Vábitelé - Radomír Hanzelka

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Kapitola desátá: Vábitelé
Noc přebírá vládu nad zbytkem dne. Ztichlou ulicí se potácí
mladá, sotva šestnáctiletá dívka. Kdybyste měli hodnotit její styl
oblékání, jistě by vás napadl onen známý „EMO“ styl, kde je
oblíbená hlavně černá ve všech možných odstínech. Černá
rtěnka, černé havraní vlasy a pokud možno, tak i další černé
doplňky.
Děvče se potácí od kraje ke kraji. Je znát, že jistá droga
přebrala vládu nad jejím mladým tělem… Zakopává o obrubník a
znovu vstává. Kalhoty si právě roztrhla, ale nedbá na to. Potácí se
dál… Něco ji táhne směrem k lesu, u kterého ulice končí!
Poslední lidé, spěchající z odpolední směny, kteří právě
vystoupili z “trajflu” na konečné, jen útrpně přihlíží, jak ona
mladá bytost zápasí s rovnováhou…
“Tihle mladí už fakt nevědí, co by roupama dělali!“ nadává
jeden ze starších pánů. “Jen se na ni podívejte! Droguje to,
chlastá to, ničeho si neváží, smradi jedni zasraní!” dodá ještě a
opovržlivě si přeměří potácející se postavu, aby pak zamířil domů,
do klidného kruhu rodinného, kam podle něj všichni slušní lidé
patří.
Jedna paní se ozve, že by snad bylo lepší zavolat záchranku,
ovšem nikdo z přihlížejících nehne ani prstem… Proč by také
měli? Vždyť je to její volba a její problém, no ne?! A tak, zatímco
oni do puntíku splňují ono pověstné - “starej se hlavně sám o
sebe a na druhé kašli”, zatímco oni zamířili do teplem prohřátých
domovů, ta mladá bytost, prokřehlá podzimní sychravinou, se dál
snaží potácet tam, kam nutně musí dojít…
Ten, kdo by ji právě míjel, by mohl zaslechnout její mumlající
slova - “Musím najít svého pána… Musím! Jen pán mě může
ochránit… Musím najít svého pána!” A tak pořád dokola.
Než uběhne dalších pár minut, ztratí se dívka v temnotě lesa.
V temnotě, jenž jako by symbolizovala celý její styl, celý její
postoj… A ta temnota ji… vděčně přijímá do své náruče…
--“Hej…! Páni konšelé…” hlaholí vesele právě dorazivší Maxifták.
“Přivezl jsem vám pizzu…” a vesele vytahuje z auťáku čtyři
nádherné balíčky. Čtyři jistě výstavní kousky, úhledně zabalené
v papírových krabicích s logem jedné velmi dobré pizzerie.
1
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Ale jo… Dělají tu fakt nejlepší pizzu, co jsem kdy měl,
připouštím v duchu.
“No jó… Pro veličenstvo krále…“ huláká dál Max a jednu tu
přebáječnou baštu položí přede mně na stůl. Vtom se zarazí a
zkoumavě si mě prohlíží. „Co ty se zas tváříš, jak kdybys vykopal
válečný tomahawk?” zeptá se mě ironicky ten potrhlík. Než stihnu
něco peprného odseknout, dodá – “Neboj, mám tvou oblíbenou – s
feferonkami a žampióny!”
Co furt má, himlhergot, s tím tomahawkem?! Přece je všechno
o.k., ne? Sice se s Luckou opět nějak moc “nesčuchávám”, ale to
neznamená, že bych měl špatnou náladu… Zase vidí věci jinak,
než by měl… Pitomec jeden! Vztekám se pro sebe, navenek však
nedávám na sobě nic znát.
Alice, rozdávající příbory, poznamenává na mou adresu, že se
jen tak vážně tvářím, ale nešťastnou shodou okolností to jistě Max
považuje za něco jiné, než to je… a při tom na něj spiklenecky
mrkne.
Takto příjemně nám začíná jedno ráno. Procházím kolem
zrcadla, mrknu na sebe, jestli opravdu vypadám tak blbě a furt
naštvaně, jak ostatní tvrdí? Ne, jsem náhodou v pohodě. A vůbec kdybych byl naštvaný, tak by to rozhodně ti cvoci pocítili. Už
několikrát jsem je seřval. Sice mi to pak bylo líto, ale nedalo se
nic dělat. Tentokrát však nehnu ani brvou. Opravdu ne!
Když jdu z chodby do velké jídelny, spojené s obývákem
v jeden celek, zaslechnu, jak Max těm dvěma cácorkám říká něco,
co zní jako – … trénink odolnosti … zvládá… konečně trochu… Ale
než k nim přijdu, probírají už něco ohledně knihovny na
zámečku.
Lucie je dnes naladěna vstřícně. Dokonce mě obdaří i nějakým
tím neutrálním úsměvem, který může znamenat mnoho věcí. Tak
na tenhle její speciální úsměv si musím dávat zatracenýho majzla,
protože právě při takovémto jejím „speciálním šklebu“ jsem byl
několikrát od ní nakopnut ve chvíli, kdy bych to nejméně
očekával…
Dělám, že jsou mi její úsměvy naprosto ukradené. No jo… Vím,
že to asi není dobře… Jenže tak to prostě momentálně cítím… Beru
si talíř a zakusuji se do té voňavé lahůdky. Jídlo považuji za
jednu z krásných kratochvílí dne. Kratochvíli, která povznese tělo i
ducha, jak říkávala babička.
Nechávám s Maxem naše dvě „madamy“, aby dál probíraly
svoje ryze ženské záležitosti, protože poslouchat, co kde se dá
koupit za hadříky a jaká barva se hodí k té a té příležitosti – tak to
2
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
leze časem dost na nervy snad všem chlapům, mě s Maxem
nevyjímaje.
Pizza byla vynikající. Max navrhuje pár kol v naší oblíbené
gamesce, avšak ty dvě “dony Elvíry” to zmerčí a hned chystají
nějaký proslov, ve smyslu, že puberťáčci si holt každé ráno musejí
tu svou klučičí bedýnku zapnout, i kdyby čert na koze jel… a
podobně. Toto jsme už párkrát slyšeli. A dnes by to bylo zas
v bledě modrém. Dávám Maxovi pohledem najevo, že dnes asi
fakt ne…
“Jestli si to UT-čko neprosadíš, tak jseš u mně mrtvej
Martinson…”, zkouší ještě Max zachránit situaci poupraveným
citátem z jednoho úžasného českého filmu.
Na můj vkus se nějak moc dožaduje toho hraní… Zřejmě
dosud nezkousl předvčerejší prohru. V jedné mapě jsem si ho
totiž hezky vychutnal a to ho určitě tak naštvalo, že jistě touží po
odvetě…
“Maxi… klidně můžu být mrtvý „Martinson“, stejně kdykoliv
dostaneš na prdel, takže zklidni hubu a nechejme to na jindy. Dyť
se podívej – ty dvě jen čekají, aby si na nás smlsly…” povídám
kamarádovi a pohledem ho upozorňuji, aby zaregistroval konečně
ty jejich vysmáté ksichtíky.
Zámeček, kolem deváté ráno. Paní Potůčková se živě zajímá o
náš návrh, že bychom mohli ve volném čase dát to pořádku onu
velkou knihovnu v přízemí. Když máme “pracovní dny volna” tak
bychom tím krásně vyplnili čas.
Navíc jsou tam docela slušné knižní skvosty. Jak jsem
nedávno poznamenal, tak někteří by si mohli splnit sny svého
dětství a konečně se naučit i číst! (když jsem to doma pronesl na
jednom našem “mejdanu” tak jsem ani nestihl zaregistrovat,
odkud že ta náčiňová hadra přiletěla…)
Přichází za námi Maxův otec a máme jít hned do pracovny. No
super. Že by nový případ?
Pročítáme připravené dokumenty. Není toho moc, jen dvě
stránky. Na té první je oficiální protokol a na té druhé, je možný
popis událostí, sestavený policisty.
Tady je stručný popis případu - mladá slečna Markéta
Žandová se jednoho krásného rána dostavila domů ve značně
zdevastovaném stavu. Na tom by nebylo nic divného, protože
tohle prováděla poslední dobou stále a rodiče už si s ní nevěděli
rady. Samé „EMO-mejdany“, “kalby” až do ranních hodin… jenže
před pár dny přišla ve stavu, který byl jiný, než obvykle. Krom
3
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
klasické “opičky” si rodiče všimli, že zřejmě začala “něco“ brát a
navíc – mumlala pořád, že musí najít svého pána…
A tak Rodiče učinili konečně rázné kroky. Milou dcerušku
nechali odvézt na záchytku a milá Markétka nyní zpytuje svědomí
na “odvykačce”, v protidrogovém centru.
Rodičům bylo sděleno, že s odvykáním problém nebude. Těch
“dávek“ nějakého toho sajrajtu zatím naštěstí nebylo mnoho. Ale
byl tu jiný problém. Lékaři to nazývají “syndrom podřízenosti”,
kdy dotyčná osoba, je někým násilně ovlivněna do té míry, že
nyní lpí na svém trýzniteli.
Jak poznamenali zdroje blízké inspektoru Hájkovi, většinou
toto bývá dílo jistých podivných skupin, jejichž hlavní “vůdcové“
si tak získávají poslušnost svých oveček. Ty pak touží být stále
poblíž vůdcově “charismatické” osobnosti a udělají pro něj
doslova cokoliv, včetně poskytnutí různých sexuálních rozkoší…
Vodítko tedy policisté měli, ale ať se snažili jakkoliv přijít jedné
skupině individuí na kloub, nedařilo se jim zjistit nic. Někdo
z kriminálky si povzdechl, že ti mladí hajzlíci se jim vyhýbají, jak
čert kříži, takže kdekoliv se objeví, tam okamžitě všichni mizí, jak
pára nad hrncem a jejich oblíbené – nevím, neznám, nepamatuji se,
nebyl jsem tam , neviděl jsem – už řádně leze na nervy…
Tyhle “výrostky” nebylo jen tak možné sebrat a odvézt
k výslechu. Spousta z nich měla sotva šestnáct – sedmnáct let a
taková kombinace bývá pro jakékoliv vyšetřování smrtící.
Inspektora napadl spásný tah – zapojit do tohoto případu
„Osirisáky“… Dostáváme první instrukce. Je nutné se
přizpůsobit. To znamená – sehnat řádné oblečení a vyrazit za
“zábavou” do metalového klubu v Bohdančicích na Moravě…
Namítám, že by měli jít oni tři - Max, Lucie a Alice, že zůstanu
doma “dělat zázemí” a… jenže Maxův táta mi ihned dost
přesvědčivě vysvětluje, že za prvé – Alice může být maximálně jako
stafáž do počtu, protože ta nemá s naší agenturou nic společného.
Za druhé – Lucie to tam sama nevytrhne, bude potřebovat alespoň
dva chlapy poblíž a za třetí – Max je dost cvok na to, aby se tam
hned s někým serval kvůli každé pitomině. Je moc vznětlivý,
hlavně v jistých případech…
Takže jakkoliv se mi nechce, jsem nucen se účastnit návštěvy
onoho klubu a „užívat si“ tak „skvělý zážitek.” To zatím ještě nikdo
netuší, že jsem dost samotář a návštěva něčeho takového, se u mě
rovná návštěvě zubaře…
Jdeme tedy sehnat patřičné propriety. Sám uznávám, že
nějaká “džíska, maskáče a nápis na džísce propiskou”, jsou dnes
4
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
leda tak smíchu. Jo… Kde jsou ty časy, kdy nám tohle stačilo ke
štěstí a na bigbítech jsme patřili mezi ty největší orazáky.
Celý den sháníme tyhlety srandičky… Večer to na sebe
všechno navlékáme. Dělám malé úpravy na kožené bundě a
vylepšuji celkově její styl, jak se jen dá. Vzpomínám na dobu, kdy
jsem žil „metalovými rify“ a tyto vzpomínky vtiskávám do každého
zlepšení na svém oblečení pro dnešní večer. Ještě staré ošoupané
rifle, pár nášivek a po několika hodinách pilných úprav a za
doprovodu melodií od Runnig Wild, je vše hotovo.
Chystám se vyjít z pokoje, ani nevypínám přehrávač. Mohutný
hymnický song, doprovázený podmanivou kaskádou tvrdých,
trash-metalových riffů, ve mně navozuje pocit euforie a mám
dojem, že bych snad dokázal neskutečné věci…
Podle vtipkování, co zaslechnu, vím, že ostatní přátelé už
blbnou v obýváku a vzájemně si ze sebe dělají legraci. Ještě
poslední pohled do zrcadla… ale jo, je to super!
Vycházím ze dveří a už jako bych je viděl - ten jejich smích. A
co, jen ať se pobaví, miláčci moji. Stejně jdeme za maškary všichni,
no ne? Pomyslím si.
Scházím po schodech do obýváku a… jsem uvítán hrobovým
tichem! Zvyklý na jejich časté vtipkování mi až zatrne… Co to? A
jak to?!
“Můj ty Bože…” vydechne ohromeně Alice. Na Lucii je znát
úžas. Max, který měl jistě připravenou nějakou tu “peprnost”,
sedá údivem do křesla, neschopen slov…
Moment! Tady, krucinál, zase cosi nehraje!
“No tak, lidi… co blbnete… volové…” slyším se, jak říkám
napůl podezíravě a překvapeně.
Lucie přikročí a opatrně na mě sahá, jako když se chcete
přesvědčit, zda vás nešálí zrak…
Tak teď nevím, co mám udělat. Seřvat je? Nebo snad nic
neříkat? Proč tohle dělají? Kdybych neviděl ten úlek a údiv v očích
Alice, ohromení u Lucky a zkoprnělost u Maxe, tak bych vše
považoval za divadlo. Tihle sígři občas takové pitominky organizují,
jenže… tak dobří herci zase nejsou, aby jisté pocity sehráli… To
dobře vím! Nebo se mýlím? U nich se už taky nedá ničemu věřit…
Jdu se rozvalit na pohovku. Aspoň se chvilku natáhnu. Trochu
jsem naštvaný na ten náramek, “potítko”, zdobené ostnatými
kovovými hroty. Dost zavazí a ještě abych dával pozor na to, kam
ruku položím, abych něco neroztrhl. Rifle, ošoupané až běda jsou
naštěstí pohodlné. I když ty nápisy různých metalových kapel na
nohavicích z těchto kalhot dělají jakýsi zlověstný extrém…
5
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Je pravdou, že jsem se také řádně zapotil, než jsem ony nápisy
namaloval tou černou lihovou fixkou. Povzpomínal jsem na své
mladické dny “metalového běsnění” a maloval nápis za nápisem.
Plejáda metalových “band” všech možných stylů, počínaje Heavy
Metalem, přes Death Metal až k Grindcore Metalu tak nakonec
oněm riflím dodala punc výrazné osobitosti.
Na černé kožené bundě, zdobené bohatě kovovými hroty ve
tvaru čtyřbokých jehlanů, jsem vytvořil nápis mé oblíbené kapely.
A tak nápisem „Running Wild” na zadní straně onoho kusu
oblečení, jsem si splnil sen z puberty, kdy podobné propriety
nebyly k dostání…
“Tak co zas máte, vy … šamani ťamani?” ptám se těch tří
vykulenců. Stoprocentně jsem si jistý, že jim něco přeletělo přes
frňák, protože takhle jsem je ještě neviděl…
Pořád nic. Jen na mě hledí jak na zjevení…
“O.k… o.k… Dobrá! Jdu to sundat… Asi jsem to moc
nevychytal, ale líp to vážně neumím. Takhle totiž dřív chodívali ti
nejlepší metaloví bardi,” říkám jim posmutněle a už se chci jít
vysvléknout z té “maškarády”…
Ach jo… Mně se ten “mundůr” vážně líbí… No fakt! A kupodivu
se v něm cítím skvěle… jenže když to vypadá, že tak blbě… a při
tom si nemyslím, že bych neuspěl.
Trochu jsem si také dal záležet na účesu. Tajně jsem totiž
čornul Lucině jakýsi gel na pačesy a přišlo mi, že dohromady mám
vyloženě “démonický zhled”…
“No jo… no jo! Dyť už, sakra, jdu… Hned nemusíte být jak
vyoraní oslíci. Fakt jsem se snažil!” Vstávám a chci to teda jít
všechno sundat…
Náhle vyskakuje Max a říká – “Seď…! Nic neříkej, jen…
prostě… seď… ano?!”
Ještě takhle chvilku blbnou, až konečně Alice začne popisovat,
proč a CO je takto dostalo. Částečně prý ten můj celkový vzhled.
No sláva, tak aspoň teda částečně… když už ne úplně… Jim se
také, bandě jedné, ničím člověk nezavděčí… Pojednou mi vyrazí
dech podivným tvrzením!
„Víš… Jak jsi vyšel z těch dveří, tak tě obklopila jakási zvláštní
záře… taková divná… no fakt! Byl jsi na okamžik celý prosvícený
touto září! Sice to hned zmizelo, ale něco z tebe sálá… NĚCO…“ a
neví, jak pokračovat. Ostatní k tomu dodávají, že úplně cítili
nějakou sílu, která je ochromila a…
“Ale no tak, Alice…” snažím se dostat do normálu onu, jindy
tak roztomilou, zdravotnici. “Jako vtípek to beru, ale nehrajte na
6
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
mě čínu… Takové kraviny vám fakt nesežeru! Navíc myslím, že je
nejvyšší čas vyrazit.”
Tato slova je, zdá se, konečně dávají do normálu. Nasedáme do
auta a vyrážíme. Stejně je to banda, tihle moji přátelé… A víte, že
jsem se málem nachytal? Skoro jsem jim na to skočil, na tu jejich
kulišárnu! Ještě i teď zaznamenávám kradmé pohledy k mé
osobě. Jenže raději dělám, že nic nevidím, protože oni, jak si cosi
umanou, tak je lepší to nechat tak, až je to přejde…
Přijíždíme ke klubu. Metalové riffy jdou slyšet dunivě široko
daleko. Uvědomím si, že jsem jako jediný z téhle party k onomu
stylu hudby inklinoval.
Pravda – na bolesti krčního svalstva od “metalového běsnění” a
na ochraptělý hlas z hulákání do rytmu – na to se, na mou věru,
zapomenout nedá…
Ostatní jdou ke vchodu. Ještě kontroluji auto. Venku se
poflakuje pár řádně “zdevastovaných děcek”, kterým jistě není ani
patnáct…
Kde jsou, zatraceně, strážci pořádku?! chce si mi zařvat, ale
vzápětí si vzpomenu, jak jsme i my, coby mladí „smrádci” zdrhali
okny od sálu jen při první zmínce, že “dorazili poliši”… Polknu
hořkou slinu a nechávám to plavat. Některé zkušenosti, bohužel i
v tomhle jejich telecím věku, jsou k nezaplacení…
Jdu také ke vstupním dveřím klubu. Zdá se mi, že moji přátelé
mají problémy s “borcem” u vchodu. Bůhví proč, něco se mu na
nich nelíbí a nechce je pustit. Asi se mu zdají oproti těm
mláďatům nějak přestárlí a to je mu podezřelé! Rázněji
vykročím…
Měl někdo z vás někdy pocit, že když jde do davu lidí, tak že se
ten dav před ním jakoby rozestupoval? Tak tenhle pocit právě teď
mám… Asi není divu. S tím svým vzezřením, navíc už také
nejsem nejmladší… Bodejť by mi neuhla z cesty, háďata jedna
mlíčňácká…
“Nepustím vás tam, musíte mít speciální vstupenku, ta se tady
neprodává. Měli jste si ji sehnat jinde!” rozčiluje se “borec” u
vchodu. Je to řádný “lamželezák”, holohlavý a ač je také
nazdobený jak na Metal-fest, vypadá spíš, že je z nějaké
bezpečnostní agentury.
Jdu k němu, abych jej zkusil ukecat, ale než vůbec něco
stačím říci, tak dotyčný zkoprní, ustoupí ode mě na krok a jen
vykoktá – “Tihle patří k vám, pane? Pokud ano, jděte dále,
omlouvám se vám za zdržení…”
7
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Co…??? Tak ona je ta hra ještě nepřešla? Už mě vážně serou, ti
mojí takzvaní přátelé! Že blbnou v soukromí, tak budiž, ale
zatahovat do toho ještě venkovní “kompars” – tak to se mi snad
zdá!! Vztekle po těch svých “bývalých přátelích” loupnu očima a
rozrážím dveře sálu…
Jsem ovanut zdrcujícím odérem chlastu, cigaret všeho druhu a
protože jsem už hezkých pár let rozmazlený čerstvým vzduchem
bez “barviv, chutí a vůní”, cítím, jak se mi “šprajcujou” plicní
sklípky, mám problém se pořádně nadechnout… Pár okamžiků to
trvá, než se vzpamatuji a můžu jít dále.
Zahlédnu pár EMO-dívčin, jak se potácí v chumlu mladíků,
marně se snažíce udržet rytmus pohybů s rychlým rytmem riffů,
hřmících tak, až bubínky bolí…
Když je to hlasitě - stárneš… uvědomím si onu trpkou pravdu,
dávné metalové heslo z jednoho časopisu… Následován Maxem,
Lucií a Alicí, která, jen tak mezi námi, vypadá lépe “voháknutá”
než Lucie, jdeme obhlédnout situaci. Večer pokračuje. Z toho
zhuleného ovzduší začínám mít závrať. Zahlédnu Maxe, jak se
marně snaží odtrhnout nějakého docela drsného týpka od našich
dvou kamarádek ve zbrani.
Chtě-nechtě se musím přidat. Jak jdu blíž a chystám
se Maxovi pomoci to vyřešit, slyším jak ten tvrďák něco těm
našim holkám “sype do hlavy”. Něco o tom, že je zavede ke svému
pánu zla, že každý přece musí mít svého pána…
Sakra drsňák ten ohava… Vypadá tak trochu jako
černokněžník z pohádky… Zatímco Maxe drží nějací dva jeho
kamarádi v šachu, Lucka i Alice, jako hypnotizované, se najednou
zvedají, aby s ním někam šly…
“Hej!!” zařvu, až se několik nejbližších “pařmenů” polekaně
otočí… “Co to děláš?!”
Než však stačím dodat ještě něco peprného, tak onen
“černokněžník” se zarazí…
“Jen jsem jim chtěl… ukázat svého vládce… svého pána…
každý máme přece svého pána…” koktá zmateně onen, jistě
zhulený “černokněžník”…
“Cože!?” zařvu znovu, vzteklý tak, jak jsem už dlouho nebyl!
“Jakého pána, ty jeden zasraný, zhulený magore?!!” Skočím po
něm a už jej držím pod krkem. “Chceš jít ven na férovku?!
Chceš?!!”Tak hezky pojď!!“ a chystám se vyvléci toho zmetka na
čerstvý vzduch.
Jasně, že ho nebudu mlátit. Z toho jsem vyrostl. Ale chci ho
trochu “provětrat” a donutit, aby mi vysvětlil, o čem to furt mele!
8
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
“Ale… pane… nechtěl jsem… chápu, že ony patří vám…
omlouvám se…
Bože Kriste! vylekám se… Co to tady ti pitomci ujetí hulí za
matroš?!! Zjevně je sjetý jak zákon káže, nemá smysl se
s takovým pomatencem bavit… Jenže co teď? Jak se dostat té
bandě oblbovačů na kobylku? V mysli mi svitne spásný nápad.
“Ty… Poslouchej! Potřebuju mluvit s tvým pánem a to tak, že
HNED!” přikazuji tomu individuu.
Kupodivu se odpovědi nebrání. Ochotně popisuje cestu. Je to
v jisté části lesa, v jedné chatě, takovém starém srubu, který
nikdo nepoužívá. A tam je tajný vchod do jeskyně. Jo, přesně
tohle jsme potřebovali. Konečně to tady můžeme zabalit a
vypadnout. Kývnu na ostatní. Hurá – můžeme na čerstvý
vzduch…
Než posílám do háje toho zfetovaného vykuka, zaslechnu ještě,
jak šeptá – “Můj pán bude rád tvým služebníkem… ó mocný…
udělá pro tebe, co jen budeš chtít…“
Už ty blbosti ani nemůžu dál poslouchat. Odstrčím toho cvoka
na nejbližší židli, kde sebou plácne, jak široký, tak dlouhý.
Odcházíme.
Jak tak míjím “pařmeny”, mlátící hlavou skoro o zem ve
zběsilém rytmu thrash-metalové “kanonády” od Sepultury, hořce
uznávám, že toto bych už vážně nedal… Než vyjdu z tohoto klubu
ven, se tímto asi nadobro loučím s oním zvláštním světem, kde
vládnou metalové kytary za mocných riffů a kde každý
”vyděděnec” se stává svým vlastním pánem. Teda až na onu
tajemnou „skupinu“, co tu oblbuje mladé kočenky…
Vysvětluji ostatním, co mi řekl ten pomatenec a podle mapy
zjišťujeme že je to jen pár minut pěšky. Opravdu je to jen kousek,
nějaké dva, nebo tři kilometry lesní stezkou. Vyrážíme…
Vchod do srubu, který pamatuje snad “císaře pána” a kde by
normální člověk nevešel ani omylem, se nám podařilo docela
snadno otevřít. Poznamenávám, že provoz je tu celkem slušný,
soudě podle toho, jak jdou dveře snadno otevírat..
Rozhlížíme se uvnitř a svítíme baterkou. Všude samé
pavučiny, rozhodně nenasvědčuje nic tomu, že by zde byl nějaký
“vchod”. Naštěstí onen “černokněžník” byl natolik sdílný, že
přesně popsal, co a kde najdeme.
Za starou almarou, celou ověnčenou pavučinami, po hmatu a
instrukcí, nacházím nějakou páčku. Zaberu, ozve se cvaknutí.
Almara se “otevírá” celá na bok. A tam, ve stěně, je vchod! Je
takový malý, sotva by se jím protáhl větší člověk, ale… je tam!
9
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Nízký průchod nás přivádí do větší, kamenné a nedávno
rozšířené jeskyně. Z dálky k nám doléhá “nějaký zvuk chorálu”,
doprovázený jakýmsi zaříkáváním….
No výborně… Narazili jsme na doupě nějaké odnože
“pradávného temného kultu”… V dálce před námi vidíme ponurou
načervenalou záři. Tam někde, je ono hlavní doupě…
Opatrně se plížíme k místům, kde tušíme, že probíhá rituál
prastaré magie. Lucii napadne to, na co jsme nepomysleli –
správně jsme měli zavolat inspektorovi, aby za námi někoho
poslal… Ovšem ledabyle to necháváme být. Jsme přece čtyři a tak
si nějak jistě poradíme!
Už jsme skoro u jakéhosi velkého sálu. To, co vidíme, se dá
přirovnat spíše k výjevům z filmových scén. Docela prostornou
jeskyni osvětluje velký počet loučí. Je zde přítomno několik řádně
“zmalovaných” a potetovaných “služebníků”, kteří drží na
kamenném oltáři cukající se dívku. Nad ní stojí “vrchní velekněz”,
pronáší jakýsi druh prastaré temné modlitby a… dívce začíná téct
pěna z úst…!
Něco takového člověk nevidí denně, to je fakt! Stojíme ještě
těsně za vchodem a ani nedýcháme. Lituji, že jsem nevzal foťák,
nebo raději malou kameru. Toto se vážně hned jen tak nevidí, co
tihle cvoci provádějí!
Dívčina, která je v jakémsi transu, vyráží neartikulované
výkřiky, ve kterých rozeznávám něco jako - “… Voláš mě můj
pane? … Přicházím… můj pane…!”
Dávám pokyn ostatním, že je nejvyšší čas na ně vlítnout!
Kromě toho slavného “vrchního velekněze” jsou tam ještě ti dva
pomocníci, avšak vypadají, že jsou tak trochu mimo provoz. Zdá
se mi, že jsou vůbec rádi, že se udrží na nohou a udrží onu
dívčinu v poloze ležmo.
Vyrážíme! Teda… vyráží Max, Lucie a Alice… Ačkoliv jsem
vyrazil taky, zavrávorám a padám kamsi do boku. Bolest
v kotníku ve zlomku vteřiny přerazí bolestivý náraz do hlavy a
jestli znáte ono přísloví, že – “viděl všechny andělíčky”, tak skoro
potvrzuji jeho platnost… Akorát nevidím “anjeliky”, ale hezký roj
hvězdiček, co mám na pár vteřin před očima! Sakra práce…
Zasraný, blbý šutrák!
To mám dáno od přírody, že jsem svým způsobem nemehlo…
Při soustředění se na to, jak na ně vlítneme, jsem přehlédl větší
kámen kousek od mé pozice a při vykročení z úkrytu jsem o něj
zavadil nohou… Smýklo to se mnou hezky do té jejich jeskynní
„předsvatyně“, jen co je pravda…
10
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Zatím, co se s tlumenými nadávkami sbírám ze země a modlím
se, abych zase, nedej Bože, neměl něco dolámaného, nebo
pohmožděného, tak můžu s úžasem sledovat scénu jako z
akčňáku…
Že Lucka s Alicí chodili do karate - to jsem věděl. Že Max prý
kdysi kdesi taky něco takového dělal – to se ke mně též doneslo,
ale co předvádějí tady, tak to tedy zírám! Za některé výpady by se
nemusel stydět ani Bruce Lee…
Nedá mi to, abych je tu chvilku nesledoval, než se dám já,
Nemehlo Obecné, trochu dohromady. Max rube „hlavního
velekněze“ tak, že z něj chlupy a ozdoby létají až na “padělky”…
Tam, kde končí ženská bojová mrštnost, však začíná mít navrch
hrubá chlapská síla. Ti dva pomocníci totiž najednou vůbec
nevypadají, že by “sotva stáli na nohou” jak jsme prve
předpokládali! A podle toho, jak odolávají výpadům obou
“Amazonek”, jistě nebudou žádní nýmandi…
Trpce zalituji, že jsem nezavolal inspektorovi. Jestli se nám
tady něco stane, tak nás hned tak nenajdou. Otázka je, zda
vůbec…
Nedá se nic dělat, jdu se porvat za “čest a slávu Osirisu”…
Problém je jen v tom, že vůbec neznám nic ze sebeobrany, akorát
jen obyčejnou, bohapustou rvačku, kde se nehledí na nic. Ale to
nevadí, jdu na to a nějak to dopadne.
A dopadlo… Velmi zvláštně… Přiskakuji k prvnímu holomkovi,
který už už zdolává postupně Alici a napřahuji se k pořádné
“přesdržce”, jenže ten, zjevně z něčeho vyděšený na nejvyšší
míru, uskakuje od Alice, ode mě a… utíká pryč do srubu!
Vypadá to, že Alice ho na poslední chvíli pořádně musela
bolestivě rubnout… V tu chvíli odskočí i další holomek a také…
utíká pryč…!
Dívčina, která se vzpamatovává, se začne plazit k mým nohám
a svíjí se jako had! „Vrchní velekněz“, který až do teď zdatně
soupeřil s Maxem bez úhony, přestává bojovat, takže dostane
pořádnou pecku od Maxe, až odletí ke stěně, kde se nárazem váli
po zemi. Ale vstává a… Cože to šeptá, ten magor?! Slyším, jak
mumlá neuvěřitelná slova – “… pane… ty jsi přišel… jsem tvůj
služebník a nechám se vést… kamkoliv si budeš přát…“
Jasně, ty blbe… do basy tak leda! Ach, inspektore… kdepak je
ta vaše “polizei-army”, když ji nejvíc potřebujeme? pomyslím si
smutně. Jestli do pár minut nevypadnu zase ven, na vzduch, tak
přisámbohu už mi začne v makovici hrabat také…
11
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
A světě div se - stal se další zázrak… Doráží kavalerie! Teda –
spíš pár chlapů ze zásahovky, co tu vlítli a než se milý pan „arcivelekněz“ nadá, už má taková milá, slušivá želízka.
“Jen si je užij, ty pitomče… Skvěle ti jdou k těm tvým
ozdobám,” popřeji onomu darebákovi.
Konečně venku… a na vzduchu! Marně přemýšlíme, jak je
možné, že se tam ti lidi ze zásahovky dostali… Ale tajemství je
rozluštěno brzy. Jsme od oněch chlapů vyzváni, že máme
okamžitě jet s nimi. Fajn, tak se jede…
Marně přemýšlím, proč jsem měl pořád pocit, že „nutně musím
na vzduch“… Obávám se totiž, že to může být náznak
klaustrofobie. (A nebo jsem magor a hypochondr? No… To spíš,
co?)
Přijíždíme na stanici a tam.. čeká inspektor Hájek a také
Maxův otec! Postřehnu, že se tváří hodně zasmušile… Dá se
čekat, že dostaneme asi vynadáno…
Přesně, jak jsem předpovídal. Jaký my dostali „kartáč”, tak to
nejde ani v pohádce vypovědět… To, že inspektor nám celkem
pohodově, i když přísným tónem vyčinil, to se ještě dalo. Ale jak
nás seřval Maxův táta – to se fakt popsat nedá… Spíše ani tak
neřval na mě (upřímně – nedostal jsem vynadáno vůbec a to je,
sakra, moc divné…), ale na Maxe s Lucií… Dokonce i na Alici! Ti
nehnuli brvou. Teda… Max chtěl něco namítnout, ale okamžitě
přestal hned poté, co po něm Maxmilián starší šlehl pohledem a
už už to vypadalo, že Max od něj dostane pár facek! A jejej… tak
to tu ještě nebylo…
Až po nějaké chvíli, kdy už byla s panem Potůčkem rozumná
řeč, vyšlo najevo, jak to vlastně s tím “zázrakem kavalerie” bylo.
Ona totiž, ta holčina, co byla na odvykačce, má dost dobrou
fotografickou paměť a tak přesně popsala inspektorovým lidem
všechno. Že je to vchod ve starém srubu, že se otevírá za almarou
a že se právě tam, uvnitř jeskyně, oblbují a zotročují dívky,
většinou mladší, tak v jejím věku…
Inspektor to začerstva volal Maxmiliánovi staršímu, jsa
přesvědčen, jak nám tahle informace pomůže a hned vzkázal, ať
pouze ohlídáme srub ale nelezeme tam za žádnou cenu. Ovšem
jakmile mu Maxův táta sdělil, že už jsme asi v “klubu”, tak
inspektora málem trefil šlak… Sebral pár chlapů ze zásahovky, co
měli zrovna pohotovost, po cestě se stavil pro Maxe staršího,
protože ten trval na svém – že chce být u toho a že nám to dá
pěkně vyžrat – a jeli.
12
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Srub našli za chvilku, zbytek už znáte… Sleduji, jak přijíždí
záchranka a onu slečnu, která zmateně bloudí pohledem kolem
sebe a neví ani, co se právě děje, nakládají a pak vezou pryč. No a
za pár minut poté přijíždí policejní anton, který bude mít
pasažéry – „vrchního velekněze“ a jeho dva “pomocníky”… Už
víme, že ani onen “černokněžník” z klubu tomu příjemnému
výletu v antonu neunikne… A dobře jim tak, zmetkům!
To jsou totiž právě přesně ti lidé, kteří těžce zprofanovávají
undergroundový metalový styl! Pak si všichni lidé myslí, ”jak je ten
metal ohavný a jaké strašné věci se díky němu páchají…“ Jenže
tak houby s octem, vážení! V tomhle “undergroundu” jsem nějaká
ta léta strávil a nepamatuji se ze svého okolí, že bychom někdy
vyváděli takové alotrie! Jediné, co jsme “vyváděli”, byly popsané
rifle, místo školní tašky “somradlo”, také náležitě „vyzdobené” a ti
odvážnější nosili ještě na krku obrácený kříž, čímž náramně
vytáčeli místního pana faráře, kterého chytal kvůli tomu při kázání
psotník…
Alice poznamenává, že v tom klubu je to hrozné, ta hudba
strašná a vůbec – celé to čpí „satanismem“… Jak jsem
předpokládal, přidává se k ní Max s Lucií.. No samozřejmě… Jsou
jak Švédská trojka… bleskne mi hlavou, ale hned jim to vracím.
“Vážení… Pamatujte si jednu věc – METAL není pro každého…
Je to styl života… Je to druh revolty… Je to těžký underground
s výsadou, která je povolena jen některým… A navíc – ta výsada
není na pořád! Je to jen na pár let. Najdou se i výjimky, ale obecně
– patří to k rannému mládí, takže moc to neodsuzujte, nemáte totiž
ani ánunk o tom, jaký doopravdy METAL je..! A ten váš
„satanismus“? Myslíte ty šašky, co oblbovali ty holčiny? Tak ti
neviděli takovou věc ani z rychlíku… Ti si jen hráli na „satanisty“,
ale kdyby se s tím setkali doopravdy, tak by si z toho nejspíše
ucikli do gatí! Tam totiž platí to samé – ani toto ,odvětví‘ není pro
každého…“
Na tohle nic nenamítají. Je možné, že jsem je přesvědčil?
Vlastně – proč bych měl někoho přesvědčovat o své “pravdě”?
Podstatu jsem jim řekl a víc stejně nemá smysl jim vysvětlovat…
Je čas na odjezd domů. Míjíme metalový klub. Jsou už skoro
čtyři hodiny ráno. V klubu zavírají. Poslední zkouřenci se potácejí
ven, aby započali svou, neskutečně zajímavou cestu domů, plnou
“blicích” zastávek, “křivých cest” a “nastražených” obrubníků…
Doma ze sebe svlékám „metalové montérky“. Jsou moc fajn, ale
už na tohle vážně nemám věk… Ach jo… Zatímco veškeré oblečení
házím do prádelního koše a ve slipech pak čekám, až ony dvě
13
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
“Amazonky”, kterým jsem dal gentlemansky přednost, konečně
vylezou ze sprchy, napadne mě, kouknout se znovu do zrcadla.
Pořád mi z mysli nejdou ty kecy, co měla ta moje tlupa
komediantů, než jsme jeli na akci. Mrknu se a… akorát vidím, jak
mi krásně modrá kotník…
No jó… Ty seš holt šikovný… tááák ti-ko-vný… Pokárám se
v myšlenkách ironicky hlasem „čerta ze mlejna“. Zase budu
nějaký čas pajdat. Hned jsem dostal nápad, že toho můžu využít,
abych ráno nemusel jít běhat. Jo… To je vončo! Zaraduji se.
Vidím, že ty dvě “bojovnice pestré” už konečně vypadly ze
sprchy. A tak se jdu také “spršit”. Než vůbec dorazím ke dveřím
koupelny, už slyším – “Jé… podívéééj… Alice.. on zas má
modráka na noze… pane Bože… to je nemehlo!”
Rychle zavírám dveře koupelny. I tak stačím zaznamenat
poznámku Alice, že si na mě počkají, až vylezu ven a hned řádně
prolustrujou, co jsem si zas kde podělal…
“Šššic! Kuš! Baby jedny… Jděte chrnět!” zařvu z koupelny.
Odměnou je mi jejich pobavený smích…
Naštěstí, než jsem se vysprchoval, tak už na mě asi zapomněly,
protože jak jsem vylezl ze sprchy, byly nahoře v pokoji. Dobrou
noc, milé dámy, popřeji jim v myšlenkách a rychle zapadnu do
svého kutlochu dříve, než budu spatřen…
Porada na zámečku opět začíná, naštěstí pro nás, už
mírnějším vyčtením všech chyb, kterých se příště rozhodně
nesmíme dopustit.
„Tak za prvé – nejste žádná armáda supermanů. Uvědomte si,
že jste civilisti a když už vám inspektor něco svěří, tak krucinál,
buďte té kozí dobroty a trochu se držte zpátky! Kdyby se vám tam
něco stalo – víte vy vůbec, jaký by z toho Hájek měl průser?! “
rozčiluje se Maxův otec… „Měli byste být dospělí, ale chováte se
fakt jak malí haranti někdy”!
Musí být na nás jistě super pohled, pomyslím si. Sedíme tam
v řadě vedle sebe, s hlavami skloněnými, jak malí usoplenci…
Naštěstí to kázání netrvá dlouho. Lucie pak zapisuje všechny
aspekty případu, i to, jak se co řešilo. Počítám, že ona banda
výtečníků už moc problémů dělat nebude. Srub má být
zapečetěný a jestli se nenajde původní majitel, tak bude nejspíš
zbořen na náklady města, vchod do jeskyně zasypán, aby nelákal
další podobné výtečníky…
Je jisté, že jsme prožili jeden z nejakčnějších případů v naší
“kariéře” a také asi i „akčně poslední“. Pan Potůček už naznačil,
že si nás bude víc hlídat a jestli zas něco vymastíme, jako včera,
14
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
tak budeme místo řešení záhad od příště leda tak zametat
chodníky… Podle výrazu ve tváři bych mu to i věřil…
Porada končí. Máme opět pár dnů volno. Asi toho využijeme a
začneme něco dělat konečně v té zámecké knihovně. Nemusíme,
ale chceme… Navzdory pajdavému kroku (který mi ráno pomohl a
opravdu jsem nemusel jít běhat), se jdu projít do parku. Venku je
dnes sychravo. Ale nevadí mi to. Ve dveřích ještě zaslechnu
Maxův potutelný dotaz, zda nechci bílou hůl a vlčáka… No jo, ty
jeho věčné legrácky…
Pořád mi vrtá hlavou několik indicií. První je ta, jak jsem vešel
oblečený do toho obýváku… a pak následují další - špalír všude,
kam jsem šel. A nebo to přiblblé kecání těch dacanů, že jsem
jejich pánem, pak také to, co se stalo v jeskyni… Ujišťuji se, že
toto všechno jsme už řešili na poradě. Shodli jsme se přece na
tom, že vše bylo a je pouze výplodem představivosti a shoda
náhod. Ano, ano.. tak to bude. Stoprocentně… Pár zkouřených
blbů, vidících pod vlivem čehosi cokoliv, mě nemůže přece rozhodit.
Nic z toho, co v takovém stavu řeknou, se nedá brát za bernou
minci!
Takže to nechávám být a snažím se už na to nemyslet. Ony ty
všechny „věci“ občas vypadají vážně někdy jako záhady, ale vždy
se najde rozumné vysvětlení. A ta banda doma? No jo… Ti si rádi
hrají. Už je přece znám…
Dnes mám službu v knihovně. Přidělil jsem si ji sám. Potřebuji
trochu vypnout mozek od záhad, zklidnit se, přijít na jiné
myšlenky a tak podobně. K tomu se tyto staré, trochu zaprášené
regály, hodí. Vyskládám první regál s knihami. Přátelé mi prý
přijdou pomoci po obědě. Nu dobrá. Tak hlavně aby dodrželi
slovo…
V jednu chvíli si uvědomím, že některé knihy znám. Četl jsem
je kdysi, ještě jako školák… Vzpomínky časem zvolna létají,
vynořují se, aby tak v momentě, kdy si je opět prožiji, zmizely
kdesi v tajemném bludišti paměťových bloků mé hlavy…
Potůčkovi vyrazili někam na nákupy. Alice pozítří také odjede,
má několik dvanáctihodinových služeb v nemocnici. Daň za to, že
chce být s námi a hrát si na záhadologa. Řemeslníci pilně pracují,
ale venkovní práce se chýlí letos k závěru. První mrazíky tomu
učinily přítrž. Fasáda potřebuje ke zrání rozumné klima a nízké
teploty jí nesvědčí.
Slyším zvonek u dveří. Vyhlédnu z okna. Je to pošťák…
Uvědomím si onu mnohokrát citovanou pravdu, že pošťák zvoní
vždy jednou. Nebo dvakrát? No… Asi jak kdy…
15
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Má doporučená lejstra pro Osiris. Protože je to adresováno
přímo panu Potůčkovi, nemám právo je převzít. Blíží se oběd.
Jestli ti tři nedorazí do pár minut, zajdu si na čínu sám. U „Čena“
mají super kuřecí s čínskými houbami a to já rád. Tuze rád…
Smyci nedorazili… Oběd si tedy vychutnávám sám. I tak
dobře. Mám blbý zlozvyk – číst při jídle. Jednou rukou a vidličkou
uzobávám tu mňamku, v druhé ruce mobil, ve kterém listuji
v jedné knize. “Čen” (vlastně Nguyen, ale říkám mu - „Čen“) se
potutelně usmívá. Mně, stálému zákazníkovi, vždy úslužně
přinese všechno hned a jen to nejlepší.
Je ráno. Budím se a… jsem sám doma… Uvědomím si, že
ještě vlastně nemůžu běhat, ostatní jsou určitě na trase. Krásné
na tom je, že můžu ráno hezky lenošit a převalovat se. Jo,
lenošení mi fakt jde.
Jdu do kuchyně, abych se podíval co bych kde zase po ránu
zblajznul. Kde jsou ti tři tak dlouho? Poznávám na vlastní kůži, že
jakmile člověk naruší nějaký ten denní rituál, tak je to hned znát.
Nakonec toho ulejvání ještě budu litovat… Kouknu na hodiny. Už
tu dávno měli přece být! Nebudu na ně čekat. Vchod do domu má
číselný zámek na kód a Lucie jej zná. Takže jen doufám, že až
přilezou, tak tu pak nenechají binec.
Vyrážím na zámeček a sám. Mám poťouchlou radost z toho, že
budu dnes první na ranní poradě. V kanceláři u pana Potůčka
nikdo není. Nevadí, počkám… Už už se chci rozvalit v jednom
z pohodlných křesel, které vyloženě nutí člověka se krásně
prospat, když vtom… zaslechnu tlumený hovor… A jako nedávno,
opět je to z kanceláře Maxovy mámy!
Míváte, vážení a milí, někdy pocit, že ve chvíli, kdy už si
myslíte, že je všechno v pohodě a jak má být, jste najednou
nakopnuti nějakou nepříjemnou událostí a dostáváte z toho pocit
ztráty veškerých hodnot? Toto se mi právě teď děje… Zvyklý na
svoje denní kulisy zaběhnutého života, jsem konfrontován
s něčím, co se mi vůbec nechce líbit…
Proč se něco děje beze mě?! A jak to, že na zámečku?! Měl jsem
za to, že ještě lítají po lese… Cítím se podvedený.. Není to poprvé..
Jenže pokaždé je to zase o něco horší! Vůbec se nepozastavuji
nad tím, jak je neslušné poslouchat za dveřmi.
Hovor je dost tlumený… Jak to?! Zdá se mi to, nebo ty dveře
jsou předělané? Ano… jsou… Určitě do nich byla zamontovaná
protihluková vrstva… Proč? Kvůli komu? Kvůli čemu?!..
16
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Stejně je i tak alespoň trochu slyším. Hovor je dost živý. Slyším
paní Potůčkovou, jak říká, že všechno přece bylo předem jasné,
tak proč to překvapení?
Zaslechnu Maxova tátu, ale odpověď zní nesrozumitelně, není
tak zřetelně slyšet. Lucie jde slyšet občas také nezřetelně. Celkový
význam mi zatím uniká. Je to něco ohledně posledního případu?
Možná…
Probouzí se… Zaslechnu Maxova tátu. Pak něco, co už
neslyším a pak další větu, končící tím, že… musí se chránit a
pořádně hlídat! Ale kdo, proboha? Jde o nového klienta? Jo… asi
je to něco s dalším klientem. Takže nový případ na obzoru?
Pozbývá to smyslu. Přestávám špízovat za dveřmi. Znejistělý a
otrávený, mám pocit, že musím vypadnout… Jak procházím okolo
pracovního stolu Maxova otce, zahlédnu na něm onu včerejší
obálku a vedle ní nějaké papíry… Vytahuji mobil, rychle si ty tři
lejstra nafotím, prostě jen tak, natruc… Za to, že mají přede mnou
tajnosti!
Vypadávám ze zámečku. Cestou domů přemýšlím. Dělám snad
něco špatně? Pokud ano – tak proč mi to někdo neřekne?! A ty
tajnosti okolo… Ne, že bych se někdy nezkoušel sem tam na něco
zeptat, jenže veškeré otázky jsou vždy umně a hbitě zodpovězeny
tak, že nakonec se nedozvím nic. Vždy se to stočí nějakým
obyčejným směrem, třebas na údržbu zámku, nebo nutné
papírování ohledně oprav a tak podobně.
To, že Potůčkovi dali dveře odhlučnit, mi klidu rozhodně
nepřidává… Nejede snad ta rodina, proboha, v něčem? Co když…
Myslí mi běží strašné scénáře – co když jsou to drogoví dealeři?
Pak by to vysvětlovalo ty tajnosti! Jistě do toho namočili i Lucii a
Maxe.. A mě z toho chtějí vynechat, což je jenom dobře.. A nebo
už se mnou ve firmě nepočítají?! Této možnosti nahrává dnes i
fakt, že ta porada probíhala tajně, beze mě…
Smutně si začínám uvědomovat, že moje kariéra záhadologa
v Osirisu asi brzy skončí… A je mi opět tak nanic, jako tomu
počasí venku… Vytahuji mobil a chci se podívat, co jsem to teda
vyfotil, když už jsem byl takový „mistr taktu“. Sice mě trochu
zvědavost přešla, ale přece jen… co je v těch lejstrech??
Zvětším na displeji první stránku. Na to, jak je tenhle mobil
tak malý, má docela kvalitní foťák. Písmo je slušně čitelné i po
zvětšení. Je to záznam výpovědi oněch darebáků z akce v Brně.
Nad dokumentací napsal inspektor Hájek panu Potůčkovi pár
řádků. Teda… Ten má ale škrabopis! Kdo to má po něm luštit!
17
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Čtu zhruba toto:
Drahý příteli, když jsi otevíral Osiris, jistě ani jeden z nás
netušil, že tahle skupina mladých nadšenců může být tak
úspěšná, viď? Tato parta má vytříbenou mysl a dokáže si poradit i
tam, kde jsme my, zkušení kriminalisté, skoro selhali. Ovšem, to
asi souvisí s jejich neomezeným náhledem na stav věcí. Oni nemají
hranice a vidí bílé to, co bílé opravdu je. Ne, jako my, kteří jsme
nuceni se řídit přísnými směrnicemi. Tam, kde je bílá, vidíme
bohužel, mnohdy šedou, nebo černou… Ale to není hlavní důvod,
proč Ti toto píši, to už přece dávno víš, jak to u nás ve státní
organizaci chodí. Zaujalo mě něco zvláštního. Týká se to jednoho
z členů týmu. Nepřikládal bych tomu takový význam, kdyby se
výpovědi oněch obžalovaných delikventů a té unesené dívčiny až
překvapivě neshodovaly v několika detailech! Jedná se o toho
klučinu Martina. Však posuď sám…
Zajímavé pasáže z výslechu zadrženého Havelky Jindřicha,
obviněného ve věci únosu mladistvé osoby a ohrožování mravní
výchovy mládeže:
„Chcete ještě něco dodat na svou obhajobu?“
„Ne… to ne, jen…“
„No?!“
„Ten jeden člověk, co tam byl…“
„A co s ním je?“
„On byl takový divný a…“
„Jak - divný?! Jedete v drogách a chlastu, takže se vám může
zdát divné všechno!“
„Ne, on… je jedním z těch, co se vracejí, aby změnili svět…“
„Cože?!!“
„Ano, je to tak… Viděl jsem ho… byl… obklopovala ho taková
zvláštní, namodralá oslepující záře…“
„A co jste teda z té záře cítil?! Když už jste ji teda viděl…“
„Něco, co jsem zažil jen kdysi dávno…“
„A co teda?“
„Poznání… Svobodu…“
„Děláte si legraci?! Co si myslíte, že máme napsat do zápisu?
Takovou pitomost?!“
„Napište to tam… Klidně to podepíšu… Je mi jedno, co se
mnou bude…“
18
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
(Po tomhle extempore byl Havelka opět vyšetřen na omamné
látky v krvi. Zápis, jako takový, byl sepsán s dodatkem, že
vyslýchaný trpí halucinacemi, díky dlouhodobému užívání
neznámých psychotropních látek…)
Zápis druhý, výslech zadrženého Patočky Miroslava,
obviněného ve věci únosu mladistvé osoby a ohrožování mravní
výchovy mládeže (opět ti posílám pouze jisté pasáže, které by Tě
mohly zajímat):
„Proč jste vůbec dělali tyhle věci?“
„Vůdce nás přinutil svou mocí a vůlí…“
“Aha… Takže vy nic, vy jste jen ti chudáčci ublížení a vlastně
bychom vás měli pustit, že?“
„Opravdu nás donutil! Ale teď už je to jedno…“
„Proč?“
„Protože tam přišel jeden z těch, co mohou změnit svět…“
„To si děláte srandu, ne?!“
„Ne… Vážně… Opravdu! Zářil… Záře byla oslepující!“
„Cože?! Povídáte, že ten člověk zářil?! Popište to!“
„Dyť už, kurva, jsem to říkal! Málem mě jeblo… Zářil jako…
jako…“
„Jako - co?!“
Jako… Nevím! Skoro jako atomovka…“
„Cože?“
„No… tak nějak… Ta záře až oslepovala…“
„Měl jste nějaký pocit při pohledu do té záře?“
„Ano…“
„A jaký?“
„Klid a… pokoj od všeho… od celého tohoto zkurveného
světa…“
„Uvědomujete si, že jste hlavní podezřelý z únosu, ohrožování
mravní výchovy a ublížení na zdraví?“
„Hmm…“
(Poznámka vyšetřovatele: Stále je zřejmě ještě pod vlivem drog
a jiných holotropních látek.)
„Jaképak hmm?! Nemáte k tomu co dodat? Ne…?! Fajn! Takže
ani nějakých deset let natvrdo, vám za to nestojí?! Ne?! Ale…!!
Takže to podepište tady dole!“
„Já jen…“
„Co jen?!“
19
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
„Víte… už vím, že vše ostatní je pomíjivé… Oni přicházejí a to
je hlavní…“
„Kdo? Kdo přichází?!“
„Lidé, jako je on… Ten mladík… Zářil, jako meteor…“
„Aha?! Takže jste viděl… meteor??!“
„Ne! To ne… jen mi to připomínala ta záře… Nevím, kdo to je…
jen, že teď už vím, že se nemám čeho bát…“
„Proč?“
„To ta záře… Ta záře mi říkala, že všechno bude dobré…“
(Patočka byl opětovně také vyšetřen na omamné látky v krvi.
Zápis, jako takový, byl sepsán s dodatkem, že i tenhle vyslýchaný
trpí halucinacemi, díky dlouhodobému užívání neznámých
psychotropních látek…)
Ze zápisu výpovědi unesené Hanychové Jany:
„Slečno, vnímáte mě?“
„Co? Aha… Ano…“
„Jste v pohodě? Kdykoliv můžeme toto sezení ukončit, budete
li si přát.“
„Ne, to je v poho… Jen mi je furt divně…“
„Ano, chápu. To dělají ty látky, co vám vnutili. Víte, proč vám
tohle provedli? Řekli vám to?“
„Ne… neřekli… Oni tohle dělají více lidem…“
„Nebojte se, už nebudou dělat. Mají nadlouho vystaráno. Už si
to nikdy nedovolí.“
„Víte… ono je to stejně jedno…“
„Jakpak to?“
„On přišel…“
„Smím se ptát - kdo?“
„No… ten člověk… S tou namodralou září…“
„Aha… Ale myslíme si, že nikdo takový není a nebyl ani tam.
Byla jste dost ve stresu a pod opiáty. Mohla to být vidina.“
„Ano… možná ano… Ale hodně skutečná…“
„Dobře tedy. Povídejte mi o té vidině, prosím.“
„Přišel. Zářil. Vedle něj byli další dva…“
„Ano, to byli další členové jistého klubu.“
„Vypadali, jako velcí bojovníci…“
„Můžu toto dát do zápisu?“
„Jasně… Nevadí mi to…“
(Tady zápis končí…)
20
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Takže vidíš sám, milý příteli, že jsem nemohl jinak, než Ti toto
přeposlat. Co na to říkáš? Probírali jsme to s naším psychologem a
je jisté, že ti lidé byli pod vlivem jednoho druhu halucinogenu, který
dokáže navozovat stav až chorobně posvátné posedlosti. Takové
věci se stávají, přesto všechno – co vlastně víš o tom klučinovi?
Sám vidíš, že toto je zrovna ta chvíle, kdy jsem nucen vidět
opravdu místo bílé onu „šedou“… Setkal jsem se už s lecčíms.
Tohle však patří k těm velkým raritám. Pověz mi, stává se něco
podobného i u vás?
Toto posílám výhradně k Tvým rukám, Maxi. Neříkej o tom těm
mladým nadšencům, aby je to náhodou nesvedlo na jinou cestu
v jejich cílech a neovlivnilo tak jejich práci. Případ jsme už uzavřeli,
dál se tím bude zabývat prokurátor. Kdybys náhodou i ty měl
nějaké zajímavosti, poděl se o ně. Vždyť víš, jak moc jsme chtěli
pátrat po záhadách a teď, na stará kolena, si snad můžeme splnit
část našeho snu. Pozdravuj manželku, Maxi. Děkuji za výborný
oběd v neděli. Musím Vám to co nejdříve oplatit.
Následovalo ještě několik vět, ale ty už dál nečtu. Velmi se
stydím za to, že jsem vlastně lezl do soukromé korespondence…
Jsem však i pořádně vykolejený… Ty zápisy se přece vztahují
vyloženě k mojí osobě!
Nedá mi to a jdu se kouknout do zrcadla. Nic… žádná záře…
Pozoruji odraz sebe samého v zrcadle s úkosem… Poodejdu od
zrcadla, znovu stoupnu před něj a… sleduji svůj odraz v zrcadle,
div mi oči nevypadnou z důlků! Nic… žádná záře… Zkouším teda
zavřít dveře jak do předsíně, tak i od vchodu do chodby, kde ono
zrcadlo je. Stojím tam skoro ve tmě. Juknu do zrcadla… Nic…
Znovu juknu… úkosem… Nic…
Takhle blbnu několik minut, až si vážně připadám, jako
debil… Co su, krucinál, nějaký Damien, nebo co?! Nakonec se
směji sám sobě. Je to přesně, jak říká inspektor. Za jistých
podmínek, mohou různí lidé vidět cokoliv a dokonce i podobně.
Konečně mě toto pomyšlení uklidňuje.
Další půlhodina uběhla, nikdo tu není. No bodejť, když jsou
všichni na zámku, na té jejich slavné poradě! Chystám se otevřít
internet a podívat se na stránky s pracovními nabídkami, co za
práce by se v okolí nabízela… Jsem už smířený s tím, že firma
Osiris jede dál beze mě. Než však stačím vůbec najít onu stránku,
dole zaslechnu hlasitý halas, smích. Do obýváku vpadnou všichni
celí udýchaní, propocení…
21
Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.
Lucie s Alicí si stěžují na Maxe, že kvůli němu někde špatně
odbočili a že díky tomuto se skoro ztratili…
Cože?! Jak… CO?! Vždyť přece byli na zámečku ještě před
necelou hodinou! Tak jak - že se stratili…?? Co je to za habaďůru?!
První poznání je… příjemné. Znamená, že možná není důvod
se bát o tuto práci. Ovšem poznání druhé – to už je jiné,
zneklidňující, plné dalších otázek: O co se to tady… všichni
proboha… snaží?! O co tu, sakra, vlastně jde?
… Také už jste někdy měli pocit, že vás podvedli?
22