TEMPLÁRI

TEMPLÁRI
História rádu sa začala písať v roku 1118, hneď po smrti 2.
jeruzalemského kresťanského kráľa Balduina I., keď sa
francúzsky rytier Hugo de Payens obrátil na jeho bratanca
kráľa Jeruzalemského kráľovstva Balduina II. so žiadosťou,
aby mohol spolu s rytierom Gottfriedom zo St. Omeru a
ďalšími siedmimi rytiermi založiť rád, ktorý by ochraňoval
pútnikov smerujúcich zo Západu do Jeruzalema. Pôvodne
malo ísť iba o ochranu trasy medzi prístavným mestom
Jaffa a Jeruzalemom. Tu narážame na prvú nezrovnalosť
ohľadom fungovania rádu - vzhľadom na zamýšľaný cieľ
ochrany pútnikov bola početnosť rádových bratov mimoriadne nízka - za prvých 9 rokov svojej existencie do Rádu
neboli prijímaní noví členovia, teda ich počet zostal na
úrovni zakladajúcich členov, čo predstavovalo 9 osôb! Balduin II. rádu poskytol za obydlie časť svojho paláca, ktorý
stál na mieste niekdajšieho Šalamúnovho chrámu, od ktorého je odvodený aj ich názov. Práve tieto priestory žiadal
Hugo de Payens. Prvých 9 rokov im dokonca hradil všetky
náklady. V ďalších rokoch neexistuje žiaden záznam o tom,
že by sa novovzniknutí templári venovali ochrane pútnych
ciest a pútnikov. Zato však existujú pomerne bohaté záznamy o ich archeologickej aktivite v tzv. Chrámovej hore vrchu, na ktorom stál pred rokom 587 pred Kr. Šalamúnov
chrám, na vrchu, ktorí si prví templári zvolili za svoje pôsobisko. Podľa Starého zákona sú práve tieto miesta považované za miesta uloženia Archy zmluvy, resp. na tomto
mieste sa posledný krát uvádza Archa, ktorá tu mala byť
ukrytá pred blížiacimi sa babylonskými vojskami. Templári sa okrem tejto činnosti zaoberali aj štúdiom starých hebrejských textov a kabaly (židovskej mystiky). V roku 1127
sa všetci zakladatelia rádu vracajú do Európy a začínajú o
nich kolovať legendy: že templári našli bájnu Archu zmluvy, legendárny svätý grál, z ktorého pil Ježiš Kristus pri poslednej večeri. Členovia rádu museli, rovnako ako iní mnísi,
1
zložiť sľub čistoty, chudoby a poslušnosti a tiež prísne zachovávať rádové pravidlá. V roku 1128 bol do Troyes zvolaný koncil, na ktorom boli schválené 72-článkové stanovy
templárskeho rádu napísané svätým Bernardom z Clairvaux. Na čele rádu stál veľmajster rádu, prvým veľmajstrom sa stal Hugo de Payns. Symbolom templárov sa stali
biely plášť s červeným krížom, ktorý im udelil pápež Eugen III. a pečať, na ktorej boli zobrazení dvaja rytieri na
jednom koni, čo malo symbolizovať kresťanskú pomoc
blížnemu a chudobu. Tento ich symbol sa však neskôr stal
dôvodom ich obviňovania z homosexuality. Členovia rádu
mohli jesť mäsité jedlá len trikrát do týždňa a v piatok museli zachovávať pôst. Jesť mali dvaja z jednej misky a pri
jedle byť ticho. Rád postupne bohatol, aj vďaka nariadeniu
pápeža Inocenta II., podľa ktorého si mohli ponechať celú
vojenskú korisť. Začali budovať sídla aj mimo Svätej zeme,
ich noví členovia sa už nemuseli zúčastnovať križiackych
výprav. Templári sa stali prvými bankármi v Európe, pútnikovi vystavili potvrdenie o prevzatí peňazí a ten si ich
mohol vybrať v pobočke templárov vo Svätej zemi (sú považovaní za vynálezcu šeku). V ich parížskom centre templi, bolo aj sídlo francúzskej kráľovskej pokladnice.
V roku 1260 mal rád 20 000 členov a vlastnil 9 000 usadlostí. Rád bol rozdelený na provincie, v Európe 12 a Palestíne 3. Provincie sa skladali z priorátov alebo preceptorátov, balleí a komtúrií, jednotlivé sídla sa nazývali komendy.
Najväčšiu moc v ráde mal konvent, ktorý sa skladal z veľmajstra, najvyšších úradníkov a rytierov. Po páde Akkonu
v roku 1291 premiestnili svoje sídlo na ostrov Cyprus, ktorý im vtedy celý patril a odtiaľ prešli do Francúzska, kde si
v roku 1306 veľmajster Jacques de Molay zvolil za sídlo
Paríž (Templum).
ZÁNIK RÁDU
2
Ohromné bohatstvo rádu začalo lákať francúzskeho kráľa
Filipa IV. Pekného (1268–1314), ktorý mal finančné problémy a prinútil pápeža Bonifáca VIII., aby rád rozpustil. Ten
to však odmietol, nápomocný sa mu preto stal jeho nástupca Klement V. (vtedy sídliaci v Avignone (avignonské zajatie)). Filip IV. poveril svojho ministra Nogareta a inkvizítora Francúzska Ymberta, aby tajne zhromaždili všetko, čo
by mohlo skompromitovať templársky rád. Obžaloval ich,
že na miesto Krista uctievajú boha Bahometa. V noci z 12.
na 13. októbra 1307 (povera v negatívny piatok trinásteho
vznikla vďaka tomuto dňu) boli všetci templárski rytieri vo
Francúzsku zatknutí a ich majetok skonfiškovaný. V zajatí
sa ocitli aj veľmajster Jacques de Molay spolu so svojím zástupcom Hugom de Perraultom. Mnoho templárov bolo
obvinených z kacírstva a upálených. V októbri roku 1311
sa zišiel koncil vo francúzskej Vienne, ktorého sa zúčastnilo okolo 300 biskupov z Anglicka, Francúzska, Škótska, Talianska, Uhorska a ďalších katolíckych krajín, väčšina biskupov sa postavila proti návrhu, aby bol rád odsúdený a
zrušený. Keď sa na koncile objavil kráľ Filip IV. s oddielom
ozbrojencov a dal najavo, čo očakáva od koncilu, biskupi sa
podriadili návrhu Klementa V. a 22. marca 1312 bol rád
oficiálne zrušený. Súd s predstaviteľmi rádu (veľmajster
Jacques de Molay, vizitátor Francúzska Hugo de Perrault,
majster Normandie Geoffroi Charnay a majster v Aquitanii
Godefroi de Nocnville) sa uskutočnil v marci 1314 pred
chrámom Notre-Dame, kde boli verejne odsúdení a 18.
marca 1314 aj upálení (na ostrove Ile-des-Javiaux, na rieke
Seine v centre Paríža). Podľa objavených dokumentov o
vatikánskom vyšetrovaní templárov, boli templári uznaní
za nevinných a pápež sa snažil o ich oslobodenie. Kráľ ale
potreboval ich majetky.
ZOZNAM VEĽMAJSTROV

Hugo de Payens (1118-1136)
3






















Robert de Craon (1136-1146)
Everard des Barres (1146-1149)
Bernard de Tromelai (1149-1153)
André de Montbard (1153-1156)
Bertrand de Blanchefort (1156-1169)
Philippe de Milly (1169-1171)
Eudes de Saint-Amand (1171-1179)
Arnaud de Toroga (1179-1184)
Gérard de Ridefort (1185-1189)
Robert de Sable (1191-1193)
Gilbert Erail (1193-1200)
Philippe de Plessiez (1201-1208)
Guillaume de Chartres (1209-1219)
Pedro de Montaigu (1219-1230)
Armand de Périgord (1230-1244)
Richard de Bures (1245-1247)
Guillaume de Sonnac (1247-1250)
Reynald de Vichiers (1250-1256)
Thomas Bérard (1256-1273)
Guillaume de Beaujeu (1273-1291)
Thibauld Gaudin (1291-1293)
Jacques de Molay (1293-1314) do roku Pána 1324
- Theobald z Alexandrie ( )od roku Pána 1324 - Arnald de
Braque ( )od roku Pána 1340 - John de Clermont ( )od roku
Pána 1349 - Bernard Gueselin ( )od roku Pána 1357
VEĽMAJSTER (RYTIERSKE RÁDY)
Veľmajster je titul hierarchicky najvyššieho predstaviteľa
rytierskeho rádu. Veľmajstri boli väčšinou volení na doživotie. Výnimkou bol Rád nemeckých rytierov, kde na čele
Rádu stál vysoký majster (nemecky Hochmeister) a nie
veľmajster (nem. Grossmeister).
HUGUES DE PAYENS
4
Hugues de Payens (1070?–1136) byl francouzský rytíř
pocházející z oblasti Champagne, byl spoluzakladatelem a
prvním velmistrem rytířského řádu templářů. Spolu s opatem svatým Bernardem de Clairvaux Hughes sestavil Latinské právo, kodex chování templářů. Král Balduin II. a
Hugues de Payens a Godefroi de Saint-Omer Hugues se
pravděpodobně narodil v Château Payns, asi 10 kilometrů
od Troyes v kraji Champagne. Původně byl vazalem hraběte Huga ze Champagne, k jehož družině se připojil, když se
hrabě rozhodl vydat na první křížovou výpravu. Je též
možné, že Hugues během křížové výpravy sloužil ve vojsku
lotrinského vévody Godefroie z Bouillonu. Po dobytí
Jeruzaléma křižáky se Hugues vrátil zpět do Francie,
nicméně hrabě Hugo ze Champagne se do Jeruzaléma roku
1108 a Hugues de Payens jej doprovázel. Zatímco hrabě
Hugo se opět vrátil domů, Hugues již v Jeruzalémě zůstal,
kde začal organizovat původní devítičlenné bratrstvo mnichů-rytířů, kteří na výzvu papeže Urbana II. na cestě k Božímu hrobu ochraňovali křesťanské poutníky z Evropy.
Hugues de Payens se se svými osmi rytíři obrátil na krále
Jeruzaléma Balduina II., aby formálně utvořil postavení
templářských rytířů. kromě Payense templáře tvořili Godefroi de Saint-Omer, Payen de Montdidier, Archambaud de
Saint-Agnan, André z Montbardu, Geoffrey Bison, a dva
muži, jejich jména se uvádí jen jako Rossal a Gondamer.
Poslední rytíř zůstává neznámý. Dva z původních rytířů
byli bratři a všichni ostatní rytíři byli nějak, ať již pokrevně
či prostřednictvím manželství, vzájemně příbuzní. Při své
návštěvě Anglie a Skotska Hugues de Payens získal pro řád
peníze a naverboval nové rytíře. V Londýně vybudoval
první templářskou kancelář a poblíž Edinburghu nechal
založit další. Hugues de Payens vedl jako velmistr řád
téměř dvacet let až do své smrti, přičemž pomáhal z templářů vybudovat důležitou a vlivnou vojenskou i finanční
5
mocnost. Zemřel v Palestině roku 1136 a jeho nástupcem
ve funkci velmistra se stal Robert z Craonu.
GODFREY SAINT-OMER
Godfrey Saint-Omer (flámsky rytier a zakladajúci člen
templárskych rytierov) bol vedľa Hugh Payns
zakladajúcim členom templárskych rytierov do Svätej zeme v roku 1118, kde on čoskoro začal vedúce postavenie.
[1] Podľa niektorých zdrojov bol zástupcom prvého veľmajstra , Hugh Payens, je to však tiež, Gottfried Bisol ako jeho
zástupca s názvom.
Gottfried môže byť členom vznešených pánov z SaintOmer byť. [2] William Saint-Omer a jeho syn Hugo bral ako
vazalom grófa Roberta II Flámsku v prvej krížovej výpravy
v rámci (1096-1099). Hugh Saint-Omer, neskôr ako jeden
z najlepších rytierov v Jeruzalemskom kráľovstve zmienil (
prvá bitka Ramla 1101) a od 1100 bol Seneschal Jeruzalema od 1101 a princ Galilee .
Podľa rodinnej chronológia môže byť Hugov brat Gottfried, na iných miestach sa tvrdí, že on odkázaný boli syn
Hugo zo Saint-Omer. Medzi menami križiakmi, tam je tiež
Gauthier de Saint-Omer, čo by mohlo naznačovať, alebo
písať k chybe prenosu Gottfried (Gaufred) ( Gauthier de
Saint-Omer nebol narodil ešte v tej dobe).
Pravdepodobne prišiel Gottfried 1099 ako súčasť prvej
krížovej výpravy v družine Williama I. a Hugo Saint-Omer
do Jeruzalema.
Godfrey Saint-Omer je v smútku nad stratou svojej ženy
Crusaders stali. Jeho syn neskôr prevzal diplomatických
miest menom templárov.
Pred 1128, on cestoval do Flámska. [3] Tam predal svoj
majetok v oblasti Ypres a daroval výťažok Rádu. Niekoľko
domov Vlastnil v Ypres, bol zasvätený na jeho popud v
kláštorov a kostolov. [4] [5]
6
JERUZALEM



o
o


Jeruzalem (hebr. ‫ ירושלים‬Jerušalajim, arabs.
Al-Kuds,
gr. Ἱεροσόλυμα - Hierosolyma) je hlavné mesto Izraela. Pre
židov, kresťanov a moslimov je to posvätné mesto. Dnes v
Jeruzaleme žije okolo 700 000 obyvateľov.
Mesto vzniklo na dvoch výšinách. Na východnej stál chrámový okrsok a v jej južnej časti vŕšok Ophel, na západnej
výšine stál Sión. Dnes je Sión posvätný pahorok v meste.
Mesto má rozlohu 125 km², je teda najväčším izraelským
mestom.
Jeruzalem má štyri štvrte: židovskú, moslimskú, kresťanskú a arménsku. V srdci Jeruzalema sa nachádza hradbami
ohradené Staré mesto ležiace vo výške 800 metrov nad
morom.
pravek: početné nálezy, najmä acheuléenska industria
ca. 3000 pred Kr.: najstaršie dôkazy kontinuálneho osídlenia
bronzová doba: Prvými známymi obyvateľmi boli Kanánci,
po nich Amorejci. V strednej bronzovej dobe vzniklo opevnenie; importy boli z Cypru, Egypta a egejskej oblasti:
okolo 1800 pred Kr.: Meno Jeruzalem sa spomína v egyptskom texte ako Rushalimum
14 stor. pred Kr.: Meno Jeruzalem sa spomína v listoch z
Amarny ako Urusalim, príp. Uruslimmu. Názov znamená
„Salimovo mesto“ (Salim/Šalim bol kanánsky boh súmraku). Keďže v hrebejčine šalom a v arabčine salam znamená
pokoj, prekladá sa názov niekedy (azda chybne) ako „mesto pokoja“.
po 1000 pred Kr.: Kráľ Dávid, vodca Izraelitov, ho povýšil
na hlavné mesto, postavil na posvätnom mieste známy
chrám. Podľa Biblie ho získal vojnou od kanánskych Jebuzejcov a nazval ho „Dávidovo mesto“. Podľa Biblie sa mesto
pred dobytím volalo Jebus (hebr. rozšliapanie).
po 970 pred Kr.: Kráľ Šalamún pokračoval v stavebnej
aktivite.
7















ca. 933 pred Kr.: Po Šalamúnovej smrti a rozdelení židovského kráľovstva sa Jeruzalem stáva hlavným mestom Judey; stavba novej citadely.
po 722 pred Kr.: Po dobytí Asýriou opäť náboženské centrum Židov
pred 700 pred Kr.: Kráľ Ezechiáš tu dal vybudovať 550 m
dlhý tunel na prívod vody z okolia mesta
587 pred Kr.: Mesto bolo vyplienené Nabukadnezarom,
kráľom Babylonu a jeho obyvateľstvo deportované. O rok
neskôr Nabukadnezar vyvrátil chrám.
po ca. 537 pred Kr.: Znovuvybudovanie mesta po návrate
Židov z 50-ročného vyhnanstva v Babylone.
333 pred Kr.: Dobytý Alexandrom Veľkým.
po 323 pred Kr.: Pripadol Seleukovcom, ktorý neskôr vybudovali nový chrám a mesto obnovili
135 – 63 pred Kr.: Centrum makabejského judského kráľovstva. V roku 133 vybudované hradby.
63 pred Kr.: Spolu s judským kráľovstvom dobytý Rimanmi.
po 37 pred Kr.: Za vlády Herodesa Veľkého sa stal dočasne
hlavným mestom obnoveného Judského kráľovstva. Herodes dal zreštaurovať chrám, obohnať ho múrom a stavalo
sa aj na okolí pahorku. Vznikla aj Dávidova veža a pevnosť
Antonia
od 6 po Kr.: centrum rímskej provincie Judea
po 33: Podľa tradície v meste vznikla kresťanská cirkev
po 37: Herodes Agrippa I. začal stavať tretí hradný múr
(prvý pozri 37 pred Kr., durhý bol asi na mieste dnešných
hradieb mesta)
66-70: Dejisko židovskej vojny. Mesto znova dobyli a zničili Rimania.
132-135: Pri povstaní Bar Kochbu boli Židia z mesta vyhnaní a spomienky na minulosť boli vyhladené. Cisár Hadrián mesto znova vybudoval, nazval ho Aelia Capitolina a
8












dal mu postavenie kolónie. Mesto sa stalo neopevneným
sídlom X. rímskej légie.
2. štvrtina 4. stor. – 614: Nový rozmach nastal za vlády
Konštantína Veľkého, ktorý sa snažil z mesta urobiť sväté
miesto kresťanov. Mesto získalo kresťanský ráz. Od 2. štvrtiny 4. stor. tu vzniklo veľa chrámov a kláštorov, z ktorých
Chrám Zmŕtvychstania ešte stojí. Ostatné chrámy stavali
tam, kde podľa kresťanov sú situované jednotlivé úseky
pašijí – na hore Olivetskej, na Golgote a pod.
614-628: Súčasť Perzskej ríše
638-1099: Súčasť arabskej ríše, moslimské náboženské
centrum. Premenovali ho na Al Kuds.
okolo 700: Z tohto obdobia sa zachovali zvyšky chrámu na
chrámovom pahorku
1099-1187 a 1229-1244: Obsadený križiakmi, centrum
Jeruzalemského kráľovstva.
1244-1517: Opäť pod arabskou nadvládou
1517-1917: Súčasť Osmanskej ríše
1920-1947: Centrum britského mandátneho územia Palestína
1947-1949: Medzinárodné územie (na základe rozhodnutia OSN)
1949: Rozdelený medzi Izrael a Jordánsko. Židovskú časť v
roku 1950 Izrael vyhlásil za svoje hlavné mesto.
1967: Izrael dobyl zvyšok mesta.
1980: Celé mesto bolo vyhlásené za hlavné mesto Izraela.
BALDUIN I.
Balduin I. (latinsky: Balduinus, francouzsky: Baudouin,
německy: Balduin,[pozn. 1] anglicky: Baldwin, někdy zván jako Balduin Lotrinský,[2] z Boulogne,[3] z Bouillonu[4] či z
Flander,[pozn. 2] narozen mezi léty 1061 a 1066,[12] † 2. dubna 1118, El-Aríš) byl jeden z prvních, kteří táhli do Svaté
země ve znamení kříže, edesský hrabě a jeruzalémský král.
9
Byl jedním z feudálů, kteří se po clermontské výzvě papeže
Urbana II. rozhodli k prvé křížové výpravě připojit a pevně
se v Palestině usadit. Jako vůbec první z vojevůdců kruciáty se stal samostatným panovníkem – roku 1098 se ujal
vlády v Edesse a přijal titul hraběte a o dva roky později,
po předčasné smrti bratra Godefroie roku 1100, se stal
druhým křižáckým vládcem Jeruzaléma a prvním, který
přijal královský titul. Balduin jeruzalémský stát vnitřně i
navenek upevnil a na konci jeho vlády bylo Jeruzalémské
království pevným státním útvarem.
Balduin neměl legitimní potomky, kteří by ho přežili. Když
se stal jeruzalémským králem (1100), jmenoval hrabětem
z Edessy svého stejnojmenného příbuzného Balduina Le
Bourg,[pozn. 3] jenž Balduina I. vystřídal i na trůně v Jeruzalémě.
Balduin se narodil pravděpodobně po roce 1060 a pocházel z rodu vznešeného: jeho otec Eustach II. z Boulogne i
matka Ida z Boulogne, dědička dolnolotrinského vévodství,
byli z rodu Karla Velikého. Měl minimálně dva sourozence
– bratry Eustacha a Godefroie.[17] Podnikavý a energický
Balduin byl nejmladším z bratrů[18] a měl se stát duchovním – byl kanovníkem v Lutychu, Remeši a Cambrai.[19]
Před rokem 1086 se změnila jeho životní dráha a stal rytířem, protože již roku 1086 spolu s Eustachem organizoval
pomoc pro Godefroie, jenž byl obléhán v pevnosti
Stenay.[20] V roce 1095 získal Balduin od verdunského biskupa hrabství Verdun (které Godefroi získal patrně po
bitvě u Stenay, ale později jej biskupovi prodal).[21][22] Téhož roku (1095) byla papežem Urbanem II. vyhlášena na
clermontském koncilu první křížová výprava[23] a krátce
poté Balduin spolu se svými staršími bratry Godefroiem a
Eustachem přijal kříž,[24] který měli jako symbol jednoty
účastníci výpravy přišitý na oděvech.[25]
Na výpravu se vydal ve vojsku bratra Godefroie v létě roku
1096 i se svou první ženou Godverou a dětmi.[26][27] Již při
10
průchodu územím Uher Balduinova rodina posloužila jako
rukojmí krále Kolomana, aby se křižáci v Uhrách nedopouštěli plenění.[24] Koloman měl obavy, aby Lotrinčané
neplenili jeho území po vzoru svých předchůdců. Po přepychové cestě s královskou družinou Balduin s rodinou a i
s vojskem putoval přes Balkán směrem k Bosporu a po
krátkém plenění vesnic na byzantském území vojsko dospělo 23. prosince 1096 před sídelní město byzantských
císařů – Konstantinopol.[26][28] Zde se objevily problémy,
když Godefroi a Balduin odmítli složit byzantskému císaři
Alexiovi I. Komnenovi lenní přísahu věrnosti, kterou vyžadoval a kterou do jeho rukou složil již jiný velitel křižáckého vojska, mladší bratr exkomunikovaného francouzského
krále Filipa I. Hugo z Vermandois.[29] Alexios reagoval zastavením dodávek potravin, Balduin odpověděl vypleněním předměstí Konstantinopole[30] a zavražděním Pečeněhů (císařových vojáků, nomádského původu). Když se zastavení dodávek opakovalo, zaútočil Godefroi – pravděpodobně však z Balduinova podnětu – na Zelený čtvrtek 2.
dubna 1097 na Konstantinopol. Město náporu odolalo a
následující den byla k Lotrinčanům vyslána císařova delegace. Křižáci ji napadli, což přimělo císaře Alexia, aby opětoval útok, kterým křižáky zatlačil. Šlo o první ozbrojený
střet mezi křižáky a Byzantinci.[31][32]
Posléze byla lenní přísaha o Velikonocích roku 1097 do
Alexiových rukou složena, později nebyla křižáky dodržována.[pozn. 4] Během skládání přísahy došlo k zajímavé situaci, kterou popisuje císařova vzdělaná dcera Anna Komnena:Po slavnostním obřadu byli křižáčtí velitelé Alexiem
bohatě obdarováni a dopraveni do vojenského křižáckého
tábora, ležícího na druhém břehu Bosporu.[32] Poté se dne
6. května téhož roku Godefroiovo vojsko dostalo před město Nikaiu, ležící blízko křižáckého tábora u Nikomedie.[36]
Když se křižáci po půli druhého měsíce zápolení chystali k
rozhodnému útoku, nad městem zavlály prapory císaře
11
Alexia.[37] Křižáci byli sice rozhořčeni, že jim byla odepřena
kořist a triumf, ale nepřišli zkrátka, protože dostali velké
dary jako podíl na dobytí města.[38] Při obléhání Nikaie se
Balduin seznámil s urozeným Arménem v byzantských
službách jménem Bagrat, bratrem jednoho z arménských
vládců, Kogh Vasila.[39] Bargat měl pravděpodobně vliv na
pozdější Balduinovu samostatnou cestu Taurem.[4] Poté se
vojsko rozdělilo na dvě části. V prvním sledu byli sicilští i
francouzští Normané, Vlámové a kontingenty z Blois a
Champagne doprovázení byzantským pomocným vojskem,
ve druhém, vyrazivším o den později, byli Provensálci, vojska Huga z Vermandois a Lotrinčané (mezi kterými samozřejmě nechyběl Balduin). Obě vojska se setkala až u města
Dorylaia, kde se křižáci 1. července utkali v první otevřené
bitvě první kruciáty se Seldžuky. Křesťané měli zpočátku k
dispozici pouze první voj.[pozn. 5] Když Turci zaútočili,[pozn. 6]
velení se ujal Bohemund z Tarentu a okamžitě vyslal posly
k druhé části vojska, aby si pospíšili. Zpočátku měli Turci
převahu, ale na poslední chvíli se obě vojska konečně spojila a bezmocní Seldžukové byli zahnáni na útěk.[42][43] Dále
vojsko pokračovalo po staré byzantské vyprahlé cestě přes
město Ikonion, kde se kontingenty konečně plně občerstvily, do Herakleie.[2]
[editovat] Cesta za vlastním panstvím
Zde se cesty křižáckých vojsk rozdělily. Větší část vojska se
rozhodla putovat delší, avšak bezpečnější cestou středem
Malé Asie, menší oddíly Lotrinčanů a Normanů pod vedením Balduina, se kterým se na cestu vydal kromě 2000 pěšáků a asi 500 rytířů i Armén Bagrat a Balduinův příbuzný
Balduin Le Bourg (avšak ne jeho choť a děti), a Normana
Tankreda, synovce Bohemunda, knížete z Tarentu, se vydaly horskými průsmyky v Tauru.[44]
Oba oddíly putující skrz průsmyky byly samostatné a jejich
vůdci spolu moc dobře nevycházeli. Spor se přiostřil poté,
co Tankred dobyl město Tarsos a Balduin ho vyhnal, poně12
vadž měl početnější vojsko než Tankred.[4] Krátce po Balduinově příjezdu do Tarsu bylo před městem pobito asi
300 Normanů, příchozivších na pomoc Tankredovi, jež
Balduin nepustil do města.[45] Poté Balduin předal správu
města pirátovi Guynerovi z Boulogne, který připlul v čele
flotily křížáků z Evropy a který se prohlásil za jeho vazala.[46] Z Tarsu se Balduin vydal za Tankredem. V Mamistře
Tankred, patrně z popudu svého příbuzného Richarda ze
Salerna, na Balduina zaútočil, ten ale jeho útok s přehledem odrazil. Oba křižáčtí vůdci se usmířili a každý šel svou
cestou.[47]
Balduin se nakrátko připojil k „hlavnímu“ vojsku, protože
se dozvěděl o těžké nemoci své ženy a dětí.[pozn. 7] Po úmrtí
svých nejbližších příbuzných[46] Balduin táhl v čele asi sta
jezdců a hrstky přidavších se bojechtivých Arménů dále na
východ, kde získal několik pevností na pravém břehu Eufratu.[6] V zimě roku 1097/8 k Balduinovi, dlícímu ve městě
Turbesselu,[48][pozn. 8] přišli poslové z města Edessy, od
místního vládce, kuropalata Thorose, dříve úředníka Byzance, toho času vazala Seldžuků a předložilo mu nabídku,
pokud přitáhne k Edesse a vyžene Seldžuky, stane se Thorovým spoluvládcem a i nástupcem.[50]
Balduin byl pro přijetí Thorovy nabídky, ale jeho arménští
rádcové nesouhlasili. Arméni nenáviděli Thorose proto, že
byl ortodoxního vyznání, nikoli monofysitického jako většina Arménů[pozn. 9] a to mohlo Balduinovi přijít vhod. Odporující rádcové byli vyhnáni, Balduin nabídku přijal a 6.
února roku 1098 se dostavil do Edessy jako spoluvladař a
následník trůnu. Thoros se však Balduina adoptovat, ke
slavnostnímu, pro křesťana nezvyklému obřadu došlo ještě téhož dne. Při ceremoniálu byli Balduin a Thoros svlečeni do pasu a pod košilí třeli nahou hrudí o hruď. Stejnou
proceduru Balduin zopakoval se svou adoptivní matkou.
Poté se Balduin vydal na výpravu na sever od nového sí13
delního města, k městu Samosatum, avšak tažení nemělo
úspěch.[50][53]
Na počátku března se Arméni pokusili Thora zajmout. 7.
března zaútočili a Thoros žádal o pomoc svého adoptivního syna.[54] Balduin slavnostně přísahal, že Thorovi neublíží. Kuropalat přislíbil, že odejde z města.[55] Balduin jej nechal zavřít v paláci, a když se Thoros pokusil o útěk, byl
davem na ulici 8. března, či spíše 9. března roku 1098 roztrhán.[33][56][pozn. 10] Dne 10. března se k Balduinovi dostavili
zástupci Edessy s prosbou, aby se zde ujal vlády.[57] Balduin nabídku přijal a získal své vlastní panství jako první z
velitelů výpravy a tituloval se jako hrabě z Edessy. Jednal
jako suverén a porušil lenní přísahu byzantskému císaři
Alexiovi I., jelikož Edessa a okolí byly původně na byzantském území. Balduin poté sobě podřídil státní aparát: na
některá místa dosadil lotrinské rytíře, někde ponechal sobě oddané Armény a ty úředníky, kteří jej nepodporovali,
si koupil.[33] V květnu roku 1098 oblehl Edessu mosulský
atabeg Körburgha,[58] avšak po třech týdnech marné snahy
přestal útočit a odtáhl k Antiochii, kterou 3. června dobyla
zbylá křižácká vojska.[59] Körburgha Antiochii oblehl až 9.
června a šest dnů, jenž hlavnímu kontingentu poskytl Balduin třítýdenním zdržením Körburghy, stačily křižákům ke
zformování se a Körburghův útok stejně jako Balduin odrazili dne 28. června 1098.[60]
Za zlato nashromážděné svým předchůdcem mohl Balduin
od seldžuckého emíra Balduka, který vstoupil do Balduinových služeb, koupit město Samosatum, kde bylo mj. i
velké množství křesťanských vězňů, jejichž osvobození mu
přineslo mezi místními křesťany popularitu.[33][56]
Balduin se patrně roku 1098 oženil s urozenou Arménkou,
která je v literatuře obvykle nazývána Arda[61] (ač pro toto
jméno chybí opora v pramenech), dcerou jakéhosi Arména
Thatula,[62][pozn. 11] a svým rytířům doporučoval totéž. Byla
to součást Balduinovy politiky splynutí s místním obyva14
telstvem a s tím souvisejícím posílením vlivu křižáků.[33][pozn. 12]
V téže době požádal turecký vládce města Serudž Balduina
o vojenskou pomoc proti vzbouřencům a Balduin vyhověl.
Baldruk jenž byl vyslán proti Serudži, však neplnil Balduinovy pokyny, a tak byl popraven.[64] Balduin město získal a
ponechal islamistům volně přístupnou mešitu.[65] Tento čin
svědčil o jeho politické prozíravosti, která však u některých Balduinových soukmenovců nedošla pochopení.[66]
Ještě roku 1098 Balduin odhalil spiknutí namířené proti
své osobě. Povstalci chtěli místo Balduina dosadit jeho arménského tchána[67][pozn. 13] a byli potrestáni po evropském
způsobu:[33]
Následujícího roku, dne 15. července 1099 křesťané dobyli
Jeruzalém,[70] a Balduinův bratr Godefroi se stal prvním latinským vládcem Jeruzaléma.[71][pozn. 14] Na sklonku téhož
roku (1099) se Balduin vydal oslavit Vánoce do Svatého
města, kde se také setkal se svým bratrem Godefroiem.[77]
V létě (v srpnu či v září) roku 1100 byl Bohemund zajat
Turky na cestě do města Meliténé.[78][79] V důsledku Bohemundova zajetí podnikl Balduin výpravu na sever, která
ovšem byla pouze obranná. Po návratu do Edessy byla
však Balduinovi oznámena nešťastná zpráva.[80]
Dne 18. července 1100 zemřel v Jeruzalémě po krátké nemoci Godefroi. Veškeré vojsko i s patriarchou Daimbertem
z Pisy bylo v ležení před přístavem Haifa a ve městě zbyla
jen Godefroiova osobní stráž.[81] Její vážně nemocný velitel
Warner z Grey poslal k Balduinovi posly se žádostí, aby se
dostavil do Svatého města a se svými vojáky obsadil Davidovu věž. Zpráva o Godefroiově skonu našla cestu i ke lstivému jeruzalémskému patriarchovi, který poslal vzkaz
svému spojenci Bohemundovi do Antiochie se žádostí, aby
přijel do Svatého města a zároveň zakazoval Balduinovi
vjezd do Jeruzaléma. Vzkaz se k Bohemundovi nikdy nedostal.[78][82]
15
Při zastávce v Antiochii, kde byl nadšeně přivítán, bylo
Balduinovi patrně nabídnuto regentství za zajatého Bohemunda. Dosavadní edesský hrabě však odmítl a vydal se
dál jižním směrem. Cestou byla Balduinova skrovná armáda přepadena Saracény; po urputném boji nedaleko Psí řeky (v blízkosti města Bejrút) se Balduin dočkal vítězství.[pozn. 16] Během cesty k Jeruzalému, muslimští vládci
pobřežních měst (Akkonu, Bejrútu, Tyru a Sidonu) přinášeli Balduinovu vojsku – prý ze strachu – zásoby potravin.
V Jaffě byl Balduin přivítán již jako vládce a patrně 9. listopadu přibyl do Jeruzaléma, kde byl přiveden do Chrámu
Božího hrobu.[84][13][85] Ve Svatém městě se pevně chopil
moci a prohlásil se – na rozdíl od svého bratra – dne 11. listopadu králem.[86] Ještě v půli listopadu se vydal se svým
vojskem k Mrtvému moři, ale 21. prosince byl již zpět v
Jeruzalémě.[85] Na svátek narození Páně téhož roku (25.
prosince roku 1100) byl patriarchou Daimbertem, s nímž
se usmířil, v Betlémě korunován prvním králem jeruzalémským.[13][87][88][pozn. 17] Usmířil se také s Bohemundovým
synovcem Tankredem, který stejně jako Daimbert usiloval
o vládu v Jeruzalémě – ustanovil ho regentem zajatého Bohemunda (v březnu 1101) a za to od něj obdržel Galileu,
kterou obratem udělil Hugovi ze Saint-Omer.[13][89][90][91]
[editovat] Boje s Egyptem, dobývání muslimských přístavů
Mladé království nebylo ještě úplně zabezpečeno, zejména
při pobřeží,[92] mnoho účastníků výpravy se po dosažení
cíle v podobě dobytí Jeruzaléma vydalo zpět do vlasti a s
Balduinem zůstalo odhadem dvě stě rytířů a tisíc pěšáků.[93] Do Levanty se v letech 1100–1101 vydalo několik
pomocných výprav, z nichž do cíle však dospěl jen nepatrný zlomek mužů.[94] I přesto se postupně zvyšoval počet
osadníků díky pomoci flotil italských městských států a
přicházejícím poutníkům.[93]
Korunovace Balduina jeruzalémským králem (středověká
iluminace z Historie zámoří)
16
Krátce po své korunovaci Balduin zaútočil na bohatý arabský kmen, kde pobil spoustu mužů a ženy a děti přikázal
zajmout. Mezi zajatci byla i těhotná žena jednoho z šejchů,
která posléze byla Balduinem propuštěna, a když ji její
manžel našel, pospíchal za králem, aby mu poděkoval.[95]
Jižní hranice království však byly ohrožovány nájezdy
Egypťanů, kteří v letech 1101–1105 podnikli několik útoků na Balduinův stát.[96] Roku 1101 se Balduin zmocnil nátlakovou dohodou za pomocí janovských lodí města Arsúf[97][pozn. 18] a téhož roku dobyl Caesareu.[99][pozn. 19] Egypťané se však formovali k útoku a s mnohem větším vojskem (prý s více než třiceti tisíci muži; Balduinova armáda
čítala údajně devět set pěšáků a asi 260 rytířů), než jakým
disponoval Balduin, zaútočili na křižáky.[103] Ti velkou přesilu Egypťanů 9. září roku 1101 u Askalonu porazili.[104][105]
Tím Balduinovo vojenské štěstí skončilo, byť jen nakrátko…
Balduin se dostal z předem ztracené pevnosti do Arsúfu,[108][pozn. 21] kde se setkal z Hugem z Tiberiady, jenž přibyl do Arsúfu i s rytířstvem. Z Arsúfu se vydal do Jaffy,
před kterou se mezitím rozbil tábor muslimů. Nakonec
Balduin Egypťany s pomocí především anglických lodí porazil a zvýšil tím svůj respekt ve Svaté zemi.[110][104] Při obraně Ramly zahynulo mnoho křesťanských rytířů, mezi
nimi i Štěpán z Blois, jeden z vůdců první křížové výpravy.[104]
Balduin měl rozpory s patriarchou Daimbertem, který byl
u krále pro svou proantiochijskou a protikrálovskou politiku v Jeruzalémě velmi neoblíben.[pozn. 22] Daimbert byl obviněn z proradnosti a z pokusu zavraždit krále, nakonec se
však s Balduinem, který nutně potřeboval finance, usmířil
a nabídl mu úplatek. Balduin návrh přijal a nechal záležitost být a patriarcha i nadále strojil úklady proti králi. Nakonec jej zničila nenasytnost. Přisvojil si totiž dar jednoho
z normanských hrabat v Itálii,[pozn. 23] z něhož měl část do17
stat král na výplatu vojákům. Daimbert byl po prozrazení
na Balduinovo naléhání na zasedání církevních hodnostářů
dne 8. října 1102 sesazen.[114][115][112] V jeho pokladně bylo
objeveno 20 000 byzantiů, což výrazně ulehčilo Balduinovi
s finančními starostmi.[114] Na Daimbertovo místo byl posléze dosazen Evremar z Chocques.[115][pozn. 24]
V této době se rozostřil spor mezi císařem Alexiem a antiochijským Tankredem[pozn. 25] a Balduin se po vzkazu od Alexia přiklonil na stranu Byzance.[118][pozn. 26] Na jaře 1103 se
Balduin poprvé pokusil dobýt nejlepší[92] přístav v Palestině, Akkon. Útok nebyl úspěšný a král se stáhl zpět do
Jaffy.[119] Téhož roku (1103) byl vážně zraněn, rána šla zezadu k srdci; po léčení se však uzdravil.[120] Na jaře příštího
roku – 1104 – Balduin podruhé udeřil na Akkon.
Tehdy se ještě vyhrotil vypjatý spor mezi králem Balduinem a Tankredem, když byl Balduin Le Bourg zajat muslimy a jeho spolubojovník Bohemund se místo toho, aby
pomohl svému spojenci, raději stáhl, ačkoli se hrabě z
Edessy předtím podílel na vykoupení Tankredova strýce
Bohemunda ze zajetí Danišmendovců Normanům sice byla
nabídnuta výměna Balduina Le Bourg za seldžuckou princeznu, ale Normané si vzali výkupné a Tankred obsadil
Edessu.[121][pozn. 27]
Balduin byl z jihu i nadále ohrožován Egypťany, kteří proti
němu roku 1105 vypravili velmi silné a početné vojsko,
které se nejdříve zastavilo ve městě Askalon. Balduin
nejdříve svolal své vojáky do Jaffy a vydal se k Ramle.
Egyptská armáda čítala asi 15 000 pěších a jezdců, Balduin
měl k dispozici méně než 2 500 vojáků. Když se k Frankům
připojil se svou armádou mladý následník trůnu z Damašku jménem Irtaš,[pozn. 28] byly šance křesťanů větší a nakonec byli v bitvě 27. srpna 1105 u města Ramly Egypťané
poraženi. Křesťané utrpěli těžké ztráty a proto nepokračovali v pronásledování prchajícího vojska islamistů. Touto
porážkou Egypťanů byly jižní hranice království zabezpe18
čeny.[126][127][128] Egypťané se sice dále pokoušeli proniknout do vnitrozemí, žádného výraznějšího úspěchu však
nedosáhli.[129][pozn. 29] V letech 1106 a 1108 se král pokusil
dobýt přístav Sidon, ale nebyl úspěšný.[130]
V únoru roku 1105 zemřel jeden z vůdců kruciáty, Raimond ze Saint-Gilles.[131] Jeho nástupcem se ve Svaté zemi
a tripolským hrabětem se stal nemanželský syn Bertrand,
jenž připlul z Francie. Fakt, že se Bertrand objevil v Levantě jako Raimondův dědic, byl příčinou nového sváru mezi
křesťanskými vůdci. Na jedné straně stál právě připluvší
Bertrand, na druhé Vilém Jordan z Cerdagne, syn Raimondovy sestřenice, jenž po Raimondově smrti převzal pozici
velitele obléhání Tripolisu. Situaci nakonec musel řešit
Balduin; přijel k Tripolisu a v jeho táboře se Bertrand s Vilémem Jordanem usmířili[pozn. 30] – Bertrand se ujal otcova
dědictví, Vilém byl odškodněn městem Tortosa.[132][133][134][135]
Krátce poté bylo 12. července 1109 dovršeno úsilí hraběte
Raimonda: po šestiletém obléhání byl dobyt Tripolis[133] a
stal se hlavním městem hrabství, které podléhalo králi
Balduinovi, jehož prestiž se opět zvýšila.[136][137]V únoru
roku 1110 Balduin s pomocí Bertranda zaútočil na město
Bejrút. Přístavní město bylo obleženo z moře i z pevniny.
Později přišel – kromě Janovanů – obléhatelům na pomoc
Joscelin z Courtenay, bratranec a vazal edesského hraběte
Balduina Le Bourg, a navzdory připlutí egyptských lodí s
potravinami bylo město 13. května 1110 dobyto a zcela
zničeno. Křesťané zmasakrovali bránící vojsko i s místodržícím, obyvatele okradli a prodali do otroctví.[140][118][136][141]
Po návratu do Jeruzaléma se Balduin téhož roku vydal na
pomoc Edesse, kterou obléhal mosulský atabeg Maudúd.
Spolu s ním táhli na pomoc Balduinovi Le Bourg také Bertrand Tripolský a Arméni Kogh Vasil a abu-l-Gharib. Muslimové, kteří upustili při spatření jeruzalémské armády od
19
obléhání, se neodvažovali postavit se křesťanům v otevřeném boji. Balduin předal obyvatelům Edessy, jejíž okolí
Turci vyplenili, potraviny a vrátil se, snad také v předtuše
vpádu Egypťanů, zpět do Jeruzaléma. Cestou zpět bylo několik králových vojáků Turky zajato.[142][143][144]
Ještě téhož roku (1110) Jeruzalém jako poutník navštívil
norský král Sigurd I., který se také zúčastnil Balduinova
obléhání Sidonu. Balduin původně hodlal zaútočit na Askalon, nakonec na 19. října 1110 vzal útokem Sidon. Když obléhaní viděli marnost odporu, vyslali zástupce, kteří se vydali jednat s křesťany o kapitulaci. Žádali ušetření obyvatel
a volný odchod do Damašku. 4. prosince 1110 bylo město
vydáno Balduinovi, který ustanovil v Sidonu vládu a poté
se vrátil do sídelního města.[145][146]
Příštího roku (1111) se Balduin opět vydal na pomoc severním státům, tentokráte bylo muslimskou koalicí obleženo město Turbessel a Tankreda ohrožoval aleppský vláce Ridván. Na výpravu se spolu s králem vydal tripolský
hrabě Bertrand ze Saint-Gilles. Tažení mělo však spíše výstražný charakter a když došly kontingentu potraviny, vrátili se zpět.[147][148]
Na konci roku 1111 se Balduin rozhodl zaútočit na přístav
Tyros,[149] poslední výspu muslimského panství na palestinském pobřeží.[136] Když zjistil, že damašský atabeg Tughtikin spěchá městu na pomoc, snažil se útok urychlit.[149]
Dobývání začalo na sklonku listopadu roku 1111…
Tyros se bránil velmi houževnatě a dlouho. Výdrž se muslimům nakonec vyplatila; Balduin musel někdy na počátku
jara roku 1112 odtáhnout s nepořízenou do Akkonu.[151][152][pozn. 32]
Příštího roku (1112) zemřel Balduinův věrný spojenec a
vazal Bertrand, hrabě tripolský. Jeho nástupce Pons z Tripolisu se naopak přátelil s Tankredem,[68] princem galilejským a regentem antiochijským, který však zemřel téhož
roku.[154]
20
Následujícího roku (1113) se král Balduin s vojskem potřetí vypravil na sever proti Turkům, kteří se vydali ke Galilejskému jezeru. Na jihu jezera spatřilo královo vojsko asi
500 muslimů a začalo islamisty pronásledovat a tehdy bylo
napadeno zbývajícími čtyřmi pětinami saracénského vojska ze zálohy; křesťané byli poraženi (28. června 1113) a
dali se na útěk. V bitvě zahynulo asi 30 jeruzalémských rytířů a 1200 pěších vojáků. Po doplnění oddílů posilami z
Antiochie a z Tripolisu, postavilo se ještě jednou proti Turkům; tentokrát však k bitvě nedošlo.[155][156]
[editovat] Třetí sňatek
Království jeruzalémské bylo zabezpečeno, avšak nebyla
zabezpečena vláda rodu z Boulogne, neboť Balduin neměl
se svou druhou ženou Ardou potomky. Proto manželku zapudil.[68][pozn. 33] Jako třetí žena byla králi vybrána Adelheida
del Vasto, vdova po sicilském hraběti Rogerovi I. (zemřel
1101) a matka Rogera II. Adelheida byla králi doporučena
částečně proto, že byla považovaná za nejbohatší nevěstu
ve Středomoří[158] a částečně proto, že by tím mohl Balduin
získat významného spojence – vládnoucí sicilské Normany.[68][pozn. 34] Sňatek se slavil v Akkonu roku 1113[160] a nevěstino věno posloužilo k zaplacení královských dluhů.
Toužebně očekávané početí následníka se nezdařilo a král,
považovaný papežem Paschalisem II. za bigamistu, posléze
dal na naléhání jeruzalémského patriarchy Arnoula z
Chocques a Adelheidu zapudil.[68][161]
Návrat zklamané Adelheidy, jež opustila Palestinu 25.
dubna roku 1117, na mnoho let poznamenal vztah mezi sicilskými panovníky a křižáckými státy.[164][163]
Roku 1115 se na severu opět objevili Turci a utábořili se u
města Chezar, jež leží mezi Antiochií a Damaškem. Podle
dohody, uzavřené králem Balduinem s antiochijským regentem Rogerem a s damašským vládcem Tughtikinem, se
král připravil k boji a vytáhl na sever, kde na něj již čekali
spojenci. Příjezdem Balduinova vojska byli Turci zastraše21
ni a stáhli se; stejně učinil i král se svou armádou a odjel do
Tripolisu. Absence králova vojska využili muslimové z Aksalonu a oblehli přístav Jaffa. Obyvatelům přístavního města se nadvakrát podařilo útok odrazit.[165]
V následujících letech Balduin zabezpečoval jižní – egyptskou – hranici svého království stavbou hraničních pevností[166] a roku 1118 se rozhodl vydat na výpravu proti
Egyptu.[167] Přestože jeho vojsko čítalo jen 400 pěšáků a
216 rytířů, bylo tažení zpočátku úspěšné; Egypťané se totiž Balduina báli. Dostal se až k Nilu,[168] avšak tam těžce
onemocněl...
Do Jeruzaléma však nedospěl,[170] skonal na jižních hranicích v malém městečku El-Aríš[164] dne 2. dubna 1118.[170]
Byl pochován na Květnou neděli dne 7. dubna 1118 v bazilice Božího hrobu.[171] Jeho třetí žena ho přežila jen o dva
týdny.[170]
Balduinova smrt nezpůsobila žádné vážnější otřesy královské moci, také snad díky rychlé volbě nového krále. V
úvahu připadali dva kandidáti: Eustach III., Balduinův nejstarší bratr, který však dlel na evropském kontinentě, a v
Levantě žijící edesský hrabě Balduin Le Bourg. Hrabě Eustach, nejbližší příbuzný zesnulého krále, se velmi neochotně vydal na cestu do Svaté země. V Apulii ho však dostihla zpráva o událostech v Jeruzalémském království.
Druhý kandidát, Balduin Le Bourg, totiž přijel v den pohřbu Balduina I. do Jeruzaléma, kde ho královská rada zvolila na doporučení Joscelina z Courtenay nástupcem zesnulého pod jménem Balduin II. Štěstím pro království bylo, že
nový král nebyl slabé nátury, vládl velkou autoritou a rozhodl se pokračovat v politice svého předchůdce a zakladatele království Balduina I.[172][91][173]
Zdá se, že Balduin zrovna nepřekypoval náboženským
nadšením a hlavním motivem jeho účasti na křížové výpravě byla především snaha o získání majetku ve Svaté
zemi, což dokázal svým odklonem od hlavního voje křižác22
kého vojska a následným založením hrabství Edessa,[174]
které se stalo prvním z východních latinských států.[33]
Na rozdíl od svého zbožného předchůdce Godefroie byl velice schopným vládcem bez skrupulí[175] a prosazoval smíšená manželství svých mužů s domácím obyvatelstvem. Zatímco Godefroi dával svým rytířům jako léno renty z výnosů trhů, měst či přístavů, zavedl energický Balduin v Levantě základní prvky feudalismu jako kastelánství, hrabství, baronství a rytířská léna[176] a vytvořil v Jeruzalémském království pevnou monarchii.[177]
První kruciáta byla mezi kronikáři velmi oblíbena. Události
tohoto významného střetnutí různých kultur zaznamenávali jak současníci výpravy, tak i pozdější kronikáři. Mezi
nejvýznamnější letopisce (kteří popisovali i Balduinovy
skutky) patří muslimové Ibn al–Athír a Ibn al–Qalánisí,
vzdělaná byzantská princezna Anna Komnena a samozřejmě také franští kronikáři. Faktem je, že každý významný
politický a kulturní proud tažení (Provensálci, Normané,
Lotrinčané) měl svého kronikáře, jenž oslavoval činy vůdce
té určité skupiny. Balduinovo jméno vyniká v kronice Fulchera z Chartres, účastníka výpravy a jeho kaplana v Edesse a v Jeruzalémě.[178][179]
BALDUIN II.
Balduin Le Bourg (latinsky: Balduinus, francouzsky: Baudouin, anglicky: Baldwin, německy: Balduin,[pozn. 2]; datum
narození neznámé,[pozn. 3] zemřel 21. srpna 1131 v Jeruzalémě) byl v letech 1100–1118 druhým křižáckým hrabětem z Edessy a od roku 1118 do své smrti roku 1131 třetím vládcem křižáckého Jeruzalémského království (jako
Balduin II.).
V roce 1096 se ve vojsku svého příbuzného, dolnolotrinského vévody Godefroie z Bouillonu, vydal na první křížovou výpravu. Na kruciátu se vypravil, aby vystoupil ze stínu své rodiny, dobyl svá vlastní území a získal moc i slávu.
23
Po obsazení Jeruzaléma křižáky (15. července 1099) se
přesunul na sever, kde diplomaticky vypomáhal svému
stejnojmennému příbuznému, edesskému hraběti Balduinovi (I.). Po smrti jeruzalémského vládce Godefroie z
Bouillonu a následné korunovaci dosavadního edesského
hraběte a bratra zesnulého, Balduina z Boulogne, na prvního jeruzalémského krále, se Balduin Le Bourg stal jeho nástupcem v Edesse (roku 1100). Po smrti Balduina I.
(†1118), jenž zemřel bez legitimních potomků,[pozn. 4] usednul Balduin Le Bourg na trůn v Jeruzalémě, přičemž Edessu
předal svému bratranci, Joscelinovi z Courtenay. Politika
Balduina II. se nijak nelišila od úspěšné politiky prvního
krále Balduina I.
Balduin měl se svou chotí Morfií pouze čtyři dcery, z nichž
nejstarší, Melisenda, byla otcem určena za nástupkyni. Po
Balduinově smrti roku 1131 také skutečně nastoupila se
svým chotěm Fulkem z Anjou na jeruzalémský trůn.
Balduin byl synem Huga I., hraběte z Rethelu, a Melisendy,
dcery Boucharda z Montlhéry. Měl čtyři mladší sourozence
– dva bratry, Gervase a Manassèa, a dvě sestry, Cecílii a
Hodiernu.[5][6] Pro pozdější vývoj Balduinova života byl důležitý jeho příbuzenský svazek s rodinou tehdejšího dolnolotrinského vévody Godefroie z Bouillonu, který se po výzvě papeže Urbana II. rozhodl vydat se na první křížovou
výpravu.[7][8][pozn. 5]
[editovat] Kruciáta
Papež Urban II. vyhlásil na církevním koncilu v Clermontu
tažení, které mělo za úkol pomoci křesťanské byzantské
říši v boji proti muslimům. Papežova výzva byla určena
především velmožům, kteří byli schopni postavit dostatečně silné vojsko.[12] Také Balduin Le Bourg se, podobně jako
mnozí jiní velmoži ze severu Francie, rozhodl připojit k
vojsku svého příbuzného, Godefroie z Bouillonu a jeho bratrům, Eustachovi a Balduinovi. Godefroiova armáda putovala od srpna roku 1096 z Francie přes Uherské království,
24
kde nebyla příliš přátelsky přivítána, na území byzantské
říše. Po průchodu byzantským územím na Balkáně stanula
Godefroiova armáda 23. prosince 1096 před Konstantinopolí, hlavním městem ortodoxního křesťanství a sídelním
městem byzantského císaře Alexia I. Komnena.[13][9]
Byzantský císař Alexios po křižáckých vůdcích požadoval
složení lenní přísahy, jak bylo obvyklé v Evropě.[pozn. 6] Vévoda Godefroi a jeho družina však se složením přísahy otáleli; hlavním argumentem byl fakt, že vévoda byl na západě
leníkem Jindřicha IV., císaře Svaté říše římské. Jednání se
protahovala; Godefroi i nadále nehodlal vyhovět Alexiovi,
aby se dostavil do císařského paláce; místo sebe vyslal k
Alexiovi patrně na konci ledna 1097 delegaci, ve které byli
významní šlechtici z jeho doprovodu, mezi nimi také Balduin Le Bourg. Vrátili se však bez odpovědi. Když selhala
Alexiova diplomacie, pokusil se císař zastavit zastavit několikrát křižákům přísun potravin. Na Velký pátek (3. dubna) zaútočili křižáci na císařovy vyslance; po Alexiově vojenském zásahu se konečně obě strany dohodly a o den
později, 4. dubna, složil Godefroi a významní velmoži jeho
kontingentu, včetně Balduina Le Bourg, přísahu do rukou
císaře. Alexios křižáky bohatě obdaroval a ti se přesunuli
do křižáckého tábora v Pelekanonu nedaleko Nikomedie[15][16][17]
Na počátku měsíce května vojsko Godefroie a Bohemunda
z Tarentu oblehlo město Nikaiu na západě Malé Asie. Před
městem na křižáky poprvé zaútočila armáda seldžuckých
Turků; v moci Seldžuků byla téměř celá Malá Asie. Útok byl
sice odražen, ale město nakonec křižáci nedobyli; Byzantinci se dohodli se Seldžuky a město obsadili (v noci z 18.
na 19. června 1097), přičemž ale odevzdali křižákům finanční i potravinovou odměnu za pomoc.[18][19] Z Nikaie
vyrazila na sklonku června nejprve část křižácké armády
pod velením italského Normana Bohemunda z Tarentu,
druhá část pod velením Raimonda IV., hraběte z Toulouse,
25
ve které byl i Godefroiův oddíl, se vydala na cestu o den
později. První sled byl však u Dorylaia zrána 1. července
přepaden; naštěstí vytrval až do příchodu druhého sledu,
ve kterém byl také Balduin Le Bourg.[20][21] Křižácký kronikář Fulcher ze Chartres, který táhl v prvním sledu a byl tedy přepaden Turky, vypráví:
Křižáci po tureckém úprku zajali a zabrali jejich velbloudy,
koně a další zavazadla. Jsouc morálně povzbuzena po vítěžné bitvě u Dorylaia, táhla křižácká armáda po cestě, na
které Seldžukové zničili zásoby potravin, přes Antiochii Pisidskou do Iconia, kam dorazila uprostřed srpna 1097. V
Iconiu křižáci konečně doplnili zásoby a vyrdali se dále na
východ, do Herakleie, kde se malá část křižácké armády
rozhodla oddělit se od ostatních a putovat kratší, ale nebezpečnější cestou přes pohoří Taurus.[23][24]
Mezi vůdce, kteří nechtěli táhnout bezpečnější cestou pohořím Antitaurus a naopak vydat se na jih, patřili mladší
příbuzní „velkých“ vůdců, Bohemundův synovec Tankred a
Godefroiův mladší bratr Balduin z Boulogne. Právě s Balduinem z Boulogne se na cestu Taurem vydal také Balduin
Le Bourg; vojsko obou Balduinů čítalo asi 500 rytířů a
2000 pěšáků.[25] Tankred vyrazil v půli září 1097; oba Balduinové ho vzáptí následovali. První zastávkou bylo město
Tarsos v Kilikii, které bylo pod Tureckou nadvládou. Do
města dorazil jako první Tankred; když se ovšem přiblížili
početnější Lotrinčané, odtáhl Tankred na východ. Lotrinčané a Tankred spolu příliš dobře nevycházeli, a proto Balduin z Boulogne nevpustil do města oddíl Normanů, který
přišel Tankredovi na pomoc. Když byl ale normanský oddíl
zmasakrován Turky, přenechal Balduin z Boulogne správu
města jistému pirátovi Guynemerovi, taktéž pocházejícího
z Boulogne a jeho armáda se posléze vydala v Tankredových stopách.[26] K dalšímu sporu došlo před městem Mamistra, kam odmítl Tankred Lotrinčany vpustit. Normané
poté, snad na oplátku za zmasakrování jejich soudruhů,
26
zaútočili na Lotrinčany; těm se ale podařilo slabšího „nepřítele“ odrazit.[27]
Oddíl Balduinových Lotrinčanů se poté v Maraši připojil k
hlavnímu vojsku; větší část vojáků zůstala u Godefroie,
zbytek, který čítal asi 100 jezdců, se vydal pod velením
Balduina z Boulogne na východ, směrem do Arménie.[28][29]
Otázkou je, kam se vydal Balduin Le Bourg; pravděpodobnější je však varianta, že putoval s hlavním vojskem,[pozn. 7]
které 20. října 1097 stanulo před syrskou Antiochií.[31]
Město bylo sice obleženo, ale křižáci neměli dostatečně
množství vojáků na úplné obležení; navíc nastala zima, a
tudíž potravinová krize. Bojovníci Kristovi se pod tlakem
často uchylovali k dezerci. Křižácké ležení se také stávalo
obětí muslimských útoků; ale jak útok Dukaka z Damašku,
tak Ridvána z Aleppa byl zejména přičiněním Normana
Bohemunda odražen. Až příchod byzantských a italských
posil na počátku března znamenal definitivní obležení
města.[32][33] V květnu došla do ležení zpráva, že se k Antiochii vydal mosulský atabeg Körburgha. Křižáky spasila
zrada jednoho z velitelů obrany, Fírúze, jenž se dohodl s
Bohemundem o vpuštění křižáků do města; v noci ze 2. na
3. června se křižáci zmocnili Antiochie. Vyhráno však ani
zdaleka nebylo, protože o šest dní později Körburgha oblehl Antiochii.[34] Rozhodující bitva byla svedena před
hradbami města 28. června 1098...
Vládcem Antiochie s titulem knížete se po prudkých sporech nakonec stal Bohemund.[36] Není jisto, kde v oněch časech, kdy se křižácká armáda po odpočinku v Antiochii vydala na pochod jižním směrem, tedy k Jeruzalému, zdržoval Balduin Le Bourg; nejpozději 23. května 1099 se však
připojil s oddílem vyrazivším z Edessy, ke kterým se připojili antiochijští, ke křižáckému vojsku, čekajícímu před
městem Tyros. Vojsko dále postupovalo kolem Akkonu,
Haify, Caesareie, Arsúfu a Jaffy do Ramly,[pozn. 8] kam dorazilo 3. června 1099.[38][39] Po třídenní pauze se křižáci vydali
27
k Betlému. Ke křižákům mezitím přišli zástupci města s
prosbou osvobodit rodiště Kristovo od muslimů; tohoto
úkolu se zhostili Balduin Le Bourg a Tankred, kteří v noci
ze 6. na 7. června přitáhli do města, kde byli nadšeně přivítáni. Následující den, 7. června, se oba rytíři vrátili do tábora a kontingent pokračoval v cestě. Ještě na sklonku téhož
dne stanuli křižáci před Jeruzalémem.[40]
Křižáci se město pokusili obklíčit tak, že Lotrinčané se položili ze severovýchodu, Provensálci z jihozápadu, italští
Normané ze západu a francouzští Normané a Vlámové ze
severu. Nepodařilo se jim tedy oblehnout pevnost úplně,[41]
ačkoli vojsko čítalo asi 12000 pěšáků a 1200 – 1300 rytířů.[42] První útok podnikli křižáci, motivovaní kázáním na
hoře Olivetské 12. června, jež předpokládalo úspěch, zrána
13. června. Útok ze severu však nebyl úspěšný a vojska se
po několikahodinovém boji stáhla. O dva dny později, 15.
června, se křižáci rozhodli vyčkat s útokem do doby, než
zdokonalí své obléhací zbraně a znásobí jejich počet; se
stavbou jim pomáhali janovští a angličtí tesaři. Další útok
byl zahájen po dlouhých přípravách v noci ze 13. na 14.
července ze severovýchodu; křižáci nejprve museli dopravit obléhací techniku k hradbám. Teprve 15. července
1099 se podařilo Lotrinčanům proniknout do města; po
dobytí následovalo brutální vraždění všeho obyvatelstva
bez rozdílu vyznání.[43][44] Vláda v Jeruzalémě byla předána
do rukou Godefroie z Bouillonu.[45]
Balduin Le Bourg se po dobytí Jeruzaléma stal vyjednavačem mezi edesským hrabětem Balduinem a antiochijským
knížetem Bohemundem. Když byl Bohemund v červenci
1100[pozn. 9] zajat danišmendovskými Turky, Balduin Le
Bourg se stal jeho zástupcem v Antiochii.[47][48] V témže
měsíci (18. července 1100) zemřel Godefroi, pán Jeruzaléma.[pozn. 10] Do Svatého města byl povolán edesský hrabě
Balduin z Boulogne, aby převzal dědictví pro zemřelém
bratrovi. Ještě než Balduin z Boulogne vyrazil dne 2. října
28
1100 do Jeruzaléma, jmenoval Balduina Le Bourg svým nástupcem v Edesském hrabství;[55] Balduin Le Bourg se stal
vazalem Jeruzaléma.[56] Antiochijským regentem byl
jeruzalémským králem Balduinem I.[pozn. 11] v březnu 1101
prohlášen Bohemundův synovec Tankred.[58]
Krátce po svém nástupu na edesský trůn se oženil s Morfií,
Arménkou ortodoxního vyznání, dcerou Gabriela, vládce
města Melitene. Na počátku roku 1101 se k boji proti Balduinovi hotovil turecký emír Sokman, vládce města Mardin
v Anatolii; oblehl město Serudž, které bránil křižák Fulcher
ze Chartres.[pozn. 12] Frankové byli v první bivně s Turky poraženi (Turci se zmocnili města, ovšem nikoli citadely), zatímco se Balduin mezitím vydal do Antiochie za Tankredem, kde žádal vojenskou pomoc. Taknred Balduinovi vyhověl; posílená armáda se poté vydala k obleženému městu a Turky vyhnala. Balduin také vykoupil od Sokmana
mnoho zajatců.[60][61]
Patrně v roce 1102 přibyl do Balduinova hrabství jeho bratranec Joscelin z Courtenay,[pozn. 13] jenž se ujal vlády ve
městě Turbesselu v západní části knížectví.[62] V září téhož
roku (1102) se Balduin a Tankred vydali do Jeruzalémského království, jež pozbylo v květnu 1102 v boji proti Egypťanům mnoho vojáků, posílit oddíly krále Balduina I.[63]
Následujícího roku – 1103 – se Balduin, spolu s antiochijským patriarchou Bernardem a Kogh Vasilem, arménským
vládcem v Antitauru, rozhodl vykoupit ze zajetí tureckých
Danišmendovců Bohemunda z Tarentu. O Bohemundovo
vykoupení usiloval také byzantský císař Alexios, jenž nabídl za Bohemunda závratnou sumu 260 000 nomismat (byzantiů). Bohemund, který se patrně obával císaře Alexia,
ale slíbil danišmendovskému emíru Malikovi, že s ním uzavře spojenectví proti seldžuckému sultanátu a byzantské
říši, pokud ho propustí za nižší obnos, který měli shromáždit jeho křesťanští druhové. Nakonec byl Bohemund za
100 000 nomismat propuštěn a v květnu 1103 se opět ujal
29
vlády v Antiochii.[64][63][65] Po návratu na svobodu začal Bohemund podnikat nájezdy proti muslimům. V předtuše
útoku křesťanských vojsk na významnou pevnost Harrán
se proti křesťanům dokonce sjednotili nepřátelé, emírové
Sokman a Čekermíš, kteří se vydali proti Edesse. Když se o
tažení muslimů dozvěděl Balduin, poslal žádost do Turbesselu a do Antiochie o pomoc a zároveň navrhl útok na pevnost Harrán. Nakonec se velitelům – Balduinovi, Bohemundovi, Tankredovi, edesskému arcibiskupu Benediktovi, antiochijskému patriarchovi Bernardovi a sesazenému jeruzalémskému patriarchovi Daimbertovi[pozn. 14] – podařilo shromáždit asi 3000 jezdců a 3000 pěších. Kdyby
křesťané na pevnost zaútočili okamžitě, patrně by ji dobyli.
Avšak spory mezi Balduinem a Bohemundem o to, kdo
první pronikne do pevnosti a tím pádem ji opanuje, útok
pozdržely; navíc se k Harránu blížila muslimská armáda.[67][68][69]
Balduin byl, na rozdíl od Joscelina z Courtenay, který patrně zůstal v Sokmanově zajetí, odveden Čekermíšem do
Mosulu. Cestou ovšem ještě Čekermíš patnáct dní obléhal
Edessu, v níž se za Balduina ujal regentské vlády Tankred.[71][72][68] Po čase se z Mosulu dostal k Bohemundovi a
Tankredovi návrh, že by mohl být Balduin vyměněn za
seldžuckou princeznu, patrně příslušnici Čekermíšova
harému. Jako druhou možnost emír za princeznu nabízel
15 000 nomismat. Normané se však, s ohledem na obavy
ze ztráty Edessy ve prospěch Balduina a na urgentní potřebu financí, rozhodli princeznu prodat.[73]
Až Bohemund na sklonku roku 1104 opustil Svatou zem,
ujal se Tankred opět vlády v Antiochii[pozn. 16] a guvernérem
v Edesse se stal jeho málo schopný bratranec (či švagr) Richard ze Salerna.[75][76] Joscelin z Courtenay byl v roce 1107
propuštěn Ílgházím, bratrem Sokmana, jenž roku 1105
zemřel; byl vykoupen za 20 000 dinárů. Poté se snažil vykoupit Balduina Le Bourg, jehož věznil Džaulí, jenž se patr30
ně roku 1107 zmocnil Mosulu. Džaulí požadoval 60 000
dinárů; Joscelin sehnal pouze polovinu a odvezl obnos
Džaulímu s žádostí, aby Balduina uvolnil se zajetí. Sám se
nabídl být Džaulího rukojmí do doby, než bude celá částka
splacena. Balduin se tedy po čtyřech letech ve vězení dostal na jaře roku 1108 na svobodu. Joscelin byl Džaulím
nakonec propuštěn po několika měsících a výkupné bylo
odpuštěno. Balduin a Joscelin požadovali po Tankredovi
navrácení svých území, a když neuspěli, začali shromažďovat pomoc od spojenců – Džaulího z Mosulu a Arména
Kogh Vasila. Tankred se této koalice zalekl a povolal guvernéra Richarda ze Salerna zpět z Edessy a Balduin se 18.
září 1108 znovu ujal vlády ve svém hrabství.[77][78][79]
[editovat] Další boje s muslimy
Ještě v září téhož roku zaútočil Balduinův spojenec Džaulí
na území aleppského vládce Ridvána, který požádal o pomoc antiochijského Tankreda. Naproti tomu Džaulí informoval Balduina a Joscelina a schylovalo se tak ke střetu,
kde na jedné straně byli křesťané z Edessy a muslimové z
Mosulu, a na druhé straně křesťané z Antiochie a muslimové z Aleppa. Balduin a jeho spojenci byli nakonec poraženi a hrabě uprchl do Dulaku, kde byl Tankredem obležen. Antiochijský regent však obléhání zakrátko zanechal a
Balduin se stáhl do Edessy, kde se ovšem mezitím místní
Arméni povolali k prozatímní vládě latinského duchovního; Balduin, který do města přibyl o dva dny později od
jmenování nového regenta, se domníval, že šlo o odboj.
Mnoho Arménů bylo uvězněno, někteří byli oslepeni – tento incident vyvolal odchod arménské populace z Edessy a
změny v Balduinově politice vůči Arménům.[80]
Na počátku jara roku 1109 do Levanty připlul Bertrand ze
Saint-Gilles, patrně nelegitimní syn Raimonda IV. ze SaintGilles, jednoho z vůdců první křížové výpravy, jenž zemřel
v únoru 1105 při obléhání Tripole. O Raimondovo dědictví
31
ve Svaté zemi se však, kromě Bertranda, hlásil ještě syn
Raimondovy sestřenice, Vilém Jordan z Cerdagne. Mezi
oběma vznikl spor o stále ještě nedobytou Tripoli a o její
okolí. Na Bertrandově straně stanuli král Balduin I., nejvyšší suverén v křižáckých státech v Levantě, Balduin Le
Bourg a Joscelin z Courtenay. Na straně Viléma Jordana,
který se po Raimondově smrti stal velitelem při obléhání
Tripole, byl antiochijský regent Tankred. Všichni účastníci
sporu se setkali v červnu 1109 před obleženou pevností,
kde se za královy účasti smířili jak Balduin Le Bourg s
Tankredem, který konečně uznal Balduinovu opětovnou
vládu v Edesském hrabství, tak Bertrand s Vilémem Jordanem. Tripolis padla po šestiletém obléhání 12. července
1109 a na základě předchozích dohod se vlády v nově
vzniklém Tripolském hrabství ujal Bertrand ze SaintGilles.[81][82][83][84][pozn. 17]
Na jaře 1110 na Balduinovo území vtrhnul mosulský atabeg Maudúd a zpustošil je. Hrabě Balduin, jakmile se
dozvěděl o tažení muslimské armády, vyslal svého bratrance Joscelina žádat o pomoc ke králi Balduinovi I. spolu
s podezřením na spolupráci Tankreda s Maudúdem, jenž v
dubnu oblehl Edessu. Až král dobyl město Bejrút,[pozn. 18]
přitáhl spolu s Bertrandem a arménskými vládci Kogh
Vasilem a abu-l-Gharibem na sklonku června 1110 obleženému městu na pomoc; když Maudúd spatřil královo vojsko, stáhl se do pevnosti Harrán. Až se oba Balduinové setkali, postěžoval si edesský hrabě králi na Tankreda, jehož
jednání při obležení Edessy se neslučovalo s činy ostatních
křesťanských velitelů v Levantě. Král poslal do Antiochie
výzvu, aby se k němu Tankred dostavil a vysvětlil své chování. Tankred sice po jistém váhání přitáhl k Edesse, opět
ale na ni vznesl nárok;[pozn. 19] král Balduin ovšem jako hlava křižáků ve Svaté zemi jeho požadavek zamítl. Křesťanská aliance se poté vydala proti Maudúdovi; koalice se však
zanedlouho rozpadla, neboť král Balduin byl informován o
32
tažení Egypťanů proti Jeruzalému a stáhl se zpět; také
Tankredovi bylo zvěstováno nebezpečí, ve kterém se nacházela Antiochie, na níž se chystal zaútočit Ridván z
Aleppa. Hrabě Balduin, na radu jeruzalémského krále,
upustil od ochrany levého břehu Eufratu, jež byl zpustošen
Maudúdem při jeho návratu na východ; rozhodnutí hraběte způsobilo značnou nevoli u místního obyvatelstva.[88][89][90]
Následujícího roku – 1111 – se opět objevila hrozba útoku
muslimů; tíhu útoků aleppského vládce Ridvána musel
snášet především Tankred a muslimská koalice pod vedením Maudúda oblehla v červenci Joscelinovu pevnost Turbessel. Ridván naoko začal vyjednávat s Maudúdem a vylákal ho do Aleppa pod záminkou spojenectví; těsně před
příchodem koalice jim však zavřel brány. Muslimská vojska se tedy vydala do Šajzaru, kde se k nim připojil damašský atabeg Tughtikin. Před Šajzarem se právě nacházel
Tankred, který ustoupil do města Apamey a vyslal posly
králi Balduinovi se žádostí o pomoc. Jeruzalémský král jako křižácký suverén zmobilizoval všechny křesťanské
vůdce a některé arménské spojence, tedy i Balduina Le
Bourg, jenž se vydal na místo shromáždění, kterým byla
pevnost Chastel-Rouge, spolu se svými vazaly, Joscelinem z
Courtenay a Paganem ze Serudže. Vojsko dohromady čítalo
asi 16 000 mužů. Výprava se omezila pouze na drobné potyčky poblíž Šajzaru a protože v muslimském kontingentu
vypukly konflikty, neodhodlal se Maudúd tvrdě zaútočit na
konsolidované křesťany a na podzim 1111 se stáhl zpět do
Mosulu. Stejně učinili i křesťanští předáci se svými vojsky.[91][92][93]
Příštího roku se Maudúd opět vypravil proti Edesse; oblehl
ji patrně v dubnu 1112. V červnu ve městě vypuklo povstání proti Balduinovi podněcované Maudúdem, ale Joscelin z Courtenay zasáhl včas a vzpouru potlačil. Maudúd poté s nepořízenou odtáhl. Navzdory Joscelinovu zásahu v
33
Balduinův prospěch upadl sptávce okolí Turbesselu v hraběte v nelibost; důvodem byla prosperita Turbesselu v
kontrastu s vypleněném okolím Edessy. Pod záminkou rokování o nástupnictví byl Joscelin pozván do Edessy, obviněn, žě neposkytl Edesse dostatečnou potravinou pomoc a
uvězněn. Když se vzdal svého léna, Balduin ho propustil a
Jioscelin se vydal na jih do Jeruzalémského království, kde
ho král Balduin jmenoval knížetem Galilejským.[94][95]
Roku 1112 proběhly v čele křižáckých států významné
osobní změny, které posílily Balduinovu prestiž a jeho vliv.
Již na počátku roku – v lednu, či v únoru – zemřel tripolský
hrabě Bertrand ze Saint-Gilles; nástupcem se stal jeho syn
Pons. V prosinci téhož roku zemřel nečekaně také Balduinův souputník a zároveň protivník, antiochijský regent
Tankred.[pozn. 20] Správcovství Antiochie se ujal Roger ze Salerna, syn Richarda ze Salerna, někdejšího edesského guvernéra, jenž zemřel krátce před Tankredem, a manžel
Balduinovy sestry Cecílie.[97][98]
Ani v následujících letech nebyl křesťanský sever v Levantě ušetřen před muslimskými nájezdy. Roku 1113 Maudúd
z Mosulu opět zaútočil na křižácké státy, tentokrát ovšem
minul Edessu a hotovit se proti němu museli Pons z Tripolisu, Roger z Antiochie i král Balduin; královské vojsko bylo
sice v červnu Saracény (muslimy) poraženo, nakonec ale
Maudúd na naléhání svých spojenců odtáhl. Naštěstí pro
křesťany byl energický Maudúd 2. řijna 1113 zavražděn
fanatickým assassínem a jeho smrt se příznivě podepsala
na četnosti bojů mezi křesťany a muslimy.[99][pozn. 21]
Balduinova pozice mezi Armény nebyla nijak pevná; dokazovalo to další povstání, jež vypuklo roku 1113. Hrabě je
však včas odhalil a vyhostil všechny Armény z Edessy do
města Samosatum. Na počátku náslecdujícího roku jim povolil návrat zpět, někteří z nich však uprchli na sever na
arménské panství Vasila Dghy, Kogh Vasilova nástupce. V
květnu 1114 se Balduin musel bránit proti Aksonkorovi il34
Bursukimu, Maudúdovu nástupci v Mosulu, který oblehl s
patnáctitisícovou armádou Edessu. Před silně opevněným
městem pobyla armáda dva měsíce, poté poplenila území
hrabství. Navíc Aksonkora požádal Vasil Dgha, aby jej zbavil vlivu Franků (Zápaďanů). Mosulský atabeg sice vyslal
proti křižákům svého vojevůdce Sonkora, který se spojil s
Vasilovým vojskem, toto spojené vojsko ovšem ničeho nedosáhlo. Za neúspěch tohoto tažení nemohly útoky křižáků, ale neobratná Aksonkorova politika vůči muslimům.[pozn. 22] Balduin sice přišel – na úkor Vasila Dghy – o
vliv nad územím ležícím severně od svého hlavního města,
byl však rozhodnutý Vasila pokořit. Vypomohl mu arménský vládce Kilikie Thoros I., jemuž bylo sice Vasilem nabídnuto spojenectví, během jednání jej ovšem zajal a vydal
Balduinovi; hrabě ho propustil pod podmínkou, že mu vydá všechna svá území. Tak se také patrně roku 1116 stalo a
Vasil Dgha se vydal do byzantské Konstantinopole.[103][104]
Roku 1117 Balduin ještě upevnil svou pozici dosazením
svého bratrance Walerana z Le Puiset[pozn. 23] na pozici
vládce města Birejik na řece Eufrat. Poté se násilím zmocnil malého území Kogh Vasilova bratra Bargata, dřívějšího
přítele jeruzalémského krále Balduina I., na pravém břehu
Eufratu a uvěznil gargarského vládce Konstantina, který v
samosatském vězení následkem zemětřesení zemřel.
Hrabství bylo tedy zajištěno vůči vnitřním a vnějším nepřátelům.[105][106]
Patrně na počátku roku 1118 se Balduin rozhodl vypravit
se na Velikonoce do Jeruzaléma a pohovořit tam s králem
Balduinem I. Možná, že také věděl o králových zdravotních
problémech z předešlých let. Do Svatého města dorazil na
Květnou neděli, 7. dubna 1118. Město bylo toho dne oděno
do smutečného roucha – tělo krále Balduina I., jenž zemřel
2. dubna, bylo právě ukládáno k věčnému odpočinku v
Chrámu Božího hrobu. V Jeruzalémě tehdy také zasedal
sněm království, aby rozhodl o novém panovníkovi, proto35
že Balduin I. zemřel bez legitimních potomků a neurčil
svého nástupce. Někteří členové královské rady prosazovali nástup staršího bratra zesnulého, Eustacha III., hraběte z Boulogne; ostatní, kteří odmítali dlouhé bezvládí,[pozn.
24] prosazovali návrh galilejského knížete Joscelina z Courtenay, jenž požadoval nástup Balduina Le Bourg. Na Joscelinově straně byl také jeruzalémský patriarcha Arnoul.
Oběma se nakonec podařilo prosadit svůj návrh a na Boží
hod velikonoční, 14. dubna 1118, byl Balduin Le Bourg
zvolen králem – pod jménem Balduin II. – a pomazán patriarchou Arnoulem. Svým nástupcem v Edesse, kterou
prozatím spravovala jeho choť Morfie a Waleran z Le Puiset, jmenoval dosavadního galilejského knížete a svého
bratrance Joscelina; podobně jako Balduin I., byl i Balduin
II. nejvyšším lenním pánem Antiochijského knížectví,
Edesského hrabství a Tripolského hrabství.[108][109][110][pozn.
25]
Čtrnáct dní po Balduinové nástupu na trůn zemřel patriarcha Arnoul. Na jeho místo byl králem dosazen Pikarďan
(Severofrancouz) Gormond z Picquigny, od jehož nastolení
si král sliboval především zlepšení vztahů se Svatou stolicí,
protože Arnoul měl s Římem velké problémy.[112][113]
Krátce po uvedení na trůn musel Balduin řešit významný
diplomatický problém – egyptský vezír al-Afdal jednal s
damašským atabegem Tughtikinem o spojenectví ve válce
proti křesťanům. Král vyslal k atabegovi mírové poselstvo,
jež se však nesetkalo s úspěchem; za mír totiž Tughtikin
požadoval poskytnutí veškerého území na východním břehu Jordánu. Namísto toho se schylovalo k dalšímu vojenskému střetnutí mezi křesťany a muslimy.
Balduin vyslal žádost do Antiochie a Tripolisu, aby se jejich
vojska dostavila do království. Spojená armáda pak vyrazila přes město Ašdod proti islamistům. Obě strany tři měsíce vyčkávaly v ležení naproti sobě, nakonec k bitvě ovšem
nedošlo a obě vojska se vrátila zpět. Křesťanská vojska
36
však poté podnikla protiútok na muslimské území a zpustošili je.[114][115][116]
Na počátku června následujícího roku, 1119, dorazila ke
králi Balduinovi, dlícímu právě při návratu z drobnému tažení proti bohatému kmenu beduínů ve městě Tiberias,
znepokojivá zpráva ze severu. Antiochijský regent Roger
ze Salerna, na naléhání tamějšího patriarchy Bernarda z
Valence, žádal krále o okamžitou pomoc proti Ortokidovi
Ilghazímu, jenž právě vtáhl se svou údajně čtyřicetitisícovou armádou do Edesského hrabství a směřoval k Antiochii. Také jeho spojenci z Damašku a Šajzaru přislíbili pomoc při tažení. Král okamžitě přislíbil přes poselství regentovi svůj brzký příjezd[pozn. 26] s tím, aby vyčkal do jeho příchodu, a vytáhl se svým vojskem a spolu s tripolským hrabětem Ponsem směrem k Antiochii. Jenže Roger nehodlal
čekat na králův příjezd a navzdory prosbám patriarchy
Bernarda se vydal sám vstříc Ilghazímu. Jeho výprava dopadla tragicky; 28. června byli křesťané drtivě poraženi[pozn. 27] v místě, označované od té doby jako Krvavé pole
(Ager Sanguinis), a sám regent v bitvě zahynul. Jakmile se v
Antiochii dozvěděli o katastrofě, která jejich vojska postihla, vyslali posly ke králi, aby si pospíšil. Pro křesťany bylo
štěstí, že Ilghazí se příliš nezabýval tím, jak využít svého
vítězství, a vydal se do Aleppa oslavovat vojenský úspěch
(mimojiné tím, že mučil křesťanské zajatce), a tak mohl
Balduin bez potíží vstoupit na počátku srpna téhož roku do
Antiochie.[119][120][121][122]
Nebezpečí však nebylo zcela zažehnáno, Tughtikin a Ilghazí se totiž v srpnu opět hotovili proti králově vojsku, posílenému o oddíly z Edessy; podle kronikáře Fulchera ze
Chartress čítalo muslimské vojsko dvacet tisíc vojáků,
křesťanská aliance jen sedm set. Po krátkém manévrování
došlo 14. srpna u Tell Daniše, místa slavného vítězství antiochijských nad muslimy roku 1115, k bitvě. Ilghazí se
snažil překvapit Franky hned zrána; jejich obrana však by37
la připravena. Bitva se vyvíjela nerozhodně – Tughtikin sice přinutil Ponse z Tripolisu k ústupu (hrabě se stáhl do
Antiochie, kde podal zprávu o špatném vývoji bitvy), Balduin však svými útoky dohnal muslimy k ústupu; ti si s sebou však odvedli do Aleppa velké množství zajatců, jež nebylo ušetřeno zabíjení. Po bitvě král poslal do Antiochie
znamení o úspěšném výsledku, sám se ovšem vydal k pevnostem Maarat al-Numaan a Rusu, obléhaném šajzarským
emírem, jenž byl králem vyhnán. V Antiochii byl poté nadšeně přivítán.[123][124][125]
Nezbytný krok byl vyřešit regentství v Antiochii za doposud nezletilého Normana Bohemunda, dlícího v Itálii. Jelikož veškerá antiochijská rytířská garnitura zahynula na
Krvavém poli a žádný příslušník legitimně vládnoucího rodu nepobýval v Levantě, regentem (baillim) byl z pozice
suveréna všech křižáckých států na Předním východě jmenován král Balduin.[pozn. 28] Panovník také zajistil vdovy po
padlých rytířích a oženil je s rytíři ze své družiny či s nově
příchozími křižáky z Evropy a postaral se o obnovu záležitostí nezbytných k fungování státu. Na přelomu srpna a září také konečně dosadil Joscelina z Courtenay do pozice
edesského hraběte. V prosinci jmenoval patriarchu Bernarda svým zástupcem v Antiochii a vyrazil spolu se svou
ženou Morfií a dcerkami do svého království, kde byl na
Boží hod vánoční, 25. prosince, královský pár v Betlémě
slavnostně korunován.[128][129][130]
V lednu roku 1120 Balduin svolal sněm církevních hodnostářů a baronů království do města Nábulus. Koncil měl za
úkol upevnit vztahy ve stále ještě mladém království. Zasedání vyvrcholilo 23. ledna, kdy byla přijata řada státoprávních a ekonomických nařízení. Na tomto sněmu byli
také patrně oficiálně přijati rytíři Hugo z Payns a Godefroi
ze Saint-Omer se svými společníky, kteří již dříve předložili králi a patriarchovi návrh, že by poskytovali poutníkům
vojenskou ochranu. Vznikl tak vojenský řád, nazývaný řád
38
chudých rytířů Kristových a chrámu Šalamounova[pozn. 29]
podle svého sídla, kterým byla králem Balduinem určena
jižní část mešity Al-Aksá,[pozn. 30] na jejímž místě podle křesťanů kdysi stál Šalamounův chrám.[133][134][135][136] Templáři, jak se zkráceně nazývali, oficiálně uznaní v lednu 1129
na koncilu ve francouzském Troyes, doplňovali řád johanitů,[pozn. 31] jenž se zpočátku věnoval péči o zdraví poutníků.
Král také rytíře Šalamounova chrámu využíval jako diplomaty.[138]
Ještě v červnu téhož roku (1120) byl král opět nucen táhnout se svým vojskem do severních knížectví. Ilghazí totiž
na jaře vyrazil proti Edesse, jejíž území hrabě Joscelin
ubránil, zatímco jeho synovec Balak plenil území Antiochijského knížectví. Aby byla posílena morálka, vyžádal si
Balduin od jeruzalémského kléru Kříž Páně, jehož měl nést
patriarcha Gormond. Ještě před Balduinovým příchodem
se Ilghazí, oslabován dezercemi ve svém kontingentu, stáhl
z okolí Antiochie, kam se dříve vydal plenit. K přímému vojenskému střetu mezi jeruzalémskými a muslimy sice došlo, ale boj se omezil jen na menší šarvátky. Nakonec Balduin uzavřel s Ilghazím příměří; zůstal však ješně několik
měsíců v Antiochijském knížectví. Teprve na počátku roku
1121 se Balduin vrátil do Jeruzaléma. Z klidu se ale dlouho
netěšil, jelikož Tughtikin, využívaje Balduinova dvojího
panování v Jeruzalémě a v Antiochii, záhy začal plenit
území v Galileji. V červenci 1121 se proti damašskému atabegovi vypravil se svým vojskem a zahnal ho. Při návratu
obsadil Tughtikinem vystavěnou tvrz Jaras při antické
osadě Gerasa, avšak kvůli špatné udržitelnosti a zásobování ji přikázal zbořit. Poté se navrátil zpět do sídelního města.[139][140][141]
Na počátku roku 1122 spěchal Balduin opět na sever, aby
přiměl tripolského hraběte Ponse opět slíbit jeruzalémskému vládci poslušnost, jež byla Ponsem z neznámých
důvodů vypovězena.[pozn. 32] Když se král s Křížem Páně
39
přiblížil, Pons se zalekl a obnovil slib věrnosti Jeruzalému,
složený jeho otcem Bertrandem do rukou krále Balduina I.
roku 1109. Mezitím přišla zpráva z Antiochie, že Ilghazí
přerušil na naléhání svého synovce Balaka příměří. Nato
Balduin vyrazil ke tvrzi Zerdana, jíž Ilghazí oblehl; Turci
však před králem uprchli. Když ovšem spatřili, že se stáhl i
Balduin, oblehli pevnost znovu a také král se vypravil k
Zerdaně. Po oboustranném vojenském manévrování se
však muslimská i křesťanská vojska stáhla zpět a Balduin
se v poklidu vypravil do Antiochie.[143][144][145]
V září roku 1122 byli královi bratranci Joscelin a Waleran
spolu s dalšími přibližně šedesáti rytíři nedaleko Serudže
zajati emírem Balakem, a když Joscelin odmítl vydat Edessu, byli odvedeni do pevnosti Kharpurt, ležící severovýchodně od Edessy. Vzhledem ke ztrátě křesťanské prestiže
a k nebezpečí, jež hrozilo severní části křižáckého panství,
vyrazil Balduin téměř okamžitě do ofenzívy proti aleppským muslimům. Král, využívaje smrti Ilghazího, jenž zemřel v listopadu 1122, zpustošil území kolem bašty al-Bab
a získal pevnost Bír, jejíž posádka byla odvedena do Antiochie. Poté se vydal do Edesského hrabství, aby zajistil regentství za zajatého Joscelina; úlohy regenta se nakonec
ujal vládce Maraše Geoffroi, zvaný Mnich. 9. dubna 1123 se
králi podařilo uzavřít mír s aleppským vládcem, dalším Ilghazího synovcem a dědicem Badr ad-Daulah Suleimanem.
O několik dní později, 18. dubna, pobýval již král Balduin
nedaleko města Gargar při řece Eufrat. Toho dne, když se
připravoval právě na lov se svým sokolem, bylo křesťanské ležení přepadeno Balakovou armádou. Mnozí vojáci z
králova nepočetného kontingentu byli zajati, panovník sám
byl zajat a odveden ke svým bratrancům do pevnosti
Khrapurt.[146][147][148]
V Antiochii se regentské vlády místo krále Balduina ujal
patriarcha Bernard; v Jeruzalémském království, kde bylo
nejdříve rozšířeno, že král je mrtev, byl patriarchou Gor40
mondem svolán koncil do města Akkonu, kde elektoři zvolili barona Eustacha Garniera, pána Sidonu a Caesareje, regentem po dobu královy nepřítomnosti. Po Eustachově
smrti v červnu roku 1123 byl královým zástupcem ustanoven pán Tiberiady Vilém z Buris.[149][150] Stoupenci rodu
hrabat z Boulogne v době Balduinova zajetí uvažovali o
možnosti nahradit jej v královské funkci flanderským hrabětem Karlem.[151]
Ve prospěch uvězněných hrál fakt, že edesský hrabě Joscelin se svého času oženili s urozenou Arménkou monofysitického vyznání, a byl tak mezi většinovým monofysitickým arménským obyvatelsvem velmi oblíben.[pozn. 33] Právě
domácí arménské obyvatelstvo se rozhodlo, že se pokusí
zajatce osvobodit.[153]
Až se křesťané zmocnili pevnosti, dohodli se, že král Balduin se pokusí pevnosti ubránit, zatímco Joscelin sežene
pomoc. Hrabě skutečně na počátku srpna vyrazil se třemi
svými soudruhy, leč vojsko se shánělo velmi těžko. Antiochijské knížectví totiž nedisponovalo příliš velkou armádou, a tak se musel vydat až do Jeruzaléma, kde patriarcha
a regent pohotově sehnali silné vojsko a vyslali jej pod Joscelinovým vedením zpět na sever. Mezitím byl však emír
Balak zpraven o převratu v Kharpurtu a neprodleně vyrazil pevnost dobýt zpět. Když Balak přispěchal ke Kharpurtu, navrhl králi propuštění, ovšem za cenu zajatců a ztráty
pevnosti. Balduin odmítl, a tak emír pevnost dobyl. Přikázal zmasakrovat všechny, kdo byli nápomocni franckému
převratu (tedy i ženy z jeho harému); jen král Balduin, jeho
synovec[pozn. 36] a Waleran z Le Puiset byli odvedeni do
pevnosti Harrán, kde byli uvězněni.[pozn. 37] Joscelin, jakmile
se u Turbesselu dozvěděl o stavu věcí, se na Harrán neodvažoval zaútočit, a proto se vojsko v říjnu 1123 rozprchlo
domů.[159][160][156][161]
41
Zatímco byl Balduin v zajetí, regentská vláda úspěšně
spravovala království. Již v květnu 1123 se na Jaffu valila
egyptská armáda; tehdejšímu regentovi Eustachu Garnierovi se ovšem podařilo jejich útok zastavit. V téže době do
Levanty přibyla benáská flotila v čele se samotným dóžetem Domenicem Michielem.[pozn. 38] Bylo dohodnuto a posléze na přelomu let 1123 a 1124 písemně stvrzeno, že Benátčané pomohou jeruzalémským a tripolským dobýt přístav Tyros, jenž byl již jednou králem Balduinem I. neúspěšně obléhán, za což dostanou rozsáhlé výhody a nabydou ve městě obchodní samostatnosti; později byla však
jejich práva králem Balduinem II. redukována. Tyros byl
zcela obležen 16. února. Obléhání trvalo několik měsíců; až
7. července 1124 pronikli křesťané do města, čímž se do
jejich rukou dostal celý pobřežní pás od Antiochie po Askalon.[164][165][166]
Na přelomu února a března 1124 byli, snad kvůli bezpečnosti, zajatci transportováni z Harránu do Aleppa, jež Balak dobyl v červnu 1123. Ještě v květnu 1124 byl však Balak zabit, a tak vězni přešli pod dozor jeho bratrance
Timurtaše. Timurtaš následně požádal Sultána, emíra ze
Šajzaru, aby začal vyjednávat s královnou Morfií a hrabětem Joscelinem; bylo dohodnuto královo propuštění,
ovšem za cenu vysokého výkupného 80 000 dinárů, ztrátu
některých pevností v blízkosti Aleppa a poskytnutí rukojmí. Na sklonku června 1124 přibyl král do Šajzaru a 24.
června vyslovil souhlas s dohodou, ačkoli byla jako rukojmí
poskytnuta králova nejmladší dcera, čtyřletá princezna
Ioveta, spolu Joscelinovým stejnojmenným synem a dalšími deseti, nebo patnácti dětmi. 29. srpna byl král po déle
než ročním vězení propuštěn a odešel do Antiochie; jeho
spoluvězni však byli posléze, snad proto, že král se odmítl
pevností vzdát, popraveni.[167][168][169]
V roce 1124 Balduin II. svolal všechny rytíře a vydal se s
nimi do bitvy u Azazu, a navzdory tomu, že muslimská ar42
máda byla početnější, křižáci zde zvítězili a získali zpět
většinu vlivu, který ztratili po bitvě na krvavém poli. O čtyři roky později král s pomocí templářů zaútočil na Damašek, tento pokus ale skončil nezdarem. Při útoku na Damašek byl v bitvě přítomen i Balduinův nový zeť, hrabě Fulko
z Anjou, který se stal po Balduinově smrti králem. Protože
Balduin II. měl čtyři dcery, ale žádného syna, stala se nejstarší dcera Melisenda dědičkou koruny a spoluvládkyní
svého manžela Fulka. Princezny Alice a Hodierna byly provdány za knížete Bohemunda II. a hraběte Raimonda II.
Čtvrtá princezna Ioveta vstoupila do kláštera. Roku 1131
Balduin onemocněl a 21. srpna zemřel.
43