
metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale
uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním
výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo
v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet
ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)
01-10
Fenomenologie
LvH, 2001
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme
zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na
první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li
oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií,
dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.
Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní
oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí
je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u
odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému
vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký
typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se
k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními
objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po
rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo
stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což
teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody
hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány
budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda,
spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na
to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem
fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní
aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs
Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se
zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí
fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na
to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky
rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani
součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje
superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé
stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších
úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,
abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než
cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)
01-10
Hermeneutika
LvH, 2001
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme
zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na
první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li
oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií,
dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.
Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní
oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí
je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u
odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému
vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký
typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se
k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními
objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po
rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo
stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což
teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody
hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány
budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda,
spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na
to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem
fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní
aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs
Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se
zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí
fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na
to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky
rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani
součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje
superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé
stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších
úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,
abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než
cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)
01-10
Úkaz
(ukazování
se)
LvH, 2001
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme
zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na
první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li
oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií,
dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.
Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní
oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí
je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u
odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému
vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký
typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se
k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními
objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po
rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo
stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což
teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody
hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány
budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda,
spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na
to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem
fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní
aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs
Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se
zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí
fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na
to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky
rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani
součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje
superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé
stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších
úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,
abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než
cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)
01-10
Jev
(jevení se)
LvH, 2001
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme
zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na
první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li
oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií,
dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.
Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní
oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí
je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u
odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému
vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký
typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se
k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními
objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po
rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo
stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což
teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody
hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány
budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda,
spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na
to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem
fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní
aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs
Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se
zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí
fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na
to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky
rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani
součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje
superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé
stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších
úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,
abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než
cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)
01-10
Pojmovost
LvH, 2001
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme
zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na
první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li
oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií,
dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu.
Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní
oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí
je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u
odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému
vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký
typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se
k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními
objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po
rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo
stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což
teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody
hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány
budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda,
spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na
to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem
fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní
aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs
Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se
zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí
fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na
to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky
rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani
součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje
superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé
stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších
úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén,
abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než
cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)
01-10
Psychologie
Franz Kafka, (1910-23)
Už nikdy psychologii !
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 19.)
01-10
Víra
Franz Kafka, (1910-23)
„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze
dobrat celé hodnoty víry.“
„V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“
„Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá
podoby.“
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 22.)
01-10
Deník
(psaný)
Franz Kafka, (1910-23)
Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny,
jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však
podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid.
V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil,
pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy
jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, alwe proto tím spíše si
musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu
tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)
01-10
Dokončení
(stati)
Franz Kafka, (1910-23)
Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení
určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud
skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost
se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího
impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od
všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže
závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale
také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)
01-10
Psaní
(tvorba)
Franz Kafka, (1910-23)
Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě
napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)
01-10
Negativní
platonismus
Jan Patočka, 1958
Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní
platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi
dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás
není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.
(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha
2001, dopis č. 32, str. 73.)
01-10
Jan Patočka 1958
Negativní platonismus
Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní
platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi
dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás
není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.
(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha
2001, dopis č. 32, str. 73.)
01-10
Jan Patočka 1958
Negativní platonismus
Posílám Ti zároveň špatnou kopii prvního oddílu svého Negativního
platonismu, práce, která ještě není úplně uzavřena, ale na kterou pořád myslím a o
které pracuju, pokud mi starosti o sebe a rodinu dovolují. Má nejstarší právě minulý
týden dělala zkoušku …
(Dopis V. Richterovi z 3.6.1952, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001,
dopis č. 16, str. 45.)
01-10
Budoucnost
Jan Patočka, 1960
Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.)
pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života,
podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a
nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život
poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je
slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá
se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako
pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je
v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy
prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a
to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři
dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze
budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)
01-10
Čas
a dílo (umělecké)
Jan Patočka, 1960
Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.)
pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života,
podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a
nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život
poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je
slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá
se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako
pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je
v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy
prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a
to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři
dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze
budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)
01-10
Umění
- dílo
Jan Patočka, 1960
Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.)
pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života,
podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a
nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život
poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je
slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá
se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako
pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je
v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy
prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a
to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři
dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze
budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)
01-10