Jon 4,1-11 „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k

Jon 4,1-11 „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k

Jon 4,1-11
„Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a
nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si
prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." Hospodin se však otázal: "Je
dobře, že tak planeš?" Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a
udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil
ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však
Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh
žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si
umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi
nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho
velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"
Tato kapitola začíná hodně zvláštně: „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem“,
čteme tam. Což by samo o sobě nebyla informace nijak zvlášť zajímavá, taky nás
leccos vzteká, na celou řadu věcí se zlobíme, vztek prostě patří k naší lidskosti.
Jenže Jonáš, jak se dočítáme dál, se nezlobí jen tak na něco či na někoho, on se
zlobí na Hospodina, na jeho jednání s obyvateli Ninive. Je naštvaný, že se nad nimi
Hospodin smiloval, místo aby je potrestal. A to je pěkná nespravedlnost, zuří Jonáš,
Ninivští si ten trest zasloužili!
Nutno ovšem podotknout, že slova „zlobí se“, „je naštvaný“ nebo i „zuří“ jsou velice
slabé výrazy pro vyjádření Jonášova stavu. Slovesa, která jsou na tomto místě v originále, jsou mnohem silnější: „lomcoval jím vztek“, slyšíme, „byl rozpálený zuřivostí
do běla“, „byl vzteky nepříčetný“. Podobně zuří i bratr marnotratného syna, to je Jonášův novozákonní protějšek. I jeho srdce, stejně jako to Jonášovo, cele ovládl ten
„zlý“, kterého máme v sobě, ta horší stránka našeho já.
A Jonáš, když se vrátím k němu, se jí s chutí poddal. Nechal se unášet svým vztekem a zcela bez zábran ho vychrstnul na Hospodina v mohutné výčitce: „Hospodine,
což jsem to neříkal, když jsem ještě byl ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku
do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně
milosrdný“, stačilo, aby na tebe ninivští udělali smutný kukuč a už jsi naměkko! To
nemá cenu, nechal jsem se přemluvit, abych bojoval proti zlu, ale ty mi házíš klacky
pod nohy; prostě těm zlým laskavě odpustíš! Tím chceš to zlo zastavit? Mám toho
dost, zuří Jonáš, bude lepší, když umřu, abych se nemusel dívat na to, kam svět pod
tvým vedením spěje!?!
Jak slyšíme, Jonáš si v rozhovoru s Hospodinem nebere žádné servítky, jasně mu
poví, co si myslí, a klidně mu vyčte, že ho nechal v Ninive jako osla hlásat, že je
Hospodin potrestá, a pak se nestalo nic. „Zbytečně jsem se namáhal, jediný výsle-
dek toho všeho je, že vypadám jako falešný prorok! Kdo mi teď ještě bude věřit!?!“,
zlobí se Jonáš. „Proto se mnou, Bože, už nepočítej, zbytečnou práci dělat nechci!!“
Zdá se nám možná zvláštní, že Jonášovi jeho práce v Ninive připadala zbytečná,
nám se jeví, že zbytečná nebyla. Mohl se přece radovat z toho, že si obyvatelé Ninive vzali k srdci, co jim říkal, že se zalekli Božího soudu a hleděli se proto napravit.
To je přece krásné, říkáme si, že ninivští už nechtěli pokračovat ve svém způsobu
života, že se chtěli změnit. Tohle přece byla touha všech proroků, byli naštvaní spíš
na to, že jejich varování zapadalo bez odezvy!?
Jonáš je v tomto ohledu dosti netypický prorok. Na druhou stranu je velmi lidský. Vyjadřuje na plnou pusu to, co my si Bohu říct netroufáme, totiž že je nespokojený
s jeho činy, s tím, že dost rázně nezasahuje vůči zlu. My víme, že se máme radovat
z Božího milosrdenství, že máme vítat Boží odpouštění; rozumem to víme, jsme tak
naučení. Ale je to názor i našeho srdce? Jsme v té radosti z Božího odpouštění
lumpům upřímní? Neskrýváme své pravé přesvědčení, protože se nezdá křesťanské?
Ten Jonáš dnes, řekla bych, otevírá třinácté komnaty našeho srdce, komnaty, do
nichž zavíráme všechno, o čem víme, že by nemělo být vidět, slyšet; myšlenky, o
kterých víme, že nejsou hodny Kristova člověka. Tím, že je v sobě zavřeme, se jich
ovšem nezbavíme, tímto způsobem z našeho srdce nezmizí. Jonáš nás dnes svým
postojem vyzývá, abychom to udělali stejně jako on; tedy abychom si nehráli na svatoušky, ale tu zavřenou komnatu otevřeli a vynesli z ní, vykřičeli všechno, co nás
štve, co nesnášíme, na co se zlobíme – a to u kohokoliv, tedy i u Boha.
Pravda, je zvláštní ta Jonášova modlitba, protože to, co Hospodinu říká, modlitbou
je. Učili jsme se, že modlitba má vypadat jinak: má to být chvála, díky, prosby a
přímluvy, vyznání vin a pokorné přijetí všeho, co Hospodin dělá, co na nás seslal.
Ale vztek a zlost, výčitky, že Bůh nedělá, co má? To si asi většinou netroufneme,
že? Dnes ale vidíme, že modlitba není jen pěkné a uhlazené povídání si, je to také
křik nespokojeného srdce, uraženého a dotčeného Božím jednáním. Nebo jste snad
nikdy nebyli Božím jednáním dotčeni? Vždycky jste pokorně sklonili hlavu? Já ne,
přiznávám, nedovedla jsem se vždycky s úsměvem a v klidu vyrovnat s tím, co se
v mém životě, životech druhých, ve světě děje a dělo. Mnohokrát jsem se zlobila podobně jako ten Jonáš. Bylo to špatně, tak se to nemá, nesmí? Mnozí si to myslí.
Všimněte si ale, že Hospodin Jonáše za jeho projev nekárá, nevolá ho na kobereček, aby mu vyčinil, že takto se přece s Pánem nebe a země nemluví, co si to troufá,
ať si dá napříště pozor!? On to Jonášovo rozhořčení přijal, jen se zeptal: „Je dobře,
že tak planeš?“ A pak se mu pokusil vysvětlit, proč udělal to, co udělal, a vysvětluje
to bez hněvu, v naprostém klidu. Jen vlastně dává Jonášovi podnět k tomu, aby se
zamyslel, zda jeho postoj buduje nebo boří, zda vnáší do světa pokoj či nepokoj.
Celá ta kapitola, a tím vlastně celá kniha, končí velkou výzvou k zamyšlení se nad
svými postoji. Výzvou k zamyšlení končí, to zdůrazňuji, nekončí naukou, dogmatem
– tak a tak to musí být, tak to člověče už konečně přijmi, bez reptání, bez otázek!
Ne, ten závěr je otevřený a je ponecháno na nás, k čemu dospějeme. Hospodin nás
k ničemu netlačí, nechává nám svobodu v našem přemýšlení.
A o čem přemýšlet rozhodně máme, například o tom, že Hospodin není vládce, který
by vyžadoval nějaký protokol, přesně určené kroky v přístupu k němu. To vyžadují
lidští vládci, k prezidentovi či královně nemůžete jen tak přijít a pohovořit o tom, co
vám leží na srdci. Musíte zachovat právě ten předepsaný protokol, jinak jste za křupana, který neví, co se sluší a patří! A podle toho je s ním naloženo. Člověk velmi
dbá na svou důstojnost!
Hospodin, ač Pán nebe a země, není vůbec tak formální – díky za to! Je to skutečný
Otec, chápavý, ochotný vyslechnout všechno, čím srdce jeho dítěte přetéká. Což je
úžasné. Neuráží se, není dotčený, když mu povíme, co máme na srdci, co nás zlobí.
Vyslechne nás, i když je to třeba ostrý nesouhlas, jako u toho Jonáše. Naopak je,
řekla bych, rád, že mu v důvěře vylijeme srdce, jsme upřímní. Hospodin nechce,
abychom měli v srdci sebemenší hořkost, ví, jaké škody dovede napáchat.
Hospodin je prostě Bůh, jakému není široko daleko rovno, zvěstuje nám vyprávění o
Jonášovi. Ukazuje nám ho jako nesmírně laskavého a milosrdného jak vůči ninivským, tak i vůči Jonášovi, který jakoby zapomněl, že i on žije jen díky Božímu odpuštění. Před chvílí ho prožil na vlastní kůži, ale ninivským to samé přát nedokáže.
Pořád se cítí lepší nežli oni, ačkoliv je to jen iluze, lepší není. Přesto se cítí nad
ninivské povznesen, dokonce i oprávněn rozhodovat, co je správné. „Je to správné,
že se zlobím!“, opáčí Hospodinu, když ho chce vést k laskavějšímu přístupu k ninivským. „To ode mě nechtěj!“, křičí, „takoví jako oni si zaslouží jediné: trest!!“
Jonáš prostě nemá pro ninivské žádnou naději, nevěří, že by se chtěli, že by se
mohli změnit. Nejsme na tom stejně? Dovedu mít já naději pro každého? Dovedu
přát Boží milost, Kristovo odpuštění každému? Není mi zatěžko si představit, že zemřel za vraha? Nebo za lumpa, který na druhých jen vydělával, za zloděje ve vládě?
Ano, i takovým je přece Bůh připraven a ochoten odpustit – na rozdíl od nás.
A tak nás ten Jonáš nutí přemýšlet nejen o Bohu, ale možná daleko víc o sobě samotných, o tom, zda nemáme sklon Boha sešněrovávat svými pravidly a tak mu
bránit být laskavý ke všem. Opravdu ke všem! Protože on je tu pro všechny! Ne jen
pro svůj lid, je tu i pro ty ninivské, jakkoliv se nám jeví nehodni jeho lásky, milosti.
Se všemi si ale Bůh dává práci, aby je přivedl ke správným pohledům a postojům;
dává si práci s ninivskými, dává si práci ale i s Jonášem. I on, ačkoliv to sám nevidí,
ale i on se ještě musí hodně naučit, má-li být Božím člověkem. I my se máme ještě
hodně co učit. To, že se hlásíme ke Kristu, neznamená, že už všechno víme a známe, že máme jednou provždy své názory srovnané podle Krista, že naše srdce je
kristovské. Zdaleka není. Díky proto za trpělivost, s jakou nás Bůh pořád ještě vyučuje a vede.
Modlitba
Pane Bože, jsi nesmírně laskavý a milosrdný, trpělivý, velkorysý. Mnohokrát jsme to
poznali na vlastní kůži. Odpustil jsi nám, když jsme tě prosili, ačkoliv to bylo po sté to
samé; máš pro nás stále naději, ačkoliv vidíš, že se zas tak moc neměníme; laskavě
snášíš naše vrtochy, umíněnosti i naši nespokojenost. Protože musíme vyznat pod
tlakem dnešního slova, že taky dovedeme být hodně nespokojeni s tím, jak tento
svět vedeš, Pane Bože. Odpusť, ale taky se nám mnohdy zdá, že by bylo zapotřebí
větší razantnosti a přísnosti vůči zlým našeho světa.
Možná to nahlas nevyslovíme, ale v duchu si přejeme totéž, co si přál ten Jonáš:
aby tvé mlýny mlely mnohem rychleji a důkladněji. Chtěli bychom vidět, jak jsou
mnozí za své činy potrestáni, že jim to, co dělali, neprošlo!
Odpusť, Pane, že neumíme z opravdu upřímného srdce druhým přát, co sami od
tebe dnes a denně dostáváme. Dovedeme moralizovat, nad druhé se vynášet, jako
bychom byli sami čistí jako lilie.
Pane Ježíši, stojíme pod tvým křížem jako hříšníci – v tuto chvíli dvojnásobní. Nejen,
že jsme sami v mnohém selhali, nejednali, jak se sluší na tvé učedníky, ale ještě navíc ti chceme diktovat, komu svou lásku máš dát, kdo je jí hoden a kdo ne. Pomoz
nám, Pane Ježíši, k větší laskavosti. Kéž tvůj Duch ovládne to naše druhé já!
Pane Bože, v důvěře ve tvé milosrdenství a tvou nekonečnou laskavost, si troufáme
předstupovat před tvou tvář a nazývat tě svým Otcem. Což činíme i v této společné
modlitbě, kdy voláme: Otče náš...
Čtení: Lk 15,11 - 32
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn
všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek
rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl
by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do
sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí
běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na
nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj
syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl
právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si
jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se
tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj
syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu
řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit
a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“