zde - ZŠ Francova Lhota

Jazyk a jazyková komunikace
- u ební text -
U ební text vytvo en v rámci projektu „Spole ná cesta“
ZŠ Horní Lide
ZŠ Francova Lhota – ZŠ Valašská Polanka – Obec Horní Lide
r. 2007
Publikaci vypracovaly©:
Mgr. Marie Šenke íková
Mgr. Miluše Suchá ková
Mgr. Ivana Plátková
Ilustrace©:
žáci ZŠ Horní Lide a Francova Lhota
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM
A STÁTNÍM ROZPO TEM ESKÉ REPUBLIKY
2
Úvod
Cílem tohoto projektu bylo shromáždit pohádky, pov sti a vypráv nky z jednoho
z nejkrásn jších míst Valašska, z Hornolide ska, a vytvo it jakýsi ucelený p ehled,
který by se stal i sou ástí regionálního vyu ování na všech základních školách
Hornolide ska. Naše d ti znají mnoho pohádek snad z celého sv ta, ale pohádky a
vypráv nky svých prap edk jsou pro n zcela neznámé.
Zam ily jsme se na t i hlavní oblasti: na stru nou charakteristiku lidové mluvy,
v jazykové oblasti na specifi nosti valaštiny a v literární, která tvo í tu nejrozsáhlejší
a nejkrásn jší ást, na výrazové formy. Do souboru jsme pojaly pohádky, pov sti,
zkreslené historické skute nosti, které dlouho kolovaly v ústní lidové slovesnosti, než
byly zapsány. Nesledovaly jsme p ísné vymezení hranic mezi jednotlivými literárními
útvary. Naším hlavním cílem bylo oživit a p inést žák m do škol v regionu
Hornolide ska skromnou „kyti ku“ lidové tvorby na Valašsku, které je jejich
domovem.
Všechny vypráv nky byly shromážd ny na základ pr zkum regionální
literatury, archiválií a terénních výzkum . Sta í pam tníci rádi vypráv li to, co sami
slýchávali od svých prarodi . Práv tyto terénní vypráv nky nesou stopy pravého
valašského ná e í, které dnes už tém neslyšíme, protože mladší generace je
neužívá. Valaština stojí na pokraji vymizení z jazykového úzu, a proto se autorky
tohoto projektu rozhodly shromáždit tento poklad našich prap edk a zachovat vám,
mladým tená m, doklad toho, jakým jazykem se d íve na Valašsku mluvilo.
Krásná literatura nemá ráda hranice, a proto je nutné podotknout, že jsme do
projektu za adily i jednu pov st z Brumova, nebo má dv obdobné verze na
Hornolide sku, dotkly jsme se jednou pov stí i Valašských Klobouk a Vsetína. A
protože celému kraji vévodí mytická hora Radhoš , bylo by smutné, kdybychom se
nezastavily u zrodu pov stí, které objas ují nejen vznik hory, ale i m ste ka Rožnova,
nebo m sto a hora vždy nerozlu n pat ily k sob .
Marie Šenke íková
3
Lidová mluva
Valaština
(Stru ná charakteristika hornolide ského dialektu)
Ná e í valašské (valaština) jako celek p edstavuje ná e ní útvar v rámci eského
národního jazyka jedine ný, výrazov mimo ádn zajímavý a svými specifickými
rysy z eteln vymezitelný. Osobitost valašského dialektu i jeho celková povaha
vyplývají jednak z jeho okrajového postavení na území eského jazyka, jednak z jeho
p íslušnosti do jazykové oblasti kultury karpatské. Toto obojí podmínilo vznik dvou
výrazných dominant valaštiny:
− výrazná starobylost, která potvrzuje autochtonnost jejích nositel
− z etelná cizorodost salašnických výraz , které existují ve valaštin dodnes.
Lidová mluva v regionu Vsetín je p edstavována p edevším východomoravským
dialektem valašským, který zahrnuje t i typy: rožnovský, mezi í ský a vsetínský, do
n hož se adí všechny obce na Hornolide sku (Valašské P íkazy, Lužná, Leskovec,
Seninka, Prlov, Pozd chov, Lide ko, Horní Lide , St elná, La nov, Študlov,
Valašská Polanka, Valašská Senice, Francova Lhota, Pul íny).
Tradi ní autochtonní ná e í, kterým se na Hornolide sku od nepam ti mluvilo
pod vlivem nových pom r mizí. Ústup n kterých ná e ních prvk je zap í in n
zánikem p íslušní reálie, a to i lexikální, jiné mizí díky tomu, že se p íslušníci
r zných ná e í hojn stýkají a vzr stá i p sobení spisovného jazyka na mluvu
nespisovnou. Na celém našem území stále nar stá po et odborných škol, školní
vzd lání se stále rozši uje a zdokonaluje, p sobí denní tisk, rozhlas, televize, etba
literatury, a to vše podporuje stírání ná e ních znak . To má za následek, že v ná e í
více ustupují hláskové, morfologické a lexikální jevy, kterými se daný dialekt
odlišuje od ná e í sousedních nebo od spisovné eštiny.
Celý tento proces však nep sobí stejnou m rou na všechny obyvatele. Mladší
lidé s vyšším vzd láním, kte í jsou ve stálém kontaktu se spisovným jazykem,
používají ná e í velmi málo, ba dokonce si dovolíme íci, že dnešní mládež ve
školách tém nezná n které archaismy, které používají starší lidé. Praxe ukázala, že
žáci ani nedokáží tato slova správn p e íst, v bec nerozumí jejich významu a
slovesné um ní ve valaštin je pro n tém nepochopitelné. Proto je zachycení
mluvnické stavby tradi ního ná e í a jeho lexika v naší oblasti Hornolide ska úkol
nanejvýš naléhavý.
Ve svém hodnocení bych se soust edila na p ejímání slov, tvarosloví, slovesné
tvary a n které typické slovotvorné sufixy.
Slovní zásoba valaštiny má mnoho spole ných slov s jinými dialekty (rožnovským,
valašskomezi í ským), ale je do zna né míry shodná se slovníkem jiných eských
dialekt . Má všechny rysy p ízra né pro lidovou mluvu, které jsou z hlediska
národního jazyka okrajové, zasažené v minulosti silným vlivem karpatské salašnické
kolonizace. Je možno u ní pozorovat t i základní charaktertistické rysy:
4
vrstva starobylých výraz , což jsou výrazy p vodu obecn slovanského, nap . céra,
hv zda, mama, roba, poval (strop)
vrstva p ejatých slov p vodem n meckých – futro (krmivo), hemova (brzdit),
štokrla (stoli ka), švajnerajn (nepo ádek), tepich (koberec), šmakovat (chutnat)
vrstva výraz spjatá s karpatským salašnictvím, která je tou nejvýznamn jší vrstvou,
je z velké ásti jedine ná a po staletí pro Valašsko p ízna ná. Zna ná ást t chto
valachism se u nás drží i v dnešní dob . Náleží sem slova jako brynza, cap, cárek,
gazda, etina, fujara, ogar, kotár, k del, koliba, salaš, valach, grapa (rokle), aj.
U t chto slov se p ipouští možnost p ímého vlivu rumunského (cap, cárek, grapa),
ma arského (aldamáš, bagan e, gazda) nebo polského (moldánky).
N která slova cizího p vodu jsou nahrazována eskými výrazy – nap . curyga
(couvat), servét (ubrus), platfús (plochá noha), šlapcukem (p šky), aj.
S hospodá skou prom nou obcí na Hornolide sku mizí i n které výrazy,
které byly spjaty s d ív jším zp sobem života ( í ica – síto, máselnica – nádoba na
stloukání másla, hrba a – druh d eva ské pily, hemov ák – druh et zu),
pojmenování ástí od v (f rtoch – zást ra, kordula – vesta ke kroji, krpce – obuv),
názvy rostlin (pléška – pampeliška, ku a a – druh trávy).
Je pravdou, že záznam textu v p vodní archaické podob je velice
t žkopádný a pro tená e složitý. tená by p i tení v ná e í nem l být rušen
lušt ním neb žných symbol a písmových kombinací. Grafický obraz textu by se
m l co nejmén lišit od obrazu slov, jak jej máme zafixován ze spisovného jazyka.
tená i jde p edevším o p íb h, zajímavá a trefná p irovnání, vtipné frazeologické
obraty a lidová r ení, nikoli o t žkopádné hláskoslovné ná e ní znaky.
Vydavatelé knih psaných v ná e í, ale i mladší pam tníci proto vesm s
používají zjednodušeného záznamu, který se podobá sou asnému spisovnému
jazyku. Vypouští hlásku tvrdého l, krátí dlouhé samohlásky v p í estí minulém,
používají , upouští od spodoby, užívají transkripci u slov, která za ínají v ná e í na
i, í (iskra, jiskra), podmínková spojka –li se užívá ve spisovné podob , neur itek
zakon ují na –t.
Toto zjednodušení neubere nic na kráse dialektu a tená i i poslucha i zna n
usnadní a zp íjemní etbu i poslech.
5
Specifi nosti valaštiny
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
tvrdé ł – hłava, łože, łúka, łuft
chybí dvojhláska –ou-, místo ní –ú- – múka - mouka, trúba - trouba, lúka louka
spodoba k/g – gde, nigdo, gdyž, i dyž, nigde
v/f – f ela, f il
vynechané j – su, ste i zte, sme i zme
v koncovce substantiv na míst -í je -é – obilé, zelé, petrželé
podstatná jména rodu mužského v plurálu
−
3.pád – zakon ení na –om- chlapom, ogarom, hrncom
−
6.pád - zakon ení na –ách – kos ách, ga ách, staros ách
−
6.pád – zakon ení na –och – chlapoch, ogaroch, hrncoch
dloužení samohlásky v p í estí minulém – nejtypi t jší znak valaštiny –
d lál, hledál, nosíl, sbírál, vachtál,…
ástice –li se nevyslovovala – víte-i co?, bude-i to?
asté jsou složené p edložky – po-mezy, po-nad, po-za, s-po-za, s-po-mezi
p i stup ování p ídavných jmen se nem k í – suchší, drahší
p echodník p ítomný byl zakon en na –a – p í a zvojny,bu a teb ,
nerozmýšlaja sa,i acy ven
v ta ú elová se spojkou aby/coby – vylézli na strom, coby lepší vid li. Šél
tam, coby sa optál.
slovesa citov zabarvená mají typické p ípony:
-ýca : hopýca , kopýca
-ý a : ehýz a , vachý a
-i : zygli , troj i , zgrbli
-í : dóí
slovesa expresívní a zvukomalebná – dnes už zanikají a jsou nahrazována
výrazy ze spisovného jazyka (kmása – trhat, rozdrapi – otev ít)
neur itky zakon ené na – – péc , nés - užívaly se v Lide ku, ve St elné,
v Horní Lid i, ve Valašské Senici, na Pul inách, ve Valašské Polance (jižní
ást Vsetínska). Užívali je jen nejstarší obyvatelé ( íkalo se jim „ o áci“).
neur itky zakon ené na –t – péct, nést – se užívaly ve Valašských
P íkazích, Študlov , La nov a Pozd chov (jihozápadní ást Vsetínska)
tvar 7. pádu osobního zájmena já – se m ú
výslovnost ss - massa
Mizí i svérázné nadávky – hepa, zm ata, podegra, pagáža – a starobylá citoslovce –
šúst, smýk, róch, drapýc.
6
Svou nezastupitelnou úlohu mají v lidové mluv p edevším slovesa, která jsou siln
expresívní a asto jedine ná. Odráží se v nich humor, smích, práce i filozofie
Valach .
Ná e ní ukázky:
B:
bá at/ – kou it i zbít: D cka bá aly zem ákovú m a . Nabá ali mu, co sa do ho
vešlo.
blákat/ – k i et i zpívat: Co blá eš? Blá eš, blá eš, ale noty to nemá.
C:
camrat/ – mluvit i toulat se: Furt cosi cam eš. Gde sa cam eš tak dlúho?
:
má at/ – kou it: Vy má ál šecky cigarety.
D:
dlábit/ – ma kat: Zaséj tú ko ku dlábíš?
dulit/ – pít: Vydulí šecko pivo.
F:
famfrn t/ – plašit se: Co sa famfrníš?
falírovat/ – falutovat – toulat se: Už týden falutuje (falíruje).
frfnit/ – p ehrabovat: Co sa frfníš v tom jídle?
G:
gébit/ – plakat: Co furt gébíš?
glan it/ – leštit: Vyglan ila okna.
gyglat/ – klátit: Gygle sa n zub.
H:
habat/ – hamonit – shromaž ovat: Celý život enem habál. Už sa dos nahamoníl.
hnípat/ – lenošit: Zaséj hnípe a nic ned lá.
huntovat/ – ni it: Huntuje si zdraví.
CH:
chrn t/ – spát: Celú sch zu prochr él. B ž už chrn t.
chlópat/ – fackovat: Nachlópál mu, až ha ba.
chlápat/ – padat: Nachlápalo sn hu až po kolena.
7
M:
mandr it/ – p ehrabovat: Všecky háby p emandr íl.
P:
paláz at/ – k i et: Co na m a paláz áš?
pakovat/ – balit: Spakuj sa a vypadni!
plkotat/ – vypráv t: Tetky plkotaly cože nového v d din .
psut/ – pomlouvat: Zepsúl ho, že by si od n ho pes kúrku nevzál.
R:
rátat/ – po ítat: Zrátaj si peníze.Poráceme sa spolu.
rozg ávit/ – rozma kat: Rozg ávím a jak hada!
S:
st ap it/ sa – ohradit se: Co sa st ap íš?
schrastit/ – vzít: Schrastíl šecky peníze a v nohy.
Š:
špacírovat/ - procházet se: Špacírovál sa jak gróf.
špórovat/ –spo it: Celý život enem špórovál.
špolúdat/ – hledat: Co furt špolúdáš?
:
ápat/ – šlápnout – smíchat: ápl do blata. S ápál šecko dohromady.
týsat/ – dotýkat se: Týsál št tcem na ze .
Z:
zahu at/ – spadnout: Zahu ál do jamy.
zašantro it/ – ztratit: Zašantro íl šecky poš ané knížky.
zyglit/ – leštit: Zyglila okna enem sa z ní kú ilo.
zgrblit/ – šet it: Celý život enem zgrblíl.
Ž:
ždúrat/ – drcat – dloubat: Ždúrál a do zád.
žgran t/ – chtít n co: Furt po mn cosi žgra él.
žg undrat/ – nez eteln mluvit: Žg und e si cosi pod fúsy.
8
Slovesné um ní
Lidová slovesnost neboli folklór obsahuje tyto útvary:
lyriku, prózu, poezii.
Lidová slovesnost vzniká spontánn , v tšinou anonymn , bez písemné fixace,
p edává se ústním podáním z generace na generaci. Tak se realizuje, oživuje, ale i
obm uje. Není to útvar nem nný, ale žije ve svých konkrétních variantách
jednotlivých interpret v ur itém ase, na ur itém míst a za ur ité spole enské
situace. V život valašské d diny se vyvinul v souladu s p írodním d ním i ur itý
pracovní rytmus. Zm ny v p írod vymezovaly lov ku as k p íprav p dy, setí,
sázení, sklizni úrody i k odpo inku. V tomto stálém zápasu s p írodou vyvíjely se i
vztahy spole enské. Sousedská družnost a pospolitost, p átelství s v domím, že
bude-li kdokoli v nouzi, je nutné mu pomoci.
Projevem družnosti bývaly práv besedy, k nimž se sousedé scházeli za dlouhých
podzimních a zimních ve er , kdy byly už veškeré polní práce skon eny. Tyto
besedy se staly lidem pot ebou. Dávaly jim to, co nám dnes dává etba, tisk, rozhlas,
televize, internet, divadlo, kino,... Kniha bývala na vesnici vzácností a noviny
výjimkou. etbu nahrazovalo vypráv ní pam tník , voják , krajánk , ale p edevším
dobrých vyprav . Vypráv ly se pohádky, pov sti, legendy, zážitky, zkušenosti,
p íhody smutné i veselé, tak jak je p inášel sám život. Bývalo to vypráv ní skute né i
smyšlené nebo vybrané jen k pobavení poslucha . Ú astníci se asto i st ídali a
stávalo se, že vypráv ní jednoho p ipomn lo n co jinému, a tak se vypráv nky za
sebou adily jako korálky. Rytmus života se však m nil a my si dnes pln
uv domujeme, že se mnohé vytrácí a mnohé se zapomíná. Proto chceme tímto
projektem mladé generaci p ipomenout ná e í našich p edk , které tém už zaniklo
vlivem školy, vzd lání, ale i migrací obyvatel. To je p irozený vývoj, který nelze
zastavit, ale je nutné se s ním smí it. Nesmí nám však dát právo zapomenout.
Ná e í v sob nese stopy starobylosti, prvky staré eštiny, kterou mluvili naši
p edkové. Nese v sob bohatou lidovou kulturu obsaženou v písních, tancích,
krojích, hudb a vypráv ní. A práv na takovou besedu valašských vyprav
vás,
milí mladí tená i, chceme v tomto projektu pozvat. A o em si budeme povídat? Tak
v první ad to budou pohádky
9
Pohádky
Pohádky bývaly na osam lých hospodá stvích v horách vítanou kratochvilnou,
ale i pou nou zábavou. Tyto pohádky vznikaly z trojnásobného pramene: z povahy
Valach , z jejich zam stnání a krásné krajiny. Vznikaly v 19. a 20. století, byly
v dom vymyšlené, m ly bohatý d j, fiktivní sv t a d lo se tam možné i nemožné.
Hlavní jádro tvo ily ty i druhy pohádek:
1. pohádky kouzelné (fantastické), najdeme zde krále, podzemní kraje, arod jné
v ci - mošny, prsteny, píš alky,...ale i postavy obr , trpaslík , hastrman a arod j .
Neodmyslitelnou sou ástí fantastických pohádek jsou r zné nadp irozené síly, které
hrdinovi za jeho dobrotu dají r zné kouzelné v ci, které ho dovedou nebo p enesou
do vzdálených kraj a pomáhají mu ešit nesplnitelné úkoly.
2. pohádky novelistické (realistické), kde se d j odehrává ve skute ném sv t .
Tématem t chto pohádek byly události každodenního života, ale postavy a situace
byly asto op edeny fantastickými prvky. Vypráví se v nich o lidské chytrosti,
hlouposti, lakot , opilství,...
3. pohádky legendární jsou mén asté a erpají z náboženských tradic. Vystupuje
zde B h, Kristus, and lé, svatí,... Nejv tší oblib se t šívaly žertovné p íb hy o
putování Krista a svatého Petra. Vytvá ejí dva tématické okruhy, které se navzájem
prostupují: pohádky etiologické, zd vod ující vznik ur ité v ci, nap . p vod
kuka ky, sovy, suk ve d ev , hub,… a pohádky vyjad ující morální stanovisko, že
dobrý in má být odm n n a špatný potrestán. Nap íklad chudé vdov nikdy
neubývají houby ze sá ku a svatý Petr musí pást t i dny ovce, protože kradl t ešn .
4. pohádky zví ecí jsou nejmén zastoupené. Cht jí pobavit chytrostí i hloupostí
zví at. N které byly ur eny d tem – vypráv ly se z výchovných d vod . T chto
pohádek je na Valašsku poskrovnu. Z ejm nebyly pro sv j chudý d j zajímavé ani
pro dosp lé, ani pro d ti.
Pohádky mají sv j osobitý ráz a slovesnou formu. Pro kouzelné pohádky je
p ízna né opakování jednotlivých v t (marš do kabele, jamo, zav i sa, jamo, otev i
sa). Neodmyslitelnou sou ástí je i gradace (zapískál jednú, zapískál podruhéj,
zapískál pot etí). D ležitou roli hrají i typická ísla 3, 7, 9, 12, která souvisí i s
náboženskou tématikou. Velmi d ležitým prost edkem pohádkové poetiky jsou
úvodní a záv re né formule. Úvodní formule na Valašsku mají stru nou podobu a
uvád jí tená e hned do d je: Byli jedni rodi e a m li syna, bylo mu Jan.
Záv re ných formulí používali valašští vyprav i více: Zazvoníl na zvonec, už je
temu konec. A esli eš e žijú, dodnes sa rádi majú.
10
Valašské pohádky se liší od pohádek z jiných region i tím, že je v nich i spousta
místních reálií. Jsou to hory, skály, ševci, tkalci, zbojníci, portáši, král s královnou,
kte í sedí na stoli kách a íká se jim otec král a mam nka královna. Jména hrdin
jsou asto Jan, Janek, Janí ek, Jura, Jurka, Francek, Hani ka, Ka a, B tuška,
Rozína,... Užívají se ustálené slovní obraty, nap . dávali mu jest, co duša rá ila,
ztratíl sa jak pára nad hrncem, m l velice p knú céru, and l, to je trhan proti ní.
B hem 20. století po íná i na Valašsku pohádka z repertoáru lidových vyprav
postupn mizet. Hlavní t žišt vypráv cí aktivity se p esouvá k pov stem,
pov re ným povídkám a povídkám ze života.
11
Pov sti
1. pov sti s historickými a místními nám ty - podávají osobitým zp sobem zprávy
o r zných místních a historických událostech, postavách a památkách. I když se
v nich n kdy vyskytují jevy nadp irozené, vyprav i i poslucha i je vnímají jako
reálnou skute nost, kterou dotvrzují r znými zp soby, nap . se upozor uje na
n jakou památku nebo stavbu (tam stávál ten starý k íž, ty dv lipy, tam u tých
božích muk,...), dovolávají se sv dectví jiných lidí (vykládali sta í ek z pasek,
vyprávjál Jan Holec, . 53).
Pov sti se snaží zd raznit v rohodnost svého d je a n kdy i popisovat skute né
události z historie, ale asto se od nich více nebo mén odchylují a nez ídka lí í i
p íb hy naprosto smyšlené. P esto jsou pov sti ur itým druhem um ní, které se
p edává z generace na generaci a tím se také stávají poutem, kterým je lov k svázán
s rodnou obcí a rodným krajem. Pro valašské slovesné um ní jsou pov sti n ím
zcela nezastupitelným. To dokazuje i ta skute nost, že zde žijí ve velké mí e a
v r zných obm nách p es sto padesát let a n které i déle. K nejznám jším pat í
pov sti O ertových skalách v Lide ku. Zachovaly se hned dv verze o vzniku.
Jedna praví, že je postavili sami Valaši jako obranu proti Tatar m a Turk m
(otišt no r.1844 v asopise Kv ty). Druhá je p ipisuje ertovi, který nesta il jejich
stavbu dokon it do kohoutího zakokrhání.
2. pov sti o zbojnících a portáších jsou v regionu Valašska hojné (zbojníci Jánošík,
Ondráš, portáši Malina a Stavinoha), ale p ímo na Hornolide sku jsme se s nimi
setkali poskrovnu. Do ítáme se o nich jen útržkovit v kronice obce Študlova v
souvislosti s pašováním soli a tabáku ze Slovenska. Zápisky jsou jen velmi stru né.
Dále pak v díle klasika e ka Kramoliše, který p ibližuje tená i postavu
valašskoklobouckého rychtá e Šomana (1935) a hornolide ského obyvatele Mat je
Slánského. Nejbohatší na toto téma je oblast Lomenska a Púl ínských skal, kde se
zbojníci nej ast ji ukrývali, když p echázeli na Rožnovsko nebo do Uher.
Jedine nou informaci nám poskytl zápis v kronice Národní školy v Senici, v n mž se
dovídáme o tzv. „shonbách“ – ili bitkách mezi obyvateli Uher a Moravy. Jiný druh
pov stí vypráví o bitvách s Kuruci, o bojích se Slováky, kte í p icházeli krást
dobytek až na Moravu. Vypráví se o spících rytí ích, o jejich v dci, který se
jmenoval Goj Magoj. Ten jednou pozval ková e Pile ku, aby okoval jejich kon a za
odm nu mu dal odst ižky z kopyt, které se mu doma prom nily ve zlato.
3. velmi bohatou skupinu tvo í místní pov sti o pokladech. Není obce na
Hornolide sku, aby zde nebyla pov st o pokladu. Byly to poklady vále né,
zbojnické, kouzelné, ale málokomu se je poda ilo získat. Jestli se tak stalo, byly již
zna n poškozené.
12
4. pov re né povídky tvo í nejrozší en jší vyprav ský okruh. Nadp irozené bytosti
a úkazy jsou poslucha i vnímány jako skute né a reálné, ba n kdy se jejich existence
logicky vysv tlila sama. Bytosti se objevují v poledne, v noci, v ur itých dnech
(Velký pátek, Št drý den). Na Valašsku se v ilo i na Kryštofku, arod jnou knihu,
tzv.zemský klí . Pomocí ní se daly získat poklady, odvrátit nebezpe í atd. „Kdo z ní
etl a neum l to, dopadl zle.“ Valaši p ikládali velkou moc bylinám, strom m (máš-li
kapra samec, jsi neviditelný, konvalinka otvírala poklady, d evo z javoru bylo na
top rka zbojník , protože m lo posvátnou moc). Vypráv lo se i o sv tlonoších, mrtví
se zjevovali živým na loukách a polích, nosili hrani ní kámen a ptali se, kam ho mají
dát. Muselo se odpov d t: „Kdes ho vzál, tam ho daj!“ Tak nalezl nepoctivý sedlák,
který odorával sousedovi z pole, sv j klid. Pobobné jsou pov sti o lakomcích a
židech, kte í pro svou chamtivost chodívali strašit.
Zvláštní skupinu, na jiném území neznámou, tvo í vypráv ní o slibkách a
záhuben atech. Slibky byly zvláštní lesní ženy, vysoké t i metry, nohy m ly obrostlé
mechem. V noci zpívaly (riríkaly) a koho potkaly, toho roztrhaly a sn dly. Setkávali
se s nimi d eva i, kte í z stávali v lesích p es noc. Záhuben ata byly naopak malé
d ti, které zem ely nepok t né, nebo byly násiln usmrcené. Lidé je spat ili jen
vyjíme n , v tšinou je slýchávali na íkat. Museli se pak ptát zvláštním zp sobem:
„Co je mn ?“ A záhuben e odpovídalo: „Tob nic, ale mn je, mati ka mn nedala
košulku.“ Potom se na okno dala posv cená košilka, která do rána zmizela a dít
p estalo plakat.
Styl vypráv ní má n kolik charakteristických znak : kompozi ní výstavbu,
dramati nost a d jovou gradaci. Slovní zásoba je zna n bohatá a nápadná
množstvím synonym a citov zabarvených slov. Vyskytují se i po ekadla a p ísloví.
P íležitosti k vypráv ní byly v d ív jších dobách pom rn
asté. Za dlouhých
podzimních a zimních ve er se scházeli blízcí i vzdálen jší sousedé. Zvláštní
p íležitostí byly i p ástky (pozd ji dra ky), vyšívání a šití papu í, pobyt na salaši,
strouhání šindel ,… K vypráv ní a besedování se však nej ast ji lidé scházeli
v hospod , kde se vypráv ly zejména novinky a zkušenosti ze sv ta a z cest.
13
Nejvýznamn jší p edstavitelé literatury na Valašsku
Již v 18. století p itahovala valašská krajina a její folklór své první zapisovatele,
kte í sm ovali p edevším do Rožnova jako láze ského m ste ka a na Radhoš . Tato
mytická hora, která symbolicky vévodí celému kraji, p ivábila kroky prvních
spisovatel a sb ratel ústní lidové slovesnosti. Hora se stala prvním inspira ním
zdrojem op vovatel krás Valašska. Z jejího tajemného p íše í se zrodily
nejpopulárn jší krajové báje a pov sti.
V lét 1853 sem p ijel do lázní BENEŠ METOD KULDA (1820-1903), který
z podn tu sb ratele Františka Sušila zapisoval v okolních vesnicích lidová vypráv ní,
pohádky, pov sti, pov ry a oby eje a roku 1854 již vydal první svazek Moravských
národních pohádek a pov stí z okolí rožnovského jako v bec první knížku folklorní
prózy z vlastní sb ratelské innosti. Tato sbírka se stala vedle pohádek Erbena a
N mcové nejvýznamn jší pohádkovou a pov s ovou sbírkou romantismu. Po
Kuldovi zapisovali ústní lidovou slovesnost v r zných kon inách Valašska další
sb ratelé. Pat í k nim FRANTIŠEK BAYER (1853-1929), MATOUŠ VÁCLAVEK (18241908), JAN KUTZER (1847-1901). Tuto první sb ratelskou spole nost na Valašsku
uzavírá p ední eský folklorista VÁCLAV TILLE (1867-1937).
Ve 20. století ho následovali další sb ratelé a edito i. ANTONÍN KAŠÍK, JAN
KOBZÁ , FRANTIŠEK ŠULE , LADISLAV UL ÁK, LUDMILA PORTLOVÁ, JOSEF
STRNADEL a EVA KILIÁNOVÁ. Souhrnn se dá íci, že na Morav není druhý takový
region, odkud by sb ratelé shromáždili tolik pov stí a pohádek jako práv
z Valašska. To sv d í nejen o dlouhé a pilné sb ratelské innosti, ale i o bohatých
vyprav ských tradicích na valašském území.
Do zapadlé oblasti jihozápadního Valašska je situováno n kolik p íb h JANA
EVANGELISTY TRÁVNÍ KA (1899-1981), ídícího u itele v Horní Lid i. Tento soubor
Tobiáš Bébul a jiné valašské povídky (1931), p ízna n uzavírá rta o stavb
železnice ze Vsetína do Bylnice, která tyto vesnice spojila se sv tem.
Ze selského rodu v Horní Lid i pocházel u itel JOSEF FOJT (1913), který
v muzejních publikacích a asopisech uve ej oval národopisné obrázky a lánky,
zaznamenával lidové pov sti, zvyky, oby eje a tradice.
Mnoho pro oživení valašské lidové tvorby podnikl PETR KORABÍK (1945) ve
svých sbornících Od ogar po sta í ky. Zpracoval a vydal monografie Lužná a
Valašská Polanka. V etných sbírkách PAVLA PETRA (1969) je frekventováno
Lide ko a jeho ertovy skály. K nejplodn jším a nejvýznamn jším sb ratel m ústní
lidové slovesnosti je nutné za adit LUDMILU VRÁŽELOVOU, která po dobu ty iceti let
zaznamenávala valašská p ísloví, úsloví a jiné zajímavé slovesné útvary
z Hornolide ska. U p íležitosti jejích 80. narozenin vyšel její sborník MOUDROST
STARÝCH VALACH .
Z mladších autor stojí za zmínku sb ratel a vydavatel IVO ODEHNAL a syn PETR
ODEHNAL, který r. 2001 vydal monografii obce Lide ko.
14
Starší generaci nebude jist neznámý autor historické prózy EN K KRAMOLIŠ
(1862-1949), rodák z Rožnova, který ve své valašské trilogii Strážcové hor, Rychtá
Šoman, Hrani á ští hrdinové lí í vpády Kuruc na Valašsko.
„Není místa na Morav , která by tolikráte byla nep áteli vypálena a zni ena jako
pohrani í Brumov, Klobouky a Lide . Co d din a m st vpády z Uher bylo vypáleno,
kolik lidí povražd no a kolik tisíc za prvních vpád odvle eno do zajetí! Po osm set
let Ma a i, Kumáni, Tata i, Turci a povstalci Kuruci p epadávali Valašsko a
Slovácko. Ale nezni ili tyto kraje, nevyhubili obyvatelstvo. Žijí Valaši a Slováci, a
se svými vzpomínkami na chrabré p edky své budou žít dále, dokud kraj a e svou
milovat budou.“
15
Odraný k
(Lid anská verze)
Ukázka ná e í jižní ásti Valašska
Toš bylo – lebo nebylo. Ale moselo by . Šak starého Tr ku – teho furmana – ste
sná znali šeci. Na nohách vysoké boty, chlpatú baranicu na hlav a v ruce bi . Tú
baranicu nosíl eném v zím , ale bi v lét aj v zím , protože bez po ádného bi a sa
hore, do Vávrového kopca, nevyjede. A dyš starý Tr ka nevyjél do kopca bez bi a,
toš už nido. Šak to aj ty jeho koní ky na ho dosv t ovaly, ani ste sa jich nemoseli
pta . Zbyte ného massa na nich nebylo. To né. Ale aspo sa aj do kopca moc
nepotily. A dyby Pámb h p i stvo ení sv ta dál ko om k ídla, toš by sa jím lechko
létalo, enemže by potem strýc takovým ko om ukáza bi nesmjél. To by mu potem
ub kly do luftu aj s vozem, aj s kladami aj ze vším inem. Sakumprásk, ani smradu
by po nich neostalo.
A jeden ten koní ek sa teho opravdu dožíl, že mohl aj b ka v luft , ani sa teho
sám nenadál, jak k tom p išél. Toš pravíl sem vám, že sa teho dožíl enem ten jeden
koní ek. Ten druhý sa teho nedožíl, ale šak nemá eho banova , dyby sa teho aj
dožíl.
P išél jednúc starý Tr ka vypi si sklénku kvitovéj. Pantáta, uhléd a ho, hne si
spomjél, že mu be ka ve skl p jaksi slábne a hne sa ptál starého Tr ky, i by mu
nezajél na Vsetín pro novú be ku kvitu. P i tom by mu dovézl aj iné v ci do kvelbu.
Strýc sa nemohli vymlúva , lebo viseli u pantáty už bezmála za ob nohy. Toš
hne kývli, že pojedú. Pantáta hne napsál zeznam v cí, keré bylo t eba na Vsetín
kúpi . Strýc str íl psaní do kapsy a šél dom. Bylo t eba namasti v s. Na druhý de
vyjél skoro.
Na Vsetín je z Lit a štyry hodiny cesty. V Polánce sa mosí odpo inú , protože je
to v poly cesty. Dá sa ko om nažhra , véjde sa do hospody k Žalúdkovi, vytáhne sa
uzlík s chlebem, nejakým tým vajcem nebo kúskem slanin, pojí sa, neco sa vypije,
napójí sa k a jede sa daléj. Tak sa stalo aj dnes. Strýc sa š asno dostál až na Vsetín,
nakúpíl, naložíl a hybaj ze Vsetína k Lit u.
Dob e sa mu jelo. Se él v kozlíku a pod imovál. A pro by takéj né? K ví
kady. V Polánce koní ek na známém míst zastavíl, strýc sa probrál z d ímot, zas sa
pok milo, posed lo, dyš bylo za aj sa popilo, pozbíraly sa st inky, co k
porosýpál, zvázalo sa šecko do plachetky a jelo sa dál.
K si trochu odpo inúl, ale jaksi sa mu necht lo. Žeby mu neco chyb lo?
Strýcovi to nenapadlo a k nepov él. Jél smutn , muchy ho dopalovaly, ani sa
z nich neohá ál, cosi mu chybovalo. Ale co? Toš pokrapce jeli, až dojeli.
Strýc zatahl v s naproti sklepa a šél do hospody omeldova , že uš je tady. Ale
v hospod pantáty nebylo. Šél ho hleda ven, na dv r. Horko bylo ukrutné. Ko ovi
bylo takéj hrozn horko a žíze m l, protože mu hospodá v Polánce zapomjél da
vody.
16
A zatým, co k od žízn omdlévál, v be ce s kvitem sa dostaly k moci jakési
neviditelné sily. Be ka byla zvázaná dubovýmy duškamy a dušky zas železnýmy
obrú kamy. Ale nedy aj železo pustí, kór dyš je na n m nede nejaká zarezav lá
skvrna. A tak sa aj stalo. Dyš Tr ka v hospod za sebú búchl dve amy, v téj búchlo aj
cosi iného, ale on si teho nevšíml. To na be ce jedna obrú ka pukla a druhá nemohla
udrža tú silu sama, toš pukla takéj. A uš sa z be ky na cestu hrnúl drahocenný tru k
a s cesty zrovna do p íkopy. Byla to ukrute ná škoda.
K , žíz ú zmo ený, jak u úl, že desi cosi te e, ohlédl sa a vidí, jak voda te e
nemilobohu do p íkopy. Hne sa sto íl, stúpíl p ednímy nohamy do p íkopy a za ál
pi . První hlt ho jaksi zarazíl, ale potém sa osm líl a píl po plných hubách. Toš ten
kú teho vyslopál moc. A hospodá a po á nebylo. Pantáta mu nalél p l žejdlíka, aby
sa trochu posilníl. Ten sa hne nevypije.
Dyš kone n strýc Tr k s pantát Zajglem vyšli z hospody, zhrozili sa. V s býl
u saméj škarpy a k zvalený pod škarp . Skokem byli u ko a. Chytili ho za h ivu,
zdvihajú mu hlavu, natáhajú za ocas, ale k zdechlý, na isto zdechlý. Tr ka za ál
na íka : „To sem si vyd lál, to sem si vyd lál.“ Za chvílu stálo kole nich plno ludí a
všeci vid li, že Tr kovi zdechl k .
Toš co v íl? Dosi pravíl: „Toš dyš zdechl, už ho nesk ísíte, ale pat ilo by ho
aspo odra , co by sa neco za kožu dostalo. Bes teho massa na n m moc néni.“ Ale
gdo ho odere? V d din nebylo ezníka ani rasa. Na š estí strýc Kúdel ák sa
v takovéj práci vyznál. Nabídl sa, že ko a odere.
Pantáta Zajgl sa zatým starál o be ku s kvitem. Dyš p išél bližéj, za ál ucha
kole sebe a hne poznál, že desi z be ky uchodí kvit. Vysko íl na v s a hne vi él,
že je zle. V íl za ál zas on lamentova a chyta sa za hlavu. „Ó, moja be ka! Ó, m j
kvit! Toliké peníze sú pre !“ Ale poznál, že v be ce eš e cosi ostalo. Zavolál honem
na ludi, aby mu donésli z hospody sklénky a hrnec a zachra ovál, co sa zachráni
dalo. Všeci v d li, že konisko zdechlo z teho kvitu. „Šak smr él jak palér a,“ pravíl
dosi.
Mezi tým strýc Kúkel ák vytáhl z kapse k ivák, palcem oprubovál, je-ji dos
ostrý, obtáhl si ho na jakémsi kameni a za ál ko a dra . Práca mu fryško
pokra ovala. Práv , dyš poslední es na koži ud lál, toš k , ten zdechlý k odraný
z kože, naras sa postavíl na nohy. Je-ji to možné? Jak sa to enem stalo? Vtéj sa tu
p ihnala tetka Tr kova. Cosi doma uš u ula, ale nemohla tom uv i . Ale nenadála
sa, že uvidí takú hrúzu. Na Zajglovém dvo e stál odraný k . Byla to hrozná
podívaná.
Tetka byla e ná osoba, ale v íl nev d la, co má pov d . Ale spamatovala sa
první a praví: „Ná chlapi, co to tu máte? Je to živé?“ Ale jak první slovo z huby
vypustila, ko ská p íšera oto ila hlavu a potem aj celé t lo k tetce. K poznál po
hlasi svoju hospody u, kerá ho asto, dyš sa muž nede zapotrošíl, krmila aj napájala.
Probrál sa z posledního opilství a cítíl hrozné pálení na celém t le. Tetka naras
pochopila šecko. Zapomjela, že sa mjela lebo cht la pusti do muža. Vid la p ed
sebú enem ko a, živitela rodiny. Obrátila sa na ty ludi, co stáli dokola a k i ala:
17
„Ludé, vra te sa! Pomožte! Pora te!“ A ludé opravdu pochopili, že je t eba pomoc .
Toš ale jak pomoc ? Sko i a pod eza ko a, to žáden nech él. Každý vi él, že je
k živý a že má velik bolest.
Co v il? Do téj bezradnosti sa ozve tetka: „Ludé dob í, do máte doma trochu
husího sádla? Pora te n , pora te!“ V lét husí sádlo??? Hne sa ich od zástupa
n kolik odd lilo a ut kali do svých chalup. Za chvílu sa už vracali. Jeden nésl užicu,
druhý v hrné ku, t etí v pohárku. S práznú nep išél nido.
Toš tetka honem, dráp užicu do levéj ruky, pravú sa p ežehnala a potem namá ala
opatrno prst v husím sádle a natírala nebohé zví a. Byla to práca šuchtavá. Proto
druhé roby, ty sm lejší, jí za aly pomáhat. Bylo to aš podivné, kolik sa teho husího
sádla v d din objevilo. Netrvalo dlúho a celý k býl namast ný. Hne bylo vid ,
že sa mu aj koléjsi ulevilo. Uš sa dívál veseléj.
Dosi vytáhl z kapse kúsek chleba, nast ká ko ovi a ten opravdu žere. Strýc Tr kú
si v téj spomjél, že mu nedál celý de vody. Honem le él ke studni, natáhl do putny
vody a k
sa napíl. Dosi vyle él p ed hospodu, natrhál zhrs trávy a podávál
ko ovy.
Toš si ho védli Tr ci dom. Š estí, že uš býl ve ér a nebylo vid zdaleka, jak
vypadá. Ve ér uš ani muchy neš ípaly. Strýcovi a tetce tak nebylo. Nev d li, lesti
majú vyhráté. Doma ho dali do maštale, ale k si neléhnúl. Strýc v él, že nekeré
staré kon spíja stoja. Tetka vyhnala šecky muchy z maštale topolovú haluzú.
Tetka pochodili potem šecky okoli ní d diny a ptali husí sádlo. Každý de ko a
natírali. Jejich práca sa oplatila. Ko ovi sa ud laly na celém t le strupy a bylo vid ,
že sa to hójí. Strýc si ko a velice hled li. Na lúce mu sékli nájlepší trávu, istú ho
napájali vodú, ko ovi sa na isto dob e védlo. Strupy sa hójily a po krapce opadávaly.
Pod nimi sa objevovala nová kože ka. Byla taková m ku ká a rúžová. Na téj koži
narústaly chlpy, ale nebyly to chlpy, ale jakési chmý í. Ludé sa chodili na ko a díva
a šeci sa velice udovali. Šak to cosi vypadá jak na malém húsati.
Tetka už to dávno pozorovala, ale bála sa to pov d . Ale nedalo sa nic d la . Na
ko ovi rústlo opravdu husí pé í. Nap e takový drobu ký vap a potem opravdové
pé í. Horší bylo, že na k ibet sa mu za aly d la jakésik hr ky. Nap e byly toliké
enem jak o ech, potem už jak vajco, aš nakonec byly jak baranica. Ty hr e strýca
velice mrzely. Dysi ráno p ídú do maštale a hr e byly puklé. Ale strýc ani nev ili,
je-ji to sen, lebo pravda pravdivá. K mjél na zádoch p kn založené husí k ídla. To
už strýca velice zamrzelo. Už aj banovali tolikého husího sádla. No, do to jagživ
vi él, takového udáka! Šak sa s tým nebudú moc nide ani vystr i . Let li pro
tetku. Tetka, uhléd a to, aj be ali.
Ale k si s teho nic ned lál. Mjél sa dob e a bylo to na n m vid . V maštali sa
mu už nelúbilo. Nájrat i býl na zahrad . Zahrada byla ohrad ná šra kamy, toš tam
mohl by celý de . Eš e ho nezap íhali. Každú chvílu sa p išél nedo na ho podíva .
Škoda, že strýcovi nenapadlo vybíra za tú podívanú po korun . P eca by byli cosi
mjeli. Tetka sa t šili, že na druhý rok ho podškubú a budú m pé í jak z desíti husí.
18
Bylo uš neskoro na podzim. Ludé kopali zem áky. Naras dosi k i í: „Divoké
husy.“ Opravdu. Le él k del divokých husí. Jejich gégání bylo u daleko široko.
Tr kú k zdvihl hlavu, pohlédl na ten k del, zagégál jak divoká hus, rostáhl k ídla a
za chvílu uš sa znášál nad Tr kovú zahradú. Krúžíl, krúžíl, byl ím dál menší, aš sa
na isto ztratíl z o í. Tetka prám vyšli z izby a zahlédli ho uš dos vysoko. Volali
na ho, ale ten nepo úvál.
Oh, to byla pro Tr ky rána. Tolik práce jím dál, tolik trápení, tolik oštery a v il si
letí pry , ani nepod kuje. No, sná sa eš e vrátí? Ale nevrátíl sa. Nedo kali sa jeho
návratu s teplých krajín. Ja, dožví, co sa tam desi s ním stalo?
A toš ostala enem vyprávka. A možná, že sa nájdú aj takoví, co tom nebudú
v i . Ale tak to bývá: šeci ludé šecko víja, ale šeci ludé jednom lov kovi
neuv íja…
Ja, toš tak.
(vypravuje Holec Jan z Horní Lid e, .53)
19
Jak sa na Valašsku pékl chléb
Ukázka ná e í jihozápadní oblasti
Chléb se na Valašsku d íve nazýval „boží dar“, protože ho lidé m li ve veliké
úct . Chléb se p i na ínání žehnal a spadl-li nedopat ením na zem, hned jej lidé
zvedali a líbali.
„Pe ení chleba je zvláštní až posvátná událos , proto mosí byt v chalup ticho a
klid. Podle toho, kolik bude pecnú, tolik sa mosí nachystat múky, kerá sa znese v
m rce (odm rka) z húry z mú nice (truhla na mouku). Když sa pe e v zím , mosí sa
dat múka p es noc nah ít, protože iná by t sto nenakyslo.
Nájprv sa p ipraví omládek ( ást t sta, která se nechávala po pe ení jako základ
pro další pe ení), rozmíše sa v tepléj vod , p idá sa špetka cukru a kvasnic, aby
omládek dob e zešél. Všecko sa postaví k teplu na kútek (místo u kamen). Potom sa
do díže (d ev ná nádoba ur ená pouze k mísení t sta) nasype múka, p idá sa trochu
vody, s l a hrstka kmínu. Vleje sa tam nakyslý omládek a mísí sa kopis ú (velká a
pevná d ev ná va echa). Chodí sa dokola díže a mísí sa do téj doby, než je kopis
skoro istá – t sto by sa na u už nem lo lepit. Potom sa všecko požehná k ížem a
díža sa zakryje bílým plátnem a dá sa k teplu.
Hne sa mosí zatopit v peci, protože t sto bude kysnút tak dv hodiny a po ten
as sa mosí pec dob e vytopit. Polena by m ly m t asi jeden metr a mosíja sa rozložit
po celéj peci. Když je d evo zho ené na žhavé uhlíky a t sto nakyslé, uhrabú sa
uhlíky pohrabá em na jednu stranu (ke st n pece). Dno sa p kn zamete husím
k ídlem, aby bylo úpln isté.
T sto sa rozd lí na ásti a na valací desce sa zlehka vyvále a položí do
vymú ených slam nek. Trochu t sta sa zaséj nechá na omládek pro další pe ení.
Slam nky sa nechajú chvilku u tepla. Jak sa t sto trochu zdvihne, vyklopí sa na lopá
(velká d ev ná lopata), mokrú rukú sa pot e každý pecen, trochu posype kmínem,
vytla í sa k ížek a chléb sa sázá do pece. P kn jeden za druhým. Dv ady po t ú
pecnoch. Pec sa zav e a pe e sa dv hodiny.
Po hodin pe ení sa zadní pecny zlehka p itáhnú pohrabá em ke dvérkom pece a
ty p ední sa zas šúpnú dozadu. Takto pe em ešt hodinu a pak sa pecny vytáhnú.
Chléb sa nechá vychládnút v kuchyni. Na každý pecen sa zespodu poklepe. Když
„zvoní“, je dob e vype ený a jí sa poslední. Když „nezvoní“, neni vype ený, je to
„zákalec“ a mosí sa zest první, nebo sa dá slépkám a prasatom. Každý pecen sa uloží
do plát ného míška a dá na dubovú foš u do špajzky aj s omládkem.
(z poz stalosti mé matky Františky Strnadové z Valašských P íkaz, narozené 1920)
20
Pohádky
O state néj Maryšce
V Pozdichov bývali jedni ludé. M li t i veliké synky a cere ku Maryšku, eš e
v kolébce. Oga i byli šikovní aj pracovití a p kní jak Majulenky. Ale kerýsi de sa
všeci t é ztratili. Na isto sa pominúli. A nikdo o ních nev d l ani slove kem.
Mam nce a tatí kovi ostala enom Maryška. Hospodá ili na kúš ku pola s dvúma
kravi kama. Kdo by si myslél, že byli bohatí, když m li dv krávy, ten by sa hrubo
zmýlíl. Oni jích p ip íhali do voza a k pluhu. Jedna kravi ka by sama nem la toléj
sily, a potem by ani nedójila. Tož chovali ervenobílú Stra enu a Rysulu. Rysula
byla medovéj barvy a záda m la érn prskaté, no šak tajak rys.
Když Maryška trochu urústla a chodila první rok do školy, tož už zastala hodný
kus práce. Aj krávy pásávala. Mam nka jí praúvali: „Kdyby tu býl náš Jura,
Francek, lebo Tonek, tož by a nenechali pást. Baže nenechali, ty naša odrobinko.
Ale vidíš, že my s tatí kem všecko sami nesta íme, tož sa mosíš postarat o kravi ky.
Hladné jích nemožeme nechat, šak sú naše.“
Jednúc mam nka s tatí kem kopali zemáky na poli za žlebem. Maryška pásla na
druhéj stran . Býl podzimek, nave ér, venku sa še ilo. Ptáci utíchali v hnízdoch,
pasá ci hnali dobytek do d diny a hore na salaši volál ba a baži ky k domovu.
Mam nka sa pro Maryšku dycky zastavili, jak sa vracali z pola. Ale dneskaj nešli
a nešli.
A Maryška dostala strach, že na u zapomn li. Byla p eca eš e malá a takové
d cka sa bójíja. Tož chytila Stra enu kole krka a plakala.
Kravi ky hledíja, co že sa to d je. Stra ena sklónila hlavu, aby ju Maryšce
p iblížila. Maryška si položila líce na Stra enin krk, hladila ju po hlav a v il u uje :
„ Nic sa neboj, Maryško. Poj , sedni si mi za krk a dob e sa chy rohú.“ Maryška sa
díve, néni tu nikoho, enom kravi ky.
,,No poj , Maryško, vysko a pevn sa drž!“ šušká znova Stra ena. Maryška hop
Stra en na h bet. A jak m ku ko a teplu ko tam je, jak u mam nky v loži. Stra ena
pomály, pomalu ky jde a Rysula s ú. Maryška usnúla. Když sa obudila, zrovna
za ínál nový de . Tráva byla post íb ená jinovatkú a všady tichu ko.
Maryška hledí, p ed n ma stójíja vysoké skaly, všelijak na sebe naložené jak
st na. Néni to sen? Štípne sa do lí ka. Och, to budú ty ertovy st ny, co o ních
mam nka vykládali, že sú u Lide ka a že jích sám erchmant nav šíl.
Jedna skala sa p ed n ma otev ela. Stra ena aj Rysula jdú do nútra. Skala sa za
n ma hne zav ela, ani hláska nevydala.
V první kamennéj jizb je pro kravi ky nachystaného zeleného k mení, p knéj
jateliny, suchého sena a aj dobrý bylinový nápoj zahust ný šrotem. Na ležání je
nastlaná istá sláma .
21
,,Sko dolu, Maryško, daléj p jdeš sama. Já s Rysulú ostanu tu,“ poví Stra ena.
Maryška šupne ze Stra eniného krka, ale nájradší by ostala s kravi kama. ,,B ž už,
Maryško, b ž, šak si state ná cere ka. My na a do káme.“
Maryška vešla do druhéj jizby, tam zas bylo p ipravenéj nájeze, kolikerého masa,
zemáky, šišky, dvojí má ka, cukrové a eš e frgále s trnkama. Aj m kunkéj postele
s naškrobenú, istú duchénkú si všímla.
Zv davá cere ka jde daléj a v poslední jizb uvidí t i škaredé, ohavúcné š úry.
Každý má na sob oble ený zelený kabátek. Jeden š úr ho má vyšívaný zlatem,
druhý st íbrem a t étí perlama. Neco tak škaredúcného, jak sú ti š ú i, eš e Maryška
nevid la. Zato jejích kabátky! Ó, ty sa ligocú! Samá krása.
Nájv tší š úr praví: ,,Maryško, vra sa do druhéj jizby a najez sa, kolik možeš.
Potem p ij za nama.“ Maryška pojedla. Od každého, co tam bylo, si vzala jeden
kúsek. Š ú i už na u ekali, jak jí ukážú všecky jizby. Maryška uhlédla bohatství
ne ítaného. V jednéj samé zlato, v druhéj všecko st íbrné, v t étí z perel, v tvrtéj
z drahého kame a. V téj poslední nebylo ni eho, než jeden strom dubový.
,,Tož co,“ ptá sa potm húdsky nájv tší š úr, ,,v keréj jizb by sa ti nájlepší
lúbilo?“
,,Takéj krásy je tu, až sa mi z ní krútí hlava. Ale nájp kn jší je p eca ten dub,“
poví Maryška.
,,Vidím, že sas nenechala oblúdit mámonem. No, v il sa už b ž uložit na kut ,“
káže š úr. Baže, býl ve ér, než všecky jizby pozprohlédali, celý de p ešél. A jak
Maryška lehla pod istú duchénku, spala až do rána.
Když otev ela o i, na stolci u lože sedíja š ú i a dívú sa na Maryšku. Eš e m la
o i plné ospalk , ale už ula p sni ku: ,,Ptá ci všeci dávno vstali, p sni ky už
vyzpívali, a ty eš e, eš e spíš, že sa ani neha bíš.“
Maryška vysko í, p ste kama si prot e o ka a poví: ,,Tak sa mi zdá, že tu kdosi
zpívál, tajak mi zpívávajú naši mam nka, když m a budíja.“
,,Hó, to sa ti opravdu enom zdá. A cht la bys tu s nama ostat? Nebylo by ti zle,
m la bys každý de nachystané jak na hody. A z teho bohatství, co tu je, by sis
mohla vzít, koléj bys cht la. Co by sa ti lúbilo, to bysme ti dali. Ani krávy bys
nemosela pásat, enom bys tu byla s nama.“
,,Né, to nemožu, mosím jít dóm. Mam nka sa o m a už strachujú a to Stra enu a
Rysulu nikdo nepodójíl.“
,,Šak podoj, podáme ti hrotek a pus sa do roboty!“ Maryška podójila ob krávy,
mléko dala š úrom a aj sama sa napila.
,,A tož, když nechceš s nama ostat, co kdyby sis nás vzala k vám dóm?“ptá sa
š úr, „co povíš?“
„Och, vás bych necht la, však víte, že š úr nic dobrého nezna í!“
„Vem si nás, vidíš, že sme a p kn uhostili a nic zlého sa ti s nama nestalo.“
Maryška sa zamyslela a potem praví: „Zkusím si vás vzít. Ale co naši mam nka?
Oni nemožú š úra ani vid t. Jak vás mam nka hodíja za dve i, nesmíte se na m a
hn vat!“
22
„No dob e, když si nás sebereš, tož si také vem s tadyma neco na památku. Ten
strom dubový sa ti lúbíl nájv c?“
„Baže lúbíl!“
„Tož p iprav hrotek a natrhaj si nájpekn jších list !“
Maryška sa divila aj ušama, na co jí budú dubové listy. Šklbala, ale moc sa
neponáhlala, cosi sa jí nezdálo.
„Enom si naber, pobízál ju š úr, ty nájv tší si p kn nalož do hrotka. Trhaj,
Maryško, trhaj, šak máš pár lístk na dn . Nic sa neha bi a nacpi hrotek, až bude
vrchovatý!“
Maryška p eca enom naplnila hrotek a šli. Š ú i vylézli Rysuli na h bet, Maryška
Stra en a vijó dóm!
Mam nka a tatí ek, když uvid li svoju cere ku, tož ju obtúlali, velice ju obtúlali.
M li rados , že sa vrátila.
„A co nám to Rysula p inésla?“ prohlédajú si tatí ek š úry, „to je mi divný
dobyte ek, tito t é.“
Tatí ek chytli milé š úry a f k s n ma ven!
„Tos dob e ud lál, tatí ku, já na š úra ani nemožu pohlédnút, jak sa mi protiví,“
p ichválila mam nka.
Kravi ky zavédli do chléva a hrotek s listím postavili na lave ku.
„Maryško, nemoselas lístí ani trhat,“ pravíja tatí ek, „ale když´s ho už donésla,
nasypeme ho zítra kozi, lesti jí bude šmakovat.“
Maryška si za chvílu vzpomn la na š úry. Šla sa podívat ven na dv r, i tam
nekde budú. Našla jích skr ené v tráv .
„Nenechávaj nás tady, Maryško, je nám zima. Pus nás do chalupy, do tepla,
aspo na noc,“ prosili š ú i.
Maryšce sa jích zželelo, schovala všecky t i do komory: „Tu možete bývat
v teplu ku.“
Na druhý de šli mam nka do chléva poklúzat. Ale Stra ena aj Rysula už sú
nak mené, hn j vykydaný. Mam nka chcú podójit, jdú pro hrotek do sí ky. Nemožú
ho uzdvihnút. Podívú sa do n ho – hrotek je plný zlatých dukát !
Zavolali tatí ka, aby zanésl hrotek do jizby. A kdo na n eká v jizb ?! Jura,
Francek aj Tonek! Všeci t é ztracení oga i sa vrátili! To bylo teprú radosti!
Oga i vykládali, jak jích za arovál zlý arodeník. A vyslobodit jích mohla enom
cérka, která by ostala s t ma š úrama bývat ve st nách a lebo by jích vzala do svojí
chalupy.
Už nemosela Maryška pásat sama, oga i pásli s ú. Mam nka s tatí kem kúpili
novú chalupu a pár koní, aby kravi ky už nikdy nezap íhali.
23
Maryška
V Pozd chov , malé zem d lské obci jihozápadn od Vsetína, žila kdysi jedna
chudá, ale š astná rodina. M li t i udatné a šikovné syny a mali kou dcerku, která
byla ješt v kolébce.
Jednoho dne všichni t i chlapci beze stopy zmizeli. Nikdo nev d l, kam se pod li.
Rodi e plakali, hledali je všude, ale nenašli ani jednoho z nich. Z stala jim jenom
malá Maryška. Rostla jako z vody. Ani se nenadáli, a už z ní byla sle na. Rodi e
s Maryškou hospoda ili, jak jen to šlo. M li kousek pole a dv kravi ky. Ty chodila
Maryška každý den pást na louku. Maminka s tatínkem chodili pracovat na panské a
pak na své polí ko a vždy, když se vraceli dom , stavili se pro Maryšku, aby nešla
dom sama.
Jednoho ve era však nikdo nešel. Už se stmívalo a Maryška se za ala bát. ,,Co
když na m zapomn li? Vždy já ani netrefím dom ! Co se mnou bude?“ vzlykala.
Pak objala stra enu kolem krku a dala se do usedavého plá e.
,,Neboj se, Maryško,“ ozvalo se najednou. Dívka se ohlédla, ale nikoho nevid la:
,,Neboj se, jen mi vylez za krk a pevn se drž,“ ozval se Maryšce u ucha
sametový hlas.
Dívka se znovu rozhlížela, ale nevid la nikoho, jen své kravi ky. ,,No poj ,
vylez si na mne a ni eho se neboj! My se o tebe postaráme, jako ses ty starala každý
den o nás.“
Tu Maryška pochopila, že hlas nepat í nikomu jinému než stra en . Pohlédla na
zví e a už se šplhala kravi ce za krk. Pohodln se usadila a pevn se chytila zví ete.
Krávy se daly do pohybu. Šly pomalu a dívku jemn kolébaly, až usnula.
Když se vzbudila, uvid la, že jsou uprost ed skal. Najednou se jedna rozestoupila
a kravi ky vešly dovnit . Za nimi se skála op t zav ela.
,,Sko dol , Maryško! Tady naše cesta kon í,“ povídá stra ena. Dívka sesko ila a
vidí, že u zdi je korýtko s vodou a senem. Nejrad ji by z stala s kravi kami, ale
stra ena ji pobízela, aby šla dál. Rozlou ila se tedy, pohladila je po sametové srsti a
vešla dve mi do vedlejší místnosti.
Tam byl prost ený st l a na n m všelijaké laskominy. Takové Maryška ješt
nikdy nevid la. Až se sliny sbíhaly! V rohu stála ist povle ená postel, která se na
dívenku jen smála. Maryška prošla dalšími dve mi a uvid la, že v poslední komnat
jsou t i ští i. Jeden ohavn jší než druhý. Každý z nich m l na sob nádherný kabátek.
Jeden byl vyšívaný zlatem, druhý st íbrem a t etí byl posázený perlami.
Nejv tší štír se podíval na Maryšku a povídá: ,,B ž vedle, d v e, najez se a
potom se vra k nám!“
Maryška poslechla a vrátila se do p edchozí místnosti. Od každého jídla
ochutnala, až byla úpln sytá. Pak se vrátila ke štír m. Ti ji provedli všemi
místnostmi skály. V jedné bylo zlato, v druhé st íbro, ve t etí drahé kamení a
v poslední byl starý dub. Když se vrátili zp t do komnaty, ze které vyšli, ptal se jeden
ze štír : ,,Tak co, Maryško, ve kterém pokoji se ti nejvíce líbilo?“
24
,,Všechny byly krásné! Tolik bohatství jsem nikdy v život ani okem nezahlédla.
Ale mému srdci je nejbližší pokoj se starým dubem. P ipomíná mi domov,“
odpov d la.
,,Vidím, že tvé srdce je isté! Neprahneš po pokladech. Jsi chytrá a estná dívka.
Te se b ž vyspat, je už pozd ve er. Vedle máš ustlanou postel.“
Maryška vd n p ikývla, a jakmile si lehla do postýlky, usnula. Byla po celém
dni velmi unavená.
Když se ráno probudila, zjistila, že všichni t i ští i sedí na židli vedle postýlky a
odn kud zní písni ka, kterou ji každé ráno maminka budila. Vysko ila z postele a
vyk ikla: ,,Kdo tu zpíval jako moje maminka?“
,,To se ti jen n co zdálo,“ ekl jeden ze štír . Cht la bys tu s námi z stat? Nem la
by ses špatn . Starali bychom se o tebe a nic by ti tady nechyb lo,“ zval ji jeden ze
štír .
,, Nem žu! Musím sp chat dom . Maminka s tatínkem už se ur it strachují, kde
jsem, a krávy pot ebují podojit.“
,,Tak nás vezmi s sebou! My jsme se o tebe p kn postarali, vezmi nás z jeskyn
a uhosti nás, jako jsme uhostili my tebe!“ prosili ští i.
Maryška se zamyslela a pak povídá: ,,Já bych vás vzala, ráda bych se vám
odvd ila, že jste se o m postarali, když jsem byla v nouzi. Ale nevím, co na to
maminka. Ona se štír bojí.“
,,Dobrá, jen nás s sebou vezmi, však už to n jak vymyslíme, abychom maminku
nevystrašili. Na památku si natrhej dubové listí, když se ti v era ten dub tak líbil,“
radil nejmenší štír.
Maryška natrhala trochu listí, ale ští i ji popostrkávali: ,,Jen se nesty , natrhej si
plný uzlík!“ Maryška naplnila uzlík listy, nahoru opatrn položila štíry, vzala krávy
za ohlávky a vyrazila k domovu.
Když ji rodi e uvid li, zaradovali se. Už se báli, že p išli o své jediné pot šení.
Sotva však maminka vid la štíry, rychle je odhodila pry . Bála se. Pak spole n
odvedli kravi ky do chléva a uzlík s listím postavili na lávku. ,,Nasypeme ho zítra
koze, aspo bude mít n co na p ilepšenou,“ ekla maminka.
Za chvíli si Maryška vzpomn la na štíry a vydala se je hledat. Leželi v tráv na
míst , kam je maminka hodila. ,,Nenechávej nás tady,“ prosili. ,,Noci jsou chladné a
my tady zmrzneme! Vezmi nás dom , maminka nemusí nic v d t, zalezeme do
kouta, ani nás nezahlédne!“ slibovali. Maryška je tedy zabalila do šátku a doma
zav ela do komory. ,,Tady vám bude teplo a maminka vás neobjeví. P kn se
vysp te!“
Druhý den ráno šla maminka obstarat dobytek, ale v chlév už bylo poklizeno.
Kravi ky byly nakrmeny i podojeny. Když cht la dát koze listí, které v era Maryška
p inesla, zjistila, že uzlík je plný zlata. Zkusila jej odnést, ale ani ho neuzvedla.
Zavolala tedy tatínka, aby zlato odnesl. Sotva však oba vstoupili do sv tnice, ekalo
je další milé p ekvapení. Na lávce u kamen sed li tiše Jurek, Francek i Toník.
25
Všichni t i synové byli zpátky doma. Rodi e se radovali a chlapci se pustili do
vypráv ní.
,,Toho dne, co jsme zmizeli, se na poli objevil ernokn žník a všechny nás
za aroval. Vysvobodit nás mohla jenom dívka, která by s námi z stala ve skalách
nebo by nás vzala k sob do chalupy a p enocovala s námi pod jednou st echou.“
Tak Maryška zachránila své t i bratry a od té doby žili v chalup všichni š astn .
26
Jaká je p í ina dlúhého v ku u lidí
Na pasekách v okolí Hornolide ska sa vykládalo o tom, pro trvá lidský život
tolik rok . Bylo to prý tak:
Když Pán B h stvo il sv t, tož uložil všemu živému, zví atom aj lidem, t iat icet
rok života. Ale netrvalo dlúho a zví atom se to zdálo moc. M ly tehdy t žký život,
jedny pronásledovaly druhé, obživy bylo málo. Mnohé si nebyly jisté svým životem
ani ve dne ani v noci.
První p išel za Pánem starý vlk. A íká mu: „Ej, Pan Bože, uber mi toho v ku.
Nemožu já tak dlúho žit, lebo mám život t žký. Musím štvat jeleny a srnce, abych
nasytil svoje d ti, ut kat jak o závod. Nevydržím tolik rok na sv t . Ujmi mn
aspo deset rok .“
„Mohl bych ti ubrat“, praví na to Pán, „ale musel by si to n kdo vzít na sebe.“
Slyšel tu e lov k, a že byl už tehdy chamtivý, tož hned volá: „Já si to vezmu,
Pane.“
Tak m l lov k v ku do t ia ty iceti rok .
Dozv d ly se to ostatní zví ata a také za aly k i et, že aj ony mají moc rok
ustanovených.
P išel k a praví: „Pane, kdyžs ubral roky vlkovi, pomož aj mn . Velice je mi
zle t ch posledních deset rok mého života na zemi. To moje t lo už je tak zni ené,
nohama sotva pletu. Co já už jsem t žkých náklad odvlá il a po ád není té d in
konec. Nemožu já žit t iat icet rok .“
„Což o to“, odpov d l Pán, „ulevil bych ti, ale zas by si to musel vzít druhý na
sebe.“
Aj toto lov k vyslech a íká: „Pane, mn to možeš dat!“ A Pán mu je dal. Tak
dostal lov k dalších deset rok , do t iapadesáti m l být na sv t .
Potom navštívil Pána starý pes a st žoval si: „Och Pane, t žko je mi. Co já
zkusím na sv t , tak zle není nikomu. Zuby mn už dávno vypadly, hladu zažiju
opravdu jak starý pes. Nemožu vydržet tak moc rok . Odejmi mn také deset let.“
„Rád bych ti vyhov l“, íká mu Pán, „ale musel by si ten tv j díl n kdo vzít na
h bet, to víš, musí být na sv t po ádek.“
Jenom to zaslechl lov k a už volá: „Já bych si to vzal!“ A m l dalších deset
rok , do t iašedesáti. Naposledy p išla opica. Aj ona tak b dákala nad svým dlúhým
žitím, že se nad ní Pán ustrnul a posledních deset rok prominul a zas to na sebe
nabral lov k.
V ru, že si lov k, cham a jeden chamtivý, nerozvážil, co nahamonil.
A podle toho aj jeho život vypadá:
Do t iat iceti plyne dob e, lov k je mladý a zdravý, je to život na lov ka súcí a
lidského stvo ení hodný. Však Kristus Pán také žil do t iat iceti let a potom bez
lítosti odešel ze sv ta.
27
Od t iat iceti do t ia ty iceti to je deset rok života vl ího. Nemá lov k chvilky
klidu ve dne v noci, jak ten vlk. A musí být kolikrát na druhé lidi zrovna tak krutý
jak dravá šelma, jiná by ni eho nem l.
No a t ch deset dalších rok , do t iapadesáti, to se nad e jako k , d cka mu
dor stají a po ád n co pot ebují. Už má toho dost, ale nemože polevit. Práce se na
n ho valí a valí.
Od t iapadesáti do t iašedesáti, tehdy lov k zkusí jak starý pes, nemoci na n ho
p ichodí a zuby mu vypadávají.
A potom na stá í? Není jeden každý na opicu? To vám nemusím íkat, jak se
mladí kolikrát pošklebují sta í k m.
28
O koní ku
(Lid anská verze)
Verze této pohádky vypráví o Mariášovi, který jel lide skému hospodkému na
Vsetín pro pálenku. Když dojel, šel hledat hospodského, mezitím na be ce praskly
obru e a pálenka se valila ven. A žíznivý k pil a pil a pak padl a z stal bez hnutí
ležet. Lidé se seb hli a jeden chlap kon stáhl. Když se pak k p ekvapení všech k
postavil, za ali mu bolavá místa natírat spoustou husího sádla. Rány se brzy zahojily
a narostla mu i nová k že:
Ale místo chlup mu rostlo jakési husí chmý í a na zádech jakési hr e na obou
stranách. Ty byly ím dál v tší a spolu s tím za alo mu r st pe í. A jednoho rána se
hr e rozpukly a z nich vyrazily k ídla. Nále, je-i to možné? Koní ek jak by s t mi
k ídly nabral novú chu k životu. Púš ali ho ven, b hal, skákal a také ast ji užíval
tých svých k ídel.
P išel podzim a ludé kopali zemáky. Najednúc n kdo k i í: "Divoké husy!"
Opravdu, v ohromné výšce let l krdel hus, mohlo jich být do dvaceti. Jejich k ik se
nesl až k zemi. Koní ek pohlédl k nebi nap ed levým, pak pravým okem, cht l
radostn za ehtat, ale místo He-He-He vylétlo mu z hrdla Ga-Ga-Ga, a to už roztáhl
k ídla, vznesl se nad Mariášovu chalupu a dál, až se ztratil jak malý oblá ek v dáli.
Enem sa vžijte do myšlenek teti ky Mariášovy. Ona na toho koní ka tolik té husiny
vypiplala!A když myslela, že bude mít místo ko a velikánskou husu, d lala si plány,
co bude pe in, když ho na hody zabije. A jaké m la starosti, kde tu velikánskou husu
upe e! No a te je koní ek pry , husa pry , pe í pry a sádlo také pry . Ješt že si na
to pe ení nedala d lat novou pec: tož každá škoda nese se sebú aj trochu út chy...
29
O koní ku
(Brumovská verze)
Pan otec, mlyná dolního mlýna v Brumov , vešel brzy ráno do komory, vytáhl
z kapsy k ivák a ukrojil si z poltu slaniny, tak kúsek p es chlapskú dla , ukrojil si
krajíc chleba a p ikusuje, šel se podívat ke stavu. P ijde tam a vidí, že si ve vod
gagoce dvanáct divokých ka en. Tak jednu chytit, pane ku, to by bylo
pochutnání ko! Ale jak? Stál a rozmýšlel a brzy na to p išel.
Ješt dob e, že každý po ádný chlap nosí pot ebné v ci po kapsách. Vytáhl kus
konopného provázku, uvázal na n j kus slaniny a hodil ji do vody. Však se kterási
zmýlí a po soustu ch apne a on ji honem na provázku vytáhne a za eže. První
p iplaval ka er, objížd l slaninu, okukoval ji ze všech stran a najednou ch ap a byla
v n m. Mlyná už se chystal ka era vytáhnout, když tu vidí, že slanina z n ho vyšla
druhým koncem i s provázkem – a už se po ní hnala ka ena. I ta ji zhltla, ale bylo to
i pro ni tu né sousto, slanina byla zase venku. A tak se, na mou milou duši, za
chvile ku octlo na provázku všech dvanáct ka en. Mlyná honem táhl za provázek,
ale dvanáct ka en je dvanáct ka en, m l strach, že jej stáhnou do vody. Musel ekat,
až n kdo p jde kolem, aby mu pomohl. Jenže ka enám se ekat necht lo. Najednou
roztáhly k ídla a vznesly se nad mlyná e, který k e ovit držel provázek, jenž m l
omotán kolem záp stí a vlékly ho s sebou do vzduchu. „Jeben ti dušu, eš e a
zatáhnú nekam do horúcích pekel,“ uvažoval mlyná . Honem tu ka enu, co m l
nejblíže, k ivákem za ezál. A tak si podával jednu za druhou, za ezával je a pomalu
klesal k zemi. Spadl zrovna ve mlýn na dvo e. Ka eny posbíral a hodil je do kolny.
V kuchyni nakázal dívkám, aby ka eny oškubaly a vykuchaly.
Vzpomínal, koho by m l na hostinu pozvat, nebo takovým úlovkem se p ece
musí pochlubit. A k takové hostin je také t eba dobrého pití, proto si zajede se
šimlem do pivovaru za panem sládkem a zrovna jej na hostinu také pozve. Zap áhl
šimla, hodil be icu na v z a jel. Tenkrát v Brumov nebylo ješt takové dlážd ní
jako dnes, v z hrkotal a nadskakoval po balvanech a be ica na voze d lala takový
tarvas, že to bylo slyšet po celém Brumov . Sládek mu nechal naložit zvláštní várku,
ur enou jen pro majitele hradu, pro sebe si p ece špatné pivo nedá. A tak hyjé
s pive kem, a se dostane brzy do sklepa! Mlyná pohán l šimla, v z hrkotal a létal
ze strany na stranu, vtom špunt ven – a pivo se hrnulo dírou. Mlyná se ohlédal po
špuntu, ale ten – B h ví, kde zalet l, a pivo utíkalo. Honem se nahnul k otvoru, aby
alespo n co zachránil. Pil a pil, a když sám nemohl, napadlo mu pop át toho
dobrého tru ku i šimlovi. Honem ho odp áhl a podstr il mu hlavu pod otvor. Ach,
neptejte se, jak to šimlovi zachutnalo, slopal a slopal, pokud co teklo, ale pak,
zmožen tou dobrotou, natáhl všechny ty i a svalil se uprost ed cesty. To už se jeho
pán batolil zeširoka k domovu, jak by ani kon a vozu nebylo. A koní ek ležel
v prachu jak mrtvola, zdálo se, že to pivo bylo koncem jeho života.
Šel kolem ras a vida mrtvého kon , vytáhl k ivák a za tepla mu stáhl k ži. Práv
když kon il, vid l, že šiml se probral z mrákot, bolestí za i el a utíkal dom .
30
Takovou bolest chudák m l, že nev d l, kam vb hnout, aby se mu ulevilo. Kolna
byla otev ená a pe í leželo ješt na zemi, jak dívky ka eny škubaly, šiml tedy vb hl
do kolny a vyválel se v pe í. T lo m l lepkavé, tak mu na n m pe í p ischlo – a pak
p irostlo!
Chodili se lidé z daleka dívat na ten zázrak, na ope eného kon . Ale mlyná ka
z toho m la velký užitek, nebo šimla dvakrát do roka podškubávali a on zase jako
huse obrostl. Pe í prodávali, ale p esto ho m li tolik, že nev d li co s ním. Poušt li
ho lanšfestem do íky. Bylni anky si ho z vody lovily, bylo takové b lou ké a
hebounké, že si z n ho d laly výbavu. Proto mívali v Bylnici pe iny narovnané až do
stropu.
31
Pov sti s historickými a místními nám ty
O strašidelném mlýn v Lomensku
Mezi Lide kem a Lužnú je údolí kolem í ky Senice, kerém sa po á praví
Lomensko. Je to proto, že tam gdysi dávno byla malá d dinka Lomná, kerá kolem
roku 1500 zanikla asi p i nekerém nep átelském vpádu. Tých bylo v téj dobje na
našem pohrani ním území po á dos . V roce 1518 sa v archivních materiáloch
uvá á jako pustá obec Lomná.
Stávál tam mlýn, eš e v il sa dá to místo pozna – pod nádražím v Lide ku, u
silnice. Mlyná em tam býl pantáta Lomenský, poslední už svého rodu. Nemjél
žádného syna, kerý by po n m p evzál mlýn, mjél enem jednu céru, pjeknú, hodnú a
pracovitú Ka enku. Gdyž dorústla, ženichú mjéla dos , co chvílu nejaký dohazova
do mlýna došél, ale mlyná ovi žádný nebýl dobrý. Nekerý býl moc chudý, iný sa zas
nevyznál v mlyná ském emeslu a toš pjekná Ka enka byla po á sama. Už jí bylo
moc p es dvacet rok a ona byla po á svobodná.
Jednúc došél do mlýna mladý a pjekný krajánek. Vlasy mjél erné jak uhle a
v o ách sa mu enem bluš álo. Mlyná ovi sa hne zalúbíl, lebo co vzál do ruky, to sa
mu da ílo. Mlyná ka šak po á pravila, že má p i sebje cosi divného, nijak sa jí
nezdál, ále sama nevje éla, pro . Nájvjec sa ále zalúbíl Ka ence, byla by s ním šla
až na kraj svjeta. Proti takéj velikéj lásce nemóhl mlyná nic d la , toš vystrójíl
velikú sva bu.
Nejaký as šlo ve mlýn šecko dob e. Ále netrvalo to zas moc dlúho a mladá
mlyná ka Ka enka za ala churavje , ztrácala sa prám p ed o amy a než sa rok
s rokem zešél, rozlú ila sa se svjetem. Než ale um éla, na smrtelnéj posteli svje ila sa
otcovi, že to s mladým mlyná em néni po dobrém. Dlúho do noci ítává z nejakéj
tajemnéj arod jnéj knižky. Koléjrazu préj u ula z komory hlase aj smích, ále gdyž
sa skulinkú podívala, nevi éla nikoho iného než svého muža.
Nedlúho po smrti Ka enky, pochovál mlyná aj svoju ženu a ostál ve mlýn sám
enem s mladým mlyná em. Ten mu ále v mlyná ském emesle už takéj nepomáhál,
ostávál po á v komo e, gde si po á etl v tajemných knižkách a do mlýna pomály
ani nechodíl. A gdyž jednúc vyšél, odešél pry a už sa do mlýna nevrátíl. Mlyná
ostál v opušt ném mlýn sám.
Jednúc v noci sa obudíl a úl jakýsi divný zvuk – mlýnské kolo sa to ílo a
z komory nad mlýnicú sa ozývál štabarc, dupot aj smích. Mlyná si dodál odvahy a
šél sa tam podíva . Otev él dve i, díve sa kolem dokola, ále nigde nic, komora byla
prázdná, nigde živéj duše. Mlyná ovi to bylo velice divné, po á mu to nešlo z hlavy
a mosél o tem p emýšla . Na nic šak sám nedošél, toš sa zebrál a šél na radu
k jedném múdrém ková ovi.
32
Ten mu dál opravdu dobrú radu. Pravíl mu, že mladý mlyná sa istoist zaprodál
ertovi a chce-ji ho vyslobodi , toš ho mosí pokropi svjecenú vodú. Nech na n ho
eká na cest , kerá vede ke mlýnu.
Mlyná si donésl z kostela v Lide ku svjecenú vodu, vzál kropá a šél na cestu,
tam ekál až do ve era. Kolem sebe si ud lál svjecenú vodú kruh, aby k n m
nemóhly lecijaké zlé mocnosti.
Gdyž už sa za alo tmje , najednúc zahr ál od ertových skál ko ár. Dojél až
k mlyná ovi, zastavíl u n ho a v il mlyná vi él, že tam sedí pjet ert . Dodál si
odvahy a optál sa jich, esli mezi nimy je mladý mlyná . A erti mu odpovje éli, že
néní, že jede až za nimy.
Za chvílu dojél aj druhý ko ár a gdyž zastavíl u mlyná a, toš sa mlyná znova
optál: „Je mezi vamy mladý mlyná ?“ erti p ikývli a to už sa v ko á e zvednúl
mladý mlyná a ptál sa: „Gdo m a tady volá?“ Starý mlyná honem sko íl a pokropíl
ho svjecenú vodú. Všeci hne zaja ali, ko ár sa naráz propadl a enem po n m ostala
v zemi velikánská úra a z ní šlahaly ohnivé plamen . A k nebi vylet la bílá
holubi ka.
Mlyná potem honem ut kál dom do mlýna, ále tá hrúza. Mlýn býl v jedném
plame u, v rozvalinách. Tak sa mu érti pomstili za to, že z jejich drápú vyslobodíl
mladého mlyná a.
Mlyná sa odtá vyst hovál a místo asem zpustlo, enem to méno Lomensko
ostalo až do našich as .
(Podle vypráv ní Marie B tu ákové, Pul ín . 49)
33
O strašidelném mlýn v Lomensku
Za dávných as tam, kde dnes íkají Lomensko, byly husté a tmavé lesy. Tam ,
kde vede dnes státní silnice, vedla od ertových skal jen špatná kamenitá cesta. Blíže
k obci Lužné, naproti železni ní zastávky Lide ko stával krásný a výstavný mlýn.
Již dlouhou adu let byli jeho majiteli rod Lomenských. Nyn jší pan otec Lomenský,
který zd dil mlýn po otci, byl poslední svého rodu a velmi ho mrzelo, že místo syna
má jednu dceru. Sice velmi p knou, ale nebyl to syn. Sta í manželé se s touto
skute ností smí ili. Ka enka Lomenská byla hodné a pracovité d v e, a že byla i
hezká, m la ženich dost. Co chvíle p išel do mlýna n jaký dohazova , aby se
Ka enka vdala, že má pro ni ženicha.
Ale pantátovi se to po ád n jak nezdálo. Jednou to byl chudý, nem l pen z,
podruhé zase nebyl mlyná ského emesla. A tak Ka enka z stávala svobodnou.
Jednou p išel do mlýnice odn kud z kraje krajánek. Byl mladý a hezký a jak ekla
panímáma, m l n co divného p i sob . erné vlasy jako noc a v o ích se mu
blýskalo.
Pantáta si jej oblíbil, nebo co vzal do rukou, všecko se mu da ilo. Jen to se
pantátovi nelíbilo, že si moc p edcházel Ka enku. A že se Ka ence líbil, net eba
povídat. Aby p edešel zlu, umínil si pantáta, že pošle krajánka zase dál. Ale když si
ho zavolal do mlýnice, aby mu vyplatil vyd lané peníze, p edstoupila Ka enka p ed
otce a ekla, že Mat j ze mlýna nep jde a jestli prý ho otec propustí, p jde ona s ním,
že zkrátka bez Mat je nem že žít. Co m l pan otec d lat? P ivolil, a s t žkým
srdcem, a vystrojil dce i svatbu.
N jaký as šlo ve mlýn všecko dob e, až najednou mladá mlyná ka za ala divn
churav t, chodila po mlýn jako stín a potom ulehla nadobro. P ed smrtí sd lila otci,
že s mladým mlyná em to není po dobrém. Dlouho do noci prý te z n jaké tajemné
knihy. A když mladá mlyná ka odešla spat, z stal mlyná sám a ona slyšela hovor,
smích mnoha hlas .
A když ve své zv davosti nahlédla skulinou do komory, sed l mlyná u stolu sám
a etl z té divné knihy… Když toto svému otci sd lila, na druhý den zem ela. Starý
mlyná Lomenský se nad dce inou smrtí velmi trápil, i z toho d vodu, že stará
mlyná ka po dce in smrti ch adla. A netrvalo dlouho a mlyná pochoval i
panímámu.
Z stal ve mlýn sám s mladým mlyná em, který se z komory nad mlýnicí ani
nehnul a etl a etl. Jednou pak ze mlýna zmizel a nez stalo po n m ani památky.
Pan otec z stal ve mlýn sám. Jednou v noci se vzbudil a slyšel, že mlýn mele
naplno a z komory mladého mlyná e je slyšet veselý smích a dupot. I šel se tam
podívat, ale jak se podivil, když vid l, že komora je prázdná. A nikde živé duše. ekl
si, že to není po dobrém a usmyslil si, že p jde do hor k jednomu ková i na radu.
Když to ková i všechno vypov d l, dal mu ková kropá , sv cenou vodu a ekl
mu, aby se schoval na k ižovatku, kde vede cesta ke mlýnu. Tam aby ekal. Mladý
34
mlyná prý se ertu zaprodal a chce-li jej otec Lomenský vysvobodit, musí ho
sv cenou vodou pokropit. Mlyná vzal kropá a sv cenou vodu, šel na k ižovatku,
tam se schoval. Ud lal kolem sebe kropá em kolo a ekal. Najednou jede od
ertových skal ko ár, v n mž sed lo p t ert . I ptá se jich: ,,Je mezi vámi mlyná ?“
A oni odpov d li: „Není. Jede v druhém ko á e za námi.“
A již tu byl druhý ko ár tažený psy. Psi p ekro ili kruh a zmizeli sm rem ke
mlýnu. I ptá se otec mlyná znovu: ,,Je mlyná mezi vámi?“ – „Je,“ praví erti a
uprost ed nich se vzty í mladý mlyná a ptá se: ,,Co mne n kdo volá?“ I p ikro í pan
otec a t ikrát kropá em se sv cenou vodou ud lá k íž nad mladým mlyná em.
V ten ráz erti za vali, ko ár zmizel. A na tom míst byla díra, z které plameny
šlehaly. Pokropil je starý mlyná znovu a z ohn prý vylet la holubi ka, plameny
zmizely a všechno utichlo.
Vrátil se pan otec Lomenský do svého mlýna, ale jak se zd sil. Z krásného mlýna
nezbylo nic, než rozvaliny. Tak se erti pomstili, že mlyná z jejich dráp mladého
vysvobodil. Mlyná Lomenský se odst hoval, krajina kolem mlýna pustla. Lidé se
tomu místu dlouho vyhýbali, ale jméno Lomensko z stalo té sout sce dodnes jako
památka na starého mlyná e Lomenského a jeho neš astný, strašidelný mlýn.
35
Strašidelný mlýn u Lide ka
Cesta z Lide ka do Lužné na Vsetínsku vede hlubokým údolím. Po obou stranách
jsou vrchy, zarostlé jehli natým lesem. Všude je plno velkých balvan a skalisek.
Senický pot ek má tudy obtížnou cestu. Mnoho se nabublá a naská e p es tvrdé a
ostré kamení Vizovských hor.
A zde, poblíž ertových skal, v lesích zvaných „Lomensko“, stával kdysi vodní
mlýn. Bývalo tam vždycky veselo a hlu no. Mlyná Lacina byl lov k spravedlivý a
poctivec od kosti. Když ho to svád lo, aby n koho s mletím aspo trochu ošidil,
vzpomn l si na svého zbožného otce, který íkával: ,,S poctivos ú najdál dojdeš!
Lepší byt chudobným, ale poctivým, než sa stat bohá em nepoctivos ú!“
Mlyná Lacina m l mnoho práce, protože mlel lacino, jak to každému prozrazuje
jeho jméno. Mlýnské kolo se to ilo ve dne v noci, v lét i p es celou zimu. Ve mlýn
byl blahobyt a B h dával pracovitým manžel m Lacinovým požehnání.
Rod Lacin v byl na mlýn již n kolik století. íkalo se, že bude dotud dob e,
dokud na mlýn bude rod Lacin . Ale nebude-li mít mlyná d dice, obrátí se št stí a
mlýn za ne pustnout.
A skute n tomu tak bylo.
Stalo se v jednom pokolení, že se mlyná potomka nedo kal. Ve vysokém stá í
dostala panímáma mlyná ová d v átko. Bylo hezké jak r že poupátko.Dostala po
mamince krásné jméno Maruška. Jak o i v hlav opatrovali manželé Lacinovi
milovanou dceru. Cítili se š astnými a št stí se spokojeností se stup ovalo, když
Maruška dor stala. Byla z ní nev sta nad jiné hezká. Daleko široko nebylo
krásn jšího d v ete. Chlapci za ní b hali z celého okolí. Bohatí, chudí, krajánci i
studovaní z m sta. Maruška nikoho z nápadník neurazila a hrub neodmítla, ale
každého vlídn upozornila, že se vdávat nebude.
Láska si však nedá poru it nebo zakazovat. P išel jednou do mlýna mladi ký
krajánek a p i práci si stále zpíval. I Marušce se zalíbil jeho krásný hlas, když zpíval
svoji zamilovanou:
,,Lásko, milá lásko,
kde a ludé berú?
V zahradách nerosteš,
v poli a nesejú.
M a v poli nesej ,
já sa sama rodím,
mezi mládencama
a pannama chodím.“
Zpíval tak p ekrásn . ,,Do tak krásn zpívá, mosí m j aj srce krásné,“ pravila si
pro sebe mlyná ova Maruška a zamilovala sa do krajánka.
Práv skon ily žn . Ve mlýnici bylo mnoho práce a mlyná byl rád, že dostal
pomocníka. Krajánek byl pracovitý a po ádný lov k. Do hospody nechodil, špatné
spole nosti nevyhledával a pracoval za dva. To se líbilo panu otci i Marušce.
36
Bylo však zle, když se o lásce Maruš in dov d la matka. Ta byla na svou dceru
moc pyšná a shán la pro ni bohatého ženicha. A krajánek byl chudý, jak se íká ,,jak
kostelní myš“.
„Né, to sa nesmí stat, aby sa na náš zámožný mlýn p ižénil jakýsi neznámý
vandrovník!“ k i ela, kdykoliv Marušku zahlédla mluvit s krajánkem. „Ra í a
utopím, než bych a dala za n ho…“
„Up ímná a opravdová láska je však víc než pytel dukát a nevím kolik
velkostatk ,“ kázal kn z v ned li v lide ském kostelíku o mu ednici a pann svaté
Kate in . Svatá Kate ina žila v 6. století v egyptské Alexandrii. Byla mladi kou,
hezkou a bohatou k es ankou. Toužil po její lásce i sám pohanský vlada . Ten si dal
Kate inu p edvést a ekl jí p ísn :
„Staneš-li se mou ženou, budeš nejbohatší ze všech žen pohanského Egypta.
Odmítneš-li, ztratíš všechno, co máš, i sv j život!“ Ale panna Kate ina se dala rad ji
v mu írn kolem lámat, než by se vdala za bohatého pohana, kterého nemilovala.
Tato slova kazatele utkv la Marušce v pam ti. Odpoledne téže ned le šeptala
v b ezovém háje ku za mlýnem svému milému: „Láska je vicéj než pytél dukát a
nevím kolik velkostatk …“
„Ba ešt víc, Maruško. Láska sa statkama pozemskýma zaplatit nedá,“ p idal
krajánek. „Ale dyž tvoja mami ka tolik túží po bohatém ženichovi, víš, co ud lám?
Pujdu do sv ta. A budu d ít ve dn v noci, abych m l pro tebe k svadb také pytlík
dukát . Maruško milovaná, do roka a do d a m a tu máš aj s dukátama.“
To byla poslední krajánkova slova. Uplakaná Maruška vtiskla milému políbení a
šeptala mu se slzami v o ích za odcházejícím:
„Bu sbohem! B h a opatruj … Já budu ekat … do roka a do d a…“
Minulo p l roku. Krajánek poslal Marušce první dopis z dalekého sv ta:
„Mám už moc pen z. Šporuju na našu svadbu. Nekdy ani nejím, jindy si zas
pochutnávám na suchéj k rce tvrdého chlebí ka. T ším sa, moja drahá, že sa budu
m t s tebú brzo lepší. Nezapome ! Osta mn v rnú! Na shledanú!“….
Ale co sa nestalo!? Místo Marušky dostala dopis do rukou mlyná ka. Rozhodla
se, že této známosti ud lá konec. Zapomn la v té chvíli na staré a osv d ené p ísloví
našich p edk :
„Kdo se žení pro krásu, ta trvá jen do asu,
kdo se žení pro statky, ty p ichází na zmatky,
kdo se žení pro ctnost, ta trvá na v nost!“
U mlyná ky byly nade vše statky, proto p išly všechny na zmatky.
Ptáte se, co ud lala mlyná ka? Použila lsti. Poslala jménem Marušky krajánkovi
dopis a oznámila mu, že Maruška m la práv svatbu, aby již nikdy na ni nemyslel a
nikdy jí nepsal….
Když krajánek toto psaní p e etl, smutn zab dovál:
„P eškoda v ku mladého,
kvítí májového.
Miloval jsem jen jednu panenku
37
svého v ku mladého.
Poznal jsem, že má už jiného….“
Potom usedl na tvrdý kámen a dlouho bolestn na íkal:
„Po kej, však na mn vzpomeneš,
až v hrob hnít budu
a tvé srdce nev rné
ervi hrýzt budú….“
Od té chvíle už nezpíval. Ba ani sa již neusmál. Lež a nev ra Marušky ho
utrápila. Puklo mu srdce lítostí. Umíraje v cizím sv t , šeptal své milé: „Ani s tebú
nemožu žit, ani bez tebe byt…“
Maruška se o smrti svého milého nedov d la. Stále na n ho myslela a nedo kav
na n j ekala.
Rok a den minul a milý se nevrátil… ekala druhý rok a po krajánkovi jako by se
zem propadla.
Neš astná, zab dovala p ed svou matkou: „Falešník, falešný, lásku mn slubovál
až do hrobu tmavého a zatým tak brzo zapom él, a milú oklamál!“
„ ert aby ho za to zebrál!“ vyk ikla mlyná ka a v duchu se radovala, že k svatb
nedošlo. Netušila však, že svolává pomstu na svou jedinou dceru a v moc pekelník
odevzdává také sv j mlýn.
Stalo se totiž na druhý den, že do mlýna k Lacin m p išel neznámý mladý pán,
ern oble ený. P edstavil se panu otci jako bohatý šlechtic z kteréhosi panství
v Uhrách. O hezké nev st ve mlýn za Lide kem se prý dov d l na návšt v na
brumovském zámku.
Tak vysv tloval mlyná ovi a jeho žen sv j ne ekaný p íchod. Požádal také ihned
Marušku o ruku.
Maruška, zklamaná první láskou, se už dlouho nerozmýšlela. Cht la brzy
zapomenout na nev rného krajánka. Ale zapomn la též, že se lépe nevdávati, než
vdané na íkati.
A byla svatba, jaké Lide ko ješt nikdy nevid lo. Bou e rachotila bez ustání. Od
rána do noci se chv ly ertovy skály. Nebe bylo zrudlé a obrovská vich ice burácela
Vizovskými horami jako nikdy p edtím. Starý mlyná spínal ruce, chv l se hr zou u
splavu a ekal každou chvíli, že velké spousty vody prorvou hráz rybníka a odplaví
d ev ný mlýn.
Bylo velkým št stím, že se tak nestalo. Proto také hned po svatb odevzdal mlýn
a všechen majetek svému novému zeti. Tím však zpe etil navždy osud svého rodu….
Maruš in ženich nebyl totiž nikdo jiný, než jeden z pekelník . O mlýn se nestaral
a svou ženu nemiloval. Každého ve era odcházel z domu a nikdo nev d l, kde se
p es noc zdržuje. Maruška se mnoho trápila, ale muž se z jejího plá e jen ábelsky
chechtal. I stará mlyná ka poznala, že je zle. V d la, že na íkat nyní bylo by tak
pošetilé, jak bláhové by bylo posílat zajíce na psy. P išla brzy na to, že bohatství není
to nejd ležit jší. Poznala, že velice chybila, když vnutila své dce i za muže
38
neznámého lov ka. lov ka lehkomyslného, který nenašet il ani halé e a sta il za
noc rozházet všechno, na co mnoho dní musela d ít celá rodina. Ale bylo již pozd .
S bolestí pozoroval starý mlyná , jak všechno ve mlýn propadá zkáze. Místo
radostného zp vu p i práci slyšel jen pekelné proklínání mladého majitele, místo
požehnání vid l, jak mlýn propadá kletb . Milosrdná smrt ho vysvobodila z trápení a
mlyná ka šla za svým mužem za n kolik týdn po jeho poh bu.
Maruška z stala opušt ná a ch adla každým dnem. I ona smutn doplatila na
svou lehkomyslnost. Pozd poznala, že kvapné žen ní d lá dlouhé želení. A pokoj
našla až v hrob . Zem ela do roka a do dne po své svatb .
Ovdov lý mlyná vypustil z mlýnského náhonu vodu a zastavil velké mlýnské
kolo. Všechno, co se dalo, prodal a bydlel ve mlýn sám. Mlýn, kdysi tak š astný a
útulný ke každému, kdo tam zavítal, stal se nyní smutným v tmavém žleb za
ertovýma skalama.
Lidé se báli chodit kolem mlýna, a kdo tudy musel, sp chal odtud jak mohl
nejvíc. Brzy se vypráv lo po celém okolí, že ve mlýn straší.
A byla to pravda. Strašilo tam. Ve dne bylo ve mlýn ticho jako v hrob . Jen
voda v senickém pot ku bublala, když kolem pustého mlýna pospíchala. Zato
v noci bylo jinak. Když se blížila p lnoc, ud lalo se ve mlýnici sv tlo, mlýnské kolo
zask ípalo a za alo se otá et, zastavená voda padala korytem na kolo a s kola
hluboko dol do potoka, aby p ehlušila velký lomoz p lno ních návšt vník
strašidelného mlýna. asté jejich údery na dubový st l ve mlýnici prozrazovaly, že
tam pekelníci hrají karty. Nikdo jich však nevid l. Dve e do mlýna byly dob e
uzav eny a malé okénko ucpáno. Jen prasklinami ve dve ích bylo vid t matné stíny
podivných postav, které tam po p lnoci skákaly a dupaly. A pon vadž mladého
mlyná e nikdo žádné noci nespat il, lidé si povídali, že on s pekelníky ve mlýn
provádí no ní rejdy. Proto se nikdo v noci neodvážil ke mlýnu. Ba ani ve dne nebylo
zde živé duše.
Jednoho listopadového ve era vracel se z Klobouk Ondra Barták . Byl to
nejsiln jší chlap z Lužné. Zdržel se dlouho do noci v Lide ku, ale nic si z toho
ned lal, že bude muset jít pozd v noci kolem strašidelného mlýna. U ertových skal
si vesele popískával, aby dokázal každému, že se nebojí.
„To sú jist bajky, co si ludé vykládajú!“ Vytáhl fajfku, nacpal do ní tabák,
vyk esal ohe a zapálil si. Šlo se mu ješt veseleji. Když se blížil k strašidelnému
mlýnu, ponocný v Lide ku práv troubil jedenáctou. A v tom zaslechl Ondra za
sebou n jaké hr ení, jako by po cest ujížd l v z. Dupot koní však neslyšel. Zdálo se
mu to n jak podez elé. Usko il proto z cesty do lesa a ukryl se tam za chrástkou. Než
se trochu vzpamatoval, již let l po cest kolem n ho erný ko ár. A na ko á e
zahlédl sed t šest pekelník . Jeden sed l na kozlíku a ve z ernalých rukou držel
oprat . Dva jiní táhli ko ár. O i m li ohnivé a z hlav jim tr ely zk ivené rohy.
Srdce Ondrovi prudce zabušilo a hr zou mu vypadla z úst fajfka. Chu na
kou ení ho rázem p ešla. U mlýna ko ár zastavil. Pekelníci vysko ili a vešli do
mlýnice.
39
Sotva p ekro il první z nich práh mlýna, zazá ilo uvnit rudé sv tlo, voda
v náhonu zašplouchala, mlýnské kolo p íšern zask ípalo a ve mlýnici za al pekelný
lomoz. Ondra, ukrytý za ke em, slyšel dob e dupot, k ik, chechtot… Již cht l
vysko it za chrástkou a vyb hnout na cestu, když vtom erný ko ár uhán l zp t
kolem n ho cestou k ertovým skalám. Byl prázdný. Snad jel pro další pekelníky.
Ondra již ne ekal, co bude dál. Pádil kolem strašidelného mlýna k domovu.
Dob hl do Lužné, když ponocný troubil na velký beraní roh p lnoc.
Barták vpadl do nejbližšího stavení celý zchvácený. Do rána s ním nebylo e i. A
p íštího dne celá vesnice vypráv la, co hr zy a strachu zažil ten, který se ni eho
nebál. A lidé se mlýnu vyhýbali ješt víc a rad ji si zacházeli oklikami lesem, jen aby
nemuseli smutným údolím z Lide ka do Lužné.
O strašidelném mlýn se dov d l jeden poustevník z Pováží. Byl velice zbožný a
mnoho jej trápily e i o lide ském mlýn . íkal si: „Je tam na Valachoch lud hodný
a zbožný a má trp t takovú ne istú v c - ábla? Aby nás Pán B h ešt za to
nepotrestál a na náš kraj záhubu neposlál?“
Umínil si proto, že tuto pekelnou chásku z mlýna vypráská. Dlouho se
p ipravoval k této obtížné práci. P ísn se postil, bi oval a modlil ve dne v noci.
Potom si opat il sv cenou vodu a k ídu a do tlumoku vzal velkou pálenou cihlu.
Pokropil ji sv cenou vodou a k ídou na ni namaloval šest k ížk . Jedné tmavé noci
p ešel moravské hranice údolím í ky Vláry.
Dob í lidé dovedli poustevníka až do Lomenska. Tam, poblíž mlýna, se ukryl
v houštin a s r žencem v rukou ekal na pekelníky.
Když se blížila p lnoc, zaslech od ertových skal hr ení ko ár . Rychlostí
blesku se p ihnaly t i erné ko áry a zastavily p ed mlýnem. O i každému pekelníku
svítily daleko do tmy.
Sotva za sebou zabouchli dve mi od mlýnice, poustevník potichounku vylezl
z úkrytu a rychle p isko il ke dve ím, jimiž vešli dovnit pekelníci. Namaloval na n
sv cenou k ídou velký k íž a kolem mlýna ud lal k ídou širokou áru. To proto, aby
se zloduši na n j nedostali. I na okénku mlýnice namaloval k ížky, aby snad tudy
neunikli. Potom zabušil cihlou na dve e.
Pekelný rej ihned ustal a erní tane níci se hrnuli ke dve ím. Te teprve je
poustevník uvid l zblízka. Vypadali tak hr zostrašn , že i svatého muže se v té chvíli
zmocnila hr za, nohy se mu chv ly, kolena klepala a vlasy na hlav vstávaly. Vid l
také, že jsou proti n mu samotnému v p esile.
P esto však neztratil ani na okamžik d v ru v Boha a zak i el, co mohl nejvíce:
„Chásko pekelná, hajdy do pekla!“….
Potom se požehnal k ížem a vhodil mezi n cihlu. Než se pekelníci vzpamatovali,
už bylo pro n pozd . Všichni byli post íkáni sv cenou vodou. Ve mlýnici bylo vaní
a sykotu, jako když hasi i polévají ho ící stavení.
Však také ho elo. Mlýn byl v té chvíli celý v plamenech. Také pekelníci zmizeli a
již nikdy se do Lide ka nevrátili.
40
Dnes je v údolí u ertových skal za Lide kem veseleji. Silnice je plná života a
vlak, projížd jící tudy každou hodinu, píská si každou chvíli. Pekelník se již nikdo
nebojí. Ani smradu po nich zde nez stalo. U senického pot ku je vid t jen
prohlube a p íkop, zbytek bývalé mlýnské strouhy. Zde, v t chto místech, stával
strašidelný mlýn.
Takto vypráv la roku 1936 o strašidelném mlýn u Lide ka Jind iška Jane ková,
hospodyn u P. J. Ryce v Lide ku p. 37.
41
,,Pole nek t novo“ u Pozd chova
Jedno pole u Pozd chova menovali lidé ,,polem nek t novým“. Jméno toto
vysv tluje stará pov st:
Kerési svobodné d v a z Brat ejova sa stalo matkú. Zahrabala potajmo di átko
v poli. Nem la šak pokoja matka krkav í. Vizovském katovi unikla, ale zapomn la,
že zlé sv domí je poprava ustavi ná. A kdo má zlé sv domí, jedovatého hada za
adrama chová! Dlúho to nikdy s hadem nevydrží! Aj ona si darmo myslela, že
uk i í zlé sv domí tým, že bude létat v okolí na všecky muziky…
Dysi šél v noci jakýsi mužský z Brat ejova p es pole do panského dvora na
Dvo isku. ,,Co to? Jakdyby tu plakalo di a! Ale, de by sa tu v poli v noci vzalo? To
sa asi soví mlá a u í húkat…“
Enom šak ušél kúsek daléj, slyšél pla di ate ešt z etel éj.A zrovna p ed ním
d cko na íkalo! ,,Mám ít dál, i sa mám vrátit? To nebude oby ejné d cko!“
,,Ale nepujdu zpátky! Starý voják, ten sa nesmí enom tak ne eho polekat!“
Ud lál nekolik krok , ale co to slyší? Malé di átko bolestno na íká: ,,Vám néni, ale
mn je!“ Mužský si dodál guráža a ptál sa: ,,No a jak je ti?“
,,Zle. Moc a moc zle! Moja matka m a zabila a tady v poli pochovala.
Nepok t né ležím v zemi nesv cenéj…Béééé.“
,,Kerá je to, tá zlá matka? Já jí to vy ídím.“
,,V iléj je na Dvo isku v hospod . Ská e u muziky, ale né s mojím tatú, béééé.“
,,Ubožátko neš astné! Pujdu hne za ú. Ale nevím, lesti ju poznám. Ist tam
bude hodn cérek.“
,,Ale poznáte ju dob e! Má zelenú pentlu v lelíku! Kordulku modrú
s varhánkama, kanafasku ervenú, na asenú! B žte, nech netancuje … Béééééé.“
Dolekaný lov k ut kál, co mu nohy sta ily. Vyvolál ženskú z hospody, práv
dyž m la volenku. Vy ídil jí podivné poselstvo.
Krkav í matka sa chv la hr zú. Nechala hned tancování a šla na to místo. Dyž
zaslechla plá svojého di átka, rvala si na hlav vlasy, vyhrabala kosti, posbírala ich
do klína a na h bitov zakopala.
Od téj doby už nikdo neslyšél na poli k ik d cka. Ale h íšné sv domí préj brzo
krkav í matku utrápilo.
42
Strašidelný mlýn
Už je temu moc as , co stál v Lomensku na í ce Senici vodní mlýn. Ve mlýn
bývalo veselo. Však mlyná byl lov k poctivý, š edrý a veselý. Mlýn d díval po
otci vždycky syn, nikdy dcéra. Bylo také proroctví, že dokád´ bude ve mlýn
hospoda it mužský potomek, dotád´ v n m bude š estí a blahobyt. A opravdu, poká
tak bylo, žili ve mlýn v lásce a hojnosti.
Ale stalo sa v kterémsi kolen , že sa mlyná ovi nenarodil žádný syn, enem dcérka
zaplakala v kolébce. Však dos to manžele trápilo a proroctví jim asto zat žkávalo
hlavu. Ale d átko Petruška r stlo rodi om k radosti a byli jiná š astní.
Když dcérka dor stla, ucházelo sa o u moc šohaj , ale kupodivu jí žádný nepadl
do oka. Byla veselá,chodila mezi chasu, ale vdávat sa necht la. A rodi e ju nenutili.
Stalo sa, že do mlýna p išel vandrem mlyná ský tovaryš. Bylo práv po ž ách a
mlyná ho pot eboval, tak z stal ve mlýn . Zdál sa byt ádný lov k, hled l si
emesla, byl spíš samotá než do sv ta. Byl to Petruš in osud, že sa práv do n ho
zamilovala. M l enem, jak sa praví, t lo a dušu, ale když dcérka uprosila rodi e, byla
sva ba.
Na mlýn sa dostal cuzí rod, jiné jméno. M l sa vyplnit jeho osud. Po sva b šlo
všecko jak prvéj, ale enem krátký as. Mladý mlyná za al zavád t jakési novoty,
sp š si hled l mlýna, v il o ho nestál. Byl asto z domu, ale nepov d l, pro a kde
ide, p išel až za n kolik dní a bylo to s podivem, že a sa o mlýn nestaral, bylo tam
všeho dos , ba víc jak p ed tím. Do mlýna sa bohatství hrnulo. Starý mlyná a
mlyná ka na to hled li s údivem, nezdálo sa jim to po dobrém. Na dcérce vid li, že
š astná není a jako by ch adla. „Dít , dít ,“ pravíval mlyná smutn , „pochybili jsme,
že jsme t dali lov ku neznámému.“ Sta í sa trápili,ale bránili sa v it proroctví.
Kdysi do mlýna p išel starý sekerník a ten mlyná i otev el o i. Pravil: „ Vím. co
vás trápí, vím také, co váš ze d lá. Zapsal sa ertu a jeho pomocú bohatne.“ Mlyná
ženským nepravil nic, ale sám sa pro to trápil, až sa utrápil. Mlyná ka šla brzo za ním
a Petruška zostala sama. Muž s ú t eba nezachodil zle, ale lásky k ní nem l. Ch adla
v ihled a za nedlúho ju pochovali k rodi om. V il byl mlyná svým pánem. Od téj
doby sa všecko zm nilo. Vypov d l mle e, mlyná skú chasu vyplatil a propustil,
vodu z náhonu vypustil, mlýn zastavil. Všecko, co bylo v hospodá ství živé,
poprodal a zostal ve mlýn sám. Mlýn, prvéj tak útulný a veselý, stál v il n mý jak
p íšera a brzo sa za ali trúsit e i, že ve mlýn straší. A bylo to pravda. Ve d a stál
mlýn pustý a tichý, ale raz jednéj hodiny s p lnoci ožil. Zašplúchala voda v náhonu,
dopadla na kolo, to zask ípalo a už sa ozýval nocí klapot mlýna a podivné stíny sa
mihaly mlýnicú. Bylo ut hlu ný hovor a k ik a chechot.
Ludé, kte í moseli v noci kole mlýna p echodit, vyprávjali, co sa tam d je, a šli
radši oklikú pustým lesem, aby sa mlýnu vyhnuli.
Jednúc z ve era šel do Lide ka Bárta z Lužnéj. Když šel kole mlýna, divil sa, jak
to místo mohlo tak zpustnút. ,,Není tu p íjemn ve dne, ne tak v noci,“ myslel si.
Ponáhlal, aby si svoje v ci vypravil za ve dne, ale mimo nadání zdržal sa v Lide ku
43
do noci. Jak vychodil z d diny, trúbil ponocný deset hodin. Cestú nepotkal živá ka.
Když p išel ke mlýnu, stál ten jako prv tichý a n mý. Ale zrovna proti mlýnu u ul
cosi, co ho p inutilo, aby sa zastavil. ul za sebú na lesní cest šramot, jak by jel
lehký v z. Bárta p ešel honem mlýn a zastavil sa u stromu. A naráz sa vyvrbil z lesa
erný ko ár, v n m jelo šest erných pán . Jeden sed l na kozlíku a držal opraty a
místo koní táhli ko ár dva erní páni, ti m li místo nohú kopyta.
Bárta sa hr zú ani nepohnul. A to bylo jist jeho š estí. Ko ár zastavil p ed
mlýnem, páni vystúpili a vešli do mlýna. Voda zašplúchala a mlýn sa dál do chodu.
Ve mlýn sa zablýsklo a za al tam pekelný rej. Vtom vyjel od ertových skal druhý
ko ár, teho už Bárta nedo kal, ale ut kal k Lužnéj. Brzo sa o téj p íhod dov d lo
široko daleké okolí.
Na pasekách u Lužnéj býval sta í ek, pravili mu Jakub, ten si umínil, že erty
z mlýna vyžene. Vzal z kostela sv cenú vodu a k ídu, pokropil tú vodú tihlu, svázal
všecko do uzlíka a jednéj tmavéj noci sa dal na cestu k mlýnu. Mlýn ležal dosud
tichý. Jakúbek došel na kraj lesa a ud lal p es cestu, od p íkopy k p íkop , silnú áru
sv cenú k ídú. Potem sa postavil za strom a ekal. Najednúc uslyšel od ertových
skal šumot, zem sa slab chv la. Jakúbek sa p ežehnal a vzal do ruky tihlu a do
druhéj kropá se sv cenú vodú. Když dojel ko ár k á e p es cestu, naraz sa zastavil.
Jakúbek sm lo na pány zavolal: „ Je tam mlyná ?“
„Není,“ bylo ut z voza.
„Je te dál !“ porú al Jakúbek a ko ár sa vznesl p es áru a uhá al dále.
Hne za prvním vyjel ko ár další a zas zastavil u áry. „Je tam mlyná ?“
„Není, jede za nami.“
„Je te dál!“ Ko ár uhá al za prvním. Ale už ze skal vyjel ko ár t etí. Jakúbek
sap ežehnal a vzal tihlu pevn ji do hrsti. „Je tu mlyná ?“ vyb éskl Jakúbek, když
ko ár zastavil p ed árú.
„Je.“ ozvalo sa z voza. „Co ho chceš?“ A uprost ed voza stanul erný pán, o i
mu svítily jakuhlíky a cht l sa vrhnút na Jakuba. Ten po n m pleš il vší silú tihlú.
Jak tihla dopadla, ozval se velký ev, všeci sa chystali vyskákat. Jakúbek st íkal vodú
jak zblázn ný. Na voze bylo ut sykot, jak když vodú ohe hasí, v z za nul ho at,
otev ela sa zem a v z se vším všudy sa do ní propadl. Vraz bylo ticho, jen od
mlýna bylo ut temný rachot, vyšléhly aj plamen . Jakúbek si oddychl. Dál ale už
v noci nešel. Po kal v ho e až do rozb esku, bál sa jít v noci kole mlýna. Když sa
ráno vracal, mlýnice byla sho elá až do základ . Ostatní stavení stálo a na jeho st eše
divoce svítil o ami ervený kohút. Jak Jakúbek p ešel, u ul za sebú rachot, to mlýn
sa propadl do zem . Ludé si oddychli, enem furman, když tady projíž al, ukázal
bi em: „Tady stával mlýn.“
44
Vyprávka o tom, jak sa mezilický myná obohatil
Mezilický mlýn, dnes sa tam povidá ,,U Šimarú“, stójí mezi Li em a Lide kem.
Dysi býl mlýn už zešlý, krachovál. Jak by né, šak tady ludé mleli pov in v žrnoch.
Myná mjél malé výd lky a už býl na pokraji zúfalství.
Jednúc spál v sen na chlév . Ve snu k n m p išél erný pán – ist to býl
ernokn žník – a šibnúl ho prútkem: ,,Stávaj, po se m ú!“
,,De?“
,,Nic neprav, nic sa neboj, d laj, co ti naporu ím, budeš na tom dob e!“
Myná ležél na sen enom ve spodních ga och a v režnéj košuli, ale mjél
nohavice u sebe.
,,,To si zeber ze sebú“, pravil ten érný pán, dyž sa myná zbrchál, ,,tož to máš
tente prútek a tým budeš d lat, co ti budu na izovat!“
A šli spolem hore Li em, hore Š udlovem až na Ka úr k Zápechovském jezeru.
Tam mu ten érný pravíl: ,,Nic sa neboj!“ a dál mu dv ohlávky do ruky. ,,Jak to
vystr í hlavu, daj mu to na u, a jak to druhé, ho mu na u tú druhú, a já už mu
potem pomožu ven!“
Vytáhl jakúsi knihu, etl v ní cosi a myná ekál u jezera s ohlávkú; jak tak tl
v téj knize, vystr íl naraz z jezera hlavsko drak.To strašné hlavsko mjél myná
podržat. ernokn žník povidá: ,,Drž ho, a dyby sa krútíl, šibni ho po nosi prútkem a
budeš ekat na druhého!“ A stalo sa. Myná si p istúpíl ohlávku teho jednoho draka
nohú a ekál na druhého. ernokn žník zas tl v téj arod jnéj knížce a za chvílu
vystr íl druhý drak hlavu. Myná mu honem hodíl na u ohlávku. Potom si sedl
ernokn žník na jednoho draka, myná na teho druhého a ernokn žník povidá:
,, Dyž pojedem navrch, šibni ho prútkem mezi o iska, dyž pojedem nad mostem,
tož ho šibni pod b uch.“
A toš obá vám jeli na tych dra iskoch, aj myná , aj ernokn žník; jak sedli, hne
jeli a p ijeli až desi na Dálný Východ. Tam ernokn žník draky zabíl, masso z nich
rossekal a prodál tam lidom. Šak za zlato. Ti to na cosi kupovali, préj nosili p i
jakéjsi nemoci kúsek dra ího massa pod jazykem, že bylo po á chladné.
Jak to masso prodali, ernokn žník povidá myná ovi: ,,Zezuj spodní gat , vrchní
obuj a cpi peníze do spodních!“ No, to sa ví, že to myná ud lál, a potom jeli
nazpátek, do Li a. Jag jeli, to myná nev dél, enem sa obrátíl v sen , prot él si o i, a
dyž zlézl s chléva, tož teprú sa dozv dél, že tá jeho cesta trvala rok a de . Dyž vešél
do chalupy, doma sa ho polekali. Mysleli, že už je dávno neboš íkem.
No, dyby nemjél ty zla á ky, tož by aj v íl, že to šecko býl enem krásný sen
chudého lov ka. Dyž vi él ty peníze, co p ivézl ve spod ákoch, oplatíl dluhy,
spravíl mlýn a z teho ostatku si eš e aj postavíl d ev ný štokovec. Býl to první
štokový dum na celém okolí a sná eš e aj f il stójí.
Tož tak sa ten mezilický myná obohatíl.
45
ertovo skalisko u Lide ka
Tak tuto baju vijú všeci. Mladí sa š ú ijú, jakože je to enom baja. My letití zasej
pravíme, že neco na tem može byt pravda. Šak stávaly sa prf v ci! V ilej sa to stat
už nemože,aby érti ut kali z pekla. Naší sta í ek pravívali:
„Pravda sa mosí naít!“ A tak ju hledajte!
U Šimar na dolním koncu našej d diny m li jedinú céru. Moc sa s ú matka
mazlila. Jako dyby to mjéla být královna! A Rózina naozajst si o sob mysléla, že je
nevjestú aká eš e v Lide ku nebyla.
Bárjaký ogara sa ani nepúš al s ú do rozprávky. A chlapci z Lide ka chodili
enoma zpozdaleky. A cérky eš e dalej. Dy každej vid la Rózina neco nepjeknyho a
sama sa krútila jako húsenica.
Práca ji nevo ala. Matka za u všecko ud lala sama doma, na polu aj ve chlévcu.
Ale co s takú figurú? Divíte sa nekdo temu?
Aj u muzigy sa í nevedlo. Všeci tam hépali a Rózina furt sed la. V kút sa babky
š ú ily a chlapisko za ú né a né p iít.
Pyšnica sa žádném nelúbila.
Dob e jí tak!
A matka lamentovala: „Bože, cérko, co s tebú? Mama už bude zed ená, tata má
už k ibet zkrúcený a ty né a né naít mladého hospodá a…“
Tatí ek v tej chvíli jakodyby ich pichli pan dochtor jehlú, nazdvihli zrazu hlavu a
o ima zamrkali na mamu. Eš e sa v tej chvíli netrúfali na Rózinu a už sa kradli
z izby ven.
„Mezi ty ma o ima si to, robky, vy íkajte! “ pravíli mezi dve ma a už ich
nebylo.
„Po úvaj , cérko, já sem už zažila bárco, ale toto teda né. Eš e sem netancovala,
ale tata už za mnú létal! Prosím a, ned laj m a ha bu! Dy už máš léta a ženicha do
f ilka né! Takovej rozvážlivéej cérky néni v celém okolí a….“ eš e nedo ekla a
Rózina už bre ela.
Vtem sa vracal tatí ek z komory a utíral si dlúhy fúsa. Posílil sa tam ertovú
vodi kú a zpustil zhurta na céru:
„ uješ, Rózino, v hospod hrajú a ty lapíš doma! Matko, b ž s ú taky. Já scu
mít dneskaj od robek pokoj!“ a švácnul sebú na lavicu.
Od tej doby chodila na muzigu s cér aj matka.
Ale ženicha né a né sa do kat. Tata hartusil na vdávání, súsedky radily cérce va it
zemježlu a oku ovat sa t íkrálovým kadidlem, ale furt nic.
A nepomohla Rózin ani suk a božíhodová!
Tata jednúc švácnul rukú na stúl a zahúkl na céru: „A tož co? Bude ta svajba lebo
né? Kolikrát sem už tu šlivovicu místo svateb anú vycúdil já?“ Mignul pjes ú do
stola po druhéj a mocnú silú zak i ál: „Naopravdu, dyby sám ert z pekla p išél, dám
a mu za ženu!“ Potém drapil faju a zastr il ju do huby mezi fúsa.
46
Matka sa pok ižovala, dyž po ula méno erta. „Edem nedaj, Bože, by p išél
k nám ért!“ a padla na stoli ku.
A p išél. Nastrojený za myslivca. A chodil u muzigy enom pro Rózinu. Ta sa
krútila rados ú a od muzigy si vedla milého dom. Máma létala do komory a d lala
tane ník m ve e u. Kúlila o ama, dyž ženich si lapnul bez íká á ke stolu a bez
k iža pustil sa do ídla. Hltal uzenýho barana jako dyby mjél vypumpovaný žaludek!
„Š estí nám p ílo!“ povídá tata.
Zrazu sa Šimarka kúkla pod stúl. úhaly tam nohy. V tej chvíli sa chytla objema
rukama za hlavu, zbledla jak hašené v jam vápno a búhla sebú na zem. Pantáta
Šimar sko il a vytáhl pa mámu na erstvý luft. Dyž p išla k sobje, už necht la do
izby.
O i m la vykúlené a srca í búchalo jak p ed mrtvicú.
Potém ze sebe vyrazila: „Je tam ert z pekla. Vid la sem mu z nohavice úhat
místo nohy - kopyto!“
Tatí ek zostál tajakoby ho n kdo oblél mrazivú vodú. Nemohl ani otev ít hubu. A
mama ju nemohla zav ít. Zostala ji lekem otev ená….
Po ve e i sa mladí rozlú ili a Rózina pozvala ženicha za týden na námluvy.
Mama lamentovala celú noc. „Co v ilej?... Panenko Maria, pomoz a pora !...Cérko,
cérko, ty nás p ivedeš všécky do pekla! Kriste na nebi, co v ilej s értem?“
Rózina zezelenala ako muškát za okéncom a na íkala s mamú….
„Mamine ko moja, už sa nebudu sp ikat. Už vás budu poslúchat, enom pora te,
co v ilej d lat?“
Mama ekla: „Hen zalezeš do komory a já sa s ertem budu domlúvat sama. Dyž
si ho pozvala, tak mu musíme otev ít. Gdoví, co by nám zvédl?! Ale já a
pekelníkovi nedám, naozajst nedám! Šak já si neco na n ho vymýšlám…“
A dlúho vymýšlala . Ani v noci nespávala. Furt zpomínala na erta.
A za týden ženich p išél po druhej. Pa máma Šimarová byla v izb sama a
Rózina v komo e pod neckama…
ért ani na dvérca nezaklepal. Kopl do nich kopytem, divže úru nevybúral,
myslím zapom él, že je už v Lide ku a né v pekle. Místo pozdravéní zakúlal
o iskama, až sa v nich zaisk ilo. Potém si zpom él, že ich mosí p imhú it, by sa ho
lidé nepolekali. A hnedkaj zpustil:
„Mamo, ujete, mamo? My sa mame s Rózinú rádi. Idu dneskaj na námluvy!“
Šimarka dlúho nic nepravila a hrbúcala hrncama ve škopku a drhla hrnca pískem.
Ale dyž ért kúlil furt o iskama, pravila:
„Nemám moc chuti vystrájat svajbu. Moja céra mosí mít ženicha moc šikovnýho
a bohatýho a študirovanýho!“
„To teda našla v ilej teho pravého!“ k i al ženich z pekla a tlúkl kopytem o
hlin nú zem.
„Tak mn to mosíš okázat, co dovedeš svú silú víc než búchat nohama. Po úvaj!
Než v Lide ku do rána zakokrhá kohút, mosíš obrátit vodu v potoce, aby tekla hore
d dinú…“
47
ért sa ošíval, krútil a škrabal za ušima.
„To teda ja naozajst práca pro erta!“ k i ál, ale za chvilu se zpamatovál, zasmíl
sa a už ho nebylo.
Dyž sa na ve ír zetm lo, p ihnala sa veli ánská bú ka. Sta í lidé sa k ižovali a
pravili: ,,To je hrúza, jakdyby sa érti žénili!“
A ért létal po Lide ku a za ezával kohúty. Aj Šimarce starej vlézl do kurníka a
zakrútil tam kohútovi krk.
Radoval sa, že istoist dostane milú a tu hrázu z kame á mu pomožou vystavjat
zedníci z pekla. A dyž nebudú s ú hotovi jednu noc, budú stavjat i druhú. Šak už
kohút v Lide ku nezakokrhá…
Enomže to nevje él, že u Šimarú m li dva kohúty. A Šimarka teho druhého
str ila v komo e pod necky…
A bú ka byla do rána. A érti létali v pov t í a na chlupatých h betech táhali
veli ánské balvany za d dinu. Eš e bylo na isto tma a už m li horní ze hotovú.
Polír z pekla zak i al:„Eš e jednu na druhej stran a potém zasypem dolinu a
p ehrada bude hotová a voda pote e horem Lide kem. A pudem všeci na svajbu….“
Ale svajba nebyla. Šak to víte, jak to dopadlo s ertama a s tím kohútem!
Pa máma Šimarová už nemohla sa do kat rána. Hned po p lnoci vlézla do
komory, odd lala necky a vyhodila kohúta ven na dvúr. Ten rados ú, že nemá
zakrúcený kr isko, vyle él na st echu a zakokrhál: Kykyryký…
V tej chvilce hrom švácnul zrovna nad kohútem, ale netrefil ho. A do ert
jakodyby búchli z kanóna. Všeci pustili na zem kame á, keré nésli na h betoch .
Celé Vizovské hory sa zat ásly od Lide ka až kdesi za Provodov. A potém bylo
tichú ko … Po ertoch zostal enom smrad a potém ty veli ánské kame e. Sú tady
po horách roztrúšené dodnes. Na Kláš ov , nad Lhotkú, Na Bab u Sv tlova a ten
moc veli ánský na Rysov u Provodova. Sú na n m vyryta aj drápiska erta, aj úry
od e aza, kerým m l ten pekelník na ch ibet p ivázanú skalu. Šak sa ten kame
menuje furt ert v kame a ta hráza z kame á u Lide ka ertova skala.
48
O ertových skalách
Do Lide ka? A šak, basom ti dušu ohnivú, v te, ani byste sa tam nedostali, dyby
né teho kohúta. Eš e že ten to zachráníl. Kerého kohúta? Ja, tož, vy to neznáte? Tož
to vám to mosím pov d .
To vám v Lide ku byla jednúc jedna selka a m la jedinú céru. Rozínu. Tož,
statku m li dos , ale co po n m, dyž cérka byla taká, jak sa praví – hlupkavá. Ráda
chodila k muzigám, ale žádný chasník nech él, chud rku, bráva do tanca. Tak tam
dycky enem stála a stála, až jednúc, už ju to myslím, víte, aj dožralo, sama si pravila:
„Dyby už t ebas aj ert pro m a p išél, aj s tým bych šla!“
A nastójte! Hne nato sa otev ú dve i a p išél vyš o ený pán. A rovnú k Rozín
a tan íl s ú potem až do konca muzigy. To víte, že Rozína byla celá pry , až
najednúc sa mu, jak si ho tak obhlédala, podívala na nohy. A tož si móžete mysle ,
jak sa dolekala, dyž uvid la namísto nohy kopyto! Vtu ranu jí nebylo a všecko doma
pov d la mam nce. Ale druhý de p išél ert do stavéní, jako pro svoju nev stu.
Zatým sa selka s cérú domluvily a selka praví ertovi: „Tak lehko ti to enem
neprójde! Sp š ti céru nedám, doká neobrátíš vodu v Senici, aby tékla hóre! A musí
to by hotové za jednu noc, sp š než kohút zazpívá!“
ertovi to moc po chuti nebylo, to víte, ale co moh d la ? Nap e zakrútíl
všeckým kohútom v celéj d din krky, aby ho nep edb hli. Ale tam, gde m li
Rozínu, zmudrovali. Dali kohúta pod koryto, aby ho ert nenašél. Ten ve ér si ert
zavolál pomocníky, aby mu pomáhali nosi skaly. A pane ku tí jich nosili, jak
chalupy veliké! A skládali jich podla seba. A dyž ert sám už poslední skalu na
h bet vlék, pustila selka kohúta a ten z radosti, že je zas na slobod , to víte, dyž býl
tak dlúho zav ený, zakokrhál, až sa to néslo po celéj d din . A ert? Ten už m él po
radosti. Už dílo nedokon í. Jak slyšél kohúta, vi él, že prohrál, praštíl tým
posledním kamen m a tentam v nohy! Šak na téj poslední skale je eš e dnes vid ,
jak tam má h bet vytla ený! Tož tak je to. Jak pravím, dyby né teho kohúta, moseli
byzme to v íl dovíjak obchodi , až desi p es vrchy, abyzme sa dostali na Vsetín.
49
O ertových skalách
Za zimních ve er sa scházívali na d din súsedé a mládež na p ástky. Dcérky
p išly s kolovraty, za nima sa táhli oga i, p išli i sta í ludé, vypravovalo sa a ve ery
p kn utíkaly. Mládež sa škádlila a leckeré manželství tam m lo sv j vznik Jen jedna
dívka tam bývala jako p espo etní, žádný hoch k ní nep isedl a nikdo jí k domovu
nedoprovázel. A p ece byla jako obrázek a po oble ení bylo vid t, že není
z najchudších . Ale spíš se smíchem všecky hochy odmítala, všeci sa zdáli být jí
nehodní, její krásy aj jejího bohatství, a v il dosáhla teho, že sa všecky její vrstevnice
vdaly, enem ona – Rozína nemohla žádného ženicha ulovit.
P išel masopust a s ním muziga. Rozína se svojú matkú sa takéj chystala a
nemohla v noci spat, staros ú, budú-li ju brat oga i do kola, lebo bude všeckým pro
posm ch sed t.
Tancovala velice málo, a když sa k p lnoci chystala rozmrzelá s matkú dom,
otev ely sa dve i a vešel švarný myslivec. Rozína na n m mohla o i nechat a on po ní
pokukoval taky, a jak muziganti zahráli, p išel si pro Rozínu a už ju z náru í nepustil,
až když k ránu skládali muziganti svoje inštrumenty. Eš ju s matkú doprovodil
k domu a zrovna požádal o Rozínu ruku. Matka mu ju s velikú rados ú p islúbila.
Než ráno p išlo roz arování.
Když šla matka s dcérú pokludit dobytek, ostaly ob na dvo e stát jak p imrzlé.
Na sn hu, v noci erstvo napadaném, byly stopy ty ech jan ár a dvú kopyt.
Sledovaly stopy až na náves a už v d ly, že neznámý ženich byl sám satan. Nebylo
jim celý den do e i, ale nebyly by to roby, aby sa nedovédly ertovi vykrútit. Matku
napadla š astná myšlénka : ,,Rozíno, kdyby p išel, pov z mu, že si ho vezneš enem
tenkrát, dokáže-li íku p es noc obrátit, aby tékla hore Lide kem.“
Satan p išel, m l sa velice k Rozín , a když u ul tu podmínku, zachechtal sa a
pravil: ,,Sp š než ráno kohút zakokrhá, pote e íka obrácen a ty budeš mú ženú.“
Ten ve ér chodili cuzí kupci po d din a zkupovali kohúty. Dob e platili , a tak je
ludé ochotn prodávali. Enem jedna chudobná babi ka, když to u ula, vzala svojého
kohútka a str ila ho v komo e pod necky. Nebyla by ho za nic prodala, byl tak krásn
zbarvený a byl jedinú její rados ú. Když kupci p išli, kohútka zap ela, pravila, že
žádného nemá.
Sotva slnko zašlo za hory, vyrojil sa krdél ert a ti s velkým ponáhlaním ložili
balvany na sebe v mohutnú hrázu, která m la obrátit tok íky. Už nésl za pustého
chechotu satan poslední balvan, vtom sa ozvalo z blízkej chalúpky zakokrhání
kohúta. Satan za val, pleš íl balvanem do íky a všeci naraz sa ztratili.
Tak ta chudobná babi ka nev domky pomohla k tom, že sa Rozína erta zbavila a
ze svéj pýchy byla vykurýrovaná.
50
D dina Pú iny
Pú iny sú d dina v horách a nedaleké pískovcové hradby sú op edené mnohými
pov s ami.
Jméno d diny sa odvozuje od Pú iny, rolníka, kterém daroval pán Brúnova za
nejaké zásluhy slobodný dvorec. Na jeho rozvalinách byl po asi vystavený grunt. Za
to už byl Pú ina aj jeho potomci povinován odvá a Brúnovu poplatky a robotova .
Pú ina m l dvanáct syn , mezi které p ed svú smr ú pole, co pat ilo k dvorci,
rozd lil stejným dílem. Každý z nich si na svém grunt postavil chalúpku, a tak
povstala d dina Pú iny.
Pul ínské skály, jedno z nejkouzeln jších míst Valašska, jsou v tším masívem
roztodivn rozeklaných skal, strm se zvedajících z plytkého údolí ka. Vykopávky
v této oblasti sv d í o tom, že Pul ínské skály byly v prav ku osídleny d íve než
v dob bronzové. Rozeklaný terén s labyrintem Skalního m sta, jak se jedné z ástí
Pul ínských skal íká, s úkryty a jeskyn mi /ty se místním názvem ozna ují jako
Izby/, byl neoby ejn výhodný i pro obyvatelstvo keltské a slovanské. Na skále
Zám isko stával st edov ký hrad; starší ob ané Pul ína ješt pamatovali na tomto
míst zdivo a vzpomínali na návšt vníky skal, jak z n j vyviklávali kameny a kutáleli
je a házeli dol . Pod skálou známou jako „Zbojnický kostel“ je zhroucené zdivo
s opracovanými kameny, kterým se lidov íká „lícné kamen “.
A kde se vzaly další názvy, se kterými se v pov stech setkáváme?
N kdy v 16. století se na Valašsku rozší ila jednota eskobratrská. Za 30 leté
války pak byli eští brat i pronásledováni a své bohoslužby mohli konat jenom potají
ve skalních úkrytech. Mnozí z nich našli prý útulek v Pul ínských skalách. Od t ch
dob se dochovaly pro jednotlivé útvary v už zmi ovaném Skalním m st p iléhavé
názvy. V jedné skupin skal mají velké balvany jména Kazatelna a Bratrský st l. Je
tam také modlitebna Bratrský sbor, kam se v ící uchylovali za špatného po así.
Pro pojmenování jednotlivých skal byly ovšem též jiné d vody.
Jedné roklin , do které se asto z ítila pasák m kráva, když zašla do skal, se íká
Kravský krchov.
Níže je mohutná skalní skupina, zvaná Zkamen lý zámek – ten prý obýval
loupeživý rytí Konrád. O tom i dalších názvech vypráv jí nap . pov sti „O
zbojnickém kostele“, „O Ludmiliné skále“, aj.
(Old ich Šule : „Je to ch ze po kotárech!“ , nakl. Vyšehrad Praha 1989
Str. 96)
51
Pú inské schodky (O schodkách na Pú inských skalách)
Gdysi dávno bývál na Pú inách starý ba a s malým chlapcem Jurkou. Bývali
v maléj chalúpce a byli moc chudobní. Ba a už býl moc starý aj nemocný, už nemóhl
d la , tož malý Jurka pásál lu om v d din ovce aj koze, a tak sa spolem živili,
z teho, co jim ludé dali. Jednúc celý de pásl Jurka koze aj ovce na pasínku pod
skalamy. Dob e sa mu pásly, tož za ál lozi po skalách. Lézl vyšéj a vyšéj, až vylézl
na to nájvyšší skalisko. Bývala tam gdysi dávno strážná vjež od Pú inského hradu,
v il ale byla už napoly zrúcená. Strážci hradu tam dycky vartovali a hlásili pánovi na
Pú inském hrad na Hradisku, dyž sa blížili nep ítelé. Na tú vježu védlo gdysi moc
schod , asem sa šak zrútily a ostaly enem t i vytesané ve skale, keré sú tam eš e aj
v il.
Jurka si sednúl na ty schodky, dívál sa kolem dokola, vi él odtá moc daleko.
Gdyž potem ch él zléz dolu, nemóhl. Z jednéj strany byla strmá skala, z druhéj
vi él enem v šky jedlí, gdyž sa dolu podívál, tož sa mu hlava to íla. Chudák malý,
nevje él, co má d la . Venku už sa tmjélo, býl takéj as hna ovce a koze dom.
Jurka si sednúl na schodky, dál hlavu do dlaní a plakál a plakál, bál sa, že tam
bude mose osta aj p es noc.
A v il, naráz, gde sa vzál, tu sa vzál, objevíl sa p ed Jurkú malu ký muží ek, celý
šedivý a v ruce držál veliké kladivo, keré sa blyš alo tajak ze zlata. Jurka sa polekál a
p estál aj plaka . Ale muží ek sa ho optál: „Co toléj tady pla eš a néjdeš dom, dy za
chvílu bude tma?“ Tož potem si Jurka dodál odvahy a muží kovi šecko pjekn
povje él, že nemóže nájí cestu dolu ze skal.
Muží ek nic ne ekl, enem t ikrá písknúl a svojím kladívcem búchl do skaly p ed
nima.
A v il za ala hotová hrúza, kolem šecko rachotilo, hu alo, h imjélo, tajak gdyby
šecky skaly pukaly a hrnúly sa dolu do potoka. Jurka honem skovál hlavu do dlaní a
z hrúzú ekál, co bude daléj. Ale naráz šecko utíchlo a gdyž Jurka zaséj zdvíhl hlavu,
tož sa velice uhrázl. Muží ek býl pry , skaly kolem dokola byly tajak d ív, enem
z tej strany k d din , jak gdyby sa rozestúpily. A mezi nimi býl malu ký a uzu ký
chodní ek až dolu k potoku.
Z velikú rados ú Jurka po tem chodní ku zlézl dolu ke svým kozám aj ovcám,
keré tam už na ho ekaly a honem hnál dom, aby moc nezatmjél. Chodník od téj
doby mezi skalamy už ostál, aj ty t i schodky na samém v šku skal, je to památka na
teho skalního ducha, aj na hradní v ž. Téj skale sa po á praví „Schodky“.
(Podle vypráv ní Marie B tu ákové, Pul ín .49)
52
Potrestaný ková
Za dávných as p ebývali v Pul ín v chaloupce . 3 „Matýjé“. I dnes se tam
ješt íká „u Matýj “. Tehdejší hospodá byl také ková em.
Jednoho roku, na Kv tnou ned li, p išel ková z Lide ka z ranní mše. Posnídav,
lehl si, aby si po celotýdenní práci odpo inul. Sotva ulehl na lav /lavici/ u pece,
usnul. Zdálo se mu, že ho n kdo budí a praví mu: „Vezmi okuta a jdi do Podskálí.“
Otev e o i, ale v jizb nevid l nikoho. Záhy op t usnul.
Znovu ho cosi probudilo. Tentokráte to bylo siln jší š ouchnutí do boku. Posadil
se, rozhlédl se po jizb , ale krom své ženy, která p ipravovala ob d, nevid l nikoho.
V domn ní, že ho ona probudila, za al láte it. Ale když ho žena upokojila, že se ho
ani nedotkla, lehl si znovu a za chvíli op t usnul. Sotva za al spokojen chrápat, op t
ucítil š ouchnutí. To už bylo tak mocné, že se octl až pod lavicí. P i tom slyšel táž
slova, jako p i prvním a druhém probuzení. To už mu nedalo. Vstal, oblekl se, vzal
okuta a dal se rovnou do Podskálí.
P išel až k samým Pul ínským skalám, rozhlížel se kolem dokola, ale nevidí nic
zvláštního. Vše bylo jako jindy. Vždy tu znal každý stromek, každý ko en, každý
kámen. Chodil sem a tam, a když skute n nic neobvyklého nenašel a nezpozoroval,
unaven usedl na osam lý kámen a p emýšlel o celé té p íhod . Jak tak v zamyšlení
sedí, okutá em posekává do zem , narazí v zemi na cosi tvrdého. Odhrábne trávník a
spat í jakousi plechovou pokli ku. Rychle ji odklopí a – pod ní m d ný hrnec, plný
zlatých dukát .
Dychtiv se zahled l na toto t pytné bohatství, když tu z ni eho nic p ehnal se
kolem n ho divoce bílý k , jemuž z nozder šlehaly plameny. Nedbal na nic a
chystal se uchopit hrnec s pokladem za ucho, aby jej ze zem vytáhl, když tu z boku
p ihnal se k n mu divoký vep , jemuž z huby šlehaly jiskry.
Sotva ková obrátil o i k tomuto nezvyklému jevu, hrnec i s pokli kou se
propadl do zem a zmizel. Ková z stal s okuta em v ruce jako zkamen lý. Bílý k
pry , divoký vep pry a poklad také ten tam.
Ková sedí zaražen na kameni dále, srovnává to všechno ve své ulekané hlav ,
rozhlíží se kolem a hle – vidí nový, neobvyklý jev: Zám iskovou cestou p ijíždí
nádherný ko ár, celý ze zlata. Dva páry skvostných b louš jsou v n m zap aženy.
V ko á e sedí p ekrásná paní, celá v bílém, hedvábném, zlatem a drahokamy
zdobeném šat od ná. Na prost edním prst pravé ruky má navle ený zlatý klí ek,
jímž pomalu otá í.
Ková ustrnul údivem. Sotva ko ár k n mu dojel, poru ila Bílá paní zastavit.
Obrátila se ke ková i a smutn mu pravila: „Zle jsi u inil, že jsi se ohlédl. Nejen
dukáty, ale i tento klí ek od poklad , zde ve skalách ukrytých, cht la jsem ti dáti.“
Sotva do ekla, ko ár se hnul a zmizel v záhybu cesty.
Ková ješt chvíli pohlížel s údivem sm rem za zmizelým ko árem, ale když se
už nic ned lo, smutn nastoupil cestu do svojí chudobné chaloupky.
Takto je pov st uvedena v Kronice školy v Pul ín , díl II., str. 34-36
53
Pov s o velikém pta isku
Paseká Juga-Nádhorský byli pú inský ob an, kerý mjéli ze všeckých Pú i anú
nájbližéj do nebe. Malú d ev nnú chalúpku mjéli postavenú vyšéj než to nájvyšší
skalisko. Pola mjéli v inú kole seba.
Naséli si gdysi pohanky na jedno pole bližéj skal. Popravíli pole dob e popelem,
ále pohanka né a né rús . A šak pohanka v popele dycky dob e roste. Chodíli po
polu, nahlédali do zemje – toš jakýsi ko ének tam aj býl, ále líste ky byly jakési
zvjadlé.
Sluné ko pjekn svítilo, ale na to pole cosi jag dyby necco tínilo. Nádhorský
hledíja k sluné ku a hne poználi, co je. Na tem nájvyšším skalisku vám sed lo také
velikánské pta isko, že na isto tínilo celé rolí. „Aha, toš proto tá pohanka sa nemóže
od zemje hnú ,“ pravili si strýc. „No, šak já tem pomóžu.“
Ve ér veznúli doma pantok a šli to pta isko zabi . Vylézli na skaly, ohlédajú sa,
de by to pta isko enem móhlo by , ále neuhlédli nic. „Nájspješ eš e nep ile élo na
h adu. No, na chvílu do kám,“ pravili si strýc. Sedli si pjekn k malu kém smr ku,
co na skale rústl a íhali.
Všade bylo tichu ko, enem z d diny bylo u š eka pse. Naráz strýcovi cosi
d clo do epice a pomalu ky mu ju dvihalo hore. Strýc aj dýcha zapom éli! Ruka aj
s pantokem sa jím enem t ásla. Co v il? A epica leze po á vyšéj a vyšéj. „Naále,
co to enem je,“ udujú sa strýc. Troši ku sa oto íja – a za nima nic! Ále ani epica už
nebyla na hlavje. Pohlédnú po ní, gde enem je. No – toto! epica visela na mjesí ku,
kerý prám vychodíl. Býl to enem taký uzu ký rohlí ek a tým jedným rožkem
strýcovi zavadíl o epicu a dvihál ju vyšéj a vyšéj, až ostala na jedném rožku vise .
Eš e š estí, že sa zav asu ohlédli. Gdyby býl mjesí ek tú epicu eš e vyšéj
vynésl, jagživ by ju už nemjéli. Strýc si epicu posadili na hlavu a vtéj už ujú jakýsi
zhuk…
Obúma rukamy chytíja pantok a vtéj už sa na skaly znéslo to pta isko. Odzdúla
sa zdálo veliké a bu a u ho bylo p ímo strašné. Strýc v iléj aj banovali, že sa na
takú prácu dali. Ra i móhlo by po pohance! V il bude možná áj po strýcovi.
Pta isko si sedlo na skalu, pichlo hlavu pod k ídlo a usnúlo. Strýc potichu ky
stanúli, zahnali sa pantokem a „Ve jméno boží – švác!“ Naráz mu hlavsko u ali.
Š estí, že mjeli tak trefnú ruku. Pta isko za alo sebú háza , až naráz zlet lo ze skaly
dol .
Strýc sa zebrali a šli dom. Ráno zap íhli ko a a jéli pro ten úlovek. Ledvá to na
vúz naložili a k mjél co táhnú . Doma oškubali pé í a rozd lali ptáka. „Ludé, to
bylo masiska! Co s tým enem budeme d la ?“ starali sa strýc aj s tetkú. Toš nad lali
klobásí – až hr za. Na druhý de býl prám v Klobúkoch jarmek, toš sa strýc zebrali a
jeli ty klobáse prodáva . Mjéli jich plnú bry ku, že nebylo ani gde sed .Toš si sedli
na ko a. Na ezaní klobásí si veznúli pilku. Aby jím ve voze klobáse nepo ezala, toš
54
si ju uvázali na provázek a dali p es pleca. Jéli z veselú a celú cestu rozmýšlali, co si
šecko za ut žené peníze kúpija.
Gdyž dojíž ali ke klobúckéj kapli ce, probráli sa z rozmýšlaní a vtem sa jím zdá,
že za nimy vúz nehrkoce. Ohlédnú sa: „Och, hrúza! Svjete kulovatý!“ Vúz pry , pú
ko a takéj pry . Jag tak sebú na ko ovi cestú klackali, pilka na pleci sa jim
pomalu ky rozvazovala a toš pomály ko a pilkú p e ezali. Toš honem tam na
B lejovém rybníce na ezali v bového prútí, doplétli ko ovi zadek, sédli na a trckem
jéli naspátek hleda vúz aj klobáse. Nejeli dlúho, ale našli už enem ráfy z voza a
etázky. Ostatní šecko vlci zežhrali.
Strýc zd hli etázky aj ráfky, p ipjali ko ovi za pobo ek a jéli dom. Doma jich
tetka škared p ivítali, ale nakonec byli rádi, že sa eš e n co horšího nestalo. Toš v il
jím ostalo z teho pta iska enem hromada pé í. Strýc aj s tetkú rozumovali, na co by
to enem móhlo by . Do pe in sa to nehodilo. Napadlo jich ud la z tých v ích brk
kolem chalupy plot. Áj tak ud lali a býl to plot velice trvanlivý, p e kál tetku aj
strýca. Škoda, že už dnes ho tam néni.
A p i téj vyprávce sme zapom éli aj na tú pohanku. Ale ani strýc nepraúvali byla
– ji veliká i malá.
Teho ptáka bylo áj škoda. Býl to ist ten poslední na Pú inských skalách. Od téj
doby nido nic takého na Pú inách nevi él.
Ja, gdožví, i aj strýc necigánili?
(Podle vypráv ní Václava Jugy, pul ínského paseká e, upravil Josef Fojt , editel
pul ínské školy v letech 1949 – 1954.)
55
Pov st o koženém most
Na Hradisku nad Pú inskýmy skalamy stávál gdysi dávno hrad, ale už z n ho
ostaly enem jamy a díry v zemi. Vykládá sa, že na tem hrad bývál lúpeživý rytí ze
svojímy kumpánamy, zbójníky.
Nad Lide kem nad ertovýmy skalamy je zaséj druhý kopec, kerém sa praví
Vrchkopcú a na n m v téj dobje takéj stával hrad. A na n m tajak na pú inském
hrad bývál jiný lúpeživý pán. Obojí tito páni byli spolem ve spolku, chodívali
spole n na zboj po horách aj po okolních d dinách. Všade lu om brali, co sa dalo a
ludé sa ich báli, ale pomoc si nemóhli.
Nájvjec ti zbójníci lúpili v dolin mezi Lide kem a Lužnú v Lomensku, jak sa
tam dodnes praví na památku vesni ky Lomnéj, kerá tam bývala a zanikla za
nep átelských vpád kolem roku 1500.
Lomenskem odjakživa védla cesta z Uher na Moravu, jezdívali túte cestú
obchodníci aj z Klobúk na Vsetín. Kolem dokola byly enem samé hory, samá
pustatina, místo jak stvo ené pro zbójníky. Tam p epadávali hlavn bohaté kupce,
ke í túto cestú jezdívali až z Uher na Moravu, lebo zpátky.
Zbójníci nakradené peníze a poklady, keré hne nepot ebovali, zakopávali na
Pú inských skalách a lebo na Hradisku. Eš e v il je préj na Hradisku studénka, keréj
sa praví Zlatá, protože z ní vyt ká zlatá voda, co préj te e p es ty zbójnické poklady.
Gdyž sa zbójníkom dob e jejich fígle da ily a moc pen z nakradli, tož potem
dycky na nekerém hrad vystrájali hostiny.
Jednúc takéj cosi takého slavíli a p i tem si zmysléli, že majú k sobje po dolin
daleko a že by býl dobrý most mezi obúmy hradamy. A hne sa domlúvali, že si
ud lajú kožený most, kerý by oba hrady spójíl, že sa bude po n m dob e jezdi aj
chodi .
A toš jak sa uradíli, toš tak aj d lali. Hne za ali zhá a kože z dobytka,
pravdaže ich nekupovali, ale kradli dobytek po celém kraju. Pot ebovali ich moc,
lebo ty hrady byly p ecaj dos daleko od sebe. Zbójníci nakradený dobytek zabíjali
na Hradisku, z koží d lali most a zabitý dobytek zakopávali tam, gde sa eš e v il
praví Kravský krchov. V celém okolí už zbójníci pokradli šecek dobytek a chybjela
jím enem jedna koža, aby býl most hotový.
Zebrali sa eš e jednúc do d din hleda , gde by nejaké dobyt a eš e nenašli. Až
ve ér došli na lidecké paseky, gde bývala chudá vdova s p ti d cky a tam u ní našli
jednu kravi ku, kerú mjéla p ed zbojníkamy schovanú, protože to bylo jediné
živobytí pro její rodinu.
Zbójníci krávu našli, nic nedbali plá u d tí aj vdovy, kerá p ed nimi klekla na
kolena a prosila ich pro Pánaboha, že zahyne aj s d cky. Ále zbójníci sa jí enem
smíli.
Tož tá vdova ve velikéj hrúzi a bolesti ich prokléla. Zak i ala: „Bodaj byste sa
propadli do horúcích pekel aj ze svýmy hradamy.“ Aj sa tak stalo.
56
Naráz strašn zah imjélo, zahu alo a oba hrady aj z mostem aj ze zbójníkamy,
šecko sa do zemje propadlo. Po obúch hradoch ostaly v zemi enem díry a po
zbójníkoch poklady zakopané v Pú inských skalách. Takéj ména nekerých míst
kolem Hradiska a Pú inských skal. Eš e v il sa tam praví Nep ejov, Zbójnický
kostel, U šibenice, Pod zbójnickým, Kravský krchov.
(Podle vypráv ní Jana Vrážela, Pul ín . 43. v roce 1960)
57
O Ku ném kope ku
Nad Pú inamy, jak sa ide ke Zd chovu lebo na Senicu, je kopec, kerém sa gdysi
dávno pravilo Rozpuklý kope ek a v il sa mu praví Ku ný kope ek, ale enem po
pú insku. Na map má název Obecniny. K ob ma názvom sa pójí toto vyprávjaní:
Rozpuklý kope ek
Gdysi moc dávno býl na jedném pú inském kopcu hlavní salaš a tam ba ovál
starý ba a. Slúžíl u n ho pasák, kerý byl silný „b hún“, umjél moc dob e ut ka .
Jednúc, gdyž ba a va íl žin icu, došél ogar za ním a pravíl: „Strýcu, vsadím sa
s vamy, že než tu žin icu dova íte, toš já doletím henkaj na ten vršek. Až tam budu,
toš zatrúbím, abyste vje éli, že sem to stihnúl.“ „Toš móže,“ pravíl ba a a va íl dál.
Pasák za ál ut ka , ut kál, co móhl a s poslednímy silamy dole él na kopec.
Ch él sa eš e nadechnú , aby móhl zatrúbi , že už je v cílu, ále vtom sa „rozt hl,
rozpukl“ – puklo mu srdce a padl mrtvý na zem.
Od teho asu sa tento kope ek menovál Rozpuklý na jeho památku, ále enem do
téj doby, než sa na n m stala následující skute ná událos .
Ku ný kope ek
Už je to takéj moc rok , co na Pú inách bývál na jedném grunt hospodá , Ku ný
sa menovál.Hospodá ství mjél dobré a toš mjél na prácu pacholky aj dívky. Jezdívál
eš e po svjet za obchodem, zkupovál po d dinách súkno aj hu u a to vozíl
papu á om do Klobúk.
Bývál proto vjecej ve sv t než doma a tak sa stalo, že sa mu jeho žena odcuzila,
na muža zapomínala a za ala si z jedným pacholkem. Poskl sa ten pacholek menovál
a jednúc sa spolem domluvíli, že hospodá a zabijú. Pacholek si po íhál na hospodá a,
gdyž sa vracál ze svjeta cestú od Zd chova. Schovál sa v húš í zrovna na tem
Rozpuklém kope ku, vedla cesty.
Hospodá Ku ný jél pomály ze svým povozem kolem a prám u teho húš í
zastavíl, lebo u úl z d diny zvóni ve erní klekání a ch él sa pomodli „And l
Pán “, jak bývál zvyklý. V tem na n ho sko íl Poskl a probodl ho zbožným kolkem.
Ku ný brzo potem um él.
Poskl hne potem utékl p es Senicu do Uher, lebo by ho zav éli do hárešta. Za
nejaký as, ále byla jakási amnestyja, cosi malého sa narodilo v císa ském rod , toš
sa Poskl móhl vráti zpátky na Pú iny. Oženíl sa z vdovú a spolem hospoda íli na
grunt . Gazdovali – gazdovali, ale tak, že grunt ím dál vjecéj pustl. Došlo to až tak
daleko, že tam – gde prvéj šecko enem kvétlo, nebyla už ani slépka.
Po nebožtíkovi Ku ném ostál malý chlapec. Jeho vlastní matka si ho ale doma
nenechala a dala ho slúži k cuzím lu om na Sekulovy paseky. Zle sa tam védlo
ubohém sirotkovi. Mosél t žko d la a ani najes sa mu po ádn nedali. A gdyž už
mu neco dali pojes , toš mu tu trochu jezéní dokázali dob e „osladi “. Dycky, gdyž
58
jedl – za ali mu vy íta , co šecko mjél eš e ud la , co ud lál zle, lebo co zkazíl. Ale
p i tem mu po á pravíli: „Jez, synku, jez a dob e sa najez.“ Jak sa mjél chudák
chlapec p i tem najes , to uhádne každý.
P es šecky ty trampoty synek rústl a za pár rokú býl z n ho šikovný chasník. A že
umjél dob e d la u cuzích ludí, uznala jeho matka, že by p ecaj mjél hospoda i
doma. Tož ho zavolali ze služby dom.
Synek sa vrátíl dom, za ál hospoda i a za nejaký as sa mu poda ílo da grunt
do po ádku. Za ál takéj jezdi do svjeta, ne jako jeho otec, ale jako zv roklesti do
Ruského Polska.
Oženíl sa a oba rodi e doma až k smrti dochovál a nigdy jím neublížíl. Svojém
synovi dycky pravívál: „Já sem mjél ot íma – otca n zabíl, ále nigdy sem mu
neublížíl a do smrti sem ho doma dochovál. To si takéj pamatuj a podla teho sa
správjaj.“
V téj dobje to byla vzácnos , lebo sta í výminká i sa mívali dos asto zle aj u
vlastních d tí.
Od téj doby sa Rozpuklém kope ku za alo pravi Ku ný kope ek na památku
zabitého hospodá a Ku ného. A na tem míst , gde býl zabitý, že préj tráva neroste, aj
gdyž už je to dávno p es sto rok .
(Podle skute né události vypráv la paní Ludmile Vráželové její maminka Rosalie
Vráželová, rozená Ku ná. Zabitý hospodá Ku ný byl její prad de ek, tedy
praprad de ek paní Ludmily Vráželové.)
59
Pov st o Ludmiliné skále na Pu inských skalách
Už v dávných dobách bývál na Hradisku nad Pú ínskýmy skalamy hrad. Obýval ho
pyšný a ukrutný pán, kerý sužoval své poddané, ale aj ludí v celém okolí. Býl to
lúpeživý rytí . Ze svojímy kumpány vyjíž ál ze svého hradu do okolí a gde vpadli, tam
bez milosti lúpili, aj zabíjali. Ludé sa jich moc báli, ale pomoc jím nigdo nemóhl.
Nájvjecéj lúpili a p epadávali v Lomensku podla í ky Senice, gde od pradávna védla
cesta z Uher na Moravu. Jezdívali po ní všelijací kupci, aj bohatí, aj chudobní ludé ze
svým zbožím na jarmeky na Vsetín lebo daléj na Moravu. Po zániku maléj d dinky
Lomné, ostalo toto místo pusté, kolem dokola samé hory, pusto, pro zbójníky jak
stvo ené.
Z ulúpeným zbožím sa vracali na pú inský hrad, gde potem hodovali. Pú inský
hradní pán mjél v rného kamaráda, kerý sa rád s ním zú ast ovál lúpežných nájezd .
Býl to hradní pán z nedalekého hradu Vršatca na Slovensku, tehdy v Uhrách. Préj mjéli
svoje hrady spójené podzemnímy chodbamy. Kúsek téj chodby je eš e na Hradisku
blízko skaly Kazatelny.
Pú inský pán mjél p ekrásnú céru Ludmilu. Byla pjekná jak májový kvíte ek, ale aj
milá, ke šeckým hodná. Ludmila sa velice zalúbila vršateckém pánovi, kerý býl neenem
starý, ále aj krutý. Jednúc, gdyž zaséj n co oslavovali, požádal pú inského pána, aby mu
svú céru Ludmilu dál za ženu. Ten bez velikého rozmýšlání zvolíl, ani sa Ludmily
nezeptál.
Ludmila šak už dávno mjéla svú velikú lásku, mladého a pjekného myslivca
z myslivny pod hradem. Schodili sa spolem tájn v horách a ve skalách. Tam enem
tichu ký les a skaly uly jejich slova lásky a znaly jejich tajemství.
A zas sa na pú inském hrad cosi oslavovalo, sná bohatá ko is ulúpená
v Lomensku. Pilo sa, hodovalo, p ipíjalo na zdraví a p i tem pú inský pán rozhodl, že si
jeho kumpán može už druhý de odvéz Ludmilu na sv j hrad Vršatec.
Ludmila moc plakala, prosila otca aj vršateckého pána, aby ju do sva by nenutíli, ale
oni sa jí enem smíli. V zúfalství utékla Ludmila z hradu, ut kala dolu na známé místo,
gde na u ekál její milý myslivec. S pla em mu to šecko povje éla a spolem sa radili,
co budú d la . Ale nebylo jím súzené, aby móhli spolem ži .
Hradní pán z Vršatca sa velice rozzu íl, gdyž vi él, že ho Ludmila nechce, za ál ju
hleda na hrad aj pod hradem. Oba milence v ho e dostihl, myslivca probodl svojím
me em a zhodíl ze skaly dolu. Ludmilu ch él odvés silú mocú zpátky na hrad.
Ludmila v téj hrúzi, gdyž vid la svého milého zabitého a ona by sa mjéla sta ženú
jeho vraha, vyt hla sa mu z rukú a sko ila za svým milým ze skaly dolu do propasti. Tam
skon ili obá sv j život, aj jejich vjerná láska.
Skala sa od téj doby menuje Ludmilina a prý je na ní vyzna ený její f rtúšek, kerý sa
tam zachytíl, gdyž padala dolu.
(Podle vypráv ní paní Anny Ku né, rozené Ro ákové (babi ky Ludmily Vráželové).
60
Na motivy Pov sti o Ludmiliné skále na Pul ínských skalách napsal báse spisovatel
Zden k Ruda, rodák z Léskovce.
Zden k Ruda: „V rná láska“
Ml í les, v jedlích jen jest áb tu hnízdí,
nad srázem strmícím v obla nou výš.
Šumí dub na skále v šepotu listí,
z hlubin dob smutnou zv st vypráv t slyš:
Na skalách, vysoko do hory vzpjatý,
pyšný a pevný tu kdysi stál hrad.
Rytí e Konráda bál se lid z chaty,
krutou on rukou svým poddaným vlád.
Na lup si vyjížd l, p epadal kupce,
bohatou ko ist si do hradu snes.
Nejeden cizinec v divoké p tce
pod jeho me em tu skolený kles.
e kovi zaslíbil dcerušku svoji,
na to mu rytí skou ruku svou dal,
po boku Konrádu v loupežné zboji,
v pitkách pán Vršatce v rn vždy stál.
Šla léta …..Vesny dech do kraje vanul,
blatouch zas hv zdný kv t k potok m sel.
Ludmila v sli nou se rozvila pannu.
O touze píse kos v houštinách p l.
Kam to však kvapí vždy za jit ní rosy
z komnat svých dív ina – v soumraku as?
arovný kv t lásky v rn jí nosí
mladi ký myslivec nad skalní sráz.
Oko tvé prom nil v zá ivý topas,
rudý kv t, v srdci žár touhy ti vz al.
Vzalas jej, Ludmilo? Nevidíš propast
dole se rozvírat v hlubin skal?
61
Rytí již slídí kol. Žárlivost mstivá
pudí jej za tebou v še ivý les,
v k ovinách kolem skal tajn se skrývá,
úklad krutého e ka se st ez!
Pohasl slunce jas. Bledou svou tvá í
m síc se vyhoupl nad temný hvozd.
V pochodní svitu, hle! – Zámek dnes zá í,
hodovní sí je sám dukát a skvost.
„Bohatou ko ist jsme m li dnes, v ru,
- te však i ty, e ku, dobrou zv st slyš:
Za cho smíš pojmout zítra mou dceru!“
Rozja en Konrád zved p nivou íš.
„Na zdraví nev sty!“ Nad zlatým vlasem
sklání se s pohárem rytí e dla .
S t eskotem padá íš. – M sí ním jasem
Ludmila prchá jak ran ná la .
Po stezce b ží tu smr iny stínem
tam – kde m sí ný vrchol se se skal zved.
Slzou líc zkráp ná k líci se vine,
v rnost rtu slibuje v úzkosti ret:
„Tv j obraz, na v ky v srdci mám skrytý,
nikdo mi nem že, m j milý vzít.
Svou lásku, jež mi je blahým snem v žití,
tady mi p ísahej, v rný sv j cit!“
„Dražší, v , nad tebe nikdo mi ve sv t ,
jen písní lásky slyš mé srdce znít.
V náru í touha má vzdálenou zve t ,
mých sn jsi, Ludmilo, slune ní svit.“
Vtom však, slyš! – Tiše si šeptají bory,
výstražn ševelí z dubiny list:
í to stín plíží se ke skalám z hory,
skrývá se v temnot houštnatých míst?
62
P es ke e, ostruží, od hradu lesem
krade se záludn rytí v krok.
Plamen zlé pomsty si v svém srdci nese,
p ed jeho zlobou nech t ese se sok!
Ztichl dub, v temnou noc hv zdy se h íží,
nad písní dvou srdcí umlknul les.
Blíž a blíž ke skalám en k se blíží,
- skok jen! – A myslivce sklá me e blesk.
Do temné propasti t lo se ítí,
tvé lásky zlomený, krvavý kv t.
T žko je, Ludmilo, bez n ho žíti,
chceš snad, by vrah si t k oltá i ved?
Marn pneš náru svou k d sivé hloubi,
rytí v eká t ponurý hrad,
v rnost až za hrob t s milým tvým snoubí.
- Po srázu mihl se b lostný šat.
V úd su ml í noc, hv zdnat vzplálá,
smutn jen ševelí kol hradu les.
Po v rné Ludmile nazvána skála,
z krvavých kr p jí vykvetl v es.
(Zden k Ruda, nar. 1913 v Léskovci, zem el 1982 ve Vsetín )
63
O ernokn žníkovi v Hrub enkách
Když se obec Zubr vka za ala jmenovat Pul ín, po sedláku zvaném Pu ina, bylo
v obci mnoho mišká , kte í chodili na mišk vku do Ruska a do Polska, neb obec
byla chudá a oni museli do sv ta, aby mohli své rodiny uživit.
Jednou p išel strýc Kamená z Ruska z mišk vky dom a pon vadž byl po cest
unavený a ušlý, lehl si doma ke kamnom na lavicu a usnul. Domácí byli na poli, byl
doma sám.
Vtom sa po izb v tr zato il a p ed ním stál lov k vysoký, v dlouhém erném
kabát se špi atým klobúkem. Žádal ho, aby s ním šel pod skaly, do Hrub ének, že
sa mu dob e odm ní.
Strýc Kamená býl na peníze jak ert na h íšnú dušu! Hne stanul z lavice a šel.
P išli do Hrub ének a erný p išel k jednomu vysokému jalovcu a kázal strýcovi, aby
ho podvihl. Strýc jalovec podvihli – a div, že sa nezvalili…..Pod jalovcem býl
želez ák, plný zlatých pen z.
Kázal erný strýcovi, aby si jich dv hrst nabral, a že može jít dom, že ho už
nepot ebuje. Strýc si dv hrst nabral, ale od lakomosti mu až nos špi a él, že tam sú
toliké peníze a on že má enom dv hrst .
Hned si pravíl, že na erného vyzraje. Podíval sa dob e, kde sú a kde stojí ten
jalovec, a že si na druhý de pro ty ostatní peníze p íde. A šel dom. Šak býl už ve er.
Doma nebyla se strýcem žádná e , mysleli jen na ten želez ák s pen zi a rána sa
nemohli ani do kat. ím svítalo, už sa brali z chalupy a rovnú do Hrub ének. A hned
našel strýc jalovec, podvihl ho – ale hr za! Leknutím div sa jím, strýcovi, neco
nestalo! Želez ák tam pravda býl, ale plný kamení! A nech sa strýc p ihlédali jak
cht li, nevid li ani penízka. Napálili sa, smýkli jalovcem a hybaj dom.
Myslili si: Šak sem si schoval dv hrst zlatých pen z. Aspo mám za ty cesty!
P í a dom, hned sa hnali strýc ke truhle, aby sa pohledem na n pot šili. Ale,
nastojte! Ostali jak solný slúp! V truhle místo pen z dv hrsti kaméní. Strýca div
mrtvica neranila od zlosti, ale platné jím to nic nebylo.
Tak erný strýca za lakomos potrestal……..
(„Vlastiv dné kapitoly z Valašskoklobucka“ 1961/I str. 25-26
Marie B tu áková – Ptá ková)
64
Lakomý mlyná
Jeden ezník cht l kúpit od mlyná a, který byl známý svojú lakotú pár vol .
Domlúvali sa, smlúvali spolu dlúho, ale nakonec z kupu sešlo, lebo mlyná za voly
moc požadoval.
ezník sa ani moc nenutil, m l te jakúsi prácu ve Vizovicách, podívá sa tam na
dobyt í trh, t eba tam sežene aj neco lacin jšího. Ale ani na dobyt ím trhu nebylo
nic, co by ho zaujalo.
Za pár dní sa vracál z Vizovic a co ert necht l, st etl sa s mlyná em, jakoby na
n ho ekál. Mlyná hne za ál o prodeji vol , nabízel je dokonce lacin j. ezník byl
ke kupu svolný a aby to m l jist jší, hne peníze mlyná ovi vyplatil a dohodli sa, že
si pro n za týden p íjde a voly si odvede. Aj sa tak stalo. Za týden ráno sa ezník pro
voly vypravíl. P ivítala ho mlyná ka a na jeho shá ku po mlyná ovi mu pravila, že co
chce, musí si vy ídit s ú, protože její muž je už t i dni v zemi.
Tomu necht l ezník rozum t: „Ve p ed týdn m sem s ním e novál a domluvili
sme sa, že si dneska voly odvedu. A takej sem mu jich zaplatíl.“
„Jak ste s ním mohl e novat, když je mrtvý?“
„Tož ty tak,“ ekl ezník, „to a tv j starý enom navédl a sám sa uklidil nekde
z domu.“ Usúdil, že sa s ú hádat nebude, ale v duchu už d lal nad pen zama k íž.
Zašél do hospody zapi svoju zlos . Ruka s kalíškem mu však zostala tr a nap l
cest k hub , když mu súsedé potvrdili, že mlyná ovi byli na funuse. Jak si to m l
ezník objasnit? Jist je to všecko dob e nalí ené, aby ho spole n obrali o jeho
peníze. Trvál na tem, že ho obelhávajú, že chce mlyná a vid t. Opravdu to došlo tak
daleko, že otev eli jeho hrob. Uvid li, že m l mlyná ezníkovy peníze nacpané
v hub , že ju ani zav ít nemohl a ostala mu doko án rozvalená.
To už ale chudák ezník nev d l, že to bylo opravdu jenom nachystané, že
mlyná sa nechal pochovat jen naoko. Zkrátka mlyná pro svou chamtivost byl
ochotný ud lat všechno i lehnout si do hrobu.
(vypravuje Ivo Jurá ek ze Študlova)
65
O za arovaných formanských ko och
Dokud nebyla železnica, jezdívali formani z Valašska s ko mi na daleké cesty.
Vozívali plátno, hubá (valašské sirky), nebo jiný tovar do Pešti, Vídn nebo Brém.
Tož jednou sa též vypravili a jelo jich kolik voz . V noci sa zastavili u jednéj
hospody, aby napójili kon . Vtom ze tmy p istúpil jakýsi neznámý lov k a žádál
ich, aby ho svézli. V téj dob sa po cestách potulovali všelijací raubí i a zlod ji.
Když jich formani vzali na v z, tož nekde v lese ich pozabíjali a všecko, kon , tovar
aj voze ukradli a prodali.
Formani byli zkušení udé, nedali sa obalamutit, a tak chlapa nevzali. Ten šel
kolem koní, pohladíl každého po hlav a zmizél ve tm . Formani napójili a cht li
odjet. „Vijó! Vijó!“ volali. Ale kon stáli jak p ibité na jednom míst . Nepomohl ani
bi , ani dobré slovo. Byli zamrazení. Jeden z formanú takové áry poznál. Chví u sa
rozmýšlel a když vid l, že sa nepohnú z místa, tak pravíl: „Nezbude nic jiného, než
nekoho praštit.“ Vzal pantok, obešel všecky vozy, a když p išel k prvním ko om,
rozehnál sa a tylcem teho pantoku prudko praštíl do oja. V tom mihu, jako by je
n kdo pustíl, kon zabrali a vozy sa daly do pohybu. Neujeli daleko, když na cest
uvid li toho chlapa. Ležál omrá ený na zemi a na ele m l bulu, jak by ho n kdo v ta
místa uderýl pantokem.
66
Jak v Milákovém mlýn strašilo
Nedaleko La nova stával kdysi Milák v mlýn. Nebýl to mlýn oby ejný, ale
za arovaný, protože tam strašívalo. Všecko sa to za alo jednéj noci za úpl ku. Ve
mlýn sa d ly divné v ci. Bylo ut kroky, smích, jekot, vachtání, v ískání.
Mlyná ova rodina sa velice bála, a tak sa z mlýna vyst hovala. P išli do vsi a
všeckým u om vyprávjali, že nemožú ve mlýn byt, protože tam straší. Všeci udé
sa im zprvu smíli, a tak poslali do mlýna mladého chlapíka, kerý sa nebál. Myslél si,
že neplechu d lá hastrman, nebo nejaký duch, kerý pyká za h íchy páchané za živa
na sv t .
Všecko si prohlédl, obešél mlýn a za ál mlet. Mlél až do p lnoci. Dyž nastala
p lnoc, chlapík sed l na lavici a jedl zem áky s mlékem. Najednúc sa vedle n ho na
lavici objevíl duch. Vzál si druhú užicu a bez pobízání za ál také jest z mlyná ovéj
misky. Jedl tak hltav , že ho mladý mlyná klepnúl p es prsty, ale nic. Klepl ho
podruhéj, ale už v céj. Zaséj nic. Po t etí ho k ápl tak, že mu užica vypadla z ruky na
zem.
Duch sa razjasníl a praví: „D kuju ti za to, žes a vyslobodíl. Já sem bývál za
života velice zlý. u om sem ubližovál a bývál sem velice lakomý. A v íl sem sa
do kál vysvobození.“ Duch sa ztratíl a od téj doby už ve mlýn nestrašilo.
(vypravuje Antonín Mana z La nova)
67
O Radhošti
V pásmu Beskyd vyniká památná hora Radhoš . Není nejvyšší, ale tak vy n la
mezi horami, že se svým výrazným profilem – a ovšem kapli kou na vrcholu –
výrazn od okolních hor odlišuje.
Své jméno má prý Radhoš , jak tvrdí pov st, od staroslavného boha Radgosta,
jehož socha zde stála. Radgost, pohanský b h války, vít zství, slunce a obchodu, byl
prost edníkem mezi nebem a zemí. Jeho zlatá socha prý m la vážnou tvá . Pravice
t ímala štít, na n mž byla zobrazena bý í hlava na znamení síly a jarosti. Ve druhé
ruce držela roh napln ný vodou a podle toho, zda voda v rohu vysychala, lidé
p edpovídali, zda bude suchý rok, nebo bude dobrá úroda. Na hlav Radgostov
spo ívala koruna a na temeni mu sed l pták s rozepjatými k ídly. U sochy svého
boha se pohanští Slované scházeli v dob rovnodennosti a slunovratu, zapalovali zde
ohn a ob tovali tu Radgostu a slavili jej. Zlatá socha Radgostova je prý zakopána
hluboko v zemi. Jiní zase íkají, že stojí v podzemním chrámu v nitru Radhošt .
Vznik jména Radhoš však vysv tluje lidové podání také jinak. P ed dávnými
lety trp l tento kraj, osídlený Slovany, pod nájezdy loupeživých ko ovných kmen .
Tehdy vedl domácí obyvatelstvo do boje kníže Radgost. Za ochranu mu sloužila
hora, známá svými jeskyn mi. V t ch jeskyních Radgost své vojsko ukryl, ne ekan
na silného nep ítele vyrazil a zahnal jej na út k. Po Radgostov smrti ho vd ný lid
poh bil na této ho e. Po n m pak dostala hora pojmenování.
Vysv tlení názvu hory je ovšem více a vyskytuje se v r zných obm nách:
Radhost, Riedigost, Redgost, Radogost, Radegast a ješt jinak – snad se v t ch
názvech ozývá pohostinnost, kterou oplývali dávní obyvatelé t chto kon in. A již
však m la hora v ten nebo onen as takové i jiné jméno, stala se horou památnou.
68
Pov st o vzniku Rožnova
Žila dlouho mezi lidem. V dob , kdy procházeli Moravou první poslové
k es anství, kdy v hlubokých lesích Karpat se ješt neozvala sekera d evorubcova a
prohán la se tu divoká zv , jako vlci, medv di a obávaný rys, tehdy sídlil hluboko
v údolí Be vy mocný a slavný rod, který žil se svými sousedy ve stálém nep átelství.
Z tohoto rodu pocházel krásný, state ný mládenec Libhoš , který pracoval stále
v lese jako jiní p íslušníci jeho rodu. Cht l ulovit jelena nebo kance. Jarní v t ík
ovíval planoucí tvá e udatného mladíka, hejna p nkav a drozd trylkovala své
nejkrásn jší melodie, lesní kv tena vydechovala balzámovou v ni.
S t mito n žnými pocity krá el Libhoš pomalu a zasn n pod šumícími stromy.
Náhle se zarazil jako bleskem zasažen. Stanul nad arokrásnou dívkou, která tu spala
na bujném mechu. Jist se jí n co p kného zdálo, že se usmívala tak rozkošn .
Libhoš nemohl od ní ani o i odtrhnout. Sladké, dosud neznámé pocity probudily se
v jeho nitru a z stal nehnut stát, uhranut pohledem na ni. Až rozkošná spící dívka se
pohnula a otev ela kone n o i. Když uvid la vysokého neznámého muže, zd šen
vyk ikla, vysko ila a prchala jako plachá la do lesní houštiny.
Libhoš , kterému pohled neznámé dívky u aroval, stál chvíli nehnut , ale
kone n se vzpamatoval a b žel za prchající. Brzy dohonil t esoucí se dívku, jíž nohy
ztuhly leknutím, a mocnými pažemi ji objal, Vzlykala hlasit a myslila si, že jí chce
ublížit. On na ni mluvil tichým a klidným hlasem. ekl jí, že se jmenuje Libhoš a že
jí nechce ublížit. Za ala mu d v ovat a se sklopeným zrakem naslouchala jeho
slov m. Byla tak okouzlena jeho jednáním a ztepilostí, že mu slíbila, že p íštího dne
p ijde op t na místo, kde se poprvé spat ili.
Libhoš a krásná neznámá se scházeli potom asto na odlehlém míste ku. Jejich
láska rozkvétala. Když se však mládenec ptal po p vodu své milé, nemálo se ulekl,
když mu pov d la, že její otec je úhlavní nep ítel Libhoš ova rodu a ona se jmenuje
R ži ka. „B da nám,“ zvolal. „Tv j otec, který nenávidí m j rod, nikdy nesvolí
k našemu s atku!“
R ži ka se snažila, aby zhrouceného milého pot šila. Pravila: „Jsem milá kem
svého otce a ješt nikdy mn nic neodep el. Budu-li ho snažn prosit, jist svolí i
k našemu s atku.“
Takovými a podobnými slovy a slibem v né v rnosti a polibky, jimiž
doprovázela svá slova, se Libhoš pon kud utišil. Ale ned v oval osudu a p emluvil
krásnou R ži ku, aby s ním utekla. R ži ka podlehla jeho prosbám a uprchli spolu
na místo dnešního Rožnova, kde se usadili v odlehlém rozkošném údolí.
Minulo léto a podzim, také ponurá zima se svými sn hovými vánicemi a
deš ovými plískanicemi, a nastalo jaro se sv ží zelení, pta ím zp vem a bohatou
kv tenou. Všechno, co se schovalo v jeskyních a dírách, vylezlo a vyh ívalo se na
jarním slunci. Také Libhoš se svou ženou, která už chovala p kného chlape ka,
vyšli si do hor a usedli ve stínu košatého stromu. Tu však je náhle obklí il houf
69
ozbrojenc v ele s rozzu eným otcem R ži ky. Když ho R ži ka uvid la z dálky
tak rozzu eného, velice se polekala. Ale vzpamatovala se a b žela mu vst íc. Prosila
ho úp nliv lichotivými slovy za odpušt ní. Ani Libhoš nemeškal a oba k n mu
vztáhli prosebn ruce. Otec však neznal slitování. Dal svou dceru odvléct i s dít tem.
Také Libhoš byl obklí en. Dík ob í síle poda ilo se mu ubránit, a krváceje z mnoha
ran, dovlekl se dom .
Prožíval kruté dny ve vzpomínkách na neš astnou R ži ku. Otec na ni stále
naléhal, aby se z ekla jím prokletého Libhošt . Když však odmítala a zachovávala
svému muži v rnost, uchopil nevinné dít a mrštil jím o skálu. Proklínaje osud,
uv znil svou dceru v tmavé jeskyni a dal ji p ísn hlídat. Po mnoha m sících poda ilo
se neš astnici uprchnout z v zení od svého krutého otce a vrátit se ke svému
milovanému muži.
Když se otec dozv d l o út ku své dcery, tak se rozzu il, že roz ilením padl
mrtev k zemi.
A koliv te št stí mladých manžel nic nep ekáželo, byli zdrceni zv stí o
neš astném skonu p ísného otce. Po roce povila zase R ži ka chlape ka a b hem let
ješt n kolik dalších ratolestí. Krásné údolí, kde našli mladí manželé sv j domov,
bylo nazváno po krásné R ži ce – Rožnovem. Název se udržel až do dnešního dne.
Pomalu se tu usazovaly další rodiny a tak vzr stalo útulné m ste ko.
70
Pov sti o zbojnících a portáších
Zbójníci na Pú inských skalách
Od pradávna védla Lomenskem cesta z Uher na Vsetín a daléj na Moravu. Táto
starodávná cesta sa vine hlubokým údolím podla maléj í ky Senice. Z jednéj strany
sú p íkré srázy Ostréj húry /Stráž 650 m/ a z druhéj strany ertovy skaly a nad
skalamy Vrchkopc /Kopce 699 m/. Gdysi dávno byla v téjto dolin malá d dinka aj
z mlýnem – Lomná sa menovala. asem šak zanikla. Sná byla zni ená p i astých
nep átelských vpádoch z Uher, protože v temto kraju pár století nebylo klidu a
pokoja. A možná ludé z téjto d dinky sami opustíli toto smutné a nebezpe né údolí a
odst hovali sa do okolních d din.
Osada Lomná zanikla kolem roku 1500 a ostalo po ní enem to méno Lomensko,
tak sa tam praví dodnes a eš e v il poznáme místo, gde opravdu stávál mlýn. /Je to
pod nádražím v Lide ku u silnice./
Celé údolí asem zarústlo horamy a zpustlo a tak sa stalo oblúbeným místem pro
zbójníky. Tady p epadávali ludí, ke í tu moseli prochodi lebo projíž a . Ludé sa
báli jezdi aj chodi Lomenskem a ke í moseli, toš sa ra i dob e ozbrójili a nechodili
sami. Nejednúc v tychto místoch dochodilo k bitkám, p i kerých hynúli neenem ludé
pocestní, ále aj zbójníci. Nekeré zbójníky sa tam negdy aj poda ilo chyti . Kerým
zbójníkom sa poda ilo utéc , toš sa skovávali v Pú inských skalách, gde mjéli svoje
tájné skrýše.
V téj dobje pat ily šecky d diny kolem aj celá oblas k Uherském Hradiš u. Toto
m sto mjélo právo hrdelního súdu a toš nejednúc tu súdívali aj zbójníky
z Pú inských skal.
Jednúc p i zboju chytili v Lomensku jedného zbójníka a dodali ho do Hradiš a
k súdu. Tam ho odsúdili k trestu smrti provazem. V téj dobje bývaly popravy
ve ejné, lu om pro výstrahu, ludé sa jich moseli ú astni a toš sa ich zešlo moc
z celého kraja.
Odsúzený zbójník p ed smr ú si eš e vyprosíl, aby móhl lu om kolem eš e n co
povje é . A súdca mu to dovolíl. Zbójník si vystúpil kúsek vyšéj, podívál sa po
lu och kolem a pravíl: „Ludé dob í, je-ji tu negdo z vás z Pú in lebo z Lide ka?“
Ostalo chvílu ticho a potem sa ozvál jeden, že pochodí z Lide ka. Toš zbójník sa ptál
dál : „A znáš dob e Pú inské skaly?“ „Znám, nejednúc jak ogar sem po nich lozíl,“
pravíl Lide kovjan.
„Toš dob e po úvaj! Gdyž dojedeš dom, bjež na Pú inské skaly, nájdi místo, gde
sa praví „Pod zbójnickým“ a tam hledaj. Áž nájdeš veliký kame , na kerém je vyrytý
k íž a me , toš tam kopaj. Pod tým kamen m nájdeš zlato a st íbro aj iné vjeci. Sú to
poklady našéj bandy, keré sme tam zakopali. Já su už poslední, nido iný už nežije,
71
toš ti to šecko odkazuju. Móžeš si to šecko vzí a užívaj teho k dobrém.“ Byly to
poslední zbójníkovy slova, hne potem ho popravili.
Lide kovjan na vjec ne ekál a z velikú rados ú jél dom. Doma vzál aj ženu ze
sebú a co móhli ponáhlali sa na Pú inské skaly „Pod zbójnické“. Chodíli, hledali,
nahlédali na každý kame – nide nic. Hledali aj druhý, aj t etí de , ále nide nic.
Šecko kolem bylo zarostené mechem, strom ím aj všelijakým húš ím. Kame a ani
pokladu nenašli a toš moseli oklamaní a neš asní í dom.
Ty zbójnické poklady sú tam dodnes, eš e nigdo tu skrýš nenašél a možná tam
ostanú skované až na vje né asy. Sná sa propadly do zemje, gdyž byly tak
nepoctivo nabyté.
Aj o iných místoch v Pú inských skalách si sta í ludé vyprávjali, že sú v nich
ukryté poklady. Ve skalách je préj studénka, plná zlata aj st íbra a voda, co z ní
vyt ká, je zlatá. Na svatého Jana K titele v pravé poledn sluné ko svítí rovnú do
tých kamenných dve í, keré vedú k pokladom, na Zám isku. Ludé vje ili, že ty
poklady ve skalních jesky ách a stud ách opatrujú ernokn žníci lebo bílá paní.
Podle vypráv ní Rosalie Vráželové Pul ín . 43
72
O zbojnické nev st
Historických zkazek z dávné minulosti naší obce tém nemáme a p eci ve
vesnici mezi starými lidmi koluje jedna, která se svým d jem vztahuje k luženskému
mlýnu. Je to povídka o zbojnické nev st a vypravuje ji paní Rozálie Mišunová z ís.
86:
„Za dávných as , kdy v našem kraji ješt ádili zbojníci a loupežníci, žil jeden
z nich v údolí zvaném „Dinotice“ u Halenkova. M l hezkou dosp lou dceru. Protože
se její otec zabýval p epadáváním a loupežemi, p i emž získal mnoho pen z,
mluvilo se o jeho dce i, že bude bohatou nev stou.
Dozv d l se o ní mladý mlyná z rodu Filgású z Lužné. Vydal se proto jednou
p es kopec „Mad rek“ na Hov zí a posléze do údolí „Dinotice“, aby se na
tancova ce seznámil se zbojníkovou dcerou a snad i budoucí nev stou. V družné
zábav se s ní seznámil a získal její sympatie. ekl jí, co má na srdci. Že je d dicem
luženského mlýna, pily a valchy, že se hodlá oženit a rozší it mlýn a vše, co k n mu
náleží. P vodní mlýn byl d ev ný a o jednom složení.
Zbojníkova dcera vše pozorn vyslechla, mlyná se jí zalíbil, avšak p eci mu
n jak ned v ujíc, zda mluví pravdu, ekla mu, že se p ijede na koni podívat na jeho
mlýn. Smluvili se o dni , kdy ji m že o ekávat. Znamením jejího p íjezdu na kopec
nad Lužnou bude výst el z její ru nice. Rozlou il se s ní srde n a odešel dom .
Když nadešel den smluveného p íjezdu zbojníkovy dcerky do Lužné, mladý
mlyná netrp liv vycházel p ed stavení, a naslouchal, kdy se v kopci „Mad rku“
ozve výst el. Netrvalo dlouho a ránu z ru nice zaslechl. Rychle se oblékl a šel své
milé na kopec naproti. Uslyšel v lese ehot kon , a tak se setkali. Po uvítání milá
vysko ila na kon , mlyná jej uchopil za uzdu a vedl jej kopcem dol do vsi a ke
mlýnu.
Když milá spat ila mlýn, t ikrát jej na svém koni objela, aby si vše d kladn
prohlédla. Tu poznala, že mlyná ji neoklamal, že všechno je pravda, jak jí p vodn
ekl, a protože se jí mimoto líbil, svolila ke s atku. Za nedlouho potom konala se
hlu ná svatba a otec nev stin dal dce i v nem truhlici d kladn okovanou, t emi
visacími zámky opat enou, plnou pen z, s podmínkou, že t ch pen z bude výhradn
použito ke zvelebení mlýna.
Mlyná pomýšlel ke mlýnu p id lat ješt jedno složení, rovn ž zdokonalit valchu.
Po svatb p ijela nev sta do Lužné op t na tom samém koni i s truhlicí. Toho kon jí
otec p idal v nem. Když se lidé z vesnice dozv d li, odkud má mlyná nev stu,
z jakého rodu a jakým zp sobem nabytého v na, kroutili hlavami a prorokovali, že
takto nabyté peníze nep inesou mlýnu žádné požehnání.
Také se tak stalo. Mlýn nijak zvláš za hospoda ení nev sty nezkvétal. Pozd ji,
když bylo toto manželství obdarováno d tmi a z t chto chlapc vyrostli statní jinoši,
asto si na muzikách dávali hrát sóla, divoce vyk ikovali: ,,Sólo Dinotice“ a ostatní
73
hoši z vesnice se asto neodvážili jim do toho jít, protože by se strhla rva ka.
Upozor ovali jedni druhé: ,,Necho te jim do toho, víte, že jsou to zbojníci!“
Další d dici mlýna se potom ím dál víc oddávali alkoholu a zapo ali odprodávat
z gruntu pole kus po kusu a tak mlýn opravdu n jak tím zbojnickým v nem
nezkvétal. B hem let docházelo na n j r zné nešt stí. asté povodn na ece Senici
strhávaly splav, od n hož šel náhon na mlýn.Valcha ke mlýnu pat ící vyho ela v roce
1907 a p i gruntu zbylo n kolik kousk polí. Mlýn zd ný, s dvojím složením mlel do
roku 1941, kdy byl zrušen. Vodní pila na ezání desek byla zrušena o rok pozd ji.
Dlouho uchovávali ve mlýn Filgás onu okovanou truhlici jako rodinnou
památku. Taktéž i podkovu z kon , na kterém zmín ná nev sta do mlýna p ijela.
Byla prý velkých rozm r , protože šlo o t žkého kon . P ed druhou sv tovou válkou
dal mlyná Josef Filgás z truhlice z ídit králikárnu a ponechal si jenom její okované
víko. Když jednou zavítal do naší obce tane ní soubor Jasénka ze Vsetína, s jejímiž
leny se mlyná znal a slyšeli historii o zbojnické nev st , projevili o víko zájem a
požádali mlyná e o jeho odprodej. On tuto rodinnou památku souboru Jasénka
daroval.“
Pan Josef Kohoutek z ís. 164 záv rem k tomu dodává: ,,Když jsem jako chlapec
v dob prázdnin pásl u mlyná krávy, vídal jsem asto jeden z t ch t í zámk ,
kterými byla zamknuta kdysi zmín ná truhlice. Mívali jím zamknutý sklep. Také
tento zámek se n kde ztratil.“ A tím kon í dávný p íb h o zbojnické nev st
v Lužné.
74
O zlod jích ovcí
V Lide ku, v malé zapadlé valašské d din , kde lišky dávají dobrou noc, všichni
paseká i v d li, že v blízkých Pul inských skalách p ebývají as od asu zbojníci a
loupežníci. Bylo tam plno d r, doupat a jeskyní, kde se mohli schovávat p ed
nepohodou i p ed portáši. Z jedné strany sousedily skály s hlubokým smíšeným
lesem táhnoucím se ke Zd chovu a k Be v , a na opa nou stranu sahaly lesy až
k uherské hranici, kde každý den docházelo k poty kám mezi vojáky a pašeráky i
lidmi, kte í m li nep íjemnosti se zákonem.
Dole pod skalami se rozprostíraly louky, plné vysoké š avnaté trávy, na kterých
se v lét pásly krávy a ovce bohatých gazd z Lide ka. V uzounké ráztoce protékal
potok. Z d diny sem vedla mechem vystlaná p šina, vyšlapaná stády ovcí. Stávalo
se, že se portáš m poda ilo zbojníky ze skal pochytat, ale to jim museli pomáhat
paseká i z d diny, nebo jinak by rozlehlé pul inské lesy pro esávali nadarmo.
Za kuruckých válek bývalo i na Valašsku neklidno; krajem v n projížd li
vojáci a neustále n koho hledali, z uherské strany vtrhávaly na Moravu zbojnické
bandy, které nejednou vyplenily celou d dinu a bezbranné paseká e pozabíjely.
V t chto t žkých dobách se ve skalách objevili zbojníci. Nic by na tom nebylo
divného. ale paseká m vrtalo hlavou, co to m že být za družinu, nebo k žádnému
p epadení ani násilí ve vesnici nedošlo. Do Lide ka p inesli tu novinu pasáci, kte í
v lét žili se stády na salaších pod skalami. Ve er, když shán li stáda do údolí nebo
se st hovali na nevypasená místa, nemohli se ovcí dopo ítat. Jednou chyb lo p t
ovcí, jindy dv , n kte í tvrdili, že se nedopo ítali poloviny stáda. Z toho usuzovali,
že ve skalách se znovu uhnízdili nezvaní zbojníci.
Naposledy p ilet l s poplašnou zprávou do d diny Josef Matulík, chudý
mládenec z pastoušky, který od mládí pásl gazd m ovce. Josef se zbojník nebál, ale
ostatní pasáci se ze strachu za ali skalám vyhýbat a chodívali pást na druhou stranu
d diny - na Trubiska. O Pul inských skalách se mezi lidem vykládaly ledajaké
historky a sta í horalé varovn prohlašovali, že krom zlých zbojník žijí
v hlubokých propastech sk ítkové, kte í lákají lidi na vrcholky, omámí je a svrhnou
dol . Pasáci t mto pohádkám uv ili.
Josef m l na starosti nejv tší stádo, které pat ilo starému Rajnochovi. Od jara do
podzimu žil na salaši obehnané ohradou z šípkových v tví a smrkové kulatiny.
Jednou ve er, když se mezi kopci za alo smrákat, zaslechl be ení zatoulané ovce.
Ob as i jemu se stávalo, že n která ovce odb hla od stáda, a když se snesl soumrak,
dala se do žalostného ná ku.
Josef m l už dávno všechny ovce zahnané v ohrad a chystal se k dojení.
Postával p ed salaší a poku oval z krátké jalovcové faje ky. Když uslyšel bekot,
p iložil dla k uchu a naslouchal, jestli se mu to jen nezdá. Po chvíli se ovce ozvala
znovu.
,,Už zasej sa kerási ztratíla,“ bru el. M l strach ze starého gazdy, proto se
rozhodl, že ji p jde hledat. Když se p esv d il, že má zav enou ohradu, vzal valašku
75
a vykro il. Ov í ná ek se ozýval od skal. Josef i navzdory tomu, že byl srdnatý
mládenec a pro strach m l ud láno, se v podve er, nebo dokonce v noci vydával ke
skalám nerad.
Neušel daleko, když se ná ek ovce ozval z druhé strany - zezadu od salaše. Josef
se zastavil, zamyslel se a jadrn zaklel. Obrátil se a pomali ku se vracel. Na salaši
vzal lucernu, ale v údolí mezi skalami a loukou se snesla taková mlha, že nevid l na
krok. Chvíli bloudil, ale ovce se už neozvala.
Než usnul, umínil si, že se ráno p esv d í, jak to vlastn se zatoulanou ovcí je. S
prvním sluní kem vyrazil k potoku, prošel k ížem krážem louku, ale žádné stopy po
ztracené ovci nenašel.
„Ist sú to zbojníci, hrom aby ich vzal,“ nahlas nadával. Ujiš oval se, že od
nyn jška bude dávat v tší pozor, aby se mu ovce neztrácely, nebo gazda by mu
nezaplatil, a ješt by ho poslal zpovídat se vrchnosti.
Josef se nemýlil. Ve skalách se usadili dva zbojníci. Pocházeli až z Rožnovska.
P estože oba byli ješt mladí, na svazích Radhošt naloupili bohatým gazd m už
mnoho kus dobytka a po jednom i po dvou kusech jej prodávali paseká m na
samotách. Jednoho dne padli do rukou portáš , kte í m li na n polí eno a odvedli je
k hejtmanovi do Valašské Byst ice. Odtud je p eváželi k soudu do Hradišt . Na
Rožnovsku byl tenkrát hlad a za krádeže dávali zbojník m vysoké tresty.
Do Hradišt je vezli dva portáši vozem. Nedaleko Valašských Klobouk, na
opušt ném míst v lese, se u vozu zlomilo kolo. Portáš m nezbývalo, než ob ma
zbojník m sundat pouta a p im t je, aby pomohli kolo spravit a znovu nasadit. Aby
pušky nep ekážely portáš m p i práci, odložili je na kozlík. Jeden zbojník si toho
všiml, v nest eženém okamžiku jednu popadl a namí il na oba portáše. Pak už šlo
všechno jako po másle. Zbojníci portáše svázali, sebrali jim pušky, pistole a míšky
s pen zi, vyp áhli kon , sedli na n a ujeli.
Klobou tí portáši marn shán li uprchlíky po okolních lesích a horách. Hledali
m síc, dva, a když za celou dobu na zbojníky nenarazili, domnívali se, že chlapi
utekli do Uher, kam v tšina pronásledovaných zbojník mí ila.
Zpo átku oba zbojníci žili v lesích a p ed každým se úzkostliv skrývali. Hlad je
však donutil, aby tu a tam odnesli z cizího gruntu aspo ovci. Jednou se odvážili do
d diny. P ijeli na koních k první chalup a pistolí gazdu p im li, aby jim dal nejen
jídlo, ale i vym nil kon ; zbojníci se obávali, že by je portáši mohli podle barvy koní
kdykoli poznat. Místo svých hn dák odcválali na grošáku a erné klisn . Než odjeli,
na ídili gazdovi, aby nikde nic ne íkal, jinak že se mu pomstí.
S novými ko mi a rancem jídla se vydali na cestu k Rožnovu. Museli se vyhýbat
všem d dinám a hlavn t m, v nichž m li portáši stanice. Jeli vždycky oklikou a
v tšinou v noci.
Jednoho ve era dorazili k Pul inským skalám. Byli už vyhládlí a unavení, a tak
se rozhodli, že n jakou dobu p e kají v jeskyni. Kon uvázali za letitou vyvrácenou
jedlí, aby nikomu nepadli do oka. Zajásali, když ze skal spat ili pasoucí se stádo
76
ovcí. O maso máme postaráno, ekli si, nebo nemínili vymáhat jídlo p epadáváním
i loupením n kde ve vsi. Báli se, aby znovu neskon ili v rukou portáš .
Stádo ovcí, které se zalíbením pozorovali, pásl Josef. Zbojníci se v krádežích
dobytka vyznali. Domluvili se, že jeden z nich se v p íhodný okamžik odplíží
nenápadn k ohrad s ovcemi a druhý z stane skryt ve skalách. Napodobováním
ov ího be ení odláká pasáka od stáda; jakmile pasák odejde od ohrady, druhý vtrhne
dovnit a nejlepší ovci odnese.
Tak klamali pasáky pod Radhošt m, a tato lest platila i na Josefa. Vždycky se
vydal hledat ztracenou ovci a mezitím mu druhý zbojník vynesl ovci z ohrady. A
protože Josef neum l dob e po ítat, nikdy nezjistil, kolik kus se mu ztratilo. V d l
jen, že stádo se zmenšuje.
Když se Josef p esv d il, že navzdory jeho ostražitosti se mu ztrácí jedna ovce za
druhou, rozhodl se zahnat je do d diny a všechno pov d t gazdovi. Rad ji d ív, než
bude pozd , myslel si. P estalo se mu líbit v né be ení zatoulaných ovcí, nebo
kdykoli se vypravil je hledat, nikdy žádnou nenašel. Byl si jistý, že v tom mají ruce
zbojníci.
,,Co bych sa trápil, nech si gazda nekoho zjedná na hlídání. To není moja
staros ,“ hudroval na zpáte ní cest . Celé odpoledne mu trvalo, než se s ovcemi
dobelhal do d diny a unavený stanul p ed gazdovou chalupou.
Nechal stádo stádem a sp chal Rajnochovi oznámit, co se ve skalách d je s jeho
ovcemi. Gazda mu po ádn vyhuboval, ale když vid l, že Josef za nic nem že, svolal
narychlo pár soused a dohodl se s nimi, že povolají portáše, aby krádeže ovcí
vyšet ili a podívali se zbojník m na zoubek.
,,Lesti budete váha ,“ vyhrožoval Rajnoch portáš m na stanici, ,,obrátím sa
k vrchnosti. Ze súsedama zme domluvení, že sa k vám p idáme, aby nás bylo vjacej.
Ale vyrazíme hne , enem aby už nebylo pozd …“ Portáši slíbili, že se spojí se
vsetínskými a spole n se vypraví na zbojníky.
Za dva dny se p ed gazdovou chalupou zastavili ty i chlapi na koních; ov šeni
provazy, za opasky pistole, p es ramena p edovky. Byli to portáši. Shán li se po
Rajnochovi, který jim slíbil pomoc.
,,Gde máš tých ludí?“ vyptávali se, když vid li gazdu samotného.
,,Ale súsedom sa prý neztrácajú, tož cht li posla enem pacholky. Vezmu s sebú
svojeho pacholka, aby hlídal kon ,“ vysv tloval podrážd ný Rajnoch a vyhoupl se do
sedla.
Zpo átku jeli podél potoka Senice, kudy jezdívali i formani. Horší bylo, když se
rozjeli vzh ru ke skalám. Museli jet za sebou a dávat pozor, aby si n který k
nepodvrtl nohu. Než dorazili ke skalám, stmívalo se. Srpek m síce byl schován za
mohutným mrakem, který se p evaloval po ztemn lé obloze.
Portášský hejtman rozhodl, že si polehají do trávy nedaleko salaše, zapálí vatru a
v noci se budou st ídat v hlídání. Kon nechali stát na pokraji lesa u malé studánky.
Hlídal je gazd v pacholek Frkal, o kterém paseká i prohlašovali, že to nemá v hlav
v po ádku. Portáši se rozprchli po lese, aby nanosili roští a gazda vytáhl z rance
77
po ádný kus masa. Podával je hejtmanovi a s úsm vem íkal: ,,Tož abyzme sa dob e
pom li. Lesti ich chytnem, ešt sa vám odm ním.“
Když se ohe rozho el, napíchli maso na krátké šavle a za ali je opékat. Za chvíli
se ráztokou táhla v n pe eného masa, až se všem sbíhaly sliny. Už se blížila p lnoc
a portáši stále sed li u ohn a povídali si. Každý pocházel z jiné d diny a všude bylo
n co nového. Nejd ív ulehli vsetínští, kte í m li do Lide ka nejdelší kus cesty a byli
unaveni. Po p lnoci sed la u ohn jen hlídka, u koní hlasit chrápal starý Frkal.
Do rána bylo daleko a portáš, který m l hlídku, usínal nad doho ívajícím ohn m.
Hlava mu klesala na hru … Najednou jako blesk p ilítl seshora kámen a báác!
rovnou do zkomírajícího ohn , až se dokola rozprskl roj jisker. A další! Klimbající
portáš vysko il jako st ela a za al budit spá e. Portáši byli hned na nohou, zapínali si
opasky a p es ramena si p ehazovali pušky. Od lesa bylo slyšet podupávání
uvázaných koní i rozespalý hlas gazdova pacholka, který je uklid oval.
Hejtman byl první p ipraven vyrazit na cestu a pobízel své druhy: ,,Chlapi,
ponáhlajte, zeberte pušky, pistole a idem hore.“ Do kapsy si zastr il provaz
s olov nou kuli kou – na chytání zbojník .
,,Co ty, gazdo, stávaj!“ obrátil se na Rajnocha hejtman.
,,Co sa d je?“ divil se rozespalý gazda.
,,Zbojníci!“
,,Gde sú?“
,,Hore na skalách.“
Gazda byl dávno vzh ru, ale bál se otev ít o i. P i pomyšlení, že by se te ,
v noci, m l škrábat do skal, s ním zalomcoval strach. Aby nikam nemusel, p edešel
hejtmana a spustil:
,,Ostanu dúle a budu vartova , aby negdo neodnés v ci. Gdyby bylo t eba,
zavolajte!“
Uklidnil se, když se p esv d il, že portáši s ním p i no ní honi ce nepo ítají.
Vy kal, až zmizeli ve tm , a zalezl pod houn .
,,Že si ani v noci nedajú pokoja,“ nadával cestou jeden z portáš .
V p li cesty ke skalám se rozd lili. Hejtman ur il, aby jedni šli podél skal, obešli
je a zezadu pronikli do lesa; m li proslídit všechny díry a jeskyn , jestli se v nich
zbojníci neskrývají. Druzí došli pod skály a po nejmírn jším svahu se šplhali nahoru
do lesa, kde se ob skupiny m ly setkat. V p ípad nebezpe í m li vyst elit na
poplach.
Portáši, kte í se museli vydrápat svahem, nem li snadnou cestu. V noci se jim po
hladké skále smekaly nohy a museli postupovat velmi obez etn , aby n který
neskon il v propasti. Prohledali každi ký kout, každou díru, ale jejich úsilí bylo
marné. Teprve když na východ za alo svítat a na nebi se zat pytily první ervánky,
se portáši spojili. Zastavili se, aby si kone n vydechli. Jeden znechucen prohodil:
,,Nemožu pochopi , pro házali dúle kamení.“
Ostatní ml eli. Znovu se pustili do prohlídky skal, nebo už bylo jasn ji. Záhy se
ozval hlas: ,,Našel sem jejich úru!“ Seb hli se ke skalní rozsedlin , a p ed sebou
78
m li prázdné l žko zakryté p evisem a vystlané nevyd lanými ov ími k žemi.
Opodál v b ezovém porostu bylo schované ohništ , aby zdálky nebylo vid t plameny
nebo kou . K ohni byly p ivalené balvany, na kterých zbojníci sedávali. Ale zbojníci
nikde. Portáši pí po pídi prolezli všechno roští, dokonce se rozhlíželi i po korunách
strom , ale nepo ídili.
Unavení, nevyspalí a promrzlí posedali si na obrovský balvan, aby je aspo
vycházející sluní ko trochu zah álo. P ed nimi jako na dlani se prostíralo údolí,
hluboko dole zur el pot ek a naproti na louce pod salaší spal gazda zavrtaný
v p ikrývkách. ,,Lesti má také spaní, nedivil bych sa, gdyby mu jednúc odnesli aj
chalupu,“ poznamenal portáš a ostatní se zasmáli. Hejtman byl zamra ený, a když
zaslechl poznámku, vybafl: ,,Nechte toho a pov zte, co dalej!“
Portáši zmlkli a pozorovali údolí, kde stáli jejich kon . Starý Frkal pobíhal kolem
nich. Shora se jim zdálo, že všechno mají na dosah ruky, ale cesta dol byla
zdlouhavá a nesnadná. Nikomu nebylo do e i. Hejtman vytáhl pytlík s tabákem a
nacpával si fajfku.
,,Chlapi, je zle! Zbojníci se plížijú k našim ko om!“ vyk ikl náhle jeden z portáš
a prstem ukazoval k lesu. Zd šen pozorovali, jak se zbojníci s p edovkami
p ipravenými k výst elu opatrn kradou podél lesa k Frkalovi, který je nemohl vid t.
Ocitli se za jeho zády a vtom už na n ho jeden namí il, druhý p isko il a za al
odvazovat kon . Dv ma koním prohlédl sedla a odvád l je stranou. Portáši nemohli
slyšet, co zbojníci Frkalovi na izovali, a s hr zou zjiš ovali, že gazd v pacholek se
dává na út k sm rem k potoku. Zbojníci se vyšvihli do sedel dvou nejlepších koní a
ostatní p ed sebou hnali do údolí k Lide ku.
Jeden z portáš se neudržel, strhl pušku, namí il a báác! Ozvala se rána, jejíž
rachot znásobila ozv na ze skal. Mí il špatn a rána šla vedle. M l strach, aby
nezasáhl kon , a cht l zbojníky jen vystrašit. Ale ti se ani neoto ili a pomalu se
ztráceli portáš m z dohledu.
Rána z pušky probudila starého gazdu, který vyd šen vyhlédl z p ikrývek. Když
zjistil, že s jejich ko mi odjížd jí cizí chlapíci a že starý Frkal sp chá k potoku, tiše
si hvízdnul a schoval hlavu. V duchu se modlil, aby se zbojníci nevrátili a nevšimli si
ho. Oželel svého nejlepšího kon , hlavn že zachrání život…
,,Nest ílaj, im nic neud láš, enem bys moh ko a trefi ,“ zlobil se hejtman, když
dozn la ozv na výst elu. Portáši sledovali zbojníky s tupou bezmocností. Dívali se
jeden na druhého a kr ili rameny. Všimli si, že Frkal na n od potoka mává.
,,Co v il?“ zeptal se jeden.
,,Co najrychlej dúle a tam sa poradíme,“ stroze p ikazoval hejtman a rozb hl se.
V tábo e si posbírali v ci a jaksepat í prokleli proradné zbojníky, nebo do
Lide ka museli p šky. Hejtman zlostí bez sebe si vylil vztek na gazdovi. Museli
dlouho konejšit chudáka Frkala, který se chv l a strachy koktal. Dušoval se, že
zbojníky nevid l d ív, než na n ho zvolali a poslali ho k potoku. Postrašili ho, aby se
za nic na sv t nevracel, nebo že jej odvezou s sebou.
79
S nákladem na zádech se smutn vydali na cestu. Nejen že p išli o kon , ale jist
se jim všichni paseká i z d diny vysm jí. A jakou budou mít ostudu, až se vrátí na
portášskou stanici? Ur it se po celém Valašsku bude vykládat, jak dva zbojníci
p elstili etu portáš .
Z chmurných myšlenek je vytrhlo nemilosrdn pálící slunce. Zastavili se p ed
d dinou u potoka, aby se omyli a odpo inuli si. Lehli na zem a p emýšleli o tom, jak
se nechali od zbojník zasko it. Náhle je vyrušil gazd v hlas: ,,Stávajte, na vedlejší
lúce sa pasú naše kon !“ Do portáš jako když st elí, rozb hli se, aby se p esv d ili,
co je na tom pravdy. Dorazili na louku a nesta ili se divit. Páslo se tam p t koní!
,,Že by šli dalej p šky?“ pochybova n prohodil udýchaný hejtman, kterému se to
necht lo líbit. Svého kon poznal, byl po ádku, ale vyzáblý grošák a erná klisna
nikomu z nich nepat ili. Portáši kroutili hlavami a nedovedli si to vysv tlit. Zato
gazda zá il… Nevadilo mu, že p ijede na cizím koni, hlavn že ho nikdo z d diny
neuvidí p icházet p šky.
,,Jak sa to mohlo sta ?“ ptal se jeden z portáš a nasazoval koni uzdu. Hejtman
pokr il rameny a pomalu dodával: ,,T eba ich nekomu vym nili, gdoví, co sa tu
odehrálo…“
P ed Lide kem se zbojníci rozhodli, že pro další cestu si nechají nejlepší dva
kon a ostatní zaženou do lesa. Zastavili se na louce a k ikem odhán li kon od
cesty. Nesp chali, v d li, že portáši z stali ve skalách a bude jim pár hodin trvat, než
se p šky dovle ou do d diny. Bavili se a smáli, jak se jim poda ilo portáše napálit.
Nejv tší legraci si d lali z hejtmana.
„Martine, co budú d la , až sa vrátijú do d diny?“ ptal se zbojník Pavel.
„Lesti nenajdú kon , možem by bez starostí. Ur it sa stavijú u gazdy,“ nahlas
uvažoval Martin.
„V il máme po druhý ráz vyhandlované kon , už sa nemusíme nikoho bá ,“
rozkládal se smíchem Pavel. Za ali se radit, jak by se nejkratší cestou dostali na
Rožnovsko. Vzpomn li si, kudy je vezli portáši k soudu – p es Valašskou Byst ici a
Dušnou. Mysleli si, že už mají vyhráno…
Jeli cvalem v poledním slunci po prašné cest kolem Senice; byli skrz naskrz
propocení a pozd odpoledne Pavel prohlásil, že by se m li zastavit v nejbližší
hospod a dát si n co na posiln nou. Martin chvili ku váhal a p ipomínal Pavlovi
jejich úmluvu, že se budou lidem vyhýbat. Ale Pavel mávl rukou a ekl:
„Co a nemá, nigdo nás nezná a pro jednúc nebude zle. Šak enem na skok!“
Martin p ikývl, beztak se mu žízní lepil jazyk na patro. Blížili se k Polánce. Vjeli
do d diny, ale nikdo si jich nevšímal. Na zápraží chalup posedávalo pár starých
strýc , které zdaleka pozdravili. Hospoda stála uprost ed vesnice. Byla to malá
d ev ná chalupa s okenicemi, p ede dve mi se válely hromady ko ského trusu. Pavel
slezl z kon první a šel se podívat, jak to vypadá uvnit . Chvíli mu trvalo, než se
rozkoukal po tmavé místnosti. Nikoho podez elého nevid l, vyšel ven a kývl na
Martina.
80
Sedli do šenku a poru ili si korbel piva. Dopili a hned jim bylo veseleji. Pavel se
za al rozhlížet, s kým by se dal do e i. P l roku byli v horách sami, a tak nebylo
divu, že po pivu dostal chu si s n kým popovídat. Usmál se na jednoho paseká e a
pozval ho ke stolu. Sta ík s prošediv lými vlasy a s ošlehanou tvá í se zvedl a
pomalu se k nim došoural.
„Tož jaká , oga i, šak vás neznám. Co vás sem zanéslo?“ za al se vyptávat
tichým, zajíkavým hlasem. „Na polu plno práce, a vy v hospod .“
Pavel se pousmál, kývl na šenký e, aby p inesl další pivo a odpov d l:
„Zdaleka, strýcu, zdaleka, ponáhláme dom z uherskej strany. Odtáhli nás jacísi
lupi i, ke í vypálili našu d dinu.“
„Kerú d dinu?“ zv dav se optal sta ík a zvedl obo í, až se mu na ele ud laly
dv hluboké vrásky.
„Lesti to znáte na Be vách, hore na hranici. Nebyla to d dina, podpálili pár
chalup paseká om a mladé odtáhli.“ Sta ík vážn pokýval hlavou a ml el.
Pozd odpoledne se vracela z pole Krhovjákova Rozka, žena portáše, který odjel
s ostatními do Lide ka. Pospíchala, aby muži po dvoudenním pústu p ipravila
po ádnou ve e i a sta ila poklidit dobytek. D lala na panském poli daleko od d diny.
Když unavená s uzlíkem p es rameno procházela vesnicí, všimla si, že p ed
hospodou stojí k , s nímž Krhovják odejel. Zdálo se jí to divné, nebo muž nikdy
do hospody nechodíval, a když se vracel z pronásledování zbojník , jeho kroky
vždycky vedly nejd ív dom . Zastavila se a šla si kon prohlédnout. Nemýlila se, byl
to Krhovják v Kuba. Poplácala ho po h bet , k ji poznal a vesele se po ní ohnal
hlavou.
„Že aj on by sa spúš al s chlapama v hospod ,“ posteskla si nahlas a rozhodla se,
že nakoukne dovnit a uvidí, jestli má pravdu. V duchu se zlobila, nebo muž jí celý
život sliboval, že do hospody nevkro í.
V šenku muže nezahlédla, zašla tedy za hospodským a nenápadn se ho
vyptávala, jestli tam n kde nesedí. Hospodský zavrt l hlavou a ekl, že jejího muže
už dlouhou dobu nevid l.
„Šak ty bys m la v d , gde sa túlá…“ smál se. Rozka mu cht la prozradit, že
p ed hospodou zahlédla jeho kon , ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Zmocnilo
se jí neblahé tušení, že s mužem není cosi v po ádku. Z ervenala, pod kovala šenký i
a sp chala ven, aby se poradila s Josefem.
Nedo kavá a hlavn vystrašená vpadla do sv tnice a Josefovi, Krhovjákovu
bratrovi, všechno vylí ila. Josef poslouchal a také mu p ipadalo nezvyklé, že
v d din se objevil Krhovják v k
bez pána. Zvedl se, ekl, že ješt zasko í
k sousedovi, a pak se p jdou zeptat šenký e, kdo s kon m p ijel.
,,Gdo ví, co sa mu stalo, uvidíme…“ zamyšlen prohlásil a uklid oval Rozku,
která mezi e í za ala poplakávat. Josef si zastr il pistoli za opasek a vydal se
k Drozd m, aby starého gazdu poprosil o pomoc. ,,Co gdyby ko a negdo ukradl a
cht l m a ocigáni ,“ myslel si v duchu.
81
Došli k hospod . K , kterého poznal i starý gazda, dosud stál ješt s jedním
uvázaný u trám . Oba muži se na sebe podívali a ml ky se dohodli, že kon
poznávají.Vstoupili do šenku. Tam byla zábava v plném proudu. Dva cizí chlapíci
zpívali, ruce nad hlavou, a bez ustání porou eli pálenku místním paseká m, kterým
už svítily o i. Josef s gazdou si p isedli k jejich stolu a poslouchali, o em si ti dva
neznámí budou vypráv t. Ti ale nemysleli na nic jiného, než na zpívání.
,,To budú oni,“ zašeptal Drozd.
,,Psst, šak nikoho cizího, krom nich, tu nevid ,“ špitl Josef. ,,Zajdu za
šenký em, ten by moh n co v d .“ Drozd se zvedl a nepozorovan se p ito il
k hospodskému a vyptával se ho, kde se tu vzali cizí chlapi. Šenký po n m šlehl
okem a ekl: ,,Už sa na n vyptávala stará Krhovjáková, co a to tak zajímá?“
,,Enem tak. Ty kon p ed hospodú sú jejich?“
,,Sedíš vedla nich, optaj sa sám,“ odbyl ho šenký , který se necht l do ni eho
zaplést. Chlapíci platili za celou hospodu a o jejich kon se nestaral.
Drozd s nepo ízenou sedl k Josefovi a vykládal mu, co a jak. Josef se zamyslel,
ale nic nevymyslel. Rozhodl, že budou ekat; v žádném p ípad však chlapík m
nedovolí, aby odjeli z d diny.
Venku se už zeše ilo a chlapíci celí brunátní zpívali a zpívali. Jednu písni ku
veselejší než druhou. Josef už také dostával chu na sklenici piva, ale držel se, nebo
nemohl p edpokládat, jak se události vyvinou.
Táhlo na devátou, když se p ed hospodou rozlehl dusot koní, a než se kdo nadál,
do hospody se vhrnuli portáši s Krhovjákem v ele. P ijeli s ním také vsetínští i
s hejtmanem.
Rozhlédli se po hospod a hned chvátali k cizím chlapík m, které rázem p ešla
veselost. Dob e si spo etli, že už je nic nezachrání. Rozzu ený hejtman k nim rázn
p ikro il s provazem v ruce, paseká i zmlkli a napjat pozorovali, co se bude dít.
,,Daleko ste neutékli!“ vyk ikl na zbojníky.
Potom v šenku zavládlo skli ující ticho a do n ho zapadl tichý hlas Martina, jenž
se obrátil k Pavlovi: ,,Šak sem ti pravíl, abyzme sa vyhýbali d dinám! V il zme si
p kn nadrobili…“
82
O zbojnickém kostele
Tam, kde z hradskéj vede cesta pod most k Pú inám, byla za dávných as
d dinka Lomná. Na jejím konci stál opuš ený mlýn. Pravilo sa, že v n m straší, a
nikdo by v noci nebyl šel kolem, kdyby mu dukátama platil. Ludé z vesnice sa
st hovali daléj do kraja a mlýn pat il zbojníkom.
Ti sa jednúc spolem nepohodli o peníze a v tšina sa jich usadila v hustém lese na
cest k Pú inám. Pán hradu byl hý il, po ádal hostiny a na ty sa sjíž ali kumpáni
zdaleka. Zbojníci sa m li tým pádem dob e, p edskakovali pánom a zlata bylo po ád
dost. Ale pozd j byli páni opatr ajší a táhli vždycky pohromad a zbojníci tržili
místo zlata enem rany a porážky. To jich p ivá alo k zu ivosti. Jednúc po uli rytí e,
když táhli na hrad, že si dávajú p ed vojenským tažením zbran od kn za posv tit a
že potem nep ítela v bitce porazíja. To sa zbojníkom velice zalubilo. Hne v noci sa
jeden z nich vydal do Lide ka na fáru a prosil fará a, aby šel zaopat it umírajícího
paseká a v horách. Paná ek šel ochotn s chlapcem do zbojnické rokle. Tam už byla
naskládaná celá hromada zbraní a ekala na sv cení. Zbojníci paná kovi za sv cení
slúbovali m ch dukát , ale ten zbran sv tit necht l. To dožhralo jejich najvyššího
tak, že al šavlú po paná kovi, který sa s roz atú hlavú svalil do trávy. Ale naraz to
v pov t í zafi alo, potem zarachotilo a tam, kde sp š byla zbojnická rokla, byl sráz,
nad srázem tr alo vysoké skalisko, podobné kostelu, a z hlúbky skaly sa smutno
ozývaly zvony. A po zbojníkoch ani památky. Skala v il stójí a nekte í ludé si
vyprávjajú, že tam na Velký pátek zvóníja paná kovi zvony.
83
O zbojnickém kostele
Tam, de vede silnica z Lužnéj do Lide ka podla í ky Senice, bývala dysi
v dávných dobách d dinka Lomné. Na jejím konci stával mlýn, kerý býl potem dlúho
opuš ený a ludé vykládali, že tam strašívalo. Lomná byla zni ena za vpádu Tatar i
Kumán a to údolí sa dodnes menuje Lomensko.
Šecko kolem dokola bývalo pusté, samé hory a ludé sa tam bávali chodi ve d a,
ne tak v noci, protože tam zbójníci p epadávali pocestné, ke í túto cestú jezdívali
z Klobúk na Vsetín aj dalej.
Zbójníci mjéli svoje skrýše v Pú inských skalách, kde pod hradem byly zrázné
skaly, propasti a rokle. Na Pú inském hrad býval tedy takéj lúpeživý rytí , kerý
lúpil v celém okolí a potem po ádal na svém hrad pitky a pusté hostiny, na keré sa
mu zjíž ali jeho kumpáni zdaleka široka. Zbójníci o tem dob e vje éli, usádlili sa
proto v jednéj roklin blízko hradu, aby móhli p epadáva pánské hosty. Dlúho sa
jím to da ílo, ale potem už návšt vníci hradu jezdili ozbrójení a zbójníkom sa dycky
ubránili.
Vúdca zbójník býl už z teho celý zú ivý, že sa jím tak neda í tajak prvej a
p emýšlal, co dál d la . A tu jednúc po úl, jak si dva rytí i cestú vykládali, že p ed
nejakým vále ným tažéním mjéli v zámeckéj kapli mšu, tam jím fará posvjetíl
zbran , s kerými potem nep átele porazili a moc ko isti dostali. Zalúbilo sa to
zbojnickému vúdcovi a hne si zmyslél, že aj oni si mosíja takové zbran opat i .
Ale de sehna kn za, kerý by jím jejich zbran posvjetíl?
Vzpomn l si, že blízko v Lide ku je kostel aj fara, a že je tam starý pán fará ,
kerý býl dobrým otcem svojím farníkom, a býl dobrý ke každém. Zbójníci sa hne
dohodli, že sta i kého fará a do hor dovedú a že jim mosí zbran posvjeti . V éli,
že jím to dobrovoln neud lá, proto ho vylákali ls ú.
Jednúc v noci zabúchal n kdo na farské vratá a dyž starý pán fará otev él, vid l
lov ka, kerý ho velice prosíl, aby šél s ním do hor zaopat i paseká a, kerý tam
umírá. Dobrý pán fará býl za chvílu nachystaný na cestu. Došli až do Pú inských
skal, do zbójnickéj rokle. Tam už byli zejítí šeci zbójníci aj ze svojím vúdcem a p ed
nima kopa zbraní, keré ekaly na posvjecení.
Vúdca zbójník stanúl a žádal fará a, aby jím jejich zbran posvjetíl, že mu dá za
to plný míšek zlatých dukát . Sta i ký pán fará sa teho zleknúl, co to po n m chcú a
takej za žádnú cenu nech él poslechnú , mohli prosi , hrozi a slubova , jak cht li.
Dyž nic nepomáhalo, toš sa vúdca zbójník tak rozzu íl, sko íl a šavlú ál po
sta i kém fará ovi. Ten z roz atú hlavú spadl zbójníkom k nohám, prám dyž na
hradní v ži odbíjali p lnoc.
A v ten ráz to kolem zafu alo, zarachotilo, zah imjélo…….. Tam, de d ívej byla
zbójnická jesky a, býl hluboký zráz a nad ním tr ala vysoká skala, kerá sa podobá
kostelu. Po zbójníkoch nebylo ani památky a ze skaly sa smutno ozývaly zvony.
Skala, ta tu stójí po ád naproti schodk na vrcholku Pú inských skal, a od téj doby sa
84
jí praví „Zbójnický kostel“. Sta í ludé si po ád vykládajú, že každé poledn nebo o
púnoci tam bývajú u zvony, keré zvoníja na památku sta i kého pána fará a.
(Podle vypráv ní Rosalie Vráželové, Pul ín . 43)
85
Shonby
V obci Valašská Senice udržela se ve velmi živé pam ti vzpomínka snad
z minulého století o takzvaných shonbách ili bitkách mezi obyvately Moravy a
Uher. Hranice uherské nebyly tehdy tak p esn vyzna eny jako nyní, a tak se stávalo,
že o jednotlivá pastviska povstávaly shonby. Nejstarší lov k v Senici vypravoval mi
o tom velmi mnoho, a jak jsem vyrozum l, nem ly tyto shonby do sebe nic krutého
ani nebezpe ného. Pasáci uherští zajali pasák m moravským bu ovce nebo krávy a
zase naopak. Zajatý a odvedený dobytek zase na druhý den darmo se hospodá m
vracel. Byla to jakási state nos . O tom, jak ty shonby skoro úpln p estaly,
vypravoval mi nejstarší muž Martin Mikéska toto:
Jednou vypravilo se z Uher velmi mnoho lidí na „Morav íky“ a ozbrojili se i
st elnou zbraní. Na jejich stran byl muž jeden „zamrazený“, jehož se st elná rána
nechytla. Naši vypravili se proti nim, avšak byl mezi nimi také „zamrazený“ a ten
m l i pušku. Uherští byli na kope ku a naši pod nimi. I postavil se zamrazený
z Uherské strany, dal si pravou nohu p es pantok a volal posm šn : „Strielaj,
Morav íku!“
Vtom namí il na n ho zamrazený z naší strany, spustil a bác – zamrazený se
p evalil a bylo po n m. Když to Uherští vid li, že jejich zamrazený padl, utekli a od
té doby žádné shonby nebyly. To bylo asi p ed 150 lety.
Jisto jest, že pohrani ní nepokoje zde bývaly a že p estaly, když hranice Uherská
p esn byla vedena.
(Kronika Národní školy v Senici, str. 8-9
Sok A Vsetín, Archiv obce Valašská Senice
Pov st pochází z poloviny 18. století)
86
Pov sti o pokladech
O pokladech
Na Valašsku po d dinách a samotách se hojn vypráví o tajemných pokladech
s velkým množstvím zla ák , drahého kamení a o ho ících pen zích. V pov stech se
mísí p ání a tužba chudého venkovského lov ka nalézt bohatství a lepší život
v zázra ném bohatství zapomenuté p írody, horských proláklin a hlubokých les .
Zámožní sedláci se báli o své bohatství p ed požárem své d ev nice a nebo p ed
drancováním nájezdník . Také zbojníci ukrývali svou ko ist p ed dopadením portáš .
Poklad uložený v železném hrnci („želez áku“), v kameninovém džbánu nebo
v truhlici se zakopával pod ko eny strom , pod kameny na mezích a v nejr zn jších
aurách a jeskyních. A pak se asto stávalo, že majitel náhle zem el nebo byl zabit,
zbojník lapen a poklad upadl v zapomenutí.
Zejména poklady poukrývané zbojníky nedaly lidem spát. Vypráví se, když ho í
v lese plamének, to že se ty zbojnické peníze p esušují. N kdo spat il zase, jak na
chrástku blikotá modravý plamének nad zakopaným pokladem na mezi. Vykopat
poklad se málokomu poda ilo, protože byl hlídán strážným duchem, který se objevil
t eba jako erný chlap u vykopané jámy.
Hleda poklad Gerlík z Liptála zem el p i rozpráv ní o hledání poklad
v Senince na dvorku u Krajš ák . 7.
V roce 1939 vypráv la sta enka Veronika Ze áková, jak byla p ítomna
podivnému úmrtí Gerlíka, o kterém vypráví Jan Kobzá ve své knize „O zbojníkoch
a pokladoch“: „Bylo to n kdy kolem roku 1890, kdy seninské robky posedávaly na
lavicích ve dvorku d ev né chaloupky na rozcestí u „Krajš ák “ .7. Sed l mezi námi
Gerlík a zdlouhav s námi besedoval o p esúšání poklad . Stále n kde hledal
poklady, protože ale nem l št stí, ješt nic nevykopal. Vždy se mu to n jak pokazilo.
M l rád ko alku, nikdy grejcara nem l a velice rád vykládal, tož ho m li lidé rádi.
Když se Gerlík delší dobu odml el, volala na mne jedna robka: „Podívej se, Veruno,
na Gerlíka, pro je potichu.“ Sed l, o i otev ené, ale byl mrtvý. Zem el p i vypráv ní
o t ch svých pokladech. Moc sv ta on zkusil, pocházel z Hoš álkové, bydlel
v Liptále, v Senince pálíval cihly a stav l pece. V Senince jsme tehda ješt nem li
kerchova, tak byl pochovaný v Liptále.“
Jeden z posledních poklad v Senince byl nalezen v roce 1936 ve stráni Karla
B lí ka . 2 (horních Malot ).
Zem d lská usedlost byla p ed n kolika staletími majetkem „horních Fojt “, kte í
se posléze odst hovali do Ameriky. Sou asný hospodá postupn zveleboval a
zúrod oval p du a v roce 1936 s najatými nádeníky ku oval nad „št pnicí“ svah od
k ovin. Jeden z d lník vykopal hrnec s pokladem. Celý š astný s hrncem pod paží
87
utíkal p šky na Vsetín, kde poklad zpen žil u n jakého žida. Poklad údajn
obsahoval m d né hodinky a mince.
Aj na Vartovni, u teho Trojáka, je sná jakási aura do zem . Ludé ju tam
pamatujú odedávna. Od ní že vede pod zem ú chodba do tmy a do hlúbky a na konci
téj chodby sna sú jakési železné dve i od tajného sklepení a od velikého pokladu
…..
Zprvška sa nev d lo, co je to za úru. Ludé myslívali, že tam býval gdysi ze
zem braný kame na nejakú podezdívku. Dlúho sa nev d lo a nemyslelo iná .
Zvrchu to bylo zarostené lopúním, malením, trávú a chrastím a vid tam nebylo
nic. Enom tolik sa v d lo, že gdyž sa nad to negdo nahne, že cosi hne bere
lov kovi klobúk nebo šatku z hlavy. Vid to nebylo; uhlédnú , neuhlédl nigdo
nigdá nic. Ale gdyž to ten klobúk nebo šatku schytilo a odnéslo, nigdá nic nevrátilo.
Ludé sa tam aj báli chodi . Ale milém Gerlíkovi to nedalo. Jednúc si vzal later u
a k esání – hubku a k emen (kdyby mu zhaslo) – a umínil si tak, že tu chodbu
vyzkúme a ju vyzpytuje. A aj sa do ní hne spustil.
Nevím, pro si tak umínil, nebo sa vydával do velikého nebezpe í, ale on byl
takový odvažitý. A jak sa tam spustil, pod nohama sa mu vozilo a mokro bylo a
klzko a ze st n po ád stékala a kapkala voda. A jak od téj latern mohl trochu kolem
sebe vid , lozili tam š ú i a hadi a nad hlavú mu piš ali netopý i, až ho popadal
strach od teho.
A dlúhá byla tá chodba, aj hodn do výšky, ale naraz došel na konec a byl u
jakýchsi železných dve í. Na prost edku byla hlava od lva a v zuboch m la mosazný
kruh a za ten kruh sa ty dve i otvíraly. Ale muselo sa v d jedno tajné slovo.
Gerlík ho nev d l, ale natáhne ruku a chytí sa za ten kruh, z celéj sily sa zav sí a
ždúchne ramenem do nich. Ale dve i sa ani nepohly. Ale jak to ud lal – najednúc
lepýc! ho jakási sila po hlav . A od zhora. A to byl, víte, ten strážný duch. Ale vid
sa mu nenechal.
M l ten Gerlík zvyk, že velice klel. A tož jak v il postavil tu later u na zem a jak
v téj e i hrozn zaklnúl, chytil sa milého kruha z celéj sily a obúma rukama a jak sa
za zav síl a zaháglovál dve ama a zat ásl, tak sa p i záv soch skala drobila. Nebo
byl on silný chlap.
Ale v il ho tá sila chytne a – mýk! ním p es celú chodbu až ven, enom v tr kolem
sebe cítil, jak let l. Hodilo ním to až kus od téj úry a later a vylétla za ním.
„Gdes nic neschoval, nic nehledaj.“ A takový dech z téj chodby šél, lopúnama tak
chv lo a z chrastí tak listí rvalo a do výšky vírem néslo.
Sám to ten Gerlík vykládal chlapom v hospod .
Takový byl, stále hledal poklady. Ale nigdy on nevykopal nic, protože nem l
š estí. Dycky sa mu to nejak pokazilo.
Jan Zrník
88
O Gerlichovi, co tý poklady hledál
Lecjaké pohádky a povída ky o valaských zbojníkoch a pokladoch pozbírál a
hrub p knú knížku o nich napsál dysi malí Janek Kobzá ú. V téj knížce vyprávjá aj
o istém Gerlichovi, co tý poklady hledál a co m l tú arod jnickú knížku, z kteréj
ítávál za íkávání proti nedobrým duchom p i kopání pokladú.
Tedová stavili múj sta í ek novú zd nú hospodu, co v íl na konci d diny stójí.
Šak do ní vlézlo moc tihel, keré Gerlich v kozloch vypalovál a tak sa p i tatí kovi
jaksi živa íl. a, takéj aj on pat íl k tým lu om, co bez tru ku nemožú uby a býl
povd ný za bárjakú prácu, enem dyž býl nejaký ten grajcar na go alku. V še ku aj
nocúvál, ale tatí ek sa nedy p i n m bídno vyspali, lebo mr ali ze spání, cochvíla ho
strašily jakési vidiny a dyž nemoh spa , lozívál potm z jedného kúta do druhého a
cosi od sebe odhá ál. Nedy sa dál vykláda o všelijakých trampotách ze svojého
neš asného života a tak po kúskách zv d li tatí ek všecko z jeho minulosti, a že u
nich bývalo emeslo krej ovské. Gerlich u uja to, hne za ál na robku p k éj
pohléda , t ebaže nebyla žádná mladica. V íl zas on sa jí pochválíl jakého je emesla
a post žovál sa jí mezi e ú, že už sa mu zmrzélo palackova sa po á sv tem…….
A tož domlúvali, domlúvali, potem si aj p ihúdali a než chleba dojedli, aj sa tam
na téj zákop namluvili.
„Pavlí ku,“ p i ekl Gerlich mojém tatí kovi, dyž mu o tých svojích námluvách
vykládál, „Pavlí ku, to sám ert a tedy nés na ten Syrákov, dybych já sa enem téj
bab tedová na kolik kotárú vyhnúl – to sná sám nedobrý n ju poslál do st etu ….
De já sem tedá enem rozum dál … to sem si na sebe uvázal ancijáša! Co já sem
od téj roby vystál – eh, to sa n ani vykláda nechce. Lakomá jak ert na dušu,
dejaký grajcár škrtila a zamykala a co sem sa od ní napo úvál škaredéj huby. Do
hospody sem nesm l, no nedy už to bylo k nevydržání, že by sa lov k desi él.“
Tak sa Gerlich trmá íl pár rokú, až dysi téj jeho rob cosi vlézlo do hlavy, že
prodajú chalupu a vyst hujú sa do Ameriky. Gerlichovi to bylo jedno, stejnak už ho
doma šecko pálilo a myslél si svoje. Roba si jednak dycky d lala po svojém a tož ju
z teho úminku nerozvá ál ani nezhekovál. Chalupa sa prodala a Gerlich jél podruhé
p es mo e. Ale jak sa praví, dyž neco nemá by , d laj co d laj, nepovede sa to, tož
ani tedová nebylo Gerlichovi súzené, aby sa do téj Ameriky dostál.
Na mo i jich zachytila hrozná vich ica, kerá šíf rozbila, hromadu ludí aj potopila
a s nima aj Gerlichovu robu. Gerlich, kerému sa poda ilo zachráni , ani svéj roby
nelutovál, pro ho bylo velkú ranú to, že roba sa utopila aj ze všeckýma pen zama,
keré dycky nosila u sebe za adry v uzélku. a, život zachráníl, ale z majetku mu
nezbylo nic, enem to, co m l na sob . Nezbývalo zas nic onoho, než í po žebrot .
Zbídovaný a rozedraný sa vrátíl dom do rodného kraja, de mosél u cuzích ludí nájprv
sob zhá a nejaké bydlo.
Sná z téj bídy, lebo aj z myšlének a lútosti za utopenýma pe azama, za ál
blázni o tem, jakby sa znovu obohatíl, jakby snadno p išél k pen zom. A že sa
tedová mezi lu ma tlúklo eš e dos povída ek o zakopaných pen zoch po
89
zbójníkoch – tož Gerlich za ál tý povída ky bra doopravdy a dál sa naozaj poklady
hleda a vykopáva . Bývál z teho potem už celý span uchaný, kór jak desi p išél
k téj arod jnickéj knížce „Kryštovce“.
Enomže Gerlichovi i š estí nep ílo a ani arod jnická knížka nepomáhala. Dyž už
m l poklad istý, dycky sa mu do kšeftu p iplét nejaký nedobrý a tak ho dostrašíl a
dohrúzíl, že Gerlich nedy div ostál živý.
Šak zrovna to samé sa mu stalo, dyž kopál poklad v senínských horách desi pod
Vl icú. V ho e bylo tma jak v m še, všady ticho, enem motyka chvílama sk ékla na
kame u, dyž sa Gerlich dobývál do zem pomezi ko en velikéj jedle. úry
p ibývalo pomály a tož celý upachtovaný mosél cochvíla zadýcha . Kerúsi chvílu,
dyž zaséj zapo inúl, u úl z dálky tajak od d diny jakési rany, jak by nedo strom
podrúbávál. Ist kerýsi ohnaš krade v horách d evo, pomyslél si a kopál dál. Ale po
chvíli za úl to samé búchání aj z druhéj strany, od Jasenska. a, to sa mu už jaksi
nepozdávalo a proto za ál fryš éj motykú sa ohá a , aby ho nedo p i téj práci
nechytíl. Dy si svítíl sví kú, kerá ho ela v kole ud laném sv cenú k ídú. Naráz sa
Gerlich zarazíl! Od Vartovn a už desi bližéj za úl nové strašidelné rany a dyž chvílu
na úvál a uvažovál, co by to mohlo by , za alo tých búchancú p ibýva ze všeckých
stran ve velikém kruhu kole n ho a jak dyby sa to pomalú ky blížilo k n mu. Na
Gerlicha vystúpilo horko, za aly sa mu ježi vlasy od strachu, ohlédnú sa za sebe
nemoh, aby kúzlo nezkazíl. Najednúc šak, dyž to strašidelné búchání sa k n mu
stahovalo, ek a na doho éní – sko ila na taková hrúza, že z jamy vysko íl,
motyku zahodíl a ani sám potem nemoh vypov d , jak sa celý doškrábaný od hlóží
a dotlu ený od jedlí, dostál do první chalupy v d din , de skoro polomrtvý sa po
kerémsi dni spamatovál.
Alebo co sa nahledál pen z ve žleb , šak tam dodnes sa praví v Benešúvce, po
istém zbójníkovi Benešovi, kerý prý tam m l isto hrubú nošu pen z zakopa . Dy sa
vykládalo, že ho sta í ludé dob e vi éli, jak dysi nés cosi v m še do teho samého
místa a dyž po dlúhéj chvíli vychodíl z horky ven, že už nic p i sob nem l. Dysi prý
už m l Gerlich ty peníze skoro isté, ale dyž p i kopání myslél, že je na nich, naráz
takový divný v tr že s ním zato íl, až sa mu hlava zamotala a potem už nic nev él,
co sa s ním stalo, až ráno sa našél na druhéj stran teho žleba.
Takéj sa hodn mezi ludma vykládá o zakopaném poklad pod d dinú na lúce,
jak tam všeci pravjá „na kút “. A to préj byla istá pravda, že dyž dysi v šali
v Prešpurku jedného zbojníka, m l stoja už pod šibenicú, vola préj, že esli je tu
nedo od Vsetína z Moravy, že je tam poblíž d dina Senínka a pod ú trojhraná lúka a
na ní v jedném rohu, pod starú hruškú je zakopaný poklad. Do prý ho najde, nech je
jeho… Gerlichovi to po á nedalo a kolikrá v šenku o tem mezi chlapy zavá al
e , že dyby s ním nedo šél a pomoh mu kopa , že by sa o peníze rozd lili. Sám m l
už strach tam í , a proto po á cochvíla chlapy lúdíl, aby s ním nekerý šél. Chlapi si
d lali nap e z n ho škláby, ale dyž na n po á dr él, tož sa vymlúvali, že
s duchama nésú žádné špáse, že by jim to mohlo p í draho, a leda m li z Gerlicha
také vyražéní. Ale jednúc, dyž o tém zavéd zaséj e , mžurknúl strýc Mlýnkú o ama
90
na kerésy chlapy, sem tam nekerému šúchnúl cosi do ucha a potem Gerlichovi
poslíbíl, že aj s ním dvá chlapi pújdú na druhý ve ér na kút a oprubujú tý peníze
vykopa .
Jak sa zetm lo na druhý ve ér, chlapi sa zlézli do še ku a nap e , že sa mosíjá na
ten strach tru kem posilni . Tak si nejakú chvílu dodávali guráža, pilo sa a vykládalo
o strašidloch, šak chlapi m li plno e í co de kerého potkalo, aj co sa o strašidloch
mezi starými lu mi povídalo a jak bylo okolo jedenáctej hodiny, chlapi pozbírali
motyky a lopaty a že sná pújdú. Tá lúka od hospody daleko néní a tož ostatní, co
s nima nešli, vylézli si na k ížek za hospodú, že budú dáva pozor, co sa bude d .
Tým dvúm, co sa dali na tu kopa ku, šak to býl strýc Mlýnkú a Ozef henkaj
z Ré kova, Gerlich po cest vykládál, jak sa majú p i kopání drža , že nesmíja žádný
éc ani slove ka, ani sa ohlédnú za sebe, dyby nevímco vid li. Doj aci na místo,
Gerlich ud lál sv cenú k ídú po zemi kolo, zapálíl sví ku a vytáh aci z kapse
usmolenú knížku, dál sa z ní íka . Chlapi za ali kopa . Bylo tichú ko, enem jim
potú ek za zády žblunkotál na kame och a desi v Židáku húkala sova. Jamy fryško
p ibývalo, lebo chlapi sa tumlovali až z nich téklo. Gerlich svoje íkání už enem
šepkál a jak dyby najednúc na p ístrach sedál. Vtom strýc šikovno uderýl Ozefovi
po lopat , až sa to daleko rozléhlo. Gerlich sa lek, tak to s ním smýklo, p item mu
vypadla knížka z rukú, sví ku mu dosi chlópancem zhasíl a v téj tm zhlédli naráz
oba vrchy nad nima tajak v oh u. Najednúc z obúch kopcú z každého boka cosi
zab á alo jak od e azú a chlapi vidijá, jak dolu Ré kovú grapú, tak aj od Hložin
z kopca letíjá dv ohnivé kola celé v plame och – a p ímo na n .
„Ježíšmaryjá,“ zak i ál strýc a vysko a z jamy dál sa ut ka co enem moh
k d din . Za ním zd rygál doplašený Ozef a poslední starý za nima, lebo úl za sebú
taký dupot, jak by kon hnál. Dyž dole él na lave ku, co bývala pod hospodú p es
potok, už sa enem tak plantál, co nemoh dál dechu chyti , dyž ho v téj cosi achlo do
zádú, že chudák švácnúl jak kus d eva z lávky do potoka a tak sa pozuderál, že sa
potem ledvá do hospody došvantál.
Tam už bylo plno ehotu a chlachúz ání aj výkladú, jak sa to všecko stalo. a, tož
byla to taková ertovina. Strýc navéd potajomky kerési ohnaše, aby staré kolo z vozu
oplantali do slámy a šli eka , jedni na Ré kovu grapu a neke í na druhú stranu
doliny. A jak u ujú t ísknú lopatu, aby ty kola zapálili a pustili z kopcú dolu na n .
Aby to bylo strašideln jší, m li ohnašé b á a et zama, kerým jeden z nich švácnúl
Gerlicha po zádoch.
Enomže každý špás neco stójí, tož aj Gerlichovi sa teho nájsp š dodalo. Šak už
býl starý lov k a toto mu zdraví nepopravilo. Byla to jeho poslední výprava za
poklady, lebo za jakýsi as um él se aci na klát u jednéj chalupy v Ho ansku.
(Miroslav Holub: „Valaši sa sm jú“, str.58-60, Vsetín 2006
Vypráv l Josef Cedidla)
91
Následující t i pov sti jsou stejné, dv mají stejný název a jedna byla nazvána jinak,
ale obsah není zcela totožný, v n kterých v cech se rozcházejí. Rozdíly spo ívají
v tom, že každý vyprav si upravil pov st podle svého.
Pov s o ková ovi a pokladu
Na Pú inách u Matýjú bývál gdysi dávno ková . Jednúc, bylo to práv na Kv tnú
ned lu, došél z Lide ka z ranní, z kostela. Léhl si na lavicu, aby si trochu odpo inúl.
Jak tak ležál a spál, tož najednúc cosi do n ho d clo a on u úl, jak mu dosi praví:
„Vem okuta a b ž pod Skálé!“ Ková otev él o i, ale nic nigde nevi él, tož spál
dalej. Myslél si, že sa mu to enem zdálo. Ale za chvílu to do n ho zaséj d clo a
pravilo mu: „Vem okuta a b ž pod Skálé!“
Ková sa posadíl na lav , díve sa kolem sebe po izb , ale vid l enem svoju ženu,
jak va ila ob d. Za ál jí nadáva , cože ho nenechá spa , myslél si, že ona ho to po ád
budila. Tá sa šak za ala ohráža , že sa ho ani netknúla, a tož si ková zas léhl a za
chvílu usnúl znova. Dlúho šak nespál a jak to do n ho d clo pot etí, tož aj zlet l
z lavice na zem. A p i tém zaséj úl, jak mu cosi praví: „Vem okuta a b ž pod
Skálé!“
Co mjél ková d la ? Spa nemohl, tož vzál okuta a šél ke skalám. P išél až pod
Skálé na pasínek, chodíl tam, sem a tam, nev d l, co má d la . Šecko tam bylo tajak
jindy, nic zvláštního nevid l. Tož si sednúl na kame a o všeckém p emýšlál.
Najednúc hrábl okuta em do zem a narazíl na cosi tvrdého. Honem za ál kopa a za
chvílu táhl ze zem železnú truhlicu. Otev él ju a co vid l? Byla plná zlatých pen z.
Ková na to hledí, o i vyvalené jak dva talé ky a vtéj sa kolem n ho p ehnalo
divoké psisko s ohnivýmy o amy. Ková si šak psiska nevšíml, enem po ád držál
truhlu. Ale to už aj z druhéj strany od Hrub ének sa k n m cosi hnalo. Býl to divoký
k , kerém z huby šlehaly ohnivé plamen a z nosa mu létaly iskry. Let l rovnú na
ková a. Teho ohnivého ko a sa ková tak polekál, že truhlu pustíl z rúk a cht l utéc .
V tú ranu sa truhla s rachotem propadla do zem a ztratila sa. A s ú sa ztratili k aj
to psisko.
Ková ostál stá s okuta em v ruce tajak hlúpý, jak dyž ho vodú obleje, a díve sa
kolem. Dyž sa tak najednúc oto íl ke skalám, tož vid l: Zám iskovú cestú jela bílá
paní ve zlatém ko á e a rovnú k n m. U ková a ko ár zastavíl, bílá paní držala v ruce
zlatý klú a smutno sa na n ho dívala. Potem mu pravíla: „Zles ud lál, že sas tak bál,
móhls m ne enem tý zla áky v truhlici, ale aj šecky poklady, co sú ukryté v týchto
skalách. Dala bych ti tento klú , co je od nich. V il nemáš nic a já mosím dál šecky
poklady opatrova .“
Jak to ekla, tož sa ztratila aj s ko árem. Neš asný ková šél smutno dom a celú
cestu p emýšlál, jaký móhl by bohá , dyby sa nebál. Ale v il už mu to nebylo nic
platné.
(Podle vypráv ní Rosalie Vráželové, Pul ín .43)
92
Pov s o ková ovi a pokladu
Na Pú inách u Matýjú bývál gdysi dávno ková . Jednúc – bylo to prám na
Kv tnú ned lu, došél z Lide ka z kostela. Cestú sa dos umordovál, tož si lehnúl na
lavicu, aby si trochu odpo inúl.
Jak tak ležál a spál, tož najednúc cosi do n ho d clo a u úl, jak mu gdosi praví:
„Vem okuta a di pod Skálé.“ Ková otev él o i, díve sa kolem, ale nigde nic
nevi él. Tož si zaséj léhl a spál dál. Myslél si, že sa mu to eném zdálo.
Ale za chvílu to do n ho eš e vjecéj d clo a pravilo mu: „Vem okuta a di pod
Skálé.“ Ková sa posadíl na lavje, díve sa kolem dokola a nigde nic. Enem vi él
svoju robu, jak va ila ob d. Hne jí za ál brbla , cože ho nenechá spa a pro ho
po á budí. Tá sa ále za ala ohráža , že sa ho ani netknúla, tož si zasej léhl. Za
chvílu usnúl znova, ale dlúho ani v iléj nespál. Jak to do n ho d clo pot etí, tož aj
zle él z lavice na zem. A p i tém zaséj úl: „Vem okuta a di pod Skálé.“
Co mjél ková d la ? Tož vzál okuta a šél ke skalám, došél až na pasínek pod
Skálé, chodíl sem a tam, díve sa kolem sebe, ale všecko bylo tajak indy. Došlo mu to
hlúpé, enem tak chodi , tož si sedl na jeden kame a sám sobje praví: „Gdo tu nic
neskovál, nech tu nic nehledá.“ A p i tém okuta em hrábl do zemje. Vtém narazíl na
cosi tvrdého, až to za in alo. Honem odhrnúl hlinu a uvi él v zemi veliký hlin ný
hrnec. Gdyž odkrýl sk idélku, vi él, že je plný zlatých pen z. Ková na to hledí, o i
vyvalené tajak dva talé ky, a už táhne hrnec ze zemje. Vtém sa kolem n ho p ehnálo
divoké psisko s ohnivýmy o amy, ále ková si ho nevšímál, enem po á držál hrnec.
Táhnúl ho ze zemje, ale to už sa kolem p ehnál divoký kanec, z huby mu sršály
ohnivé iskry. Ani teho sa ková eš e nepolekál a po á táhl hrnec ven. Ale v il
najednúc – veliká hrúza. Od Hrub ének to du alo, hu alo a gdyž sa ková malu ko
ohlédl, uvi él, že sa na n ho žene velikánské konisko, z huby mu šlahaly ohnivé
plamen a z nosa žhavé iskry. Le él rovnú na ková a. Teho sa ková tak polekál, že
pustíl hrnec a ch él utéc .
V tu ranu zah imjélo a hrnec sa s rachotem propadl do zemje a bylo ticho. Ztratíl
sa hrnec se zla áky, aj divoký k , kanec, aj psisko. Ková ostal stá s okuta em
v ruce, hledí na to tajak hlúpý, jak gdyž ho vodú obleje, díve sa kolem. A co uvi él?
Zám iskovú cestú jede zlatý ko ár a v n m bílá paní. U ková a ko ár zastavíl a bílá
paní sa smútno podívala na ková a a pravíla: „ Zles ud lál, že sas tak polekál, móhls
mje ne enem ty zla áky v hrncu, ale aj šecky poklady ve skalách, keré tady sú
schované. Dala bych ti k nim tento zlatý klú , co je od nich. V il nemáš nic a já zas
mosím tyto poklady daléj opatrova .“
Gdyž ková ovi všecko povje éla, tož sa ztratíla aj s ko árem. Neš asný ková šél
pomalu ky dom a celú cestu ho ekovál, jaký móhl by bohá , gdyby sa tak
nepolekál. Ale v il už mu to nebylo nic platné.
(Tato verze je uvedena ve sborní ku „Jak se žilo na Valašsku“ od místního kroniká e Jana
Vrážela, je z r. 1977.)
93
Poklad na Benadín
Kdysi dávno žil ve St elné podivný lov k, e ený Dukátník. íkali mu tak proto,
že um l pomocí za íkávací knížky „Kryštofky“ a r zných kouzel najít zakopané
poklady. Sousedé vypráv li, že když Dukátník doma aroval a za íkával, okolo jeho
chalupy se všechno t áslo a ozývalo se temné dun ní.
Jeho žena mužovo arování t žce nesla a jednou, když Dukátník spal, vzala mu
Kryštofku zpod polštá e a spálila ji v peci. Myslila, že tím kone n u inila p ítrž
mužovu arování, ale mýlila se. Dukátník mnohá kouzla a za íkávání už znal
zpam ti, a tak své áry provád l dál.
Jednou v ned li se dal v hospod do e i se sousedem Da kem. „Poslúchaj,
Ozefe, co ti povím. Vím, kde je schovaný poklad!“ Dan k mu moc zprvu nev il,
myslil, že má víc vypito. Dukátník ale za al znova: „Po kaj, nemysli si, že su
ožhralý. Pravím ti pravdu!“ Podíval se Da kovi up en do o í a ptal se : „Šel bys tam
se m ú?“
Dan k chvíli p emýšlel, pak si dodal odvahy a p ikývl: „Tož dob e, ale kde je
to?“
„Na nic sa a neptaj, p i v pátek o poledni k nám a uvidíš.“ Jak se dohodli, tak
se také stalo. V pátek po poledni byl Dan k u Dukátníka jak na koni. Pojedli chleba
se sýrem a vydali se na cestu.
Šli nejprve do Strelenky na uherské stran a tam zabo ili doleva do osady Dešné,
údolím potoka Deš ánka ke kopci Benadínu. B hem cesty Dukátník nepromluvil
slova. Zanedlouho vstoupili do temného lesa, pokrývajícího celou horu. Po chvíli,
kdy se zdálo, že Dukátník snad nem že najít to pravé místo, že zabloudili, se
zastavili u jakési díry vedoucí do svahu. Dukátník n co polohlasn zamumlal. Ozval
se praskot a dun ní a díra do zem se rozestoupila.
„V il poslúchaj, co ti povím,“ pravil Dukátník k Da kovi, „polezeš za m ú, nech
sa d je, co d je. Nabereš si pen z, kolik chceš, ale na jedno nesmíš zapomenú – po
celú dobu, co tam budem, nesmíš promluvi jediného slova, ani hlesnú !“
Vytáhl ze sajdáka klubko provázku a konec uvázal ke stromu u díry. „To abysme
trefili potem ven,“ zabru el, „a v il poj ! A pamatuj, ani slovo!“ Dukátník ješt
zapálil sví ku v malé lucern .
Da ka se zmocnil jakýsi podivný strach, ale p esto následoval Dukátníka do díry.
Po chvíli prodírání chodbou se dostali do jakési jeskyn . Dukátník vp edu neustále
odmotával provázek, Dan k se ho držel zezadu za halenu. Sví ka v lucern jen slab
svítila, po st nách chodby se míhaly strašidelné stíny, zvuk padajících kamínk se
vracel v mnohonásobné ozv n . Dan k se t ásl strachy, ale Dukátník šel stále dál.
Najednou se p ed nimi rozesv tlilo. Ocitli se v jakési podzemní síni, uprost ed ní
stál velký d ev ný sud, plný zlatých a st íbrných pen z, které tak zá ily, že se v síni
zdálo být sv tlo. Kolem sudu byl ovinutý ohromný strašlivý had.
94
Padla na n hr za. Dan k ucouvl ke st n a posunky nazna oval Dukátníkovi,
aby odtud rychle utekli. Dukátník si však dodal odvahy, p isko il k sudu a rychle si
nabral hrst pen z. Nestalo se nic. Hrst se mu však zdálo málo, a proto rychle hrábl do
sudu ješt jednou.
V tom dostal hroznou ránu a padl na zem jako zabitý. Dan k k n mu p isko il a
cht l jej odtáhnout pry do chodby. Dukátník se však vzpamatoval a už na nic
ne ekali, jen pry odtud. Podle provázku byli brzy venku. Sotva se vydrápali z díry,
vchod do hory se s rachotem uzav el.
Zastavili se až u potoka. Dukátník hrábl do kapsy, kde si dal první hrst pen z.
V kapse však m l jen jakési erné, lesklé kaménky. Štítiv je odhodil do k oví. Když
dopadly na zem, zacinkaly jak peníze…
Dan k dlouho nikomu ne ekl, kde tehdy s Dukátníkem byl. Až po létech, to už
Dukátník nežil, vypráv l tento p íb h. To už byl p ižen ný na Bechov , odkud bylo
k Benadínu velmi blízko. Nikdy však tam už nezašel, jen asto, když pracoval na
poli, se k temnému Benadínu zamyšlen zadíval…
Poznámka: Benadín – kopec na hranici, kde se stýkají katastry Lysé pod Makyt ,
Valašské Senice a Francovy Lhoty. P íb h se týká Josefa Da ka
z Francovy Lhoty .56 z pasek Bechov, pocházel ze St elné a na Bechov
se p iženil. Dukátník skute n ve St elné žil, byl ková a pocházel ze
Vsetína. Byl evangelík,jediný ve St elné. Dan k byl d de ek pana
J. Václavíka, kroniká e obce, který pov st zapsal.
95
Poklad na Luchtovém gruntu
Doká eš e bylo fojtství celé, bylo pot eba aj velikéj stodoly. D dá ek ukazúvali
na zahrad , gde stály podúhelníky. Podla teho bylo vid , že stodola byla hovacká. U
stodoly býl aj veliký plevinec. V tom plevinci býl v zemi poklad. Bylo vid neraz
ve ér, jak sa peníze v p ístodolku „p esúšaly“. (Pohybovaly sa z místa na místo.) Toš
Luchtovi chlapi sa domluvili, že poklad vykopú. Aby jich nigdo nevi él, toš kopali
v noci. Už m li jamu vykopanú jak opálka a už aj narazili na ten hrnec s pen zy,
gdyž v téj za ali kon v maštali hrozn štabarcova a bi sa. Chlapi sa lekli o kon ,
let li do maštale, ale kon stáli tichu ko. P ídú naspátek a v plevinci už ani památky
po hrnci s pen zy. Kopali hlb j, ale nenašli nic.
Dyš sa Foj é pod lili majetkem, toš stodola byla rozbúraná. Na tom míst , co
kopali ten poklad, ostala jama veliká jak opálka. Tú jamu eš e aj já pamatuju. Dyš
popršalo, tak v ní stávala voda a v lét tá voda bývala p kn teplu ká. Tak sa v ní
p kn cabrávalo! Tatí ek neraz vyprávjali, dyš m li dva roky, že sa m li v téj jam
utopi . Dnes už tú jamu vid není…
(rodová pov st)
96
Pidimužík
„U Tr kú na pasekách m li ernú krávu. Jednúc p išel k ním pidimužík a prosil
jich o krapku mléka od téj krávy, že jim poví o pen zoch. Gazda mu dál mléka a
zavédl ho na up (asi kopec). Dyž p išli na to místo, de ty peníze byly, kázál mu
mužík, aby nic nemluvíl, ani nic nedbál, dyby sa mu neco p edstavjalo. Tr ka sa dál
do kopání a už m l kotel skoro venku s pen zama, ale naraz sa pustilo z vrchu moc
be ek a zrovna proti n mu, ale on enom kopál. Potom p išél ezník, nésl na ramen
jeho céru aj kopýtko, aby ju mohl pod ezat. Jak to uhlédl, nechál poklada a ut kál
dom.
97
O Valov skale
U Vsetína odbo uje k severu p í né údolí - Veliký Skalník. Jmenuje se tak podle
skalnaté strán , která kon í dole velikou a sráznou skalou. Podle majetníka Valy má
jméno „Valova skala“. Vystoupíme –li na ni a zadupeme nohama, duní to pod námi
jako na n jakém sklepení. Lidé proto pokládali tu skálu za velikánský sklep, v n mž
je prý ukryt ohromný poklad.
Na samém vršku skály jsou všelijaké veliké balvany a na jedném z nich je
doposud vid t d lek jak od velikého kopyta. Je to prý opravdu otisklé ertovo
kopyto, když tam ert t mi balvany zakrýval a zadupával díry, aby jimi lidé nemohli
vlézt dovnit skály.
Poklad ve Valov skale vartuje však veliký erný býk a mlýnské kolo. Jednou šli
jacísi chlapi dobývat ten poklad a už m li balvan od sklepových dve í odvalený. Tu
zahlédli, jak ten erný býk se žene proti nim. Ulekli se ho a utekli od toho pokladu.
Po ase šli po druhé dostávat ten poklad a dokopali se až k n mu. Už jej táhli ven, ale
vtom uvid li, jak se na n od vrchu skaly valí velikánské mlýnské kolo. Jak se
ohlédli, kam by usko ili, celý poklad se najednou ztratil a už ho víc nenašli.
Ten poklad ve Valov skale se vydali hledat také ková Pile ka a kostelník Olšák.
Kostelník vzal k tomu z kostela i ornát a misál. U skaly se oblékl do kn žského
ornátu a modlil se z misálu. Padl však na n p i tom takový strach, že od skaly utekli.
Olšákovi se na út ku ten ornát potrhal a byl proto z kostelnictví shod ný.
Pile ka se však pokladu nevzdal. P emluvil k hledání i majetníka skaly Valu a
p ibrali k tomu ješt souseda Pantálka. Od Val a Pantálk vzali všecky žeb e,
provazy a šli v noci ke skale. Na boku skaly jsou všelijaké díry a výstupky a jeden
z nich má podobu klínu. O tom klínu pravil Pile ka, že ho tam zatlúkl ert, aby lidé
k pokladu nemohli. Musí se proto vyrazit a potom už se lehko dostanou dovnit .
Vylezli tedy na skalu, Pile ka si uvázal provaz kolem sebe a dal se spustit k tomu
klínu. Tam tloukl do n ho kladivem, aby ho vyrazil, ale marn . Jenom z n ho urazil
kus kame a, který se ítil dol a vyvrátil mladý bu ek i s ko enem. Ud lalo to takový
h mot, že se Pile ka vylekal a dal se honem vytáhnout nahoru. Když se trochu
uklidnili, dal se spustit dol Pantálek. ukal, ukal, ale klínu také nevyrazil. Zatímco
se chlapi naho e lopotili, t ásli strachem, chodila dole kolem skaly stará Valová,
hled la po ád navrch a lomila rukama, že skala je jejich aj s tým pokladem a že
budou-li se mužští o ten poklad d lit, tož oni – Valovi – budou ošizeni o moc pen z!
Ale bylo to zbyte né na íkání. Chlapi sa tam naho e marn namáhali a hmoždili se
žeb i, pokladu nedobyli a ani ho nikdo nedobude, protože ho tam není!
98
Povídky pov re né
Kostka
Kdo préj vezne na kerchov nejakú kostku z mrtvého a dá ju do šuplíka do stola
vedle chleba, tom sa všecko da í a nemá nikdy bídu o chléb. Jedna hospody bývala
nedaleko ertových skal, vstanula ráno jak oby ejn a zatopila. M li eš e topéní
starodávné, ohniš e pod komínem. Sotva jí jiskérka chytla, svezl sa z komína malý
chlapec a chodil po jizb , jak by neco hledal. Po chvílu sa ztratil.
To sa opakovalo vždycky, když hospody zatopila. Její muž na to nepravil nic,
ale vid l to též. Robka z toho byla tak postrašená, že necht la va it doma, šla
k súsedce. Po ase sa odvážila va it doma, ale neuva ila, ogara zas p išel a chodil, jak
by neco ztratil. Vid la na mužovi, že ho to též trápí, a jednúc sa jí p iznal, že vzal na
duši ky na kerchov kostku z d tského hrobu, proto sa jim letos všecko da í. Ale
p esto, jak p išlo Duši ek, zamotal kostku do bílej hadérky a zahrabal ju tam, kde ju
našel
99
Vodník u „K ížných cest“
Sáblíkova babi ka eš e jako cérka, mosela jí kdysi už nave ér cosi vy ídit do
Lid a. Zdržala sa tam skoro do tmy a když m la jí dom, velice sa bála, dycky sa
pravívalo, že za „K ížnými cestami“ pod horú u vody straší vodník. A tož sa
zastavila „Na mýt “ v hospod u Štrasmana – napadlo jí, i sa tam neomeškál n kdo
ze Lhot, že by s ním šla. Aj tak bylo. Našla tam strýca Vranového ze Lhot a ten, že
už takéj p jde, enom co do sebe eš e vrazí štvrtku. Tož dopil, zaplatíl a šli.
Když p ichodili ke „K ížným cestám“ už odtamtá vid li, jak z íky pod horú
zá í veliké, bílé sv tlo. Cérka sa bála, ale strýc m l guráž. „Nic sa neboj“, pravil jí a
zaklesnul agan za pažu a do druhéj ruky vzál po ádný kame . „Dob e sa chy za
agan“, pravíl jí, „a nepúš aj sa ho, kdyby sa d lo, co d lo. Tož s pomocú Boží –
po me!“
Vykro ili a ím víc sa blížili k tom místu, tým víc to svítilo. Když došli naproti,
strýc sa zahnál a celú silú švácnul kamen m po tom sv tle.„Drž sa!“ p ipomn l
cérce, jak sa jeho agana držala a ut kali obá ke Lhotám, co jím nohy sta ily.
Sotva kame šplóchnul do íky, ozval sa pekelný ev. Jak ti dvá ut kali, po ád sa
jím zdálo, že jím to ve za patami a uli to po á až po první lhotské chalupy. Strýc
bývál hne na kraji d diny a tož obá vrazili do sín jeho chalupy, div že nevyvalili
dve i z pant .
Cérka už z téj hr ze ani dom nešla, t ebas to nem la už moc daleko, ra i ostala u
Vran na noc.
Poznámka: Toto zapsal Josef
Václavík podle vypráv ní Anny
Sukupové , zv. Kožové z p. 12
v roce 1964. Narodila se
18.4.1887 a zem ela kolem
r. 1970.
„K ížné cesty“ je k ižovatka cest
mezi Horní Lid í, St elnou a
Francovou
Lhotou
P ed regulací toku Senice se
„ íka“
v t chto
místech
v krátkém úseku dotýkala silnice
a v t chto místech p ibírala
pot ek od St elné. Kdysi dávno
zde také byly
dva menší
rybníky. Hospoda Na mýt –
dnes U Pechal v Horní Lid i
100
O studánce na Rútov
Ve Lhotách, na kopci nad Kamencem, u saméj cesty k chalupám na Rútov
bývala studénka. A voda v ní byla dobrá, chladná a is u ká jak k iš ál. Ludé
z pasek, když sa vracali utrmácaní cestú z d diny dom, sa u ní rádi zastavili, dobréj
vody sa napili a hne jim bylo leh ej. A takéj studénku as od asu aj rádi vy istili,
aby ta vod nka byla po á dobrá.
Jednúc v ned lu, v lét odpoled a, když už sa slune ko ubíralo k západu, vracal
sa z pasek Rútova dom do d diny strýc Kabrhel. Nem l to daleko, šak býval hne
dole v Ko i in , blízko Kobzovéj lipy. Byl na Rútov cosi vy ídi a tož tam se
známými chvílu aj pobesedovál, povykládali, co nového v d din aj na pasekách a
jak ten život ut ká. A tož spokojený šel dom.
Když p ichodíl k místu, co byla u cesty studénka, vid l, že u ní kdosi je. Má
žíze , pravil si. Když p išél eš e bližej, vidí, že je to jakási cuzí roba, ernovlasá,
sná cigánka, zdála sa mu.
Strýc sa zastavil, hledí, co tá roba tam enem d lá? Strýc nev il svým o ám –
místo aby si do dlaní nabírala vodu, aby sa mohla napi – ona si v tej studánce
umývá hlavu a ty erné vlasiska! Tož to strýca jaksapat í pohnúlo! Ruka zev ela
agan, zahnal sa na u a spustíl: „Ale už pakuj od téj vody, babo jedna! To je voda
na pití a ty ju budeš takto svini ?“ Roba sebú trhla, jak kdyby sa lekla, ale hne sa
nap ímila a up ela své erné o i na strýca. Nepravila nic, enom up en na n ho
hled la, potom nap áhla ruku p ed sebe, jak kdyby sa cht la bráni – a najednúc byla
pry …..Strýc stál na míst , v ruce zdvihnutý agan, stál, nemohl sa pohnú , jak
kdyby do n ho uderil hrom – enom ty erné o iska po á vid l. V hlav mu hu alo,
hory okolo n ho sa to ily v divokém víru….Hodnú chvílu nebyl schopný ud la ani
krok. Jakási hr za s ním zalomcovala. V téj chvíli m l enom jedno pomyšlení – pry
odtá , dom, šak už je to enom kúsek k chalupám na Kamenci. Nohy sa mu t ásly, ale
vyrazíl, enom pry odtá .
Ale co – všecko okolo bylo naraz jakési jiné, nic nemohl pozna , ale on šél,
po á šél….Ani slunce už nesvítilo, še ilo sa a d dinu po á nevid l. A už to byla
cesta necesta, samý pádol a tma tmúcí, už nebylo na krok vid . A všady narážal do
strom a nohy zakopávaly o ko en a všelijaké chrástí. A po á p ed sebú vid l ten
zlý pohled erných o í téj roby. Už dál nemohl, už nem l sily, celý schvácený padl
na zem…
Dlúho tam ležál v tom zmátožení, enom si v duchu pravíl, že to už je jeho
poslední hodinka. Jak dlúho tak ležál, ani nev d l.
Když sa za ál z téj hr ze probíra , když otev él o i, uvid l mezi vrškami strom
kúsek nebe – za ínalo sa sv tla . Jak sa tak rozednívalo, opatrn sa rozhlédal, kde to
enom je. Býl v ho e, v dolin mezi Rútovem a Bechovem, co sa praví „v potokách“,
u saméj slovenskej hranice.
101
Když si to tak trochu v hlav probral, vid l, že je ráno a že on celú noc blúdil
kdesi po ho e. Tož zdvihl sa a pomalu ky sa brál hore p es „Rúban “ a došél zas na
tú cestu ke studánce na kopci. Opatrn sa rozhlédal, nikdo nikde, slune ko už zaséj
vesele svítilo a ptáci vyzp vovali novém dni. Strýc sa enom úkradkem podíval na
studénku – byla v ní istá voda a malý pramének z ní r ál jak jindy. Ulevilo sa mu,
tož šél a za chvilku uvid l d dinu zalétú ranním slunkem. Když p išél dom, ani sa ze
starú nehádal, když brblala, kde zas celú noc ba ovál…
Pár dní s ním nebyla žádná e . Až za jakýsi as, p i jednéj zimní besed , p išla
e aj na to, jak ludi na nekerých místoch „vodilo“.
Tož pov d l aj on, co sa mu v lét cestú z Rútova p ihodilo.
Poznámka: Bechov a Rútov jsou paseky ve Francov Lhot . Zmínka o názvu Rútov
je v roce 1589
Kamenec a Ko i ina jsou místní ásti obce
„V potokách“ a „Rúban “ nebo „Rúbaniska“ – jsou pomístní názvy polí a
lesa poblíže uvedených pasek.
Po uvedené studánce je dnes jenom mok ina v p íkopu cesty vedoucí
k polím a pastvinám na Rútov pod opušt nou chalupou Kabrhelových
(u Bílých).
(Vypráv ní pochází od Jana Františe z .225 Kamence. Zapsal J. Václavík)
102
Piják
Na Klišovém grunt , ješt p ed tím, co tento grunt drželi Hrbá kovi, byla jeho
majitelkou mladá vdova Sedlá ková. Stalo se, že vdova nemohla grunt udržet a
mnoho jiných t žkostí na ni dolehlo a tak se ze zoufalství ob sila na p d domku.
Bývala velmi hezká, m la krásné dlouhé vlasy, které si zaplétala do copu.
Když domácí a sousedi zjistili, co se stalo, nikdo ji necht l z provazu od ezat, a
tak na to zavolali trošku „p ihlúplého“ Valentu, co m l svoje bývání na grunt , kde
se íká „u Martinc “. Byl dost silný, ale moc nep emýšlel a ni eho se nebál.
Valenta vylezl na p du, selku od ezal, cop jejích vlas si oto il kolem ruky a tak
ji stáhl po schodech do sín . Když ležela v síni a dopadlo na ni denní sv tlo, všiml si
Valenta, že mrtvá má košili pod krkem sepjatou ozdobnou jehlicí, které se íkalo
„piják“. Valenta se slovy: „-a ty máš –a- p kný piják – a – ten ti – a- na mú dušu
nenechám….“. Jehlici jí vzal a sepnul si jí svoji košili. Mrtvou potom položili na
žeb a nesli ji na Zimkovu paseku. Tam vykopali jámu a do ní ji pochovali.
Za n kolik dn po tomto poh bu šel Valenta o pravém poledni hore d dinou . Tu
najednou proti Valentovi jde tiše, jako duch ob šená selka Sedlá ková. Valenta se
lekl, ale hned nabral kuráž a postavil se proti postav selky a povídá jí: „A ty si ,
pravda, ideš – a pro ten piják, že? Ale já ti ho –a- na mú dušu –a- nedám!“ a zakryl
ob ma rukama jehlici na košili. Tu se postava rozplynula.
Poznámka: Pov st se týká gruntu p.116. V d ív jších dobách sebevrahy pochovávali
na Zimkové pasece, ne na h bitov . Mrtvého místo már nesli na žeb i a
nesm li jej nést cestami, ale nejkratším sm rem p es pole k pasece.
V ili, že když sebevraha ponesou po cest , p ijdou kroupy a zni í úrodu.
(Pov st vypravovala babi ka Anna Sukupová z .12 v roce 1964 panu
Josefu Václavíkovi.)
103
Obrusa
Stalo se v létech p ed I. sv tovou válkou. Tehdy se v našich d dinách zdržoval
lov k, který pro n jakou firmu vykupoval od lidí silné, dlouhé lískové pruty, ze
kterých se d laly obrou ky na d ev né sudy. Nikdo snad nev d l, jak se jmenuje, a
tak podle toho, že kupoval pruty na obru e, mu íkali „obrusa “. Kdysi však pro
dojednané otýpky lískových prut nep išel, zmizel, jako by se po n m zem slehla.
V t ch dnech se jednou nave er vracel z d diny dom na Bechov Josef Dan k.
Zdržel se trochu v hospod u Kroup , n co i vypil, a tak v dobré nálad si
vykra oval, aby se do setm ní dostal dom .
Na paseky Bechov vedly z d diny dva chodníky – jeden p es Ko i inu, Pad lek,
vedle Matýjového k íže k P ednímu pot ku a to už bylo na Bechov . Tímto
chodníkem se chodívalo i v zim . Druhý chodník vedl vedle chalupy na „Újezd “
p es lesík „Sancové“ a na kopci nad Bechovem se rozd loval, horním se došlo
k chalupám u Šut , dolní pak sbíhal k Matýj m a k Da kové chalup .
A tak Josef Dan k šel p es Újezd k Sancovému. Slunce už dávno zapadlo, a když
cesta zabo ila do lesíka, jako by se ješt více zeše ilo. To v tve mohutných habr
bránily posledním paprsk m sv tla toho dne. Dan k jde šerým lesíkem, když tu
najednou z stal stát jako p imrazený: Nev í svým o ím – na jedné z v tví, klonících
se na cestu, visí lov k! Po prvním okamžiku p ekvapení pokro í blíže a v ob šeném
poznává „obrusa e“! Da kovi se vrátila kuráž. Pokro í k ob šenému blíže a íká:
„Tož tady si , obrusa u! No, když sas už zav sil, tož sa aj odhúpaj…“ a žduchnul do
visícího. T lo se t žce rozhoupalo, v tev pod jeho tíhou slab zavrzala.Dan k šel dál,
už se ani neohlédl a brzy byl na kope ku nad Matýji, odkud už m l blízko ke své
chalup .
Když druhého dne pasáci pasoucí krávy u Sancového, našli ob šeného, utíkali to
pov d t do d diny. Když potom sjednaní chlapi na žeb íku p inesli mrtvolu do
d diny, byl obrusa poh ben v kout sebevrah na h bitov , na obecní útraty.
Dan k na p íhodu brzy zapomn l, jak se mu z hlavy vykou ila kuráž z režné,
kterou tehdy v hospod vypil. Ale stalo se za n jaký as, bylo to už v zim , že jednou
ve er šel op t z d diny na Bechov. Všude ležel sníh, a tak chodník byl prošlapán p es
Ko i inu a Pad lek. M sí ek byl v úpl ku, a proto, i když bylo trochu pomra eno,
byla sv tlá noc, dob e bylo vid t na cestu. Mírn mrzlo, klidno a ticho. Dan k došel
až k chalupám u Maslejík a Výpal , p ekro il pot ek, který te e od lesíka
Sancového, vzdáleného odtud snad t i sta krok .
Cht l pokra ovat dále Pad lkem. Najednou, a dosud bylo bezv t í, se odn kud
mezi chalupami p ihnal vítr, zasku el, v trný vír Da ka málem porazil a strhl mu
širák z hlavy a poryvy v tru jej odnesly kus od chodníku, proti toku pot ku. Dan k
rychle sešel z chodníku a b žel za kloboukem, ležícím ve sn hu. Už po n m sahá – tu
znovu zadul vítr a širák se zase kutálel po sn hu dále, sm rem k ernajícímu se
lesíku Sancovém. A tak ješt n kolikrát. Dan k se brodí sn hem, užuž dosahuje
104
klobouku, ale vítr jej odnáší dále mezi stromy na svahu lesíka. Strá je p íkrá, a tak
místy jen po ty ech se Dan k prodírá sn hem za kloboukem. Kone n se širák
zastavil, zaklesl se mezi zkroucené ko eny sukovitého habru. Dan k celý zpocený jej
dob hl a pevn chytil do rukou. Celý u ícený zhluboka dýchá a rozhlíží se v bílém
šeru kolem. Vítr utichl a mezi mraky a holé koruny habr se prodralo sv tlo m síce.
Tu v bledém svitu vidí k íž vyrytý v k e stromu….Studený pot jej polil, když si
v hr ze uv domil, že stojí u stromu, na n mž p ed asem rozhoupal ob šeného
obrusa e.Až sem jej širák nesený v trem dovedl….
Chvíli se nemohl pohnout z místa, pak jej ovládla jediná myšlenka: „Pry , jenom
pry odtud!“ Dal se do b hu dol strání, brodí se sn hem, pak zase do kopce na
Pad lek. Zastavil se až u Matýjového k íže. Klobouk stále tiskl k sob . Teprve zde si
vydechl. M síc op t vyhlédl mezi mraky a jeho sv tlo ozá ilo Uk ižovaného. Dan k
klesl na kolena a z celé duše se za al modlit. Propocená košile jej už za ínala studit i
pod zimním kabátem. Dokon il modlitbu , vstal a už klidn ji, ale p ece jen jak
nejrychleji dovedl, sp chal k Bechovu.
Doma ani nerozsv cel sv tidlo (lou ), potichu se odstrojil, promo ené a
propocené oble ení popam ti zav sil na bidélko nad pecí. Ulehl, ale dlouho nemohl
usnout.
N kolik dní chodil zamlklý, celá p íhoda se mu stále vracela na mysl. Ale o tom,
co zažil, ne ekl nikomu. Až za as, už na ja e, když s manželkou p ekopávali pole
osázené brambory, pov d l jí o své zimní p íhod .
Poznámka: P íb h Josefa Da ka z Francovy Lhoty .56 z pasek Bechov
Da kovy p íb hy má Josef Václavík z vypravování své maminky,
Byl to jeho d de ek
(Pov sti zapsala podle Josefa Václavíka z p.235 – bývalého kroniká e Drahomíra
Trchalíková z p.380 – sou asná kroniká ka)
105
O divném ko ovi
D dá ek strýca Kožového bývali dobrý hospodá , šak chovali aj ko a. Pásávali
ho „ve vršku“, tam, co býval mo ár. Když bývalo moc práce, tož pásavali aj za tmy,
dlúho do noci. A dycky, když tak potm pásli, kde sa vzál – tu sa vzál, p ichodíval
k ním cuzí, bílý k .
Kdyby sa enom pásl, nic by na to d dá ek nepravili, ale to cizí konisko enom
hled lo, kde by teho jejich ko a koplo,nebo kmáslo zubami. D dá ka to jedenkrá
dožhralo, pravili si – nech si í chceš, tak už to dál nejde, bu a tom odnau ím,
nebo a odtá vystrnadím!
Na druhý de si ud lali z lipového lý í ohlávku a vzali si ju na pasínek. Když sa
zetm lo, kde sa vzalo, tu sa vzalo – cuzí konisko tu bylo zas. A zas bilo jejich ko a.
No, po kaj! D dá ek sa potichu ko ovi p iblížili a šup mu lý anú ohlávku na
hlavsko – a už ho nepustili. Zebrali aj svého ko a a oba védli dom.
Doma oba kon zap íhli do hnojného voza, naložili po ádnú f ru hnoja,
p ežehnali ju aj sebe, jak to d lali na za átku každéj práce a vijó! Jeli „na hona“.
Tam sa jím najt žej jezdívalo, dobytek najv c zkusíl, a tak si pravili, když to konisko
p išlo, nech tom jejich pomóže.
Ani nev d li, jak snadno „na hona“ vyjeli. A tož vozili hn j celú noc. Už sa na
východ za ínalo sv tla , když zhodili poslední f ru. Cuzího ko a vyp ihli, párkrá
mu škrkli bi em – a b ž, odká p išéls! A jeli se svým kon m dom. P ed ránem si
eš e trochu zd ímli, šak co by né, když sa jím taký kus práce poda íl.
Jak sa ale ráno podivili, když sa podívali na hnojisko – zdálo sa jím, že ho ani
skoro neubylo a oni p eca celú noc vyvážali….
Tož let li honem „na hona“ – tam byly enom kopky, co ud lali z první f ry, z téj,
co ju p ežehnali – v cej nic.
D dá ek už vid li, že to s tým koniskem nebylo enom tak. Nedalo jím to by a
tož ve er zasej ostali pás „ve vršku“ až do tmy tmúcí. Ale cuzí, bílý k
už
nep išel….
Poznámka:
Vypravovala
Anna
Sukupová, zv. Kožová z Fr. Lhoty .12.
V roce 1964 pov st zapsal Josef
Václavík, tehdejší kroniká obce.
Pomístní názvy pozemk „ve vršku“ a
„hona“ leží na stráních sm rem ke
katastru Lide ko v dolní ásti Fr.Lhoty.
106
Sv tlonoši
Za starých as , když závid l jeden soused druhému, že má více pole než on a
cht l mu trochu ubrat, tak potajmu posunul mezák. To byl mezní kámen, který
ur oval hranici mezi poli.
Tito závistivci však na posunování mezák vždy doplatili. Strašívali je sv tlonoši.
Byla to sv týlka, která bylo vídat za temných nocí vyskakovat nad poli, kde rejdily
nad p vodními místy mezák a do noci bývalo slyšet pla tivý hlas: „Tu sem ho dál,
tu sem ho dál….“
Na Bechov bývalo vid t sv tlonoše nej ast ji na „Dlúhých honách“, „v
Potokách“ a na prot jší stran „na Šústovém“, které leží už na slovenské stran .
Stalo se jednomu paseká ovi z Bechova, když se jednou pozd vracel z d diny, že
si za Matýjovým k ížem n jak spletl cestu. Byla tmavá, tichá noc. Do p lnoci už
mnoho nezbývalo, nikde ani hv zdi ka, jako by se schylovalo k bou ce. V takové
tm se dá zabloudit velice snadno, a tak paseká místo do Bechova sešel do
„Potok “. Zdálo se mu, že jde už dlouho, nikde ani sv télko, jen ticho a tma.
Pojednou se p ed ním objevilo sv télko, v záp tí druhé. Zaradoval se v domn ní, že
se už blíží k chalupám na Bechov . Vzáp tí však sv télka zhasla. Paseká p esto
krá el stále tímto sm rem a hle, po n kolika desítkách krok p ed ním znovu
vysko ilo sv tlo. Daleko v tší než prvn a z toho místa zazn l pla tivý hlas: „ Tu
sem ho dál, tu sem ho dál…“.
Aha, íkal si paseká , kdosi si tam cosi nechal a v té tm to nem že najít.
Vykro il sm rem ke sv télku : „Kdo je tam?“ zvolal. Sv télko se zastavilo a planulo
na míst . Paseká i to bylo divné, že mu nikdo neodpovídá.
„Hej , ty tam!“ znovu volá. Sv télko nic, jen se t epotá na stejném míst . „Si
hluchý, i co?“ brble paseká , str í dva prsty do úst a siln hvízdne. Tmavou nocí se
hvízdnutí rozlehlo do okolí a ozv na jej n kolikrát vracela.
V tom se sv tlo velmi zv tšílo a ítilo se na paseká e. V záblesku n jaká neznámá
síla s ním mrštila o zem. Zvedl se vichr, sv tlo v temné noci divoce ví ilo a do toho
se ozývalo kvílivé volání: „Vra ho, vra ho, kdes ho vzááál….“
Paseká se probral až za svítání. Ležel na mezi u svého pole, v tráv plné rosy. Za
hlavou cítil n co tvrdého. T žce vstal a tu si uv domil, že to, co jej tla ilo, byl mezák
u jeho pole, který kdysi posunul dále do sousedova, když z jeho sob p ioral. Šel
tedy dom , vzal motyku a mezák vrátil na p vodní místo. Od té doby m l od
sv tlonoš pokoj.
Poznámka: Bechov – paseky v katastru Francovy Lhoty, Dlúhé hona, Potoky –
pomístní jména ve Fr.Lhot
Matyj k íž – stojí u chodníku vedoucího z obce na paseky Bechov
107
Sv tlonoši
Na hornolide ských pasekách v Lužné u Kališ sa už leccos p itrefilo. Strýc
Francek jeden as d lál na pile. Kteréhosi d a sa kdesi šuchtál, všeci už dávno odešli
a on zatm él. Vydál sa na cestu a všudy tma tmúcí. Nevid l ani na krok. Až najednúc
uvi él p ed sebú sv télko. Zaradovál sa a praví si: „Chvála bohu, nejsu sám a on má
eš e sv tlo, tak mosí na m a po kat.“
Zahvízdál na prsty a volá: „Héj, po kaj na m a!“ To ale nem l d lat. Sotva zav él
hubu, už tu nebylo enom to jedno sv tlo, ale celý k del. Dolypaly na n ho a strýc býl
celý mokrý od hrúze, že nemohl ud lat ani krok. Za ál sa ohá at, že nekeré chytí.
Ále kdeže. Dál sa na út k, ale sv tlonoši po á kolem n ho. P ed ním, za ním, nad
ním, samý sv tlonoš. Strýc ut kál cesta necesta, po zmolách, p íkopách, div divoucí,
že sa nepolámál. Sv tlonoši po á s ním. Najednú sa ozvalo: „ vách!“ Strýc býl po
krk ve vod . Spadl do nejakéj tún . V tom okamžiku sa všecky sv tla ztratily a všude
byla tma a ticho. Strýc eš e chvílu ekál ve vod . Dyž sa nic ned lo, vydrápál sa na
suchú zem a ut kál dom, co mu sily sta ily. Doma to jak sa pat í odstonál, ale
slivovica všecko brzo vylé ila.
108
T i mše
Ve Francovéj Lhot um el jednom hospodá ovi bratr, zrovna když on byl na
výžinku v Uhrách. Bratr s nimi bývál ve spole néj domácnosti a zabýval sa šitím
papu í pro klobucké papu á e. Tak po n m zostala hromada kopyt. Ty po poh eb
švagrová s dcérkú uložily na h ru. Tu noc sa na h e strhla taká hr za, kopyta
práskaly, jak když jich n kdo v najv tším vzteku rozhazuje. Matka s dcérkú sa div
neuškrtily, jak sa strachem obtúlaly, a do rána neusnuly. Bály sa doma, a tak chodily
spat k Trochtom.
Když sa hospodá vrátil z výžinku, šli spat zas po dlúhej dob do svéj chalúpky.
Ale dlúho nespali, lebo štabarc na h e byl zas a v jizb takéj. Ráno sa vypravil
hospodá na poradu k fará ovi do Lide ka a ten mu poradil, aby nechal za bratra
slúžit sú asn t i mše. Hospodá poslechl a od téj doby byl pokoj.
Gabriš
Na trati Amerika ve Francovéj Lhot strýc babi ky Trochtovéj vyklú oval jalov í
a byla tam potém p kná lúka, kerá sa táhla až k ho e.
Babi ka jako mladá dcérka šla jednúc na h iby. Nerústly a babi ka sa vracala
dom s prázdnú.
Když došla k Americe, šel proti ní pán ve vysokém erném klobúku, celý ern
oble ený, enem isté manžetky a límec mu z dálky svítily. Odbo il p ed babi kú na
chodník a šel k osam léj b ezi, co tam jediná stála na lúce. Babi ka zostala stát a
dívala sa za ním, lebo byl tak podivno nastrojený. Když došel k b ezi, tak sa naraz
babi ce ztratil. Šla, obešla b ízku a dokola všecko a nebylo nikde nikoho.
Tu ju pojala taká hr za, ut kala odsá , až patama do it tlúkla. M la sestru, tá
byla zrovna ve St elném u tety a tá ju na ve ér necht la pustit dom, aby nepotkala
Gabriša. Babi ka myslí, že to byl on.
Sv télko
V jednéj chalup ve Francovéj Lhot vždycky když dójili ve er krávy, vysko ilo
náhle sv télko, oblétlo celú chalupu a zas sa ztratílo.
Um él tam p ed asem hospodá a ludé si vyprávjali, že za živa odorával meze. Proto
ho stále p ipomíná to sv télko.
(L. Portlová – B. Zbránek: „Z valašských kopc , chalup a strání“, Brno 1989,
(str. 37)
109
Jak d dá ek Ková ú p evá ali mra na
Na Pú inách bývali gdysi dávno d dá ek Ková ú. U ludí byli velice oblúbení a
vážení, lebo ledaco umjéli. Ludé si jich aj rádi volávali za starosvata na sva by.
Doma bývali už dlúho sami, lebo žena jím dávno odem éla, a tož si áj sami
hospoda íli. Chovali si áj pár kutrn a pár slépek. Jednúc si k tým kutrnám vypoš ali
od súsedú kutrca a protože honem ponáhlali na pole, tož ho nechali v izbje pod
lavicú.
Býlo to prám ve ž a, tož šli odpoled a váza ja me až do Starých drah.
Pomáhala jím súsedka An a Gargulákova, a toš jím to šlo pjekn od ruky. A jak tak
vážú a vykládajú o všeckém, najednúc zah imjélo. Podívú sa na nebe a co vidíja. Od
Lužnéj sa žene taká túmava, až érno, bú ka aj s krúpamy.
An a honem d dá kovi praví: „Ty, Jane, uješ? Ut kaj honem dom pro
Kryštofku a p eve mra na, nech nám to šecko nepotlu e.“
D dá ek Ková ú totíž umjéli p evá a mra na, lebo mjéli doma arod jnickú
knížku, Kryštofka jí pravíli, a v téj knížce býlo všelijakého íkání a takéj aj
k zahá ání mra en a krúp. P i tém za íkávání ale nesmjéli mje košulu v pátek pranú,
iná by to na nich z mra en volalo:
„Nás nezaženeš, máš košulu v pátek pranú!“
D dá ek enem na An u zavolali: „Po úvaj, An o, honem važ, nech to moc
nezmokne!“
A už ut kali, co móhli, dom pro Kryštofku, aj p evléc košulu, aby móhli mra na
p evés . Doletíja dom, hledajú Kryštofku za postelú, na lavici, pod lavicú a v il
vidíja tu hrúzu…….
Kutrc, kerého si v izbje necháli, Kryštofku zežhrál, enem desky a pár ádkú
ostálo.
S tým už d dá ek šecky mra na p evés nemóhli, tož ich tým aspo zahnali
k Polušom do srubiska. Tam sa ty krúpy šecky zesypaly, že ich potém moseli
krumpá em rozkopáva .
(Podle vypráv ní Rosalie Vráželové, Pul ín .43, v roce 1960)
110
Záhuben ata
Nejenom v noci mají strašidla moc. Také v pravé poledne se zjevují a d sí lidi.
Nejhorší je to za horka v lét , ale bývají to nevinné duše – záhuben ata, nebo jinak se
jim íká také pacholata. Jsou to malá d cka, která um ela – chud rky, sotva sv t
uhlédly, musely se s ním rozlou it. Zdržují se v odlehlých místech v obilí.
Jednou šel strý ek Jan p es vrchy, bylo teplou ko, p ede žn mi. Pofukoval
v térek, bylo jas ou ko, nikde ani mrá ek. Tak jde obilím a íká si: „No, p kná
úroda! Jenom aby se dochovala.“ Najednou za ne zvonit poledne, a jako kdyby u al:
všecinko ztichlo, ani meláka nebylo slyšet, takové hr zné ticho. Zdálo se mu, že se
mu zamžilo v o ích. Nad polem se vzduch mihotal a v obilí se za alo cosi hýbat.
Pohlédne lepší – záhuben ata! Plno nahatých d cek, pr hledné byly, hlavy velké, o i
jako rynš áky, nohy a ruce dlouhé. Skákaly po obilí, vyvád ly a hnaly se po strýcovi.
Ten se p eukrutn polekal, pohnul sebou a pry . Jenom se ohlédl a vid l, že
záhuben ata b ží za ním. Rozb hl se ješt víc, dob hl níže, ohlédne se - a nic.
Všecko jak se pat í. Motýli létali, i komá i a meláci bzu eli, všecko jako jindy.
Oddechl si a sp chal dom .
Druhý den se vydal pro klobouk, který tam ztratil. Ležel na cesti ce, vzal si ho a
díval se na obilí. Stálo jakoby nic. Ani stébélko nebylo zlomené.
111
Slibka
Chlapi, kte í chodili do hor kácet stromy a chystat d evo, drva i, asto vykládali,
že slyšeli Slibku. Ona je strašívala.
Slibka p ebývala v horách. Vypadala jak obrovská ženská, vysoká jak strom
v lese, celá bilu ká, nohy m la až do kolen obrostlé mechem, kolena velká jako
mlýnská kola. Vlasy m la z kapradí a sahaly jí až po zem. Slibka málokdy mluvila,
ale asto se smíla. Když se zachechtala zlým hlubokým hlasem, tak to zn lo jako
burácení hromu. Když si kýchla, lámaly se stromy. N kdy se výsm šn
pochichtávala a to pak drva i íkali, že Slibka riríká. Drva i se jí moc báli, jak ert
k íža, protože by je mohla roztrhat a sežrat.
M li proti ní jedinou obranu, totiž že jejich sekyry musely být pozatínané do
d eva a jejich ohe nesm l uhasnout. Tehdy jim Slibka prý nemohla nic zlého ud lat.
Jedenkrát bylo dvanáct drva v horách, a protože už byl ve er a oni m li kácet
ješt veliký kus lesa, rozhodli se, že p enocují v lese. Rozd lali ohe , nanosili
k n mu po ádnou hromadu polen a dob e p iložili. Vtom uslyšeli Slibku: „Chi, chi,
chi, chi.“ Za chvilku zas a hlasit ji: „Chi, chi, chi, chi.“ Už byla blízko.
„Co budeme d lat? Roztrhá nás jak ku ata“, ekl ustrašen jeden z nich.
„Chlapi, zatn me pantoky aj sekyry, lehn me si na zem okolo ohništ a chy me
se za ruky. Sná ju tak popleteme, že nebude v d t, který sme který“, ekl nejstarší
drva .
Tak honem pozatínali všecky pantoky a sekyry do strom kolem dokola, lehli si
na zem hlavami k ohni a drželi se pevn za ruce.
Slibka se p ihrnula, obcházela je dokole ka a bru ela si: „Šak už su velice stará
potvora, ale takéj ohavy jsem ešt na sv t nevid la. Dvanáct hlav a ty iadvacet
noh. Co to može byt? Je to zví a lebo lov k? Je-li to zví a, pro se nepohne? Je-li to
lov k, pro nemluví?
Potom si sedla pod strom a za ala zas riríkat: „Chi, chi, chi, chi, hlad mám
veliký.“
Ó hr zo! Chlapi si už mysleli, že je na míst roztrhá a sežere. Ale co mohli d lat?
Tož leželi dál potichu ky a pevn svírali ruce jeden druhému, až se jim potily dlan .
V d li, že kdyby se pohnuli, Slibka by se do nich hned pustila, však na to ona jen
ekala.
Už se chýlilo k p lnoci, ohe pomáli dohasínal a Slibka sed la a sed la. Co
chvíla zariríkala, ale k odchodu se nem la. Drva i v d li, že jak ohe zhasne, tož
Slibka se do nich pustí.
Ale báli se velice. Až jim zuby cvakaly.
Vtom se ozvalo kdesi z dálky riríkání jiné Slibky.
„Škoda, že mosím jít, už mne kamarádka volá,“ zabru ela si Slibka a odkolébala
se pry .
112
Jak se odvalila, chlapi vysko ili a ut kali do nejbližší d diny. V horách by tu noc
neostali už ani minutku. Druhý den vykládali, jak je Slibka dolekala.
Sta í ek Tomš jim pak pov d l, jak povstala Slibka. Že je to duše dívky, která
zradila svého milého aj p esto, že mu slibovala v rnou lásku. A tak musí po smrti za
trest strašit v podob Slibky.
113
Vypráv nky
Vypráv nka o „kocú ím chleb “
Víte, u nás na Pú inách je malá obec, ale takéj sa tu ob as neco zemele, co stojí
za e . Býval tady nejaký strýc Marti ák, aj s tetkú, pravili jí An a. Jednúc, bylo to
tak kole pú inských hod , pravíja strýc tetce: „Ty, An o, mosíš napéc chleba!
Nemáme než enom to poslední kúrku.“ Mutlali ju v hub a protože zub nem li,
honili ju z kútka do kútka.
„Ále, šak už si to šecko chystám,“ pravíja tetka a tahnú z húry dížu do izby. Tam
do ní chrstli trochu tepléj vody, vsypali p l slam énky múky a hybaj s dížú na pec. A
préj, v il kysni!
Ráno, ím sa za ínalo rozmrkáva , d cali strýc do tetky: „Ty, An o, stávaj! B ž si
d la s tým chlebem. Omládek bude jedna rados , celú noc enem šuchotál.“
No, tetka stanúli, oblékli sa, idú k peci, chcú dížu da naprost ed izby, lebo aby
m li plac chodi kole ní s kopis ú a míša . Ale nahléd a do díže, tak sa lekli, že si
sedli na lavicu u kamen do slam énky s múkú! Z díže na u hledíja dv zelené o i,
érné hlavsko a tetka, se a na lavici ve slam énce, za vali: „Juro, v díži je ert!!!“
Strýc vysko ili rovnyma nohami z postele a vidíja: tetka sedíja ve slam énce
s múkú a z díže nahlédá jejich veliký érný kocúr. Hne sa jím to v hlav rozsvítilo,
co je to za erta!
Tetce vyláte ili, že skrz kocúra vysypali tolik múky a šli sa podíva , pro ten
kocúr nevylézá. Nahnú sa nad dížu. „Á, chudák kocúr,“ pravíja strýc, „jeho ten
omládek váží ke spodku. Má ho moc na k ib t a na ocasi.“ A préj: „An o, podaj n
užicu, až teho kakraholta oškrábu!“
Chytli milý strýc kocúra za hlavu, za kožu, a jak m li plnú užicu, chvíst s tým
zpátky do díže. Naposledy vzali aj ocas a potom, chy a kocúra, namo ili ho do
škopka do pomyjí. Honém, aby nic nep išlo nazmar, tam ho vy machtali a vysadili
na pec. Préj: „Kakraholte, tady lap, až sa usušíš!“
Strýc pomohli tetce dížu s pece znés , tetka chleba zamísili, upékli, ale za nejaký
týde idú z vrchu súsed nejaký, Cyrýn Baro ák . Byli oni, pánbú jím odpus , moc
vyške a ný, a volajú na strýca: „ Já ku, Juro, jak vám šmakovál ten kocú í chleba?“
Strýca, jak dyby šrše bodl. Ohnali sa jak od much, práskli dve ami a až doma si
bru ali pod fúsiska: „To víš, dám já na tvoje plky! Sná nenechám kocúra léta po
sv t s tolkým omládkem. Mosél by sas nap e u m a u i šet i !“
A nebylo jím nic, šél jim k duhu aji ten kocú í chleba…
(„Vlastiv dné kapitoly z Valašskoklobucka“ 1961/I str.27-28)
114
Volba rychtá e
Kdyby byli Pú i ané v elky medonosné, m li by na Pú inách ráj na zemi. Ale
lov ku bohužel nesta í k nasycení krása kvetúcích horských luk, a tak moseli
Pú i ané v tšinú za obživú do sv ta. Robky na kopa ky a do výžink na Hanú
a do Uher a chlapi na mišk vky do Polš e a jinde.
Chlapi odcházali na jaro, kolem svatého Josefa a vracali sa na svatodušní svátky.
Když sa sešli všeci Pú i ané doma, tak si odbyli všecky d ležité záležitosti, aj
volbu rychtá a. D lávalo sa to tak: Mišká i si p inésli z Polš e dlúhé fúsy až na
bradu a v nich sem tam nejakú veš. Sešli sa všeci v hospod „U Fricka“, nasedali
kolevá stola a všeci položili fúsaté brady na st l. Veš dali doprost ed stola, a kom
vlézla do fús , ten byl rychtá em, nebylo t eba žádné propagandy ani kandidátek.
Najv tší užitek z toho m l žid Fricek. To vyprávjal Pote an, Pú i ané ne.
Potkán
Strýc Balá ek je p ižen ný na Pú inách z Vrb tic. Je to chudobný lov k, majú enem
koze. Hn j na pole vždycky v zim vozívajú na p ších sa ách, co sa na nich svážá
v zim d evo v horách. Strýc držíja oje, p es pleca majú popruh a tetka tla íja
vidlami do hnoja. Navezú tak jeden kope ek.
Kdysi byl Balá ek s druhými chlapy v cukrovaru v Chropyni na kampáni. Chytili
živého potkána a cht li mu nejak hodn ublížit. Jeden radíl p ivázat mu hrkávku na
ocas a pustit ho, to by sa všecí potkáni vyst hovali. Druhý radíl utnút mu ocas.
Balá ek sa do teho vmísil a pravil: „Chlapi, já vám poradím, jak mu najvíc ublížíte:
Mosíte ho p ižénit na Pú iny.“
Sv tlonoši
Teti ka Kurtinová vzpomínala na svoju mam nku, kterak sa jí t žko žilo. Na
Pú inách obživy nebylo, a tak mosely robky za prácú do sv ta. Do ep a kopa ek na
Hanú a do Uher.
Na Hanú si vždycky najala celá skupina v z a furmana. Kdysi tak jeli a naraz v lese
na Vizovsku kon nemohli daléj z místa. Nav šalo sa jim na v z plno sv tlonoš . Na
voze sa radili, jak si pomožú dál, ale nikom nic chytrého nenapadlo. Furmana to
dožralo, zaklel si od plúc a to pomohlo. Sv tlonošé sa voza pustili, kon zabrali a
jeli.
115
O sk etovi strýca Vaculína
Je to už dos dlúho, co žil v Leskovci strýc Vaculín. Už dyž býl malým ogarcem,
dycky p emýšlával, jak by p išél ke š estí a mohl by lehko živ. Od starých ludí
úval, že dyž erná slépka snese malé vajce, s tým že sa nájsnadn j dostane ke š estí.
To je tak. Vajce si musí da lov k pod levú pažu a musí s ním dev t dní sed za
pecú. Po tú dobu sa nesmí umýva ani modli a musí z každého jídla první užicu
vylé . Strýc Vaculín to tak všecko ud lál a devátého d a sa mu prý z teho vajca
uléhl sk et /sk ítek/. Ten sk et je prý takový malý ert, kerý dokáže všecko, aj
nemožné. lov k mu musí slúži a on zas v leda em poslúží lov kovi.
Strýc Vaculín sa nikdy nepochválíl, jak ten sk et vypadá, ani kde sa mu potom
pod l. Ale od téj doby nem l strýc od teho erta pokoj. Dov d l sa o mnohých
pokladoch, ale co z teho, dyž z nich nesm l nic zebra . Vykládal dycky ogarom, jak
sa mu hrub baží, dyž vídá tolik rynš ák na hromadách, aj zlato, ale dyž negdy neco
vzál, tož ho ten sk et tak stlúkl, že sa kolik dní nemohl ani pohnú . Oga i mu
nedoví ali, že má takového erta, a tož jich o tom p esv d íl. Dál sa zamknú
v hospod do izby a ludé obstúpili hospodu tak, že by ani myš neproklúzla. A
najednúc za al strýc na n vola venku zpoza humen.
Neke í sa lekli a utékli, protože v tom vid li ne istú silu, ale ke ísi cht li
vyzv d , jak sa enom dostál ven. Dyž nic neprozradíl, tož sa shodli v tom, že ho ten
ert vynésl komínem.
K v tším pen zom sa strýc Vaculín nemohl nikterak dosta , a tož ho ty spolky
s ertem za aly omrzéva . P emýšlal, jak by sa sk eta zbavíl. Za al s ním smlúva po
dobrém, že mu dá, co chce, enom dyž bude m od n ho už pokoj. A ert cht l od
strýca jednúc to, o em doma neví.
Strýc si myslél, o em nevím, to nepot ebuju a ertovi to slíbíl. Dyž p išél dom,
bylo v chalup plno k iku. Co býl venku, narodilo sa jim d cko a to sa z ni eho nic
najednúc ztratilo. Nebylo ho a teprvá sa strýc p iznál, že ho dal ertovi.
Sk et zmizél, ale ludé v ili, že sa usadíl ve starém sklep na Hradíš ku. Nejedni
sa dušovali, že ve er vid li, jak tam ve tm svítijá dv ervené o i. Jednúc to tam
zahlédli aj honci, ke í šli zrovna s honu.
Ludé sa tam sb hli a jeden honec do toho sklepa vyst elíl. S hr zú všeci ekali,
co sa bude d a dyž chvílu nic, tož sa jeden honec odvážíl do sklepa a vyvlékl ven –
jazevca.
Od téj doby už sa ludé kolem toho sklepa nebojíja chodi .
(Zapsala Fr. Zubíková.
Pavlík Richard: „Valašské pov sti ze vsetínského okresu“ (OPS, Vsetín 1956),
Str. 9 – 10)
116
O pokladech
Kdysi za ve era šel jistý sta í ek z Liptála do Senínky. Nacpal si tabáku do
fajfky, ale nem l sirek, aby si zapálil. Rozhléd´ sa po cest a najednou praví:
„Po kaj, tam na vrše vidím ohe , až k n mu p ijdu, zapálím si.“ S tím šel dále.
P ij aci k ohni, uvid l tam chlapce sed ti. I pravil k n mu: „Syne ku, daj mi
uhlí ek!“
Ale chlapec jako by nic, ani se nehnul. Než sta í ek si cht l p ece zapáliti a bral
uhlí ek, ale chlapec švác ho po ruce. Sta í ek však držel uhlík už v ruce a nepustil
ho, nýbrž dal do fajfky a v tom frnk! Cosi vypadne z fajfky, ohne se a drží v ruce
krásný, z brusu nový dukát!
„Aha,“ pomyslil si, „tož to byl takový ohe !“ Vyložil všecko žen , a ráno šli tam
oba, ale po ohni a po dukátech ani vidu, ani slechu!
O vodníkovi
V Polánce šly d ti ze školy a najednúc uvid ly ve vod pali ku a klobúk. Na téj
pali ce byla zelená pentla. Najednúc dala sa tá pali ka áka a ten klobúk jak by
chodíl. To býl besrman. Od téj doby je na tem míst , de teho besrmana vid li, aj
v nájv ím mrázu is únká voda, tajak k iš ál, a tá úra nidy prej nezamrzne.
(Matouš Václavek: „Valašské pohádky a pov sti“ , ást II., Velké Mezi í í, nakl.
Šaška a Frgala, r. 1897, str. 75-76)
117
O Seninském máju
O seninských cérkách sa praví, že sú grý né a k ogarom sa velice majú. Jak
nekerý p íde do d diny, sm jú sa na , až to u od Jévú g Niv . Rády hostíja ogary
š ípancama, suchýma hruškama, jabukama; o hodách ím podstrájajú jak možú:
kolá ú donesú na ohrabe nici, lokší mívajú a p i sva bách ich sušívajú na
ostrévkách!
Velice sp ejné sú tam cérky a dyž od nich odchodíja, ponúkajú a zvú ogary, aby
sa nestyd li a zas brzo p išli, t á v ned lu ebo ve svátek i aj ve všední de , dyž je
p kný ve ér. A že za up imnú galánkú sa može í aj za dev t kotárú, tož chodili do
Seninky mla oši z okoli ných d din p es hory, kotáry a húš e. Nedbali, dyž aj byla
p uta, v t isko, i aj sn hu nachlópaného. Dyž sa ich nedo optál, co tam desi je
vzácného, tož sa enem smíli: „Dyž by tam nebylo nic p kného, tož by zme tam
nechodili!“
Ale domácím synkom to bylo na zlú vú u, že ím dolézajú sem z cudzích d din.
Zahlédali, až strach, a jak nekerého takého potkali znenadáléj, tož m l škaredú
chví u. Mosél by osrditý! M l sa co obraca každý, aby sa ím vyminúl: dyž sa
dob e neohlédál a nena úvál každém šustnutí, moh sa nada , že ho naráz obstúpijá. A
už na nap sali a dobíjali! Nezbývalo kolikrá aj, než postavi sa proti p ti – šesti!
Nap e vyhrážali: „Co tu zglý áš potm v cuzí d din ? Eš es nidy nedostál pár
hyp ?“
Chycený nesm él ukazova na sob strachu, ale postavi sa ím sm lo do o í. Dyž
ím um él sm lo odpov d , tož ho aj nechali, ale eš e aj tak sa neraz stalo Tonkovi
Labajovém, že mu hviž alo kamén í kole uší! P išli neke í od cérky dok ápaní - a
ani s ú nebyli! Jedného hodili aj z lavkú do potoka. Jurovi Machu ovém zvázali ob
ruky a do kapes mu napchali kamén í. Tak um eli astova ! Potem sa š ú ili, jak si
postihli.A enom sa radili doma ve svojéj d din , jak by sa cérkám cosi zavd ili, aby
ím nepohlédaly po cuzích chalá och.
Bylo to raz brzo p ed májovú nocú a tož uradili sa, že domácím cérkám postavíja
p kného mája. Radil ím aj starý Ozefú, jaký má by opravdúcený máj: aby byl
široký, že aj pastý sa pod ním može schova , dyž prší, vysoký, aby ho ovce a koze
neohrýzaly, hla u ký, aby po n m d cka nelozily! Tož ho poslechli. Pozp echodili
hory a našli p kného, až sa k n m každý otá al a všeckým sa ub l, jak stál na úzkéj
lú ince, húšal sa , kotu ky na n m cingotaly, kvítka sa enom rebe aly.
Dožírali sta í synky, aby si ho dob e opatrovali; je na n m takový is u ký sn
bez suk , aj na šindélky by sa nekom zešél. Roby si z n ho cht ly ulomi etiny na
ometlo, aby m ly ím vymeta z peci popel. Aj cérky by si rády z kví á na n m
nava ily lék od srdca bolení, to že pomáhá! Podeb ežák zaséj ukazovál, že na v šku
na májovi sú p kné po a, z kerých by sa švrlák dalo nad la ! Le to byly enom
škláby, z takých e í ani hlava nikeho nebolela.
118
Mája stéjnako vartovali po celých nocách - né p ed domácíma u ma, to m éli
malý strach - ale p ed cuzíma agoši.
Tí už stéjnak sa na chystali … š uchnúli sa takoví – samí jednací vybíjanci:
Labajú, co bývali nad Hrbatú, Kop iv ákovi, Ba in , mladý Ozef Pavelú - a eš e v c
ke ísi, co m li protivaci Senin anom naschovávané. Všeci byli zajedno, enom ím
uzmú mája! Dyž sú tací potm lúši, postíhajú si jak možú, tož nech poznajú, že si
ne za zahráva ! Schytili sa a p es kotár z Pocetkového v cha - húš em a cestami, na
púmist íkovu lú inku – až k máju.
Tam si domácí vyhrávali na jakúsi br ka ku, spívali a povolávali k horám, že by
moh nedo p í a uzmú ím mája! Tož by ho vyprovodili! – Natáhli uši, jak u uli
halúzky praska v húš ú, a jak sa okolo ních zh alo to kých, tož sa cht li aj
casnova . Bylo ím p eca úto vyda mája, dyž sa ho tolik naopatrovali, chystali
slávu, až ho zetnú, a v il sa ím domácí cérky eš e vyšké íja. Než co si m li v íl
po nú ? - Jedni sa s nima dožúvali – druzí šmigolili mája – ke í nem éli p itom co
d la , enom sa ehú ali.
Máj lehnúl, enom to húclo. Hne drapli v ška a už s ním zmétali k v chom. –
Domácím bylo aj do be u, enom vyvolávali: „Šak, vy Liptálani hromš í, v céj sa tu
možete neukazova – bude vám kerémsi aj košu a malá!“ – Ale mája ím Liptá ani
nevrátili.
Na druhý de byla hne ned la a udé šli do kostela. Šli aj seninští oga i aj cérky,
chlapi aj roby - a mája už vid li stá na druhéj stran kotára – na Sklená ovém. Tam
sa húšál nad d dinú, aby ho mohli oga i p kn vid . - Než tí nehled li na mája, ale
obracali hlavy na druhú stranu, jak šli jeden za druhým po úzkém chodní ku.
(Mika Surýn)
(Naše Valašsko z r. 1948)
119
Lacin jší karte ky
Ja, sú všelijací mudrlanti na sv t ! Kdysi préj p išlo kerémsi strýcovi
z polánských pasek p edvolání na ú ad na Vsetín. Tož to bylo strýcovi velice
zat žko. On jakživ nikde nejezdíl, tak enom po tych horách a po d dinách p šky sa
plaho íl.
„A toto eš e! Na ú ad, na Vsetín ! ert mi to býl dlžen,“ brblál strýc. No, nedalo
sa nic d lat, vzál si do kapse pár korun a šél na štácí do Polánky. P í a k okénku –
z opatrnosti – hne sa ptál, co stójí karte ka na Vsetín.
„Štyry koruny.“
„Ba ácha! Toléj pen z? Spus te n , zlevte n , toléj vám nemožu da !“
„Nemožu nic zlevit, to néjde!“
Strýc sa na ertíl: „Tož jak chcete, tak! Však já to nemosím bra !“ A zebera sa šél
pry . A tož tak sa štrochtál p šky dál.
Jak p ichodíl k Léskovci, už mu aj napádalo, že by p eca enom nebylo špatné
odvézt sa. „Po kaj,“ povídál si, „optám sa tady na štácí, koléj to bude stát na Vsetín.“
Tam mu ekli: „T i koruny.“ – „Tož to nechcu, to je eš e po á moc pen z.“ A
výj a ven enom sa uš u ovál: „ Aha, vidíš jich, pagáže, už spúš ajú! Ten cht l štyry
koruny, tento už enom t i! Ó, já vám dám, vy lagramenti!“
A tož zaséj šél p šky daléj k Ústí. Nedalo mu to a zaséj sa zastavíl na štácí, optat
sa, za by to bylo na Vsetín. Pravíl téj sle ince v pokladn : „Koléj vy byste cht la za
karte ku na Vsetín?“ Sle inka sa usmíla: „Korunu, strý ku, enom korunu!“
Strýc u uja to, pravíl celý š asný: „Sle inko, vy jste p eca enom jinší než ti
škrobi v Polánce a v Léskovci. Vy to sekáte p eca enom lacin j. Oh, že jsem já trúba
nešél hne za vama!“
Ludmila Žáková jako kroniká ka zapsala do obecní kroniky vypráv ní ,,O
strýcovi Chrom ákovém, jak slavili svátek“
Strýc Chrom ákovi m li svátek na svatého Jána. Domluvili sa z obecním
policajtem, to byli Jan Kamenický, co chodili bubnova ,, na v domí sa dává“, tož
s tým a domluvili, že spolem pújdú oslavi ten svátek do Lužnéj, aby o tom jejich
roby nev d ly. No aj tam spolem šli. Jak už tak v hospod hodnú chví u sedíja, tož
pohléd a cosi ven, vidíja, že prší.
Mn nic, tob nic. Strýc Chrom ákovi sa dvíhli z lavy a pravíja: ,,Šak bych
na isté isto p emokl, jak pújdu v noci dom, tož si ra i zájdu pro déšník“. Zebrali sa
a šli pro déšník dom až do Polánky, aj co už lélo, jak z konvy. A p išli aj s déšníkem
zpátky do hospody v Lužnéj. A tož si p kn pobyli, popili a než sa v noci z hospody
vyvardali, po déš i nebylo ani památky.
120
V roce 1936 napsal pro ídícího u itele Jana Hronka ve valašském (polanském)
ná e í jednu lidovou pov st Jan Šafa ík-Ohradú. Má název „O strašákoch
v Zádilském“.
Tak si ji také p e t te.
„Tož v il už udé tým všelijakým „zábobonkom“ (pov rám) tak nev íja, ale
prvéj moc préj tých strašákú bývalo, a nájv c bylo úva , že straší v „Zádilském“, od
„Fabišú“ až po Zádilský potok. To préj co chví a postrašilo nekoho, že to mosél aj
odléha . Já šak sem kolikrá aj o p lnoci už hne jak ogara p ešél a nevi él sem nic.
Ale naši tatí ek, Pán Búh jim odpus , kolikrát´ vykládali, že jich dysi postrašilo. A
tož to nejak skusím napsa , jak to bylo.
No, v tom Zádilském moseli by dysi darební udé, ta sa cosi praví, že tam bývali
zbojníci. Šak eš e aj dov il sa praví v tom jedném míst „U sklepú“ (v polanských
„Sklepoch“ se kdysi skrýval zbojnický hejtman Ondruška z Leskovce – pozn. autora)
a potem kúsek nižéj, zas je ten „Obrú hrob“ (zbojník v). Tož sná ti udé tam po
smrti nemajú pokoja. Já šak sem odjakživa v tý všelijaké hlúpiny nev íl, ale dysi aj
m a p ehnalo.
Tož dysi – šak už sem býl z vójny doma, býl sem na d din s ogary. Bylo to p ed
svatým Jánem. Teplo bylo a tož nabu a sa na d din , šél sem sa vyspa dom. Idu,
hvíž u si, ani sem si nevšimnúl, jak daleko už su, až najednúc, kúš ek „Pod tihel ú“,
zrovna naproti „Obrového hroba“ vysko í z b eha p es cestu veliké érné psisko,
tajak eznícký, ale ani sa m a neohlédl, šél po á svojú cestú. Tož sem si myslél, že
v tom asi rádi psi lécú jeden za druhým, a v céj sem si ho nevšímnúl. Ale bylo tak
jaksi za týde , pomáhál sem hraba list u Václavú, co tam byla sestra Teréza vdaná.
P iveza ve ér list, než sa pove e alo, teprú sa ten list zasýpál, a zas sem sa chví u
pobavíl z ogary na d din . A tož než sem šél dom, mohlo by zas neco po jedenástéj
hodin . Tož idu, ani si ni eho nevšímám, až naraz – zas v tom samém míst vysko í
zas to samé érné psisko, co prvéj, a m a to cosi tak dopálilo, co to psisko tu dycky
cosi léce, ohnúl sem sa pro kame , abych teho psa poházál – ale, šak je tam kaméní
dos a m sí ek svítíl, ale nigde sem nemohl kame a popadnú . V tom, bratrové,
takový strach m a popadl, že sem sa dál ut ka a v te n lebo né, tak n klobúk
vlasy dvíhaly. Jak sem p ile él po Zádilský potú ek, všecek strach ze m a spadl, ale
ledva sem sa vydýchál.
Jak sem za pár dní zas p išél k Václavom, vykládál sem, co sa mn p ihodilo, a
stará matka Jurova, mojého švagra praví: „Ale uješ, synku, tam v tom Zádilském
cosi mosí by ; jak sem eš e byla doma u Zelénkú, tož náš Ozef, šak býl eš e také
svobodný, pásl jednúc ve ér kon na otav na lúce nad Kub ny. Ist první noc desi
po d din zgý ál, a tož dyž sa mu kon pásly, usnúl a než sa obudíl, už bylo blízko
p lnoci. Tož sedl na ko a a jél dom. A jak p ijél pod tihel u, na druhéj stran u
Ba i ákového Oklúžka, jakási robka š ikala list z o ší, tak sa ohýbala a po á to
strkala do ná itka. On cosi vtedy chodíl za Ba i ákovú dívkú a tož si myslél, že to
ona tam drhne ten list a tož volá: „Zuskó, Zuskó , po už dóm, už je neskoró!“ A
v téj takový v tr sa strhnúl, že sa tý o še tak až k zemi ohýbaly a v téj na aj na tý
121
kon takový strach padnúl, že sa tý kon daly do kalupu a on ani nev él, jak sa
dostál do maštale. Enom to mu bylo divné, jak sa to mohlo sta , dyš dve i v maštali
byly nízké, a ani sa neohýbál ani sa neuderíl, enom klobúk stratíl.“
122
Pomístní jména
Pomístní jména ve Študlov
Jen v málokteré vesnici na Valašsku se vyskytuje tolik pomístních jmen jako na
katastru obce Študlova, kde napo ítáme 302 jména. Roku 1978 byly sepsány pro
SAV jazyka eského v Brn . Sepsal je místní kroniká pan Jan Ma ek a sám k
tomu dodává: „Dostál jsem diplom od Místopisné komise Akademie v d za nejlepší
vypravování z celého okresu Vsetín.“ Z celkového po tu uvádíme sedm
nejzajímav jších jmen: ernov, Stráž, St íbrný poklad na Háji, Na sklepoch,
Pad lky, Hrádek, Jakubova kula. K t mto pomístním jmén m se zachovaly i
legendy, které se udržely mezi nejstaršími obyvateli a poté byly zaznamenány i v
pam tní knize panem Janem Ma kem.
Lidová pov st na Požá e – u Slováka
Na Š udlovském katastru jsou r zné úseky pojmenovány jinými p ízvisky, které
se udržují v ná e í do dneška.
V trati mezi Úprstami a Požárem sa praví u „Slováka“. Pro ? Tato lidová pov st
vypravuje.
Když za dávných asú sa d lily vrchnosti panství broumovského a tren ínského o
hranici pozemku, domluvili se navzájem, že každý vyšle svého jezdce na koni a kde
se potkají, budou mít mezi sebou hranice.
Na p edem domluvený as jezdci proti sob vyjeli a potkali se na kopci prvním –
Požá e. Moravan m l snahu dojet až na druhý kopec a cestu ukon it – vznikla
Kon itá. (817 m vysoká)
Když ale potkál Slováka na Požá e, ze zlosti svého úmyslu asi též p edem
naporu eného – Slováka zabil a zakopal, pokra oval v cest na Kon it . Od téjto
báje dodnes sa praví tomuto místu u „Slováka“.
(Obecní kronika obce Študlov, str.41)
ernov
Jedná se o kopec v nadmo ské výšce 494, 4 m , který tvo í hranici mezi
Študlovem a Valašskými P íkazy. „Pomístní jméno sa zaužívalo, protože v t chto
místech v horce Skalce na P íkazku a v D bravovém b ezí sa asto v d ív jších
123
dobách utábo ili ko ovní lidi „ erné pleti“. Protože erná ple p sobila na lidi dost
nezvykle, pojmenovali kopec „ ernov“. Tak se toto pomístní jméno udrželo mezi
lidmi.“
(zápis provedl kroniká Jan Ma ek)
Stráž
„Pomístní jméno, které se zachovalo z dob dávných nájezd . Na tomto kopci se
hlídalo p ed nájezdy loupeživých a nep átelských band. P edávaly se odtud zprávy
do dalšího okolí tak, že se zapálily ohn . Jméno kopce znala celá d dina i okolí.“
(zápis provedl kroniká Jan Ma ek)
St íbrný poklad na Háji
„Když sa mladí chlapci hráli p i sbírání h ib na Háji (Vaší kovi . 21 a
Surovcovi) v roce 1970, našli pod bu kem železný hrnec. Želez ák byl plný
st íbr ák . Mince o istili v octu, protože byly už dobou prorezav lé a n které už tak
poškozené, že sa rozpadávaly.
Není známo, kolik jich vlastn bylo, protože chlapci se rozd lili a vše z stalo
dlouhou dobu utajeno. Na n kterých mincích byla rytina Rudolfa.“
(zápis provedl kroniká Jan Ma ek)
Na sklepoch
Je to rozcestí lesních cest na Kon itú, Tuchyni, na Požár a Bílou vodu. Je to
místo, kde formani d evo vyváželi, zde se setkávaly smluvené strany, myslivci. Na
map velkostatku Návojná z r. 1783 je v t chto místech vyzna eno, že tu stojí
„hájenka“. Pomístní jméno vzniklo z pov sti o loupežníkoch. V t chto místech m li
loupežníci vykopané sklepy, úkryty v zemi. Byly vykopané v zemi a vyzd né
kamenem. Práci vykonávali zedníci z Cichova za úplatu 300 zlatek.
Když byla práce dokon ena, loupežníci se p emaskovali a pustili se za zedníky.
Jakmile je dostihli, všechny je zabili, aby nevyzradili jejich úkryt. A v tomto míst je
dnes svatý obrázek Panny Marie, který sem byl umíst n r. 1913.
(zápis provedl kroniká Jan Ma ek)
124
Pad lky
Vzpomíná, že jeho babi ka vypráv la o tomto kopci mezi Študlovem a Horní
Lid í. Za prusko-rakouské války v roce 1866 na t chto místech odpo ívalo rakouské
vojsko, které se vracelo z války. Celé Pad lky byly vojáky zaplaveny a udé sa
polekali, že to sú vojáci pruští. Snažili sa ukryt a pobrali to nejnutn jší a ut kali s
tým do hor – do Doliny.
Pak se zjistilo, že to jsou vojáci rakouští, a tak jim Š udlovjané nosili jídlo a
potraviny. Úroda byla po odchodu vojska úpln zni ená, pole podupané. Bylo po
díle! Pozd ji Pod lky a potom asi Pad lky.
Tímto p esunem vojska byl dán signál rakousko-uherské vlád , aby byla
vybudována železnice ve sm ru Brno – Tren ín. Došlo k tomu v letech 1923 -1928
(Pam tní list Masarykovy dráhy), kdy byla postavena tra Horní Lide – Bylnice.
(vypravoval vnuk paní Zvoni ové, Fojtíkové, Josef, narozený 1920)
Hrádek
Mezi lidem se udržuje pov st, že v t chto místech stával kdysi malý hrad i tvrz.
Hrab nka z hradu si zamilovala mládence pod Hrádkem, bydlícího u íž . Darovala
mu pozemky kolem Hrádku, aby ho m la ast ji k dohledu.
Vým ra pozemk byla menší než u gruntu, ale v tší než u chalupníka, proto se také
pravilo, že je to „podsedek“
(vypravoval František íž, narozený roku 1901)
Jakubova kula (grunt)
Pomístní jméno vzniklo od k estního jména Jakuba Ma ka, rodáka z Francovy
Lhoty, který p išel do Študlova p ed rokem 1880. V noci sa mu zdál sen, že na
Kon ité v jam pod kamen m je ukrytá kula zlata, poklad, aby si šél pro n ho. Když
Jakub p išél na Kon itú, byla už noc. Našél kame , který vid l ve snu, odkrýl ho a v
jam ležala ohnivá hlava. Jakub sa polekál a ut kál i s prázdným pytlem. Jen za sebú
dlúho slyšel volající hlas: „Jakube, Jakube, cos n to ud lál.“
Od toho p íb hu až do dneška sa jméno „Jakubova kula“ udrželo.
(vypravoval Martin Vaší ka, narozený 1901)
125
Další zajímavá pomístní jména (Poschla, Požár d íve Po ár, Radošín, Koziska, Bílá
voda, Cibulk v kopec, Na úlehlách, Amerika, K íby, Klíne ky, Vl í jama aj.) již
kroniká pan Ma ek neobjas uje.
126
Pomístní jména v Horní Lid i
Prost edek sv ta
Na vrch Lit a, na Vávrovém kope ku, je prost edek sv ta. Tak to pravívali sta í
furmani. Bývál tam veliký hloh a toš u teho hloha býl ten prost edek sv ta. Dyš za
Hitlerovéj vojny hrackú rozši ovali – toš ten hloh vyrúbali. Od teho hloha, dyš jedeš
ke Klobúkom, toš jedeš dolu vodú, a dyš jedeš ke Vsetínu, toš zas jedeš dolu vodú.
Na tom kope ku, u saméj hrackéj, majú Vávrovi starú d ev nnú sýpku. Z jednéj
st echy téj sýpky te e voda ke Klobúkom do eky Dúbravy a potem do Vláry a
z druhéj strany st echy te e voda dolu d dinú, do eky Senice, potem do Be vy a do
Moravy. Ob tý vody sa zéjdú aš v érném mo i, ale jedna te e p es Moravu a druhá
p es Slovensko.
Toš vidíte, že to stra í furmani dob e pomenovali „prost edek sv ta“.
Rozkaza ka
(Obecní kronika MNV Horní Lide I, . 26)
V Lit i, naprost edku d diny je lúka – tak asi dv m ice veliká. Praví sa jí
„Rozkaza ka“. Sta í ludé pravíja, že na téj lúce sa dávaly u om rozkaze, de majú jí
na robotu. Je to obecní lúka. P ed páru rokamy sa na ní d lávaly výlety. (Tane ní
zábava venku.) V il už tam má dosi postavenú chalupu.
(Obecní kronika MNV Horní Lide I, . 26)
Rybníky
Na lit anském katastru bývaly dva rybníky: horní a dolní. Horní mjél hráz tam,
gde dnes kon í kolonie vystav ná N mci za okupace. O n co výš je vybudovaná
nová hráz nyn jšího rybníka. Starý rybník byl v tší než tento. Na la novském
katastru býl také rybník – kus hráze eš e ostalo podnes.
Dolní rybník mjél hráz pod dnešním nádražím, naproti Mezili ského mlýna.
(Nyn jší majitel je mlyná Šimara.) Sta í pravívali, že na téj hrázi „strašívalo“.
Místo, kudy vede nyn jší hracká (silnice) do Lide ka, bylo kdysi zaplaveno. Cesta
asi védla po trati „Mirošovska“ sm rem k Šimarom, k Mezilickému mlýnu. Gdo ty
rybníky postavíl, lebo dál postavit a dy zanikly, o tom sa v pam ti obyvatel nic
nedochovalo.
(Obecní kronika MNV Horní Lide I, . 26)
127
Tradice o „prajskéj vojn “ 1866
Dyš v roce šestašedesátém byla válka s Pruskem, toš naše vojsko – rakúské,
ut kalo p ed prajským až do Uher. Vojsko sa hrnúlo od Vsetína k Vlárskému
prúsmyku. Klobu ané sa dov d li, že vojsko pojede p es Klobúky. M li s toho
strach. Toš dvá bohatí Klobu ané z m sckého zastupitelstva sedli na kon a honem
jeli do Lit a, a cht li podplati velitela, aby nejeli p es Klobúky, ale aby rad í jeli
Lýdským prúsmykem na Slovensko.
Ale Klobu ané p ijeli neskoro. Dyš dojeli do Lit a na Vávrú kope ek, toš sa
akorát první vojenské voze spúš aly dolu kope kem. Trvalo jím to dlúho, protože
„šlajfú“ na vozoch nebylo a všeci moseli podhazova „svin “. „Svi a“ bylo d ev nné
koryto uvázané na etazy a na kope ku sa dalo pod jedno kolo a jelo sa na n m jag na
sa ách. Dnes zas majú furmani takové svin ze železa a podhazujú jich pod kola
gumákú.
Toš to rakúské vojsko sa pomály spúš alo dolu ke P íkazom a zastavi sa už
nedalo. A Klobu ané nepo ídili.
(Obecní kronika MNV Horní Lide I, . 26)
128
Život Valacha
(Josef Fojt -Lucht )
Tak sem chodíl osum rokú do obecnéj školy. Protože v Lit u byly enem dv
t ídy, tož sem vyšél z druhéj t ídy. To sa zdá v i éjším školákom divné. Na
propús acím vysv ení sem mn l aj kerúsi dvojku. Škola a vúbec nebavila. Býl
sem už aj dos veliký a bylo a ha ba chodi do školy. Psali zme gdysi ve slohu
úlohu na téma: „Moje nejmilejší p ání“. Já sem vtedy napsál, že moje nájmi éjší
p ání je, abych už vyšél ze školy. No, sp nilo sa mn ! A gdyž sem donés dom
propúš ací vysv ení, tatí ek ho p eh édli a pravíja: „No, pov í s býl jak malé
h íbja. Skákals, kadys ch él a nem éls ani ohlávky, ani chomúta, ani zubadel. Ale
v i dostaneš ohlávku a brzo aj zubadla a chomút a potáhneš jak hovado, až um eš!
Iné možnosti už nemáš. Pánem nech éls by !“
Táto e n aj slzy do o í vehnala, ale iného východiska nebylo. Ze školy sem
mn l všelijaké básni ky, obrázky, knížky a t žko sa n s tým lú ilo. Bylo n naraz
za tú školú aj teskno. Spomínál sem na všelijaké úsp chy, kterých sem ve škole
dosáhnúl.
Pán ídící Trávní ek býl iný u itel než starý Hon . Za ál dela školní „Besídky“ a
hrá z d cky divadlo. V jedném divadle sem hrál uhlí a. V tší úsp chy sem šak m él
na besídkách. Pán ídící mn dál p ednáša bás u od Adolfa Heyduka „Frajtr
Kalina“. Jednalo sa v ní o starém, vyslúžilém vojákovi z napo eonských vá ek. Jak
sa velice vychva ovál, tajak by býl dúleži éjší jak sám generál. Byla to veselá bás a
a p ítomní udé sa srde no zasmíli. Potlesk býl tak mohutný, že sem mosél bás u
opakova . Abych ud lál dojem, mn l sem ob e enú tatí kovu vojenskú b úzu. Jak sa
táto bás a vryla do pamn ti udu, p esv íl sem sa v c než po t iceti rokoch. udé na
u eš spomínali. Slyšél sem to od d tí v Brumov , kterých matky pochodily
z Lit a. Eš z jednú bás ú sem sk úzál mohutné potlesky. Našél sem ju v kalendá u.
Napsál ju jakýsi Trav nec. Vyprávjalo sa v ní o jedném sedlákovi, jak ovdovjél a
roby ho potem velice dožíraly ze žén ním. Raz sa mu poda ilo, že si na nich, tych
robách, postihnúl. Vzál ich do bry ky, gdyž jél brodi kon do rybníka a tam ich
z vozem odb hnúl. Kon vyp ihnúl a p išél pro vúz až ve ér. Robky celý de sed ly
v bry ce vprost edku rybníka a býl práv v m st trh. Byla z teho ohromná švanda.
udé sa p i téj básni smíli, až ím s zy tékly a chví ami sem mosél p esta , až sa zaséj
uk udnili. Tož s takovými úsp chy sem sa mosél rozlú i , dyž sem vyšél ze školy.
Už nastala enem práca a práca. A u uchtú bývalo práce moc. Bylo t inást
hektarú polí, kon , prasata, husy. Pomáhál sem p i všeckých po ních prácách a
všecky sem sa pomály nau íl. V ét sem si nájv c užíl paséní kráv. Na to mám
upomínky smutné aj veselé. U uchtú sa krávy dob e nepásly. Pasínky byly malé a
špatné. Ráno sa oby ejn hnalo Nad ves, odpole a Za humna nebo na Rož icu. Na
Rož ici sem rád pásl, protože pasínek býl u íky. Mohl sem sa tam okúpa aj raky
chyta . Nau íl sem sa aj plava .
129
Ve žna, gdyž naši žali, kon stály v maštali, tož n tatí ek na ídili hna aj kon na
Rož icu. Rád sem to d lávál, ale dneska už by to nebylo možné. Krávy bývaly t i,
jedna jalúvka a jedno te a. Oby ajn sa pásalo patero hov zího. Ale k temu p ibyly
dv kobyly a oby ajn bývalo jedno h íbja a nedy aj dv . Odvázál sem nap e krávy,
vyhnál sem ich na hrackú cestu a potem honem jednu kobylua za ú druhú. První
kobylu sem p ivázál pod izbú ge šra ku. Bývala to tá mladší. Starú sem vyvédl
naposledy, zvázál si ich venku k sob , na starú sem vysedl, a tak sem to všecko hnál
dolu d dinú.
(z autorových Vzpomínek na život, psaných d a 12. 8. 1964)
130
Valašská p ísloví
Lidovou moudrost, p ímo arost, odvahu a poctivost v povaze obyvatel
Valašska, ale p edevším pracovitost a skromnost, vyjad ují uvád ná p ísloví. Jsou
v nich uloženy nabyté životní zkušenosti i mnohá mravní ponau ení.
Valašská p ísloví jsou azena abecedn .
A na iž san , dyš sn hu néni.
A šak sme enem jednúc na sv t .
Aj ítané ovce kapajú.
Aj ítané ovce vlk bere.
Aj každému zut ku je v éra.
Aj starý pes je p kný, dyš sa p istrójí.
Aj to nájmenší ku acko má drápky k sob .
Ani bylina sa bez v tru nepohne.
Ani ert néni tak darebný, jak ho malujú.
Ani ko ku nedostaneš podruhéj pod necky.
Baranovi nemajú by rohy t žké.
B da domu, gde porú á kráva vołu.
Bez chuti, máło ukrútí.
Bohatým nešmajchluj a p ed mocnýma sa neukazuj.
Cigán praví, že voják je p kné zví a, ale zezdaleky sa na díva .
Cigán praví: „Lepší je jedno leto, než dv zimy.“
Co ího nech, vyspíš sa jak m ch.
Co je po hodoch, dyš chłapa nezabijú.
Co je to za pána, dyš mu tr í z botú słáma.
Co má keho potka , toš ho potká.
Co máme, to zíme, a na nikeho nesłá íme.
Co máš zes dnes, zes zutra, co máš ud ła zutra, ud łaj dnes.
Co nemám, to n nigdo neukrade.
Co néni psané, néni dané.
Co roba enem aj v klín vynese, to nesta í chłap v gréf áku zvéz .
Co starý nastýskáł, to mładý provýskáł.
Co starý vyhújáł, to mładý probújáł.
Cuzí chleba zasedá.
í eho nech, vyspíš sa jak m ch.
ím hrnek raz nav e, tým aj smrdí.
ím pyln jší b uch, tým prázn jší hłava.
ím v í pán, tým daléj od n ho.
131
ím v tr kłátí, to néni žádná oprava.
łov k je enem t ikrá divný na sv t : dyš sa narodí, dyš sa žéní a dyš um e.
łov k musí by aj máłu rád.
łov ka poznáš po e i.
Darmo d ła , darmo leža .
De co nájdeš to si nech, aj a može stihnú pech.
De je jedna łožnica, je moc d cek, de néni, eš e v céj.
De je komín, tam je pec, de sú ludé, tam je e , de sú roby, eš e v c.
De sa kú í ku ! De sa pije, pij! A de sa neco d lá, di pry , abys nezavazáł.
De a rádi majú, necho asto, de né, nigdy.
De zalehne pleva, net eba tam chleba.
D ła si posm šky z chudých ludí je h ích.
D ti sú od Pámbí ka a bída p ídavkem.
Divokéj svini sa kula po škuti zešklhne.
Do dob e zełže, jak dyby pravdu pov él.
Do dojídá doma, nezabijú ho na vojn ; do dojídá na vojn , teho nezabijú doma.
Do hospody ludé musijá í , aj dyby na súl nebyło.
Do chce eho dójí , musí za tým pójí .
Do chce, dycky teho dójde.
Do moc młúví, máło ud lá.
Do nabitéj flinty nefúkaj!
Do sa Boha spustí, Pánbu ho opustí.
Do sa ha bí, má prázdné gamby.
Do sa radí, nezavadí.
Do sa s robú zaplance, zle sa odmotává.
Do sa živí poctiv , žádný nezbohatne.
Do si máła neváží, po mnohém nech nebaží.
Do a chce u i o práci, nech ti nap e ukáže svoje ruky.
Do tane ka jak by házał, do roboty jak by zvázáł.
Do v pátek zpíve, v ned lu pła e.
Dobrá boles , dyš dá pojes .
Dobrá kucha ka, tá enem va echú dobrého nava í.
Dobré bydło hładidło, złé bydło strašidło.
Dobré sv domí nade všecko jm ní.
Dob e, že nedáł Pánbú svini rohy a býkovi rozum.
Dob í ludé sa st hnijá aj na stolci, złým ani łavy nesta ijá.
Dochto i ludi lé ijá, slibovica obš ast uje.
Doká pes psovi blechy vybí e, dotá sú społem dob e, ho mezi n kos , hne
jeden druhého od e.
Doká ludé chleba jedli a vodu pili, dycky dob e živi byli.
Dokel jedna trnka, dycky itka brnká, dokel jedno ovoce, dycky itka plpoce.
Dva hłúpí jedného chytrého uživijá.
132
Dyby łov k v él o tem, co bude potem!
Dyby kú o svojí sile v éł, žádný by na n m neuse éł.
Dyby mladí cht li a sta í eš e mohli, ej to by było dob e na sv t .
Dycky je cosi nového, ale máłody dobrého a p kného.
Dycky je lepší chváłabohu, než dájipánbu, jak sa praví.
Dycky je lepší rozmyseł, než zmyseł.
Dycky je v céj ludí, co s łov kem zmí ajú zle, jak tých, co dob e.
Dyš ert vzáł kozu, nech si má aj zvonec.
Dyš Pámbu dopustí, aj motyka spustí.
Dyš sem nemoh, moh sem, v il gdyš možu, tož zas nemožu.
Dyš ušanuje, jak by vyd łáł.
Eš e aj zutra bude de .
G dobréj studénce vychod ný chodník.
Galán malovaný, chrbét šmárovaný.
Gde krávy nájv céj bu ijá, tam je nájme éj mléka.
Gde sú kravince, sú aj zem áky.
Gde vzí a nekras .
Gdo enem f uká, néni z Vałašska.
Gdo chce, nájde kame aj na uhrabanéj łúce.
Gdo má opraty, ten jede.
Gdo moc íce, ten sa p epo íce.
Gdo nemá, nedá.
Gdo sa bójí, moc vystójí.
Gdo sa má zle, žije dłúho.
Gdo sa ponáhlá, sp šéj dójde.
Gdo sa radí, nezaradí.
Gdo si zmýšlá v jídle, rokú sa nedožije.
Gdyby né zelá a zem ákú, tož bysme museli jes samú płaninu.
Gdyš dá Pánbú chytré semeno, néni t eba ani majetku.
Gdyš je roba pani kú, už je konec s kravi kú.
Gdyš jes , toš jes , gdyš d ła , toš sa schova .
Gdyš sa topí, má sa jí k peci.
Go ałka v lét chładí, v zim h eje, ale hładu nezažene.
Grejcar małé peníze.
Hłady sa eš e nikdo neposráł.
Hłuché kłásky dvihajú hłavy nájvyšéj.
Hłúpý sedlák, hrubé zem áky.
Holaj duša, pekla néni!
Hołub je dotél hołubjá ú, dokél je na jeho st eše.
Hory se nezéjdú z horama, ale ludé z lu ma.
Chceš ji by panenkú, neléhaj pod halenkú.
Ch éł by bohatý, ostał chłupatý.
133
Chudoba cti netratí, ale ani nep idá.
Chudobní ludé musijá m cenu aspo sami mezi sebú.
Chybova je ludské a p izna sa k chyb je chłapské.
Jak sa negdo ohne, ut kaj, t eba zdvíhá kame .
Jak svini narostú rohy, tož je to nájhorší hovado.
Jak v íš, tak ostane.
Jaká poš ávka, taká opłátka.
Jaksi było, jaksi bude, dyš sa bere, nep ibude.
Jaký kroj, tak sa stroj.
Jaký ohe taký dým, jaký młyná taký młýn, jaký tata taký syn, jeké d evo taký klín.
Jaký pán, taký krám, takového ko a mám.
Jaký šéł, takú potkáł.
Je lepší hłady um í , než odproda kus pola.
Je lepší nedy kame a v kapsi necha .
Je v n m dobrého, jak v ku inci medu.
Jedna skléne ka spłáchne tisíc chmúr.
Jí k dochtorovi, to je ha ba.
Každé hrab hrabú k sob .
Každému sa stane podla jeho víry.
Každý o e, jak može a vłá í, jak sta í.
Kemu es , temu es , musí mu by daná, ale do chomúta pat í enem słáma.
Kerá koza me í, dává máło mléka.
Kerá roba grý ná v tanci, tá aj doma sa má k práci.
Kerá roba nekú í, zmýšlá na spanš éní.
Klubko po niti nájdeš.
Koléj razú bych ra i dva buky zetnúł, než sa raz holíł.
K ivák má m každý svúj.
Kupuje masnicu a krávy nemá.
Łaciné maso psi žerú.
Lehko nabýł, lehko pozbýł.
Lepší je dvakrá sa najes , než jednúc bý hładný.
Lepší je rozmyseł než zmyseł.
Lepší roba v ga och než chłap v sukni.
Lepší škared młuvi , než p kn klebeti .
Ludé dycky lutujú enem teho, gdo o to nájme éj stójí.
Małá žaba sa velkej vody nebójí.
Małé d cka jijá tatovi chleba, velké rozum.
M li a nemajú a nem li a majú.
M sa zle a eš e by smutný, to stójí za psí š ek.
Mładá roba je p kný obrázek, kerý má ale m avú barvu.
Ml a všecko p ehádáš.
Ml éním neuškodíš, ba e ama enem ha by dójdeš.
134
Młúví jak by m éł košulu z púłky łok a.
Moc rob v chałup , u in né pekło.
Modli sa, nemodli sa, z práznéj mise nenajíš sa.
Mus je velký kus.
Na błázny net eba hnoja vozi .
Na horké šišky néni t eba náhli .
Na mo á e ardáš netancuj.
Nahého skoro vyzvle eš.
Nájlepší chleba sú zem áky.
Nedá sa každý v kožuše do vody vehna .
Ned lní práca v nic sa obracá.
Nehle na krásu, tá je do asu.
Nech by píł aj bíł, enem dyby býł.
Nech si enom každý zametá svoju náspu.
Nech si k ivo chodí, enem dyš rovno tancuje.
Nechsi neprší, enom dyš kape.
Nejsú dycky hody, negdy ani podhodky.
Nekemu voní práca, tajak psovi paprika.
Neke í sú erti, ani sa nemusijá p estrojova .
Nemá-ji roba v hub fajku, tož mele pantem.
Nemíšaj sa mezi otruby, nebudú to svin žhra .
Néni łoví ka, aby u n ho nebyła chybi ka.
Néni horší, dyš je zle, ale dyš to dłúho trvá.
Néni kostelí ka, aby v n m nebyło kázání ka.
Néni tak zle, aby nemohło by horší.
Néni ten p ítel, do a na hody pozve, ale ten, do ti v bíd pomože.
Neš estí nechodí po horách, ale po lu och.
Neš estí táhne párem.
Neškodí p knú p sni ku dvakrá zazpíva .
Nev prorokom, ale enem svojím rukám.
Nežgáraj do osí, nedajú ti medu.
Nigdo nav ky, nerozdavováł paš eky.
Pamatuj łov e na to, že si popeł a błato!
Pámbu dob e ví, co má d la .
Pán daleko, Búh vysoko.
Pánbu vołky a ert społky.
Pánom Pánbú dáł, chudobným enem slúbíł.
Pánom sa pravdú nezavd íš.
Pánská nemoc, chudobného zdraví.
Panský zvyk, svi ský oby aj.
Papír súdí.
Peníze hledajú zaséj peníze.
135
Pes psa nehryze.
Płanéj pýchy je ve sv t v céj, jak d eva ve forot .
Po hodoch p ídú podhodky a po podhodkoch prázný míšek.
Po svatém Ján p estanú ptáci zpíva a zeliny ztratíja svoju lé ivú moc.
Po vołovi nemožeš cht v céj jak kus hov zího.
Pod nízkým tłem vysoko neskákaj.
Pod vołem tela nehledaj.
Poš aj cti ned lá.
Pov a po pravd : nestojí to za e .
Pov z rob d v a, aj ti pen z poš á.
Pravda sa musí zjavi .
Prázdným m chem erta nezabiješ.
Proto sa cérky do vdavek ženú, aby si užiły bídy.
P ed Jánem roste všecko, dyby kładivem zatłúkáł, a po Ján nic nechce rús , dyby
kléš ama potahováł.
P i kom Pánbu, p i tom všeci svatí.
Ptáka poznáte po pé ú, łov ka po e i.
Ra i sa doma dob e vyspa , než na muzidze nohy vystá .
Roba a pes, majú by po á doma.
Robu nebij, ale agan z ruky nigdy nepúš aj.
S ertem zle, bez n ho eš e horší.
S hłúpým sa nera a psa proti srsti nehła .
Se zasopleným sa nenajíš a s hłúpým nedomłúvíš.
Schovaj na dno, nájdeš snadno.
Sk ivánek musí na Hromnice v znú , aj dyby mjéł zmrznú .
Skúpý do pekła stúpí.
Slibovica na sv t p išła, aby staros z hłavy vyšła.
Słove kem nikemu nebliž, ra i daj hne po paš ece.
Snad éj sa vyjede, dyš nedo potła í.
Stará panna sa hádá aj s metłú.
Sto husí, aj vlka udusí.
Strach je veliká v c!
Sv t je pekło a ludé sú erti.
Širokému každý v cest stójí.
Švec Boha nezná, kopytem sa žehná.
Tam zle, tu zle, dyš néni v uzle.
Ten gdo umí d łá, gdo neumí, káže.
Ten, gdo si myslí, že bude trha enem rúže, dysik sa aj upchne.
Tí co psali, takéj łhali.
To je jagživo: peníze hledajú zas peníze.
To je taká pravda, jak błeší kašel.
U vdovy chléb hotový.
136
Uder tak, abys nemuséł podruhéj!
V k aplavý zvon nezvo , vlka na chromém koni neho .
Vałach má um í p i rozumu, v krpcoch a s vałaškú v ruce.
Vałach sa napije, Vałach sa pobije, ale nekrade.
Vałach sa nekúpe, Vałach sa łúpe.
Vałach, ten nebude nidy vodu pi – v téj si nedy enem možú roby nohy my .
Ve ér sú tí zhnilí pilní.
V enem svojím rukám.
V te, ludkové, šak ten sv t v iléj néni už tajak gdysi.
Vesełá myseł, okradený dochtor.
Vid ła žaba ko a ku , tož takéj zdvihła nohu.
Vlk má kožuch p kný, ale nerad ho dává.
Vlk umí ove ku až aj rozbe a .
Všeci ludé všecko vijá.
Vúla boží všecko złomí.
Vúla boží, moc panská.
Z chudých ludí si d la posm šky, to je velký h ích.
Z pustéj stodoły nevyletí chyba sova.
Z vysoka sa padá huboko.
Zastara było všecko iná .
Zdravé jabko sa dycky zkazí od zhniłého.
Zelé je nájlepší dev tkrá zh ívané.
Zem áky nap e sa kopú, až potem jíjá.
Zima bez sn hu, je jak tanec bez muzigy.
Złatník má rád złato, svi a błato.
Złý súsed, metła boží.
Złým złého nezałáceš.
Žádný neví o tem, co bude potem.
137
Valašská úsloví
A
aby ert za złé nem eł
aj zutra bude de
ale co tam na tom
ani by sa do m cha nevlézł
ani do oka padéní
ani dyby krúpa za groš była
ani heble
ani na vołskú kožu by to nenapsáł
ani ovo a !
až poprší a nebude blata
až sa budú błechy podškubáva
B
bere jak v ł na rohy
bi do kule
bodaj by a hus kopła zadní nohú
bodaj zdrav!
bójí sa hadú
búchnutý m chem
býł by pravíł už v b tetko
býł s tichú dušú
býł v dereši
býł v dým
byli za ržú
Było
a tam t eba jak
v astochov
by bosky od hłavy až k pat
by dob e obsedłaný
by jak pošúlaná błecha
by na istém roku
by na nájhorn jším š ebli
by na nekeho dubovým nosem
by na p íky
by na srn ích nohách
by od huby
by s ha bú jedna ruka
by s tichú dušú
by švorc
aby se ne eklo, jen tak ledabyle
je dost asu
co je na tom
je velký
ani trochu
ani za nic
ani vindry
je toho velmi mnoho
ani p i ichnout
nikdy
nikdy
rád p ijímá úplatky
táhnout za jeden provaz
ty bys zasloužil
dej B h zdraví!
není Valach
p ihlouplý
byl opilý
byl potichu, zatajil, co v d l
dostával výprask
zmizel
provád li necudnosti
erta byl jsi tam zbyte ný
být úpln nahý
být bohatý
být celý rozlámaný, nebýt ve své k ži
mít domluvu o svatb
být p estárlý
být na n koho neurvalý
hn vat se na n koho
být p ipraven na út k
být výmluvný
nestyd t se
nep iznat se k ni emu
nemít peníze
138
by v desátém nebi
by v sob
by v céj jeden ge druhému
by z nep ikrytéj d diny
C
cíti sa v chyb
co rok prorok
co sem ch éł éc a nic neda
co si naporú áme?
co tu nabudu
cól žádná míra
cpe sa jak žid na palér u
echmant v n m sedí
eká na to jak na boží smilování
ekám na to jak na boží smiłování
erný jako šorec (bocá , cigán)
ert mu młátíł hrach na hub
erti vzali!
íhá na to jak kura na sopel
istý jak Vizovice
D
dá ti to po smrti za rok
dało sa sy a
dám ti ba u
da do myku
da do noh, do kyt
da na lepší chleba
da psovi st eva pra
de jaká noha
de nic, tam ani ert nebere
de sa hrabeš v papu ách na báł
d lá o dušu
d łá s ním jak s malovaným vajcem
d łaj jak rozumíš
d ła na utí ky
d ła natoš
d łat si z nekeho svátek
d ła za groš
být velice spokojený
hádat se
vážit si jeden druhého
být loupežníkem
uv domovat si chybu, vinu
každý rok nov narozené dít
nevím co poradit
vždy to na nás nezáleží
eho se do kám
nemusí to být p esné
musí tam být za každou cenu
ert ví, co si myslí
netrp liv
už na to ekám velmi dlouho a
nedo kav
s tmavou pletí
m l neštovice
na tom nezáleží (p i vyjád ení vlastní
p evahy)
je nedo kavý
nemá nic
nikdy
za alo drobn pršet
dám ti facku
utéci, upláchnout
utéci
dát n koho na studie
dát to tomu „pravému“
kdekdo, kdejaký, všichni
nic nemá
sem nepat íš, nesmíš
horliv
rozmazluje ho
d lej si po svém
p edhán t se
d lat schválnosti
d lat si z n koho dobrý den
pracovat levn
139
deset hodin – a chłapa s pen zi nic!
do pátku zpíve, v ned lu pła e
dohadova sa gvúlivá císa ovým fúsom
dostáł z kołá a úru
dosta sa do lidských hub
dosta sa na buben
drža sa nad vodú
drža zkrátka
drží jak helvítská víra
drží jak hłuchý dve i
drží na sebe
d isty łapty
d í bez noža
d í ja kú
dvá sa zešli a nic si ne ekli
dvo i sa nad tým
dyby nakrásn
dyš sa zéjde rok s rokem
dy néni noha zlámaná
E
enem kradené sa šlechtí
enem tak na obyło
enem tak pro méno
enem tak, aby ert za złé nem éł
F
Francek Ozef
fu í jak sto ježú
fu í mu do jan árú
H
hładu na a a polských vší
hled do huby
hled samým bíłým
hledí jak hrom do ban
hledí jak hrom do buka
hledí jak vrana do kosti
hledí jak žaba z kýšky
hle te vy sa!
hluchý jak pe
hłúpý jak troky
hnáł by za škeják veš do Hołomúca, po
strniskoch, bosky
není spolehlivý
má t žký život
hádat se pro mali kost
nedostal nic
být pomlouván
p ijít do dražby
mít se všelijak
držet na uzd
drží pevn
drží pevn
pe uje o sebe
mnoho e í a nic po nich
okrádat, vyko is ovat
tvrd pracovat
nic nedohodli
zakládat si na tom, být na to pyšný
dejme tomu
za rok
vždy se nic nestalo
jen kradený dobytek má chovnou cenu
jen tak na oko
aby se ne eklo
jen tak trochu
císa František Josef I.
je udýchaný
má strach
jsi neskromný
všímat si up en co se povídá, civ t
zlostn rozzloben
hledí, ale ni emu nerozumí
zamra en
nahlíží zv dav
je vyjevený
podívejme se!
je nahluchlý
úpln hloupý
je lakomý
140
hne býł doma
hne jak s medem, hne jak s jedem
hne , enem co kohút vajco znese
hodi e
holaj duša, pekła néni
ho ký jak polýnek
hrá z jednoho listu
h íšná dušo!
huba jak papu
huba jí jede jak traga
hubu má jak papu u
húby rostú ve stavé ú!
hupkem hybaj!
CH
chce um í
chcu takú kłobásu, co sa ú t ikrát
opášu!
chodí jak błúdná duša
chodí o t och nohách
chodí s tým jak Jura s cedulú
chodí z prázného do pustého
ch éł a nedáł
chudý jak pes (kos , šindeł, lunt)
chybí mu enem pta í mléko
I
ide jak dyby m éł v ga ách
ide jak v luft
ide mu to jak psovi paša
í dołu vodú
í na kúsek e i
í naopak
J
já nejsu úléhłý na sn hu
ja o vozi, ty o kozi
Ja, natentova !
jak bachory
jak by to do vody hodíł
jak by zmét
jak duša rá í
jak dyby z motyky st elíł
jak je, tak je
rychle pochopil
chová se prchliv
nikdy
promluvit si, popovídat si
o bezstarostném lov ku
velmi ho ký
hrát bez not, zpam ti
ty filuto!
zakabon ná
je vý e ná
je nazlobený
je zle
utíkej!
už má na kahánku, brzy zem e
mám velký hlad
postihlo ho nešt stí
chodí o holi
jejímuž obsahu nerozumí (neumí íst)
neví si rady
dobrá v le nesta í
je hubený
má všeho dostatek
zeširoka
jde lehce
neví si s tím rady
propít a pozbýt všeho
jít na návšt vu
mluvit jinak než bylo dohodnuto
nejsem hlupák
nem žeme se shodnout
odpov na neúm rné požadavky
velice mokrý, promo ený
vše zma il, zni il, vše zaniklo
stejn takový, žádný rozdíl
spokojen
špatn
o nerozhodném lov ku
141
jak kame do vody
jak metele
jak nahý v t ú
jak noha ztłúš a
jak po etázku
jak rybí oko
jak sa praví, jak sa íká
jak sem kúpíł, tak sem prodáł
jak ve v ed
jak z bobu gajdy
jak z brka vyražený
jakú hopkáł, takú potkáł
jaký šéł, takého st etnúł
Jane, kobyła je v jam !
jasný jak rybí oko
jazyk mu łepoce
je bíłý jak k ída
je bledý jak st na
je érný jak uhel
je ervený jak rak
je u chlebem
je do luftu
je dobrý tak do m cha a ním o pe
je hładný na horké šišky
je hłuchý jak pantok
je hłuchý jak pe
je hłúpý až be í
je hłúpý jak poleno
je chudý, tajak by błoš ky łúš íł
je jagby ho vydávíł
je jak blém
je jak blúš
je jak by švr ky łúpáł
je jak ert na h íšnú dušu
je jak hr
je jak hromádka neš estí
je jak led
je jak łusk
je jak motovidło
je jak na obrtlíku
ml í, nic nevyzradí
mnoho
není ve své k ži, necítí se dob e
velmi siln , hlasit
plynn , bez zadrhnutí
jasný
povídá se to
íkám to, co jsem slyšel
v záchvatu zlosti
není to k ni emu
divoký, nezkrotný
oba jsou stejní
hledali se, až se našli
když se p ihodí n co nep íjemného
bez mrak
má velkou chu
je pobledlý
je pobledlý
je spálený
je zarudlý
jí jen chléb, je šetrný
je lehkomyslná
nebude ho škoda
je chtivý, nedo kavý
je nahluchlý
je zcela hluchý
je hloupý
je hloupý
je vychrtlý
je velmi unavený
je pobledlý
je pobledlý
je pochudlý
je chtivý
zesílil
je smutný
je studený
je zdravý
je nemotorný
stále m ní své názory
142
je jak obracaný m ch
je jak svíca
je jak trúd
je jich jak kaše v hrnci
je jistý jak v koši voda
je múdrý jak Hanákovy gat
je nadutý jak sotor
je neokonaný
je od huby
je s ha bú jedna ruka
je to jak łuh
je to jak žúr
je to na prójítú
je to na špatu
je to na vidíku
je to taká papu a
je to t eba zapsat bílú k ídú do komína
je tu jak na kerchov
je tu jak po vyho éní
je tu jak v psírni
je tu kú u, že može pantoky v ša
je tu tma jak v m chu
je v labét
je vás jak Vałachú u zabija ky
je vzácný jak metła u dvé í
je z divokých vajec
je zima až šindeły praš ijá
je žútý jak vosk
jéł jak s hnojem
jezdí s kopca se aci
jeziva doboha
jí po plnéj hub
jídla bylo dos , ale ponuku było máło
K
kerý kerého?
kopa handlé ú, šedesát złod jú
kopec p éjdi, lebo obéjdi
krajte si z małého hrubý
krávy (koze) sem s tebú nepásl
krtica mu podrývá stavéní
každou chvíli jiného názoru
je rovný
je velmi suchý
je jich mnoho
je nespolehlivý
rozumem neoplývá
je pyšný
je s ním k nevydržení
je výmluvná
má z ostudy kabát
je to teplé, vlažné
je to kalné
je to na ubytí (dobré ani špatné)
je to na ostudu
bije to do o í
nek uba, dá si všechno líbit
vzácná událost
je tu ticho
je tu smutno
je tu zima
je tu nakou eno
není nic vid t
je v koncích
p išlo vás sem zbyte n mnoho
je na obtíž
je prchlivý
je velký mráz
je nemocný
jel velmi pomalu
je líný, špatný hospodá
jídla je nadbytek
jí s chutí, nenasytn
málo pobízeli k jídlu
kdo s koho, kdo koho p em že
všichni kradou
na ni em nezáleží
nemám vás ím uhostit
netykej mi!
n kdo mu kope hrob
143
krvúte ky by sa v n m nedo ezáł
k i í, jak by ho z kože d éł
kura zpíve
kury se starajú (tarazgajú)
kyda cuzí hnúj
L
łata spálená
łatu na łatu bije, p í a do šenku, pije
léce jak trpjéłka
ledva hubu otev e
lepší jabło než jabko
leže na duši
léz (kemu) do zelá
łozi po psích úrách
łýpe sa v tem jak žebrák v zelú
łže, jak by pokłádáł
M
má delší sobotu než ned lu
má dłuhú jak kvítí
má úravú hłavu
má handravú hłavu
má hłavu jak koleno
má ho rád, jak škvo a v uše
má hrubú kúru
má hubu jak papu
má hubu jak šlajfí
má ježka v ga ách
má moc rozumu, ale darebního
má na sob pagá e špiny
má nohy jak brco
má nohy jak masnice
má nos do vrchu
má nos jak za dva groše oharek
má nos jak rozva ený zem ák
má o i na špajdloch
má pen z jak šupek
má pen z jak žab po Ju ú
má popsuté o i
má práce jak cap na podzim
má pudło mezi kolenama
byl vylekaný, m l velký strach
na íká bolestí
p ijde nešt stí
jsou hladové
vytýkat chyby druhému
šibal
nic nemá, vše propije
je stará, ale ilá
je nemluvný
bližší košile než kabát
mít na srdci, trápit se
chodit za jeho milou
po všech ertech
nechutná mu
lže jak když tiskne
je jí vid t spodni ka
je zadlužený
snadno zapomíná
má slabou pam
je holohlavý
nemá ho rád
má hroší k ži
je nazlobený
má ostrý jazyk
nevydrží sed t v klidu
ni emu nerozumí
je nemytý, zanedbaný
k ivé
je otylá
je pyšná
je nosatý
nos opilce
má o i vykulené
je bohatý
nemá nic (žáby se již nechytají)
málo vidí
nemá asu na zbyte nosti
má kalhoty pod b ichem
144
má ruky jak hrab
má sa jak Jura v Pešt
má sa jak nahý v t ú
má sa jak šiška v másle
má sa jak žaba pod kamen m
má slepi í nemoc
má sope jak šráky
má teho ze smr
má vole jak pan uchu
majú to na zadrhmo
małá duša v n m była
máłody sa n to poda í
małý, ale zrałý!
mám v hub jak v kapsi
mám z teho rados jak vałach z h íbjata
máme my sa co obíra
máš to jak de z nocú
me í jak koza
m dobrú hlavu
m małú dušu
m na husto psané
m natáhłé
m pen z jak šupek
m s tým t i sv ty
m s tým zápolé
m sa jak kú na poš aji
m svého do nového
m to v nádb
m v hłav se ku
miłovanská dušo!
mlúví a duša v n m spí
młuví hen-sem hen-tam
młuvi podla noty
moja e
mokrý jak plusk
motá sa jak ka a v župici
mrkva chłap
N
na hłavu p evrát ný
na hub mu ert młátíł hrach
drsné, hrubé
blahobytn
vede se mu špatn
žije v blahobytu
má se zle
charakteristika nev rné manželky
má rýmu
ublížil si velice (m že zem ít)
je volatý
vede se jim zle
m l strach
obvykle se mi to nestává
malý, ale šikovný
jsem bezzubý
je mi to nemilé
máme bídu
jsi nepo ádný
zpívá falešn , vysokým hlasem
být nadaný
bát se
mít strach
mít spadeno (na n koho)
hodn
mít s tím mnoho starostí
mít s tím co d lat
d ít do úmoru
netrp t nouzí, mít všeho dostatek
mít nad ji
být hloupý
co já ti mohu íci
je duchem nep ítomný
mluví nesouvisle, o nepodstatných
v cech
se vším souhlasit
souhlasím s tím, je to pravda
promoklý naskrz
je dezorientovaný
nek uba
vzh ru nohama
byl po obaný od neštovic
145
na chłup
na mú h íšnú dušu
na mú miłovanskú…
na srn ích nohách
na tem nestójí
na t och v troch
na ty bohy
na v nú opłátku
na zabitú ranu
nabrzgłý łov k
nada jak svini do koryta
najezený a napitý do boha
nap ká mu
nap e sú hody, potem podhodky
nasadi si veš do kožucha
natáh papu e
natáhnú koty
na atý jak pantok
nebude už dłúho sv tła páli
necíti sa steky
nedá si hrub pod nosem šmýra
nedaj Bože!
nedbá na sebe
ned łaj s tým žádné štráchy
nech a załoží, do a załoží, šak já
vyjedu s pomoci boží
nech a ha ba obšústne!
necha na t och v troch
necha ve štychu
Nechte by …
nejde mu to pod nos
nejsú dycky hody, nedy ani podhodky
nełži – jed si chleba ze rži!
nemám ani grejcar (ani floka, ani
vindru)
nemám ani hebła
nem s tým co do i éní
nemjéł v kostele vyk ikova
nemohli sa na n m słova dobi
nenav i sa nahled
nenav i sa nachváli
p esn
na mou duši
na mou duši
ve st ehu
na tom nezáleží
v nejistot
našt stí
nikdy to nevrátí
surov s n kým zacházet
nep ív tivý lov k
vynadat
dob e nasycený
je v úzkých
každá sláva jednou skon í
sp átelit se s bezcharakterním lov kem
um el (pejor.)
zem ít
namazaný, opilý
nebude už dlouho živ
zu it
je ned tklivý
nesmí se to stát; snad ne
je neupravený a špinavý
nepárej se s tím; bu rázný, p ímý
n jak to dopadne
sty se!
nechat bez pomoci
nechat na holi kách
obvyklá úvodní slova v ty
nesouhlasí s tím, má k tomu výhrady
neda í se vždycky
mluv pravdu
nemám peníze
nemám nic
nemít s tím nic spole ného
m l držet jazyk za zuby
ml el, ne ekl ani muk
nev ícn zírat, nev it svým o ím
vychvalovat se neuv iteln
146
néni ho s chłapa
néni mu rady
néni na máło pozvaný
néni to k sv tu
néni to słané ani masné
néni to súcí
néni t eba náhli na horké šišky
nepodává ti to ruky!
ne vi, néjsi na pasekách!
netrhaj, nesadíłs!
nevi éł ho jagživo a p ed tým nidy
nevyzvá aj na bídu!
nežádaj si a!
nohy jak špajle
nohy mu zełhały
nosí dv košule
nosí to jak ko ka ko ata
O
Ó jejda, stávały sa prvéj v ci…
O, ja! To je bez oja, jak s ojem!
obhléda ohniš e
o i jak vald fky
odejí v jednom vrzi
odespáł na v né v ky
o é sa lechkú płachtú
Oh, Jezusky ra i!
Och to je šak lebeda, p eb da!
okna be á
ok íły mu hnidy
on jí nevoní
ostało to na starých kolajách
otr íł hu ky (koty)
otr i papr e, otr i koty
ožhrałý jak pantok
P
pámbu chra a opatruj!
pán nad zdechłýma húsatama
pánbu mu zhodíł hałuz z cesty
Pánbu s nama a złé pry !
pasuje mu to jak prasati vesta
je slabý
nenechá si poradit, je svéhlavý
je neskromný, nenasytný
není to k ni emu
nestojí to za mnoho
nesluší se to
net eba sp chat
neber to
bu zticha!
neber to!
nezná ho
ne ukej nožem po stole
nezlob!, dej si na mne pozor!
tenké
upadl
asto st ídá p esv d ení
z místa na místo
obvyklá úvodní slova v ty
marná snaha
navštívit rodinu p ed námluvami
vykulené
odejít všichni najednou
zem el
nezískat nic (žádný majetek)
ach, jejda!
to je lenivá žena
jsou opocená
ulevilo se mu
není jí sympatický
p i starém
zem el (pejor.)
um ít (pejor.)
do n moty
aby se, proboha, nic zlého nestalo
nemá nic a hraje si na pána
vše se mu da í
nech se nic zlého nestane
v bec mu to nesluší
147
pes psa nehryze
pije jak duha
pije jak holendr
pi jak na vl í kožu
plés si gule s ba ama
p c do má ky, fajka v guláši
po troše, po troše, nezebereš do noše
Pocem chlebe, šibnu tebe!
poctivý od ko e a
Po kaj, až kohút vajco znese!
pohnú rozumem
pochodíł jak złod j u zbojníka
Pojedeš, ani nebudeš m dy zap íha !
pomasti si vole
darebáci drží spolu
nez ízen
nez ízen
opíjet se asto a nez ízen
plést si hrušky s jablky
nemotorné chování, planá e
málo k málu dá mnoho
ukrojím si velký kus
slušný lov k
nikdy se nedo káš
mít dobrý nápad
nevy ídil nic
výhr žka vyhazovem
pochutnat si
nejisté doru ení (nejsou známi podle
posła po drata och
jména, ani bydlišt , i zda se n kdy ješt
v bec vrátí)
postavi sa na nohy
op t zbohatnout
potí sa, jak dve i od chléva
je zchvácený
Pov a po pravd , nestojí to za e .
není to valné
Povím vám…
obvyklá úvodní slova v ty
práca mu ide od ruky
je zru ný, pracovitý
Pravte si co chcete…
obvyklá úvodní slova v ty
pro korunu by hnál veš až do Víd a
je skoupý
propálíł boty, chodíł bosky!
dob e ti tak
p estupuje jak na žhavém uhlí
je nedo kavý
p ilé horké k tepłému
ješt víc rozdráždit, rozzlobit
p ilet jak na koni
rychle p ib hnout
psí hłavu by na str iła
pomlouvala ho
pustíł se do teho jak vúł do otépky jedl s chutí
słámy
pusti škut
slevit
R
ráz vedla rázu
rána za ranou
raz za uherský rok
málokdy, jednou za as
roku rýnských dvacet
dávno
roky mu ut kajú
stárne
roste mu to v hub
jí s nechutí
rozškrknu a jak žabu!
vy ídím si to s tebou
roztáhł sa jak žaba
ne ekan upadl na zem
rozumí pen zom po obúch stranách
je marnotratný
148
rozumí temu jak cigán płuhu (koza
nerozumí tomu
petrželu, žaba o echom, tela varhanom)
rozumí temu jak koza petrželú
nerozumí ni emu
e jak rozprávka
eknu vám…
í ica, í ica!
S
s tým je, jak ze žeb em do hor
sám na rod
sed na dvoch łavách
sed na nekom hubú
sedí tam jak kura na vajcoch
sedí tu jak dudek v kobylinci
sedmá voda z pe ek
ská e mu do huby
sm je sa jak hłúpý na jelita
smrad jak v palérni
smrdí jak rasú m ch
smrdí mu dobré bydlo
sn h roste
spadnú z lopatky
spáł, jak by ho do vody hodíł
spí jak zabitý
stará šlajfuj, kon sú v plot
stá v haptáku
stójí jak opa ený
stójí jak svatý v rampuchu
stójí jak svatý za d dinú
stójí jak podójený
strhnú v ed
strhnú z cesty
st apatý jak drata
Su š asný, jak dyš krúpy p éjdú
sv í jí to jak kráv sedło
Š
Šak to má u m a skované!
Šak ty dójdeš ełem místa!
šałumúnské kšefty
e o ni em
obvyklá úvodní slova v ty
takt p i mlácení ve t ech
neumí si s ni ím poradit
jediná ek
chovat se neskromn
stále mu nadávat
tiše, trp liv
nechce se mu odejít
vzdálené p íbuzenstvo
ská e mu do e i
sm je se a neví emu
nesnesitelný
páchne nesnesiteln
neváží si dobrého živobytí
bude sn žit
vyjít z obliby
usnul tvrd
tvrd
už to nezachráníme
ekat
je nemile p ekvapený
nehnut , nete n
postává a nic ned lá
neví co dál
polekat
vyrušit p i umírání (k tomu, kdo už
„ch éł um í “, nesm l nikdo vejít, aby se
mohl odebrat na v nost)
neu esaný
nemám št stí
nesluší jí to
p íležitostn se mu pomstím
ty na to doplatíš
chytré obchody
149
š ú i sa do fúsú
šelma vybíjaná
škrk do rži!
šk ka na špagátoch
šło to dołu vodú
štvr sem naséł, štvr sem namłátił,
słámu mám za prácu a tob Pane Bože
nemám za co d kova
T
táhne sa jak smoła
tajak by prstama łuš íł
tak sa pat í
tam ho hnali, kady on šéł
tancuje jak v eteno
te e n z nosa jak z rýny
tedová, dyš býł ert eš e małý ogar
tela Machovo
ten je neuhovený jak Mat j
Ten n dáł výsłužku!
ten umí v céj než enem chleba jes
tłúc sa p s ú do hłavy
tłúc sa po chałupách
tma jak v m še
tm už visijá nohy
To je jah a!
to je jedna mad ra
to je k smíchu aj k h íchu
to je masa, jak u rasa
to je nalej, vylej
to je o dušu
to je odtel až potel
to je stará epica
To je šak kostka!
To je šak mistr pizdra! (pypła)
To je šak pravda, tajak by z motyky
st elíł
To je tam chvíla!
to je uý í hnízdo
to je v c možné, než né
to nenasere, ale zabude lúto
smát se
šibal, tašká
ukryli se, aby je nikdo nevid l co spolu
vyvád jí
hrát na basu
p išlo to vnive
lítost nad výsledkem
loudá se, jde velmi pomalu
v okamžiku
tak je to správné
námitka na n í vymlouvání
hbit , mrštn
mám rýmu
je to už velmi dávno
p ihlouplý lov k
nelze mu ni ím vyhov t
odm nil se mn zlým za dobré
není hloupý
uv domit si svoji chybu
obt žovat sousedy
naprostá
bude brzo tma, už se stmívá
to je mazaný chlapík!
je to stejné
je to neobvyklé
zbyte n mnoho
výsledek je nejistý
o život
není vše dovoleno
to je dávno známá v c
mazaný chlapík
nic neumí, vše zkazí
nemluví pravdu
špatné po así
ta rodina za moc nestojí
je to ur it tak
výraz nespokojenosti
150
to sú ranty!
to í sa jak hołub na bani
to í sa jak Ka a v epici
to je toho!
naparuje se
chová se p ipitom le (ženy sedlák
nosily jejich koupené epice na hlavách
p es šátky, což bylo sm šné)
ukazuje co je za
p ejedli se
tr í mu słáma z botú
trhały sa jim na b uše žiły
U
u Mikúšú błechy kúšú
mají tam ne isto
ud la úru do plota
vdát se p ed starší sestrou
ud lat štrych p es rozpo et
zma it zám ry
umí dv e i: pošepty a nahłas
neumí nic
umín ná jak koza
tvrdohlavá
um í hładnú smr ú
um ít hladem
u a pní ka u chodní ka
vybírat a zmýlit se
utopíł by ho v ližici vody
velmi ho nenávidí
utrhnú na mléku
mén dojit, dávat mén mléka
už je ho zatoléj
už je s to; už je rozumný, dosp lý
už je jak snop
je opilý
už je jak šutky
je podnapilý
už mu hu a tlí
hrozí mu nebezpe í, je v úzkých
už n łutky chłádnú
je mi zima
už nemá v sob hrubého ducha
umírá
V
v hłav sa mu popudiło
zbláznil se
v jednom hyp
skokem
v jednom kusi
neustále
v jednom pajzi
bez p estání
vála kładu p es pe
marn se snažit
vem si húłku s bíłú páłkú a dva groše
nehrej si na pána
na go ałku
vevalí to jak kyjem do błata
ekne to nezdvo ile, neomalen
vchodi do łásky
mít n koho stále více v oblib
vid p es vízu
být p edvídavý, jasnoz ivý
Podívejme se! Hle me! (citosl. vyjad .
vidišteho!
p ekvapení)
víno co sa aganem obí e
žertovný název borovi ky
vrana to na ocasi unese
je toho velmi málo
vrazi sa do dłuhú
zadlužit se
všecko vyšło hore dýmem
p išlo vnive
vtrhnú si papu e na nohy
rychle se obout
151
vyjí mezi sv t
vyłoži na talé
vyméc od muzigy
vynés grunt na hrn í ovo pole
vyzvléka paná ka
vza si na dušu
Z
z huby vytrhnú
z pece do papu í
z prázdného do pustého
z ruky do ruky, net eba sk í ky
zabi erta prázdným m chem
zacpa úru
zad él si s tým t ísku
zahléda , jak zpoza bu ka
zahłobi duši ku
za va v leku
za áł ho v ed
zdechłý až smrdí
zdrávas, Vašku, tancováł!
zdravý jak buk
ze vším ínem
zełže, jak by pérko odtrhl
zemléł na hody
zhnilý jak cap
zho eło to n m jak na psovi
zí aj p istúpené nohú
zima jak v psírni
zjéło to z n ho jak voda po husím pé ú
zkopu a jak financ kozu
zná ha bu, jak pes robotu
zrúbu a jak ko a
zvalíł sa jak snop
Ž
že a ha ba neobšústne!
žhráł bych płot
ži na psí knižku
jít mezi lidi
vysv tlit, íci po lopat
potrestat za odmítnutí tance (d v e, které
dalo chlapci košem, bylo za zvuk
pochodu v hanb vyvedeno ze sálu,
p i emž cesta mu byla umetána
košt tem)
propít sv j grunt
p ijít na konec mše
vzít si na sv domí
skákat do e i
nasp ch, nahonem
bezú eln , beze smyslu, zbyte n
za hotové
snažit se o nemožné
zaplatit dluh
nepošt stilo se mu, má sm lu
chovat se nep átelsky
zahnat hlad
polekat se
m l záchvat padoucnice
velmí líný
pracoval zadarmo
netrpí žádnou nemocí
se vším všudy
lže a v bec se nestydí
m l št stí
líný
nic si z toho ned lal
je nevybíravý
nesnesitelná
nic si z toho ned lal
budeš tvrd potrestán
v bec se nestydí
budeš potrestán
upadl na zem
že se nestydíš!
mám ukrutný hlad
žít spolu neoddáni
152
Slovní ek ná e ních výraz
ancijáš
ba ova
banova
bár(s)co
bár(s)jaký
baži
besrman
cabráva nohy
áka
r á
udák
udova sa
u
úha
úva
dobíja
dolypa
dov(f) il
dožhra , dožra
f rtúšek
fojtství
fryško
gazda
grunt
guráš
hamoni
hárešt
hartusi
hépa
hovacko
hrbúca
hrub
chrást
jan áry (-rky)
kalup
kmásnú
koléjrazu
kopýtko
kotár
- ert, nezbeda, dareba
- pást
- litovat
- cokoliv
- jakýkoliv, lecjaký
- toužit
- vodník
- namá et nohy
- st íkat, šplíchat
- cr et
- zvláštní, k smíchu, podivín
- divit se
- slyšet, cítit
- n t, tr et, vy nívat, vy uhovat
- slýchat
- dotírat
- dorážet
- dosud
- rozzlobit, dopálit
- zást ra
- statek
- rychle
- hospodá , sedlák, šafá
- statek, usedlost; lán
- 1. odvaha, kuráž
- 2. knoflík na „širáni“ k p ipnutí široké krempy
- nashromáždit
- v zení
- dorážet, h motit
- skákat, poskakovat, neobratn nep kn tan it
- stodola velkých rozm r
- rachotit, nadskakovat po hrbolaté cest
- velmi
- ke ; zelné listy bez hlávky
- kožené polovysoké šn rovací boty
- sp ch, úprk, chvat
- kousnout
- kolikrát
- napínák na k ži
- kopec
153
kotulka
krajánek
krapka
k del
k ibel
kula
kvelb
kvit
lanšfest
lelík
lokše
mignú
nap sa
nážitek
nedoví a
nezhekova
odléha
ohnaš
ohrabe nica
omeldova
omládek
opálka
ostrévka
pádol
paná ek
pantok
plevivec
p uta
poduhelník
portáš
potm lúch
p edsko i
p edstavja sa
p ehna
p ihúda
rebe a
rynš ák
sajdák
sekyrník
slam énka
sn t
sp íka sa
- mosazné kole ko k ozdob ko ského postroje
- pocestný; mlyná ský tovaryš
- trocha, kapka
- houf, hejno, hlou ek, tlupa
- h bet
- statek, grunt
- obchod
- pálenka
- odpadní roura
- cop, culík
- nudle
- uhodit, ude it, praštit
- dorážet
- travní plachta uvázaná nízko na zádech; n še plná z 1/3
- ned v ovat
- nezrazovat
- odtrhávat
- statný chlapík, výrostek
- velkooké síto
- ohlásit
- zákvas
- hospodá ské nádobí
- stojan na sušení sena vyrobený z vršku jehli nanu
- dolík, jáma, dolina
- kn z, katecheta
- druh sekery
- místo, kam se ukládaly plevy po vymlácení obilí
- liják
- rohový kámen pod d ev nou stavbu
- strážce hranic, valašský etník
- potm šilec, posm vá ek
- p epadnout na cest
- dít se n co
- vytrestat
- p ihrávat
- blyšt t se, t pytit
- rýnský peníz, starý peníz
- taška nošená p es rameno; velký pytel
- d evorubec, tesa
- ošatka
- kmen stromu bez v tví
- protivit se, vzpouzet se
154
spusti
spusti sa
súcí na lov ku
š ú i sa
škláb
škopek
špórova
štácí
štracha sa
štrochta sa
šuchota
šuchta sa
trckem
tru k
túmava
uléhnú
valaška
valcha
vartova
vodi
v tom mihu
vycúdi
vyhandlova
vyklú ova
vyslópa
zákopa
zapotroši
zbrcha sa
zd ryga
zgý a
zl., zlatka
zrúcená
žin ica
živa i
- slevit na cen
- zh ešit, žít nemravn
- rovný lov ku
- šklebit se, zubit se, usmívat se
- pošklebek; vtip
- 1. d ez na nádobí o 3 nohách
2. d ev ná nádoba stažená obru emi s jedním nebo dv ma
uchy
- spo it, šet it
- železni ní zastávka, stanice
- jít lín , beze sp chu; jít t žce, s námahou
- chystat se na n koho
- šeptat
- opozdit se
- klusem
- alkohol
- tmavý mrak
- vylíhnout
- 1. sekerka s dlouhým top rkem sloužící k obran
2. druh ovce s hrubou vlnou
3. kabátek z bílého sukna
4. valašská pila s vodním pohonem, jednolistová
- 1. za ízení na výrobu sukna valchováním
2. za ízení na vyd lávání k ží
3. zvln ná deska k ru nímu praní prádla
- hlídat, st ežit
- bloudit, být n ím ovládán
- v tom okamžiku
- vy istit, vyprázdnit, vypít
- vym nit
- vykopávat, pop . vypalovat (nap . jalov í)
- vypít
- p íkop
- ztratit
- vzpamatovat se, zotavit se, sebrat se, vstát, postavit se na
nohy
- pelášit
- toulat se, dovád t, hledat
- d ív jší platidlo
- zbo ená
- ov í syrovátka
- živo it
155
Ilustráto i:
Michal Filák – ZŠ Francova Lhota – 9. t .
Jakub Mach – Lide ko
Kate ina Pechancová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Karolína Houbová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Iveta Povala ová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Kate ina Františová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Zuzana Dub áková – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Adam Je ábek – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Alžb ta Šviráková – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Magda Šviráková – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Aneta Nedorostová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Zuzana Nedorostová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Bára Michalcová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Václav Mužikovský – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Martina Št pánová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Roman Lukáštík – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Vlad na Matochová – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Marie Zábnická – ZŠ Horní Lide – 9. t .
Lucie Palá ková – ZŠ Horní Lide – 7. t .
156
OBSAH
Úvod............................................................................................................................. 3
Lidová mluva ........................................................................................................... 4
Specifi nosti valaštiny ............................................................................................. 6
Ná e ní ukázky: ....................................................................................................... 7
Slovesné um ní ........................................................................................................ 9
Pohádky ................................................................................................................. 10
Pov sti.................................................................................................................... 12
Nejvýznamn jší p edstavitelé literatury na Valašsku............................................ 14
Odraný k ............................................................................................................ 16
Jak sa na Valašsku pékl chléb................................................................................ 20
Pohádky ..................................................................................................................... 21
O state néj Maryšce............................................................................................... 21
Maryška ................................................................................................................. 24
Jaká je p í ina dlúhého v ku u lidí ........................................................................ 27
O koní ku............................................................................................................... 29
Pov sti s historickými a místními nám ty ................................................................. 32
O strašidelném mlýn v Lomensku ....................................................................... 32
O strašidelném mlýn v Lomensku ....................................................................... 34
,,Pole nek t novo“ u Pozd chova .......................................................................... 42
Strašidelný mlýn .................................................................................................... 43
Vyprávka o tom, jak sa mezilický myná obohatil ................................................ 45
ertovo skalisko u Lide ka.................................................................................... 46
O ertových skalách.............................................................................................. 49
O ertových skalách.............................................................................................. 50
D dina Pú iny........................................................................................................ 51
Pú inské schodky (O schodkách na Pú inských skalách) .................................... 52
Pov s o velikém pta isku ..................................................................................... 54
Pov st o koženém most ........................................................................................ 55
Pov st o koženém most ........................................................................................ 56
O Ku ném kope ku ............................................................................................... 58
Pov st o Ludmiliné skále na Pu inských skalách.................................................. 60
Zden k Ruda: „V rná láska“ ................................................................................. 61
O ernokn žníkovi v Hrub enkách........................................................................ 63
O ernokn žníkovi v Hrub enkách........................................................................ 64
Lakomý mlyná ...................................................................................................... 65
O za arovaných formanských ko och................................................................... 66
Jak v Milákovém mlýn strašilo ............................................................................ 67
O Radhošti ............................................................................................................. 67
O Radhošti ............................................................................................................. 68
Pov st o vzniku Rožnova....................................................................................... 69
Pov sti o zbojnících a portáších................................................................................. 71
157
Zbójníci na Pú inských skalách............................................................................. 71
O zbojnické nev st ............................................................................................... 73
O zlod jích ovcí ..................................................................................................... 75
O zbojnickém kostele............................................................................................. 83
O zbojnickém kostele............................................................................................. 83
O zbojnickém kostele............................................................................................. 84
Pov sti o pokladech ................................................................................................... 87
O pokladech ........................................................................................................... 87
O Gerlichovi, co tý poklady hledál........................................................................ 89
Pov s o ková ovi a pokladu ................................................................................. 92
Pov s o ková ovi a pokladu ................................................................................. 93
Poklad na Benadín ............................................................................................... 94
Poklad na Luchtovém gruntu................................................................................. 96
Pidimužík ............................................................................................................... 96
Pidimužík ............................................................................................................... 97
O Valov skale....................................................................................................... 98
Povídky pov re né..................................................................................................... 99
Kostka .................................................................................................................... 99
Vodník u „K ížných cest“.................................................................................... 100
O studánce na Rútov .......................................................................................... 101
Piják ..................................................................................................................... 103
Obrusa ................................................................................................................. 103
Obrusa ................................................................................................................. 104
O divném ko ovi ................................................................................................. 105
O divném ko ovi ................................................................................................. 106
Sv tlonoši............................................................................................................. 107
Sv tlonoši............................................................................................................. 108
T i mše ................................................................................................................. 109
Gabriš................................................................................................................... 109
Sv télko ............................................................................................................... 109
Jak d dá ek Ková ú p evá ali mra na................................................................ 110
Záhuben ata ......................................................................................................... 110
Záhuben ata ......................................................................................................... 111
Vypráv nky.............................................................................................................. 114
Vypráv nka o „kocú ím chleb “.......................................................................... 114
Volba rychtá e...................................................................................................... 115
O sk etovi strýca Vaculína................................................................................... 116
O pokladech ......................................................................................................... 117
O vodníkovi ......................................................................................................... 117
O Seninském máju ............................................................................................... 118
Lacin jší karte ky ................................................................................................ 120
Pomístní jména ve Študlov ................................................................................ 123
158
Pomístní jména v Horní Lid i.............................................................................. 127
Tradice o „prajskéj vojn “ 1866 .......................................................................... 128
Život Valacha....................................................................................................... 129
Valašská p ísloví...................................................................................................... 131
Valašská úsloví ........................................................................................................ 138
Slovní ek ná e ních výraz ..................................................................................... 153
Ilustráto i:................................................................................................................. 156
Seznam použité literatury a literárních pramen ..................................................... 160
159
Seznam použité literatury a literárních pramen
PE INKA,
F. V.:Vlastiv da moravská II, okres Valašskokloboucký, místopis
Brno, 1995
BALETKA, Z., ZAPLETAL, J.:Okres Vsetín, 1987
FOJT , J.: Vlastiv dné kapitoly
TRÁVNÍ EK, J. E.: Horní Lide kdysi a dnes, 1965
KILIANOVÁ, E.: Chlapci v zelené ho e, 1978
KORABÍK, P.: Od ogarú po sta í ky. 3. – 4. díl. Vsetín, 1998
Monografie Valašská Polanka. Vydal OÚ Valašská Polanka, 1998
Monografie Lužná. Vydal OÚ Lužná
VÁCLAVEK, M.: Valašské pohádky a pov sti, ást I. a II.
KOBZÁ , J.: O zbojníkoch a pokladech. Nakladatelství Profil Ostrava, 1980
ŠULE , O.: Nic nalhaného, máloco pravda. Nakladatelství pro d ti a mládež Praha,
1990
Je to ch ze po kotárech! Nakladatelství Vyšehrad Praha, 1989
VRÁŽEL, J.: Jak se žilo na Valašsku. (Slovní ek místního kroniká e, v n mž je
otišt na i báse RUDY Z., V rná láska), 1997
PAVLÍK, R.: Valašské pov sti ze vsetínského okresu. Vsetín, 1956
KRAMOLIŠ,
.: Strážcové hor, Rychtá Šoman, Hrani á ští hrdinové.
Nakladatelství Petr Kubánek a Pavel Bureš, 2000
ENDERS, J. N.: Der Molkenkurort Roznau. Nový Ji ín, 1872 (p eklad Božena
Kubešová), str. 15
ELIÁŠOVÁ, E.: Pov sti a vypráv nky ze Zlínska, 1994
Pohádky a vypráv nky z Valašska
VRÁŽELOVÁ, L.: Moudrost starých Valach . Nakl. Dalibor Malina Vsetín, 2005
ADÁMEK, J.: Poklady a zbojníci. Práce, Praha, 1975
POLÁŠKOVÁ, T., LÁZNI KOVÁ, N.: Nejkrásn jší pov sti severní Moravy a
Slezska. Nakladatelství Albatros s. r. o., Frýdek Místek, 2006
HOLUB, M.: Valaši sa sm jú. Vydal Soubor valašských písní a tanc Vsacan.Vsetín,
2006
MÜLLER, F.: Báje a pov sti z Vizovských hor. Vydalo Vlastiv dné muzeum
v Bojkovicích.
ODEHNAL, P.: Lide ko. Vydal Spole enský klub Lide ko, 2001
IMRÝŠEK, G.: ertoviny z Valašska. Nakladatelství Profil Ostrava, 1998
PORTLOVÁ, L., ZBRÁNEK, B.: Z valašských kopc , chalup a strání.
Nakladatelství Blok Brno, 1989
Vlastiv dné kapitoly z Valašskokloboucka. Ro . I 1/2000, ro . II 1/2001,
ro . III 1/2002, ro . IV 1/2003, ro . V 1/2004
Vlastiv dné kapitoly z Valašskokloboucka, 1961/I, str. 25 – 28 a 57
160
Jižní Valašsko v pov stech. M stské muzeum Val. Klobouky – Muzejní spole nost
ve Valašských Kloboukách, 2003
P 53/17 Valašsko, str. 7
Sborník muzejní spole nosti Valašské Mezi í í. Ro . I, 1984
Obecní kronika MNV Horní Lide I. . 26, str. 252 – 260
Kronika národní školy v Senici. Rok 1892 – 1963, str. 8 – 9
Naše Valašsko, kulturní v stník, ro . III
Pam tní kniha obce Študlova. íslo 13 (sepsáno kroniká em Ma kem, J.)
Pam tní kniha obce Valašské P íkazy, rok 1922 a 1927
Pam tní kniha obce Lužné. II. díl (sepsáno kroniká em Scheuerem, J. 1970 – 1975)
161