Antická filosofie

Antická filosofie
HTF 20010/11
Autor: Martin Slavík
Antická filosofie
- 1-
Úvod
Dobrý den Vážení čtenáři – kolegové z HTF,
tyto výpisky vznikly po mém absolvování kursu „Antická filosofie“ na HTF v roce 2010/11.
Ačkoliv jsem se snažil, aby byly co nejúplnější, nepodařilo se mi to. To říkám proto, abych varoval
ty, kdo by si mysleli, že jim tyto poznámky stačí ke zkoušce z antické filosofie. Je lépe k tomuto
materiálu přistupovat spíše jako k jakémusi úvodu do úvodu. Pro doplnění doporučuji knihu
profesora Höffdinga: Přehledné dějiny filosofie. Dále jsem do tohoto materiálu nezahrnul (až na ,
vyjímky) materiály, které rozdává profesor Milko na hodinách, ale které jsou pro zkoušku rovněž
dobré. Dále prosím čtenáře za prominutí případných gramatických chyb (tento materiál vznikal v
době, kdy jsem neměl příliš mnoho času, takže mohlo dojít k překlepům). Rovněž řecké pojmy v
této práci nemusí být zcela bez vady. Nicméně doufám, že Vám tento materiál pomůže k objevování
kouzla antické filosofie.
S přáním všeho dobrého:
Martin Slavík ([email protected])
Antická filosofie
- 2-
Úvod:
Co znamená slovo antika? Slovo antika je odvozeno od latinského slova „anticus“, což znamená
„starobylý“. Tímto slovem evropská vzdělanost označila období starověkého Řecka a Říma proto,
aby poukázala na jeho kulturní význam pro celou evropskou vzdělanost a kulturu.
Cesta novověkých evropanů za antikou byla poznamenána napětím mezi dvojími prameny pozdní
antiky – mezi antickými texty (které se od 18. století četly stále více v řečtině či v přímém překladu
z řečtiny) a mezi antickými místy (a na nich přítomnými antickými památkami)1.
Počátky:
Kořeny evropské kultury (a tím tedy i celé západní kultury) sahají do starého Řecka, jehož kulturní
dědictví převzali Římané, Byzantinci a čerpala z ní i italská renesance. Tradiční dělení historie Řeků
je na období rané, klasické, helénistické. Opěrné historické body pro toto dělení historických období
jsou např. Perské války, které historikům slouží za dělítko mezi raným a klasickým Řeckem,
zatímco počátkem helénistické doby je tradičně nástup vlády Alexandra Makedonského. Ačkoliv
podle Herodota byli Řekové jednotným národem, sjednoceným pokrevně, zvyky, jazykem i
nábožensky. Politicky byly Řekové však decentralizovaní, neboť každý městský stát byl na
ostatních de facto nezávislý. To platí s jistými výhradami i pro dobu klasickou. V tomto období už
dominovaly Athény, jejichž prostřednictvím jsme získali většinu informací o tomto období.
Nicméně Athény byly v této době jen jedním z mnoha dalších významných městských států, byť
dosahovaly v rámci mnoha oborů lidské činnosti tehdejší doby značných výsledků2.
Nicméně je jasné, že řecká kultura musela čerpat impulsy pro svůj rozvoj z jiných kultur, byť sama
tyto převzaté poznatky rozšířila a prohloubila. Vraťme se tedy do prvního tisíciletí před naším
letopočtem, kdy Řekové začali kolonizovat Malou Asii. Nejednalo se o žádné bojovné výpady, ale
spíše o pokojné usazování a zakládání vesnic. Situace se konsolidovala během osmého století př.n.l.
Řekové převzali od Babylóňanů a Egypťanů matematické nauky, které se během sedmého až třetího
století ante v Řecku přetváří a samotné Řecko tyto kultury brzy předčilo (k završení matematického
poznání došlo roku 1600 ante). Od Féničanů převzali abecedu, z Egypta sochařství a umění obecně
a od Peršanů zřejmě některé náboženské prvky.
Zrození filosofie:
Tradičně se za datum zrození filosofie považuje na základě Herodotových dějin tento letopočet: 28.
květen 585 ante. Na tento rok (nikoliv den) předpověděl otec Milétské školy, Tháles z Milétu,
zatmění Slunce, což se skutečně stalo a (spíše dle tradičního vyprávění) dal tímto krokem impuls k
tomu, aby se lidé začali ptát sami po příčinách přírodního dění. Jinou možnou datací (používanou
paní profesorkou Hogennovou) je sedmé století ante, kdy lidská mysl vystupuje z mýtu (polosnu
mysli) a v Řecku se rodí filosofie. Důležité je, že období řecké filosofie dělíme na dobu
„presokratiků“ (filosofové, jenž žili před nebo ve stejné době jako Sokrates, ale nebyli jím
ovlivněni), klasické období (sem patří athénský trojlístek Sokrates, Platón a Aristoteles) a období
pozdní, doba po Aristotelovi.
Pojem filosofie (z řečtiny: „sofia“ - moudros, „filein“ – milovat = „láska k moudrosti“) užil podle
tradice jako první Pythagoras. Přestože jde tedy o „lásku k moudrosti“, je otázkou, o jakou
moudrost jde? To souvisí s tím, jak filosofii uchopíme. Někteří badatelé (jako např. Pierre Madot)
chápou filosofii jako duchovní cestu k Bohu (což můžeme vidět např. v rámci platónské filosofie –
filosofie jako cesta z jeskyně stínů do světa ideí, až k nejvyšší Idei Dobra; problém je v tom, že toto
pojetí neplatí stoprocentně, protože např. v rámci Demokritova atomismu o žádné cestě k bohu či
bohům nemůže být řeč – Demokritos v bohy nevěřil).
1 O duchovním znovuobjevování antických kořenů v evropské kultuře (na příkladě evropských myslitelů jako byli
např. Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Hölderlin a další) píše ve své knize Řecké nebe nad námi, aneb antický
košík M.C.Putna (vydala Academia 2006). ISBN: 80-200-1419-5
2 K historii raného Řecka viz Michael Grant: Zrození Řecka, vydala BB/art s.r.o. v Praze roku 2006. ISBN: 80-7341917-3
Antická filosofie
- 3-
Období presokratiků:
Politicky jde o období panovníků s absolutně neomezenou mocí. Geograficky se jedná o území
Malé Asie, odkud pocházela většina presokratických myslitelů (zejména jde o oblast dnešního
Turecka). Historicky nejstarší kulturou v tomto prostoru je Krétsko-Mykénská civilizace 3. Politicky
zde došlo k několika krizím, zhroucení civilizace – tzv. Temné období (někdy jej označují historici
jako Heroické či Homérské období – důvodem je to, že společnost této doby nám přibližuje ve
svých eposech, zejména v Illiadě, Homér4). Nicméně v 8. stol. došlo ke konsolidaci poměrů.
Důvody, proč právě v Malé Asii (která byla přeci jen na okraji tehdejšího „civilizovaného“ světa)
jsou zřejmě rozvinutá obchodní činnost v této oblasti a kulturní okruhy zvenčí (o nichž jsme mluvili
nahoře). V důsledku tohoto rozvoje vznikla třída občanů, která se věnovala hlavně obchodu. Bylo
tedy v jejím zájmu, aby vznikly všeobecně platné zákony (což dalo možná impuls k přemýšlení o
právu jako takovém a o jeho zdroji – tj. zda existuje věčné božské právo nebo zda je právo jen
konsenzus
lidí).
Rovněž náboženství se začalo v době tohoto kulturně-hospodářského rozkvětu měnit. Zatímco v
době presokratiků měli panovníci i kultickou funkci a představovali často boha na zemi, na přelomu
sedmého a osmého století je vidět desakralizace panovníků (což souvisí se vznikem psaných
zákonů, které omezily do určité míry moc aristokracie – lidé se totiž mohli odvolat k autoritě
zákona). V rámci presokratického myšlení můžeme vidět polemiky s lidovým kultem (filosofie v
podstatě vzniká jako kritika lidového náboženství a s ním spojených představ, filosofové – viz
později např. Platón – se vymezují vůči antropomorfismu bohů, kteří se chovají stejně špatně jako
smrtelníci). Literárně zpracoval lidové představy o bozích řecký básník Hesiodos (8.-7. stol. ante) v
knihách O původu bohů (řecky Theogoniá) a Práce a dni. Filosofickou kritiku lidového náboženství
vytvořil jako první Xenofanés (myslitel školy eleatské), podle nějž je jen jeden netělesný, dokonalý,
všemocný bůh (nejedná se však o křesťanského Boha, neboť Xenofanův bůh je panteistický a spíše
podobný neosobnímu přírodnímu zákonu). Slavný je Xenofanův výrok „Ba kdyby voli, koně a lvi
mohli malovati a zpodobovati jako lidé, vytvářeli by bohy ke své podobě“ z básnické sbírky Peri
fyseós (O přirozenosti5).
Sedum mudrců (Όι σοφοι – doslova „ti moudří“):
Dějinně je můžeme zařadit do období sedmého a osmého století ante (tj. př.n.l.). Sedum mudrců
byla skupina státníků, kteří se kromě politické činnosti věnovali také přemýšlení – filosofii. Ačkoliv
se o mluví jako o sedmi mudrcích, ve skutečnosti známe deset osob, které se v seznamech o „ Όι
σοφοι“ objevují. Slavní jsou svými výroky - morálními naučeními, jako např. „Ničeho příliš!“ či
„Poznej sám sebe.“ Poslední jmenovaný výrok silně ovlivnil pozdější myslitele. Mezi nimi např.
Sokrata, který jej spojoval se sebezpytováním, a zajímavý byl i pro křesťanské myslitele, kteří jej
interpretovali jako uvědomnění si, že člověk má nesmrtelnou duši, která se má povznést k Bohu. O
vlivu tohoto výroku svědčí i to, že byl zapsán na stup do Delf (slavné věštírny boha Apolóna).
3 Pod vliv Krétsko-Mykénské civilizace (zvané též „Minojská“ podle legendárního krále Minoa) se dostalo Řecko
okolo roku 1600. Podstatné je, že střediskem této kultury byla Kréta a po ní další ostrov Théra (Santorin). Na
pevnině reprezentovaly tuto kulturu Mykény v Argolidě. Tato kultura používala lineární písmo typu B, které se nám
podařilo rozluštit, jeho starší verze – lineární písmo typu A, však zůstává zahaleno tajemstjvím. Podle Homéra si
právě Mykéňané (u Homéra označeni jako Achajci) podrobili Tréju (ležící v severozápadní Malé Asii).
Archeologicky však Homérův příběh doložit nemůžeme. Nicméně minojská kultura byla na svou dobu velice
vyspělá, neboť Mykéňané byli zdatní bojovníci, mořeplavci a stavitelé luxusně zařízených palácových komplexů. V
rámci jejich duchovním životě hrál významnou roli kult býka (slavná je freska atletů skákajících přes býka). Tato
civilizace vzala za své ve třináctém století.
4 Poznámka na okraj: O historickou věrohodnost Homéra (cca 9. - 8. stol. ante) se však někdy vedou spory. Druhým
názorem je, že Illiada (16 tis. veršů) a Odyssea (12 tis.) jsou ve skutečnosti dílem skupiny básníků, zvaných aiódi.
5 Kromě nich napsal ještě filosofické satiry Silloi a Paródiai.
Antická filosofie
- 4-
Ačkoliv se tedy seznamy různí, přesto můžeme vytvořit jakýsi soupis Όι σοφοι:
Vždy uváděni jsou:
Bius z Prieny
Solón z Athén
Pikatos z Lesbu
Tháles z Milétu
Dále se seznamy různí:
Periandros
Kleobúlos z Lindu
Cheilón
Anacharsis
Epimenidés
Tháles z Milétu (cca 630-540 ante)
Objevuje se v seznamech Sedmi mudrců. Považujeme jej za zakladatele milétské školy (neboli tzv.
Přírodní filosofové – protože předmětem jejich zájmu byla příroda, v níž hledali základní pralátku,
řecky αρχη, „arché“). Milétos byl v tehdejší době velice bohatý přístav, což znamenalo, že zde
vznikla vrstva lidí, kteří měli volný čas a mohli jej tedy věnovat přemýšlení o světě a lidském
životě. Zároveň to souviselo i se stykem s orientálními kulturami, jak jsme o tom hovořili nahoře.
Sepětí filosofie s určitou hospodářsko-ekonomickou vyspělostí civilizace si uvědomil např.
Aristoteles, který považoval za první filosofy egyptské kněze, protože ti měli dostatek volného času
a finančních prostředků, aby se mohli věnovat bádání.
Tháles stejně jako jeho následovníci hledal základní kořen všech věcí. Pozdější tradice mu
přisuzuje, že první prohlásil duši za vždy se pohybující, tedy za nesmrtelnou. Za pralátku světa
považoval vodu, z níž vše vzniká, vše v ni opět mění, aby z ní povstalo k novému životu. Zemi
považuje za kulatou desku, která plave na světovém oceánu. Podstatnější však jsou pro nás jeho
objevy v geometrii, jako např. známá Tháletova věta.
Anaximandros (cca 610-545 ante)
O něco mladší žák Tháletův. Je autorem spisu Peri fyseós (O přírodě), což ilustruje zájem Řeků o
přírodu v tomto období. Po Anaximandrovi užili tohoto názvu ještě mnozí další autoři. Podle
Anaximandra je pralátkou světa „apeiron“, což lze překládat jako „neomezené“. Apeiron nemá
hranice, je beztvarý, věčný, neustále v pohybu a jednotlivé světy z něj neustále vznikají a zase se do
něj vracejí. Podle Anaximandra se z apeironu nejdříve oddělily protiklady tepla a vlhka a z nich
vznikly ostatní živly a z těchto pak vše ostatní, včetně bohů. Nicméně apeiron není mrtvá hmota,
neboť takové pojetí světa Řekové ještě neměli. První, kdo v rámci řecké filosofie přišel s
myšlenkou mrtvé hmoty, byl atomista Demokritos z Abdéry. Před ním byl pro lidi celý vesmír živý.
Dokonce i kameny a řeky měly duši (srovnejme tyto poznatky s příběhy o říčních vílách – nymfách,
či jejich stromových sester dryád). Přestože má však apeiron vlastnosti neomezena, bylo neomezeno
jako takové vnímáno až do 3./ 4. století po našem letopočtu jako něco negativního, protože tam, kde
nejsou jasné hranice, nemůže být ani řád6.
Anaximenés (580-525)
Žák Anaximandrův, který se však od nauky svého učitele odklonil, neboť v jeho myšlení pralátkou
není bezmezný apeiron, nýbrž vzduch, který si však zachovává některé z rysů apeironu. Zachována
6 Poměrně zajímavá je pro nás i Anaximandrova teorie o vzniku života. Podle ní, když se Země vynořila z apeironu,
byla nejprve v tekutém stavu. Postupným vysycháním se z bahna účinkem dopadajícího nebeského ohně zrodili
první tvorové. Nejprve žili v moři a teprve později vyšli na souš, zbavili se šupin a přeměnili se v suchozemské
živočichy. Přestože nám tato teorie může připadat naivní, porovnáme-li ji s Oparimovou teorií o vzniku života a s
tím, co víme o vývoji prvních organismů v moři (život skutečně vznikl v moři a dlouhou dobu se v něm rozvíjel,
neboť povrch souše byl do doby vytvoření ozonosféry činností stromatolitů vystaven ultrafialovému záření, které
bylo pro živé tvory smrtelné). Více viz Vít Haškovec, Ondřej Müller Galerie géniů aneb kdo byl kdo, Albatros Praha
2003,463 s., ISBN: 80-00-01230-8 (heslo Anaximandros, str. 13-14)
Antická filosofie
- 5-
byla i myšlenka o teplotních protikladech, jejichž působením vzniká vše ostatní. Proces ochlazování
je zde spojen se zhušťováním vzduchu (největším ochlazením, tj. zhuštěním, vznikly kameny) a
oteplováním se vzduch zřeďuje (takto vznikl např. oheň, který je ze všech živlů nejlehčí).
Hlavním přínosem milétské školy byla snaha o uchopení podstaty světa – hledání jeho základu.
Kritický rozum je zde aplikován na náboženské představy.
Herakleitos z Efesu (cca 540-480 ante)
Nyní se přesuneme mimo oblast Milétu a to maloasijského města Efesos, kde Herakleitos vyrůstal.
Herakleitův otec byl zřejmě panovníkem Efesu, který však v době dospělosti jeho syna Herakleita
byl v područí Persie. Jelikož se Herakleitos nepohodl s efeskými (nevíme přesně proč, možná mu
vadila jejich přílišná touha po majetku a slávě) a přenechal královský úřad (který byl v té době jen
loutou v rukách mocné perské říše) bratrovi a odešel do ústraní Artemidina chrámu, kde žil sám.
Podle toho, co o Herakleitovi víme, neměl ani žádné žáky a svůj spis – opět Peri fyseós – obětoval
podle tradice samotné Artemídě. Z Herakleitova spisu se dochovalo jen cca devadesát zlomků, které
(společně s dalšími výroky presokratiků) setřídili badatelé Diels a Kranz (viz Die fragmente
Vorsokratik) ve své edici, podle níž se tyto zlomky citují. Buď máme zlomky tzv. „áčkové“, tj.
nepřímé (např. Aristoteles napíše v Metafyzice, že Tháles za arché považoval vodu), potom
„béčkové“, tj. přímé (např. Aristoteles či někdo jiný napíše, že Tháles říká: následuje citát
přisuzovaný Tháletovi) a „céčkové“, tj. zlomky sporné u nichž nevíme, zda jsou přímé či nikoliv.
Utřídění zlomků je důležité pro pochopení filosofie presokratických myslitelů, neboť jen pouhé
přesunutí některého tzv. „áčkového“ zlomku mezi zlomky např. „béčkové“ může změnit akcent
celého díla. Právě v tom však spočívá krása hloubání nad presokratiky 7.
Výklad Herakleitových zlomků je mimo to komplikovaný i tím, že jeho zlomky mají dvojznačný
význam, takže ačkoliv Herakleitos nevytváří žádná nová slova, znějí jeho výroky jako věštby (viz
zlomek B93: Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž dává znamení.)
Otázkou je, proč Herakleitos psal tak nejasně. Z toho, co o něm víme, vyplývá, že se dovedl
vyjadřovat i jasně a stručně. Jazyk jeho textu tedy musí mít nějaký hlubší smysl, na nějž je třeba
přijít. Podle Herakleita je totiž pravda překryta zdáním (řecky δοχα) a je třeba ji z této skrytosti
vytrhnout. O tom nám nakonec vypráví i sám Herakleitos ve zlomku B1:
Vůči řeči platné vždy nechápaví jsou lidé,
jak předtím než ji slyšeli,
tak poté, co uslyší prvně.
Ačkoliv se všechno děje podle této řeči,
podobají se nezkušeným,
když zakoušejí taková slova i díla,
jak je já vykládám,
když každé rozlišuji podle přirozenosti
a ukazuji, jak se to s nimi má.
Ostatním lidem však zůstává skryto, co činí, když bdí,
tak jako zapomínají, co činí, když spí.
Nyní se můžeme zepta, cože nám to vlastsně Herakleitos chtěl říci. Pro odpověď se musíme obrátit
k Herakleitově myšlení. Řeč, která je vždy platná, je Herakleitův λογος (logos), jenž pozdější
tradice překládá jako slovo (přes stoiky a Filona Alexandrijského se tento pojem dostal i do
křesťanství, kde byl Ježíš prohlášen za Boží logos), řeč apod. Co jím myslel sám Herakleitos
nevíme, protože nemáme dostatek jiného pramenného materiálu, v němž by se tento pojem
vyskytoval a z něhož bychom byli tedy schopni extrahovat jeho smysl v době Herakleitova života.
Každopádně v rámci Herakleitovi filosofie má λογος ústřední význam, neboť usebírá souhru
7 Zlomky presokratiků, včetně knihy Délský potapěč k Herakleitově řeči od Z. Kratochvíla naleznete na stránkách
„fysis.cz“.
Antická filosofie
- 6-
protikladů (např. tepla a chladna, dne a noci), jejichž vzájemným střetáním je svět tvořen a
udržován v neustálém pohybu. Většina lidí však o logu neví a tudíž jim tento „boj protikladů“
zůstává skryt. Sám Herakleitos o nich mluví jako o „hoi poloi“ (doslova „ti mnozí“). Jde tedy o dav,
který se řídí jen svými choutkami, aniž by přihlížel k logu, který vše usebírá.Symfonický souzvuk
boje protikladů u Herakleita můžeme vidět i v dalších zlomcích. Např na zlomku B51:
Nechápou,
jak neshodné se sebou souhlasí:
spojení, které se obrací zpátky,
tak jako u luku a lyry.
Tento zlomek nám umožňuje dvojí výklad a to výklad statický a dinamický. Viz nákres dvou luků
dole:
Statický popis:
jde zde o napětí
dříku, který má
tendenci se
rozevřít, pokud by
tlak tětivy byl
příliš slabý.
Dinamický: tlak tětivy oba konce dříku tlačí
k sobě. Tento tlak však musí být v určité
míře, protože příliš napnutá tětiva způsobí,
že dřík praskne. Pokud by však tětiva byla
napnutá málo, dřík luku bude rovný jako tyč
a z takového luku se dost špatně střílí...
Shrnutí: Oba tlaky jdou proti sobě, což
dodává při napnutí luku šípu dostatečnou
energii pro let. Oba tlaky tedy působí sice
vzájemně proti sobě, ale toto vzájemné
spolupůsobení musí být v určité harmonii.
Pokud bychom překročili v jednom s obou
směrů míru, luk by nám praskl...
Vidíme tedy, že luk je symbolem vzájemně proti sobě působících protikladů (řečeno jiným
zlomkem: „Jméno luku je smrt, jeho dílem je život.“ To znamená, že lukem si můžete ulovit nějaké
zvíře, aby jste nezemřeli hlady. Pro to zvíře je to špatné, protože jej zabijete. Vám jeho maso naopak
může zachránit život. Opět spojení protikladu života a smrti.
Ačkoliv je tedy pro Herakleita důležitý boj protikladů, není to totální válka. Herakleitos nebyl
žádný fanatický militantista, který by opěvoval boj a krveprolití. Herakleitův boj protikladů není
totální válkou, ale spíše střetáním dvou protikladných sil, což je něco jiného. Oba protiklady se v
Antická filosofie
- 7-
jité míře potřebují, koexistují vedle sebe. Je to jako u zlomku B61:
Moře je voda čistá a špinavá,
pro ryby pitná,
pro lidi smrtelná.
Mořská voda má v sobě oba dva atributy – života i smrti. Pro mořské ryby je zdrojem života, ale
člověk ji pít nemůže, protože je pro něj příliš slaná.
K Herakleitově myšlení je třeba ještě dodat, že epifanií tohoto boje protikladů je oheň. Ti z Vás, kdo
jste někdy chodili na některé z přednášek paní profesorky Hogennové, jste jistě slyšeli, že plameny,
jež plápolají z hořícího dřeva, vycházejí do neskrytosti. Hořící dřevo, jež se mění v popel, však
zachází do skrytosti. Mezi dřevem a ohněm je Spára (německy die Fuge), kterou můžeme (!!! s
určitým rizikem, neboť zde jde o fenomenologický popis jevu, s nímž by se karteziánská filosofie
nestotožnila !!!) stotožnit s Herakleitovím logem (jenž usebírá, řecky „legein“, oba protiklady do
jednoty).
O Herakleitově významu svědčí i to, že na něj navázali později stoikové a ještě o něco později
Hegel. Prostřednictvím extrémního herakleitovce Kratyla působila Herakleitova filosofie i na
mladého Platóna. Právě Platón vyjádřil větou „Panta rei.“ (Vše plyne) druhou stránku Herakleitovi
filosofie. Podle Herakleita se totiž vše neustále mění. V tom byl oponentem eleatům – Parmenidovi
a jeho žáku Zénonovi z Eleje, kteří tvrdili, že nic se nemění a pohyb je jen šálením našich smyslů.
Empedokles z Akragantu (cca 495/0 - 483/2 nebo 474).
Empedokles byl významný presokratik a autor dvou básní, které byly pro svůj styl obdivovány do
pozdní antiky. Proto se na něj nyní ještě podíváme.
Ohledě Empedoklova jazyku můžeme říci, že vytváří novotvary, doslova jazyk přepíná, takže se
nám zdá, že před sebou máme opravdobou báseň (což Empedoklovy texty jsou), ale zároveň se
jedná o filosofický text. Celkem Empedokles napsal dvě filosofické básně – O přírodě a
Očišťování. V básni O přírodě (někdy též O podstatě světa) jde o φυσις („fizis“), která je
přirozeností světa. Báseň Očišťování je morálním spisem, který je těžké dostat do souvislosti s básní
O přírodě. Možná, že Empedokles nejdříve napsal báseň O přírodě nebo je tato první báseň
nepodstatná. Nicméně to popírá fakt, že báseň O přirozenosti je v rámci řeckého filosofického
myšlení novinkou, neboď dosud jsme se setkávali jen s „moralizujícími“ díly, ale s kosmologickou
básní nikoliv. Ohledně představy o světě byl Empedokles eklektik, což znamená, že z předchozích
filosofických systémů, zejména myslitelů milétské školy, převzal různé prvky, které setřídil do
vlastního systému. Podle Empedokla jsou čtyři základní živly: oheň, země, vzduch a voda. Tyto
elementy jsou věčné, nezničitelné a společně se dvěma silami – láskou a svárem – tvoří svět.
Původně převažovala láska, která elementy usebírala do jednoty a tak byly všechny živly usebrány
v jednotě. Pak začal přerůstat svár, který je od sebe oddělil a tak vznikl náš svět. Jak bude postupně
svár narůstat, budou se živly od sebe stále více oddalovat, až náš svět zanikne, neboť je nic nebude
držet pohromadě. Potom však bude opět narůstat láska, která živly opět bude postupně stále více
spojovat. Svět opět vznikne, ale protože láska bude stále silnější, dojde k tomu, že se všechny věci
opět vrátí do původní koule (kdy byly živly spojeny v naprostou jednotu) a vše se bude cyklicky
opakovat do nekonečna.
Antická filosofie
- 8-
Pythagoras a pythagorejci
Pythagoras ze Samu (570-500 ante)
Narodil se v rodině rytce na Samu. Roku 525 vypukly na Samu nepokoje, kvůli nimž se o pět let
později (525 ante) přestěhoval do Krotónu.
Vytvořil zřejmě první filosofickou školu (milétští filosofové totiž nevytvořili školu jakožto
instituci), která byla charakteristická svým silným vztahem k matematice (věřili, že matematický
řád zakládá veškerenstvo) a s níž byla spojena askeze (nepili, nekouřili, sdržovali se některých jídel,
jako např. bobů a nejedli maso). Pythagorejci věřili v převtělování duší a askeze jim měla zřejmě
pomoci se z tohoto koloběhu vymanit. Nevíme, odkud se tato myšlenka vzala, protože podle
indologů nemáme o reinkarnaci v Indii z doby, kdy pythagorejci působili, žádné zmínky. Nicméně
svou naukou o nesmrtelnosti duše ovlivnili později i Platóna.
Sama pythagorejská škola však měla spíše charakter náboženského společenství než filosofické
školy (filosofie se zde pojímala jako cesta duchovního sebezdokonalení, což je myšlenka, s níž se
setkáme i v pozdější filosofii u Sokrata a Platóna). Sám Pythagoras se těšil zbožné úctě a
argumentace typu „On sám řekl...“ (myšleno, že Pythagoras něco řekl), řecky „Autos efá...“, měla v
rozepři silnou váhu. Jinak byli členové této školy vázáni přísnou mlčenlivostí a vnitřním řádem
školy. Pravděpodobně se chtěli rovněž angažovat v politice, což byl zřejmě důvod, proč byla
pythagorejská škola násilně rozehnána.
Ohledně vnitřního učení pytharogejské školy víme, že bylo založeno na matematické mystice (resp.
mystika čísel). Tato číselná mystika vycházela z pozorování, že délka struny ovlivňuje výšku tónu,
kteru struna vydává. Na základě tohoto zjištění vypravoval Pythagoras myšlenku, že celý vesmír má
matematickou podstatu (je založen číselným řádem – s touto myšlenkou se můžeme setkat později u
Platóna v nauce o ideích, které mají rovněž matematický charakter, viz Ústava 509d-511e –
podobenství o úsečce).
Podle pythagorejské nauky jsou čtyři nejposvátnější čísla: jednička (představuje bod), dále dvojka
(představuje úsečku), trojka (představuje trojuhelník) a čtyřka (představuje jehlan, jehož stěny jsou
tvořeny trojuhelníky a základna je tvořena rovněž trojuhelníkem). Zvláštní význam měla desítka,
neboť ta je součtem všech výše zmíněných čísel (1+2+3+4=10).
Více viz obrázek:
Číslo
1
Obrazec
Smysl
Základním
obrazcem je
bod. Z
matematického
hlediska je
zajímavý tím,
že jej nelze
nakreslit (na
obrázku je ve
skutečnosti
kruh, který je
množinou
bodů), ale lze
jej myslet.
Antická filosofie
- 9-
Jednička je číslo božské,
neboť je nedělitelná
(jedna z představ
božství byla, že bůh i
později křesťanský Bůh
je absolutní jednota a
tudíž je dokonalý, neboť
z něj nelze nic ubrat ani
přidat, podobně jako od
jedničky nelze nic
odejmout ani k ní nic
přidat).
2
Obrazcem dvojky je
úsečka, která je nejkratší
spojnicí mezi dvěma
body.
Dvojka je číslo ženské,
neboť je méně dokonalá,
protože je dělitelná.
Obecně platí, že čísla
dělitelná, lichá, jsou špatná
a nedělitelná, sudá, jsou
dobrá.
3
Symbolem trojky je
trojuhelník (tři body
spojené čárou).
Všimněte si, že každé
číslo je vlastně
přidáním jednoho
bodu navíc. Od
základní jedničky
dostaneme dvojku
přidáním druhého
bodu a trojka a její
obrazec jsou
symbolem
propojenosti tří bodů.
4
Přidáme-li k trojuhelníku
čtvrtý bod, vznikne nám tento
obrazec (jehlan tvořený
stěnami ve tvaru trojuhelníku).
Antická filosofie
- 10-
Trojka je číslo mužské a tudíž
je o něco dokonalejší než
dvojka (nic proti dámám), ale
není tak dokonalá jako
jednička, číslo božské.
Z toho lze vyvodit dále tři hypostáze:
έν (čtěte prosím „hén“)
Znamená „Jedno“ (viz božská jednička).
νοϋς („nůs“)
Znamená „mysl“.
Ψυχη („psýché“)
Znamená „duše“.
Známá je rovněž tzv. Pythagorejská triáda: tzv. „zaslechnuté výroky“.
Co něco je?
Co jsou ostrovy blažených? Slunce a měsíc.
Co je nejvyšší?
Co je nejmoudřejší? Číslo.
Co se má dělat?
Sofisté
Po řecko-perských válkách, v nichž Řekové obhájili svou samostatnost nad Persií, došlo v
pevninském Řecku a zejména v Athénách k rozvoji demokracie. Ač nešlo ještě o demokracii v
dnešním slova smyslu, můžeme přesto říci, že právě Athény byly kolébkou demokracie, i když šlo o
demokracii, jíž se účastnili jen svobodní občané města (ženy byly z hlasování vyloučeny). Nicméně
na druhou stranu je třeba říci, že v rámci oněch svobodných občanů byla jakási rovnost, neboť
rodový původ nebyl tak důležitý jako osobní znalosti a schopnost rétorického projevu (v té době
bylo zvykem, aby každý obhajoval své myšlenky sám a to i před soudem – méně zdatní jedinci si
mohli nechat obhajobu napsat od „profesionála“ a pak se ji jen naučit). S tím se objevuje potřeba
učitelů rétoriky, jimiž se stávali právě sofisté. Původně znamenalo slovo „sofoi“ (nebo též
„sofistai“) prostě jen vzdělané muže, ale později vlivem zneužívání rétorického umění některými
sofisty došlo k tomu, že slovo sofista získalo svůj pejorativní nádech.
Někteří důležití sofisté:
Sofista Protágoras z Abdéry (cca 480-410) tvrdil toto: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucí že jsou,
nejsoucí že nejsou.“ Tím vyjádřil skeptický přistup sofistů k pravdě, neboť podle sofistů není žádná
zcela věčná a neměnná pravda. Pravda je jen to, na čem se lidé dohodnou. Stejně skepticky se stavěl
Protágoras i k lidovému náboženství, neboť ve spise O bozích údajně tvrdil: „O bozích nemůžeme
věděti nic spolehlivého, ani že jsou ani že nejsou, ani jakou mají podobu, pro nezjevnost bohů a
krátkost života.“ Přestože nebyl první, kdo kritizoval lidové představy o bozích, byl jeho skeptický
pohled pro některé jeho současníky natolik bezbožný, že jeho spis byl spálen veřejně na tržišti a
sám autor si musel zachraňovat život rychlým útěkem do Sicílie, při němž utonul.
Gorgias z Leontin (cca 480-380), sofista a autor typových řečí (aby jeho žáci dovedli vhodně užít
různých obratů). Svůj um ukázal na Chvále Heleny, spisu, kde dokazuje, že Helena nemohla
zabránit svému únosu Paridem a tudíž je zcela bez viny. Dále napsal filosofický spis O nejsoucnu,
čili o přírodě. Známý je tento jeho výrok:
„Není nic. Je-li přece něco, člověk to nemůže poznat.
Lze-li to přece poznat,
nelze to bližnímu sdělit a vysvětlit.“
Na této ukázce vidíme, že Gorgias jako představitel sofistiky vyznával morální relativismus, jenž
dovedl až k absolutnímu nihilismu. K stanovisku gnoseologické skepse se sofisté klonili velice
často, neboť jako učitelé rétoriky se často věnovali tomu, aby své žáky naučili manipulovat
veřejným míněním při soudech. Zpochybnění vší pravdy bylo tedy pro ně výchozím stanoviskem.
Nicméně to neznamená, že by se sofistikou
Antická filosofie
- 11-
Sokrates
„Ježíš byl pro mne prorokem náboženským,
Sokrates apoštolem filosofickým.
Ta jeho maieutika a ironie!
Zastaví na ulici velekněze
a vyptává se ho tak dlouho o náboženství,
až řecký páter sám musí doznat,
že je trouba...
… v Sokratovi máme první oběť...
konfliktu vědění a slepého věření...“8
T.G.M.
Sokrates (469-399 ante), filosof jenž přenesl filosofii mezi lidi, je zvláštní postavou, která jakoby
kráčí dějinami lidského myšlení a vznáší otázky. Právě ony otázky jsou největším přínosem
Sokratovým, neboť právě jimi Sokrates inspiroval řadu po něm následujících filosofů, ať už to byl
Platón či jiní. Pro svou mučednickou smrt (byl odsouzen na základě křivého obvinění za
bezbožnost) je přirovnáván k Ježíšovi. S Ježíšem jej spojuje i to, že ani jeden z nich nic nenapsal a o
obou máme informace jen „z druhé ruky“. V případě Sokrata je to jeho (možná) žák Platón a dále
kynický filosof Xenofontés. O Ježíšovi nám pak vyprávějí evangélia a prostřednictvím epištol
apoštol Pavel.
Syn sochaře Sofroniska a porodní báby Fainarety se měl stát původně rovněž sochařem, ale (jak
nám vypráví Platón v Obraně Sokratově) když Delfská věštírna prohlásila Sokrata nejmoudřejším
mužem v Athénách, Sokrates se zhrozil. Věřil sice, že bůh se nemůže mýlit ani lhát, ale nechápal,
jak by on, člověk, který toho tolik neví 9!!!, mohl být nejmoudřejší. Jak však později zjistil, právě
proto, že věděl, co neví, vynikal nad své krajany. Nicméně věta „Vím, že nic nevím,“ je mu
přisuzována omylem, neboť ji nikdy neřekl. Přestože se mu dostalo vzdělání jako většině jiných
athénských občanů a nějaký čas snad byl i posluchačem Anaxagory nebo jeho žáka Archelaa, byl ve
skutečnosti samouk. Hlavní inspirací Sokratovi byla jeho maminka Fainareta, podle jejíhož vzoru
vytvořil i svou vlastní filosofickou metodu – maieutiku, tj. umění, jak nechat nechat moudrost, aby
se zrodila v druhém člověku. Pro Sokrata bylo charakteristické, že většinu dne trávil touláním se po
tržištích a rozmlouváním s ostatními lidmi, u nichž hledal vědění, jež sám neměl. Tu zasedl (podle
Platóna) s Euthyfrónem a rozprávěl s ním o spravedlnosti, tu hovořil s Faidrem o kráse a lásce. A při
tom všem mu šlo o αρετή („areté“, tj. o ctnost nebo výtečnost). Sokrates totiž věřil, že veškeré
špatné chování pochází z neznalosti. Ten, kdo ví, co je to dobro a ctnost, však nejedná špatně, nýbrž
dobře, protože ví, jak má jednat. Morálka se zde stává předmětem poznání.Ctnosti se lze naučit, je
však třeba ji poznat. Sokrates tedy vystupuje proti morálnímu relativismu sofistů. Jeho základní
otázka zněla: „Τί εθ?“ („Co to je?“) Sokrates se ptal na definici věci, což byl možná důvod, proč mu
jeho „kolegové“ v dialogu ne vždy rozuměli (všimněme si, že většinou začnou vyjmenovávat
individuální případy nějaké ctnosti, např. řeknou, co je statečné, ale neřeknou, co je statečnost).
Sokrates se tedy ptá na podstatu (řecky οουσια), na což naváže později Aristoteles. Hlavně však
známe Sokrata jako toho, kdo přivedl k filosofii Platóna, ačkoliv není zcela jisté, zda byl Platón
Sokratův žák. Důvodem pro vznesení této otázky je fakt, že když Platón líčí Sokratovu smrt, tak se
nezmiňuje, že by u Sokrata v ten moment byl (což by se od skalního žáka dalo očekávat). I kdyby
byl v té době Platón sám nemocen, mohl se tam prostě „dopsat“. Podle profesora Milka je spíše
pravděpodobné, že Platón se se Sokratem setkal jen jednou, ale šlo o velice silný zážitek, který
Platóna silně poznamenal. Ostatně u tak geniálního jedince, jakým Platón byl, mohlo i jedno setkání
8 Převzato z: Ivo Odehnal: Bolehlav pro Sokrata: příběh justičního selhání?, vydavatelství Zabloudil, vydání první,
54 s., vydáno v roce 1997
9 Sokrates o sobě někdy mluvil jako o tom, kdo je ατοπος = mimo své místo.
Antická filosofie
- 12-
s člověkem, jako byl Sokrates, mít velice silnou odezvu. Nicméně za svou činnost byl Sokrates
obžalován, že kazí mládež a neuznává stáních bohů (což nebyla pravda, ač sám Sokrates často
hovořil o tom, že jej vede na jeho životní pouti δαιμονιον – vnitřní hlas, který Sokrata varoval, když
se měl dopustit něčeho, co by nebylo morálně správné). Byl obžalován a odsouzen k vypití poháru
bolehlavu.
Platón
„Ode mne jistě o tom není žádného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze pověděti jako
jiné nauky, nýbrž z hojného spolubytí a soužití oddaného té věci najednou, jako plamen vznícený od
vylétlé jiskry, zvnikne to v duši a pak se již samo živí.“
Platón: VII. list10
Život a dílo:
Platón (cca 427-348 ante), původem z Athén, kde zamýšlel v mládí začít s politickou kariérou od
níž se však později ve věku dvaceti let odklonil (své pohnutky vysvětlil ve svém sedmém dopise),
když viděl, jak špatně jeho vlast naložila se svým nejlepším občanem – Sokratem. Ještě před
Sokratem byl však jeho vychovatelem extrémní herakleitovec Kratylos. Po smrti Sokrata pak
opustil rodné Athény a vydal se na cesty, při nichž se setkal v Megaře s Eukleidem, u něhož poznal
filosofii eleatskou a dostal se až do tzv. Velkého Řecka, kde navštívil školy pythagorejců. Po
návratu domů zakoupil kousek za městem zahradu sousedící s gymnásiem postaveným v háji, jenž
byl zasvěcen herou Akademovi (proto této škole říkáme Akademie). Kromě filosofie se zde
vyučovaly i matematika11, astronomie a částečně snad i přírodopis. Hlavní vyučovací metodou byly
rozhovory Platónovy se žáky. Platón opustil tento svět roku 348, podle legendy zdřímnuv v koutku
na úsvitě, když byl ztrávil noc na svatební hostině jednoho ze svých žáků.
Pod jménem Platónovým se nám dochovalo vedle Apologie Sokratovy třicet čtyři dialogů a třináct
dopisů (o nichž se nějakou dobu věřilo, že jsou podvržené). Otázkou je, jaký byl smysl Platónových
dialogů. Ohledně raných dialogů, které často končí otevřeně (tj. nedozvíme se, co to je
spravedlnost, protože Euthyfrón odejde před dokončením rozpravy s omluvou, že už nemá vlastně
čas a musí někam jít) mohlo jít o jistý způsob reklamy na Akademii. Když dotyčný dialog čtenáře
zaujal, šel a zaplatil si v Akademii kurz, kde (jak doufal) se dozví podrobnosti, které mu dialog
neřekl. Jinak však mohly dialogy sloužit žákům Akademie k rozpomenutí se na to, co říkal Platón
při přednášce. Někdy se mluví (v souvislosti se VII. listem, v němž Platón píše, že jádro své nauky
nikdy písemně nikomu nesdělil, neboť to není možné, nýbrž že jádro svých myšlenek předával vždy
ústně, od srdce k srdci) také o Platónově nenapsané nauce, která by však měla být v dialozích
alespoň částečně naznačena. Teorii o nenapsané nauce potvrzují i některé dialogy, jako např.
Faidros, v jehož druhé části podává Platón své úvahy o písmu a psaném textu. Stejně jako ve své
VII. listu nám říká, že nelze spoléhat jen na psaný text, neboť ten si bez autora nedovede pomoci
proti těm, kdo jej haní či s ním nějak manipulují. Nejlepším způsobem předání nauky je „psát
moudrost do mladých duší“, aby se tak předával dalším generacím jako živé dědictví.
Otázkou je rovněž, proč Platón použil pro vyjádření svých myšlenek právě formu dialogů? Zřejmě
mu mohlo vyhovovat, že dialog mu otevíral daleko širší pole pro vyjádření toho, co chtěl, aniž by to
musel explicitně do dialogu napsat. Dlohou dobu se dialogy četly jen jako „skripta“ platónské
filosofie, ale možná, že bychom je měli spíše číst jako „divadelní hru“, tj. s ohledem na to, která
postava co říká.
10 PLATÓN: Listy, přeložil NOVOTNÝ František, vydal Jan Laichter, edice „Platónovi spisy“ (sv.azek 18), II.
přehlédnuté vydání, Praha 1945
11 Podle legendy byl nad vchodem do Akademie umístěn nápis tohoto znění: „Médeis ageométrétos eisitó.“ („Nikdo
nevcházej nevzdělán v matematice.“).
Antická filosofie
- 13-
Ohledně překladů Platóna se může čeština pochlubit tím, že je jedním ze čtyř jazyků, které mají
kompletní překlad myslitelova díla od jednoho autora (což má pak své výhody při výkladu textu,
protože řecké pojmy jsou přeložené jednoznačně vždy týmž slovem). Kromě nás mají tuto výhodu i
Němci a Slováci.
Ohledně literární formy můžeme dialogy rozdělit na dialogy přímé (mluví mezi sebou několik
postav v témže čase) a nepřímé (postava A potká postavu B a ta postavě A vypráví, že se vrací
např. z hostiny, kde mluvila s postavou C a celý dialog se pak vrací jako by ve vzpomínkách k
předchozímu dialogu B s C). Kromě toho dělíme dialogy ještě na rané dialogy12, které mají
aporetický charakter (tj. mají otevřený konec – nedozvíme se, jak to tedy s danou otázkou po
spravedlnosti doopravdy je, viz dialog Euthyfrón), u těchto dialogů očekáváme, že jsou nejvíce
ovlivněny Sokratem. Následují dialogy střední, kam patří i Ústava .První kniha Ústavy byla
napsána původně jako dialog Trasymachos, podle sofisty, jenž hájil silové pojetí spravedlnosti, ale
protože Platón nebyl spokojen s vyzněním celého spisu, přidal k němu postupně ještě dalších devět
knih a tím vznikla Ústava, jak ji máme dnes – mimochodem smyslem celé Ústavy není líčení
Platónovi představy ideálního státu. Ve skutečnosti jde o hledání smyslu spravedlnosti – Platón se
ústy Sokrata snaží dokázat, že spravedlnost prospívá sama o sobě a že to není žádná „vůle k
moci13“, jak to hájil Trasymachos. Právě v Ústavě rozvijí Platón svou nauku o ideích a zejména pak
o Idei Dobra, která zakládá veškerenstvo. (K výkladu o ideích v Ústavě se ještě vrátím později.)
Dialogy pozdní pak představují kritiku nauky o ideích (někteří badatelé uvažují o tom, nakolik sám
Platón tuto nauku zastával). Kritika ideí se týká zejména dialog Parmenidés (k němuž se rovněž
vrátím později), jenž byl zřejmě jedním z trojice dialogů Sofistés a Politikos. Říká se totiž, že Platón
měl v úmyslu napsat trialog, tj. tři dialogy, které by na sebe navazovaly. První dva se nám
dochovaly (Sofistés a Polikos). O třetím, který se měl údajně jmenovat Filosof, se věřilo, že se
ztratil. Dnes se filosofové domnívají, že oním třetím dialogem je právě Parmenidés.
Podíváme-li se dnes do některého z Platónovích dialogů, zjistíme, že jsou po stranách číslované.
Toto číslování je univerzální pro všechny výtisky a umožňuje tedy odkazovat na konkrétní část
textu podobně jako např. dělení bible na verše. Tento způsob odkazování pochází od
protestantského teologa Schleiermachera, který chtěl jít v duchu protestantismu k samotným
pramenům. Proto přeložil Nový Zákon a dále také Platóna do němčiny. Způsob citace vypadá
následovně: 504a RESP (RESP je zkratka slova „Res publica“, tj. česky „Ústava“, polsky je to
„Republika“, řecky „Politeia“).
Výklad nauky o ideích:
Platón svou nauku o ideích během života různě přepracovával, nicméně jakési jádro jeho
myšlenkového světa nalézáme v Ústavě, spisu, jenž Platón věnoval otázce po spravedlnosti a
Dobru. Ovlivněn Sokratem věří i on, že ctnosti se lze naučit, že jí lze dosáhnout rozumovým úsilím
pomocí dialektiky. Tj. metodou bytostného tázání, ať už v dialogu s druhým či sám se sebou, mohu
dojít pravého poznání. To náleží světu ideí, který jediný je skutečný, neboť náš materiální svět je jen
světem stínů těchto věčných, dokonalých ideí. Obvykle se setkáváme s představou, že ideje jsou
nějaké ideální „věci“. Tedy, že kdesi v myšlenkovém světě ideí je idea dokonalého stolu, jehož
odrazem jsou všechny ostatní stoly u nás. Takové pojetí je nesmysl a Platón jej takto nehlásal.
Žádný ideální stůl není, ani u nás ani ve světě ideí. Nejsou-li tedy ideje „ideálními předměty, či
vzory těchto předmětů“, čím tedy jsou? Podíváme-li se do Ústavy na podobenství o Slunci (VI.
kniha, 506e-509d), úsečce (VI., 509d-511e) a jeskyni (VII., 514a-517a), zjistíme, že Platónovy
12 Poměrně důležité je, že rané dialogy často nesou jména sofistů, s nimiž Platón polemizoval. Platónova kritika
sofistiky byla natolik silná, že v podstatě po Platónovi sofistika jako taková úplně vymizela.
13 Karl Reimund Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé se domnívá, že Platón byl otcem všech totalit.
Ohledně tohoto názoru je třeba zdůraznit, že Platónova Ústava nepředstavuje stát totalitní (jak se někdy tvrdí),
protože v něm všichni mají stejné možnosti, aby dosáhli vedoucích míst. Záleží jen na jejich schopnostech a píli.
Platón sice demokracii kritizoval, ale šlo o Athénskou demokracii, která zavraždila Sokrata a jenž umožnila, aby se
vedoucích míst v obci zmocnili pomocí sofistiky lidé, kteří měli o pojmu spravedlnosti velice mlhavé představy.
Antická filosofie
- 14-
ideje mají matematický charakter (viz úsečka, VI. 510d,e). Celý svět je tedy uspořádán podle
matemetických principů (vidíme vliv pythagorejců), ale sami tyto matematické ideje jsou založeny
ještě idea Dobra, která (jak nám říká Platón v úvodní ukázce k této kapitole) dává všemu vznik a
růst ač sama není vznikem, nýbrž vyniká nad jsoucnost důstojností a mocí. Respektive idea Dobra
je pro Platóna „epekeinai té usiá“, tj. mimo oblast jsoucího. Stejně jako sluneční světlo umožňuje
vidění, tak Dobro umožňuje vyvstávání jsoucen ze skrytosti. Dobro je tedy ontologickým základem
veškerého světa, je dokonce víc než všichni bohové na Olympu (neboť i jejich božství je závislé na
Dobru14). Nicméně podle prof. Milka nemají ideje u Platóna ontologický status, nýbrž status
gnoseologický.Údajně mělo jít o Platónův pokus o zastavení myšlení, vytvoření nějakých statických
a stálých pojmů, s nimiž by bylo možno operovat, aniž by se tyto pojmy měnily. Neboť tam, kde se
neustále mění smysl pojmů, nelze mluvit o pravdě.
Nicméně se nyní vrátíme k ontologickému uchopení ideí. Na obrázku dole vidíte nákrys, jak vypadá
rozvržení světa ideí a světa materiálního podel Platóna:
Idea Dobra: je mimo
oblast jsoucnosti.
Emanuje ze sebe
„bytí“ (u Platóna ještě
není rovnítko mezi
Dobrem a Bytím)
Oblast poznání ideje Dobra
i dalších ideí
Ideje: mají matematický charakter.
zvaná „noézis“ (rozumové poznání).
Zakládají hmotný svět (ten je vytvořen
Sem se dostáváme pomocí
podle nich). Z ideje Dobra mohou
dialektiky.
vznikat (podle jednoho výkladu) tak, že k
έν (Jednu) přidáme ještě jedno jedno a
Oblast, kterou
vznikne nám tak αοριστος διας, „aoristos
Platón nazývá
dias“ (nerozlišená dvojice).
„kosmos noétos“.
Jedná se o oblast
Chórismos
poznatelnou jen
rozumem.
Geometrická tělesa a obrazce: jsou
odrazem ideí. Např. obrazec
trojuhelníku není sám ideální
trojuhelník ve světě ideí, ale participuje
na něm.
Oblast zvaná „kosmos
aisthétos,“ kterou
uchopujeme smysly.
Oblast poznání zvaná „dianoia“.
Jde stále ještě o rozumové poznání,
jež je však opřeno o geometrické
obrazce.
Hmotný svět: oproti ideím, které mají
absolutní a na ničem nezávislý ontologický
status, je jen pouhou jeskyní stínů.
Obrazy jsoucen: např. odrazy na vodní
hladině a podobně.
„Ikasia“ neboli oblast domněnek
„doksa“
neboli zdání uchopení plaónské ideje Dobra hovoří Anna Hogenová v článku K problematice
14 Hezký článek
o fenomenologickém
dobra, článek je součástí sborníku Dobro, zlo a řeč v psychochoterapii, Triton, Praha 2009, vydání 1., ed. Jaroslav
Koťa, 262 s. (článek prof. Hogenové na str. 53-63) ISBN: 978-80-7387-273-1
Antická filosofie
- 15-
Postoupíme-li nyní od Ústavy k pozdnímu dialogu Parmenidés, zjistíme, že se zde objevuje kritika
teorie ideí. O jejím smyslu se vedly a vedou mezi filosofy debaty, neboť je otázkou, proč by Platón
najednou popíral svou vlastní nauku (pokud by ji tedy zastával). Možností výkladu je mnoho. Buď
nám tím chtěl Platón říci, jak bychom ideje chápat neměly (a tudíž by provedl kritiku jejich
špatného pochopení) nebo se od své nauky odvrátil či měla tato část jeho nauky nějaký jiný smysl,
jak se lze domnívat s ohledem na jeho „nenapsanou nauku“. Pokud by někoho z Vás tato
problematika zajímala, zpracovávají ji ve svých spisech následující filosofové (o kterých vím):
Patočka: Platón (přednášky z antické filosofie, vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze, v
témže nakladatelství vyšla i Patočkova kniha Sokrates); v OIKOYMENHÉ vyšla v edici Pomfilů
(pomocník filosofa) kniha: Idea Dobra a třetí muž.
V rámci našeho povídání o Platónovi je nyní důležité hlavně přiblížit si jeho kritiku ideí z
Parmenida:
Následně lze postulovat další
ideu D, která bude spojovat
Idea krásna D ideu B a C. Takto lze
postupovat do nekonečna.
Idea krásna B
zakládá krásu
předmětů A1 a
A2.
Idea krásna B
Idea
krásna C
Krásný předmět A1
Problém je v tom,
že pak by zde
teoreticky musela
být ještě nějaká
třetí idea C, která
bude spojovat
ideu B s předměty
A.
Krásný předmět A2
Ohledně vývoje v Platónově Akademii víme to, že po smrti svého mistra se část jeho žáků
uchýlila ke skepsi na základě raných dialogů, které mají otevřený konec. Podle filosofů
Akademické skepse nemůžeme nic jistě poznat, neboť naše smysly nás neustále klamou. Po
skeptickém období (i když s skepsí se můžeme setkat ještě v období patristiky, neboť se skepsí se v
rámci svých filosofických úvah musel vyrovnávat jěště Augustýn) nastupuje platonismus
představovaný Plotínem, jehož učení zaznamenal v Eneádách (Devítky) jeho žák Amonios Saka,
zřejmě blízký přítel Origénův. Nicméně novoplatonici nevycházeli čistě jen z Platóna, ale i z knih
jeho žáka Aristotela. Proto, než se přesuneme k novoplatonikům, seznámíme se nejdříve s
Aristotelem.
Antická filosofie
- 16-
Aristoteles
Všichni lidé jsou smrtelní
Sokrates je člověk
Sokrates je smrtelný
(Ukázka sylogismu)
Aristotelově životě se zde budu věnovat jen do té míry, do jaké jsme se mu věnovali na přednáškách
s profesorem Milkem. O Aristotelovi víme, že přestože pomáhal Athénám, tak mu jeho rodáci nikdy
neodpustili „kolaboraci“ s makedonským králem Filipem a zejména pak jeho spojení s Alexandrem.
Proto, když Alexandr Makedonský 323 př. n.l. umírá, stává se z Aristotela v Athénách nevítaný
občan a je nucen z města odejít. Z téhož důvodu byly také jeho spisy, které napsal pro veřejnost,
zničeny. Dochovaly se nám pouze Aristotelovy materiály k přednáškám (což je vše, co od Aristotela
dnes máme – viz Fyzika, Metafyzika, Organon...). Aristoteles plně věřil vědě a snažil se obsáhnout
veškeré poznání své doby. Zároveň se jej snažil opravit pomocí přírodovědy a matematiky. Pro
Aristotela je charakteristické, že pracuje s obecným míněním (když se autority shodnou, tak to
platí). Za nejvyšší považuje tu disciplínu, která je tu sama pro sebe a neslouží ničemu dalšímu (když
poznáváme pro poznání samo, blížíme se k bohu).
Centrálním jádrem Aristotelova myšlení je v Metafyzice τι κατα τινος („ty kata tynos“, tj. něco
jakožto něco) nebo-li όν ή όν („hón hé hón“, tj. jsoucno jako jsoucno). Zajímala jej podstata
(ουσια15, tj. usiá). Rozdíl mezi Platónovým a Aristotelovým nazýráním ideí (od řeckého slova ειδος)
je v tom, že pro Platóna je to „idea“, pro Aristotela „rozdíl“ (člověk se rád kouká a tím se mu zjevují
rozdíly, tj. to, co ta věc není).
Zřejmě zde měl významný vliv Aristotelův tatínek, který byl lékařem, a jenž přivedl Aristotela k
úvaze, že všichni lidé touží od narození po poznání (ve smyslu „theória“). Kromě „theória“ máme
ještě další druhy poznání:
Řecky
αισθηθις
μνημη
τεχνη
επισθήμη
εμπειρα
σοφια
αιτία
Česky
„aisthéthis“
„mnéme“
„techné“
„episthémé“
„empeira“
„sofia“
„ajtija“
Smysl
vnímání
paměť
umění
vědění
zkušenost
moudros
příčina
Aristoteles rozlišuje dále mezi οτι (hóti - že) διοτι (dióti – protože), tím se rozlišují ti, kteří mají
mínění (hóti), a ti, kteří mají zkušenost (dióti) a mohou podle Aristotela učit. Tj. nestačí vědět, „že“
se něco dělá tak a tak, ale je třeba vědět proč se to tak dělá. Jde o znalost příčin (episthémé).
Aristoteles v Metafyzice označuje theologii (theos - bůh a logos – rozum, vědění) jako vědu o
hlavních příčinách a tou nejhlavnější příčinou všeho je pak bůh.
Pro Aristotela je každé jsoucno tvořeno původně amorfní látkou a formou, která do látky vstupuje a
dává jí tvar a vlastnosti (akcidenty). Forma (μορφη – morfé) je duchovní, zcela dokonalá, ale látka
(´υλή - hylé) jí odporuje. Proto jsou jsoucna nedokonalá natolik, čím větší odpor klade látka formě
Latinsky se ουσια „usiá“ přeložila jako substantia (ve středověké filosofii), ale problém je, že v
Kategoriích (údajně první Aristotelův spis) je použit pojem υποκειμενον (hipokejmenon), což se
15 K problému „usiá“: Pátá kniha Metafyziky je výklad Aristotelovích pojmů, čtvrtá je věnována principu „sporu“ (že
nemůže platit současně A a non A, na tom bude později stavět Hegel). Důležité je rozlišení na ουσια a σιμβαβαικος
(simbabajkos), což je oproti οουσια něco nahodilého, co na ουσια jen spočívá. Do středověké filosofie se toto
rozlišení dostane jako rozlišení na substanci (totéž co οουσια, resp. je to to podstatné) a akcidenty (které jsou
nahodilé).
Antická filosofie
- 17-
někdy překládá jako „subjekt“ nebo „substancialita“. Při překladu do latiny se pak obojí smíchalo
do substantia. Je tedy otázkou, zda jsou Kategorie skutečně od Aristotela, podle prof. Milka je
nenapsal.
Aristoteles zároveň rozlišuje první a druhou podstatu. První podstatou je individuum (např.
„Pupík“) a druhou podstatou je obecnina (např. „pes“ Pupík je pes, tudíž jako první podstata je
individuálním psem, který ale náleží to druhé podstaty, tj. do obecného druhu „pes“.).
Aristotelova etika:
Sem patří spisy jako Etika Nikomachova, Etika Eudémova, Magna morália. Stejně jako pro všechny
ostatní řecké filosofy je pro něj předmětem zájmu etiky ευδαιμονια („eudajmónia“), tj. „blaženost“.
V tomto jediném slově se shodnou všichni řečtí filosofové, ale neshodnou se již v obsahu tohoto
slova. Každý je vykládá po svém, v rámci své vlastní filosofie. Pro Aristotela je nicméně etika
vědou o tom, jak správně žít. Uznává i ty aspekty života, které potřebujeme k dobrému životu (jídlo,
pití, mít kde spát...). Proto za první filosofy považoval egyptské kněze, protože měli dostatečné
zázemí a volný čas, aby se mohli věnovat vědě. První křesťané považovali za filosofy spíše askety
na poušti (viz „Apoftegmata“, tj. výroky pouštních otců – křesťanští asketové, kteří žili dobrovolně
na poušti, zde je soupis jejich výroků).
V rámci etiky je pro Aristotela důležitý pojem středu. Vysvětlím to na příkladu: Představe si, že
jdete po ulici a vidíte žebráka. První extrém je ten, že mu dáte všechno, co máte (včetně domu, auta,
peněz...), což ale znamená, že pak tam budete stát jako žebrák vy a situace se nijak nepohne (stále
máme jednoho žebráka). Druhý extrém je nedat mu nic. Mezi těmito dvěma extrémy je střední
varianta (podle Aristotela nejlepší), tj. dát žebrákovi tolik, kolik můžete, aniž by vás to existenčně
nějak ohrozilo (např. mu dáte sto korun a ne tisícikorunu). Je to tedy uměřenost („sofrosíné“).
Dále je vedle σοφροσινή (sofrosiné) v etice důležitý εθος (éthos), tj. „zvyk“ či „tradice“. Podle
Aristotela jsou pak některé skutky „adiaforon“ (tj. nejsou primárně ani dobré, ani zlé, jejich mravní
povaha záleží na situaci). Každé konání musí mít cíl a ten přináleží k politice, dobro má být dobrem
obce, ale je to záležitost praxe, neboť člověk by nepotřeboval zákony, kdyby to vycházelo z
přirozenosti (A. říká, že etika pochází ze zákona). Smyslem etického jednání je pak napodobení
boha (prvního hybatele), neboť jen bůh je zcela blažený.
Rozdělení věd u Aristotela:
Věda
Teoretická (je nejcennější)
Dělí se na:
Teologie: sem patří –
metafyzika, logika...
Praktická
Dělí se na:
Etika
Politika
Matematika: dělí se na
geometrii, aritmetiku...
Umění
Rétorika
Přírodověda: biologie,
botanika, chemie...
Antická filosofie
Produktivní
Produktivní jsou
proto, že něco
vyrábí.
- 18-
Platonismus
Pro západ je platonismus velice důležitý, neboť do značné míry ovlivnil i křesťanství. Augustin sám
byl platonismem velice ovlivněn (mj. konvertoval pod vlivem platonika Mária Viktorína, jenž
přeložil Eneády do latiny, ke křesťanství). Důležitý byl i Filon Alexandrijský, který patřil ke
středoplatonikům16, jehož pojetí „logu“ se dostalo do křesťanství pro vystižení božské osoby Krista.
Pro nás budou důležití novoplatonikové, mezi něž řadíme Amonia Saku, Plotína (jehož myšlenky se
nám zachovaly díky jeho žáku Porfíriovi17, který je sepsal do díla „Eneády“, tj. „Devítky“).
Konec novoplatonismu souvisí s tím, že se brzy stal jakýmsi náboženstvím, v němž platonikové
vystupovali v roli mágů, což mohlou souviset s číselnou mystikou rozpracovanou Steutiposem a
Xenofanem. Byzantský císař se rozhodl Akademii zavřít roku 529 n.l. Zřejmě právě proto, že se bál
novoplatonských „kouzel“.
Pro křesťanství a jeho budoucí vývoj bude mít velký vliv novoplatonská nauka o triádě a její
emanaci:
έν
νους
ψσυχή
jedno
mysl
Světováduše
Z toho vznikly hypostáze (ΰποστάσεις).
Pravděpodobně to slovo mělo označovat tři stejné
stupně bytí. Také heretik Areios si představoval Trojici
podobně (έν – jedno, nejvýše, Otec; νους – Syn; ψσυχή
– Duch svatý).
Na východě (v Byzantii) vnesl novoplatonismus do
křesťanství Dionisios Aeropagita, který byl významně
ovlivněn Proklem, jemuž se přisuzuje vliv na vznik
dogmatu o Trojici, ale křesťanská teologie to odmítá.
Z έν (hén) se emanuje svět (viz obrázek):
Z έν emanují nižší složky, aby se do ένo opět vrátily.
Směr návratu do
έν. Nazývá se
επιστροφη
(„epistrofé“), tj.
obrat.
Směr pohybu emanace, směrem od
έν. Tím vzniká πρόδος („pródos“)
pohyb: vystoupení sama ze sebe, tím
se έν – Jedno – mění v pluralitu.
V tomto bodě Ježíš
(podle novoplatonské
interpretace křesťanství)
jako ten, kdo vrací
mnohost k έν.
16 Jejichž doba začíná v Akademii po odbodí skepse s Antiochem z Askalonu. Po Antiochovi začíná tzv. „dogmatické
období“, kdy se z novoplatonismu stává stále více náboženství.
17 Který mimo jiné napsal úvod k Aristotelovím Kategoriím pod názvem „Eisagogé“. Noetius pak dodal komentář.
Tyto spisy pak ve středověku sehrají důležitou roli ve sporu o univerzálie. Klíčovou otázkou bude spor pojmů
„unum“ (jedno) a „alia“ (mnohé), z čehož vzejde otázka, zda jsou univerzálie buď v Boží mysli, nebo někde jinde.
Porfirios kromě toho napsal také spis proti křesťanům, který se nám ale nedochoval v celku. Víme však, že se
zmiňuje o Origenovi, který měl údajně chodit do novoplatonské školy s Plotinem k filosofu Ammoniovi Saka, který
byl původně křesťan, ale pak přestoupil k platonismu.
Antická filosofie
- 19-
Pro nás je podstatné, že z έν vznikla νους ψσυχή (Světová duše). Demiurgos nejdříve vytvořil duši
světovou a z ní individuální duše, proto se naše ψσυχή může přes Světovou duši (rovněž ψσυχή)
dostat až do έν. Přitom έν má bytí (τοέινα), život (το ζην) a myšlení (το νοειν).
Filosofie odbodí helénismu
Oproti předchozímu období se filosofie v této době věnuje otázkám etiky a života individua.
Velkými isnpiracemi jsou Sokrates, ale daleko bezprostředněji i Aristoteles. S nástupem helénismu
(spojeno s výboji Alexandra Makedonského, v jejich důsledku šíření řecké kultury) dochází k řadě
změn. Všude se mluví řecky (koiné dialektos), což pak pomohlo rychlému šíření křesťanství.
Městské státy se od dob Alexandra mění z polis v kosmopolis, což vyvolává nejistotu a úzkost,
hroutí se dosud platný řád společnosti, filosofie a rétorika se nemůže již věnovat otevřeně
politickým otázkám).
Epikuros a epikurejci
Navázali na Demokritův atomismus (viz Lukretios: O přírodě), do něhož však Epikuros vnesl
moment náhodilosti, čímž umožnil svobodu lidského myšlení, které bylo u Demokrita zcela
determinované pohybem atomů. Základem blaženosti je pro epikurejce „ataraxia“ (nehybnost,
dosažení klidu). Smyslem bylo zbavit člověka strachu z bohů a ze smrti. Bohové se o náš svět
nestarají, jejich vzývání může mít maximálně účel pro udržení etického řádu ve společnosti, ale
bohové se o modlitby nezajímají – takže modlit se k nim s tím, že po nich něco chceme je zbytečné,
ale ani nás netrestají za naše hříchy. Smrti se bát nemusíme, protože dokud žijeme, smrt se nás
netýká. A až zemřeme, naše duše (tvořená atomy) se rozpadne, takže už nebudeme. Smrt se nás tedy
netýká.
Stoikové
Zakladatel je Zénon z Kitia, který stoickou školu založil po tom, co ztroskotal u pobřeží Athén. Tam
se seznámil s filosofií, které se náruživě oddal.
Pro stoiky je důležitý pojem „sofrosiné“, tj. rozumnost (pojem od Aristotela, který to definuje jako
rozhodnutí rozumného muže). Stoikové se domnívají, že když člověk získá „katastázis“
(neotřesitelnost vnitřní duše), bude schopen se vždy rozhodnout správně. Pro získání katastázis je
důležité být apathés. Apatheia je bezvášnivost, protože vášně nás ovlivňují tím způsobem, že
nejmse schopni se správně rozhodnout. Kromě toho byl pro ně důležitý logos, který převzali od
Herakleita, jehož velmi ctili. Od nich pak logos převzal Filon. Rovněž stoikové rozvinuli thediceu
(ve světě je προνοια-pronoja), neboť svět je podle nich totožný s bohem („pneuma“ - boha pojímají
materialisticky) a vše se děje dle řádu. Byli to tedy panteisté, neboť svět je podle nich totožný s
božským základem. Je nezbytné, aby člověk tento řád (nutnost) přijal a jednal tak, jak mu to určila
prozřetelnost, či, chcete-li, osud. Stoik má tento řád nazýrat ve vnitřní komůrce svého nitra, pak je
svobodný, protože jedná v souladu s tímto řádem.
Dělení stoiků:
Starší stoa: Zenon, Kleantes, Chrisippos
Střední: Panaitios, Poseidonios)
Mladší stoa: Epiktetos, Marcus Aurelius
Antická filosofie
- 20-