12-II-2009 - Koruna Česká

číslo 12/2009, ročník II.
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
DEUS . REX .
PATRIA
www.korunaceska.cz
Krátké zprávy:
NIC VE JMÉNU TOLERANCE
Zikmund Lucemburský
Narozen 16.února 1368 a
zemřel 9.prosince 1437
Zikmund, pojmenovaný po
novém českém světci, byl
významný evropský politik
vrcholného středověku.
Mluví se o něm jako o
"posledním císaři středověku" (Drška 1996). Jako
první vytvořil podunajské
soustátí, které sestávalo z
uherského a českého království a říše a zřejmě
mělo být hrází proti dravé
osmanské expanzi. K jeho
dalšímu rozšíření směřoval
také sňatek Zikmundovy
dcery Alžběty s rakouským
arcivévodou Albrechtem
V. Není tak známo, že
zatímco Karel IV. byl ještě
svou politikou pevně zakotven v gotice, jeho syn
už byl renesančním panovKdo
chce
vládnout,
níkem.
Kdyby
mu v má
tomrád
republiku.
si přeje,
nezabránilaKdo
husitská
revoaby mu dobře vládli, touží
luce, také českým zemím
jedině po monarchii.
mohl přinéstJoseph
mnohoJoubert
dobrého.
Tak letos nám ty Vánoce, Betlémy a mše snad ještě nechají. Mluvím o ateistech a liberálech. Proč
by nám je nenechali? Nu, to já nevím. Proč nekuřáci a nejrůznější dobrodějové nenechají hospody
kuřákům, a namísto aby si budovali své nekuřácké, ze všech sil se snaží ovládnout úplně všechny
hospody, změnit a předělat ty, kdo se raději schází v kuřáckých? A ještě se ohánějí lidskými právy,
zdravotnickými statistikami a podobně. Stejně tak si dovedu představit, že se brzy ozvou hlasy ateistů naříkajících na diskriminaci, protože se v kostele nemohou uplatnit se svým atheismem. Má to
přece být veřejná budova vystavěná z mozolů a krve prostého lidu a ta je pro všechny, nejen pro
katolíky. A proč tam mají být pověšené kříže? V takové veřejné budově by nemělo dominovat žádné náboženství ani ideologie. To samé se týká synagog a mešit s minarety. Pryč se symboly a obřady! Ať si ty bludy pěstují doma (zatím) Ve jménu svobody a rovnoprávnosti, udělejme ze všech
těchto budov jen neutrální chrámy ticha a kultury. Kde se ta kultura vzala? No to je jedno, prostě
kultury. Obrazy, koncerty a tak. No a v sakristii docela malý bufet s bagetami a colou, aby tu návštěvníkům k dokonalému prožitku nic nechybělo.
Tolerance je skvělá věc, ale kde to má hranice? Rozumný Evropan by řekl, že tolerance je, když si
v zemích s křesťanskou kulturní tradicí mohou jinověrci provozovat své náboženství v soukromí,
protože tady přece křesťanství musí dominovat. Naše kultura je na něm celá postavená a bez křesťanské víry se kulturní rámce zbortí. Prostě ať se modlí po svém a my je za to nebudeme zavírat ani
zabíjet, protože jsme tolerantní. Ale pozor! Minarety tu povolíme tehdy, až v Mekce a v Teheránu
povolí stavbu kostelů. Tolerance je přece možná jen tam, kde platí pro všechny strany, jinak je to
jen organizovaná kulturní sebevražda. Rozumný světoobčan by řekl, že tolerance je, když všude
mohou vedle sebe, jako rovnoprávné, viset symboly všech neagresivních věrouk. Jenže atheista
nám říká, že neutrální je pouze nicota a skutečná rovnoprávnost a tolerance nastane pouze tehdy,
když nikde nebude viset nic, protože atheismus je neutrální, neideologický a nenáboženský a tudíž
pro všechny přijatelný jako jakási základní čistá deska lidské existence na které si pak ideologičtí a
náboženští bloudi mohou stavět své oltáře (ale v soukromí – zatím).
A to je právě ten omyl, neřku-li podvod, kterému podléháme, aniž si to uvědomujeme. Nihilismus
je víra v nic a v marnost. Atheismus je víra v to, že Bůh není. Že není, to nemůže nikdo vědět jistě,
takže i atheisté v to mohou jen věřit. Jsou stejně tak odkázaní na víru, jako křesťané, nebo muslimové. Jejich podvod spočívá v tom, že nám svou víru a své nihilistické bezboženství představují jako
cosi neutrálního, co je základem a zárukou i naší existence. Atheisté mají také své rituály a obřady,
například ty konzumní a majetkové. Cpou se do politiky stejně jako kdysi papežská kurie, pořádají
své koncily a synody, ale jejich symbolem je žádný symbol. Nic. A tím nic agresivně vytlačují cokoliv. V atheismu máme zkrátka velkého věroučného soupeře, který se projevuje mimořádně agresivně a neustále se snaží vytlačovat něco ničím, převychovávat a napravovat bludaře. Ještě nás neupalují, ale kdo ví, co přijde zítra ve jménu ničeho, ve jménu rovnosti všech v ničem.
V některých koutech Evropy nyní vzniká napětí kvůli agresivnímu nástupu islámu. Nic proti. Jak
říkám, ať povolí v Teheránu kostely a budeme se bavit o minaretech u Ženevského jezera a o toleranci. Jen bych si dal pozor, aby takového tažení proti islámu nevyužili atheističtí věřící a jejich
mocensky zaháčkovaná pseudocírkev, k vyčištění prostoru od zbytků nejen islámu, ale i křesťanství, pro vlastní nic. Samozřejmě ve jménu tolerance, kterou nelze zajistit jinak, než, že povolíme
jen nic. Sekularizace se ten podvod jmenuje. Ve skutečnosti je to zase jen starý souboj věrouk.
A Vánoce? Nu, nejlépe by bylo, kdybychom zachovali stromeček a dárky a odstranili „stupidní“
obřady a symboly, abychom neuráželi city těch, kdo věří v nic. Byl by to jakýsi pěkný svátek konzumu plný uctívání věcí i rituálů nakupování a svátek nevědění, nepřemýšlení a neznepokojování se
i zamyšlení se nad tím, jak se nám tu v nicotě pěkně žije.
Ještě, že je psáno: …a síly pekelné ji nikdy nepřemohou (církev). Tak mohu v naději popřát všem
čtenářům Zpravodaje i všem atheistům (muslimové to vědí): Pán Vás ochraňuj v tom dalším roce.
J. Drnek
V Něm a s Ním je všechna sláva, moc a spása světa. Amen.
Ze života strany
Generální sněm Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska 29. listopadu 2009.
Program Monarchistického třídenní začal tradičně již v pátek 27. 11. 2009 v 16,00 prohlídkou reprezentačních
sálů Pražského hradu, (jež jsou jinak veřejnosti přístupny jen 3-4 x za rok, a to po vystání patřičné fronty…),
rezervovanou pro členy a příznivce KČ či jejich rodinné příslušníky. Letos byl zájem o poznání nižší než loni – sešlo
se 29 zájemců. Po hodinové prohlídce následovala rovněž cca hodinová procházka z cyklu „Lesk a sláva Prahy
knížecí, královské a císařské a bída Prahy republikánské“. (Na rozdíl od prohlídky repre prostor, jejíž trasa je
samozřejmě neměnná, je itinerář zmíněné procházky každý rok jiný), které se zúčastnilo 8 zájemců a zájemkyň. Po
18. hodině následovalo přátelské a neformální předsněmovní posezení v restauraci Pražský most – U Valšů, kterého
se zúčastnilo cca 15 členů a příznivců.
Vlastní sněmovní den – sobota 27. 11., byl zahájen tradiční mší sv. v kostele sv. Františka Serafínského na
Křížovnickém náměstí v 9.00. Chrám oplýval překrásnou květinovou výzdobou v převážně žluté barvě. U vchodu
vítaly na stolku návštěvníky propagační materiály Koruny České. Kněz – pater Pavel Michal – přivezl jako
každoročně s sebou ze Severních Čech, kde působí, nádherný portrét blahoslaveného císaře a krále Karla I., dílo
akademické malířky Elišky Jakubíčkové. Otec Michal nechal tento portrét zhotovit před 3 lety a zaplatil za něj této
renomované současné české malířce 30.000,- Kč. Uvádím tento fakt právě a jen proto, že P. Michal obětavě každý
rok přijíždí nejen sloužit pro nás mši, ale vozí s sebou tento potrét. Samozřejmě odmítá jakýkoliv příspěvek na
benzín, i jakýkoliv příspěvek na svůj chrám či farnost. LETOS NÁM NAVÍC POPRVÉ ZAPŮJČIL TENTO
NÁDHERNÝ A CENNÝ PORTRÉT I NA OZDOBENÍ NAŠEHO JEDNACÍHO SNĚMOVNÍHO SÁLU. Svěřil nám jej
přesto, že se sám Sněmu neúčastnil. Kromě toho P. Michal namnožil a po lavicích před mší rozložil černožluté lístky,
jež obsahovaly text o bl. císaři a králi na smrtelném loži. Samotná latinská mše byla skutečně velkolepá, varhaník
vynikající a náš milý a vážený člen, operní pěvec Michal Lieberzeit nám při této příležitosti zpívá již pátý rok,
samozřejmě bez nároku na jakýkoliv honorář. Ministroval a na přípravě mše sv. se významně podílel člen
Předsednictva KČ Mgr. Petr Nohel. Mše se zúčastnila řada osobností, jež se z různých důvodů nemohla nebo
nechtěla zúčastnit následného Sněmu, mimo jiné např. pan dr. Milan Němec, ředitel zámku Brandýs n.L., rytíři řádu
sv. Lazara a další. Celý průběh mše natáčel (jakož i větší část všech tří sněmovních dní) pan ing.
architekt Bárta z MS KČ Prahy 6 na digitální kameru, fotografoval profesionální fotograf a předseda MS KČ Valtice
pan Luboš Velecký (který byl posléze na Sněmu zvolen moravským zemským hejtmanem KČ).
Vlastní jednání XVIII. Generálního sněmu bylo zahájeno se zpožděním v podobě tradiční akademické
čtvrthodinky v 10.30. V předsálí totiž, jako již tradičně,byl největší nápor zájemců o (opožděné) doplacení
členských příspěvků za rok 2009, protože nikdo
z vážených členů a členek nechtěl přijít o možnost hlasovat. Dopolední část Generálního sněmu řídil předseda Václav Srb. Zahajovali jsme tradičně Svatováclavským chorálem, poté byl schválen jednací řád a měly
následovat projevy pozvaných hostů, které však byly
nahrazeny omluvami a pozdravy psanými. Nepřítomnost pozvaných hostů nás sice mrzela, ale vzhledem
k tomu, že tentýž den konaly své sněmy další 4 strany,
jakož i vzhledem k epidemiologické situaci, přijalo plénum omluvy a písemné pozdravy s pochopením. Nejvíce přitomné zaujal a nejvíce potlesku sklidily: pozdrav předsedy Konzervativní strany Jana Kubalčíka, pozdrav předsedy Kruhu monarchistů Lombardie a Benátska pana Diega Zoii a pozdrav jednoho z otců zakladatelů Koruny České, MUDr. Dalibora Stejskala. Naleznete je, spolu s dalšími, níže v textu. Fyzicky byl ovšem přitomen ing. Jiří
Webr, rytíř z Prawomilů, který zastupoval na našem sněmu šlechtické rody a pozdravil přítomné krátkým projevem.
Na závěr odpolední části pronesl strhující projev český zemský hejtman a člen Předsednictva KČ pan Jan Drnek.
Text je přílohou Zpravodaje. Po skončení dopolední části poskytl místopředseda KČ Mgr. Petr Krátký rozhovor
ČTK.
Obědová přestávka byla zahájena tradičním položením kytic se stuhami u pomníků našich panovníků
Karla IV. a Františka I. (II.). Odpolední-pracovní a diskusní část jednání byla zahájena rovněž s malým zpožděním.Řídil ji místopředseda KČ Mgr. Petr Krátký. Byla
proslovena Zpráva o činnosti strany za poslední rok, byl
potvrzen mandát nově kooptovaných členů Předsednictva, slečny Kristiny Strachové z Chebu a Mgr. Petra Nohela z Roztok u Prahy, svoji kandidaturu předložil pan
Tomáš Pavlica, předseda MS KČ Valašské Meziříčí a
posléze byl rovněž
zvolen.
Přítomní
členové z Moravy zvolili moravským zemským hejtmanem pana Luboše Veleckého, předsedu MS KČ Valtice, který se tím zároveň rovněž stává členem
Předsednictva. Dále byla Dohlédací komise doplněna pány Otou Ryšavým a
Bc. Petrem Müllerem. DK posléze zvolila novým předsedou pana Jana Konečného. Byl schválen aktualizovaný text Stanov. Diskuse byla nesporně
zajímavá a jako vždy se čas vymezený pronájmem sálu nepříjemně rychle
krátil. Dobře míněné návrhy některých členů, jež obsahovaly řadu nosných
podnětů, ale nemohly být z praktických důvodů schváleny úplně v rozsahu
předloženém navrhovateli se stanou cenným podkladem pro Předsednictvo
k dalším zpracování.
Pan ing. Makrlík seznámil plénum se svým návrhem Petice za obnovení
českého království, která sice nebyla odsouhlasena jako oficiální petice KČ
k bezprostřednímu zveřejnění, ale, vzhledem k tomu, že obsahuje mnoho
cenných myšlenek,bude využita v programových i jiných dokumentech KČ. Diskuse se zúčastnili další členové
Předsednictva i členové a příznivci z pléna.
XVIII. Generální sněm KČ byl zakončen jako se již rovněž
stalo tradicí, Císařskou hymnou. Po skončení Sněmu předseda Srb ve spolupráci s místopředsedou Krátkým sepsali
zprávu pro ČTK. Visí na našem webu v rubrice Tiskové
zprávy. Pokud je nám známo do této chvíle zmíněnou zprávu využily a o našem Sněmu referovaly toliko Haló noviny
(!), a to velmi překvapivě objektivně:
http://www.halonoviny.cz/index.php?id=88316
Po skončení oficiální i pracovně diskusní části Sněmu se
značná část účastníků odebrala opět do blízké restaurace
Pražský most – U Valšů, kde pokračovala neformálními diskusemi. Vážený pan Trlica přispěl i vynikajícím zpěvem
moravských písní. Nakonec dorazili i sympatizanti ze Slezska, třebaže na Sněmu samotném, žel, zástupci Slezského vévodství nebyli. Kromě moravských písní zněly samozřejmě i písně monarchistické a na závěr, již chvíli před půlnocí, jsme si zazpívali Císařskou hymnu a rozešli se
v radostné náladě do svých domovů.
V neděli 29.11.2009 - v den úmrtí našich panovníků Karla IV. a
Marie Terezie blahé paměti následoval výlet na Karlštejn, kde
byla pro členy a příznivce Koruny České rezervována mimořádná
prohlídka za poloviční cenu obvyklého vstupného kaple Svatého
Kříže, jednoho z nejvýznamnějších sakrálních prostorů na světě
(kaple je normálně přístupná jen od května do října, skupinky návštěvníků nesmí přesáhnout 15 osob a vstupné činí 300,- Kč.). Na
závěr jsme se, na spontánní návrh paní Pavly Velecké z MS KČ
Valtice, pomodlili Otčenáš a Zdrávas za návrat panovníka. Bylo to
skutečně nádherné vyvrcholení našeho monarchistického tridua.
Posléze se většina účastníků této mimořádné prohlídky odebrala
na mši sv. za Karla IV. (veřejně přístupná, každoroční) a následně
jsme se sešli v restauraci v podhradí s příhodným názvem Koruna,
kde jsme ještě společně poobědvali a pak jsme se již definitivně
loučili s pocitem radosti a nadějí na brzké setkání.
Václav Srb.
Aktuální složení předsednictva po změnách schválených na gen. sněmech do r. 2009:
p. Václav Srb – předseda,
p. Ing. Jindřich Jenček – 1. místopředseda,
p. Mgr. Petr Krátký – 2. místopředseda,
p. Jan Drnek – český zemský hejtman,
p. Luboš Velecký – moravský zemský hejtman,
p. Ing. Tomáš Báča – člen předsednictva,
p. Mgr. Petr Nohel – člen předsednictva,
sl. Kristýna Strachová – člena předsednictva,
p. Tomáš Pavlica – člen předsednictva
Aktuální složení dohlédací komise po změnách schválených na gen. sněmech do r. 2009 včetně:
p. Jaroslav Konečný – předseda dohlédací komise,
p. Miroslav Krupka – člen dohlédací komise,
p. David Hibsch – člen dohlédací komise,
p. Bc. Petr Miller – člen dohlédací komise,
p. Otakar Ryšavý – člen dohlédací komise.
Web Haló noviny 30. 11. 2009
Exotem na české politické scéně je Monarchistická strana Koruna česká, která usiluje o nastolení konstituční monarchie a návrat českého
krále na trůn. Do parlamentních voleb příští rok hodlá jít samostatně. Rozhodl o tom její generální sněm. Programovou prioritou strany zůstává
péče o tradiční morální hodnoty, boj proti korupci a změna státoprávního uspořádání na konstituční monarchii. Strana se také účastní komunálních voleb. Strana loni vyhlásila desetiletí obnovy království v českých zemích. Jeho cílem je nastolení konstituční monarchie do roku 2018.
Monarchisté zpochybňují zánik českého království. Připomínají, že 28. října 1918 byla vyhlášena státní samostatnost a o státní formě mělo být
později rozhodnuto referendem nebo alespoň hlasováním parlamentu vzešlého ze svobodných voleb. To se ale nestalo. (Jan)
Ohlasy a omluvenky
Jeho Královská Výsost, princ Sixte-Henri de Bourbon-Parme, synovec císařovny a královny Zity, přijal pozvání na náš XVIII. Generální
sněm! Je to v dějinách Koruny České poprvé, kdy se příslušník královského rodu zúčastní našeho Sněmu! Považujme tuto zprávu nejen za
důvod k velké radosti, za projev zadostiučinění a ocenění naší práce, ale především za výzvu, abychom pro zdar Sněmu učinili co nejvíce!
Budiž to výzvou ku všem členům a příznivcům, kteří se našeho sněmovního jednání již několik let nezúčastnili! Budiž to inspirací k pozvání
na náš Sněm co největšího počtu přátel a příznivců, třeba jen potenciálních!
Vážený pane Srb,
zdvořile vás prosím o omluveni mého odmlčeni se, dostal jsem totiž chřipku, jsem "mimo provoz" tak na pět dnů a Sixte za mne hledal náhradu
(měli jsme přijet mým vozem, Sixte a jeho doprovod tedy přiletí letadlem). Jeho přítel bohužel nemluví česky, budete se o komunikaci s princem
starat vy sám, ale podle vaší znalosti francouzštiny vám to, podle mého soudu, nebude dělat žádné potíže.
Malý detail: princ byl velmi těžce zraněn při havárii v Argentině (on sám ji přežil, tri zemřeli). Je to již dva-tři roky, ale ještě stále má potíže
s chůzí používá často berlu. Takže neunavovat s dlouhou chůzi. Dekuji vám předem.
Pane Srb, neváhejte se obrátit se na mne, v případě nesnadné komunikace s princem; já jsem s nim v permanentním kontaktu. Velmi srdečně
vás zdravím a přeji úspěšný kongres.
M. Béard
KRUH KRÁLOVSTVÍ LOMBARDDSKO-BENÁTSKÉHO
Pane předsedo,
jménem italských monarchistů Království lombardsko-benátského Vám děkuji za zdvořilé pozvání na XVIII. Generální sněm Koruny České.
Zároveň ovšem musím vyslovit své hluboké politování nad tím, že se letos nemohu zúčastnit tohoto důležitého a slavnostního setkání. Budiž mi
dovoleno toužebně si přát - spolu s Vámi - aby naše naděje na Císařskou a křesťanskou Střední Evropu mohla dojít jednoho nepříliš vzdáleného dne svého konkrétního naplnění pod ochrannými křídly dvouhlavého orla: tímto způsobem, skrze tuto znovuzrozenou jednotu, respektující
tradiční rozdíly mezi našimi národy, se budeme moci znovu stát vrcholně užitečnými a spolehlivými průvodci ostatní národů. Račte přijmout,
spolu s přáním co největšího úspěchu Vašemu sněmování od lombardsko-benátských monarchistů, také můj osobní pozdrav, který formuluji do
našeho starého motta: VIRIBUS UNITIS !
Diego Zoia, předseda
Vážený pane Hájku, dovoluji si Vás co nejsrdečněji pozvat na XVIII. generální sněm Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a
Slezska). Pozvánku naleznete v příloze toho e-mailu. Vaší účastí bychom byli poctěni. Třebaže naše názorová východiska se mohou na první
pohled zdát jako diametrálně odlišná, myslím, že v poslední době přibývá naopak shodných momentů. Velice mne zaujalo např. Vaše pojednání o mediakracii a velmi rád bych s Vámi tento problém diskutoval podrobněji.
S uctivým pozdravem Václav Srb, předseda Koruny České ( monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )
Vážený pane Srbe,
děkuji za pozvání. Nemyslím si dokonce, že naše názorová východiska musí být nutně diametrálně odlišná. Na monarchistické hnutí se vůbec
nedívám jako na kuriozitu a docela by mě jeho současný stav zajímal. Bohužel však, v sobotu nebudu v Praze, proto se Vašeho sněmu nemohu
zúčastnit. Někdy bych nicméně, budete-li mít zájem, se s Vámi setkal a o Vašem hnutí si něco vyslechl. Děkuji za hezké pozvání a těším se, že se
někdy vbrzku potkáme. Přeji Vašemu sněmu úspěch – a zájem médií, tento nezbytný doprovod mediokracie.
Petr Hájek
Vážený pane předsedo,
děkuji Vám za pozvání na sněm. Rád bych se jej zúčastnil a pozdravil Vás všechny, bohužel však se opět zhoršil můj zdravotní stav a tak musím
se omluvit. Vyřiďte prosím všem účastníkům, že je prosím, aby zachovávali ideály s nimiž jsme toto společenské hnutí zakládali. Rozhodně
nešlo pouze o obnovení starých tradic a jisté restaurace pohledu dějiny Koruny České. Současná doba jasně ukazuje, že z politických důvodů
vybraný prezident, navíc vybíraný skupinou velice nedůvěryhodných zástupců politických stran je cosi, co odporuje zdravému rozumu a může
končit pouze morálním bahnem korupce a nezodpovědností.Vidíme, jak v nemalé části sjednocené Evropy jsou státním zřízením království a
také se ujišťujeme, že jde o velmi stabilní systémy. Zkreslený pohled na dějiny minulého a tohoto století, kdy se nám podařilo během 90ti let mít
více špatných prezidentů než za 11 století knížat a králů, je historickým potvrzením morální nezodpovědnosti republikánského zřízení kryjících
se za demokracií, která je notabene demokracií nepřímou, ovládanou hrstkou mocichtivých.
Zdravím Vás všechny a vzpomeňte si někdy na ty, kteří toto royalistické hnutí vrátili na společenskopolitickou scénu. S pozdravem MUDr.
Dalibor Stejskal - Vesecký z Vesce, spoluzakladatel a dlouholetý představený KČ.
Proslov českého hejtmana pro Generální sněm KČ 28. 11. 2009
Vážení pánové, dámy, monarchisté,
na rozdíl od monarchistických hnutí v Evropě jsme se stali politickou stranou. To má svůj význam a zavazuje nás to k jistému druhu
aktivity. Politické strany jsou zakládány proto, aby spojily síly lidí podobného politického názoru k dosažení určitého politického cíle. Co je
však legitimním politickým cílem? Jak takový politický cíl definovat?
Když se spojí lidé, kteří chtějí bohatnout a založí politickou stranu za účelem
ovládnutí finančních toků, obsazení výnosných pozic, asi nejde o politický, ale spíše o ekonomický cíl. Pro podnikavecký spolek podporujících se kšeftařů, podvodníků a zlodějů rozhodně není na místě název politická strana.
Politika je vždy spojená s mocí, ale když se spojí lidé toužící ovládat své spolubližní, manipulovat jimi a poroučet jim, nebo je ponižovat, a když tito lidé založí stranu
k tomu, aby lépe ovládali instituce, tvorbu zákonů a represivní složky, pak se asi
také nejedná o politický cíl a název politická strana je zavádějící pro pouhou partu
narušených narcisů, osob s nízkým sebevědomím, nebo osob plných podvědomého strachu, který je nutí vše kolem sebe bez ustání kontrolovat a ovládat. Tací lidé
totiž nedělají politiku, ale proměňují svět v nápravný ústav, nebo v jakousi firmu.
Moc a peníze spolu úzce souvisí, neboť peníze jsou nástrojem k poměřování se
s ostatními, k trumfování těch, kteří mne převyšují v jiných ohledech něž právě
v majetku a peníze jsou samozřejmě také nástrojem k ovládání. Ovládání, kontrolování, podvádění, trumfování a manipulování lidí je nástrojem k čemu? K ničemu!
Ovládání a manipulování je samo sobě cílem i metodou. Ale není politickým
cílem, protože politikum znamená, a odevždy znamenalo, dělat a organizovat
cosi ve prospěch polis, tedy celé lidské obce. Zdůrazňuji slovo prospěch a slovo
obce. Pragmatici, kteří dělají cosi jen pro sebe a spojují se k tomu do dravých a
úskočných smeček, nic prospěšného pro obec nedělají a ani to nemají v úmyslu.
Jejich programy jsou jen chatrnou kamufláží faktu, že žádné programy nepotřebují.
Polis je zajímá jen jako kořist, jako materiál, jako sbor uctívačů, nebo jako prostředek k sebeuspokojení. Neprospívají Polis, nejsou to tedy politici a nedělají politiku.
My, Koruna Česká, politiku děláme. Samozřejmě se nebráníme zbohatnutí a chceme dosáhnout jisté moci, ale jen jako prostředku
k prosazení skutečně politických cílů, které chápeme jako cíle společensky prospěšné celku. Prospěch veřejný, prospěch všeho, co
máme společně, nadřazujeme nad prospěch osobní. Tedy alespoň doufám, protože v opačném případě bych tuto stranu rychle opustil. Dostáváme se ke kardinální otázce:
Jaké jsou ty naše politické cíle? Jaké jsou politické cíle koruny České?
Všichni to víme: Obnovit monarchii jako řád ve kterém je nevolený panovník protiváhou voleným orgánům, stojí nad pragmatiky a mafiemi,
je pro národ symbolem mravnosti, čestnosti, vyšších hodnot, jednoty národa a kontinuity jeho dějin. Chceme panovníka proto, abychom
obnovili řád ve kterém je lež nazývána lží, zlodějina zlodějinou, lumpárna lumpárnou a poctivost poctivostí. Řád, ve kterém by i naše děti
mohly jasně rozeznat co je pravda, co je a není spravedlivé, co je vznešené a úctyhodné, co podlé a nedůstojné. Řád, ve kterém by poctiví
lidé nezažívali strach, ve kterém by pilní lidé po zásluze něco měli a byli by přesto v úctě, ve kterém by ušlechtilost byla odměňována a podlost trestána. Takový řád je pro nás mnohem důležitější než bohatství a osobní moc. Takový řád je dokonce základem stability, spokojenosti
a bohatství národa. My si takový řád spojujeme s osobou panovníka, s institucí a rolí šlechty. Proto jsme monarchisté. Ale…
Sdílí tyto politické cíle s námi i naše Polis? Chce společnost ve své většině totéž co my? A kdyby chtěla, kdyby měla společnost stejný cíl
jako my, vidí k němu stejnou cestu jakou my nabízíme? A co kdyby společnost nechtěla to, co my? Jak se k tomu máme postavit?
Proč jsme ve svých politických cílech menšinou? Protože ostatní nevědí, že chceme v podstatě to, co oni, a my jim to neumíme srozumitelně vysvětlit? Nebo, protože nás sice chápou, ale sami chtějí raději prales bez pravidel a dravčí morálku? Máme je trpělivě vychovávat a
čekat až jim to dojde? Co když jim to nedojde nikdy? Máme se raději vykašlat na osvětu, nějak populisticky dosáhnout moci a to, co považujeme za správné jim potom vnutit? Nebo máme jen budovat vlastní alternativní svět a čekat, až se ten jejich zhroutí?!
Někoho vychovávat je nevděčné, protože výchova znamená formování a formace obsahuje prvek násilí. Protože abych mohl vychovat
syna, musím přesně vědět kdy je pro něho prospěšné pohlazení a kdy je prospěšnější pohlavek. Naši nepřátelé mému synovi říkají, že když
mne zapře, navěky ho ochrání před pohlavky a budou ho již jenom hladit. Říkají mu, že vůbec nemusí dospět a stát se mužem, že to nevadí.
Říkají mu, že ten, kdo by ho chtěl vychovávat je násilník a neoprávněně si uzurpuje autoritu. A autorita, že smrdí povýšenectvím, nerovností
a podobně. Říkají to všem našim synům a dcerám i spoluobčanům a říkají jim to už dlouho. Budeme-li vychovávat a mít nároky, budeme-li
chtít veřejné mínění formovat, setkáme se s velikým odporem lidumilů a ochranářů všeho druhu. Nikdo už nechce být vychováván a nikdo
už nepřipustí autoritu, které by byl ochoten přiznat právo vychovávat. Takovou autoritou by ovšem byl král.
Druhá možnost působení na veřejnost je nevychovávat, ale prostě jen nějak získat hlasy, které nám dají moc. To můžeme jen tehdy, když
převezmeme běžné vyzkoušené populistické metody, když naslibujeme voličům, že monarchie bude něčím, co všechny problémy vyřeší,
něčím, co nebude klást žádné nároky, co učiní všechny bohatšími ihned a okamžitě, všem zvedne platy a důchody, vymete obtížné úředníky, co nastolí pořádek při zachování anarchie a ničím neomezovaného osobního jednání bez následků a tak dále. To bychom ale lhali a
zařadili bychom se po bok ostatních lhářů a manipulátorů. To bychom přestali být sami sebou.
Co tedy máme a můžeme dělat? Je vůbec v naší situaci možné dosáhnout něčeho viditelného ihned? Nebo jsme schopni se smířit s tím, že
ještě dlouhá léta budeme trpělivě pracovat, obětovat svůj čas a peníze, aniž bychom dosáhli nějakého viditelného efektu či úspěchu? Musíme vůbec vidět nějaký úspěch, abychom mohli existovat a pracovat dále? Potřebujeme nějakou motivaci? Tyto otázky zatím příliš nevyslovujeme, ale cítím je v podtextu našich nářků, emailů a kritik. Měli bychom si je položit pěkně nahlas a nahlas si na ně odpovědět, protože
jinak v nás budou hlodat. A měli bychom vědět, že žádná rychlá a efektivní cesta pro nás neexistuje, protože žijeme tam, kde žijeme.
V Brandýse nad Labem jsem při oslavách Audience u císaře Karla jsem stál u stánku vedle dvou pánů středního věku v manažerských
oblecích s koženými kufříky. Tito pánové se zcela vážně dohadovali, zda byla dříve ta Třicetiletá, nebo ta První světová válka. Můj vlastní
strýc, jinak pilný a podnikavý kovodělník si dodnes myslí, že převrat 17. listopadu 1989 provedli mladí neonacisté. Myslí si to proto, že mu
v televizi ukázali letošní oslavy jako potlačování neonacistických bojůvek a on získal dojem, že tihle mladíci házející na policajty láhve a
dlažební kostky jen oslavují a opakují to, co dělali před dvaceti lety. Můj kamarád, který nosí uniformu 35, pěšího pluku prohlašuje
v hospodě, že bude volit klidně i Stalina nebo Hitlera, když mu přidají pár stovek k platu. To vše je vzorek jisté, nemalé části naší veřejnosti,
té Polis, k jejímuž prospěchu jsme zaměřili své politické cíle a působení. Jistě si dovedeme představit, co by obnášela výchova takové veřejnosti. Jistě si také dovedeme představit, k čemu by vedlo, kdybychom každému naslibovali co chce slyšet, vyhráli volby a pak to měli splnit.
Proto jsme menšinou. A nevíme co s tím. Proto nám ani nejlepší program nepomůže k rychlému úspěchu. A když to víme, jak sestavíme
náš politický předvolební program? Jistě je pro nás svůdná představa, že se nějak rychle dostaneme k moci jakoukoliv metodou a pak jim to
nalinkujeme pro jejich dobro.
Prvním a hlavním naším politickým cílem je – dosáhnout změny státoprávní organizace z republiky k monarchii. Důvody, proč si myslíme,
že by to bylo Polis ku prospěchu, jsme probírali mnohokrát a v těch hlavních se shodujeme. Mnozí si myslí, že by to šlo rychleji, kdybychom
pro voliče udělali nějaké kompromisy. Nestrašit tolik národ zásadami, vrazit do toho trochu liberalismu, představit jim zatím krále jen jako
bezmocnou ikonu, pouhý symbol. Dát jim naději, že by do toho kralování mohli každý tak nějak také mluvit, nebo přímo volit, že by mohli
panovníka kontrolovat. Naznačit, že by se jich, voličů, žádná změna nedotkla, že by se mohli chovat stále stejně a postava krále by sama o
sobě, mávnutím kouzelného proutku, změnila poměry. Ale tak jednoduché to asi není. Představme si, co by se stalo, kdyby se nám to podařilo. Kdybychom hned v následujících volbách získali souhlas a přivedli na český trůn oprávněného, legitimního krále. Byl by nevolený, dynastický, nekorumpovatelný, na domácích silách nezávislý. Byl by moudrý, morální, třebas i pohledný pro oko žen a důstojný. A co by si ale
počal v této zemi? Jak by mohl zvládnout intriky a zakonspirované sítě mafiánských spolků mylně nazývaných politickými stranami? Jak by
zamezil korupci, klientelismu, nespravedlnosti a podobně? Jen tím, že by veřejně prohlásil, že je to špatné a nemá se to? To přece všichni
vědí i bez krále a přece to denně dělají. Přivést na český trůn krále, který by byl pouhým bezmocným divákem absurdního divadla měšťácké
a plebejské tuposti, dravosti, podlézavosti a přízemnosti, by od nás bylo velmi nezodpovědné a pochybuji, že by na to panovník vůbec přistoupil. Panovník může přijít až tehdy, kdy na něho bude národ připraven. A každý rozumný panovník to dobře ví. Panovník může přijít až
tehdy, kdy mu bude národ ochoten předat a propůjčit alespoň část skutečné moci. Jinými slovy – našemu hlavnímu cíli, obnovení monarchie, nutně musí předcházet celá řada etapových cílů, a kroků, které by mohly vést ke změně v myšlení a jednání obyvatel země,
včetně nás samých. Teprve změněný národ začne sám volat po králi a jeho volání bude hlavním důkazem toho, že ke změně již došlo. Takové volání panovník nepřeslechne. Právě proto, že je naše strana skutečně politická a nikoliv pragmaticky zájmová, je obliba Koruny České u voličů dokonalým barometrem této nutné změny, která musí nastat. Proto jdeme do každých voleb a proto vůbec vyvíjíme činnost,
hledáme cesty a snažíme se nějak informovat veřejnost. Právě proto, abychom získali zpětnou vazbu, abychom si stále ověřovali, zda již ke
změně nedochází. Zatím k ní dochází asi tak z 0,2 procent.
Ze všeho, co jsem řekl, vyplývá, že musíme mít politický program, který bude zaměřen nejen na změnu státního zřízení, ale hlavně
na vyvolání změny v myšlení a sebevnímání národa. Musíme mít program, který se týká běžného života obyvatel. Spravedlnosti a justice, institucí a řízení, finančnictví a ekonomiky, věcí veřejných a soukromých, dopravy, životního prostředí, školství, zahraniční politiky, tvorby
a uplatňování zákonů, sociální politiky a všech dalších odvětví veřejného života. Jenže k tomu nestačí pouze opakovat fráze.
Dám malý příklad. Velké pragmatické spolky již postřehly, že občany a voliče trápí rozmáhající se korupce. Všichni jistě zařadí fráze o boji
proti korupci do svých předvolebních programů a kampaní, budou hlásat jak je korupce špatná, jak je z hlediska státu neekonomická a drahá.
Budou volat po trestání korupčníků. A korupce pokvete dále, zkorumpovaná justice i policie dovede všechny odhalené sebeskandálnější causy
do vytracena bez potrestání viníků, zákony se stanou jen cáry papíru a jako ti mocní, i ti dole je úplně přestanou respektovat, spravedlnost se
stane mlhavým pojmem, kterému další generace již vůbec přestanou rozumět a každý jedinec bude své zájmy prosazovat pomocí zvláštních
svalů, síly, kterou nazýváme penězi, nebo majetkem. Ke koupi bude zdraví, právo, vysokoškolský titul a všechno nač si kdo pomyslí.
Za peníze si budeme moci koupit i to, aby nevinného zavřeli za něco, co nespáchal a to, aby zločinec chodil bez obav po svobodě. To vše
se stane a děje proto, že fráze říkají bé a neříkají á. Fráze konstatují důsledky a ignorují příčiny, protože příčiny by voliče znepokojily, převrátily by jejich pohodlný svět naruby a ti, kdo by mluvili o příčinách by žádné hlasy nedostali. Hlasatelé frází neřeknou, že korupce je nevykořenitelná, pokud jsou peníze všeobecně uznávanou nejvyšší životní hodnotou. Neřeknou, že peníze jsou samy sobě cílem i metodou a že
peníze neuznávají žádná pravidla ani zákony, které, i kdyby byly sebelépe koncipovány, se dají penězi koupit, překroutit, nebo obejít. Hlasatelé frází neřeknou, že zákony budou dodržovány jen tehdy, když k tomu budou mít lidé ještě jiný, pádný a vyšší důvod než jsou peníze a
majetek. Zákony budou dodržovány jen tehdy, když bude mít většina z nás dostatečně pádný důvod vzdát se možného zisku, výhod, bezpečí a pohodlí, tedy všeho, co bychom mohli mít a získat, kdybychom se momentálně zákonem neřídili. Zákony mají jen takovou váhu, jakou
váhu má autorita, která za nimi stojí. Proto, aby zákon měl váhu, se kdysi nejen lidé vzdávali možného zisku, ale proto se i umíralo. Proto se
chodilo na kříž, nebo do války. Žádná fráze a žádný systém platnost zákonů nezajistí. Když bude zákony tvořit, schvalovat a prosazovat jen
parta úplatných podnikavců, nebudou platit žádné zákony a pokud jste si všimli, ony už žádné vlastně ani neplatí. Proto musí mít panovník
konkrétní moc. Proto se náš politický program musí zaměřit na samý kořen problému. Nestačí namísto nefungujících systémů zákonodárství
představit jiný systém práva. Právo potřebuje jiné lidi s jinými pohnutkami a důvody. Když budeme mít spravedlivé osoby, bude i při špatném
systému dosahováno spravedlnosti. Musíme znovu a důkladně zdůvodnit co je to zákon, kdy může platit a kdy neplatí. Musíme se ptát a
ukazovat na samotný význam a zdroj pojmu spravedlnost a pojmu právo. Dokážeme to? Máme lidi, kteří to dovedou?
Pokud se budeme ve svém programu zabývat zdravotnictvím a sociálními službami, musíme vysvětlit, že tyto věci budou fungovat jen
tehdy, když se nestanou prioritně předmětem podnikání. Jinak tu budeme mít doktory, kteří budou stanovovat diagnózu podle toho, jaké
léky potřebují udat, aby dostali provizi od farmaceutické firmy. Budeme tu mít lékaře, kteří nás s klidem nechají umřít, když by na našem
léčení nevydělali, budeme mít nemocnice, které budou zabíjet nerentabilní pacienty, nebo budou pacienty zabíjet proto, aby prodaly jejich
orgány na černém trhu. Budeme tu mít zákonodárce, kteří se budou ze všech sil snažit o co největší počty feťáků kvůli odbytu efedrinu.
Sociální mafie nám budou odebírat děti z rodin pod jakoukoliv záminkou, protože dětské a výchovné ústavy dostanou státní dotace podle
počtu dětí. A to je jen náznak věcí, které se již dějí. Lékař, pečovatel, vychovatel i pedagog, ti všichni se musí cítit zodpovědní něčemu, nebo někomu daleko významnějšímu, než je osobní zisk, nebo strach z propuštění. Musí mít nějaký jiný a lepší důvod. A ten,
kdo nám nabízí nějaký dokonalý systém, kterým vše vyřeší, je podvodník, nebo hlupák. Proto jsem já sám v této straně zastáncem toho
názorového proudu, který chce, aby strana ve svých programech brala velmi vážně křesťanství, nebo vůbec duchovní rozměr věcí. Ne
proto, že bych byl bigotním náboženským fanatikem, ale proto, že bez vyššího rozměru věcí, bez prosazování vyššího závazku, vyšší
povinnosti a služby, i my zůstaneme jen na povrchu a nabídneme voličům další podvodnou frázi. Další mechanismus samoúčelného
úspěchu. Copak je úspěchem zmocnit se kormidla na lodi, která neví kam jede, nemá kompas, mapu ani cíl, na lodi plné lidí, kteří soutěží
v tom, kdo pro sebe vyrve víc prken či plachet, čí větší kus stěžně? Měl bych hodnotit jako úspěch, kdyby Koruna česká náhle, nějakou
šikovnou propagandou (takovou, jakou dělají ti ostatní) získala větší, ne-li masovou podporu pasažérů lodi, podmíněnou tím, že nebudeme odsuzovat ty, kteří dělají do dna díry a trhají plachtoví? Jako úspěch bych hodnotil, kdyby Koruna Česká postavila své programy poctivě a od základů a kdyby ostatní přivedla k pochopení, že se všichni utopíme a nikam nedoplujeme, když nebudeme spolupracovat, když
nepochopíme, že urvat si pro sebe kousek lodi je sebevražedná touha. Když nepochopíme, že tahle loď nás může někam dovézt jen tehdy, když nikomu z nás nebude patřit ani kousek z ní a přesto o ni začneme pečovat. Mít pocit vítězství z toho, že jsem se dokázal prorvat
na kapitánský můstek vraku, který míří na skaliska, může opravdu jenom imbecil.
Každý manager, každý profesionál z reklamní agentury, z novin, nebo z „píár agentury“ nám vysype z rukávu desítky návodů na to, jak se
na kapitánský můstek, nebo ke kormidlu dostat. Můžeme to udělat. Můžeme použít vyzkoušené návody, které takzvaně fungují a získat
více hlasů. Můžeme se dostat i do parlamentu a do obecních zastupitelstev a tam potom bezmocně zírat na to, jak vše běží při starém a
my na tom máme spoluvinu. Můžeme se za pár let dočkat toho, že nám voliči řeknou, že jsme stejní jako ti ostatní. Můžeme pak
s otevřenými ústy zírat na to, jak se naši vlastní poslanci a zastupitelé nechávají koupit za výhody a přijímají různá racionálně odůvodněná
rozhodnutí. Můžeme se dočkat i toho, že naši vlastní členové chtiví po úspěchu, zisku, titulech a křeslech, nás přehlasují a udělají ze strany jen další dravou pragmatickou smečku, jenže malou.
A nebo si vytkneme za cíl, připravit tuto zemi pro krále a pak musíme být poctiví. Pak nesmíme uhnout z cesty a nenechat se odvést
stranou žádnou nabídkou úspěchu, žádnou výhodou, žádným případným ziskem hlasů, sponzorů a křesel, které bychom získali, kdybychom jen trochu slevili, kdybychom to na chvilku dělali jako ti ostatní.
Obecný prospěch má tu vlastnost, že je jen málokdy slučitelný s momentálním osobním prospěchem. Boj za obecný prospěch od nás
většinou žádá, abychom se umenšili a byli vždy ochotní ustoupit do pozadí, abychom boj za obecné nezaměňovali s bojem za své
zásluhy, za svou pověst, svůj vlastní význam, abychom se tak strašně nebrali vážně a abychom odmítnutí svých nápadů a návrhů nebrali
tak nesmírně osobně tragicky. Je nás málo a pro mnohé z nás je tato strana jedinou tribunou, která se nám nabízí, jediným publikem,
jediným prostorem k sebeprosazování. Je to tak nesmírně svůdné a je to tak lehce rozpoznatelné, podle toho jak se kdo uráží, jak si kdo
bere všechno osobně, jak jsme vztahovační a jak kdo lpí na nepodstatných detailech, jen aby se také uplatnil a zviditelnil. Každý z nás do
této strany a tohoto fóra přináší svou vlastní představu, svůj nápad, vizi, metodu a zkušenost. Každý z nás tu naráží na vize a představy
těch druhých. Je tak nesmírně obtížné konfrontovat, hledat společné jmenovatele, je obtížné jásat i když můj vlastní nápad prosadí někdo
jiný jako svůj, nebo když se nemohu s tím svým uplatnit. Ale právě tady se nejlépe pozná, kdo usiluje o společné a kdo jen o něco svého,
kdo by se nechal úspěchem koupit a kdo by naopak trval na principech i kdyby to mělo znamenat jeho pád do bezvýznamnosti. Je jen
jediný možný společný jmenovatel všech našich osobních představ a cílů. Tím jmenovatelem je SLUŽBA. A služba je rozpoznatelná podle míry pokory, které jsme schopni. Kdo slouží vyššímu cíli, zapomíná na sebe. Kdo slouží více sám sobě, je zpravidla plný hořkosti, vzteku, cítí se zneuznaný, uražený a nedoceněný. Kdo slouží vyššímu cíli, bývá pilný, ale trpělivý, je ochoten něco obětovat a vždy je
ochoten začínat znovu. Takový člověk něco nabízí, ale neprosazuje. Čeká, až ostatní pochopí. Takový člověk je schopen uznat svůj omyl
a má sám sebe permanentně v podezření, že se mýlí. Takový člověk je skutečně silný. Toto nemá být strana lidí, kteří chtějí něco získat. Toto má být strana lidí, kteří chtějí sloužit. Pak bude silná. Král je cíl za obzorem a na horizont se musíme dostat sami, pěšky a
do kopce. Král nepřijde sám od sebe k nám do naší zapáchající bažiny. Králi se vždy a všude musela umést a spravit cesta, především
v našem nitru. Krále musíme být hodni a to zatím nejsme. Proto nepřichází.
Až budeme vytvářet náš předvolební program, ponechme si krále za horizontem, jako důvod a smysl služby, jako něco, co přijde samo,
až bude cesta umetena. Zaměřme se na to, jak umést cestu. Vzdejme se iluze, že bychom králi určili a naplánovali, jak a kudy smí přijít,
co smí a nesmí dělat, jak má a nemá vypadat, nebo z jakého smí a nesmí být rodu. Víte, jak nejlépe poznáme krále? Podle pokory. Nikdy
se nám, Čechům, nebude vnucovat, nikdy se ničeho nebude domáhat, nebude se rozčilovat ani vztekat, nebude se urážet a nebude zahořklý. Skutečný panovník dobře chápe význam společného jmenovatele. Ví, že jeho život je službou a trpělivě počká, až jeho službu
budeme potřebovat. Úkolem této strany je jen jediná věc. Ukázat ostatním, že takovou služebnou osobu potřebujeme všichni. A že
svou vlastní službu musíme sjednotit s jeho službou, protože já i můj král sloužíme stejnému Králi. Proč bych se měl cítit ponížený, když
on bude sloužit z paláce a já z chaloupky na předměstí, od s deseti tituly a já bezejmenný. Republika není nic jiného, než servisní instituce, která má umožnit každému jednotlivci, aby sloužil sám sobě podle svých schopností, přičemž to společné má být vynuceno systémem
práv a povinností. Ale samotnému tomuto systému nikdo neslouží, proto přestává fungovat a vynucovat. Republika je jako vůz, kterému
každý ukradne jedno kolo, aby ty ostatní předjel, aniž se vůbec ví, kam se má dojet. A podle toho skončí. Každý povleče své ukradené
kolo pěšky, bude utahaný a zklamaný a nikdo nikam nedojede. Možná to bude trvat dlouho, možná se toho nedožiji a možná to bude bolet, ale jeden můj oblíbený básník v šedesátých letech zpíval: Co je dnes pomalé, bude zítra pevné. Jestliže já i můj král sloužíme stejné
věci, pak už mi kraluje nyní a pak už dnes žijeme v jednom království a takové království je pro mne i pro mého krále skutečností. A mým
úkolem i politickým programem je, Vás do našeho království pozvat skrze osobní oběť a službu.
Jan Drnek.
Různé
Ostatní
Panovník přednášel v Prešpurku.
25. listopadu navštívila relativně početná skupina členů KČ Bratislavu, aby si vyslechla přednášku JCKV Karla, který je také
českým princem a prvním následníkem svého otce Otty Habsburského v pořadí na trůn (z Prahy jeli 3, z Brna 1, ze Strážnice 5).
Přednáška na téma "Rakousko jako předstupeň evropské integrace" se konala v Aule maximae. Uvedl ji pořadatel - rektor Bratislavskej vysokej školy práva. Za tribunou seděl i známý slovenský politik Ján Čarnogurský. Aula byla plná studentů, ale i starších zájemců. JCKV Karel představil ve svém projevu bývalou monarchii jako určitý vzor pokojného spolunažívání rozličných
národů, přičemž se nevyhnul ani kritických některých současných evropských struktur. Brilantní přednášku sice nebylo možno
nahrát, ale byl získán text a obrazový záznam od pořadatele. Všichni výše jmenovaní oslovovali JCKV Karla plným titulem.
Čechům bylo umožněno položit JKV otázku. Poté, co JKV obšírně a erudovaně na otázku odpověděl, požádal o rozhovor přítomný štáb TV Markíza. Záznam pak byl součástí poměrně objektivní reportáže (až na krátký blábol svazáckého "historika"),
odvysílané večer v 19.20 v hlavní zpravodajské relaci. Kromě pana předsedy přednášku našeho následníka navšívili také člen
předsednictva KČ Mgr. Petr Nohel, předseda MS Prahy 6 RNDr. Radim Špaček a členové MS KČ Strážnice.
Karel Habsbursko-Lotrinský je dědicem rakouské, české i uherské koruny a v případě jiného běhu dějinných událostí by dnes
byl s největší pravděpodobností korunovaným českým králem Karlem IV., i rakouským císařem Karlem II. Princ Karel, který
žije trvale v Rakousku, má kromě 2 dcer také syna Ferdinanda Zvonimíra (*1997), který je tak dalším následníkem v pořadí.
KALENDÁŘ JE ÚSPĚCH
Jak to tak vypadá, pokusné vydání Monarchistického kalendáře na rok 2010 lze již nyní prohlásit za úspěch. Během 3 týdnů od
vytištění zbývá na skladě nějakých 100 kusů z 500 vytištěných. Náklady na výrobu byly zaplaceny již po prvním týdnu prodeje a
po doprodání posledního kalendáře získá stranická pokladna okolo 40 000,-Kč zisku. Docházejí první písemné reakce a poděkování panu zemskému hejtmanovi za podíl na vytvoření kalendáře KČ.
Dovolte mě, abych Vám poděkoval a pogratuloval k dílu, které jsem si v několika výtiscích zakoupil na našem sněmu KČ. Monarchistický kalendář je opravdu zdařené dílo, smekám před Vámi. Úvodní slovo v kalendáři je úžasný pohled na čas běhu dějin,
odpovědnosti každého, jak na konci svého života bude bilancovat skutky které zůstávají právě v dějinách každého z nás.
Kalendář si již jedním dechem přečetlo mnoho mých známých, kteří jsou ještě "slepí", přesto se jim velmi líbil a žádají mě o
další výtisky. To potvrzuje, že je kalendář velmi zdařilý. Dovolím si jen poznamenat, že by bylo dobré obálku udělat barevnou (i
za cenu vyšší), nebo aby logo KČ bylo zvýrazněno více, (dole na obalu se ztrácí v patě Mariánského sloupu).
Kalendáře jsou dle mého názoru velmi,velmi povedené. Beru to tak, že je to kalendář lidový a.myslím si, že tato forma je dost
dobrá. Stejný formát měly nebo mají třeba tradiční a oblíbené Cyrilometodějské kalendáře. Já bych ji neměnil. Zároveň objednávám dalších 10 kusů, mám už další objednávky. S kalendáři jsi mi udělal opravdu radost.
Rezonujem do dnes, ten Kalendár od pána Drnka to je rytiersky počin. A ten Masaryk, v kalendáry pánečku toto som na základe mojich úvah vyslovil pred dvomi rokmi sám som užasol a neveril, pritom som čítal Čapkove veci... na stolíku mám rozhovory
s TGM, ale tentokrát to čítam hodne kriticky, je to tam.
Pánovi Drnkovi pošlem knihy pána Ďuricu, (pôsobil 20 rokov vo Vatikáne), a bude sa pán Drnek hodne diviť, ako sa na seba
ich diela podobajú!
Tento skvělý kalendář je stále ještě možné zakoupit, volejte pana předsedu Srba. Několik kousků kalendáře je
k dispozici ještě u pana Drnka v Plzni.
Přeji pěkný den,
dostal se mi do rukou Monarchistický zpravodaj. Je moc fajn. Je konečně něco dobrého ke čtení, místo blbin v novinách a v tel.
Díky za něj.
God Save the Queen i nadále hymnou na Sv.Vincentu
Dnešní (27.11.09) sčítání volebních hlasů znamenalo pro labouristickou stranu
dr. R.Gonsalvese mohutné zklamání. V referendu o tom, zda se Sv. Vincent a
Grenadiny stanou republikou, nebo zda si ponechají stávající vazby k Londýnu, se menšina voličů, 43,1% vyslovila pro republiku, zatímco většina,
55,6% si přeje být i nadále ve formálním poddanství britské královny Alžběty
II. Konkrétně pro republiku bylo 22.493 voličských hlasů, proti republikánskému zřízení se vyslovilo 29.019 voličů.
Jednotně volili všichni labouristé. Po prohře předseda vlády Gonsalves, který
si dělal naděje, že se stane prvním prezidentem země, poblahopřál svému protivníkovi, předsedovi Nové demokratické strany Arnhimu Eustacemu k vítězství. Ostatní země přijaly rozhodnutí obyvatel nevzrušeně, pouze premiér Trinidadu a Tobaga vyjádřil jisté zklamání, neboť to zatím znamená, že Carribean Court of Justice na jeho ostrově nevznikne.
Pátek, 27 Listopad 2009 07:32 TEN
Republikánská média samozřejmě zarytě mlčí...
Jediný článek v češtině, který informoval o výsledku referenda je http://www.czechfreepress.cz
17. listopadu jsme vzpomínali 20. výročí pádu komunistického režimu, na němž se podílela i
velká část členů a sympatizantů KČ.
Několik vět vystihujících stav české společnosti v létě 2009
Jiřina Šiklová
Narodila se v roce 1935 v Praze. Vystudovala historii a filozofii na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie FF UK. Kvůli své angažovanosti
byla po 21. srpnu 1968 z fakulty vyloučena a později vězněna za šíření
zahraniční literatury. Po roce 1989 se vrátila k výuce sociologie a
podílela se na založení Katedry sociální práce FF UK či pražského
Centra pro Gender Studies.
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a
o tuto změnu jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš
ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho "oficiální"
roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím
zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti
policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně všichni stejní", případně "tihle budou ještě horší".
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě
se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro
druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak
dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální "fanoušky", ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude
než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že "není koho volit", mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli
hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten "vyhozený"? Jakou cenu má vůbec
náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní
moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč jste s tím tehdy něco neudělali?" Připravujme si dnes odpověď
pro naše děti.
Jiřina Šiklová, Klimentská 17, Praha 1., e-mail: [email protected]
Prezident nad panovníky?
Po právně sporném dokončení ratifikace tzv. Lisabonské smlouvy byl překvapivě rychle a neméně sporným způsobem „zvolen“ i prezident Evropské unie. Je poněkud matoucí skutečností, že proti tomuto aktu a
vůbec i proti funkci prezidenta nad panovníky, neprotestují hlavy evropských monarchií.
"Herman Van Rompuy je první prezident Evropské unie, která byla ratifikací Lisabonské smlouvy všemi sedmadvaceti členskými státy na počátku listopadu roku 2009 přeměněna na skutečné Spojené státy evropské. Nový evropský prezident nebyl zvolen - byl jmenován na tajné schůzi premiérů sedmadvaceti států Unie. A rozhodli se pro někoho, jako jsou oni sami. Herman Van
Rompuy byl předsedou vlády Belgie. Já jsem ho znal, už když lopotně zahajoval svou politickou kariéru.
Pro pochopení osobnosti Hermana Van Rompuye je zapotřebí vědět něco o Belgii, malé zemi západní Evropy. Je to vlastně
prototyp Evropské unie. Belgičané jako národ neexistují. Belgie je umělý stát, který vytvořily evropské mocnosti v roce 1830
jako politický kompromis a také jako experiment. Tato země čítá šest milionů Holanďanů, bydlících ve Flandrech na severu, a
čtyři miliony Francouzů, žijících ve Valonsku na jihu. Belgičtí Holanďané, zvaní Vlámové, by si přáli zůstat součástí Holandska,
do něhož patřili do roku 1830, zatímco belgičtí Francouzi by se raději připojili k Francii. Obě skupiny však byly přinuceny žít
společně v jednom státě.
Belgičané svůj stát nemají rádi. Pohrdají jím. Říkají, že nic nereprezentuje. Nežijí tam žádní vlastenci, protože nikdo není připraven zemřít pod vlajkou, která nic nereprezentuje. A jelikož Belgie nic nereprezentuje, zamilovala si ideologii multikulturalismu. Belgičané říkají, že bez patriotismu nebudou války a že se tak svět stane lepším. Jak o tom zpíval John Lennon: "Představ si,
že nejsou žádné státy. Je to snadné. Nic, pro co zabíjet či umírat. A také žádné náboženství..."
V roce 1957 stáli belgičtí politici u zrodu Evropské unie. Chtěli přeměnit celou Evropu v jednu Velkou Belgii, aby války mezi
národy už nebyly možné, když by národy přestaly existovat - všechny by byly vtěleny do rámce jednoho umělého evropského
superstátu.
Důkladnější pohled na Belgii, laboratoř Evropy, odkrývá, že tato země nepostrádá jenom patriotismus. Chybí v ní i demokracie,
chybí úcta k vládě práva a také politická morálka. V roce 1985 vlámský filosof Lode Claes (1913-1997) ve své knížce "Absence
většiny" tvrdil, že bez identity a národního vědomí nemůže existovat ani demokracie, ani morálka.
Jedním z těch, na které Claesova teze hluboce zapůsobila, byl mladý politik jménem Herman Van Rompuy. Psala se polovina
osmdesátých let. Van Rompuy, konservativní katolík narozený v roce 1947 působil v mládežnické sekci křesťanských demokratů. Psal tenkrát knihy a články o významu tradičních hodnot, o roli náboženství, o důležitosti ochrany života nenarozených, o
křesťanských kořenech Evropy a potřebě jejich zachování. Nedemokratická a amorální povaha belgických politiků ho tenkrát
odvrhla, což ho přivedlo do jisté osobní krize. Lode Claes před svým odchodem do pense Hermanovi navrhl, aby se stal jeho
nástupcem v čele časopisu Trends, belgického ekonomicko-finančního týdeníku. Tenkrát jsem se s Hermanem seznámil já. Jednoho dne jsem od něj dostal pozvánku na oběd, položil mi při něm otázku, jestli bych se k němu nepřidal, kdyby se eventuelně
rozhodl pro novinařinu. Souhlasil jsem. Říkal mi, že přemýšlí o odchodu z politiky a že není rozhodnut, který profesionální směr
si má zvolit.
Nejsem si jist, co se stalo pak. Možná něco z toho, co Herman, pronikavý ekonom a intelektuál, říkal o svém zájmu nechat politiku politikou, proniklo k uším předáků křesťanské demokracie. Možná mu dali nabídku z těch, které nelze odmítnout. Herman
setrval v politice. Stal se senátorem a členem vlády jako mladý ministr. V roce 1988 stanul v člene vlámských křesťanských demokratů.
Naše cesty se občas protínaly až do roku 1990, kdy belgický parlament přijal velmi liberální potratový zákon. Belgický král
Baudoin (1930-1993), zapálený katolík, který těžce nesl, že se svou ženou nemůže mít děti, řekl svým přátelům, že raději abdikuje, než aby podepsal tento zákon. Belgičtí politici věřili, že král blufuje, a nechtěli připustit, aby se občané dozvěděli o výhradách krále k tomuto zákonu. Psal jsem o tom ve Wall Street Journalu, čímž jsem si vysloužil pokárání od novin, pro které jsem
pracoval. Došlo k tomu po telefonátu belgického premiéra, křesťanského demokrata, mému vydavateli, bývalému mluvčímu
tohoto premiéra. Psát o belgických záležitostech v zahraničním tisku mi bylo napříště zakázáno.
V květnu 1990 král skutečně v souvislosti s potratovým zákonem abdikoval a křesťanská demokracie, vedená Hermanem Van
Rompuym, jenž byl vždy hrdý na své katolictví, potvrdila zákon v kolegiu ministrů, jak předepisuje ústava pro případ absence
krále. Tenkrát byl odhlasován návrat krále na trůn druhý den. Popsal jsem všechny tyto věci v článku, který otiskl Wall Street
Journal. Důsledkem bylo mé propuštění z redakce za "velké pochybení". O několik týdnů později jsem Hermana potkal na svatbě našeho společného přítele. Zašel jsem za ním na kus řeči a bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, očima uhýbal a hovor ukončil
při první možné příležitosti. Od té doby jsme spolu nemluvili.
Hermanova politická kariéra šla dál. Stal se ministrem financí belgické vlády a vicepremiérem, pak předsedou sněmovny a
nakonec i předsedou vlády. Dál vydával svoje chytré knížky, ale už nebránil koncepci dobra, nyní se stavěl za koncepci
"menšího zla". A začal také psát haiku.
Před dvěma lety se Belgie dostala do nejhlubší politické krize ve svých dějinách. Ocitla se na pokraji kolapsu poté, co Nejvyšší
soud v roce 2003 rozhodl, že stávající volební okrsek Brusel-Halle-Vilvoorde (BHV), který zahrnuje dvojjazyčný Brusel a nizozemsko jazyčný okrsek Halle-Vilvoorde, odporuje belgické konstituci a že musí být rozdělen na dvě části: dvojjazyčnou a nizozemsko jazyčnou. Stížnost tenkrát podal vlámský obyvatel okrsku Halle-Vilvoorde... Herman Van Rompuy.
V roce 2003 se křesťanští demokraté nedostali do vlády a Herman se stal mluvčím opozice. Jeho ústavní stížnost měla přivodit
politické problémy vládě liberálů, která nechtěla okrsek BHV rozdělit, jelikož frankofonní strany vládní koalice odmítly rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat. Vlámští křesťanští demokraté šli tedy v roce 2007 do voleb s hlavním heslem "po našem vítězství rozdělíme okrsek BHV". Herman vedl kampaň tímto směrem a jeho strana volby vyhrála a stala se nejsilnější vlámskou
stranou v parlamentu.
Politická krize se v roce 2007 v Belgii táhla od června do prosince, protože se ukazovalo být nemožné sestavit vládu tak, aby
zahrnovala dostatečný počet nizozemsko jazyčných ministrů (Vlámů) a frankofonních ministrů (Valonů). Vlámové žádali, aby
okrsek BHV byl rozdělen tak, jak nařídil Nejvyšší soud. Valoni byli proti. Vlámští křesťanští demokraté to nakonec vzdali, zpronevěřili se volebnímu slibu a rozhodli se vstoupit do vlády bez rozdělení okrsku. A co je horší, nová vláda obsahovala nic víc
ministrů valonských než vlámských a neměla podporu vlámské většiny v parlamentu, ačkoli Vlámové tvoří šedesát procent obyvatelstva.
Herman se stal předsedou parlamentu. V této pozici nemohl připustit, aby parlament a jeho vlámská většina schválily zákon o
rozdělení okrsku BHV. Používal k tomu všelijaké triky. Jednoho dne se třeba ukázalo, že zámky ve dveřích u jednací síně byly
vyměněny, takže poslanci se nemohli sejít k hlasování. Jindy Herman týden nevkročil do své kanceláře, aby nemusel otevřít dopis, který požadoval zařazení této věci do parlamentního programu. Jeho taktika slavila úspěch. V prosinci roku 2008, kdy byl
belgický premiér tváří v tvář jistému finančnímu skandálu přinucen rezignovat, se Herman stal jeho nástupcem. V kabinetu převažovali frankofonní ministři, takže nebyl pro vlámskou většinu země reprezentativní. Během uplynulých jedenácti měsíců se
Herman velmi šikovně vyhýbal jakémukoliv parlamentnímu hlasování o okrsku BHV a prodlužoval tak pokračování stavu, který
Nejvyšší soud na základě jeho vlastního návrhu uznal za neústavní.
Nyní nastupuje Herman do čela Evropy. Podobně jako Belgie je také Evropská unie nedemokratická instituce, jež potřebuje
protřelé vůdce, kteří dokáží odvrhnout vše, čemu kdysi věřili, a kteří vědí, jak se národu vnutí rozhodnutí proti jeho vůli. Naše
elita nepotřebuje demokracii, morálku a vládu práva k tomu, aby věděla lépe než my, co je pro nás dobré. A Herman je v čele
této elity. Urazil dlouhou cestu od dob, kdy byl znechucen politikou v belgickém stylu.
Herman je jako Saruman, mazaný čaroděj z Tolkienova "Pána prstenů". Ten také přešel na druhou stranu. Kdysi i pro něj bylo
podstatné to, co je podstatné pro nás. Ale dlouho to netrvalo. Nyní si vystavěl vysokou věž a z její špičky nám všem vládne."
Paul Belien, The Brussels Journal
Časopis Synchron, rok 1932
Monarchie a legitimita
(Josef Pejřimovský)
Legitimismus
Co vlastně znamená legitimismus?
Náš člověk si pojem legitimismu, má-li jaký, spojuje s monarchismem, ne-li s dvořanstvím. Ale zákon - pojem zákonitosti, či-li legitimity je
právě v republice nejdůležitější. Neboť má-li být jedinovláda, stát zosobněný ve vladaři, je v republice vladařem zákon sám; je-li porušen zákon, opírá se státní moc jedině o oblibu demagogů. Ale aby bylo možno vynutit nedotknutelnost zákonitého řádu, musí být možnost navázat
zákonitý řád na mravní řád a zjednat takto každému předpisu mravní závaznost. Toto je legitimismus. Zavržení myšlenky, že zákonitý řád
nutno navázat na mravní řád, je společný znak diktatur nejrůznějšího druhu.
Legitimismus vychází z přirozenosti člověka a respektuje ji. Člověk byl stvořen jako tvor svobodný, nadaný rozumem a svobodnou vůlí. Jako
takový není k žádnému způsobu jednání determinován a může se svobodně rozhodnout jednat podle svého uvážení a vůle. V tomto smyslu
jsou si lidé navzájem rovni, zodpovědní za své činy před Bohem i lidmi.
Člověk byl stvořen také jako tvor společenský, pro kterého je život ve společenství jiných lidí přirozený, život osamělý naopak nepřirozený
(výjimku tvoří povolání k životu poustevnickému a podobně, ta jsou však osobní záležitosti). Lidské společenství je zřízeno ke vzájemné spolupráci a sdílení. Ovšem aby spolupráce uvnitř společenství byla možná, musí se všichni suverénní jedinci podřizovat určitým pravidlům jednání. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí mít lidské společenství možnost právem stanovit pravidla soužití, dbát na jejich dodržování a příp.
trestat přestupníky. Z uvedeného nutně vyplývá, že i lidské společenství je útvar přirozený a jako takový suverénní.
Pokud se ale mají jedinci uvnitř společenství podřizovat určitým pravidlům, musí být také někdo, kdo tato pravidla určuje a dbá na jejich dodržování, z toho vyplývá nutnost nějaké vlády. Tyto prosté evidence ukazují, že v lidském společenství není rovnost. Tam, kde jsou vládnoucí,
jsou nutně i ovládaní. Lidské společenství není přirozeně rovnostářské, ale je přirozeně hierarchické. Hierarchické uspořádání společnosti
zachovává princip vyváženosti práv a povinností, kdy vyšší postavení znamená více pravomocí, ale také více odpovědnosti.
V legitimistickém pojetí tedy dospíváme ke dvojí přirozené suverenitě, k suverenitě jedince a k suverenitě společenství. Tyto svrchovanosti
nejdou proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Suverenita jedince je zachována ve všem, co může řešit a rozhodnout sám, ale v tom, co může
udělat jen ve spolupráci s dalšími nebo toho může lépe docílit ve spolupráci s nimi je uplatňována suverenita společenství.
Typickou oblastí suverenity jedince je volba životního partnera (manželky, manžela), správa majetku a rozhodování o něm (zde však může jít
také o suverenitu rodiny), obci pak např. udržování pořádku, řešení sporů mezi jejími členy, stavby a jiné úkoly, vyžadující spolupráci celé
obce.
Přirozené uspořádání společnosti směřuje od jedince k rodině, dále k širší rodině nebo obci (sousedskému společenství), k různým územním
útvarům (krajům, zemím) nebo k útvarům pracovním (např. cechy nebo nověji komory) až k národu, jako nejvyššímu přirozenému útvaru lidské společnosti. Národ pak jako prostředek k uplatňování své suverenity zřizuje stát.
Vlastní suverenitu nemají ale jen jedinec a nejvyšší stupeň společenství, národ a stát, ale také mezistupně, tedy obce, kraje, země, pracovní
společenství (cechy, odbory, zaměstnavatelské svazy apod.). Všechny tyto útvary se vlastní suverenity nevzdávají, ale uznávají suverenitu
vyššího stupně, např. státu v tom, že upravuje jejich vzájemné vztahy tam, kde se sami nedohodnou a zajišťuje vztahy k jiným, suverénním
útvarům (státům). V katolickém pojetí jde o zásadu subsidiarity I když tato zásada byla výslovně formulována až v Encyklice papeže Pia XI.
Quadragesimo anno, můžeme její praktické používání vystopovat nejen do dob antického Říma, ale až k Perské říši Achajmenovců.
Bůh stvořil člověka jako tvora společenského, a tak stvořil i společnost a nadal ji autoritou dávat lidem zákony. (Evolucionisté budou snad
souhlasit s tím, že se člověk vyvinul jako tvor společenský a tak se vyvinula i společnost a vývody jsou platné.) Jako se člověk nemohl stvořit,
tak se nemůže podstatně předělat, nemůže změnit podmínky svého bytí, nemůže se učinit člověkem na společnosti nezávislým, konečně
nemůže změnit životní podmínky společnosti. Není mu dáno na vybranou, zda chce žít ve společnosti; a jen v míře dané společnou zkušeností a tradicí je mu dáno na vybranou, v jaké společnosti chce žít. Ovšem tím není zneuznán význam lidského souhlasu pro bytí společnosti
a jejích vládních orgánů. Souhlas ten je přivolení k řádu danému vývojem, zkušeností. Není volno jedinci odepřít vůbec svůj souhlas společnosti, ale jelikož nesouhlasící společnost je stíhána mnoha zly, zajišťuje si jedinec nebo menší společnost určitá práva ve státě.
V legitimistickém státě se vladař ujímá moci na základě smlouvy s budoucími ovládanými, (bez ohledu na to, jest-li jde o monarchii nebo
republiku). V praxi to znamená, že nastupující vladař (nebo vláda) potvrdí slavnostním způsobem budoucím poddaným jejich práva, svobody
a výsady. Na základě takového potvrzení poddaní složí vladaři přísahu věrnosti a ten se ujímá vlády. Podmínky, za kterých je vladař přijímán
jsou tedy zcela konkrétní a jejich dodržování kontrolovatelné. V legitimistickém státě se vladař ujímá moci na základě smlouvy s budoucími
ovládanými, (bez ohledu na to, jest-li jde o monarchii nebo republiku). I z formy, kterou se legitimistický vladař ujímá moci je zřejmé, že složky
se státu, nevzdávají celé své suverenity ale nechávají si potvrdit, v čem je jejich suverenita zachována a do čeho se vladař nemůže vměšovat
(s výjimkou řešení sporů).
Liberalismus
Liberální demokratický stát naproti tomu je mladší než člověk, není založen v přírodních podmínkách, nýbrž ve volném činu. Vytváří jej konsensus, úmluva, společenská smlouva a mohl nevzniknout. To je vyjádřeno v úkonu, který tvoří autoritu v demokratickém státě - ve volbě.
Tou svrchovaní jedinci svěřují výkon své svrchovanosti státu. (Stát tedy nemá vlastní bytí, není subjektem, je fikcí, ničím.) Protože svrchovaný jedinec není ničím omezován, nemá ani Boha, ani pána, není vázán ani mravností, ani otcovskou autoritou, ani dědičnou tradicí, ani
národním citem, je dokonale a doslovně svrchovaný, tedy jedinci dohromady jsou také tak svrchovaní. Pravda není stanovena jednou na věky,
ale stanoví ji pro každý okamžik sama demokracie – většina. Proto demokratický stát, je všemohoucí, má monopol právní, není žádný právní
pramen mimo stát, tedy ani žádné právo, které by stát nemohl zrušit. Nikdo nemá nabytých a nezrušitelných práv proti státu, stát nemá pevné
závazky ani ze smluv, ani z logiky; může si ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický sňatek nebo třeba zavést prohibici, sterilizaci
nebo povinné nošení kroužků v nose. Ze současnosti můžeme doplnit zrovnoprávnění homosexuálních svazků s manželstvím, potraty, euthanasii apod.
Tím, že stát může vše a občan nic, je proveden zvrat, přechod z protivy do protivy, ze svobody do poroby, ze svobodného jedince
v bezmocnost poddaného, ze státu liberálního ve stát totalitní. Nemylte se, demokraté, jste to vy, kteří jste totalitní stát vynalezli, stát, který
mimo sebe nic nezná. A ze státu demokratického, kde všechny zákony dává stát, je teoreticky přechod velmi lehký ke státu diktátorskému,
kde stát dává zákony o všem. Prakticky je přechod rovněž lehký. Je dobré si připomenout, jak lehce byla byl nastolen Hitlerův režim
v Německu v r. 1933 a komunistický režim v Československu v únoru 1948.
V nepřímé (zastupitelské) demokracii je skutečným, viditelným (nebo také neviditelným, ba dobře utajeným) vládcem nějaký orgán, teoreticky
jen pověřenec poloviny a jednoho jedinců. Ale poněvadž tento pověřenec řídí školy, noviny a volby, pohybuje se politická vůle dokolečka od
něho k poddaným a od svrchovaných voličů k němu.
Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti vychází z hesla francouzské revoluce: VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ. Málokdo si uvědomuje, že heslo je vnitřně rozporné, volnost konat a získávat prospěch se automaticky vylučuje s rovností a bratrství, které je křesťanským pojmem, by vyžadovalo minimálně solidaritu se slabšími, ta by však byla na úkor volnosti. Rozhodujícím kritériem pro liberální pojetí státu je tedy
volnost, rovnost je uplatňována pouze jako rovnost před zákonem, tedy bez ohledu na společenské postavení mají všichni stejná práva
a povinnosti.
V liberální společnosti je zdůrazněna svoboda lidského jedince ad absurdum, jedinec je nositelem veškeré suverenity, lidské společenství ani
stát nemá žádnou vlastní podstatu, ani vlastní suverenitu. Lidská společenství i státy v liberálním pojetí jsou tedy útvary, které mohou nebýt.
Jejich existence je odvozena z fiktivní smlouvy mezi jedinci, kteří jim dali vzniknout a delegovali na ně svoji vlastní suverenitu.
Konkrétní podobu smlouvy mezi jedinci v případě liberálního státu postrádáme. Stát je podle liberální teorie založen na fiktivní smlouvě mezi
jeho občany, kterou občané přenášejí svoji suverenitu na stát. Rozsah této delegované suverenity není stanoven, občan tedy na základě fikce
přenáší svoji suverenitu na stát celou. Tak vzniká paradoxní situace, kdy suverénní občan předá celou svoji suverenitu státu a žádná mu nezbývá. Protože se suverenitou je spojena moc, předá občan státu i veškerou moc nad sebou, a tak se stává poddaným státu. A stát této situace umí dokonale využít. Je to stát, kdo určuje např. rozsah a formu školního vzdělání, výši povinných pojištění (zdravotní, nemocenské, důchodové), ale i výši plnění z nich.. Co záleží na tom, že stát po 90 let prohospodařil přebytky z důchodového pojištění, které použil na něco
jiného. Nyní prohlásí, že nemá na plnění smlouvy a plnění prostě sníží. Teoreticky je to ale sám občan, kdo si odnímá své práva a nároky
z fiktivní smlouvy. To je jen jeden z možných příkladů. Liberální stát se snaží zbavit odpovědnosti za občany, propaguje, že se každý má
starat sám o sebe, zajistit si prostředky na dobu nemoci a stáří. Solidárnost je považována za omezování svobody.
Liberální stát, který svou suverenitu své právo na vládu odvozuje od delegování suverenity občany, nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných. Souhlas občané teoreticky dávají ve volbách. Účastí v nich dávají souhlas k delegování své suverenity státu. Když bereme v úvahu, že
liberální státy se nazývají demokratickými a v nich platí zásada většiny, pak k tomu, aby občané delegovali svoji suverenitu státu, je třeba
účasti nejméně ½ + 1 občana. Pokud by účast byla nižší, pak k delegování suverenity občany státu nedošlo, a ten by přestal existovat. Tomu
lze však v liberálním systému snadno zabránit. Je velmi jednoduché, aby poslanci přijali zákon, podle kterého jsou volby platné za jakéhokoli
účasti voličů s tím, že ti, kdo ho nevyužijí, se ho prostě vzdali. O delegaci suverenity občany na stát se nemluví, jde prostě o právo, které může
a nemusí být využito.
Ve státech s několika miliony obyvatel je fyzicky nemožné, aby občané vykonávali svoji suverenitu osobně, činí tak proto prostřednictvím
volených zástupců. Jim je v praxi delegována suverenita občanů, a to celá, proto mohou jako představitelé státu rozhodnout o čemkoli.
Skutečnost, že stát je pouze fikcí na základě delegování suverenity občany má ale dalekosáhlé následky v ochraně, resp. stanovení práv
jednotlivců a skupin, např. v antidiskriminačních zákonech pro ochranu menšin. Přitom ale nejde o nějaká práva zřejmá a odvozená
z přirozeného pořádku věcí, ale o práva jednotlivými skupinami požadovaná, např. požadavek na homosexuální sňatky nebo adopci dětí homosexuálními páry. V liberální společnosti jde o co nejširší svobodu jednotlivce, ničím neomezovanou, proto jakákoli přirozená práva jsou
považována za překážku svobodného rozvoje osobnosti. Pravda ze společenského slovníku mizí a není žádána, na jejím místě se objevuje pluralita pravd. Není požadavkem, aby zákony státu odpovídaly skutečným poměrům, ale aby byly odsouhlaseny většinou. Není tedy
problémem dokázat oprávněnost požadavků té které skupiny, ale získat pro ně většinový souhlas. A k tomu je každá reklamní kampaň dobrá.
V zásadě v liberálním státě platí, že morálka nemá váhu, ani při tvorbě zákonů, ani při jejich uplatňování. Teze „když mluví zákon, musí
svědomí mlčet“, bylo prohlášeno ve francouzském senátu již v roce 1906. Znovu se tato teze objevila ve studiích, zpracovaných pro Evropskou unii v roce 2006 v souvislosti s výhradou svědomí, která byla dohodnuta ve smlouvě Slovenské republiky s Vatikánem a zaručovala katolíkům právo nebýt postižen, když odmítne jednat v rozporu s katolickou morálkou, aktuálně ve věci potratů a rozvodů, do budoucna možná i ve
věci homosexuálních sňatků a eutanazie. V uvedených studiích bylo požadováno, aby dokonce i katoličtí kněží byli povinni požehnat homosexuálnímu svazku. Morální zásadu liberalismu lze v podstatě shrnout do jediné věty: „Dělej si co chceš, pokud ti to ostatní strpí.“ To je morální
zákon. (Je opravdu jen náhodou, že je podobný morálnímu pravidlu satanistů: „Dělej, co chceš, to je jediný zákon.“)
Socialismus
Vztah mezi jedincem a společností, resp. státem je třeba odvodit od marxistické teorie státu jako nástroje třídního útlaku a nadvlády vykořisťovatelské třídy nad třídou vykořisťovanou. Ideálem je odstranění vykořisťování a vykořisťovatelské třídy, zánik státu a vznik beztřídní společnosti, která nebude potřebovat státní moc, všichni budou dobrovolně pracovat podle svých schopností a možností a dostanou vše podle svých
potřeb.
Model ideální společnosti je odvozen z etnologie, ze života lidských společností na nejnižší úrovni společenského vývoje bez soukromého
vlastnictví a rodiny. Tyto společnosti jsou označovány jako prvobytně pospolné a jsou považovány za ideál, ke kterému má, ale na vyšším
stupni hospodářského a společenského rozvoje, komunistická společnost dospět.
Vztah mezi jedincem a společností je odlišný v třídní společnosti, kde je dán třídním bojem a příslušností jedince ke třídě vykořisťovatelské
nebo vykořisťované, a tedy i bojem za zachování stávajícího pořádku nebo jeho změnu. V beztřídní komunistické společnosti má být harmonický vztah mezi jedinci ve společnosti bez nutnosti potlačovatelského státního aparátu. Po přechodnou dobu, kdy již byla odstraněna vykořisťovatelská třída a ještě nejsou lidé vychováni ke komunistické, beztřídní, ideální společnosti, je stát zachován jako nástroj dělnické třídy
a jejího předvoje, komunistické strany k potlačování zbytků vykořisťovatelských tříd a výchově lidí pro komunistickou společnost.
Svoboda jedince je chápána jako poznaná nutnost, suverenita a nadvláda státu nad jednotlivcem je téměř absolutní. Stát sám je ovládán
jedinou nesesaditelnou mocí, komunistickou stranou, která se k moci dostala zpravidla nelegální cestou a sama si vybírá své členy k obrazu
svému.
V socialistickém pojetí je suverénem společnost, resp. stát, ovládaný komunistickou stranou. Oprávnění vedoucí síly, komunistické strany
k vedoucí úloze je zdůvodňováno tím, že reprezentuje nejpokrokovější část společnosti. Souhlas ovládaných získává v tzv. „volbách“, kdy je
účast povinná a možnost výběru jen z jediné kandidátky.
Socialistický stát je státem pečovatelským. Jedinec je objektem společenského dění a je jím determinován. Stát určuje meze jeho uplatnění,
zejména ekonomického a omezuje jej tak, aby nemohl nabýt majetek, sloužící k hospodářské expanzi a vykořisťování zaměstnanců. Majetek
jednotlivců a rodin může mít jen spotřební charakter. Na druhé straně je ale jedinci zajištěn určitý životní standard, který má daleko do přepychu, ale také vylučuje naprostou chudobu, bezdomovectví apod.
Monarchie
Monarchie jsou dnes z velké části státy liberálními. Monarchistickou formou vlády jsou extrémní projevy liberalismu částečně mírněny,
zejména důrazem na tradici. Je to však vše, co můžeme od monarchie očekávat?
Když porovnáme socialistické a liberální pojetí vztahu jedince ke společnosti, resp. státu, s překvapením zjišťujeme, že i přes rozdílná východiska je konečný efekt stejný, stojí bezmocný občan proti všemocnému státu, ať už je to občan suverénní, který svoji suverenitu delegoval
liberálnímu státu nebo jedinec, který poznal nutnost podřídit se „pokroku“ v socialistickém státě. Na klasické škále státních zřízení by socialismus patřil nejspíše mezi aristokracii vládu elity, vládnoucí ve prospěch celé obce. Malér byl ale v tom, že byla popřena přirozená pravda,
že majetek přináší společnosti nejlepší prospěch, je-li spravován jako soukromý. Liberalismus opouští přirozený řád v tom, že neuznává
přirozenou pravdu – celek je více než jeho část a odmítá korigovat zájmy jednotlivců a skupin ve prospěch celku a nutně pak musí čelit hospodářským i společenským krizím.
Může katolík, nebo samostatně uvažující člověk, některý z těchto modelů přijmout jako pravdivý? Katolík je povinen, a měl by být povinen
každý člověk, zkoumat pravdu o přirozeném uspořádání lidské společnosti a podřídit se výsledku zkoumání, nemůže se vzdát práva na poznatelnost pravdy. Zásadní otázka zní: „Jaká je přirozenost člověka a lidského společenství, příp. státu?“ Na to odpovídá katolický legitimismus.
Katolické pojetí vztahu jedince k lidskému společenství se podstatně liší od pojetí socialistického i liberálního a jako jediné respektuje suverenitu jedince jako člověka svobodného a suverénního i skutečnost, že člověk je současně tvorem společenským a jako takový přirozeně žije
v lidském společenství, které je jako útvar přirozený také suverénní ve způsobu, jak zabezpečit součinnost jednotlivců ve společenství
a vztahy k jiným společenstvím. Zároveň toto pojetí předpokládá, že výstavba lidské společnosti je hierarchická, což umožňuje zachovat
suverenitu přirozených společenství v rámci většího celku, státu.
Aby však nebyl takový stát zmítám neustálými spory mezi jeho složkami, vyžaduje to, aby nejvyšší autorita byla všeobecně uznatelná
a uznávaná. Takovou autoritou je zákon, který zavazuje občany ve svědomí. Aby však zákon mohl občany zavazovat ve svědomí,
musí být navázán minimálně na přirozený morální řád, ještě lépe, lze-li zákony navázat na řád Boží a Boha přijmout jako ručitele
řádu.
Legitimistickým státem je v klasickém pojetí antického Řecka každý stát, který je spravován pro prospěch celé obce, všech občanů, vláda je
vykonávána se souhlasem ovládaných bez ohledu na formu vlády, která může být monarchistická (vláda jedince), aristokratická (vláda nejlepších, urozených) nebo demokratická (vláda mnohých – občanů). Vláda jedince je vládou monarchistickou, ostatní 2 formy jsou republikánské.
Zkušenost lidstva však ukazuje, že legitimistická republika se zpravidla udrží jen tam, kde je možná přímá demokracie, tedy ve státech
relativně malých, kde je vláda pod kontrolou občanů. Za takové lze považovat starověké a středověké městské státy, a švýcarské kantony,
v současnosti v Evropě snad Andoru. Ve větších celcích, kde je také zvýšená možnost vytvářet image jednotlivých osob nebo jejich
skupin se republika zpravidla zvrhává ze státu legitimního ve stát nelegitimní, kdy vláda nesleduje zájmy státu a obyvatel jako celku, ale
zájmy vlastní. Aristokracie se zvrhává v oligarchii (vládu nejbohatších či nejúspěšnějších), nebo vznikne oligarchie uvnitř občanské společnosti a zmocní se vlády. Oligarchie pak sleduje zájmy vlastní, nikoli zájmy státu jako celku. V některých případech se zmocní vlády jedinec,
který vládne k vlastnímu prospěchu, což nazývali Řekové tyranií. Někdy se stává, že tyrana vynese k moci revoluce proti příliš tvrdé vládě
oligarchie, jeden nelegitimní systém je nahrazen druhým. Nejméně často se zmocní vlády ve státě dav, dochází, moderně řečeno, k diktatuře
proletariátu, který opět nevládne k prospěchu státního celku, ale k prospěchu vlastnímu.
Historická zkušenost lidstva ukazuje, že má-li být legitimistický stát útvarem, trvale zajišťujícím práva a svobody občanů, je nejprospěšnější monarchie, a to monarchie s omezenou mocí panovníka. Vláda monarchy se opírá o souhlas ovládaných k řádu danému vývojem, zkušeností. Není volno jedinci odepřít vůbec svůj souhlas společnosti, ale jelikož nesouhlasící společnost je stíhána mnoha zly, zajišťuje
si jedinec nebo menší společnost určitá práva ve státě. To je vyjádřeno v obřadu, který designuje, označuje autoritu v tradičním státě v korunovaci. Korunovace nevytváří autoritu; ta je výtvorem zkušenosti, dobrodiním, které určitý režim určitému státu prokázal, a výslovným
schválením, které Církev jménem prozřetelnosti udílí výtvoru dějin. Ale dědic povolaný tradicí a legitimitou nemůže užitečně vládnout bez přivolení národa. Přivolení nelze odepřít; nelze místo přirozeného vladaře povolat nějakého jiného, ale přivolení je dáno teprve tehdy, když dědic
a národ vzájemně potvrdí svobody společnosti a jejích složek. Tím je omezena moc panovníka vládnout neomezeně, resp. stát se tyranem.
Monarcha, zejména evropský katolický monarcha je si vědom, že svůj úřad nemá od sebe ani od poddaných, ale byl mu propůjčen
Bohem a bude z něj skládat účty. A protože mnoho dostal, bude od něj mnoho požadováno. Už tím je podstatně omezena jeho libovůle. Pro
stát je důležité také to, že vladař dbá ve vlastním zájmu a v zájmu svých potomků na to, aby ve státě příliš nevzrostla moc některého
stavu ke škodě jiných. Nespokojenost poddaných podrývá autoritu trůnu a panovník účinně omezuje shora tendence aristokracie přeměnit se v oligarchii a naopak působí na oligarchii, aby přijala zodpovědnost za lidi, na ní závislé a za stát jako celek a tak směřovala
k tomu, aby se proměnila v aristokracii.
Legitimistický vladař, stejně jako stát, má vlastní svrchovanost, vyplývající z přirozeného řádu a danou od Boha. Už z toho důvodu musí
respektovat svrchovanost složek svého státu, nad kterými vykonává vrchní moc. Legitimistický stát nemá mocenský ani právní monopol, ponechává moc, která jim v přirozeném řádu přísluší, svým složkám, zemím, krajům, obcím, stavům. Už proto nemůže vládnout absolutisticky,
nestojí proti němu masa bezmocných jedinců, ale reálná a do značné míry neodvislá, protože přirozená moc poddaných a to je účinnou
protiváhou pokusům o zneužití moci monarchou. V současných státech může být taková neodvislá moc uplatňována prostřednictvím parlamentu. V legitimismu však nemůže jít o parlamentní monarchii s pouze reprezentativními funkcemi monarchy, ale o monarchii konstituční, kdy panovník skutečně vládne, ale je omezen souhlasem parlamentu stejně, jako byl ve středověku omezen souhlasem stavů.
Závěr.
V době současného morálního i politického marasmu nejen v českém státě, ale téměř v celé Evropě vidím návrat ke kořenům evropské civilizace, k přirozenému a zkušeností tisíciletí prověřeného legitimního řádu a ke křesťanství jako jediné východisko ze současné krize společnosti, připomínající morální a politickou krizi konce antického Říma. Monarchie je podle tisícileté zkušenosti nejlepší zárukou obnovy a trvání legitimistického řádu, založeného na řádu přirozeném a odpovídající přirozenosti člověka.
Josef Pejřimovský
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Karel, kníže ze Schwarzenbergu: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN s. 27-35
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN s. 27-35
Encyklika papeže Pia XI. Quadragesimo anno.
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN s. 27-35
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN s. 47
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN s.
Engels B, O původu soukromého vlastnictví, rodiny a státu
Karel, kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN
Jako malý vánoční dárek uvádíme v příloze:
Mapový soubor s komentářem pana Petra Nohela, na kterém jsou zaznamenány rozdíly v průběhu současné a historické hranice
mezi Moravou a Čechami.
Vystřihovánku papírové královské dětské koruny s erby středoevropských monarchií (Petr Nohel).
Důležité informace:
Monarchistický zpravodaj
Koruny České
Periocidita: Občasník
Adresa: KORUNA ČESKÁ
Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1
IČO: 44266740
Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK)
Account: 1721719263/0800 (EUR)
www.korunaceska.cz
[email protected]
www.kc-plzen.cz
[email protected]
http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm
Další odkazy:
www.zrusmeprezidenty.cz
www.volebnipreference.cz
Copyright © OBr. 2008
Historické zemské hranice
HISTORICKÁ HRANICE MORAVSKO – ČESKÁ
O zemských hranicích již bylo mnohé napsáno, nicméně faktem zůstává, že v našich zemích jsou tyto
hranice ignorovány nejpozději od roku 1960, kdy došlo k tzv. velké krajské reformě. Struktura krajů, jak
můžeme vidět i z nedávné historie, je věcí živou, proměnlivou, a proto je zcela zbytečné vznášet námitky
k tomu, zda měla ta či ona oblast patřit do toho kterého kraje. Současné krajské uspořádání prostě (opět)
nerespektuje historické zemské hranice, které tímto ovšem nepřestávají existovat!!! Přistoupíme-li na hru
o tom, který kraj je či není „moravský“ nebo „slezský“, vlastně tím jen dáváme najevo, že uznáváme svoji
porážku v otázce přirozeného zemského upořádání a že svým způsobem nově vzniklé kraje do určité míry
jako „zemské“ respektujeme.
Naopak – je nutno zdůraznit, že jakýmkoliv administrativním dělením se zemské hranice neztrácejí.
Současný stav poměrně pěkně vystihuje následující mapka:
Z ní je naprosto jasně patrno, že v současném členění máme:
- 7 krajů ryze českých (královéhradecký, liberecký, ústecký,
karlovarský, plzeňský, středočeský a samostatnou Prahu),
- 2 kraje ryze moravské (jihomoravský a zlínský),
- žádný kraj ryze slezský!
a 5 krajů hybridních (jihočeský, vysočina a pardubický je rozdělen
mezi Čechy a Moravu, olomoucký a moravskoslezský pak mezi Moravu a Slezsko)
Ke cti katolické církve nutno dodat, že hranice jejích
diecézí dodnes respektují alespoň česko-moravskou
hranici. Na omluvu hranice slezsko-moravské budiž zase
řečeno, že jediná naše diecéze, která se nachází na území
Slezska – totiž diecéze Ostravsko-Opavská – byla
zřízena až v roce 1996, a tedy již v době nerespektování
zemských hranic. Ta zase s výjimkou bývalého okresu
Jeseník respektuje hranici tzv. moravskoslezského kraje.
SLOŽTE SI MORAVSKO-ČESKOU HRANICI SAMI DLE PŘESNÝCH MAP!!!
V roce 2005 zveřejnili Moravané na svých stránkách kopie katastrálních map zachycujících
průběh této zemské hranice s takovou přesností, že je její lokaci možno na tomto základě
určit bezpečně i dnes. Jistě je možné se také domnívat, že tato mapa není jediná „správná“,
neboť i zemské hranice se v čase měnily, ale to bych již ponechal veřejné diskusi.
Vytisknete-li si následující stránky s mapkami ve stejném rozlišení a formátu
a sestavíte-li si je způsobem, který je zde schematicky vyjádřen,
uděláte si tak základní přehled o průběhu moravsko-české hranice.
Je škoda, že se mi doposud nepodařilo zajistit stejně
kvalitní materiál pro průběh další zemské hranice,
a to slezsko-moravské. Budu proto rád,
podaří-li se to do budoucna třeba
i prostřednictvím povolanějších čtenářů
Monarchistického zpravodaje.
Petr Nohel
DĚTSKÁ KORUNA
Vážení monarchisté,
pěstujme v našich dětech již od raných let kladný vztah k monarchii.
Jako vánoční dárek proto může sloužit tato skládačka fiktivní koruny
s erby našich nejbližších středoevropských monarchií.
Jedná se o znaky buď našich zemí, panovníků nebo našich sousedů.
Věřím, že Vám přinese mnoho zábavy i poučení při hře
i hledání souvislostí.
Petr Nohel